načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: I tento list považujte za neúplný. Korepondence s Matějem Fenclem. - Jakub Deml 1878

I tento list považujte za neúplný. Korepondence s Matějem Fenclem.

Elektronická kniha: I tento list považujte za neúplný. Korepondence s Matějem Fenclem.
Autor: Jakub Deml 1878

Korespondence s Matějem Fenclem tvoří významnou část rozsáhlých básníkových dopisů. Ve více než sto listech oba kněží diskutují jak otázky náboženské tak také umělecké. Deml ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  121
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5% 100%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: DAUPHIN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 467
Rozměr: 21 cm
Úprava: faksimile
Skupina třídění: Česká literatura (o ní)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-727-2249-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Korespondence s Matějem Fenclem tvoří významnou část rozsáhlých básníkových dopisů. Ve více než sto listech oba kněží diskutují jak otázky náboženské tak také umělecké. Deml se často zamýšlí nad posláním kněze, ale také nad smyslem umělecké práce. Několik dopisů je zakomponováno i v jeho knihách, avšak jméno Matěje Fencla v nich nezazní. Patrná je také inspirace, jež byla základem Demlových snových próz Hrad smrti a Tanec smrti. Největší část korespondence pochází z doby, kdy Deml spolupracoval s Josefem Florianem. Po roce 1912 se však od Floriana odvrací a zpřetrhává tak vazby také s Fenclem. Ve vzájemné korespondenci převládají Demlovy dopisy. Z Fenclových odpovědí se zachoval pouze zlomek. Publikace zveřejňuje korespondenci českého spisovatele, básníka a katolického kněze Jakuba Demla s překladatelem a knězem Matějem Fenclem. Soubor soustřeďuje dopisy z let 1905-1912.

Popis nakladatele

Druhý svazek pokračuje v ediční řadě Korespondence Jakuba Demla (1878 - 1961), která chce zpřístupnit některé dosud nevydané soubory básníkových dopisů. Dochovaly se jich tisíce desítkám adresátů. Potvrzují těsné spojení Demlova díla a života, ale také vyvracejí představu, že vše, co zažil, vepsal do svého díla nebo že vše, co sepsal, také publikoval. Tento soubor má také zásadní význam pro poznání Demlova díla, jeho literárních i duchovních zdrojů, a pro pochopení jeho životních podmínek v době, kdy začal zveřejňovat vlastní knihy (mj. v roce 1907 Homilie a básnickou prvotinu Notantur Lumina) a zároveň se pro svou spisovatelskou i vydavatelskou práci dostával do stále ostřejších sporů s církevními nadřízenými. Spolu s básníkovými dopisy Josefu Ševčíkovi a s dosud nezveřejněnými dopisy Josefu Florianovi a Vladimíru Evermodu Balcárkovi a dalšími, méně početnými soubory listů tvoří korespondence s Fenclem dokumentární doprovod k Demlovým textům, jako jsou deníkové knihy Rosnička a Domů (1912 a 1913) či kniha dopisů Do lepších dob (1927).
Dochovaný soubor Demlových dopisů Matěji Fenclovi patří - navzdory zjevné neúplnosti - v básníkově životní korespondenci k nejpočetnějším a nejsouvislejším: obsahuje 98 listů z let 1905 - 1912, Fenclových dopisů se dochovalo 12 - šest z roku 1906, další z let 1912 - 1938 (podrobnější údaje viz přiložený soupis dopisů). Rukopisy jsou uloženy v Literárním archivu Památníku národního písemnictví a v olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě. Několik listů je známo jen z opisů, které vyšly ve sbornících Studia či v knize Rosnička. Po životních a profesních osudech Matěje Fencla jsme dále pátrali v archivních dokumentech (například ve farních kronikách), uložených např. v Muzeu v Uhříněvsi a ve Státním oblastním archivu Praha-východ. Z nich také čerpáme v doprovodných textech k edici.
K vydání připravila, doprovodné texty,vysvětlivky a ediční poznámky napsala, bibliografii Matěje Fencla sestavila a cizojazyčné pasáže přeložila Šárka Kořínková. Předmluva Daniela Iwashita. Redakce Daniela Iwashita a Iva Mrázková. Kresby Jakub Deml. Portrét na obálce a frontispis Pavel Reisenauer. Obálka Miloslav Moucha.

(dopisy Jakuba Demla příteli Matěji Fenclovi)
Předmětná hesla
Deml, Jakub, 1878-1961
Fencl, Matěj, 1877-1949
Čeští spisovatelé -- 20. století
Katoličtí kněží -- Česko -- 20. století
Česká literatura -- 20. století
Literatura a křesťanství
Zařazeno v kategoriích
Jakub Deml 1878 - další tituly autora:
 (e-book)
Číslo jednací: láska, sv. II. (Korespondence Jakuba Demla III./2. Číslo jednací: láska, sv. II. (Korespondence Jakuba Demla III./2.
 (e-book)
Číslo jednací: láska, sv. I. (Korespondence Jakuba Demla III./1. Číslo jednací: láska, sv. I. (Korespondence Jakuba Demla III./1.
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jakub Deml /

Dopisy

m

atěji Fenclovi

dauphin

Tajemství stylu, a tedy oprávněnost všeho našeho psaní spočívá v tom,

abychom hovořili jedině o tom, co milujeme, nebo jinými slovy: o tom, co je

v nás. Víme-li o některé věci, že s námi nebude neb nemůže žíti na věčnosti,

nemluvme o ní, byla by to řeč marná...

(Jakub Deml Matěji Fenclovi 13. března 1908)

Nevím, ale tuším, že jste ještě nevyzpíval všechen hněv a všecku lásku,

kterou překypuje Vaše duše, a že ještě řeknete slovo – poslední – že bude

všem u nás dlouho „znít v uších“, i když se ještě dnes tváří, že jsou hluší.

(Matěj Fencl Jakubu Demlovi 21. srpna 1938)

Edice Korespondence Jakuba Demla soustřeďuje a zpřístupňuje někte

ré rozsáhlejší soubory básníkových dopisů, jež dosud nebyly publiko

vány. Po prvním svazku Carissime, kde se touláte? Dopisy Jakuba Demla

příteli Josefu Ševčíkovi do Babic (2010) následuje téměř sto listů knězi

a překladateli Matěji Fenclovi z let 1905 až 1912, které čtenáře opět

uvádějí do dob, kdy Jakub Deml spolupracoval se staroříšským vyda

vatelem Josefem Florianem. Ve vřelých dopisech Fenclovi formuloval

své myšlenky o poslání kněze a současně o stylu či umělecké práci ve

vztahu k „pouhé literatuře“. Zaznamenal v nich rovněž atmosféru a ně

které prožitky, z nichž vyrostly snové prózy Tance Smrti. Kniha obsa

huje též dochovaný zlomek Fenclových odpovědí z let 1906 až 1938

a rekonstruuje osudy tohoto „neznámého adresáta“ několika dopisů,

jež básník zakomponoval do svých knih, avšak jméno Matěje Fencla

v nich ztajil.

Připravujeme: Vzájemná korespondence Jakuba Demla a Františka Bílka

dauphin 2010/2011

Dopisy Jakuba Demla příteli

matěji Fenclovi

I tento list považujte

za neúplný

Jakub Deml

koresponDence

Matěj Fencl (19. 2. 1877 Bílov – 6. 1. 1949 Uhříněves) Katolický kněz a překladatel. Po složení maturity na reálném gymnáziu v Příbrami nastoupil na podzim 1898 v Praze na českou Teologickou fakultu Karlo-Ferdinandovy uni - verzity. V roce 1902 byl v Chrámu sv. Víta vysvěcen na kněze a vstoupil do duchovní služby. Po prvních kaplanských působištích v severozápadních a západních Čechách přišel v roce 1907 do Uhříněvsi u Prahy, kde vykonával duchovní správu až do své smrti v roce 1949. Dlouhá léta byl pouze kaplanem, až v roce 1940 se po úmrtí svého předchůdce stal uhříněveským děkanem. Řada pochval, které mu v průběhu let udělili jeho nadřízení, svědčí o tom, že svou službu konal zodpovědně a pečlivě. V prvních letech kaplanské služby navázal Matěj Fencl kontakty s Josefem Florianem a jeho staroříšským vydavatelstvím, seznámil se s Jakubem Demlem a stal se jeho „korespondenčním“ přítelem. Díky tomu zesílil Fenclův zájem o literaturu a začala jeho překladatelská spolupráce s Florianovou ediční řadou Studium. Jakub Deml a Josef Florian jej také nasměrovali k jeho životnímu úkolu – překladu díla německé mystičky Anny Kateřiny Emmerichové, jemuž se pak věnoval přes dvacet let.

jaKUB DeMl

(20. 8. 1878 tasov – 10. 2. 1961 třebíč)

Básník a katolický kněz.

Autor zhruba stovky knih, z nichž mnohé patří

k základním dílům moderní české literatury. Kro

mě snových próz Hrad Smrti (1912) a Tanec Smrti

(1914) jsou to například lyrické apostrofy květin

Moji přátelé (1913), knihy Mé svědectví o Otokaru

Březinovi (1931) a Zapomenuté světlo (1934) či šes

tadvacet svazků básnického dokumentu Šlépěje

(1917–1941). Jedinečným rysem Demlova psaní

je vzájemné propojení knih, z nichž postupně

vzniká živý a dramatický celek.

Po absolvování brněnského bohosloveckého se

mináře byl Jakub Deml v roce 1902 vysvěcen na

kněze. V duchovní správě působil velmi krátce

a pro konflikty s brněnskou konzistoří byl už

v roce 1911 dočasně zbaven kněžských povin

ností a penzionován. Krátce před první světovou

válkou nesměl kvůli údajně pohoršlivému životu

pobývat na venkově a vrátil se tam až po krátkém

intermezzu v Praze. V roce 1922 si postavil dům

v rodném Tasově, kde žil až do smrti. Mýtus svého

tasovského původu ztvárnil mj. v rodové kronice

Mohyla (1926, podstatně rozšířeno 1948).

V období, do něhož spadají dopisy shrnuté v této

knize, byl Jakub Deml oddaným spolupracovní

kem Josefa Floriana. Společně vydávali edici Stu

dium, v níž vyšla i Demlova kniha kázání Homi

lie (1907) a básnická prvotina Notantur Lumina

(1907). V korespondenci s Matějem Fenclem lze

rovněž vystopovat motivy próz-snů z Tance Smrti.

Jeden z dopisů tomuto adresátovi tvoří stěžejní

část knihy Rosnička (1912), několik dalších bás

ník zařadil do deníkové knihy Pro budoucí poutní

ky a poutnice (1913) a knihy dopisů Do lepších dob

(1927). Sám Matěj Fencl se jako postava v Demlo

vě díle téměř nevyskytuje – kromě několika pasáží

ve Šlépějích z počátku třicátých let.


Jakub Deml /

Dopisy

m

atěji Fenclovi

dauphin

Tajemství stylu, a tedy oprávněnost všeho našeho psaní spočívá v tom,

abychom hovořili jedině o tom, co milujeme, nebo jinými slovy: o tom, co je

v nás. Víme-li o některé věci, že s námi nebude neb nemůže žíti na věčnosti,

nemluvme o ní, byla by to řeč marná...

(Jakub Deml Matěji Fenclovi 13. března 1908)

Nevím, ale tuším, že jste ještě nevyzpíval všechen hněv a všecku lásku,

kterou překypuje Vaše duše, a že ještě řeknete slovo – poslední – že bude

všem u nás dlouho „znít v uších“, i když se ještě dnes tváří, že jsou hluší.

(Matěj Fencl Jakubu Demlovi 21. srpna 1938)

Edice Korespondence Jakuba Demla soustřeďuje a zpřístupňuje někte

ré rozsáhlejší soubory básníkových dopisů, jež dosud nebyly publiko

vány. Po prvním svazku Carissime, kde se touláte? Dopisy Jakuba Demla

příteli Josefu Ševčíkovi do Babic (2010) následuje téměř sto listů knězi

a překladateli Matěji Fenclovi z let 1905 až 1912, které čtenáře opět

uvádějí do dob, kdy Jakub Deml spolupracoval se staroříšským vyda

vatelem Josefem Florianem. Ve vřelých dopisech Fenclovi formuloval

své myšlenky o poslání kněze a současně o stylu či umělecké práci ve

vztahu k „pouhé literatuře“. Zaznamenal v nich rovněž atmosféru a ně

které prožitky, z nichž vyrostly snové prózy Tance Smrti. Kniha obsa

huje též dochovaný zlomek Fenclových odpovědí z let 1906 až 1938

a rekonstruuje osudy tohoto „neznámého adresáta“ několika dopisů,

jež básník zakomponoval do svých knih, avšak jméno Matěje Fencla

v nich ztajil.

Připravujeme: Vzájemná korespondence Jakuba Demla a Františka Bílka

dauphin 2010/2011

Dopisy Jakuba Demla příteli

matěji Fenclovi

I tento list považujte

za neúplný

Jakub Deml

koresponDence

Matěj Fencl (19. 2. 1877 Bílov – 6. 1. 1949 Uhříněves) Katolický kněz a překladatel. Po složení maturity na reálném gymnáziu v Příbrami nastoupil na podzim 1898 v Praze na českou Teologickou fakultu Karlo-Ferdinandovy uni - verzity. V roce 1902 byl v Chrámu sv. Víta vysvěcen na kněze a vstoupil do duchovní služby. Po prvních kaplanských působištích v severozápadních a západních Čechách přišel v roce 1907 do Uhříněvsi u Prahy, kde vykonával duchovní správu až do své smrti v roce 1949. Dlouhá léta byl pouze kaplanem, až v roce 1940 se po úmrtí svého předchůdce stal uhříněveským děkanem. Řada pochval, které mu v průběhu let udělili jeho nadřízení, svědčí o tom, že svou službu konal zodpovědně a pečlivě. V prvních letech kaplanské služby navázal Matěj Fencl kontakty s Josefem Florianem a jeho staroříšským vydavatelstvím, seznámil se s Jakubem Demlem a stal se jeho „korespondenčním“ přítelem. Díky tomu zesílil Fenclův zájem o literaturu a začala jeho překladatelská spolupráce s Florianovou ediční řadou Studium. Jakub Deml a Josef Florian jej také nasměrovali k jeho životnímu úkolu – překladu díla německé mystičky Anny Kateřiny Emmerichové, jemuž se pak věnoval přes dvacet let.

jaKUB DeMl

(20. 8. 1878 tasov – 10. 2. 1961 třebíč)

Básník a katolický kněz.

Autor zhruba stovky knih, z nichž mnohé patří

k základním dílům moderní české literatury. Kro

mě snových próz Hrad Smrti (1912) a Tanec Smrti

(1914) jsou to například lyrické apostrofy květin

Moji přátelé (1913), knihy Mé svědectví o Otokaru

Březinovi (1931) a Zapomenuté světlo (1934) či šes

tadvacet svazků básnického dokumentu Šlépěje

(1917–1941). Jedinečným rysem Demlova psaní

je vzájemné propojení knih, z nichž postupně

vzniká živý a dramatický celek.

Po absolvování brněnského bohosloveckého se

mináře byl Jakub Deml v roce 1902 vysvěcen na

kněze. V duchovní správě působil velmi krátce

a pro konflikty s brněnskou konzistoří byl už

v roce 1911 dočasně zbaven kněžských povin

ností a penzionován. Krátce před první světovou

válkou nesměl kvůli údajně pohoršlivému životu

pobývat na venkově a vrátil se tam až po krátkém

intermezzu v Praze. V roce 1922 si postavil dům

v rodném Tasově, kde žil až do smrti. Mýtus svého

tasovského původu ztvárnil mj. v rodové kronice

Mohyla (1926, podstatně rozšířeno 1948).

V období, do něhož spadají dopisy shrnuté v této

knize, byl Jakub Deml oddaným spolupracovní

kem Josefa Floriana. Společně vydávali edici Stu

dium, v níž vyšla i Demlova kniha kázání Homi

lie (1907) a básnická prvotina Notantur Lumina

(1907). V korespondenci s Matějem Fenclem lze

rovněž vystopovat motivy próz-snů z Tance Smrti.

Jeden z dopisů tomuto adresátovi tvoří stěžejní

část knihy Rosnička (1912), několik dalších bás

ník zařadil do deníkové knihy Pro budoucí poutní

ky a poutnice (1913) a knihy dopisů Do lepších dob

(1927). Sám Matěj Fencl se jako postava v Demlo

vě díle téměř nevyskytuje – kromě několika pasáží

ve Šlépějích z počátku třicátých let.


Jakub Deml /

Dopisy

m

atěji F

enclovi

dauphin

Tajemství stylu, a tedy oprávněnost všeho našeho psaní spočívá v tom,

abychom hovořili jedině o tom, co milujeme, nebo jinými slovy: o tom, co je

v nás. Víme-li o některé věci, že s námi nebude neb nemůže žíti na věčnosti,

nemluvme o ní, byla by to řeč marná...

(Jakub Deml Matěji Fenclovi 13. března 1908)

Nevím, ale tuším, že jste ještě nevyzpíval všechen hněv a všecku lásku,

kterou překypuje Vaše duše, a že ještě řeknete slovo – poslední – že bude

všem u nás dlouho „znít v uších“, i když se ještě dnes tváří, že jsou hluší.

(Matěj Fencl Jakubu Demlovi 21. srpna 1938)

Edice Korespondence Jakuba Demla soustřeďuje a zpřístupňuje někte

ré rozsáhlejší soubory básníkových dopisů, jež dosud nebyly publiko

vány. Po prvním svazku Carissime, kde se touláte? Dopisy Jakuba Demla

příteli Josefu Ševčíkovi do Babic (2010) následuje téměř sto listů knězi

a překladateli Matěji Fenclovi z let 1905 až 1912, které čtenáře opět

uvádějí do dob, kdy Jakub Deml spolupracoval se staroříšským vyda

vatelem Josefem Florianem. Ve vřelých dopisech Fenclovi formuloval

své myšlenky o poslání kněze a současně o stylu či umělecké práci ve

vztahu k „pouhé literatuře“. Zaznamenal v nich rovněž atmosféru a ně

které prožitky, z nichž vyrostly snové prózy Tance Smrti. Kniha obsa

huje též dochovaný zlomek Fenclových odpovědí z let 1906 až 1938

a rekonstruuje osudy tohoto „neznámého adresáta“ několika dopisů,

jež básník zakomponoval do svých knih, avšak jméno Matěje Fencla

v nich ztajil.

Připravujeme: Vzájemná korespondence Jakuba Demla a Františka Bílka

dauphin 2010/2011

Dopisy Jakuba Demla příteli

matěji Fenclovi

I tento list považujte

za neúplný

Jakub Deml

koresponDence

Matěj Fencl (19. 2. 1877 Bílov – 6. 1. 1949 Uhříněves) Katolický kněz a překladatel. Po složení maturity na reálném gymnáziu v Příbrami nastoupil na podzim 1898 v Praze na českou Teologickou fakultu Karlo-Ferdinandovy uni - verzity. V roce 1902 byl v Chrámu sv. Víta vysvěcen na kněze a vstoupil do duchovní služby. Po prvních kaplanských působištích v severozápadních a západních Čechách přišel v roce 1907 do Uhříněvsi u Prahy, kde vykonával duchovní správu až do své smrti v roce 1949. Dlouhá léta byl pouze kaplanem, až v roce 1940 se po úmrtí svého předchůdce stal uhříněveským děkanem. Řada pochval, které mu v průběhu let udělili jeho nadřízení, svědčí o tom, že svou službu konal zodpovědně a pečlivě. V prvních letech kaplanské služby navázal Matěj Fencl kontakty s Josefem Florianem a jeho staroříšským vydavatelstvím, seznámil se s Jakubem Demlem a stal se jeho „korespondenčním“ přítelem. Díky tomu zesílil Fenclův zájem o literaturu a začala jeho překladatelská spolupráce s Florianovou ediční řadou Studium. Jakub Deml a Josef Florian jej také nasměrovali k jeho životnímu úkolu – překladu díla německé mystičky Anny Kateřiny Emmerichové, jemuž se pak věnoval přes dvacet let.

jaKUB DeMl

(20. 8. 1878 tasov – 10. 2. 1961 třebíč)

Básník a katolický kněz.

Autor zhruba stovky knih, z nichž mnohé patří

k základním dílům moderní české literatury. Kro

mě snových próz Hrad Smrti (1912) a Tanec Smrti

(1914) jsou to například lyrické apostrofy květin

Moji přátelé (1913), knihy Mé svědectví o Otokaru

Březinovi (1931) a Zapomenuté světlo (1934) či šes

tadvacet svazků básnického dokumentu Šlépěje

(1917–1941). Jedinečným rysem Demlova psaní

je vzájemné propojení knih, z nichž postupně

vzniká živý a dramatický celek.

Po absolvování brněnského bohosloveckého se

mináře byl Jakub Deml v roce 1902 vysvěcen na

kněze. V duchovní správě působil velmi krátce

a pro konflikty s brněnskou konzistoří byl už

v roce 1911 dočasně zbaven kněžských povin

ností a penzionován. Krátce před první světovou

válkou nesměl kvůli údajně pohoršlivému životu

pobývat na venkově a vrátil se tam až po krátkém

intermezzu v Praze. V roce 1922 si postavil dům

v rodném Tasově, kde žil až do smrti. Mýtus svého

tasovského původu ztvárnil mj. v rodové kronice

Mohyla (1926, podstatně rozšířeno 1948).

V období, do něhož spadají dopisy shrnuté v této

knize, byl Jakub Deml oddaným spolupracovní

kem Josefa Floriana. Společně vydávali edici Stu

dium, v níž vyšla i Demlova kniha kázání Homi

lie (1907) a básnická prvotina Notantur Lumina

(1907). V korespondenci s Matějem Fenclem lze

rovněž vystopovat motivy próz-snů z Tance Smrti.

Jeden z dopisů tomuto adresátovi tvoří stěžejní

část knihy Rosnička (1912), několik dalších bás

ník zařadil do deníkové knihy Pro budoucí poutní

ky a poutnice (1913) a knihy dopisů Do lepších dob

(1927). Sám Matěj Fencl se jako postava v Demlo

vě díle téměř nevyskytuje – kromě několika pasáží

ve Šlépějích z počátku třicátých let.


JAKUB DEML

KORESPONDENCE



I tento list považujte

za neúplný

Dopisy Jakuba Demla

příteli Matěji Fenclovi

dauphin 2010/2011


Tato kniha vychází za laskavého přispění Ministerstva kultury

České republiky a Nadace Český literární fond.

Edice byla připravena v semináři, který se zabývá rukopisnou

korespondencí Jakuba Demla, v Ústavu české literatury a literární

vědy FF UK v Praze.

© Jakub Deml – dědicové, 2011

Editor © Šárka Kořínková, 2011

Notes © Šárka Kořínková, 2011

Preface © Daniela Iwashita, 2011

Illustration © Pavel Reisenauer, 2011

Cover © Miloslav Moucha, 2011

Layout © Radka Konvičková, 2011

© Dauphin, 2011

ISBN 978-80-7272-249-5

ISBN 978-80-7272-333-1 e-pub

ISBN 978-80-7272-334-8 pdf


7

Nic jiného než tajemství V e dici Korespondence Jakuba Demla přicházejí poslední na řadu jako první. Kněz a překladatel Matěj Fencl je postavou v Demlově díle snad ještě skrytější než Josef Ševčík, jemuž byl věnován úvodní svazek Carissime, kde se touláte?. Oba soubory pocházejí přibližně z téže doby, kdy Jakub Deml procházel těžkými zkouškami jako kněz, začínající básník i hlavní spolupracovník edice Studium Josefa Floriana.

Na otázku „Komu sloužit?“ zde pisatel odpovídá jasně: „Věřím v Boha Otce Všemohoucího... život věčný, amen!“ V té době je mu třicet let, roste jeho vnitřní jistota a svoboda, jimiž dokáže povzbudit a nakazit i vzdáleného Matěje Fencla: „V celém křesťanském Krédu není ani jediného slova, které by neřvalo jako král pouště, že jsme slavni.“ Tato sláva a jistota jdou v Demlově případě ruku v r uce se ztrátou společenské cti a materiálního zajištění. V podobných situacích se osvědčují přátelé.

Jak ukazuje dvanáct listů od Matěje Fencla, byl i tento adresát pro Jakuba Demla partnerem, tím, komu se lze vyznat z lásky a bolesti. Josef Ševčík mu odpovídal jako dobrotivý otec, Matěj Fencl, ač o rok starší, se ho spíše ptal jako mladší bratr, hledal u něj oporu v uměleckých i životních otázkách. A Jakub Deml ho často oslovoval „bratře“.

V dopisech Matěji Fenclovi se ve variacích vrací věta, která dala knize název: I tento list považujte za neúplný. Nevyjadřuje pouze fakt, že tato korespondence – ač rozsahem dvojnásobná než předešlá – bezpochyby není celá. Sám Jakub Deml v ní často zdůrazňuje nedořečenost jakožto nezbytnost: „neboť jakmile dopisy dvou lidí začaly být úplné, přestalo mezi nimi přátelství.“

Zatímco první kniha Korespondence vznikala jako cestopis a její uspořádání sledovalo místa Demlových pobytů v letech 1904–1911, geneze svazku I tento list považujte za neúplný se podobala spíše detektivce. Stopy Matěje Fencla jsou totiž v Demlově rozsáhlém díle takřka mizivé a většinou pocházejí z mnohem pozdější doby než dochovaná korespondence. Fenclův vlastní životní osud musela pořadatelka knihy Šárka Kořínková rekonstruovat z archivních dokumentů. A konečně nebylo snadné určit, které dopisy Matěji Fenclovi vlastně patří: některé, jež se nedochovaly v rukopisech, Jakub Deml otiskl bez udání adresátova jména, jiné zase známe v rukopisech a v archivech byly přiřazeny k Fenclovým, ale různé indicie vzbuzovaly pochybnosti o totožnosti adresáta.

Editorka postupně objevovala neznámá fakta i prameny, ale také meze tohoto druhu poznání. V první verzi edice, kterou zpracovala jako diplomovou práci, svou skepsi vyjádřila mottem převzatým z dopisu Jakuba Demla Jindřichu Skopcovi z roku 1929:

„... ty mé staré listy mi, prosím, pošlete: ne snad proto, že bych se bál o svou kůži po smrti, ale že je mi hnusna představa, jak se pitomí učitelé literární historie z každého mého papírku živí...“

Skutečně, nejeden papírek z archivu doplňuje historickou mozaiku, ale s r ostoucími znalostmi přibývá i bílých míst. Nevíme, kde je většina Fenclových dopisů Demlovi, neznáme Demlovy listy Fenclovi po roce 1912, nedozvíme se už, o čem spolu mluvili „tváří v tvář“.

Ale především: nad těmito listy si znovu uvědomujeme, jak důležitá je pro výpověď a styl Jakuba Demla právě zámlka, náznak, obraz, gesto, vtip, které žádají porozumění, nikoliv luštění či vysvětlení. Smyslem není hádanka: „Tajemství jest mou metou,“ píše Jakub Deml Matěji Fenclovi – a v dopisech obou dvou zní toto slovo v rozmanitých spojeních: „Tajemství skryté vzájemnosti a souvislosti a rovnováhy mezi dušemi“ (Deml), „tajemství Oběti“ (Fencl), „tajemství veselosti v žebrotě“ (Deml), „slast zastřených tajemství“ (Fencl), „tajemství stylu“ (Deml), „ó tajemství na tajemství!“ (Deml).

Demlovy dopisy Matěji Fenclovi jsou podobně jako jeho básnické dílo plné reálií, jmen, faktů, hmatatelných věcí. Vzývají skutečnost a pravdu, a přitom stále připomínají jejich skrytost: „Tajemství, jež jedině sytí a těší člověka, tajemství, které se chvěje a marně vyjadřuje na všech věcech – nic jiného než Tajemství hodno jest lidského slova, a nic jiného nemělo by se mluviti! Vše ostatní jest literatura, ale nepotěší duši člověka! (...) Jsme-li dobré vůle, tj. jsme-li dosti pokorní, nebojme se, že se tajemství nedostaví...“

Jakub Deml učí adresáta svých listů – i jejich dnešní čtenáře – číst život a slova otevřeně. Například z dopisů této knihy můžeme těžit poznatky o zašlých dobách. Je to zdroj bohatý, původní, avšak omezený. Nevyčerpatelným se stává, hledáme-li potěšení.

D. I.


Neznámý adresát Matěj Fencl


11

Příteli!

Řekl jsem Vám, že svého dopisu neukončuji. Druhého dne čekala

mne celodenní cesta, takže můj čas a poněkud již večerní únava

nedovolily mně, abych jisté myšlenky opatřil větší zásobou oleje

a světla, jak toho vyžaduje obyčejně noc naší tělesné vzdálenosti.

Pokud slabost má stačí a jak to dovede má hluboce zamyšlená

Láska k V ám, drahý bratře, pokusím se o to dnes, neohlížeje se na

pravidla řečnická, logiku rozumu a ostatní toho druhu věci světské.

(Jakub Deml, Rosnička)

Těmito větami začíná dlouhý a vřelý list, který Jakub Deml otiskl ve své první deníkové knize Rosnička (1912). Ačkoliv dopis tvoří stěžejní pasáž celé knihy, v očích čtenářů nemá konkrétního adresáta s určitým jménem. Přitom právě Rosnička je první deníková kniha Jakuba Demla, v níž kromě záznamů, úředních dokumentů a vlastní korespondence uvádí řadu jmen odesílatelů a adresátů – a to i těch „nejposlednějších“ či „nejzapomenutějších“. Skutečný příjemce ústředního dopisu knihy nicméně zůstal neznámým, ačkoliv drahým přítelem.

Z celého rozsáhlého dopisu přibližují totožnost adresáta kromě oslovení „příteli“ či „drahý bratře“ jen dvě věty:

Vy však, příteli, máte nejlepší vlastnosti k tomu, abyste se stal:

knězem. (...) A nyní Vám mohu říci, že to nikterak nebyl důvod

literární, pro nějž jsem Vás vybízel k překladu blahoslavené Kate

řiny Emmerichovy...

Do okruhu Demlových přátel patřilo kolem roku 1908, kdy byl list napsán, mnoho kněží, ale pouze jediného vyzýval k překladům z díla Anny Kateřiny Emmerichové a pouze jediný tuto výzvu přijal. Byl to Matěj Fencl.

Tento méně známý adresát dopisů Jakuba Demla byl důležitou součástí básníkova světa hlavně v letech 1905 až 1912. Svědčí o tom jeden z nejrozsáhlejších souborů básníkovy korespondence z té dob y. I zde o pisateli listů platí, že se „svých přátel nebo přesněji řečeno osob, které s ním vejdou ve styk a s porozuměním mu naslouchají, zmocňuje s prudkou naléhavostí a zpovídá se s udivující upřímností a stejná sdělení očekává i od nich“. Tak charakterizovali editoři Květoslava Neradová a Jiří Němec Demlovy dopisy F. X. Šaldovi. Jejich postřeh však stejně dobře vystihuje i počátek korespondence s Matějem Fenclem.

Kontakty Jakuba Demla a Matěje Fencla trvaly v různých podobách od roku 1905 nejméně do roku 1940 – na rozdíl od řady jiných přátelství, která básník někdy ukončil velice rázně.

Nejintenzivněji probíhala výměna listů v období Demlovy spolupráce s Josefem Florianem ve staroříšském vydavatelství Studium, hlavně v letech 1906 až 1908, podruhé se korespondence rozproudila v druhém pololetí roku 1910 a poslední známý Demlův dopis je z března 1912. Další průběh vztahu lze sledovat pouze nepřímo, neboť od roku 1912 už se dochovalo jen několik dopisů Fenclových. S jistotou lze však říci, že i v pozdějších dobách byl Matěj Fencl odběratelem Demlových četných tisků.

Pro charakter dopisů je podstatné, že oba pisatele dělila do roku 1912 velká vzdálenost: Deml byl na Moravě, Fencl v západních a poté ve středních Čechách, jejich osobní setkání proto bývala vzácností. Matěj Fencl si v této době zřejmě nemohl dovolit opustit farnost pro pracovní vytížení i pro nedostatek financí. Jakub Deml ho v dopisech často marně zval do Staré Říše, neboť „jeť nutno, aby se přátelé časem vídali, jest to nutno k doplnění korespondence, jež musí zůstávati kusou – jest to nutno i kvůli ďáblům, kteří daleko častěji a čileji odbývají své konference“ (Matěji Fenclovi, 8. října 1908). Opakovaně mu vyčítal, že navzdory všeobecnému očekávání opět nepřijel. Fencl jistě Starou Říši navštívit chtěl a snad se k tomu i uvolnil v srpnu 1909, jak o tom svědčí kusý zápis:

Mezi 8. a 15. srpnem přijede P. Fencl, a jistě by se ho velmi dotklo,

kdybych odejel.

(Jakub Deml neznámému adresátu,

fragment ze 7. srpna 1909)

Ačkoliv Matěj Fencl jistě nebyl v Demlově životě osobou nevýznamnou, nestal se na rozdíl od jiných tehdejších kněžských přátel (například Josefa Poláka nebo Josefa Ševčíka) postavou jeho knih z této doby, je v nich přítomen především jako anonymní adresát ústředního dopisu deníkové knihy Rosnička a několika listů z další deníkové knihy Pro budoucí poutníky a poutnice (1913). Jako nejmenovaný „kněz, který byl kdysi mým přítelem“ se znovu vynoří až o mnoho let později, v jedenáctých Šlépějích z roku 1928, a samo jméno Fencl se objevuje například v roce 1927 v knize dopisů Do lepších dob a ve čtrnáctých Šlépějích (1930). V sedmnáctých Šlépějích z roku 1931 pak Jakub Deml přímo cituje jeden z Fenclových dopisů. Vzájemná korespondence začíná v listopadu 1905. O rok dříve Jakub Deml na vlastní žádost opustil první kaplanské působiště v Kučerově na Hané a přišel jako kaplan na faru do Babic. O toto místo se ucházel sám: jednak byla tamní krajina mnohem bližší jeho tasovskému rodišti, jednak v blízkých Jaroměřicích žil jeho milovaný učitel a mistr, básník Otokar Březina. V nedalekém Hladově tehdy přebýval vydavatel Josef Florian. Jakub Deml s ním byl v písemném kontaktu už od roku 1903, ovšem teprve po přesunu do Babic se dostal do jeho bezprostřední blízkosti a započala jejich spolupráce.

V následujících sedmi letech Josef Florian významně ovlivňoval Demlův život i jeho práci. Ačkoliv byl jen o pět let starší, dokázal mladého kněze silou vlastní osobnosti a zápalem cele získat pro svou vizi světa, pro své překladatelské a vydavatelské plány – jedním slovem pro Studium.

Z nepublikované korespondence Jakuba Demla Josefu Florianovi lze vyčíst, že Studium bylo původně zamýšleno jako literární časopis. Nakonec se z něj však stala Florianova první ediční řada, kterou vydával s pomocí několika spolupracovníků v letech 1904 až 1912 ve Staré Říši. Šlo převážně o překlady náboženské literatury – díla francouzských katolických spisovatelů Léona Bloye či Ernesta Hella i díla středověkých mystiků a vizionářů. Deml sám zde v r oce 1907 vydal básnickou prvotinu Notantur Lumina a sbírku kázání Homilie. Od roku 1905 vycházely rovněž sborníky Studia, kromě Josefa Floriana s Jakubem Demlem v nich publikovali své překlady i původní práce další nečetní spolupracovníci.

Studium potřebovalo získat co nejširší okruh platících odběratelů, protože Florian s Demlem financovali celý podnik z vlastních skromných prostředků. Jakub Deml už ve svém prvním působišti Kučerově šířil slávu Studia mezi kněžími i mezi bývalými spolužáky z brněnského bohosloveckého semináře, a získával tak nové čtenáře. Někteří z nich se jeho zásluhou stali aktivními spolupracovníky Studia – takto přivedl k překládání například svého přítele z bohosloví Josefa Poláka nebo později babického faráře Josefa Ševčíka.

Jakub Deml s Josefem Florianem však neovlivňovali pouze osoby z bezprostředního okolí, jejich práce a slova dokázaly oslovit i jedince zeměpisně vzdálené, ale myšlenkově blízké. Jedním z nich byl i kněz Matěj Fencl, na nějž se Josef Florian obrátil už v roce 1903. Fenclův dopis přibližuje první kontakt se staroříšským vydavatelem:

... jest mně stále osobou tajemnou, jako z pohádky. Jistě jest vlast

ně hlavním inspirátorem celé práce, ale nevím posud o něm více

než před třemi lety, kdy jsem dostal od něho první svazek Léona

Bloyových spisů a lístek, jehož sloh i písmo mne uvedlo v úžas.

(Matěj Fencl Jakubu Demlovi, 15. listopadu 1906)

Josef Florian své první tisky rozšiřoval specifickým způsobem – zasílal je známým, ale i neznámým adresátům, přičemž oni sami si měli určit, zda si knihu chtějí koupit a kolik mohou a chtějí zaplatit. Matěj Fencl byl zřejmě jedním z těch, komu zaslal „naslepo“ výtisk Knih a exegesí Léona Bloye z roku 1903, které vyšly ještě před založením Studia. Fencl knihu nevrátil a stal se odběratelem a čtenářem Florianových publikací.

Přestože písemný styk s Matějem Fenclem zahájil Josef Florian, další list – žádost o finanční příspěvek – už pochází od tehdejšího redaktora Studia Jakuba Demla. První a druhý dochovaný Demlův dopis dělilo sedm měsíců. Co způsobilo, že se korespondence rozproudila, že Jakub Deml nezůstal jako v případě jiných podporovatelů, které osobně neznal, pouze u formálních listů? Byl to pravděpodobně Fenclův zájem o věc a otázky, které v něm vyvolal druhý sborník Studia z března 1906, přesněji jeho závěrečná část neboli „zadiny“, které tvořilo přes čtyřicet dopisů, nejen Florianových, psaných ostrým tónem různým adresátům. Zachycují „spor o Léona Bloye“, který vedl Florian proti Karlu Dostálu-Lutinovovi a dalším autorům z okruhu časopisu Nový život.

Pro vzdálené pozorovatele mohl být tento spor značně nesrozumitelný. Vždyť Jakub Deml i Josef Florian měli na počátku své tvorby ke Katolické moderně blízko a spolupracovali s ní. Josef Florian přispěl vlastní básní do jejího almanachu Pod jedním praporem z r oku 1895, Jakub Deml nákladem Nového života vydal knižní prvotinu Slovo k Otčenáši Františka Bílka (1904) a oba dva až do roku 1905 v časopise Nový život publikovali. Ve skutečnosti se vzájemné rozpory vyskytly mnohem dříve, avšak zprvu se neprojevily veřejně, pouze v osobní korespondenci, která probíhala mnoha směry mezi Jakubem Demlem, Františkem Bílkem, Karlem Dostálem-Lutinovem, Sigismundem Bouškou, Otokarem Březinou a Josefem Florianem. Z ní lze vyčíst, že tehdy vznikl zásadní koncepční spor s Dostálem-Lutinovem o pojetí Demlovy první knihy, věnované Bílkovu dílu.

Zároveň se po roce 1900 začala orientace hnutí i časopisu Nový život proměňovat. Původní zaměření na (katolické) umění ustupovalo politice a sociálním tématům. Navíc nový papež Pius X. po svém nástupu v roce 1903 postupně modernu a mnohé její myšlenky odmítal, zcela je pak zavrhl v encyklice z roku 1907 Pascendi Dominici Gregis. Deml a Florian prosazovali papežovy názory jak proti modernistům, tak proti představitelům brněnské diecéze, kteří měli – na rozdíl od papeže – na moravské věřící přímý vliv.

Právě ve druhém čísle sborníku Studia všechny spory a neshody s modernisty, Novým životem a zejména Karlem Dostálem-Lutinovem vrcholí:

Vy všichni reformátoři z Katolické moderny, ze strany katolicko

-národní, ze strany realistů, radikálů, demokratů, socialistů, atd.

atd. bez programu nedovedete si život ani pomysliti. Sešněrujete

se do svěrací kazajky a pak se divíte, že vás to tlačí a že nemůžete

dýchat. Úzkoprsým sluší a jedině ti snesou svěradla programů.

(Josef Florian Karlu Dostálu-Lutinovovi,

přetištěno v druhém sborníku Studia)


16

Další „zadiny“ z tohoto sborníku se týkají trvalých témat Studia: kárají moravské kněžstvo pro neznalost dokumentů papeže Pia X. i pro způsob pastorace. Obecně se Studium nevymezovalo jen vůči modernistům, ale také vůči klerikálům:

Klerikál jest člověk pravidel, jemuž unikl zákon, řekl by Hello.

Klerikál pro množství klerik pod sebou nevidí člověka a ještě více

pro vznešenost klerik nad sebou nevidí Boha, zrovna jako byrokrat

pro vše kancelářské nevidí vůli svého císaře a pána.

Modernista by nejraději svlékl svou jedinou kleriku, by pohodl

něji mohl pelášit s párou o závod na automobilech a bicyklech přes

obilné lány vědy, lučinami umění, přese vše, kupředu, kupředu,

nejraději však v polohách nízkých a plošinatých.

(z článku Josefa Floriana Klerikál

a modernista z druhého sborníku Studia)

Matěj Fencl byl všem těmto sporům vzdálen nejen regionálně, proto požádal Jakuba Demla o objasnění a zasvěcení. Ten mu vysvětlil své a Florianovy názory na Katolickou modernu i na modernismus obecně, které se opíraly o výroky a encykliky papeže Pia X. Po tomto druhém dopise, který korespondenci skutečně zahájil, už se Matěj Fencl zapojil do činnosti Studia nejen jako podporovatel, ale také jako překladatel. O zvídavém adresátovi básníkových listů Matěji Fenclovi toho dosud bylo známo jen velmi málo. Stručně se o něm zmiňuje Český slovník bohovědný (1912–1932) jako o krátkodobém přispěvateli Časopisu katolického duchovenstva. Slovník uvádí, že se narodil 19. února 1877 v Bílově u Kralovic v západních Čechách. Literárněhistorické příručky ho jakožto překladatele duchovní literatury nezaznamenaly. Literárním historikům – ať už se zabý vali dílem a životem Jakuba Demla (Vladimír Binar, Jiří Olič, Alexander Wöll), nebo osobností Josefa Floriana (Andrej Stankovič, Jitka Bednářová) – právě básníkovy dopisy Matěji Fenclovi posloužily jako neocenitelný pramen. Sám adresát však stále zůstával v pozadí a neznámý. Není divu, protože jeho stopy jsou jen sporadicky roztroušeny v regionálních a církevních archiváliích.

Z bílovské obecní kroniky lze vyčíst, že byl nejmladším z více sourozenců a rodině patřila jedna z největších usedlostí. Z různých dokumentů z Národního archivu se zase dozvídáme, že studoval na reálném gymnáziu v Příbrami. Fenclovo rodiště tehdy patřilo k pražské arcidiecézi, a tak Fencl studoval v letech 1898 až 1902 v arcibiskupském semináři v Praze a v této diecézi také vykonával duchovní službu. Na kněze byl vysvěcen 29. června 1902 v Praze, v témže roce jako Jakub Deml v Brně. Fenclovým prvním kaplanským působištěm se stal Měděnec (Kupferberg) v Krušných horách, odkud odešel v září roku 1903 do západočeského Chodova. Nebyl tam však spokojen – v kraji německém, průmyslovém, evangelickém. Demlovi o tom psal v prvním dochovaném dopise:

... škola, kde klidím jen zklamání, ulice, kde potkávám příliš

mnoho ztracených ovcí, kostel, který zeje prázdnotou, protestant

ská modlitebna, jež mne až příliš živě volá u vědomí nesnáze

zdejší pastorace, tovární komíny, jež ve dne chrlí kouř a večer

mně vrhají do pokoje zář rudých plamenů, ba i ty telefonní drá

ty, jež tak často, za nočního ticha, když už vše v domě spí a jen

moje lampa hoří, se vyzvučí jednotvárnou melodií monotónních

písní...

(Matěj Fencl Jakubu Demlovi, 15. listopadu 1906)

O dalších Fenclových osudech se zmiňuje farní kronika z Uhříněvsi u Prahy, kam byl přeložen v září 1907 a působil tam až do smrti. Pouze v roce 1908 se na několik týdnů z farnosti vzdálil, když byl kvůli nedostatku kněží vyslán do Plzně jako katecheta. V Uhříněvsi Matěj Fencl začínal jako druhý kaplan, po třech letech služby povýšil na kaplana prvního. Po celou dobu kaplanování byl jeho představeným farář a později děkan František Kahoun, který zemřel, raněn mrtvicí, na jaře 1939, krátce po vyhlášení protektorátu. Fencl se poté stal administrátorem uhříněveského děkanství, od dubna 1940 byl jmenován děkanem. Radost ze svého povýšení však neměl, jak o tom psal v dopise Jaroslavu Durychovi:

Milý pane, ovšem, jsem dosud v Uhříněvsi, a dokonce se stala

věc, po které jsem nikdy netoužil, nikdy o ni nestál ani nesnil.

Od 1. 4. 1940 tu budu děkanem. Toto „povýšení“ mi ztěžuje

pomyšlení, že k němu jdu jakož přes hrob našeho předobrého

p. děkana, který zemřel letos nečekaně a – náhle 18/III! Ale už

se stalo a nelze na tom nic měnit: mnoho nezbývalo než zvednout

dědictví, které mi zanechal drahý nebožtík.

(Jaroslavu Durychovi, 22. prosince 1939)

Přestože Matěj Fencl sloužil v Uhříněvsi přes čtyřicet let, zmíněná farní kronika je na zprávy o jeho působení překvapivě skoupá. Zápisy vedl téměř do své smrti děkan František Kahoun a o svém podřízeném se zmiňoval jen zřídka. Záhy potom, co zapisování převzal Matěj Fencl, byl vyhlášen protektorát a vedení kronik bylo úředně zakázáno. Až v roce 1957 se kroniky ujal nový farář František Tesař, který Fenclovo působení v Uhříněvsi shrnul do následujících vět:

Vdp. Matěj Fencl, děkan v Uhříněvsi

Po smrti J. M. Františka Kahouna stal se děkanem v Uhříněvsi

dlouholetý kaplan vdp. Matěj Fencl. Za jeho děkanátu byla opra

vena střecha kostela a pořízena některá paramenta.

1)

Dne 6. ledna 1949 ve svátek Zjevení Páně ve 21.15 hodin zemřel

vdp. Matěj Fencl, druhý děkan v Uhříněvsi. Jeho pohřbu zúčastnilo

se mnoho duchovenstva, věřících a hlavně chudiny, kterou † pan dě

kan štědře podporoval. Pohřben byl 11. 1. 1949 na zdejším hřbitově

a sní svůj věčný sen se svým dlouholetým šéfem J. M. Františkem

Kahounem. R. i. P.

2)

(Farní kronika Uhříněves, 1957)

S přáním Requiescat in pace by naše vědomosti o Fenclově životě pravděpodobně skončily, nebýt toho, že během svého kaplanování v Chodově poznal Jakuba Demla a dopisoval si s ním. 1)

bohosluž ebná roucha.

2)

Odpočívej v pokoji.


19

Matěj Fencl na rozdíl od Jakuba Demla strávil většinu života v jediné farnosti a zřejmě nikdy neměl potíže s církevními představenými, dokonce se zdá, že byl vzorným knězem. V Národním archivu se dochovala Fenclova žádost o uhříněveskou faru, v níž je zaznamenáno devět pochvalných dekretů a vyznamenání z let 1909 až 1937 od konzistoře či arcibiskupa Lva Skrbenského z Hříště nebo později Františka Kordače.

Kariéra Fenclova přítele byla naopak sestupná, a to již v letech, kdy se poznali. Od vysvěcení v roce 1902 do odchodu z duchovní správy v roce 1909 Jakub Deml vystřídal farností pět: Kučerov, Babice, Martínkov, Třešť a Bystrc u Brna. Službu v církevní správě se v této době neúspěšně snažil spojit se službou u Josefa Floriana a vedl spory na všech stranách. O těchto zápasech a peripetiích se mnoho dozvídáme právě z dopisů Matěji Fenclovi – vedle listů babickému faráři Josefu Ševčíkovi či spisovateli Jaroslavu Durychovi a nepublikované korespondence Josefu Florianovi.

Z dopisů Fenclovi lze zhruba vyčíst průběh Demlova stěhování mezi farami:

První dopis zaslal z Babic, druhý už z nedalekého Martínkova, kde byl od dubna 1906 kaplanem a od června administrátorem. V říjnovém sborníku Studia však vyšel redakční článek Výstraha věřícím země moravské, který napadl výroky brněnského biskupa Pavla Huyna. Jakub Deml byl obviněn z autorství článku a za trest nečekaně k 1. listopadu 1906 přeložen do Třešti nedaleko Telče.

V Třešti vydržel jen do března následujícího roku. Se svým nadřízeným, děkanem Janem Mrázkem, se zásadně rozcházeli v názoru na nový dekret Pia X. O častém a denním svatém přijímání. Většina kléru i představitelé brněnské diecéze se k dekretu stavěli velmi zdrženlivě. Demlovy snahy uvést jej do praxe jim byly trnem v oku, podobně jako jeho stálá spolupráce s Josefem Florianem a jeho vydavatelstvím. Když v březnu 1907 Jakub Deml požádal o dočasnou zdravotní dovolenou, biskup Pavel Huyn mu vyhověl.

Následujících patnáct měsíců byl mladý kaplan dočasně zbaven kněžských povinností. Během té doby pobýval buď ve Staré Říši u Josefa Floriana, nebo na babické faře u přítele Josefa Ševčíka. Už na jaře 1908 se znovu hlásil do duchovní správy, ale jeho žádost byla v brněnské konzistoři „přehlédnuta“. Podal tedy žádost další, které konzistoř v květnu 1908 vyhověla. Směl se vrátit, ovšem ne do Babic, jak si přál. K 1. červenci byl jmenován kaplanem v Bystrci u Brna u faráře Julia Koubka, avšak ani s ním se nepohodl. Farář ho nakonec udal konzistoři pro nevhodné chování, a když 17. února 1909 přijela udání vyšetřit biskupská komise, Jakub Deml odjel do nemocnice Milosrdných bratří ve Vídni. Tuto dramatickou epizodu zaznamenává korespondence Fenclovi velice lakonicky:

Jsem už několik dní ve Vídni. Svoji novou adresu jakož i zprávy

dám Vám brzo. Tisícerý pozdrav!

(Matěji Fenclovi, 23. února 1909)

Ve Vídni dostal Deml lékařské vysvědčení o neuspokojivém zdravotním stavu a nastoupil na časově neomezenou zdravotní dovolenou. Do roku 1912, kdy známé dopisy Fenclovi z jeho strany končí, pak pobýval střídavě ve Staré Říši a v Babicích, případně u sestry a švagra v Jinošově nebo na cestách. Ústřední postavou dopisů Matěji Fenclovi je po dlouhou dobu Josef Florian. Nutno říci, že Jakub Deml se s Josefem Florianem a jeho názory vyrovnával od prvního setkání až do konce života. Jejich vztah byl od počátku vášnivý a měl mnoho odstínů, které lze vnímat jen při pročítání různých korespondencí různým adresátům. Z některých je zřejmé, že Jakub Deml si od počátku uvědomoval bytostný rozdíl mezi vlastním a Florianovým založením:

Každý člověk je sám – to je mé Krédo – a vina je v tom, že Florian

myslí, že s ním já či jiný může pracovat. On je voják dobyvatel – a já

pasák v některém (určitém) koutě přírody se modlící, a časem bre

čím, nadávám, biju holí, kleju, hážu kamením, protože se kus dobyt

ka mně zaběhl, či mě potrestal hotař nebo sedlák, protože bych celý

den lelkoval, po rybách, racích, veverkách, sejtí, oblakách – jako by

nebylo starostí, jako by nebylo návratu, jako by dobytek nebyl pro

výživu rodin a prospěch společný, jako by ještě byly časy patriarchů

a eremitů, a nikoli civilizované Evropy a tak lidnaté!

(Sigismundu Bouškovi, 25. května 1904)


21

V podobném duchu píše i po čtyřech letech intenzivní spolupráce s Josefem Florianem Jaroslavu Durychovi:

Pan Florian jest válečník, a já drozd, který opodál hřmějícího

bojiště na větvi si píská.

(Jaroslavu Durychovi, 21. března 1908)

V korespondenci Fenclovi, alespoň v její první polovině, však opakovaně zaznívá především tón obdivu a oddanosti Josefu Florianovi i společnému programu Studia. Dopisy dokonce často připomínají trialog. Demlovi záleželo na tom, aby Fencl „panu Florianovi“, jeho dílu i snahám správně porozuměl a hlavně – aby v něj uvěřil. Tlumočil mu proto Florianovy názory, zapůjčil mu jeho dopisy a naopak Fenclovy dopisy četl i Josef Florian a nepřímo na ně odpovídal. Jeho tichá přítomnost se v této korespondenci projevuje i jinak – totiž v expresivním jazyce, který místy na Josefa Floriana (či jeho oblíbeného Léona Bloye) upomíná či přímo odkazuje.

Jakub Deml ve svých zmínkách o „třetí straně“ zřejmě usiloval o všestrannou harmonii, tedy také o to, aby Florian porozuměl Fenclovi. Když se v listopadu 1908 poprvé osobně sešli při Florianově návštěvě Prahy, Deml se v dopise z Bystrce z jejich setkání upřímně raduje a upevňuje vztahy i na dálku:

Nedivte se zastřené duši P. Fencla, nezná Vás, a tehdy člověk

rád se zastírá; první návštěvy bývají obyčejně rozpačité a bojác

né; až se s ním setkáte častěji, bude sdílnějším, ač není-li jím

už. Právě dnes mi P. Fencl psal, jak byl s Vámi a s Ottou při

hudební produkci, a velmi jej potěšilo toto setkání, píše krásně

o Vás...

(Josefu Florianovi, 18. listopadu 1908)

Korespondenci mezi Josefem Florianem a Matějem Fenclem, která nepochybně existovala, bohužel neznáme (s výjimkou jednoho dopisu otištěného v roce 1912). A tak se můžeme jen dohadovat, nakolik jejich skutečný poměr zabarvovala srdečnost „tlumočníka“ Demla, který ve svých listech – přinejmenším do roku 1908 – přikládal polínka na oheň vzájemné sympatie:

Pan Florian nemohl přede mnou zatajiti jistý úžas své úcty vůči

Vám, když prý Vy v době přece tak krátké tak velice jste vzrostl.

Jak jsem pravil, přítel Florian jest do nedohledna posilněn Vaším

slovem. Jest to pro něj jaksi první útěcha po smrti Josefa Poláka,

kněze v nejryzejším smyslu slova.

(Matěji Fenclovi, 15. dubna 1908)

Josef Polák, rodák z Telče a Demlův nejlepší přítel z kněžského semináře, je další důležitou postavou korespondence. Na počátku dopisování tvořili podle Demla ideovou i tvůrčí osu Studia tři vyvolení: Josef Florian, Josef Polák a Jakub Deml. Polák stál mezi Florianem a Demlem – on je seznámil a jejich vztah harmonizoval. Po určité době začal – alespoň dle Demla – mezi trojici zasvěcených pronikat i Fencl. „Hle, byl byste čtvrtým v naší Naději,“ zval Deml Fencla na „cestu Studia“ v létě 1906. Měl se stát jedním ze „strany přátel Božích“, tedy pravým „knězem církve římskokatolické“, který odmítne klerikalismus, modernismus, spolkový život a věnuje všechny své síly Studiu či prosazování zásad papeže Pia X., i proti vůli církevní hierarchie. Fencl tyto úkoly přijal, ale naštěstí pro něj byl geograficky příliš vzdálen, a to ho uchránilo osudu, který postihl další kněžské spolupracovníky Studia – Demla samého, Josefa Poláka nebo později Ludvíka Vránu. Ty všechny biskup Huyn z trestu postupně přeložil co nejdále od Staré Říše a Josefa Floriana. Pokoušel se tak – neúspěšně – přerušit jejich spolupráci.

Josef Polák krátce po přeložení do Mutěnic u Hodonína v květnu 1907 nečekaně zemřel. Jeho smrt se hluboce otiskla do dopisů Fenclovi. Ztráta přítele i uvědomění smrtelnosti Jakuba Demla velmi zasáhly, prožitek smrti je v dopisech provázen pocity smutku a marnosti, strachu a časem také hněvu na biskupa a stává se jedním z hlavních motivů jeho díla. Právě v souvislosti s Polákem píše Fenclovi o snech a pocitech, v nichž už lze spatřit motivy jeho snových próz z Tance Smrti (1914). Například sen Kateřiny Brablecové, o kterém se zmiňuje v dopise z května 1908, je předobrazem prózy Člověk v rouše fialovém z této knihy.

V souvislosti se smrtí Josefa Poláka začíná pisatel stále častěji mluvit o vlastní smrti, a to i ve zcela praktické rovině: opakovaně odkazuje své písemnosti různým lidem. Jak vysvítá z jednoho dochovaného listu Matěje Fencla knězi Františku Polákovi, bratru zesnulého Josefa, Deml Fencla v roce 1909 učinil majitelem vlastních dopisů Josefu Polákovi. V červenci 1911 mu pak výslovně odkazuje všechny své knihy a korespondenci. Hlubokým společným zájmem obou dopisovatelů byla četba, vlastní literární tvorba a překládání. Jakub Deml obeznámil Matěje Fencla se složitými vztahy mezi literáty své doby, zejména z okruhu Katolické moderny a jejího časopisu Nový život, ale i dalších modernistů (Moderní revue) či anarchistů (Obzory). Zároveň mu doporučoval soudobé autory světové, seznámil ho s Rainerem Mariou Rilkem, Fjodorem Michajlovičem Dostojevským, Léonem Bloyem, Ernestem Hellem, Francisem Jammesem, Leonidem Andrejevem a mnoha dalšími a jedním dechem ho zasvěcoval do děl středověkých mystiků. Fencl však nebyl jen pasivním příjemcem, jak o t om svědčí několik jeho dochovaných dopisů z roku 1906: knihy v té době putovaly mezi Třeští a Chodovem oběma směry.

Jakub Deml Fenclovy literární zájmy neinicioval – spíše je usměrňoval a kultivoval. Snažil se ho získat pro Studium – nejen jako podporovatele (už na jaře 1906 jej v dopise Josefu Florianovi označil za jednoho z těch, kteří smějí nosit „řád ,přátel‘ Studia“), ale také jako překladatele. Vzhledem ke svým německým působištím Matěj Fencl přirozeně zvolil němčinu. Nejdříve překládal kratší útvary. Pro čtvrtý sborník Studia z dubna 1907 přetlumočil legendu soudobého spisovatele Friedricha Lienharda Tauler a Poustevník a pro šestý sborník Studia z listopadu 1907 snovou vizi z díla německého básníka Jeana Paula S trosek světa hlásá mrtvý Kristus, že není Boha. Překladatelská práce pro něj byla nová, zároveň v této době, pravděpodobně nezávisle na práci pro Starou Říši, psal recenze pro Časopis katolického duchovenstva. Recenzoval texty o církevních otcích, případně o středověkých teolozích, ovšem pouze krátkodobě: po sérii čtyř článků z roku 1907 jeho jméno z časopisu mizí.

Fencl se na Demla obracel jako na literárněkritickou autoritu a posílal mu také svou původní tvorbu „k nahlédnutí a úsudku“. Jakub Deml u jeho pokusů sice ocenil cit pro styl a básnické vidění, ale naprosto odsoudil výběr světských, zábavných či erotických témat:

Vaše práce nepochopitelně, ba k nejvyššímu úžasu mému, neboří

tohoto buržoazního světa, ale jsou postaveny na jeho území.

(Matěji Fenclovi, 16. února 1908)

Takovéto psaní není hodno kněze. Kněz má mít cíl vyšší a v této době ho Jakub Deml nachází i pro Matěje Fencla v překládání, zejména překládání světců, protože k nim je potřeba znovu najít cestu v době, kdy je náboženství na ústupu a moravští církevní představitelé toho nedbají. Matěj Fencl si jeho slova nejspíš vzal k srdci a o další „pouhou literaturu“ se nepokoušel – přinejmenším o tom další dopisy mlčí, nejsou známy ani publikace jeho původních prací.

Jakub Deml jej však dále pobízel k překladům – Rilkových Příběhů o milém Pánu Bohu z němčiny, díla Cypriana Norwida z polštiny nebo papežských encyklik Pia X. z latiny. Nakonec ho společně s Josefem Florianem přivedli k dílu Anny Kateřiny Emmerichové. Proč Jakub Deml a v jeho zastoupení i Josef Florian na překlad díla Anny Kateřiny Emmerichové tolik naléhali? Tato německá stigmatizovaná řeholnice žila v letech 1774 až 1824. Sám Fencl coby autor jejího hesla v Českém slovníku bohovědném (1916) ji líčí jako světici, zdůrazňuje její čistotu, nevinnost, chudobu a touhu sloužit Bohu. Měla být také jakousi druhou svatou Lidvinou, brala na sebe nemoci druhých, „trpěla, aby odvrátila zlo jak od jednotlivců, tak od církve“, a měla mnohá vidění. V roce 1802 vstoupila do kláštera Agnetenberg u vestfálské vesnice Dülmen, klášter byl však během napoleonských válek v roce 1811 zrušen a Emmerichová prožila zbytek života v Dülmenu. V roce 1819 se tam usadil básník Clemens Brentano a s povolením církevních úřadů zaznamenával vidění Emmerichové až do její smrti. Během svého života stihl Brentano vydat pouze malou část svých zápisů – v roce 1833 vyšlo Hořké utrpení Pána našeho Ježíše Krista a posmrtně v roce 1852 Život přesvaté Panny Marie. Odkazu Emmerichové a Brentana se poté ujal redemptorista Karl Erhard Schmöger a sestavil z Brentatových zápisků v letech 1858 až 1860 trojdílný Život našeho Pána a Vykupitele Ježíše Krista.

Brentano sám zdůrazňoval, že své zpracování vizí Emmerichové pojímal v duchu lidové náboženské literatury, bez nároku na historickou pravdivost. Když se však vydávání jejích vidění ujal Karl Erhard Schmöger a sepsal třísvazkovou Práci a utrpení ctihodné Anny Kateřiny Emmerichové, vydanou v letech 1867 až 1870, pokusil se udělat z jejího díla oficiální součást věrouky a dosáhnout blahořečení Emmerichové. Ani jedno se mu v té době nepodařilo, oba procesy její beatifikace byly zastaveny, avšak nakonec ji blahoslavil v roce 2004 papež Jan Pavel II.

První překlady Emmerichové do češtiny vyšly ještě v 19. století, nebyla tedy v českých zemích neznámá, ale její dílo z větší části na překladatele teprve čekalo. Matěj Fencl byl v chodovské i uhříněveské farnosti pracovně dosti vytížen a zdráhal se začít s překladem takového rozsahu. Jakub Deml na něj v této věci vytrvale naléhal, ovšem s podotknutím, že k tomu „nelze nutit, vůbec k ničemu, má-li býti dílo dobré“.

Když Matěj Fencl konečně svolil, Deml to přijal s velkým nadšením jako jeho životní poslání:

Zato však nemohu dosti důrazně vypověděti, jak mne těší, že se již

dáváte do díla bl. Kateřiny Emmerichové! A co nejhoroucněji

Vás prosím, abyste v tomto díle neustal, neboť právě toto jest ten

důvod, proč jste byl pět roků na štaci německé: abyste přeložil dílo

Anny Kateřiny Emmerichové. Věřte tomu.

(Matěji Fenclovi, 13. ledna 1908)

Matěj Fencl si zpočátku nebyl jistý ani v překladech, a proto ho Jakub Deml v mnoha dopisech z roku 1908 povzbuzuje a trpělivě ho z „rozpaků překladatelských“ vyvádí. Snad i díky tomu Matěj Fencl vytrval a dílo Emmerichové překládal následujících dvacet let. V roce 1912 vyšel v nové Florianově edici

26

Dobré dílo Život přesvaté Panny Marie, vidění Anny Kateřiny

Emmerichové podle zápisků Clemense Brentana a v letech 1917 až

1926 pak v pěti svazcích dílo Karla Erharda Schmögera Práce

a utrpení ctihodné Anny Kateřiny Emmerichové, jež Matěj Fencl

nejen přeložil, ale také jeho vydání vydatně finančně podpořil.

Protože mu byly připsány ještě dvě knihy vydané ve Staré Říši

v dvacátých letech, lze usuzovat, že Florianovo vydavatelství

podporoval i v době, kdy už se na vydávání jeho knih Jakub

Deml dávno nepodílel.

Nejosobnější a nejpůsobivější listy Matěji Fenclovi vznikaly

na jaře a v létě roku 1908, od té doby intenzita korespondence

klesala a její obsah se proměnil. Zavinily to hlavně okolnosti

vnější. Jakub Deml se v létě roku 1908 dočasně vrátil do du

chovní správy, ovšem už v březnu 1909 nastoupil na časově

neomezenou zdravotní dovolenou. Brněnský biskup Pavel Huyn

ho potrestal zákazem vykonávání všech kněžských funkcí (kro

mě předčítání breviáře) a Jakub Deml také přišel o plat. Navíc se

v letech 1909 a 1910 opět vyostřil konflikt brněnské konzistoře

a staroříšských spolupracovníků.

Kolem roku 1909 přišli do Staré Říše studenti Otto Albert

Tichý a Antonín Ludvík Stříž, kteří postupně začali pro Studium

pracovat. Stříž o rok později dokonce převzal celou redakci. Za

Demla v tu chvíli existovala náhrada, a jakožto kněz v nemilosti

začal být dokonce na obtíž. Přestože byl postaven mimo církevní

službu, podléhal stále církevnímu právu a pro tisk svých děl

potřeboval souhlas brněnské konzistoře.

Ta mu vša



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist