načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Iluzorvní spojenectví – Lamberto Ferranti

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Iluzorvní spojenectví
-11%
sleva

Elektronická kniha: Iluzorvní spojenectví
Autor: Lamberto Ferranti

– Tato kniha přináší českému čtenáři unikátní italský pohled na roli Itálie v první světové válce, při formování čs. legie v Itálii a na vzniku samostatného Československa. Vedle toho je ze široka popsána cesta Itálie do konfliktu, její ... (celý popis)
204
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost
Alternativy:

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 483
Rozměr: 25 cm
Úprava: ilustrace (některé barevné), portréty, 1 mapa
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z italského originálu La legione Ceco-Slovacca d’Italia nel processo di formazione della Ceco-Slovacchia ... přeložila Helena Lergetporer
Skupina třídění: Mezinárodní vztahy, světová politika
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7242-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tato kniha přináší českému čtenáři unikátní italský pohled na roli Itálie v první světové válce, při formování čs. legie v Itálii a na vzniku samostatného Československa. Vedle toho je ze široka popsána cesta Itálie do konfliktu, její komplikované vztahy se spojenci a protivníky, ale také vlivným papežským stolcem. Pro Italy byla důležitá otázka budoucnosti Rakouska-Uherska a zde žijících národů. K jeho rozpadu se zpočátku stavěli negativně, ale nakonec akceptovali jeho zánik a plně podpořili nároky Čechů a Slováků na vlastní stát a zásadně se podíleli na formování, výcviku a vyzbrojení čs. útvarů – legie a domobrany – na svém území. Ty následně sehrály důležitou roli při hájení hranic a zájmů nové republiky. Negativně se však Itálie stavěla ke zrodu Jugoslávie, ve které viděla svého nového protivníka v oblasti Jadranu, naopak Československo blízkého partnera. To nakonec, a se silným vlivem Francie, vedlo k tomu, že se zpočátku slibně rozvíjející československo-italské spojenectví změnilo v neuskutečnitelnou iluzi.

(role Itálie v procesu formování Československa)
Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Lamberto Ferranti - další tituly autora:
Iluzorní spojenectví - Role Itálie v procesu formování Československa Iluzorní spojenectví
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Iluzorni_spojenectvi_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 24.4.2020 11:55:36Iluzorni_spojenectvi_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 24.4.2020 11:55:36

Process BlackProcess Black


C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Iluzorni_spojenectvi_FRONTISPIS.ai 1 175.00 lpi 45.00° 24.4.2020 12:02:05Iluzorni_spojenectvi_FRONTISPIS.ai 1 175.00 lpi 45.00° 24.4.2020 12:02:05

Process BlackProcess Black


C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Iluzorni_spojenectvi_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 24.4.2020 11:52:58Iluzorni_spojenectvi_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 24.4.2020 11:52:58

Process BlackProcess Black


Photos © archiv autora, Fotoarchiv VÚA-VHA Praha,

Historické dokumentační centrum CEDOS, sbírka ČsOL

Translation © Helena Lergetporer, 2020

Cover art © Lukáš Tuma, 2020

Czech Edition © Československá obec legionářská,

Nakladatelství Epocha, Praha 2020

ISBN 978-80-87919-68-2 (printed – Československá obec legionářská)

ISBN 978-80-7557-242-4 (printed – Nakladatelství Epocha)

ISBN 978-80-7557-840-2 (ePub – Nakladatelství Epocha)

ISBN 978-80-7557-841-9 (mobi – Nakladatelství Epocha)

ISBN 978-80-7557-842-6 (pdf – Nakladatelství Epocha)


5

OBSAH

Předmluva k českému vydání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Předmluvy k italskému vydání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

PRVNÍ ČÁST . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

Anabáze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

Rakousko-Uhersko, iredentistické

tendence a snahy o nezávislost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35

Československo, které neexistovalo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49

Vstup Itálie do války a slovanská otázka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69

Vznik „Conseil national des pays tchèques“ v červnu 1916 . . . 93

Diplomatická šachová partie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107

Změna postoje italské politiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155

Cesta k římské smlouvě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203

Římská smlouva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213

Vznik československé legie v Itálii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229

DRUHÁ ČÁST . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241

Českoslovenští legionáři na italské frontě . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243

Úmluvy mezi spojeneckými zeměmi

a vznikající Československo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 277

Vznik československého státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 311

Intriky před mírovou konferencí v Paříži . . . . . . . . . . . . . . . . . . 327

Nové evropské uspořádání

a konsolidace československého státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . 347

Tažení na Slovensku a Podkarpatské Rusi

a zhoršení vztahů mezi Itálií a Československem . . . . . . . . . . . . 385

SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 475

Archivní prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 475

Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 476

Internetové zdroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 479 O autorovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 481

PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ

V  českém prostředí je účast Itálie v  první světové válce spíše méně známá a i zdejší československá legie je vedle legie ruské a francouzské určitou popelkou . Práce Lamberta Ferrantiho tak přináší pro české čtenáře zcela unikátní a čistě italský pohled na období první světové války a následné formování nových států .

Čtenář tak získá informace o vývoji Italského království v období na přelomu 19 . a 20 . století, proč se přimklo dohodou ke svým odvěkým rivalům na severu, aby nakonec do války vstoupilo proti nim . A jak složitě akceptovalo fakt, že po skončení konfliktu došlo k rozbití RakouskaUherska a ke vzniku nových národních států . K nim se poté nestavělo stejně . Zatímco v  budoucí Jugoslávii vidělo potencionálního silného protivníka, v možném státě Čechů a Slováků příležitost k rozšíření svých zájmů do střední Evropy . Proto, po počátečním dlouhém váhání, na počátku roku 1918 rychle podpořilo vznik čs . legie v Itálii, která ještě zasáhla do bojů na frontě . Následně ji rozšířilo o muže zajaté v poslední ofenzivě, vybavilo velkým množstvím ukořistěného i vlastního vojenského materiálu a urychleně přepravilo do Československa, kde se tito vojáci stali nejdůležitější silou při hájení hranice nové republiky . Podcenilo však „slovanskou vzájemnost“ a rostoucí vliv Francie, což nakonec vedlo k odcizení obou států a ke stažení italské mise domů . Bez fanfár a s l áv y .

Jak již bylo zmíněno, na všechny tyto události je v knize Lamberta Ferrantiho nahlíženo přísně italským pohledem, který českým čtenářům přináší zajímavé, mnohdy až překvapivé informace . A chování mladého Československa tak někdy nevyznívá zcela pozitivně . Avšak právě pro tento pohled zvenku je kniha velmi přínosná a určitě stojí za přečtení .

plk . v . v . Pavel Budinský, Ph .D ., MBA

předseda Československé obce legionářské



9

PŘEDMLUVY K ITALSKÉMU VYDÁNÍ

Na konci první světové války napočítala Itálie, jejíž celková populace tehdy dosahovala 35 milionů obyvatel, více než jeden milion mrtvých . Velká Británie vynaložila na financování své účasti ve válce částku, která by v přepočtu na dnešní poměry činila 160 milionů liber . Náklady pro celou Evropu, jak vítěze, tak poražené, dosáhly závratné výše . Tváří v tvář tak velkým obětem bylo nutné přesvědčit občany, že se vyplatilo vést spravedlivou válku, že vlastní národ se opírá o vyšší morální principy než nepřítel . Tehdy vznikly „narativy“, jak bychom je označili dnes, za nimiž se ukrývaly mnohem hlubší a komplexnější hospodářské, demografické a geopolitické tendence . Sto let po skončení první světové války, v  historické epoše, v  níž Evropa zažívá novou fázi polarizace, bychom se měli víc než kdy jindy kriticky zamyslet nad nálepkami „dobrých“ a „špatných“, „přátel“ a „nepřátel“, které jsou nám dnes prezentovány . V  oblasti mezinárodních vztahů platí princip, že národy nemají trvalé spojence nebo trvalé nepřátele, ale pouze trvalé zájmy . Jde samozřejmě o cynický přístup, který však zároveň slouží jako ochrana proti argumentům těch, již se snaží svět znázorňovat černobíle .

A profesor Lamberto Ferranti ve své knize vyzdvihuje právě tento aspekt: díky pečlivým a detailním rešerším, v jejichž rámci se soustředil většinou na studium dokumentů italské diplomacie uložených v paláci Farnesina, sídle italského ministerstva zahraničních věcí, nabízí čtenáři hluboký vhled do dosud málo známé historické události, již precizním a uceleným způsobem zasadil do dobového celosvětového kontextu a kriticky a etiologicky moduloval jednotlivé roviny zkoumání (historickou, politicko-vojenskou, ekonomickou, právní a kulturní) .

Itálie vyzbrojila a zformovala československé vojsko čítající zhruba 71 000 vojáků a dovedla je do vlasti . Za to od právě vznikajícího státu očekávala v  rámci pařížské mírové konference účinnou podporu ve své snaze regulovat požadavky rodícího se Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a dále šanci, že rozšíří svůj vliv a posílí svou prestiž v mladé

Iluzorní spojenectví

10

republice a tím pádem i v celé střední Evropě; těchto výsledků ale dosáhla jen zčásti .

Jak vyplývá z textu, italsko-československé přátelství – jehož stoleté výročí letos slavíme – v této fázi dočasně ochladlo, ale nikdy zcela nezaniklo, jelikož osvícené osobnosti na obou stranách je neustále udržovaly při životě . Vzájemné dobré vztahy přetrvaly i období, kdy se osudy obou zemí rozdělily a ony se ocitly ve dvou znepřátelených blocích .

Jako vedoucí zastupitelského úřadu jsem toto přátelství vždy obdivoval a mohu jen potvrdit, že jde o hluboký a upřímný vztah .

Aldo Amati

Italský velvyslanec v České republice

Velvyslanectví Slovenské republiky v Římě, jehož vedením jsem byl pověřen, vítá s  velkým uspokojením a zájmem vydání knihy pana profesora Lamberta Ferrantiho Iluzorní spojenectví: Role Itálie v  procesu formování Československa, jež v souladu s tradičně obohacujícími vztahy našich zemí dokázala nejen obnovit, ale i prohloubit nyní už stoleté přátelství .

Ján Šoth

Velvyslanec Slovenské republiky v Římě

Před sto lety, v roce 1918, skončila první světová válka . Následky tohoto válečného konfliktu zásadně změnily běh dějin na celosvětové úrovni, od tehdejší doby až po současnost . Vítězství ozbrojených sil Dohody a porážka Centrálních mocností umožnily vyhlášení nezávislosti Československé republiky, k němuž došlo 28 . října 1918 .

Je mi velkým potěšením, že díky knize profesora Lamberta Ferrantiho Iluzorní spojenectví: Role Itálie v procesu formování Československa, založené na dlouhodobých a důkladných rešerších v italských

PČedmluvy kŘitalskému vydání

historických archivech, dnes vycházejí na světlo mnohé, často zapomenuté aspekty vojenské, politické a diplomatické spolupráce mezi představiteli československého a italského odboje během první světové války . Tato spolupráce pokračovala i v prvních měsících existence právě založeného československého státu . Autorův výzkum je součástí velkého projektu rekonstrukce historické paměti, jehož cílem je připomenout zapomenuté stránky naší společné cesty v letech 1918 až 1919, období, v němž Itálie hrála významnou roli při zrodu Československa a utváření jeho ozbrojených sil .

Jozef Špánik

Rada Velvyslanectví České republiky v Itálii

Jak italská, tak i česká a slovenská historiografie dosud přehlížely osudy československé legie, jež svůj válečný prapor obdržela na schodišti Oltáře vlasti, památníku Viktora Emanuela II . v Římě, třebaže od této chvíle uplynulo už sto let .

Italové toto téma přehlíželi, ačkoli svou pozornost štědře soustředili jinam a často zveličovali důležitost hlavních událostí moderních dějin . Budiž . Nelze se však smířit se skutečností, že česká a slovenská historiografie dosud o toto téma neprojevovala zájem, nebo je dokonce poslušně ignorovala .

Jistě existují i moudřejší historikové, méně ochotní k ústupkům, kteří se pokoušeli k  této záležitosti vyjádřit, ale jak během první i třetí československé republiky, tak i po jejím rozdělení v Praze a Bratislavě platilo, že mocní se nesmějí vyrušovat od práce .

Zavedeným historiografickým světem jistě otřese historický výzkum, který Lamberto Ferranti provedl s velkým nasazením a vědeckou poctivostí . Začínáme znovu a od nuly .

Díky těmto stránkám uvidíme minulost z  jiného úhlu, bez ideologických, politických či antropologických klapek: Československo za prvních sto let své existence zažilo vysoce nespravedlivé útoky a zásahy do své svrchovanosti, ale podobně nespravedlivý a zavádějící byl i popis jeho vzniku .

Profesor Ferranti otevírá dveře a okna a čerstvý vzduch, který jimi proudí, je ku prospěchu všem, kteří mají dobrou vůli, uvědomují si závažnost tématu a věří, že pravda nakonec zvítězí .

Ano, právě tak: Pravda vítězí, nebo také Pravda víťazí, zkrátka Veritas vincit .

Sergio Tazzer

Předseda CEDOS

*

*

) Centro di documentazione storica sulla Grande Guerra – Centrum historických

studií o první světové válce

PRVNÍ ČÁST

VZNIK ČESKOSLOVENSKÉ LEGIE

V ITÁLII V CELKOVÉM KONTEXTU

PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY

15

ANABÁZE

Sarajevo: následek, nikoli příčina

Sarajevo, 28 . června 1914 . František Ferdinand Karel Ludvík Josef ar

civévoda Rakouský-Este (1863–1914) z  habsburské dynastie, budoucí

vládce rakousko-uherského císařství, jehož strýc František Josef nemá

příliš v lásce kvůli jeho sňatku a „moderním“ politickým názorům, krá

čí společně s  manželkou Žofií Chotkovou, vévodkyní z  Hohenbergu

(1868–1914) k vozu, v němž oba naleznou smrt .

V  10:15 hrozil první atentát: člen organizace Černá ruka (Crna

ruka) Muhamed Mehmedbašić byl připraven ke střelbě z  domu, ko

lem nějž průvod projížděl . Ale jelikož na něj neměl volný výhled – jak

později tvrdil –, raději zbraň nepoužil, aby neohrozil provedení celého

Odjezd arcivévody Františka Ferdinanda d’Este a Žofie Chotkové od sarajevské

radnice před atentátem 28. června 1914 (sbírka ČsOL).

Iluzorní spojenectví – první část

16

plánu . Druhý atentátník Nedeljko Čabrinović hodil na automobil Františka Ferdinanda bombu (jiná verze uvádí váleček dynamitu), ale netrefil se .

Gavrilo Princip naopak nezklamal: jeho výstřely zasáhly Ferdinanda do krku a jeho ženu do břicha . Projektil, který zabil následníka trůnu, je uchován v jeho někdejším sídle na zámku Konopiště poblíž Benešova, 47 kilometrů jižně od Prahy .

První oficiální verze, které byly na hony vzdáleny skutečnosti, se celý čin snažily vylíčit jako studentskou iniciativu . Za atentátem přitom stáli významní představitelé srbského vojska, mezi jinými Vojislav Tankosić, Milan Ciganović a Dragutin Dimitrijević, vůdce skupiny, o němž bylo známo, že 11 . června 1903 na popud armádních špiček zavraždil srbského panovníka Alexandra I . Ten neměl žádného legitimního potomka, navíc se oženil s Dragou Mašínovou, o patnáct let starší vdovou pochybných mravů, která byla zavražděna společně s ním .

Cílem jejich plánu, jež posléze došel naplnění, bylo dosadit na trůn Petra I . z dynastie Karađorđevićů . Ten později, v těžkých dobách první světové války, i přes vysoký věk sedmdesáti let podporoval svého syna regenta Alexandra v úsilí o vytvoření Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a stal se jeho prvním panovníkem .

Po atentátu na rakouského následníka trůnu, nikoli však kvůli němu, se rozpoutala válka, která přivedla na bojiště 70 milionů mužů (v  Evropě jich bylo kolem 60 milionů) a zanechala za sebou více než 9 milionů vojenských a zhruba 7 milionů civilních obětí . Příčinou obrovského množství mrtvých nebyly jen válečné operace, ale také bída a nemoci . Ačkoli obvykle nebývá zahrnována do výše uvedených čísel, je k nim třeba přičíst i španělskou chřipku, katastrofální pandemii, jejímuž tragickému řádění v letech 1918 až 1920 podlehlo nejméně 20 milionů lidí .

Smrt Františka Ferdinanda byla pro mnohé důvodem ke  smutku, ale to neplatilo pro všechny, což se týká především:

Ȥ Srbů, jelikož jedním z  plánů zavražděného následníka trůnu bylo

udělit autonomii jihoslovanským národům, k nimž etnicky náleželi

i Chorvaté, a změnit tak rakousko-uherský dualismus v soustátí tří

národů . Tím by byl odsouzen k neúspěchu srbský záměr sjednotit

jihoslovanské národy v jednom státě, který naopak došel naplnění

po skončení válečného konfliktu;

Anabáze

Ȥ Maďarů, a to nejen kvůli hrozbě trialismu, ale také proto, že Fran

tišek Ferdinand měl v úmyslu zavést v Uhersku všeobecné volební

právo, což by – a to je třeba zdůraznit – zvýhodnilo občany nema

ďarské národnosti . To by v  konečném důsledku snížilo vliv, který

měli Maďaři v dosavadním dvojstátí;

1

Ȥ rakouských nacionalistů pod vedením Georga Heinricha von Schö

nerera, okouzlených myšlenkami pangermanismu, kteří v  postup

ném vymírání habsburské rodové linie (již v roce 1889 zemřel

v  Mayerlingu syn Františka Josefa Rudolf ) spatřovali naději, že se

Rakousko brzy stane součástí Velkoněmecké říše .

První světová válka zdaleka nebyla náhlým kolektivním rozhodnutím, ve skutečnosti šlo o celosvětové „vyrovnávání účtů“, v jehož rámci spolu soupeřily země na několika kontinentech, aby si zajistily lepší budoucnost než ostatní státy .

Atentát na Františka Ferdinanda byl tudíž jen vyvrcholením obecného konfliktu v  oblasti geopolitických, hospodářských, finančních a koloniálních zájmů, který trval už delší dobu a který šlo urovnat jedině za použití zbraní . Důsledkem těchto zájmů potom byly účelové teze vycházející z myšlenek mnohdy až extrémního nacionalismu .

Chceme-li pochopit proces, jenž rozpoutal první světovou válku, musíme začít u období, které jí předcházelo . V této době docházelo v Evropě a ve světě k hlubokým změnám, v nichž se skrýval zárodek rozsáhlých konfliktů .

Velké mocnosti v předvečer války:

zaostalost, kolonialismus a nacionalismus

Před vypuknutím první světové války si některé velké mocnosti, zejména Osmanská říše a nekonečná Ruská říše, ale v některých ohledech také Rakousko-Uhersko, dosud zachovávaly starou absolutistickou strukturu, jež v odlehlejších oblastech vykazovala na politické a sociální úrovni známky takřka feudalistického charakteru . Tato statičnost se odrážela 1)

VALIANI, Leo, La dissoluzione dell`Austria-Ungheria, Milano: Il Saggiatore 1966, s . 19–24 .

Iluzorní spojenectví – první část

18

také v úrovni občanské společnosti a brzdila její modernizaci: stála v cestě industrializaci, vzdělávání, rozvoji infrastruktury a často také prolínání sociálních tříd .

Oproti těmto velkým mocnostem existovaly naopak další státy, jejichž politická ekonomie vycházela z  pokrokových teorií a které dosahovaly rychlejšího růstu . V  tomto soupeření o modernizaci a  rozvoj vynikaly za oceánem Spojené státy americké a Japonsko (v  jehož společenské struktuře nicméně zůstávala i nadále pevně zakotvena řada starých schémat), zatímco v  Evropě působily v  tomto směru nejdynamičtěji Francie, Velká Británie, Německo a Itálie .

Modernizace na starém kontinentu samozřejmě nebyla výlučnou záležitostí těchto čtyř států . Země jako Nizozemsko, Belgie, Švýcarsko, Dánsko, Norsko a Švédsko se už tehdy mohly pochlubit velice solidní sociální a hospodářskou strukturou, ale kvůli chabým výsledkům v oblasti rozšiřování území a růstu populace se nemohly srovnávat s velkými hráči, ať už v Evropě, či mimo ni .

Přesto mezi hlavními evropskými mocnostmi panovaly značné rozdíly: Francie a Británie se jako státy zformovaly už před stovkami let, a proto v porovnání s ostatními nashromáždily politický, vojenský a diplomatický kapitál, díky němuž byly o krok dále, nemluvě o  značné prestiži a vlivu v celosvětovém měřítku .

Naopak Itálie a Německo vznikly teprve nedávno: ke sjednocení Itálie došlo v  roce 1861, zatímco Německá říše, v  níž Prusko sloučilo celkem dvacet pět států, se zrodila v roce 1871 .

Navzdory této skutečnosti však tyto státy stačily v mnohém dohnat ztracený čas: v předvečer první světové války obsadila Itálie, která právě prodělávala obtížný přerod z  převážně zemědělského na  průmyslové hospodářství, sedmé místo v  celosvětovém žebříčku průmyslových mocností . Italský proces industrializace však nebyl dosud úplně dovršen a skutečnost, že stát se v průběhu válečného konfliktu ujal role dodavatele a zákazníka nejdůležitějších průmyslových sektorů, logicky hrála zásadní roli . Z tohoto důvodu se sice italský zpracovatelský průmysl notně rozrostl, avšak v důsledku snížení počtu veřejných zakázek po skončení války se strukturální problémy italské ekonomiky znovu projevily v plné míře .

Německé státy si naopak pod vedením Pruska vedly ještě lépe než Itálie . Někdejší seskupení miniaturních územních celků (v roce 1830

Anabáze

jich bylo zhruba 350) pod tyranskou nadvládou junkerů

2

dokáza

lo v  krátké době navázat intenzivní obchodní vztahy, a to po vnitřní i vnější stránce . Hlavní příčinou bylo založení celní unie v plodném období tržního liberalismu, jež ovlivnilo i literární, filozofické a vědecké prostředí .

K  výraznému zlepšení ekonomické situace došlo po vítězné prusko-francouzské válce (1870–1871) díky připojení Alsaska a především Lotrinska . Železná ruda z  tamějších bohatých ložisek proudila do německých hutnických závodů, které už tehdy využívaly moderní výrobní postupy .

Němečtí výrobci v  tomto bleskově se rozvíjejícím odvětví ovládli nejen svůj vnitřní trh a vypudili z  něj další evropský průmyslový kolos  –  Británii, ale už od sedmdesátých let 19 . století začali Britům konkurovat dokonce i ve světovém měřítku .

V  rámci tohoto soupeření se Němci neváhali uchýlit k  taktikám dumpingu: díky vysokým ziskům na domácím trhu prodávali své zboží do zahraničí pod cenou . Tato strategie pronikání na zahraniční trhy, díky níž dokázali vyšachovat konkurenci, jim však v konečném důsledku přinesla jen opovržení .

Díky těmto úspěchům mohli Němci zmodernizovat a rozšířit svou členitou infrastrukturu, především železniční a námořní dopravu, což zase vedlo k  závratnému růstu zakázek pro hutnický a strojní průmysl, především v Porúří . Modernizace umožnila také zvýšení produktivity v zemědělství, které zároveň profitovalo z rozšířené spolupráce mezi výrobci .

Rozvoj průmyslu znamenal rovněž výhody pro pracující . Vznikala nová pracovní místa, ale byla provedena také obdivuhodná sociální reforma . Ve své době nejmodernější systém sociálního zabezpečení na světě zavedl v roce 1883 zdravotní péči, v roce 1884 úrazové pojištění 2)

V pruské ekonomice, v níž převažovalo zemědělství, byli junkeři územní šlechtou, která držela rolníky až do první poloviny 19 . století v přísném poddanství, a představovala reakcionářsky a konzervativně založenou společenskou skupinu, jež i přes nevelkou početní základnu dokázala vystupovat naprosto jednotně a ovlivňovala německý politický život . Členové těchto mocných rodin byli předurčeni pro vojenskou kariéru nebo pro význačné posty ve státní správě . Vliv junkerů v Německu přetrvával i po sjednocení . Příslušníky této kasty byly i dvě přední osobnosti německých politických dějin 19 . a 20 . století: Otto von Bismarck a Paul von Hindenburg .

Iluzorní spojenectví – první část

20

a v roce 1889 konečně i invalidní a starobní důchod . Německá dělnická třída se díky tomu začínala přiklánět k sílícímu nacionalismu .

Kvetoucí státní ekonomika brzy přitáhla celou řadu zahraničních investic, které díky smíšenému bankovnictví

3

proudily do průmyslo

vých podniků, jež se začínaly sdružovat ve skupinách schopných dosáhnout úspor z rozsahu

4

díky snižování pevných nákladů .

Hospodářský rozvoj vedl v  Německu také k  silnému nárůstu populace .

Díky výše popsané situaci tak Němci už koncem 19 . století předstihli v  mnoha ohledech nejen sousední Francii, ale také Británii, která byla až do té doby považována za největší evropskou průmyslovou velmoc . 3)

V systému smíšeného bankovnictví, typických „univerzálních bankách“, mohou bankovní instituce využívat fondy, které v ní uložili spořitelé, k podnikatelským aktivitám nezávisle na úvěrových limitech . Odhlédneme-li od situací, kdy doba trvání vkladu neodpovídá době investice, a s  ohledem na skutečnost, že spořitelé si své úspory mohou kdykoli vyzvednout, funguje tento systém pouze za předpokladu, že podniky dosáhnou zisků, jež jim umožní placení úroků a vrácení podílů kapitálu . V případě, že podnik upadne do platební neschopnosti, není nepravděpodobné, že mu banka i nadále bude poskytovat úvěr, aby tak předešla jeho krachu, který by mohl znamenat ztrátu dosud poskytnutých finančních prostředků . Smíšené bankovnictví bylo příčinou krize v roce 1929 . Itálie tento systém definitivně opustila v roce 1936 díky Menichellově reformě . Ta zavedla oddělení krátkodobých bankovních aktivit, jimiž byly pověřeny spořitelny označované jako „společnosti pro běžné úvěry“ a měly jen omezenou možnost poskytování úvěrů, a střednědobých bankovních aktivit, které byly vyhrazeny bankám poskytujícím úvěry podnikům, a byly proto označeny jako „úvěrové instituce“ . V letech 1993 až 1994 se italské bankovnictví na základě opatření tehdejší vlády pod vedením Giuliana Amata vrátilo ke smíšenému modelu v souladu s druhou bankovní směrnicí EHS z roku 1992 . Výsledky této změny jsou eklatantní . 4)

Úspory z  rozsahu je fenomén, díky němuž se celkové náklady výrobku snižují s růstem objemu výroby . To je možné díky snížení podílu jednotkových fixních nákladů (na základě vztahu celkové pevné náklady/celkový počet vyrobených jednotek), který po přičtení k  variabilním nákladům (které jsou tvořeny především prvotními surovinami a přímou pracovní silou) dává celkové jednotkové náklady (pevné náklady + variabilní náklady = celkové jednotkové náklady) . Typickým příkladem pevných nákladů jsou továrny: nezávisle na tom, zda jejich zařízení vyrobí 0, 1, 1  000 nebo 10 000 jednotek, jsou pořizovací náklady (celkové pevné náklady) stále stejné . Pokud se zvýší objem výroby, sníží se jednotkové pevné náklady výroby se vzrůstem objemu výroby na základě poměru: celkové pevné náklady (tj . náklady na technické zařízení)/ počet vyrobených jednotek . Koncentrace průmyslu obecně vede ke snížení pevných nákladů, což umožňuje úspory z rozsahu a tím pádem i značné finanční výhody .

Anabáze

Zmíněný ekonomický pokrok však nebyl pro Itálii ani Německo dostatečným zadostiučiněním, jelikož nedisponovaly žádným vnějším územím, které by vyhovovalo jejich záměrům . Vnitřní zdroje, jež jsou pro přiměřený hospodářský rozvoj nezbytným předpokladem, nezaručovaly především Itálii soběstačnost, jíž se v té době těšilo Německo . To si však velmi dobře uvědomovalo, že ve střednědobém horizontu by o ni mohlo přijít, mimo jiné z důvodu vyčerpávání zdrojů energie .

Pokud jde o zdroje zásobování, existovaly mezi těmito oběma zeměmi na vzestupu značné rozdíly . V  tomto ohledu jednoznačně vedlo Německo . Uvedeme jen několik významných příkladů: zatímco Němci v  roce 1897 – také díky vítězství u Sedanu

5

– těžili pětinu dostupných

světových zásob surového železa, tvořil podíl italské těžby jen zanedbatelných 0,10 % . Lepší to nebylo ani v  těžbě uhlí, jež bylo v  té době hlavním zdrojem energie: zatímco německé státy v  roce 1898 vytěžily 10 928 430 tun, měla Itálie za stejné období jen 341 327 tun .

6

Kromě těchto propastných rozdílů měla Itálie ještě dvě další nevýhody: rozsáhlou negramotnost a nemožnost obdělávání zemědělské půdy nejméně na třetině svého území kvůli horskému řetězci Apenin a neúrodné suché půdě v jižní Itálii .

Přesto obě země i nadále zaznamenávaly značný demografický růst,

7

který jen částečně tlumila migrace některých vrstev populace . Po

čet obyvatel Itálie se z 22 176 477 v roce 1861 zvýšil na 35 841 563 v roce 1911, zatímco Německo se z  počátečního stavu 41  058  792, který byl zjištěn v rámci sčítání lidu v Německé říši hned po sjednocení pod vedením Pruska (1 . prosince 1871), při sčítání lidu z 1 . prosince 1910 dostalo na 64 925 993 obyvatel .

Z  výše uvedených údajů jasně vyplývá, že oba národy potřebovaly kvůli geopolitickým potřebám daným nevyhnutelným budoucím vývojem politické ekonomie prostor, jež bychom mohli s trochou fantazie označit termínem vypůjčeným z biologie jako „biogeografický“ . 5)

Boje prusko-francouzské války probíhaly hlavně v roce 1870, ale konflikt skončil teprve 10 . května 1871 . Z vojenského hlediska znamenal vítězství Pruska a německých států nad Francií a následné získání území bohatých na uhlí a další suroviny . Pro Francii a Evropu představovala tato porážka konec jedné epochy . 6)

GREGOR, Anthony James (Anthony Gimigliano), L`ideologia del Fascismo, Mila

no: Edizioni Del Borghese 1974 . Obnovené vydání pod vedením Marca Piraina, s . 47 . 7)

Zdroj: Tuttitalia .it http://www .tuttitalia .it/statistiche/censimenti-popolazione/ .

Iluzorní spojenectví – první část

22

Jako bezprostřední řešení těchto problémů se nabízela koloniální politika, v níž však byly obě země v porovnání s ostatní Evropou notně pozadu . V tomto směru pokulhávaly nejen za Francií a Velkou Británií, ale také za Nizozemskem, Belgií, Španělskem a Portugalskem .

Mnohé zdroje kladou počátek kolonialismu – alespoň pokud jde o to, jak je tento jev jednomyslně pojímán v západní kultuře – do 16 . sto- letí a považují jej za následek evropských zámořských objevů . Ve skutečnosti byl však jednou z prvních plně doložených koloniálních držav ostrov Hispaniola, jehož se Španělsko zmocnilo v letech 1492 až 1493 . Na tomto území, jež je jedním z největších antilských ostrovů, dnes existují dva státy: Haiti a Dominikánská republika .

K výraznému rozvoji koloniální politiky však došlo teprve v druhé polovině 19 . století . Pokud jde o evropské mocnosti (s výjimkou Rakouska-Uherska), bylo silným impulzem k  zahájení těchto aktivit otevření Suezského průplavu v roce 1869 pod správou Francie a Británie .

Poté se strhla nefalšovaná bitva o to, kdo prostřednictvím zakládání kolonií či protektorátů co nejdříve politicky a hospodářsky ovládne rozsáhlá území v Asii, Africe a v Tichém oceánu .

Díky neobyčejnému tempu evropského hospodářského růstu v 19 . sto letí se státy, které nejvíce potřebovaly nové zdroje, snažily podrobit si co nejvíce území s  cílem ustavit tam svou nadvládu . Z  tohoto důvodu začal kolonialismus následně nabývat podoby imperialismu, v čemž se – jak už jsme se zmínili – nemohly Itálie ani Německo svým soupeřům rovnat .

Velké mocnosti si od kolonií slibovaly především obchodní výhody, ale v globálním měřítku nacházely v kolonialismu své pole působnosti rovněž kulturní proudy nacionalistického ražení, které se touto cestu snažily potvrdit domnělou nadřazenost bělochů nad ostatními rasami .

V Asii se první Evropané začali usazovat už o několik staletí dříve . Nizozemsko pronikalo do Indonésie už od roku 1619, zatímco Británie zapouštěla kořeny v Indii (jejíž součástí byl tehdy i Pákistán a Bangladéš) už od roku 1753 a díky Východoindické společnosti postupně rozšiřovala svůj vliv také v Singapuru, na Srí Lance a v Barmě .

Druhou velkou mocností v  rýsujícím se evropském duopolu byla Francie, jíž se v roce 1858 podařilo ovládnout území dnešního Vietnamu, Kambodže a Laosu . Následně založila Siamské království (Thajsko)

Anabáze

jako nárazníkovou zónu, která měla oddělovat francouzské državy od těch britských .

Úspěchy slavilo i Rusko . Již v  roce 1580 dobylo Sibiř a v  roce 1860 donutilo Čínu, aby mu postoupila povodí řek Ussuri a Amur . Potom se pustilo do výstavby vladivostockého přístavu, který se v roce 1904 stal konečnou stanicí Transsibiřské magistrály . Ta začínala v Moskvě a vedla více než 9 000 km napříč rozlehlým ruským územím . V letech 1876 až 1885 dobylo Rusko také Turkestán, kvůli němuž riskovalo konflikt s Británií .

Ani Afrika nebyla ušetřena lačných nároků evropských států . Francie dobyla roku 1830 Alžírsko a následně dokázala svou vládu rozšířit i na území, kde se dnes rozkládá Mauritánie, Senegal, Guinea, Mali, Pobřeží slonoviny, Benin, Čad, Středoafrická republika, Kongo a Džibutsko . V roce 1881 převzala rovněž kontrolu nad Tuniskem, čímž vyvolala velké znepokojení v  Itálii, a v  roce 1911 rozšířila svůj protektorát i na Maroko .

Velká Británie nehodlala přihlížet s rukama v klíně . V roce 1882 se zmocnila Egypta a posléze ovládla Súdán, Keňu, Ugandu, Nigérii, Zambii a Zimbabwe, země, které byly dříve sjednoceny v  republice Rhodesii . Svou pozornost zaměřila i na území Búrů, potomků nizozemských kolonistů, kteří sem přišli v 17 . století a kteří se kvůli postupu britských vojsk museli stáhnout na sever . Zde založili dvě republiky, Transvaal a  Orange, ale byli znovu napadeni, protože tamější oblast je bohatá na ložiska zlata a diamantů . Iniciátorem těchto výbojů byl Cecil Rhodes (i přes domnělou příslušnost k  zednářské lóži považovaný za jednoho z otců kolonie založené na principu rasové segregace) . Stál v čele Britské Jihoafrické společnosti a založil společnost De Beers, jež měla ve své době monopol na těžbu diamantů . V roce 1927 nad ní převzal kontrolu Ernest Oppenheimer . Po skončení dlouhotrvajících konfliktů vedených technikou záškodnického boje získali Búrové status, který jim zaručoval jistou autonomii . V roce 1910 vznikla sloučením kolonií Transvaal, Orange a Kapsko Jihoafrická unie .

Za oceánem mezitím Japonsko anektovalo Koreu a Tchaj-wan a vytlačilo odtud Čínu .

Ani Spojené státy nezaváhaly a zaměřily se na Tichomoří, nepohrdly však ani Latinskou Amerikou, kde soupeřily se Španělskem o Kubu . V této zemi ustavily nakonec svůj protektorát a po ní následovaly ještě Filipíny, Portoriko a definitivní připojení Havaje .

Iluzorní spojenectví – první část

24

V této tvrdé konkurenci si Itálie a Německo, které si díky rostoucímu hospodářskému potenciálu mohly dovolit vydržovat početnou armádu, začaly dělat opodstatněné nároky nejen na přilehlá území, ale také na kolonie .

Pokud jde o Itálii, byl kolonialismus – v mnoha aspektech považovaný za zvrácený důsledek kapitalismu – úzce svázán s nacionalismem . Kromě nadějí na ekonomické výhody, které se ve skutečnosti nenaplnily, byl v tehdejší době chápán jako symbol vojenské a politické prestiže, který je pro Itálii nezbytně nutný, chce-li udržet krok s ostatními velkými evropskými národy .

Itálie a napodobování politiky velkých

mocností

První zemí, kterou se Itálie rozhodla kolonizovat, bylo Tunisko, kde v  tehdejší době žilo na 80 000 Italů . Mezi lety 1870 až 1881 byla vypracována celá řada plánů na připojení vytouženého území, ale Francie v roce 1881 podnikla vojenskou agresi a ustavila na tomto území vlastní protektorát . Tato pro Itálii ponižující záležitost znamenala konec tradičního italsko-francouzského přátelství a italský tisk o ní hovořil jako o „tuniském políčku“ .

Itálie potom začala praktikovat izolacionismus, což vedlo k jejímu spojenectví s Německem a Rakouskem v Trojspolku (1882) . Tento krok vyvolal rozpaky u všech, kteří v Rakousku-Uhersku i nadále spatřovali odvěkého nepřítele a hlavní překážku jak pro národní sjednocení, tak i pro vedoucí postavení v oblasti Jaderského moře .

Italské koloniální výboje se posléze soustředily na Africký roh, chudou oblast, o niž se ostatní mocnosti příliš nezajímaly, a kde už delší dobu působilo mnoho italských podnikatelů . Právní zástěrkou ovládnutí tohoto území se stal prodej Assabské zátoky, kterou Italské království v roce 1882 odkoupilo od námořní společnosti Rubattino a odkud do něj začalo pronikat . V únoru 1885 pod záminkou odvety za zavraždění jedné obchodní výpravy obsadil italský kontingent město Massawa a donutil k útěku egyptskou posádku, která do té doby ovládala tamější přístav . Celá akce se odehrála s tichým souhlasem Británie, jež se začínala obávat neutuchajících koloniálních aktivit Francie .

Anabáze

V následujících měsících Itálie obsadila celé pobřežní pásmo mezi

městy Massawa a Assab a Massawu připojila k Italskému království .

Italská vláda se mezitím vzdala plánů na tažení do Súdánu, na který

si dělala zálusk Británie, a namísto toho zaměřila svou pozornost v oblasti koloniální politiky na náhorní plošinu v západní Eritrei, která byla tehdy součástí Etiopského císařství . Císař Jan IV ., který do té doby na okupaci Massawy nijak nereagoval, však ostře protestoval poté, co Italové obsadili vesnice Saati a Uaa v oblasti, jež oficiálně spadala pod egyptskou správu, ale ve skutečnosti byla pod kontrolou Etiopie .

Itálie se nejprve pokusila roztržku urovnat diplomatickou cestou,

ale musela se smířit se skutečností, že dohoda není možná .

Dne 25 . ledna 1887 napadla etiopská armáda čítající 10 000 mužů ma

lou posádku v Saati, ale její útok byl odražen . Velitel posádky major Boretti neměl dostatek lidí ani munice, a proto požádal posádku v Moncullu o posily a doplnění zásob . Dne 26 . ledna 1887 se kolona 430 italských vojáků pod velením podplukovníka De Cristoforise vydala po silnici do Sa

ati, poblíž Dogali padla do  léčky

a byla kompletně zničena . Logickým

důsledkem bylo okamžité staže

ní italských oddílů z  posádky v  Saa

ti, která padla do etiopských rukou .

Tato porážka vyvolala širokou ode

zvu nejen v  Itálii a rozpoutala pro

testy proti koloniální politice tehdejší

vlády, po nichž ministr zahraničních

věcí hrabě Carlo Felice Nicolis di Ro

bilant (1826–1888) podal demisi .

Druhou a rozhodující poráž

ku Italové utrpěli 1 . března 1896

u  etiopského města Adwy od voj

ska císaře Menelika II . (1844–1913) .

Následky byly drtivé . Utrpěla mezi

národní prestiž Itálie a její koloniál

ní ambice šly na dlouhá léta stranou .

Pomsty za tento zdrcující neú

spěch se Itálie dočkala ve fašistické

éře v rámci invaze do Etiopie v roce Jan IV. (1837–1889) byl etiopský císař v letech 1872–1889. Vládcem se stal s pomocí Britů, kteří mu však odmítli pomoc s nároky Itálie. Byl smrtelně raněn v bitvě s mahdisty (sbírka ČsOL).

Iluzorní spojenectví – první část

26

1935 . Po sedmiměsíčních vojenských operacích doprovázených krutými represemi zde král Viktor Emanuel III . 9 . května 1936 vyhlásil Italské východoafrické impérium .

Itálie se nicméně z  porážky u Adwy vzpamatovala a pokračovala v upevňování své moci na územích Afrického rohu, což vyvrcholilo definitivní kolonizací Somálska v roce 1908 .

Hořké vzpomínky na porážku v  Etiopii byly zažehnány a v  letech bezprostředně předcházejících vypuknutí první světové války se italský kolonialismus rozjel opět na plné obrátky . Politikové a finančníci obrátili svou pozornost k Libyi, která byla v té době rozdělena do dvou provincií: Tripolska a Kyrenaiky .

Dobytí Libye, kterou italské deníky nazývaly Tripolskem, umožnil politický a vojenský úpadek Osmanské říše a rovněž Velká Británie, která v Libyi upřednostňovala před francouzským vlivem vliv italský .

Plán kolonizace byl spuštěn teprve po zanícených debatách, v  jejichž rámci nakonec strana intervencionistů, složená ponejvíce z nacionalistů, dokázala rozptýlit nedůvěru druhé strany a získala navrch nad socialistickou opozicí .

Pokud jde o čistě politickou stránku, předseda vlády Giovanni Giolitti (1842–1928) tento plán podporoval, třebaže nepatřil k nacionalistům . Jeho cílem bylo však získat území, kde vládla v  té době již vyčerpaná turecká říše, dříve, než se jich zmocní jiné státy . A tak, když Francie v roce 1911 rozšířila svůj protektorát i na Maroko, vyslala Itálie do Libye 35 000 mužů na základě dohody z roku 1902, která stanovovala, že Itálie má na Tripolsko a Kyrenaiku přednostní právo .

Tato válka byla však delší a náročnější, než se původně předpokládalo, protože Turci nepřistoupili na otevřený boj, ale využili záškodnickou taktiku za vydatné podpory tamější houževnaté arabské populace .

Ve snaze celou situaci vyřešit bylo do Libye vysláno dalších 75 000 mužů . V říjnu 1912 bylo v Lausanne konečně podepsáno příměří . Mnohé arabské kmeny se však nevzdávaly a dál kladly Italům tuhý odpor .

Italská expanzionistická politika se neprojevovala pouze v  koloniálních plánech . Území, která se v rámci tří předcházejících válek o nezávislost nepodařilo vyrvat Rakousku-Uhersku, zůstávala i nadále pod císařskou správou . Touha po dobytí těchto zemí se později měla stát důvodem, proč Itálie v  roce 1915 podepsala s  Velkou Británií, Francií a  Ruskem Londýnskou dohodu, jejímž prostřednictvím se vzdala

Anabáze

spojenectví s Centrálními mocnostmi . Kromě „iredentních zemí“ měla však Itálie spadeno i na další území – Dalmácii, Albánii a Řecko, a chtěla-li své plány uskutečnit, potřebovala k tomu odrazový můstek v podobě kontroly nad Jaderským mořem .

Německo za Viléma II.

V  roce 1888 zemřel starý císař Vilém I . ve věku 90 let . Ze své pruské základny sjednotil pod osvíceným Bismarckovým vedením německé země do jediného velkého a mocného státu: Německa .

V  době, kdy spolehlivý kancléř vykonával svůj vliv, provedla německá poloparlamentní vláda skutečnou politickou a hospodářskou revoluci . Tato revoluce – a to je třeba zdůraznit – nepocházela zdola, jak to bývá obvyklé, nýbrž shora, což vývojovému procesu v německé společnosti propůjčilo konstantní a ucelený charakter, takže se mohla v krátké době – jak už jsme se zmínili – stát jednou z hlavních průmyslových mocností té doby .

To umožňovala takzvaná dogmata Bismarckovy politiky: národní jednota, celní jednota, konzervativní modernizace (což není paradox), sociální reforma, a především vyvážené vztahy s dalšími mocnými státy, díky nimž se podařilo zamezit sousední Francii, aby bránila německé rozpínavosti .

K velké radosti liberálů vybral Vilém I . za svého nástupce syna Fridricha III . (1831–1888), ale jeho vláda neměla dlouhého trvání, protože pouhých 99 dní po své korunovaci zemřel na rakovinu hrtanu .

Po Fridrichovi III . nastoupil jeho syn Vilém II . (1859–1941), který se stal třetím a posledním německým císařem a posledním pruským králem .

Vilém II . usedl na trůn v pouhých 29 letech, a třebaže byl příznivě nakloněn atmosféře modernity, která zavládla v jeho vlastní zemi, a zároveň představoval protipól starého konzervativce Bismarcka (v  roce 1890 jej donutil podat demisi a de facto ho vypudil z vlády), zůstal přesvědčeným zastáncem militarismu a pruské monarchistické tradice .

To byla pravděpodobně chyba . Bismarck se totiž svou dosavadní politikou snažil vybudovat hustou síť spojeneckých svazků, jejichž cílem

Iluzorní spojenectví – první část

28

bylo izolovat Francii, a ta se z ní s Vilémovým nástupem na trůn úspěšně vyvlékla .

Pokud jde o předchozí Bismarckovy diplomatické aktivity, uzavřelo Německo v  roce 1879 obranné spojenectví s  Rakouskem-Uherskem . K tomu se roku 1881 přidal Spolek tří císařů, do něhož se zapojilo i Rusko a jehož cílem bylo předejít případným konfliktům na Balkáně . K tomuto paktu přibyla Zajišťovací smlouva z roku 1887, v níž byla zakotvena neutralita Ruska a Německa pro případ, že jedna z obou zemí bude napadena jiným státem . Pokud šlo naopak o útoky na spřátelené země, ponechávala tato smlouva signatářům svobodné rozhodnutí zakročit v  případě potřeby proti sobě . Na základě této klauzule mohlo Rusko zakročit proti Německu, pakliže by napadlo Francii, a stejně tak mohlo Německo zakročit proti Rusku, kdyby zaútočilo na Rakousko-Uhersko . Tato dohoda, poslední důležitý diplomatický čin Bismarckovy éry, byla výhodná hlavně pro Německo, protože to by se v případě útoku z Francie (ale nikoli v případě útoku na Francii) díky carově neutralitě mohlo vyhnout válce na dvou frontách .

Naopak v  roce 1882 začlenilo Německo společně s  Rakouskem-Uherskem do vlastních plánů také Itálii . Ta toužila nejen prolomit izolaci po výše zmíněném francouzském záboru Tuniska, o něž původně usilovala, ale hodlala také porušit tradiční italsko-francouzský přátelský svazek a spojila se proto se svým  odvěkým nepřítelem . Tak vznikl Trojspolek .

Pokud jde o Británii, udržoval s ní Bismarck vždy dobré vztahy, třebaže s  ní nikdy neuzavřel žádnou určitou dohodu . Tuto skutečnost se pokusil promítnout do vzájemného spojenectví, když Gladstoneovu liberální vládu vystřídal Salisburyho konzervativní kabinet . Návrh však nebyl přijat, jelikož Britové se v tomto historickém období rozhodli pro politiku skvělé izolace, ale vztahy obou zemí pokračovaly v dosavadních kolejích .

Po nástupu Viléma II . na trůn se však německá zahraniční politika výrazně změnila . Prvním diplomatickým omylem mladého císaře bylo rozhodnutí neobnovit Zajišťovací smlouvu, kterou Německo podepsalo s Ruskem v roce 1887 . To mělo za následek sblížení Ruska s Francií prostřednictvím dohody, jež byla parafována dvakrát v letech 1891 až 1892 a podepsána v následujících dvou letech (1893/94) . Francouzsko-ruské spojenectví v  podstatě předjímalo Trojdohodu, jelikož

Anabáze

stanovovalo, že v  případě útoku na  jednu z  obou stran se obě země vzájemně podpoří .

Po vztazích s  Ruskem se změ

nily i vztahy s  Británií . První příčinou bylo zahájení budování nové a mocné německé námořní flotily, kterým byl pověřen admirál Alfred von Tirpitz . Ten měl za tímto účelem zorganizovat dokonale vyzbrojenou námořní základnu na  ostrově Helgolandu, který Německo získalo od Británie výměnou za ostrov Zanzibar .

Velká Británie vnímala výstavbu

německé flotily jako ohrožení své několikasetleté námořní nadvlády, což ji vzdálilo Německu, s  nímž až do té doby udržovala dobré vztahy .

Po koloniální stránce se němec

ká expanze zaměřila na všechny kontinenty, k nimž už se upínala pozornost ostatních velkých mocností . V Africe se Německu podařilo dobýt Ugandu, Tanganiku, Togo, Kamerun, Namibii a v Tichomoří Novou Guineu a sousední souostroví, které bylo pojmenováno po Bismarckovi .

Německo navíc zakoupilo od Španělska Mariánské ostrovy a Karo

línské ostrovy a od Číny si v roce 1898 pronajalo záliv Ťiao-čou . Také v  tomto případě došlo k  třenicím s  Británií, která se nyní kvůli tvrdé německé obchodní konkurenci musela bránit i v  Číně . Další příčinou svárů s  Brity byla otázka republiky Transvaal . Vilém II . zjevně neuznával britskou svrchovanost nad tímto územím a telegramem adresovaným tamějšímu prezidentu Paulu Krugerovi (1825–1904), v němž mu vyjádřil svou solidaritu, dal otevřeně najevo nesouhlas s  britskou rozpínavostí .

Navzdory veškerým důvodům ke sporu nabídla Velká Británie Vilé

mu II . spojenectví, jež v předcházejících desetiletích kvůli politice skvělé

Vilém II. (1859–1941) byl

posledním německým císařem

a pruským králem. Vládl od roku

1888 do 9. listopadu 1918, kdy

abdikoval. Zbytek života strávil

v nizozemském exilu

(sbírka ČsOL).

Iluzorní spojenectví – první část

30

izolace odmítala Bismarckovi . Německý císař však tuto nabídku po dohodě s kancléřem Bernhardem von Bülowem (1849–1929) nepřijal .

A to, společně se vzdalováním se Rusku, byla druhá osudová chyba mladého císaře, který by si, s vědomím tradiční nedůvěry mezi Brity a Rusy, ani ve snu nedokázal představit, že by se spolu mohli spojit .

Vzhledem k tomu, že na územích, jež se stala objektem dobyvačných snah, nastala v této době už povážlivá tlačenice, rozvinula se na mezinárodní scéně horečnatá aktivita, s jejíž pomocí se velké mocnosti snažily rozdělit si mezi sebou odpovídající zóny vlivu . Británie uzavřela v roce 1902 dohodu s Japonskem a v roce 1904 dokonce zapomněla na fašodskou krizi

8

z roku 1898 a podepsala s Francií tzv . Srdečnou dohodu . Ta

odsoudila Německo v  koloniální otázce do  druhořadé role a zároveň zpečetila konec četných svárů mezi Francií a Velkou Británií . Tato dohoda, která osvobodila Francii z  diplomatické izolace, kam ji předtím obratně vmanévroval Bismarck, představovala také konkrétní odpověď na masivní německé námořní zbrojení .

V roce 1905 narazilo Německo se svou expanzionistickou politikou také na Francii, která se po uzavření výhodné Srdečné dohody pokusila ustavit svůj protektorát nad Marokem, jedním z hrstky států, jež dosud odolávaly kolonizační vlně . Vilém II . se u této příležitosti veřejně postavil za nezávislost tohoto severoafrického státu a jeho projev na toto téma zněl Francouzům jako ryzí provokace .

V  následujícím roce byla do Algecirasu svolána konference, která měla tuto otázku vyřešit . Všechny evropské státy, s výjimkou Rakouska-Uherska, se postavily na stranu Francie, což vedlo k téměř úplné diplomatické izolaci Německa .

V  roce 1907 Velká Británie a Rusko konečně urovnaly vzájemné spory v Asii . Na základě Petrohradské dohody přešel Afghánistán a jižní Persie pod britskou kontrolu, zatímco severní Persii mělo v moci Rusko . Tibet, který formálně zůstal jednotný, byl naopak rozdělen do dvou sfér, v nichž obě země mohly i nadále vykonávat svůj vliv .

V roce 1908 došlo rovněž ke zhoršení vztahů Německa s jeho hlavním spojencem Rakouskem-Uherskem a také s Ruskem . Rakousko 8)

V září 1898 došlo v súdánském městečku Fašoda ke konfliktu mezi britskou vojenskou posádkou a francouzskou expedicí . Hrozilo, že kvůli tomuto incidentu, který se následně podařilo diplomaticky urovnat, vypukne válka mezi Francií a Velkou Británií .

Anabáze

totiž anektovalo Bosnu a Hercegovinu, jejíž správa mu byla svěřena už na Berlínském kongresu v roce 1878 .

Připojení Bosny, s  nímž Rusové tajně (a výměnou za odpovídající náhradu) souhlasili už v roce 1881, bylo možné kvůli neopatrnému jednání ruského ministra zahraniční Izvolského, který anexi formálně podpořil výměnou za revizi Berlínské smlouvy ohledně plavby v průlivech, jež měla vyřešit problémy ruské flotily na Krymu . Kompenzace, jíž se Rusku dostalo od Rakouska-Uherska, však byla naprosto nedostatečná, takže zásadně utrpěla mezinárodní prestiž Ruska, i pokud šlo o jeho roli historického spojence a v určitém smyslu i ochránce Srbska, které mělo o Bosnu rovněž zájem .

Rakouská anexe Bosny rozladila také italského spojence, jenž se tou dobou snažil politicky a hospodářsky proniknout na Balkán . Podle článku sedm smlouvy Trojspolku, která byla obnovena o rok dříve, měla Itálie při tomto územním zisku Rakouska nárok na náhradu, která jí však byla odepřena .

Skutečnost, že se rakouská monarchie zmocnila Bosny, tak vedla k výrazným třenicím se Srbskem, Ruskem a Itálií . Ta byla sice formálním spojencem Rakouska-Uherska, ale další z dlouhé řady příčin jejího vzrůstajícího rozhořčení ji mimo jiné sblížila s jinou velmocí, která z diplomatického konfliktu nevyšla zrovna nejlépe, totiž s Ruskem .

V roce 1911 mezi Francií a Německem vypukla druhá marocká krize, když se Francouzi pokusili tvrdě potlačit vzpouru v této severoafrické zemi .

Na francouzské použití síly odpovědělo Německo vysláním vlastního dělového člunu Panther do marockého přístavu Agadir . Proto se Francie, ale také Británie začaly domnívat, že značný zájem o tento marocký přístav je jen zástěrkou pro zamýšlené narušení námořních tras obou zemí v centrálním Atlantiku .

Krize byla zažehnána pomocí smlouvy, jíž Německo s  konečnou platností uznalo francouzskou nadvládu v  Maroku, které se od roku 1912 stalo francouzským protektorátem, výměnou za některé územní ústupky ve francouzském Kongu, jež bylo připojeno k německým državám v Kamerunu .

Tato poslední krize v konečném důsledku dále posílila vztahy, které mezi Velkou Británií a Francií existovaly již na základě Srdečné dohody . Obě země spatřovaly v  německé hyperaktivitě vážnou hrozbu pro

Iluzorní spojenectví – první část

32

svou konsolidovanou moc, zatímco Německo upadalo do čím dál větší izolace . Jedním spojencem byl nyní už téměř satelitní stát Rakousko-Uhersko a druhým Itálie, která neměla kvůli střetu zájmů s Rakouskem stoprocentní důvěru .

Dalším jablkem sváru mezi Německem a ostatními evropskými státy byla zamýšlená výstavba železniční tratě z Berlína do Bagdádu, kterou měly financovat německé banky a těžký průmysl . Dráha měla vést přes Bospor a propojit Severní moře s Perským zálivem . Pokud by došlo k uskutečnění tohoto plánu, znamenalo by to kolizi s hospodářskými a geopolitickými plány Britů, Rusů, a dokonce i USA .

Velká Británie se obávala, že by plánovaná železnice Němcům umožnila průnik na Střední východ, odkud by mohlo dojít k  ohrožení britských ropných nalezišť v oblastech někdejší Persie a Mezopotámie .

Pro Rusko, které si stěžovalo na odloučené postavení vlastní flotily od Středozemního moře (jež byla nevyhnutelně odkázána na Pobaltí a Vladivostok), naopak německá rozpínavost představovala nebezpečí v tom smyslu, že kdyby se Německo díky plánované výstavbě železniční dráhy uchytilo v Turecku, mohlo by pomoci skomírající Osmanské říši například tím, že by ji vzalo pod svou ochranu . To by znamenalo, že by se Rusové museli chtě nechtě vzdát záměru ovládnout turecké průlivy, zásadní pro mořeplavbu ve Středozemním moři .

Německé územní cíle se každopádně neomezovaly pouze na Balkán nebo na zámořská území . Už od dob Řádu německých rytířů německé etnikum neúnavně praktikovalo osídlování Východu (Drang nach Osten) .

9

To sice oficiálně skončilo 15 . července 1410, ale po celá staletí

pokračovalo díky nesčetným kolonistům, kteří se na  východ vydávali na vlastní pěst .

Pod vlivem pangermánských teorií a v rámci své hospodářské rozpínavosti se Německo Viléma II . hodlalo opět vydat touto cestou, v případě potřeby i za použití vojenských prostředků . 9)

Doslova „tah na východ“; označení pro (v určitých případech zdařilé) pokusy pronikání německého obyvatelstva do východní Evropy . Na toto téma viz: MASARYK, Tomáš, Nová Evropa, stanovisko slovanské, Praha: Dubský 1920 .

Anabáze

Konflikty, nikoli konflikt

Ve výše zmíněných číslech a základních údajích se odrážejí důvody nadcházejícího válečného konfliktu, nebo lépe řečeno konfliktů . Všechny tyto skutečnosti mají společné kořeny, z nichž lze vyvozovat, že mocnosti, které byly tehdy na vzestupu – tj . Německo, Itálie, Japonsko a USA – usilovaly o nové rozdělení sfér vlivu a trhů, zatímco staré mocnosti, především Velká Británie, Rusko, Turecko, Rakousko-Uhersko a  Francie, se těmto novým soupeřům postavily na odpor .

Z těchto důvodů lze tedy tvrdit, že v rámci první světové války se odehrávalo několik konfliktů, jež lze schematicky zredukovat na následující:

Ȥ britsko-německý konflikt o průmyslové prvenství v  Evropě, o  ná

mořní nadvládu, ovládnutí Severního moře a o koloniální rozmach;

Ȥ francouzsko-německý konflikt o nadvládu na evropském kontinen

tu, o Alsasko a Lotrinsko, o koloniální rozmach obecně, a  zvláště

o pronikání do Maroka;

Ȥ italsko-rakouský konflikt o příhraniční území (Tridentsko, Terst

a Jižní Tyrolsko), Istrii a Dalmácii, a také o nadvládu v Jaderském

moři a o kontrolu nad Albánií a Černou Horou;

Ȥ rakousko-ruský konflikt o nadvládu na Balkáně, který se projevil

v takzvané srbské otázce;

Ȥ rakousko-srbský konflikt, jehož předmětem byla srbská snaha

o ustavení samostatného království s Chorvatskem, Bosnou a Her

cegovinou a dalšími balkánskými státy;

Ȥ rusko-německý konflikt o kontrolu nad tureckými průlivy, který se

projevil v Turecku;

<


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.