načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Incawasi - sídlo bohů - Doc. Otto Horský

Incawasi - sídlo bohů

Elektronická kniha: Incawasi - sídlo bohů
Autor:

Velký zájem o Peru, který se u autora knihy projevoval již od dětských let, ho přivedl ke spoluorganizaci expedice „Titicaca 2004, CZ“, která, kromě přírodovědeckých, topografických ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy hned
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 127
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Velký zájem o Peru, který se u autora knihy projevoval již od dětských let, ho přivedl ke spoluorganizaci expedice „Titicaca 2004, CZ“, která, kromě přírodovědeckých, topografických a socioekonomických studií, měla podat vizuální svědectví o krajině a člověku v oblasti jezera Titicaca na prahu třetího tisíciletí, zejména o formě života a zvycích místních indiánských komunit. Kniha „Incawasi – sídlo bohů“, je rovněž jedním z výsledků studií realizovaných během expedice Titicaca. Jejich koncepce vycházela ze srovnávacích studií na jiných archeologicky významných lokalitách, které předcházely vlastním pracím realizovaným následně na jezeře Titicaca. Mezi tyto patří zejména oblast kolem města Cuzca, zejména Sacsayhuaman, Puca Pucara, Kenko, Tambo Machay, Ollantaytambo, Pisac, mezi dalšími. Hodnota některých pracovních hypotéz je demonstrována studiemi přímo v terénu. Základní kapitoly knihy se věnují věhlasné architektuře Inků a materiálům, které používali pro výstavbu svých monumentálních staveb, jako jsou svatyně v Kenku, sklady potravin, administrativní a obranné stavby, jako jsou Sacsayhuaman, Incawasi a Tambo Colorado, mezi dalšími. Představení některých zajímavých ukázek je dokumentováno nejen autorem knihy, ale i malbami malíře Karla Janáka. Autor srovnává archeologické pozůstatky v Incawasi, poblíž města Huayatara, s podobnými ruinami v Machu Picchu, protože i zde používali Inkové kameny a bloky perfektně opracované na míru. Na tomto místě, na svahu před vstupem k ruinám, autor objevil na stěnách skalních formací skalní rytiny a kresby, pravděpodobně náboženského významu. Ačkoliv v Peru, hlavně na Altiplanu v údolích mezi horami, je podobných rytin či skalních kreseb registrováno několik set, každý nový a dobře dokumentovaný objev je přínosem k lepšímu poznání předkolumbovských kultur. Skalní formace či bloky se skalními rytinami z této doby se většinou vyskytují v otevřené krajině, do níž jsou včleněny a jsou přístupné jakémukoliv návštěvníkovi. Proto, s dobrým úmyslem, autor knihy varuje před nekontrolovaným turismem a doporučuje přijmout rázná opatření k zabránění dalších škod. Kniha rozšiřuje znalosti o stopách člověka a o předchozích kulturách, obývajících dnešní Peru. Svým obsahem se tak přidává k mnoha dalším písemným svědectvím, realizovaným českými výzkumníky a odborníky v minulosti i v současnosti. Předmluva: Alberto Salas Barahona, velvyslanec Peru v České republice.

Zařazeno v kategoriích
Doc. Otto Horský - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

OTTO HORSKÝ

Incawasi

sídlo bohůsídlo bohů


Incawasi – sídlo bohů

Text © Otto Horský, 2010

www.horsky.estranky.cz

Foto © Otto Horský, 2010

Kresby © Karel Janák, 2010

Předmluva © Alberto Salas Barahona, 2010

1. vydání jako e-kniha © Lukáš Vik, 2015

ISBN PDF formátu: 978-80-87749-42-5 (PDF)

Konverze do elektronických formátů:

grafik a webdesignér Lukáš Vik

www.lukasvik.cz

Velmi milou povinností je pro mě poděkovat prof. Ivo Bartečkovi

za přizvání k účasti v expedici Titicaca 2004, což mi umožnilo

prohloubení znalostí o peruánských kulturách a napsání této

knihy. Poděkování patří rovněž mému příteli malíři Karlu

Janákovi za grafické ztvárnění mých objevů skalních rytin

a maleb. V neposlední řadě chci poděkovat doc. Pavlu Bláhovi

za pomoc při grafické úpravě některých schematických obrázků

a mé manželce Marii za korektury textů.

Zvláštní poděkování patří Jeho Excelenci Albertu Salasi

Barahonovi, velvyslanci Peru v České republice, který po celou

dobu své diplomatické mise v naší republice morálně podporoval

moje peruánské aktivity a ke knize napsal předmluvu.


3

Předmluva

Otto Horský, profesí inženýrský geolog, se bezesporu zařazuje mezi vý

znamné české peruanisty. Již od mládí se u něj projevoval sklon k dob

rodružství a cestování do jiných oblastí světa. Tato touha ho postupně

přivedla k orientaci na tradiční peruánskou kulturu a ke snaze přiblížit

se životu tamních indiánů. Byl si vědom skutečnosti, že k naplnění tohoto

snu je zapotřebí dobře zvládnout španělský jazyk a zejména se státdob

rým odborníkem ve své profesi. Jeho sen se naplnil v roce 1974, v jeho 36

letech, kdy byl jmenován obchodním přidělencem na Československém

velvyslanectví v Limě a zároveň vedoucím první československé tech

nické kanceláře, která měla na starosti rozvoj vědecko-technické spolu

práce mezi Peru a Československem. Mezi celou řadu projektů, jejichž

byl iniciátorem a na nichž aktivně participoval, patří například rozšíření

hydro energetického potenciálu vodní elektrárny Machu Picchu,geotech

nické studie pro hydrocentrálu Mantaro a s tím spojený problém zajištění

stability svahu proti sesuvu, který ohrožoval přehradu Tablachaca. Studii

a projekt zajištění stability svahu vypracovali čeští odborníci a tyto práce

jsou hodnoceny jako jeden z největších zásahů člověka předcházejících

vzniku katastrofy.

O svých aktivitách v Peru v sedmdesátých letech minulého století

napsal knihu „Peruánské postřehy“. Je to svědectví o jeho práci diplo

mata a geologa, jsou to jeho osobní postřehy o historii, geografii a geologii,

o předchozích civilizacích a o různých aspektech peruánské společ

nosti. Jako velvyslanec Peru v České republice jsem měl tu čest zúčastnit

se autogramiády dalšího vydání této knihy.

Jeho velký zájem o Peru ho přivedl ke spoluorganizaci expediceTiti

caca 2004, která měla kromě přírodovědeckých, topografických a socio

ekonomických studií podat vizuální svědectví o krajině a člověku v oblasti

jezera Titicaca, zejména o formě života a zvycích místních indiánských

komunit. Jako výsledek této expedice připravil a realizoval velmizajíma

vou a hodnotnou výstavu fotografií, která, doprovázena přednáškou, byla

uvedena v různých městech České republiky a na Slovensku.

Kniha „Incawasi – sídlo bohů“ je rovněž jedním z výsledků studiíre

alizovaných během expedice Titicaca 2004. Jejich koncepce vycházela

ze srovnávacích studií na jiných archeologicky významných lokalitách,

které předcházely vlastním pracím realizovaným na jezeře Titicaca. Mezi

ně patří zejména oblast kolem města Cusca, Sacsayhuaman, Puca Pucará,


4

Kenko, Tambo Machay, Ollantaytambo, Pisac a další. Hodnota některých

pracovních hypotéz je demonstrována studiemi přímo v terénu.

Základní kapitoly knihy se věnují věhlasné architektuře Inků amate

riálům, které používali pro výstavbu svých monumentálních staveb, jako

jsou svatyně v Kenku, sklady potravin, administrativní a obranné stavby,

jako jsou Sacsayhuaman, Incawasi, Tambo Colorado a jiné. Některé zají

mavé ukázky jsou dokumentovány nejen fotografiemi autora knihy, ale

i malbami malíře Karla Janáka. Ing. Horský srovnává archeologicképozů

statky v Incawasi, poblíž města Huayatara, s podobnými ruinami v Machu

Picchu, protože i zde používali Inkové kameny a bloky perfektně opra

cované na míru. Na tomto místě, na svahu před vstupem k ruinám, Otto

Horský objevil na stěnách skalních formací skalní rytiny, pravděpodobně

náboženského významu. Ačkoliv v Peru, hlavně na Altiplanu v údolích

mezi horami, je podobných rytin či skalních kreseb registrovánoněko

lik set, každý nový a dobře dokumentovaný objev je přínosem k lepšímu

poznání předkolumbovských kultur. Skalní formace či bloky se skalními

rytinami z této doby se většinou vyskytují v otevřené krajině, do níž jsou

včleněny, a jsou přístupné jakémukoliv návštěvníkovi. Proto, s dobrým

úmyslem, autor knihy varuje před nekontrolovaným turismem adoporu

čuje přijmout rázná opatření k zabránění dalších škod.

Je mi velkou ctí představit tuto knihu českému publiku, s plnýmpře

svědčením, že pomůže rozšířit jeho znalosti, a to významným způsobem,

o stopách člověka a o předchozích kulturách obývajících dnešní Peru.

Svým obsahem se tak jeho kniha přidává k mnoha dalším písemným

svědectvím realizovaným českými výzkumníky a odborníky již od XVII.

století. Tato svědectví, včetně tohoto, jsou potvrzením dlouhé tradicepřá

telství, které existuje mezi Českou republikou a Peru, a vytváří solidní

základ pro rozvoj a další prohloubení vztahů, porozumění a spolupráce

mezi oběma národy.

Alberto Salas Barahona

Velvyslanec Peru v České republice

Praha, 25. února 2010


5

Prefacio

El ingeniero Otto Horsky, destacado peruanista checo y geólogo de profesión,

tuvo desde su infancia un marcado espíritu de aventura y de acercamiento

a otras latitudes, especialmente manifestaba su voluntad de acercamiento a la

cultura tradicional peruana. El anhelo de estudiar dicha cultura, así como el

idioma castellano y, paralelamente lograr buen nivel técnico como ingeniero

geólogo, se cumplió en el aňo 1974, a los 36 aňos de edad, cuando fuenom

brado al cargo de Agregado Comercial de la Embajada checoslovaca en el

Perú, asumiendo además la función de Jefe de la Oficina Técnica deCoopera

ción mutua entre el Perú y Checoslovaquia. Entre los varios proyectos en los

que participó muy activamente, cabe destacar su labor en la ampliación del

potencial hidroenergético de la Central Hidroeléctrica de Machu Picchu,

en los estudios geotécnicos para la Central del Mantaro y aquellos relativos

a la estabilidad del derrumbe en el reservorio de Tablachaca, considerados

estos últimos como un ejemplo a nivel mundial para evitar catástrofes.

Sobre sus actividades en los aňos 70 escribió un libro titulado „Re

cuerdos del Peru“ (Peruánské postřehy), que es un testimonio de los años

vividos en el Perú, de sus actividades profesionales como diplomático

y geólogo, experiencias personales y apreciaciones sobre diversosaspec

tos de la sociedad, historia, civilización y geografía peruanas. En micali

dad de Embajador del Perú en la Repúbllica Checa, me fue grato participar

en la ceremonia de presentación de una nueva edición de dicho libro.

El gran interés por el Perú lo llevó a participar en la organización de la

“Expedición Titicaca 2004”, la cual, además de efectuar estudiostopográfi

cos, de ciencias naturales y socioeconómicos del Altiplano peruano, tuvo

por finalidad elaborar una documentación visual sobre el paisaje y lapre

sencia del hombre alrededor del lago Titicaca, así como sobre la forma

de vida y costumbres de las comunidades campesinas que habitan lare

gión. Como producto de dicha expedición, elaboró una interesante yva

liosa exposición fotográfica que, acompañada de conferencias, ha sido

presentada en diversas ciudades checas y eslovacas.

El libro „Incawasi – la sede de los Dioses“ (Incawasi – sídlo bohů) es uno

de los resultados de los estudios realizados durante la expedición Titicaca. Su

concepción data de un tiempo anterior a la expedición, por cuanto tuvo lade

dicación de preparar técnica y científicamente dicho viaje, efectuandoprevia

mente los estudios comparativos de distintas ruinas incaicas, especialmente

en la zona de Cusco, Machu Picchu, Ollantaytambo, Pisac, Sacsayhuaman,


6

Puca Pucara, Kenko, Tambo Machay, entre otras. La validez de sus hipótesis

de trabajo fue demostrada con las comprobaciones hechas en el terreno.

Los capítulos básicos del libro están referidos a la notable arquitectura

incaica y los materiales utilizados para las construcciones monumentales

mencionadas, tales como el templo de Kenko, almacenes, recintosadmi

nistrativos y defensivos, como son por ejemplo Sacsayhuaman, Incawasi

y Tambo Colorado, entre otras ruinas. La presentación viene acompañada

no sólo de fotografías del autor, sino también de las pinturas del artista

checo Karel Janák. El Ing. Horsky pone de relieve que los restosarqueo

lógicos en el Incawasi, cerca de la ciudad de Huaytará, son similares a los

de Machu Picchu, por la utilización de piedras perfectamente talladas

a medida. En dicho lugar, a la entrada de las ruinas precisamente, Otto

Horsky descubrió grandes piedras de tamaño ciclópeo con pinturas ru

pestres probablemente de significado religioso. Aunque en el Perú hay

registrados algunos centenares de sitios con pinturas rupestres,especial

mente en el Altiplano y en los valles interandinos, cada descubrimiento

significa un aporte al mejor conocimiento de las culturas precolombinas.

Las rocas y piedras grabadas que existen de esa época tienen comoprin

cipal característica que se encuentran en espacios abiertos, integradas

al paisaje accesible a cualquier visitante. Por ello, con buen criterio, el

autor del libro resalta la necesidad de adoptar medidas adecuadas para

preservarlas del daño que pudiera causar el turismo no controlado.

Me es muy honroso presentar este libro al público checo, con el pleno

convencimiento de que incrementará de manera muy significativa el cono

cimiento sobre los vestigios y las ruinas de ancestrales e importantes cul

turas que poblaron el Perú actual. Por su contenido, el libro de Otto Horsky

se suma a otros importantes estudios de investigadores, exploradores ycien

tíficos checos que, desde el Siglo XVII realizaron las expediciones y viajes al

Perú, difundiendo los resultados de sus viajes a través de testimonios escritos.

Dichos estudios, conjuntamente con tan valiosos como el del Ing. Horsky,ha

cen patente la larga tradición de amistad que existe entre la República Checa

y el Perú, constituyendo un sólido fundamento para desarrollar aún más los

lazos de amistad, entendimiento y cooperación que unen a ambos pueblos.

Alberto Salas Barahona

Embajador del Perú en la República Checa

Praga, 25 de Febrero de 2010


7

Slovo úvodem

Na sklonku roku 2002 jsem našel mezi elektronickou korespondencí pro

mě velmi zajímavý dopis od tehdejšího vedoucího katedry historie Filo

zofické fakulty UP v Olomouci, docenta Ivo Bartečka. Tímto dopisem mi

nabízel účast v expedici Titicaca 2004. Byla to pro mě výzva, tak trochu

i symbolická, neboť právě v roce 2004 mělo uplynout třicet let od zahájení

mé spolupráce s Peru a také od mé první návštěvy jezera Titicaca. O této

etapě mého života však vypráví moje kniha „Peruánské postřehy“ (první

vydání v roce 2004).

Po osobním setkání s docentem (dnes profesorem) Ivo Bartečkem bylo

jasné, že se stanu jedním z členů vybraného týmu odborníků. Cíle tohoto

projektu vyjádřil Ivo Barteček velmi podrobně a dovolím si část citovat:

„Odborný zájem českých zemí o Latinskou Ameriku má svou staletou

tradici. Na jejím počátku stanuly jezuitské misie 17. a 18. století, na které

navázal cestovatelský zájem a hospodářská a kulturní spolupráce

19. a 20. století. Projekt Titicaca 2004, garantovaný českými odborníky

z univerzit a specializovaných pracovišť, doplňuje tradici české latino

amerikanistky, která na sebe upozornila v posledním desetiletí mimo

jiné úspěšnou dokumentací pramenů Amazonky. Projekt Titicaca 2004

bude přednostně směřován k popisu současného stavu jezera Titicaca,

a to v jeho přírodovědném i společenskovědném rozměru. Samotné

sladkovodní jezero představuje jeden z přírodních klenotů amerického

kontinentu a kolébku jedné z nejpůvodnějších a nejvýznamnějšíchdomá

cích kultur – Tiahuanaco, předchůdce inckého civilizačního odkazu, a je

do dnešních dnů svým mikroklimatem spjato s dědictvím jihoamerické

minulosti i přítomnosti.“

Již od počát ku příprav y na expedici mi bylo jasné, že za necelé dva mě -

síce pobytu v oblasti jezera Titicaca nebude možné zjistit nové poznatky

přesahující rámec dosud realizovaných studií ani učinit nové významné

objevy. Bude to pouze počátek dalšího mnohaletého studia v oblas

tech, které expedice Titicaca 2004 vytýčí. Bude to zpracování výsledků

ze získaných materiálů tak, aby se cíle projektu Titicaca 2004 naplnily.

Protože jezero Titicaca je považováno za kolébku incké kultury apřed

chozích indiánských kultur, v plánu expedice bylo v rámci srovnávacích

studií navštívení celé řady dalších historicky významných lokalit nejen

po celé trase cesty z Limy na jezero Titicaca, ale i v oblasti Cusca,býva

lého hlavního města Inků, a rovněž studie některých významných lokalit


8

v Bolívii. To mi umožnilo dát si do osobního programu i studium geoglyfů,

petroglyfů a odhalení tajemství skalních a kamenných rytin, s nimiž jsem

se setkal již i v sedmdesátých letech minulého století při mém působení

v Peru. Právě o tom a o dalších záhadách je tato kniha.

V Brně, 17. 2. 2010


9

Kámen a Inkové

V severní části Jižní Ameriky, v dnešní

Kolumbii, našli archeologové zbytky

indiánské vesnice a pěstovaných plo

din, které lze datovat do období kolem

7 000 let př. n. l. Podle nálezů jeproka

zatelné, že zdejší indiáni Čibčové(Chib

chas) byli velmi zručnými řemeslníky.

Vyráběli ozdobné předměty z taže

ného zlata, které daly základ k vytvo

ření legendy o Eldorádu, zemi zlata.

Z této dávné poměrně primitivní kul

tury se začala postupně formovat říše

Chimů s vyspělým zemědělstvím a ry

bářstvím, stavebním uměním a s dobře

organizovanou státní mocí.Domestiko

vali některá zvířata, zejména lamy,nau

čili se pěstovat obilniny, kukuřici, zeleninu a brambory. Stavěli obrovské

chrámy, svatyně, paláce, obytné i vojenské komplexy a silnice.Vybudo

vali důmyslný systém závlahového hospodářství. Vysoké úrovně dosáhlo

hrnčířství a zpracování textilií. Zručnost řemeslníků při práci se zlatem

se vyznačovala absolutní precizností. Vliv této říše se rozšířil na rozsáhlá

území severní části Jižní Ameriky. Neměla však dlouhého trvání.Neodo

lala trvalým vojenským nájezdům Inků a byla poražena. Inkové neměli

ve zvyku likvidovat kulturní a sociální aspekty na dobytých územích,

ale naopak je využívali ve svůj prospěch. Proto lze pozorovat vliv říše

Chimů na inckou říši na každém kroku. Vzali si vzor z jejich despotické

státní správy, převzali jejich komunikační systém a územní plánování

v přímočarých liniích. Využili jejich znalostí z architektury, ze zpracování

uměleckých děl, šperků a zlata, ze zemědělství a navázali na zkušenosti

s výstavbou závlahových a komunikačních systémů.

Velká říše Inků, mocné impérium Tawant insuyu, byla největší říší

v Americe a jednou z největších na světě. V době svého největšího roz

květu zahrnovala obrovské území Jižní Ameriky, od Kolumbie a Ekvá

doru na severu přes Peru až do Bolívie, Chile a části Argentiny na jihu.

Celková populace dle odhadů dosahovala 12 milionů obyvatel. Jejich

sjednocujícím prvkem byl jazyk kečua, který je dodnes mezi andskými

Inkové po sobě zanechali nesčetné

ukázky monumentálního stavebnictví


10

indiány výrazně převažujícím jazykem a v Peru byl vyhlášen v roce 1975

za jazyk státní vedle španělštiny. Panovník říše byl označován jako inka,

syn Slunce, a všichni věřili v jeho božský původ. Měl proto nikýmneome

zitelnou moc a absolutní respekt. Hlavním městem říše bylo město Cusco,

považované za „pupek světa“, neboť Inkové věřili, že nikde jinde na světě

neexistuje jiná vyspělá kultura. Byl to tedy národ dominantní, s perfektní

organizací státní správy rozdělené do tříd, se vzdělanými a zkušenými

inženýry a architekty. Říše se začala formovat někdy během čtrnáctého

století a její zánik se klade do roku 1530, kdy byla poražena španělskými

dobyvateli. Při této sociální organizaci, znalostech a zkušenostech,vychá

zejících z tisícileté historie předchozích kultur, je podivné a nepochopi

telné, že Inkové neznali písmo. Snad uměli číst z různobarevných a různě

dlouhých provázků označovaných jako uzlové písmo kipu („quipus“),

ale to spíše sloužilo pro záznam množství úrody či pro vojenské účely.

Možná si byli vědomi tohoto nedostatku, a proto zaznamenávali různé

významné události, ale i zcela obyčejné věci svými kresbami či rytinami

na kamenech, kamenných blocích či celých skalních stěnách.

Kámen využívali Inkové jako základní stavební prvek při výstavbě

svých obydlí, chrámů, obranných pevností a kultovních objektů. In

kové věřili, že kámen má duši a moc přeměnit se ve člověka a naopak.

Proto si kamenů vážili jako živých bytostí a zdobili je různými orna

menty, mystickými výjevy nebo skutečnými událostmi z vyhraných bitev

Opracované bloky připravené k zasazení na Ollantaytambu


11

či z kontaktů s jinými bytostmi. Svaté kameny s „lidskými vlastnostmi“

prolínají celou dlouhou historii Inků, ale i předchozích kultur. Když sebra

tři inky Manco Capaca přeměnili v kameny, jejich tělesné ostatky bylypo

važovány za svaté (Huaca). Třetí bratr Manco Capaca byl označován jako

„Cusco Huaca“ a měl po smrti na starosti dohlížet na bezpečnost hlavního

města Cusca a jeho okolí. Když se Inkové pustili do války proti „Chancas“,

silnému kmeni, který si chtěli podmanit, poprosil velký inka Pachacutec

bohy, aby se kameny přeměnily ve vojsko, a nad „Chancas“ zvítězil.

Respekt ke kameni a jeho síle byl hlavní příčinou, proč se stalzáklad

ním stavebním prvkem při všech stavbách. Inkové používali kameny

všech velikostí, i velmi abnormálních rozměrů, a uměli je postavit jeden

na druhý bez jakéhokoliv pojiva. A to s takovou přesností a zručností,

že není možno mezi dva bloky postavené na sebe nebo vedle sebeprostr

čit ani list papíru. Stěny byly vždy pečlivě vyhlazeny a rohy nebyly ostré,

aby bylo vyvoláno zdání, že se jedná o živé bytosti.

Inkové znali proces plánování a projektování každé stavby, ať již vý

znamné budovy, paláce, chrámu, obce či města, mostu, silnice, závlaho

vého systému či terasových políček na strmých svazích. Cílem plánování

bylo zajistit úspěch stavby nejen pro současnost, ale i pro dalekoubudouc

nost. Před zahájením stavby Inkové zpracovali nákresy, plány, ba dokonce

i modely a makety ve zmenšeném měřítku, což dokládají archeologické

nálezy uložené v různých muzeích. Při projektování brali zásadní ohled

na budoucí využití či určení stavby, přičemž používali i stupnice měřících

systémů, antropomorfní prvky vycházející z opatření týkajícího se lidského

těla – velikosti postavy, šířky ramen, loktů, posuzovali i chodidla, nohy

a kroky. Dá se říci, že nikde na světě v té době neexistovala podobnákul

tura, která by s takovou pečlivostí, ale i snadností, jednoduchostí a zruč

ností zvládala techniku opracování kamene, ať již ve stavebnictví či v umění.

Pokud ovšem hovořím o Incích, o incké kultuře, je na místě si uvědomit,

Inkové některé bloky opracovávali přímo ve stěně kamenolomu (Ollantaytambo, 2004)


12

že fáze Inků znamená ve vývoji prehispánských civilizací jen krátkouepi

zodu, charakterizovanou zejména rychlou a výkonnou vojenskou expanzí,

která korunovala významným způsobem předchozí snahy o sjednocení

říše. Inkové nebyli první, kdo budovali megalitické stavby. Působivé ukázky

kamenné architektury vznikaly o mnoho století dříve v Tiahuanaku, nabře

zích jezera Titicaca, a ještě po příchodu Španělů nejlepší kamenícipochá

zeli právě z této oblasti Altiplana. Nepopiratelné znalosti andských indiánů

v architektuře, stavebnictví a v práci s kamenem všeobecně jsou tedybe

zesporu produktem dlouhodobého, dá se říci několikatisíciletého vývoje,

jehož výsledkem bylo vytvoření jedné z nejpokročilejších civilizací, a to

bez zásahu nebo vlivu jiných kultur.

Existují dosud pochybnosti či nejasnosti, jakým způsobem opracovávali

či umísťovali kameny nebo bloky do svých staveb s takovou neomylnou

přesností. Co se týče malých kamenů či bloků, byla práce jistě snadnější,

neboť je mohli zasazovat, vy

tahovat a znovu upravovat.

V případě několikatunových

megabloků to ovšem byloslo

žitější a těžko by si s tímpora

dila i dnešní vyspělá stavební

technika. Obří kamenné bloky

jsou precizně opracované do

Obří kamenné bloky na lokalitě Sacsayhuaman v blízkosti Cusca

Trosky chulpas, pohřebních věží

v Sillustani, poblíž města Puno


13

tvaru nepravidelných mnohohranů zaklíněných do sebe bez jediné sku

linky. Jsou upraveny tak, aby do nich přesně zapadaly i vyčnívající hrbolky

a hrany okolních bloků nebo bloků na nich ležících. Každý kamenný blok je

tedy svým způsobem individualitou, neboť musel být vytvarován tak, aby

nepřekážel zasazení těch dalších. To vše se realizovalo při mnohatunových

hmotnostech. Není proto divu, že se již v době španělské conquisty obje

vily pověsti, že Inkové znali způsob změkčování kamenů, což umožňovalo

jejich snadnější tvarování do požadované formy. Ba dokonce se objevily

a stále objevují pověsti, že dokázali celé bloky vytvořit uměle.

Ale samozřejmě i kvádry jednodušších tvarů a menších hmotností

vynikají svou precizností. Při stavbě paláců a chrámů se používalyka

menné bloky uspořádané do perfektních horizontálních linií s hladkým,

vyrovnaným povrchem bez

sebemenší skulinky. Stejně

tak i zakřivené zdi byly per

fektně vyhlazeny, zřejměna

vlhčeným pískem. Kameníci

otesávali skály a kameny po -

mocí bronzových a kamen

ných nástrojů a pak třeli jed

notlivé kameny tak dlouho

o sebe, až dokonale seděly.

Zdi inckých staveb jsou také

charakteristické mírnýmsklo

nem, který vyvolává vizu

ální dojem masivnosti stavby. Doprava a přemísťování megabloků hornin

jsou stále v říši záhad, neboť Inkové neznali kolo ani potah, tažná zvířata

se v této oblasti tehdy nevyskytovala. Mezi nejobvyklejší kameny či bloky,

které Inkové ve stavebnictví používali, patří andezit, diorit, vápenec, žula

a zejména v pobřežních oblastech adobe (nepálené cihly z jílu). Mezi nej

známější kamenolomy Inků patří Toqocachi (diorit), Sacsayhuaman(vápe

nec a diorit), Rumicolka a Huaccoto (andezit), Yucay (vápenec), Cachicata

(žula) a mnoho dalších. Známý kámen dvanácti úhlů je ze zeleného

dioritu.

Perfektně a s udivujícími znalostmi jsou vyřešena i protiseizmická

opatření u významných staveb. Vazba oken a výklenků je téměř vždy

ve tvaru vertikálního protáhlého lichoběžníku, kde speciální sestavaka

menů tvarově odvozených z komolého jehlanu zajišťovala stabilitu i proti

seizmickým otřesům. Jak ukazuje například zeď z obřích andezitových

bloků v Ollantaytambu, používali dokonce i dilatační spáry umožňující

Pachacamaq byl vybudován z nepálených cihel adobe


14

nezávislý pohyb bloků při zemětřeseních. Sám jsem měl možnost sepře

svědčit o odolnosti jejich staveb proti seizmickým vlivům po silném ze

mětřesení v roce 1974, kdy jsem některé z nich vybudované na starých

inckých základech či zdech navštívil. Slavná Qoricancha, chrám panen

Slunce v Cuscu, zažila desítky zemětřesení a vždy odolala. Neodolala ale

španělským conquistadorům, kteří chrám zničili a na jeho základech aob

vodových zdech vybudovali křesťanskou baziliku a dominikánský kláš

ter s velkou kapitulní síní. Při silném zemětřesení v roce 1950 neodolala

křesťanská bazilika, původní základy a vysoké obvodové incké zdi však

zůstaly zcela neporušeny.

Inkové nebyli jen experty na opracování kamene. Zdokonalili avyvi

nuli nové rozsáhlé zavlažovací systémy, aby tak čelili neúprosně tvrdým

a proměnlivým přírodním podmínkám se širokou škálou klimatických

změn, nejsuššími pouštěmi světa, se strmými svahy tyčícími se nadvyso

kohorskými údolími, s trvale zasněženými vrcholky hor. Přiváděli vodu

na gigantická terasová políčka ohraničená bloky kamenů na strmých

svazích. Půdu na políčka museli většinou přinášet až z údolí.Vysokohor

ská terasová políčka byla nejen řešením pro zásobování populacezemě

dělskými plodinami, ale měla i výrazný protierozní efekt a stabilizovala

svahy proti sesouvání. Pomocí umělých teras ve svazích se jim podařilo

i začlenit zdi a stavby do andské krajiny s úžasným estetickým cítěním,

čehož dokladem jsou ruiny Machu Picchu či Ollantaytambo.

Umění a architektura Inků znamenaly kulminantní moment v dlouhém

sociálním a politickém vývoji, který trval celá předchozí staletí, ba možno

říci tisíciletí. Jejich stavební styly se vždy vyznačovaly jednoduchostí,

solidností, zachováním symetrie a monumentality. Při rozvíjení nových

technik v umění zpracování zlata, textilu, v hrnčířském umění či v ar

chitektuře navazovali na předchozí tradice jak svoje, tak nových národů

začleněných do říše. Odpovídali tak pozitivním signálem lidu dobytých

území a tato strategie a taktika se staly významnými momenty propa

gandy a jednou ze zbraní, jak si nenásilným způsobem udržovat v celé

říši pořádek. Jak již bylo řečeno, základním prvkem jejich architektury

byl kámen. Protože se ale s velkým pragmatismem adaptovali na tradiční

prvky stavebního umění, nebylo tomu tak na pobřeží, kde stavěli domy

z nepálených, na slunci usušených cihel adobe (vepřovice).

Vzhledem k tomu, že na pobřeží prakticky neprší, odolávají jejich

stavby z adobe dodnes bez problémů a tato stavební technika, jak jsem

se osobně přesvědčil, je dosud úspěšně používána dokonce i v horských

oblastech. Jednou z nejznámějších archeologicky významných lokalit


15

na pobřeží, vybudovaných převážně z adobe, je město Pachacamaq jižně

od Limy.

Parametry použitých kamenů závisely na účelu stavby a na dosaži

telném materiálu. Když se jednalo o výstavbu ohrad pro dobytek nebo

stavby malého či lokálního významu, používali místní kameny jen s mi

nimálním opracováním. Upevňovány byly menšími kameny a mezery

se výplňovaly blátem. Tato stavební technika se nazývá „pirca“ nebo také

„rústico“. Podobný aspekt i způsob opracování má stavební styl „celular“,

dá se říci buněčný, neboť umístění kamenů se dá přirovnat k plástvi medu.

V případě velké architektury, například při stavbě pevností, jako je

třeba Sacsahuamán u Cusca, preferovali mnohoúhelníkové či mnoho

stěnné opracování bloků. Takto opracované bloky se nazývají „piedras

ciclópeas“ neboli kyklopské kameny. Někdy je používán také název ka

meny megalitické. Některé takto opracované bloky dosahují váhy ažně

kolika tun a výšky přesahující osm metrů.

Pro stavbu paláců a obřadních budov používali do obdélníku opra

cované bloky zasazené do vodorovných řad, přičemž takto vytvořené

stěny byly perfektně vyhlazeny, takže vypadaly na povrchu jako jed

nolitý celek. Nepřipouštěly se sebemenší trhliny. Jednotlivé bloky jsou

do sebe zasazeny s absolutní precizností bez jakéhokoliv pojiva. Pro

snadnější manipulaci a usazení bloků používali jemný jílový filtr, ale

spíše než za účelem zasazení sloužil k lepší manipulaci jako mazadlo.

Perfektní vazba rustického stylu stavby na skalní podloží


16

Tento stavební styl se nazývá „imperial“ (císařský) nebo také„sedimen

tario“ (usazeninový).

Největší údiv bezesporu vyvolává stavební styl „almohadillado“ tvo

řený hraněnými kameny, kde stěna z takto upravených bloků vyvoláváop

tický dojem, jako by zatlačovala jednotlivé bloky do harmonického celku.

Mezi nejznámější ukázky tohoto stylu patří bezesporu „piedra de los doce

ángulos“ (kámen dvanácti úhlů), který je součástí obvodové zdibýva

lého paláce inky Inca Roca (XIII. až XIV. století) na ulici Hatun Rumiyoc

v Cuscu. Hraněné bloky zde zapadají do sebe bez jakéhokoliv pojiva sta

kovou obdivuhodnou přesností, že mezi ně nelze prostrčit ani žiletku.

Stavební styl „trapezoidal“ neboli lichoběžníkový se většinou vyzna

čuje tím, že bloky umístěné níže jsou větší než ty položené výše a stěna je

charakteristická určitým šikmým sklonem. Je to velmi výhodné zejména

z důvodů větší stability stavby při zemětřeseních nebo jiných živelních

pohromách. Typickým představitelem tohoto stylu je Coricancha v Cuscu.

„Tambos“ byly stavbami určenými ke skladování zásob, hlavněpo

travin, a také většinou sloužily jako místa dočasného odpočinku vojska

při přípravě či realizaci vojenských výbojů. Stavební styl „kancha“ se

stává z pravoúhlé ohrady, v níž jsou kolem centrálního nádvoří symet

ricky umístěny budovy. Pravoúhlé areály dlouhé až 70 metrů nazývané

„kallancas“ byly většinou sdruženy se státními centry velkého významu.

Celá historie Peru je pro nás stále záhadou, protože neexistují písemné

doklady a jednotlivé kultury můžeme studovat jen na základě archeolo

gických nálezů. Umělecké vyjádření při práci s kamenem, hlínou, dřevem,

skalní rytiny a kresby a zachovalé ruiny některých významných památek

nám dávají nahlédnout do způsobu života Inků a předchozích kultur.Na

štěstí vyprahlé pouště na pobřeží, kde prakticky neprší, a drsné klima

v Andách vytvářejí příznivé podmínky k zachování pozůstatkůpředcho

zích civilizací. Daleko méně příznivým faktorem je rabování hrobů a ještě

v nedávné minulosti i netečný postoj k ničení některých památek.

Zaujetí, s jakým Inkové zpracovávali a otesávali kámen, je dobře pa

trné v Kenku a Tambo Machay, sídlech, která měla významný rituální

charakter. Aby Inkové snadněji decentralizovali moc v rozsáhlé a těžko

zvládnutelné říši, vybudovali daleko od Cusca civilní a vojenské základny,

mezi něž patří Tambo Colorado. Mezi vojenské stavby můžeme zařadit

i Incawasi poblíž nádherného města Huaytara.


17

Nejběžnější stavební styly

Almohadillado – hraněné bloky Celular – buněčný, jako plástve medu

Imperial – císařský nebo usazeninový Ciclopeo – kyklopský nebo megalitický

Engastado – zasazený (jako drahokam) Trapezoidal – lichoběžníkový s šikmými

stěnami


18

Pirca – rustikální Rectangular – pravoúhlý nebo obdélníkový

USHNU – Ceremonial – obřadní a rituální Ingapirca – oválný

Tambo – místo odpočinku, sklady potravin Kallankas – velké pravoúhlé stavební areály




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist