načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Infico - Petr Heteša

Infico

Elektronická kniha: Infico
Autor:

Předcházely tomu hodiny a hodiny testování, ověřovacích simulací a modelových scénářů. Jenže když pak došlo k tomu, že akce musela být najednou neplánovaně spuštěna, muselo se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 455
Rozměr: 18 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6316-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kyberpunkově laděná sci-fi s řadou komických momentů, jejíž hlavní hrdina, tajný agent, je před splněním speciálního úkolu přetransformován do jiného těla. K jeho smůle se jedná o tělo ženské... Předcházely tomu hodiny a hodiny testování, ověřovacích simulací a modelových scénářů. Jenže když pak došlo k tomu, že akce musela být najednou neplánovaně spuštěna, muselo se improvizovat. A každá improvizace generuje chyby. Ta, která se stala agentovi Larrymu, ovšem byla megachybou. To, že byl přetransportován do jiného těla, ještě bylo jakž takž v pořádku. Ale že to tělo bylo ženské, už v pořádku nebylo. Jako jemná dáma by měl říci - opravdu choulostivá záležitost. Zvlášť když máte rozkrýt čínskou rozvědku, která se prožrala do celé státní administrativy... Upraveno.

Popis nakladatele

Předcházely tomu hodiny a hodiny testování, ověřovacích simulací a modelových scénářů. Jenže když pak došlo k tomu, že akce musela být najednou neplánovaně spuštěna, muselo se improvizovat. A každá improvizace generuje chyby. Ta, která se stala mně, ovšem byla megachybou. Navíc když technické zabezpečení tak složité operace dostala na starost ženská.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Petr Heteša

INFICO

Copyright © 2016 by Petr Heteša

Cover © 2016 by Lukáš Tuma

For Czech Edition © 2016 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN: 978-80-7456-317-1 (pdf)


Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2016

Petr Heteša

Infico


http://www.brokilon.cz

https://www.facebook.com/brokilon

https://www.facebook.com/Newchrome-1489496614691805/

Petr Heteša

v nakladatelství Brokilon

Démoni jsou věční

Nevermore Baltimore

Ruská ruleta

Sex, drogy & cyb’n’roll

Fatal virtual

Stavy nestavy, bytosti nebytosti

Tekuté krystaly (pouze e-book)

Morphin Red

Infico


5

I.

Transmise

1.

Miriam stála opřená o futro mojí ložnice a z jejích zelených očí

šlehaly blesky. Naštvaná šelmí samice s purpurovými drápy,

v lehkém froté županu, který končil těsně pod místem, kde jí

z těla vyrůstaly nohy. Chriss byl zvyklý na leccos, přesto ho

poněkud zmátla. Jeho sebevědomí, s jakým sem vtrhl,najed

nou opadlo. Když si sundával sako, snažil se dívat jinam, ale

stejně byla celá kuchyně plná Miriam. Jako by se tam všude

vznášela. A bez županu. Opravdu byla hodně přitažliváa ero

tické vysokofrekvenční vlnění z ní přímo sálalo. Netušil jsem,

jestli má Chriss implantovaný nějaký vyrovnávač endorfinů,

ale viditelně ho rozhodila. Přehodil sako přes židli a pak se na

ni posadil. Já stál (jenom v trenýrkách) opřený o kuchyňskou

linku a čekal, co z něj vyleze. Byly tři hodiny v noci. Kuchyňská

čidla zaregistrovala hosta a syntetický hlas se zeptal, jestli má

aktivovat kávovar.

„Ne, bude to rychlý,“ zavrčel jsem.


6

„Jo, je zvyklej na rychlovky,“ prohodila Miriam ironicky.

„Možná bude lepší, když slečna půjde zpátky do pelíšku,“ okomentoval to rozpačitě Chriss, aniž by se na ni podíval, a položil na stůl notebook.

Otevřel víko a zapnul ho.

„Slečně je samotné v pelíšku smutno,“ řekla povýšeněMiriam a hrábla po balíčku camelek na ledničce.

„Nemáš tu balkon?“ otočil se Chriss na mě.

„Proč? Chceš z něj skočit?“

„Ne... Že by si šla pelíšková princezna zapálit na balkon,“ zavrčel, zatímco ťukal do klávesnice.

Otočil jsem se na Miriam.

„To je v poho, šelmičko. Chriss mi tu jenom něco ukáže a hned jsem u tebe.“

„Ve tři ráno ti bude něco ukazovat? Že by exhibicionista?“ zeptala se udiveně a prohrábla si dlouhé černé vlasy, teďrozkošně (vyloženě eroticky) rozcuchané.

„Promiňte,“ hlesl Chriss, „kdyby to nebylo životně důležité, počkal bych do rána. Ale nejde to.“

„Vy jste z Uneska?“ zeptala se a vyfoukla kouř směrem k němu.

Docela mě bavila. Víc než Chriss. Udiveně vzhlédl odnotebooku.

„Něco takového.“

„Co to je ‚něco takového‘?“

Chriss se na mě podíval s beznadějí v očích. Moc zkušeností se ženskýma asi neměl. Netušil, že holou větou je nikdyneuspokojí. Musí použít celou větu a nejlépe ještě rozvitoua s několika odbočkami mimo hlavní sdělení.

„Do telefonu jsi neříkal, že nejsi sám,“ zabručel uraženě směrem ke mně.

„Tys mi taky neřekl, o co jde, takže je to jedna jedna.“

„No a o co teda jde?“ přerušila nás Miriam.

Chriss složil hlavu do dlaní a zíral na monitor svéhonotebooku. Přešel jsem k ní, vzal si od ní zapálenou cigaretu, pak jsem ji objal kolem ramen a dal jí pusu na čelo. Její vlasypříjemně šimraly.

„Běž zahřát pelíšek, jo?“

2.

Posadil jsem se ke stolu a Chriss otočil notebook směrem ke

mně. Byla tam fotka poměrně slušně zařízeného bytu.Kuchyňská linka s hydraulikou Lymax ovládaná autonomním

systémem, luminiscenční strop, hi-tech nábytekz ušlechtilých slitin. Na podlaze z přetaveného čediče ležela na zádech

žena. Byla úplně nahá, jenom na obličeji měla kartonovou

masku s nakreslenýma kulatýma očima a širokým úsměvem.

Chvilku jsem to vstřebával. Neměl jsem žádné urychlovače

neurotransmiterů ani enzymatické zesilovače mozkovéaktivity. Jsem ještě ze staré školy a jediné harampádí, které se

jim do mě podařilo narvat, byl nanotechnologický biomodul

s vysílací matricí.

„No a to je jako co?“ zeptal jsem se. „Nějaká nová virtuální hra?“

„Kéž by byla,“ řekl Chriss. „Jenže tohle je zasraná realita... Ty ji nepoznáváš?“

Podíval jsem se znovu na monitor.

„A co mám jako poznat? Ten pokreslený karton na ksichtě?“

Chriss zvětšil obrázek.

„Tady nalevo od pupíku má dvě pihy,“ dodal.

„To ses asi posral, ne? Myslíš, že si zapisuju počet pih a jejich rozmístění?“

„Samantha Greenwoodová,“ řekl a opřel se v židli.

„Do prdele...“ prohlásil jsem a šel si k ledničce prominerálku.

„Nerozmyslel jste si to s tou kávou, pane?“ ozval se znovu hlasový modul starostlivé linky.

„Jo. Dvě silný,“ řekl jsem a otevřel ledničku.

Místo flašky Benwity jsem automaticky sáhl po JackuDanielsovi. Samanthu Greenwoodovou jsem podle pihidentifikovat nemohl, protože jsem je nikdy neviděl. Tu možnost mi nikdy nedala, přestože pokud by šlo o mě, uvítal bych ji. Moc jsem ji neznal, ale dvakrát jsme se potkali u ověřovacích testů. Příjemná holka. Nalil jsem dva panáky a jednoho šoupl před Chrisse.

„Dík, já nebudu. Jsem tu autem.“

„To těžko. Sem se autem nedostaneš,“ zavrčel jsem a hodil to do sebe.

„Sem ne. Mám ho o tři levely níž, v garážích.“

Vyvalil jsem na něj oči. Byl jsem moc rozespalý na to, abych mohl vstřebávat tolik převratných a nepravděpodobných informací najednou. Posadil jsem se a jediné, na co jsem se zmohl, bylo: „Co blbneš, vole?“

„Tohle je vzkaz,“ ukázal na monitor.

„Nepovídej... Takže už to naše skvělé kryptografickéoddělení vidělo?“

„Ne, viděl to Seaward.“

„Starouš vyluštil toho smajlíka na kartonu?“

„Chceš tajenku?“

„Buď tak hodnej.“

„Ta maska na obličeji... To je odkaz na program Infico.“

„To ale předpokládá opravdu velkou dávku abstraktního myšlení.“

„To, že je nahá, znamená, že ho odhalili. A to, že je mrtvá, je upozornění na to, abychom to nepoužili.“

„To stačilo napsat na ten karton, ne? Nemuseli ji snadzabíjet. Nebo stačilo poslat textovku.“

„Asi jo. Jenže uznej sám... mrtvola tomu přece jenom dodá takový větší důraz.“

Chrissův cynismus mě někdy vážně fascinoval.

„Ty vole... Jak dlouho nad tím asi Seaward přemýšlel? Mně se to teda zdá nějak moc komplikovaný.“

Chriss zaklapl víko notebooku.

„A je to komplikovaný ještě víc. Agentura byla infiltrovaná.“

Sáhl jsem i po panáku původně určenému pro Chrissea hodil ho do sebe.

„Takže Seaward má zase jeden ze svých záchvatů paranoie?“

„Hele, Larry, to teď neřeš. Měl by ses oblíct a jet se mnou. Proto tu jsem a proto mám dole auto.“

Jenom jsem odevzdaně zavrtěl hlavou. Tahle noc byla na vstřebávání podobných informací opravdu příliš náročná.

„To jako se mnou chceš jet mimo město?“

Chriss přikývl. To už na mě bylo moc. Mimo město jsemnebyl dobrý rok. Už ani nevím, jestli nějaký prostor mimoBaltimore vůbec existuje. I když podle některých dokumentárních filmů prý pořád ještě ano.

„Když si spojím, že Seaward je přesvědčený o infiltraci NSA a ty mě chceš odvézt mimo město...“

„...že bych tě tam mohl oddělat?“ přerušil mě Chriss.

Pokrčil jsem rameny.

„Takové instrukce zatím nemám. Jsi vedle. Pravda je, že spouštíme Infico.“

„To klidně spouštějte, ale já mám další testy až za tři týdny.“

„Zapomeň na testy, tentokrát je to naostro.“

Sáhl jsem po láhvi, abych si nalil dalšího. Chriss mi rukuzastavil.

„Už ani kapku. Nemůžu tě tam přivízt nalitýho.“

„Kam, proboha?“

„Všechno se dozvíš.“

„Nevěřím žádnýmu Inficu naostro. Takové povolení nikdo nikdy nevydá. Víš přece, že...“

„Larry, prosím tě, to teď neřeš. Obleč se a jedem.“

„Ty vole, to jste se tam všichni zbláznili? Jsem přece stejně jenom náhradník.“

„Přesně tak. A zrovna teď je potřeba náhradník. Jak jsem ti před chvíli ukázal, Samantha už se toho účastnit nemůže. Proto Seaward povolává náhradníka. Přecházíš do Neviditelné zóny.“

„Cože? Odkdy?“

„Odteď.“

Normální úlet. Buď se na mě domluvili, že si ze měvystřelí, nebo to všechno byla jenom halucinace. Zadíval jsem se na něj. Vypadal docela reálně. A navíc nervózně.

„Zbláznil ses?“

„Nezbláznil.“

„Do prdele... to nejde. Co jí asi tak řeknu?“ kývl jsem hlavou k ložnici.

„Odjíždíš.“

„A kam, sakra?“

„Podle toho, cos jí řekl.“

„Archeolog.“

„Ty vole... Proto se mě ptala na to Unesco?“

„Jo.“

„Tak do Japonska, třeba k pyramidám.“

„Blbe, tam žádný nejsou.“

3.

„Odlítám do Japonska.“


11

„Cože?“ zamžourala na mě Miriam zelenýma kočičímaočima.

„Objevili tam pyramidy,“ řekl jsem a ona se otočila na záda, aby mi ukázala, že má na hrudi taky skvělé pyramidy.

„Pyramidy v Japonsku?“

„Jo.“

„To jsem v životě neslyšela.“

„Já taky ne. Proto je to takový fofr.“

Posadila se na posteli. Byla vážně božská. A bylo evidentní, že nikde v Japonsku nejsou hezčí pyramidy než ty její.

„Co to meleš?“

„Světový objev.“

„No a? To jako že tam stojí dva nebo tři tisíce let nějakýpitomý pyramidy a ty k nim najednou musíš odletět ve tři v noci?“

„Je to fakt unikát. Sama jsi říkala, že o pyramidáchv Japonsku jsi nikdy neslyšela.“

4.

Z mého bytu na Collin Point jsme vypadli před čtvrtouhodinou ranní. Pořád jsem byl v jakémsi podivném transu, protože

můj mozek stále odmítal vzít na vědomí, že se to opravdu děje.

Že v tuhle nekřesťanskou hodinu jedu clifordskýmšedesátimístným výtahem (bylo nás tam jenom pět) někam hluboko

do minus prvního levelu, místo abych byl utopený hluboko

mezi Miriaminými božskými ňadry a stehny. Bylo to ulítlejší

než vize po třech jointech, protože ani ta by nedokázalavygenerovat podobnou šílenost.

Velkokapacitní garáže na Ramsay Grow obsahovaly asi pět tisíc aut v jednotlivých klecích v šesti úrovních nad sebou. Trvalo skoro deset minut, než nám automatické intuzivní systémy přihrály na nástupiště 28 tu pravou. Byl to otlučený chevrolet s promáčknutou čelní maskou. Klasický nafťák, což mě ještě více utvrdilo v mojí halucinogenní teorii. A vypadalo to spíš na heroin než na trávu.

„NSA modernizovala dopravní park?“ zeptal jsem se, když se Chriss posadil za volant.

Naklonil se a otevřel dveře spolujezdce.

„Sedej a nemel pořád, sakra.“

Usadil jsem se vedle něho. Páchlo to tam sto let starýmkouřem a mrtvolou. Možná opravdu přijel z Japonska a v kufru má tisíciletou mumii z pyramidy. Nastartoval a řekl mi, ať sepřioutám. Otočil jsem se k němu.

„Jestli tohle má být jenom nějakej přiblblej test mýpsychický odolnosti, tak je fakt dost dobrej, ale už by mohl skončit.“

„Kéž by byl,“ zadrmolil, zařadil rychlost (s obtížemi)a vyrazili jsme.

Minus jedničkou jsme se dostali až na Benson Area a tam se vynořili z tunelu na povrch. Bylo jasno a obloha byla posetá hvězdami. Najeli jsme na šestiproudovku Baltimore Beltway.

„To objíždíš všechny osobně?“

„Jo. Jak jsem říkal, infiltrace. Žádné linky už nejsoubezpečné. Doufám, že sis s sebou nevzal mobil.“

„Vzal.“

„Do prdele... Na dveřích máš takovou kličku, tím se stahuje okýnko.“

„No a co?“

„Stáhni ho a ten debilní mobil zahoď.“

„To myslíš vážně?“

„Jo, udělej to. Hned, sakra.“

Začal jsem mu věřit. Myslel to vážně. Tohle by nezahrál. Nebyl dobrej herec. Vytáhl jsem z kapsy mobil, věnoval mu poslední nostalgický pohled a pak ho vyhodil. Se všemičísly uvnitř. Na Dana, se kterým jsem hrál tenis, na Michala a Baliho, se kterými jsem hrál virtuál Červená smrt, na Toma, co měl vždycky nejkvalitnější trávu, na Ingrid, která byla dole vyholená jak batole, a Leonu, co měla na zádech vytetované tygří pruhy a byla divoká jako opravdová pralesní tygřice. A s asi stovkou dalších čísel nezbytných pro mé fungování v tomhle šíleném baltimorském stroji.

Vytáhl jsem balíček camelek a zapálil si.

„Kam jedem?“

„Do přístavu.“

„Těch je několik.“

„Hawkins Point.“

„Co tam budeme dělat?“

„Jenom přestupní stanice.“

„Kam? Někam do Karibiku?“

„Brána do Neviditelné zóny.“

„A ta je kde?“

„Zase ve městě. Nebo spíš pod městem. Jenže to musíme udělat takhle komplikovaně, abychom se dostali z dosahu monitoringu a městských kamer, rozumíš. Vyjedeme z města a zmizíme. Vrátíme se do něho neviditelní.“

„Ty máš nějakej elixír?“

Chriss se poprvé zasmál.

„Ne. Na elixír serem. Ale znám neviditelnou cestu.“

„Takže oni fakt zřídili Neviditelnou zónu?“

Začal jsem se pomalu vzdávat nadějí, že jde jenomo halucinaci, ze které se brzo probudím.

„Jo.“

„Kdy?“

„Začali na tom dělat před osmačtyřiceti hodinami.“

„Super. Normálně to trvá minimálně tři měsíce.“

„Tohle není normální stav, už jsem ti to říkal.“

„Kdo tomu velí?“

„Ryan Seaward. To jsem ti taky říkal.“

„Kdo mu to podepsal? Kdo ověřil, že to není nelegální?“

„Nikdo, protože to nelegální je. Nepotřebuje to ověřovat.“

„Takže je to i mimo NSA?“

„Samozřejmě. Ty mě vůbec neposloucháš. Vždyť jsem tisakra říkal, že došlo k infiltraci.“

„Takže mám být součástí nelegální operace?“

„Ty jsi podepisoval nějaký morální kodex?“

„Poslední test jsem dělal někdy před čtyřmi měsíci.“

Chriss na to nic neřekl a odbočil na Jews Marine.

„Kdo má na starosti technické zabezpečení?“ zeptal jsem se.

„Laura Bertramová.“

„Cože? Ženská?“

„Máš s tím problém?“

„Do toho nejdu.“

„Myslel jsem, že ženský zbožňuješ.“

„To nedopadne dobře.“

„Seaward neměl moc na výběr. Nevíme, co všechno byloinfiltrováno.“

„Jak to, že žádnou Bertramovou neznám?“

„Myslíš? Možná ji poznáš teprve podle pih na zádech.“

„Vole... Účastnila se vůbec testovacích operací?“

Chriss zavrtěl hlavou. To si snad dělá prdel.

„Do hajzlu, dovedeš si to představit, když něco kiksne?“

„Jo... Jsme všichni v nejlíp střežené věznici. V lepšímpřípadě. V tom horším budeme mrtví.“

5.

Přístav Hawkins Point byl ponořený ve tmě a osvětlovaly ho

jenom slabé odlesky vodní hladiny zálivu Curtis Bay,nasvětlené z protějšího Fairfieldu. Bylo to podobně romantické jako


15

v hororu těsně před sekvencí, kdy se stane něco příšerného.

Provoz tu byl naposledy někdy před dvaceti lety. Zůstaly jen

obří kostry jeřábů, několik zrezivělých tankerů a oprýskané

skladové haly. Chriss zajel k jedné z nich.

Vrata se otevřela. Objevil se v nich chlápek v montérkách, s rukama v kapsách a cigárem v hubě. Podle ksichtu byl stejně otrávený jako já. Chriss vystoupil. Udělal jsem totéž.

„Máte zpoždění,“ houkl otrávený údržbář.

„Musel jsem ho sundat z jedný ženský. A šlo to těžko, byl k ní přisátej jako klíště.“

Chlap v montérkách si mě změřil přezíravým pohledem, jako by nevěřil, že bych vůbec někdy nějakou ženskou mohl mít. Jestli byl údržbář, tak toho zatím moc neopravil, protože jeho pracovní oděv zářil novotou a měl ještě nažehlené puky. Aspoň že cenovku si stačil odstřihnout. Místo ní mu z pravé kapsy čouhala pažba pistole, kterou se ani nesnažil skrýt.

„Tak pojďte,“ otočil se a vešel do haly.

Byla skoro prázdná a měsíční světlo do ní dopadalo jenom přes vytlučené střešní světlíky. V jednom rohu stály dvazrezivělé přepravní kontejnery. Přešli jsme na druhou stranu ke klecovému výtahu. Byl to ještě ten klasický typ zavěšený na laně a vsadil bych se, že chvilku předtím z něho musel omést pavučiny. Otevřel dveře klece, což byl železný rám vyplněný plotovým pletivem.

„To si děláš srandu, že tímhle někam pojedem,“ oznámil jsem.

„Pán je asi z vyšších levelů,“ houkl ozbrojený údržbář, „zvyklý na výtah s polstrovaným křeslem a LCD monitorem.“

Sáhl do kapsy a podal Chrissovi dvě krabičky podobnémobilům.

„Tohle je monitor stop elektronické aktivity a tohle rušička schopná generovat i deformační vlny.“

„OK,“ převzal si je Chriss.

„Řekli mi, že cestu znáte.“

„Jo,“ zabručel Chriss a vlezl do klece.

Já tam pořád jenom stál a čekal, kdy vyleze a řekne, že to byl jenom vtip.

„Tak kurva dělej, Larry. Máme zpoždění.“

Podíval jsem se na údržbáře. Jenom se zašklebil.

6.

Odhadoval jsem to tak na třicet pater, ale možná to bylo míň.

Tu zdánlivou nekonečnost cesty způsobovalo příšernéskřípání, chvění a vibrace primitivní klece a dojem, že se to každou

chvíli musí urvat. Mám speciální psychologický výcvik, jakčelit adrenalinovým situacím, ale žádný podobný trenažér jsme

na polygonu teda neměli. Navrhnu vedení, že by ho měli co

nejdřív instalovat, protože tohle byla fakt síla.

Dole nás čekala tmavá klenutá chodba s neomítnutýmistěnami a dvě koloběžky. Dvě elektrické Kansegy, jaké vevnitřních levelech městské struktury používá policie.

„Na tomhle pojedeme dál?“ zeptal jsem se nedůvěřivě.

Chriss jenom přikývl.

„A kudy, proboha?“

Zadíval jsem se do tmavého tunelu, po jehož levé straně se táhl odvodňovací kanál.

„Mám dojem, že moc na výběr nemáme,“ konstatoval Chriss a chopil se jedné z nich.

„Ty vole, na tomhle jsem nikdy nejel.“

„Pohneš páčkou dopředu a rozjede se to. Rychlost reguluješ na rukojeti jako u motorky.“

Jenom jsem nad tím nevěřícně zavrtěl hlavou.

„No to mě poser.“

7.

Mohli jsme být asi v minus druhém levelu, a to ještě určitěněkde na té nejspodnější úrovni, v základových konstrukcíchgigantického termitiště nazývaného Baltimore. Určitě to nebyla

minus jednička, tu jsem trochu znal. Ta byla plná nakládacích

komor a překládacích ramp, strojoven motorickýcha hydraulických systémů, generátorů, elektrických transformátorů,tlakových pump a ultrakompaktních nádrží, kompenzátorů tlaku

a strukturálních převaděčů. Tady jsme byli ještě níž.

Čelní reflektor koloběžky osvětloval stěny z tvrzenéstrusky, nosníky z černých ušlechtilých slitin, keramické oceli a uhlíkových kompozit doplněných strukturovanýmbetonem. Dvakrát jsme museli zastavit a přenést svůj dvoukolový dopravní prostředek přes půlmetrovou trhlinu plnou špinavé vody a třikrát ho dokonce vynášet po betonových schodech přes dvě podlaží. Připomínalo to virtuální prostorgenerovaný univerzálními procesory specializovanými na ponurost, depresi, beznaděj a konec světa. Ale abych řekl pravdu,přesně tak nějak jsem si vždycky představoval přechod doNeviditelné zóny.

Představoval jsem si, že každou chvíli projedemeultravibrační bránou s elektromagnetickým deštěm fixovanýmstatickou elektřinou. Bránou, která roztrhá molekulární vazby, a pak se stanu skutečně neviditelným.

Nic takového se ale nestalo. Místo toho jsme ještě dvakrát stoupali po schodech nahoru, potom zase jeli úzkýmitechnickými chodbami mezi montážními lávkami a základovýmikonstrukcemi a asi po dvou hodinách jsem poznal, že jsmev prvním podzemním levelu. A poznal jsem to podle toho, že Chriss vytáhl z kapsy rušičku a aktivoval ji.

8.

Vstup do Neviditelné zóny (což nebylo nic jiného nežoperační středisko pro přísně utajené operace) tvořily velké

plechové dveře s nápisem Pouze pro personál. A nebyla to

žádná ultravibrační brána rozkládající molekuly, aleobyčejná železná futra. Za nimi byla poměrně velká halas neomítnutými betonovými stěnami, ve které bylo umístěno asi

deset velkých stolů s počítači a monitory a po jejíž podlaze

se táhla nepřehledná změť kabelů. Připomínalo to policejní

monitorovací dispečink nebo řídící středisko NASA, ovšem

vybudované buď někde v rovníkové Africe, nebo hodněnarychlo a v improvizovaných podmínkách, což ostatně asi byl

tenhle případ.

U jedné ze stěn stály čtyři vertikální věže serverůs naježenými mikrokonektory, zatímco hned vedle tiše vrněl generátor vzduchotechniky a přímo u něj protínaly prostor čtyřiobrovské kanalizační trouby. Ukázkový surrealismus. Celkem asi deset lidí, dvacet počítačů, čtyřicet monitorů a šedesátkilometrů kabelů.

„To jste sebou teda hodili,“ poznamenal jsem jenoma pozdravil se s Nathanem Hernandezem, kterého jsem znalz testovacích operací.

„Taky tě vytáhl z postele?“ zeptal se a prohrábl si dlouhéčerné vlasy.

„Jo,“ zavrčel jsem otráveně.

„Musel jsem ho odpreparovat od prsaté černovlásky,“neodustil si Chriss.

„Pod břichem je hnědovláska,“ poznamenal jsem.

„Pan Connelly?“ ozvalo se vedle mě.

Otočil jsem se. Tahle hnědovláska mohla mít tak kolem pětatřiceti. Přísný ostrý nos značil velké sebevědomía vystouplá brada ještě vyšší. To pak zpětně srážela poněkud malá prsa.

„Laura Bertramová, technické zabezpečení. Asi seneznáme,“ natáhla ke mně ruku.

Stiskl jsem ji. „Máte docela odvahu, že jste to vzala.“

Ušklíbla se. „Vy budete potřebovat o dost větší.“

„Nepamatuji si vás z testů.“

„Vy jste si testoval všechny ženské z NSA?“ zeptala sekousavě.

„Myslím technologických testů Infica.“

„Já vás taky ne. Půjdeme teď dozadu, kde vás seznámím s vaším subjektem.“

„Na to zapomeňte. Nejdřív chci vědět, o co tu vůbec jde. A taky bych si sakra dal kafe. Je šest hodin ráno.“

„Tady dole nerozeznáváme den a noc, pane Connelly.“

„Můj organismus to ale rozeznává.“

„Pak má smůlu.“

„Běžte do prdele.“

„Co se děje? Nějaký problém?“ ozval se dunivý hlasa v montážní hale, nebo co to vlastně bylo, se objevila mohutnápostava Ryana Seawarda.

Měl padesát let (a možná i stejný počet vlasů, protože byl skoro holohlavý) a v hierarchii NSA nezaujímal nijak vysokou pozici. Ale to byl nejspíš jen krycí manévr, protože byl známý jako hodně schopný zametač a likvidátor problémů. Hasičpožárů. Eliminátor nepředvídatelných rizik. Jestli na tohlenasadili jeho, muselo to být opravdu vážné. Ostatně taky kdo jiný by byl schopný velet vyloženě nelegální operaci. A že to jenelegální, o tom jsem už neměl nejmenší pochyby, protože celá technologie Infica byla nelegální.

„Tady ta bohyně z ostrovů se mě snaží...“

„Nech toho, Larry, co tě žere? Máme nouzový stav.“

„To vidím, podle tý sestavy. Co se vlastně stalo? Rusovézaútočili?“

Seaward protočil panenky a pak mi rukou dal pokyn, abych pokračoval za ním.

9.

Byl to kumbál narvaný elektrickými rozvaděči a kabelytáhnoucími se jak po stěnách, tak po stropě. Asi rozvodna.Uprostřed stál jednoduchý kovový stůl, na něm tři monitory a pod

ním dva počítače.

„Neříkejte mi, že NSA nemá připravenou nějakou lepšíNeviditelnou zónu.“

„Má... Dokonce dvě,“ řekl Seaward a posadil se na židli za stolem.

Žádná další tam nebyla, takže jsem zůstal stát s rukama v kapsách u dveří.

„Ale ani jedna z nich teď už není použitelná. Nevím, co všechno ti řekl Chriss...“

„Vůbec nic. Akorát mě vytáhl z postele a přivezl mě do téhle apokalyptické hrůzy.“

Seaward se usmál.

„Tohle žádná hrůza není, ta teprve přijde. Agentura byla infiltrována a nevíme, co všechno vědí a koho mají. Takže ani jedno z připravených tajných operačních středisek bohužel není k dispozici. Nebo vlastně je, ale pro nás je nepoužitelné. Vědí všechno. Viděl jsi ten vzkaz?“

„Kterej?“

„Samantha Greenwoodová.“

„Viděl jsem mrtvé ženské tělo s papírovou maskou naksichtě. A Chriss se mi pokoušel nastínit nějaké rozluštění.“

„Tak seš v obraze.“

„Nejsem si jistý, jestli je to rozluštění správné. Jestli někdo nepodlehl zbytečné panice.“

Seaward zavrtěl hlavou.

„Je správné.“

„Kdo je na druhé straně? Rusové?“

„Ne, Číňani.“

„To jako fakt?“

„Jo. A asi dost vysoko. Vědí o Inficu.“

„Na rozdíl od prezidenta Spojených států,“ zavrčel jsem a opřel se o stěnu.

„O to je to horší.“

„Nevěřím, že se NSA rozhoupala použít ten program pro...“

„Nerozhoupala. NSA nic nepoužije. Tohle je akce mimo agenturu. Neví o ní vůbec nikdo kromě těch, kdo jsou tady a kterým věřím. A zvenčí jenom viceprezident TravisThurman, protože bez něho bychom se nedostali ke spouštěcím kódům, které má jenom Pentagon. A tam to ví akorát generál Griffits.“

„Takže tohle celé je něco jako partyzánská akce? Nebomožná teroristická?“

„Je mi jedno, jak tomu budeš říkat. Teď tě ale potřebuju a rozhodně nemíním řešit nějaké blbiny ohledně tvojí averze k ostatním členům týmu.“

„Je to členka,“ poznamenal jsem.

„Tlačí nás čas a my to potřebujeme rozběhnout conejrychleji, než dojde k dalším průserům. Všechno ostatní ti řekne Bertramová.“

„Nelíbí se mi.“

„Do prdele a já se ti líbím?“

„Čím dál tím míň.“

10.

Vrátil jsem se do hlavního sálu a hledal očima Chrisse, alenikde jsem ho neviděl. Namířil jsem si to k Nathanovi, když se

z ničeho nic vedle mě objevila Bertramová.

„Takže na to můžeme jít, pane Connelly?“

Byl jsem ze všeho tak zmatený, že jsem ani neměl sílu jíodorovat.

„Jo, jdeme na to.“

Otočila se a vyrazila rázným sebevědomým krokem ke dveřím na pravé straně. Já za ní. Zadek měla trochu menší než odpovídalo ideálním estetickým normám – alespoň těm mým –, ale jinak docela šla. Zavedla mě do malé kanceláře s vlhkým vzduchem. Vypadalo to, že ji vymalovali teprvedneska ráno. A to jenom kvůli ní. Jeden stůl, tři židle, počítač. Pod stropem jedna žárovka a asi třicet kabelů.

„Posaďte se.“ Ukázala na jednu z židlí u stolu a sama si sedla na tu vedlejší.

„Kde jste dělala předtím?“ zeptal jsem se.

„Nechte moje kádrování na později, teď se soustřeďte na svůj úkol.“

Měla dělat učitelku na základní škole, a ne šéfovoutechnického zabezpečení při ostrém startu nevyzkoušené operace.

„Tohle je B. Shepard,“ otočila ke mně monitor.

Černobílý záběr průmyslové kamery trochu shora.Nástuiště monorailu někde na druhém levelu a dav čekajících lidí. Bertramová vzala propisku a ukázala na jednoho z nich.Doravní podnik na kamerách asi dost šetřil, takže jsem viděl jenom něco rozmazaného se světlou skvrnou nahoře. Že by blonďák?

„To je náš subjekt,“ poznamenala. „Teda váš.“

V dalším okamžiku se postava bezvládně svezla k zemi. Bertramová ukázala na druhou máznutou skvrnu.

„Ten je od nás... Fensdry z operačního. Aplikoval injekci s rychle působícím anestetikem.“

Záběr se zrychlil, a když se zase zpomalil, byli už na místě dva záchranáři s nosítky. Naložili na ně skvrnu s blonďatým koncem a odnesli k eskalátoru.

„Odvezli ji do Hopkinsovy nemocnice,“ pokračovala Bertramová, „kde jsme už měli vyblokovaný jedenz operačních sálů. Všechno proběhlo bez problémů. Trvalo to asi třicet minut a má implantát. Software je připravený v nulitníkonfiguraci.“

„Docela rychlý,“ poznamenal jsem, aby bylo patrné, že jivůbec vnímám.

„Oficiálně se nic nestalo. Mdloby na nástupišti a odvoz do nemocnice na kontrolní vyšetření.“

„No dobře... A teď mi ukažte můj subjekt.“

„Právě jste ho viděl.“

„Něco ostřejšího tam nemáte? Podobá se mi aspoň?“

Bertramová se na mě podívala a pak se otočila zpátkyk monitoru. Ťukla na dvě klávesy a objevila se fotografie blonďaté holky. Hezké holky.

„To je ona,“ řekla.

„Kdo ona?“

„Váš subjekt.“

„To snad nemyslíte vážně.“

„Myslím.“

„Vždyť je to ženská.“

„Díky za info... Říkali mi, že jste celkem bystrý. Zaskakujete za Greenwoodovou. Původně tím infiltrátem měla být ona.Bohužel je po smrti, je to na vás.“

Zíral jsem na tu hezkou blondýnku a přemýšlel, jestli jsem vážně probuzený a při vědomí, nebo pořád ještě v postelis hlavou plnou divokých snů.

„Při vší úctě... to jste se asi posrala,“ řekl jsem pak.

Opřela se v židli a dala si ruce za hlavu. Měla šedivé vlčí oči.

„Upozorňovali mě, že jste nevymáchaná držka, která má alergii na ženské, pokud teda zrovna neleží v posteli na zádech. Ale...“

„Omyl. Zbožňuju feministky vašeho typu.“

„O mém typu víte hovno. A jestli máte nějaký problém,promluvte si s Ryanem.“

„Myslíte vedoucího operace, pana Seawarda?“

„Přesně toho myslím.“

„Vy si tykáte?“

„Vadí vám to?“

„Ne. Jen začínám chápat, jak jste se tady mohla ocitnout.“

„Jasně. Před hodinou jsem se vyhrabala z jeho postele, blbečku.“

Nebyla zase tak suchopárná, jak vypadala.

11.

„Co ti na ní sakra vadí, Larry? Že je hnědá a ty máš rád zrzky?“

zeptal se Seaward otráveně, když jsem se zase ocitl v jehoimrovizovaném velicím dispečinku.

„Nesouvisí to s vlasy ani s ochlupením. Vy víte, co sechystáte udělat, a nasadíte na to někoho, koho jsem při ostrýchtestech nikdy neviděl, a...“

„Ani jsi nemohl,“ přerušil mě. „Nikdy se žádných testůneúčastnila.“

„Panebože... A navíc ještě ženskou.“

„Laura je velmi schopná, věř mi.“

„Jo... říkala, že před hodinou vylezla z vaší postele.“

Seaward se zasmál.

„Kéž by,“ zasnil se na chvilku.

„Do prdele, NSA má desítky tisíc zaměstnanců,“ zvýšil jsem hlas. „Tak proč sakra zrovna ona?“

Seaward se opřel do židle.

„Takže to, že je ženská, je tvoje jediná námitka? Nebo máš ještě něco?“

„OK. Tak jo, proti ženské nic nemám. Ale víte, na koho mě chce nasadit?“

„Jistě. Jsi náhrada za Greenwoodovou, takže B. Shepard. Je to spojka. Nic se mezi nimi neposílá e-mailem nebo poštou, nic se nevyřizuje telefony. Včera proběhla předávka něčeho mezi tvým subjektem a dalším kontaktem v kavárně Belafonte. Bude to zdroj jako kráva, uvidíš.“

„Teď si nejsem jistý, jestli jste úplně v obraze. Ten subjekt B. Shepard je ženská.“

„Jasně že je to ženská, když ji měla mít Greenwoodová. Ale jinak to prostě nejde. Nemáme žádnou další ženskou, která by už v sobě měla vysílací implantát a prošla by testy a byla by tak dobrá jako ty. Takhle narychlo neseženu nikoho dalšího, kdo má za sebou psychovýcvik, trenažéry, simulace a terénní výcvik.“

„To chápu. Ale tohle už není jenom nelegální, je toi neetické.“

Seaward se podíval do stropu a potom zpátky na mě.

„Panebože, Larry... Vzpamatuj se. Nelegální je to celé právě jen proto, že je to neetické a nemorální. A je už jedno, jestli jde o chlapa, nebo o ženskou. Co máš sakra za problém? Snad ti už někdo řekl, že je to všechno strašně narychlo, vynucené okolnostmi, takže musíme částečně improvizovat. Technicky je všechno připravené. Greenwoodové subjekt má už čtyři dny implantát a je připravený. Teď už je to jenom na tobě. Musíme jednat hned. A jedinou naší použitelnou zbraní je Infico, i když je nelegální. Ale právě proto, aby se neprofláklo, že ty žlutý svině o něm vědí, je nutné ho použít, i když v nestandardních a nevyzkoušených podmínkách. Stačí ti to takhle?“

Stál jsem tam naproti němu a pořád nevěděl, jestli to myslí vážně, nebo mě jenom tak zkouší.

„Ještě něco?“ zeptal se.

„Kolik budeme mít času na prostudování materiálů?“

„Dvanáct hodin.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„To nejde stihnout.“

„Musí se to stihnout. Přenos by se měl uskutečnit dnes v noci.“

Nevěřil jsem, že to myslí vážně.

12.

Improvizovaná konferenční místnost byla zřízená v něčem,

co připomínalo další rozvodnu, protože celou jednu stěnuzabíraly rozvaděče s tisícem jističů. A bylo evidentní, že to není

součást programu Infico, ale původní vybavení haly. Udělali

nám aspoň kafe a na stůl postavili láhve s minerálkou. Jak jsem

pochopil, do terénu budeme nasazení tři. Znali jsme se z testů.

Nathan Hernandez měl něco kolem třicítky a jeho matku jsem odhadoval na Mexičanku. Anebo možná otce, aleurčitě ne oba dva. Dlouhé tmavé vlasy, vzadu stažené do culíku, a pleť s mírným nádechem skořice. Široká ramena a vysokápostava. Naproti tomu Brentz Leblanc měl i přes své francouzské jméno matku Rusku. To jsem neodhadoval, to jsem věděl. Ale klidně to šlo i odhadnout. Pod hranatým nosem měl široké rty (přesně takové jako ruští agenti z bondovek) a k tomu hluboko zapadlé oči. Věk čtyřicet plus.

Seaward působil unaveně. Kdoví, kdy vzbudili jeho. Možná už před třemi dny.

„Začnu pozitivními zprávami. Tabulkově byl váš honorář zařazen do kategorie čtyři,“ spustil. „To znamená čtyřikrát sto tisíc.“

„To nechápu,“ ozval se Hernandez.

„Co na tom nechápete?“

„Kategorie čtyři už jsou likvidační mise, ne?“

Seaward pokýval hlavou. „Správně.“

„No právě... A já myslel, že naše mise je zaměřená výhradně na sběr informací.“

„Jistě, její první fáze bude opravdu spočívat výhradně vesběru informací. Žádná aktivita a osobní iniciativa se nepřipouští. Ale fáze dvě bude muset být pravděpodobně likvidační.“

„Ale vždyť...“

„Nechte mě to doříct, pane Hernandezi. Všechny informace, které získáte, budou pochopitelně velmi cenné. Pro nás. Pro případný soud, ať už civilní či vojenský, absolutně bezcenné. Budou irelevantní, protože budou získány nezákonně. Takže poté, co budou vyhodnoceny, bude s největšípravděpodobností muset být přistoupeno k likvidační fázi.“

„Bez soudu?“

„Vy jste tu nový?“

Na to už Hernandez neřekl nic a Seaward pokračoval: „Vzhledem k vaší připravované pozici je jasné, že se k nimnikdo nedostane blíž než vy. Takže to bude také na vás.“

„Při provozních testech nás na tuhle eventualitu nikdoneupozornil,“ ozval se Leblanc a prohrábl si hustého ježka na hlavě.

„Asi zapomněli,“ poznamenala Bertramová kousavě.

„NSA má přece speciálně vycvičené likvidační komando,“ pokračoval Leblanc. „Takže stačí, když označíme cíle, ne?“

Seaward položil lokty na stůl, propletl si prsty a podepřel si bradu.

„Pane Leblancu, toto je specifická operace ve specifických podmínkách. NSA byla infiltrována protistranou a my zatím nevíme, kdo všechno v tom jede. Dělá se na tom. A než se to dozvíme, tak do toho nebudeme zatahovat nikoho jiného než ty, kdo se teď nachází v Armistead Gardens, které má teďstatus Neviditelné zóny.“

(Konečně jsem se aspoň přibližně dozvěděl, kde vlastně jsme.)

„Ručím vám za to, že kdybyste teď zvedl telefon a objednal si naše zabijácké komando, cíl jeho útoku to bude vědět do dvou minut. A navíc budete první, koho sejmou. Nemůžeme nicriskovat. Proto je váš honorář tak vysoký.“

„Nejen proto,“ ozvala se znovu Bertramová z opačné strany stolu.

Všichni jsme se na ni podívali.

„Neřekl jsi jim o koeficientu nula, Ryane.“

Seaward si povzdechl a zadíval se na nás.

„Co je koeficient nula?“ zeptal jsem se, protože o ničempodobném jsem ještě neslyšel.

„Koeficient nula je negace celé akce v případěnepředvídatelné havárie.“

„Co to znamená? Zatím mě napadá jen to, že kdyžvynásobím svůj honorář koeficientem nula, nebudu mít nic.“

„Byl by jím vynásoben nejen váš honorář, pane Connelly,“ řekla ta šedooká hnědovlasá čúza škodolibě.

Svou roli si evidentně užívala. Byl jsem z ní nervózní. Taženská mi od začátku neseděla.

„Co ještě?“ zeptal jsem se jí.

„Ještě vy.“

„Já?“

„Bohužel,“ řekla jakoby smutně, přičemž její oči se vyloženě smály.

„To jako že já budu vynásoben koeficientem nula? Co toznamená?“

„Vy si nedovede sám sebe představit vynásobenéhokoeficientem nula, pane Connelly?“

Začalo mi to docházet. Podíval jsem se zase na Seawarda.

„To jako myslí vážně?“

„Je to tak,“ začal šéf celé akce neochotně, „že pokud seoperace nepovede, něco kiksne, bude eliminována se vším všudy.“

„Takže i s náma,“ poznamenal naprosto trefně Hernandez, kterému už to taky došlo.

„Podívejte... Jedná se o vyloženě nelegální operaci, při které bude použita nelegální, přísně utajovaná technologie.A samozřejmě je zájem, aby i nadále zůstala přísně utajená.Kdyby vyšlo najevo, co jsme udělali, a hrozilo by její profláknutí, znamenalo by to velké a nenapravitelné poškození Spojených států před světovou veřejností. Takže v tom případě by byla okamžitě provedena protiopatření takové povahy, aby k tomu za žádnou cenu nedošlo.“

„Jaká opatření? Konkrétněji by to nešlo?“ zeptal se Leblanc.

„Všechno tady bude okamžitě zničeno.“

„Vyhoří to tu?“

„Možná i něco horšího. No a v takovém případě vy musíte navždycky zmizet.“

„Staneme se terči nejen pro cizí rozvědku, ale i pro vlastní agenturu?“

„Blbost. Ale v NSA navždycky skončíte. Dostanete novou identitu a agentura vás přesune na opačnou stranu Států, nebo do Evropy.“

Chvilku jsme všichni mlčeli, než Leblanc prohodil: „V tom případě se mi ten honorář nezdá zase tak velký.“

„Nebojte se, nic nekiksne.“

Nebyl jsem si jistý, jestli tomu opravdu věří.

„No dobře,“ řekl jsem. „V případě, že to nekiksne, chcihonorář vynásobit koeficientem 1,5.“

„Proč?“ vyštěkla na mě Bertramová.

Usmál jsem se na ni. „Za tu ženskou.“

„Myslíte, že si s ní nebudete rozumět?“

„Jděte do prdele.“

13.

Zašel jsem do kuchyňky (což byl narychlo instalovaný dřez na

konci chodby, kávovar a velká lednička) udělat si kafe, než mi

Bertramová připraví flash disk s mým subjektem. Tam měnašel Chriss a s ním přišla další ženská, kterou jsem taky viděl

poprvé. Vlastně to byla ještě holka. Hádal bych jí maximálně

dvacet. Krátkovlasá zrzka se zvláštně šedozelenýma kočičíma

očima. Hezká. Odhadl jsem ji, že je tady přes tu kávu.

„To je Monika Huppertová, bude mít na starost spojení,“ oznámil Chriss.

Stiskl jsem její téměř dětskou ruku. Takže žádná káva, ale další článek operace.

„Seaward na tu akci angažoval všechny ženské, se kterýma spal?“ zeptal jsem se kousavě. Fakt se mi to přestávalo líbit.

„Je nějakej voraženej, ne?“ zavrčela maturantkaHuppertová a ušklíbla se.

„Uklidni se, Larry. Říkal jsem jí, že zrzky zbožňuješ.“

„Jo, ale úplně jinde než v dispečinku tak riskantní operace.“

„Seaward musel dát dohromady tým výhradně z lidí, kterým stoprocentně věří.“

„Bez ohledu na technickou a profesionální zdatnost?“

„Co se mu stalo?“ zakoulela Huppertová kočičíma očima.

Opřel jsem se o linku a zadíval se na ni. Fakt byla docelahezká a fakt bych se s ní nejradši setkal někde úplně jinde než tady. Svým způsobem mi jí bylo líto. Protože to mladé koťátko vůbec nevědělo, do čeho jde a co ji čeká.

„Tak podívejte, slečno. Můj subjekt je ženská uprostředrozvětvené čínské rozvědky, která si z naší kontrarozvědkyudělala terče na střelnici. Život pro ně asi nic neznamená. A ten můj přitom bude záviset na dalších dvou ženských přímo tady v centrále, přičemž jedna z nich s podobnou operací nemážádné zkušenosti a další vypadá, jako že jí konečně skončilapuberta a stala se z ní příjemná hračka do postýlky.“

„To myslíte mě?“ zeptala se a na čele jí naskočily dvěrozkošné vrásky.

„Promiňte, jestli jsem se vás dotkl. Ale pochopte, že mám důvod být z toho všeho trochu nervózní.“

„To nechápu,“ řekla příjemným hláskem s nádechem holčičí naivity.

Podíval jsem se na Chrisse s beznadějí v očích.

„Nevím, proč to tak hrotíš, Larry. Všechno je v pohodě. A holky to zvládnou.“

„Jo... Ale jde taky o to, abych to zvládl i já.“

„To už je jenom na tobě. Ale tady z Armistead budeš mítšpičkovou profesionální podporu.“

„A ty máš teda na starosti co? Nosit těm holkám kafe?“

„Vole.“

„Tos mě uklidnil.“

„Já budu zajišťovat celou akci přímo v terénu.Pohotovost – kdyby nastaly komplikace, tak prostě zavoláš.“

„Kam ti zavolám?“

„Proto je tu Monika. Potřebuje vědět, kam chceš umístitkatastrofický mobil.“

„Jaký že?“

„Říkám tomu katastrofický mobil, pane Connelly,“ ozval se holčičí hlásek. Vážně připomínala spíš postelového plyšáka než důležitou součást takhle složité operace. „Prostě kdyby nastala nějaká katastrofa a vy jste se nutně potřeboval spojit s někým z Armistead...“

„Buďte si jistá, že ta nastane, než se nadějete,“ zavrčel jsem.

„Pochopitelně ho nemůžete mít u sebe,“ pokračovala,„protože si nedovedu představit, jak byste to vysvětlil svémusubjektu.“

„Čísla se naučím nazpaměť a použiju jeho mobil.“

„Nedoporučuji,“ oznámil Chriss.

Vyklepl si z balíčku marlborku a nabídl mi. Vzal jsem si.

„V tomhle případě je věc trochu složitější, Larry,“pokračoval. „Jak víš, tak NSA je v prdeli. A tohle je akce, o které víjenom několik málo zasvěcených. Je to hodně na hraně. Takže v případě nouze budeš potřebovat kódovaný mobil. A tennemůžeš mít u sebe, ale musíš mít možnost se k němu dostat. Tohle je nadstandard, který jsem si vymyslel já, protože se mi ta zdejší improvizace taky moc nelíbí.“

„Tos řekl hezky.“

„A budu o tom vědět jenom já a tady Monika.“

„Ty myslíš, že by mohl i někdo odsud...“

„To teď neřeš. Takže kam ho chceš uložit? Třeba Hernandez ho bude mít u trafikanta, kam si jeho subjekt chodí kupovat cigarety.“

„No tak mi ho tam dejte taky.“

„Ježíšmarjá, Larry, to nejde. Tys to asi vůbec nepochopil. Snažíme se to všechno maximálně rozmělnit, dislokovat.Snažíme se vyhnout jakékoli koncentraci, protože ta je paksnadným terčem.“

„Ve vašem případě navrhuju parfumerii,“ ozvala seplyšáková zrzka.

„Panebože, co já budu dělat v parfumerii?“

„Vy nic, ale slečna Shepardová možná ano.“

Kývl jsem jim odevzdaně na parfumerii a zapnul kávovar, protože ten šrot na žádný hlasový příkaz nereagoval.

14.

Aby bylo jasno, nemám nic proti ženským. Naopak. Jsou to

nejlepší na světě, co příroda vymyslela. Zbožňuju je a jsem

ochotný se před nimi třeba i plazit. V ložnici, v obýváku, v lese

i na louce. Ale ne v řídicím středisku komplikované operace.

Obdivuju jejich půvab, stejně jako smysl pro rozkošnéozvláštnění reality, jaké chlapi nikdy nedokážou.

Žeru, když na prázdném parkovišti zaparkují přesně na čáře dělící dvě parkovací místa, obdivuju, když zapomenoukabelku pověšenou na venkovním zpětném zrcátku a jsou schopné s ní projet celé město. Vůbec mi nevadí, když se zeptají, které šaty si mají vzít, a dopředu vědí, že ty, co řeknu, si určitěnevezmou. Jsem schopný strávit s ledovým klidem dvacet minut před převlíkací kabinkou, než si vyzkouší všech těch desetnesmyslů, které si tam s sebou vzaly. Vůbec mě to nerozčiluje, protože to k nim patří a právě tohle z nich dělá přesně to, pro co byly stvořeny, a vím, že to má smysl a že tohle je skutečná hybná síla přírody a evoluce. Svým způsobem obdivuju jejich mozek (vážně), protože na rozdíl od mužského, který pracuje pouze binárně (ano, nebo ne), je ten ženský schopný pracovat (a to většinou) i s veličinou možná, což dokážou jen kvantové počítače.

Když ale visím na laně, které nahoře drží ženská, cítím se hodně nejistý a jenom čekám, kdy se její nálada přesune zestavu plus do stavu minus, v tom lepším případě do stavu možná.

A většinou není třeba čekat moc dlouho.


34

15.

Při ostrých testech jsme měli na prostudování subjektu tři

dny. Já teď měl tři hodiny. A když jsem si otevřel flash disk

od Bertramové, myslel jsem, že ji zabiju. Veškeré jejízpravodajské informace spočívaly v kopii zdravotní karty,studijního průkazu a facebookové stránky. To si snad ze mě dělá

prdel.

Vyškubl jsem flešku z konektoru, vstal od stolu a vydal se na druhou stranu haly k ní. Musel jsem dávat pozor, abych v tom rozčilení náhodou nezakopl o některý ze spousty kabelůválejících se po zemi.

„Co to jako je?“ zastavil jsem se nad ní a hodil flash disk na stůl.

Zvedla ke mně hlavu a zamávala dlouhými řasami.

„Copak, nejde to otevřít? Nebo vám to počítač nebere?“

„Počítač to bere, ale moje hlava ne.“

„S čím máte zase problém, Connelly?“

„Problém mám s tím, že vaše práce je absolutně na hovno. Její Facebook jste mi nemusela obřadně dávat na flešku. To jsem si mohl otevřít sám na netu.“

Otočila se na své otočné židli ke mně a přehodila si nohu přes nohu.

„Tak za prvé, těžko byste si ho otevřel, protože vás nemá mezi svými přáteli.“

„Zato vás ano.“

„To byste se divil, kolik já mám přátel.“

„Jasně, hlavně Ryana.“

„A jsou tam i jiné věci než její Facebook. A za druhé, o tom, že je spojka, víme teprve čtyři dny. A za třetí, to jsemnedávala dohromady já, ale oddělení monitoringu. Tak si to vyřiďte s nimi. A řeknu vám ještě jednu věc, mimo protokol. Když mi Ryan řekl, že Greenwoodovou nahradí vámi, byla jsemdůrazně proti.“

Opřel jsem se rukou o její stůl a řekl: „OK. Pak je tooboustranné. Protože kdyby se mnou konzultoval vaše nasazení na post šéfa technického zabezpečení této operace, byl bych na tom stejně. Proti.“

Usmála se.

„Tak jo... Dohodli jsme se, že se navzájem nemáme rádi, a tím pro mě tahle debata končí. Nezbývá než doufat, že tím neutrpí celá akce.“

„Nějaký problém?“ objevil se u stolu Seaward, který asizaslechl naše zvýšené hlasy.

„Ne,“ oznámila Bertramová. „Jen jsme se tady s panem Connelly shodli, že budeme dokonalý pracovní pár.“

„Hele, Larry,“ obrátil se na mě Seaward, „už jsem ti přece vysvětlil, že...“

„Jo, já vím. Že s ní nespíte. Ale stejně vám nevěřím.“

Otočil jsem se a šel zpátky ke svému stolu.

16.

Brena Shepardová byla docela hezká holka. Asi minutu jsem

zkoumal její fotografii a zjistil, že není jenom docela hezká, ale

opravdu hezká. A když jsem si pak otevřel její facebookovou

fotogalerii, musel jsem uznat, že je dokonce moc hezká. A bylo

mi jasné, že to nezvládnu. Nedalo se to zvládnout. Všechny

testovací a ověřovací operace jsem dělal vždycky s chlapama,

ostatně nikdy se nepředpokládalo, že by mohlo dojít kekombinaci chlap–ženská. I když bylo celé Infico totálně za hranou

a naprosto šílené, aspoň tahle zásada se dodržovala.

U mého stolu se zastavil Seaward.

„Hezká holka,“ poznamenal s pohledem upřeným namonitor.

„Jo.“

„Hele, já vím, že Lauru moc nemusíš, ale...“

„Kterou Lauru?“

„Bertramovou. Ale ručím za ni. A proto teď jakékolivvzájemné averze musíš nechat stranou, jinak se nám to všechno rozsype. NSA je fakt v prdeli a zatím vůbec nevíme, kdo je ten krtek.“

„A že to není zrovna ona, tím jste si jistý?“

„Stoprocentně, buď v klidu.“

„Jak zemřela Samantha?“

„Greenwoodová? Myslel jsem, že ti to Chriss ukázal.“

„Jo, mrtvolu ano.“

„Zastřelili ji. Pod tou papírovou maskou je díra v čele. U ní v bytě. Žádné známky vloupání. Nejspíš jim, nebo jemu, sama otevřela. Takže ho asi znala.“

„Co všechno věděla?“

„Naštěstí skoro nic. Jen to, že akce je připravená a má se spustit za čtyři měsíce. A že do ní bude nasazená.“

„A koho měla infikovat, to věděla?“

„To ne. Měla být zatím jenom v pohotovosti a připravená do akce. Nebudu tě rušit, času je málo.“

Poplácal mě po rameni a odešel. Otočil jsem se zpátky k monitoru s fotkou Breny Shepardové a ťuknul na ikonu O MNĚ.

Stav: svobodná / Zaměstnání: student / Děti: chci mít /Sexuální orientace: bi / Výška: 170 / Hmotnost: 56 / Barva očí: hnědá / Barva vlasů: jak kdy / Oblíbené místo: tam, kde je moje láska, když teda nějaká je, jako že většinou žádná není. Takže příroda, louky, lesy, tam, kde se člověk cítí volný(nesvázaný městem a technikou). / Oblíbená barva: černá, fialová, purpurová, růžová, zelená, tyrkysová / Moje povaha: aktivní, ctižádostivá, charakterní, samostatná, sebevědomá,spolehlivá, ulítlá / Co miluji: čokoládu, čaje, svíčky, kočky, moře, relax, západy slunce, vlky, cestování a pár lidí / Co nesnáším:vstávání, lži, výmluvy, ignoranci, nevěru, hmyz. Nemám ráda jen tak někoho, jsem sebestředná, majetnická, vybíravá mrcha.Zvykejte si. / Moje motto: Ženy a kočky si dělají, co chtějí, a muži a psi by se s tím měli smířit. / Závislost: internet, móda, sex, muzika, kamarádi / Jsem členem chatů a diskuzí: Inzercehlodavců a jiných drobných savců, Lesbická seznamka, Metalová seznamka, Moji hlodavci, Potkani, E-bay, Elegance, Fantasy,

Knihy o upírech, Kosmetika e.l.f., Kosmetika netestovaná na

zvířatech, Koťata, Laky na nehty, Líčení a kosmetika, Louis

Vuitton, Móda IN a OUT, Nehty, Nejhorší módní trapasy, Péče

o vlasy, Vlci, Domácí piercing, Gothic second hand, Gothic

seznamka, Hlášky před sexem a po sexu, Marilyn Manson,Parapsychologie, Anime-manga, Erotično s hvězdami – fantazie

a sny, Sci-fi.

Hmm... vypadalo to, že s Brenou Shepardovou bude docela

zábava.

17.

Ve dvě odpoledne nám přivezli sendvič a kolu a v hale seobjevila další ženská. Navíc s mírně šikmýma očima a nažloutlou

pokožkou. Vypadalo to vyloženě na ženskou akci a já začínal

mít dojem, že jsem se stal obětí feministického spiknutí.

„A to je zase kdo?“ vyštěkl jsem na Seawarda.

Zvedl hlavu od hromady satelitních snímků a podíval sestejným směrem jako já.

„Aha, to je Sina San. Lékařka.“

„A proč je kurva Číňanka?“


38

„Co já vím? Možná proto, že se narodila čínským rodičům. Ty máš něco proti čínské medicíně?“

„Takže další ženská, která bude mít v rukou můj život?“

Opřel se do židle, protáhl si záda a dal si ruce za hlavu.

„A co tě žere? Život už je takový od začátku. Nebo chceš říct, že tě porodil chlap?“

„Běžte do hajzlu... Nechápu to. Tak vy máte zato, že NSA infiltrovala čínská rozvědka, a pak máte v Neviditelné zóněČíňanku?“

„Geniální tah, co?“ zasmál se Seaward.

„Můžete na chvilku, pane Connelly?“ ozval se hlasBertramové.

„Co je zase?“

„Chtěla bych vás seznámit s místem, kde bude stát váškamion při přenosech.“

Nechal jsem Seawarda Seawardem a přešel k ní.

„Není třeba.“

„Prosím?“

„Říkám, že to nepotřebuju vědět. Kamion je váš problém. Vy jste tu od technického zabezpečení. Mě žádný kamionnezajímá. A je jenom na vás, abyste zajistila, aby byl tam, kde má být a kam dosáhne jeho vysílač. Tak se nesnažte zatěžovat moji kebuli ještě svými problémy.“

„No dobrá,“ řekla trochu uraženě. „Jen jsem měla dojem, že to chcete mít všechno pod kontrolou.“

„Seaward říkal, že jste skvělá, tak se o to postarejte.“

„OK. Postarám.“

„To, co mě zajímá, je Shepardová. A k té jste mi nesehnala nic.“

„A co byste jako ještě chtěl?“

„Potřebuju všechny její přátele.“

„Má je na Facebooku.“

„Myslíte těch dvě stě pět? Seru vám na Facebook. Jápotřebuju vědět, s kým spí a s kým ne. Potřebuju znát její rodiče a vědět, jak s nimi vychází. Její babičku, bratrance. Potřebuju vědět, s kým chodila a s kým se rozešla a...“

„Dělá se na tom.“

„Jo tak ono se na tom dělá.“

„Jistě... Ale pochopte, že máme velmi omezené možnosti a prostředky. Kdyby bylo všechno v pořádku, nasadíme na to třeba šest lidí z analytického. Jenže v tomhle případě to nejde. V NSA je krtek, takže je to i kvůli vaší bezpečnosti.“

„Co? Že o ní nic nevím? Jestli si takhle představujete moji bezpečnost, jste vážně hvězda.“

„Tak jo, nechci se s vámi hádat.“

Už chtěla odejít, když se zastavila a otočila zpátky. „Přesto si myslím, že byste měl vědět, kde bude ten kamion, protože to nebude standardní přenos, jak jste byl zvyklý u testování.“

„Cože? Takže další nová, nevyzkoušená technologie?“

„Ne, právě že ne. Jen způsob jejího použití. Shepardová neopouští město. A zatím nás nenapadalo, jak ji dostat ven. Takže přenos nelze realizovat venku, a tím pádem k nínedostaneme ten kamion na dvě stě metrů.“

Zarazil jsem se. „Aha... A kde teda bude?“

„V minus prvním levelu, v opuštěném depu metra.“

Nechápavě jsem zavrtěl hlavou. „Co je to za blbost? Jakchcete ten signál propasírovat nahoru? Nebo Shepardovou dolů?“

„To už vůbec nejde, pokud ji nechceme unést, což by asi neuniklo pozornosti. Proto musíme dotáhnout signál nahoru kabelem.“

„Kabelem?“ vydechl jsem úžasem.

„Ano, kabelem k přídavnému vysílači umístěnému dvě stě metrů od jejích kolejí.“

„To myslíte vážně?“

„Jinak to nejde. Protáhneme ho technickými šachtami a vzduchotechnickými troubami. Dělá se na tom, ale je to hrozně složité. Jde o dva kilometry kabelu.“

„Takže mě přesunete kabelem?“

„Jenom ty dva kilometry, zbylých sto metrů absolvujete vzduchem.“

„Panebože...“

„Proto bude dobré, kdyby pak došlo k nepředvídanýmudálostem, abyste přesně věděl, kde ten kamion bude.“

To se mi vážně jenom zdá.

„OK. Tak mi to vysvětlete, protože jsem si jistý, žek nepředvídaným událostem stoprocentně dojde. Ostatně z méhohlediska k nim dochází už teď.“

„Ve vašem profilu není vůbec nic o tom, že byste byl takový pesimista,“ okomentovala to Bertramová.

18.

„Ze které části Číny pocházíte?“ zeptal jsem se Siny San, když

mi měřila tlak a zkoumala oční duhovku, jestli má tu správnou

duhovou barvu.

Odhadoval jsem ji na padesát, plus minus třicet, protože u Číňanek to nepoznám.

„Z Manayunk,“ řekla a připlácla mi na hrud dvě studené chromované sondy.

„Neznám. To je kde? Na severu nebo na jihu?“

„To je čtvrť ve Filadelfii. V Číně jsem nikdy nebyla.“

Dostala mě, mrcha.

„Aha... A řekli vám vůbec, o co jde, nebo vás jen tak narychlo sbalili v předměstské nemocnici?“

„Řekli mi, že několik dní budete ve stavu, který se velicepodobá kómatu.“

„To je všechno?“

„A že některé věci budu muset provádět v návěsu kamionu.“

Šly na mě mdloby. Nechybělo moc, abych se v tom kómatu ocitl okamžitě.

„Dělá si srandu,“ zaslechl jsem od dveří Seawardův baryton. Stál tam s rukama v kapsách a s pobaveným úsměvem na tváři. „Paní Sina San je půjčená z Pentagonu, přímo z vývojeprogramu, buď v klidu.“

„Takže Pentagon je informován?“

„Není. Oficiálně je propůjčená na další testování.“

„A to se Pentagon nebojí, že tu technologii vyblije svýmčínským bratrům?“

„Nebojí,“ odpověděla čínská doktorka. „To já jim ji přivezla z Číny.“

Seaward vyprskl smíchy.

„Zdá se, že z toho všichni máte docela prdel, ale mně moc do smíchu není.“

„Z ničeho prdel nemáme,“ řekl, když se uklidnil. „Ale tonaětí ze sebe dostaneš jenom humorem. A klidně i černým.“

„Já ze sebe dostávám napětí většinou sexem.“

„Zkusím se zeptat Laury, jestli s tím může něco udělat.Možná když jste teď ta sehraná dvojka...“

Sina San otevřela víko nerezového bezpečnostníhokontejneru velikosti bonboniéry a vytáhla z něj injekční stříkačku. Ani do ní nemusela nic natahovat, padesát mililitrů roztoku už v ní bylo. A v něm nějakých dvě stě nanorobotů. Vyhrnul jsem si pravý rukáv.

19.

Se záchodama se vůbec nepárali a nechali je tak, jak byly.Pravděpodobně šlo původně o údržbářskou šatnu. Vyšisované,


42

z části opadané bledě modré kachličky, zažloutlé záchodové

mísy, z umyvadel fungovalo jenom jedno. Měl jsem zrovnaptáka vytaženého nad pisoárem, když se vedle mě postavil vysoký

Nathan Hernandez a vytáhl toho svého.

„Vůbec se mi to nelíbí,“ prohodil směrem k okachličkované stěně.

„Tys tady potkal někoho, komu se to líbí?“

„Možná tu čúzu Bertramovou.“

„Taky jí nevěřím,“ řekl jsem po pravdě.

„Hele...“ řekl Nathan a ohl



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist