načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kozí trh - Vojtěch Kleandr

Kozí trh
-4%
sleva

Elektronická kniha: Kozí trh
Autor:

  Chlapské povídky, kde hlavní hrdina usiluje o královnu či přímo anděla a někdy jen o holku, o kterou vlastně ani nemá zájem. V této sbírce je zahrnuto mnoho partnerských vztahů a ... (celý popis)
72
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Youngbooks
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788087772386
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

  Chlapské povídky, kde hlavní hrdina usiluje o královnu či přímo anděla a někdy jen o holku, o kterou vlastně ani nemá zájem. V této sbírce je zahrnuto mnoho partnerských vztahů a hodně sexu, scény, které jiskří humorem, ale i stylistickou hrou s literárními experimenty. Texty jsou nabité vtipnými odposlouchanými dialogy, což je patrné zejména v povídce Jazzman, která se celá odehrává jako telefonický hovor dvou přátel. Nejdelší povídka Bariéra je postavena na vyrovnávání se současného autora s prostředky postmoderny. Autor zde prolíná dvě roviny a znejišťuje realitu fikčního příběhu i skutečnosti jako takové a vytváří směsici psychedelických vizí. Všechny povídky ujistí čtenáře, že za fraškovitými příběhy se skrývá humor, ale i vhled do mysli muže a současných partnerských vztahů.  

Další popis

Instantní životy jsou druhou sbírkou povídek, která vznikla pod vedením Reného Nekudy, a která navazuje na úspěch povídek Ti, kteří kradou mango. "Celý rok jsme společně pracovali na krátkých povídkách, které se tu více, tu méně dotýkají instantních životů. Zkoumali jsme ten záhadný pojem ze shora, ze spodu, z prostředka i z různých stran. A mám převelikou radost, že dvacet dva statečných duší úspěšně bojovalo s prázdným papírem; že ho zaplnily svojí osobností, svým unikátním stylem a pohledem na život; že se nemají za co stydět a že určitě udělají radost, zabaví či donutí k přemýšlení spoustu lidí." René Nekuda


Související tituly dle názvu:
Kozí balet Kozí balet
Odehnal Ivo
Cena: 134 Kč
Jak se kalila Kozí Noha Jak se kalila Kozí Noha
Vobejda Svatopluk Václav
Cena: 99 Kč
Kozí příběh se sýrem - DVD Kozí příběh se sýrem - DVD
neuveden
Cena: 115 Kč
Kozí doktorka Kozí doktorka
Hoffmanová Klára
Cena: 162 Kč
Princezná v ježovej koži Princezná v ježovej koži
Prídavková-Mináriková Marianna
Cena: 518 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kozí  trh

Vojta Kleandr

Youngbooks

Praha 2014


©  Vojta Kleandr, 2014

©  Youngbooks, 2014


Děkuji

Petře  Javůrkové,  Petrovi Maleckému a Radkovi

Hochmalovi.

A  také

Danieli  Kubcovi  a  Lukáši  Prchalovi.

...  oni vědí.


Někdo  by  měl  pojmenovat  ten  kratičký  moment  mezi   spánkem  a  bděním,  kdy  je  lidské  vědomí  plné  vlahé-­ ho   růžového   nic.   Ležíte   a   v hlavě   nemáte   jedinou   myšlenku  s výjimkou  podezření,   že  se  k vám  vrací   vědomí   a   vzpomínky,   bez   kterých   byste   se   klidně   obešli.  

Terry Pratchett

HODINA  PO  RÁNU

A  najednou  jsem  viděl  sebe  na  pobřeží.  Moře  bylo   azurově  průzračné  a  já  ležel  na  jediném  lehátku  na   celé  pláži.  V  ruce  jsem  držel  drink,  z  kterého  vyčnívala  dvě  brčka,  na  hlavě  slamák  a  na  očích  brýle.

A  najednou  to  byla  jen  fotka  na  pozadí  plochy  monitoru  a  vpravo  dole  se  rozblikala  icq  zpráva.  Nemohl   jsem  si  přečíst,  kdo  mi  píše,  protože  v  tu  chvíli  bych   se  moc  soustředil  na  jediný  detail  a  opustil  bych  obraz  v  pozadí.  Ještě  jsem  se  na  to  místo  chtěl  vrátit.

A  najednou  jsem  byl  zpět  na  pláži.  Pozoroval  jsem   zase  sám  sebe,  jak  si  lebedím.  Ale  průzkum  plochy   monitoru  narušil  idyličnost  výhledu.  Jak  si  tak  krásně   ležím   na   lehátku,   tak   se   mi   od   nohou   plynule   spustily  dvě  kolejové  trasy  pro  tramvaje  a  táhly  se   přes  moře  k  obzoru.

A  najednou  na  nich  byly  tramvaje:  č.  17  – byla namířena  čelem  ke  mně  a  končila  v Bohnicích,  a  č.  12  – stojící  opačným  směrem,  konečná   – Matějská  pouť.   Stály  vedle  sebe  a  čekaly.

A  najednou  jsem  stál  na  konci  Pařížské  ulice,  koukal  jsem  na  Letnou  a  moře  se  proměnilo  v  řeku  pod   Čechovým  mostem.  Tramvaje  stále  nehnutě  stály.

A  najednou  jsem  otevřel  oči.

Věděl  jsem,  že  pokud  chci  přijít  včas  do  práce,  tak  už   musím  vstávat,  ale  pohled  na  moře  se  mi  tak  zalíbil,   že  jsem  se  tam  chtěl  ještě  vrátit.  Zavřel  jsem  oči,  otočil  se  na  druhý  bok  a  přehodil  si  peřinu  přes  hlavu.  

Usnul  jsem  rychle  a  snadno.  Jak  už  to  bývá  – kaž-­ dá  minuta,  co  už  musíte  být  vzhůru,  se  prospí  velice   sladce.   Bohužel   na   pláž   už   jsem   se   nevrátil.   Místo   toho   se   mi   zdálo   o   přítelkyni,   jak   stojí   ve   dveřích   a ječí  na  mě.  Nedokázal  jsem  si  uvědomit,  kdy  se  rozplynula  hranice  mezi  snem  a  realitou,  protože  tam   Lenka  opravdu  stála,  a  jen  co  jsem  odhrnul  peřinu,   začala  i  ječet.

Nejhezčí  část  dne  byla za mnou – teď  už  všechno   půjde  jen  z kopce – tělo  si  ještě  neodpočinulo  a  musí   zpět  do  procesu.  Smutně  jsem  vzdychl  a  odebral  se   k hygienickým  povinnostem.

Mezi  mnou  a  Lenkou  existovalo  nepsané  pravidlo,   které  jsme  si  řekli  jen  jednou.  První  hodinu  po  probuzení  musí  panovat  hrobové  ticho.  Nikdo   – slovy nikdo – na  mě  nesmí  mluvit,  protože  potom  bývám   nevrlý  a  velice,  velice  podrážděný  mnohdy  až  nasraný.  Lenka  to  povětšinou  respektovala.  Čas  od  času  se   i  postavila  mezi  dveře  koupelny,  v  jedné  ruce  držela   sypaný  čaj,  v  druhé  kafe,  a  posunky  se  mě  snažila  zeptat,  co  si  dám  k  snídani.  Vždycky  jsem  si  vybral  kafe.   Nikdy  čaj.  A  ona  moc  dobře  věděla,  že  si  vyberu  kafe.   Kromě  toho,  že  mi  tím  dávala  najevo,  jak  respektuje   moje  pravidlo,  mi  i  vyjadřovala  svou  lásku.  Pak jsem přišel  ke  stolu,  kde  byly  dva  krajíce  měkkého  chleba,   máslo,  které  už  pět  minut  nebylo  v  lednici,  aby  se   krásně  roztíralo,  džem  a  čokoláda  – všechno  bylo  dovršené   nádhernou   vůni   čerstvé   kávy   se   smetanou   a, co  na  tom  všem  bylo  nejhezčí,  na  stole  ležely  ranní   noviny  otevřené  na  výsledcích  sportu.

Skláněl  jsem  se  nad  umyvadlem  s  kartáčkem  v  puse  a  úpěnlivě  se  snažil  držet  téhle  vzpomínky,  protože   Lenka  stála  ve  dveřích  a  ještě  nepřestala  ječet.  Nejen   že  porušila  svaté  pravidlo  a  mluvila,  ale  ona  přímo ječela.   Moje   pusa   byla   plná   pasty   na   zuby   a   můj   obranný  systém  nepropouštěl  slova  skrz  uši,  abych   oddaloval   podrážděnost.   Registroval   jsem   pouze   vzdálený   šum,   který   po   chvilce   naštěstí   přestal.   Smutně  jsem  vzdychl,  rychle  jsem  se  na  všechno  snažil  zapomenout  a  vzal  jsem  do  ruky  pěnu  na  holení.   Pustil  jsem  si  rádio   – pokud  už  jsem  měl  něco  poslouchat,  ať  je  to  radši  muzika.

Když   jsem   dokončoval   svoje   poslední   procedury   a obratně  šermoval  s  ručníkem,  opět  se  bytem  rozdrnčel  jekot.  Chtěl  jsem  Lence  vyjít  vstříc  a  pomalu   jsem   se   pokoušel   z toho   šumu,   co   zachycoval   můj   obranný   systém,   vygenerovat   alespoň   nějaká   slova.   Ovšem  musím  přiznat,  že  jsem  opravdu  nikam  nespěchal.  Proto  jsem  rozuměl  až  několika  posledním slovům:

„chrchrchr... Takhle  už  to  dál  vydržet  nemůžu...  chrchrchršršrš... vracím  se  zpátky  k mamince..." A práskla   dveřmi.  

Opět  jsem  smutně  vzdychl  a  šel  do  kuchyně.  Nepsané  pravidlo  bylo  velice  důležité  dodržovat,  protože   můj  operační  systém  nebyl  schopný  ani  vytvářet  myš-­ lenky   v   průběhu   první   hodiny,   natož   pak mluvit a jakékoliv   myšlenky   zkoušet   formulovat.   Rezignovaně  jsem  tedy  vše  přešel  mlčením.

V  kuchyni  jsem  se  znovu  odvážil  snít  o  prostřeném   stole.  Fakt,  že  prostřený  nebyl a  že  ani  nebyly  nakoupené  suroviny,  odvál  moje  snění  mnohem  dál a  já  se   opět  ocitl  na  pláži  s  azurovou  hladinou  a  skleničkou   vychlazeného  ginu  s  tonikem.  Určitě  to  byl  gin  s  tonikem.  Musel  to  být  gin  s  tonikem.  Škoda,  že  teď  neleží   na  stole.  Pro  změnu  jsem  smutně  vzdychl.  K  snídani   jsem  si  dal  studený  párek  a  vodu  z vodovodu.  Nechtěl jsem  přijít  pozdě  do  práce.  

Cesta v tramvaji. Tramvaj   jede,   drnčí,   zastavuje   a směňuje  lidi  za  lidi.  Někteří  jedou  na  černo  a  jiní  na   bílo.  Nejsnazší  při  cestě  tramvají  je  koukat  z  okénka   a nic  neregistrovat.  Pokud  sedíte,  můžete  se  ještě  kochat  pozadími  krásných  slečen.  Což  je  ale  závislé  na  

9

náhodě,   protože   můžete   jezdit   každý   den,   stejnou  

tramvají  ve  stejnou  minutu,  a  stejně  v  ní  nepotkáte  

dvakrát  stejnou  osobu.  Tentokrát  mi  ale  štěstí  přálo  

a jedno  velice  pěkné  pozadí  zaparkovalo  cca  dva  met

ry  od  mého  pozorovacího  soustrojí.  Dělal  jsem  jako  

bych  koukal  do  blba,  ale  přitom  jsem  klouzal  po  hed

vábných  tvarech  jejích  upnutých  kalhot.  Sláva  – prv

ní  pozitivní  věc  v  tomto  negativním  ránu.  Dvě  stanice  

se  nic  nezměnilo,  nic  mi  nenarušilo  výhled  a  nic  mě  

nenutilo  přemýšlet.  Pak  se  ke  mně  doneslo,  že  příští  

stanice  bude  moje  výstupní,  a  v  hlavě  se  mi  spustil  

alarm.  Dotekly  ke  mně  dvě  informace  současně.  Prv

ní  mi  rozbušila  srdce  a  druhá  mi  vehnala  krev  do  žil.  

Jako   kdyby   mi   někdo   zařval   megafonem   do   ucha,

rázem  mi  docvaklo,  že  celou  dobu  koukám  na  osmý  

div  světa,  patřící  mé  ex-přítelkyni  Monice,  která  se  

před  třemi  lety  odstěhovala  kvůli  práci  do  Singapuru  

a  ta  práce  znamenala  rozchod.  Dostal  jsem  od  ní  na  

výběr,  a  já  si  vybral  zůstat  a  rozejít  se.  Po rozchodu

jsem   byl   pár   měsíců   ještě   trochu   v   hajzlu,   protože  

Monika  byla  fakt  skvělá.  Vlastně,  to  pravidlo  s ránem  

mě   naučila   ona. Prožívala to mnohem   víc   než   já,  

a když  odešla,  tak  jsem  si  už  na  tenhle  režim  zkrátka  

neodvykl.  Jak  ji  vždycky  vytočilo,  když  jsem  po  ránu  

chtěl  to.  A  jak  sexy  byla,  když  se  rozčílila.  A  teď  je  

zpět.  A  třeba  už  natrvalo.

Onen  druhý  fakt,  který  mi  rozproudil  krev,  byl,  že   za  mnou  sedí  bezdomovec.  Vlastně  to  byl  víc  smrad,   co  ke  mně  zákeřně  doplul  a  který  můj  obranný  systém  do  té   doby  úspěšně  odmítal  registrovat.  A  Monika  nesnášela  bezdomovce.  Asi  si  ho  ještě  nevšimla,   protože  jinak  by  už  vystoupila.  Nestačilo  by  jí  jenom   přestoupit  do  druhého  vagónu,  ona  by  totiž  stále  cokoliv  sdílela  s  tím  samým  bezdomovcem,  jako bych ji to slyšel  říkat.

Moje   podvědomí   přinutilo   hlavu,   aby   se   otočila   a definitivně   zaregistrovala   a   změřila   toho   pobudu.   Senzory  nahlásily  komunikační  pohotovost,  protože   definitivní  kategorizace  pojmu  „bezdomovec  za  zády“   přineslo   dost   velký   potíže   hladovému   žaludku. Pohotovost  mluvícího  soustrojí  v kombinaci s rychlostí   ruky  vystřelené  do  peněženky  byla  rekordní.

„Dám  ti  pět  set,  když  se  přesuneš  do  první  poloviny  vagonu.“  Pětistovka  už  vlála  v dosahu pobudovy ruky.  Musím  uznat,  že  ta  osoba  byla  taky  pohotová.   Dřív,  než  jsem  zaregistroval,  že  po  bankovce  hrábl,  už   byla  bankovka  poctivě  schovaná  v  kapse.  Smraďoch   se  zvedl,  přesunul  a  Monika  s  rukou  přes  pusu  vypochodovala  na  mé  zastávce.  Ještě  mě  nezpozorovala   a já  ještě  nebyl  schopen  myšlenky.  Jednal  jsem  impulzivně.

Nahrál  jsem  to,  že  jsme  do  sebe  narazili  náhodou.   Okamžitě  se  usmála  a  dali  jsme  si  na  přivítanou  pusu   na  tvář.  Hned mi  do  vzduchu  bezmyšlenkovitě  vyletěl   prst  a  ukázal  na  restauraci  se  zahrádkou   kousek za zastávkou,   kde   podávají   snídaně.   Monika   se   jen usmála,  přijala  moje rámě  a  nechala  se  vést  ruchem   spěchajících  lidí.

„Dlouho  jsem  tě  neviděl,  moc  ti  to  sluší.“  Zkusil   jsem z patra   ne   úplně   nejšťastněji   zahájit   dialog, abych mohl zapojit minimální  počet moskovodů.

„Špatně   tě   slyším v tom hluku,   ještě   mi   píská   v uších  z letadla“  Supr,  přesně  tolik  informací,  kolik   jsem v tak   krátkém   informačním   sledu   potřeboval   slyšet.  Akorát  přiletěla  a  můžu mlčet.  Lahoda,  rozumím.

„Jak  bylo  v Singapuru?“  Trošku  nemotorný  druhý   pokus  o  přistání  v zahájení  společensky   formálního   dialogu mezi jedinci, kteří  se  sakra  dlouho  neviděli   a kteří  spolu  sdíleli  část  života.  Naštěstí  byl zkoordinován   stejnou   potřebou   klidného   rána   a   snahou   o prosté  čerpání  radosti  z přítomnosti  toho  druhého.

„Supr,   ráda   ti   o   tom   někdy   povyprávím,   ale...“ Odmlčela  se.

„Ano?“  Pokouším  se  pomoct  ranní  pomalosti  myš-­ lenkovodů,  kterou  určitě  Monika  právě  trpí.

„Poslechni,   určitě   pamatuješ   na   naše   hodiny   po   ránu.“

„Až   moc   dobře...“   Jaká   úleva.   Avšak   jaksi   pozoruju,  že  mám  v krku  zadrhlé  slovo  lásko.

„Co  kdybychom  si  dali  jen  tak  nějakou  dobrou  snídani  a  zbytečně  nemluvili?“  Můžu  ji ještě  pořád  milovat?

„Jako  bys  mi  mluvila  z duše...  eee...“

„Moniko.“

„Moniko.“   Teď   ale   vědomí   opravdu   bojovalo   s impulsem  říct  to  slovo  lásko a  pozorovat  její  spontánní  reakci. Ještě  že  byla  tak  pohotová.

Nepříjemnost,  že  přijdu  pozdě  do  práce,  jsem  přešel   smutným   povzdechnutím.   Objednal   jsem   dvě   pressa,  sladký croissant  pro  Moniku  a  míchaná  vajíčka   pro   mě.   Když   číšník   odešel, Monika se jen usmála   a   dodala:   „Poslední   dobou   jsem si   oblíbila   čokoládové croissanty,  ale  nevadí,  děkuju.“

Pak už bylo  ticho.  Ale  nějak  mě  ani  nenapadlo,  že   by  si  objednala  sama  a  nějak  mě  ani  nenapadlo,  že  by   neměla  chuť  na  croissant.  Pochopitelně  s touhle myš-­ lenkou  je  pak  logické,  že  zaplatím.  Ani  po zaplacení nikdo z nás  nepronáší jediné  slovo.  Dali  jsme  si  sladkou  pusu  na  rty  a  každý  šel  svým  směrem.  Úžasné.   Zůstala  stejně  báječná,  jakou  jsem  ji znal.

Teď  sedím  před  monitorem,  můj  pozdní  příchod   prošel  bez  povšimnutí  a  já  pozoruji  vteřinovou  ručičku, která  odkrajuje  poslední  momenty  hodiny,  kdy   mám  nárokováno  nepřemýšlet.  Drze  jsem  si  dovolil   za  svou  první  hodinu  po  ránu  považovat  sto  dvacet   minut   a   připisuji   to   na   účet   nevšednosti   dnešního   rána.  Jako  blesk  mi  teďka  projela  myslí  vzpomínka   na onen sen na  pláži.  Vybavuji  si,  že  mám  podobnou   fotku sebe sama z Karibiku  a  okamžitě  si  ji  dávám  na   plochu.  Udeřila  devátá  hodina  a  stejně  jako  v tom snu se  mi  rozbklikala  icq  zpráva.  Konečně  to  můžu  rozkliknout.  Zprávy  jsou  dvě.  První  píše  Lenka,  je  velice   stručná:  „Konec“.  Dala  mi  hodinu  na  to,  abych  se  jí   ozval.  Hodinu,  kdy  už  normálně  přemýšlím.  Druhou   posílá  Monika  „Máš  večer  čas?“  Monika  na  nic  nečekala.

V tu  chvíli  jsem  se  konečně  probral.


14

ŠÚNEMANKA  ABÍŠAG

Takže   si   to   shrňme.   Vyplesklost,   s jakou rozrážim   dveře  bytu,  sem  zažil  jenom  jednou.  Tenkrát  mi  bylo   šest  a  vtrhnul  sem  zrovna  k našim  do  ložnice  se  super   extra  bomba  novinkou,  kterou  prostě  museli  slyšet   zrovna  ve  chvíli,  kdy  se  svědomitě  snažili  o  rozšíření   našeho  rodu.  Vůbec  mi  tehdy  nedocházelo, co  se  děje   a  vesele  sem  mlel  pantem.  Zvláštní  ale,  že  táta  přestal   až  po  tom,  co  sem  domluvil.  Teďka  mám  pro  ně  taky   supr extra bomba novinku, a to dokonce mnohem bombastičtější,  než  byla  tamta,  tak  jim  to  prostě  musím  říct  hned.

Vzduch  je  čistej,  táta   připravuje  jídlo,  „čau  tati”,   a máma  je  očividně  v koupelně.  Komu  to  řeknu  prvnímu?   Táta?   Máma?   Určitě   z toho oba padnou na prdel.  Od  té  doby,  co  sem  je  vyrušil,  tak  po  určitý   stránce  klesla  morálka  oblékání  v našem  bytě.  Přece   jenom sem krev jejich krve, tak  co  bysme  se  styděli.   Prostě  se  díváme  přímo  do  očí  a  děláme,  jako  by  se   nikde  nic  nehoupalo.  Ani  nemáme  zámek  v  koupelně.   Řeknu  to  teda  první  matce,  fotr  je  na  to  moc  zaraženej.

„Ahoj  mami,“  a  do  prdele.  To  není  máma.  

Slušnost  velí  okamžitě  zabouchnout  dveře,  ale  instinkt naklusal s obrovským   vykřičníkem.   Mé   oči   spočívají   na   hebkých   tvarech   naprosto   dokonalý   prdelky.   Pevný,   perfektně   tvarovaný   a   oblý   půlky   hedvábně  snědé  pleti.  Naprosto  božská.  Ou.  V jejím   otočení  je  silná  rozpačitost.  Je  ale  božská  i  zepředu.   Civim  na  nejhezčí  sex  bombu  jakou  sem  kdy  viděl,  co   jen  tak  někde  nestáhnete  – a  to  úplně  nahou.  Rychle,   říkám  si,  dělej  něco,  mysli,  jednej,  mluv,  dělej,  nebo   se  ti  postaví.  Je  asi  naprosto  zbytečný,  abych  se  ptal,   co  tu  ta  ženská  dělá.  „Tati,   co  dělá  ta  kočka  v naší   koupelně?”  Hážu  na  něj  pohled  a  hned  lituju  toho,  že   sem  odtrhl  oči  od  ztělesněný  Afrodity.  Fotr  je  stejně   zamrzlej,  jako  když  sem  přišel.  Tak  proto  nezdravíš,   ty  parchante.  Bohužel  toho  ta  kočka  využívá  a  háže   na  sebe  župan.  „Héj,  to  je  mámy  župan.”  Blbec,  kdybych  jí  to  dovolil,  tak  by  třeba  nezabouchla  dveře.

Stojim  jak  omráčenej,  páč  ji  ještě  živě  vidím,  když   na  mě  fotr:  „Pocem, Pagote,“  tahá  mě  do  předsíně   a cpe  mi  pětilitr,  abych  vypad  až  do  rána  a  zapomněl   na  všechno,  co  sem  tu  teď  viděl.  Nakonec  se  zachoval   docela   pohotově,   aspoň   podle   mýho   názoru.   Na   všechno  mu  okamžitě  kejvu,  ale  vím,  že  to  tak  nemyslím.  Blázní?  Zapomenout  na  tak  úžasnej  kus  ženský?  A  ještě  k tomu  dobrovolně?  Pch.  Ale  jedno  pro   něj  udělám.  Vysmahnu.

16

Každopádně  sem  úplně  zapomněl  říct  tu  super  bom

ba   novinku,   která   už   úplně   ztratila   na   významu.  

Místo  toho  sem  dal  tý  kočce  jméno.  Tohle  léto  sem  si  

musel  do  školy  načíst  jeden  blábol,  kterej  zbeletrizo

vával   kapitolu   starýho   zákona   a   to   život   nějakýho  

krále Davida.  Celkově  mi  to  přišlo  docela  ujetý,  ale  

jedna   věc   mě   tam   fakt   bavila,   Šúnemanka   Abíšag.  

Byla  to  jeho  poslední  manželka.  Bavilo  mě,  jak  je  ta  

ženuška  popsaná  ve  všech  těch  nej,  na  který  slyšej  

chlapovy   koule,   jako   třeba sexapel, smysluplnost,

žhavost, rajcovnost a tak. K tomu   hezky   využívala  

svou  lstivost  a  fikanost  židovský  mršky,  aby  se  nastá

vajícím   králem   stal   Šalamoun,   Davidův   syn   vzešlej  

z jejího  klína,  a  ne  dřív  rozenější  synové,  počatý  klí

nama  dřívějších  manželek.  Popis  Šúnemanky  Abíšag  

v knize dovedl mou fantazii  tak  daleko,  že  když  sem  

v koupelně  uviděl  tátovu  milenku,  tak  si  říkám  – to je

ona.  Takhle  ta  Davidova  sedmá  ženská,  matka  Šala

mouna, musela vypadat. A jestli chce z otce  vyšukat  

novýho  prvorozenýho,  tak  mu  dávám  zelenou, pro

tože  je neskutečně  hot.  Ale  prostě  hot,  ne  jak  se  říká  u  

nás  bomba  bo  kus,  ale  pěkně  po  anglicku.  Když  totiž

Angličani  řikaj  hot, tak  nemyslej  jenom  žhavá,  myslej  

tim  prostě,  že  ta  holka  udržuje  určitou  auru,  kterou  

vnímáš  při  příchodu  do  místnosti  a  kterou  vidíš pe

17

riferním  viděním,  holka,  kterou  když  sjedeš  očima,  

tak  jí  vidíš  okamžitě  nahou,  nevnímáš  její  hadry,  vi

diš   její   nohy,   hlavu,   ruce   a   frndu   pod   hadrama,  

kterou  nevidíš,  ale  cejtíš....  Prostě  hot...Ještě,  že  sem  

měl  to  štěstí vidět  ji  poprvé  rovnou  nahatou.

Takže,  zpátky  k vyprávění.  Civím  na  okna  našeho  by

tu  a  představuju  si  tam  tu  nahatou,  neskutečně  nád

hernou  mrchu,  která  je  určitě  za  jedním  z  nich.  Je  to  

popátý,  co  sem  je  oba  na  bytě  potkal,  a  poprvý,  co  

sem  si  stoprocentně  jistej,  že  ji  musím  mít  taky. A co

by ne? Hezkej na to sem. Nebo v to  minimálně  aspoň  

věřim,  tak  co  bych  to  nezkusil?  Jenže  jak  na  to?  Pálim  

už  pátý  cigáro  a  nervózně  mi  dupe  noha.  Já  na  něco  

přijdu,  já  na  něco  přijdu.  Prostě  musím.  Místo  ná

padu  mi  ale  přiletí  poctivá  facka.  „Jé,  čau  mami.  Ty  

dneska  nemáš  noční?“  To  je  moje  šance.  Matka  mi  

nedává  výchovný  kázání  na  ulici,  aby  se  neztrapnila,  

ta  si  mě  představuje  pěkně  na  koberečku  v  obýváku.  

Snažím  se  to  teda  protáhnout  a  vytáčím  v kapse  tá

tovo  číslo.  Jen  doufám,  že  už  spolu  nezačali  obcovat,  

nebo   budem   všichni   v prdeli.   Dávám   tomu   dvacet  

sekund,   než   spouštím   divadlo.   „Pro   boha   matko.“  

Slovo  matko  pořádně  zařvu,  aby  to  případně  bylo  sly

šet  i  přes  okno.  „Jedno  cigáro,  a  co?!?“

Matka   se   po   mý   ofenzívě   nestahuje.   „Koukej   se   uklidnit,  ty  spratku,  a  marž  domů.“  Kdyby  se  u  nás   nepohla  záclona,  možná  i  začínám  panikařit,  takhle   ale  tuším,  že  mi  můj  plán  pomalu  vychází.  Nemusím   hrát  ublíženýho  moc  dlouho  – otevíraj  se  dveře  a  celá   ulice  září  krásou  a  půvabem  Šúnemanky.

Čas  na  druhý  kolo. „Ty  mě  vůbec  nemáš  ráda,  jinak  bys  na  mě  takhle  nekřičela.  Nechci  jít  domů,  protože  se  tě  bojim.“  Vyrážím  za  tou  kočkou  a  modlím   se,  aby  tu  někde  neměla  zaparkovaný  auto,  páč  nemám  nejmenšího  šajna,  jak  ji  sbalit.

Ale  ani  ho  mít  nepotřebuju.  Šúnemanka  se zastavuje  na  tramvajový  zastávce,  já  udržuju  několik  kroků  odstup,  a  když  zastavuje,  tak  já  prostě  vím,  že  už   se  jí  nemůžu  vyhnout,  protože  se  otáčí  a  civí  přímo  na   mě.  V tý  chvíli  už  moje  podvědomí  přebírá  kontrolu nad  svým  tělem.  Dělá  to  jednoduše:  vyřazuje  nervózní  uvažovací  systém  z provozu  a  nechává  tělo  mluvit   samo  za  sebe,  uším  je  dovoleno  poslouchat,  ale  zaká-­ záno  vnímat.  Do  boje!

„Ty  nikam  nejdeš.“  Říká  moje  pusa,  když  zastavuju   na  dotek  jejímu  tělu.  Kůže  mých  rukou  se  nenápadně,   ale  vnímatelně  dotýká  kůže  jejich  rukou.  Její  pokožka   je  hebká.  Tento  dotyk  přilévá  olej  do  ohně  patrně  na   obou  stranách.

Šúnemanka   odpovídá   jen   takovým   tím   příjemně   zvonivým  „Chi-ch.“,  při  kterém  se  jí  vlní  boky,  čímž   její  tělo  komunikuje  s mým  a  říká  mu:  odveď  si  mě,   kam  chceš,  šukat  tě  budu  poctivě.

Moje  tělo  nesmí  vychladnout,  motor  musí  jet  dál,   pusa  se  musí  otevřít  zas,  co  říká?  „Jdeme  do...“  Bohužel   v týdle   chvíli   nemůžu   použít   hlavu,   páč   nemám   skoro  žádný  zkušenosti  a  celý  by  se  to  zkazilo.

„...do   kina?“   doplňuje   Šúnemanka.   Nebo   Šúnemanky   podvědomí,   které   stejně   řemeslným   způsobem  ovládá  její  tělo,  klín  a  vědomí?

Nechávám  ji  vést,  ovšem  tak,  aby  to  vypadalo,  že   vedu  já.  To  znamená  egoistickými  narážkami  neztrácet  tvář  a  stále  hrát  tu  samou  hru,  jaká  se  nastavila na začátku   a   na   jejímž   konci   kouká   nevázaný   sex.   Ve   chvíli,  o  které  si  tělo  myslí,  že  je  vhodná,  ji  beru  kolem  pasu.  Má  úžasně  pevnou  a  zároveň  hebkou  pokožku   a   nádherně   ploché   bříško   s jedním   zdravým   lehkým  špíčkem.  Její  tělo  bude  jedno  z těch,  kterým   se  bude  dát  říkat  dokonalé.  Kino  i  film  vybírá  ona.   Její  tělo  má  několikanásobně  víc  zkušeností.  V kině  je   jedinej člověk.   Sedí   uprostřed   vpravo.   Zvládám   to   dvakrát  na zemi v poslední  řadě  vlevo  a  eště  jednou   před  tím,  o  řadu  níž,  když  na  mě  celá  vlhká  skočila,   jen  co  skončili  úvodní  titulky.  Je  pravda,  že  můj  prst   hladově  podněcoval  její  klín  k vlhkosti  už  od  prvních   reklam.  Chvilku  koukáme  na  film,  je  to  nějaká  zamilovaná  hovadina,  asi  pro  to  tu  je  tak  prázdno.  Herci   se furt cicmaj, tak tu bohyni taky trochu  olizuju.  Její   tělo  je  fakt  dokonalý.  Nemůžu  tomu  uvěřit.  Film  končí  a  Šúnemanku  zajímá,  kdo  hrál  hlavní  roli,  tak  čekáme,  až  odejde  jedinej  divák.  Místo  titulků  mi  ho  ale   zvládá  ještě  vykouřit.  Nečekal  sem,  že  budu  moct  čtyřikrát.  Pecka  holka.  Prostě  hot!

Bylo  to  skvělý,  bylo  to  úžasný.  Bylo to  prostě  orgasmatický.  S vědomím,  které  nabírám  až  pár  minut  po   tom,   co   sem   ji   posadil   do   tága,   který   sem   zaplatil   z fotrova   pětilitru,   se   dostavuje   i   obrovská   euforie.   Ruka  sevřená  v pěst  proráží  loktem  vzduch  a pusa si šeptem  řve  „YÉÉÉS!!!  Dokázal  sem  to.“

Je  večer,  ležim  v posteli,  počítám  stíny  žaluzií  na   stropě,   nemůžu   spát,   myslím   na   tu   bombastickou   Šúnemanku  Abíšág  a  zase  slyším  mluvit  své  podvědomí  „Nooo...  A  co  bude  teď?  Snad  to  nebylo  všechno?  “ Takže:  parádně  sem  teďka  došoustal  tátovu  milenku   u  sebe  v  posteli  a  von  ten  parchant  fotr  akorát  přišel   domů.  Což  je  mezi  námi  docela  průser.  Rychle  se  oblíkám  a  otáčim  se  na   Šúnemanku, aby chvilku počkala,  že  to  nějak  vyřídím.

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné

verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist