načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Iluze -- 2.vydání - Jeffery Deaver

Iluze -- 2.vydání
-11%
sleva

Elektronická kniha: Iluze -- 2.vydání
Autor:

Další příběh geniálního detektiva Lincolna Rhyma se začíná odvíjet na prestižní hudební škole v centru New Yorku, kam se po útěku z místa činu uchýlí pachatel vraždy. Policie do ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169 Kč 150
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 560
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Další příběh geniálního detektiva Lincolna Rhyma se začíná odvíjet na prestižní hudební škole v centru New Yorku, kam se po útěku z místa činu uchýlí pachatel vraždy. Policie do několika minut obklíčí uzamčenou učebnu a chystá se s vrahem vyjednávat. Vzápětí se zevnitř ozve výkřik a výstřel, a tak policisté vyrazí dveře. Místnost je však prázdná.
Na pomoc jsou povolání Lincoln Rhyme s Amélií Sachsovou a okamžitě začínají s důkladným šetřením. Ochrnutý Rhyme musí i tentokrát spoléhat na pomoc své přítelkyně, pro ctižádostivou Amélii by zase úspěšné vyšetření případu mohlo znamenat povýšení. Proti nim však tentokrát stojí mistrný iluzionista přezdívaný Kouzelník, který si s nimi pohrává a burcuje jejich profesionální ctižádost prostřednictvím úděsných vražd, jejichž bestialita se neustále stupňuje.
Počet mrtvých narůstá a hodiny nelítostně ukrajují čas. Rhyme se Sachsovou proto musí co nejrychleji proniknout skrz kouřovou clonu a zabránit hrůzyplné pomstě, která se hrozí stát nejokázalejším zmizením v dějinách kriminalistiky...

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ILUZE

JEFFERY DEAVER

2013


Copyright © 2003 by Jeffery Deaver

Translation © 2003 by Jiří Kobělka

Cover design © 2003 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována

ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu

majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE VANISHED MAN,

vydaného nakladatelstvím Simon & Schuster, New York 2013,

přeložil Jiří Kobělka

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazykový redaktor: Vratislav Konečný

Korektura: Hana Pušová

Sazba: Dušan Žárský

Obálka: Radek Urbiš

Vydání páté, v elektronické verzi druhé

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v říjnu 2013

ISBN 978-80-7303-956-1


Pro Madelyn Warcholikovou



Kouzelnický trik se podle všeobecného mínění kouzelníků

skládá z efektu a metody. Efekt je to, co divák vidí. (...)

Metoda je pak tajemstvím v pozadí efektu, které umožňuje,

aby daný efekt vznikl.

Peter Lamont a Richard Wiseman, Magie v teorii



DÍL I

EFEKT

SOBOTA 17. DUBNA

„Zkušený kouzelník se snaží oklamat spíše mysl než oko.“

– Marvin Kaye, Rukověť tvořivého kouzelníka



ILUZE 11

1

Zdravím vás, ctěné publikum. Vítejte.

Vítejte na našem představení.

Na  příští dva dny pro vás máme připravenu hezkou řádku vzrušujících zápletek – naši iluzionisté, kouzelníci a  eskamotéři budou spřádat svá kouzla, aby vás nadchli i uchvátili.

Náš první mistrovský kousek pochází z  repertoáru umělce, o němž kaž dý jistě slyšel: Harryho Houdiniho, nejslavnějšíhomistra úniků v Americe, ne-li přímo na světě, muže, který své umění předváděl před korunovanými hlavami států a americkýmiprezidenty. Některé z jeho úniků jsou tak obtíž né, že se je nikdoneodvážil napodobit ani tolik let po jeho předčasné smrti.

Dnes znovu předvedeme únik, při němž Houdini riskovaludušení – mistrovské číslo zvané Líný kat.

Při tomto triku leží účinkující na břiše s rukama spoutanýma za zády pomocí klasických pout Darby. Kotníky má svázané a další kus provazu má přehozen kolem krku jako smyčku a  připevněn ke kotníkům. Jeho nohy mají tendenci se narovnávat, čímž seutahuje smyčka a nastává úděsný proces dušení.

A  proč se tomuto číslu říká „Líný kat“? Protože se odsouzenec nakonec sám oběsí.JEFFERY DEAVER

Při mnoha nebezpečnějších Houdiniho číslech byli opodál přiraveni asis tenti s noži a klíči, aby mistra rychle vyprostiliv případě, že by se ne dokázal vymanit sám. Mnohdy byl při ruce také lékař.

Dnes však žádná z těchto bezpečnostních opatření nepřijmeme. Nedo káže-li účinkující uniknout během čtyř minut, zemře.

Začneme již za okamžik..., ale nejprve dovolte několik rad:

Nikdy nezapomeňte, že při vstupu na naše představení opouštíte rea litu.

Věci, o nichž jste absolutně přesvědčeni, že je vidíte, vůbecnemusí existovat. A  věci, které podle vás musí být iluzí, se mohou ukázat jako krutá Boží pravda.

Z  vašeho společníka se na  našem představení může vyklubat úplně cizí osoba. A žena či muž v publiku, kterého vůbecnepoznáte, vás může velmi dobře znát.

To, co se zdá bezpečné, může být vražedné. A  nebezpečí, vůči nimž se obrníte, nemusí být ničím více než vějičkami, které vás vlákají do ještě většího rizika.

Čemu můžete při našem představení věřit? Na koho sespolehnout?

Inu, ctěné publikum, odpověď zní, že byste neměli věřit ničemu.

A nespoléhat na nikoho. Vůbec na nikoho.

Ale teď se už zvedá opona, světla pohasínají, hudba utichá a zbývá jen vznešený zvuk srdcí bijících v napjatém očekávání.

Naše představení začíná...

Budova vypadala, jako by již zažila hezkou řádku duchů.

Gotická, ukoptěná, potemnělá. Vtěsnaná mezi dva věžáky na Upper West Side, opatřená vyhlídkovou plošinou na střeše, posetá okny se zavřenými okenicemi. Pocházela z  viktoriánské éry – v jedné době sloužila jako internát a později jako léčebna, kde vedli své vyhaslé životy psychicky narušení odsouzenci.

ILUZE 13

Manhattanská Škola hudby a performančního umění mohla hostit desítky duchů.

Žádný z nich se však nenacházel v tak bezprostředníblízkosti jako ten, který se možná právě nyní vznášel nad teplým tělem mladé ženy ležící čelem k  zemi v  potemnělém vestibulu před malým koncertním sálem. Oči měla žena nehybné a vytřeštěné, byť dosud ne skelné, a krev na její tváři zatím nestačilazhnědnout.

Avšak přestože měla jinak bílou kůži, její obličej bylšvestkově modrý od škrtivě napjatého provazu, který spojoval její krk s kotníky.

Kolem ženy pak ležel rozházený notový papír, pouzdro od flétny a rozlitý velký kelímek ze Starbucks. Její džínsya zelená košile byly potřísněny od kávy, jejíž tmavé loužičky se leskly i na mramorové podlaze opodál.

Přítomen byl rovněž muž, který ženu vraždil; skláněl se nad ní a  pečlivě si ji prohlížel. Dával si načas a  necítil sebemenší potřebu chvátat. Bylo časné sobotní ráno, a  jak si muž ověřil, o  víkendech ve  škole žádná výuka neprobíhala. Studenti sice využívali cvičebny, ale ty se nacházely v  jiném křídle budovy. Muž se k ženě sklonil ještě o něco blíže, přimhouřil oči a čekal, zda ucítí z jejího těla stoupat ně jakou životní sílu či ducha. Ne - ucítil.

Napřímil se a přemýšlel, co dalšího by mohl provéstznehybnělému tělu před sebou.

„Víte jistě, že to byl vřískot?“

„Jo... teda ne,“ odpověděl pracovník ostrahy. „Možná ne vřískot, jestli mi rozumíte. Spíš křik. Rozrušený. Trval jen asi vteřinu nebo dvě. A potom přestal.“

Diane Franciscovichová, pochůzkářka z  20. okrsku, pokračovala v dotazování: „Slyšel ještě někdo něco?“JEFFERY DEAVER

Ztěžka dýchající robustní strážník pohlédl na vysokoutmavovlasou policistku, zavrtěl hlavou, rozevřel obrovské tmavé dlaně a utřel si je do modrých kalhot.

„Mám zavolat pro posily?“ zeptala se Nancy Ausoniová, druhá pochůzkářka, rovněž začátečnice, jen o něco menšía světlovlasejší než její kolegyně.

Franciscovichové to připadalo zbytečné, ale nebyla si jistá. Po chůzkáři obcházející rajon v této části Upper West Sidepřicházeli do styku většinou jen s dopravními nehodami,krádežemi v  obchodech a  krádežemi aut – nepočítáme-li, že museli držet za  ručičku rozru šené oběti těchto trestných činů. Toto byla premiéra. Během časně sobotní pochůzky si oboupolicistek všiml na chodníku zdejší pracovník ostrahy a přivolal je do školy, aby mu pomohly prověřit ten vřís kot. Tedy, vlastněrozrušený křik. „Počkejme s tím ještě,“ řekla klidně Franciscovichová. „Nejdřív zjistíme, co se děje.“

„Zdálo se, že se to ozývá někde odtamtud,“ poznamenal strážník. „Co já vím.“

„Strašidelné místo,“ nadhodila Ausoniová. Chovala sepodivně nervózně, přestože právě ona většinou neváhala zasahovat v  poulič ních sporech, i  když byli jejich protagonisté dvakrát větší než ona.

„Mluvím o těch zvucích,“ blábolil strážník. „Fakt těžko říct, chá pete? Těžko říct, odkud se ozývaly.“

Franciscovichová se soustředila na slova své partnerky.Zatraceně strašidelné místo, dodala pro sebe v duchu.

Když strážník ani po hezkých pár metrech temnoty neobjevil nic, co by se vymykalo normálu, zpomalil.

Franciscovichová kývla na  dveře na  konci chodby. „A  co je za nimi?“

„Tam žádní studenti nebudou. Nemají proč. Je to jen...“

Policistka zatlačila do dveří.

ILUZE 15

Uvnitř se nacházel malý vestibul vedoucí do  koncertního sálu A. Nedaleko od dveří v něm leželo tělo mladé ženys rukama v poutech, svázanýma nohama, smyčkou kolem krkua smrtelně vytřeštěnýma očima. Nad ní se pak tyčil hnědovlasýpadesátník s  plnovousem. Při jejich příchodu překvapeně zvedl hlavu.

„Ne!“ vykřikla Ausoniová.

„Kristepane,“ ulevil si strážník.

Obě policistky vytáhly zbraň a Franciscovichová překvapivě pev nou rukou – nebo si to alespoň myslela – namířila na muže pistoli. „Ty, ani hnout! Pomalu se postav, odtáhni se od  ní a zvedni ruce do vzduchu.“ Její hlas byl mnohem méně pevný než její prsty svírající služebního glocka.

Muž na slovo poslechl.

„Lehni si čelem k zemi. A neschovávat ruce!“

Ausoniová vyrazila k dívce.

V tu chvíli si Franciscovichová všimla, že mužova pravice je nad jeho hlavou zaťatá v pěst.

„Otevři d...“

Prásk...

Místnost naplnil záblesk oslnivého světla a  zcela policistku osle pil. Zdálo se, že vychází přímo z mužovy ruky a chvíli se jen tak vznáší, než se konečně rozlije ven. Ausoniová ztuhla,Franciscovichová se přikrčila a  začala neohrabaně couvat a  mžourat očima, aby se jí rychleji vrátil zrak. Přitom se oháněla pistolí sem a tam. I přes nával paniky věděla, že vrah měl v dobězáblesku bezpochyby za vřené oči, takže právě teď na  ně zřejmě míří vlastní zbraní nebo se na ně vrhá s nožem.

„Kde, kde, kde?“ křičela.

A pak konečně prozřela. Rozostřeným zrakem matnězahlédla, jak vrah za clonou rozptýleného dýmu utíká do koncertního JEFFERY DEAVER sálu a bouchá za sebou dveřmi. Vzápětí se zevnitř ozvaložuchnutí, když zřejmě přirazil ke dveřím židli nebo stůl.

Ausoniová poklekla před dívku, nožem švýcarské armády jí odře zala z krku provaz, otočila ji a zahájila umělé dýchání.

„Jsou tu nějaké další východy?“ křikla Franciscovichová na stráž níka.

„Jenom jeden – vzadu za rohem. Napravo.“

„Co okna?“

„Ne.“

„Hej,“ zavolala Franciscovichová na  kolegyni a  dala se do běhu, „hlídej ty dveře!“

„Jasně,“ odvětila světlovlasá policistka a  vyfoukla další lok vzdu chu do bledých rtů oběti.

Ozvala se další žuchnutí, jak pachatel zpevňoval svoubarikádu. Franciscovichová sprintem odbočila za roh ke dveřím,o kterých jí říkal strážník, a vysílačkou přitom zavolala posily. Když se podívala před sebe, všimla si, že na konci chodby někdo stojí. Rychle se zasta vila, namířila na mužskou postavu pistolia posvítila na ni oslnivým paprskem halogenové baterky.

„Prokrista,“ zaskřehotal postarší správce a upustil koště, které držel v ruce.

Franciscovichová děkovala Bohu, že nedržela prst na spoušti glocka. „Viděl jste někoho vycházet z těchhle dveří?“

„Co se děje?“

„Viděl jste někoho?“ křikla Franciscovichová.

„Ne, paní.“

„Jak dlouho už tu jste?“

„Já nevím. Takových deset minut.“

Z  koncertního sálu se ozval další hlomoz nábytku – vrah očividně pokračoval v  tarasení dveří. Franciscovichová poslala správce do hlavní chodby za strážníkem a přistoupila k bočním dveřím. Zvedla pistoli do úrovně očí a zlehka vyzkoušela kliku.

ILUZE 17

Bylo odemčeno. Ustoupila stranou, aby nebyla v palebné linii,

kdyby chtěl pachatel střílet skrz dřevo. Tento trik si pamatovala

z NYPD Blue, i když je možné, že se o něm na akademiizmiňoval i instruktor.

Uvnitř se rozlehlo další žuchnutí.

„Nancy, jsi tam?“ zašeptala Franciscovichová do vysílačky.

„Je mrtvá,“ ozval se roztřesený hlas Ausoniové. „Snažila jsem se. Ale je mrtvá.“

„Tudy utéct nemohl. Je pořád uvnitř. Slyším ho.“ Ticho.

„Snažila jsem se, Diane. Já se snažila.“

„Kašli na to. Vzpamatuj se. Vnímáš mě? Vnímáš?“

„Jo, už jsem v pohodě. Vážně. Zavolala jsem pro posily.Pojďme si pro něj.“

„Ne,“ řekla Franciscovichová, „necháme ho tam zavřeného, do kud sem nedorazí zásahovka. Nic jiného dělat nemůžeme. Seď na zadku a drž se stranou od dveří. Seď a dávej pozor.“

V  tom okamžiku zevnitř zaslechla mužův křik. „Mám tady ru koj mí. Mám tady holku. Jestli se sem pokusíte vpadnout, tak ji za biju!“

Ježíšikriste...

„Hej, ty uvnitř,“ křikla Franciscovichová. „Nikdo ti nic ne - udělá. Žádný strach. Hlavně neubližuj nikomu dalšímu.“ Je to tak podle předpisu? pomyslela si. Hlavní vysílací čas ani výcvik z akademie jí tady moc nepomohly. Slyšela, jak Ausoniová volá na  centrálu a  hlásí, že se situace vyvinula v  zabarikádovaného pachatele s jedním ru kojmím.

„Jenom klid!“ zavolala Franciscovichová na vraha. „Můžeš...“

Vtom se ze sálu ozval hlasitý výstřel a Franciscovichová vy - skočila jako ryba z akvária. „Co se stalo? Tos byla ty?“ zaječela do vysílačky.

„Ne,“ odvětila její partnerka. „Myslela jsem, že to ty.“

„Není ti nic?“JEFFERY DEAVER

„Ne. Říkal, že má rukojmí. Myslíš, že ji zastřelil?“

„Já nevím. Jak to mám vědět?“ Kde jsou, sakra, ty posily? po myslela si Franciscovichová.

„Diane,“ zašeptala Ausoniová po  chvíli. „Musíme tam jít. Možná je zraněná. Možná jí ublížil.“ Odmlčela se a křikla: „Hej, ty uvnitř!“ Žádná odpověď. „Ty!“

Nic.

„Možná spáchal sebevraždu,“ nadhodila Franciscovichová.

Anebo vystřelil do vzduchu, abychom si myslely, že spáchal se bevraždu, a už tam na nás čeká.

A pak se jí opět vrátil ten strašlivý obrázek: oprýskané dveře koncertního sálu se otevírají a vrhají matné světlo na oběťs obličejem modrým a chladným jako zimní soumrak. DianeFranciscovichová se stala policistkou především proto, aby bránila lidem v  páchání po dobných věcí – případně, aby je chytala, když už něco podobného spáchají.

„Musíme tam jít, Diane,“ zašeptala Ausoniová.

„Taky si myslím. No dobře. Vpadnem tam.“Franciscovichová jako by mluvila v lehkém amoku, přičemž současně myslela na svou rodinu a na to, jak při ostré střelbě z automaticképistole správně přeložit levou ruku přes pravou. „Řekni tomudozorci, že budeme v sále potřebovat světla.“

„Vypínač je tady,“ odpověděla Ausoniová o  chvíli později. „Až mu řeknu, zapne ho.“ Franciscovichová zaslechlav mikrofonu hlu boký výdech. „Jsem připravená,“ dodala Ausoniová. „Na tři. Od počítej to.“

„Dobře. Jedna... Počkej. Proniknu tam asi ze šedesátistupňového úhlu napravo od tebe. Tak mě nezastřel.“

„Dobře. Šedesát stupňů. A já budu...“

„Ty budeš nalevo ode mě.“

„Tak dělej.“

ILUZE 19

„Jedna...“ Franciscovichová uchopila levou rukou kliku. „Dvě...“

Tentokrát už její prst vklouzl do krytu spouště a jemněpolaskal druhý kohoutek, který u pistolí glock představuje pojistku.

„Tři!“ vykřikla Franciscovichová tak hlasitě, že to jejíkolegyně bezpochyby slyšela i  bez vysílačky. Protáhla se dveřmi do velké obdélníkové místnosti právě ve chvíli, kdy se v nírozsvítila oslnivá světla.

„Ani hnout!“ vykřikla – do prázdného sálu.

Přikrčila se a s kůží zježenou napětím začala rychle mířitpistolí ze strany na  stranu a  zkoumat každý centimetr prostoru před sebou.

Žádná stopa po pachateli, žádná stopa po rukojmím.

Pohlédla doleva na druhé dveře, v nichž stála NancyAusoniová a  prováděla tutéž zoufalou prohlídku sálu. „Kde jsou?“ zašeptala.

Franciscovichová zavrtěla hlavou.

Všimla si asi padesáti dřevěných skládacích židličekrozestavených do několika úhledných řad. Čtyři či pět z nich leželopřevráceno vzhůru nohama nebo na  boku. Nezdálo se však, že měly tvořit něja kou barikádu; někdo je prostě nahodile převrhl. Napravo od  policistky se rozkládalo nízké pódium se zesilovačem, dvěma reproduktory, otlučeným klavírním křídlema zhruba desítkou kabelů.

Mladé pochůzkářky viděly v místnosti prakticky vše.

S výjimkou pachatele.

„Co se stalo, Nancy? Řekni mi, co se stalo.“

Ausoniová však neodpověděla. Stejně jako partnerka sezběsile rozhlížela kolem sebe v okruhu tří set šedesáti stupňůa kontrolovala každý stín a každý kus nábytku, přestože bylo naprosto zřejmé, že hledaný muž již v sále není.

Strašidelné...JEFFERY DEAVER

Sál v podstatě tvořil neprodyšnou krychli. Nebyla zde žádná okna, a otvory pro klimatizaci i vytápění měřily v průměrupouhých patnáct centimetrů. Dřevěný strop bez akustickýchobkládaček. Pódium bez propadla. A  žádné dveře kromě hlavního vchodu, jímž do sálu vtrhla Ausoniová, a požárních dveří, které použila Franciscovichová.

Kde je? naznačila Franciscovichová ústy.

Její partnerka odpověděla stejným způsobem. Franciscovichová nedokázala její sdělení rozluštit, ale výraz v obličejihovořil jasnou řečí: Nemám ponětí.

„Hej,“ ozval se ode dveří zvučný hlas. Policistky se k němu otočily a  namířily zbraně do  prázdného vestibulu. „Zrovna do razila sanitka a nějací další policisti.“ Byl to pracovníkostrahy, který se pro jistotu ukrýval z dohledu.

Se srdcem bušícím strachy ho Franciscovichová gestem pozvala do sálu.

„Je to, ehm...,“ začal strážník, „chci říct, dostaly jste ho?“

„Není tady,“ odpověděla Ausoniová roztřeseným hlasem.

„Cože?“ Muž obezřetně nakoukl do sálu.

„Není tu nějaké propadlo nebo něco?“

„Ne, paní. Nic takového. Takže on tu není?“

Franciscovichová zaslechla hlasy dorazivších policistůa zdravotníků, doprovázené řinčením přístrojů a vybavení. Oběpolicistky se však stále nemohly přimět k  tomu, aby se ke  svým kolegům připojily. Stály jako opařené uprostřed sálu a  plné neklidu i  zmatku se marně snažily přijít na  způsob, jakým se pachateli podařilo uniknout z mís ta, z něhož úniku není.

ILUZE 21

2

„Poslouchá hudbu.“

„Žádnou hudbu neposlouchám. Prostě jen náhodou hraje. To je všecko.“

„Tak hudbu, jo?“ zamumlal Lon Sellitto, když vstupoval do lož nice Lincolna Rhyma. „To je mi náhodička.“

„Poslední dobou přišel na  chuť jazzu,“ vysvětlil Thom břichatému detektivovi. „Musím říct, že mě to překvapilo.“

„Jak říkám,“ zopakoval Lincoln Rhyme nedůtklivě, „já tady pra cuji a v pozadí shodou okolností hraje hudba. Jaks to myslel s tou náhodičkou?“

Mladý ošetřovatel v  bílé košili, béžových kalhotách a  sytě fialové kravatě kývl na  plochou obrazovku před Rhymovou postelí Flexicair a řekl: „Ne, nepracuje. Ledaže bys nazývalhodinové civění do jedné stránky prací. Taková práce by mně u něj neprošla.“

„Příkaz: otočit stránku.“ Počítač rozpoznal Rhymův hlas a upo slechl jeho rozkazu. Na obrazovce se objevila nová stránka časopisu Forensic Science Review. „Tak hele,“ oslovil Rhyme zahořkle Thoma, „chceš si mě vyzkoušet ze složení pětinejčastějších exotických toxinů nalezených v poslední doběv laboraJEFFERY DEAVER tořích evropských teroristů? A  co kdybychom si na  odpovědi vsadili?“

„Ne, teď máme na práci jiné věci,“ odpověděl Thomv narážce na nejrůznější tělesné funkce, na něž musí ošetřovatelékvadruplegiků, jakým byl Lincoln Rhyme, několikrát dennědohlížet.

„Na to bude čas za pár minut,“ odsekl kriminalistaa vychutnával si mimořádně energickou trumpetovou figuru.

„Uděláme to hned. Omluv nás na okamžik, Lone.“

„Jo, jasně,“ řekl urostlý a  silně zmačkaný Sellitto, vyšel na chodbu před ložnici v prvním patře Rhymova domu v západní části Central Parku a zavřel za sebou dveře.

A zatímco Thom obratně vykonával své povinnosti, Lincoln Rhy me poslouchal hudbu a přemýšlel: Náhodička?

O pět minut později pustil Thom Sellitta zpátky do ložnice. „Kávu?“

„Jo. Trocha by mi přišla vhod. Na  pracovní sobotu je ještě zatraceně brzo.“

Ošetřovatel odešel.

„Tak jak vypadám, Linku?“ zeptal se Sellitto a vytočilpiruetu. Byl to muž středního věku, jehož šedivý oblek věrně odrážel celý jeho šatník, jakoby složený výlučně z  trvale mačkavých materiálů.

„To má být módní přehlídka?“ zeptal se Rhyme.

Náhodička?

Načež se jeho myšlenky opět vrátily ke kompaktnímu disku. Jak může, ksakru, někdo hrát tak sametově na trumpetu? Jak lze vůbec z kovového nástroje vyloudit takový zvuk?

„Shodil jsem osm kilo,“ pokračoval detektiv. „Rachel mi na sadila dietu. Největší problém je tuk. Když omezíš přísun tu ků, nevěřil bys, kolik dokážeš shodit.“

ILUZE 23

„Tuk, ano. Myslím, že tohle jsme už věděli, Lone. Nuže...?“ Čímž chtěl Rhyme říci, aby detektiv přešel k věci.

„Máme takový bizarní případ. Před půl hodinou jsme v  jedné hudební škole o  ulici dál našli tělo. Byl jsem pověřen vyšetřováním a potřeboval bych tvou pomoc.“

Hudební škola. A  já poslouchám hudbu. To je ovšem dost pitomá náhodička.

Sellitto mu v kostce shrnul všechna fakta. Zabitá studentka, pa chatel byl již téměř dopaden, ale nakonec se mu podařilo uprchnout propadlem, které nikdo nemůže najít.

Hudba má matematickou podstatu. To Rhyme jako vědec dokázal pochopit. Je logická, dokonale strukturovaná. A kromě toho, po mys lel si, je nekonečná. Člověk může složit neomezený počet melodií. Psaní hudby nikdy nemůže omrzet. Uvažoval, jak se to asi dělá. On sám se pokládal za zcela netvořivéhočlověka. Když mu bylo jedenáct či dvanáct let, docházel na hodiny klavíru, ale přestože se tehdy beznadějně zamiloval do  slečny Blakelyové, samotné hodiny byly na prostou ztrátou času. Pokud jde o klavír, ze všeho nejraději vzpomínal, jak pořizovalstroboskopické snímky rezonujících strun pro jeden vědecký projekt.

„Posloucháš mě, Linku?“

„Říkals případ. Bizarní.“

Sellitto mu sdělil pár dalších podrobností a pomalu si začal získávat Rhymovu pozornost. „Z toho sálu musí vést nějakácesta ven. Jenže nikdo ze školy ani z našich lidí ji nedokáže najít.“

„Jak vypadá místo činu?“

„Pořád docela panenské. Pošleme na něj Amélii?“

Rhyme se podíval na hodiny. „Ta teď něco má. Skončí asi za dva cet minut.“

„To není problém,“ řekl Sellitto a poplácal se po břiše, jako by hledal ztracenou váhu. „Zavolám jí na pager.“

„Teď bych ji raději nerozptyloval.“JEFFERY DEAVER

„Proč, co dělá?“

„Prostě něco nebezpečného,“ řekl Rhyme a  znovu se zaposlouchal do hedvábné trumpety. „Co jiného?“

Vtahovala do  nosu vlhký cihlový zápach zdi činžovního do mu u svého obličeje.

Dlaně se jí potily a  pod ohnivě rudými vlasy zastrčenými do za prášené erární čepice ji šíleně svědila kůže. Přestosetrvávala v  na prosté nehybnosti i  ve  chvíli, kdy se těsně za  ní objevil neuniformo vaný policista a rovněž přitiskl obličej na zeď.

„Situace se má tak,“ řekl, kývl hlavou napravo a  vysvětlil Sach sové, že těsně za  rohem domu se rozkládá prázdný pozemek, upro střed něhož stojí automobil, který před pár minutami po honičce s policií havaroval a zůstal stát.

„Je pojízdný?“ zeptala se Amélie Sachsová.

„Ne. Narazil do  popelnice a  porouchal se. Původně v  něm byli tři pachatelé. Podařilo se jim utéct, ale jednoho jsme už zadrželi. Druhý sedí v autě s nějakou bůhvíjak dlouhouloveckou puškou. Zranil už jednoho policistu.“

„Stav?“

„Povrchové zranění.“

„Zůstal na místě činu?“

„Ne. Je v jednom baráku západně odsud.“

„A třetí pachatel?“ zeptala se Sachsová.

Policista si povzdechl. „No, tomu se podařilo utéctdo přízemí téhle budovy.“ Kývl na dům, k němuž se právě tiskli. „Je tam zabari kádovaný. A má tam rukojmí. Těhotnou ženu.“

Sachsová se snažila strávit příliv informací a přešlapovalapřitom z  nohy na  nohu, aby zmírnila artritickou bolest v kloubech. Sakra, to bolí. Všimla si policistovy jmenovky na prsou. „Jakou má únosce zbraň, Wilkinsi?“

„Ruční střelnou. Typ neznámý.“

ILUZE 25

„Kde je naše strana?“

Mladý policista ukázal na dva kolegy za jakousi zdí v zadní části pozemku „Dva další hlídají před budovou únosce.“

„Volal někdo zásahovku?“

„Nevím. Když se začalo střílet, ztratil jsem vysílačku.“

„Máte neprůstřelnou vestu?“

„Ne. Zrovna jsem zastavoval auta. Co budeme dělat, ksakru?“

Sachsová přecvakla vysílačku na  určitou frekvenci a  řekla: „Ohle dávací agent pět osm osm pět volá centrálu.“

O  chvíli později se ozvalo: „Tady kapitán sedm čtyři. Mluvte.“

„Máme situaci deset třináct na pozemku východněod Delancey šest nula pět. Jeden zraněný policista. Potřebuji okamžitě posily, do dávku s ohledávacím vybavením a zásahový tým. Dva pachatelé, oba ozbrojeni. Jeden s  rukojmím. Sežeňte vyjednavače.“

„Rozumím, pět osm osm pět. Chcete sledovací vrtulník?“

„Ne, sedm čtyři. Jeden podezřelý má vysoce výkonnoupušku. A jsou ochotni střílet na policisty.“

„Pošleme posily, jakmile to bude možné. Ale Tajná služba uza vřela polovinu centra, protože sem z Kennedyho letištěpřijíždí vice prezident. Takže počítejte se zdržením. Zatím postuujte dle vlastního uvážení. Konec.“

„Rozumím. Konec.“

Viceprezident, pomyslela si Sachsová. O  můj hlas právě přišel.

Wilkins zavrtěl hlavou. „Jenže k tomu domu nemůžeme po - slat vyjednavače. Přinejmenším tak dlouho, co bude ten střelec sedět v autě.“

„Už na tom pracuju,“ odvětila Sachsová.

Znovu se přitiskla k rohu budovy a pohlédla na automobil, laci nou kraksnu se zkrácenými péry, čumákem naraženým do JEFFERY DEAVER popelnice a  s  otevřenými dveřmi, z  nichž vykukoval vyzáblý chlapík s puškou.

Už na tom pracuju...

„Ty v tom autě,“ vykřikla, „jsi v obklíčení! Jestli neodhodíš zbraň, zahájíme palbu. Tak dělej!“

Muž se otočil a  namířil pušku jejím směrem. Sachsová se stáhla do  krytu a  zavolala vysílačkou dva policisty krčící se v zad ní části pozemku. „Jsou v tom autě nějací rukojmí?“

„Nejsou.“

„Víte to jistě?“

„Absolutně,“ odpověděl policista. „Než začala přestřelka, stihli jsme si ho dobře prohlídnout.“

„Dobře. Můžete vystřelit?“

„Snad skrz ty dveře.“

„Ne, nestřílejte naslepo. Přesuňte se na lepší pozici. Alemusíte mít celou dobu krytí.“

„Rozumím.“

Sachsová viděla, jak se oba policisté přesouvají na  bok pozemku. O  chvíli později jeden z  nich ohlásil: „Mám volnou palebnou dráhu. Mám vystřelit?“

„Zůstaňte v pohotovosti,“ řekla a vykřikla: „Ty v tom autě! Ty s tou puškou. Máš deset vteřin, jinak zahájíme palbu. Odhoď zbraň. Rozumíš?“ Zopakovala sdělení španělsky.

„Jdi do prdele.“

Sachsová si to vyložila jako přitakání.

„Takže deset vteřin,“ křikla. „Počítáme.“

Zvedla vysílačku a řekla policistům: „Dejte mu dvacet. Pak mů žete střílet.“

Těsně před uplynutím desetivteřinového intervalu muž od - hodil pušku a  postavil se s  rukama nad hlavou. „Nestřílejte, nestřílejte!“

ILUZE 27

„Nech ty ruce hezky ve  vzduchu. A  přesuň se k  rohu téhle bu dovy. Jestli svěsíš ruce, budeš zastřelen.“

Když pachatel dorazil na roh, Wilkins ho spoutala prohledal. Sachsová se sklonila a oslovila muže: „Ten chlap vevnitř – kdo je to?“

„Nemusím vám vykládat, co...“

„Ale jo, musíš nám vykládat. Protože jestli ho sundáme, což se rozhodně chystáme udělat, budeš mít na krku úkladnouvraždu. Tak co, stojí ten chlápek za pětačtyřicet let v Ossiningu?“

Muž si povzdechl.

„No tak,“ vyštěkla po něm Sachsová. „Jméno, adresu,rodinné po měry, co má rád k večeři, křestní jméno jeho matky,příbuzní v base – určitě si vzpomeneš na spoustu opravduužitečných informací.“

Muž se rozhovořil a Sachsová si zapisovala detaily.

Vtom jí zapraskalo ve  vysílačce. Před budovu právě dorazil vy jed navač a  zásahová jednotka. Sachsová předala poznámky Wil kinsovi. „Tohle dej vyjednavači.“

Přečetla střelci práva a položila si otázku, zda situaci vyřešila nej lepším možným způsobem. Neohrozila zbytečně životy? Ne - měla se zraněného policisty ujmout sama?

O  pět minut později vyšel zpoza rohu dozorčí kapitán. Usmál se. „Únosce právě propustil tu ženu. Žádná zranění. Všichni tři jsou zašití. A ten poraněný policista bude v pořádku. Je to jen škrábnutí.“

Vzápětí se k  nim připojila policistka s  krátkými světlými vlasy pod služební čepicí. „Hele, koukejte. Máme to i s prémií.“ Zvedla do vzduchu velký sáček s bílým práškem a druhý sáček obsahující trubičky a další narkomanské propriety.

Zatímco si kapitán oba sáčky prohlížel a  pochvalně kýval hlavou, Sachsová se zeptala: „Tohle měli v autě?“JEFFERY DEAVER

„Né. Našla jsem to v  jednom voze na  druhé straně ulice. Vyslý chala jsem řidiče jako svědka, on se začal potit a  vypadal strašně nervózně, a tak jsem mu prohledala auto.“

„Kde parkoval?“ dotázala se Sachsová.

„V garáži.“

„Vyžádala jste si povolení?“

„Ne. Jak říkám, choval se nervózně a  já kousek toho sáčku viděla už z chodníku. Což zakládá důvodné podezření.“

„Ne.“ Sachsová zavrtěla hlavou. „Byla to nezákonná prohlídka.“

„Nezákonná? Ale když jsme minulý týden zastavili jednoho chlapa za  rychlou jízdu a  našli mu vzadu kilo marihuany, tak jsme ho taky normálně zašili.“

„Na ulici je to něco jiného. V dopravním prostředkuna veřejné komunikaci se předpokládá nižší úroveň soukromí, takže vám k zat čení stačí důvodné podezření. Ale když auto stojí na soukromém pozemku, potřebujete povolení k prohlídce,i kdybyste v něm viděla drogy.“

„To je šílenost,“ řekla policistka vzdorovitě. „Vždyť tady má přes čtvrt kila čistého koksu. Je to dealer jako vyšitý. Lidiz drogového se podobné grázly snaží dopadnout celé měsíce.“

Kapitán se otočil k Sachsové. „Jste si tím opravdu jistá,kolegyně?“

„Opravdu.“

„Co doporučujete?“

„Zabavit ty drogy,“ vysypala ze sebe Sachsová, „dát pachateli pořádné kapky a  předat číslo jeho poznávací značky a  osobní údaje na  protidrogové.“ Pohlédla na  policistku. „A  vy se radši přihlašte na opakovací kurz ohledání a zadržení.“

Policistka s ní začala vehementně argumentovat, aleSachsová už jí nevěnovala pozornost. Pustila se do prohlídky pozemku,

ILUZE 29

na němž dosud stál automobil s přední kapotou naraženou do

popelnice. Přimhouřila oči a zadívala se na vůz.

„Policistko...,“ oslovil ji kapitán.

Sachsová si ho však nevšímala a  obrátila se k  Wilkinsovi. „Říkal jste tři pachatelé?“

„Přesně tak.“

„A jak to víte?“

„Bylo to v hlášení z klenotnictví, které přepadli.“

Sachsová vstoupila na pozemek a vytáhla pistoli. „Koukejte na to auto,“ vyštěkla.

„Prokrista,“ řekl Wilkins.

Všechny dveře byly otevřené. Vyskákali z nich čtyři muži.

Sachsová se opět přikrčila, přejela pohledem pozemeka zvedla pistoli proti jedinému možnému úkrytu v okolí: krátké slepé uličce za popelnicí.

„Zbraň!“ vykřikla téměř ještě dříve, než zahlédla v  uličce pohyb.

Všichni kolem ní podřepli, když z  uličky vysprintoval muž v trič ku a s brokovnicí v ruce a začal upalovat k nejbližší ulici.

Glock Amélie Sachsové však mířil nechráněnému mužipřímo na hrudník. „Odhoď zbraň!“ poručila.

Muž na  okamžik zaváhal, pak se zaculil a  veselým krokem vyrazil proti policistům.

Sachsová natáhla zbraň před sebe a rozpustile řekla: „Prásk, prásk... Mám tě.“

Muž s brokovnicí se zastavil, usmál se a obdivně zavrtělhlavou. „To bylo zatraceně dobrý. Už jsem myslel, že vás mám.“ S tlustou brokovnicí přehozenou přes rameno vyrazil k hloučku kolegů vedle domu. Druhý „pachatel“ – ten, který sedělv autě – se otočil zády, aby mu mohli sundat pouta. Wilkins mu je odemkl.JEFFERY DEAVER

Velice netěhotná hispánská policistka, která hrála roli „ru - kojmí“ a kterou Sachsová znala již několik let, se k nim rovněž připojila a poplácala Sachsovou po zádech. „Dobrá práce,Amélie, zachránilas mi kůži.“

Sachsová byla se svým výkonem do značné míry spokojena, ale přesto zachovávala vážnou tvář jako studentka, která právě excelovala u důležité zkoušky.

Což se koneckonců doopravdy stalo.

Amélie Sachsová sledovala nový cíl. Její otec Hermanpracoval celý život jako pochůzkář na  oddělení pochůzkové služby. Sachsová až dosud zastávala stejnou práci, která by ji dost možná uspokojovala ještě několik let, než by se v rámci odděleníposunula o stupínek výše, avšak po útocích z 11. září se rozhodla, že chce pro město dělat více. A  tak si podala žádost o  povýšení do funkce detektiva-seržanta.

Žádná jiná skupina strážců zákona nebojovala se zločinností v  New Yorku tak jako detektivové newyorské policie. Jejich tradice sahala až do  dob houževnatého geniálního inspektora Thomase Byrnese, který byl v  osmdesátých letech 19. století po věřen vedením nově zřízeného Detektivního úřadu. Byrnesův arze nál zahrnoval vý hrůžky, bití do  hlavy i  rafinované dedukce – jednou rozbil zlodějský gang vystopováním zdroje drobného vlákna ze stuhy nalezené na  místě činu. Za  Byrnesova plamenného vedení si detektivové z  úřadu získali přídomek Nesmrtelní a podařilo se jim dramaticky snížit míru zločinnosti ve městě, v němž do té doby panovala stejně volná pra vidla jako na Divokém západě.

Herman Sachs býval sběratelem policejních rekvizit a krátce

před svou smrtí věnoval dceři jeden ze svých oblíbenýchartefaktů: ohma taný zápisník, do něhož si sám Byrnes dělal poznámky

o průběhu vyšetřování. Když byla Sachsová mladá – a máma se


ILUZE 31

právě nena cházela nablízku – předčítal jí otec ze zápisníkučitelnější pasáže a oba společně pak kolem nich splétali historky.

12. říjen 1883. Našla se druhá noha! Slaggardyho uhlák, pět bodů. Očekáváme okamžité doznání Cottona Williamse.

Vzhledem k  prestižnímu postavení úřadu (a  lukrativním vý děl kům) bylo docela zvláštní, že ženy vždy nacházely naDetektivním úřadu více příležitostí než na jakémkoliv jinémoddělení newyorské policie. A pokud byl mužskou ikonou Thomas Byrnes, pak tu žen skou představovala Mary Shanleyová, jedna z osobních hrdinek Amélie Sachsové. Právě Shanleyová,bouřlivá a  nekompromisní policistka, která potírala zločin ve třicátých letech minulého století, kdysi prohlásila: „Zbraň máte k používání, takže ji klidně můžete použít.“ Což sama s jistou pravidelností činila. Po mnoha letech boje se zločinnostív Midtownu odešla do výslužby jako detektiv prvního stupně.

Sachsová však toužila být více než jen detektivkou, což je pouhý popis práce; přála si mít i hodnost. V newyorské policii stejně jako u většiny ostatních policejních složek se člověk stává detektivem na  základě zásluh a  zkušeností. Chce-li se stát seržantem, musí podstoupit náročný triatlon zkoušek: písemnou, ústní a nakonec – jako právě teď Sachsová – praktickousimulaci, která testuje jeho schopnost personálního vedení,společenskou vnímavost a správnost úsudku pod palbou.

Kapitán, uhlazený veterán, který připomínal LawrenceFishburna, byl při testu hlavním hodnotitelem a  během celého Améliina výkonu si o něm dělal poznámky.

„Takže, policistko,“ začal, „sepíšeme výsledky a připojíme je k  vašemu posudku. Ale už teď vám mohu říct neoficiálně pár slov.“ Zadíval se do  bloku. „Vaše hodnocení rizik pro civilisty a policejní důstojníky bylo dokonalé. Žádost o posily bylavznesena včasným a  vhodným způsobem. Vámi určené rozestavení policistů eliminovalo jakoukoliv možnost, že by pachatelé mohli JEFFERY DEAVER z místa zásahu uniknout, a zároveň minimalizovalo nutnost vy - stavit se nepřátelské palbě. Správně jste identifikovalanezákonnou prohlídku. A získání osobních údajů od jednohoz podezřelých pro potřeby vyjednavače byla už jen taková hezká třešnička na dortu. Nepočítali jsme, že by to mohla být součást zkoušky. Ale teď se nad tím zamyslíme. A  nakonec: upřímně řečeno, nikdy by nás nenapadlo, že odhalíte přítomnost dalšíhoukrytého pachatele. Předpokládali jsme, že čtvrtý pachatel zastřelí tady Wilkinse a my se pak přesvědčíme, jak si povedete v situaci se zastřeleným policistou a jakým způsobem zorganizujetezadržení pachatele na útěku.“

Oficiality dozněly a  kapitán se usmál. „Jenže vy jste toho hajzla sejmula.“

Prásk, prásk.

„Písemné a  ústní zkoušky jste už dělala, viďte?“ zeptal se kapitán.

„Ano, pane. Výsledky by měly přijít každým dnem.“

„Moje skupina vypracuje vaše hodnocení a  zašle ho komisi s do po ručením. Vy teď máte volno.“

„Ano, pane.“

Policista, který hrál posledního padoucha s  brokovnicí, se přišou ral k  Sachsové. Byl to pohledný Ital s  boxerskými svaly, který podle Améliina úsudku teprve před deseti nebo patnácti lety opustil brooklynské lodě nice. Tváře i bradu mu pokrývalo špinavé strniště. Vysoko za  štíhlým pasem měl chromovanou automatickou pistoli velké ráže a jeho sebevědomý úsměvvyvolával v Sachsové dojem, že se možná v odrazu téhle bouchačky i holí.

„Musím ti říct – už jsem dělal dobrou desítku takovýchdle hodnocení, a todle je nejlepší výsledek, jaký jsem tu kdy viděl, holka.“

ILUZE 33

Sachsová se nad oslovením překvapeně usmála. U  policie bez po chyby ještě hezkých pár křupanů zbylo – od pochůzkářů až po  ná jemníky rohových kanceláří na  ústředí – ale i  ti se ve směs chovali spíše povýšenecky než neskrývaně sexisticky. Oslovení „holka“ nebo „puso“ neslyšela Sachsová od  policisty již nejméně rok.

„Jestli vám to nevadí, říkejte mi raději ‚policistko‘.“

„Ne, ne, ne,“ odvětil Ital a zasmál se. „Už se můžeš uvolnit. Zkouška už skončila.“

„Co prosím?“

„Když jsem ti řek ‚holka‘, tak už to není součást testu,cháeš? Nemusíš na to reagovat předepsaným způsobem nebo tak. Říkám to jen proto, žes na mě udělala dojem. A že seš... však víš.“ Usmál se Sachsové do  očí a  jeho šarm byl stejně blyštivý jako jeho pistole. „Moc komplimentů nikomu neskládám. Takže když ho někomu složím, už to něco znamená.“

A že seš... však víš.

„Hele, nejseš naštvaná nebo tak, že ne?“

„Vůbec nejsem naštvaná. Ale přesto mě oslovujte ‚policistko‘. Vy tak budete říkat mně a já podobně vám.“

Alespoň do očí.

„Hej. Já se tě nechtěl dotknout nebo tak. Seš hezká holka. A já jsem chlap. Takže víš, jak to bejvá... Jasně.“

„Jasně,“ odpověděla Sachsová a dala se na odchod.

Ital jí zastoupil cestu a zamračil se. „Hej, počkej. Todlenevyznělo moc dobře. Hele, zvu tě na pivo. Až mě poznáš blíž, budu se ti líbit.“

„Na to bych nespolíhal,“ ozval se jeden z jeho kolegůa zasmál se.

„Pan Holka“ mu dobrosrdečně ukázal vztyčený prostředník a obrá til se zpátky k Sachsové.JEFFERY DEAVER

Té ale v tom okamžiku zapípal pager; na obrazovce seobjevilo číslo Lincolna Rhyma a za ním slovo „NALÉHAVÉ“.

„Musím jít,“ řekla.

„Takže na  pivo nemáš čas?“ zeptal se policista a  falešně našpulil pohledné rty.

„Nemám.“

„A co třeba telefonní číslo?“

Sachsová vytvořila z  palce a  ukazováčku imaginární pistoli a na mířila ji na něj. „Prásk, prásk,“ řekla. A vyrazila ke svému žlutému camaru.

ILUZE 35

3

Tohle že je škola?

Sachsová procházela potemnělou chodbou a vláčela za sebou vel ký černý kufr s ohledávacím vybavením. Cítila zápach plísně a  sta rého dřeva. U  vysokého stropu povlávaly zaprášené pavučiny.

Jak tady může někdo studovat hudbu? Tohle prostředí by se ho dilo spíše do  románů Ann Riceové, které četla Améliina matka.

„Strašidelné místo,“ poznamenala jedna ze dvou odpovědných policistek a žertovala přitom jen napůl.

Čímž bylo řečeno vše.

U  dvojitých dveří na  konci chodby postávala šestice policistů – čtyři pochůzkáři a dva detektivové v civilu. Neupravený Lon Sellitto rozmlouval se sklopenou hlavou a  zápisníkem v  ruce se strážníkem, jehož uniforma byla stejně zaprášená a umazaná jako zdejší stěny a podlahy.

Za  otevřenými dveřmi zahlédla Sachsová další potemnělé pro stranství a uprostřed něj jakousi světle zbarvenou hromadu. Oběť.

„Budeme potřebovat světla,“ oznámila technikovi. „Dvě sa dy.“ Mladík přikývl a zamířil k VRN – vozidlu rychléhonasaJEFFERY DEAVER zení, které představovala dodávka plná pomůcek pro sběr důkazního materiálu. Vozidlo stálo dvěma koly na chodníku před školou, kam ho technik po  příjezdu na  místo činu zaparkoval (a  kam pravděpodobně dorazil o  poznání volnějším tempem než Sachsová, která se ve svém camaru SS z roku 1969 přihnala průměrnou rychlostí 112 kilometrů za ho dinu).

Amélie se zadívala na světlovlasou mladou ženu, která ležela na  zádech tři metry od  ní. Trup měla prohnutý, protože pod ním měla spoutané ruce. I přes tmu ve vestibulu si Améliiny oči rychle povšimly hlubokých podlitin na  krku i  krve na  rtech a bradě – pravděpodobně v důsledku kousání se do jazyka, což je u smrti uškrcením po měrně běžný jev.

Automaticky rovněž zaznamenávala další poznatky: žádný snubní prsten, smaragdově zbarvené cvočky místo náušnic,otrhané te nisky. A  také: žádné známky loupežného přepadení, pohlavního zneužití nebo znetvoření.

„Kdo byl prvním policistou?“

„My,“ ozvala se vysoká žena s krátkými tmavými vlasya jménem D. Franciscovichová na  jmenovce a  kývla směrem ke  své blonďaté partnerce N. Ausoniové. Obě měly ztrápené oči,a zatímco Franciscovichová vybubnovávala prsty na pouzdro pistole jakýsi jednoduchý rytmus, Ausoniová neustále civěla na  tělo. Sachsová vytušila, že je to jejich první vražda.

Obě pochůzkářky jí následně sdělily svou verzi událostí. Přisti žení pachatele, záblesk světla, pachatelův útěk, barikáda. A poté jeho zmizení.

„Takže podle vás tvrdil, že má rukojmí?“

„Aspoň to říkal,“ nadhodila Ausoniová. „Ale ve  škole se nikdo nepohřešuje. Určitě jenom blafoval.“

„Co ta oběť?“

„Světlana Rasnikovová,“ odpověděla Ausoniová. „Dvacet čtyři let. Studentka.“

ILUZE 37

Sellitto se konečně odvrátil od  pracovníka ostrahy a  řekl Sach sové: „Laurel s  Hardym vyslýchají všechny lidi, kteří se dnes ráno pohybovali v budově.“

Sachsová ukázala na místo činu. „Kdo byl uvnitř?“

„Obě první policistky,“ řekl Sellitto a kývl na pochůzkářky. „Po tom dva zdravotníci a  dva agenti zásahovky. Stáhli se okamžitě po zajištění místa činu. Je skoro nedotčené.“

„A taky ten strážník,“ připomněla Ausoniová. „Ale ten tu byl jen minutku. Co nejrychleji jsme ho odvedly pryč.“

„Dobře,“ řekla Sachsová. „Nějací svědkové?“

„Když jsme sem dorazily,“ odvětila Ausoniová, „stál před sálem správce.“

„Ale nic neviděl,“ dodala Franciscovichová.

„Přesto budu chtít vidět podrážky jeho bot kvůli srovnání,“ řekla Sachsová. „Můžete mi ho některá sehnat?“

„Jasně.“ Ausoniová odešla.

Sachsová vytáhla z jednoho z černých kufrů průhlednéplastové pouzdro uzavřené na zip, otevřela ho a rozložila bíloutyvekovou kombinézu. Oblékla si ji, přetáhla si přes hlavu kapuci a nasadila brýle. Kombinéza již dnes představovala předepsanou výstroj pro všechny ohledávací techniky newyorské policie.Bránila totiž kontaminaci místa činu nejrůznějšími materiály –stoovými látkami, vla sy, epitelovými kožními buňkami a tak dále, které přirozeným způsobem odpadávají z  ohledávačova těla. Ke kombinéze patřily i galoše, ale Sachsová přesto učinila věc, na  níž Rhyme odjakživa trval – natáhla si na  nohy gumové pásky, aby odlišila vlastní otisky od otisků oběti a pachatele.

Nasadila si sluchátka, upravila si mikrofon na  tyčince před ústy a  zapojila vysílačku. Požádala o  spojení s  pevnou linkou a  o  chvíli později jí složitě uspořádaný komunikační systém dopravil do ucha hluboký hlas Lincolna Rhyma.

„Sachsová, jsi tam?“JEFFERY DEAVER

„Jo. Je to přesně tak, jak jsi říkal – zahnaly ho do kouta a on zmizel.“

Rhyme se uchechtl. „A teď chtějí, abychom jim ho našli. To pořád musíme napravovat něčí chyby? Počkej chvilku. Příkaz: hlasitost snížit..., snížit.“ Hudba v pozadí se ztišila.

Technik, který Sachsovou doprovázel ponurou chodbou, se vrátil s vysokými lampami na trojnožkách.

Sachsová je postavila do vestibulu, cvakla vypínačema opatrně přešla přes práh přímo na místo činu.

Otázka, jak správně ohledat místo činu, je předmětemdalekosáhlých diskusí. Obecně se vyšetřovatelé shodují, že méně znamená více. Většina policejních oddělení přesto používá celé týmy ohledávačů. Lincoln Rhyme nicméně před svou nehodou ohledával většinu míst sám a trval na tom, aby Amélie Sachsová postupovala stejně. Pohybují-li se vedle vás kolegové, tvrdil, máte sklon se rozptylovat a  často si počínáte méně ostražitě, neboť propadáte dojmu – byť třeba jen podvědomě – že váš kolega najde, co vy sami přehlédnete.

Pro individuální ohledávání však existoval i  další důvod. Rhyme zastával názor, že v  trestných činech se ukrývá jakási morbidní inti mita, a samostatně pracující ohledávač měl podle něj větší naději, že se mu podaří navázat mentální vztah s obětí i pachatelem, získat lepší náhled na situaci a vytušit, kterédůkazy jsou důležité a kde by se daly najít.

Právě do  tohoto obtížného stavu mysli se nyní pohroužila Amélie Sachsová, když se upřeně dívala na tělo mladé ženy,ležící nehybně na podlaze vedle dřevotřískového stolu.

Poblíž těla se povaloval kelímek s rozlitou kávou, notový papír a  část stříbrné flétny, kterou žena podle všeho skládala, když jí vrah přehodil kolem krku smyčku. Ještě nyní svírala oběť v ruce jiný díl nástroje. Měla v úmyslu použít ho jako zbraň?

ILUZE 39

Anebo ta zoufalá žena jen toužila cítit v  dlani v  okamžiku smrti něco důvěrně známého?

„Jsem u  těla, Rhyme,“ oznámila Sachsová, když pořizovala digi tální snímky mrtvoly.

„Pokračuj.“

„Oběť leží na zádech – ale první policistky ji našly na břiše. Otočily ji, aby jí mohly dát umělé dýchání. Zranění odpovídají smrti udu šením.“ Sachsová jemně přetočila ženu zpátkyna břicho. „Ruce vězí v  nějakém typu staromódních pout. Nic mi ne říkají. Má rozbité ho dinky, které se zastavily přesně na osmé hodině. Zdá se, že to není náhoda.“ Sachsová sevřela ruku v rukavici kolem ženina útlého zá pěstí. Hodinky bylyrozdrcené. „Jo, Rhyme, stoupl jí na ně. A jsou moc hezké. Seika. Proč jí je rozbíjel? Proč je radši neukradl?“

„Dobrá otázka, Sachsová... Možná je to stopa, možná nic.“

Což docela dobře vystihuje celou soudní vědu, pomyslela si Sach sová.

„Jedna z  policistek přeřezala provaz uvázaný kolem krku oběti. Uzel nechala nedotčený.“ Policisté by neměli odřezávat z  obětí pro vazy skrz uzel, neboť ten může poskytnout řadu informací o osobě, která ho uvázala.

Sachsová poté vytáhla lepivý váleček, aby sesbírala stopové dů kazy – podle nejnovějších poznatků totiž až dosud používané přenosné vysavače zachycovaly příliš mnoho stop. Většinaohledávacích týmů proto raději přešla na  válečky připomínající odstraňovače psích chlupů. Sachsová uložila stopové důkazy do sáčku a pomocí speciální soupravy sčesala další stopy z vlasů oběti a odebrala vzorky zpoza jejích nehtů.

„Teď půjdu projít rošt,“ řekla nakonec. Tento obrat, který vy myslel sám Lincoln Rhyme, vystihoval jeho nejoblíbenější metodu ohledání místa činu. Chůze v roštu představujenejdůkladnější po stup ze všech: ohledávač projde místo činu v jedJEFFERY DEAVER nom směru sem a  tam, poté se otočí kolmo na  původní směr a  projde je znovu, přičemž nikdy nesmí zapomenout ohledat kromě země či podlahy také strop a stěny.

Sachsová tedy začala s  prohlídkou. Hledala odhozené nebo upuš těné předměty, sbírala stopové důkazy, pořizovalaelektrostatické snímky otisků bot a  digitální fotografie. Fotografický tým měl sice později na místě činu pořídit obsáhloufotodokumentaci, ale tato procedura trvala příliš dlouho a Rhyme vždy trval na tom, aby základní fotografická dokumentace bylak disozici okamžitě.

„Amélie?“ ozval se Sellitto.

Sachsová se ohlédla.

„Jen mě tak napadlo... Jelikož nevíme, kam se ten hajzl vypařil, nemám ti tam poslat zálohu?“

„Ne,“ odpověděla Sachsová a v duchu Sellittovi poděkovala za připomínku, že pohřešovaný pachatel byl naposledy spatřen v místnosti, kterou se právě chystá ohledat. Na což měl Lincoln Rhyme další „provozní“ aforismus: Ohledávej dobře, ale kryj si záda. Sach sová pleskla rukou do pažby pistole, aby sipřipomněla, v jaké poloze se přesně nachází – pro případ, že bypotřebovala rychle střílet – u  ty vekové kombinézy je totiž pouzdro zavěšeno nepatrně výše – a po kračovala v ohledávání.

„Hele, něco tu mám,“ oznámila Rhymovi o  chvíli později. „Ve vestibulu, asi tři metry od oběti. Kus černé látky. Hedvábné. Teda, vypadá to jako hedvábí. Leží to na  jednom dílu flétny patřící oběti, takže to musí být buďto její, anebo pachatelovo.“

Nic dalšího vstupní hala nenabídla, a tak se Sachsovápřesunula přímo do koncertního sálu, přičemž její ruka stále bloudila kolem pažby glocka. Jakmile se přesvědčila, že se v sále skutečně nenachází absolutně žádný úkryt, do  něhož se mohl pachatel uchýlit, ani žádné tajné dveře či východy, na okamžik se trochu

ILUZE 41

uvolnila. Když ovšem začala procházet rošt, pocítila rostoucí

znepokojení.

Strašidelné...

„Rhyme, to je divné...“

„Neslyším tě, Sachsová.“

Amélie si uvědomila, že v rozrušení začala šeptat.

„Kolem židliček válejících se na podlaze jsou omotanémotouzy. A taky něco, co vypadá jako zápalné šňůry. Cítím tuspálenou síru a  dusičnany. Podle hlášení vypálil pachatel jednu ránu. Jenže tohle není zápach bezdýmného prachu. Je to něco jiného. Á, jasně... Je tu taková malá šedá třaskavá žabka. Možná že tohle byl ten výstřel, který zaslechli... Moment. Vidím tu ještě něco – pod jednou židlí. Malou zelenou obvodovou desku s připojeným reproduktorem.“

„,Malou‘?“ zeptal se Rhyme sžíravě. „Decimetr je malý ve srov nání s  akrem. Akr je malý ve  srovnání se sto akry, Sachsová.“

„Promiň. Měří asi pět krát dvanáct centimetrů.“

„Takže ve srovnání s deseticentem je vlastně velká, že?“

Je mi to jasné, Rhyme, nemusíš to dál rozvádět, díky,odvětila Sachsová v duchu.

Vložila všechny důkazní položky do  sáčků, odešla druhými – po žárními – dveřmi ze sálu a pořídila elektrostatickéi digitální snímky otisků bot, které tam našla. Nakonec odebrala kon trolní vzorky, aby je porovnala se stopovými důkazynalezenými na těle oběti a v mís tech, kudy procházel pachatel. „Jsem hotová, Rhyme. Za půl hodinky budu u tebe.“

„A co ta propadla a tajné východy, o kterých všichni mluví?“

„Žádné nemůžu najít.“

„Dobrá, tak se vrať domů, Sachsová.“

Amélie zamířila do vestibulu a přenechala místo činu lidem z fo todokumentace a daktyloskopie. U dveří zastihlaFranciscoJEFFERY DEAVER vichovou a  Ausoniovou. „Našly jste toho správce?“ zeptala se. „Potřebuju se mu podívat na boty.“

Ausoniová zavrtěla hlavou. „Musel odvézt svou ženu do práce. Nechala jsem mu na údržbě vzkaz, aby nám zavolal.“

„Víte, policistko,“ pronesla vážně kolegyně pochůzkářky, „tro chu jsme se o tom s Nancy bavily. Nechceme, aby to tomu hajzlovi prošlo. Takže jestli narazíte na něco, s čím bysme vám mohly pomoct, myslím jako během vyšetřování, dejte nám vědět.“

Sachsová přesně chápala, jak se teď policistky cítí. „Uvidím, co se dá dělat,“ ubezpečila je.

Sellittovi zapraskalo ve  vysílačce a  detektiv přijal hlášení. Chvíli poslouchal a pak řekl: „To jsou Laurel a Hardy. Skončili s výslechem svědků.“

Sachsová a Sellitto se s oběma detektivy setkali ve vestibulu: jeden byl vysoký, druhý malý, jeden s  pihami, druhý s  čistou pletí. Tito dva detektivové z  „velkého baráku“ se specializovali na výslechy – na rozhovory se svědky bezprostředněpo spáchání trestného činu.

„Mluvili jsme se sedmi lidmi, kteří tu dnes ráno byli.“

„Plus ten strážník.“

„Žádní učitelé...“

„...jenom studenti.“

Beddingovi se Saulem se rovněž říkalo dvojčata, protože i  přes rozdílný vzhled byli oba velmi zdatní při dvoučlenném vyslýchání pachatelů a  svědků. Pokud je člověk rozdělil, byly jejich zprávy ma toucí, avšak když jste je opět spřáhlidohromady a  pokládali je za  jedinou osobu, rázem jim bylo mnohem lépe rozumět.

„Jejich informace však nevrhají na  událost mnoho nového světla.“

„Už proto, že všichni začali třeštit.“

ILUZE 43

„Což ještě zhoršuje zdejší prostředí.“ Detektiv kývlna chomáče pavučin visících z tmavého mokvavého stropu.

„Žádný ze svědků neznal oběť příliš dobře. Když sem dnes ráno dorazila, zamířila do koncertního sálu s jednou přítelkyní. Nevi děla...“

„Ta přítelkyně.“

„...uvnitř nikoho. Asi pět nebo deset minut se normálně bavily. Kolem osmé přítelkyně odešla.“

„Takže,“ podotkl Rhyme, který rozhovor poslouchal přes vysí lačku, „na ni pachatel čekal v tom koncertním sálu.“

„Oběť,“ dodal menší z  obou světlovlasých detektivů, „sem přijela z Ruska, z Gruzie...“

„Ne z Ruska, z Gruzie,“ upřesnil větší.

„...asi před dvěma měsíci. Byla docela samotářská.“

„Konzulát se právě snaží spojit s její rodinou.“

„Všichni ostatní studenti se dnes nacházeli v jinýchcvičebnách a nikdo z nich neslyšel ani neviděl nikoho, koho neznal.“

„Manžel, přítel, přítelkyně?“ zeptala se Sachsová s  ohledem na  pravidlo číslo jedna při vyšetřování všech vražd: Pachatel oběť ob vykle zná.

„Studenti o nikom nevědí.“

„Jak se pachatel vůbec do té budovy dostal?“ zeptal se Rhyme a Sachsová jeho otázku přetlumočila.

„Otevřený je jenom hlavní vchod,“ vysvětlil strážník.„Samozřejmě tu máme i  požární východy. Ale ty se nedají otevřít zvenčí.“

„Takže by musel projít kolem vás, je to tak?“

„A podepsat se. A nechat se natočit na kameru.“

Sachsová zvedla hlavu. „Je tady bezpečnostní kamera, Rhyme, ale vypadá to, že objektiv už celé měsíce nikdo nečistil.“

Všichni se shromáždili za  přepážkou ostrahy, strážník stiskl pří slušné knoflíky a  přehrál přítomným nahrávku. Bedding se JEFFERY DEAVER Saulem poznali sedm lidí. Shodli se však, že jedna osoba –hnědovlasý a vousatý starší muž v džínsách a pytlovité bundě – mezi vyslýchanými nefiguroval.

„To je on,“ řekla Franciscovichová. „To je pachatel.“ Nancy Ausoniová horlivě přikývla.

Na rozmazané nahrávce se muž po příchodu skutečně zapsal do knihy návštěv. Strážník se přitom díval na knihu, ale nikoliv na sa motného návštěvníka.

„Podíval jste se na něj vůbec?“ zeptala se Sachsová.

„Nevěnoval jsem mu pozornost,“



Jeffery Deaver

JEFFERY DEAVER


6. 5. 1950

Jeffery Deaver je americký autor detektivních románů.
Jeffery Deaver se narodil 6. května 1950 v Glen Ellyn v americkém státě Illinois. Otec byl reklamní textař, matka byla hospodyňka, má taky sestru Julie Reece Deaver, která píše romány pro mládež. Deaver napsal svou první knihu, když mu bylo jedenáct. Nejdříve se živil jako folkový zpěvák a skladatel, hrál a zpíval po klubech v San Francisku a v Chicagu. Pak se přestěhoval do New Yorku a přihlásil se na práva. Když pracoval jako komerční právník na Wall Street, začal psát svůj první román. Je autorem dvaceti tří románů a dvou sbírek povídek. Proslavil se zejména knihami s ochrnutým kriminalistou Lincolnem Rhymem.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist