načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Indián, který nemohl nalézt své indiánské jméno...a Guatemala - Martin Dufek

Indián, který nemohl nalézt své indiánské jméno...a Guatemala

Elektronická kniha: Indián, který nemohl nalézt své indiánské jméno...a Guatemala
Autor:

Kniha je podrobnou sondou do života současných mayských indiánů žijících na území Guatemaly. Kniha se prostřednictvím životního příběhu indiánského šamana a indiánské ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  49
+
-
1,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5% 100%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Martin Dufek
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 191
Rozměr: 21 cm
Úprava: 32 stran barev. obr. příl. : ilustrace , portréty
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-260-0683-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha je podrobnou sondou do života současných mayských indiánů žijících na území Guatemaly. Kniha se prostřednictvím životního příběhu indiánského šamana a indiánské léčitelky a také osobních zážitků autora z putování Guatemalou snaží nalézt mayské poselství k 21. prosinci 2012. O tomto zimním slunovratu se seřadí planety a Slunce v naší galaxii do řady a vytvoří s Mléčnou dráhou kříž Mayi nazvaný Křižovatka cest, v mayských kalendářích naskočí opět nula a lidstvo vstoupí do nového dějinného období, které by podle jednoho mayského proroctví mělo vypadat úplně jinak to dosavadní. Vyprávění o indiánské moudrosti a přirozeném způsobu života pomůže čtenáři nalézt ideální individuální cestu životem, anebo jej alespoň pobaví exotikou Střední Ameriky. Autor, který se po novinářské praxi zaměřil na cestování a na hledání smysluplných hodnot v životě různých národů, obývajících naši planetu, využívá zvláštní formu psaní, kdy se příběh hlavních hrdinů prolíná s jeho osobními vzpomínkami a pocity. Kniha tak může vyhovovat jak milovníkům tajuplných příběhů, tak obdivovatelům cestopisů.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Martin Dufek - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

Indián, který nemohl nalézt

své indiánské jméno...

...a GUATEMALA

Martin Dufek

Věnováno mayskému poselství

k 21. prosinci 2012

Kolodraka

2011


2

© Kolodraka 2011

Tisk Nová tiskárna Pelhřimov, spol. s r. o.

ISBN 978-80-260-0683-1


3

n PÁR SLOV NA ÚVOD n

Šel jsem ještě nedávno po světě s hlavou zakloněnou vzhůru a náhle jsem se propadl jednou nohou do pekla. Těsně předtím, než jsem začal psát tuto knížku. Jak jsem tam tak tou jednou nohou vězel, poslouchal jsem úpící hlasy dole. To bylo nářků, ale já si v ten moment uvědomil, že to jsou mé nářky a že jsem si to peklo stvořil sám tím, jak jsem nekoukal pod nohy. Přemýšlel jsem o tom dál a napadlo mne, že už jsem dlouhonehleděl ani nalevo, ani napravo, natož abych se ohlédl za sebe. Hnal jsem se pouze za vzdalující se hvězdou uznání tamnahoře v ještě neuchopitelnějším nebi dnešního rychlobytí. Vyprostil jsem nohu, opatrně vykročil dál od té díry sálající žáremzmaru a ona během okamžiku zmizela. Došel jsem do lesa. Ohnutý před větvemi jsem na vyšlapané pěšině na poslední chvílispatřil strnulou ještěrku, tak jsem ji překročil. Vlevo z vysokétrávy polekaně vyskočila srnka, vpravo naštvaně vzlétlo z balvanu velké káně. Jen tři vteřiny z přírody, do které jsem dříve velice rád chodil odpočívat, mi připomněly, že jsem od ní zběhl.Náhle koukám, proti mně poskakuje po lesní stezce zajíc, div do mne nevrazí. Na poslední chvíli se v panice otočí a dá se nazběsilý úprk někam šikmo ode mne. Ulevilo se mi. I příroda může mít hlavu v oblacích. Otočím se zpátky, protože odtudzazněla hudba. Tichounce, ale poznal jsem, že jsou to písně, které jsem kdysi dávno složil. Jejich slova byla o tom, jak nežít mimo tenhle svět. A já začínám chápat, že i přes to, co jsem v nich zpíval, jsem opustil věci, které jsem miloval. Proč? Vše do sebe náhle zapadá. Už to dostává jasné obrysy. Pokud se někdonechá ovlivnit čímkoliv, ztrácí svůj svět. Vlastně ten někdo tím, že opouští to, co měl rád, způsobí, že to, co ho dělalo šťastným, opouští jeho.

Po tomto zážitku se chci vrátit na původní cestu, ze které jsem před prchavými roky sešel. Neuvěřitelné, jak nám protéká čas mezi prsty. A proto jsem se v této knize o divoké Guatemale

4

a hloubavých mayských proroctvích rozhodl vyprávět i o někom,

komu jsem se již z části podobal a komu bych se chtěl v tomto

pomíjivém životě podobat ještě daleko víc. A určitě se ke mně

vrátí i mé dřívější každodenní konstatování: Na co sáhnu, to se

mi daří! A už aby tu bylo, být jednou nohou v pekle, nestojí za

oschlou kukuřičnou placku!

Martin Dufek

Knižní a hudební nakladatelství Kolodraka 5

n 1 n

Mizející leguán

Jedenáctiletý Miguel Xón Tecumfel funěl námahou i vzteky, když se s ještě ne pětiletou Micaelou Paulinou Renzavěšenou v pestrobarevném šátku na zádech vláčel do horskéhosvahu. Stoupali do vesničky Tzununá podél klokotavé horské říčky odvážně seskakující omletými kaskádami za nimi dolů kjezeru Atitlán. Malý Guatemalec, který na rozdíl od svých ježatých vrstevníků nosil dlouhé vlasy sepnuté do ohonu, nezapřel ani na okamžik tlesknutí to, že patří k indigenas a má mayskýpůvod.

„Jak můžou bejt tak pitomí? Místo aby se aspoň trochuobraceli k našim nezapomenutelným předkům, napodobují tybílý ladinos, kteří o nás rozhodují jako o věcech!“ přemítal. „My se za to, že jsme indiáni, nestydíme. Že jo?“ řekl k malé Micaele, která ve svém věku netušila, o čem mluví, a nehodlala se probrat z příjemného podřimování na jeho rameni. Opět se mu promítla před očima zesměšňující situace, kterou zažili na juego de pelota, hřišti vedle malého přístavu, kde chtěli strávit spolu s ostatními dětmi z vesnice dopoledne. Nakrátkoostříhaní snědí kluci tam naháněli míč a vykřikovali jeden přesdruhého, kdo je jakým světoznámým hráčem dvou slavnýchšpanělských fotbalových klubů REAL Madrid a FC Barcelona. Náhle se někomu odrazil přihrávaný míč od nastavené nohy a dokutálel se k Miguelovi.

„Přihraj,“ zavolal na něj Fernardo, ten co nezpracoval přihrávku. Miguel fotbal nikdy nehrál a s břemenem na zádechnebyl z nejpohyblivějších. Odkopl balón tak nešikovně, že hodostal kluk hrající proti Fernandovi a ten se zachmuřil.

„Stopněte to!“ hýknul, stoupl si s rukama v bok, jako by chtěl Miguelovi vynadat. Pak se mu ale objevil na tváři úšklebek„Kluci, dám vám hádanku: Má to dvě křivý nohy, jednoho malýho INDIÁN, KTERÝ NEMOHL NALÉZT SVÉ INDIÁNSKÉ JMÉNO... pinďoura, čtyři ruce a dvě hlavy. Co to je?“ oslovil Fernando spoluhráče i protihráče.

„Přece Migmik!“ „Jó Migmik!“ „Náčelník Hrbatý leguán!“ „Náš slavnej výtvor přírody Migmik!“ začali se všichni se smíchem překřikovat a napodobovat, jak nosí Miguel malou Micaelu na zádech. Tuhle přezdívku a hanlivá parafrázovaná indiánská jména ušitá na míru nerozlučné dvojici malých indiánských dětí tu už znal kde kdo. Miguel těmto škodolibostem sámnevědomky napomáhal. Tuze rád každému, kdo byl ochoten poslouchat, převyprávěl, co mu doma vykládala jeho babička o mayskéhistorii. A s největším entuziasmem mluvil o původních indiánských jménech slavných vládců mnohých mayských městských států a také o tom, jak tato jména zrcadlila jejich schopnosti.

„Kdyby vám tak chtěl Chac, mayský Bůh deště, ten vášpitomej fotbal překazit!“ odsekl Miguel Fernandovi i všem ostatním, i když většina posměváčků vůbec nevěděla, o kom vlastně mluví.

Teď se ale Miguel s obavami podíval na těžký šedý mrak,který se nad nimi přehoupl přes vrcholky hor, po jejichž svahustouali k vesnici. Od malička pozoroval, že má skvělý odhad na to, co se v blízké době stane. Byl hodně vnímavý a citlivý kevšemu, co bylo spojeno s přírodou, ve které víceméně vyrůstal, a netušil proč.

„Sss!“ ozvalo se mu výhružně v hlavě vteřinu před tím, co před sebou spatřil metrového hada, kterému čouhalo z tlamy několik pírek z ptáka, na němž před chvílí hodoval. Miguel o krok couvnul a trpělivě počkal, až plaz s vyboulenou duhově selesknoucí kůží za krkem zmizí mezi omletými kameny z řeky.

„Quetzalcoatl, Opeřenej had,“ řekl klimbající dívence, když se mu vybavilo vyprávění babičky o mayských bozích, „asi nám chce říct, ať se na ně vykašlem a soustředíme se na jiný věci.“ Náhle se mu roztáhla ústa do širokého úsměvu. „Už vím,Micaelo, jak se jim pomstíme,“ prohlásil. Ústrků za svůj krátký život zažil dost a měl svůj způsob obrany. „Jsem přece budoucínáčelník Mizející leguán, žádnej hrbatej výtvor přírody, a tohle je můj velkej boj.“ Vtom začalo hustě pršet.

Miguel se narodil v roce 1980 v Santiagu Atitlán v rodiněchudých, ale o to pobožnějších rodičů. Víra v to, že jimnehmatatelný Bůh, kterého sem dovezli španělští misionáři, nějak pomůže, se jim ale krutě nevyplatila. Patřili ke stovkám farníků amerického kazatele, otce Stanleyho Rothera, který zde vedl farnost v letech 1968 až 1981. Zdejší tzutujilští Mayové jejmilovali, neboť otec Rother byl zaníceným ochráncem svýchfarníků i v době, kdy se dle jeho slov ‚potřesení rukou s indiánem považovalo za politický zločin‘. Diktátorský prezident García mu dal nálepku komunisty, čímž ho v podstatě odsoudil ktrestu smrti, a taky nedlouho poté Rothera a většinu jeho farníků zavraždilo paramilitantní komando smrti. Miguelovi rodiče byli bohužel mezi nimi a o ročního Miguela se začala starat babička žijící na druhé straně jezera ve vesnici Tzununá. Už bylaněkolik let vdovou a žila sama, tak vnukovi věnovala veškerou lásku, která v ní ještě zbyla. Po letech malému Miguelovi vysvětlila, co se stalo s jeho rodiči a ukázala mu i starobylý barokní katolický kostel v Santiagu Atitlán, kde i přesto, že jej třináct let vedlbílý křesťanský kazatel, stále stojí mohutný vyřezávaný oltář ve tvaru sopky s křížem na vrcholu pocházející z doby, kdy kostel řídili sami Mayové, takzvaná cofradía. Ten kříž totiž nenípřipomenutím Krista, symbolizuje mayský strom života.

„Tělo mrtvýho otce Rothera bylo tehdy převezeno do jeho rodný Oklahomy,“ vyprávěla vnukovi, „ale jeho srdce jepohřbeno pod podlahou kostela.“ Malému chlapci to smutek z dušenevyhnalo, ale protože mu babička, bývalá učitelka, místníbylinkářka a porodní asistentka vyprávěla o zašlé slávě mayské říše i o jejím krutém zániku, pochopil, že není sám obětí mnohých krveprolití, která celá zdejší oblast po staletí zažívala. „Víš,Migueli, kdo nezná svou minulost, tak neví, kam směřovat v budoucnu. Místo aby šel dopředu, klidně se může vracet kněčemu špatnýmu, co už jednou bolestně poukázalo na to, že jde o cestu do zatracení. Jeden lidskej život je na pochopenípodstatnejch zákonitostí světa většinou krátkej, tak je potřebavyužívat zkušenosti těch, co tu byli před námi. Navíc kdo nezná svý předky, těžko nemůže pořádně vychovat svý potomky, protože ve dvaceti, ve třiceti letech, kdy je rodič, ví o životě jenpolovinu,“ řekla mu jednou.

Když bylo Miguelovi devět, utopil se v jezeře rybář z jejich sousedství a jeho žena se z toho pomátla. Babička Miguela,která o ni v nejhorších chvílích pečovala, tehdy přivedla jejítříletou dcerku, protože vzdálení příbuzní, kteří si nemocnou vzali k sobě, neměli dostatek peněz na její výchovu a byli rádi, když jim nabídla, že se o ni bude starat.

„Migueli, tohle je Micaela Paulina Ren a bude bydlet s námi.“ sdělila mu. „Nedá se nic dělat, nemůžu ji nechat napospasosudu. Já a ty jí od teď budeme novou rodinou.“

Miguel, který po nelehkém dětství nebyl mezi místními dětmi nijak průrazný a žil si víceméně ve svém světě inspirovanémbabiččinými vyprávěními o dávných slavných dobách Mayů, topřijal a začal vnímat novou malou spolubydlící jako sestru. A tak už to zůstalo. Teď byli na toulky přírodou dva a babička, která dále občas navštěvovala Micaelinu nemocnou mámu a starala se i o další potřebné v okolí, je mnohdy celý den neviděla.

„Chápeš to, prcku? Jak může bejt zdejší příroda taknádherná a moudrá přes to všechno, co se tady v minulosti stalo,“říkával Micaele v obměnách, když pozorovali chování zvířat. Jednou při západu slunce, když už hodnou chvíli seděli na hřebenu hory a hleděli na pozlacené jezero, střežené mocnými kužely sopek San Pedro, Atitlán a Tolimán, rozvinul Miguel svou myšlenku dál: „Veškerý zvířata tady žijou podle neměnících se zákonů a lidi se chovaj jako...“ chvilku se zamyslel, k čemu je přirovnat, „... jako lidi.“ On i jeho malá chráněnka se stávali přírodou apříroda se s nimi dělila o univerzální vědění, aniž si touvědomovali. „Víš, holka, nechci žít bez babičky a sousedů a tak, ale chci se naučit všem zmizet, když se začnou chovat jako paka. Proto se ze mě stane, jak jsem ti říkal, náčelník Mizející leguán,“řekl odhodlaně a zvedl Micaelu i s barevným šátkem na ramena, protože začalo být chladno.

Den po incidentu na hřišti seděl Miguel v poslední lavici uokna bez skla ve škole v San Marcos la Laguna, kam chodil pěšky z Tzununá. Potutelně se usmíval. Jeho spolužáci, mezi nimiž byli všichni ti samozvaní slavní fotbalisté madridského abarcelonského fotbalového klubu, se právě vrátili z oblíbené hodiny tělocviku a lili do sebe jednu sklenici vody za druhou. Velká skleněná karafa stála na stolku u dveří. Pak zazvonilo a dotřídy vstoupil učitel.

„A sakra!“ syknul Miguel, když si i učitel nalil sklenici apostavil ji na stůl nahrazující katedru...

„Co to má znamenat?“ křičel na něj o dvě hodiny pozdějirozezlený pedagog v místnosti určené dojíždějícím učitelům. „Co ti kluci provedli, že ses jim rozhod vyčistit střeva? A co já?“

„To nebylo určený vám. Ještě nikdy jsem vás neviděl, žebyste pil ve třídě vodu,“ bránil se zvadlý budoucí náčelník Mizející leguán. Takové téměř mýtické schopnosti měl mít a teď sizoufal, že jeho indiánské jméno jaksi nefunguje.

„Kolikrát si myslíš, že mi bude pickup po cestě zastavovat?“ hřímal učitel, který byl i při této výchovné lekci nucenodskočit si na frekventovaný školní záchod. Dojížděl sem na výukujazyků z půl hodiny vzdáleného San Marcos la Laguna a čekal ho neveselý návrat domů. Náhle a bez varování střihnulbudoucímu Mizejícímu leguánovi takový pohlavek, že ho rychle vrátil z rozjímání do reality. „Ty drzoune, ty se tomu budeš ještě usmívat!“

Miguel, ač tušil kruté následky, si v době, kdy učitel seděl na toaletě, slastně vybavoval protáhlé bledé obličeje Fernanda a ostatních kopálistů. Vzal své babičce z jejích bylinkářských zásob silně projímavou léčivku, vyvařil ji, když byla na besedě u sousedů, a vývar nepozorovaně nalil do karafy pitné vody ve třídě. Zas tak nepozorovaně to ale nebylo. Viděla hospolužačka, a přestože se sama nenapila, pomstychtivě ho prásklaučiteli po dojemných třídních scénách s bolením břicha a úprky na záchod. Ten byl ale v klučičí umývárce jen jeden, což umývárce způsobilo, že musela být sama umyta.

„Já se moc vomlouvám a už to nikdy neudělám. A kdykoliv budete potřebovat, tak vám moje babička udělá zadarmo čaje na jakékoliv potíže. A můžu pro vás ulovit i nějaký ryby aptáky a donýst vám jejich vejce. A...“ Těch „A...“ bylo ještěněkolik, ale nepomohla. Když pak s kýblem a hadrem uklízel vklučičí umývárně výsledek svého boje, své sladké pomsty, zoufal si víc než nad svým indiánským jménem. Měl vše vydrhnout tak, aby se prý dalo z umyvadel a dokonce i z podlahy a záchodové mísy jíst. A spolužáci, i když jim ještě nebylo nejlíp, se na něj přišli podívat.

„Musím změnit svý indiánský jméno, Mizející leguán nefunguje!“ šeptal si v duchu, když se na sklonku dne vracel, jen z obavy před další odvetou, hustým porostem na horském svahu vysoko nad vesnicemi San Marcos a Tzununá. A noční tvorové, probuzení náhlým chladem po západu slunce, mu sborovědokola zpívali dialektem guatemalské horské divočiny:

Neztrácej hlavu ve stínech listí

nalezni odvahu v temnotě noci

můžeš být jedním z nás, to jsme si jistí

přijmout zdroj síly máš ve své moci... 11

n 2 n

Guatemala City

Guatemala je v dávném překladu místních dialektů ‚Krajlesů‘, ale honosí se také soudobou přezdívkou ‚Země věčnéhojara‘. Žijí v ní Mayové, lidé stvoření podle jejich vlastní legendy z červené kukuřice, a ti se odlišně od celého světa dívají vpřed na rok 2012. Možná vědí trochu víc, protože slovo maya márůzné významy, například ‚původ světa‘ nebo ‚univerzálníuspořádání světa‘ či ‚svět iluzí‘. A význačné osobnosti nazývané Maya se vyskytují i v mnoha dalších světových kulturách...

Něco mi na začátku roku 2010 říkalo, že to je pro mojipráci země zaslíbená, a tak jsem začal shánět informace. Zjistil jsem, že v uplynulých staletích přežili guatemalští Mayové pád své velkolepé civilizace, ohýbali se pod krutou španělskouconquistou a přetrpěli i nejdelší novodobou občanskou válku ve střední Americe. Nezmizeli v propadlišti dějin jen proto, aby se dočkali 21. prosince roku 2012, naplánovaného konce svýchkalendářů pojmenovaných Tzolkin a Haab? A to si představte, že jejich začátek je datován již na 13. srpna roku 3113 (některé zdroje uvádějí rok 3114) před naším letopočtem. Abych zjistil víc, vypravil jsem se do Guatemaly na sedm týdnů a studoval zmíněný indiánský národ Mayů, který již mnoho let předpříchodem nás Slovanů na území České republiky vypočítal solární rok s roční odchylkou pouhých 23 vteřin, přičemž náš současnýpoužívaný gregoriánský kalendář počítá s roční chybou čtvrt dne. Mayové znali také přesnou dobu oběhů Venuše a dalších planet a mohl bych předložit obsáhlejší výčet jejich schopností.

Jak žijí Mayové ve své zemi dnes? Co si myslí o svém vlastním proroctví k roku 2012? Zažijeme na Zemi katastrofi ckou potopu způsobenou dopadem úlomku nějakého vesmírného tělesa do oceánu? Probuzení spících vulkánů kvůli zvýšené elektromag- ...GUATEMALA netické činnosti slunce? Nebo snad dokonce návrat bohů, kteří kdysi dávno vyspělou genetikou posunuli evoluci lidstva otisíciletí kupředu? Či jen pouhou obrodu lidského smýšlení, kdyhonbu za penězi nahradí smysluplnější hodnoty? To byly věci,které jsem chtěl zjistit.

Víte, viděl jsem pak v Guatemale fascinující plakát, který jsem nevyfotil, ale utkvěl mi v paměti. Je na něm malýindiánský kluk v džungli, držící v ruce obrovskou kudlanku nábožnou, a nad ním je napsáno: Los pueblos indigenas no son parte del problema, son parte de la solución! Znamená to: NárodIndiánů není částí problému, je částí jeho řešení! Přišlo mi, že se to vztahuje právě k mayskému poselství o konci světa. Indiániurčitě mají co říci k tomu, jakou z vyjmenovaných forem konce současného, ne zrovna ideálního, světa si vybereme. A o tom a současně o dnešní Guatemale je mé následující vyprávění.

Úplně na začátku bych měl říci, že můj kolega z AgenturyPohodáři Vráťa Kratochvíl, ač se do této země moc těšil, nakonec nemohl jet, protože se mu za poslední dva roky tak zhoršil zrak, že musel peníze ušetřené na cestu investovat do operace. Vždyť už chudák nosil na krku pověšené brýle na blízko, na dálku,možná i na výšku a šířku, což mi tehdy neprozradil, ale určitě to tak bylo. Do Guatemaly, kde je hmatatelná chudoba u velké části obyvatel, ale nemůžete jet sami. Musíte mít s sebouspolehlivého člověka, který vám při vaší práci ohlídá kameru, foťáky a audiotechniku potřebnou k přípravě pořadu o cestování, které s Vráťou v agentuře vyrábíme již od roku 1999. A protože sinikdo narychlo nemohl vzít v práci pár týdnů volna, tak mi natéto cestě zpočátku pomohla moje žena Iveta, která trpí máživotní dobrodružství už dvacet dva let, a pak starší dcera Dominika, která se rozhodla, že napíše při studiu na vysoké školereligionistiky bakalářkou práci o přístupu Mayů ke smrti a k posmrtnému životu. Obě věděly, že to nebude procházka růžovým sadem.

Na výpravu do země, která se ještě nedávno zmítala vobčanské válce, jsem se trochu připravil. Zhlédnul jsem pár DVD,přečetl něco odborné i dobrodružné literatury, jejímž ústředním tématem bylo poselství Mayů a Guatemala, a poté mně a Ivetě už nic nebránilo přistát 29. června 2010 na letišti Aurora vpodvečerním Guatemala City.

„To jsem zvědavá, kde přespíme!“ konstatuje jízlivě Iveta, když vylézáme s bágly na zádech z letištní budovy dopodmračené metropole. Je na ní vidět vzrušení, které prožíváte vneznámých končinách, a zároveň únava z dlouhé cesty.

„Buď v klidu, už tady na nás určitě čekají dohazovačiubytování. Je to jejich kšeft,“ odvětím a nedůvěřivě pozoruji čtyři policisty v černých uniformách s krátkými brokovnicemi, trefně nazvanými podle způsobu nabíjení pumpa. S ohledem na kusé informace o zdejší občanské válce působí ponuře a jsouskutečně dost zachmuření.

„Raději bych se snad už vracela domů,“ rýpla znovu Iveta, když zjistila, koho sleduji. „To nejsou ti dohazovači, že ne.“ Ale pak už se nám před obličeji objeví opálená ruka držícímapku s vyznačenou cestou k jednomu z hotelů. Je na ní i cena za ubytování.

„Es demasiado caro. To je moc drahé,“ říkám mizernoušpanělštinou chlapíkovi v kožené bundě, který ukazuje kamsi na parkoviště, kde prý má zaparkované auto. „No tiene algo más barato? Nemáte něco levnějšího?“ nenechám se odbýt. Nastává tradiční proces smlouvání a nakonec s nabízeným hotelemsouhlasíme. Po cestě ještě zastavujeme u bankomatu, protoženemáme žádnou hotovost, a chvíli se učíme, jak se vybírajíguatemalské quetzaly. Zdejší měna quetzal, která se ještě dělí na sto centávů ciento centávos, má pro jednoduchý přepočethodnotu zhruba 2,50 koruny.

Hotýlek, kde jsme strávili první noc, se jmenoval CasaSantorini a nacházel se ani ne deset minut pěšky od letiště (bližší informace najdete na www.hotelcasasantorini.com). Dopostelí jsme vlezli již za stmívání, asi v sedm hodin večer místního času, abychom se vyrovnali se sedmihodinovým časovýmposunem.

„Tady se, Ivetko, vyspíš do růžova, protože v téhle zeměpisné šířce bývá tma přibližně jedenáct hodin,“ upokojil jsem ještě před usnutím manželku, která vypadala jako po noční směně. A jak jsem říkal, ráno jsme čile vyskočili, jako by žádnýčasový posun neexistoval. Navíc nás čekal z terasy na střeše hotýlku krásný výhled na sluncem ozářenou sopku Pacaya, což je první z dvanácti nejznámějších guatemalských vulkánů. „Asi to tady bude dobrý. Co říkáš?“ prolomil jsem užaslé mlčení na terase. Při pohledu na takové panorama, kde se nad metropolí sezávojem ranního smogu tyčí majestátní kužel s prstýnkem páry pod vrcholem, se musí chvíli pomlčet.

V Guate, jak domorodci říkají metropoli, žije přes tři milióny lidí, což je čtvrtina veškerého guatemalskéhoobyvatelstva, a 30. června se tu slaví Svátek armády a revoluce z roku 1871. Vyrazili jsme tedy autobusem číslo 83 označenýmnápisem Terminal do centra, což je Zóna 1. Na mapce jsme měli těch zón čtrnáct, ale mohlo by jich být i víc, nevím to přesně. Cestou jsme viděli ranní dopravní bitvu dvoustopých ajednostopých vozidel na širokých třídách. Podkreslovaly ji bojovým hlubokým rykem výfukové plyny z dieselových motorů pestře zbarvených autobusů a zaprášených náklaďáků a fanfáryklaksonů. Evropanovi připadá vlnící se koberec hlav s vlasy barvy havrana, mezi kterými se tu a tam světlovlasá vyjímá jako třpytící se zlatinka na zlatokopecké misce plné černéhosopečného písku, exotický. A k tomu ještě projíždíte podguatemalskou obdobou Eiffelovy věže pojmenované Torre delReformador, což asi znamená Reformní věž, ale ruku do ohně bych za to nedal.

„Koukej, Iveto, je to ptáček, na kterého myslím?“ povídám, když jsme vystoupili pár bloků před Centrálním parkem Parque Central v srdci starého města.

„Asi je,“ pokrčila rameny a společně jsme nechápali, že v tak lidnatém a zakouřeném městě našli domov i překrásnězbarvení kolibříci. Jeden drobný smaragd z ptačí říše poletoval mezi desítkami fi alových květů na keři metr o nás. Neříkal jsem už, že je Guatemala Země věčného jara? Musím dodat, že i smogem sužovaná Guate může mít druhé jméno – Věčně rozkvetlá metropole.

V Parque Central v severní části Zóny 1, což je politický acírkevní střed státu a měří se odtud všechny vzdálenosti po celé Guatemale, jsme poprvé spatřili světle tyrkysovou barvouzářící guatemalskou vlajku a zúčastnili se ne oslav, ale levicovédemonstrace. Mladí Guatemalci s rudými vlajkami s podobiznou humanistky Rigoberty Menchú Tum, oceněné v roce 1992 Nobelovou cenou míru, tu odstraňovali z dláždění pamětní desku plukovníka Arana Osoria, který se po zmanipulovaných volbách stal v roce 1970 prezidentem a nechvalně se zapsal do temných dějin země prohlášením: „V Guatemale zavládne klid, teprve až se promění ve hřbitov a já nebudu váhat jí k tomu dopomoci.“ O kus dál stálo pódium, před kterým trpělivě čekal dav převážně mladých Guatemalců na vystoupení nějakých hudebníků. Proplétali jsme se s Ivetou mezi volnomyšlenkářskými týpky,určitě se hlásícími k hnutí New Age. Tu a tam mezi nimi stálnějaký letitý veterán občanské války v seprané okrové uniformě či viditelně mayská žena v huipiles, tradiční volné vyšívané blůze doplněné širokou pestrobarevnou sukní. Vedle pódia stálasymbolická mříž a za ní papírové makety představující dvanenáviděné politické představitele z nedávné guatemalské minulosti a symbolického amerického imperialistu s dravčím obličejem a kloboukem v barvách vlajky USA. Jednou z těch guatemalských postav byl tyran Lucas García, který se zmocnil vlády po Osoriovi v roce 1978. Tu druhou jsme neidentifi kovali, ale to není důležité, vraťme se ke Garcíovi. Na transparentech kolem jsme vyčetli, že tenhle vojenský diktátor má na svědomí tisíce mrtvých a dodnes pohřešovaných civilistů a dokonce 31.ledna 1980 při útoku na španělské velvyslanectví v Guatemala City nechal zemřít i Vincenta Menchú, otce jmenované guatemalské držitelky Nobelovy ceny míru.

Je složité několika větami popsat občanskou válku vGuatemale, ke které by pravděpodobně nedošlo bez angažmáamerické CIA, jejíž ředitel byl členem správní rady neuvěřitelněmocné a Guatemalu ovládající nadnárodní společnosti United Fruit

16

Company. Bylo to v době, kdy v Guatemale, sužované chudobou

velké části obyvatel, vláda prezidenta Jacobo Arbenzeznárod

nila a přerozdělila bezzemkům a drobným rolníkům devět tisíc

kilometrů čtverečních zemědělské půdy patřící uvedené spo

lečnosti. Na sto tisíc guatemalských rolnických rodin tak zís

kalo možnost se uživit. Prostí Guatemalci již předtím United

Fruit Company přezdívali nechvalně El Pulpo, tedy chobotni

ce, a měli radost, že přišla o celou polovinu majetku v jejich

prospěch. Euforie však neměla dlouhého trvání. United Fruit

Company si postěžovala USA na nebezpečné komunistickéma

nýry Arbenzovy vlády a CIA poslala do Guatemaly vojenskéko

mando mající rozkaz sesadit prezidenta Arbenze. Puč se zda

řil a mocenské vakuum okamžitě vyplnila guatemalská armáda,

zaštítěná fi nanční i politickou pomocí USA. Konfi skovaná půda

byla vrácena dřívějším velkostatkářům a vojenští představite

lé, z jejichž řad vzešli i zmínění diktátoři Osorio a García,mě

li velký podíl na tom, že se země začala zmítat ve spirálenási

lí a její obyvatelé živořili pod hranicí bídy. Zoufalá ekonomická

situace vedla k vypuknutí guerrillové občanské války anásled

ným vojenským represáliím. Ostatně na četných sloupech uka

tedrály San José, jež se důstojně vypínala za pódiem demon

strantů, byla vidět vytesaná jména obětí. Třicet šest let trvající

ozbrojený konfl ikt si vyžádal 150 tisíc životů a zanechal poso

bě 50 tisíc nezvěstných. Také jejich fotografi e s otázkamiDon

de están? Kde je? právě 30. června pokrývaly zdi ulic vedoucích

k Parque Central. O zklidnění situace v zemi se dá mluvit až

od roku 2004, kdy byl do funkce prezidenta zvolen bývalýsta

rosta Guatemala City Oscar Berger a nechal zavřít třináctvo

jenských základen a snížil stav vojáků v armádě na polovinu.

Nikdo z viníků genocidy však nebyl potrestán, tak jsme se ani

nedivili, když moderátor pozval na pódium kubánskou kapelu,

která s karibskou živelností zahrála tradicionál kubánskéhopís

ničkáře Carlose Puebla: Comandante Che Guevara. Podle toho,

co jsem právě popsal, se možná ani vy, čtenáři,nepozastavuje

te nad tím, že si i nyní levicově zaměření Guatemalci rádipři

pomenou kubánského revolucionáře Che Guevaru, který pro ně zůstává symbolem boje za lepší životní podmínky pronejchudší vrstvy obyvatelstva.

Po vystoupení Kubánců naběhli na pódium guatemalštímuzikanti, ale to už jsme šli s Ivetou navštívit obrovskouzastřešenou tržnici v bloku pod jmenovanou katedrálou San José. Neměli jsme v úmyslu nakupovat, protože kdo by se s tím po cestě tahal.

„Dárky dcerám a pozornosti známým nakoupíme až těsně před odletem, teď si tu tržnici jen prohlídneme,“ navrhl jsem a Iveta souhlasila. Nakonec jsme se ale přece jen rozhodli, že si v ní koupíme gigantický bytelný deštník s dvojitou vrstvou látky, který tam měl jeden prodavač vystavený. Schovali jsme se pod něj oba i s batohy na zádech a stál v přepočtu šedesátquetzalů, takže asi jen sto padesát korun. A to nás prodavač asi ještě hodně natáhl, protože se hned po zaplacení i se zbylýmideštníky vytratil. Zřejmě se s námi nechtěl dohadovat, kdybychom to zjistili. Ještě jsem to nesdělil, ale přiletěli jsme do Guatemaly v roční době zde přehnaně nazývané invierno, tedy zima. Je to ale jen období dešťů, které panuje od května do října, a chodit v tomhle vlhkém parnu v pláštěnkách by asi byl masochismus, proto ten deštník. Nakonec jsme plní dojmů z toho, co jsme o Guatemale za pouhý jeden den zjistili, zaklepali na těžkékovové dveře našeho hotelu. Víte, v Guate se hotely kvůli bezečnosti zamykají. A když přišel podvečer, tak jsme to všechno ještě v rámci jazykových možností probrali s asi čtyřicetiletým majitelem hotelu Jorge Andrinem a jeho kamarádem Victorem, jenž měl shodou okolností za ženu Kubánku.

Na prahu noci jsme v postelích s Ivetou probírali plán naší cesty. Chtěli jsme z Guatemala City zamířit nejprve na sever a takhle vypadal náš plán: První cíl byl department Baja Verapaz, kde jsme chtěli navštívit nedotčenou džungli v přírodní rezervaci Biotopo del Quetzal, ve které žije takřka poslední kolonie guatemalského národního ptáka quetzala. Druhýmpuntíkem na naplánované trase byl department Alta Verapaz, kde jsme se pak docela báli guerrillových povstalců ve městě Cobán a taky v temnotách jeskynního systému Grutas de Rey Marcos

18

u vesnice San Juan Chamelko, ale to předbíhám. Následně jsme

se chtěli podívat ještě víc na sever do Peténu, což je jeden

z nejrozsáhlejších pralesů na světě, a tam konkrétně do města

Flores a vesnice El Remate nacházejících se na břehu jezeraPe

tén Itzá. A samozřejmě také do Tikalu, nejznámější maysképa

mátky v Guatemale.

No a pak jsme se mínili vrátit dolů na jih do města Antigua,

což bývalo v minulosti hlavní město Guatemaly, a na závěr první

etapy putování po Guatemale jsme si chtěli ještě prohlédnout

pacifi cké pobřeží u Monterrica a také tamní přírodní rezervaci

Biotopo Monterrico – Hawaii. Ale o tom všem až po dalšímvy

právění o indiánovi, který měl potíže s hledáním svéhoindián

ského jména.

Nikdo přece necestuje, aby někam přijel, nýbrž proto,

aby někam cestoval.

JOHANN WOLFGANG GOETHE 19

n 3 n

Vostrej dráp

„Yayayah,“ zavýskl Miguel radostí, když v rozbalené krabici na nízkém stole v kuchyni, která sloužila i jako obývacípokoj, spatřil malý lovecký nůž. „Teď si můžu dát jméno Vostrej dráp,“ nechal průchod své indiánské radosti a prohlížel sidrobnou zbraň s koženým, korálky vyzdobeným pouzdrem. „Babi, to je ten nejlepší dárek, jakej jsem dostal k narozeninám,“ skoro hýkal nadšením a okamžik na to stiskl starou ženu v náručí tak, že div nevypustila duši. Na trhacím kalendáři, pověšeném na stěně za ním, stálo datum 22. října 1993.

„Poslouchej, Migueli,“ promluvila k němu docela vážně stará žena, když popadla dech a sedla si na židli u stolu, „je ti dneska třináct let a třináctka byla pro dávný Maye důležitý číslo. Je to vlna času, která se neustále vzdouvá a klesá a lidem připomíná, aby nikdy nezapomínali na skutečnost.“

„Na jakou skutečnost?“ zeptal se Miguel.

„Staří Mayové si byli vědomi faktu, že jejich poznatky můžou bejt z nějakýho důvodu na dlouhý období zapomenutý, ale na druhé straně nepochybovali o tom, že se někdy dočkajvzkříšení. A aby se budoucí generace orientovaly v tom, co a kdy dávní kněží a panovníci pochopili a ustanovili za pravej stav věcí,nebo za zmíněnou skutečnost, začali pomocí dvaceti denníchznamení a třinácti kosmických tónů datovat a zaznamenávattesáním do kamene a stěn chrámů všechny podstatný věci, týkající se existence nás lidí tady na zemi,“ začala trpělivě vysvětlovat babička. Jmenovala se María Morales Tecumfel a její rodina si předávala už několik generací štafetový kolík místníchléčitelů a v posledních desetiletích i učitelů. Práce snevzdělanými indiány ji donutila nepoužívat v běžném hovoru striktněspisovný jazyk, protože to v nich budilo nedůvěru, a tak mluvila jako všichni v jejím okolí. Z její vrásčité opálené tvářevyzařoINDIÁN, KTERÝ NEMOHL NALÉZT SVÉ INDIÁNSKÉ JMÉNO... vala harmonie a vyrovnanost. Asi proto, že toho hodně věděla. „Podle jejich poznatků je všechno vzájemně propojený a i my lidi jsme součástí vyššího celku. I ta nejmenší částečkaovlivňuje všechno ostatní a každá, i nepatrná, myšlenka může vyvolat velký změny.“

„Vyprávěj nám o tom a taky mi vysvětli, co teda pro mětyhle narozeniny znamenaj,“ požádal ji vnímavý vnuk, který se posadil vedle sedmileté Micaely na zem před ni. Věděla, žeMiguel rád poslouchá její vyprávění, hlavně ta o mayskýchpanovnících, kteří pozvedávali a zase ztráceli jednotlivé městskéstáty v guatemalských nížinách i horách. Někdy měla pocit, že ji svým pohledem objímá a otevřenou pusou spolkne.

„Micaleo, ty tomu ještě nebudeš rozumět,“ obrátila se kdívce, „ale já se pokusím to říci nějak obrazně. Jo?“

„Jasně, babi,“ odvětila důvěrně její chráněnka a mrklakouzelně oběma očima tak, jak to uměla jen ona.

„Prcek to zvládne,“ prohodil netrpělivě Miguel, „hlavně už začni.“ Babička jim začala vysvětlovat, že jejich předcipoužívali různé způsoby měření času, ale že nejdůležitější pro ně byl kalendář, který měl 260 dnů.

„Říkali mu Tzolkin, byl to vlastně takovej mayskej posvátnej rok a dělili ho na třináct měsíců po dvaceti dnech. Ty, Micaelo, ještě počítat neumíš, ale Miguel ti to nakreslí jako obrázek,jako stupňovitou mayskou pyramidu, kde horní stupeň bude tvořit jeden rok, pod ním bude širší stupeň složený ze třináctiměsíců a základnu bude tvořit největší stupeň z 260 dnů. Souhlasíš, Migueli?“ Kývnul, tak pokračovala. „Není to tedy stejnejkalendář, jakej používáme my, takže v něm není dvaadvacátéhoříjna, ale...“ na okamžik se podívala na papír, který ležel vedle krabice na stole, „...řekněme Eb osm. To je, Migueli, mayský označení dne, kdy ses narodil.“

„A co to znamená?“ skočil jí do řeči až nepřirozeněnapnutý vnuk.

„Víš, Eb je dvanáctej den v tom jejich dvacetidenním měsíci a Mayové pro něj měli takový znak připomínající kulatou hlavu s okem a pusou. Každý z těch dnů má svý znamení, tvůj Ebcharakterizuje lebka nebo cesta, i tráva se mu připisuje, apředurčuje taky tvý vlastnosti.“ Miguel s Micaelou seděli naprosto tiše, tak pokračovala. „A ta osmička znamená, že v den tvýhonarození přiřadilo soukolí mayského času k Ebu osmej z třináctikosmických tónů, který označují mayská božstva, a ta určují, jak budeš působit na svý okolí. Tebe konkrétně ovlivňuje mayský Bůh deště Chac.“

Bůh deště. Kolikrát jsem už dlouho dopředu poznal, že bude pršet, ač to na slejvák vůbec nevypadalo, napadlo Miguela, ale ještě něco mu vrtalo hlavou. „Proč zrovna kosmický tóny? Ve škole jsme se něco o vesmíru učili, ale jak to mohli znátnaši předci?“ divil se Miguel.

„Znali. A líp, než byste očekávali.“ Malá Micaela hleděla na oba nechápavě, ale mlčela. „Mayům se dodnes říká Strážci času a vesmíru, protože dokázali změřit obrovský časový úseky avyočítali i oběžný dráhy mnoha planet.“

„Ale stále jsi mi nevysvětlila, jakej význam to má pro mě,“ namítl Miguel.

„Nech mě domluvit,“ usměrnila ho, „a já se k tomu dostanu. Lidi narození ve znamení Eb se často starají o druhý, především o chudý a nemocný a není jim lhostejná ani budoucí generace. Na druhou stranu můžeš bejt nerozhodnej a tvou ohleduplnost můžou ostatní lidi zneužívat. A ještě Bůh deště ti pomůžeuvádět vše kolem tebe do vzájemný harmonie. To je stejný jako s počasím, aby se příroda měla dobře, musí slunce tu a tamvystřídat déšť. Rozumíš, Migueli?“ odmlčela se babička.

„Hm...“ zamyšleně přitakal.

„Myslím, chlapče, že už jsi na cestě, jak značí Eb. A když máš tak rád indiánský jména, můžeš si říkat Ten, co jde po dobrý cestě,“ dodala.

To se ale Miguelovi moc nelíbilo. Jméno Vostrej dráp bude lepší, pomyslel si.

Druhý den ráno se Miguel vytratil z domu, ještě než sebabička s Micaelou probudily. Nemusel do školy, protože byla sobota. Kráčel opatrně, aby neplašil zvěř. Mířil úzkou stezkou dokopců nad vesnicí. Chtěl najít dobré dřevo na výrobu luku a šípů. Babička mu viděla do jeho, na zdejší děti nezvykledobrodružné, dušičky a půjčila mu ve veřejné knihovně, hned jak senaučil číst, knížku Dva divoši od Ernesta Thompsona Setona. Miguel v ní tehdy našel, jaké dřevo se na výrobu luku nejvíce hodí azasal si to do sešitu s dalšími poznatky: nejlepší je španělskej tis, pak oregonskej tis, brslen, manklura, červený jalovec, jabloň, ořechovec a jilm... To však byly dřeviny, které stále ještěneznal, protože se v Guatemale běžně nevyskytovaly, ale tušil,jaké dřevo by mohlo být dostatečně pružné, protože si z jednoho vysokého keře dělal již dlouhou dobu pruty na ryby. Našlapoval v průmyslově ušitých, teď už ale hodně sešlapaných mokasínách a cítil přes tenkou podrážku každý kamínek, kořen, praskající větvičku i rozdílnou teplotu bílého kamene, žlutého písku a tmavě červené půdy. Ještěrky a ptáci, ani velká žlutozelená sarančata se před ním neschovávali, protože podvědomě cítili, že jim od něj nic nehrozí.

„Když budeš naslouchat celým povrchem těla, ne jen ušima, uslyšíš hlasy zvířat i rostlin,“ řekla mu jednou babička. „A když necháš ty hlasy plynout nenásilně duší, pochopíš, co ti říkaj,“ dokončil nyní polohlasně její tehdejší radu Miguel. Zatím ještě na tenhle trik nepřišel, ale stávalo se mu, že o zvířatech nebo například o bylinách, které pomáhal babičce sbírat, věděl dřív, než je spatřil. Porozumět tomu, co mu možná chtěli sdělit, ale ještě nedokázal.

Výroba těla luku a tří šípů, které měly mít stabilizátory zptačích pírek posbíraných po cestě a hroty ze špičatých úlomkůkamenů povalujících se všude kolem, mu zabrala skoro celédopoledne. Ráno si po cestě u jednoho domku z vepřovicových cihel s plechovou střechou uřízl novým nožem dva metry splétané prádelní šňůry, která byla natažená přes cestu, ale žádnéprádlo na ní neviselo. Teď ji rozpletl na jednotlivá vlákna, z nich pak speciálním způsobem utkal pevnou tětivu a zbytek použil na připevnění pírek a kamenných hrotů.

Teď musím najít vhodnej terč, abych se naučil mířit, napadlo ho právě v okamžiku, kdy zaslechl přidušené vřískání nějakého

23

většího zvířete, kterých tu žilo v horách bezpočet. Vydal se za

hlasem. Sice netušil jak, ale tentokrát mu porozuměl. Bylo to

zoufalé volání o pomoc. Za ohybem zvířecí stezky, kousek před

několika norami vyhrabanými nějakými hlodavci do hliněnéstě

ny vzniklé utržením promočeného svahu v období dešťů, se asi

metr nad zemí zmítalo zvíře s dlouhým pruhovaným ocasem.

Nosál, blesklo mu hlavou. Medvědovitá šelmička sebou trhala

a šlehala oháňkou kolem dokola ve snaze vyprostit hlavu zdrá

těného oka zavěšeného na ohnuté špičce slabého kmenestej

ného keře, ze kterého vyráběl luk. Důmyslná pytlácká pastse

stávající z kmene ohnutého až skoro k zemi a zachyceného do

seříznuté vidlice na větvi sousedního stromku a z drátěného oka

původně zamaskovaného ve vysoké trávě, se stalaprobíhající

mu zvířeti osudná. Vběhlo do smyčky, která se jeho vahoustáh

la a zvíře ve snaze se z ní dostat tahalo za drát připevněný na

ohnutém kmeni tak dlouho, až jej vytrhlo z vidlice a kmen se

vymrštil do původní polohy. Teď nosála čekala smrt udušením,

která ale přicházela krutě pomalu. Mám živej terč, kterýmu

ukončím trápení, napadlo Miguela, ale záhy to zavrhl, proto

že ještě s lukem neuměl mířit a střílet. Drát Miguel přeříznout

svým nožem nemohl, ale mohl ostrý nůž použít k ukončeníutr

pení visícího nosála. Představil si však, jak vytahuje z tělano

sála zakrvavenou čepel svého nového nože. Byly to jensekun

dy, kdy pochopil, že to nemůže udělat. Kromě ryby žádné jiné

zvíře ještě nezabil.

„Prosím tě, nebraň se mi, a já ti z tý pasti pomůžu,“ řeklná

hle a zdálo se mu, že za něj mluví někdo cizí. Poslouchal svůj

vlastní hlas. „Klid. Vím, že ses nikdy necítil hůř, ale vydrž sene

hejbat.“ Nosál chroptěl a vyvalená, krví podlitá očka vyděšeně

upíral na Miguela. Ten popošel až k němu, levou rukou jejucho

pil pod břichem a hrudníkem, lehce jej nadzdvihl a prsty pravé

ruky vstrčil pod drát smyčky na zadní straně krku těžcedýcha

jícího zvířete. Tak, aby na ně nedosáhly nosálovy čelisti.Opatr

ně povolil utaženou smyčku a bleskově ji přetáhl nosálovi přes

čumák. Sám měl obrovský strach, srdce mu bušilo v hrudníku,

co kdyby se mu nosál zakousl do dlaně. Pak třesoucí se šelmičku postavil na zem. Nosál se otočil směrem k němu a Miguel strnul. Teď zaútočí, napadlo ho. To by bylo velmi nepříjemné, protože takovéto zhruba tříkilové zvíře zahnané do kouta dokážečlověka ošklivě zřídit. „No tak, vždyť jsem ti pomohl,“ zašeptalstísněně Miguel a nosál švihnutím zvedl ocas jako anténu dovzduchu. Nezměřitelnou chvilku si hleděli do očí a Miguela napadlo, že je to pozdrav ze zvířecí říše. Pak se nosál prohnul v zádech a zívnul, až se mu odkryly řady ostrých zubů. Když tlamu zavřel, vypadalo to, jako by se smál, koutky mu zůstaly nepatrněnadzdvižené. Nakonec se otočil a pomalu odklusal za záhyb stezky a Miguelovi se ulevilo. „Ty jo!“ uklouzlo mu.

Cestou domů nesl Miguel hrdě luk na zádech tětivou přes hruď a šípy v toulci, který si udělal z uloupnuté kůry stromu. Nesl je tak, aby jeho dílo náhodný protijdoucí chodec nemohl přehlédnout. A k tomu si ještě pohazoval svým nožem. Kdyždorazil k domu, u kterého uřízl prádelní šňůru, všiml si, že nosné sloupky u vchodových dveří v nízkém plotu jsou přes třicetcentimetrů široké. Nikde nebylo nikoho vidět.

Ideální terč pro vrhače nožů, uvědomil si v náhlém popudu. Aniž zauvažoval, chytil nůž za špičku ostří a vrhl jej proti sloupku. Pak jak ve zpomaleném fi lmu sledoval, jak se jehonový nůž točí ve vzduchu, míjí sloupek a končí svou dráhu kdesi vzadu na dvorku. Vtom vrzly dveře a z domku vyšel starší muž. Miguel bleskově skočil pod keř, který prorůstal plotem, a lehl si na zem. Ani nedýchal, jen uvažoval, jak se dostane kesvému drahocennému noži. Slyšel blížící se kroky. Větvovím keře spatřil mužovy bosé nohy v sešmajdaných pantofl ích, jak sezastavily kousek od jeho hlavy. Napětím Miguelovi bušila krev ve spáncích. Cítil se jako stopař, předvoj ve válečném střetu.Náhle, bez jakéhokoliv předcházejícího varování, začala Miguelovi stékat po hlavě horká nechutně čpící kapalina. Miguel se otřásl. „Von mne pochcal,“ hláskovala jeho ústa v němém úžasu. Zatakový výraz by ho babička pokárala, ale teď mu to bylo jedno.

Potupná situace trvala z Miguelova pohledu nekonečnědlouho. Pak se ale nohy v pantofl ích otočily a šouravě zamířilyzpátky ke dveřím domu. Jakmile se ozvalo cvaknutí zapadléhozámku, zvedl Miguel hlavu. Zaostřil pálící pohled rozmazaný slanou močí a málem se rozbrečel. Mezi plaňkami plotu uviděl vblátivé louži ležící slepici s roztaženými křídly, mezi kterými trčel jeho nůž. A kus za ní se jakási žena shýbala pro prádlopřikolíkované na splétané prádelní šňůře povalující se pokroucenějako zmije ve slepičincích.

„Qué imbécil? Estúpido!“ zaslechl její vzteklou reakci.

„Jméno Vostrý dráp je taky na hovno!“ prohlásil drsně.„Radši ho už nebudu používat.“ A jako by toho nebylo dost,vybavila se mu ještě před očima rozhněvaná babička. Drobní zpěvaví ptáci v křoví, pod kterým ležel, v tom okamžiku spatřilizlomeného indiánského mladíka. Přestali se bát a spustili škodolibě v guatemalské ptačí venkovštině:

Čí ty jsi, čí ty jsi, nejsi syn lovce

čí ty jsi, čí ty jsi, indiánský človíčku

čí ty jsi, čí ty jsi, jde to s tebou z kopce

čí ty jsi, čí ty jsi, máš slzu na víčku... 26

n 4 n

Cesta na sever do Cobánu

Ono se o tom moc nemluví, aby neutrpěla letecká doprava ztráty odlivem pasažérů, ale fakt je, že váš duch cestuje pomaleji než vaše tělo. Fyzicky přeletíte rychlým letadlem půlku zeměkoule za necelý den, ale část vašeho já je teprve vetřetině cesty. Alespoň u mne to tak funguje, za ty všechny měsíce na cestách, daleko od domova, jsem to vypozoroval. Vždycky až třetí den navečer cítím, že jsem nabyl celistvosti, že sekaždá část mého těla těší zvláštní nepopsatelné naplněnosti, jako když prázdný žaludek přijme skvostnou večeři. Dneska je den třetí, ale teprve na začátku, tak vyhlížím zbytek svého já...

„Vyndej průvodce, musíme se podívat, ze kteréhoautobusáku to jede na sever,“ poprosil jsem Ivetu, když jsme vystoupili z třiaosmdesátky kousek od křoví, u kterého jsme spatřilipředcházející den poletovat kolibříka. Víte, v Guate jsou čtyřitakové důležitější autobusáky, odkud se jezdí na sever, na jih, navýchod a na západ, a pak ještě spousta dalších, specializovaných na konkrétní místa rozsetá paprskovitě od metropole. Vprůvodci Rough Guides stálo, že na sever, například do Cobánu, cožbylo naším směrem, jezdí autobusy společnosti TransportesEscobar y Monja Blanca. Netuším, co to je escobar, možná příjmení majitele společnosti (escoba znamená koště), ale monjablanca znamená bílá jeptiška a je to, jak jsme zjistili později,zdejší vzácná kytka. V každém případě měla tahle přepravníspolečnost zvláštní název. Zeptali jsme se nějakých ženských, kde je autobusové nádraží zmíněného dopravce, ale ty o tom neměly ani páru, protože používali levnější lidové dopravní prostředky. Nicméně, náš rozhovor vyslechli dva kolemjdoucí muži, otec a syn, a hned se nabídli, že nás tam odvedou, že tam majícestu. Guatemalci jsou velmi přátelští a ochotní pomáhat, což jsme

...GUATEMALA


27

během cesty znovu a znovu zjišťovali. V jedné ulici, předhotelem Quetzal, kterého jsme si museli všimnout, protože jsme za

quetzalem, guatemalským národním ptákem, mířili, nás oslovil

řidič mikrobusu zaparkovaného na dvoře vedle hotelu.

„Vidím, že máte batohy, kam míříte?“ Náš průvodce s nímprohodil pár slov a už jsme měli odvoz do přírodní rezervaceBiotopo del Quetzal.

Když se po čtyřiceti, padesáti minutách vymotáte zhlučného, troubícího a smogem zahaleného města, čeká vás velmipříjemná změna. Vysočina rozkládající se na sever od Guate je totiž nečekaně nádherná. Strmé svahy spadají do hlubokých údolí, kde září – jako broušené zelené kamínky s různými odstíny – malá obdělávaná políčka, a nad silnicí, klikatící se jako plazící se had, je zase horský prales se všemi svýmitajemstvími. Tak je tomu celých sto padesát kilometrů do departmentu Baja Verapaz, ve kterém se Biotopo del Quetzal nachází.Celkový příjemný dojem z cesty hatí jen to, že do vašeho dopravního prostředku neustále někdo přistupuje, ale jen sporadicky kdosi vystoupí. Takže jsme ve značně nacpaném mikrobuse, kterému se tady říká colectivo a cítíte se v něm jak sardinky v konzervě, protože vám dost často někdo sedí i na klíně, dojeli před vesnici Puruhlá a s vypětím všech sil se vyprostili z té změti lidských těl a nákupních tašek uvnitř. Vystoupili jsem přímo do pralesa, ale na druhé straně silnice jsme spatřili cestu mizející někamnahoru do hustého porostu. Po pár desítkách metrů jsme spatřilibránu, nad níž se hrdě skvěl název rezervace, do které jsmeměli namířeno. Majitel zdejšího Hospedaje Ranchito del Quetzal, což byla ubytovna a správní středisko, připomínal spisovatele Ernesta Hemingwaye. Zprvu nechápal, o koho jde, když jsme mu to řekli, ale vzpomněl jsem si, že jeho slavná novela Stařec a moře, za kterou získal Nobelovu cenu za literaturu, ješpanělsky El viejo y el mar. Tohle slavné dílko pan domácí znal a hned se rozzářil, když si připomněl ještě slavnějšího autora.

„Tak za živým quetzalem jste vyrazili, přestože ho mátenamalovaného na všech bankovkách?“ smál se, když násubytovával. Mimochodem guatemalská měna quetzal se podle něj také jmenuje a Guatemala jej má i na státní vlajce a v textu hymny. Julio Alvarez Arrue, jak se čtyřiašedesátiletý majitel veskutečnosti jmenoval, byl původem Španěl a řekl nám, že kvůli zdejší rezervaci byl v roce 1981 zavražděn její zakladatel biologMario Dary, protože se jeho ekologické úsilí nelíbilo dřevařským korporacím. Ale jeho snaha nakonec nebyla marná, tak krásný mlžný prales, plný života, jen tak někde nespatříte. Chráněná oblast má jen necelých dvanáct kilometrů čtverečních, ale je protkána vodopády a lagunami řeky Colorado a je jedním zposledních míst v Guatemale, kde ještě můžete docela běžněvidět posvátného opeřence, který Mayům připomínánejmocnější nadpozemskou bytost Quetzalcóatla, tedy Opeřeného hada. Mayští náčelníci ptáka quetzala považovali za nahuala neboli duchovního ochránce a jeho zabití se považovalo za nejtěžší zločin. V současné době například propůjčuje guatemalskýprezident význačným osobnostem státní vyznamenání Řádquetzala a tento pestrobarevný pták je také symbolem svobody,protože quetzalové v zajetí vždy umírají. V průvodci Rough Guides se dočtete ještě další informace:

Nádherným quetzalům se v lese daří, ale jsou extrémně plaší alidem se vyhýbají. Nejvíc šancí je spatřit máte časně za úsvitu,těsně před nebo po období hnízdění (březen – červen). Quetzalové si

oblíbili strom aguacatillo, který plodí ovoce podobné malýmavokádům. Ať už se vám podaří zahlédnout nejvzácnějšího obyvatelerezervace nebo ne, mlžný prales, ponořený do oparu, kterémumístní neřeknou jinak než čipi – čipi, vás nadchne panenskou exotickou

krásou. Botanici jistě ocení neuvěřitelnou spleť lišejníků, kapradin,

mechů, bromélií a orchidejí, vyrůstajících na kmenech a větvovícyřišů, dubů, ořešáků a pepřovců.

(1)

„Pojď, Iveto, půjdem se hned podívat do džungle,“ vyzval jsem ženu, když jsme se ubytovali ve skromném pokojíku s dveřmi otevírajícími se přímo do zeleného království. „Na to budeš mít čas večer,“ popoháněl jsem ji, když si chtěla něco přeprat v miniaturní koupelničce s umyvadlem, sprchovýmkoutem a záchodem. Viděla, jak netrpělivě postávám s fotobrašnou ve dveřích, tak se nechala přesvědčit a vyrazili jsme.Slova nemají tu popisnou moc jako fotoaparát či kamera, ale i tak musím říci, že vysoké stromy, jejichž kmeny se tak trochu dusí popínavými rostlinami a mechy, vám přátelsky položí větvetéměř na ramena a probudí ve vás Mauglího či Tarzana. Spousta ještěrek se vám míhá v periferním vidění jako muška spadlá do oka, a bzučící vrtulník velkého brouka občas přehlušímonotónně cvrlikající zvukovou kulisu. Když ale všechno náhle ztichne, měli byste se mít na pozoru, protože se něco děje.

„Co se děje?“ zeptala se Iveta, když se to stalo.

„Džungle nás zaregistrovala,“ odvětil jsem, „poslouchej, jak zase brzy nastartuje svůj vysokofrekvenčně znějící biomotor.“ A jen jsem to dořekl, ...szszsz... sarančata a cikády zase svervou nasadily smyčce na své blanité hudební nástroje. Koukali jsme víc do korun stromů než na zem, ale přesto jsme do večera nespatřili žádného quetzala. Jen takového žluťoučkého mrňavého ptáčka, který mi ale ukazovátkem svého letu ukázal na velikánský list nějaké mně neznámé rostliny, tvarempřipomínající dokonalé srdce. „Podívej, Indiano Jonesová,“ zavolal jsem na Ivetu, která se po pralese začala pohybovat bezjakékoliv bázně, „tady ti dávám své srdce, dobrodružko.“ Teďpředbíhám, ale přezdívky ‚Indiana Jonesová‘ už se Iveta po zbytek cesty nezbavila. Šli jsme spát hned po návratu a skromnévečeři z vlastních zásob, abychom mohli před svítáním za quetzaly opět vyrazit.

„Dej mi pokoj, já mám dovolenou a chci se vyspat,“ zavrčela ráno ze spacáku Iveta, když jsem ji chtěl krátce po pátévzbudit. Manželka dost vydrží, ale Indiana Jonesová v ní přeci jenom víc než tvrdě spí a probudit ji vyžaduje hodně adrenalinu.Vyrazil jsem tedy na lov videozáběrů a zvuků sám, protože já nadovolené nebyl, dělal jsem svoji práci.

Ráno v pralese oděném závojem mlhy čipi – čipi je malebné. Sedím na kameni, natáčím na minidisk zvířecí a hmyzí vítání nového dne. Pak ve sluchátkách zaslechnu hluboký hlasmotorové brzdy nějakého náklaďáku, ženoucího se jitrem po silnici vedoucí nedaleko rezervace a uvědomím si nesmyslnostshonu, který lidé všude na světě každé ráno prožívají. Příroda má v sobě nezměřitelnou moudrost, nikam nechvátá. A pak se mne náhle zmocňuje pocit, že se mne dotýká štěstěna v naturální podobě, spatřím houpavě letícího ptáka velikosti našehobažanta.

„Hurá, konečně quetzal!“ chce se mi zakřičet, ale opanuji se. A dobře dělám, protože jich tu je víc. Akorát kameru svelkým přiblížením nejsem sto udržet. Vracím se tedy pro foťák a pro Ivetu, která již baští klasickou guatemalskou snídanidesayuno: pastu z fazolí frijol, kukuřičné placky tortilly, smažené banány a kávu. Nemusí od jídla daleko, protože úžasnoupodívanou máme hned u comedoru, tak se tady říká jídelně.Quetzalové přelétají přímo nad našimi hlavami a jsou nádherní.

Barevnější a pernatější je samec quetzala. Hlavičku korunují sytě

zelená péra, hruď a spodní část břicha je karmínově rudá adlouhatánská ocasní pera jsou zlatozelená. Na druhou stranu samice jsou

nenápadně hnědé a v pralese je snadno přehlédnete. Ptáci hnízdí

v dírách vydlabaných v kmenech uschlých stromů. Na konci období dešťů, obvykle v dubnu nebo květnu, samice nakladou jedno až

dvě vejce. Na dálku quetzala poznáte také podlenenapodobitelného trhavého letu.

(2)

„Krásnější je sameček,“ šeptnu manželce do ucha. „Je to skoro stejné jako u lidí. Že?“ dodám po chvilce a dostanu ránu do prsou. Ach, ty ženský!

Následující den jsme stopem dojeli do Cobánu, hlavníhoměsta departmentu Alta Verapaz. Verapaz znamená ‚pravý mír‘,ačkoliv zde žil před španělskou kolonizací, takzvanou conquistou, nejkrvelačnější mayský kmen Achi. Tvrdilo se, že z jejichtábora neunikl nikdy žádný zajatec živý. Achiové byli tak zběsilí, že ani slavný španělský conquistador Alvarado se svou armádoujejich území tehdy nazývané tierra de guerra, v překladu‚válečná země‘, nedobyl a přenechal jej v roce 1537 španělské církvi. Ta sem vyslala tři dominikánské mnichy, kteří se naučili zdejší mayský dialekt a během pěti let obrátili velké množství indiánů na křesťanskou víru. Z neporazitelných Achiů se stali mírumilovní španělští poddaní a tak španělský král trefně přejmenoval toto území na provincii Verapaz. Ale horká krev tu potomkům Achiů koluje v žilách dodnes, což jsme měli záhy zjistit.

Ubytovali jsme se v Hotelu La Paz. Hezké, co? ‚Hotel Mír‘. Pečuje o něj s láskou starší velmi milá paní señ ora se svojívnučkou. Po chvilce odpočinku v dobře zařízeném pokoji jsmevyrazili do ulic Cobánu. Na náměstí mají zvláštní vysokoubetonovou tribunu, ze které určitě příležitostně hřímali zdejší předáci. Ochutnali jsme skvělé místní tortilly a chtěli jsme se s místními indiány kouknout na kousek fotbalového utkání v právěprobíhajícím mistrovství světa. Bohužel před prodejnouelektrospotřebičů, kde běžely vystavené televize, bylo plno. A pak nás dvě malé typicky mayské holčiny v jedné útulné osvěžovně, vekteré jsme si dali našlehanou ovocnou šťávu s mlékem fresco con leche, inspirovaly k návštěvě místního muzea mayského umění nazvaného Museo El principe Maya. Bylo zamčené, alechvilku poté, co jsme zaklepali, vylezl mladík, který v něm prodával vstupenky. Moc levné nebyly.

„Tak běž sám,“ řekla mi Iveta, „já tu počkám.“ Koupil jsem si tedy lístek a řekl si o povolení něco málo si nafotit, protože je to ve zdejších muzeích zakázané. Mladý Guatemalec mávnulrukou a pokynul Ivetě, že může prohlídku absolvovat taky. Prostě ji pustil bez vstupenky, protože jsme mu asi hodně vylepšilistatistiku návštěvnosti. Ve spoře osvětlených výstavních místnostech na nás poprvé dýchla atmosféra dob dávno minulých.Vrátili jsme se v čase mezi domorodé sochaře, klenotníky – u Mayů si na šperky potrpěli i muži – a zjistili jsme, že spoustavystavených předmětů pochází z hrobů. Začali jsme se tu těšit domrtvých mayských měst ukrytých v pralese Petén na severu, kam jsme měli namířeno.

I přes dusné vedro jsme se po návštěvě muzea pustili podlouhém schodišti podél kouřem očazených pohanských mayských svatyň do kostela El Calvario. Křesťanské i pohanské zvyky tu splývají v jedno a zdá se, že to všem vyhovuje. Zdejšínadpozemská magická aura totiž umožňuje zázraky: Třeba kytkytady dokáží žít z elektřiny. Fakt tu na drátech elektrickéhovedení vegetovalo několik krásných orchidejí.

Večeři jsme si dali na ulici. Jen pro zajímavost, tortilla sezeleninovou náplní nebo mletým masem stojí dva až čtyřiquetzaly, což je pět až deset našich korun. Velký ananas tady seženete za deset quetzalů a za jedenapůllitrovku balené vodyzaplatíte quetzalů šest. Obecně, do třiceti kaček se v Guatemaledobře najíte.

Ráno jsme odjeli místní dopravou na jihovýchod do mayské ho městečka San Juan Chamelco, což je nejvýznamnějšíregionální centrum queqchiských Mayů.

To ostatně poznáte už v autobuse, stačí si prohlédnoutspolucestující ženy a dívky oděné v tradičních krojích, s kaskádami stříbrných

mincí v ušních boltcích, které spolu švitoří queqchiským dialektem.

Středobodem Chamelca je velký koloniální kostel, jehož průčelínetradičně zdobí mayská obdoba habsburské dvojhlavé orlice – bezochyby relikt přítomnosti německé



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist