načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Ilustrovaný muž - Ray Bradbury

Ilustrovaný muž
-15%
sleva

Kniha: Ilustrovaný muž
Autor:

V roce 1951, rok po vydání Marťanské kroniky, vychází sbírka Raye Bradburyho Ilustrovaný muž. Třebaže v pořadí druhá, jde o první autorovu sbírku, jež představila jeho triumfální ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  299 Kč 254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-05-03
Počet stran: 264
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 269 stran
Vydání: 1. vydání tohoto souboru
Spolupracovali: z anglického originálu The illustrated man přeložili Jarmila Emmerová, Jiří Hanuš, Petr Kotrle, Stanislav Švachoušek, Zdeněk Volný
Vazba: vázaná s laminovaným potahem a přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2017-19
ISBN: 9788025906378
EAN: 9788025906378
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Ilustrovaný muž vyšel poprvé v roce 1951, rok po vydání Marťanské kroniky. Mnohé z povídek jako by ještě patřily do tohoto díla a doplňují a rozšiřují příběh kolonizace Marsu. Jiné se pouštějí dál do širého vesmíru nebo blíž na Zemi v budoucnosti, která už místy začíná vypadat trochu povědomě. Všechny se ale zabývají především lidmi, kteří, v situacích nemožně fantastických i vědeckofantastických, zůstávají tak podivně obyčejně lidskými. Většina povídek je u nás známa, a přesto sbírka ve své původní podobě vychází v češtině poprvé. Sbírka sci-fi povídek mistra tohoto žánru i formy, volně propojených fantastickým motivem: tělo muže, který se nechal tetovat čarodějnicí-cestovatelkou z budoucnosti, vypráví příběhy...

Popis nakladatele

V roce 1951, rok po vydání Marťanské kroniky, vychází sbírka Raye Bradburyho Ilustrovaný muž. Třebaže v pořadí druhá, jde o první autorovu sbírku, jež představila jeho triumfální vypravěčské umění v překvapivých podobách od hororu přes science fiction až po fantasy a poetickou vizi. Bradbury sbírku volně propojil setkáním s Ilustrovaným mužem, jemuž se na těle odehrávají příběhy, vytetované dávno zmizelou čarodějkou, snad pocházející z jiné planety. Autor do těchto výjevů z celého vesmíru během jediného setkání vhlédl, aby je pak po svém vylíčil. Osmnáct ilustrací, osmnáct příběhů... „Ilustrovaný muž je milníkem žánru science fiction a jednou z nejdůležitějších sbírek v historii americké povídky.“ - Willis E. McNelly „Jednou z Bradburyho nejslavnějších povídkových sbírek je Ilustrovaný muž, kde se mluví o muži tetovaném nespočetným množstvím Rayových povídek, ten muž kráčí životem a nese si všechny ty příběhy na zádech. Hlásím se k němu!“ - Joe Hill

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

„Bylabychráda,kdybysespodívaldodětskéhopokoje,Georgi.“

„Co je s ním?“

„Nevím.“

„Tak vidíš.“

„Chci jen, aby sis ho prohlédl, nebo zavolal psychologa.“

„Co má psycholog co společného s dětským pokojem?“

„To víš sám nejlíp.“ Lydia se zastavila uprostřed kuchyně a přihlížela, jak si sporák pobrukuje a kuchtí večeři pro čtyři.

„Prostě mi to tam teE připadá nějaké divné.“

„Dobrá, půjdem se na to podívat.“

Šli chodbou svého dokonale odhlučněného Domu rodinné pohody, jehož zařízení je přišlo na třicet tisíc dolarů, domu, který je oblékal,krmil, kolébalje před spaním, hrál jim, zpíval jim a byl na ně hodný. Cestou někde aktivovali senzor a světlo v dětském pokoji se rozsvítilo, sotva se přiblížili tři metry od něj.Zajejichzádyobdobnětišeaautomatickyzhasínalasvětla v chodbách.

„Tak co se ti nezdá?“ zeptal se George Hadley.

Stálinarákosovépodlazedětskéhopokojevelkéhodvanáct krátdvanáctsestropemdevětmetrůvysoko.Pokojpředstavo- val polovinu nákladů na celý dům. „Na našich dětech přece nebudeme šetřit,“ prohlašoval tenkrát George.

Pokoj mlčel. Byl pustý jako lesní palouk v parném poledni. Zdibylydvojrozměrnéaholé.KdyžvšakGeorgeaLydiaHad- leyovi chvíli vyčkávali uprostřed, stěny zabzučely a začalymizet jakoby v křišLálové dálce. Ve zlomcích vteřiny z nichvystoupilatrojrozměrnáafrickásavana,barevněreprodukovaná doposledníhooblázkuastéblaslámy.Stropseproměnilvkle- nutou oblohu spalovanou žhavým sluncem.

17 George Hadley cítil, jak mu na čele vyráží pot.

„PojE z toho slunce,“ řekl. „Tohle už je až moc opravdové. Ale stejně nechápu, co tě na tom znepokojuje.“

„Zůstaň ještě chvilku a uvidíš,“ zamumlala.

Na dvojici uprostřed spálené savany začaly skrytéodorofony foukat závoj pachů. Horkou slaměnou vůni lví trávy, chladně zelenou vůni skrytého napajedla, ostrý rzivý pachzvířat, závany prachu připomínající v rozpáleném vzduchu vůni papriky. Přidaly se zvuky: vzdálený dusot antilopích kopýtek v udusané trávě, papírový šustot supích křídel. Oblohouprolétl stín a zamihotal se na Georgově zvednutém, zpoceném obličeji.

„Odporná stvoření,“ zaslechl svou ženu.

„Supové.“

„Podívej,tamhlevzaduvdálcejsoulvi.TeEjdouknapajed- lu. Zrovna něco sežrali,“ říkala Lydia. „Ráda bych věděla co.“

„Nějaké zvíře.“ George Hadley si před palčivým světlem dlanístínilpřimhouřenéoči.„Třebazebru nebo žirafímládě.“

„Jsisi jistý?“ VLydiině hlasezaznamenalpodivnouúzkost.

„Ne, na to už je trochu pozdě,“ opáčil pobaveně. „Nevidím tam nic než ohlodané kosti a snášejí se tam supi, aby obrali poslední zbytky.“

„Slyšel jsi ten výkřik?“ zeptala se.

„Ne.“

„Asi před minutou?“

„Bohužel ne.“

Lvi se blížili k nim. George Hadleyho opět zaplavil obdiv k technickému géniovi, který tenhle pokoj vymyslel. Zázračně působivý,přitomzasměšněnízkoucenu.Mělabyhomítkaždá 16 ----- 17 rodina. Občas sice člověka vystrašil svou naprostou přesností, někdy mu přeběhl mráz pozádech,alevětšinousivšichniužili spoustu psiny. Nejen syn s dcerkou, ale i on sám, když dostal chuL odskočit si na chvilku do vzdálené země nebo být rychle někde jinde. Stačil mžik – a přání se splnilo.

Lvi byli už skoro u nich, pět metrů daleko a tak opravdoví, tak přízračně a horečnatě opravdoví, že člověk téměř cítil na dlani hrubou srst a v ústech pach jejich vyhřátých zaprášených kožichů. Nažloutlá barva připomínala žluL skvostnýchfrancouzskýchgobelínů,připomínala žluLlví srstialetnítrávy,při- pomínala chropot lvího dechu ze slepených plic za tichého poledne, pach masa z pootevřené slintající tlamy.

Lvi se zastavili a pozorovali George a Lydii strašnýmazelenožlutýma očima.

„Pozor!“ zaječela Lydia.

Lvi se rozběhli k nim.

Lydia se otočila a utekla. George instinktivně vyrazil za ní. Zabouchl za sebou dveře, zůstal stát v chodbě a rozesmál se, zatímco ona polykala slzy. Jejich rozdílná reakce je vzájemně zaskočila.

„Georgi!“

„Lydie! Ty moje malá!“

„Málem nás sežrali!“

„VždyL jsou to stěny, Lydie, nezapomeň, křišLálové stěny, nic víc. Vypadají opravdově, to musím přiznat – úplná Afrika v domě –, ale je to jen prostorový, superpohotový, vysocecitlivý barevný film a mentální snímače na pásce za skleněnými přepážkami. Pouhá odorofonie a sonie. Tu máš, vezmi sikaesník.“

„Bojím se.“ Přitiskla se k němu a usedavě se rozplakala. „Viděls to? Cítils to? Je to až příliš skutečné.“

„Ale, Lydie...“

„Musíš Wendy a Peterovi zakázat, aby si četli o Africe.“

„Jistě, samozřejmě.“ Poplácal ji po zádech.

„Slibuješ?“

19 „Ovšem.“

„A ten dětský pokoj na pár dnů zamkni, než si uklidním nervy.“

„Přece víš, že Peter se o tomhle vůbec odmítá bavit.Vzpomeňsi,jakvyváděl,kdyžjsemhochtělpředměsícempotrestat a zamkl jsem dětský pokoj jen na pár hodin! A Wendyjakbysmet. Ten pokoj je pro ně všecko.“

„Musíme ho zamknout a hotovo.“

„Dobře.“Bezvelkéhonadšeníotočilklíčemvzámkuobrov- ských dveří. „Příliš jsi pracovala. Potřebuješ si odpočinout.“

„Nevím – opravdu nevím,“ zavrtěla hlavou, vysmrkala se a usedla do křesla, které ji okamžitě začalo houpat a konejšit. „Možná že naopak nemám dost práce. Možná že mi zbývá mnoho času na přemýšlení. Co kdybychom celý dům na pár dni zamkli a vzali si dovolenou?“

„Ty mi chceš zase smažit vajíčka?“

Přikývla.

„A zašívat mi ponožky?“

Prudce přikývla a v očích měla slzy.

„A zametat podlahu?“

„Ano, ano – opravdu.“

„Ale já myslel, že jsme dům koupili právě proto, abychom nic dělat nemuseli!“

„A v tom to vězí. Připadá mi, že sem nepatřím. Dům vám nahradilmanželku,matkuichůvu.Copaksemohuvyrovnatafrickésavaně?Copakdokážuvykoupatavydrbatdětitakrychle a důkladně jako automatická mycí lázeň? Nedokážu. A nejde jen o mě. Jde i o tebe. Poslední dobou jsi příšerně nervózní.“

„Asi hodně kouřím.“

„Vypadá to, jako kdybys nevěděl, co si máš v tomhle domě počít. Každé ráno o něco víc kouříš, každé odpoledne o něco vícpiješakaždývečerpotřebuješoněcosilnějšídávkusedativ. Začínáš si taky připadat zbytečný.“ 18 ----- 19

„Vážně?“ Zarazil se a snažil se prozkoumat vlastní pocity.

„Proboha, Georgi!“ Pohlédla mu přes rameno na dveře dětského pokoje. „Nemohou ti lvi odtamtud vyrazit?“

Otočil se na dveře a všiml si, že se zachvěly, jako kdyby na ně z druhé strany něco skočilo.

„Ovšemže ne,“ uklidňoval ji. U večeře seděli sami, protože Wendy a Peter videofonovali zjedinečnéhoplastovéholunaparkunaopačnémkonciměsta, že se trochu zdrží a aby jedli bez nich. A tak George Hadley pobaveně přihlížel, jak stůl v jídelně vydává ze svéhomechanizovaného nitra talíře s teplým jídlem.

„Zapomněli jsme na kečup,“ podotkl.

„Promiňte,“ pípl tenký hlásek uvnitř stolu a objevil sekečup.

Pokud jde o dětský pokoj, přemítal George Hadley, dětem neublíží, když ho načas zamknu. Čeho je moc, toho je příliš. A děti očividně tráví v Africe neúměrně mnoho času. Toslunce. Dosud je cítil na zátylku jako horkou tlapu. A ti lvi. Pach krve. Jak pozoruhodně ten dětský pokoj dokáže zachytitteleatické emanacedětskémysliadopuntíkureprodukovatskutečnost podle jejich přání. Děti si představí lva, a objeví se lev. Děti si představí zebru, a objeví se zebra. Slunce – a záříslunce. Žirafu – a je tu žirafa. Smrt – a je tu smrt.

ZvlášL to poslední. Bez požitku žvýkal maso, které mu stůl nakrájel.Pročseobírajísmrtí?WendyaPeterjsoupřecehroz- ně malí na to, aby je napadaly myšlenky o smrti. Ale ne, na to vlastně člověk nikdy přílišmladýnení.Přejejiněkomujinému už dávno předtím, než se jí sám začne bát. Když mu byly dva roky, střílel po lidech pistolkou na kapsle.

Aletohle–tarozlehlá,rozpálenáafrickásavana–tapříšer- ná smrt ve lví tlamě? A opakuje se znovu a znovu.

„Kam jdeš?“

Ani Lydii neodpověděl. Zamyšleně se šinul do dětského pokoje a světla se před ním rozsvěcovala, za ním temněla. Přiložil ucho ke dveřím. Kdesi zařval lev.

21 Odemklaotevřel.Těsněpředtím,nežvstoupil,uslyšelvzdá-

lený výkřik. Odpověděl mu řev lvů, který rychle utichl.

VešeldoAfriky.Kolikrátzaposlednírokotevřeltyhledveře anašelKrajdivů,Alenku,Paželvu,Aláddínasjehokouzelnou lampou, Hastroše v zemi Oz nebo doktora Bolíto, nebouviděl krávu, jak skáče přes velice opravdově vypadající měsíc – všechny ty roztomilé smyšlenůstky pohádkového světa.Kolikrát zahlédl letícího Pegasa, spatřil fontány ohňostroje nebo slyšelzpívat andělské kůry.Do tohonajednoužlutározpálená Afrika,sálajícívýheňavražednévedro.SnadmáLydiapravdu. Děti si vážně potřebují odpočinout od fantazie, která začíná být na desetileté hlavičky kapku příliš skutečná. Neuškodí, když si dítě trénuje mozek gymnastickými skoky z fantazie do fantazie, ale pokud se vnímavá dětská duše upne k jednéjedinépředstavě...?Zodstupučasumupřipadalo,žeužcelýměsíc slyšířvátlvyajejichsilnýpachsetáhneažkedveřímpracovny. Měl však příliš mnoho práce, aby tomu věnoval pozornost.

George Hadley stál osaměle na trávě africké savany. Lvi vzhlédliodžrádlaapozorovaliho.Iluzinarušovalyjenotevře- né dveře, kterými v dálce za temnou chodbou viděl jako vrámečku svou ženu, jak zadumaně dojídá večeři.

„Jděte pryč,“ řekl lvům.

Neodešli.

Znal přesně princip pokoje.Stěny měly zobrazitjehopředstavu.

„Chci Aláddína s lampou,“ utrhl se.

Zůstala savana i se lvy.

„Dělej! Chci Alládína!“ prohlásil důrazně.

Nestalo se nic.Lvi si něco mrmlali do rozpálených kožichů.

„Alládína!“

Vrátil se do jídelny. „Ten pitomý pokoj se asi porouchal,“ řekl. „Nereaguje.“ 20 ----- 21

„Anebo...“

„Nebo co...?“

„Neboreagovatnemůže,“pokračovalaLydia,„protožeděti už myslí na Afriku a lvy a zabíjení tak dlouho, že pokojnedokáže vybočit ze zaběhnutých kolejí.“

„Možná.“

„Nebo ho tak Peter schválně nastavil.“

„Nastavil?“

„Třeba se povrtal v přístrojích a seřídil si je po svém.“

„Peter se v nich nevyzná.“

„Na deset let má rozumu až moc. Jeho IQ...“

„I přesto...“

„Ahoj, mami. Ahoj, tati.“

Hadleyovi se otočili. Wendy a Peter vcházeli domovními dveřmi, tváře růžovoučké jako bonbony, oči jako jasněmodré achátky, ze svetříků jim po letu ve vrtulníku dýchala vůně ozonu. Drželi se za ruce.

„Přišli jste právě k večeři,“ prohlásili oba rodiče současně.

„Úplně jsme se přecpali párky v rohlíku a jahodovouzmrzlinou,“ bránily se děti. „Ale můžeme vám dělat u stoluspolečnost.“

„Ano, sedněte si a povězte nám něco o dětském pokoji,“ vyzval je George Hadley.

Bratr se sestrou na něj překvapeně zamrkali a podívali se po sobě. „O našem pokoji?“

„O Africe a všem ostatním,“ zahlaholil se strojenoužoviálností otec.

„Nerozumím ti,“ řekl Peter.

„S maminkou jsme zrovna cestovali Afrikou s prutemanavijákem.TomSwiftajehoelektrickýlev,“řeklGeorgeHadley.

„V našempokojižádnáAfrikanení,“prohlásilPeternevinně.

„Ale no tak, Petere. Přece jsme to viděli.“

„NažádnouAfrikusenepamatuju,“otočilsePeternaWen- dy. „Ty ano?“

„Ne.“

23 „Doběhni se tam podívat a přijE nám říct.“

Poslechla.

„Wendy, hned se vraL!“ zavolal na ni otec, ale už byla pryč. Světla v domě ji sledovala jako hejno světlušek. Příliš pozdě si uvědomil, že po poslední návštěvě zapomněl dveře dodětského pokoje zamknout.

„Wendy se jen podívá a poví vám, co tam je,“ uklidňoval je Peter.

„Mně nic vykládat nemusí. Před chvílí jsem to viděl.“

„Určitě se pleteš, tati.“

„Nepletu. PojE se mnou.“

AleWendy už přiběhla zpátky. „Není tam Afrika,“odfuko- vala.

„Tak se na to podíváme,“ řekl George Hadley.

Všichni společně prošli chodbou a otevřeli dveře dětského pokoje.

Před nimi se rozkládala purpurová hora a nádherný zelený les, protékala jím půvabná řeka, vysoké hláskyzpívaly a zpoza stromů na ně pokukovala Rima, půvabná a záhadná, spestrýmichomáčimotýlůjakooživlýmikvětinamivevlasech.Africká savana zmizela. Lvi také. Jen Rima zpívala píseň tak krásnou, až to vhánělo slzy do očí.

George Hadley hleděl na změněnou scénu. „Jděte silehnout,“ nařídil dětem.

Otevřely ústa.

„Slyšely jste dobře,“ řekl.

Odešlydovzduchovékabinky,odkudjeproudvzduchujako uschlé listí vynesl vývěvou vzhůru do jejich ložnic.

GeorgeHadleyprošelzpívajícímhájemavrohu,kdebývali lvi, cosi zvedl. Pomalu se vracel k ženě.

„Co je to?“ zeptala se.

„Moje stará náprsní taška,“ odpověděl.

Napřáhl ruku. Odřená kůže páchla horkou trávou a lvy. 22 ----- 23 Byla potřísněná slinami, ohryzaná a po obou stranáchzamazaná krví.

Zavřel dveře dětského pokoje a pečlivě je zamkl. Uprostřed noci stále ještě nemohl usnout a věděl, že ani jeho ženanespí.„Myslíš,žetozměnilaWendy?“zeptalasenakonec do tmy.

„Určitě.“

„Přeměnila savanu na les a lvy nahradila Rimou?“

„Jistě.“

„Proč?“

„Nevím. Ale neodemknu ten pokoj, dokud to nezjistím.“

„Jak se tam dostala tvoje náprsní taška?“

„Ničemunerozumím,“odpověděl,„jenmězačínámrzet,že jsme dětem ten pokoj koupili. Pokud mají náběh k neuróze, potom takováhle zábava...“

„Má jim pomoct, aby si neurózy zdravě odbourávaly.“

„Začínám o tom pochybovat.“ Zíral do stropu.

„Dali jsme dětem všechno, co chtěly. A takhle se námodvděčují – tajnůstkářstvím, neposlušností?“

„Kdo to jenom řekl, že děti jsou jako koberec a občaspotřebují přišlápnout? Jedinkrát jsme je neplácli. Jsounesnesitelné,přiznejmesito.Přicházejísiaodcházejí,kdysejimzlíbí. Jednají s námi jako s dětmi. Jsou rozmazlené – a my taky.“

„Chovají se tak divně od té doby, cos jim před pár měsíci nedovolil letět naší raketou do New Yorku.“

„Vysvětliljsemjim přece,ženejsoudostvelcí,abytozvládli sami.“

„Ale přesto jsem si všimla, že se k nám od té doby chovají vysloveně chladně.“

„Myslím, že hned zítra ráno pozvu Davida McCleana, aby se přišel podívat na Afriku.“

„TeE už tamneníAfrika,aleZemězelenýchzámkůaRima.“

„Mám takové tušení, že to do té doby Afrika zase bude.“

O chvilku později uslyšeli výkřiky. Dva lidé dole v přízemí ječeli hrůzou. Pak se ozval řev lvů.

25 „Wendy a Peter nespí,“ vydechla Lydia.

Ležel v posteli a srdce mu bušilo. „Ne,“ přisvědčil.„Vlouali se do dětského pokoje.“

„Ty výkřiky jsou mi nějak povědomé.“

„Vážně?“

„Ano, hrozně povědomé.“

Ačkolivsejejichpostelesnažilyzevšechsil,trvaloještědalší hodinu,nežtydvadospěléukolébalykespánku.Nočnívzduch páchl po kočkách. „Tati?“ ozval se Peter.

„Ano?“

Peter si prohlížel špičky bot. Otci a matce se už nedíval do očí. „Že nechceš ten pokoj zamknout nadobro?“

„To záleží na jistých okolnostech.“

„Na jakých?“ vyštěkl Peter.

„Na tobě a na tvé sestřičce. Kdybyste tu Afriku prokládali nějakou změnou – třeba Švédskem, Dánskem nebo Čínou...“

„Myslel jsem, že si můžeme hrát, jak sami chceme.“

„V rozumných mezích.“

„A co je špatného na Africe, tati?“

„Ale, takže teE už přiznáváš, že jste si vykouzlili savanu, co?“

„Bylbychnerad,kdybyseměldětskýpokojpořádzamykat,“ prohlásil Peter chladně.

„Když už o tom mluvíme, uvažovali jsme o tom, že asi tak na měsíc vypneme celý dům. Budeme žít zase prostě a jeden pro druhého.“

„No, to je ale příšerný nápad! To bych si zase sám musel zavazovat boty místo zavazovače? A sám bych si musel čistit zuby. Sám se koupat a česat?“

„Nemyslíš, že by to mohla být pro změnu legrace?“ 24 ----- 25



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist