načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Iluze pravdy -- Pravda je to, čemu jste ochotni uvěřit... – Michal Vaněček

Iluze pravdy -- Pravda je to, čemu jste ochotni uvěřit...

Elektronická kniha: Iluze pravdy
Autor: Michal Vaněček
Podnázev: Pravda je to, čemu jste ochotni uvěřit...

Josef Marek, vedoucí odboru kybernetické kriminality, je v nemocnici osloven bývalou zaměstnankyní nemocnice a příležitostnou hackerkou Bárou, která zjistila, že z nemocnice unikají informace o pacientech, aby se později vrátily upravené ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  212
+
-
7,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2% 83%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Cosmopolis
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 214
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-271-2104-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Josef Marek, vedoucí odboru kybernetické kriminality, je v nemocnici osloven bývalou zaměstnankyní nemocnice a příležitostnou hackerkou Bárou, která zjistila, že z nemocnice unikají informace o pacientech, aby se později vrátily upravené zpět. Kdo utajeně čerpá informace a po menší úpravě pošle zpět? Co tím dotyčný získá? To jsou otázky, na které se Marek společně s Bárou pokusí najít odpověď. Bohužel ne všichni chtějí, aby tyto informace vyšly najevo a dvojice se ocitá v nebezpečí. Podaří se jim přežít vyšetřování a zjistit, kdo za tím vším stojí?

Popis nakladatele

Strhující thriller z nedaleké budoucnosti. Šéf odboru kybernetické kriminálky, plukovník Marek, se chystá na odchod do penze. Těší se na klidné časy na svém statku v Posázaví. Před odchodem na odpočinek si nechá ještě odoperovat koleno u svého kamaráda ze studií. V nemocnici se však dějí podivné věci. Dojde k náhlému výpadku elektřiny, následně Marek dostává jiné prášky, než má. Poněkud zvláštním způsobem jej kontaktuje bývalá vedoucí oddělení informačního systému.

Marek je proti své vůli zatažen do spletité hry, v níž zjišťuje, že pravda prakticky neexistuje, že téměř všechno, co se dá najít na internetu, prochází důslednou kontrolou a zejména úpravami a zkreslováním. Zjišťuje, že pravda je pouze to, čemu jsou lidé ochotni uvěřit. Pouští se do posledního pátrání ve svém životě, kde jde jemu i poněkud excentrické šéfce nemocničního IT doslova o krk. Jedinou záchranou pro ně zůstává, že i jejich protivníci budou nuceni uvěřit tomu, co jim tito dva profesionálové připraví za realitu.

Příběh se odehrává v neurčitě nedaleké budoucnosti a vyvolává úvahy i obavy o tom, kam až může zajít manipulace s informacemi.  (pravda je to, čemu jste ochotni uvěřit...)

Zařazeno v kategoriích
Michal Vaněček - další tituly autora:
Chceš-li pobavit Boha, seznam jej se svými plány Chceš-li pobavit Boha, seznam jej se svými plány
 (e-book)
S dráčkem do pravěku S dráčkem do pravěku
 (e-book)
Jak jsem vezl kůrovce a jiné neOBYČEJNÉ POVÍDKY Jak jsem vezl kůrovce a jiné neOBYČEJNÉ POVÍDKY
 (e-book)
Bajky z farmy zvířat -- Kamarády nikdy nenecháváme v nouzi Bajky z farmy zvířat
Koho má znát správný Čech Koho má znát správný Čech
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

© Grada Publishing, a. s., 2019

© Michal Vaněček, 2019


ILUZE PRAVDY

Pravda je to, čemu jste

ochotni uvěřit...

MICHAL VANĚČEK


Děkuji odborným poradcům za praktické rady a pomoc

s některými odbornými aspekty děje.

Odborní poradci:

RNDr. Stanislav Hájek

MUDr. Pavlína Nosková, Ph.D.

Poradce, který si nepřál být jmenován

Všechny osoby a události v následujícím ději jsou

možná smyšlené.


KAPITOLA

PRVNÍ



[ 7 ]

Prolog

Zazvonil budík. Pan Kadeřábek se probudil ve svém nusel­

ském bytě. Promnul si oči a zamáčkl budík. Usmál se do stro­

pu. Teď zapípá tablet. Raz, dva, tři. Píp, píp. Všechno šlape

jako hodinky. Otočil se na bok a sáhl po iPadu. Pokyny pro

dnešní den. Co si dá k snídani, co má nakoupit, jaká cvičení

má absolvovat. Instrukce od šéfa z  práce, co má dnes za

úkoly. Nádhera, celý den jako na dlani, až do večera, než

půjde podle harmonogramu spát. Pan Kadeřábek zívl a pro­

táhl se. Zavzpomínal na staré časy, kdy ještě nebyly počítače

a  všechny tyhle vymoženosti. Jak jsme vůbec mohli žít?

O všem jsme museli přemýšlet.

Vychutnával si paradoxní pohodlí, jaké člověk zažívá na

pionýrském táboře, na vojně či ve vězení. Paradoxní pohodlí

toho, že nemusí sám o  sobě rozhodovat. Vypuštění z  tako­

vého zajetí může být pro mnoho osob tristní a  pracnou,

někdy až psychicky destruktivní záležitostí. Panebože, tolik

neproduktivně stráveného času! Vymýšlet, kam půjdu, co

budu dělat, co mám jíst, jestli mám jít plavat nebo si zaběhat.

Teď mám pěkně program ušitý na míru, žiju efektivně a budu

tady do sta let! Vyskočil z postele a zamířil do koupelny. Zuby

si vyčistil ze zvyku, na to zatím nikde instrukce neměl. Za

chvíli se nasnídá, u  snídaně si na mobilu přečte zprávy

z domova i ze světa a vyrazí z bytu. Vyrazí do mumraje, který

připomíná hemžení hmyzu. Hmyzí organizaci, kde má každý

tvor svoje pevně dané místo.


[ 8 ]

Pan Kadeřábek ovšem tímto okamžikem, kdy opustí svůj byt, vystupuje i  z  našeho dalšího děje. Nemá totiž s  tímto příběhem vůbec nic společného. Nebo má? Ne, nemá. A mož­ ná je to pravda.

Každopádně jedna věc je jistá – pravda je pouze to, čemu jste ochotni uvěřit...

KAPITOLA

DRUHÁ

[ 11 ]

Den první Kaluž krve kolem těla stařenky barvila dlažbu do černa. Stál nad ní bez jediného slova. V jedné ruce nůž, ještě zbarvený krví, v  druhé ruce peněženku té staré ženy. Pustil nůž na zem a nedočkavě peněženku otevřel. Sakra, zaklel, sto pade­ sát korun? Zabil jsem tu bábu kvůli pár korunám? Zahleděl se na vetché tělo, stydnoucí na šedivé dlažbě. Na dlažbu kli­ katé pražské uličky dopadalo žlutavé osvětlení pouliční sví­ tilny. Drobný déšť ťukal do dláždění a  odnášel ke kanálu mezi dlažebními kostkami stružky krve. Zabrán do svých myšlenek, ani nevnímal auto, které zastavilo kousek od něj u chodníku. Ze zadumání ho vytrhlo až klapnutí dveří, jak je příchozí zabouchl.

Otočil se. Jeho kolega z oddělení? Co ten tu dělá? Ale ko ­ lega se netvářil ani překvapeně. Pohlédl krátce na stařenku, z níž už život zvolna vyprchal. Pak si v klidu a rozvážně za pá­ lil cigaretu. Poklepal vraha po rameni. „Dobrá práce, Pepo!“ A usmál se na něj.

„Ale já přece... to jsem nechtěl,“ šeptal, „přece nejsem v rah.“

S trhnutím se probudil. Proboha, co to bylo za sen? To snad ani nebyl sen. Jako by cítil na ruce lepkavý dotyk krve. Kde to jsem? Vždyť jsem, bože, proč jsem tu starou paní ubodal?

[ 12 ]

Srdce mu bilo jako o závod. Snažil se soustředit. Díval se na žlutě natřený nemocniční strop. Přemýšlel, jaká pohnutka vedla vedení nemocnice k  úvaze, že když se pokoje vyma ­ lují  protivnou žlutou namísto sterilní bílé, prostředí se tím stane útulnějším. Do oken mezi žaluziemi svítily paprsky jarního slunce. Proklaté žaluzie! Byly zvenku oken a  byly masivní, plechové. Když trochu zafoukal vítr, začaly žaluzie vydávat zvuk, jako by byl venku pořádný slejvák. Po para­ petu si to štrádoval holub a nakukoval pootevřeným oknem, jestli bude něco k snědku, jako ostatně každý den. Do okna svítilo ranní sluníčko. Jsi Pepa Marek a  ležíš v  nemocnici, pokusil se srovnat si myšlenky. Podrbal se na hlavě. Ty pro­ klaté prášky na klidné spaní. Do prdele, co to bylo za sajrajt, to teda bylo klidné spaní, jen co je pravda. A ještě najednou tolik prášků! Mají tu pěkný bordel, večer výpadek proudu, který trval několik hodin, pak tohle. Vstal z  postele a  opa­ trně protáhl operované koleno. Už to vypadá dobře. Pár dní a snad půjdu domů.

Sáhl na noční stolek. Už tam na něj čekal každodenní rozpis. Jméno, rodné číslo, co bude mít k snídani, jaké léky dostane, jaká ho čeká ten den rehabilitace. Zatracená auto­ matizace, za chvíli nebudu muset ani myslet, napadlo ho.

Vrzly dveře a dovnitř s halasným „Čaaau marode, jak je?!“ vrazil doktor. Primář oddělení.

Profesor Rybák a Josef Marek byli spolužáci z gymplu. Poté se jejich cesty rozešly. Rybák si šel splnit svůj sen na medi­ cínu a Marek se vydal studovat elektrotechniku. Tehdy začí­ nající obor počítače.

Po roce 1989, který někdo nazývá převratem, někdo re ­ volucí, ale který byl ve skutečnosti jenom mírumilovným

[ 13 ]

a dobře připraveným obřím přesunem majetku, kdy se poda­ řilo téměř historicky nemožné, to jest ukrást podruhé to, co už jednou ukradeno bylo, podlehl iluzím a ideálům a nastou­ pil do služeb státu. Prošel několika složkami policejního sboru, včetně oddělení vražd, až nakonec, i vzhledem ke své původní specializaci, se stal šéfem utajeného odboru kyber­ netické kriminality.

Teď mu bylo padesát pět a  rozhodl se odejít do penze. Odsloužená léta a  hodnost plukovníka mu zajistily slušné výsluhy na to, aby mohl v klidu dožít. Měl zkušenosti i auto­ ritu a málokdo si dovedl představit, že bude odbor fungovat bez něj. Nadřízení i podřízení jej zapřísahali, že do penze má ještě daleko, že je fyzicky i duševně fit, tak kam spěchat.

„No právě, teď jsem ještě natolik fit, že si umím představit, že si užiju penze po svém a aktivně,“ smál se.

Měl dva syny. Oba byli dospělí a oba žili v zahraničí. Od mala jim vtloukal do hlavy, ať se na tuhle blbou zemi vykašlou a  pořádně vystudují a  uchytí se někde venku. Oběma se to podařilo a  Markovi to teď bylo líto. Když přestavoval dům, počítal s  tím, že jednou budou bydlet všichni pohromadě. Alespoň o tom snil. Jak šel čas, odcházely s ním i sny. Byl roz­ vedený. Policejní práce, noční služby a  několikadenní akce mimo Prahu nepřispěly k harmonickému vztahu. Mezi kama­ rády sice vtipkoval, že teď si konečně může svoje těžce vydě­ lané peníze utrácet sám, ale pocit samoty a strach z ní na něj dopadal čím dál víc.

Těšil se do penze, která vlastně žádnou starobní penzí ani zdaleka nebyla. Ale chtěl si užít odpočinek pokud možno ještě aktivní. Už se viděl, jak se odstěhuje na svůj statek v Posázaví a bude se konečně moct věnovat všem svým ko ­ níčkům i naprostému nicnedělání.

Statek na konci vsi, kde končila silnice, byl jeho celoži­ votní láskou. Usedlost koupili jeho rodiče v  roce 1969 jako

[ 14 ]

ruinu. Že je čeká hromada práce, jakou si ani nedovedli představit, je netrápilo. Stejně jako řada jiných lidí tak hle­ dali útěk před důsledky sovětské okupace. Někdo utekl ven a  ostatní dovnitř. Prostě se rozhodli, že si vybudují svůj vlastní vnitřní svět. Statek postupně zvelebili a  po smrti rodičů ho se vším všudy převzal plukovník Marek. Byl pro něho asi taky takovým útěkem. Práce u kyberkriminálky ho s  lety unavovala. Honit hackery, kteří jsou vždy o  krůček napřed, protože mají čas se věnovat pitomostem a  hledat v systémech díry, které tam byly udělány úmyslně, aby se do všeho mohly dostat státní složky. Čas od času si vzpomněl na rozhovor s  ředitelem jedné přední americké firmy, která vyvíjí kryptografické algoritmy. „Není problém udělat doko­ nalou šifru, kterou nikdo neprolomí. To je tak deset procent práce. Těch zbývajících devadesát procent je dodělat tam zadní vrátka pro vládu.“

Je to všechno šaškárna, docházelo mu postupně. Chránili stát před něčím, co je děravé z principu. Ani on jako šéf ky ­ bernetického odboru nevěděl o  všem, k  čemu můžou zpra­ vodajské služby, americká vláda a  vlády jiných zemí. Česká republika nikoho nezajímala. Honili pitomce, kteří se v hos­ podě vsadili, že se vlomí do bankovního systému. Na špio­ nážní filmy už radši ani nekoukal. Věděl, že v rozporu s nimi je stejně tak naprosto nemožné se do některých systémů nezákonně prolomit, jako se dá naprosto stupidně dostat někam, kam to nikoho ani nenapadlo. A tak už se radši těšil na tu penzi. Včetně toho, že se svým elektronickým vybave­ ním, které si na posázavském statku postupně vybudoval, občas z  žertu potrápí svoje bývalé pražské kolegy. Aby se udržel odborně ve formě.

Teď se rozhodl, že si ještě před odchodem na odpočinek nechá u bývalého spolužáka spravit koleno, aby mohl běhat po hvozdech kolem Sázavy. Až ho za pár dní pustí domů,

[ 15 ]

zajde odevzdat placku, služební zbraň a pár dalších pitomostí a odjede na statek.

„Stojí to za hovno, Honzo,“ zahalekal na primáře z  postele, „a nejvíc za hovno stojej ty vaše prášky.“

„Co s nimi je?“

„Copak já vím? Vnutils mi to, že po tom budu mít erotický sny nebo co.“

„A neměls?“ zachechtal se pochybovačně primář.

„Počkej, nedělej si srandu,“ zvážněl Marek, „měl jsem úplně živej sen, že jsem ubodal nějakou babku pro sto pade­ sát korun. Bylo to tak živý, že to budu mít před očima do smrti.“

Primář očividně zvážněl. „Tak to není sranda, kamaráde, protože to jsi už třetí pacient, který dneska hlásil, že měl děsivé noční můry.“

„No to se máte čím chlubit!“

Primáři ale do smíchu nebylo. „Je to divný, možná je to ptákovina, ale nic podobnýho nepamatuju. Kdyby to byli feťáci nebo tak něco, rozumíš, že by měli abstinenční pří ­ znaky, to by tak odpovídalo, ale nic takovýho!“

„To mi chceš říct, že tady budete z pacientů řízeně vyrábět vraždící zrůdy?“

Primář chvíli mlčel. „Pepo, nemohl se nám někdo na ­ bourat do nemocničního systému a  změnit dávkování léků?“

Marek se uchechtl. „Hele, nemocniční systémy jsou ze zákona jedny z nejzabezpečenějších, to se mi nezdá. A že by mi zaměnil čtyři prášky za čtyři jiný?“

Otázka se mu ale uhnízdila v  hlavě a  nevěděl, co si s  ní počít. „Stalo se to už někdy?“

[ 16 ]

Primář Rybák zavrtěl hlavou. „Víš, co by to bylo za prů­ ser?“ Pak se zarazil: „Jak to, čtyři prášky?“

Marek pokrčil rameny. „Copak já vím? Předchozí dny jsem dostával na noc jeden.“

„Čtyři prášky?“ opakoval primář. „A nespletl ses?“

„Hele, doktore, a  jak to, že ještě nebyla snídaně? Ptáš se mne na odborný věci nalačno!“ změnil téma Marek.

„Promiň, je tu dneska asi bordel, jak včera vypadl ten proud, všechny systémy spadly a  musely se znovu nahodit, tak asi nestíhají.“

Výpadek elektřiny byl poslední roky čím dál vzácnější. Nestá­ valo se, že by během operací vypadlo napájení. A  pokud se tak stalo, během pár vteřin naběhly záložní generátory. Tu ­ hle noc se tak ale nestalo. Světla v nemocnici zhasla. Naštěstí zrovna neprobíhala žádná neodkladná operace. Přístroje pro podporu životních funkcí pacientů mají naštěstí pro podobný případ vlastní záložní baterie. Chirurgové, kteří se již myli před operací, s  jadrným klením sundávali jednorázové ste­ rilní oblečení.

Dva pracovníci nemocniční údržby pobíhali kolem nafto­ vých generátorů, které stály za zdí jednoho z pavilonů. Zkou­ šeli všechno možné a nemohli pochopit, proč náhradní zdroje elektřiny odmítají nastartovat. Přestože nádrže s naftou byly plné po okraj, displeje řídicích jednotek hlásily, že je třeba doplnit palivo.

Ještě více zamotanou hlavu měli pracovníci dispečinku Pražské energetiky. Nastala situace, která se zdála téměř nemožná, přestože byla teoreticky procvičována. Systém zaznamenal náhlé přetížení na obou hlavních pražských roz­ vodnách v Řeporyjích a na Chodově. Během několika vteřin

[ 17 ]

došlo k  automatickému odpojení obou rozvoden a  většina aglomerace se ponořila do tmy.

Tisíce lidí byly během chvíle uvězněny v  metru a  ve vý ­ tazích výškových budov. Naštěstí se celá událost stala v pozd­ ních večerních hodinách, a tak provoz například v business centrech byl minimální. I tak to stačilo, aby měli hasiči a zá ­ chranka několik hodin plné ruce práce.

V  nemocnici, podobně jako v  řadě dalších institucí, bě ­ žely  v  nastalé tmě desítky serverů a  dalších technologií, pohá něných po přechodnou dobu systémy záložního napá­

jení. Zhruba po půl hodině začaly zásoby energie docházet

a  systémy se automaticky vypnuly. V  pražské nemocnici

ovládlo temnou tmu navíc digitální ticho. Když zhruba po

dvou hodinách naběhla první rozvodna na Chodově, mnoho

lidí si po zbytek noci marně lámalo hlavu, kde se mohla stát

chyba.

Marek chvíli nepřítomně civěl na primáře. Bez informačního systému se asi nedají umíchat ani vajíčka. Rybákovi po chvíli došlo, co se Markovi honí hlavou.

„Myslíš, že ten blackout mohl něco způsobit? Člověče, ale to by byl docela průser, to tvůj blbý sen by nebyl ten nejhorší důsledek! Mohlo by se stát něco horšího?“

„Mně spíš nejde do hlavy, jak je možný, že vám úplně vypadne elektrika, do prčic, přece musíte mít někde generá­ tory na naftu.“

„Jo, máme,“ pokýval hlavou primář, „jenže, aspoň co jsem slyšel, tak v nich nebyla jako na potvoru nafta. A ten proud nevypadl u nás, spadla snad půlka Prahy.“

„To je snad sen,“ zoufal si Marek.

„A myslíš, že se teda díky tomu mohlo fakt něco podělat?“ nedal se odbýt Rybák.

[ 18 ]

„Doktore, ty rozumíš kolenům, co kdybych si o  tom já

zkusil promluvit s  vaším šéfem ajťáků? Kde bych ho našel a kdo to je?“

„Kamaráde, to ti ani neřeknu, vždyť se to všechno spra­

vuje na dálku. Ale jo, počkej, vždycky když něco sdělujou a  tak, rozumíš, posílají mail, že se něco bude aktualizovat apod., tak to chodí podepsaný do nějakýho Boba.“

„Proboba, od Boba?“ uchechtl se Marek. „Jednou jsme ho ­

nili nějakýho hackera, co se podepisoval Bob, ale to těžko bude on.“

„Tak to zjistíš, asi ho poznáš, ne?“

Marek se podrbal na nose. „Nepoznám. To byl jeden z mála, které jsem nikdy nechytil.“

Primář se zasmál. „Jasně, o pomnících se nemluví, že?“

„Že po tobě něco hodím?!“

„Brácho, dej si pohov, radši mi ukaž to koleno. Jak to vypadá? Zkus se postavit.“

Marek si stoupl a udělal pár kroků.

„Vypadá to dobře, za pár dní tě vyhodím! Nebo klidně hned. Už se těšíš, ne?“ poplácal primář Marka po zádech.

„Ani to už nebolí. Teda skoro,“ pokýval hlavou Marek.

„Kamaráde, ty operační techniky a technologie už tak po ­ kročily, že zítra můžeš klidně skákat ze střechy nebo běhat maraton. Tohle koleno, s tím, co jsem do něj nacpal za mate­ riály, tě už přežije! Je lepší než to původní, to mi věř!“

„Ale víš co? Než mne vyhodíš, já se podívám po tom vašem ajťákovi. Víš, jen tak, abych nevyšel ze cviku. Ale nejdřív mi udělej na doktorským pokoji aspoň kafe, když ještě není sní­ daně.“

„Já ti rozumím,“ chechtal se Rybák, „tak jo, jdem ke mně na cigáro.“


[ 19 ]

V nemocnici se samozřejmě už léta kouřit nesmělo, ale per­ sonál, zejména primáři, to důsledně porušoval.

Primář zalil kafe a Marek mu nabídl cigaretu.

„Kde najdu ty vaše slavné ajťáky?“ vyfoukl kouř Marek.

„Blok A, minus první patro.“

Marek přikývl a usrkl z šálku horkou kávu. Jako správný policajt měl ten ranní rituál kafe ­cigareta zažitý tak, že mu to kamarád ze studií nedokázal odepřít.

„Co kluci?“ zeptal se po chvilce přemýšlení primář.

Marek pokrčil rameny. „Jeden žije ve Stockholmu, druhý se plaví někde kolem Austrálie.“

„Ještě ho to plachtění nepřestalo bavit?“

„Ani nevím, jestli ho to vlastně baví, nebo jenom před ně ­ čím utíká.“

Chvíli mlčeli.

„Všichni před něčím utíkáme. Když před ničím jiným, tak před smrtí.“

Dál mlčky kouřili a upíjeli kávu.

„To je veselý téma po ránu,“ ušklíbl se Marek a típnul ciga­ retu do hrníčku, který na primářském pokoji sloužil za popel­ ník. Opatrně vstal, opíraje se přitom o opěradlo křesla.

„Tak já se tam zajdu mrknout,“ pravil a zavázal si šňůru na županu.

„Jako že tam půjdeš v  županu, ukážeš jim placku a  bu ­

deš se zajímat, proč včera vypadl proud?“ usmál se škodolibě

Rybák.

„Ale hovno, půjdu najít toho vašeho Boba a  zeptám se

neoficiálně, co o tom ví,“ odtušil Marek.

Vyrazil na cestu podle primářova návodu. V tomhle baráku

snad ani nejde zabloudit, říkal si, když kráčel po modré čáře,

která ho vedla z pavilonu směrem do vstupní haly. Hučelo to

tam jako v úle. Říkal si, že nikam nespěchá, a posadil se na




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.