načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Informace - James Gleick

Elektronická kniha: Informace
Autor:

Informace je v určitém smyslu knihou o všem, co je páteří naší civilizace: o telekomunikaci, ochranných známkách, počítačích, genetice, spamu a memech, kompresi dat, kvantové ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  281
+
-
Doporučená cena:  299 Kč
6%
naše sleva
9,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Počet stran: 396
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace , portréty, noty, faksim.
Vydání: 1. vyd. v českém jazyce
Název originálu: Information. A history. A theory. A flood
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Jan Kašpar
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
PDF velikost (MB): 3.5
ISBN: 978-80-7363-415-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Informace je v určitém smyslu knihou o všem, co je páteří naší civilizace: o telekomunikaci, ochranných známkách, počítačích, genetice, spamu a memech, kompresi dat, kvantové mechanice i šifrách, slovnících, náhodě, entropii i řetězových dopisech. Zkušený autor kultovní knihy Chaos a řady dalších publikací uchopil téma "informace" skutečně od základu - knihu otevírá půvabná kapitola o "dálkové řeči" afrických bubeníků (komunikačnímu kanálu, jehož kapacitě se schopnosti naší civilizace vyrovnaly až ke konci 19. století) a v řadě pestrých kapitol nás seznamuje s historií a hlavními aspekty informačního věku. Co má s moderní civilizací společného klínopis, bizarní projekt francouzských mechanických telegrafů či neméně bizarní mechanický počítač Charlese Babbagea? Uvidíme, že velmi mnoho. Zdánlivě mrtvá historická témata autor oživuje moderním pohledem teorie informace a v často překvapivých paralelách ukazuje, jak se současná civilizace dostala tam, kde nyní je. (historie, teorie, záplava)

Předmětná hesla
Informace
dějiny informatiky
Kulturní dějiny
Zařazeno v kategoriích
James Gleick - další tituly autora:
Informace -- Historie, teorie, záplava Informace
Gleick, James
Cena: 438 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






James Gleick
Informace
Historie. Teorie. Záplava
Copyright © 2011 by James Gleick
Translation © Jan Kašpar, 2013
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována
a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího písemného svolení
nakladatele.
Druhé vydání (první elektronické) v českém jazyce.
Z anglického originálu The Information. A History. A Theory. A Flood
přeložil Jan Kašpar, revize Zdeněk Kárník.
Odpovědný redaktor Zdeněk Kárník.
Redakce Marie Černá.
Grafická úprava Vladimír Fára. Sazba Miloš Jirsa.
Obálka podle návrhu Pavla Růta Tomáš Zeman.
Konverze do elektronické verze Tomáš Zeman.
Vydalo v roce 2014 nakladatelství Dokořán, s. r. o., Holečkova 9, Praha 5,
dokoran@dokoran.cz, www.dokoran.cz, jako svou 717. publikaci
(160. elektronická).
ISBn: 978-80-7363-656-2





1
ARGO / DOKO ŘÁN





3
ARGO / DOKO ŘÁN
INFORMACE
Historie. Teorie. Záplava
James Gleick





5
Pro Cynthii





6
INFORMACE
Z těch starých lístků jste se nedozvěděli, kam jedete ani odkud jste vyjeli.
Nepamatoval si, že by uváděly datum, a rozhodně neuváděly čas. Nyní bylo
samozřejmě všechno jinak. Veškeré informace. Archie dumal nad tím,
proč to tak je.
Z ADIE SMITH
To, čemu říkáme minulost, stojí na bitech.
JOHN ARCHIBALD WHEELER





7
OBSAH
Úvod 9
Kapitola 1 Mluvící bubny 17
Kapitola 2 Slovo přetrvá 29
Kapitola 3 Dva slovníky 47
Kapitola 4 Jak silou myšlenek pohánět kola 68
Kapitola 5 Nervová soustava pro planetu Zemi 105
Kapitola 6 Nové vodiče, nová logika 138
Kapitola 7 Teorie informace 166
Kapitola 8 Informační obrat 189
Kapitola 9 Entropie a její démoni 216
Kapitola 10 Život má vlastní kód 230
Kapitola 11 Do nitra memofondu 247
Kapitola 12 Pocit nahodilosti 258
Kapitola 13 Fyzikální povaha informace 282
Kapitola 14 Po záplavě 297
Kapitola 15 Další novinky každý den 317
Závěr 328
Poděkování 339
Poznámky 340
Bibliografi e 367
Ilustrace 387
Rejstřík 389





8
INFORMACE





9
ÚVOD
Základní problém komunikace spočívá v tom, že v jednom bodě má víceméně
přesně reprodukovat zprávu vybranou v jiném bodě. Zprávy často mívají význam.
C LAUDE SHANNON (1948)
Po zlomovém roce 1948 se lidé domnívali, že přesně vědí, co bylo inspirací
k dílu Clauda Shannona. Byl to však zpětný pohled. Sám Shannon to viděl
jinak: Má mysl bloudí a já si dnem i nocí představuji různé věci. Přemýšlím jako
spisovatel sci-fi : „Co kdyby to bylo takhle?“
1
Rok 1948 byl rokem, kdy Bell Labs oznámily vynález nepatrného
elektronického polovodičového zařízení. Byl to „úžasně jednoduchý vynález“, který svedl
všechno co elektronka, a ještě účinněji. Tyto krystalické plátky byly tak malé,
že se jich do dlaně vešla stovka. V květnu vědci vytvořili komisi, která měla
pro vynález vymyslet jméno. Komise předala vedoucím technikům z Murray
Hill v New Jersey hlasovací lístky, na nichž byly různé možnosti: polovodičová
trioda... iotatron... tranzistor (hybridní název, který vznikl z varistoru a
transkonduktance). „Tranzistor“ to vyhrál. Bell Labs prohlásily ve zprávě pro tisk: „Může
mít dalekosáhlou důležitost v elektronice a v komunikaci pomocí elektřiny.“
Tentokrát skutečnost předčila reklamu. Tranzistor zahájil revoluci v
elektronice – tato technologie se vydala cestou miniaturizace a rozšířila se všude. Tři
hlavní vynálezci zanedlouho obdrželi Nobelovu cenu. Pro Bell Labs znamenal
korunovační klenot. V tomto roce to však byl až druhý nejdůležitější objev.
Tranzistor byl přece jen pouhý hardware.
Mnohem promyšlenější a zásadnější vynález se objevil v článku, který v
červnu a listopadu zabral 79 stran fi remního časopisu The Bell System Technical
Journal. S tiskovou zprávou o tomto vynálezu se nikdo neobtěžoval. Název zněl
zároveň jednoduše i velkolepě: „Matematická teorie komunikace.“ Stručně
shrnout jeho obsah nebylo snadné; stal se však opěrným bodem, kolem kterého
se začalo všechno točit. Stejně jako tranzistor, i tento vynález inspiroval vznik
novotvaru: slova bit. Tentokrát ho nevytvořila komise, ale sám autor,
dvaatřicetiletý Claude Shannon. Bit se nyní přidal k metru, kilogramu a sekundě jako
fyzikální veličina – základní měrná jednotka.
2






10
INFORMACE
Co ale měřila? Shannon napsal: „Jednotka pro měření informací“ – jako by
něco takového jako měřitelná a vyčíslitelná informace existovalo.
Claude Shannon v Bell Labs teoreticky patřil do skupiny matematického
výzkumu, většinou ale zkoumal sám.
3
Když se tato skupina přemístila z pracoviště
v New Yorku do prostor na předměstí New Jersey, které zářily novotou, držel
se zpátky. Často přebýval v malé, odloučené místnosti ve staré dvanáctipatrové
budově ze žlutých cihel na West Street. Její průmyslový zadní trakt byl otočen
k řece Hudson a průčelí směrem k sousedící čtvrti Greenwich Village. Shannon
neměl rád dojíždění do práce. Líbilo se mu okolí městského centra, kde mohl
v nočních klubech poslouchat klarinetisty, jak hrají jazz. Stydlivě se dvořil
mladé ženě, která v Bell Labs pracovala na výzkumu mikrovln. Její pracoviště
bylo hned v protější ulici, ve dvoupodlažní budově dřívější továrny Nabisco.
Lidé Shannona pokládali za chytrého mladého muže. Jako čerstvý absolvent
MIT se pustil do práce v laboratoři pro vojenský výzkum. Nejprve vytvářel
systém automatického řízení palby u protiletadlových kanonů. Později se zaměřil
na teoretickou podporu utajené komunikace – šifrování – a vypracoval
matematický důkaz bezpečnosti Systému X, telefonní horké linky mezi Winstonem
Churchillem a prezidentem Rooseveltem. Po těchto úspěších byli jeho nadřízení
ochotni nechat ho pracovat samotného, i když přesně nechápali, co vlastně dělá.
Telekomunikační společnost AT&T v polovině století nepožadovala od své
výzkumné divize okamžité výsledky. Dovolila odbočky do matematiky či
astrofyziky, byť komerční význam nebyl jasný. Na pracovištích této telefonní
společnosti, která byla obrovská, monopolní a měla téměř globální dosah, se zrodil
bezpočet objevů moderní vědy. Přesto hlavní předmět činnosti této fi rmy
zůstával stranou zájmu výzkumníků. V roce 1948 se prostřednictvím 222 000 000
kilometrů telefonních kabelů společnosti a 31 000 000 telefonních přístrojů
uskutečnilo 125 000 000 telefonických hovorů. Úřad pro sčítání lidu oznámil
tyto údaje v pasáži „Komunikace ve Spojených státech“, ale byl to jen hrubý
odhad objemu komunikace. Sčítání také zaznamenalo několik tisíc rozhlasových
a pár desítek televizních vysílacích stanic, které se v komunikačních formách
přidaly k novinám, knihám, letákům a poště.
4
Pošta může spočítat své dopisy
a balíky, co ale přesně přenášela fi rma Bell System? V jakých jednotkách se to
počítalo? Jistě ne v hovorech, ani ve slovech, a už vůbec ne v písmenech. Snad to
byla jen elektřina. Technici společnosti byli elektrotechniky. Každý chápal, že
elektřina slouží jako prostředník pro přenos zvuku lidského hlasu, když
zvukové vlny přenášené vzduchem vstupují do telefonního mluvítka a získávají
podobu elektrických vln. Díky této přeměně telefon předstihl telegraf – předchozí
technologii, která už tehdy vypadala starožitně. Telegrafi e se opírala o jinou
přeměnu: kód z teček a čárek vůbec není založen na zvucích, ale na psané abe-





11
ÚVOD
cedě, což je koneckonců další kód. Při pohledu zblízka vidíme řetězec abstrakcí
a proměn – tečky a čárky zastupují písmena abecedy, písmena zastupují zvuky
a v kombinacích tvoří slova, slova zastupují jakousi konečnou živnou půdu
významu, kterou je možná lepší přenechat fi lozofům.
Bell System žádné fi lozofy neměl, ale prvního matematika najal v roce 1897.
Byl jím George Campbell z Minnesoty, který měl v té době za sebou studia
v Götingenu a Vídni. Okamžitě byl postaven před zásadní problém raného
telefonního přenosu. Když signály procházely obvody, deformovaly se. Čím
větší byla vzdálenost, tím větší bylo i zkreslení. Campbell to řešil prostředky
matematiky i elektrotechniky.
5
Jeho zaměstnavatelé se naučili, že se nemají
příliš zabývat jejich rozlišováním. Sám Shannon se ve studentských letech
nemohl rozhodnout, zda být technikem nebo matematikem. Pro Bell Labs
byl chtě nechtě obojím – ovládal obvody a relé, ale nejšťastnější byl v
království symbolické abstrakce. Většina odborníků v oboru sdělovací techniky
se zaměřila na hmatatelné problémy: zesílení a modulaci, fázové zkreslení
a zhoršování odstupu signálu od šumu. Shannon měl rád hry a hádanky. Už
když jako chlapec četl Edgara Allana Poea, uchvátily ho tajné šifry. Dával si
dohromady jedno s druhým, jako by skládal mozaiku. V prvním roce studií
na MIT pracoval jako asistent výzkumu na proto-počítači – diferenciálním
analyzátoru Vannevara Bushe, který používal k řešení rovnic velké otočné
převody, hřídele a kola. Ve dvaadvaceti letech napsal disertační práci, v níž
k návrhu elektrických obvodů použil ideu z 19. století, Booleovu logickou
algebru (kombinace logiky a elektřiny se zdála zvláštní). Později pracoval
s matematikem a logikem Hermannem Weylem, který ho naučil, co je teorie:
„Teorie dovolují vědomí ‚překročit vlastní stín‘, zapomenout na to, co je dané,
a zastupovat transcendentní skutečnosti; nicméně, jak je zcela evidentní,
pouze v symbolech.“
6
V roce 1943 anglický matematik a odborník na prolamování šifer Alan
Turing navštívil kvůli kryptografi i i Bell Labs. Zde potkal Shannona a u
oběda společně probírali budoucnost umělých myslících strojů. (Turing vykřikl:
„Shannon chce počítačový mozek nakrmit nejen daty, ale i kulturou! Chce mu
pouštět hudbu!“
7
) Shannon se setkal i s Norbertem Wienerem, svým dřívějším
učitelem z MIT, který v roce 1948 navrhl pro nový vědní obor název
„kybernetika“, studium komunikace a řízení. Mezitím se Shannon začal podrobně
zabývat televizním signálem, ovšem z nezvyklého důvodu. Přemýšlel, zda lze
jeho obsah nějak stlačit či zhustit, aby se umožnil rychlejší přenos. Logika a
teorie obvodů se spojily a vytvořily nového křížence. Totéž udělaly kódy a geny.
Po svém, v odloučení, hledal Shannon systém, kterým by poskládal dohromady
svou bohatou mozaiku, a tak začal vytvářet teorii informace.





12
INFORMACE
Všude kolem byla spousta nevybroušeného materiálu. Leskl se a bzučel v
krajině začínajícího 20. století – dopisy a zprávy, zvuky a obrazy, novinky a pokyny,
čísla a fakta, signály a znaky. Změť příbuzných druhů, které byly v pohybu.
Přenášela je pošta, dráty nebo elektromagnetické vlny. Neexistovalo však jedno
slovo, které by celou tuto směsici nějak pojmenovávalo. V roce 1939, na MIT,
napsal Shannon Vannevaru Bushovi: „Pracoval jsem na analýze některých
základních aspektů obecných systémů, jež slouží k přenosu zpravodajství.“
8

Zpravodajství byl prastarý výraz, v běžné mluvě velmi přizpůsobivý. V 16. století
napsal sir Thomas Elyot: „Nyní se používá jako elegantní slovo v případech,
kdy vznikla vzájemná dohoda nebo se sjednala schůzka, ať už písemně nebo
ústně.“
9
Tento výraz však získal i jiný význam. Několik techniků, zvláště v
telefonních laboratořích, začalo hovořit o informaci. Mluvili o ní ve smyslu něčeho
technického: množství či míra informace. Shannon tento význam přijal za svůj.
Pro použití ve vědě muselo slovo informace znamenat něco specifi ckého. O tři
století dříve nemohla fyzika jako nový vědní obor pokročit dál, dokud si Isaac
Newton nepřizpůsobil slova, která byla dávná a nejasná – síla, hmotnost, pohyb
a dokonce čas – a nedal jim nový význam. Newton z nich udělal veličiny, vhodné
k použití v matematických vzorcích. Do té chvíle byl například pohyb stejně
přizpůsobivý a všeobsažný výraz jako informace. Pro stoupence Aristotelovy školy
znamenal pohyb rozsáhlou množinu jevů: zrání broskve, pád kamene, růst
dítěte, rozklad těla. Byl to příliš široký pojem. Většinu podob slova pohyb bylo
nutné zavrhnout, než se mohly použít Newtonovy zákony a vědecká revoluce
mohla uspět. V 19. století začalo procházet podobnou proměnou slovo energie –
fi lozofové přírodních věd přijali význam aktivita či intenzita. Udělali z ní
matematickou veličinu a přisoudili jí zásadní místo v pohledu fyzika na přírodu.
Stejná situace nastala u slova informace – musela se provést jeho rituální
očista. Když pak bylo zjednodušeno, vytříbeno a spočítáno v bitech, zjistilo
se, že informace jsou všude. Shannonova teorie postavila most mezi informací
a nejistotou, informací a entropií, informací a chaosem. Výsledkem jsou
kompaktní disky, faxy, počítače a kyberprostor, Mooreův zákon a všechna světová
mediální centra. Zrodilo se zpracování informací, uchovávání informací i
vyhledávání informací. Lidé začali pojmenovávat věk, který nadešel po době
železné a věku páry. V roce 1967 Marshall McLuhan poznamenal: „Kdysi
byli lidé sběrači potravy
10
a nyní se znovu projevují jako sběrači informací.“
*

Napsal to právě včas, za prvního rozbřesku výpočetní techniky a
kybernetického světa.
* A suše dodal: „V této roli není elektronický člověk o nic menším nomádem než jeho
paleolitičtí předkové.“





13
ÚVOD
Dnes vidíme, že náš svět pohánějí informace. Jsou jeho krví a palivem,
životně důležitým principem. Zcela prostupují všechny vědní obory a proměňují
každý obor poznání. Teorie informace vznikla jako most mezi matematikou
a elektrotechnikou a pak spojila elektrotechniku s výpočetní technikou. To,
čemu anglicky mluvící obyvatelstvo říká computer science čili „počítačová věda“,
znají Evropané pod názvy informatika, informatique, informatica či Informatik.
Nyní je vědou o informacích i biologie. Stala se naukou o zprávách, pokynech
a kódech. Geny uchovávají informaci a umožňují si v ní číst a vypisovat ji. Život
se šíří síťovým sdílením informací. Samo tělo je informačním procesorem.
Paměť nesídlí jen v hlavě, ale v každé buňce. Není divu, že vedle teorie informace
vzkvétala i genetika. DNA je základní informační molekula, nejpokročilejší
procesor zpráv na buněčné úrovni – abeceda a kód, šest miliard bitů tvořících
lidskou bytost. Richard Dawkins, který se zabývá evoluční teorií, prohlásil:
„Podstatou všeho živého není oheň, horký dech ani ‚jiskra života‘. Je to
informace, slova, pokyny... Pokud chcete porozumět životu, neuvažujte o kypícím
a pulzujícím rosolovitém bahnu. Uvažujte o informačních technologiích.“
11

Buňky každého organismu jsou spojovacími články v hustě provázaných
komunikačních sítích – předávají a přijímají, kódují a dekódují informace. Sama
evoluce ztělesňuje pokračující výměnu informací mezi organismem a
prostředím.
Werner Loewenstein po třiceti letech zkoumání mezibuněčné komunikace
prohlásil: „Informační kruh se stává jednotkou života.“
12
Připomněl nám, že
informace dnes značí něco hlubšího: „Znamená i vesmírný princip
organizace a řádu a přináší jeho přesnou míru.“ Gen má také svou kulturní obdobu:
mem. V kulturní revoluci je mem tím, co replikuje a propaguje: ideu, módu,
řetězový dopis i konspirační teorii. Když máme špatný den, stane se memem
počítačový virus.
V dnešní době, kdy vývojový oblouk od hmoty k bitům dokončují i
samotné peníze, uložené v počítačové paměti a na magnetických páskách, považuje
ekonomie sama sebe za vědu o informacích. Světové fi nance proudí globálním
nervovým systémem. I v době, kdy se peníze ještě pokládaly za hmotné
bohatství a zatěžovaly kapsy i trezory a podpalubí lodí, byly jen informací. Mince
a bankovky, šekely i mušličky – to vše představovalo jen krátkodobé
technologie k vyjádření informace, co kdo vlastní.
A co atomy? Hmota má svou vlastní měnovou soustavu a fyzika,
nejhmatatelnější věda, podle všeho dozrála. I fyzika však pociťuje, že ji nový
intelektuální model odstrčil stranou. Po 2. světové válce prožívali fyzici svůj zlatý věk.
Rozštěpení atomu a ovládnutí jaderné energie se pokládalo za skvělé novinky
vědy. Teoretická fyzika zaměřovala své zdroje a prestiž na hledání elementár-





14
INFORMACE
ních částic a na zákony, které řídí jejich vzájemné působení. Fyzici se soustředili
na výstavbu obrovských urychlovačů a odhalení kvarků a gluonů. Zdálo se, že
výzkum v oblasti sdělovacích prostředků je jejich vznešeným snahám
nesmírně vzdálený. Claude Shannon v Bell Labs nepřemýšlel o fyzice. Fyzika částic
nepotřebovala bity.
Náhle je však potřebovat začala. Fyzici a informatici jsou stále častěji jedni
a titíž lidé. Bit je elementární částicí jiného druhu. Není jen nepatrný, ale i
abstraktní – binární číslice, přepínač, ano/ne. Je nehmotný, ale s tím, jak vědci
nakonec začínají rozumět informaci, docházejí k úvaze, zda by mohl být
primární, zásadnější než samotná hmota. Tvrdí, že bit je již neredukovatelné jádro
a že informace tvoří samotnou esenci života. John Archibald Wheeler, poslední
žijící spolupracovník Alberta Einsteina i Nielse Bohra, který přemostil fyziku
20. a 21. století, shrnul toto prohlášení do prorockých jednoslabičných slov:
„Před ‚tím‘ je bit.“ Informace vyvolává existenci „každého ‚to‘ – každé částice,
každého silového pole i samotného pokračování prostoru a času“.
13
Jedná se
o další způsob, jak proniknout do paradoxu pozorovatele, který spočívá v tom,
že výsledek je ovlivněn nebo dokonce předurčen tím, že je pozorován.
Pozorovatel jen nepozoruje, ale také se ptá a předkládá tvrzení, které se nakonec musí
vyjádřit v jednotlivých bitech. Wheeler zdrženlivě napsal: „To, čemu říkáme
realita, vzniká v poslední analýze z kladení otázek, na něž odpovídáme buď
ano, nebo ne.“ A dodal: „ Všechny hmotné věci jsou informatického původu
a toto je sdílený vesmír.“ Celý vesmír je jako počítač – vesmírný stroj na
zpracování informací.
Klíčem k rozluštění hádanky je druh vztahu, který v klasické fyzice neměl
místo: jev známý jako entanglement neboli kvantové provázání. Když se
částice nebo kvantové systémy provážou, jejich vlastnosti zůstanou navzájem
korelovány i na obrovské prostorové a časové vzdálenosti. Bez ohledu na počet
světelných let, který je mezi nimi, sdílejí něco, co je hmotné, a přece ne pouze
hmotné. Vyvstanou děsivé a neřešitelné paradoxy – dokud člověk nepochopí,
jak toto provázání kóduje informaci, měřenou v bitech nebo v jejich směšně
pojmenovaných kvantových protějšcích: qubitech. Když na sebe vzájemně
působí fotony, elektrony a další částice, co vlastně opravdu dělají? Vyměňují
si bity, předávají kvantové stavy, zpracovávají informaci. Přírodní zákony jsou
algoritmy. Každá žhavá hvězda, každá tichá mlhovina, každá částice, která
zanechává v mlžné komoře záhadnou stopu – to vše je procesor, který zpracovává
informace. Vesmír jako počítač vypočítává svůj vlastní osud.
Kolik toho dokáže vypočítat? A jak rychle? Jak velká je jeho celková
informační kapacita, kapacita paměti? Jaké je spojení mezi energií a informací? Kolik
energie se spotřebuje na přepnutí bitu? Tyto otázky jsou těžké, ale nejsou tak





15
ÚVOD
mystické nebo metaforické, jak vypadají. Fyzici a jejich nový druh, teoretici
kvantové informatiky, se s nimi moří společně. Počítají a přinášejí předběžné
odpovědi. (Wheeler říká: „Počet bitů vesmíru, ať už si to znázorníme jakkoli,
je deset umocněno na obrovský exponent.“
14
Seth Lloyd tvrdí: „[Vesmír] dosud
neprovedl více než 10
120
operací na 10
90
bitech.“
15
) Nově pohlížejí na tajemství
termodynamické entropie a na ony nechvalně známé pohlcovače informací –
černé díry. Wheeler prohlašuje: „Zítra už se naučíme chápat a vyjadřovat celou
fyziku v jazyce informace.“
16
S tím, jak role informace roste nad všechna očekávání, ukazuje se, že roste až
příliš. Lidé o tom dnes říkají: „TMI“ – too much information (příliš mnoho
informací). Trpíme informační únavou, úzkostí a přesyceností. Setkali jsme se
s ďáblem informačního zahlcení a jeho uličnickými poskoky – počítačovými
viry, obsazovacím tónem, prezentacemi v PowerPointu a nefungujícími odkazy.
I to vše lze nepřímo přičíst Shannonovi. Všechno se tak rychle změnilo. John
Robinson Pierce (technik z Bell Labs, který přišel se slovem tranzistor) později
uvažoval: „Je těžké si představit svět před Shannonem tak, jak ho tenkrát lidé
vnímali. Je obtížné obnovit nevinnost, nevědomost a nedostatek znalostí.“
17
Přesto se minulost opět dostává do středu pozornosti. Evangelium podle
Jana říká: „Na počátku bylo Slovo.“ Jsme živočišný druh, který se pojmenoval
Homo sapiens – člověk rozumný. A po zralé úvaze jsme název doplnili na Homo
sapiens sapiens. Největším Prometheovým darem lidstvu koneckonců nebyl
oheň: „Také čísla, nejpřednější z věd, jsem pro ně vytvořil, a spojování písmen,
umění tvořivé matky Múz, pomocí něhož si vše udržíme v paměti.“
18
Základní
informační technologií byla abeceda. Telefon, fax, kalkulačka a nakonec
počítač jsou až pozdní vynálezy, vytvořené s cílem ukládat, zpracovávat a předávat
poznatky. Naše kultura pro tyto užitečné novinky použila pracovní slovník.
Mluvíme o stlačování dat a víme, že se zcela liší od stlačování plynů. Víme
o kontinuálním přenosu informací, jejich analýze, třídění, porovnávání a fi
ltrování. K vybavení domácnosti patří už i iPody a plazmové obrazovky, mezi naše
dovednosti patří posílání textových zpráv a googlování. Máme k tomu talent
a zkušenosti, a tak vidíme informaci zvýrazněnou v popředí. Ona tam však byla
vždy. Prostupovala i svět našich předků a přijímala různé podoby – od pevných
k éterickým, od žulových náhrobních kamenů po pomluvy na panovnickém
dvoře. Děrný štítek, pokladna v obchodě, Babbageův diferenční stroj z 19.
století i telegrafní dráty – to vše hrálo svou úlohu při tkaní informační pavučiny,
ke které lneme. Každá nová informační technologie přinesla rozkvět v
uchovávání a předávání informací. Z tiskáren vyšly nové druhy informačních
organizérů: slovníky, encyklopedie, kalendáře – přehledy slov, klasifi kace faktů, stromy





16
INFORMACE
poznání. Informační technologie sotva stihnou zastarat. Každá další vystřídá ty
předchozí. Thomas Hobbes proto v 17. století odmítl obdivovat nová média své
doby: „Vynález tisku je sice důmyslný, ale ve srovnání s vynálezem písma příliš
neznamená.“
19
Do jisté míry měl pravdu. Každé nové médium mění povahu
lidského myšlení. Z dlouhodobého hlediska jsou dějiny příběhem o tom, jak
si informace začíná uvědomovat sama sebe.
Některé informační technologie se dočkaly ocenění již v době svého vzniku,
jiným se to nepoštěstilo. Jednou z těch, které zůstaly hluboce nepochopeny,
byly africké mluvící bubny.





17
KAPITOLA PRVNÍ
MLUVÍCÍ BUBNY
Černým světadílem zní nekonečné víření bubnů:
jsou základem veškeré hudby, středem každého tance;
mluvící bubny, bezdrátové spojení v nezmapovaném pralese.
1
I RMA WASSALLOVÁ (1943)
Při bubnování nebyl nikdo stručný. Bubeníci by nikdy nevybubnovali jen: „Vrať
se domů,“ ale spíše:
Řekni svým chodidlům, ať se z té dálky vrátí zpět,
řekni svým nohám, ať se k nám vrátí hned,
ať se tu usadí v zemi plodné,
v té naší vesnici rodné.
2
Nemohli zkrátka vybubnovat třeba „mrtvola“. Pěkně by to rozvedli: „ležící
na zádech na zemské hroudě.“ Místo „Neboj se,“ by bubnovali: „Vrať srdce tam,
kam patří, zpátky z tvých úst, srdce z úst přiveď zpět.“ Bubny plodily řečnické
vodotrysky. Zdá se, že to nepřinášelo prospěch. Byla to pouhá nabubřelost,
nebo snaha o velkolepost? Nebo něco úplně jiného?
Evropané v subsaharské Africe dlouho neznali odpověď. Vlastně ani netušili,
že bubny předávají nějaké informace. V jejich kulturách mohl být buben
nanejvýš občas nástrojem, kterým se dávalo znamení, podobně jako trubka a zvon.
Měl předávat malou řádku sdělení: útok, ústup, čas jít do kostela. O mluvících
bubnech ale Evropané neměli ani potuchy. V roce 1730 se Francis Moore
plavil východním směrem proti proudu řeky Gambie.
3
Zjistil, že je splavná
celých 600 mil. Celou cestu obdivoval krásu krajiny a divy, jakými pro něj byly
například „ústřice, které rostou na stromech“ (mangrovy). Nebyl to tak docela
přírodovědec. Pracoval jako průzkumník pro anglické otrokáře v královstvích
obydlených, jak řekl, jinou rasou, lidmi černé či snědé barvy, jako byli
„Mandingové, Ďolové, Fulbové, Wolofové a Portugalci“. Když narazil na muže a ženy,
kteří nesli bubny, viděl, že bubny byly téměř metr dlouhé, vyřezané ze dřeva
a odshora dolů se zužovaly. Zahlédl, jak ženy svižně tancovaly na jejich hudbu,
Když kód není kódem





18
INFORMACE
a také to, jak se občas „bubnovalo, když se blížil nepřítel“. Nakonec
zaznamenal, že „při opravdu mimořádných událostech“ bubny přivolávaly pomoc ze
sousedních městeček. To ale bylo vše, čeho si všiml.
O století později, na expedici k řece Niger,
*
objevil kapitán William Allen
o něco víc – díky tomu, že věnoval pozornost svému kamerunskému
lodivodovi, kterému říkal Glasgow. Allen vzpomínal, jak byli právě v kajutě parníku,
když se přihodilo toto:
Najednou ztuhl, přestal vnímat cestu a chvíli jako by upřeně poslouchal.
Když uslyšel napomenutí za nepozornost, odvětil: „Neslyšíte můj syn
mluvit?“ Neslyšeli jsme žádný hlas, a zeptali jsme se ho tedy, jak to ví.
Odpověděl: „Buben mluvit ke mně, říct mi vyjít nahoru paluba.“ Vypadalo
to velmi zvláštně.
4
Kapitánova skepse se změnila v úžas, když ho Glasgow ubezpečil, že každá
vesnice má tento „prostředek hudební korespondence“. Bylo těžké tomu uvěřit,
ale nakonec kapitán přijal ujištění, že podrobné zprávy s řadou vět se dají
přenášet na vzdálenost mnoha kilometrů. Napsal k tomu: „Často nás překvapí, jak
v našem rozvoji vojenství všichni rozuměli hlasu trubky. A přitom to ani zdaleka
nedosahuje výsledku, kterého docílili tihle nevzdělaní divoši.“ Tímto výsledkem
byla technologie, o kterou Evropa velmi usilovala: komunikace na dlouhé
vzdálenosti, rychlejší než nejrychlejší posel nebo jezdec na koni. Klidným nočním
vzduchem nad řekou se dunění bubnu nese až deset kilometrů. Zprávy, které se
předávají od vesnice k vesnici, mohou urazit 150 kilometrů za necelou hodinu.
Zpráva o narození dítěte v Bolenge, vesnici bývalého Belgického Konga,
zněla takto:
Batoko fala fala, tokema bolo bolo, boseka woliana imaki tonkilingonda, ale
nda bobila wa fole fole, asokoka l’isika koke koke.
Matrace jsou svinuty, cítíme se silní, žena přišla z lesa, je v otevřené
vesnici, to prozatím stačí.
Misionář Roger T. Clarke zaznamenal následující svolávání na pohřeb rybáře:
La nkesa laa mpombolo, tofolange benteke biesala, tolanga bonteke bolokolo
bole nda elinga l’enjale baenga, basaki l’okala bopele pele. Bojende bosalaki
* Cestu zaplatila Společnost za vymýcení obchodu s otroky a za africkou civilizaci; jejím
cílem bylo bránit otrokářům v lovu otroků.





19
1. MLUVÍCÍ BUBNY
lifeta Bolenge wa kala kala, tekendake tonkilingonda, tekendake beningo la
nkaka elinga l’enjale. Tolanga bonteke bolokolo bole nda elinga l’enjale, la
nkesa la mpombolo.
Ráno za úsvitu se nechceme shromáždit k práci, čeká nás hra na řece.
Muži žijící v Bolenge, nechoďte do lesa, nechoďte rybařit. Chceme se sejít
u hry na řece, ráno za úsvitu.
5
Clarke si všiml několika skutečností. Dorozumívat se pomocí bubnu se naučili
jen někteří lidé, ale zprávám skrytým v úderech bubnu rozuměli téměř všichni.
Někteří bubnovali rychle, jiní zase pomalu. Dané fráze se opakovaly stále znovu
v téměř nezměněné podobě, a přesto různí bubeníci posílali stejnou zprávu
různými slovy. Clarke usoudil, že jazyk bubnu má zároveň určitý
předvídatelný vzorec i plynulost. Učinil z toho správný závěr: „Zvukové signály zastupují
tóny slabik obvyklých frází, které jsou starobylé a velmi poetické.“ Clarke však
neučinil poslední krok, který mu chyběl k pochopení celého smyslu.
Tito Evropané mluvili o „domorodé mysli“ a popisovali Afričany slovy
„primitivní“ či „animističtí“. Přesto přišli na to, že Afričané uskutečnili dávný sen
všech lidských kultur. Vyvinuli systém zasílání zpráv, jenž svou rychlostí
překonával ty nejlepší posly na nejrychlejších koních, kteří pádili po dobrých
cestách s dostatkem přepřahacích stanic. Systémy zasílání zpráv, jež závisely
na síle nohou, přinášely vždy zklamání. I armády byly rychlejší – Suetonius
v prvním století zaznamenal, že Julius Caesar „velmi často dorazil dřív než
poslové, kteří měli oznámit jeho příjezd“.
6
Prostředky však lidem v dávnověku
nechyběly. Řekové podle všeho – tedy podle Homéra, Vergilia i Aischyla –
ve 12. století před Kristem, v době trojské války, používali signální ohně. Vatra
na vrcholu hory byla vidět ze strážních věží, vzdálených více než 30 kilometrů,
a ve zvláštních případech i z větší vzdálenosti. Podle Aischyla se Klytaimnestra
dozvěděla o pádu Tróje ještě téže noci v Mykénách, které jsou téměř 650
kilometrů daleko. „Avšak kdo by mohl být tak rychlý, aby tam doručil zprávu?“
7

ptal se skeptický chór.
Klytaimnestra připisuje zásluhy bohu ohně Hefaistovi: „Poslal své znamení
a posílal je dál, stále dál, od vatry k vatře spěchal posel v plameni.“ To není
nic obyčejného a posluchač potřebuje nějaké ujištění. Aischylos tedy nechává
Klytaimnestru několik minut podrobně líčit cestu planoucího signálu – jak se
zdvihl z hory Idy, přenesl se nad severní stranou Egejského moře k ostrovu
Lemnos, odtamtud k hoře Athos v Makedonii, pak se nesl jihovýchodním
směrem přes planiny a jezera k Makistu a Messapiu, kde ho pozoroval muž,
který „viděl, jak se vzdálený plamen odrážel na Euripově vlně a z vysoké
hromady vadnoucí kručinky zažehl nové znamení a vyslal ho dál“. Pak se signál





20
INFORMACE
nesl ke Kithaironu a potom k městu Aegiplanetus, které strážila Arachne. Ta
hrdě pravila: „Uháněl od místa k místu, vždy zazářil a zaplnil oblohu, plamen
za plamenem po stanovené cestě.“ V roce 1908 zkoumal tuto cestu německý
historik Richard Hennig. Měřil ji a potvrdil pravděpodobnost tohoto řetězce
ohňů.
8
Smysl zprávy musel být samozřejmě naplánovaný a účinně zestručněný
na jediný záblesk – binární volbu: něco, nebo nic. Ohňový signál znamenal něco,
co pro tento jediný případ znamenalo „Trója padla“. Přenést jediný záblesk
si vyžadovalo mnoho plánování, úsilí, bdělosti a dřeva. O mnoho let později
vyslaly lucerny v kostele Old North Church Paulu Reverovi podobně cenný
záblesk, který poslal dál – jednu binární alternativu: postupují Britové po zemi,
nebo po moři?
Na běžnější, méně výjimečné příležitosti bylo třeba větší přenosové
kapacity. Lidé zkoušeli používat vlajky, trubky, přerušovaný dým i odlesky zrcadel.
S cílem komunikovat vyvolávali duchy a prosili anděly – andělé jsou již ze
samotné defi nice božští poslové. Slibný byl objev magnetismu. Magnety ve světě
prostoupeném magií ztělesňovaly tajné síly. Magnetovec přitahuje železo a tato
přitažlivost se neviditelně šíří vzduchem. Nepřeruší ji voda ani pevná tělesa.
Magnetovec držený na jedné straně stěny může pohybovat kusem železa na její
druhé straně. Nesmírně záhadné je to, jak magnetická síla očividně dokáže
koordinovat předměty i přes celou zeměkouli, konkrétně střelky kompasu.
Co kdyby jedna střelka mohla ovládat druhou? Thomas Browne v roce 1640
napsal, že tato představa rozšířila „nakažlivou myšlenku“:
Po celém světě si ji šeptali a věnovali jí určitou pozornost. Lehkověrní
a prostí lidé jí ochotně věřili a význačnější osobnosti ji úplně
nezavrhovaly. Nápad je to skvělý, a pokud by měl nějaký účinek, byl by snad
božský – mohli bychom takto komunikovat jako duchové a radit se o zemi
s Menippem na měsíci.
9

Představa „provázaných“ střelek se objevovala všude tam, kde žili fi lozofové
přírodních věd a různí kejklíři, kteří si zahrávali s lidskou důvěrou. V Itálii se
jeden muž snažil Galileovi prodat „tajnou metodu komunikace s člověkem
vzdáleným až 5 000 kilometrů pomocí určité provázanosti magnetických střelek“.
10
Řekl jsem mu, že bych ji rád koupil, ale chci učinit pokus a vidět, jak
funguje. A že mi postačí, když bude v jedné místnosti a já v druhé.
Odpověděl, že na tak krátkou vzdálenost se její funkce nedá zaznamenat.
Na to jsem mu doporučil, ať si jde svou cestou. Poznamenal jsem, že
nemám zrovna náladu jít kvůli experimentu do Káhiry nebo do Moskvy,





21
1. MLUVÍCÍ BUBNY
a že pokud chce jít on, já zůstanu v Benátkách a postarám se o příjem
z druhé strany.
Lidé si představovali, že když se dvě střelky společně zmagnetizovaly – „dotkl
se jich stejný magnetovec,“ jak uvedl Browne – zůstanou od té doby v souladu,
i když je dělí velká vzdálenost. Dalo by se to nazvat „rezonance“. Odesilatel
a příjemce by si vzali střelky a domluvili se na době, kdy budou komunikovat.
Střelku by umístili do kotoučů, po jejichž obvodu by byla napsána písmena
abecedy. Odesilatel by odříkal zprávu natáčením střelky na jednotlivá písmena.
Browne to vylíčil takto: „Podle ústního podání se pak natočením střelky k
určitému písmenu pohne v souladu s ní i druhá střelka ke stejnému písmenu,
bez ohledu na vzdálenost obou míst.“ Na rozdíl od mnoha lidí, kteří ideu
chápavých střelek zvažovali, Browne učinil pokus. Nefungovalo to. Když pohnul
jednou střelkou, druhá zůstala bez pohnutí.
Browne nezašel tak daleko, že by vyloučil možnost použít této záhadné síly
ke komunikaci v budoucnu. Přidal však ještě jednu námitku. I kdyby byla
komunikace pomocí magnetismu možná, problém podle něho mohl nastat
ve chvíli, kdy by se odesilatel a příjemce pokusili své úkony provádět současně.
Jak by mohli znát čas na vzdáleném místě?
Jedná se o matematický problém, jak zjistit časový rozdíl v různých
místech. To se nedá vyčíst z nějaké ročenky. Ani ti nejmoudřejší se o
správném rozdílu vlastně nemohou zcela přesvědčit. Hodiny totiž na různých
místech v závislosti na své zeměpisné délce předcházejí hodiny na jiné
zeměpisné délce. A zeměpisnou délku všech míst neznáme.
Toto byla prorocká myšlenka. A veskrze teoretická – výsledek nového poznání
astronomie a zeměpisu 17. století. Byla to první trhlina v dosud nenarušeném
předpokladu souběžnosti. Jak řekl Browne, v každém případě se odborníci
rozcházeli v názorech. Ještě dvě století měla uběhnout, než mohl člověk cestovat
nebo komunikovat tak rychle, aby zaznamenal místní časové rozdíly. V dané
době nikdo na světě nedokázal komunikovat tolik, tak rychle a na takové
vzdálenosti jako nevzdělaní Afričané se svými bubny.
Když v roce 1841 učinil kapitán Allen objev mluvících bubnů, Samuel F. B.
Morse zápolil se svým vlastním bubnovým kódem – elektromagnetickými údery
telegrafního klíče, které měly pulzovat v telegrafních drátech. Vytvořit kód bylo
složité a ošemetné. Morse zpočátku ani neuvažoval o kódování, ale o „systému
znaků zastupujících písmena; znaky se měly signalizovat a zaznamenávat rych-





22
INFORMACE
lým sledem úderů či nárazů galvanického proudu“.
11
Kroniky s vynálezy stěží
mohly nabídnout nějaký precedens. Převedení informace z podoby denně
používaného jazyka do jiné podoby, vhodné pro přenos telegrafními dráty,
vyžadovalo více důmyslu než jakýkoli mechanický problém telegrafu. Je příznačné,
že dějiny spojily jméno Morse spíše s jeho abecedou, nikoli s jeho přístrojem.
Měl k dispozici technologii, která zjevně umožňovala jen primitivní pulsy,
nárazy proudu způsobené zapínáním a vypínáním, při nichž se otevíral a
uzavíral elektrický obvod. Jak by jen mohl přenést jazyk klapáním elektromagnetu?
Nejprve ho napadlo vysílat čísla tečkami a mezerami. V každém okamžiku
chtěl vyslat jednu číslici. Věta
... .. .....
by pak znamenala 325. Každému
anglickému slovu by bylo přiřazeno číslo a telegrafi sté na obou stranách linky
by je vyhledávali ve specifi ckém slovníku. Morse začal tento slovník vytvářet
sám, a mnoho hodin tak promarnil popisováním velkých archů.
*
12
V roce 1840
si svůj nápad nárokoval v prvním telegrafním patentu:
Slovník se skládá ze slov, která jsou abecedně seřazena a průběžně
očíslována. Začíná prvními abecedními písmeny, a každé slovo jazyka tak má
své telegrafní číslo; je označeno libovolně zvolenými číselnými znaky.
13

Morse usiloval o efektivitu a zvažoval náklady a možnosti v různých rovinách.
Byly zde náklady na samotný přenos – dráty byly drahé a přenesly jen určitý
počet pulsů za minutu. Čísla se dala přenášet celkem snadno, byly tu však
náklady na čas a obtíže telegrafi stů. Představa seznamů s kódy – vyhledávacích
tabulek – stále nebyla odepsaná. V budoucnu se projevily její dozvuky, když
našla své uplatnění v jiných technologiích. Nakonec se prosadila v čínské
telegrafi i. Morse však usoudil, že pro telegrafi sty by neustálé listování slovníkem
a hledání slov bylo zoufale těžkopádné.
Jeho žák Alfred Vail mezitím vyvíjel jednoduchý páčkový klíč, pomocí něhož
mohl telegrafi sta rychle uzavírat a otevírat elektrický obvod. Vail a Morse začali
pracovat s nápadem kódované abecedy, ve které znaky zastupovaly písmena,
a tak se písmenko po písmenku utvářela slova. Prosté znaky musely nějakým
způsobem zastoupit všechna slova mluveného nebo psaného jazyka. Měly
zobrazit celý jazyk v jediné rovině pulsů. Morse a Vail nejprve uvažovali o
systému založeném na dvou prvcích: klepnutích (dnes zvaných tečky) a mezerách
mezi nimi. Když si pak hráli s tímto pravzorem klávesnice, přišli na třetí znak –
* Později napsal: „Velmi krátký pokus však ukázal mnohem větší výhody abecedního způsobu.
Velké archy číselného slovníku, na kterých jsem se tolik nadřel... skončily v odpadu a místo nich
jsem zavedl způsob abecední.“





23
1. MLUVÍCÍ BUBNY
pomlčku, dnes zvanou čárka. Došlo k tomu, „když byl obvod uzavřen déle,
než bylo nutné k vyslání tečky“.
14
(Tento kód začal být známý pod jménem
Morseova abeceda se systémem tečka-čárka, ale nejmenovaná mezera zůstala
úplně stejně důležitá; Morseova abeceda nebyl binární jazyk.
*
) Představa, že
by se lidé mohli tento nový jazyk naučit, nejprve vyvolávala úžas. Museli by
ovládnout kódování a pak neustále realizovat dvojí překlad: z jazyka do znaků
a z mysli do prstů. Jeden ze svědků žasl nad tím, jak tyto dovednosti přešly
telegrafi stům do krve:
Písaři, kteří obsluhují záznamové zařízení, natolik ovládají své
podivuhodné hieroglyfy, že se nepotřebují dívat do písemných záznamů na smysl
toho, co právě přijímají. Vnímají, že záznamové zařízení hovoří zřetelným,
srozumitelným jazykem. Rozumí jeho řeči. Mohou zavřít oči a jen
poslouchat podivné klapání, které se jim ozývá vedle ucha, zatímco probíhá tisk.
A okamžitě dokážou říci, co to všechno znamená.
15
Morse a Vail chtěli komunikaci urychlit. Přišli na to, že si mohou ušetřit údery,
když vyhradí kratší kombinace teček a čárek pro nejpoužívanější písmena. Která
písmena se však budou používat nejvíc? O frekvenční analýze jazyka se tehdy
mnoho nevědělo. Když Vail sháněl údaje o tom, jak často jsou která písmena
používána, napadlo ho navštívit redakci místních novin ve městě Morristown
v New Jersey a zjistit si četnost jednotlivých písmen v sazečských kasách.
16
Našel
dvanáct tisíc písmen E, devět tisíc písmen T a jen dvě stě písmen Z. Společně
s Morsem podle toho sestavili abecedu. Zatímco původně používali pro druhé
nejpoužívanější písmeno T kombinaci tečka-tečka-čárka, nyní mu výsadně
přiřadili jedinou čárku. Telegrafi stům tak v budoucnosti ušetřili nesčetné údery klíče.
Dlouho poté informatici spočítali, že Morse a Vail dosáhli uspořádání, které se
od optima pro telegrafování anglického textu lišilo jen o 15 %.
17
Žádná podobná věda ani pragmatický přístup nepomáhaly vytvářet jazyk
bubnů. Přesto byl problém, který bylo třeba řešit, stejný jako u návrhu
kódu pro telegrafisty – jak promítnout celý jazyk do jednorozměrného proudu
nejjednodušších zvuků. Tento konstrukční problém společně vyřešily generace
bubeníků v procesu společenského vývoje, jenž trval celá staletí. Na počátku
20. století začala být obdoba telegrafu patrná Evropanům, kteří zkoumali
Afriku. Kapitán Robert Sutherland Rattray oznámil Královské africké společnosti
* Telegrafi sté brzy začali rozlišovat mezery různé délky – mezi písmeny a slovy – takže
Morseova abeceda vlastně pracuje se čtyřmi znaky.





24
INFORMACE
v Londýně: „Je to jen pár dnů, co jsem v Timesech četl, jak se obyvatel jedné části
Afriky doslechl o smrti dítěte Evropanů, ke které došlo v jiné, velmi vzdálené
části tohoto světadílu. A stálo tam, že tuto zprávu roznesly bubny, použité – jak
bylo uvedeno – ‚na Morseově principu‘. Zase ten ‚Morseův princip‘.“
18
Zjevná analogie však svedla lidi z cesty. Nerozluštili kód bubnů, protože
vlastně žádný kód neexistoval. Morse svůj systém improvizovaně vytvořil ze
symbolického mezistupně – psané abecedy, která se nacházela mezi řečí a jejím
kódováním. Tečky a čárky nebyly přímo spojeny se zvukem. Zastupovaly
písmena, která tvořila psaná slova, a ta zase zastupovala mluvená slova. Bubeníci
nemohli stavět na mezikódu – nemohli si vybírat z vrstvy symbolů – protože
africké jazyky postrádaly abecedu. Tu ostatně kromě několika desítek
postrádalo všech 6 000 jazyků používaných v moderní době. Bubny vysílaly jen trochu
upravenou řeč.
Nakonec to vysvětlil John F. Carrington. Tento anglický misionář, narozený
v roce 1914 v Northamptonshiru, odjel ve svých 24 letech do Afriky, která se
stala jeho domovem. Bubnů si všiml brzy. Vyrazil ze základny Baptistické
misionářské společnosti v Yakusu na horním toku řeky Kongo a cestoval po
vesnicích pralesa Bambole. Jednoho dne podnikl neplánovaný výlet do malého
městečka Yaongama. Překvapilo ho, že učitel, pomocník lékaře i členové církve
již byli shromážděni k jeho uvítání. Vysvětlili mu, že slyšeli bubny. Nakonec
přišel na to, že bubny nepřenášejí jen oznámení a varování, ale i modlitby, poezii
a dokonce vtipy. Bubeníci si nedávali signály, ale mluvili – mluvili zvláštním,
modifi kovaným jazykem.
Nakonec se Carrington naučil i bubnovat. Vybubnovával zprávy hlavně
v jazyce Kele, který patří k bantuským jazykům na území východního
Zairu [dnešní Demokratické republiky Kongo]. Místní vesničan o Carringtonovi
řekl: „Není to vlastně Evropan, bez ohledu na barvu kůže. Byl z naší vesnice,
jeden z nás. Když v minulém vtělení zemřel, duchové udělali chybu. Poslali ho
do vzdálené vesnice bělochů, aby přijal tělo miminka, které se narodilo
bělošce, nikoli naší dívce. Ale protože patří k nám, nedokázal zapomenout, odkud
přišel, a vrátil se.“ Vesničan ještě velkoryse dodal: „Pokud je trochu nešikovný
v bubnování, je to vinou nedostatečné výchovy, kterou mu poskytli běloši.“
19

Carringtonův pobyt v Africe se protáhl na 40 let. Stal ze z něho výtečný botanik,
antropolog a hlavně jazykovědec, který ovládal uspořádání afrických
jazykových skupin – několik set různých jazyků a tisíce nářečí. Poučil se, jak hovorný
musí být dobrý bubeník. V roce 1949 nakonec vydal své poznatky o bubnech
v malém svazku The Talking Drums od Africa (Africké mluvící bubny).
Řešení záhady bubnů našel Carrington v hlavním principu významných
afrických jazyků. Jedná se o tonální jazyky, u nichž je význam – kromě roz-





25
1. MLUVÍCÍ BUBNY
dílů mezi souhláskami a samohláskami – odvozen i od jejich rostoucí či
klesající intonace. Tento aspekt postrádá většina indoevropských jazyků včetně
angličtiny, která používá intonaci jen omezeně, například k rozlišení otázek
(„jsi šťastný /“) od oznámení („jsi šťastný “). V jiných jazycích však má
intonace prvořadou důležitost při rozlišování slov. Nejznámějšími příklady jsou
mandarínština či kantonština. A stejné je to u většiny afrických jazyků. Třebaže
se Evropané naučili v těchto jazycích komunikovat, obvykle si neuvědomovali
důležitost intonace, protože s tím neměli zkušenosti. Když slova, která slyšeli,
přepisovali do latinky, nedbali na hlasové zabarvení už vůbec. Byli vlastně
barvoslepí.
Evropané přepisují tři různá slova jazyka Kele jako lisaka. Tato slova se
liší pouze intonací.
Lisaka
se třemi slabikami v nízkém tónu znamená kaluž.
Lisa
ka
, kde v poslední slabice tón stoupá (ale není zde nutně přízvuk) značí
slib. A li
saka
, kde saka je ve vyšším tónu, znamená jed. Li
a
la , kde prostřední
písmeno a má vyšší tón, je snoubenka a
liala
se všemi slabikami v nízkém
tónu je odpadní jáma. V přepisu vypadají jako homonyma, ale ve skutečnosti
jimi nejsou. Jakmile Carringtonovi svitlo, vzpomínal: „Mnohokrát jsem se
provinil, když jsem žádal chlapce, aby ‚pádloval pro knihu‘ nebo ‚rybařil, že jeho
kamarád přichází‘.“
20
Evropanům zkrátka chyběl cit, nevnímali sluchem jasné
rozdíly. Carrington pochopil, jak legrační může taková záměna někdy být:
alambaka boili [
_

_

_

_

_

_

_
] = sledoval břeh řeky
alambaka boili [
_ _ _ _

_

_

_
] = uvařil svou tchyni
Jazykovědci na konci 19. století defi novali foném jako nejmenší zvukovou
jednotku, která mění význam slova. Anglické slovo chuck například sestává
ze tří fonémů: různé významy vzniknou, když ch změníme v d, u změníme v e
nebo koncovku ck změníme v m. Je to užitečné, ale nedokonalé: jazykovědci
s překvapením zjistili, jak je obtížné domluvit se na přesném soupisu fonémů
pro angličtinu nebo jakýkoli jiný jazyk (většina odhadů pro angličtinu se
pohybovala kolem čísla 45). Potíž je v tom, že tok řeči je plynulý – jazykovědec se
může rozhodnout, že ho abstraktně a libovolně rozdělí na samostatné celky, ale
jejich smysluplnost není pro všechny stejná a závisí na kontextu. Instinkt pro
fonémy je u většiny lidí rovněž zkreslený vlivem znalosti psané abecedy, která
kodifi kuje jazyk vlastními způsoby, jež jsou občas nelogické. Tonální jazyky
se svými více proměnnými v každém případě obsahují mnohem větší počet
fonémů, než bylo nezkušeným jazykovědcům zpočátku patrné.
Zatímco africké mluvené jazyky přisoudily tonalitě klíčovou roli, jazyk
bubnů učinil ještě jeden, poměrně obtížný krok vpřed. Pracoval s pouhým tónem.





26
INFORMACE
Byl to jazyk jednoho páru fonémů, sestavený výhradně z modulací. Bubny
se lišily materiálem a zpracováním. Byly mezi nimi úzké gongy, dále válcové
bubny ze dřeva padauku, které byly duté a měly vyřezané dlouhé a úzké ústí,
aby jedna strana vydávala vysoké zvuky a druhá nízké. Jiné bubny měly
povlak z kůže – ty se používaly v párech. Důležité bylo, aby buben vydával dva
odlišné tóny, zhruba v intervalu velké tercie.
Když se mluvený jazyk takto promítl do jazyka bubnů, informace se
ztratila. Jazyk bubnů byl řečí, která měla určitý nedostatek. Všechny vesnice
a kmeny respektovaly, že jazyk bubnů začínal mluveným slovem a ztrácel
souhlásky a samohlásky. Tím se ztratilo hodně. Zbylý proud informací byl
prostoupený nejasnostmi. Dvojí úder na stranu bubnu, která vydávala vysoké
tóny [
_ _
], odpovídal skladbě tónů ve slově sango, jež v jazyce Kele znamenalo
otce. Také to ale mohlo znamenat songe (měsíc), koko (drůbež), fele (druh
ryby) nebo jakékoli jiné slovo se dvěma vysokými tóny. I skromný slovník
misionářů v Yakusu obsahoval takových slov 130.
21
Když bubny omezily
mluvená slova s celým jejich zvukovým bohatstvím na tak minimální kód,
jak je mohly rozlišit? Částečně podle důrazu a načasování, ale to nemohlo
nahradit ztrátu samohlásek a souhlásek. Carrington zjistil, že bubeník z toho
důvodu pravidelně přidává ke každému krátkému slovu „malou frázi“. Ze
slova songe, které značí měsíc, pak vznikne songe li tange la manga – „měsíc se
dívá na zemi“. Koko, drůbež, je potom koko olongo la bokiokio – „malé kuře,
jež dělá kiokio“. Dodatečné údery bubnu, které však vůbec nejsou iracionální,
poskytují kontext. Každé mnohoznačné slovo začíná v mračnech možných
alternativních interpretací a nechtěné možnosti pak mizí. Dochází k tomu
v podvědomí. Posluchači slyší jen krátké tóny bubnu, vysoké a nízké, ale
ve skutečnosti „slyší“ i chybějící samohlásky a souhlásky. Ostatně neslyší
jednotlivá slova, ale celé fráze. Kapitán Rattray prohlásil: „Pro lidi neznalé
psaní a gramatiky je slovo samo o sobě, vyloučené ze své zvukové skupiny,
téměř nesrozumitelné.“
22
Stereotypní dlouhé konce tónů létají vzduchem. Jejich množství poráží
mnohoznačnost. Jazyk bubnů je tvořivý a pro novoty ze severu ochotně plodí
novotvary – konkrétně si Carrington všiml tří slov – parník, cigarety a Bůh
(křesťanský). Bubeníci se ale nejprve začínají učit tradiční ustálená rčení.
Rčení afrických bubeníků občas uchovávají archaická slova, která už každodenní
jazyk nepoužívá. Pro lidi z Yaoundé zůstává slon „velkým nemotorným“.
23

Podobnost s homérskými hymny není náhodná – nikoli jen Zeus, ale mraky
svolávající Zeus, ne pouze moře, ale moře temné jako víno. V kultuře orality
musí inspirace sloužit v první řadě srozumitelnosti a paměti. Múzy jsou
dcerami bohyně paměti Mnemosyne.





27
1. MLUVÍCÍ BUBNY
Kele ani tehdejší angličtina neměly slova, kterými by sdělily: přidělte
dodatečné jednotky informace na odstranění dvojsmyslů a opravu chyb. Nicméně právě
to učinil jazyk bubnů. Redundance, která je podle defi nice k ničemu, slouží
jako protilék na zmatek. Poskytuje další příležitosti. Každý přirozený jazyk
má redundanci přímo vrozenou. Díky tomu dokážou lidé porozumět textu
plnému chyb i hovoru v hlučné místnosti. Přirozená redundance v angličtině
dala popud k vytvoření slavného plakátu v newyorském metru (a básně Jamese
Merrilla).
if u cn rd ths
u cn gt a gd jb w hi pa!
(Esi zumíš můž zskt fjn džb s dbrm pltm!)
(Merrill dodává: „Tento ‚protihlas‘ může spasit tvoji duši.“
24
) Redundance
v jazyce je většinou jen součástí profi lu. Pro telegrafi stu je redundance drahým
plýtváním, pro afrického bubeníka je nezbytná. Další specializovaný jazyk
poskytuje dokonalou obdobu: jazyk letecké rádiové komunikace. Čísla a
písmena tvoří většinu informací mezi piloty a leteckými dispečery: údaje o výšce,
vektory rychlosti, čísla letadel, identifi kace přistávací a pojezdové dráhy,
rádiové frekvence. Je to životně důležitá komunikace prostřednictvím
přenosového kanálu s velkým šumem. Proto se k minimalizaci nejasností používá
specializovaná abeceda. Mluvená písmena B a V je snadné zaměnit: z toho
důvodu je bezpečnější říkat Božena a Václav. Z písmen M a N se stanou Marie
a Neruda. Dodatečné slabiky mají stejnou funkci jako upovídanost mluvících
bubnů. V případě čísel se snadno zaměňují zvláště číslice dvě a pět, proto se
první vyslovuje jako dva (200 = dva sta).
Až poté, co Carrington vydal svou knihu, narazil na matematické
vysvětlení tohoto jevu. Pojednání telefonního technika Ralpha Hartleyho z Bell Labs
dokonce obsahovalo rovnici, která se toho zjevně týkala: H = n log s, kde H je
množství informace, n je počet symbolů ve zprávě a s je počet symbolů, které
jsou dostupné v daném jazyce.
25
Později se v Hartleyho stopách vydal jeho
mladší kolega Claude Shannon. Jedním z jeho zásadních projektů se stalo
přesné určení míry redundance v angličtině. Symboly mohla být slova, fonémy
či tečky a čárky. Sady symbolů se lišily – 1 000 slov, 45 fonémů, 26 písmen
nebo 3 typy signálu v elektrickém obvodu. Rovnice kvantifi kovala dostatečně
jednoduchý jev (v každém případě jednoduchý od chvíle, kdy si ho lidé všimli):
čím méně symbolů je k dispozici, tím více jich se jich musí vyslat, aby se
přenesla daná informace. Africký bubeník potřebuje vybubnovat asi osmkrát delší
zprávu, než je její mluvená obdoba.





28
INFORMACE
Hartley se snažil ospravedlnit, jakým způsobem používá slovo informace.
Napsal: „V běžné mluvě je toto slovo velmi pružné – nejprve bude nutné pro
ně vytvořit konkrétnější význam.“ Místo abychom o slově informace uvažovali
psychologicky, navrhl chápat ho (jeho vlastním slovem) „fyzicky“. Zjistil však,
že komplikace přibývají. Složitost paradoxně vycházela z mezivrstev
symbolů – písmen abecedy nebo teček a čárek, které byly oddělené a samy o sobě
se daly snadno spočítat. Hůře se daly měřit souvislosti mezi těmito statickými
znaky a spodní vrstvou – samotným lidským hlasem. Jak telefonní technici,
tak afričtí bubeníci stále považovali právě tento proud smysluplného zvuku
za skutečnou komunikaci, třebaže zvuk zase sloužil jako kód pro poznatky
či smysl skrytý pod ním. V každém případě se Hartley domníval, že technik
by měl být schopen najít zobecnění pro všechny způsoby komunikace: psané
a telegrafní kódy i fyzický přenos zvuku elektromagnetickými vlnami,
telefonními dráty nebo v éteru.
Samozřejmě nevěděl nic o bubnech. A John Carrington jim porozuměl až
ve chvíli, kdy z Afriky začaly mizet. Pozoroval, jak mladí bubnují stále méně,
a viděl chlapce, kteří se ani nenaučili, jak v jazyce bubnů zní jejich jméno.
26

Bylo mu to líto. Sám učinil mluvící bubny součástí svého života. V roce 1954
ho našel návštěvník ze Spojených států, když vedl misijní školu v odlehlé
konžské stanici Yalemby.
27
Stále každý den chodil do pralesa, a jakmile nadešel čas
oběda, manželka ho přivolávala rychlým bubnováním: „Duchu bílého muže
v lese, přijď, jen přijď do kamenného domu, ležícího vysoko nad duchem
bílého muže v lese. Žena se sladkými brambory čeká. Přijď, přijď.“
Zanedlouho už tu žili noví lidé, pro které vývoj komunikační technologie
znamenal skok od mluvících bubnů přímo k mobilnímu telefonu, bez
jakýchkoli mezistupňů.





29
KAPITOLA DRUHÁ
SLOVO P ŘETRVÁ
Když Odysseus slyšel, jak básník zpívá o jeho neo


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist