načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: IMAGO. Ty trubko! - Hana Lundiaková

IMAGO. Ty trubko!

Elektronická kniha: IMAGO. Ty trubko!
Autor: Hana Lundiaková

Hlavní hrdinkou románu je mladá žena, nazývaná Houžvička, prožívající dětství ještě v normalizovaném Československu kdesi v Sudetech. Otec, milující zakázané Plastiky, matka ... (celý popis)
129
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6% 70%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 293
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Zlín, Kniha Zlin, 2014
ISBN: 978-80-747-3060-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hlavní hrdinkou románu je mladá žena, nazývaná Houžvička, prožívající dětství ještě v normalizovaném Československu kdesi v Sudetech. Otec, milující zakázané Plastiky, matka vyčerpaná ubíjející dřinou v textilce a několik sourozenců tvoří rodinnou pospolitost, z níž po dovršení dospělosti vyráží Houžvička do světa. Pražská metropole ji nejprve omámí svým velkoměstským koloritem, později si však Houžvička uvědomí, jak je toto město rozčleněné do odlišných sociálních sfér, jak se v něm projevují nejrůznější subkultury, jak dýchá periferie nebo naopak v centru odcizující skleněné paláce s kancelářskými prostorami, v nichž místo přátelských vztahů na sebe zaměstnanci dští v přeneseném významu oheň a síru, reprezentované především závistí a snahou o vybudování kariérního vzestupu. V této beznadějně líčené obří aglomeraci prochází Houžvička složitým údělem svobodné matky, která usiluje (podobně jako další postavy příběhu) alespoň o částečné naplnění kladného životního pocitu. Ve světě plném nespoutané divokosti, facebooků i relativních hodnot, jež se neustále obměňují, se jí však daří toto předsevzetí uskutečňovat jen s velkými obtížemi... V několika rovinách se odehrávající román, situovaný do přelomu dvacátého a jedenadvacátého století, je především sžíravým a kritickým pohledem na vývoj soudobé české společnosti.

Popis nakladatele

Nepraktická křehká svobodná matka Houžvička jde do světa. Do loktovačky o životní pohodlí, o práci, o úspěch, o peníze, o virtuální komunikaci, o kariéru. Stop! FUCK SEX! Ani náhodou! Hrdinové existenciálního románu IMAGO jdou jednoznačně proti tomuto žebříčku hodnot. Přinášejí tak surreálně pitoreskní obraz současné české společnosti: dystopicky hluché, nesvobodné, dokonale obchodovatelné a plně závislé na zdrojích, které jsou mimo její kontrolu. Budeme ještě lidmi, až ztratíme schopnost naslouchat? Budeme ještě lidmi, až ztratíme schopnost řeči, smíchu a intuice? Budeme?

O autorovi

Hana Lundiaková se narodila roku 1978 v Broumově. Žije v Praze, vychovává tříletého syna. Živí se jako účetní, korektorka, příležitostná publicistka (A2, Tvar, Portál české literatury), někdy jako poslíček, prodavačka, kopáč, kompars. Hrála na akordeon a heligonku ve skupinách Rudovous, Tři sestry, Trenér Norů a na klávesy v Kaspar von Urbach. Aktuálně pracuje na vlastních hudebních projektech New Born Adult a STINKA, píše román a pohádky. Je zastoupena ve sborníku V kouli (2003) a v antologiích Divoká jízda (2006) a Ty, která píšeš (2008).

(ty trubko!)
Související tituly dle názvu:
IMAGO. Ty trubko! IMAGO. Ty trubko!
Lundiaková Hana
Cena: 42 Kč
Hana Hana Wow! Hana Hana Wow!
Gašparec Miloš, Čermák Miloš
Cena: 231 Kč
Věčné imago Věčné imago
Pecinovský Josef
Cena: 69 Kč
K elektronické knize "IMAGO. Ty trubko!" doporučujeme také:
 (e-book)
Policie Policie
 (e-book)
Pálenka -- Prózy z Banátu Pálenka
 (e-book)
Ostrov Ostrov
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Hana Lundiaková

IMAGO

Ty trubko!



neewit

IMAGO

Ty trubko!

hana lundiaková


Copyright © Hana Lundiaková, 2014

Cover photo © Petr Jedinák, 2014

Layout © Lucie Mrázová, 2014

ISBN 978­80­7473­276­8 (PDF)

Za finanční pomoc při vzniku knihy autorka děkuje Ministerstvu

kultury ČR, Evě Baumannové a celé svojí rodině.


Připsáno památce Radovana Oranže Volhejna



Odložte tento román, než se zhoupnete v pochyby na smyčce svých

životních jistot a přesvědčení.



11

HLAVA I

Dej, dej, čili dáš, čili dáš, dej rubínové pero, co srůstá

s víčky, dej, dej klovatinu lásky, až přijdou hedváb

ničky. Dej, dej, čili dáš, maminko, bych jak děťát

ko byl, ochráněný, před smrtí byl, ochráněný. Čekni

svoje děti, zda na ně běsy nemohou, tak čekni svoje

děti, zda stojí pevně na nohou. Dej, dej, čili dáš, čili

dáš, dej, dej, čili dáš, zas a zas, v šešulkách maličkým

našim dětem zrní... Ve skalnatém výběžku země, tam, kde končily železniční tratě, se narodilo přenošené, jako Švejk oplácané miminko. Hledělo na svět obříma telecíma očima a nezaplakalo a nezaplakalo. Pojmenovali je Houžvička.

„Budu jí muset snad nařezat, abych ji konečně slyšel.

To přece není možný, aby byla tak hodná,“ povzdychl si nad jejím kulatým černošsky našpuleným rtíkem nápadně svítícím z ručně vyšívané zavinovačky pyšný otec. „Furt jenom spí.“

„Šak sme si ji vymodlili, tak ještě aby zlobila,“ zavrněla

spokojená matka, netušíc, že holčička bude, až vyroste, vyhledávat černé ovce a jako bílá vrána zasvítí s nemalou ostudou nad pahorky své domoviny.

Avšak nepředbíhejme: klenuté příběhy se budou zno

vu vyprávět, jen jim musejí lidé dorůst. Jsme na počátku černé hodinky. Tak neklopte dál uši, není se čeho bát – konec světa přece nepřišel –, pojďme společně naslouchat hlasu vypravěče. Co víc si přát než hlas, jenž k vám bude s láskou promlouvat a nikde si nepřidá ani neubere...

12

Od prsu matčina byla odtržena poněkud brzo. Kolem

ohně se nevystřídalo ani devět měsíců a ocitla se v ce

lodenních jeslích – a teď si ji hledej, teplou náruč, jisto

tu, domov, maminku. Jsou tací, kteří ji hledají do konce

svých dní, a není kousku pevné země, jenž by jim ne

ujížděl pod nohama. Jsou tací, co jsou stále rozechvělí

a úzkost je vede křivolakými cestami ve frankensteinov

ské honbě za tím, kdo je stvořil. Jsou tací, co pitomce ze

sebe dělají, aby to před světem skryli. A pak jsou okamži

ky, kdy všechny tyto lidské larvičky ozáří blaho rados

ti a smíchu a hlava se jim štěstím roztočí, jejich plaché

kolouší oči znovu a znovu do pozdní noci vyhlížejí srnu,

v jejímž lůně by schouleni dozráli konečně k dospělosti.

Jak na kukly motýlů, tak i na ně tlačí čas, kterému je

radno se vymanit. Leč jen nemnohým je oprostit se a do

zrát dáno. Stíhání matku bolí. A není tu viny a není tu

obvinění, je tu jen podvědomé bezeslovné přání skuteč

ně přestřihnout pupeční šňůru, být sebou a jako dospělé

unikum být přijat, prdelka, plesk a tradá!

Když dorostla první třídy obecné školy, byla z ní dlouhá

vyzáblá tyčka s temnýma bystrýma očima a jemnými vla

sy. Oblečení na ní viselo, z věčně krátkých kalhot trčely

asijsky uzounké kotníky a miniaturní, k její výšce jaksi

nevhodná chodidla. Zápěstí čouhala z rukávů kostkatých

flanelek děděných po starším bratru. Bylo jí do určité

doby úplně jedno, co má na sobě a že si ji pletou s klu

kem. Hrála si dennodenně hlavně s chlapci a večer se sa

má noha samá ruka autisticky mrskala po domě, dokud

ji rodiče neposlali spát. Dívky ji až do počínající puber

ty pramálo zajímaly. Jedno léto zkoušela vozit kočárek

s pannou, další léto zkusila tančit lambádu v triu s oprás

klými snědými kočkami z cikánského ghetta. A přestože

spolu s nimi vysmejčila nejeden prochmelený byt, kde zrovna chtěli tanečnice navlečené do trikotů-lambádek vidět ožralí dospělí, bylo jí to málo. Naprosto nesrovnatelné s adrenalinem, jejž přinášely hry opačného pohlaví.

V devíti letech dostala recepis na brýle ke korekci rychle rostoucí krátkozrakosti, a v důsledku toho došlo k další změně. Máma jí koupila stejné obruby, jako měla třídní učitelka 5. B, čímž dcera velmi trpěla, ale nikomu se s tím nesvěřila. Jako kdyby nad ní někdo vyřkl ortel. Stále častěji se její jméno doma nezdrobňovalo a volali ji Houžvino místo Houžvičko nebo Prdelko, to když byla jen s mámou.

„Mami, kdy mi necháš narůst dlouhý vlasy?“

„Máš to moc jemný.“

„Mamko, ale vždyť já vypadám jako kluk.“

„Kdo ti řek takovou hovadinu?“

„Paní v krámě mi pořád říká chlapče, co si dáme...“

„To je Pithartka, stará zlodějka, tý bych nevěřila ani pozdravení.“

„Bych už fakt chtěla dlouhý vlasy, cos mi slíbila.“

„Tady máš sponku!“ i připnula Houžvičce na ulízlou patku otcovu pinetku, již používal při holení, aby mu jeho dlouhé černé vlasy nelezly pod žiletku.

„Ale mámiii!“

„Nebo budeš šilhat!“

„Vždyť už dávno šilhám. Ty vůbec neplníš sliby, to nemá vejšku.“

„No tak dobrá, ode dneška tě nebudu stříhat. Dej mi ty brejle, máš je jak prase.“

Sundala si děsivé kudlankovité půllitry a máma se jí, leštíc skla zástěrou, zadívala do bledé tváře. Houžvička již skutečně začínala vypadat jako hezká slečna, byť jí ujíždělo levé, po otci tupozraké oko. Dospělé ženě prolétl před očima trs nepěkných myšlenek a nezvaný strach o dceru utvořil v její duši velmi rychle zbrusu nový veliký uzel.

„Jakou básničku sis vybrala na tu soutěž?“

„Nerudu, o žebrákoj.“

„Tak začni.“

Obývákem zněla za srdce beroucí recitace, během níž maminka opakovaně zavzdychala.

Neplesala však, užuž v jasné kontuře uviděla, jak se třídní učitelce nebude originální volba líbit. Zvedla se z gauče a vzpřímeně, kulatá prsa vypjatá dopředu, napodobila hlas soudružky učitelky: „Krásné, ale vždyť přece naše krásná země nemá žádné takové žebráky! To bylo dříve, za Masaryka! Umíš ještě také jinou hezkou básničku?“

„Jinou se učit nebudu, tuhle mám nejradši!“

„No jasně, když se budeš snažit, dostaneš minimálně stříbrný diplom.“

Houžvička se začervenala, snažila se vždycky pouze tajně, aby to nebylo příliš poznat. Matčina prozíravost se ukázala gigantickou. Na stříbrný diplom to nebylo, leč na poznámku poroty, že by získala dokonce zlatý, nebýt smutného obsahu tak jímavě přednášených slok. Diplom byl z brambor a v žákovské knížce přibyla poznámka s důrazným otazníkem, kam na takovou literaturu dcera chodí. Víckrát se do žádné soutěže nepřihlásila. I otec prohlásil, že soutěž v recitaci a podobné akce jsou leda podvod. Rodina měla mnoho přátel a ti probarvovali každý víkend i všední dny návštěvami. Zdálo se, že žádná jiná famílie v okolí se nemůže honosit výsadou tolik oblíbeného a navštěvovaného domu a zahrady. Ti, kdo se tomuto faktu podivovali a ohrnovali nad ním nos, nemohli být pravdě blíž, když dům na konci města s pomlouvačně přidušeným hlasem cejchovali jako „cigánskou bárku“. Bílý barák svítil na chvostu zástavby, na prahu polní cesty směřující na severovýchod k nedaleké hranici s Polskem, jako

15

plachty Archy a bylo lze tady ukonejšit nejhorší úzkosti,

jež přinášela normalizace. Leč na mesiáše si tu nikdo ne

hrál. Vše běželo přirozeně – i veliké pivní sešlosti – jako

vlny přílivu a odlivu.

Koruna lípy byla protkána množstvím ostrých ranních

paprsků. Košatý strom stínil zátiší zbylé po pijatice. Jako

od Brueghela to nebylo, nemělo to k tomu však daleko.

Pingpongový stůl s potrhaným a flekatým ubrusem a po

valenými sklenicemi, rozmáčenými kusy chleba a domácí

ho koláče chytal poslední rosu rodícího se dne. Na udusa

né hlíně blízko kmene vyspával s rozhozenými údy opici

kudrnatý mařenáč ozdobený obložkou z listů a klacíků,

jimiž ho jako prvního odpadlíka uctily dlouho ponocují

cí děti. Hlavu měl položenou na velikém drnu záhadně

měkoučké trávy, jež ve dne sloužila jako poduška černé

mu kočičímu klanu hlídajícímu zahradu. Notně upatlaný

orosený hliníkový sud s křivou měděnou pípou stál na

stráži u rohu přiléhající garáže, umístěný přímo na mříži

kanálku, který ucintnuté pivo a seřezanou pěnu odváděl

rovnou do země. Pumpička už nebyla zašroubovaná do

nádoby, visela za vykřivené pérko ve větvoví lípy, hned

vedle stále ještě rozsvícené lampy.

Stolní svítidlo s dlouhým polohovatelným ramenem

bylo i s červeným stínidlem po celé léto upevněno me

zi větvemi, kabel omotaný kolem tlusté větve a podél

kmenu stažený ke kolně s elektrikou. Takže když tma

pod stromem zhoustla tak, že nebylo nic vidět, stačilo

stisknout vypínač a koruna lípy se rozzářila. Občas ně

kdo z hostí prohlásil: „Rudý pipin nás miluje...“, případ

ně „Hvězda tě vidí...“ a podobně.

Nelibé pocity některých zprudka nasvícených hostí vždy rozsekl poznámkou Houžviččin otec: „Tak že bysme to zhasli?!“ Ženské do jedné ihned začaly remcat, že při svíčkách nevidí na hento a na tamto, a proto zůstávalo světlo při mejdanech rozžehnuto. Rudá nerudá, není nic horšího než protivně se usmívající paní na besídce, navíc pak tápající kudličkou, kterým směrem se vydat k točeňáku. Ostatně i děti, pooblíkané do nejrůznějších doma spíchnutých hacafraků a bundiček z nepříjemných tkanin, ve vlasech po indiánsku slepičí peří, se lépe orientovaly, pokud se jim zachtělo přijít se na okamžik přichýlit k jednomu z velkých lidí.

Bylo sedm ráno, lampa ještě svítila. V domě právě vstalo nejmladší dítě a začalo se dožadovat péče. Bylo to krušné. Hlídat ho musel nevystřízlivěvší otec. Matka už v pět ráno, aniž by si šla byť jen na chvíli lehnout, mastila na kole do fabriky mezi ostatní textiláky, mezi stroje, mezi rozmrzelé stavy. Celé město bylo textilní, celý okres byl textilní – celá krajina se vlnila jako hadr v této bohem zapomenuté barvírně. Sudety měnily barvy pokaždé natvrdo. Stávající rudou však již slunce vyšisovalo do vyblité žluti. Mdlost a prázdnota ale naštěstí ještě nepohltily všechny místní. Byly tu bytosti příchylné k svobodnému životu, co si chtěly hýčkat vítr ve vlasech a těšily se z každého poryvu vlastní divokosti, i kdyby to mělo znamenat pouze další pitomý normalizační haldoprc a následnou oslavu – bez květinky... i bez její ztráty...

Tkadlena brala danost pracovního dne statečně, odpočinula si maličko ve dvou třech vteřinách mikrospánku, když na rovince nemusela dupat do pedálů. V duchu naváděla tkalcovský stav již cestou do továrny. Jakmile se bicykl zdál stáčet řídítko do mělkého příkopu – pic! praskl útek! –, probudila se. Aniž by se významněji snažila, plnila na 120 procent a o jejím údernictví se dokonce zmiňoval tisk. Diplomy si však doma nevystavila. Mezi přáteli svého muže se při jakékoli zmínce o nadplánu zapýřila. Manžel si ji totiž dobíral a škádlil ji pobídkami ke vstupu do strany. Bylo to nespravedlivé, leč i děti se na podobně blbých vtipech často podílely a dožadovaly se vstupu do Jiskry a Pionýru. Místo toho ovšem všichni pouze čas od času pobíhali s nenabouchnutou hadicí, když se cvičil zásah dobrovolných hasičů při požáru.

Nejmladší dítě, Benjamína, sedělo uprostřed obývacího pokoje na nočníku. Dumlala piškoty, jež jí do buclatých ručiček vložil rozcuchaný silně nevyspalý otec. V klidu tlačila a zároveň jedla. Otec na ni chvíli potichu mluvil, povzbuzoval ji a ukazoval si na trenýrky, v nichž nepotřebuje nosit plenu. Potom zapnul kotoučák, přehodil pásku omílanou v této domácnosti stále dokola a uvelebil se vedle nočníku na koberci. Magnetofon se roztočil, stopa začala hrát a on usnul. Z kotoučáku zněla změť tónů snad záměrně nepřesně rytmizovaných. Batole tlačilo do plastu a spokojeně poslouchalo tatínkovu nejoblíbenější diskotéku: „Jsi obětí vázanosti toxikomanické, mohlo by to býti k zlosti, ale je to komické...“ Nějaký smyčec na bůhvíjakém nástroji šíleně vrzal, rockovému kvílení to bylo na hony vzdálené. Bicí rozhoupaly dívčinu pěstičku. Jakési bzučení v nahrávce připomínalo otravnou mouchu, a tak ji honila. Otec jako strašný lesů pán slinil stále víc a víc do mastné loužičky ve stéblově zeleném karpitu. V poklidu snil.

Zdálo se mu o vlastních komediálních výstupech uplynulého večera. Teď právě běhal po zahradě s kolečkem, na jehož betonem zasviněném dně se natřásal pokořený sud opata, a štrúdl kamarádů ho stíhal s pípou a těžkými půllitry, v těsném závěsu funěla za špalírem mániček v montérkách a riflích žena v zástěře. Její úžasná nepřehlédnutelná hnědá zástěra, krepsilonově splývavá, byla plná barevných puntíků a z těch tryskaly malé pestré proudky lahodných osvěžujících tekutin. Jakmile si toho bodří hoši ve špalíru všimli, vykašlali se na nahánění muže s vehiklem a s nastavenými půllitry a tupláky obestoupili dámu v magické zástěře. Ta se přestala mračit, jak bylo jejím zvykem s přibývajícím večerem, když její děti ještě nespaly a místo toho se sem ze sousedství natáhlo několik dalších výrostků, jež nepostrádali rodiče, a počala zářit jako Polárka. Její manžel se nenechal zahanbit, odtlačil zavalitého chlapíka a začal jeden z proudků stáčet do prázdného sudu. Sílící proud moku crčel a crčel a zvonil v útrobách hliníku. Smích zúčastněných ani polární záře nad městem v té chvíli nebraly konce. Spící pantáta se převalil na břicho, líčkem rovnou do kyselého jezírka na karpitu.

Holčička se zvedla z naplněného nočníku, na chvíli se odbatolila a potom se k němu vrátila zpět. Jala se bezelstně kontrolovat obsah. Nejprve tam hodila uhlíkové očko, pak nos a konečně růžovou ruku. A exkrement se rázem ocitl mimo misku. Spící tělo se nepatrně pohnulo, aby se ještě lépe uvelebilo na rovném tvrdém povrchu. Holčička neměla mnoho trpělivosti hrát si sama. Zvedla tedy část smrdutého kusu, malinko se jím pomazala na předloktí levé paže a pohladila tátu. Ten se zavrtěl, ale neprobudil se. Dcera jej pohladila znovu, tentokrát po vlasech a poplácala ho po holých zádech a po rameni. Zápach zhmotnělý v hnědých šmouhách výkalu opustivšího nádobku se zmnohonásobil. Otec se stále nemohl probudit, neboť nepřestával stáčet proudící manu do hliníku. Dítě mazalo a mazalo, tetovalo a matlalo svoji nevědomou zápletku s exkrementem.

Zbytky eposu už malá nestihla dotetovat. Zabránila jí v tom starší sestra. Houžvička se probudila za pět minut dvanáct – zrovna když batole začalo s olizováním prstíků. Když hnědovlasá nitka v pyžamu vešla do dveří a zařvala z hloubky jako Galásová z nejnižších pater očistce, malá sestřička se rozplakala a v pruzích ohovněný pantáta se konečně probral z kómatu. Opice zmizela v jekotu. Echo dětského řevu kontrovaného otcovým klením proběhlo ulicí, od teletníku ke klášteru a zase zpět. Do továrny, kde už dvě hodiny s neuvěřitelným bušením jely stavy, naštěstí dorazit nemohlo. A tak se matka dál věnovala práci, k dokonalosti pilované od útlých čtrnácti let. Několik tkadlen spustilo obří stroje s půlhodinovým předstihem, aby si zvedly úkol, takže měly – to je k vzteku – zase náskok, v jádru však jelo vše, jak bylo třeba.

Když mladá maminka dorazila rovnou z oslavy přesně na 5:15 k bráně, zmateně hledala svoji píchačku na nekonečně rozlehlé dřevěné tabuli. Hotová planina s vyhřezlými bledulemi kontrolních papírků. Pod jejím číslem 123 se ale píchačka nenacházela. Boha jeho! Šátrala prsty kolem dokola, sup sup, nebo dojde pozdě. Píchačka byla fuč. Boha jeho! Užuž běžela za vrátným, když tu si uvědomila, že lístek dává vždy i přes výslovný zákaz hned vedle hodin. Aby jej co nejrychleji zasunula. Prokřupla čas, vrazila list zpět a vyběhla 49 schodů do šatny k ukecaným babám.

Se zbytkovým alkoholem v krvi měla dojem, že babinec hučí co celý soubor včelích úlů, a tak na sebe bleskurychle navlékla triko a silonovou zástěru s květinovým vzorem a průsvitnými knoflíky. Vlasy upevnila do ochranné síťky, která její jinak dost pohledné hlavě zajistila odpudivý vzhled, a zacpala si zvukovody voskovými tlumiči. Visací zámek zaklinkal na plechové skříni.

Sál, kde bez přestávky tlouklo 100 decibelů, jel naplno. Vlhký vzduch prosycený zápachem bavlny vytvářel na tělech tkadlen mokrý film, kvůli němuž se zástěry přilepily na kůži tak, že si v uličkách mezi stavy šukající dělnice připadaly jako v kombinézách pro potápění. Vlhko jako v prádelně – klimatizéři to zase přehnali! Tkadleny – Gervaisy hadr –, ranní vyslankyně nových pevných metrů, chloupek po chloupku obaloval mokrý bavlněný prach, lanugo textiláků. A bdícím seřizovačům z poletující bavlny, jak věčné pahýlky pupeční šňůry, pod košilemi rostly mastné pupničky.

Cvak, zastrčila člunek do prošlupu, dlouhým spoušťákem pustila stav a po něm dalších jedenáct mašin. Vše jelo. Vyrazila s hrnkem přes úzkou uličku. Pic!... Pic!... Pic!... Boha jeho! 3, 6, 4 stojí. Osnova nebo útek praskly, hrnek letěl vztekle na židli. Dlaní projela lamely a našla prasklou nit. Šoupla ji do nitěnky visící na šňůře, oběhla stav, navedla nit na paprsek, nesplést se, do této třetiny paprsku patří pouze tři nitě. Trefa! Zkontrolovala polohu člunku s útkem, zatáhla spoušťák a on jede. Minuta dvě, víc to nezabralo. Postupovala celou řadou. Kde je hrnek? Rychle, kafe teď! Tamhle je! Pic! Trojka, praskl útek.

Vytáhla člunek, vrátila karty, otevřela prošlup, našla správný konec zatkaného útku v dezénu, člunek, spoušťák jede. Hosana, úprkem chvátala do kuchyňky, až bílé pracovní boty čvachtaly naplněny potem.

„Nazdar, Jarčo!“

„Nazdar, Ančo!“ odpoví spolupracovnice slovy, jež nemají v hukotu šanci doletět do uší. Jak rády by si pokecaly, ale žádné se nechtělo vytahovat tlumiče. Odezíraly si tedy ze rtů.

„Taky ti to tak praská, kurva?“

„Jo, už aby byly dvě.“

„Je osm, mě porazí.“

Zdrhla zpátky, stihla nabít jeden buben cívkami a pic!... Pic!... Konec, stojí celá řada!

A tak jako robotka ke zbláznění pulzující na Reicha... Znovu to rozjela a měla čas zkontrolovat kvalitu. Prošla mašinu za mašinou, jestli dezén vypadá, jak má. Útek lítal sem tam, osnova nahoru dolů, buch, buch, buch. Jak pěkně to uspávalo.

O svačině se neměla čím potěšit. Kubánský pomocník Carlos, který se na sále učil tkalcovat, jí ukradl poslední sáček čaje a veškerý cukr ze sklenky od výživy sežral. Všichni Kubánci měli pocit, že co není v trezoru, náleží lidem, compañeros. Snědla štamfalce spojené sádlem, snažila se přitom neposlouchat tlachy na šatně a ignorovat dotazy, co bude vařit na víkend. Halušky, brambory, halušky, brambory a kopřivové karbanátky obíhaly jí hlavu co svatozář šešulku Máří Magdaleny. Ještě se stihla vymočit na toaletě bez prkýnka, ta byla všechna na dobu neurčitou odstraněna kvůli Kubánkám, protože používaly záchody zásadně jako šlapací.

Seřizovač už měl člunek obroušený, takže se jelo až do dvou repete, než padla.

„Do kelu, kde mám píchačku?“ nenašla svou bledulku vedle hodin. Sálmistr si zase dal tu práci a přesunul ji na pozici 123, takže musela oblézt celou dvoustrannou planinu s lístky. Potom se, s jazykem vyplazeným na košili, rozjela kolmo za svojí dětskou suitou. Houžvička seděla u malé Benjamíny na řádně vydrbaném a voňavém karpitu a učila ji stavět komín z kostek. Kotoučák ještě stále přehrával nekonečný pásek s Plastiky. Otec ležel na gauči a četl již popáté Bílého tesáka.

„To snad nemyslíš vážně?!“ vyjela na něho žena navrátivší se z práce.

„Cože?“

„Poslouchali sme to celou noc, okamžitě to vypni...“

Otec se podvolil, uznal, že má pravdu, ostatně měl „nové nahrávky už naposlouchané“, a zničená tkadlena se tak mohla uložit do vodorovné polohy místo něho a pod kočičkovou dekou okamžitě alespoň na dvě hodiny usnout. Ohleduplný muž si tiše hrál s dětmi v hromádce lega propašovaného na prosbu slovenského dědečka košickou Státní filharmonií v břiše tympánu z Belgie.

Pak se maminka rozčilovala u klavíru s Houžví, která nebyla schopná pořádně nic zahrát, a spánek už ji zase volal k sobě. Pomačkala Benjamínu, přebalila ji, nakrmila sunarem, nejstaršího syna uctila čtyřmi chleby se sádlem a jedním pohlavkem za pětku z českého jazyka a celá rodina se jako jedno mnohoúdé tělo přesunula do ložnice.

„A bude tady ticho!“ houkla hlava rodiny na děti, které se hihňaly na roztahovacích křeslech za manželskou postelí. Benjamína s dudlíkem usnula okamžitě.

Jenže spolu s dětmi se najednou začal hihňat také pantáta, rozsvítil vojenskou baterku s červeným a bílým filtrem a blikal.

„Neštvi mě,“ majzla ho žena naprosto grogy a bylo jí jasné, že minimálně na půl hodiny je po spaní.

„Do loděééééé,“ houknul na děti ležící dole.

Dva kolohnáti vyskočili a vlezli si mezi rodiče, jako by jim bylo oběma pět šest let, ne více.

„O psu Rekovi, tati,“ vyžádala si Houžvička a otec se jal vyprávět pomalým závažným tónem srdcervoucí příběh o výměně starého psa za nového a jeho pozdějším šťastném návratu domů, když se z nového psa vyklubal nekňuba a lenoch. Děcka do samého konce nedutala.

„A jakou měl Rek barvu?“

„Byl hnědej, ale se spoustou šedivejch chlupů.“

„A čouhaly mu taky z uší, viď...“

„Přesně, čouhaly do stran.“

„A dost smrděl, viď...“

„Přesně, jako naše maminka...“

Ta vzala poškádlení jako lichotku a trochu se uvolnila.

A teď byla na řadě ona, aby si něco vymyslela. Jenže se vůbec nechtěla namáhat, a tak vyprávěla svoji starou pohádku, kterou vymyslela na motivování Houžvičky k lepšímu vztahu k jídlu. Dcera byla totiž pro podvýživu zralá na ozdravovnu a dětská lékařka opakovaně apelovala na zlepšení jejího vzhledu, minimálně aby jí žebra nelezla, prosím. „Vždyť je jako z Dachau!“

Děti si zalezly zase na zem, otec párkrát zablikal, červená, bílá – ve tmě není klid, a mamina začala vykládat pohádku hlasem unavené indiánské babičky. Sotva stačila pohádku dopovědět, její hlas slábl a tichl. Usnula spravedlivým spánkem pracujícího lidu. Přestože Houžvička už dlouho toužila mít vlastní pokoj, kde by se mohla zašívat a hlavně kde by nemusela spát natěsno vedle funícího bratra astmatika, který rušil její mělké usínání, měla v oblibě i tuto podivuhodnou ložnici: útulná místnost byla stále přeplněná pestrobarevnými sny, příběhy, pohádkami vonícími spánkem a sladkým zápachem sunaru, vůněmi, jež přicházely ze snů o dalekých neznámých krajinách a tvorech, promísenými s vůněmi tělesných tekutin.

Před lety, po narození nejstaršího bratra, ještě než jej z inkubátoru konečně dali domů, ozdobil otec spolu se dvěma kamarády čelní stěnu spáľně malbou košatého kvetoucího stromu blíže nespecifikovaného druhu.

„Aby se klukoj u nás líbilo, milčo!“ houknul dolů od růžové květiny trčící jak pěst na oko z vrcholku na svou tehdy osmnáctiletou manželku.

Ta byla zvyklá na ledacos, a proto se ani nebránila. Složila na zem tašku, v níž přinesla domů od jakési známé nevídaně miniaturní šatečky pro nedonošená nekřtěňátka, a požádala mladého muže o jediné. Zda by se nepřevlékl z kanárkově žlutého saka a neméně kanárkově žlutých kalhot do montérek. Přece jenom sváteční vycházkový oděv, byť sebevíce excentrický, chtěla uchovat neponičený pro první společnou procházku s miminkem.

Už se viděla, jak kráčí zavěšená do manžela tlačícího načinčanou bílou libertu se sotva dvoukilovým Kájem a jak se co vosy na bonbon slétá k nim na čumendu postupně půlka městečka a velebí krásu dítěte.

Leč do kočárku jim v nemocnici nestrčili nejkrásnější miminko sluneční soustavy. Místo toho dostali ukřičeného nedonošeného králíčka s tváří vrásčitého starce.

Otec uklidňoval ženu selskými výroky: „Z toho vyroste! Vždyť je to celej můj děda! Jako by ho tam měsíc sušili!“

Matka byla po čtrnácti dnech, kdy ho neviděla, na rozpacích.

„Jestli nám ho nevyměnili za cizí? Vždyť je ještě hubenější než předtím.“

Nevyměnili, ze synka se brzo vyklubala otcova zmenšenina. Od narození třetího potomka Houžvička tvrdohlavě mlela o své představě toho, čemu říkala dětský pokoj. A drmolila o tom tak dlouho a vytrvale, až jí bylo vyhověno a táta, vybaven opět šajbovcem, kýblem s barvou, štaflemi a papírovou Večerníčkovou čapkou, pro ni vymaloval starý pokoj v patře. Nastěhovalo se tam piano, stůl, knihovnička a vůbec ne bratr, jak se původně předpokládalo. Pro něho byla vytvořena jakási jarryovská kajuta tři krát čtyři metry – pramálo ho to trápilo – v luftě, kam věčně mizel, na ulici, na poli nebo v lese, bylo místa dost.

Konečně spala sama a mohla si nechat zdát o rajských místech a slastně přitom vzdychat. Mohla si před spaním v klidu číst a nikdo vedle ní nefuněl, nic nešmrdlal, nešudlikal nohama a nenadával na její dětskou nespavost, již dlouho neúspěšně léčili metráky meduňky, máty a kdovíčeho navrch. Samice se rozhlédla a přeběhla ulici. Noc byla černá a ostrá, jediného světla kolem nebylo. Sebrala kus jídla mezi odpadky, rozhlédla se a běžela zpět. Takto tahala do hnízda potraviny dobrou hodinu. Pak se svinula do klubíčka a obalila malá oranžovorůžová tělíčka svého vrhu. Spali až do rána. Tenká nylonová vlákna vydrolená ze smetáku a stočené seno vytvářely teplé, dobře odizolované hnízdo. V něm bylo napěchováno dvacet malinkých tělíček, na jejichž hlavách byly zřetelné nedovyvinuté tmavomodré oči přetažené tenkou blanou a uzavřené uši. Hmota sevřená do pevného kruhu světélkovala živoucím teplem.

Ráno se na dveře kůlny dobývala kočka. Otec ji odehnal a zalezl do tmy uvnitř, malá dcera musela nejprve čekat za dveřmi. S čímsi tiše šramotil a pak pomalu otevřel a vzal dítě do náručí, aby je vyzvedl. Rozsvítil starou kapesní svítilnu. Světlo vytvořilo na seně ovál. Nadzvedl ztuhlý senný kruh jako nějaký poklop a pod ním se objevilo zářivé růžovooranžové živo. Maličká dcera nechápala, co to je. Vypadalo to jako shluk velkých červů schoulených do sebe.

„Narodily se myši, proto se kočka dobývá dovnitř. Musíme tu kůlnu aspoň na čtrnáct dní pořádně zavřít.“

„Vždyť je to ohníček. To nejsou myšky, tati...“

„Sou to myšky, v noci se narodily. Pořádně si je prohlídni, pak už se na ně koukat nesmíme. Vyrostou a takhle už nikdy vypadat nebudou – jako ohýnek.“

Houžvička stála vedle otce na štokrleti, které si přinesla ze sklepa. Ohníček ji uhranul. Jenže táta už zase spěšně zavíral dveře.

„Pozor, uhni, ať tě neskřípnu.“

Pocítila onen nepříjemný divný druh smutku dostavující se, když se rozloučíme s někým blízkým a osamíme v davu mezi cizími hlavami, z nichž žádná neskýtá pokračování dialogu.

Otec odložil na zem malou sestřičku a zamkl kůlnu na visací zámek. Benjamína se zatvářila jako boží umučení, avšak v podstatě zkopírovala to, jak se teď tvářila Houžvička. Jakkoli chtěla, byla přece už velká, rozrušení utajit, udržet je hluboko v sobě neuměla. Táta vzal prťavku za ruku, odvedl ji domů ženě a šel si po své sobotní práci. Bezprizorní dívka, prostřední z dětí, na dvorku osaměla a nevěděla, co se sebou. Chvíli se klackovala po zahradě kolem práce, do níž se jí nechtělo, povrtala se v nose a pak se rozběhla do domu k pianinu.

Jejímu novému místu se nikdy neříkalo „pokojíček“ nebo „dětský pokoj“, pouze a jedině „u pijána“. Bylo útulné i přesto, že pohled z okna měl několik atributů vězení.

Okenní rám byl osazen bílou, místy rzivou mříží, jež sice šla otevřít, nikoli však zcela vysadit, vyhodit, zmizet, byla stále na dohled. Nenáviděla tu mříž. Při delším pohledu na ni jí koprněly nohy, tuhly, sloupatěly. Na hraně plotu rozdělujícího sousedící zahrady bylo navíc oplechování s ostnatým drátem. Drát nesnášela ještě mnohem silněji. Nikdy se tam neusadila kočka, sýkora ani zimou zpitomělý vrabec. Ostnáč a za ním kejhání hus, pokvokávání slepic, smrad slepičinců, nekydáno... a pološílená stařena, sousedka v kšiltovce bůhvíodkud, opatřené nápisem Pako. Výhled pro magory, říkala si někdy.

Plot byl velice vysoký a latě hustě přibité, takže působil spíše jako nějaká zeď. A za ní se v pruhovaném mundúru šoural sousedčin manžel. Mukl uvězněný v alkoholovém odéru zvládal se, aby měl změnu, pouze vyložit na polštáře z okna do ulice a pozorovat „cvrkot“. Jedině ve státní svátek vyšel na ulici, stále v pruhovaném pyžamu, vykouřil lulku, podrbal se na hýždích a vrátil se zpět ke své crazy girl, jež se o něho starala stejně jako o tu domácí havěť.

Dospívající Houžvička vnímala temnotu těchto podivně vegetujících bytostí a občas ji z toho postihoval záchvat hnusu. Především když se ráno okolím rozléhalo alkoholikovo chrchlání a flusání hlenů, nepřesné unisono s kokrháním vypelichaného kohouta. Takové záchvaty končívaly bezbřehým vztekem, jejž většinou neměla jak ventilovat, a tak se v ní ukládal do vrstev smutku a zvláštní ostražitosti vůči světu. Hlavu si obalila polštářem, ale znovu usnout za zvuku chrchlání se jí už nepodařilo.

Houžvička tedy vyběhla schody a zasedla k pianinu. Přemýšlela o růžovém ohníčku a preludovala na nástroji jen nepatrně rozladěném. Klaviatura byla pevná, pružná. Improvizovala stále dokola jakési caleovské motivy, aniž by jakéhokoli Calea znala. Prsty jedné ruky rytmizovaly, druhá se laskala s jemnou, povědomou – protože líbivou – melodií. Hrála a v duchu si zpívala nepovědomá slova. Odněkud se občas ozvalo mruknutí kočky – neladící sporadický doprovod... Improvizovala a nevnímala to, docela se do hry položila. Ozvučné desky klavíru se chvěly a nesly hlasité vlny. Byly cítit v celém těle, docela užuž podléhala této repetitivní klavírní hypnóze. Matka podruhé zezdola zařvala: „Už toho nech!“ Dívka to odignorovala a nadále se věnovala hře a jenom nepatrně variovala týž sveřepý motiv.

Přestože stále slyšela kočku ohlašovat svou přítomnost v pokoji, neměla potřebu se ohlédnout nebo jakkoli změnit polohu. Kočka jí za to nestála. Teprve v okamžiku, kdy do místnosti pootevřenými dveřmi vtrhla nasupená máma, která už úmorné klavírní preludování nemohla snést, musela se otočit. Matka zaječela, jako by ji na kudlu brali: „Ježišmarjá, Kléofáško!“ Houžvička se urvala na otočné židli doprava, div že se nesvalila na zem. „Co ječíš?“ vyhrkla a pohlédla týmž směrem, kam se upíraly oči matčiny. Metr za klavírní stoličkou přidržovala u země kočka velkou zardoušenou myš. Dva žluté tesáky trčely z osliněné povadlé mordy. Mršina byla umolousaná, s dokonale prokousnutým krkem. Kočka se dožadovala pochvaly. Namísto toho ale dívka kočce předvedla pouze utkvělé civění na zdechlinu.

Než se vzpamatovala, duchapřítomná matka přinesla lopatku a chcíplotinu nabrala, že ji zakope. „Nebreč, co už, no... Utři zatím ty kapky krve! Podívej, jsou tady všude, i na schodech.“

„Dobře, du,“ zastyděla se, jako kdyby za to všechno mohla ona sama, a šla stírat krev. V ústech převalovala slinu páchnoucí po myšině. Stírala opatrně kapku po kapce, postupovala až dolů do kuchyně, kde kočka myš zakousla, a tu si v té vší hrůze mrtvých zubů uvědomila, že už měsíc neodepsala Zlatoustě. Ruská dívka se zlatým zubem vpředu a obrovskou bílou mašlí vysoko vzadu na zapleteném copu na ni posmutněle hleděla z fotografie, sedíc v lavici jakési malotřídky se šedivou poškrábanou tabulí, upevněnou na koze z nehoblovaných prken.

Zlatousta už dlouhé měsíce psala naléhavé dopisy s prosbou o zaslání bot a funkčních hodinek, jež u nich „vůbec“ nemají. V posledních dvou listech byly dokonce dospělou rukou vypodobněny teplé šněrovací boty nad kotníky a k nim bylo dětským rukopisem připsáno: „Prosím pošlete teplé boty, peníze máme, bot je málo, nevadí, když budou obnošené. PENÍZE POŠLEME, netřeba se bát! Nomer 4.“ Korespondence snad právě pro ty prosbičky pomalu odumírala.

Nedůvěřivá hlava rodiny ztrácela nad podivnými žádostmi nervy a odmítala posílat odpovědi, přestože si sama byla nucena celou minulou zimu utírat zadek našudlikanými novinami, a věděla tudíž, že východněji může být ještě hůře. Houžvičce bylo líto zakazovaných oblíbených luštěnek, které jí listy v azbuce přinášely. S vyplazenou špičkou jazyka je snaživě psávala a četla u kuchyňského stolu. Latinka je všední.

Osmělila se a zeptala se mámy, jež se uklidnila a začala krmit Benjamínu.

„Mami, ty boty, co už mi sou malý...“

„Co s nima?“

„Mami, nemohli bysme je dát do krabice?“

„Jasně že je dáme do krabice, jako vždycky.“

„Ale ne, já nemyslím do krabice se starejma škrpálama na půdě..., na poštu!“

„Ježišmarjá, nevotravuj, víš, co to je, poslat věci do Ruska?! Vždyť to tam vůbec nedoručej, ukradnou to.“

„A co když jí omrznou nohy, mami?“

Maminka se odmlčela, hladíc malinkou Benjamínu po vlasech.

„Ty mě tak štveš, neskutečně!“

Dívka vymáchala hadr tagovaný myší krví a jakžtakž čistý ho vyvěsila v koupelně přes trubku k odpadu. Co nejrychleji běžela hledat starou krabici od bot a svoje staré hodinky. Ty sice nefungovaly, ovšem nedalo se vyloučit, že si je tam někdo opraví.

„Mami, přece ty taky pomáháš lidem!“

„Mě nes...,“ ulevilo se jaksi samo pod fousy. Maminka byla soucitná, přestože kolem toho obvykle nadělala humbuk, že by se svaté Terezičce útroby obrátily naruby. Dokonce mnohdy i sprostě nadávala – nerada chodila kolem horké kaše, a když na to přišlo, neměla zapotřebí obtékat jakkoli velký problém. Šla k jádru, ať se to ostatním líbilo, nebo ne.

Od svých devíti let s ní Houžvička kupříkladu chodila pravidelně uklízet ke staré paní. Nechápala dost dobře, jakým způsobem patřila cizí babka k rodině. Pamatovala si jen to, že se kvůli jejímu vztahu a následné svatbě s pradědou pokusila její prabábi o sebevraždu a údajně tak činila pravidelně jednou do roka, dokud praděd nezemřel. Po 11 měsících šla za ním i ona. Rodině zbyla zcela cizí paní stejného jména a byla na obtíž všem, od koho očekávala pomoc.

Chodilo se tam z útlocitnosti vždy v pátek, a že byla bába uznalá, někdy jim oběma dala bankovku. Houžvička, na rozdíl od mámy, chodila ráda. Byt jí připadal jako malá džungle, sídlo s odérem dobrodružství. Maminka tomu říkala naftalín a bacily. Stařenka se ploužila pomalými kroky po bytě úzkými uličkami, procházela tunýlky mezi metr vysokými hromadami novin a papíru, jejž sbírala a nedala na něj dopustit. Nevelkou domácnost plnou všemožných tiskovin sdílela spolu se zakrslými králíčky.

Drobotina pobíhala svobodně po bytě, a kde chtěla, prokousala si cestu, doupě, spižírnu a kupodivu se i přes nedostatek kvalitní potravy množila. Houžvička měla kromě povoleného hraní si s ní za úkol uklízet bobky. Rychle exkrementy posbírala na lopatku, naházela do pytlíku, posadila se s jedním z králíčků na balík starých poctivě prostudovaných a ochmataných Květů.

Králíčkovi divoce tlouklo srdce. Oňuchávaje dětské dlaně stříhal ušima a nechal se krmit minimrkvemi. Mezitím se zpoza závěsu ozývaly vrzavé pohyby lidského těla posunovaného ve vaně. To maminka koupala paní v pěnové lázni. Houžvička se na ni nesměla chodit dívat, byla totiž „znetvořená“, jak sama říkala.

Pramálo to dítěti vadilo, králíčci byli k pokukání. Ale

když někdy cestou domů přece jen zvědavě dotírala, bylo jí řečeno stručně a jasně: „Nemá prso, jako Amazonka...“

„Kdo to je Amazonka?“

„To byly bojovnice a střílely z luku. A to prso neměly,

aby se jim líp střílelo.“ Houžvička byla z nedostatečné odpovědi zmatená, protože však neměla ani jedno prso, představovala si, že i ona bude jednou bojovnicí.

„Mami, koupíš mi luk?“

„Prosím tě, na co luk?“ zapomněla už, o čem byla řeč,

unavená matka.

„No na Amazonky...“

„Táta ti ho vyrobí.“

Jenže nevyrobil, a mnohokrát, i když už dospěla, mu

za to spílala.

Koněnko je celá od popela. Koněnko je rozhnětená.

Koněnko je v tobě i ve mně, ze-mě je celá Koněnko,

rozněžnělá. Lísavá je, to až běda, nikoli běda jí, jen

nelísavým běda, z půlnoci, po ráně, i kus od oběda.

Je Koněnko, víš o ní, jen netřeba jí hned tykat. Netý

kavá zprvu je, jak by byla prvá, v remuládě. Ojíněná,

to ona také bude, sněhem, ledem, nevinností osvině

ná. Koněnko jí jenom, co bys řekl švec, ne, že by jí

nechutnalo, snad jako by věděla, že zbývá vždy pro

ni málo. Neradno si v zrnku rýže na kuchtičku hrát,

radněji zrnka pod zemí tajně svlažovat, pomalinká

nad úponem ku tichu spět. Koněnko je svojská, nemá

bolehlav, že lámali ji už na všechny strany. Koněnko

se netřepí, nepáře na začátku ani na konci. Koněnko

se již snad pouze páří, jako kdyby poslední den měl

nastat! Styďte se za ni, když ne za sebe ona! A potom

vzpouzí se každé Koněnkově zkřehlé pomoci... po

moci... než se nechá jednou provždy pomocí bližních

vykostit... – něždu atvěta – ... celá ona! Ideální žena!

Nikdy srab! Bylo to zrovna na prahu puberty, takové rozhořčení... Náramně se pohádala s rodiči ohledně návštěvy hudebního vystoupení v místním sále v tu dobu již bývalého SSM. Benjamína řvala jako tur, bratr klopil uši, aby nedostal „po papuli, že jí nakukal, jak úžasná akce je ta Garáž“.

„Chápeš, Ducháček, nová vlna, víš vůbec, co to je?“ hý

kal už měsíc dopředu.

Houžvičce připadalo nespravedlivé a přinejmenším

podezřelé, že ji nechce nikdo pustit s bratrem na koncert božského Tonyho, ale pustili by ji s naprosto cizími lidmi do cizí vesnice na produkci kapely s pověstí příznivců skinheads.

Otec však prohlásil, že sametová revoluce ještě ne

znamená, že děti začnou chodit hlava nehlava chlastat a flákat se po nocích, a že bratr Káj je spolu se svojí partou zárukou jedině toho, že Houžvička přijde domů po čtyřech nebo vůbec, a že Kácu zná odmalička, tudíž je na něho spolehnutí. Vysoký zavalitý pán působil vcelku seriózním dojmem, ostatně byl to hospodský, navíc byl vskutku jediným z otcových známých bez houně či alespoň pokusu o ni.

Do poslední chvíle, kdy se měla v cizím autě poprvé vy

dat za humna, si nebyla jistá, jestli dělá dobře. Pak když zazvonil zvonek, už nemohla ucuknout. Otci se kapela nelíbila, podle jeho názoru to byla hudba pro děcka, takže se s díkem omluvil, že nepojede, a vyšoupl Houžvičku navlečenou v zářivém bílém pleteném roláku do mrazu. Do embéčka jí pomohl nasoukat zimní kabát, čepici, rukavice a zabouchl dveře. Mantricky zažádal o navrácení dcery v jediném celistvém kusu.

Viditelně si oddychla, když na sedadle spolujezdce spat

řila neznámou tmavovlásku. Představila se jako Emma. Její vzhled byl pro Houžvičku něčím naprosto nevídaným. Silně podmalované oči, havraní černí obarvené vlasy, tmavá rtěnka, černé šaty splývající přes černé rifle trubkového střihu. Punkové kanady sešněrované až pod kolena. Třináctiletá dívka se okamžitě začala stydět za svůj sněhobílý rolák a panenské po pás dlouhé hnědé vlasy. Znala doposud jen metalisty, v oděvu s plísní či bez, a familiárně vyhlížející máničky z řad nemetalistů. Podobný gotický zjev v městečku nebyl nikdy k vidění. Mimické svaly Emminy tváře byly jako mrtvé. Neusmála se, skoro nemluvila, a přesto byla obalená hmatatelnou mateřskou aurou.

Houžvička seděla za ní, na hubených bocích přepásána černým pásem s hliníkovou sponou. Koženková sedačka byla tak studená, že pálila do kůže, strčila si proto pod zadek pletené rukavice. Embéčko nastartovalo.

Auto na pneumatikách takřka bez vzorku si na zledovatělé silnici dělalo, co chtělo, pouze zázrakem se podařilo překonat nejtěžší překážku, stoupání na Pasa. A potom už bylo sypáno, což ovšem neznamenalo, že by se děvče přestalo bát. Choulila se do roláku a nasadila si čepici, alespoň pro ten pocit, když už tady nemůže sedět rovnou v helmě a v klecové karoserii, jak to znala z televizních přenosů z rallye Paříž–Dakar.

Nadskakovali po úzké silnici lemované zasněženými loukami, než řidič pronesl: „Žďár! Sme tady!“ Vtom embéčko přezulo na brusle a Houžvička se křečovitě chytla přední sedačky. Vůz se dvakrát otočil kolem své osy a zakončil svoji neladnou piruetu čumákem ve sněhu.

Skrze čelní sklo by takto mohli hledět na planinu s vločkami celou věčnost, kdyby úlek nerozetnul od volantu Káca dotazem: „Co myslíte, můžeme jet dál?“ Slabšímu pohlaví z úst slova neslynula vpředu ani vzadu, a tak to rozhodl: „Jednou jedeme na Fanana, tak tam taky dojedeme.“ Do začuzeného hospodského sálu, kde se hrálo, zbýval pouhý půlkilometr.

Dívenka si na bělostný svetr navlékla tmavý kabátec, aby nesvítila jako hlubinná ryba, a vystoupili. Barák rachotil – plecháč o smalt. A nad ním, co zákon v nás, čistě vyvedené souhvězdí Velké medvědice. Káca odvedl svou malou něžnou suitu co nejvíce stranou do bezpečí, do co největší temnoty ponurého sálu. Pod pódiem se motalo, zmítalo, navzájem kopalo, na sebe radostně naskakovalo a po zemi válelo množství plešek v nejrůznějších stádiích opilosti. Jakmile se Houžvička ve tmě rozkoukala, počala mezi bombry instinktivně vyhlížet své dva bratrance. Zřejmě však pro ně, tehdy vskutku přísné členy hnutí, byla tato kapela s ortodoxností na štíru. Její lídr se sice učil s nunčaky, ale jinak... „kapela pro děcka“..., a tak si tu námahu nedali a z domu nepáchli.

Na pódiu stál obrovitý zavalitý sumec. Otvíral ústa k nesrozumitelnému zpěvu, chvílemi jí to znělo povědomě, asi nějak Chandraradar sísajádra tesku tes py pi. Vahapádra, pryvešádra. Klukpukpici li. A namísto lalulá jen dádádá. Šachovnicové pole jeho řeznických kalhot se otřásalo, kapela mastila páté přes deváté. To, co znala ze dvou kazet, tento guláš nepřipomínal ani zdaleka. Spolek byl pod obraz. Dohoukaly Sovy v mazutu a zklamaný a do bezvadna nasraný Káca zavelel k odjezdu. Nechtělo se jí, Sovy ji dojaly, ale beze slova se podřídila. Často na to s něhou vzpomínala... Snad se tam mažou ty plešky dodnes... Dlouho potom neměla pramalou potřebu navštívit jinou zábavní akci. Zachtělo se jí však kapesného, jako měli spolužáci z osmičky. S nimi by potom mohla během odpoledního volna atakovat místní mlíčku a hodovat čtyřicet minut na jednom chlebíčku s vejcem a majonézou, případně okusovat obušek pendreku anebo honit sladké hrášky po těžkém porcelánu s pěti deky vlašáku.

Oheň byl na střeše znovu. Matka prohlásila, že peníze kazí člověka a že by je stejně hned utratila. Houžvička se tedy začala pídit po brigádě.

A konečně. S prvním ročníkem gymnázia nastoupila dráhu sobotní doručovatelky novin. Bylo to jako ve snách, leč skutečné, sešn v mlíčce s Lakmé a dalšími ze zadních lavic! Jednu z již zajetých a nacvičených sobot, bylo to v prosinci, se v pět ráno rozdrnčel na talíři budík. Se zalepenýma očima se postavila a sešla do kuchyně, dala vařit vodu na čaj a ještě poslepu ukrojila krajíc chleba. Pak pustila vodu, počkala, až odteče ledárna, a konečně se probudila v dlaních vlažné koupele. Chvatně na sebe navlékla kupičku věcí včetně punčocháčů a vlněných nadkolenek, naházela do sebe snídani a odemkla domovní dveře kňourající mrazem. Přemrzlý sníh vrzal pod nohama, od pusy se valila pára, jež daleko nedoletěla, umrzala a lepila se k bílé vrstvě na zemi.

Z kůlny vyndala kolo, zmáčkla dynamo a jela, dýchajíc štiplavý vzduch přes rolák a šálu. Jen si hrdlo nespálit, zpomalit. Vytlačila bicykl prudkým kopcem dolní brány města kolem zvláštní školy a kostela sv. Václava, kde stál kdysi kostel zakazovaný, luteránský, a pílila k poště, před níž se poprvé zastavila k odpočinku. Esku nikdy nezamykala, opřela ji na chodbě o zábradlí a zabouchala na sobotní směnu. Pošťačka jí otevřela a Houžvička proklouzla ke svému stolu.

Každá sobota před ni stavěla stejný úkol. Nejprve rozdělat svazky ještě voňavých a špinících novin, z těch, co už byly, jen odpočítat svůj počet: Právo, Lidové noviny, MF Dnes, Svobodné slovo, Zemědělské noviny, Sport, odporné Haló noviny, na něž se skoro nedalo ani sáhnout, jak pouštěly černou špínu, Špígl.

Toto rozvazování a velké třídění ji dnes malinko uvolnilo a rozehřálo. Z hliníkové konve si nalila horký čaj a opatrně ho postavila vedle třídiče, aby si nepolila kontrolní soupisovou knihu a noviny porozkládané kolem stolu a na něm. Zasedla, narovnala se, uchopila tužku, aby mohla psát čísla popisná, a jela po jednotlivých ulicích svého rajónu. Kus Spořilova, Černou stezkou dolů, Olivětín, jeho samoty a nahoru Benešov. Od nejbližšího domu, kde brali noviny, až po ten nejvzdálenější. Vzpřímená, pečlivá vhazovala noviny do třídicí skříně a jen málo se těšila do mrazu.

Běda, jak na někoho nezbyl předplacený výtisk – došlo k tomu bohužel takřka vždycky – co nejpečlivěji promýšlela, komu tento víkend očekávaný plátek nedonese. Mladou frontu, již nosila jen na dvě adresy, postrádala nejbolestněji a nejčastěji. Na poště se médium pravidelně kradlo a běda jí, jakmile přišla o pět minut později, výtisk prostě nezbyl, kupu rozebrali ostatní doručovatelé.

Nasupená domkářka v květované zástěře už toho měla dost, co čtrnáct dnů byla bez svazečku v kulaté schránce. Takže už Houžvi, snažící se na kole proplížit kolem inkriminovaného baráku, pokaždé napjatě očekávala. Když zase nedonesla, seřvala ji do posthumánní krychličky.

„Mám dneska navíc Sport,“ nesměle se pokoušela o příměří.

„Se Sportem mi děte víte kam..., chci Frontu.“

„Prosím, já za to nemůžu, musíte se obrátit nahoru.“

„Nahoru? Tam volám každou sobotu a nikdo to tam nebere...“

„No jo, když to se jenom doručuje, nikdo neouřaduje, to musíte v pondělí.“

Jenomže v pondělí již domkářka zařezávala na tkalcovně a měla svých starostí dost. Textilákům práce přibývalo. Jak po sametu klouzaly do kraje nové a nové zakázky, fabrika bohatla, platové výměry vypadaly optimisticky, a přestože se najelo na nepřetržitý provoz, málokdo hudral. V kotlíku bylo najednou všeho dost. Koho by to neuspokojovalo a nenaplnilo, alespoň na dobu neurčitou, štěstím.

Houžvičce bylo jasné, že téhle paní se nezbaví. Ledaže by začali do Sudet posílat nějaké jiné noviny nebo časopis a ona si je objednala. Nejednou toužebně hleděla na svištící pneu předního kola a představovala si, jak po něm jak na pásu z tiskárny vyjíždí úplně nový krásný barevný časopis nebo aspoň Něco! Spouštělo se to jako podmíněný reflex pokaždé, jakmile vyjela od té vzteklé paní zástěry dál k cikánským činžákům, kde toužila jedna až deset rodin znát výsledky zápasů z celé vlasti. Mnozí z ghetta chodili sázet.

Houžvička byla nucena nespravedlivou zástěru do posledního puntíku vyslechnout, a nabrala tak i desetiminutové zpoždění.

Musela být Bohu milá, protože právě dnes, v tento mrazivý den, kdy dokončovala třídění, ji vyslyšel. MF samozřejmě zase chyběla. Na poštu ale se zpožděním, když už bylo skoro roztříděno a doručovatelé se chystali zmizet do svých rajónů, přihučel záhadný hubený balík. Pod vazači se tísnil fixem, černé na bílém, popsaný útlý bůhvíkým objednaný a dovezený paklík: Respekt.

Celá se opotila.

„Sím, sím, mně chyběj zase dvě Fronty, nutně potřebuju tyhle dva Respekty, nebo mě zabijou!“

Vedoucí směny se na ni podívala. Znala ty repetice, domkářka se navíc podle všeho i dvakrát dovolala, takže Houžvička byla první, kdo plátky vyfasoval.

„Máš to mít.“

„Hurá!“

„Ale hoď sebou...“

Cítila se jako knížepaní v horké pivní lázni, jenom cimbálovka spustit. Tohle omlátí dneska té staré zástěře o hlavu. Číslo jejího domu slavnostně vepsala do rohu, druhé, kde absentovaly noviny, si nepamatovala, vznikl tam tedy otazník – dostala na noviny zálusk.

Vytahala všechno z třídiče, uložila popořádku do bílých tašek a mazala na chodbu pro kolo.

Mráz povolil, ne že by se nejelo ztuha, ale její oči skrze to štiplavé vrzání zářily zadostiučiněním. Zdalipak ji paní zástěra za Respekt pochválí? Užuž slunce slabě svítilo, na východě.

Byla tam, zase, a na minutu přesně. Ruku na klice čekala doručovatelku. Té pohasly jiskřičky v očích, ostražitě se napružila a dodala si odvahy.

„Fronta zase nepřišla... Ale podívejte,“ mávala Respektem, „tyhle noviny jsou dražší než Fronta a je v nich víc informací.“

„Dej to sem!“ otevřela plátek.

Sledovala ji, jak rychle listuje a zmateně těká po titulcích.

„Vždyť tady nejsou žádný obrázky. Dej nám Frontu, nebo odhlásíme noviny na celej rok.“

Houžvička sklopila smutně hlavu, jako kdyby se měla odhlášením jednoho předplatitele zhroutit ekonomika celé republiky.

„Stejně to kradeš pro sebe!“

„Nekradu, my bereme Lidovky, abyste věděla,“ měla se Houžvička k odporu a couvala k brance.

Zástěra neodpověděla, zařvala do útrob chodby: „Vojtěchu!“ a zalezla.

Mezi futry se objevil přiopilý Vojtěch, bývalý mistr mokré úpravny, pod paží brokovnici, bez kalhot, v rudých trenkách...

Doručovatelka urychlila odjezd a trenky za ní ještě chvíli řvaly:

„Tak to seš ty, ta zlodějka... Táhni od naší branky! Ať už tě tady víckrát nevidím a noviny si strč do prdele. A doma vyřiď, ať si táhnou zpátky do Peziňku, Slováci zasraný, nevděčný, kurvy jedny zlodějský fašistický.“ Ledy roztály, jednou, dvakrát, třikrát. Houžvička přestala být doručovatelkou a stala se mladinkou ženou – bez valného zmoudření. Naopak. Rozdivočela se a v jejích pouštních očích se rozhořely barbarské ohně. Už jen ji zahalit – rodiče o tom mnohokrát zauvažovali, neboť kolem jejich dcery vznikl klub zlomených srdcí a ani ti největší rváči nedovedli pochopit, proč je nechce. Divočela, ale ne a ne se smysluplně spárovat.

Z nějakého nevysvětlitelného důvodu ji víc než milenci nebo kluci k zulíbání zajímali pobudové, štamgasti a blázni ve zdejší formance. Chodila za školu, aby s nimi rozprávěla i plkala, někdy se stalo, že se dozvěděla i to, co vůbec nechtěla. Jejich pošlapané iluze defilovaly v dlouhé řadě dní i večerů, jež trávila v zažloutlém zahuleném světle. Pozvolna a jistě mezi ně začala zapadat, pozvolna si tělo zvykalo na přísun pravidelných malých dávek.

Většina obyvatel formanky neměla žádné odpovědi na otázku proč. Všichni si ji navzájem kladli, až se porafali nebo si vysázeli řádné tečky. Jeden týden se to celé handrkovalo kvůli divokým odsunům Němců v pětačtyřicátém, druhý pro dost záhadné vystěhování německých mnichů z obrovského kláštera, který jako vyhaslý sopečný masiv uváděl v úžas a děs a bude v ně uvádět také v budoucnu místní i nadržené turisty. Za měsíc létaly nadávky kvůli zakladateli zdejších Veba podniků. Venca tvrdil, že to byl Polák, Azor, že Němec, Radovan, že to dřív patřilo pod Kladsko, takže to byl dozajista polský Němec, už to jméno! Nakonec to vždycky uhasila Helenka nebo Bémič platem plným opatů. Případně někdo stočil řeč k cikánskému ghettu, které už mohlo být všem nakrásně ukradené, protože tam byl každý v ještě větším srabu, než si umí celé toto ghetto pijanů dobrovolníků představit.

Počet zameškaných hodin hrozil ležatou osmou, jenže tohle se ve škole neučilo, ani i když už bylo dávno po odsunu vojsk Svazu sovětských socialistických republik, i když už Houžvičku učil třídní s motouzem namísto opasku a s vlasy po lopatky. Vypadalo to, že ani neodmaturuje, natož aby šla někam na vysokou. Pozornost rodiny se proto upírala raději k Benjamíně, z níž ještě něco kloudného mohlo být.

Houžvička se oddala partě kamarádů, spolkáčům, huličům a formance. Klub zlomených srdcí nad ní instinktivně převzal ochrannou ruku – a pokud se jí podařilo opít se natolik, že by jí hrozila nějaká újma, vždycky ji dovedli, donesli domů.

Nádherná údolní krajina Sudet se nořila a propadávala hlouběji a hlouběji do sebe a lidé v ní stále nenalézali pevnou půdu pod nohama, aby mohli každodenními úkony dorovnávat tíhu minulosti, jež utvářela ty největší a nejpřehlíženější propasti, kudy odtékala veškerá jejich energie. Kdo mohl, utekl odsud ihned, jakmile dostal průkaz totožnosti. Ostatní více méně vegetovali, pár odvážlivců padalo na hubu a zase se zvedali ve snaze něco drobounkého změnit. Stalo se to právě tehdy, když její nejbližší přátelé odešli daleko odsud zorientovat se v kaskádách a promenádách velkých měst celé země i Evropy a domů jezdili jen výjimečně. Zbylí spolkáči obsadili malou hospodu s velkým nepoužívaným tanečním sálem v Rožmitálské vsi. Houžvička tehdy málem přišla o poctivost a nedalo se přesně říci, zda s mužem, či ženou.

Na zeleném suknu někdo prudce odpálil první bílou ránu – došlo k hlasitému rozstřelu. Půlené i celé koule se rozeběhly po ploše a pár z nich rovnou zapadlo do děr. Ostatní byly připraveny pro nové šťouchy, jež je budou posouvat k cíli kýženého vítězství.

Pod kulečníkovým stolem ve vesnickém lokálu, kde huliči a spolkáči, do té doby sebou navzájem opovrhující, poprvé společně pořádali karneval, ležela dvojice bytostí fyzicky podobných lidem. Hlasové projevy a zvuky, jež se odtud linuly, se ovšem jevily být spíše zvířecí. Kdybyste je nemohli vidět, usuzovali byste na nějakého vyššího savce. Silný patnáctiletý býček vlivem užitých barbiturátů nedokázal vydat žádný zvuk, jenž by se nějak podobal lidské řeči, a tak kašlal a šeplavě chrlil jakési přídechy. Ty mohly stejně dobře znamenat „ano“ jako „nevím“ i „ne“, avšak stejně dobře mohly znamenat, že chlapec prostě jen hodlá zadýchat zrcadélko dívčiny tváře, jež se mu tak líbezně nastavovalo, že se v něm šlo jenom těžko nezhlídnout. Dlouhovlasá Houžvička s apartním černým pavoukem nalepeným na levé tváři se nepřestávala chlapce na něco dotazovat a trpělivě očekávala odpověď. Připlazila se k němu pod masivní stůl v cudném záměru vyznat se mu ze svých něžných citů, opilá jako už dlouho ne. Bylo jí pod kulečníkem jako v pokojíčku, i hluk reproduktorů zde jako by zmizel, pozbyla tudíž svůj přirozený ostych ve věcech platoniky a jala se mu plně vydávat. Zdálo se však, že ramenatý chlapec dnes nejenže nemluví česky, ale také česky vůbec nerozumí. Zkusila to proto ve dvou jiných všeobecně zde známých jazycích, slovensky a rusky. Líh z jejích pěkně vykrojených úst vypouštěl však pouze několik tvrdých souhlásek špikovaných hezitačními zvuky. Sama si toho nebyla vědoma. A tak měla za to, že je odmítána.

Ve stavu bez jazyka ležely tu dvě děti dobré dvě hodiny. Zíraly na sebe. Na zeleném plátnu nad nimi mezitím proběhl jeden nevalný souboj trikolorových koulí, jeden kotoul vzad a jeden džudokotoul vržený přes roh, při němž se podařilo zlomit tágo, které náhlý gymnasta před výkonem nehodlal odložit. Ušmudlané sukno kdosi po sedmém pivu polil zelenou. Výčepní se na chvíli vzdálil z aristokracie pultu a hodil mokrý hadr na místo, kam ukazoval špinavý opilý vratiprst, jenž přitom ještě s



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist