načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Inspekce – Josh Malerman

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Inspekce

Elektronická kniha: Inspekce
Autor: Josh Malerman

J je jedním z pouhých šestadvaceti studentů - a všichni do jednoho považují záhadného zakladatele školy za svého otce. J-ovi spolužáci jsou jedinou rodinou, kterou kdy měl. Díky náročnému studiu se z chlapců mají stát géniové v oblasti ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  319
+
-
10,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Fobos
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 443
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: z anglického originálu Inspection přeložila Šárka Králíková
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-764-2076-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

J je jedním z pouhých šestadvaceti studentů - a všichni do jednoho považují záhadného zakladatele školy za svého otce. J-ovi spolužáci jsou jedinou rodinou, kterou kdy měl. Díky náročnému studiu se z chlapců mají stát géniové v oblasti umění, vědy a sportu a život ve škole je všechno, co znají - i všechno, co smějí poznat. J má však podezření, že tam venku, daleko za jehličnatými stromy, je něco, co před nimi zakladatel tají, a tak začne pokládat otázky. Jaký je skutečný význam tohoto místa? Proč nemohou studenti odejít? A jaká tajemství před nimi otec skrývá? Na druhé straně lesa, ve škole velmi podobné té jeho, se mezitím dívka jménem K ptá na totéž. J nikdy neviděl žádné děvče, stejně jako K nikdy neviděla chlapce. K a J se pustí do vyšetřování tajemství svých podivných škol a zároveň objeví i něco mnohem záhadnějšího: jeden druhého.

Popis nakladatele

Ještě žádný chlapec u Inspekce nepropadl. J studuje na škole skryté hluboko v lesích, daleko od zbytku světa. Je jedním z pouhých šestadvaceti studentů – a všichni do jednoho považují záhadného zakladatele školy za svého otce. J-ovi spolužáci jsou jedinou rodinou, kterou kdy měl. Díky náročnému studiu se z chlapců mají stát géniové v oblasti umění, vědy a sportu a život ve škole je všechno, co znají – i všechno, co smějí poznat. J má však podezření, že tam venku, daleko za jehličnatými stromy, je něco, co před nimi zakladatel tají, a tak začne pokládat otázky. Jaký je skutečný význam tohoto místa? Proč nemohou studenti odejít? A jaká tajemství před nimi otec skrývá? Na druhé straně lesa, ve škole velmi podobné té jeho, se mezitím dívka jménem K ptá na totéž. J nikdy neviděl žádné děvče, stejně jako K nikdy neviděla chlapce. K a J se pustí do vyšetřování tajemství svých podivných škol a zároveň objeví i něco mnohem záhadnějšího: jeden druhého.

Zařazeno v kategoriích
Josh Malerman - další tituly autora:
 (e-book)
V pasti V pasti
Bird Box Bird Box
Bird Box Bird Box
 (e-book)
Naslepo Naslepo
Inspekce Inspekce
 (e-book)
Bird box Bird box
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © Josh Malerman, 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele. Translation © Šárka Králíková, 2020 Cover © David G. Stevenson and Faceout Studio, 2020 © DOBROVSKÝ s.r.o., 2020

ISBN 978-80-7642-799-0 (pdf)



Pro Allison,

umělkyni, sportovkyni, modelku, masky

Vzpruhu, již hledám pod víčkem flašky


PRVNÍ ČÁST

ABECEDNÍ CHLAPCI


Dobré ráno v Rodičovství!

Žádný chlapec při inspekci nikdy neselhal.

Díky tomu se J ani trochu nebál, když se před ním

se zavrzáním otevřely ocelové dveře, když ven vyhlédly

obličeje Rodičovství a u zadní zdi stáli inspektoři, oba

s rukou položenou na lupě zavěšené na opasku. J to­

hle dělal každé ráno svého života, každé ráno, které si

pamatuje, a navzdory teoriím Q o možnostech a prav

děpodobnostech (jeho představě, že nakonec někdo

musí selhat, aby se ospravedlnily celoživotní inspekce)

J necítil žádné pochybnosti, obavy ani strach.

„Vstup, J,“ zavolal Collins. Collins, nejnabručeněj­

ší, nejstarší a nejotylejší inspektor ze všech. Ten muž

páchl starými učebnicemi. Břicho se mu převalovalo

tak daleko přes opasek, až D vtipkoval, že v něm má

schovaného abecedního chlapce. Odtamtud všichni

pocházíme, řekl D. Všichni abecední chlapci ale věděli,

že pocházejí ze sadu. Vyrostli na živých stromech.

„Tak pojď,“ řekl Collins. Bylo pozoruhodné, že nějaká

slova vůbec dokázala přejít přes jeho huňatý hnědý knír.

J věděl, že inspektor nemluví sám za sebe.

T.A.T.A. musel vydat pokyn, že je čas začít.


L, D a Q za ním se pochechtávali a J vstoupil. Svlékl

si pyžamo, poskládal ho a položil ho v úhledné hro­

mádce na ocelový stolek u dveří do prohlídkové míst­

nosti. Zatímco se za J zavíraly dveře, D zavolal: „Měl

ses osprchovat, J!“ A J na něj ukázal prstem. Toto gesto

u abecedních chlapců znamenalo: Seš vůl, brácho.

Dveře se za ním zavřely. J srovnal oblečení do úh­

ledného komínku a postavil se na značku chodidel na

studené ocelové podlaze. Zima byla blízko. Mohla by

přijít už zítra. A i když si J setkání soch užíval stejně

jako jeho bratři, zimu radši nechával venku. V celé věži

neznal žádný jiný pokoj, který by byl tak studený jako

prohlídková místnost.

„Otoč se,“ řekl inspektor Collins. On a  Jeffrey ho

pozorovali zpovzdálí. Byl to první krok každé ranní

inspekce. Za skleněnými dveřmi za muži funěli psi.

J se otočil doleva. Slyšel, jak se napíná kožený kabát,

který nosí T.A.T.A. Tento muž, který byl stále mimo

dohled, si nejspíš překřížil ruce na hrudi nebo se opřel

o židli.

Zima mimo věž uměla být krutá. Některá léta to bylo

horší než jindy. J a jeho bratrům mělo být brzy třináct

let. Už zažili dvanáct zim. A během každé z nich profesor

Gulch chlapce varoval před depresí. Před osamělostí,

kterou člověk cítil, když byl zavřený v desetipatrové věži,

když sad a dvůr zamrzly a když se zdálo, že i modříny

mrazem uschnou.

Hysterie, pomyslel si J. Potřásl hlavou, jako by si chtěl

tu myšlenku vyklepat z ucha. Bylo to slovo, které ne­

chtěl mít v hlavě. Jako by ty čtyři slabiky měly stejné

vlastnosti jako hnitka, moldus, víny a plakaboly. Čtyři

nemoci, které u něj právě teď inspektoři hledali.

„Otoč se.“


Zase Collins. Jeho hrubý hlas jako by byl součástí

vybavení prohlídkové místnosti. Stejně jako cinkání

nádobí v jídelně. Nebo jako sborové hlasy jeho bratrů

v Síni těla.

„Je mi chladno,“ řekl J a otočil se k inspektorům zády

a čelem k zamčeným dveřím.

V prohlídkové místnosti byla často zima. Neviděný

průvan, jako by pevné ocelové zdi byly jen iluzí a po­

křivené odrazy nestálými kresbami ve větru. J si před­

stavoval nějakou škvíru, prasklinu v těch zdech, která

dovnitř pouštěla podzimní chlad. J si pomyslel, že se to

podobá veterinářské ordinaci z knihy Lawrence Lux­

leyho Psi a Psí dny. Geniální autor oddechové četby

popsal reakce těch ubohých zvířat výborně:

Nepřívětivé, studené, jako by to tak doktor Grand

zařídil záměrně, aby psi pochopili vážnost svých

návštěv. A přesto, navzdory nehostinnému pro­

středí, psi chápali, že ta místnost je pro jejich dob­

ro, že na těch pravidelných kontrolách závisí jejich

život. Někteří z nich dokonce dokázali potlačit

své nejzákladnější instinkty... ty, které jim velely,

aby utekli.

J se knihy Lawrence Luxleyho naučil nazpaměť. Stej­

ně jako mnozí abecední chlapci.

„Otoč se.“

J poslechl. Vždycky poslechl. Rutinu inspekcí měl

v sobě zakořeněnou tak hluboce jako žvýkání před po­

lykáním.

Po třetím otočení stál tváří v tvář k T.A.T.A.

Projelo jím vzrušení, stejně jako pokaždé, už celých

dvanáct let, když poprvé ten den spatřil T.A.T.A.


Zářivě červený kabát a kalhoty byly jako hřejivý oheň

ve studené prohlídkové místnosti. Nebo jako východ

slunce. „Spal jsi dobře, J?“

Hlas T.A.T.A. Vždy přímý, vždy energický. J nebyl jedi­

ný abecední chlapec, který si hlas tohoto muže spojoval

se silou. Útěchou. Bezpečím. Vědomostmi.

„Vlastně ne,“ řekl J. Jeho dvanáctiletý hlas byl o ok­

távu hlubší než předchozí rok. „Zdálo se mi něco hroz­

ného.“

„Skutečně?“ Oříškové oči T.A.T.A. zářily nad jeho čer­

nými vousy. I vlasy měl černé. Také J měl černé vlasy.

Stejné jako T.A.T.A. „To mě zajímá. Vyprávěj mi o tom.“

„Otoč se,“ řekl Collins. A J se zase otočil k inspekto­

rům a psům.

J už nebyl obrácený směrem k T.A.T.A. Rudou barvu

viděl jen koutkem oka jako krev z nosu. Vyprávěl svůj boj

ve snu. Ztratil se na dvoře, který byl čtyřistakrát větší

než ten, na kterém se bavil každý den. Popisoval hrůzu

z toho, že nemůže najít cestu zpět do věže.

„Ztracený?“ zopakoval T.A.T.A. Očividný zájem v jeho

hlase byl pro J stejně zřetelný jako jemné vrzání jeho

kožených rukavic, když vzal do ruky tužku.

Ano, řekl mu J, ano, ve snu se cítil ztracený. Nějak se

zatoulal příliš daleko od věže a od Rodičovství uvnitř.

Nepamatoval si, jak přesně. Modříny, které lemují dvůr,

v jeho snu nebyly. Každopádně se ale zoufale chtěl vrátit

zpátky. Slyšel své bratry ze stejného patra, Q, D a L. Vo­

lali ho zdálky, ale on neviděl oranžové cihly věže. Nevi­

děl železné špičaté věžičky, které lemovaly okraj střechy

jako osamělá spodní řada zubů. Zubů, mezi kterými

J a ostatní abecední chlapci mnohokrát v noci vyhlí­

želi do okolí, když našli odvahu proplížit se na střechu.

A neviděl ani nejvyšší z věžiček, osamocený železný zub,


který trčel k obloze jako špičák. Zmizely ohraničené

hektary dvora, zelený trávník mezi ním a věží. A spolu

s nimi i odrazy v mnoha úzkých oknech na mnoha pod­

lažích. Nahradila je jen nekonečná zelená tráva.

A mlha.

„No, zima už se blíží,“ řekl T.A.T.A. Jeho hlas byl se­

beovládání. Vždycky. Vedení. Řešení. Řád. „Neviděl jsi

ani ten špičák, hmm? Vůbec žádné stopy po Rodičovství.

Žádné stopy domova.“

J myslel na žluté dveře na střeše, které jsou vidět

z celého dvora pod věží. Myslel na pevné oranžové cihly

a na to, jak se věž v létě podobala východu slunce.

„Ne,“ řekl a zavrtěl hlavou. Díval se na mlčenlivé tváře

inspektorů, kteří si potichu pohrávali s lupami na svých

opascích. J nyní jako dvanáctiletý chlapec chápal něco,

čemu v jedenácti letech nerozuměl: inspekce nezačíná,

když inspektoři vytáhnou lupy. Začíná v okamžiku, kdy

vstoupíte do dveří.

„Musel ses hrozně bát,“ pokračoval T.A.T.A. Jeho hlas

byl otcovství. Vedení. Vždycky. „Ale řekni mi jednu věc.

Našel jsi věž před probuzením, nebo ne?“

J chvíli mlčel. Poškrábal se levou rukou na pravém

lokti. Podruhé zívl.

Hysterie, pomyslel si znovu. Dokonce sevřel ruce

v pěst, jako by si chtěl tu myšlenku vytlouct z hlavy.

Profesor Gulch vyučoval psychologii a mnohokrát zdů­

razňoval, jakými způsoby se může chlapcova mysl obrá­

tit sama proti sobě: mánie, porucha pozornosti, proná­

sledování, disociace od reality, deprese a hysterie. Pro

J to všechno znělo jako vzdálené možnosti. Poruchy,

které studují jen kvůli samotnému studiu. J se zajisté

nebál, že by jednoho dne mohl sám takové stavy mysli

zažít. Přesto, jak jinak by nyní... ve dvanácti letech...


mohl vysvětlit ty nové neznámé pocity, které poslední

dobou prožíval? Jak by Gulch nazval ten pocit izolace

a neúplnosti, když vyhlédl přes dvůr ke vstupu do sadu,

ve kterém v mnoha řadách rostly živé stromy?

Chlapec vzpomínal na své dětství, jako by ho pozoro

val přes sklo potřísněné zaschlým mlékem. Nedokázal

odpovědět na jednoduchou otázku: Odkud pocházím?

Další věta z knih Lawrence Luxleyho. Q by řekl, že

je opravdu trefná.

Ale ne, pomyslel si J, ne tady v prohlídkové místnosti.

Tady se vůbec nesnažil odpovědět na tuhle otázku. Žád­

ný chlapec nikdy nedokázal určit, na které třešni v sadu

vyrostl. A pokud J věděl, nikomu z nich to nevadilo.

Nebo ano?

„Ne,“ řekl J nakonec. „Nenašel jsem cestu domů.“ Zase

slyšel škrábání tužky o papír. Mohl si snadno představit

zářivé inteligentní oči T.A.T.A., když si četl slova, která

zapsal.

Stejně jako všichni abecední chlapci měl J pocit, že

to je čest, když si T.A.T.A. poznamenal něco, co J řekl.

„A když ses probudil...?“ řekl T.A.T.A. Nedokončil svoji

větu. Bylo zřejmé, na co se ptá.

„Myslel jsem si, že to je skutečné. Myslel jsem si, že

jsem pořád tam venku. Jako bych se probudil na dvoře,

ve své posteli. Vzhlédl jsem a musel jsem vidět strop,

ale domníval jsem se, že to je pořád ta mlha. Chvíli mi

trvalo, než jsem si uvědomil, že jsem ve své ložnici.“

Zarazil se. Představoval si, jak si T.A.T.A. rukou v ru­

kavici hladí vousy. „Tohle všechno se samozřejmě sta­

lo teprve před několika okamžiky, když mě probudilo

volání k inspekci.“

„Samozřejmě,“ řekl T.A.T.A. „A teď mi řekni,“ začal a J

věděl, na co se ho T.A.T.A. zeptá, ještě dřív, než otázku


položil. „Máš nějakou teorii o tom, co tento sen vyvo­

lalo?“

I když J v této místnosti prožil už celou škálu emocí,

na tu, kterou pocítil v tu chvíli, nebyl připravený.

Strach.

A kde se vzal? Musel přece vědět, že tahle otázka

přijde. Neměl čas se na ni připravit? Bylo to tím? Nebo

to bylo něco, co by Q nazval „hlubším“?

J samozřejmě znal správnou odpověď na otázku

T.A.T.A. Poprvé v životě však nechtěl říct pravdu.

Šok z tohoto uvědomění ho nezasáhl tak tvrdě jako

ten, který okamžitě následoval: pocit, že se rozhodl lhát

ještě dřív, než vstoupil do této místnosti, a prostě to sám

sobě ještě neřekl.

Proč? Proč lhát?

Protože těsně předtím, než šel předchozí večer spát,

dlouho po ukončení studia, J viděl někoho, jak se krčí

za Panem stromem, osamocenou vrbou, která označu­

je konec dvora a začátek sadu. Věřil, že to je postava.

Možná to bylo jen tím, jak se některé větve skláněly

dolů k zemi a jak je jiné překřižovaly, ale J věřil, že

tam vidí člověka.

Skrčeného.

U Pana stroma.

V tu chvíli si J myslel, že to je A nebo Z. I když ne­

věděl proč.

A to byl možná sám o sobě dostatečný důvod lhát,

pomyslel si J. T.A.T.A. a inspektoři by si mysleli, že se

zbláznil, kdyby něco takového naznačil.

Že se v noci za stromem schovává mrtvý bratr.

To tak!

Podíval se z Jeffreyho na Collinse a pomyslel si, že by

ti dva inspektoři možná mohli ten skrytý příběh vycítit.


Jeffrey si narovnal čepici a Collins si upravil zlatou

šerpu, která mu visela z ramene k pasu. J se podíval

na jejich opasky, jako by lupa dokázala proniknout jeho

kůží a odhalit, jestli je jeho srdce ryzí. Dokonce i ovčáci

začali funět a jeden z nich, Max, naklonil hlavu na stra­

nu tak, jak to psi dělají, když slyší zvláštní zvuk.

Hysterie. J nechtěl znít jako šílenec. Nechtěl být ší­

lenec. Byly to jenom větve a stíny. Nic víc. Určitě.

Přesto, lhaní bylo svým způsobem zradou. J to věděl.

On a D možná jako děti zalhali o tom, kdo rozlil třeš­

ňovou šťávu na koberci na chodbě. Možná jednou nebo

dvakrát jako batole zavrtěl hlavou, když se ho zeptali,

jestli si počůral kalhoty. Ale tyto krátké (a jak J navzdory

tomu, k čemu může lhaní vést, věřil, neškodné) výmysly

se daly snadno smýt jedním plesknutím ruky v červené

rukavici. T.A.T.A. velmi dobře uměl ze svých chlapců

vymámit pravdivý příběh, jako by vlastnil neviditelné

lopaty, kterými vykopával pravdu.

„J?“

J myslel na knihu Lawrence Luxleyho o vojácích, Velcí

koně. Myslel přímo na jednoho vojáka, na generála jmé­

nem Sam. Sam, jak Q zdůrazňoval, se oblékal podobně

jako inspektoři. Nosili šedou vlněnou uniformu, která

vždy vypadala příliš teplá, nehledě na to, že se v průběhu

inspekce zdálo, jako by se teplota v místnosti postupně

snižovala. Šedé képi. Zlatá šerpa a hnědý opasek. Černé

boty. A v celé knize Velcí koně Sam cítil podobné emoce,

jaké teď prožíval J: Sam něco věděl a nebyl si jistý, jestli

by to měl říct svým vojákům. Luxley to mistrně vyzdvihl

v téměř dvacetistránkovém vnitřním monologu, ve kte­

rém Sam uvažoval nad lhaním a nad správnou a špat­

nou dobou, kdy ho použít. Nakonec dospěl k závěru, že

nikdy není dobré lhát a že si jeho vojáci zaslouží znát


pravdu, i když jim to ublíží. Ale J v tom monologu našel

něco hlubšího než jen cenu upřímnosti: generál Sam se

bál. Nebyl to strach, ke kterému Rodičovství s láskou

vychovávalo abecední chlapce – ti se měli bát sami sebe

a toho, co si mohli udělat, kdyby se neřídili zákony věže.

Ale spíš se bál... o sebe.

„Proč?“ zeptal se nahlas. Oba inspektoři naklonili

hlavu na stranu, stejně jako to před chvílí udělali psi.

„Cože?“ zeptal se T.A.T.A.

V jeho náhle ztrápené mysli se znovu vynořily lekce

psychologie profesora Gulche.

J věděl, že Sam byl rozervaný. J se cítil stejně, ob­

nažený v zářivém fluorescenčním světle prohlídkové

místnosti. Tvrdé světlo osvětlovalo každý záhyb tváří

inspektorů, vrásky, které chlapcům ukazovaly, jak jsou

tito muži ve skutečnosti staří, i když sluneční světlo na

dvoře to nedokázalo. A pravý opak platil pro chlapce.

Jejich mládí nikdy nebylo tak očividné, jako když si svlék­

li pyžamo a složili ho na hromádku na stolku u dveří.

Chlapec tu své tělo viděl mnohem lépe, než když stál

ve sprše... Viděl věci, které ho často až vystrašily. Když

chlapec zvedl paži, shlédl si na břicho nebo zvedl koleno,

téměř viděl tunely a mosty svých žil a tepen táhnoucích

se pod kůží. Uher, který ve světle na chodbě vypadá nor­

málně, se v prohlídkové místnosti může změnit v pla­

kaboly. Kloubky a prsty připomínaly starou ošoupanou

kůži. Pupíky vypadaly jako díry. Nehty jako suché dřevo.

A občas měl J pocit, jako by viděl ještě víc než ne­

lichotivé detaily svého těla. Někdy měl pocit, jako by

v prohlídkové místnosti viděl motivace, jako prchlivé

záblesky pravdy, ať už je jakákoli.

„J,“ zopakoval T.A.T.A. Jeho hlas byl netrpělivý. Ke

svým čtyřiadvaceti chlapcům se sice choval s velkou


láskou, ale T.A.T.A. měl nepochybně nejmenší trpěli­

vost v celé věži. „Do toho. Ven s tím. Máš teorii o tom,

co ten sen vyvolalo.“

J vylekala náhlá hlasitost jeho hlasu, jako by se ten

muž tiše přesunul po studené podlaze a jeho rty se ocitly

necelé tři centimetry ucha J. „Řekni mi to.“

Byla to pravda. J skutečně měl pro T.A.T.A. teorii.

Abecední chlapce tak vychovali.

Přemýšlejte.

J ale myslel na A nebo Z, nemožně ohebné, přikrčené

a nehybné.

Řekni mu to, pomyslel si J. Ale hlubší hlas oponoval.

A tento hlas zněl, jako by patřil moudrému bratrovi.

Mrtvému bratrovi?

„Přemýšlím,“ řekl J. „Chci to správně zformulovat.“

Včera večer měl probudit Q. To měl udělat. Samo­

zřejmě o tom přemýšlel. Chlapci na osmém patře se

už dlouhou dobu uměli proplížit do pokojů ostatních,

obzvlášť když přišla velmi silná bouře. Nebo podob­

ně děsivá noční můra. J jen před měsícem zaklepal na

dveře Q. Bylo mu zle a doufal, že Q má ještě trochu

polévky od večeře. Ale minulou noc, ačkoliv chtěl, aby

mu to někdo potvrdil, zůstal stát u svého velkého okna

s výhledem na dvůr. U okna, které je téměř tak široké

jako celá zeď. Věděl, že by mu Q řekl něco chytrého,

možná by dokonce uměl dokázat, že ta postava je jen

nešťastnou kombinací větví, listí a měsíční záře. Protože

bylo nejpravděpodobnější, že J viděl jen pouhou kom­

binaci nehybných, nemyslících částí. A přesto... J cítil,

že z toho lesa přichází vědomí.

J cítil život. Nebo něco podobného.

Měl jsi pocit, že tě někdo pozoruje. Tak to bylo.


„Myslím, že za to může blížící se změna pater,“ řekl

J. „Vyrostl jsem spolu s D a L a Q. Když se při stěhování

přemístíme... Já nevím. Souhlasím, že je to od Rodi­

čovství dobrá věc, podpoří to čerstvé zážitky, vzniknou

nová pouta, ale také je to trochu...“

J cítil chladnou kůži na svém rameni.

„Jako být ztracený?“ zeptal se T.A.T.A. Jemně otočil

J čelem k sobě. Žárovka visela přímo nad jeho hlavou

a části jeho obličeje zakrývaly stíny. J si pomyslel, že se

zdá, jako by celý obličej T.A.T.A. pokrývaly vousy, jako

by to nebyly stíny, ale plnovous, který se mu zvedá až

k zářícím očím a stoupá ještě výš až k hustým vlasům

vyčesaným ve stylu Pompadour.

„Ano.“ J polkl. „Je to jako být ztracený.“ Podíval se

za T.A.T.A. na poznámkový blok na ocelovém stole. Na

stránce toho bylo hodně. Mnoho poznámek.

Inspekce začíná, pomyslel si znovu J, v okamžiku, kdy

vstoupíš do dveří.

T.A.T.A. nepřikývl. Neusmál se. Prostě jen zíral. J cítil,

jako by ten muž používal lopatu a prohledával mu mysl.

Hledal lepší zdůvodnění pro sen než změnu pater.

Pak se tvář T.A.T.A. změnila. Trošku. Přimhouřil obě

oči a zvedl pravý koutek úst. Stačilo to, aby naznačil

vřelost.

„To chápu,“ řekl T.A.T.A. „Určitě během dnešních

ranních inspekcí uslyším víc podobných příběhů.“ Ne­

poplácal J po rameni a nevrátil se zpět ke svému stolu.

Už nic víc k tomuto tématu neřekl. Místo toho zůstal

stát a zíral. „Právě jsem dostal báječný nápad,“ řekl. „Co

kdybych vymyslel způsob, jak bys mi mohl sdělovat své

myšlenky nebo své pocity přímo. Něco, co bychom měli

společné. Jen ty a já. Třeba poznámkový blok. Budeš


zapisovat poznámky a... předáš mi je. Mohli bychom si

tak dopisovat.“

Nikdy jste se necítili tak úžasně, jako když vás T.A.T.A.

vyzdvihl nad ostatní.

„To by bylo... moc fajn,“ řekl J.

„Ano, to by bylo. Výborně.“

Přesto, zatímco T.A.T.A. dál zíral a dál si ho prohlížel,

prolétl J myslí obvyklý seznam příšerných chorob. Již

dlouho chlapcům říkali, že právě to je ten důvod, proč

se inspekce provádějí.

Víny. Hnitka. Plakaboly.

Hledal T.A.T.A. tohle? A mohl by je zahlédnout v očích

J? Mohl by je najít i v tom poznámkovém bloku?

„Pánové,“ řekl T.A.T.A. Luskl prsty v rukavici. Ten

zvuk byl téměř tak důvěrně známý jako samotné slo­

vo inspekce, které se pronikavě rozléhalo z jediného,

ocelovou mřížkou zakrytého reproduktoru na chodbě.

Collins a Jeffrey si vzali do rukou lupy a přistoupili

blíž. T.A.T.A. se vzdálil, ale nešel až ke svému stolu. J se

otočil zpět tváří k inspektorům, ale cítil, že T.A.T.A. stá­

le stojí poblíž, je za ním, ruce má překřížené na hrudi

a rukama v kožených rukavicích svírá rukávy svého čer­

veného kabátu. Collins i Jeffrey se podívali na T.A.T.A. se

stejným výrazem, jaký měl v obličeji samotný J. O něco

víc než zmatenost. O něco míň než strach.

T.A.T.A. nikdy nesledoval inspekci tak zblízka.

Proč zrovna tahle?

Hysterie, pomyslel si J a rozhodl se, že to bylo napo­

sled, kdy na to pomyslel. Byly to jen větve Pana stroma.

Přirozené, stejně jako třešně v sadu. Mrtvý bratr o půl­

noci přikrčený u stromu byl... byl... hysterický.

Ne. Nic neskrýval, protože neměl co skrývat.


„Pokračujte,“ řekl T.A.T.A. a jeho hlas byl jako proud

řeky za ramenem J. Voda se proměnila ve vlnu a J si v té

vlně představil postavu skrčenou za Panem stromem.

„Chci mít jistotu, že J chápe, že i po svém zlém snu je

v péči Rodičovství a že Rodičovství tu vždy bude, aby

ho ochránilo. Pomocí inspekce.“ Inspektoři zvedli lupy

k jeho nahému tělu. T.A.T.A. mluvil dál. Blízko. Příliš

blízko. „Chci, abys věděl, J, kdyby se ti někdy v životě

stalo to samé, co se ti stalo ve snu... i když je takový

scénář nemožný... nemusíš se snažit najít cestu zpět

do věže.“

„Zvednout,“ řekl Collins. J zvedl obě paže a inspektoři

přiložili lupy k jeho podpaží.

„Jestli se někdy zatouláš příliš daleko, J, můj J,“ řekl

T.A.T.A., „Rodičovství si najde tebe.“


BURTOVA ZPRÁVA: 1. LISTOPADU 2019

K přečtení po probuzení

Půjdu rovnou k věci: Jestli si Richard nejvíc váží řádu

v tom, co sám pojmenoval „citlivými léty“, pak prostě není vhodná doba k výměně pokojů chlapců. Celé je to prosté: Richard má pravdu – ve věku dvanácti let chlap

ci kráčejí velmi blízko k prožitku takové míry sexuality,

jakou ve svých životech ještě nepoznali. Je to fáze, kterou

každý z nás dospělých dobře zná. A pamatujeme si, jak rok nebo dva po dvanácti letech začalo být všechno ži

vější? Jak to bylo děsivé a zároveň vzrušující? A hlavně,

jak to bylo emocionální? (POZNÁMKA: Richarde, vím,

jak nesnášíš, když tě ve svých zprávách oslovuji přímo,

ale nemůžu tenhle bod dostatečně zdůraznit: Musíš se

pokusit vzpomenout si na své vlastní rozkvétání, pro

tože nic není tak silné jako mužská sexualita v plném

rozkvětu. A teď to vynásob čtyřiadvaceti.) Nepřekvapilo

by mě, kdybych při čtení zpráv z dnešní inspekce zjistil,

že mnozí chlapci už prožívají úzkost z blížící se změny.

Někteří možná vyjádří hněv. Někteří by mohli dokonce

lhát. To druhé nezahrnuji proto, abych v Richardovi vy

volal strach, ani se ho nesnažím podceňovat, ale spíš... si myslím, že je to pravda. Náctiletí lžou, protože náctiletí

si ještě neuvědomují, že ty protichůdné emoce jsou při

rozené. Abecední chlapci už klepou na dveře puberty.

A v prostředí Rodičovství ani nemají příklad, který jim

obvykle o rok nebo dva dříve přinášejí... děvčata.

Je to jeden z mnoha problémů doprovázejících snahu

utajit před nimi existenci žen. Ale připouštím, že jsme

na něj připravení.

Richardova logika pro zavedení střídání pater v této

době je správná. Chlapci se nebudou toulat po chodbách

Rodičovství zmatení a neklidní. Místo toho možná sve

dou svou rostoucí úzkost na samotný přesun. To jim

poskytne ústřední téma, kterému se budou moct snadno

vyhnout a pokračovat ve svých studiích tak, jak Ri

chard tvrdí. Tato logika dává smysl, ano, ale je to jen

náhražka a nakonec vyprchá. A až nejistota po změně

pokojů nezmizí... z čeho budou chlapci obviňovat své

náhlé emoce? Znám Richarda dost dobře, abych věřil,

že má naplánované druhé rozptýlení... a třetí... Musí

mít připravený celý balíček karet, již uspořádaných

a nachystaných k otočení. Nové obavy, nové starosti,

dokud se chlapci očividně nesrovnají s čerstvými pocity

ve svém nitru.

Zprávy z inspekcí ukážou, až ten den přijde. Toto

jsou vskutku citlivá léta.

Pokud však chci kritizovat Richarda za jeho vyu

žívání rozptýlení, musím sám přispět vlastní troškou

k diskusi. Musím nabídnout alternativní řešení toho,

jak bychom se my, Rodičovství, měli vyrovnat s touto

sexuální revolucí. (A věř mi, Richarde, v každém z na

šich chlapců bude probíhat revoluce. Krveprolití na

jejich soukromých bitevních polích.) Zde tedy je mých

pět řešení:

1) Dál chlapce podporovat v umění. Samozřejmě jim ne

můžeme odhalit proces rozmnožování. To je v pořádku.

Ústava Rodičovství jednoznačně stanoví, že se nepokou

šíme vytvořit biology. A zatímco géniové mohou mít

mnoho podob, abecední chlapci vyrůstají, aby se stali

nejlepšími konstruktéry, vědci a matematiky na světě.

ČLÁNEK JEDNA ÚSTAVY RODIČOVSTVÍ: GÉNIA ROZPTYLUJE

OPAČNÉ POHLAVÍ. Celý Richardův experiment stojí na

tomto prvním článku, to jsou kořeny celého Rodičovství.

Zatímco ostatní chlapci jejich věku, nebo o pár let starší,

stráví dvě třetiny svého bdělého života snahou dvořit

se ženám (a/nebo na ně prostě udělat dojem), abeced

ní chlapci budou pracovat třikrát usilovněji na dříve

zmíněných disciplínách. A přesto... potřebují své pocity

ventilovat. To by jim mělo zajistit umění. Nemyslím

si, že oddechová četba sepsaná Lawrencem Luxleyem

dokáže tuto potřebu uspokojit. Umění, dobré umění,

podpora umění, může působit jako mnohem vytříbe

nější náhražka, jako kbelík, dalo by se říct, který zachytí

pomýlenou sexualitu chlapců, až jim začne vytékat z uší

i očí. A věřte mi, chlapci se opravdu změní, podstatně,

do takové míry, jakou jsme v Rodičovství ještě nezažili.

X je dobrý umělec. G prokázal vlohy. Podle mě hlasy

prostě nestačí. Nehledě na to, jak velkolepý jejich sbor je.

Malování abstraktního obrazu, zpívání nesmyslné

písně... to by mohlo usmířit ty nevysvětlitelné, nesou

středěné pocity, které budou prožívat.

Jako vždy, více k tomuto tématu napíši později.

2) Pokusit se ovlivnit jejich sny. Podprahové názna

ky po celém Rodičovství by mohly u chlapců vyvolat

sny o určitých tématech, uklidňujících tématech, vi

zích a představách, které by mohly nahradit sexualitu,

o které úmyslně (z naší strany) vůbec nic nevědí. Po

skytnu jeden příklad (zajisté to ale můžeme mnohem

důkladněji prodiskutovat osobně): barevné fotografie

zvlněných kopců nebo pouštní krajiny, které pověsíme

ke dveřím ložnice nejoblíbenějšího chlapce na každém

podlaží věže. Tím chci říct: Před pokojem, ve kterém se

chlapci shromažďují nejčastěji, pověsíme krajinu, která

připomíná nahé tělo. Možná tento maličký dar (z naší

strany) ukonejší (dočasně) rostoucí potřebu, kterou ka

ždý z nich bude cítit.

Jak platí u  všech podobných návrhů: více napíši

později.

3) Povzbudit chlapce, aby zintenzivnili své sportovní

aktivity. To děláme už teď, ale možná ne do takové míry,

do jaké to bude třeba. Rozumím (a samozřejmě je to

i dobře zdokumentováno), že Richard by si přál, aby

chlapci fyzickými aktivitami netrávili více než 10 pro

cent svého dne, ale citlivá léta nepřinesou jen emociální

povodeň, chlapci budou potřebovat i fyzické vybití. Co

kdybychom vyhlásili novou sportovní disciplínu: JEDNO

KOLO KOLEM TŘEŠŇOVÉHO SADU, což je běh na 3,1 míle,

tedy přesně těch pět kilometrů, které chlapci jejich věku

nepochybně běhají v jiných částech světa. Pokud se tento

nápad Richardovi nezamlouvá, pak bych navrhl za

koupit běžecké pásy a nainstalovat je všem chlapcům do

ložnice. Kdo ví, v jakou noční hodinu budou potřebovat

vybít trochu energie. Mým profesionálním odhadem je,

že v JAKOUKOLI. V JAKOUKOLI noční hodinu. A jakoukoli

denní hodinu.

4) Omezit fyzickou část inspekce a zintenzivnit otázky

ohledně emocí. Jak jsem již napsal výše, chlapci mohou

hodně získat z rozhovoru o abstraktních pocitech, které

budou prožívat (a které již nyní prožívají!). Nezáleží na

tom, jestli úplně pochopí své „nové já“. Jako dospělí už

dobře víme: Není možné „sám sebe poznat“, ne úplně,

ale pokud se o to alespoň snažíte, zmírňuje to bolest.

5) Znovu zvážit Článek šestnáct Ústavy Rodičovství,

ve kterém Richard (neoblomně, to je pravda) zahrnul pravidlo, které stanoví, že abecední chlapci za žádných

okolností, nehledě na to, jak náročná budou citlivá léta,

nepodstoupí žádnou formu kastrace. A přesto... jsme již

ztratili A a Z mnohem otřesnějším způsobem. Možná by

bylo vhodné nyní zvážit odstranění sexuality, jejíhož příchodu se Richard tolik obává. POZNÁMKA: Přijde to

už za rok nebo dva. Plánujte nyní.

Shrnutí: Richard a Rodičovství by měli buď usměrnit

blížící se nápor sexuality abstrakcí, nebo (omluvte ten

výraz) ji vytrhnout už v zárodku. Mým profesionálním názorem je, že série rozptýlení (například výměna

ložnic) celý problém jen stlačí. V chlapcích to probudí

zvědavost a prohloubí to jejich touhu po odpovědích,

dokud jejich chování nebude ani připomínat to, jaké

známe teď, nebo dokud neporuší základní pravidla Ro

dičovství a všechno Richardovo laškování a právnictví

nebude ztraceno.

Génia možná rozptyluje opačné pohlaví, ale sexua

litu samotnou není tak snadné rozptýlit.

(Děkuji ti za tvůj čas, Richarde, a těším se na to, až si

s tebou promluvím osobně, až se příště sejdeme v Glas

gowském tunelu.)


Síň těla před snídaní

Těsně před snídaní se chlapci dozvěděli, že T.A.T.A. bude

mít proslov. Ten samozřejmě přednese v Síni těla. J se

domníval, že ji tak pojmenovali kvůli tomu, kolik těl se

do té rozlehlé koncertní síně s vysokými stropy a dřevě­

ným obložením vešlo, když jim T.A.T.A. chtěl říct něco

důležitého.

Všichni. Všechna těla. Od abecedních chlapců až po

inspektory, profesora Gulche a kuchaře. Dokonce i sa­

motný Lawrence Luxley. Pro J a ostatní chlapce to vždy

byl vrchol dne, když ho viděli osobně. Zdravotní bratři,

uklízeči, zdravotní poradci a údržbáři.

Rodičovství.

Slovo Proslov se, podobně jako inspekce, během let

změnilo. Nyní probouzelo úplně jiné pocity, než když

byli chlapci pouhými dětmi, a pravděpodobně bude

vyvolávat něco úplně jiného za několik let. Když byli

chlapci ještě dětmi, projevy T.A.T.A. neznamenaly té­

měř nic. J si pamatoval hlavně hlavy ostatních chlapců,

zadní část jejich lavic a temné zvučné souhlásky slov

T.A.T.A., které se odrážely od zdí, jež zdánlivě sahaly

až k oblakům. V těch dnech stačil jediný pohled přes


síň na D nebo F a J měl co dělat, aby nepropukl v ne­

zvladatelný smích.

Věci se ale změnily.

. . .

Richard tomu rozuměl líp než kdokoli jiný. Připravil

si k tomu plán.

Nezáleží na tom, pravila jedna z raných Burtových

zpráv, jestli chlapci vnímají to, co Richard říká. Hlav

ním smyslem je vštípit jim pocit úžasu. Tento plán ne

pochybně funguje vzhledem k vážným užaslým výra

zům chlapců, kteří ho sledují, zatímco on pronáší své

projevy.

Abecední chlapce neučili o Bohu. Podle Richarda

poslušnost převažuje nad náboženstvím.

Toto ráno, když inspekce skončily, držel Richard

v jedné ruce Burtovu zprávu z toho dne a ve druhé

sklenici skotské. Znovu si přečetl polovinu první věty,

kterou zapsal jeho rezidenční psychiatr:

Půjdu rovnou k věci: Jestli si Richard nejvíc váží řádu

v tom, co sám pojmenoval „citlivými léty“ –

Odložil papíry na stůl. Navzdory lehkému poprašku

sněhu za jeho oknem v přízemí mu bylo teplo. Vstal od

stolu a přistoupil k velkému zrcadlu na zadní straně

vchodových dveří.

„Vypadáš dobře,“ řekl. „Stěží jako rodič čtyřiadvaceti

dvanáctiletých chlapců.“

Bývalo jich dvacet šest. Když si prolistoval zprávu,

viděl, že Burt zmínil A a Z, navzdory tomu, že to Richard

osobně zakázal.

... již jsme ztratili A a Z mnohem otřesnějším způ

sobem...


Svlékl si červený kabát a odhalil jednoduché tílko

pod ním. V měkkém světle stropního svítidla vypadaly

jeho svaly na ramenou a na pažích silné. Jeho vousy

byly temné jako lež.

Ze začátku, po úspěšném spuštění Rodičovství, si

Richard velmi dobře uvědomoval, že musí věž napl­

nit výrazným charakterem. Bylo jeho povinností pře­

dat filosofii Rodičovství. Bylo jeho povinností dokázat,

že toto místo může být tak dobré, jak sliboval. V těch

dnech často cítil tlak inspektorů, které najal. O rok

dříve byli pouhými trestanci. Cítil je a kuchaře a uči­

tele a autory akademických knih. Samé bývalé vězně.

Cítil, jak ho sledovali, když přednášel projevy šesta­

dvaceti (tehdy) batolatům v Síni těla. Burt jim začal

říkat abecední chlapci (to jméno se Richardovi, jako

jejich T.A.T.A., docela líbilo). Jméno pro každé písmeno

abecedy.

A

B

C...

Ano, v těch dnech Richard pronášel projevy hlavně

pro své zaměstnance, ať už svým hlasem oslovoval pří­

mo je, nebo ne. Bylo vskutku vzrušující, když po pěti

letech experimentu Richard poprvé zahlédl v očích

chlapců porozumění. Znalosti předané od pultíku k P,

v proslovu všem.

A nyní... se přiblížila citlivá léta. Richard už nemohl

chlapce ovlivňovat podprahově, pomocí pocitů a nejas­

ného, ale silného smyslu pro pravidla a důvodů, proč by

je neměli porušovat. S citlivými léty přišla plná pozor­

nost bystrých chlapců. Inteligentních chlapců. Chlapců,


kteří mohou a od nynějška také budou rozebírat každé

slovo, které Richard zvolí.

Usmál se do zrcadla. Nebyla to první chvíle, kdy jeho

chlapci porušili stereotyp: Ve světě mimo Rodičovství

náctiletí přestávají poslouchat své rodiče.

Richard napnul své stárnoucí bicepsy. Zamračil se na

jejich odraz ve skle a pak si zase oblékl kabát. Burtovu

zprávu si přečte později. Rezidenční psychiatr porušil

na jediném listu papíru víc pravidel, než mají ostatní

zaměstnanci dovoleno za více než deset let.

Promlouval přímo k Richardovi. Zmínil A a Z.

Vyšel ze svých pokojů a přede dveřmi ho přivítali dva

strážci v běžném oblečení. Oba ozbrojení. Richard po­

znával úctu v jejich očích – jako by byl celebrita, jako

by byl farář v jejich kostele.

Věděl, že jsou stále jeho. I po dvanácti letech.

„Stačí tam vystoupit a vyvolat trochu vzrušení, že?“

řekl Richard pro jejich uši, když ho následovali po čer­

ných dlaždicích na chodbě k Síni těla. „Ukázat jim, že je

v pořádku, když se muž nechá přemoct svými vášněmi,

nehledě na to, jak můžou být nebezpečné. Přišla doba

oslňujících mužů.“ V tu chvíli se Richard zarazil a ob­

rátil se k Bobbymu, strážci s řídkými vlasy, který kdysi

kradl auta a který strávil ve vězení tři roky za krádeže.

Občas se Richard divil, jestli jeho zaměstnanci prostě

nevyměnili drogy, alkohol a vězení za Rodičovství. „Bůh

se potí, Bobby. Cítíš to?“

Za prosklenými stěnami chodby padal sníh. Richard

přistoupil ke sklu a vyhlédl ven na dvůr. V nyní mlhavé

dálce stály na stráži modříny.

„Je čas uvést nového otce,“ řekl. „A jeho nové syny.“

Velikost, řekl jednou Richard bývalému strážci, jednu

ruku položil na mužovo rameno v prosté kostkované


košili s krátkými rukávy, těsně předtím, než ho poslal

do Rohu, není pěkná na pohled. Prohlédni si obličeje

největších světových myslitelů a povšimneš si optimi

stické konsternace. Vyčerpání. Ať je tohle ta poslední

věc, kterou se dozvíš, Brade. Vyčerpání nedosáhneš,

když budeš jen vysedávat. Musíš se hýbat, abys sis ho

vysloužil. Pohyb ti dá ty vrásky starostí, řídké vlasy

a otřesený výraz v kdysi jasných očích. Řekni mi, Brade,

co bys chtěl víc? Jednoduchý, snadno čitelný obličej,

nebo krvavé kloubky na rukou muže, který zabušil na

dveře své vnitřní svatyně?

Strážce Brad už dřív poznal, jaké to je, když se za ním

zamknou dveře. Strávil čtyři roky za napadení v Jackso­

nu. Nikdy ale nezažil nic takového jako Roh.

„Vítejte v Rodičovství,“ řekl Richard, zatímco stále

sledoval ranní sněžení za sklem na chodbě. Náhlé vzed­

mutí hlasů sboru, zpěv abecedních chlapců v Síni těla,

prolomilo jeho zasnění. V očích plavovlasého Bobbyho

viděl temnou stranu Rodičovství, zavírání dveří Rohu.

Richard si myslel, že možná slyší, jak ty dveře vržou.

Richard se usmál. Nebyl to Roh, ale Gordon, který

se vynořil ze svých vlastních pokojů v přízemí. Hlavní

asistent T.A.T.A. v Rodičovství vypadal perfektně, jako

vždy. Jeho černé vlasy se leskly v jediné vlně. Se svou

tváří a vlasy vypadal jako plastový vojáček v obleku za

tisíc dolarů.

„Richarde,“ řekl Gordon. „Četl jste Burtovu zprávu?“

„Jenom část.“

„No, mám hodně co říct k těm pěti navrhovaným al­

ternativám k výměně pokojů. A vážně, kde bere Burt

tu drzost? Mrzí mě, že jmenoval ty dva chlapce.“

„A a Z,“ řekl Richard. Na okamžik byl ticho. „A vidíš,

právě jsem jejich jména řekl znovu.“


Šestihlasá harmonie hlasů zněla, jako by ji vyluzovala

posvátná hrdla. Molový akord tak smutný jako smrt

jejich bratrů A a Z.

Prohnilí chlapci. Úplně prohnilí.

Richard zavřel oči. Otočil se zády k padajícím vločkám

a šel k Síni těla, za zvukem svých zpívajících chlapců.

„Ano,“ souhlasil Gordon a zapsal si Richardova slova

do bloku. „Ale nemělo se stát, abyste na ně musel my­

slet těsně před svým proslovem. Je to neslýchané. Burt

takový bývá často.“

„Změnil jsem se, Gordone?“ zeptal se Richard. Oči

měl znovu otevřené a jeho černé boty klapaly na černých

dlaždicích. Před ním byl vidět poslední chlapec – H, celý

v černém – jak spěchá dveřmi do Síně těla.

„Jak změnil, pane?“

„Vyznávám stejné hodnoty jako dříve?“

„Zůstal jste skálopevný ve své vizi, pane.“

„To ano. A přesto...“

„Burtova zpráva vám nasadila brouka do hlavy. To

je všechno.“

„Bojím se, Gordone.“

Hlasy v Síni těla zesílily a dosáhly tesklivého vrcho­

lu. Richard se zastavil u dveří. Prohlížel si střídající se

sbor, šest chlapců, kteří dnes zpívali. V černých volných

kalhotách a černých rolácích svítily jen jejich obličeje,

jejich tváře jako by se vznášely ve stínech pod klenbou

Síně těla. Ozvěna jejich písně přidávala k jejich malému

počtu další hlasy.

Richard si vychutnával ten pohled. Sbor Rodičovství.

Hlasy. A také ostatní chlapci, oblečení v černém a usa­

zení na lavicích. Bílý koberec v uličce. Zastíněné pódium

na jevišti. Zaměstnanci seřazení podél zdí jako diváci.

Nebo možná jako oběti popravčí čety.


Richard zahlédl Warrena Bratta, neupraveného

a otylého, shrbeného a zamračeného.

„Čeho se bojíte?“ zeptal se Gordon.

Od Brattových brýlí se odrážela světla v Síni těla a Ri­

chard nemohl poznat, jestli se ten cynický spisovatel

dívá na něj, nebo ne.

„Překvapení,“ řekl Richard.

Zhluboka se nadechl a vstoupil do síně. Gordon ho

následoval.

Zatímco Richard šel po bílém koberci, červený ka­

bát a volné kalhoty na něm vypadaly jako rozlitá krev

a morbidní tóny hlasů ho pohltily. Dnes to byli chlapci

z osmého patra doprovázení F a W. Navzdory Richardo­

vu úplnému zákazu náboženství v Rodičovství chlapci

zpívali Barberovu Agnus Dei. Byla to pro ně jen este­

tická hatmatilka; neměli se kde naučit latinsky.

Jeho chlapci. Jeho abecední chlapci.

Ach, jak zírali. Čirý obdiv v jejich očích. I ti, kteří

zpívali: J a D, L a Q, F a W. Jak jejich hlasy stoupaly

k nástěnné malbě Ambice na vysokém stropě Síně těla,

zpívali v jediném sjednoceném akordu, který zdánli­

vě přidával třetí rozměr obrazu muže svlečeného do

pasu, který zvedá balvan vlastní myslí. Chlapci v černém,

chlapci v lavicích, někteří šeptali, někteří do sebe strkali,

ale všichni se soustředili na muže v červené kůži, který

vypadal jako rána pohybující se po bílém koberci k jevi­

šti. Když Richard stoupal do schodů a Gordon a stráž­

ci se přesunuli na obě strany jeviště, aby se připojili

k ostatním zaměstnancům, mnozí chlapci se zhluboka

nadechli. Byli s ním teprve před chvílí, při individuálních

inspekcích, ale když svého T.A.T.A. viděli na jevišti Síně

těla, byl to pokaždé úžasný pohled. Richard se podíval

doprava a usmál se na Warrena Bratta. Nedal najevo, co


si myslí o obzvlášť pomačkaném vzhledu neupraveného

a plešatícího spisovatele. Pak Richard naznačil chlap­

cům hlasů, aby přestali zpívat. Jejich poslední akord

zněl dlouho poté, co ho poslechli.

Chlapci hlasů se posadili na svá místa.

Richard se naklonil dopředu k mikrofonu, dokud ne­

ucítil, jak se studený kov dotkl jeho vousů.

A pak začal přednášet svůj projev.

„CHLAPCI! Nebudu vás zdržovat příliš dlouho. Před­

pokládám, že máte hlad a vůni snídaně cítíte až sem.

Děkuji vám všem, že jste se sešli tak rychle. Tyto akce

v Síni těla jsou, jak dobře víte, natolik vzácné, že to musí

něco znamenat, když vás sem zavolám. Musí to zna­

menat přinejmenším to, že se vám chci s něčím svěřit.“

Richard se odmlčel. Zahájil projev „upřímnou řečí“.

Gordon mu to navrhl před mnoha lety: Uvolni je něčím

nenuceným, Richarde, a pak jako trojského koně před

nes to, co jim doopravdy chceš říct.

„Zaprvé bych vám všem chtěl pogratulovat k jedněm

z nejlepších inspekcí za celá léta. Ze všechno nejvíc si

vážíme vaší otevřenosti, vaší upřímnosti a vaší transpa­

rentnosti. Vyloudili jste slzu v oku svého T.A.T.A.“

„Máme tě rádi, T.A.T.A.!“

F to zavolal. Vtipný F. Richard se usmál a zvedl ote­

vřenou dlaň, aby utišil povyk, který chlapec vyvolal.

„Děkuju ti, F. Také tě mám rád. Mám rád vás všechny

a dnes jsem na vás obzvlášť hrdý.“ Podíval se přímo na J.

Jeho oči byly částečně skryté za černou ofinou. Richard

stěží rozeznával nevinné zorničky, které u něj hledaly

vše, co J v životě potřeboval. „Nebyl bych však k sobě

upřímný, kdybych tvrdil, že jsem se jen z inspekcí do­

zvěděl, že jste všichni na správné životní cestě. Sledoval

jsem vás velmi bedlivě, možná i způsoby, o kterých ani


nevíte.“ V tu chvíli se E a O na sebe podívali a Richard

v jejich očích spatřil naději. T.A.T.A. nás sledoval? Není

to vzrušující? „Před dnešní inspekcí jsem zaslechl bá­

ječnou konverzaci dvou z vás, která se týkala možné

alternativy benzínu, a nemohl jsem se ubránit úsměvu.

Mí chlapci. Mí chlapci! Jak rád poslouchám, když dva

mí chlapci využívají sílu svého vzkvétajícího intelektu,

pohrávají si s teoriemi léčby, alternativ, procesů a vý­

voje. Vidíte to? Dokážete poznat hodnotu takového

rozhovoru? Oba účastníci ho nepochybně považovali

za povrchní, ale víte, že byl mnohem významnější než

témata, o jaká se chlapci vašeho věku běžně zajímají?“

Richard se nadechl. Poslední větou vstupoval na ten

ký led, jak by řekl Burt. Možná až příliš blízko k pravdě.

Ale Richard si to nemyslel. Jeho chlapci věděli přesně

tolik, kolik chtěl. A koho zajímá, jak je led tenký, když

je pravda dvakrát zamrzlá hluboko pod ním?

„Dokážete uvěřit, že jsme se dostali až do tohoto

bodu? Připadá mi to jako včera, kdy se malý Y ptal:

Proč?“ Trocha smíchu od chlapců. „A teď? Teď bych se

mohl zeptat jeho. Proč? A on by mi mohl odpovědět.“

Smích ustoupil úžasu. Obvykle to tak bylo. „Dokázali

jsme toho tolik, a přesto nás čeká ještě dlouhá cesta!

A, chlapci, mí nádherní chlapci, právě to mě trápí, právě

to mě přimělo, abych vás dnes zavolal.“

Richard pomyslel na ztráty zmíněné v ranní Bur­

tově zprávě. A a Z. Jako zarážky na knihy abecedních

chlapců. Shoda okolností (proč ze všech těch chlapců

ztratili právě tyhle dva?), která Richardovi málem ro­

zežrala žaludek starostmi. Bylo potřeba mnoho hodin

s rezidenčními lékaři, mnoho dní v útrobách věže, s kot­

lem hučícím opodál a zvuky dvou tuctů batolat o pa­

tro výš, aby Richarda přesvědčili o pravděpodobnosti,


o možnosti, že dva z šestadvaceti chlapců bude muset

potkat nešťastný konec.

Skutečnost, že byl sám za ten konec zodpovědný, při

svém přemítání nevzal v úvahu.

A a Z viděli ženy.

A a Z byli prohnilí.

A a Z byli posláni do Rohu.

„Řeknu vám tajemství, chlapci.“ Richard se pro efekt

odmlčel. Zdálo se, že to funguje. „Dávno předtím, než

jste dospěli do věku, ve kterém jste teď, jsem tyto dny

označil za... léta přetavení. Stejně jako si zdokonalujete

své vize při setkání soch, tak tady ve věži přetavíte sami

sebe. Proč? Proč bych se měl domnívat, že je tento věk

jiný než jiný? Proč bych toto období považoval za důle­

žitější než vaše novorozenecké týdny, kdy jste neunesli

ani vlastní hlavu? Řeknu vám proč: Nyní...“ Citlivá léta

pro zaměstnance. Léta přetavení pro chlapce. „Nyní jste

oficiálně začali proces odpoutávání se od vlivu svého

otce. Stáváte se samostatnými muži.“ Odmlčel se, aby

chlapcům došla vážnost jeho slov. A aby také pocítili

strach z toho, že budou odpoutaní. „Pozoruju vás na

dvoře a v sadu. Pozoruju vás při jídle. Pročítám si vaše

zprávy a poslouchám vaše reakce na nejnovější Luxley­

ho román. Vaše názory jsou stejně sofistikované jako

moje. Myšlenky, které ledabyle odbýváte, jsou stejně

hlubokomyslné jako ty, které považujete za důležité.

Vaše inspekce to dokazují. Chlapci! Mí chlapci! Stáváte

se dospělými!“

A a Z. A a Z. Zarážky, které drží knihy, aby nespadly.

Ale ty zarážky jsou pryč.

Richard si upravil límeček kabátu.


„Takhle to vypadá, když to probíhá správně, chlapci.“

Chlapci v černém. Někteří v rolácích a volných kalho­

tách, jiní v blejzrech a košilích. Richard ale zahlédl jeden

bílý flíček. Zatímco mluvil, oči se mu zatoulaly k ma­

lému bílému bodu: T vykukovalo tílko zpod knoflíků

košile. Další zlé znamení? Stejně jako shoda okolností

u A a Z? „Mysl musí v mládí vyzrát, než začne jednat

podle svých přesvědčení. Vzpomínáte si, jak jste dělali

vše, co dělali vaši bratři? Pamatujete si dny, kdy jste

každou noc trávili se svými kamarády z patra? Téměř

jste nebyli schopní trávit čas o samotě nebo jste pro­

stě nechtěli být sami. Vy, chlapci, jste byli nerozluční.

Občas přišly i okamžiky, kdy jsme vás museli od sebe

roztrhnout a vrátit do vašich pokojů. A podívejte se na

sebe teď! Máte své vlastní zájmy. Své vlastní teorie. Ob­

jevili jste kouzlo intelektuálního vlastnictví. Uspokoju­

jící podstatu, kořeny skutečného génia. Víte, že mám

pravdu! Stejně jako byly důležité ty první dny, kdy jste

si vytvářeli pouta a získávali jste sebevědomí, kdy jste

viděli, že vaši bratři schvalují vaše nápady a činy, zrovna

tak má v těchto dnech svůj vlastní účel toto přetavení.

Dnešek bychom mohli nazvat zítřkem kvůli tomu, jak

rychle dospíváte! Vaše názory jsou vaše! Nejsou moje!

Vidíte? Učil jsem vás, když jste byli malí. Teď jste ale

skoro tak velcí, jako jsem já!“

Ustanovil nepopiratelný pocit otcovství? Nebo si

chlapci, chytřejší než kteříkoli jiní na světě, instink­

tivně uvědomovali, že není jejich příbuzný? Že nemá

jejich geny?

Že není jejich otcem?

„Kéž bych mohl každého z vás oslovit pouze svou

myslí. Pochopili byste, jak moc si vážím času, který

máte před sebou, viděli byste ten obrovský otevřený


prostor nekonečného dvora, který potřebuje velkou péči.

Protože každý nápad, se kterým v následujících letech

přijdete, stojí za zaznamenání, za zapsání, za diskusi

s kamarády na patře nebo za krátkou cestu na jiné patro,

abyste se zapojili do diskuse s chlapci, které nevídáte

tak často. Možná dokonce pocítíte chuť jít až do mých

pokojů. Nemůžu tento bod dostatečně zdůraznit. Jak

vám budu v těchto letech k dispozici a jak hluboce mě

zajímají i ty nejmenší myšlenky, které vás napadnou!

Vaše triviality jsou mou životní prací.“

Mnozí chlapci si vyměnili překvapené pohledy. Po­

zvání od T.A.T.A. do jeho pokojů? Toto je skutečně veliký

den.

Richard cítil, jak mu pod tílkem pod kabátem stéká

pot. Vychutnával si ho. Znamenalo to, že pracuje. Zna­

menalo to, že se soustředí. Znamenalo to, že hoří slovy,

která právě vyslovil. Hořel přímo před chlapci.

„Tváříte se, jako byste už věděli, o čem mluvím. Vidím,

jak se někteří z vás červenají. A víte, proč vás moje slo­

va oslovují? Víte to?“ Odmlčel se. Snažil se nedívat na

bílou látku odhalenou na hrudi T. Snažil se nemyslet

na špatná znamení. „Je to tím, že vám říkám pravdu!

A kaž dý z vás si cení pravdy. Čeká vás změna. A tohle jste

už věděli. Nepotřebovali jste, abych vám říkal, že vaše

nedávné myšlenky jsou ty nejvíce fascinující, jaké vás

kdy napadly. Prožíváte je přece vy sami.“ Pak, náhle, bez

jakéhokoli přechodu: „Po snídani na své posteli najdete

prázdný poznámkový blok. Je modrý. Přeju si, abyste ty

nové myšlenky zapisovali. Z vašich tužek jsme již odstra­

nili gumy. Nechci přijít ani o jediný okamžik těchto let

přetavení.“ Richard se odmlčel. Dostal je. Zaujal je. Své

chlapce. „Zapište je všechny. Každé slovo. Vyjádřete své

nejpodivnější myšlenky. Nic vašemu T.A.T.A. neudělá


takovou radost jako popsané modré poznámkové blo­

ky, přeplněné vašimi starostmi, ambicemi, tajemstvími.

Rozumíte? Podle vašich přikyvujících hlav vidím, že ano.

Takže vás opustím s tímto: Nic neskrývejte. Váš intelekt

vyrostl a spolu s ním i prostor, ve kterém se můžete

skrývat. Přede mnou. Před vaším T.A.T.A. A kdo z vás

by něco takového chtěl? Kdo z vás by tajil něco, čeho si

jeho T.A.T.A. tak hluboce váží?“

„Nikdo!“ zavolal S. Další smích od chlapců. Tentokrát

nabitý vzrušením.

Richard zvedl otevřenou dlaň.

„A teď,“ řekl. Chlapci se zavrtěli v lavicích, protože

věděli, co přijde dál. T.A.T.A. své projevy vždy zakončoval

stejně. T.A.T.A. zabubnoval prsty o pódium. Celá Síň

těla explodovala dvěma prostými slovy, když chlapci

spolu se svým T.A.T.A. rozjařeně vykřikli: „Pojď me jíst!“

Richard pohlédl na sbor. Hlasy. Šest chlapců vstalo

a opět zaujalo své místo ve stínech.

. . .

Chlapec J řekl D: „Myslel jsem si, že ten poznámkový

blok je jen pro mě. T.A.T.A. mi řekl, že je pro mě.“

„Cože?“

Neměli však čas o tom diskutovat. J, navzdory svému

zjevnému neklidu, začal spolu s ostatními pěti chlapci

zpívat Miserere mei, Deus.

Abecední chlapci se vydali ke dveřím Síně těla.

. . .

Richard sestoupil z podia. Zaměstnanci chtěli také ode­

jít, ale Warrena Bratta snadno dohonil.


„Lawrenci,“ řekl Richard, použil Brattův pseudonym

pro případ, že nějaký chlapec zůstal na doslech. „Máte

velký hlad?“

Bratt se k němu otočil a všechny Richardovy oba­

vy ohledně autora odpočinkové četby pro chlapce se

prohloubily. Warren Bratt byl samolibý, nabručený,

sebestředný bývalý pankáč, který kdysi věřil, že je vy­

nikající spisovatel. Deset let v roli Lawrence Luxleyho

velmi pomohlo rozdrtit jeho snobství, ale Richard zjiš­

ťoval, jak ho Burt jednou upozornil, že umělce zasta­

víte svázanýma rukama jen na nějakou dobu. Nakonec

začne tvořit svýma nohama.

Warrenovy nápady v jeho oddechových knihách byly

znepokojivě originální. To vůbec nebylo dobré.

„Dost velký,“ řekl Warren.

„To je v pořádku. Gordon se s vámi po snídani sejde

ve vaší kanceláři.“

„Proč?“

Richard nepředstíral přátelství.

„Myslím, že je důležité, aby se spolu s měnícím se

vkusem chlapců měnily i knihy, které je baví.“

Warren přikývl. „To vím, Richarde. Rád bych však –“

„Dobře. Tak to vám ten rozhovor nebude vadit.“ Pro­

hlédl si Warrena od hlavy až k patě. „A vyperte si košili.

Kvůli těm skvrnám od potu to vypadá, jako byste dřel

příliš usilovně. Jako by vás někdo nutil psát něco, co

psát nechcete.“ Když procházel kolem Bratta se strážci

v závěsu, dodal: „Chlapci zbožňují Lawrence Luxleyho.

Prosím, ukažte jim, jak se obléká génius.“


Abecední chlapci jedí

Abecední chlapci seděli po šesti u čtyř velkých kulatých

stolů. Zdálo se, že většinu z nich proslov T.A.T.A. v Síni

těla povzbudil. F, vtipný F, žertoval tak svobodně, jako

by Rodičovství na jeden den zakázalo studium. Jeho

velké přední zuby vypadaly obzvlášť bílé v kontrastu

s černou košilí a černým blejzrem, který si přehodil

přes opěradlo židle. J a D dlouho v soukromí vtipko­

vali, že F vypadá jako „živá kreslená postavička“. Nyní

sledovali, jak mluví, stejně jako když se kdysi usmívali

nad kresbami načmáranými na okrajích svých učebnic.

„Hej, W,“ řekl F. „Dneska mi nesněz snídani. Vím, že

budeš chtít, a vím, že mě poprosíš o to, co mi zbude, ale

tentokrát p



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.