načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Imaginace, hra a komika -- 2. rozšířené vydání - Vladimír Borecký

Imaginace, hra a komika -- 2. rozšířené vydání

Elektronická kniha: Imaginace, hra a komika -- 2. rozšířené vydání
Autor:

Práce vychází z moderního přístupu ve filosofii a společenských vědách, který odmítá tradiční západoevropský ikonoklasmus a staví imaginaci jako východisko lidského poznání a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  200
+
-
6,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 347
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 2., rozš. a opr. vyd., (v Tritonu 1.)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-725-4503-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Práce vychází z moderního přístupu ve filosofii a společenských vědách, který odmítá tradiční západoevropský ikonoklasmus a staví imaginaci jako východisko lidského poznání a činnosti. Vedle imaginace, jejíž základ vidí autor ve zdvojování mezi skutečností a zdáním, se dotýká blízkých oblastí, v nichž funguje podobné zdvojování, totiž hry, komiky a kreativity. Metodologicky se opírá o rozlišení mezi reduktivními, přírodovědeckými přístupy k společenským vědám, které imaginaci podceňují, a restitutivními přístupy, které jí přiznávají vůdčí postavení v lidském poznání. Kniha seznamuje s různými teoriemi imaginace, hry a komiky, s jejich genezí a strukturou. Dílčí oblasti jsou ilustrovány bohatým materiálem z klinické praxe autora: kresebnými technikami, jokoterapeutickými postupy s hrou s hračkami či s výkladem karet, analýzou komiky, humoru a absurdity. Z kreativních činností se kniha zaměřuje k oblasti brikoláží a ludismů. Ve svém celku se práce filosoficky opírá o fenomenologii, hermeneutiku a představuje výzvu současným scientistickým trendům, které se snaží otupit význam imaginace a zbavit ji její nezaměnitelné funkce v lidském životě.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Vladimír Borecký - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 1


Vladimír Borecký

IMAGINACE,

HRA A KOMIKA

Triton

2005

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 3


Své ženě Ellen

© Vladimír Borecký, 2005

Cover © Renata Ryšlavá s použitím díla Ellen Jilemnické, 2005

© TRITON, 2005

ISBN 80-7254-503-5

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 4


Obsah

Úvod: KKRREEAATTIIVVNNÍÍ ZZDDRROOJJEE KKUULLTTUURRYY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

II.. OOSSOOBBNNOOSSTT AA KKUULLTTUURRAA:: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

Personalizace a autenticita proti identifikaci a adaptaci . . . . . . . . . . . . 13

1. SCIENTISTICKÝ PŘÍSTUP: psychoanalýza, genetická epistemologie,

symbolický interakcionismus; . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

2. HUMANISTICKÝ PŘÍSTUP: analytická psychologie,

fenomeno-strukturální psychologie, psychodrama . . . . . . . . . . . 22

IIII.. IIMMAAGGIINNAACCEE:: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .31

Geneze imaginace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31

Redukce a restituce imaginace; konfigurace fantasmat, archetypální

konstelace, funkční symboly, fenomenologická kritika, archetypální

konstanty, konfigurace protovědomí, obecná archetypologie

DDooddaatteekk:: Štyrského oneirologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53

Imaginace v projektivních a terapeutických technikách . . . . . . . . . . . . . 59

1. PROJEKTIVNÍ TECHNIKY: monotematické, polytematické; . . . . . . 59

2. ARTETERAPEUTICKÉ TECHNIKY; . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64

3. STRUKTURA IMAGINACE: Archetypální test o devíti prvcích:

AT9, Ararat-test a Říp-test. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66

IIIIII.. HHRRAA: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87

Teorie a klasifikace her . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87

1. REDUKTIVNÍ PŘÍSTUPY: teorie /Hall, Spencer, Groos/, klasifikace,

ontogeneze /Erikson, Piaget/, psychopatologie; . . . . . . . . . . . . 88

2. RESTITUTIVNÍ PŘÍSTUPY: teorie /Stern, Buytendijk, Fink/, klasifikace

/Caillois, Lhôte/, ontogeneze, psychopatologie. . . . . . . . . . . . . 90

Prostorové analogie egovývoje v mimetické konstruktivní hře . . . . . . . . . 97

Mimetické konstruktivnítechniky:dolllay, MAPST aj.; mikrosvěty:

Wells, Lowenfeldová, Kleinová, Bühlerová; topologie a konfigurace;

1. REDUKTIVNÍ PŘÍSTUPY: Erikson, Kamp, Mabille; . . . . . . . . . . 100

55

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 5


2. RESTITUVNÍ PŘÍSTUPY: Kalffová, Mucchielli, Borecký. . . . . . . . 107

DDooddaatteekk:: Jokoterapie (tři kazuistiky) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115

Aleatorická hra s mimetickým potenciálem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138

Kombinatorická hra; Predikativní hra; Tarot; Aleatorický a mimetický

aspekt; Vylož si sám!

IIVV.. KKOOMMIIKKAA:: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147

Konfigurace komiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147

Zdvojování v komice; komika a humor; příčiny a rysy komiky;

1. REDUKTIVNÍ TEORIE: makroteorie humoru; rysy humoru;

ontogeneze humoru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 2. RESTITUTIVNÍ TEORIE: strukturující rysy komiky;

konfigurace komiky; ontogeneze komiky . . . . . . . . . . . . . . . . 155

DDooddaatteekk:: Gelototerapie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162

3. HISTORICKÝ MODEL VÝVOJE KOMIKY . . . . . . . . . . . . . . . . . 173

Absurdní figura komiky a Patafyzika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175

Šantán a kabaret, Král Ubu a doktor Faustroll, Jarry a filosofie,

Jarry a psychologie, Jarryho současníci a následovníci,

Patafyzické kolegium, Deleuzova reflexe.

DDooddaatteekk:: Rousselův Locus solus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191

Absurdní figura komiky v Čechách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194

1. GIGANTI ČESKÉ ABSURDNÍ KOMIKY: Hašek, Klíma,

Váchal /Breisky/; . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 2. OBDOBÍ 1918–1948: dadaismus, surrealismus, prakršno,

recesse; . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196 3. SORELA: paxismus, explozionalismus, šmidrové, kukuckismus,

fekálismus, tlapismus, somráci a Křižovnická škola, FOG, Vateň,

surrealistická skupina, patafyzika; . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201 4. OBDOBÍ 1968–1989: surrealismus, pako, vateň, KŠ, SCDŘ,

banalýza, Regula Pragensis; . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213 5. OBDOBÍ PO PÁDU KOMUNISMU: surrealismus, patafyzika, KŠ,

řimsologie, Regula, banalýza aj. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 223

ZÁVĚR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230

VV.. LLUUDDIISSMMYY:: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231

Mašíbl a obzvláštníci: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231

66

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 6


1. REDUKCE: teorie poznání, klasická psychiatrie, psychoanalýza,

antropologie; . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232

2. RESTITUCE: Bachelard, sociologie, art-brut, patafyzika; . . . . . . 235

3. KLASIFIKACE LUDISMŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238

Jazykové ludismy:

REPRODUKTIVNÍ: Géblin, Kollár, Kramář, Diviš, Zvičinský; . . . . . . ???

PRODUKTIVNÍ: Psalmanaazaar, Hron, Field, Lukeš; . . . . . . . . . . . 241

Vědecké ludismy: Nejedlý, Kahuda, Hrbek; . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 250

Mašíbl mašíblů: František Novák . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 254

DDooddaatteekk:: Queneauovy Děti bahna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 270

Blavierovi Literární šílenci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 277

SShhrrnnuuttíí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 280

SSuummmmaarryy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 283

TTaabbuullkkyy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 286

SSeezznnaamm oobbrraazzoovvýýcchh ppřříílloohh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 287

EEddiiččnníí ppoozznnáámmkkaa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 289

LLiitteerraattuurraa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 300

RReejjssttřřííkk jjmmeennnnýý . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 319

RReejjssttřřííkk vvěěccnnýý . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 333

77

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 7


IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 8


Úvod

KKRREEAATTIIVVNNÍÍ ZZDDRROOJJEE KKUULLTTUURRYY

V tradiční epistemologii, která v Čechách převažovala v herbartismu XIX.

století a v pozitivismu XX. století, se k problematice společenských věd akultury přistupovalo výhradně z pozic přírodních věd. To vysvětluje, s jakou

nevídanou lehkostí byl v dobách vlády komunistické ideologie přijímán

vědeckou veřejností engelsovský scientismus, který sice operoval smaterialistickou metafyzickou dogmatikou příčící se pozitivistickému neutralismu,

ale nijak zvlášť neprotiřečil zakotvené důvěře ve všemohoucnost přírodních

věd. Sledujeme-li naopak myšlenkový přerod bývalých marxistů, kteří nás,

ať již s bigotní či účelově předstíranou vírou ve vědu věd, učili historickému

a dialektickému materialismu zaštiťovanému vědeckým komunismem,zachycujeme u nich spíše návrat k neutrálnímu pozitivismu scientistickétradice, která si ostatně i v západoevropském prostředí myšlenkové svobody

udržuje dodnes silné pozice. Často se u nich porevoluční sametovápřeměna projevuje pouze záměnou epitet, kdy je dialekticko-materialistické

a marxleninské nahrazováno systémovým a liberálním.

Scientistické tendence převažují nadále zejména ve společenských vědách, v psychologii, sociologii a antropologii a promítají se i do pojímání obecné teorie kultury, kde je vztah člověka ke kultuře chápán jako forma adaptace, přizpůsobování sociálním a kulturním vzorům. Vedle identifikace skulturními paradigmaty v pasivní adaptaci je však možno k fenoménu kultury zvolit i opačný přístup formou individuace či personalizace v aktivním atvůrčím hledání autenticity. Autentické kultury je možno dosáhnout jenom skrze vlastní, osobní autenticitu.

Scientistický redukcionismus se svou ideou adaptace se v rovině poznání opírá především o realismus plynoucí z jistoty smyslového vnímání aracionálního myšlení. Nejistou oblast imaginace, fantazie, představování aobra>99

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 9


zotvornosti ponechával mimo oblast vážné vědy a rezervoval ji buďarchaickému typu předvědeckého, mytického, náboženského myšlení, nebo

nezralé infantilitě a psychopatologickým projevům, v nejlepším případě

uměleckým způsobům exprese. Proti těmto reduktivním přístupům však

stojí celá řada restitutivních teorií, jimž jde o nalezení smyslu lidskéexistence a jeho vztahu ke kultuře právě v opomíjené sféře imaginace.

To je důvod, proč se v našich textech snažíme zvrátit tradiční osupohledu a upozornit na imaginaci jako na základní, aktivní a kreativní zdrojkultury. V první kapitole věnované vztahu osobnosti a kultury se zaměřujeme na psychologické koncepce zrání osobnosti a jejich chápání enkulturace vrerezentativních reduktivních (Freud, Piaget, Mead) a restitutivních teoriích (Jung, Mucchielli, Moreno). Tím je dána výchozí rovina pro přiblíženígeneze a struktury imaginace (II.), geneze hry (III.), konfigurací komiky (IV.) a ludické kreativity (V.).

Společným rysem imaginace, hry, komiky a kreativity je reduplikace, fantazijní zdvojování mezi skutečností a zdáním, realitou a iluzí. V oblasti imaginace jakožto kognitivní funkce jsme odkázáni na introspekci. Hra se od čisté imaginace liší především tím, že se jedná o činnost. Průběh avýtvory hry můžeme pozorovat, popřípadě objektivně popsat. Hrové zdvojování samo má víceméně též vnitřní, introspektivní průběh. Zdvojování ukomiky, kterou lze zařadit nejspíše mezi postoje, které zahrnují kognitivní,emocionální a hodnotící složku, lze zachytit v inkongruenci, jež je zdrojemkomiky. V komice k sobě klademe nesourodé dvojice, ať již se jedná o předměty, věci, představy, slova či myšlenky. Zdvojování nesourodostí vzdorujepřiměřenému uchopení a vyvolává smích. U kreativity, ať již jde o činnostivědeckého nebo uměleckého typu, je již zdvojování přítomno ve vysocekomplikovaných formách. V našem textu si všímáme tzv. ludismů či brikoláží, tj. určité kreativní činnosti naivního charakteru, kde sice není možné sledovat kreativitu v její složité podobě, ale kde se nám ukazuje v přístupnějších elementárních a spontánních formách.

Klademe důraz především na porozumění genezi imaginace a dalšíchaktivit spočívajících na zdvojování. Držíme se při tom výkladu, který byumožňoval srovnat reduktivní přístupy k této problematice s přístupyrestitutivními, a otevřel tak problematiku imaginace, hry, komiky a kreativity v jejich klíčovém významu, který mají při utváření kultury.

K teoretickým úvahám připojujeme praktické příklady a ukázky. Tak

1100

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 10


práci s imaginací ilustrujeme na Archetypálním testu o devíti prvcích (AT9),

teorie hry doplňujeme seznámením s Technikami universa, které pracují

s aglomeracemi dětských hraček, a s technikou Vylož si sám,používajícívyklá

dacích karet, teorii komiky doprovázíme přehledem absurdního humoru

přístolních společností a ludickou kreativitu ukázkou jazykových a vědeckých

mašíblů.

Autor

1111

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 11


IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 12


Kapitola první

OOSSOOBBNNOOSSTT AA KKUULLTTUURRAA

Personalizace a autenticita proti identifikaci a adaptaci

Jedno ze základních východisek teorie kultury představuje formulacevztahu kultury a osobnosti. Variuje podle zaměření vědních disciplín, jimiž je

tento vztah postihován, a podle filosofické orientace určující přístup kproblematice.

Úhel pohledu je modifikován především hlediskem příslušného oboru společenských věd. Psychologie se otázkou enkulturace, osvojování kultury v rámci utváření osobnosti, zabývá z individuálního hlediska, ať již vpsychologii osobnosti nebo ve vývojové psychologii.

Vztah individua ke společenským a kulturním podmínkám tvoří hlavní jádro zkoumání sociální psychologie.

Sociologie odhlíží od individuálního aspektu a zabývá se socializací a enkulturací z hlediska větších celků, rodiny, zájmových skupin, z třídních, národních, popřípadě nadnárodních pohledů.

Přírodovědecky orientovaná antropologie se intenzivně zajímá o otázky působení osobnosti a kultury v rámci sociální a kulturní antropologie. Nad individuálním přístupem zde též převažuje zobecňující pohled na osobnost, vystihující určité typy a vzory chování při utváření osobnosti v etnických skupinách.

Problém vztahu osobnosti a kultury není řešen jen na poli parciálních věd, ale stal se i jednou z ústředních otázek filosofie, v jejímž rámci došlo k pokusům o vytvoření filosofie kultury, vycházejících z podnětů moderní filosofie dějin (Dilthey), filosofické antropologie (Scheler) a filosofie života (Nietzsche, Dilthey, Bergson, James aj.).

Problematika vymezování vztahu osobnosti a kultury představujeklíčový bod, v němž se střetávají přírodovědecky zakotvené teorie s teoriemibudovanými na humanistickém, nescientistickém základě. Je to právě důraz na

1133

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 13


adaptacireprezentovaný scientistickými přístupy, který je odlišuje odhumanistických přístupů, jež kladou důraz na autenticitu. Na jedné straněpřevažuje identifikace osobnosti s kulturou v rámci adaptace, na druhé straně

důraz na autenticitu osobnosti vůči jejímu postavení ve světě s možností

kreativního osvojování a ovlivňování kultury. Reduktivní přístupy sepřiklánějí k pojímání enkulturace, v paralele k socializaci, jako adaptace kdanému kulturnímu systému, institucím, zvyklostem a hodnotám. Dovolávají se

kauzálního principu determinace osobnosti biologickým, sociálním akulturním prostředím. Jejich explanace vztahu osobnosti a kultury má charakter

vysvětlování – obvykle promítnutím do zjednodušené a měřitelnějšíúrovně přírodovědeckých oborů (biologie, fyziky, matematiky). Restitutivní

postupy zdůrazňují více podíl osobnosti při předávání a vytvářeníkulturních hodnot – s podílem intuice, imaginace a kreativity. Nejde jim okauzální vysvětlování vztahu osobnosti a kultury, ale o porozumění jeho smyslu,

který každé vysvětlování zakrývá.

Aniž bychom se v tomto exkurzu do problematiky pokoušeli ovyčerpávající přehled dnes již nespočetných teoretických modelů vztahu osobnosti

a kultury, zaměříme se v ukázkách z vybraných reprezentativních teorií na

přiblížení této základní metodologické duality. Ačkoliv tím pochopitelně

nemůže být vyčerpána rozmanitost a mnohotvárnost přínosů jednotlivých

teorií, pokládáme i za cenu určitého zjednodušení tuto schematizaci vuvedení do problematiky z pedagogického hlediska za účelnou.

Respektujíce tento názorný zřetel, klademe zde tři reduktivní teorieosobnosti do protikladu ke třem teoriím vycházejícím z restitutivníhovýchodiska. Scientistické traktování zachycujeme předně v koncepci osobnostiopírající se o biologický determinismus, který klade důraz na afektivní a motivační

funkce, jak ji reprezentuje klasická psychoanalýza Sigmunda Freuda. Za

druhé v koncepci opírající se o logistickou determinaci poznávacímistrukturami a zdůrazňující význam kognitivních funkcí, jak ji představujegenetická epistemologie Jeana Piageta. Konečně za třetí v koncepci akcentující

sociologizující determinaci, která v symbolickém interakcionismu George Herberta Meada klade důraz na sociální komunikaci.

V humanistické linii traktování geneze osobnosti se pak nabízejíkomplementární koncepce. Z Freudova zvěcnění subjektu na objektpřírodovědeckého zkoumání se vymaňuje pojetí osobnosti vanalytické psychologii Carla

Gustava Junga. Nejen z biologického determinismu, ale i zracionalistické>1144

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 14


ho zarámování egovývoje do logických struktur operačního myšlení uPiageta se odpoutávají fenomenologicky očištěná pojetí osobnosti v koncepcích

inspirovaných existenciální filosofií (Roger Mucchielli). Konečně originální

pokus o překonání sociálního determinismu osobnosti představujekoncepce spontaneity v hraní rolí, kterou vytvořil Jacob Levi Moreno ve svém

psychodramatu.

1. SCIENTISTICKÉ PŘÍSTUPY

Psychoanalýza

Koncepce osobnosti rozpracovaná zakladatelem psychoanalýzy Sigmundem

Freudemklade důraz na vývoj lidské emocionality. Přes nedocenitelnéteoretické přínosy, kterými psychoanalýza obohatila pohledy na lidskénevědomí, imaginaci a dynamiku osobnosti, tkví metodologicky v zajetíscientismu XIX. století. Psychické, sociální a kulturní projevy osobnosti jsou

deterministicky vyvozovány z biologického základu, na který jsou téžkdykoliv zpětně redukovatelné. Osobnost je reifikována (zvěcněna), aby s ní bylo

možno nakládat jako s předmětem zkoumání přírodních věd. Freudovo já

se stává psychickým to, objektem mezi jinými objekty.

Osobnost je strukturována do tří vrstev. Instance Id (to) představujenevědomý, pudový základ psychiky. Instance Ego (já) jádro vědomí. Konečně instance Superego (nadjá) tvoří vrstva sociální a kulturní kontrolyodpovídající svědomí a mravnosti (Cvekl, 1965).

Vrstvy osobnosti jsou uvedeny do vztahu s vývojovým modelem. Vazby pudové energie k určitým tělesným zónám jsou závislé na modalitách, jimiž se v procesu zrání manifestují. V první vývojové fázi, tj. v prvním roceživota, je dominantní modalita sání. Erogenní zónu, do níž se soustředílibidosní energie, tvoří oblast úst. Hovoří se proto o orální fázi. Nasycenímateřským mlékem naplňuje vedle digestivního i erotické uspokojení. Inkorporace mléka přesahuje v touhu inkorporovat celý prs, včetně matky, která jespojena s úzkostí před hrozbou, že by mohl být subjekt v opačném případěpohlcen kojícím objektem. Tuto orální úzkost promítá psychoanalýza vantroologické rovině do výkladu kanibalismu, v němž nejde ani tak o zničení nepřítele inkorporací z nějakých agresivních, či dokonce kulinářskýchpohnu>1155

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 15


tek, jako spíše o překonání strachu, abych sám nebyl nepřítelem pohlcen.

V anální fázi (ve 2. a 3. roce) jsou v popředí emocionálního vývojetělesné modality expulze a retence (vypuzování a zadržování), související svýchovou sfinkterů při ovládání defekace. Anální perioda je nazývána téžobdobím negativismu. Ve druhém roce dítě začíná mluvit a Ego, které se v té době zakládá vydělením z původní orální jednoty s matkou, se o soběujišťuje slůvkem Ne!, kterým vyvolává pozornost. Instance Ego se dostává do magické, omnipotentní fáze a je velmi lehce manipulovatelná instinkty zvrstvy Id. Polarita mezi aktivitou expulze a pasivitou retence se přenáší dopovahových rysů a vytváří v dvojici sadistické a masochistické orientace idispozice k určitým typům sociálního chování a kulturní senzitivity.

Třetí vývojové období (od 3. do 5. roku) nazývá Freud falickou fází,protože libido se váže k zóně pohlavních orgánů. Ačkoliv v tomto období nejsou ještě genitálie zdaleka vyzrálé ke své reprodukční funkci, stávají se středem zájmu jak sebepozorování, tak srovnávání. Ve falickém období se objevuje polární modalita intruse a inkluse (maskulinní pronikání a femininnízahrnování). Do popředí vystupuje sociální funkce otcovské figury, kterázatlačuje dosud dominantní roli matky. Upevňuje se pozice Ego jako centravědomí a v rámci oidipovského komplexu se vytváří instance Superego.

Oidipovská problematika má v psychoanalýze klíčový význam přivymezování vztahu mezi biologickosychickým základem a sociálně-kulturní orientací jedince. Identifikace s budoucí sexuální rolí zde probíhá na bázi touhy po rodiči opačného pohlaví. Sociálně-morální instance Superego se ustaluje právě v souvislosti s potlačením incestuální touhy po matce u synů (Oidipův komplex) a po otci u dcer (Elektřin komplex).

Přechodnou fázi mezi falickým obdobím a fází vyzrávající genitality v pubertě tvoří perioda latence, odpovídající ranému školnímu věku. Zájem o sexualitu je v té době utlumen a zatlačen rozvojem poznávacíchschopností a satisfakcí v intelektové sféře. V latentní periodě se zakládajídispozice k sublimaci, tj. schopnosti zjemňování a metaforické eufemizacepudových impulsů a představ do oblasti sociálně akceptovatelných a kulturně oceňovaných postojů, názorů a činností.

Ve fázi zralé genitality v pubescenci a adolescenci dochází k nové,tentokrát definitivní identifikaci se sexuální rolí, v níž je třeba překonatnevyváženosti nahromaděné z předgenitálních stadií, které se s novou intenzitou vracejí ze sféry Id a Superego, pokud byly potlačeny a vytěsněny.Sekun>1166

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 16


dární narcismus revokuje primární autismus orální fáze, sadomasochistické

tendence se ozývají z vytěsněných oblastí anální fáze. Primární význam má

ovšem rekonstrukce oidipovské situace (Freud, 1971). Identifikačnímechanismy se netýkají jen vlastní sexuální role, ale hledání a výběru partnera.

Ideální ego se polarizuje ve vztahu k ideálnímu alter, druhému. Sublimační

aktivity vytvářejí předpoklady romantických vztahů a tvoří základumělecké exprese.

Zralá osobnost dospělého člověka je v psychoanalýze chápána jakobiologicky a psychologicky, tedy především sexuálně vyrovnaná bytost,identifikující se se svou sociální rolí v daných kulturních podmínkách. Vztah

osobnosti k civilizaci a kultuře je vztahem přizpůsobení. Bez očekávané

adaptace se jedinec vždy stává nějakým způsobem marginálním, buďneurotikem trpícím společenskými tlaky, nebo deviantem odporujícímzvyklostem a normám.

Samu kulturu pokládá Freud za represivní systém, sloužící k potlačování

přirozených živočišných pudů, přání a touhy po slasti. Kultura omezilasexuální pudy z širokého rejstříku projevů dětské erotické aktivity pouze naheterosexuální lásku, a i tu ještě usměrnila do monogamního legitimníhovztahu za cílem reprodukce druhu.

Civilizace a kultura vznikla potlačením a zákazy orálního kanibalismu,

sadistických análních agresivních tendencí a oidipovského incestu.Nezměrné množství energie, které zůstává díky tomuto potlačení nevyužito, se ovšem

nabízí k dispozici v kulturním uplatnění formou sublimace, schopnosti

změnit původní sexuální cíl za jiný. V psychoanalýze tak kultura vlastně

získává své dispozice z potlačených sexuálních perverzí. Morálka potlačila

přirozený tok sexuálního pudu. Kulturní pohlavní mravnost kromě legitimních aktivit vyhlašuje již jen sexuální abstinenci, a to ještě jinou pro muže

než pro ženy, které jsou společenským omezováním více vystavenyneurózám. Náboženství odvozuje Freud z infantilní bezmocnosti a touhy po otci

zajišťujícímu ochranu před nebezpečím. Jinak náboženství nařizuje vzdát se

přítomných slastí náhradou za posmrtné. Mýty jsou jen dávné sny lidstva

ve fylogeneticky mladších stadiích a podobně umělecká tvorba stejně jako

lucidní sny náhražkou dětské hry.

Kultura slouží ve jménu uplatnění principu reality proti principu slasti

k ochraně člověka před přírodou. Reglementuje uspořádání lidskýchvztahů za cenu vytěsnění přirozených instinktů. Touha, láska a uspokojeníslas>1177

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 17


ti ohrožují zájmy kultury a kultura omezuje touhu svými zákazy a tabu

(Freud, 1990).

Genetická epistemologie

Preferuje-li Freudova psychoanalýza afektivní stránky osobnosti, drží se

genetická epistemologie Jeana Piageta kognitivních aspektů. Psychika není

determinována temnými biologickými pudy, ale matematickouzákonitostí univerzálních struktur logického myšlení. Piaget traktuje biologickýmodel adaptace matematicky do dialektické dyády asimilace jakožto introjekce

zkušenosti do vrozených struktur psychiky a akomodace jakožtopřizpůsobení subjektu vnějším podmínkám (Jiránek, 1970).

Osobnost se rozvíjí ve třech fázích centrace. Stadium acentrace odpovídá vývojovému období prvního až druhého roku. Na ně navazuje fázeegocentrace, v níž se ustaluje já jako centrum osobnosti v období od dvou do sedmi let. Konečně následuje stadium decentrace, osvobození od egocentrismu otevřením sociálním kontaktům a vztahům k druhým, doprovázenérozvojem autonomie.

Rozvoj osobnosti je u Piageta vázán k vývoji poznávacích schopností a odpovídá třem na sebe sukcesivně navazujícím stadiím strukturyinteligence. První poznávací strukturou, která pokrývá počáteční dva rokyživota, je senzoricko-motorická inteligence. Spočívá v upevňování a koordinaci vztahů mezi smyslovým vnímáním a pohybovými aktivitami. Egovývoj v této fázi probíhá od adualismu k postupnému rozlišování subjekt-objektovépolarity mezi já a okolím. Charakteristická pro toto období je acentracevědomí, které se zvolna dualizuje.

Druhá vývojová fáze se odehrává v sémiotické struktuře inteligence, která byla připravena završením senzomotorického stadia. V období mezi druhým a sedmým rokem se vytváří nová koordinace reprezentativní inteligence,zahrnující především oblast počínající řeči a užívání slov jako znaků, symbolů, reprezentantů nepřítomné zkušenosti. Vedle řeči se paralelně rozvíjejí i jiné reprezentativní činnosti jako kresba a symbolická, imaginativní hra. Hry, které měly v senzomotorickém období charakter cvičení koordinacesmyslových, pohybových a kombinovaných aktivit, se mění v mimetickounáodobu v hraní rolí a v konstrukcích světů z hraček, imitujících skutečný svět a jeho vztahy.

1188

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 18


Ego se vyčlenilo jako centrum vědomí, ale je zahlceno vlastním objevem,

vyčerpává se vlastním sebeujišťováním a domnělou magickouomnipotencí. Egocentrismus reprezentativního vývojového období skutečně odpovídá

přesvědčení dítěte, že je středem světa, který je zde pro ně stvořen a otáčí se

kolem jeho Ego stejně jako se vesmír v Ptolemaiově geocentrické soustavě

otáčí kolem Země. Já se stává osou osobnosti i osou světa.

Ve třetí fázi se dítě propracovává v sedmém roce napřed ke konkrétním

operacím logického myšlení, později kolem dvanáctého roku kabstraktnímu operačnímu myšlení. Slova přestávají být jen reprezentací obrazů apocitů, ale stávají se pojmy v logicky zřetězeném kategoriálním systému.Teprve v této fázi je možno se plně odpoutat od animistického a magického

myšlení. Ve vývoji osobnosti umožňuje operační myšlení nastoupit na cestu

decentrace a vymanit se ze zajetí egocentrismu. Nejenom v kognitivnírovině, ale i ve vývoji socializace se otvírá na bázi srovnávání vztah k druhébytosti jako k rovnoprávnému druhému já. Je to patrné v oblasti hry, kde je možno

teprve nyní rozvinout společenské hry s pravidly. Ke zlomu v centracidochází v sociální interakci a komunikaci vůbec. V oblasti mravního vývoje se dítě

zbavuje egocentrické závislé morálky poslušnosti a vytváří si již autonomní

morálku odpovědnosti na základě interiorizace mravních norem. Jako

významný faktor se objevuje humor. Egocentrický smích měl sebeujišťující

smysl a uchyloval se k heroické, omnipotentní nadřazenosti vlastníhosebevědomí. Ego se v něm diferencovalo od vnějšku. Měl charakter výsměchu,

ironie, které se obracely vždy proti okolí, vůči němuž si vybudoval svoucentrální pozici. Humor jako výsměch obrácený proti vlastní osobě je možný

právě až ve stadiu decentrace, srovnáním sebe s druhými a s náhledemvlastních slabostí a nedostatků (Piaget, Inhelderová, 1970).

Ačkoliv Piaget svůj vývojový model nerozšiřuje na sociální a kulturní jevy,

bylo právě v této oblasti jeho pojetí egocentrismu úspěšně transformováno.

V antropologii a v sociologii se setkáváme s termínem etnocentrismus,vystihujícím přesvědčení etnicity, národa či kmene o svém výlučném postavení

vůči sousedním a odlišným etnikům. Podobně jako jedinec prožívají i celé

etnické a národní skupiny vývojové epochy, v nichž z původnínediferencovanosti přecházejí do stadia etnocentrismu, které má důležitý význam pro

sebeujištění etnika o své identitě. Tato identita zahrnuje obvykle rasovou

a jazykovou jednotu, vztah k obývanému teritoriu a k vlastním historickým,

popřípadě kulturním tradicím. Obyčejně se zpětnou platností si národ

1199

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 19


v etnocentrickém stadiu vytváří mýty a legendy o zakladateli kmene,heroovi eponymovi, praotci, který dal národu jméno a který legalizuje bratrskévztahy mezi příslušníky kmene a zajišťuje legitimitu v držení kmenového území

(Borecký, 1999a).

Podobně jako egocentrismus jakožto vývojové stadium nelzeztotožňovat s egoismem, nelze ani tento etnocentrismus ztotožňovat snacionalismem. Je evolučním předpokladem sebeuvědomění a sebeurčení národních celků. Teprve projde-li etnicita úspěšně tímto stadiem, dospívá sama ketnické decentraci, k překročení vlastního uzavírání před okolím.Etnocentrismus podobně jako egocentrismus nezná smysl pro humor. Ujišťuje se o sobě výsměchem a ironií obracejícími se vůči obklopení ohrožujícím barbarským světem. Je náchylný ke xenofobii, šovinismu a nekritickému nacionalismu. Johan Huizinga popsal analogický sociální fenomén jako puerilismus (z lat. puer= chlapec), jenž vyjadřuje nevyzrálost postojů jedinců a skupin(Huizinga, 1970). Teprve ve stadiu decentrace jsou národy schopny vzdát se své výlučnosti a porozumět cizímu etniku.

V postmoderním diskursu o kultuře je dosti frekventovaným pojmem eurocentrismus, který má smysl právě díky svému vztahu k infantilnímuegocentrismu, resp. etnocentrismu. Kritika eurocentrismu se staví protiiluzorní dominanci západoevropského či euroamerického myšlení a kultury jako paradigmatu pro evoluci ostatních kultur či jako naplnění vlastníhoposlání a ideálu evropské civilizace a kultury v anticko-židovské tradici,křesťanské a osvícensko-scientistické, resp. modernistické tradici. Je doporučováno provést decentraci eurocentrické vývojové fáze jak ve smyslu interkulturním, tak ve smyslu itrakulturním.

Interkulturální postup zdůrazňuje otevřenost a porozumění nezápadním kulturním okruhům a odstup od dosud převažující reglementaceeurocentrického paradigmatu. Proto deviza postotalitních států o návratu doEvroy, zavánějící tradičním eurocentrismem, je poněkud anachronická.

Intrakulturální postup vede k reflexi vlastních zdrojů nadřazenéhopostoje bílého Evropana v kritice osvícenských a scientistických ideologií, které se staly předpokladem technického a průmyslového růstu západní civilizace. Postmoderní diskurs vede k hledání a vymezení moderny, resp.modernismu ustavujícího se na přelomu XIX. a XX. století a k vytvoření decentrace vůči tomuto vnitřnímu zdroji eurocentrismu.

V decentraci od obou těchto zdrojů je pak hledáno paradigma budoucí

2200

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 20


planetární kultury, která by se měla vyhnout globalizaci a směřovat kuniverzalismu. Ačkoliv etnocentrické a kultorocentrické úvahy přesahují záměr

Piagetova kognitivního modelu egocentrismu, zdá se že i na tomto poli je

možno začít s decentrací na kognitivní úrovni.

Symbolický interakcionismus

Sociologické pojetí osobnosti vyzdvihuje společenskou determinaci lidské

osobnosti a vede nás k problematice socializace a enkulturace bez zprostředkování v individuálním vývoji afektivity nebo kognitivníchschopností. Americký sociolog Ralf Linton pokládá jedince za subjektivní stránku

kultury. Osobnost v sociologickém pojetí je souborem sociálních rolí, které

subjekt zastává podle toho, co se od něho očekává. Osobnost se stáváodleskem života sociálních skupin. V Lintonově koncepci je role spojena spojetím statusu jako jejím dynamickým aspektem. Status představuje pozici

v určité sociální struktuře a je od role neoddělitelný. Osobnost seprojevuje více jako člen skupiny než jako jedinec (Linton, 1936).

George Herbert Mead rozpracoval v rámci svého symbolickéhointerakcionismu i sociologickou koncepci osobnosti. Genezi osobnosti hledá vkomunikaci. V té si jedinec uvědomuje své Já jako skutečnost odlišující se od okolního světa uplatňováním svého sebevědomí. Rozhodující proformování osobnosti je schopnost postavit se na stanovisko druhého a převzít, respektive osvojit si jeho roli (role taking). Tím se jedinec stávásebevědomou osobou.

Mead vyšel z filosofické teorie osobnosti Williama Jamese (James, 1890), který v osobnosti (Self) odlišuje čisté Ego (I, subjekt) od empirického Ego (Me, objekt pro subjekt). U Meada se pojetí Sebe (Self) v procesuosvojování rolí též skládá ze složky Já (I) a Moje (Me). Me představuje organizaci postojů druhých osvojených jedincem, na které reaguje jako Já. Já je tedy reakcí individua na postoje druhých.

V sociologizujících pojetích vede důraz na socializaci a enkulturaci,osvojování společenských a kulturních norem společnosti, k podceňováníautonomie lidské bytosti. Tak Mead sám připustil, že vedle socializovaného Já, spočívajícího v konvencích osvojených forem chování, existuje ještěindividuální Já, jehož projevy jsou autentické a nepředvídatelné.

2211

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 21


Prvek Já v rámci osobnosti (Sebe, Self) tedy nebyl v poslední instanci zcela redukován na pouhý soubor sociálních rolí a osvojených norem, aleponechává prostor pro autonomii, svobodu, individuální výběr hodnot a rolí. Přesto na nás z Meadovy koncepce doléhá nepřesvědčivý předpoklad, podle něhož jako by role měla větší objektivitu než osobnost. Osobnost jekulturou více formována, než by měla podíl na jejím utváření (Mead, 1965). Ve všech třech uvedených přístupech, které se pokoušejí vymezit vztah mezi osobností a kulturou, ať již s odkazem k afektivním, intelektovým čisociálním strukturám, převažuje deterministická koncepce enkulturace jakoidentifikace osobnosti s kulturními paradigmaty formou adaptace. Scientistický reduktivní postup zachází s osobností jako s předmětem přírodních věd a s kulturou jako s rigidní kulisou sociální reality. Ztrácí se jedinečnost, svoboda a autenticita osobnosti a zároveň kreativní, sebenaplňující aseberozšiřující smysl kultury. 2. HUMANISTICKÉ PŘÍSTUPY Analytická psychologie V oblasti hlubinné psychologie se o restituci osobnosti a smyslu kultury pokusil Carl Gustav Jung. Nepřistupuje k osobnosti z dílčího hlediskaemocionálního, kognitivního či sociálního aspektu, ale volí integrující gnosogenní rovinu pohledu, rovinu smyslu a sebeporozumění.

Struktura osobnosti u Junga je polarizována mezi Ego jakožto centrum vědomí na jedné straně a Ipse (Selbst), totální osobnosti na straně druhé, přičemž geneticky má Ipse prioritu před Ego, které v sobě zahrnuje. Vesrovnání s Freudovým zpředmětněným já dává Jung svému Ego ve vztahu k celku osobnosti duchovní rozměr, který ho ochraňuje před tím, aby se stalneosobním objektem přírodovědecké explanace. Jungiáni hovoří o kopernikánském obratu, kterým bylo Ego vymaněno z ptolemaiovského geocentrismu, v němž zůstalo u Freuda i u Piageta a z něhož mu pouze Mead z úcty kJamesovi ponechává jakýsi únikový ventil ve filosofické rovině. Vedleegocentrace, vyčleňující Ego jako střed vědomí z celku Ipse, má Jung na zřetelicent>2222

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 22


roverzi, tendenci opačného směru, vyjadřující stálé vztahování Já (Ego)

k Sobě (Ipse) jako ke středu osobnosti.

Vývoj osobnosti sleduje Jung v metaforickém srovnání s dennímprůběhem slunečního cyklu. Dětství přirovnává k rannímu rozbřesku, mládí k svitu dopoledního slunce, které dostupuje poledního zenitu kolemčtyřicítky. Střední věk odpovídá záři odpoledního slunce a stáří večernímudohasínání slunečního disku.

Jungův žák Erich Neumann rozvrhl dětský vývoj až k dospělosti podle Bachofenova schématu vývoje rodiny na matriarchální a patriarchální fázi. Matriarchální fázi předchází období primárního vztahu k matce, kterézahrnuje nitroděložní fázi a první rok života. Ego se zde dosud neinstalovalo jako centrum vědomí a splývá s Ipse. Ve vlastní matriarchální fázi se Egovyděluje z původní jednoty a Ipse se ustaluje v obraze matky. Neumann téžhovoří o fázi lunární, kde se Ego otáčí ve smyslu centroverze jako Měsíc kolem Matky-Země. Po přechodném obdobíkoincidujícím s oidipovskou fázíklasické psychoanalýzy se vývoj dostává do patriarchálního, respektive solárního stadia. Obraz otce symbolizovaný Sluncem zde splývá s Ipse a Ego se kolem něj otáčí jako planeta (Neumann, 1970).

Do dospělosti se plně vyvíjí egocentrace, ale v druhé fázi života má být sebevědomí postupně vyvažováno harmonizací s celkem osobnosti v Ipse. Tento proces nazývá Jung individuace. Individuace je v přímém protikladu s individualizací, které odpovídají identifikační adaptační mechanismy egocentrace. Snad lépe by vystihoval smysl individuace pojempersonalizace, protože zde jde o naplnění a dovršení osobnosti.

Harmonizace Ego a Ipse, vyrovnávání vědomé osobnosti se svýmpřevážně nevědomým celkem, souvisí s Jungovým rozšířením oblasti nevědomí z psychoanalytického individuálního v kolektivní nevědomí. Kolektivní nevědomí jde hlouběji za osobní prožitky z raného dětství, které exploruje psychoanalýza, k historické paměti rodu, národa, rasy, k fylogenetickým kořenům druhu a biologickým počátkům všeho života. Ipse v sobězahrnuje vrstvy paměti národa rezonující v pohádkách a bájích, prehistorické adiluviální zážitky, engramy evolučních etap fauny, na jejímž vrcholu stojí lidský druh. Imaginace, ze které vyvěrají podivuhodné archetypální praobrazy, je vždy modifikována danou kulturou a archetypy dostávají konkrétnísymbolickou podobu v závislosti na kulturní tradici. Zároveň však poukazují ke společnému prapůvodu kultury. Osobnost dosahuje své autenticity

2233

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 23


a moudrosti pochopením kulturních dispozic, které se vymykajíracionalitě vědomí (Jung, 1992).

V pojetí individuace překonává Jung psychoanalytické chápáníosobnosti, kde vede identifikace s rodičovskými figurami k přiměřené adaptaci i k chápání kultury jako represivního systému potlačujícího sexualitu.Kultura se v Jungově analytické psychologii otevírá ve své plné hloubce a šíři ne jako něco vnějšího, čemu je třeba se přizpůsobit, ale jako zděděný poklad, jehož interiorizací je možno v duchu vzájemného obohacování působit na individuační proces i na rozkvět kultury samé (Jacobiová, 1992).

V pojetí centroverze překonává Jung logistický geometrismus Piagetovy decentrace, který zůstává na vědomém povrchu v kognitivní oblasti ducha, ale chybí mu imaginativní hloubka duševního prožitku.

Konečně v archetypu Persony přesahuje jednodimenzionální sociologizující koncepci role Meadovy osobnosti. Termínem persona bývala vantické tradici nazývána role herce, popřípadě maska, kterou se zahaloval. Varchetypu Persony klade Jung roli do opozice vůči osobnosti. Role je diktována společensky a vyžaduje přizpůsobení. Společnost v rolích očekává pro dané profesionální, rodinné a jiné sociální funkce určité stereotypní formy chování.

Člověk musí respektovat společnost a přijímat role, které jsou od něho očekávány. Jinak se dostává do konfliktů. Má si ale být vědom své role jako masky (Persony) a zároveň si má být vědom své osobnosti na drázeindividuace. Ignorovat důležitost role a masky znamená podceňováníspolečnosti. Ale ztotožnění s maskou a ignorace vlastní osobnosti znamená ztrátu autenticity.

Kultura má též dva rozměry. Může být brána jako něco vnějšího, jako maska represivní civilizace, které je třeba se přizpůsobit. Ale teprvezvnitřněním kulturních motivů v autentické osobnosti dostává své harmonické rozměry. Také v jungovské intenci jsou kladeny otázky splývání kulturních oblastí v budoucnosti lidstva. Interkulturální a intrakulturální obrat vychází z Jungovy interpretace platónských věků, období, která se střídají zhruba po dvou tisíciletích a vtiskují kultuře charakteristická paradigmata (Jung, 2003). Nedávný přelom tisíciletí je charakterizován přechodem zkřesťanského věku Ryb do Nového věku, věku Vodnáře (Acquarian Age).Příznivci na Junga navazující transpersonální psychologie a hnutí Nového věku (New Age) předpokládají přirozenou evoluční změnu eurocentrickéorien>2244

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 24


tace západní kultury v novém paradigmatu kultury planetární (Nakonečný,

1992).

Fenomeno-strukturální psychologie

Filosofickým tendencím kritizujícím aplikaci reduktivního přírodovědeckého výkladu na vědy o člověku dal jasný výraz Wilhelm Dilthey ve svém

Úvodu do duchovních věd z roku 1883. Zdůrazňoval rozdíl mezivysvětlováním (explanací) v přírodních vědách a porozuměním (komprehenzí), které

by mělo být cílem duchověd, tedy věd společenských. Vzhledem k tomu, že

subjekt-objektová polarizace je aktem vědomí, je nutno přistoupit ke studiu

člověka, historie, společnosti samostatně, hledáním smyslu celkovéhokontextu. Také přírodu doporučuje zkoumat jako fakt vědomí a součást lidských

dějin (Dilthey, 1901). Metodologický postup vedoucí k takovému záměru

nabídl na přelomu století Edmund Husserl ve své fenomenologii (Husserl,

1972).

Ve fenomenologii jde o uchopení jevů, jak se ukazují bez vztahu knějaké explikativní teorii. Husserlova eidetická a transcendentální redukce stojí v přímém protikladu k naturalistické redukci, jak ji známe např. uSigmunda Freuda. Jejím požadavkem je zdržení se úsudku (epoché), tj.uzávorkování všech kauzálních myšlenek, získaných poznatků, apriorních teorií avýkladových schémat. Neuznává dualitu subjektivity a objektivity. Co je nezávislé na vědomí, nemá smysl. Svět a vědomí jsou dány současně, v univerzální korelaci. Při tom Husserlovo transcendentální ego značí intermonadické, intersubjektivní já všech subjektů a nelze je osočovat ze solipsismu. Prostor smyslu a skutečnosti se zakládá v intencionálním aktu vědomí, v němž se konstituuje já i universum (Husserl, 1968).

Diltheyova a Husserlova kritika scientismu se promítá do filosofické antropologie Maxe Schelera a do řady proudů existenciální filosofie,zejména do fundamentální ontologie Martina Heideggera. Heidegger promýšlí ve svém díle Bytí a čas z roku 1927 podmínky lidské existence, když se vDescartově východisku v sebereflexi vědomí (cogito ergo sum) zaměřuje nikoliv ke gnoseologickému aspektu (cogito), explorovanému Husserlem, ale kontologickému aspektu (sum), a tím k samotnému bytí (esse). Člověka určuje jako jsoucno, kterému jde v jeho bytí o toto bytí samo. Lidskou existenci

2255

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 25


charakterizuje jako pobyt (Dasein), který se vymezuje jako bytí k smrti. Na

rozdíl od zvířete má člověk vědomí o svém bytí a o své konečnosti. Zvířata

a věci jsou, ale člověk existuje. Základním určením existence je vyjevovat

bytí v celku (Patočka, 1990).

Existence se ukazuje v situacích, jako jsou zapomenutí, úzkost, starost, které Heidegger pojímá jako existenciály, jež představují způsoby bytípobytu, na rozdíl od kategorií, jež se týkají nitrosvětských, nepobytovýchjsoucen. V zapomenutí přítomnosti bytí v sobě propadáme v běžnékaždodennosti anonymitě a ztrácíme svou autenticitu. Úzkost vyjevuje toto odcizení. Pociťujeme ji jako vystavenost před nic naší konečnosti.

Člověk (pobyt) jakožto bytí v možnostech buď před svojí konečností uniká do různých činností, rozptyluje se v zábavách, skrývá se do anonymního ono se (das Man), kdy se snaží dělat to, co se dělá, jednat tak, jak se jednáobvykle, tj. volí neautentický způsob bytí, nebo v akceptování konečnosti (vpředběhu ke konci) volí vlastní odhodlání – a to znamená zodpovědné bytí, tj. autentický způsob bytí (Heidegger, 1996). V rámci proudů filosofie života, fenomenologie a existenciální filosofie byla vybudována řada teorií osobnosti a kultury. Za ilustrativní pokládáme koncepci představitele francouzské fenomeno-strukturální psychologie, pokračovatele Eugena Minkowského, Rogera Mucchielliho, který získal psychoanalytický výcvik u Angela Hesnarda. Podržují-li Jamesovaspekulativní strukturace osobnosti, kladoucí čisté empirické ego (I a Me) vůči totální osobnosti (Self), a Jungova empiristická strukturace, kladoucí Ego vůči Ipse, metafyzické rysy lidské subjektivity, nabízí Mucchielli v relaci Ego aUniversum fenomenologicky očištěnou dyádu, tkvící v jednotné celistvosti vědomí.

Vývoj osobnosti sleduje Mucchielli v sukcesivních stadiích, v nichždochází ke krizím, které preformují existenciální krizi dospělého věku.Imanentní evoluci vztahu bytí a světa charakterizuje šesti universy, ve kterých se, i přes poplatnost psychoanalýze, snaží o překonání metodologickéhoredukcionismu. Sociální a kulturní vlivy nejsou pojímány jako vnější socializace či enkulturace, narůstající na biologicky připraveném psychickém terénu, ale jako rovnocenné momenty integrálního vývoje (Borecký, 1998a).

Krizi zrození interpretuje jako prototyp každé příští úzkosti předjímající existneciál úzkosti Martina Heideggera. V raném universu od narození do

2266

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 26


dvou let jde především o překonání krizí prvních dvou odstavení (popřerušení kojení a při nácviku sfinkterů), v nichž se zakládá ego v prefiguraci

pozdější krize juvenilní původnosti. Magické universum předškolního věku

se soustředí na překonání oidipovské krize, která zakládá relaci mezi bytím

a světem.

Universum scholarizace nepřináší významné krize. Je poznamenáno novou

modalitou vztahu ego, které si plně začíná uvědomovat sebe, a světa, který

se objektivizuje. V následném universu pubescence se odvíjí narcistní krize,

v níž se utváří ideální já jako zrcadlo vlastního ego a v níž je třeba překonat

hrozící konfúzi já v krizi identity. Ke zhroucení narcismu dochází vadolescentním universu, pro které má ústřední význam krize juvenilní původnosti.

Ta již s sebou nese vyhraněné rysy existenciální situace, v níž se otevírá svět

ztrácející své hodnoty a smysl. Zde hrozí přerušení vztahu mezi Ego sUniversem, o němž Mucchielli hovoří jako o desertismu. Desertismus je pokládán

za největší nebezpečí. Zbavuje existenci jejího smyslu, svět jeho reality a já

jeho integrity. Z této krize vychází definitivní osobnost dospělého jedince,

která vstupuje s individuální průpravou a zkušenostmi získanými opouzdřením do skutečných existenciálních situací života. Akceptace horizontu

smrti tvoří v relaci ego a universa zralého jedince podmínku jehoautenticity (Mucchielli, 1972).

Vztahu osobnosti k civilizaci a kultuře se Mucchielli dotýká ve svérozsáhlé práci zasvěcené utopickým koncepcím ideální obce. Realizaceautentického jedince se uskutečňuje právě v mezilidské komunitě. Člověk aspolečenství jsou dvě skutečnosti, které se udržují silou vzájemného vztahu. Jako

společenská bytost integruje člověk kulturu ve svém celku nejen pasivní

recepcí, ale i aktivním spolupodílením a spoluutvářením (Mucchielli, 1960). Psychodrama Jako propagátor sociálního, skupinového přístupu k psychoterapii, který narušil do té doby neproblematizovaný vztah mezi lékařem a pacientem, v němž byla zajišťována anonymita, diskrétnost, intimita a sociálníochrana, proslul naturalizovaný Američan Jacob Levi Moreno.

Ve zveřejňování psychických problémů spatřovala klasickápsychoteraie, včetně psychoanalýzy, vždy nebezpečí traumatizace pacienta. Moreno

2277

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 27


přišel s myšlenkou, že právě skrývání před societou fixuje a petrifikujeneurotickou symptomatiku a otevření se sociálním kontaktům traumatizacisnižuje. Vypracoval objektivistickou sociologickou metodu, sociogram, kekvantitativnímu zjišťování postavení jedince ve skupině a k posuzování skupinové

dynamiky, a psychoterapeutickou techniku psychodramatu, opírající se sice

o Freudovu teorii katarze, ale aplikovanou nikoliv v individuální, ale ve

skupinové psychoterapii.

V pojetí struktury osobnosti vyšel z Georga Herberta Meada, aleradikálně přepracoval jeho deterministické chápání sociálních rolí, kterévymanil ze scientistického objektivismu, když se opřel o bergsonovskou teorii spontaneity (Bergson, 1947). Morenovo sociální sebevědomí (Self) v sobě též zahrnuje obě dimenze Ego, empirické Me a čisté I, ale čisté Ego není jen pasivním rezervoárem Meadových osvojených rolí (role taking), ale zdrojem spontánního hraní rolí (role playing). Sociální Self autentické osobnosti se realizuje právě v této aktivní podobě (Anzieu, 1979).

Meadovým osvojovaným rolím se člověk učí a interiorizuje je.Morenovy hrané role mají charakter improvizací a zahrnují osvojování rolí jako svůj prvek. Osvojená role je ovšem stereotypní a odpovídá očekávanému anonymnímu chování v organizaci a fungování skupin. V sociologickém kontextu mají role objektivnější existenci než jedinec. Dle Morena jsou tyto role přijímány nevědomě a imperativně vnucovány sociálním tlakem. Hraní rolí je variabilnější. Je vždy aktuální odpovědí na roli druhého a má v sobě moment nepředvídatelnosti a překvapení. Má svou dynamickou komponentu v utváření autentické osobnosti. Osvojená role nás uzavírá. Hraná role nás osvobozuje.

V Morenově teorii egovývoje hraní role předchází zrození já. Ego sevynořuje z rolí a osobnost je hodnocena podle počtu rolí, které je schopna v sobě zahrnout. Hraní rolí vychází ze spontánního bytí, což je Morenův termín, sice vzdálený heideggerovskému Dasein, ale blízký bergsonovskémuživotnímu elánu. Není však zakotven v plynulém trvání (durée), nýbrž vheterogenním čase. K expresi totální autentické osobnosti v sehrání role, která má katartický moment, dochází v jedinečném okamžiku.

Prvním spontánním činem je samo narození, které není nahlíženo pod aspektem traumatu, ale v optimistické perspektivě utváření budoucnosti. Prvním hraním rolí je spontánní výkřik či výraz na tváři dítěte. Samo dítě se stává hlavním protagonistou svého psychodramatu, v němž matka a okolí

2288

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 28


postupně vystupují v rolích pomocných herců. První vývojové období končí

vytvořením identifikační matrice, v níž dítě integruje různé části těla v jeden

celek, rozlišuje sebe od druhých a hrově zpracovává jejich role.

Ve druhé vývojové fázi odpovídající předškolnímu věku dochází díky zdvojení imaginace ke kulminaci spontaneity v konfrontaci mezi realitou a iluzí, v promítání vlastních interiorizovaných rolí na druhé a vinteriorizaci druhých osob s jejich sociálními rolemi. Ve školním věku ustupujespontaneita sociální a výchovné reglementaci. V dospívání dochází buď krevoluci spontaneity, nebo k jejímu útlumu a akceptaci osvojených rolí.

Vlastním jádrem Morenova psychodramatu není ani tak teorie jakopraktická aplikace psychodramatických technik ve skupinové psychoterapii, která je zaměřena k znovuobjevování spontaneity a svobodné exprese v hraní rolí a k restituci autenticity. Sociální a kulturní souvislosti jsou vpsychodramatu implicitně obsaženy. V rozehrávání rolí je zdůrazňován aktivní vztah k lidskému společenství a kreativní vztah ke kultuře (Moreno, 1961).

Exaltovaná, neskrývaně megalomanická povaha vedla Morena kpřesvědčení o univerzalitě jeho učení a k jeho nekritickému přecenění. V koncepci sociatrie se snažil o vytvoření jakési světové psychoterapeutické kongregace a pokoušel se aplikovat psychodrama i v politice. Při návštěvě Moskvy v roce 1959 nabízel, že uspořádá na Rudém náměstí velké sociodrama, přičemž chtěl, aby si v jeho rámci osobně vyměnili role Nikita Chruščov a John Kennedy k získání vzájemné empatie, jež by vedla k navázání vzájemného porozumění a vedla přirozenou cestou ke zmírnění napětí a nastolenípřátelství mezi antagonistickými bloky.

V tomtéž roce navštívil I. mezinárodní psychiatrický kongres konaný v Československu v lázních Jeseník, kde se spřátelil s naším přednímprotagonistou psychodramatu primářem Jaromírem Rubešem. S nímzorganizoval Psychodramatický kongres v srpnu 1968 v Praze. Kromě četnýchzápadních psychodramatiků se sem však bez pozvání a v nečekaném množství dostavily z Východu sovětské tanky, na něž neučinkovala žádnásocioteraie. Jak vzpomíná přední francouzská psychodramatička Anne AncelinSchutzenbergerová, nemohl se Moreno dlouho vzpamatovat z šoku, který mu udělila brežněvovská lekce, když prchal s ostatními kongresmany do bezpečnější Vídně (Ancelin-Schutzenberger, 1981).

2299

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 29


Vztah osobnosti a kultury je na jedné straně vymezován v rámcinaturalis

tické redukce deterministicky, s důrazem na adaptaci osobnosti a jejíidenti

fikaci s danými kulturními vzory. Na druhé straně v rámci restitutivních

přístupů je kladen důraz na individuační či personalizační vzájemnéovliv

ňování osobnosti a kultury a na jedinečnost a autenticitu osobnosti.

3300

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 30


Kapitola druhá

IIMMAAGGIINNAACCEE

Geneze imaginace

Imaginace (představivost, fantazie, obrazotvornost) se v psychologii řadí

k základním kognitivním funkcím vedle vnímání (percepce) a myšlení. Ke

kognitivním funkcím patří také pozornost a paměť, ty však postrádajívlastní svébytnost. Pozornost a paměť můžeme upínat právě jenom k vjemům,

představám a myšlenkám. Vědomou imaginaci je možno rozlišovat podle

smyslových modalit, v nichž probíhá, na vizuální, auditivní, oflaktorickou,

gustativní a haptickou, popřípadě s přihlédnutím k proprioreceptorům. Dále

by sem patřily senzomotorické a motorické představy nebo představyafektivního charakteru. Zvláštní místo zaujímají představy verbální či orální. Ale

nejobecnější dělení je formulováno z časového hlediska: vjemové obrazy se

vztahují k přítomnosti. Kryjí se částečně s percepcí, ale jsou i důkazempodílu obrazotvornosti na vnímání, popřípadě priority imaginace předpercepcí. Paměťové (mnesické) obrazy čili vzpomínky se obracejí do minulosti,

anticipační jsou otevřeny k budoucnosti. Paměťové a vjemové obrazyoznačujeme jako reprodukční. Anticipační často jako kreativní.Vedle tétozákladní triády hovoříme o nevědomých obrazech (fantasmata, hypnagogické

úkazy, noční a denní sny).

Jean-Jacques Wunenburger rozlišuje vedle vědomých a nevědomých obrazů obrazy verbální, matriční a materiální. Verbální (lingvistické)představy jako metafora, synekdocha, metonymie nebo alegorie jsou spojeny s figurami smyslu, vyjádřovanými lingvistickými obraty (tropy). Kmatričním obrazům či protoobrazům řadí figury, kterými jsou schéma, archetyp a symbol, jež mohou mít charakter typu, prototypu, stereotypu, popřípadě ideálního typu. Materiální obrazy jsou většinou vázány k látkám, jichžpoužívají výtvarné či znázorňující techniky (Wunenburger, 1997).

V novověké psychologii se objevily snahy uvést tři základní kognitivní

3311

IMAGINACE.qxd 3.1.2005 15:16 Page 31


funkce do plynulého kontinua navazujícího na fyzikální podněty zvnějšího prostředí. Imaginace byla chápána jako prodloužení vjemu a jakopředchůdná forma myšlení. John Locke vytvořil dokonce koncept obecných

představ, které měly být základem abstraktních pojmů. V duchu Lockova

sensualismu byla rozvinuta scientistická asocianistická psychologie, která

sledovala fyzikální a fyziologická východiska. Z tohoto zajetí emancipoval

imaginaci Immanuel Kant, který jí přisoudil funkci schematizace přirekonstrukci smyslového názoru v rozumovém pojmu. V současné době se –zvláště pod vlivem sémiologie a sémiotiky – u imaginace zdůrazňuje více než její

mimetický (napodobovací) aspekt, její aspekt sémiotický, evokující význam

a smysl (Dubois, 2000).

Redukce a restituce imaginace

Vedle pohledu na scientistickou redukci a humanistickou restituci smyslu,

který se týkal obecnějšího metodologického postupu explanace, respektive

porozumění, jak jsme se mu věnovali v první kapitole, lze hovořit ještě o další

redukci, redukci imaginace a reprezentativních symbolických aktivit, která

se ča



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist