načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Illnerová Helena - Čas pro světlo -- Rozhovor s Pavelm Kovářem - Pavel Kovář; Helena Illnerová

Illnerová Helena - Čas pro světlo -- Rozhovor s Pavelm Kovářem

Elektronická kniha: Illnerová Helena - Čas pro světlo -- Rozhovor s Pavelm Kovářem
Autor: ;

Prof. Helena Illnerová je přední česká fyzioložka a biochemička, bývalá předsedkyně AV ČR, České učené společnosti, České komise při UNESCO aj. Vedle aktivit spojených s vědou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  247
+
-
8,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PORTÁL
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 190
Rozměr: 21 cm
Úprava: 16 stran obrazové přílohy: ilustrace (některé barevné), portréty
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Biochemie. Molekulární biologie. Biofyzika
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Portál, 2014
ISBN: 978-80-262-0721-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Rozhovor s Helenou Illnerovou, o jejím životě a práci, který s ní vede její profesní kolega Pavel Kovář. Rozhovor s Helenou Illnerovou, přední českou fyzioložkou a biochemičkou, bývalou předsedkyní AV ČR, České komise při UNESCO, aj. Ten s ní vede její profesní kolega Pavel Kovář. Je zde zachycen její život od dětství do současnosti. Mluví se zde jak o její vědecké kariéře, tak i o osobním životě. Za svou vědeckou práci také získala nejvyšší ocenění. Přes řadu překážek však prožila plnohodnotný a uspokojující život. Mimo to se věnovala také dětem a mládeži - založila vlastní turistický oddíl, kde se snažila dětem vštípit lásku k přírodě, úctu a slušnost k lidem, atd. V současné době některé ze svých aktivit přenechává mladé generaci a dnes se mj. angažuje ve skautském hnutí, v pomoci sociálně ohroženým dětem, atd. Kniha je doplněna menším množstvím černobílých i barevných fotografií.

Popis nakladatele

Prof. Helena Illnerová je přední česká fyzioložka a biochemička, bývalá předsedkyně AV ČR, České učené společnosti, České komise při UNESCO aj. Vedle aktivit spojených s vědou působí i na veřejnosti. V 70. a 80. letech založila a vedla turistický klub, dodnes se angažuje ve skautském hnutí, v roce 2008 kandidovala v senátních volbách za Stranu zelených. Dlouhodobě se aktivně věnuje popularizaci vědy, roli vzdělání ve společnosti, ale také otázkám etiky.

Rozhovor, který s ní zasvěceně vede její profesní kolega, prof. Pavel Kovář, mapuje její život od rodinného zázemí a osobnostního formování po vědecké a veřejné působení. Dotýká se nejen otázek spojených s vědou a vzděláním v naší společnosti, ale také otázek hodnot, výchovy, úcty k tradici. Rozhovor je svědectvím o nevšední síle a charakteru osobnosti, která přes řadu obtíží prožila naplněný a úspěšný lidský a pracovní život. Stala se mezinárodně uznávanou vědkyní, aniž by si zadala s komunistickým režimem či aniž by rezignovala na mateřství a rodinný život. Svůj tvůrčí potenciál věnovala jak odborné práci, za kterou sklidila nejvyšší ocenění, tak péči o mládež v turistickém oddíle, který založila, a dnes ho věnuje mj. dobrovolné pomoci sociálně ohroženým dětem.

Odborná témata, jimiž se zabývala, jsou v rozhovoru pojednána srozumitelným způsobem, takže čtenáře vtahují do dobrodružství vědeckého výzkumu. Ten je zároveň neustále reflektován s ohledem na společenské a politické problémy, otázky etiky a morální integrity vědce a člověka vůbec, současné problémy výchovy, vzdělanosti a podpora vědy a obecně vnitřní morální a duchovní kvality člověka v širokém slova smyslu. Moudrost a laskavost, která z rozhovoru vychází, je inspirací pro všechny, kteří vnímají svou odpovědnost za svět a společnost, v níž žijí.

Prof. Pavel Kovář je přední český přírodovědec – botanik, bývalý děkan PřF UK, ale zároveň básník a autor řady rozhovorů a prozaických textů.

(čas pro světlo)
Předmětná hesla
Illnerová, Helena, 1937-
biochemičky -- Česko -- 20.-21. století
fyzioložky -- Česko -- 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Pavel Kovář; Helena Illnerová - další tituly autora:
 (e-book)
Klíčová slova – 1989 Klíčová slova – 1989
Ekosystémová a krajinná ekologie - dotisk Ekosystémová a krajinná ekologie
Víc než medaile - Český klub fair play 1975-2014 Víc než medaile
Ota Pavel: POSTSKRIPTUM -- Ohlédnutí za životem a dílem mimořádně nadaného umělce Ota Pavel: POSTSKRIPTUM
Příběh české rekordwoman - Zákulisí největšího sportovního skandálu první republiky Příběh české rekordwoman
Koleje vpředu, koleje vzadu Koleje vpředu, koleje vzadu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

© Helena Illnerová, Pavel Kovář, 2014

© Portál, s. r. o., Praha 2014

ISBN 978-80-262-0763-4


Milé případné čtenářky,

milí případní čtenáři,

předem dovolte, abych se vám omluvila.

Moc kážu. Jsem příliš poučná. A hlavně se obávám,

že jsem až nesnesitelně pozitivní. Promiňte!

S úctou

Helena Illnerová



7

Světlušky na počátku

Světlušky na počátku

Je zajímavé, že tazatelé v knižních rozhovorech často hned na začátku

konstatují, že „bývá zvykem začít od dětství“, ale oni že začnou rozho

vor jinak (nedávnou událostí, posledním úspěchem, filozofií...). Myslím,

že knižní rozměr je prostorem pro příběh, v němž se ty nejpoutavější uzly

podmiňují a směrují další úsek, umocňují exponované momenty... Jak

tedy, Heleno, vzpomínáš na své dětství ty?

Měla jsem šťastné dětství v nešťastné době, a to jen díky svým rodičům,

kteří mě před tou nešťastnou dobou chránili, takže jsem ji moc nepociťo

vala. Můj tatínek Karel Lagus vystudoval Právnickou fakultu Univerzity

Karlovy a poté se věnoval advokacii. Na právnickém plese se poznal

s mou maminkou a byla z toho velká láska. Moje maminka měla ve své

rodině také co dělat s právy. Její tatínek a můj dědeček Bohumil Baxa,

doktor práv i filozofie, byl univerzitním profesorem na Masarykově uni

verzitě v B rně, kde byl i rektorem a dvakrát děkanem Právnické fakulty.

Maminka byla vychovávána vlastenecky, však také dostala jméno Libuše,

ale i demokraticky a sportovně. Byla členkou 1. oddílu skautek, který

vedla Vlasta Štěpánová -Koseová, zakladatelka dívčího skautingu u nás.

Když se rodiče poznali, maminka studovala Filozofickou fakultu

Univerzity Karlovy. Se svatbou to ale tak lehké asi nebylo, i když ma

minka mi to popisovala s humorem. Tatínek byl totiž mojžíšského vy

znání, i k dyž v té době zcela asimilovaný v české společnosti, a maminka

byla katolička. Moje babička z maminčiny strany si pozvala tatínka na

návštěvu a první její věta prý zněla: „Děti budou samozřejmě pokřtěny.“

A tak se později i stalo. Přece jen to ale v roce 1929, kdy se rodiče brali,


8

HELENA ILLNEROVÁ – ČAS PRO SVĚTLO

bylo o n ěco složitější. Tehdejší doba nebyla zřejmě ještě úplně zralá pro

židovsko -katolická manželství. Z kondolenčního dopisu, který napsala

maminčina přítelkyně z mládí po jejím úmrtí, plyne, že si od ní ma

minka „dávala potvrdit, že má pravdu proti rodičům“. A také když se

rozkřiklo, že si maminka bere tatínka, dostávala ještě narychlo nabídky

k sňatku, protože se někteří mladí mužové domnívali, že se pravděpo

dobně vdávat musí, a chtěli jí nabídnout své jméno. Samozřejmě se vdá

vat nemusela, první dítě, moje starší sestra Blanka, se narodila až roku

1936. Já jsem se narodila na úplném sklonku roku 1937.

Jakoby narození dvou dětí v poměrně krátkém odstupu stvrzovalo sílu

vztahu. Navíc v době narůstající temné hrozby ze strany Německa...

Rodiče mi vždy říkali, že kdyby to bylo až po anšlusu Rakouska Hitlerem,

že bych se už nenarodila. To se již začala stahovat mračna nad celou

Československou republikou a samozřejmě ve zvýšené míře i nad naší

smíšenou rodinou. V lednu 1939 vyloučila Jednota českých advokátů ze

svých řad všechny advokáty židovského původu. V dubu 1939, již po

příchodu Němců na naše území, se nechal tatínek s maminkou rozvést,

aby ji i nás děti ochránil od možného pronásledování. To byla maminčina

první těžká chvilka, kterou velmi oplakala: musela se totiž rozvést nejen

civilně, ale i církevně, a to hrozně nechtěla. (Po válce byl také tento roz

vod „na oko“ hned zrušen.) Rodiče se potom s námi dětmi odstěhovali do

Dobřichovic, ale i tam je tehdejší bulvár našel. Po maminčině smrti jsem

objevila v její zásuvce neobyčejně sprostý článek „Libuše, která si vzala

Žida“ z roku 1940. Popisuje, jak spolu bývalí manželé žijí na venkově.

Ale i další pohromy se hrnuly. Tatínek se ještě chystal uprchnout na

turecký pas přes Rumunsko a dále někam k odboji, ale Turci to prozradili


9

Světlušky na počátku

Němcům, tatínek byl vyslýchán na gestapu a v říjnu 1941 povolán do

úplně prvního transportu, který šel tehdy budovat koncentrační tábor

Terezín. Na tuto chvíli si dobře pamatuji. Přišly jsme tehdy se sestrou

z procházky, doma bylo připraveno zavazadlo, dobalovalo se a byla cí

tit velice sklíčená atmosféra. To byla pro maminku druhá velice těžká

chvilka.

Náročné chvíle tušení, že půjde o to, jak přežít válku, o níž nikdo nevěděl,

jak dlouhá bude...

Maminka se pak celou válku chovala zcela hrdinně. Nejen že se o nás děti

starala, abychom nic nepociťovaly a měly normální dětství, ale hlavně

přes české četníky zásobovala tatínka i celou jeho rodinu v Terezíně ba

líčky s j ídlem. Bylo to těžké a velice riskantní. Jak těžké to bylo, jsem

si opět uvědomila při četbě výše zmíněného kondolenčního dopisu, kde

maminčina přítelkyně píše, jak maminku „mrazilo po probuzení, když

si vzpomněla, kolik dvoukilových balíčků musí vypravit atd.“. Vždyť

jak jen sehnat za války tolik jídla! Také jsem zpětně pochopila, proč

se naše hodná maminka jednou na nás děti tak moc rozzlobila, když

objevila, že jsme schovávaly za prádelník jídlo, které jsme nechtěly, až

se tam pak kazilo, že nám rákoskou nabila a pak nás plačící vzala na

usmířenou do kina na Madla zpívá Evropě. To byla silná vzpomínka.

Vzápětí maminku postihla další, již třetí těžká chvilka. Její milo

vaný tatínek a můj dědeček Bohumil Baxa, který jí byl velkou oporou,

byl za stanného práva po atentátu na Reinharda Heydricha popra

ven v K obylisích. Jak asi mamince muselo být, když slyšela v radiu

a četla v novinách, že: „rozsudkem stanného soudu v Praze ze dne

5. června 1942 byli odsouzeni k smrti zastřelením: 1. Baxa Bohumil,


10

HELENA ILLNEROVÁ – ČAS PRO SVĚTLO

univerzitní profesor, narozený 27. července 1874, bytem v Praze X,

2. Šámal Jaromír, profesor techniky...“ A další jména. I tento článek

mám doma, i ten si maminka schovala. Dobře si pamatuji, jak se upla

kaná maminka v černém oblečení vrátila k nám do Dobřichovic a vyprá

věla nám o dědečkově smrti. Já jsem se ke zděšení všech zeptala: „A to

už nám nebude nosit bonbony?“ To nebyl dětský cynismus, ale naprosté

nepochopení toho, co vše smrtí končí. Až po mnoha letech jsem se do

zvěděla trochu více o tom, jak to tehdy za války bylo. Dědeček se stal

v roce 1939 předsedou Ústředí veřejných zaměstnanců a jako mnozí jiní

z tohoto Ústředí odmítl kolaborovat a zapojil se do odboje prostřednic

tvím organizace Obrana národa. Jak mi jednou při setkání na hřbitově

u jeho hrobu sdělila tehdejší sekretářka Ústředí, dědeček na sebe upo

zornil zejména varováním Sokolů i dalších odbojářů, že budou zatčeni,

které podepsal plným jménem, aby mu bylo uvěřeno, a snad i tím, že

odmítl podepsat nařízení, že všichni veřejní zaměstnanci židovského

původu musejí opustit svá zaměstnání.

Statečný člověk! Kdyby na sebe neupozornil tím, co uvádíš, asi by to

bylo jiným odvážným činem. Vraťme se však ještě prosím k osudu tvého

otce. Pro většinu vězněných byl Terezín pouze přestupní stanicí...

Tatínek setrval v Terezíně až do podzimu 1944, kdy byl jako mnozí jiní

odeslán transportem na východ. A krásný moták, který před svým od

jezdem mamince napsal, končí slovy: „... a věř, prosím, jako já věřím

v Boha a v Tebe.“ A tak možná maminka i věřila, ale muselo to být

těžké. Tatínek byl odeslán do Osvětimi -Birkenau, ale to maminka sa

mozřejmě nevěděla. Tatínkovi asi moc pomohlo, že ho maminka jídlem

v balíčcích dobře krmila. Z motáku totiž vyplývá, že odjížděl v dobré


11

Světlušky na počátku

fyzické kondici, a v jednom z dřívějších motáků dokonce psal, že váží

kolem 80 kg. Když se v květnu 1945 vrátil, byl velice hubený! Určitě mu

muselo celou dobu také pomáhat vědomí, že na něho doma čekaly žena

a děti, moc se na ně těšil. Ale to předbíhám.

Tatínek zůstal v Osvětimi až do evakuace tábora před blížící se fron

tou dne 18. ledna 1945. Z evakuačního transportu do Gross-Rosenu

se mu podařilo 22. ledna s několika dalšími vězni uprchnout do lesa.

Němci pak celou noc les pročesávali s vlčáckými psy, ale tatínka, zaplať

Pán Bůh, nenašli. Vždy jsem si jako dítě představovala, jaké to muselo

být hrůzné slyšet ve tmě blížící a zase se vzdalující štěkot psů. Tatínka

pak ukryla polská selka, ale Němci ho posléze stejně našli. Ovšem když

ho vedli, že ho zastřelí, přijížděl již do vesnice první tank Rudé armády.

Tatínek se pak vrátil do Prahy přes Krakov, Poprad a Košice 17. května.

Na ten den, lépe řečeno na ten večer, nikdy nezapomenu. Seděli jsme

všichni u večeře – maminka, my dvě se sestrou a tatínkovi mladičtí

synovec a neteř, kteří se jako jediní z rodiny vrátili z koncentračních

táborů –, když se najednou rozdrnčel zvonek. Někdo šel otevřít a do

pokoje vcházel neznámý pán a pomalu se blížil ke stolu. Nikdo nevě

děl, kdo to je, když tu najednou moje devítiletá sestra Blanka zvolala

„tatínku“. Byl to on, ale nikdo ho nepoznal, protože tak hrozně zhubl

proti tomu, jak vypadal před válkou.

Nicméně byl to vlastně šťastný konec téhle hrůzné životní etapy.

To ano, protože od té doby jsme byli jako rodina spolu a šťastné dětství

mojí sestře a mně chránili zase oba rodiče. Avšak rodiče to tak lehké ne

měli. Po únoru 1948 akční výbor Advokátní komory pro Čechy v Praze

potvrdil tatínkovi, že „je zatím oprávněn vykonávat advokacii...“. To


12

HELENA ILLNEROVÁ – ČAS PRO SVĚTLO

slůvko „zatím“ znělo výhrůžně. A skutečně, v roce 1950 byl tatínek

z advokacie vyloučen a po dlouhém hledání zaměstnání skončil ve

sklářském průmyslu. Maminka si udělala tlumočnické zkoušky z rus

kého jazyka a učila češtině a franštině na ruském obchodním zastupitel

ství. Ale padesátá léta se hlásila i jinak ošklivě.

V roce 1951 skládala moje sestra závěrečné zkoušky na základní škole

v Karlíně a zkušební komise ji nedoporučila na gymnázium, přestože

sestra měla samé jedničky. Chyběl jí dělnický původ, a tak jí komise do

poručila, aby ji vychovávala dělnická třída. Sestra měla být zaměstnána

v tehdejším ČKD, ale tam ji posléze nepřijali. Proto nakonec skončila

v zahradnickém učilišti. Po roce se naštěstí stejně na gymnázium do

stala, ztratila tedy jen rok. Ale pro maminku to byla další těžká chvilka

jejího života; vzdělání pro ni velmi znamenalo. I tato vzpomínka mohla

maminku pronásledovat, když se rozhodla na přelomu padesátých a še

desátých let dobrovolně ukončit svůj život.

Existoval jeden hlavní důvod nebo prostě příliš mnoho ran...?

V roce 1957 postihl tatínka těžký infarkt, strávil dlouhý čas v nemoc

nici a b yl pak dán na nějakou dobu do úplného invalidního důchodu.

Maminka se snažila koupit auto, aby mohla tatínka vyvážet do přírody,

kterou měl velmi rád. Auta však tehdy nebyla volně ke koupi, pouze na

poukaz ROH, který však tatínek nemohl dostat, protože byl v důchodu.

Maminka se od jedné své přítelkyně dozvěděla, že je v Praze nějaký

Belgičan, který se zajímá o nákup šperků a snad i nakupuje v Antikvě

v Praze klenoty. Maminka, aniž by se s někým poradila, mu prodala svůj

cenný prsten, a on jí potom, kromě určité zálohy v dolarech, které jí dal

na místě, poslal peníze na devizovou prodejnu TUZEX jako „dar“ od


13

Světlušky na počátku

maminčiny švagrové. Maminka díky tomu koupila malého Fiata a vše

by bylo v pořádku, kdyby se neukázalo, že dotyčný Belgičan tu sku

poval šperky ve velkém, a všichni, kdo mu něco prodali, jednali proti

tehdejším předpisům devizového hospodaření. Maminku čekal soud,

a přestože už padesátá léta odeznívala, psal se totiž rok 1960, měl být

veden jako „soud s bývalými“. U maminky byl v obžalobě zdůrazňo

ván buržoazní původ, přestože její tatínek byl univerzitní profesor, který

po válce dostal Československý válečný kříž 1939 „in memoriam“.

Vzpomínám si z dětství, kdy jsem se učila franštině, že slovo „bour

geoisie“ znamenalo měšťanstvo. Ale obávám se, že v onom obžalovacím

spisu slovo buržoazie mělo spíše význam, jaký mu dali marxisté: vrstva

boháčů a vykořisťovatelů. A ti byli samozřejmě třídní nepřátelé.

Byly jsme v té době se sestrou již v posledních ročnících na vysoké

škole – sestra na stavební fakultě ČVUT a já na Přírodovědecké fakultě

UK. Maminka měla velký strach, že nás po jejím odsouzení vyhodí ze

školy, a stále se nám omlouvala. Noc před začátkem soudu si vzala život.

To byl krutý konec relativně bezstarostného a krásného dětství. A ur

čitě i k usu mládí. Když vzpomínám na rodiče, vždy si říkám, jak jsem

šťastná, že jsem tak báječné rodiče měla.

O svých rodičích mluvíš s láskou a zajisté jim přisuzuješ klíčovou roli

pro směrování ve vlastním životě. Ovlivňovali tě ale i další členové širší

rodiny? Byly to postoje tvých blízkých k dobovým dilematům, co formo

valo tvé přístupy k životu a lidskému společenství?

Určitě to byli hlavně rodiče, kteří mi předávali své hodnoty a formovali

mé postoje. Když jsem se narodila, žila ještě babička Růženka z tatín

kovy strany, ta ale potom skončila v koncentračním táboře někde na


14

HELENA ILLNEROVÁ – ČAS PRO SVĚTLO

východě. A dědeček Bohumil Baxa, o němž jsem již mluvila, byl pro

mne životním příkladem občanské angažovanosti a statečnosti. Vždy se

mi podle fotografií zdával přísný. Přiblížily mi ho vzpomínky jeho žáků

a kolegů z Brna, které poukazovaly na jeho humor, vyprávění vtipů při

přednáškách, radost z hraní taroků... Zvláště ta poslední charakteristika

mě potěšila; sama jsem totiž bývala nadšeným karbaníkem.

Ale zpět k hodnotám. Určitě jsem se od rodičů učila slušnosti, praco

vitosti, pravdivosti, úctě k důstojnosti každého člověka, věrnosti rodině.

Od tatínka jsem se také učila velké toleranci. Tatínek měl lidi rád, uměl

se s nimi bavit, nezahořkl, i když mu třeba ubližovali a v určité době

se od něho odkláněli. Tatínek mě také učil tomu, umět se vypořádat se

životem, nikdy se nelitovat. Neměl rád postavu Janinky z Karafiátových

Broučků, která se mu zdála příliš pasivní. Vždy, když jsem měla sklon

se litovat, mi říkal: „Nedělej mi tady Janinku.“ A to si říkám celý ži

vot, když se mi zdá, že je toho na mne naloženo moc a mám tendenci

k sebelítosti. Z maminčina příkladu jsem snad zase pochopila, co je to

opravdová láska, obětavost, solidarita.

Vzpomínám si, jak maminka vypomáhala rodinným přátelům Editce

a Julečkovi se znovu zařizovat, když byli v padesátých letech propuštěni z vězení. Editka přišla za války o celou rodinu včetně syna, vrátila se

sama z koncentračního tábora. Juleček se vrátil z anglické armády, aby

shledal, že nikdo z rodiny už nežije. Spřátelili se a dali se dohromady.

V době procesu se Slánským, kdy byl u všech obžalovaných uváděn ži

dovský původ a lidé stejného původu se zalekli, že na ně znovu přijde řada a začali utíkat přes hranice, se Editka s Julečkem dozvěděli – ale

samozřejmě to neoznámili –, že jedni z jejich známých se také chystají

k odchodu. Za toto „neoznámení“ pak dostali několik let, které si museli

odsedět. Ale maminka, pokud si vzpomínám, pomáhala vícero lidem,

15

Světlušky na počátku

kteří na tom byli špatně. Snad také proto, že si uvědomovala, jak lidé za

války pomáhali jí.

A ještě k těm postojům. Rodiče nikdy nebyli členy Komunistické

strany. Tatínek ale jako bývalý vězeň pracoval ve Svazu protifašistic

kých bojovníků a byl vždy konstruktivně naladěn. Po skončení války,

ještě za svého pobytu v Košicích, napsal dopis vládě Československé

republiky, v němž nabízel „své síly pro znovuvybudování vlasti“. Dnes

by se toto slovní spojení mohlo zdát nadnesené, ale tehdy dozajista nad

nesené nebylo. Snad jsem se trochu té konstruktivnosti a tolerance od

něho naučila. Spolu s maminkou se však později po válce o osud demo

kracie v t ehdejším Československu upřímně obávali. Vzpomínám si, jak

jsem jednoho březnového dne v roce 1948 přišla domů ze školy a našla

maminku v slzách – v rádiu právě hlásili, že zemřel Jan Masaryk. A za

čátkem září téhož roku, kdy jsme se všichni toulali jevanskými lesy, zvo

nil umíráček za Edvarda Beneše, nejbližšího spolupracovníka Tomáše

G. Masaryka. Bylo to tehdy, jako by zvonil umíráček i za českosloven

skou svobodu a demokracii.

Začínala další těžká éra v životech lidí totalitního státu...

Rodiče mě po svých životních zkušenostech neučili (bohužel?, bohu

dík?) jít hlavou proti zdi, ale snad jsem v životě žádné závažné kompro

misy neudělala. Když moje sestra Blanka skládala závěrečné zkoušky

na základní škole a předsedkyní její zkušební komise byla paní učitelka

Nováková, velká komunistka, která nás učila občanskou nauku, požádali

mě rodiče, abych vstoupila do pionýrské organizace – abych to „sestře

nekazila“. Do Pionýra jsem tedy vstoupila, ale sestře to přesto nepo

mohlo, protože soudružka učitelka pravila, že jsem tam stejně vstoupila

16

HELENA ILLNEROVÁ – ČAS PRO SVĚTLO

za pět minut dvanáct. Byla jsem ale ošátkovaná. Za nedobrovolný šátek

jsem se styděla, ale snad jsem v té pionýrské organizaci i něco dobrého

udělala, protože jsem v doučovacích kroužcích v klubovně vyučovala

děti matematice či případně češtině a čtení, a to zejména na bublinách,

které z úst vypouštěli Rychlonožka, Mirek Dušín, Červenáček a další

z Rychlých šípů. Tak to snad přece jen k něčemu bylo.

Ale to jsem již pomalu dospívala do let, kdy mě začali ovlivňovat

kamarádi a kamarádky. S nimi jsem se vždy o všem, i o politice, bavila

otevřeně. Vzpomínám na jednu vášnivou debatu v noclehárně na horách,

již v prvním ročníku na vysoké škole, kdy jsme se přeli až do rána. Jeden

spolužák to už ke konci nevydržel a řekl: „Před třemi lety bych se ještě

cítil povinen všechny ty vaše řeči oznámit.“ A my jsme unisono odpově

děli: „No to bychom ti určitě rozbili hubu.“ Možná, že jsme to řekli ještě

hůře. Ale mladí lidé spolu silně cítí a nevím o tom, že by někdy některý

z mých přátel donášel. Takže v debatách jsme si určitě tříbili své názory.

Vzpomínáš na vyhraněné učitele, ať už jde o kterýkoli stupeň škol?

Své paní učitelky z obecné školy, zejména paní učitelku Urbanovou

a Rybovou, bych si dala do srdíčka. Byly k dětem laskavé a naučily. Mezi

6. a 9. třídou vzpomínám zejména na pana učitele Fořta, fyzikáře a na

šeho třídního, moudrého muže, který se snažil svými posudky vylepšit

náš „kádrový profil“, když jsme ve svém životopise neměly nic kladného:

ani dělnický původ, ani matku samoživitelku, ani rodiče v Komunistické

straně. A pak ještě na paní profesorku Markovou, češtinářku, kterou jsme

my holky milovaly. Byla to jemná paní, kterou k nám z trestu přeložili

z gymnázia, protože její manžel byl v té době jako bývalý válečný voják

v anglické armádě zavřený ve věznici Mírov. Paní profesorka Marková byla

17

Světlušky na počátku

jako žena zahraničního vojáka internovaná za války i s dcerou v táboře ve

Svatobořicích, a tak naši třídu naučila zpívat lidovou píseň „U Svatobořic,

v širé rovině“. Tu jsme potom s nadšením zpívali. Paní profesorka se sna

žila vpravit do našich hlav trochu češtiny i krásné české poezie, což nebylo

zcela lehké u karlínských výrostků, kteří zrovna vstupovali do puberty.

A vyvstává mi ve vzpomínkách ještě tragická postava našeho pana

učitele na ruštinu Melnikova, který si neuměl vůbec udržet kázeň a jen

nás tichým hlasem prosil, abychom byli chvíli ticho a neběhali a netan

covali v j eho hodině po třídě. Ještě slyším jeho zoufalé volání: „Lagusová,

ja eto skažu mamočke.“ Maminka se s ním totiž na třídních schůzkách

bavila rusky, diskutovali spolu i o ruské poezii, měli jsme doma v origi

nále sebrané spisy Puškina, Lermontova, Jesenina... Pan Melnikov byl

„bílý Rus“, přišel k nám po bolševické revoluci v Rusku, a až v článku,

který vyšel v našich novinách po roce 1989, jsem se dozvěděla, že to byl

zcela vynikající byzantolog, vědec světového formátu, jeden z nejlep

ších znalců ikon. Snažila jsem se ho vyhledat a omluvit se zpětně za naše

chování, ale zrovna krátce předtím již bohužel zemřel.

A pak ještě vzpomínám na paní učitelku Novákovou, která nás učila

občanskou výchovu a byla, jak jsem se již zmínila, předsedkyní zku

šební komise u mé sestry. To byla učitelka velmi mladá, plná funda

mentalistického komunistického nadšení, která děti přitahovala tím, že

byla schopná se zapojit i do našich her. Ale byla také nebezpečná, neboť

učila děti donášet. Jednou nám např. vykládala celou hodinu, jak byl

skauting špatný a proč musel být zrušen, a pak si k sobě zavolala mou

spolužačku Máňu, se kterou jsme seděly v lavici, a chtěla od ní vědět, jak

jsem její přednášku komentovala já. Máňa byla čestná holka a nic jí ne

řekla. Dnes si myslím, že paní učitelka Nováková snad nemusela být tak

špatná, jen byla krutě pomýlená svou stranickou nenávistnou výchovou.

18

HELENA ILLNEROVÁ – ČAS PRO SVĚTLO

Na gymnázium jsem nikdy nechodila. Po jedné z transformací jsem po

ukončení 9. třídy přešla znovu do 9. třídy, ale tentokrát již jedenáctileté

střední školy v Praze -Holešovicích. Bylo to původně Francouzské gym

názium, ale „poslední maturanti zašlých gymnázií“, jak je oslovil ve své

ódě na stará gymnázia profesor fyziky Simerský, končili právě ve škol

ním roce 1953/1954, kdy jsem já na školu nastoupila. Profesoři starého

gymnázia byli většinou dobří, ti, kteří nově přicházeli, často ne. K těm

prvním patřila např. profesorka Marie Šimáková. Učila nás matematice,

a kdo se zajímal, mohl se jí skutečně naučit. Ještě ráda vzpomínám na

mladého profesora Kořínka, doktora filozofie. Učil nás základům filo

zofie a l ogiky. Vyprávěl nám o Karlu Čapkovi a Tomáši G. Masarykovi,

o dvou osobnostech, o kterých bylo v té době téměř zakázáno mluvit.

Však také u nás dlouho nepobyl. Říkalo se, že byl přeložen jako vyučující

do prvních tříd základní školy. Profesoru Kořínkovi jsem vděčná nejen za

to, že nás seznamoval s naší kulturní tradicí, ale zejména za jeho odvahu,

s níž i nám ukazoval, že se nemáme bát otevřeně projevit své názory.

Ve tvém životopise se nejednou v různých kontextech zmiňuje skau

ting jako výrazná a dlouhodobá aktivita a i zde ses o něm již zmínila.

Souvislost s tvým hodnotovým zázemím je patrná, je tu také souvislost

s budoucím působením ve vědě?

Do 37. oddílu skautek jsem vstoupila po válce, samozřejmě jako světluška, to

jsem byla ještě malá. A světluškou jsem i zůstala, nikdy jsem se mezi skautky

nedostala. Na posledním táboře na Pomezních boudách v Krkonoších jsem

byla v roce 1948 a pak už byl náš oddíl zrušen, obdobně jako byly postupně

zrušeny všechny skautské oddíly v Československu. Náš oddíl se nazýval

Sluníčka a založily jej za války sestry Eva a Hana Filipovy – Grizzly a Bucla.

19

Světlušky na počátku

Grizzly byla v době, kdy jsme se se sestrou do oddílu dostaly, vedoucí

skautek, a Bucla světlušek. Bucle potom začaly pomáhat Káj a Ouško.

Zvláště na Ouško – Olgu Loskotovou ráda vzpomínám. Byla po dlou

hou dobu mou láskou a životním vzorem. Připravovala se tehdy k ma

turitě a š la potom na medicínu. Byla laskavá, dobrá a jemná. Před tím,

než jsem u táboráku 6. července 1947, ve výroční den upálení mistra

Jana Husa, skládala svůj světluškovský slib, se mnou dlouho hovořila,

zda se na to již cítím, a já jsem si připadala velmi důležitá. Pak jsem

přede všemi řekla: „Slibuji na svou čest, že budu vždy dobrou dcerkou

Československé republiky a že budu poslušna zákona světlušek.“ Mé

jméno Helena na březové kůře se spálilo a dostala jsem nové jméno –

Brouček. Dnes bych mohla být jen značně zestárlý Brouk.

No, snad jsem tou dobrou dcerkou byla, i když dnes už jen České

republiky. Ten zákon jsem v hlavních obrysech také dodržovala, i když

možná ne vždy úplně: i. světluška mluví vždy pravdu; ii. světluška je

poslušná; iii. světluška pomáhá jiným; iv. světluška je statečná a veselá;

v. světluška je čistotná. Už v tomto zákoně jsou obsaženy hodnoty, které

jsem v oddíle dostala, ale těch hodnot jsem samozřejmě získala daleko

více: lásku k přírodě a péči o ni, přátelství, pracovitost, poctivost, schop

nost spolupráce, odpovědnost. Zvláště tu poslední hodnotu, odpověd

nost, považuji za důležitou. Já jsem končila jako šestník družiny a byla

jsem tak již odpovědná za šest světlušek včetně sebe. Všechny tyto hod

noty jsem se později snažila předat dál, když jsem v dospělosti založila

turistický oddíl mládeže, TOM, pro malá děvčata.

Ale ještě k tvé otázce, co mi skauting dal pro mé budoucí působení

ve vědě. První československý prezident řekl v Čapkových Hovorech

s T. G. Masarykem: „Jít za poznáním, to je, pane, život svrchovaně

činný. Když řeknete věda, říkáte tím také úsilí, trpělivost, vytrvalost,

20

HELENA ILLNEROVÁ – ČAS PRO SVĚTLO

obětavost, poctivost – samé požadavky života činného – a života mrav

ního.“ A d ále: „Mravnost a užitečnost vědy je v tom, že jde jen a jen,

čistě a přísně za poznáním, za pravdou; ale každá pravda je nebo bude

jednou dobrá pro život.“ A tak jsem snad byla v oddíle vedena i k usi

lování o n ěco dobrého, i k trpělivosti, když se mi něco nedařilo či jsem

prohrávala, i k vytrvalosti na výletech, obětavosti vůči kamarádkám,

poctivosti ve svém konání. A samozřejmě také k té pravdivosti, ale ta je

již spojena s poctivostí.

Přestup ze střední školy na vysokou bývá vnímán jako zatím nejvýraz

nější změna v tom, na jaký styl výuky byl člověk předtím zvyklý. Navíc

za předchozího režimu možnost takového přestupu osudově závisela na

politických kritériích anebo prostě na štěstí a z tvého předchozího vy

právění mám dojem, že to tak mohlo být i u tebe. Nebo se mýlím?

Když jsem končila jedenáctiletou střední školu, byla ještě léta padesátá,

psal se rok 1956. Samozřejmě že po zkušenostech s gymnáziem u ses

try panovala v rodině obava, abych se bez dělnického původu vůbec

na vysokou školu dostala. Mě tehdy bavilo téměř všechno. Humanitní

obory jsem ze svého uvažování rychle odepsala, protože jsem měla jed

nak obavu, že tam vůbec nemusím být přijata, a potom jsem se také, jistě

právem, obávala ideologického „znečištění“ těchto disciplín. Zvažovala

jsem medicínu, kterou dodnes považuji za optimální vzdělání. Naši mě

od ní ale zrazovali. Domnívali se, že jsem příliš citlivá a neunesu, když

někdy nebude v mých silách pomoci svým pacientům. Myslím, že se

mýlili a že silná jsem byla dost. Zvažovala jsem samozřejmě i přírodní

vědy. O krásách biologie jsem tehdy bohužel nic nevěděla. Na jedenác

tileté střední škole jsme probírali hlavně to, jak Mičurin šlechtil jabloně

21

Světlušky na počátku

tak, aby dávaly jablka i na Sibiři, a že v Sovětském svazu vyšlechtili

krávu Poslušnici (a to postupně I, II, III, IV), která dávala nejvíce mléka

na světě. Však o tom vznikla i písnička:

Komise z města přijela,

aby tu krávu viděla,

která více mléka dává nám.

Kostromského je plemene,

převelikého vemene,

větší ho než jiná kráva má.

A refrén:

Ty krávo,

ty krávo,

ty více mléka dáváš nám.

Ty krávo,

ty krávo,

ty pomáháš nám plnit plán.

S chutí jsme si ji zpívali, ale znalosti z biologie nám to nedodalo. Paní

profesorka Váchová, která nás biologii učila, si tehdy zvala zájemce

o medicínu do kabinetu a tajně jim vykládala, že existuje něco tako

vého jako buňka. O genetice se však vůbec neodvažovala zmínit, ta byla

tehdy charakterizována jako buržoazní pavěda, a v Brně byl dokonce

doc. Jaroslav Kříženecký uvězněn za její výuku.

A tak jsem se nakonec přiklonila ke studiu chemie. Vedlo mě k tomu

více důvodů. Na jedenáctiletce jsem měla na chemii prof. Doubravu,

22

HELENA ILLNEROVÁ – ČAS PRO SVĚTLO

který ji dobře vykládal. Pak mě také k tomu trochu nabádal tatínek. Jak

jsem se již zmínila, pracoval tehdy ve sklářství, hodně o tom četl i pře

kládal a z ačala ho bavit chemie křemíku. V neposlední řadě o chemii

velmi nadšeně vykládal rodinný přítel Duha, kterého jsem dlouho znala

jen pod touto skautskou přezdívkou, až jsem se později dozvěděla, že šlo

o RNDr. Františka Novotného, který ještě jako skaut začínal ve dvacá

tých letech minulého století s rychlostní kanoistikou a jehož odchovanec

z 3. vodního oddílu Jan Brzák – Felix patřil po dvě desetiletí k oporám

československé reprezentace.

Chemie se na Univerzitě Karlově tehdy studovala na Matematicko

-fyzikální fakultě. Zkoušky z matematiky, fyziky a chemie jsem udě

lala výborně, a tak jsem byla ke studiu přijata i bez potřebného původu.

Doba už přece jen pokročila a ideologický fundamentalismus se zmír

ňoval. Po absolvování dvou let na „Mat-fyzu“ byla chemie přeřazena na

Přírodovědeckou fakultu a tam již zůstala, takže jsem absolventkou této

fakulty. Výraznou změnu ve výuce jsem ani nepozorovala, protože např.

na přijímací zkoušky z fyziky jsem se stejně musela naučit vše sama.

Jedenáctiletá střední škola mi v tomto oboru žádné pořádné vzdělání nepo

skytla, až na znalost jednoduchých strojů, kterou nám ještě stačil dodat již

výše zmíněný výborný konzervativní pedagog prof. Simerský. Obávám se,

že ve svých znalostech fyziky mám dodnes takové středoškolské „díry“.

V tehdejších časech nebylo dělené graduální studium (bakalářské, ma

gisterské, doktorské), ale zpravidla bývalo kontinuálně pětileté. Jak jsi

ho prožila?

Promluvím o tom kontinuálním pětiletém, ze kterého jsem pak kon

čila jako „promovaný chemik“ (či chemička, ale to bych již spíše byla

23

Světlušky na počátku

chemickou továrnou). Dnešní „doktorské“ studium, to byla tehdy aspi

rantura, po jejímž dokončení jsem se stala kandidátkou věd; tu jsem již

„dělala“ v Akademii věd.

Ze svých kantorů si vzpomínám hlavně na profesora Škramovského,

který nás učil anorganickou chemii. Byl to klasický profesor ještě starého

ražení, který vždy přicházel důstojně se svým asistentem. Myslím, že

příliš moderního v jeho vědě nebylo, ale tu klasickou chemii učil dobře.

Organickou chemii učil výborně doc. Vyskočil, velice živý, gestikulující.

Stihnout si zapsat jeho přednášky bylo téměř nadlidské, přednášel velice

rychle a učebnice žádná nebyla. Jeho výklady o vazbách v různých slou

čeninách byly ve své době určitě současné a snad nás i naučil chápat řád

a logiku chemických reakcí. My jsme však jako primitivové měli vždy

tendenci vyhledávat v jeho přednáškách hlavně tzv. „špeky“ – jaká látka

způsobuje, že tchoř tolik smrdí, proč je růže červená a chrpa modrá,

když v sobě mají téměř identické barvivo, atd. Kdyby nám všechny tyto

znalosti v hlavě zůstaly, mohli bychom dnes být dobrými popularizátory

vědy, protože dnes každý chce, aby „věda“ hlavně bavila.

Docela ráda vzpomínám i na fyzikální chemii. Do trochu zmatečných,

ale pravděpodobně zasvěcených přednášek prof. Kalouska vnesl určitý

řád doc. Dvořák, i když mám dojem, že termodynamiku jsme ani z jeho

výkladů úplně nepochopili. Analytická chemie zaváněla vždy detektiv

kou – co to vlastně stanovujeme? Při praktických cvičeních z analytické

organické chemie jsme běhali po všech patrech „chemáku“ a dávali ko

lemjdoucím čichnout k tomu málu sloučeniny, která zbyla na našem fil

tru, zda podle charakteristického zápachu nepoznají, co to je. Až zpětně

si uvědomuji, že při našich analytických praktikách jsme téměř ještě

nepoužívali moderní analytické přístroje. V roce 1960, kdy jsem celé

léto stála na výstavě EXPO 58 na pražském výstavišti u Heyrovského

24

HELENA ILLNEROVÁ – ČAS PRO SVĚTLO

polarografu a vykládala zájemcům jeho podstatu a užití v analytické

chemii, jsem si to musela po všech zkouškách z analytiky sama pořádně

nastudovat.

V těch časech byli studenti odkázáni na zprostředkování všeho oboro

vého od svých tuzemských učitelů, z nichž mnozí se rekrutovali ze střed

ních škol a jako kantoři byli často výborní, leckdy lepší než ti dnešní.

Ovšem spíš vzácně si student mohl „sáhnout“ na skutečnou nejnovější

vědu, na školách často chyběla špičková vybavenost, přímý kontakt se

zahraničními partnery a možnost absolvovat stáž...

V letech 1956 až 1961, kdy jsem byla na fakultě, neexistovala žádná

možnost vycestovat někam za poznáním, žádný program Erasmus, jaký

mají dnešní studenti. Jen jednou jsem jela se spolužáky na praxi do za

hraničí, a t o do Maďarska do továrny na mýdlo. Hlavní dojem, který

jsem si z této praxe odnesla, byl neobyčejný zápach kostí uskladněných

na dvoře továrny, z nichž se mýdlo vyrábělo, a dále poznatek, že ba

rack pálenka se musí pít s mírou a že i předsedu stranické organizace

továrny je možné neuposlechnout, pokud nutí člověka sníst rybí hlavu

z halászlé – maďarské rybí polévky.

Na poznávací chemické praxe, i když byly jen po Československu,

jsme ale jezdili rádi, ať to bylo do továrny na výrobu kyseliny sírové,

či do cukrovaru. Měli jsme totiž na studiích prima partu a rádi jsme

byli spolu. V létě jsme jezdili na vodu či jen tak někam tábořit pod stan,

v zimě na hory. Měla jsem v té době ještě jednu „turistickou“, partu or

ganizovanou v Československém svazu tělesné výchovy a sportu, a ani

nespočítám, kolikrát jsem ve svém mládí s fakultní či turistickou partou

sjela Lužnici, Otavu, Vltavu či slovenské řeky. Byla to ztráta času? Ne

25

Světlušky na počátku

úplně. Nemohli jsme vyjíždět za hranice na Západ, poznávat cizí vysoké

školy či vědecká pracoviště, vytvářet si vlastní nadhled, rozhlížet se po

světě, co a kde bychom rádi dále dělali. Nemohli jsme být ani příliš

ambiciózní, protože naše možnosti dále se rozvíjet byly ohraničeny to

talitním státem, ve kterém jsme žili, naší „chutí“ vstoupit do strany či

ne. Měli jsme ale čas, abychom poznávali krásy naší země, abychom

si vytvořili partu a silná přátelství. A v těchto partách, ve kterých jsme

mluvili otevřeně i o naší nechuti k tehdejšímu režimu a věřili si navzá

jem, jsme se leckdy začali „zapouzdřovat“ a prožili v nich většinu svého

života.

Vzpomínám-li na studia chemie na Přírodovědecké fakultě, vybavuje

se mi zároveň přátelské prostředí mezi studenty a pedagogy, v němž se

jen ojediněle ozývaly „ostrůvky negativní stranické deviace“.

Když se blížil čas dokončení studia (obhajoba diplomky, státní zkoušky),

měla jsi už jasno, co po škole? Šlo o naději, jistotu nebo postupné

hledání?

Jednoznačně o postupné hledání. Ve druhé polovině svého studia jsem

se zaměřila na biochemii, protože chemie jako taková se mi zdála příliš

odtažitá a neživá, a já jsem se chtěla přiblížit trochu životu. O biologii

jako takové ani o genetice jsem se na tehdejší katedře biochemie ale

bohužel nic nedozvěděla.

Katedru vedl profesor Josef Koštíř, který nás vyučoval podle předvá

lečné anglické Baldwinovy učebnice biochemie. Zkoušky u něho probí

haly radostně a hladce. Všichni jsme se sešli, pohovořili jsme a většinou

odcházeli s výbornou známkou. Jen jsme bohužel na konci studia v roce

1961 nic nevěděli např. o deoxyribonukleové kyselině, DNA, nositelce

26

HELENA ILLNEROVÁ – ČAS PRO SVĚTLO

dědičnosti, a bylo nám doporučeno, ať si o ní před státnicemi přečteme

článek v populárně -vědeckém časopise Vesmír, který napsal tehdejší

předseda Československé akademie věd František Šorm. A přitom

struktura DNA, dnes tak známá dvojitá šroubovice, kterou se dá vy

světlit přenos genetické informace, byla popsána Watsonem, Crickem

a Wilkinsem již v roce 1953 a autoři za tento objev dostali Nobelovu

cenu v roce 1962! Profesor Koštíř byl přitom uznávaný vědec, původně

středoškolský kantor, který byl jedním z otců zakladatelů biochemie

v naší zemi. Právě biochemie a zejména molekulární biologie a genetika

se začaly v té době v zahraničí dramaticky rozvíjet a tehdejší českoslo

venská věda ve své izolovanosti a ideologicky řízené slepotě ke genetice

nemohla tehdejší rychlý rozvoj zachytit. Proto jsme končili jako pro

movaní chemici se zaměřením na biochemii, ale o moderní biochemii

jsme toho věděli pramálo. Když se mi po letech dostala do ruky knížka

Watsona a Cricka Dvojitá šroubovice, teprve jsem pochopila, jak se dá

také dělat věda.

Genetika byla pro režim „buržoazní pavěda“...

Největší paradox byl, že popírání genetiky tehdejší totalitní mocí bylo

zcela zbytečné. Šlo o ideologický spor, zda je vývoj jedince a jeho

schopností dán genetickou výbavou, či prostředím, v němž jedinec

vyrůstá. Komunistická ideologie samozřejmě vyžadovala, aby to bylo

prostředí, které vývoj formuje, a proto byla genetika zakazována. Dnes

je zřejmé, že pro vývoj jedince a jeho schopností je důležitá nejen

jeho genetická výbava, ale i vnější prostředí, v němž se geny mohou

projevovat -exprimovat či případně mohou zůstat celý život spící. A že

některé vlohy, získané až za života jedince, se mohou přenést i na jeho

Světlušky na počátku

potomstvo. Vedle genetiky vznikla celá nová věda – epigenetika, před

stavující široký soubor mechanismů, které mohou i dědičně ovlivňovat

genovou expresi beze změny primární genetické informace. Jak říká

profesor Boris Vyskot, vztah genetiky a epigenetiky je možné vyjádřit

příměrem s knihou (která obsahuje veškerý text či genetickou informaci)

a jejím čtením (ne vše, co je napsáno, přečteme, a to ještě různým způsobem a v r ůzném čase). Epigenetika zdůrazňuje vliv životního prostředí

na expresi genů. Spor se tím zdá být ukončen. Jeho vyústění, s nímž by

mohli být spokojeni i zastánci vlivu prostředí na vývoj jedince, však

ukazuje všeobecně známou pravdu, že svobodné poznávání se nikdy ne

smí potlačovat.

Ani s diplomovou prací to nebylo jednoduché. Měl mi ji vést profe

sor Antonín Jindra, který byl odborníkem na metabolismus léčiv. Přešel

však v té době na Univerzitu Komenského do Bratislavy a mne se ujal

jeho mladičký asistent, který mohl být jen o čtyři roky starší než já.

Později se ukázal jako dobrý a zodpovědný pedagog a vědec, ale tehdy

jsem byla jeho první diplomantka, a tak před mými dotazy často prchal

chodbou pryč. Aby toho nebylo dost, pracoval v té době na katedře po

starší laborant, který nám vydával potřebné chemikálie pro naši práci

a přitom skepticky podotýkal, že neví, co s tou biochemií vůbec jednou budeme dělat a jak se uživíme. Zpětně si uvědomuji, že nám tam nikdo

nepředával žádné nadšení, tak potřebné pro mladého člověka a jeho tvo

řivou práci. Výjimečnou situaci v tomto směru zažívali tehdy jen studenti pracující u prof. Kocourka. Za ním také zůstala řada vynikajících odchovanců.

Samozřejmě jsem tehdy práci o metabolismu jednoho léčiva ukon

čila, napsala a obhájila a posléze i úspěšně složila státnice z celé che

mie. Výsledky nám oznámili večer. To byl okamžik velikého štěstí.

28

HELENA ILLNEROVÁ – ČAS PRO SVĚTLO

Protancovali a prozpívali jsme se z Albertova, kde byl chemický ústav,

až na Václavské náměstí a já jsem potom doma požádala svého již ovdo

vělého tatínka, ať jde se mnou ještě do biografu, že nejspíše neusnu. Ale

tatínek, moudrý muž, mi místo kina nalil velkou štamprli slivovice a já

jsem spala až do druhého dne do oběda. Tím bylo úspěšně završeno mé,

z dnešního hlediska magisterské, studium.

Z čeho pak vyvěrala tvá další volba? Už jsi věděla, na co se chceš v bio

chemii zaměřit?

To jsem stále ještě nevěděla, ale jedno jsem věděla jistě: že bych ráda pra

covala někde, kde by panoval duch nadšení a chuti do práce. Maminčin

bratranec, profesor farmakologie Zdeněk Votava, mi poradil, ať to zku

sím ve Fyziologickém ústavu Československé akademie věd (ČSAV),

který tehdy slavil sedmé výročí svého založení, a zvláště mi doporučil

mladou skupinu prof. Jiřího Křečka.

Přihlásila jsem se na stipendijní pobyt, přímo do aspirantury jsem

ještě nechtěla, a byla jsem přijata. Křečkovo oddělení se zabývalo vý

vojem jedince, konkrétně vývojem potkanů: kdy a jak se po narození

mění jejich metabolismus, zvláště metabolismus tuků, jak probíhá pří

jem vody, kdy dochází ke změnám v hospodaření iontů, zvláště iontů

sodných, jak se vyvíjejí ledviny. Výzkum pak ústil i do hledání analogií

u lidských novorozenců, na které byl zaměřen Jiří Martínek, a do někte

rých praktických dopadů, např. do výroby umělé výživy Feminaru pro

předčasně odstavené děti, která se v obsahu iontů a množství a kvalitě

tuků co nejvíce blížila mléku mateřskému.

Prof. Křeček vizionářsky hlásal teorii kritických vývojových period.

Určité zásahy v těchto periodách podle ní mohou vyvolat pozdní důsledky

29

Světlušky na počátku

v dospělém věku či až ve stáří. Oddělení razilo přísné heslo „Srdce a mléko

mateřské jsou nenahraditelné“. Já jsem pak, když jsem sama měla děti, tr

nula hrůzou, abych měla dost mléka a nepoškodila děti v dospělosti tím,

že nebudou přiměřeně kojeny. Ale to jsem již trochu tušila, že jde ma

ličko i o i deologický slogan: když je potkánek předčasně násilně odstaven

14. dne po narození, v době začínajícího pozvolného přirozeného dvou

týdenního odstavu, a převeden hned na pevnou stravu, může po krátkou

dobu i hladovět a mít problémy s termoregulací, zatímco lidské mládě po

žívá po předčasném odstavu stále tekutou umělou výživu a není vystaveno

takovému stresu. Takže možná hlavně to srdce mateřské je nenahraditelné.

Dostala jsem od profesora Křečka za úkol, abych studovala vliv hor

monu vasopresinu na metabolismus a rozklad bílkovin v játrech, ale

přepracovala jsem si toto zadání na téma své disertační práce „Tvorba

močoviny v játrech potkanů za vývoje“. Močovina je konečný produkt

rozpadu bílkovin v játrech savců a vzniká speciálním metabolickým

pochodem, kterému se říká močovinový cyklus. Tento cyklus zahr

nuje pět po sobě jdoucích reakcí katalyzovaných pěti různými enzymy.

Stanovovala jsem aktivitu těchto enzymů v různých vývojových stadi

ích a d ošla jsem k závěru, že tvorba močoviny a aktivity enzymů se

mění hned po narození potkanů a pak dramaticky znovu po začátku

údobí odstavu, kdy se mláďata postupně odpoutávají od matky a začí

nají vyhledávat pevnou stravu.

Stanovovala jsem aktivitu, ale jak? Nikdo kolem mne na tomto tématu

nepracoval, a tak jsem si musela sama v literatuře hledat a potom zkou

šet potřebné metody. A co více, musela jsem si sama vyrobit některé

látky, které jsem ke stanovování potřebovala. Nevím, zda byly tehdy

uvedeny v nějakém katalogu, a kdyby i byly, nevím, jak bych na ně zís

kala prostředky. A tak jsem začala potřebné produkty „vařit“ za četných

30

HELENA ILLNEROVÁ – ČAS PRO SVĚTLO

rad svých bývalých spolužáků, kteří se zabývali organickou syntézou.

Nakonec jsem prošla křtem ohněm a i tato disertační práce, po níž jsem

získala vědecký titul „kandidát věd – CSc.“ (a to již biologických) i dok

tor přírodních věd (RNDr.), byla na světě.

Na jedné straně práce v týmu, ale zároveň „sólo‑téma“. Jaká atmosféra

kolem vládla?

Skupina prof. Křečka byla mladá a nadšená. Skládala se převážně

z lékařů, kteří chtěli výsledky svého výzkumu převést do praktických

výstupů. Vzhledem k tomu, že šlo o vývojovou fyziologii, zajímali se

hlavně o preventivní péči o novorozence a děti a měli mnoho dobrých

nápadů. Vůdčím duchem této skupiny, kromě Jiřího Křečka, byl Petr

Hahn. Ten studoval hlavně metabolismus tuků za vývoje a byl jediný ze

skupiny, kdo ovládal výborně angličtinu, protože byl jako mladík v an

glické armádě. Měl také velký smysl pro humor. Když se mnou po mém

příchodu do ústavu chodil po jednotlivých laboratořích, aby mě předsta

vil, všude jsem vzbuzovala velké veselí. Až poté, co jsem si večer svlékla

bílý laboratorní plášť, jsem zjistila, že mi Petr namaloval na záda černou

fixou biologické označení pro samici a k tomu připsal 24. Kromě Petra

mi občas radou pomohl sečtělý a pracovitý Otakar Koldovský, který stu

doval vývoj střeva. Učil mě sledovat a vyhledávat nové věci ve světové

literatuře, což bylo vzhledem k naší tehdejší izolovanosti velmi důležité.

Ne vše se ale podařilo dohledat; do Československa příliš mnoho vě

deckých časopisů nepřicházelo. Psali jsme do ciziny žádosti o zaslání

článků, ale ne každý nám je poslal.

Oddělení Jiřího Křečka nebylo nadšené jen pro práci, ale k mému

překvapení i pro současný komunistický režim. Vedení oddělení se

31

Světlušky na počátku

scházelo v tzv. „sovětu“, který o všem rozhodoval. Téměř všichni, až na

výjimky, např. Otakara Koldovského, byli členy Komunistické strany.

Začala jsem si tehdy říkat, zda jsem divná já, či oni. Po mém odmítnutí

vstoupit do strany mě začali označovat slovem „vikýřník“. To zřejmě

proto, že se prý na společné dění dívám z vikýře půdy, že se dostatečně

nezapojuji. Až v roce 1968 jsem pochopila, že to předchozí nadšení a po

vinné politické desetiminutovky byla už jen určitá póza. Na jaře 1968

byli najednou všichni šťastni, že zase mohou svobodně mluvit, jako snad

mluvili v časném mládí, když byli ještě na škole a jako jsme mluvili

my na Přírodovědecké fakultě. Příchodem vojsk Varšavské smlouvy

se zakládající skupina oddělení částečně rozpadla. Petr Hahn a Otakar

Koldovský emigrovali, Jirka Křeček byl vyloučen ze strany a odvolán

z pozice vedoucího. A já jsem si hledala své životní téma.

A našla jsi...

Našla, to první jsem měla hned. Byla to moje rodina, děti. Vzpomínám

si na krásnou a poetickou knihu Vlny od Virginie Wolfové. Šest přátel

z dětství se sejde po letech a každý před sebe postupně na stůl pokládá

své činy, čím byl, co dokázal, co objevil, čím vynikl. Úspěchy se vrší

a nakonec zbývá již jen poslední ze šestice, mladá žena. Ta otevře ruce

a na stůl položí své děti. A osazenstvo kolem stolu zmlkne, protože ni

kdo již nic vyššího na stůl položit nemůže. Pro mě byla rodina také nej

vyšší hodnotou a zůstala mým životním tématem.

Ale ty jsi měl jistě na mysli téma vědecké. To bylo samozřejmě též

velice důležité, ale rodilo se pomalu. Byl to vnitřní časový systém savců,

denní i roční časové uspořádání fyziologických funkcí, populárně ře

čeno vnitřní biologické hodiny.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist