načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Inkvizice a středověká společnost -- Moc, kázeň a odpor v Languedocu - James Buchanan Given

Inkvizice a středověká společnost -- Moc, kázeň a odpor v Languedocu

Elektronická kniha: Inkvizice a středověká společnost -- Moc, kázeň a odpor v Languedocu
Autor:

Téma inkvizice zpracoval J.B. Given velmi nestranným způsobem. Na několika místech se dokonce zdá, jakoby autor stranil inkvizitorům. Je si však dobře vědom důsledků soudní procedury ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  279
+
-
9,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Verbum publishing
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 351
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace , mapy
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Inquisition and medieval society
Spolupracovali: překlad Eva Doležalová, František Doležal
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-903-9200-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor rozdělil text do tří velkých oddílů, kterým předchází obšírný úvod, kde rozebírá - v rámci svého vlastního teoretického systému - filozofii moci z hlediska vládců i ovládaných. V následujících kapitolách pak ilustruje tato obecná východiska na činnosti inkvizice v kraji Languedoc (jižní Francie). Pramenem jsou zachované písemné dokumenty z inkvizičních procesů, ale i pokyny k jejich praktickému provádění. Autor se soustředil na období let 1275-1325. V této souvislosti si všímá jak osobností inkvizitorů, tak i jejich metod - zejména donucování, falešná obvinění, způsoby trestání aj. V další části pak popisuje reakce obviněných a podoby jejich odporu, ale i snahy světských vládců přisvojit si autoritativní metody inkvizitorů. Závěrečný oddíl knihy se zabývá společenským a politickým kontextem popisovaného období ve zmíněném kraji, zejména úspěchy tamní inkvizice v boji s kacířstvím. Závěr pak aplikuje tato zjištění na činnost inkvizice ve středověké Evropě obecně. - Připojen shrnující doslov českých překladatelů, obsáhlá bibliografie a rejstřík. Pozoruhodná historická a sociologická studie o vzniku, vývoji a činnosti středověké inkvizice a rozbor společenského i politického kontextu tohoto fenoménu.

Popis nakladatele

Téma inkvizice zpracoval J.B. Given velmi nestranným způsobem. Na několika místech se dokonce zdá, jakoby autor stranil inkvizitorům. Je si však dobře vědom důsledků soudní procedury inquisitio a z ní vyplývajícího otevřeného prostoru pro fabrikaci nepravdivých obvinění a odsuzování nevinných. Sám konstatuje, že „s inkvizitory středověkého Languedocu jsme přímo na cestě, která vede k několika nejhanebnějším epizodám evropských dějin, včetně pronásledování Židů a muslimů ve Španělsku a velkého honu na čarodějnice šestnáctého a sedmnáctého století.“ Svědčí o autorově dobrém vkusu a citu pro míru, že v této souvislosti nezmiňuje další, novější analogie. (moc, kázeň a odpor v Languedocu)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

INKVIZICE

A STŘEDOVĚKÁ SPOLEČNOST

edice historicus


JAMES B. GIVEN

NAPSAL TAKÉ:

Společnost a zabití člověka v Anglii třináctého století

Stát a společnost ve středověké Evropě:

Gwynedd a Languedoc pod cizí vládou


James B. Given

Moc, kázeň a odpor v Languedocu

A STŘEDOVĚKÁ SPOLEČNOST

INKVIZICE


Přeloženo z anglického originálu Inquisition and Medieval Society:

Power, Discipline, and Resistance in Languedoc, vydaného v roce 1997

nakladatelstvím Cornell University Press.

Inquisition and Medieval Society:

Power, Discipline, and Resistance in Languedoc by James B. Given,

originally published by Cornell University Press, Sage House,

512 East State Street, Ithaca, New York 14850, USA.

Copyright © 1997 by Cornell University

Th is edition is a translation authorized by the original publisher

Czech edition © Verbum Publishing, 2008

Translation © Verbum Publishing, 2008

Epilogue © Eva Doležalová, František Doležal, 2008

Překlad: Eva Doležalová

František Doležal

Vydalo nakladatelství Verbum Publishing s.r.o.

Alšova 1228/5, 277 11 Neratovice

www.verbum.cz

ISBN 978-80-903920-0-7


Věnováno Ruth




OBSAH

Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8

Zkratky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10

Poznámka k citacím z nepublikovaných rukopisů . . . . . . . . . . . 11

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

ODDÍL I INKVIZITOŘI A JEJICH METODY . . . . . . . . . 43

Kapitola 1 Technologie dokumentace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45

Kapitola 2 Technologie donucovacího věznění . . . . . . . . . . . . 81

Kapitola 3 Technologie trestání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101

ODDÍL II REAKCE NA INKVIZITORY . . . . . . . . . . . . . . 135

Kapitola 4 Podoby individuálního odporu . . . . . . . . . . . . . . 137

Kapitola 5 Podoby kolektivního odporu . . . . . . . . . . . . . . . . 161

Kapitola 6 Manipulace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201

ODDÍL III SPOLEČENSKÝ A POLITICKÝ KONTEXT . . 235

Kapitola 7 Úloha společenského

napětí a společenské deformace . . . . . . . . . . . . . . 237 Kapitola 8 Strukturální omezení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 267 Závěr Inkvizitoři a výkon politické moci

ve středověké Evropě. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 297 Doslov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 307 Bibliografi e . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 311 Slovník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 331 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 337

PODĚKOVÁNÍ

[ 8 ]

PODĚKOVÁNÍ

První slova o languedockých inkvizitorech jsem napsal na podzim roku 1983. Od té doby jsem se inkvizitory a jejich protivníky zabýval tím či oním způsobem po dobu delší než jedno desetiletí. V té době jsem nahromadil mnoho dluhů. Zvláštní vděčností jsem povinován pracovníkům různých knihoven a archivů vyjmenovaných v bibliografi i, které dnes uchovávají zbytky inkvizičních archivů.

Národní nadace pro stipendia v humanitních vědách mi umožnila uvolnit se na nějakou dobu z pedagogických závazků, abych mohl dokončit první rukopis této knihy. Štědrý grant Výboru pro výzkum na Kalifornské univerzitě v Irvinu mi umožnil získat mikrofi lmy téměř všech nepublikovaných záznamů languedocké inkvizice.

Za ta léta jsem nashromáždil také mnoho osobních dluhů. EdwardPeters, Richard Kieckhefer, Gavin I. Langmuir a Steven Epstein četlijednotlivé rukopisné verze této knihy a měli mnoho dobrých návrhů. Vděčím také Scottu Waughovi, Stevenu Topikovi, Timothymu Tackettovi,Alanu Bernsteinovi, Walteru L. Wakefi eldovi, Marjorie Bealové a Henrymu Ansgaru Kellymu za jejich rady a podporu. Zvláštní poděkování náleží Edwardu Petersovi. Bez jeho podpory v samých počátcích mého výzkumu by tato kniha bezpochyby nikdy nebyla napsána.

PODĚKOVÁNÍ

[ 9 ][ 9 ]

Většina práce na tomto projektu byla vykonána v obdobímimořádného shonu v naší domácnosti. Bez neselhávající podpory a přátelstvíMargaret Shepardové, Roberta Sheparda, Margaret McManigalové a Kevina McManigala by pro mne bylo dokončování této knihy mnohem těžší.Alice a Gizmo, kteří se dívali, často z mého klína, na samotný proces kladení slov na papír, mi vždycky připomínali, že život je mnohem víc než jen studium středověkých dějin. Nakonec bych chtěl vyslovit svou vděčnost mé manželce Ruth. Bez ohledu na to, že se sama pustila do náročného doktorského studia právě v době, kdy jsem psal tuto knihu, nacházela si čas nejen na čtení a kritiku jejích četných verzí, ale i na poslouchání toho, co se každému mimo mě muselo jevit jako nekonečné tlachání o různých, ale zcela určitě nudných věcech.

Části této práce, přetištěné zde se svolením, vyšly jako „Středověký inkvizitor při práci. Bernard Gui, 3. květen 1308 až 19. červen 1325,“ v knize Portréty středověkého a renesančního způsobu života: Eseje na památku Davida Herlihyho, redigované Stevenem A. Epsteinem a Samuelem K. Cohnem, Jr. (University of Michigan Press, 1996); „Společenské napětí, společenská deformace a inkvizice středověkého Languedocu“, v knize Křesťanstvo a jeho nespokojenci: vylučování, pronásledování a vzpoury, 1000-1500, redigované Scottem L. Waughem a Peterem D. Diehlem (Cambridge University Press, 1996); „Languedocká inkvizice a středověká technologie moci,“ American Historical Review 94 (1989): 336-359; „Frakční politika ve středověkéspolečnosti: případová studie z Foix ve čtrnáctém století,“ Journal of Medieval History 14 (1988): 233-250; © 1988, přetištěno s laskavým svolením Elsevier Science-NL, Sara Burgerhartstraat 25, 1055 KV Amsterdam, Nizozemí, a „Pronásledování kacířů ve středověkém Languedocu: Esej o společenském kontextu potlačovacích kampaní,“ v knize Entstehung des öff entlichenStrafrechts (Vznik veřejného trestního práva), redigované DietmaremWilloweitem (Böhlau, 1999). ZKRATKY [ 10 ]

ZKRATKY

Add. MS 4697 Londýn, British Library, Add. MS 4697

AM Archives Municipales

Bullaire Jean-Marie Vidal, ed., Bullaire de l’inquisition française

au XIVe siècle et jusqu’à la fi n du Grand Schisme (Paris, 1913) Collectorie 404 Vatikán, Archivio Segreto Vaticano, Collectorie 404 Doat Paříž, Bibliothèque Nationale, Collection Doat Documents Célestin Douais, ed., Documents pour servir à l’histoire

de l’inquisition dans le Languedoc, 2 vols. (Paris, 1900) HL Claude Devic a Joseph Vaissètte, Histoire générale de Languedoc,

ed. Auguste Molinier, 16 vols. (Toulouse, 1872-1904) LS Liber sententiarum Bernarda Guiho, publikovaná ve: Philipp van

Limborch, Historia inquisitionis, cui subjungitur Liber

sententiarum inquisitionis Tholosanae ab anno Christi MCCCVII

ad annum MCCCXXIII (Amsterdam, 1692) Mansi J.D. Mansi, ed., Sacrorum conciliorum nova et amplissima

collectio, 39 vols. (Paris, 1901-1927) MS 609 Toulouse, Bibliothèque de la Ville, MS 609 MS 4030 Vatikán, Bibliotheca Apostolica Vaticana, MS Vat. Latin 4030 MS 4270 Paříž, Bibliothèque Nationale, MS Lat. 4270 MS 12856 Paříž, Bibliothèque Nationale, MS Lat. 12856 Registre Jean Duvernoy, ed., Le Registre d’inquisition de Jacques Fournier

(1318-1325), 3 vols. (Toulouse, 1965)

POZNÁMKA K CITACÍM Z NEPUBLIKOVANÝCH RUKOPISŮ

[ 11 ]

POZNÁMKA K CITACÍM

Z NEPUBLIKOVANÝCH

RUKOPISŮ

V Liber sententiarum Bernarda Guiho (Londýn, Britská knihovna,

Add. MS 4697) jsou použity dva systémy číslování folií. Jeden,pravděodobně ze sedmnáctého nebo osmnáctého století, používá arabská čísla.

Druhý, zřejmě původní, používá římská čísla, která ale jsou všechnapřeškrtnuta čarou. (Tohoto systému číslování využil Limborch ve své edici

Liber sententiarum). Odkazy na tento rukopis jsou psány arabskými čísly,

ale odkazují na římské číslování folií. První folia tohoto rukopisu nemají

římská čísla. Ta začínají až tabulkou Tabula omnium personarum sequentis

libri a rostou od 1r do 8v (což odpovídá foliím 10r-17v podle systému

založeném na arabských číslech). Na první stránce prvního sermo generalis

začínají římská čísla znovu od 1r (což odpovídá foliu 18r v systémuzaloženém na arabských číslech). Kde by mohly být pochybnosti o tom, které

folio cituji, uvádím odkaz na systém římských čísel i na systém arabských

čísel.

Folia v Toulouse , Bibliothèque de la Ville, MS 609, jsou označena jak

římskými, tak arabskými čísly. Tyto dva systémy číslování ne vždy souhlasí.

V případech, kdy se liší, používám ve svých citacích systém arabských

čísel.

Všechny citace z vydání Jean Duvernoy, ed., Le Registre d’inquisition

de Jacques Fournier (1318-1325), 3 vols. (Toulouse , 1965), které je plné

chyb, byly kontrolovány srovnáním s mikrofi lmem Fournierovaoriginál

POZNÁMKA K CITACÍM Z NEPUBLIKOVANÝCH RUKOPISŮ

[ 12 ]

ního registra, uloženého ve Vatikánu, Bibliotheca Apostolica Vaticana,

MS Vat. Latin 4030. Tam, kde se moje čtení rukopisu liší odDuvernoyo

va, je to zmíněno v poznámkách.

V citacích z nepublikovaného rukopisného materiálu jsemmodernizo

val interpunkci a změnil „u“ na „v“ tam, kde to bylo namístě.

ÚVOD

[ 13 ]

ÚVOD

Málo jevů středověké historie vzbuzuje takové vášně jako inkvizicekacířských nepravostí . Mnozí autoři polemik, propagandisté, romanopisci a historikové – amatéři i profesionálové – se zabývali tímto tématem po staletí. Monografi e, pojednání, hanopisy a apologie se linuly z tiskařských lisů. Vydání z roku 1983 Vekenéovy Bibliotheca bibliographica historiae Sanctae Inquisitionis, základního průvodce literaturou o všech inkvizicích, jak středověkých, tak raně novověkých, uvádí 4808 titulů. I samafascinace spisovatelů nejrůznějšího druhu tímto tématem se stala předmětemvědeckého studia. Inquisition (1988) Edwarda Peterse brilantně vykresluje, jak byly dějiny inkvizice vytvářeny, přetvářeny, znovu objevovány,falšovány a mytologizovány generacemi spisovatelů, kteří sledovali nejrůznější agendy, od vědecké po romantickou a od nestranné po zlomyslnou.

Čtenář se může oprávněně ptát, čím je zdůvodněna další práce oinkvizici ve středověku, když jich bylo už tolik napsáno, zejména když seomezuje jen na oblast jižní Francie známou jako Languedoc . Mojezdůvodnění zní, že návrat k předmětu už tolikrát prostudovanému nám dávámimořádnou příležitost zpracovat případovou studii sociologie středověké politiky.

ÚVOD

[ 14 ]

PŘÍPADOVÁ STUDIE VÝKONU

STŘEDOVĚKÉ POLITICKÉ MOCI

K nejdůležitějším aspektům evropské historie v pozdním středověku a raném novověku patří postupné vytváření stále mocnějších politických organizací a rozvoj důslednějších forem vládnutí, zasahujících do života lidí a založených na donucování. Tyto jevy už byly mnohokrátanalyzovány. Regály knihoven jsou zatíženy dlouhými řadami knih věnovanýchdějinám formování předstátních útvarů a zrodu států ve středověké Evropě, dějinám jejich správy a fi nancí a právněsoudním aparátům, které si tyto státy vytvořily, aby ospravedlnily a zdůvodnily svou moc .

Mnohé z těchto studií přesto působí podivně bezkrevným dojmem. Víme mnoho o tom, jak středověcí panovníci a správci organizovali sami sebe, vedli své záznamy a ospravedlňovali svou moc jeden vůči druhému a vůči svým poddaným. Naše představy o skutečných procesech vládnutí v tomto kritickém období, kdy se vytvářely první charakteristické rysy evropských států, jsou však velmi jednostranné. Je to v podstatě pohled administrátorů shora dolů. Mnohem méně víme o tom, jak bylo úsilí panovníků a správců přijímáno těmi, nad nimiž si nárokovali svou moc. To je zčásti způsobeno povahou dochovaných dokumentů. Středověcí administrátoři, když uchovávali úřední korespondenci, měli tendencizachovávat pouze svou „odchozí poštu“, tj. záznamy příkazů, které vydali. Nejevili ani zdaleka tentýž zájem o úschovu kopií korespondence došlé od agentů v terénu.

Nicméně hlavní příčinou toho, že víme tak málo o uplatňování vlády v konkrétním, každodenním životě, je negramotnost mas, které se středověcí administrátoři snažili ovládat. Ovládaní samozřejmě nebyli zcela neschopni se vyjádřit. Za určitých podmínek se rolníci ani dělníci nijak nerozpakovali sdělit svým pánům, co si myslí o jejich počínání. Nicméně obyčejná opatrnost, spolu s okolností, že petice a stížnosti musely být formulovány úředníky, z nichž jejich gramotnost činila téměřnevyhnutelně součást vládnoucí elity, způsobovala, že tyto protesty vyznívaly ve

ÚVOD

[ 15 ]

prospěch ideologií, kterých používali vládci, aby legitimizovali svédominantní postavení ve společnosti. Přímé akce jako bouře a povstání sice po

sobě zanechaly dramatickou stopu, ale kronikářské popisy těchto revolt

a soudní archivy obsahující záznamy o jejich potlačení opět odrážejí spíše

pohled vládců než ovládaných.

1

Záznamy vytvořené languedockými inkvizitory nám však dovolují

pohlédnout, byť jen na chvíli, pod roušku, která tak často skrývá realitu středověkého vládnutí. Inkvizitoři byli pečliví ve vedení záznamů.

Vytvářeli a uchovávali registra, v nichž byly zaznamenány rozsudky jimi

vynesené i přepisy výpovědí, získaných od svědků a podezřelých. V těchto

záznamech fi gurují volky nevolky tisíce osob. Např. v registru vedeném

Bernardem de Caux a Jeanem de Sant-Pierre v polovině 40. let třináctého

století, které zaznamenává pouze dílčí úsek jejich činnosti, lze napočítat

5518 osob vyšetřovaných těmito inkvizitory.

2

Naneštěstí se většina těchto

záznamů nedochovala. Z dochovaného materiálu je velká část jenurovnaným, suchým katalogem stereotypních kacířských činů a názorů. Vtomto zdánlivě nekonečném výčtu běžných projevů kacířství však lze nalézt

i výpovědi, které obsahují poutavé a objasňující detaily.

3

Někteříinkvizitoři vedle toho sestavovali příručky , jejichž účelem bylo popsat fungování

inkvizice a praktiky různých typů kacířství. Posléze i odpůrci inkvizice

nezřídka sestavovali petice a stížnosti určené papežům a králům.

Ve svém celku nám tento materiál poskytuje jedinečnou příležitost

zblízka zkoumat interakci středověké vládnoucí instituce s lidmi, které se

tato instituce snažila ovládat. Můžeme pozorovat v detailu, jak inkvizitoři

dělali svou práci - potírání kacířství . Občas můžeme také vytušit, jak bylajejich činnost „přijímána“ languedockým lidem. V dochovaných záznamech

lze rozpoznat, jak se někteří lidé snažili inkvizitorům uniknout, jak jim

1 Zajímavou diskusi, která se snaží vysvětlit ideologické koncepce povstání anglickýchrolníků, uvádí Justice, Writing and Rebellion.

2 Tento počet je odvozen z MS 609.

3 Nejpodrobnější je registrum vedené biskupem Jacquesem Fournierem, který řídil inkviziční tribunál v Pamiers na počátku čtrnáctého století. Tiskem vydaná edice má přes

1500 stran.


ÚVOD

[ 16 ]

jiní pomáhali a jiní jimi manipulovali pro své vlastní cíle. Tato knihaproto může být čtena jako případová studie středověkého vládnutí a správy.

Může být také čtena jako zkoumání podstaty politické moci ve středověké

společnosti. Moc je základním aspektem lidských společenských vztahů,

je však velmi obtížné defi novat tento fenomén uspokojivým způsobem.

4

Mnohé defi nice moci jsou odvozeny od úmyslů a vůle určitých jednotlivců. Moc je pak defi nována jako dosahování zamýšlených účinků nebo

jako schopnost jich dosahovat. Pro Maxe Webera byla moc „pravděpodobností, že určitý aktér společenských vztahů bude s to uskutečnit svou

vůli bez ohledu na odpor .“

5

Velmi často se oněmi zamýšlenými účinky

rozumí ovládnutí jednání určité skupiny jednotlivců jiným jednotlivcem

nebo skupinou jednotlivců.

6

Mnozí sociální teoretikové, zvláště ti se strukturalistickými sklony,

kritizovali defi nice moci zdůrazňující vůli, úmysly nebo zájmy jednotlivců

za to, že postihují jen část toho složitého a mnohostranného jevu. Pro tyto

myslitele není moc věcí, které by patřily určitému jednotlivci, skupině

jednotlivců nebo instituci; je to dynamický vztah, proces, který jevýsledkem úplného souboru všech společenských vztahů existujících v určité

společenské formaci. Tento koncept může být vyjádřen slabými nebosilnými termíny. Může mít podobu prostého uvědomění si, jak to nacházíme

u Webera, že ten kdo vykonává moc, musí být schopen překonat odpor

vůči jeho vůli.

7

Může také, jako u Foucaulta, nabývat silné podoby, ve

které je moc rozprostřena po celé společenské formaci. Pro Foucaulta

nemůže existovat žádná moc bez „ekonomie rozhovorů o pravdě“, která

nejen utváří způsob, jak lidé vidí svět, ale také činí nemožným vidět jejjakýmkoli jiným způsobem: „Jsme nuceni vytvářet takovou pravdu o moci,

jakou naše společnost vyžaduje, jakou potřebuje, aby mohla fungovat:

musíme mluvit tuto pravdu; jsme limitováni nebo, jinak řečeno,odsou>4 Jako úvod do tohoto problému viz Lukesovy podnětné poznámky v: Lukes, ed., Power,

s. 1-18, kterým následující diskuse za mnohé vděčí.

5 Weber, Economy and Society, 1: 53.

6 Viz např. Dahl, „Th e Concept of Power,“ citováno v: Lukes, ed., Power, s. 2.

7 Weber, Economy and Society, s. 93.


ÚVOD

[ 17 ]

zeni k tomu, abychom vyznávali nebo objevovali tuto pravdu. Moc nikdy

nepřerušuje svůj výslech, svou inkvizici, svou registraci pravdy:institucionalizuje, profesionalizuje a odměňuje její hledání.“

8

Moc je tudíž všude

a nikde. Není to něco, co by náleželo jednomu jednotlivci, jednéskupině nebo jedné třídě a co by bylo vykonáváno tímto jednotlivcem nebo

třídou nad jinými. Moc je jsoucno, které ve společnosti stále cirkuluje

a vytváří síť, na níž se podílejí všichni jednotlivci a současně jí podléhají

i vykonávají ji.

9

Není mým úmyslem vstupovat do diskuse o tom, jaká je nejlepšídefi nice moci. Namísto toho jsem se jako historik pouze pokusil položit

několik otázek (a zcela jistě ne všechny možné otázky) ohledně výkonu

moci v jedné zvláštní společnosti, v Languedocu na konci třináctého a na

začátku čtrnáctého století. Inkvizitoři usilovali zejména o ovládnutíjednání. O tento aspekt moci jsem se proto zajímal v první řadě. Položil jsem

si některé velmi konkrétní otázky ohledně toho, co se inkvizitoři snažili

dělat a jak a komu to dělali, a snažil jsem se na tyto otázky odpovědět.

Odpovědi na tyto otázky jsou uvedeny v oddíle I. Kapitoly v tomto oddíle

se proto ve velké míře zabývají úmysly a vůlí určitých jednotlivců a jejich

schopností nastolit tuto vůli a uskutečnit tyto úmysly. Otázky položené

v tomto oddíle se někomu mohou zdát staromódní, jsou však legitimní

a odpovědi na ně nejsou bez zajímavosti.

Snažil jsem se nicméně také vzít v úvahu skutečnost, že moc nemůže

být prostě redukována na záležitost vůle a úmyslu případných vládců. Je

třeba také zkoumat vůli a úmysly ovládaných. To je s ohledem na povahu

středověkých záznamů mnohem obtížnější otázkou, na niž jsem se ale

přesto pokusil v kapitolách oddílu II nabídnout určité odpovědi. Kapitoly

4 a 5 zkoumají způsoby, jimiž se někteří Languedočané snažili vzdorovat

inkvizitorům. Kapitola 6 se týká jiné, ale přesto příbuzné otázky: jakněkteří Languedočané usilovali o získání zdrojů inkvizice a o jejich využití

pro své vlastní účely. 8 Foucault, Power/Knowledge, s. 93. 9 Tamtéž, s. 98. ÚVOD [ 18 ]

Konečně v oddíle III jsem se pokusil zohlednit skutečnost, že moc

je víc než prostý výsledek vzájemného působení soupeřících vůlí vládců

a ovládaných; je také produktem struktur společnosti jako celku. Když

nic víc, ekonomické, sociální a kulturní struktury společnosti nastavují

parametry, v jejichž rámci lze moc vykonávat i této moci vzdorovat. Ani

zdroje ani možnosti nejsou neomezené; proto jsem se snažil pochopit, jak

existující struktury languedocké společnosti a politiky usnadňovaly nebo

zdržovaly práci inkvizitorů.

Při zkoumání činnosti languedockých inkvizitorů jsem se soustředil naobdobí mezi léty 1275 a 1325. Mé důvody pro to byly dvojího druhu. Za prvé

je to období, pro které je činnost inkvizitorů nejpodrobněji dokumentována.

Z toho období máme k dispozici registra zaznamenávající výpovědi podané

svědky před inkvizičními tribunály v Carcassonnu, v Albi a v Pamiers .

10

ZToulouse máme rozsáhlé registrum rozsudků vynesených Bernardem Guim, které

nám poskytuje velmi úplné informace o inkvizičním trestním systému.

11

Gui

také napsal příručku inkvizičních postupů, která poskytuje značný vzhled do

jeho způsobu práce.

12

I jiné dokumenty pomáhají vrhat světlo na činnosti

inkvizitorů v tomto období. Sem patří královské dopisy a nálezy různých

papežských komisí, které vyšetřovaly zacházení s vězni inkvizice a činnost

Bernarda de Castanet ̧ biskupa v Albi.

13

Konečně mnoho cenných informací

o významném hnutí opozice proti inkvizici, které nabylo určitější podoby

bezprostředně po roce 1300, lze získat průzkumem dlouhého záznamu z roku

1319 o procesu s františkánem Bernardem Délicieux, který byl obviněn, že

otrávil papeže Benedikta XI., účastnil se čarodějnictví, pomáhal kacířům

a naváděl ke kacířství tím, že odporoval inkvizitorům.

14

10 Viz, v pořadí, Pales-Gobilliard, ed., Geoff roy d‘Ablis; MS 12856; Davis, ed., Th e inqusition

at Albi; a Registre.

11 To je publikováno jako dodatek k: Limborch, Historia inquisitionis.

12 Gui, Practica inquisitionis; část této práce byla reeditována a přeložena do francouzštiny

jako Manuel de l‘inquisiteur.

13 Výpovědi shromážděné při vyšetřování biskupa z Albi jsou v Collectorie 404.

14 MS4270.


ÚVOD

[ 19 ]

Můj druhý důvod pro to, abych se omezil na období po roce 1275, je ten, že kolem toho roku už inkvizitoři plně rozvinuli své metody identifi kace, stíhání a souzení kacířů a jejich příznivců. Rané období, kdy selanguedocká inkvizice teprve utvářela, bylo už popsáno mnoha historiky. Vzhledem k tomu, že mým cílem nebylo zkoumat, jak inkvizitoři vytvářeli své metody, nýbrž jak těchto metod, už plně funkčních, používali, je moje volba logická. Tam, kde záznamy ze zmíněné rané fáze činnosti inkvizitorů vrhají světlo na problémy, kterými jsem se zabýval, jsem však neváhal jich využít.

STŘEDOVĚKÉ KACÍŘSTVÍ

A LANGUEDOC

Protože mým cílem je zkoumat určité aspekty sociologie středověkého politického jednání a společenského ovládání, nebudu se zde pokoušet o podání úplného obrazu středověké inkvizice ani kacířských hnutí, protikterým bojovala. Čtenář, který se o tyto otázky zajímá, může najít mnohovýborných prací, které pojednávají o tomto předmětu. Následující základníinformace o kacířství a Languedocu nicméně pomůže čtenářům, kteří dosud nejsou s těmito tématy obeznámeni, aby mohli bez potíží sledovat naši diskusi.

Dvanácté století bylo svědkem vzniku rozsáhlých lidových kacířských

hnutí na většině území západní Evropy. Příčiny tohoto jevu jsou složité a jsou

stále předmětem živé debaty.

15

Lidové kacířství bylo zčásti výsledkemhlubokých změn v náboženské kultuře středověké Evropy. Tyto změny zahrnovaly

šíření gramotnosti a zvyšující se úroveň náboženského povědomí mezi laiky.

Mnozí laici, muži i ženy, hledali cesty k uskutečnění svých tužeb pobezprostřednějším zapojení do duchovního života, což vedlo některé z nich dokonfl iktu s církví, jejíž hierarchické struktury byly vytvořeny v dobách, kdy hlavní

15 Viz např. Asad, „Medieval Heresy“; Nelson, „Society, Th eodicy, and the Origins of

Heresy“; Russell, „Origins of Medieval Heresy“; Lambert, Medieval Heresy, s. 3-61;

a Moore, Origins of European Disent, s. 263-283, a „Heresy, Repression, and Social

Change.“ ÚVOD [ 20 ] masu věřících představovali negramotní rolníci , zaujatí zejména záležitostmi rituálu. V novém duchovním klimatu dvanáctého a třináctého století bylo mnoho lidí silně přitahováno modelem vita apostolica, způsobem života Krista a jeho bezprostředních učedníků, který byl založen na chudobě a kázání .

16

Ale

vita apostolica mohla také vyvolávat nežádoucí srovnávání se soudobou církví,

která byla pohádkově bohatá a kázáním se příliš nezabývala.

Šíření kacířství také souviselo s vývojem uvnitř samotné církevníhierarchie. Vysocí představitelé církve, biskupové a opati, byli současně nositeli značné politické moci, a byli tudíž citliví na každou náboženskou kritiku, která zpochybňovala struktury laické společnosti. Církev se v té době nacházela v procesu stále se zpřesňujícího defi nování své organizace a své víry. Intelektuální obroda, kterou spojujeme s renesancí dvanáctého století a se vznikem univerzit ve třináctém století, měla pro církev významné důsledky. Právní vzdělanci studovali, racionalizovali a zjemňovali její právo. Teologové, které školy vycvičily v logických disciplinách, podrobovali zavedenou soustavu církevní věrouky a praxe podobné proceduře racionalizace azjemňování. Úspěch římských biskupů v jejich úsilí o postavení uznaných vůdců latinsky mluvící církve poskytl této církvi zdroj konečných a autoritativních rozhodnutí ve věcech víry, praxe a kázně. Církev proto byla ve dvanáctém a třináctém století mnohem vyspělejší a sebevědomější než v předchozích staletích. Byla také mnohem lépe vyzbrojena k rozeznávání způsobů jednání a víry odporujících jejím nově formulovaným normám a k označovánítakového jednání a víry za nepravověrné, a proto trestuhodné.

Jednou z oblastí, kde se kacířství pevně usadilo, byla část jižní Francie známá jako Languedoc . Tato oblast, jejíž střed je zhruba defi nován městy Toulouse , Carcassonne a Narbonne , byla ve středověku bohatým a prosperujícím teritoriem. Languedoc byl se svým diverzifi kovanýmzemědělstvím hustě obydlen a poměrně značně urbanizován.

17

Struktura

společnosti v Languedocu konce dvanáctého a začátku třináctého století

16 Viz Chenu, Nature, Man and Society in the Twelfth Century, s. 202-269, a Grundmann,

Religiöse Bewegungen im Mittelalter, s. 13-50.

17 Obvyklý odhad počtu obyvatel Languedocu počátkem čtrnáctého století činí 1,5milionu. Viz Wolff , ed., Histoire du Languedoc , s. 217.


ÚVOD

[ 21 ]

Zdroj: Upraveno podle Belperrona, La Croisade contre les albigeois


ÚVOD

[ 22 ]

byla značně složitá; velmi zjednodušeně řečeno byla méně feudalizována

než v severní Francii a panství v ní hrála menší úlohu.

18

Na začátku třináctého století existovala v Languedocu řada velkých knížecích rodů, jako

byla hrabata z Toulouse, hrabata z Foix a vikomti z Carcassonnu. Bylo zde

také mnoho drobné šlechty. Ve věcech dědictví praktikovaly větší místní

dynastie právo prvorozenství, nižší šlechta však nikoliv. Otec sice mohl

upřednostnit svého nejstaršího syna, zvykové dědické právo však přálorovnému dělení mezi mužské dědice.

19

Trendu postupného chudnutí, který

byl důsledkem těchto dědických zvyklostí, čelili mnozí nižší šlechtici tak,

že spojovali své statky do sdružených panství; ta byla v Languedocképolitické krajině obvyklým jevem.

20

Vztahy nadřazenosti a podřízenosti nebyly

mezi místní šlechtou tak organizovány a racionalizovány jako v některých

jiných částech středověké Evropy. Někteří šlechtici byli vazaly a drželi léno

jako odměnu za různé služby; vazalství a držení léna však nebyly v životě

aristokratů tak významné jako v severní Francii. Vazalové byli svým pánům

zavázáni jen nečetnými povinnostmi a jejich páni nad nimi uplatňovali

svou autoritu v tomu odpovídající snesitelné míře.

21

Rolníci se těšili poměrně značné osobní svobodě a volnosti v nakládání

se svou půdou. Organizace panství ve smyslu pevného spojenínemovitostí nájemců s provozem panského statku prostřednictvím povinné roboty

pravděpodobně nebyla jinak zvlášť rozvinuta.

22

I když měli rolníci vůči

svým pánům mnoho povinností a byly na ně uvaleny tailles a různébanalités, mohli se svou půdou do značné míry volně nakládat.

23

Po zaplacení

18 Značně zhuštěný náčrt Languedocu v předvečer albigenské křížové výpravy podává

Given, State and Society, s. 19-25.

19 A. Molinier, „Etude sur l‘administration féodale dans le Languedoc :, s. 151;BourinDerruau, Villages médiévaux en Bas-Languedoc, 1: 149-152.

20 Griff e, Le Languedoc cathare de 1190 à 1210, s. 144.

21 Viz Giordanengo, “La Feodalité,“ s. 191; Higounet, „Le Groupe aristocratique en

Aquitaine et en Gascogne,“ s. 569-571; a Ourliac, „Le Pays de la Selve,“ s. 582.Opačný názor má však Bourin-Derruau, Villages médiévaux en Bas-Languedoc , 1: 266.

22 Magnou-Nortier, La Société laïque et l‘église, s. 141-142.

23 O dávkách, které museli rolníci v zázemí města Béziers platit svým pánům, vizBourinDerruau, Villages médiévaux en Bas-Languedoc , 1: 128-133, 228-237.


ÚVOD

[ 23 ]

příslušných dávek mohli své nemovitosti zcizit nebo pronajmout.

24

V průběhu dvanáctého a třináctého století získaly mnohé usedlostiznačnou míru samosprávy. Už v jedenáctém století se ve velké částiLanguedocu objevily velké, kompaktní a ohrazené usedlosti známé jako castra

(sing. castrum). Aktivní roli v řízení náboženských a dobročinných aktivit

v těchto komunitách hrály místní osobnosti. Ujímaly se odpovědnosti

za údržbu budovy místního kostela a v mnoha místech přebíraly správu

nemocnic, domů malomocných a jiných dobročinných institucí. V některých castra tyto osoby splynuly se skupinou mužů sloužících místnímu

pánovi a vytvořily tak jádro samosprávných rad, které vznikly v mnohých

castra a vsích po roce 1200.

25

Jedním z nejvýraznějších rysů středověké languedocké společnosti byla

poměrně hustá síť měst. Když počínaje jedenáctým stoletím došlo koživení obchodního ruchu, zažila města v této oblasti, z nichž mnohá mohla

datovat své počátky do doby římské říše, značný demografi cký aekonomický růst. Languedočtí kupci vytvořili rozsáhlou obchodní síť zasahující

do Středozemí i k atlantickému pobřeží. Mnohým městům, zbohatlým

díky rozvoji obchodu a řemesel, se podařilo získat značný stupeň politické

autonomie. Nejmocnější a nejúspěšnější z nich bylo město Toulouse . Bylo

založeno na křižovatce několika obchodních tras a počet jeho obyvatel ve

dvanáctém století dramaticky rostl; kolem roku 1200 už bylo největším

městem v Languedocu. Časem získali měšťané od svého hraběte právořešit své vlastní záležitosti prostřednictvím volené rady a vykonávat soudní

pravomoc v nejdůležitějších právních záležitostech, které se týkaly jich

samotných. Na počátku třináctého století Toulousané rozšířili svou moc

a vliv za městské hradby a přiměli místní šlechtice, aby zrušili nebo snížili

mýtní poplatky vybírané od města za jeho tržní provoz. Žádné jiné město

v Languedocu nezískalo tolik nezávislosti na svém tradičním pánovi atolik moci nad svým venkovským okolím. Mnohým jiným městům se však

také podařilo získat významnou míru politické autonomie.

26

24 Partak, „Structures foncières et prélèvement seigneurial,“ s. 10-11.

25 Bourin-Derruau, Villages médiévaux en Bas-Languedoc , 1: 273-326.

26 Wolff , ed. Histoire du Languedoc , s. 161-163.


ÚVOD

[ 24 ]

Tato bohatá, dynamická oblast se ukázala být vnímavou k četnýmkacířským směrům, které proudily Evropou dvanáctého a třináctého století. Historikové navrhli pro tuto vnímavost řadu vysvětlení. Někteří tvrdili, že kultura této oblasti byla, měřeno standardy zbytku středověké Evropy, nebývale kosmopolitní, což způsobilo, že Languedočané se stalisnášenlivými k náboženské rozmanitosti. Také existence venkovské šlechty, jejíž antiklerikalismus byl podnícen její nedávnou ztrátou kontroly naddesátky a církevním majetkem, byla vyzdvihována jako vysvětlující činitel. Jiní argumentovali tím, že chronická politická nejednotnost a válečné konfl ikty, které ničily značnou část Languedocu koncem dvanáctého století, ztěžovaly spolupráci mezi církevními a světskými úřady při potlačování kacířských myšlenek. Konečně se poukazovalo i na to, že místní klerici, přestože asi nebyli zkorumpovanější než jinde v Evropě, nebyli příliš hluboce zasaženi novými myšlenkovými a duchovními proudy, kterépostupně transformovaly církev; postrádali tudíž jak vůli, tak i schopnost efektivně bojovat s kacířství m.

27

Ať byly příčiny, které učinily Languedoc

úrodnou půdou nepravověří, jakékoli, počátkem třináctého století se zde

kacířství pevně uchytilo.

Nejpopulárnějším kacířským hnutím byla zvláštní dualistická sekta, kterou

známe jako katarství.

28

Kataři věřili, že tento svět a všechno v něm je stvořením

Satana (různě vykládaného buď jako padlý anděl nebo jako zlý bůh, stejněvěčný jako dobrý bůh, který stvořil nebe). Svět je také vězením, ve kterém Satan

drží v zajetí anděly, které se mu podařilo odlákat z nebe dobrého boha. Aby tito

duchové zapomněli na svůj nebeský původ, Satan je uzavřel v lidských tělech.

Když jednotlivec zemře, jeho duše – jeho andělské já – opustí tělo a ve vzduchu

ji sužují démoni, dokud nenalezne útočiště v lůně prvního těhotného tvora, na

27 Stručný souhrn příčin toho, že Languedoc byl úrodnou půdou pro šíření kacířství ,

uvádí Wakefi eld, Heresy, Crusade, and Inquisition, s. 77-80, a Lambert, Medieval Heresy,

s. 81-85.

28 Stručný úvod do problematiky této sekty s bibliografi ckými odkazy uvádí Lambert,Medieval Heresy, s. 105-146. Viz též Historiographie du Catharisme a Borst, Die Katharer.

Otázka původu katarské sekty je diskutabilní a nejasná záležitost a my se u ní na tomto

místě nebudeme zdržovat.

ÚVOD

[ 25 ]

kterého připadne, lidského nebo zvířecího. K vykoupení těchto zajatých duší

poslal dobrý bůh do světa jednoho ze svých andělů, kterého kataři ztotožnili

s Ježíšem Nového zákona, aby jim odhalil jejich pravou bytnost. Na rozdíl od

Krista katolické církve tento spasitel nebyl sám bohem, nevzal na sebe lidské

tělo a nezemřel na kříži. Katarský spasitel odkázal svým následovníkůmschopnost provádět ústřední obřad katarské víry, consolamentum . To byl křest svatým

duchem, udílený vkládáním rukou. Ti, kdo jej obdrželi, byli zbaveni poskvrny

hříchu; když zemřeli, jejich duše se nepřevtělily, ale vrátily se do nebe.

Sekta se dělila do dvou skupin, které inkvizitoři označovali jako„dokonalé“ (perfecti; fem. pl. perfectae) a „věřící“ (credentes; sing. credens). Perfecti, které kataři sami nazývali Dobrými křesťany nebo Dobrými muži a Dobrými ženami, byli jednotlivci, kteří po zkušebním období obdrželiconsolamentum . Zasvětili své životy kazatelství a udílení consolamenta těm, kdo byli blízko smrti, aby je tak vysvobodili z vězení tohoto světa. Dobří mužové byli vzorem i svým životem přísného odříkání. Vzhledem k tomu, že pohlavní styk dával vznikat tělesným obálkám, které pak věznily duše v tomto světě, žili perfecti životem úplné pohlavní zdrženlivosti. Nadto se zdržovali jedení živočišných těl a produktů, včetně masa, sýra, mléka, vajec atd. Svědomitě se vystříhali všech ostatních hříchů, jako např. lži, protože každý hřích –smilstvo, vražda nebo jedení vejce – by zrušil účinek consolamenta.

29

Credentes, přísně vzato, nebyli členy katarské církve. Poněvadž ještě neobdrželi consolamentum , setrvávali v bahně tohoto světa hříchu a byli odsouzeni k převtělování. Věřící z nich dělal jejich souhlas, že přijmou spásu přinášející consolamentum z rukou Dobrých mužů, až přijde jejich poslední hodina. Tato příslušnost k sektě byla symbolicky vyjádřenaobřadem známým jako melioramentum (který inkvizitoři chápali jako akt „uctívání“), při němž se věřící pokořil před Dobrým mužem, vyměnil si s ním polibek a požádal jej, aby se za něho přimlouval u Boha.

29 Když inkvizitoři použili termínu „kacíř“ (haereticus), měli téměř vždy na mysli katarskéDobré muže. Většina stíhaných a odsouzených lidí nebyli „kacíří“ v tomto úzkém smyslu. K jejich

označení používali inkvizitoři rozsáhlý rejstřík výrazů, rozlišující různé formy napomáhánísamotným „kacířům“. Abych se vyhnul nadbytečným opisům, budu všechny, kdo podporovali

kacířství jakéhokoli typu, nazývat „kacíři“, ať se jednalo o katarské Dobré muže nebo ne. ÚVOD [ 26 ]

Na počátku třináctého století se katarství v Languedocu značně rozšířilo. Zdá se, že nalezlo příznivou odezvu u všech vrstev společnosti, od členů významných knížecích rodů až k prostým rolníkům. Katarští Dobří mužové a Dobré ženy žili otevřeně v konventech, které bylo možno najít v mnoha městech a vsích. Byli také organizováni do teritoriálních diecézí. Těm předsedali biskupové , kteří měli pomocníky označované jako „starší“ nebo „mladší“ synové.

Další kacířské hnutí, které se v Languedocu na počátku třináctého století těšilo značné podpoře, bylo valdenství. Víra této skupiny se nelišila od víry katolické církve tak radikálně jako víra katarů. Ve skutečnosti byli první valdenští inspirování toutéž fascinací apoštolským životem (vita apostolica) Krista a jeho bezprostředních učedníků, která později pohnula sv. Františka z Assisi, aby se vydal za svým posláním. Zakladatel hnutí, lyonský kupec jménem Valdès, se někdy v polovině 70. letdvanáctého století rozhodl vzdát se svého bohatství a zasvětit svůj život chudobě a kázání . Nechal přeložit části bible a některá díla církevních otců do místního jazyka.

Valdès byl zpočátku zcela pravověrný. Když však jeho mise začala být úspěšná a on začal získávat následovníky, dostal se do střetu s místními církevními autoritami. Ústředním bodem sporu byla touha Valdèse a jeho přívrženců kázat. Podle kanonického práva bylo ke kazatelství nutnésvolení místního biskupa. Situace se stala natolik neúnosnou, že se Valdès a jeho přívrženci odvolali k papeži Alexandru III. Valdès a papež se setkali roku 1179 v Římě během třetího lateránského koncilu. Valdès udělal na Alexandra příznivý dojem; papež schválil jeho přísahu chudoby. Vklíčové záležitosti kazatelství jej však Alexandr požádal, aby si opatřil svolení místních církevních úřadů.

Valdenským se však nepodařilo vyjít po dobrém s lyonskýmarcibiskuem. Svolení ke kazatelství jim bylo odepřeno, oni však přesto kázali.Kolem roku 1182 byli vyobcováni z církve a vyhnáni z města . Někteří z nich zamířili do Languedocu, kde pravděpodobně prováděli propagandu proti katarům. Roku 1184 je papež Lucius III. vyobcoval jako kacíře. Teprve po svém vyobcování začali Chudí z Lyonu, jak se jim říkalo, rozvíjet

ÚVOD

[ 27 ]

nepravověrné ideje. Pronásledování církevními autoritami spolu snadšením pro Písmo svaté postupně přivedlo mnohé z nich k závěru, že každá

složka soudobé církevní organizace a praxe, která nemá oprávnění v Písmu,

je nelegitimní. Takto zavrhli přísahu a prolévání krve; tím ovšempodkopávali základy veškeré světské autority. Popírali také, že církev by měla právo

zakázat jim kazatelství; nadto v rané fázi svého vývoje umožňovali kázat

i ženám. Rozvinuli praxi zpovědi laikům. Jejich biblický fundamentalismus je dovedl k popření existence očistce a tím hodnoty modliteb za

mrtvé. Nadto tvrdili, že z uctívání obrazů a konání poutí neplyne žádný duchovní užitek. Jedna odštěpená skupina v Languedocu, zavržená

samotným Valdèsem, tvrdila, že pouze její členové mohou udílet pravý

křest. Nakonec mnozí valdenští přijali donatistické stanovisko, že účinnost svátosti závisí na mravnosti kněze, který ji uděluje.

30

Koncem dvanáctého století vyburcoval rozmach kacířství vLanguedocu papeže k činu. Inocenc III. (1198-1216) začal řešit problém z gruntu. Pustil se do reorganizace horních vrstev languedockého duchovenstva, přesvědčoval místní světské vrchnosti, aby mu pomáhaly v potlačování kacířství, a podpořil úsilí sv. Dominika o boj proti katarům kazatelskou kampaní žebravých bratří, jejichž příkladně skromný způsob života měl soutěžit se vzorem katarských perfecti. Výsledky na všech frontách však byly hubené. Když byl 14. ledna 1208 zavražděn Pierre de Castelnau, legát Inocence III., papež dospěl k závěru, že odpovědnost za to padá na toulouského hraběte. Rozhodl se, že nastal čas použít sílu k vypuzení languedockých knížat z jejich panství a nahradit je lidmi, kteří by byli ochotni kacíře pronásledovat. Proto vyhlásil křížovou výpravu. Výzvy uposlechlo mnoho šlechticů, většinou ze severní Francie. Jejich vpád do Languedocu v červnu 1209 odstartoval řetěz válek, známých jako albigenské křížové výpravy , které se vlekly po dvacet let. Křižáci si vybrali za vůdce severofrancouzského barona Simona de Montfort. I když Simon a jeho spolubojovníci měli zpočátku značné úspěchy, nikdy se jim

30 Stručný úvod do dějin valdenských uvádí Lambert, Medieval Heresy, s. 62-77, 147-171,

a Wakefi eld, Heresy, Crusade, and Inquisition, s. 43-47. Viz též Selge, Die ersten Waldenser;

Gonnet a Molnár, Les Vaudois; a Audisio, Les „Vaudois.“


ÚVOD

[ 28 ]

nepodařilo přimět k poslušnosti celý Languedoc . Po Simonově smrti roku

1218 během obléhání města Toulouse se Raimondovi VII., toulouskému

hraběti, podařilo znovu ovládnout velkou část oblasti.

Francouzská monarchie, zaměstnaná svými problémy s Angličany, se

v počátečních fázích snažila do konfl iktu nevměšovat. Teprve ve 20. letech

13. století se kapetovští monarchové začali v tomto boji doopravdy angažovat. Roku 1226 král Ludvík VIII. odkoupil nároky dědiců Simona de

Montfort a vtáhl s armádou do Languedocu. I když Ludvík na zpáteční cestě

z tohoto tažení zemřel, jeho pobočníci pokračovali ve válce. Roku 1229 byl

hrabě Raimond VII. donucen se podrobit. Ustanovením Pařížské smlouvy

byl východní Languedoc přímo začleněn do královské domény. Raimond

VII. si podržel své toulouské hrabství, ale jeho dcera a dědička byla provdána

za Alfonse de Poitiers, bratra krále Ludvíka IX. Když Raimond roku 1249

zemřel, Alfons hrabství zdědil. Protože ani on, ani jeho manželkanezanechali žádné dědice, připadlo hrabství po jejich smrti roku 1271 monarchii.

Albigenské křížové výpravy tak přinesly francouzským králům velké

teritoriální zisky, ale kacířství v Languedocu nevyhladily. Ozbrojenýodor stoupenců katarů působil problémy ještě po mnoho let. Teprvepodmaněním hradů Montségur roku 1244 a Quéribus roku 1255 byly tyto

problémy s konečnou platností vyřešeny. Po křížových výpravách azavedení francouzské královské nadvlády bylo už nadále nemožné, aby kataři

a valdenští žili otevřeně. Kacíři byli zahnáni do podzemí, na venkově však

zůstali pevně zakotveni. K jejich vykořenění bylo nutno vytvořit novou

instituci - inkvizici kacířských nepravostí.

POČÁTKY INKVIZICE

KACÍŘSKÝCH NEPRAVOSTÍ

Když se ve dvanáctém století stalo lidové kacířství závažnýmproblémem, církev byla na rozpacích, co s ním. Kanonické právo neurčovalo

jednoznačné postupy pro zacházení s kacíři a chyběly účinné instituciÚVOD

[ 29 ]

onální nástroje k jejich vyhledávání, stíhání a trestání. Církevnímautoritám dlouho nebylo dostatečně známo, v co kacíři věří a co praktikují,

přičemž pokušení ztotožnit soudobé disidenty s herezemi zmiňovanými

v dílech církevních otců bylo silné.

Zabývat se kacíři bylo povinností místních biskupů, z nichž mnozí

nejevili pro věc přílišný zápal. I když se někdy podařilo zadržet osobypodezřelé z kacířství , metody používané k dokázání jejich viny, založené na

božích soudech a přísahách, byly primitivní a nespolehlivé.

31

Kanonické

právo se také nevyjadřovalo jasně k otázce, co dělat s usvědčenými kacíři.

Biskupové mohli takové lidi předat světským úřadům k patřičnémupotrestání, ale až do roku 1157 to nebyla jejich povinnost. Pokud si světští

vládci sami nečinili nárok na trestání kacířů, biskupové v tomto raném

období obvykle kacíře pouze vyobcovali z církve a vyhnali je z diecéze,

i když někdy je také věznili.

32

Někteří kacíři byli lynčováni rozvášněným

davem.

Koncem dvanáctého a začátkem třináctého století se církev postupně

zbavila těchto svých nedostatků při zacházení s kacíři. Dekrety koncilů

a papežů defi novaly kanonické právo ve vztahu ke kacířům. Roku 1184

papež Lucius III. vydal dekretál Ad abolendam . Ten stanovil, aby všichni

kacíři a ti, kdo jim věří, jejich zastánci a obdivovatelé byli z církvevyobcováni. Ti, kdo byli shledáni vinnými kacířství m, měli být předáni světské moci k patřičnému potrestání (jehož povaha zůstala neupřesněna). Na

biskupech se požadovalo, aby dvakrát ročně navštěvovali farnosti, kde se

podle zpráv vyskytovalo kacířství, a vyhledávali osoby z kacířstvípodezřelé.

33

Roku 1199 Inocenc III. v dekretálu Vergentis in senium učinil důležitý

krok tím, že připodobnil kacířství ke zradě, jak ji defi nuje římské právo.

Majetek kacířů měl být světskou vrchností zabaven a jejich dědici měli být

vyděděni.

34

Císař Fridrich II. vtělil toto zpřísnění kanonického práva do

práva říšského a ustanovil, že trestem pro nekající se kacíře má být smrt na 31 Lambert, Medieval Heresy, s. 66-67. 32 Moore, Origins of European Disent, s. 252. 33 Anglický překlad tohoto dekretálu uvádí Peters, ed., Heresy and Authority, s. 170-173. 34 Peters, Inquisition, s. 48. ÚVOD [ 30 ] hranici.

35

Ta se stala trestem všeobecně používaným v celé západníEvroě, včetně francouzského království. Kanoničtí právníci, církevní koncily

a papežové dále diskutovali a vytvářeli normy pro patřičné zacházení skacíři a jejich stoupenci. Na konci třináctého století měla církev k dispozici

propracovanou a rozvinutou soustavu práva řešícího problém kacířství.

36

V průběhu třináctého století získala církev také lepší představu opovaze kacířských hnutí, proti kterým se snažila bojovat. Katoličtí apologeti

a polemici cítili, že k tomu, aby mohli účinně odmítat kacířská učení, je

nejprve nutno je popsat. Jakmile byli zřízeni papežští inkvizitoři , poskytly

výsledky jejich vyšetřování informace o povaze kacířské víry a praxe. Tyto

informace řada inkvizitorů představila ve svých pojednáních, určených

k poučení jiných inkvizitorů.

37

V polovině třináctého století tak už měli

lovci kacířů v ruce solidní informace o povaze odlišně smýšlejících ajednajících lidí, které pronásledovali.

Ústředním bodem tažení středověké církve proti kacířství bylo vytvoření specializované instituce, papežské inkvizice, pověřené výslovně

úkolem odhalování, stíhání a trestání kacířů a jejich sympatizantů. Když

neuspěla snaha místních biskupů o vymýcení kacířství, papež se rozhodl

pro jmenování zvláštních soudců pověřených pronásledováním kacířů.

Při výběru lidí pro plnění tohoto úkolu se papež obrátil na nové žebravé

řády, které vznikly počátkem třináctého století, dominikány afrantiškány. Zejména dominikáni byli zvláště povoláni k boji proti kacířství. Byla

to právě touha odvrátit lid Languedocu od katarství, která na počátku

13. století inspirovala sv. Dominika k založení jeho řádu kazatelů. Roku

1231 papež Řehoř IX. ustanovil převora dominikánského konventu vněmeckém Řezně delegovaným soudcem a pověřil jej vyhledáváním osob

podezřelých z kacířství.

Zanedlouho poté byli i v Languedocu jmenováni první papežštíinkvizitoři . V dubnu roku 1233 pověřil Řehoř IX. provinciální převorydomi>35 Powell, ed. a překl., Th e Liber Augustalis, s. 7-10.

36 Nejlepším úvodem je Maisonneuve, Etudes sur les origines de l’inquisition, s. 151-198,

243-368.

37 Základním průvodcem touto literaturou je Dondaine, „Le Manuel de l’inquisiteur.”


ÚVOD

[ 31 ]

nikánů v Languedocu, aby vybrali muže vhodné k inkvizitorské službě.

Nakonec byly ve městech Toulouse a Carcassonne ustaveny inkvizitorské

tribunály, obsazené dominikány. Ustavení papežských inkvizitorů však

neodstavilo biskupy od provádění jejich vlastní inkvizice. Namísto toho

se od roku 1317 vyžadovalo na biskupech a inkvizitorech, aby v postupu

proti kacířům spolupracovali.

38

Většina biskupů byla spokojena s tím, že

hlavní tíha potlačování kacířství připadla na bedra papežských inkvizitorů. Občas však někteří languedočtí preláti ve spolupráci sdominikánskými inkvizitory zakládali své vlastní inkviziční tribunály. Jak uvidíme,

biskupové z Albi a Pamiers byli při stíhání kacířů obzvláště horliví.

Když se inkvizitoři ujali v Languedocu své práce, zabývali se nejprve

katary a jejich přívrženci a poté valdenskými. Během času získaliinkvizitoři také soudní pravomoc nad jinými typy přestupníků. Mezi ně se

počítali ti, kdo se poskvrnili čarodějnictvím, stejně jako židovští konvertité ke křesťanství, kteří se vrátili ke své původní víře. V dochovaných

záznamech lze nalézt pod těmito tituly jen ojediněle stíhané jednotlivce.

Závažnější však bylo nové kacířské hnutí, které se vynořilo během prvních

let čtrnáctého století a které označuji jako béguinství. Béguini, obvykle

členové františkánského třetího řádu, byli stoupencifrantiškánů-spirituálů.

39

. Přidržovali se přísného výkladu významu a úlohy chudoby v řeholi

sv. Františka, považovali za mučedníky františkány upálené u Marseilles

roku 1318 za to, že odmítli přijmout pravidla chudoby obsažená v bule

papeže Jana XXII. Quorundam exigit , uctívali languedockéhofrantiškána>38 Lea, Inquisition of the Middle Ages, 2: 96-97.

39 Základní prací o beguinech je Manselli, Spirituali e Beghini in Provenza (přeloženo do

francouzštiny jako Spirituels et Béguins du Midi). Tito kacíři nesmějí být zaměňováni

s bekyněmi v severní Evropě, což byly ženy, které vedly zbožný život, často ve skupinách,

ale neskládaly řeholní slib a nemusely dodržovat formální pravidla. O těchto ženách

a jejich potížích s církevními autoritami viz McDonnell, Beguines and Beghards. Poznámka

překladatelů: Souvislost mezi zmiňovanými bekyněmi v severní Evropě a mužskou odnoží

jejich hnutí – beghardy na jedné straně a béguiny v Languedocu na druhé straně zřejmě

existuje, je však málo prozkoumána. Abychom zachovali autorovo odlišení obou hnutí,

používáme pro languedocké hnutí termínů „béguin/béguinka“ na rozdíl odseveroevropských, i v českém protředí obvyklých termínů „beghard/bekyně“. ÚVOD [ 32 ] -spirituála Pierra-Jeana Oliviho jako velkého učitele a světce a hleděli na papeže Jana XXII. (1316-1334) jako na mystického antikrista.

Přestože je obvyklé mluvit o středověké inkvizici – a na následujících

stránkách budu i já označovat různé inkviziční tribunály, které působily

v Languedocu třináctého a čtrnáctého století, jako „inkvizici“ – je toto

označení někdy nesprávné. Ve středověku neexistovala jediná inkvizice

s nějakým Velkým Inkvizitorem v čele, který by z Říma na tento Svatý

úřad dohlížel. Namísto toho zde prostě byla po Evropě rozesetá řadainkvizičních tribunálů, obsazených soudci delegovanými papežem, z nichž

někteří byli dominikáni a jiní františkáni . Nikdy nebyli integrováni do

jedné organizace; naopak, nebylo podniknuto prakticky žádné opatření

k zajištění vzájemné koordinace mezi nimi.

40

Přesto inkviziční tribunály, i když nebyly součástí jediné panevropské instituce, měly společné znaky. Jako soudci delegovaní papežem byli

inkvizitoři přímými podřízenými papeže, a byli tudíž vyjmuti z běžné

biskupské pravomoci a dohledu. Inkvizitoři postupovali proti osobám

podezřelým z kacířství ex offi cio, z moci svého úřadu, aniž by museličekat, až bude proti podezřelým vzneseno formální obvinění. Ti, kdo před

inkvizitory předstoupili, museli složit přísahu a svědčit proti sobě pod

hrozbou stíhání pro odmítnutí výpovědi nebo pro křivou přísahu.Všechna řízení byla tajná. Nadto byla obviněným obvykle odepírána pomocobhájců nebo notářů. Zpravidla jim také nebyla sdělována jména těch, kdo

svědčili proti nim. Inkviziční tribunály navíc přijímaly výpovědi osob,

které by za jiných okolností nebyly připuštěny k podání svědectví: dětí,

usvědčených zločinců, spolupachatelů a kacířů.

41

40 Viz Kieckhefer, Repression of Heresy in Medieval Germany, s. 3-6, a „Th e Offi ce of

Inquisition and Medieval Heresy.“

41 Toto je obvyklá interpretace způsobu práce inkvizice. Kelly však tvrdí, že „neexistovalo ani

jediné ustanovení původního ordo juris nebo zvláštních procesních pravidel pro inkvizici, které

by vyjímalo případy vyšetřování kacířství z ostatních případů nebo omezovalo právo na řádný

proces osobám obviněným z kacířství způsobem, který by nebyl dovolen v případech osob

obviněných z jiných zločinů“ („Inquisition and the Prosecution of Heresy,“ s. 443). Kellyho

názory je však třeba konfrontovat s podrobným přehledem papežských dekretů týkajících se

pravomocí inkvizitorů, který podává Shannon, Th e Popes and Heresy, s. 48-89.


ÚVOD

[ 33 ]

INKVIZITOŘI V LANGUEDOCKÉ

POLITICKÉ ARÉNĚ

Politická scéna, na které museli languedočtí inkvizitoři působit, byla

velmi složitá. I když si počátkem třináctého století francouzští králové

úspěšně zajistili svou nadvládu nad tímto územím, politická moc byla

i nadále rozptýlená. Vedle toho, i když v průběhu třináctého století

a na počátku čtrnáctého století místní vládci všeho druhu propracovávali

a zdokonalovali orgány a nástroje uplatňování své moci, jejich způsob vlády

zůstal v mnoha ohledech amatérským a osobním.

Po albigenských křížových výpravách byla nejvýznamnější politická

organi



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist