Kniha: Hypotéza štěstí -- Hledání nových pravd ve starých příbězích – Jonathan Haidt

13

KAPITOLA PRVNÍ

ROZDĚLENÉ JÁ

Nebo tělo žádá proti Duchu a Duch proti tělu. Ty pak věci jsou sobě

vespolek odporné tak, abyste ne, což byste chtěli, to činili.

Sv. Pavel Galatským, 5:17

1

Pohání-li nás vášeň, ať rozum drží otěže.

Benjamin Franklin

2

Poprvé jsem jel na koni v roce 1991 v národním parku Great

Smoky v Severní Karolíně. Na koňském hřbetě jsem seděl už

jako dítě, ale tehdy jsem zvíře neřídil, vedl ho nějaký teenager

na krátké oprati. Tohle byla moje první jízda bez pomoci. Ne

byl jsem však na vyjížďce sám – jelo nás devět a byl mezi námi

strážce parku – takže jízda na koni nebyla nijak zvlášť náročná.

Když jsme jeli po stezce v prudkém svahu po dvojicích za se

bou, jedna těžká chvilka však přece jen nastala. Můj kůň kráčel

po vnější straně pěšiny, asi metr od jejího okraje, když tu náhle

stezka prudce zatáčela doleva, ovšem můj kůň mířil stále vpřed,

rovnou k okraji srázu. Ztuhl jsem hrůzou. Věděl jsem, že mám

koně nasměrovat pomocí otěží vlevo, ale vedle nás šel druhý kůň

a já jsem se s ním nechtěl srazit. Mohl jsem zavolat o pomoc,

nebo vzkřiknout „pozor!“, ale něco ve mně si vybralo riziko, že se

zřítíme ze srázu, před jistotou, že když zakřičím, budu vypadat

jako hlupák. Takže jsem pouze ztuhl a během těch osudových

pěti vteřin neudělal vůbec nic. Jak se během toho krátkého oka

mžiku ukázalo, koně naši pomoc nepotřebovali. Zabočili sami

zkušeně doleva, aniž by je někdo řídil nebo jim ukazoval směr.

14

Když mě panika přešla, v duchu jsem se smál svému absurdnímu strachu. Klisna, na níž jsem seděl, věděla přesně, co má dělat. Prošla tou stezkou již mnohokrát a stejně jako já, ani ona se nechtěla zřítit ze srázu a zemřít. Vůbec nepotřebovala, abych ji řídil a směroval, a když jsem se o to během vyjížďky párkrát pokusil ve snaze vnutit jí svoji vůli, nijak zvlášť to s ní nehnulo. Bral jsem to zjevně za špatný konec, neboť jsem předchozích deset let řídil vždy auta, a nikoli koně. A auta vždycky sjedou ze srázu, pokud tomu nezabráníte zatočením volantu.

Člověk přemýšlí v metaforách. Nové či složité věci chápeme ve vztahu k věcem nám už známým.

3

Je těžké přemýšlet na

příklad o životě obecně, ale pokud si pomůžeme metaforou „život je cesta“, metafora nás nasměruje k určitým závěrům: člověk by si měl nejprve prozkoumat terén, měl by si vybrat směr, najít dobré souputníky a měl by se těšit z cesty samotné, protože na jejím konci nemusí nic najít. Stejně tak je obtížné přemýšlet o lidské mysli. Když si ale člověk zvolí příhodnou metaforu, tato metafora už jeho myšlení povede. Ze zaznamenané historie lidstva víme, že lidé se snaží chovat a ovládat zvířata, co svět světem stojí. A tak se zvířata začala objevovat v dávných přirovnáních. Například Buddha přirovnává lidskou mysl k divokému slonovi:

Doposud se má mysl vždy zatoulala, kam se jí zachtělo, sle

dujíc své tužby a záliby. Ode dneška ji však budu moudře

ovládat, jako poháněč krotí slona, i když je v říji.

4

Platón používal podobné přirovnání, v němž naše já (neboli duše) je vůz tažený koňmi a klidně uvažující, racionální část mysli drží opratě. Platónův vozataj musí řídit dva koně:

Tedy ten z nich, který je v krásnějším stavu (ušlechtilejší),

je svým vzhledem přímý a s tělem pravidelně rozčleněným,

s vysokou šíjí, nos má vypouklý, je bílé barvy, černooký, mi

lovník cti s uměřeností a studem, přítel pravdivého mínění,

nepotřebující ran, je řízen jedině pobídkou a slovem; ale

ten druhý je zase křivý, tělnatý, sestavený bez ladu a skladu,

má silnou šíji, krátký krk, je ploskonosý, barvy tmavé, svět

looký, krevnatý, přítel zpupnosti a vychloubání, na uších

chlupatý, hluchý, poslouchající, a to ještě stěží, toliko biče

a bodců.

5

Platón některé z těch citů a vášní považuje za dobré (například lásku k ctnosti). Tyto dobré city pomáhají směrovat já správnou cestou. Jiné jsou naopak špatné (například žádosti a chtíče). Když zůstaneme u metafory, Platón spatřoval cíl vzdělání v pomoci vozataji k dokonalé vládě nad těmito dvěma koňmi. O nějakých 2 300 let později

6

nám podobný model nabídl

Sigmund Freud. Freud tvrdil, že mysl je rozdělena na tři části: Ego, Superego a Id. Ego je vědomé racionální já, Superego si lze představit jako svědomí, někdy příliš svázané pravidly společnosti a naší snahou se těmto pravidlům přizpůsobit, a Id je touha po rozkoši v co nejvyšší míře a pokud možno hned, ne až potom. Když přednáším o Freudovi, obvykle používám metaforu koňského povozu z viktoriánských dob, v němž kočí (Ego) má plné ruce práce, aby uřídil hladového, neposlušného a žádostmi ovládaného koně (Id), zatímco otec kočího (Superego) sedí na zadním sedadle a poučuje svého syna, co dělá špatně. Pro Freuda bylo cílem psychoanalýzy uniknout z tohoto nešťastného stavu posílením Ega, čímž se mu dá více vlády nad Id a více nezávislosti na Superegu.

Freud, Platón i Buddha žili ve světě plném domestikovaných zvířat a dobře věděli, co dá za práci, když se člověk snaží vnutit svoji vůli tvorovi mnohem většímu, než je on sám. V průběhu 20. století však byli koně nahrazeni auty a lidé díky technologiím získali mnohem více vlády nad světem kolem sebe. Když pak hledali přirovnání, byla přirozeně po ruce metafora mysli jako řidiče auta či jako počítačového programu. Bylo možné úplně zapomenout na Freudovo nevědomí a pouze studovat mechanismus myšlení a rozhodování se. Právě to dělaly společenské vědy celou poslední třetinu 20. století. Sociální psychologové vytvářeli teorie založené na „zpracování informací“, aby jimi vysvětlili vše od předsudků až po přátelství, zatímco ekonomové vytvářeli modely „racionální volby“, jimiž vysvětlovali, proč lidé dělají to, co dělají. Společenské vědy tak sjednotila myšlenka, že člověk je rozumem řízený činitel, který si určuje cíle a inteligentně jich dosahuje za pomoci informací a zdrojů, jež má k dispozici.

Ale proč se tedy člověk neustále dopouští hloupostí? Proč se neovládá a dělá to, co pro něj není dobré? Tak kupříkladu já dokážu snadno ovládnout chuť na zákusky, pokud jsou napsané na jídelním lístku. Když však přede mě někdo položí zákusek na stůl, neodolám. Bez problémů se soustředím na nějaký úkol a nezvednu se od něj, dokud není hotový, ale stejně snadno dokážu nesoustředěně promrhat mnoho času naprázdno. Anebo se rozhodnu vstávat v šest, abych měl dost času na psaní, a když druhý den ráno zazvoní budík, mohu sám sobě kolem dokola přikazovat, abych vstal, ale nikam to nevede. Velmi dobře tak chápu, co měl Platón na mysli, když špatného koně ve své metafoře popsal slovy „hluchý jako poleno“.

Rozsah své bezmoci jsem si ale pořádně začal uvědomovat až u podstatnějších životních rozhodnutí, totiž když šlo o schůzky s děvčaty. Věděl jsem přesně, co mám udělat, ale přesto i ve chvíli, kdy jsem říkal svým přátelům, že to udělám, jsem si byl někde uvnitř neurčitě vědom, že se tak nestane. Pocity viny, chtíče či strachu byly často silnější než rozum. (Na druhé straně mi docela šlo poučovat v podobné situaci své přátele a radit jim, co je pro ně správné.) Moji tehdejší situaci dokonale vystihují slova římského básníka Ovidia. V Proměnách je Medea rozpolcená mezi svou lásku k Iasonovi a povinnost k otci. Naříká si:

Nová však síla mě vleče, ač vzdoruji; jinak mi radí touha

a jinak rozum: sic vidím a schvaluji lepší, vésti se dám však

horším!

7

17

Moderní teorie racionálního výběru a zpracování informací dostatečně nevysvětlují slabost vůle. Starší přirovnání a metafory o ovládání zvířat jsou ovšem výstižné. Když jsem pitval své slabosti, vymyslel jsem si pro sebe metaforu, že jsem jezdcem na hřbetě slona. Třímám v rukou otěže a tím, že táhnu na jednu nebo na druhou stranu, dávám slonovi najevo, zda má zatočit, zastavit či pokračovat. Mohu věci řídit, ale jen potud, pokud slon nemá své vlastní touhy. Když však slon něco opravdu chce, nemohu se s ním měřit.

Tahle metafora mi slouží jako šikovné vodítko při úvahách už nějakých deset let. Když jsem se pustil do psaní této knihy, měl jsem za to, že metafora jezdce na slonovi se mi bude hodit pro tuto úvodní kapitolu věnovanou rozdělenému já. Nakonec se však ukázalo, že jezdec a slon jsou užiteční pro každou kapitolu této knihy. Abychom pochopili nejdůležitější myšlenky psychologie, musíme porozumět tomu, jak je mysl rozdělena do částí, jež jdou někdy proti sobě. Obvykle se domníváme, že v každém těle sídlí jedna osoba. Avšak v určitých ohledech spíš každý z nás připomíná jakýsi výbor, jehož členové se shromáždili kvůli splnění nějakého úkolu, jenže často tahají každý jiným směrem. Naše mysl je rozdělena čtyřmi různými způsoby. Čtvrtý způsob je nejdůležitější, protože souvisí nejtěsněji s jezdcem a slonem. Ale i ty první tři přispívají k tomu, že zakoušíme pokušení, slabost a vnitřní konflikty.

První rozdělení: mysl versus tělo

Občas se říká, že tělo má svůj rozum. Francouzský filozof Michel de Montaigne šel ještě dál a prohlásil, že každá část těla má své vlastní city a své záměry. Montaigne nejvíce uváděla v úžas nezávislost penisu:

Nemůžeme přejít svévoli a neposlušnost tohoto orgánu,

jenž se napřimuje tak nevhodně, když to nechceme, a který

nás tak nevhodně zrazuje, když ho opravdu potřebujeme.

Pánovitě bojuje o nadvládu s naší vůlí.

8

18

Montaigne si také všímal toho, jak výrazy naší tváře prozra

zují naše skryté myšlenky. Ježí se nám chlupy, buší nám srd

ce, ztuhne nám jazyk, když máme promluvit, a naše střeva

a anální svěrač procházejí doslovně „dilatacemi a kontrakcemi,

jakých se jim zachce, nezávisle na našem přání nebo dokon

ce v přímém rozporu s ním“. Dnes víme, že některé z těchto

jevů způsobuje autonomní nervový systém – síť nervů, jež řídí

orgány a žlázy našeho těla. Tato síť je zcela nezávislá na vůli

a vědomí. Ovšem poslední položka v Montaigneově seznamu

– střeva – dokládá působení druhého mozku. Naše vnitřnosti

jsou propojeny rozsáhlou sítí více než sto milionů neuronů,

které provádějí všechny výpočty potřebné k provozu chemické

rafinerie, jež zpracovává potravu a získává z ní výživné látky.

9

Tento břišní mozek se podobá místní samosprávě, která se sta

rá o věci, s nimiž se mozek v hlavě nemusí obtěžovat. Člověk

by tedy očekával, že břišní mozek dostává příkazy z mozku

v hlavě a poslušně je plní. Ovšem břišní mozek je do značné

míry nezávislý a pokračuje v činnosti, i když dojde k přerušení

bloudivého nervu (nervus vagus), jenž oba mozky propojuje.

Nezávislost břišního mozku se projevuje mnoha způsoby.

Je původcem nepříjemného střevního syndromu, když se „roz

hodne“ náhle vyprázdnit vnitřnosti. Když zaznamená infek

ci ve střevech, spustí v „hlavovém mozku“ pocit úzkosti, což

vede k tomu, že se nemocný člověk začne se chovat opatrně

ji.

10

Nečekaným způsobem také reaguje na všechny látky, které

ovlivňují jeho hlavní nervové přenašeče, například acetylcholin

a serotonin. Proto řada počátečních vedlejších účinků Proza

cu a dalších aktivních inhibitorů zpětného vychytávání sero

toninu zahrnuje nevolnost a změny ve střevních pochodech.

Pokusy zlepšit práci mozku v hlavě mohou zasahovat do čin

ností břišního mozku. Jeho nezávislost spolu s autonomní

povahou chování genitálií patrně přispěly k staroindickým

představám, podle nichž se v břiše nacházejí tři nejnižší čakry

– energetická centra odpovídající tlustému střevu spolu s řit

ním otvorem, pohlavním orgánům a oblasti břicha. O břišní

19

čakře (označované též jako čakra solar plexu) se říká, že je dokonce zdrojem intuice a podvědomých tušení, tedy představ, které zdánlivě přicházejí odněkud z vnějšku naší mysli. Když svatý Pavel hořekoval nad bitvou mezi tělem a Duchem, jistě měl na mysli některá z týchž rozpolcení a frustrací, které zakoušel Montaigne.

Druhé rozdělení: levé versus pravé

Na druhé rozdělení se přišlo náhodou v 60. letech minulého století, když jeden chirurg zavedl metodu operativního rozpůlení mozku. Jmenoval se Joe Bogen a měl k tomu dobrý důvod. Snažil se pomoci lidem, jimž ze života činily peklo časté a masivní epileptické záchvaty. Lidský mozek se skládá ze dvou samostatných hemisfér spojených tlustým svazkem nervů zvaným kalózní těleso (corpus callosum). Záchvaty vždy vznikají v jednom místě mozku a šíří se do okolní mozkové tkáně. Pokud záchvat přejde přes kalózní těleso, může se rozšířit na celý mozek a způsobit, že člověk ztratí vědomí, upadne na zem a svíjí se v nekontrolovatelných křečích. Bogen uvažoval obdobně jako vojevůdce, který nechá vyhodit do vzduchu most, aby zabránil nepříteli v postupu, a napadlo ho kalózní těleso přerušit, aby zabránil záchvatu v šíření.

Na první pohled to vypadá šíleně. Kalózní těleso je vůbec nejtlustším svazkem nervů v celém těle, takže jistě hraje nějakou důležitou roli. A také že ano: umožňuje vzájemnou komunikaci a koordinaci obou polovin mozku. Výzkum na zvířatech ovšem ukázal, že do několika týdnů od chirurgického zásahu se zvířata vracela víceméně k normálnímu stavu. A tak to Bogen zkusil i u lidských pacientů – a ono to zabralo. Záchvaty se podstatně zeslabily.

Ale opravdu nedošlo k žádné ztrátě schopností? Na tuto problematiku si chirurgický tým přizval mladého psychologa Michaela Gazzanigu, jehož úkolem bylo hledat následky chirurgického „rozpůlení mozku“. Gazzaniga využil skutečnosti,

20

že mozek si rozděluje zpracování informací o světě do obou

svých hemisfér, levé a pravé. Levá hemisféra přijímá informace

z pravé části našeho smyslového světa (tedy přijímá nervové

signály z pravé paže a nohy, z pravého ucha a z levé poloviny

obou sítnic, na které dopadá světlo z pravé poloviny zorného

pole) a vysílá povely k pohybu končetin na pravé straně těla.

Pravá hemisféra je v tomto ohledu zrcadlovým obrazem levé.

Přijímá informace z levé části našeho smyslového světa a řídí

pohyby levé půlky těla. Nikdo neví, proč se u všech obratlovců

signály takto kříží, prostě to tak je. Ovšem v jiných ohledech

se hemisféry specializují na odlišné úkoly. Levá hemisféra se

specializuje na zpracování jazyka a analytických úloh. U zra

kových vjemů je lepší při vnímání detailů. Pravá hemisféra umí

lépe zpracovávat prostorové vzory včetně tak důležitého vzoru,

jakým je obličej (zde je původ populárních a zjednodušených

představ, že umělci mají dominantní pravou polovinu mozku,

kdežto vědci levou).

Gazzaniga vyšel ze způsobu, jakým si mozek rozděluje prá

ci, a předkládal každé polovině mozku podněty odděleně. Dal

pacientům za úkol upřeně sledovat tečku na obrazovce a pak

krátce zobrazil slovo nebo obrázek věci jen napravo, nebo jen

nalevo od tečky, ovšem tak bleskově, že pacient nestihl po

hnout očima. Objevil-li se obrázek klobouku jen napravo od

tečky, zaznamenala jej pouze levá polovina obou sítnic (poté

co byl obrázek po průchodu rohovkou převrácen) a ta odeslala

nervový signál do zrakových oblastí levé hemisféry. Gazzaniga

se pak pacienta zeptal: „Co jste viděl?“ Jelikož je levá hemisfé

ra sídlem jazykových schopností, pacient rychle a bez potíží

odpověděl: „Klobouk.“ Avšak pokud se obrázek klobouku

ukázal pouze nalevo od tečky, zaznamenala jej jen pravá he

misféra, která neřídí řeč. Gazzaniga se pak znovu zeptal: „Co

jste viděl?“ A pacient, odpovídající za pomoci levé hemisféry,

tentokrát odpověděl: „Nic.“ Když však Gazzaniga požádal pa

cienta, aby z několika obrázků na kartičce vybral ten správný

a ukázal na něj levou rukou, pak pacient ukázal na obrázek klobouku. I když pravá hemisféra skutečně viděla klobouk, nemohla o tom podat zprávu slovy, protože neměla přístup k řečovým centrům v levé hemisféře. Jako kdyby v pravé hemisféře vězela oddělená inteligence a jejím jediným komunikačním kanálem byla levá ruka.

11

Když však Gazzaniga ukázal každé z hemisfér jiný obrázek, začalo to být ještě zajímavější. V jednom z pokusů ukázal napravo od tečky obrázek kuřecího pařátu a nalevo od tečky obrázek domu a auta zapadaného sněhem. Pacientovi pak předložil sadu obrázků a dal mu za úkol ukázat na ten, který se „hodí“ k tomu, co viděl. Pacientova pravá ruka ukázala na obrázek kuřete (který se hodil ke kuřecímu pařátu, jejž viděla levá hemisféra), ale levá ruka ukázala na obrázek lopaty (jež se hodila k výjevu se spoustou sněhu předloženému pravé hemisféře). Když pacienta požádali, aby své dvě reakce vysvětlil, neřekl nic ve smyslu: „Nemám tušení, proč moje levá ruka ukazuje na lopatu, nejspíš jste něco ukázali pravé polovině mého mozku.“ Namísto toho levá hemisféra v mžiku přišla s možným vysvětlením. Pacient bez váhání prohlásil: „To je jednoduché, kuřecí pařát se hodí ke kuřeti a lopata je potřebná k vyčištění kurníku.“

12

Objevený fenomén, že si lidé pohotově vymýšlejí důvody k vysvětlení svého chování, se označuje jako „konfabulace“. Při práci s pacienty s rozpůleným mozkem (či jiným poškozením mozku) je konfabulace tak častá, že Gazzaniga začal označovat řečová centra na levé straně mozku jako interpretační modul neboli vykladač, jenž má za úkol průběžně komentovat vše, co já dělá. A to i přesto, že tento vykladač nemá žádný přístup ke skutečným příčinám či motivům chování já. Ukáže-li se například pravé hemisféře slovo „jdi“, pacient možná vstane a odejde. Když se ho dotážou, proč vstává, může kupříkladu odpovědět: „Jdu si pro kolu.“ Vymýšlet vysvětlení jde vykladači dobře, ale přitom neví, že tak činí.

Některé vědecké objevy jsou ještě podivnější. U některých pacientů s operativně rozděleným mozkem a u pacientů

22

s poškozeným kalózním tělesem lze pozorovat jev, kdy pravá

hemisféra jako by aktivně zápolila s levou – tento stav je zná

mý jako syndrom cizí ruky. V těchto případech jedna ruka,

obvykle levá, koná o své vůli a zdá se, že má své vlastní záměry.

Tato cizí ruka například zvedne sluchátko vyzvánějícího tele

fonu, ale pak ho nechce předat druhé ruce, ani ho zvednout

k uchu. Cizí ruka se staví proti rozhodnutím osoby například

tak, že vrací zpátky na ramínko košili, kterou druhá ruka prá

vě sundala. Někdy chytá druhou ruku za zápěstí a snaží se jí

zabránit ve vykonání vědomých rozhodnutí jedince. Staly se

i případy, kdy se cizí ruka dokonce sápala na krk svého maji

tele a snažila se ho zardousit.

13

Takováto dramatická rozštěpení mysli jsou způsobena od

dělením hemisfér mozku, které se vyskytuje pouze zřídka.

Běžně lidé nemají rozpůlený mozek. Výzkumy pacientů s od

dělenými hemisférami přesto sehrály v psychologii důležitou

roli, protože se tímto děsivým způsobem ukázalo, že mysl je

něco jako konfederace modulů schopných pracovat nezávisle

a někdy dokonce protichůdně. Pro tuto knihu jsou výzkumy

rozpolceného mozku důležité z toho důvodu, že ukazují, byť

poněkud dramaticky, že jeden z těchto modulů umí velmi

dobře vyrábět přesvědčivá vysvětlení našeho chování, přestože

nemá o jeho příčinách nejmenší tušení. Gazzanigův vykladač

(interpretační modul) je vlastně naším jezdcem. V několika dal

ších kapitolách přistihneme jezdce při různých konfabulacích.

Třetí rozdělení: nové versus staré

Bydlíte-li v novějším domě na americkém předměstí, trvala

stavba vašeho domu nejspíš necelý rok a jednotlivé místnosti

architekt už rovnou navrhl tak, aby co nejlépe vyhovovaly po

třebám budoucích obyvatel. Domy v ulici, kde bydlím, však

byly všechny postaveny kolem roku 1900 a od té doby se moh

ly rozšiřovat už jenom směrem do zadního dvora. Verandy se

zvětšily, poté obezdily, pak byly přeměněny na kuchyně, nad tím se postavily další ložnice a k nim se přistavěly koupelny. Mozek obratlovců se zvětšoval podobně, ale směrem dopředu. Na začátku měl jenom tři funkční celky tvořené shlukem neuronů: zadní mozek (spojený s páteří), střední mozek a přední mozek (spojený se smyslovými orgány v přední části těla). Jak se během doby vyvíjela složitější těla a typy chování, mozek rostl dopředu směrem od páteře, a přední mozek se tak rozrůstal víc než jiné části. Přední mozek raných savců si vyvinul novou vnější slupku zahrnující hypotalamus (specializovaný na koordinaci základních pohnutek a motivací), hipokampus (zaměřený na paměť) a amygdalu (specializovanou na emoční učení a emoční reakce). Tyto struktury se někdy označují jako limbický systém (z latinského limbus čili „hranice“, „okraj“), protože obemykají zbývající části mozku a vytvářejí jakousi hranici.

Jak savci začali dorůstat větších tělesných velikostí a rozrůzňovalo se jejich chování (po vymření dinosaurů), přestavba pokračovala. U sociálněji zaměřených savců, zvláště mezi primáty, se vyvinula nová vrstva nervové tkáně a rozšířila se tak, že obalila původní limbický systém. Tento neokortex (z latiny „nová vrstva“) je šedá kůra charakteristická pro lidský mozek. Zvláště zajímavá je přední část neokortexu, a to proto, že některé její oblasti zřejmě nejsou předurčeny ke konkrétním úkolům, jako je třeba pohyb prstu či zpracování zvuku. Spíše jsou tu proto, aby vytvářely nové asociace a zapojovaly se do myšlení, plánování a procesu rozhodování, tedy do mentálních pochodů, které mohou živého jedince osvobodit od pouhého reagování na bezprostřední situaci.

Tento růst frontálního kortexu se nabízí jako slibné vysvětlení nejednotnosti, kterou zakoušíme ve své mysli. Frontální kortex je možná sídlem rozumu – je to onen proslulý Platónův vozataj, respektive Duch zmiňovaný svatým Pavlem. Převzal vládu, ačkoli ne zcela, od primitivnějšího limbického systému – Platónova špatného koně, respektive těla u svatého Pavla. Toto vysvětlení budeme nazývat prometheovský scénář lidské evoluce, podle postavy z řecké mytologie, která ukradla bohům oheň a dala ho lidem. V tomto scénáři byli naši předkové pouhá zvířata ovládaná primitivními emocemi a popudy limbického systému až do chvíle, než obdrželi božský dar rozumu vtělený do nově rozšířeného neokortexu.

Prometheovský scénář je příjemný v tom, že nás elegantně pozvedá nad ostatní živočichy a ospravedlňuje nadřazenost člověka jeho racionalitou. Současně vystihuje náš pocit, že ještě nejsme bohy, že plamen rozumu je pro nás dosud něčím novým a ještě jsme jej zcela neovládli. Tento scénář jde též dobře dohromady s některými důležitými ranými objevy rolí, které zastávají limbický systém a frontální kortex. Pokud se například přímo podráždí některé oblasti hypotalamu slabým elektrickým proudem, vyvolá to u krys, koček a jiných savců sklon k přežírání, zuřivost a hypersexualitu, což naznačuje, že za mnoha našimi základními živočišnými instinkty stojí limbický systém.

14

Obráceně, když člověk utrpí poškození frontál

ního kortexu, někdy se u něj objeví zvýšená sexuální žádostivost a agresivní chování, protože frontální kortex hraje důležitou roli v potlačování či tlumení impulzů ovlivňujících chování.

Ve virginské univerzitní nemocnici měli nedávno podobný případ.

15

Jistý učitel po čtyřicítce začal z ničeho nic chodit

za prostitutkami, surfovat na webových stránkách s dětskou pornografií a dělat sexuální návrhy mladým dívkám. Netrvalo dlouho a obvinili ho ze sexuálního obtěžování dětí. Den před vynesením rozsudku musel učitel na nemocniční pohotovost kvůli silné pulzující bolesti hlavy a neustávajícímu nutkání znásilnit svoji domácí. (Jeho žena ho totiž z domu vyhodila už několik měsíců předtím.) Dokonce během hovoru s doktorem obtěžoval sestřičky žádostmi o pohlavní styk. Snímek mozku ukázal, že za jeho chováním stojí obrovský nádor na frontálním kortexu. Nádor stlačoval veškerou okolní tkáň a bránil frontálnímu kortexu vykonávat jeho funkci – potlačovat nevhodné chování a předvídat důsledky. (Copak by někdo se špetkou rozumu předvedl takový výstup pouhý den před svým soudem?) Jakmile mu nádor odstranili, hypersexualita zmizela. Když se nádor následující rok znovu objevil, příznaky se vrátily, a když i tento tumor vyoperovali, symptomy zase zmizely.

Prometheovský scénář má však jednu chybu – předpokládá, že rozum se usídlil ve frontálním kortexu, ale emoce zůstaly v limbickém systému. Ve skutečnosti však frontální kortex umožnil u lidí velký rozvoj emocionality. Spodní třetina neofrontálního kortexu se označuje jako orbitofrontální kortex, protože jde o část mozku přímo nad očima (orbit znamená v latině oční důlek). Tato oblast kortexu se zvláště u lidí a dalších primátů dále zvětšila a je to jedna z nejsoustavněji aktivních oblastí mozku během emocionálních reakcí.

16

Orbitofrontál

ní kortex hraje ústřední úlohu při zvažování míry odměny či trestu v různých situacích. Naskytne-li se okamžitá možnost potěšení nebo bolesti, ztráty nebo zisku, neurony v této části kůry začnou prudce vysílat signály.

17

Přitahuje-li nás jídlo,

krajina či atraktivní osoba nebo odpuzuje-li nás mrtvola zvířete, podlézavá písnička či partner při schůzce naslepo, v tu chvíli náš orbitofrontální kortex pracuje naplno, aby v nás vyvolal emocionální pocit, že se chceme buď přiblížit, nebo naopak stáhnout pryč.

18

Proto se orbitofrontální kortex jeví jako lepší

kandidát pro sídlo Id nebo pro tělo u svatého Pavla než pro superego či duši.

Důležitost orbitofrontálního kortexu pro emoce dále doložily výzkumy na lidech s poškozením mozku. Neurolog Antonio Damasio zkoumal lidi, kteří v důsledku mrtvice, nádoru či úrazu hlavy ztratili různé části svého frontálního kortexu. V 90. letech 20. století Damasio zjistil, že při poškození jistých částí orbitofrontálního kortexu pacienti přicházejí o téměř všechny emocionální prožitky. Vypovídají, že tam, kde by měli cítit nějakou emoci, necítí nic, a výzkumy jejich autonomních reakcí (jaké se využívají při testech na detektoru lži) potvrzují, že jim scházejí normální tělesné reakce, jež my ostatní zakoušíme při sledování něčeho hrozného nebo naopak krásného. Jejich rozumové a logické schopnosti však dotčeny nejsou. V testech inteligence a znalosti sociálních pravidel a morálních principů dosahují normálních výsledků.

19

Jak se pak takto postižení lidé chovají v běžném životě? Když teď nejsou zatížení rozptylujícími emocemi, stanou se z nich jedinci s přehnaně logickým uvažováním a schopností prohlédnout citovou mlhu, jež nám ostatním zakrývá stezku dokonalé racionality? Nikoli, stane se pravý opak. Zjišťují, že nejsou schopni činit ta nejjednodušší rozhodnutí či si stanovovat cíle, a životy se jim rozpadají pod rukama. Když se rozhlížejí kolem sebe a v duchu se ptají „co si mám počít“, vidí desítky možností, ovšem schází jim bezprostřední vnitřní pocity libosti a nelibosti. Musí zvažovat pro a proti u každé volby rozumem, ale při absenci pocitů vidí pramalý důvod vybrat jedno nebo druhé. Nám ostatním náš emocionální mozek při pohledu na svět okamžitě a automaticky vyhodnocuje skýtající se možnosti. Jedna z nich obvykle hned naskočí jako očividně nejlepší. Rozumem musíme zvažovat pro a proti pouze tehdy, když se dvě nebo tři možnosti zdají být stejně dobré.

Lidská racionalita rozhodujícím způsobem závisí na rozvinuté emocionalitě. Náš rozumový úsudek může vůbec fungovat jen díky dokonalé činnosti emocionálního mozku. Platónovo obrazné přirovnání k vozataji řídícímu vášně v podobě hloupých zvířat nejenže přeceňuje moudrost, ale také vozatajovu moc. Metafora jezdce na hřbetu slona vyhovuje Damasiovým zjištěním mnohem lépe – rozum a emoce musí jít ruku v ruce, aby zajistily inteligentní chování, ale většinu práce odvedou emoce (hlavní část slona). Když se objevil neokortex, umožnil jezdci vstoupit na scénu, ale zároveň učinil mnohem chytřejším i slona.

Čtvrté rozdělení: řízené versus automatické

V 90. letech 20. století – tou dobou jsem rozvíjel svoji metaforu jezdce na slonovi – se obor sociální psychologie postupně přibližoval k podobnému pohledu na mysl. Po dlouhém období zahleděnosti do modelů založených na teorii zpracování informací a zalíbení v počítačových metaforách si začali psychologové uvědomovat, že v mysli neustále působí dva systémy procesů – řízené procesy a automatické procesy.

Představme si, že jste dobrovolníkem v následujícím experimentu.

20

Nejdříve vám experimentátorka zadá úlohy se slo

vy a řekne vám, abyste za ní přišli, až skončíte. Úlohy se slovy jsou jednoduché. Dostanete pětice slov, z nichž máte vytvořit smysluplné věty o čtyřech slovech. Tak například ze slov „oni, ji, otravovat, chápat, obvykle“ můžete vytvořit větu „oni ji obvykle chápou“ či větu „oni ji obvykle otravují“. Po několika minutách jste s testem hotovi a jdete podle pokynů na chodbu. Experimentátorka tam stojí, ale s někým se baví a nevěnuje vám pozornost. Jak myslíte, že se zachováte? Pokud polovina vět, které jste sestavovali, obsahovala slova související s drzostí („otravovat, nestoudný, útočně“), nejspíš se po minutě či dvou čekání experimentátorce vmísíte do hovoru se slovy: „Už to mám hotové, co mám dělat teď?“ Ale pokud jste sestavovali věty, v nichž byla synonyma drzosti nahrazena slovy spojenými se zdvořilostí („oni, ji, vážit si, chápat, obvykle“), je pravděpodobné, že tam budete tiše sedět a čekat klidně i deset minut, dokud vás experimentátorka nevezme na vědomí.

Obdobně mají lidé vystavení slovům souvisejícím se stářím tendenci kráčet pomaleji. Poté, co mají za úkol pracovat se slovy spojenými s univerzitními profesory, hrají lépe vědomostní hru „trivial pursuit“, zatímco slova související s fotbalovými chuligány jejich inteligenci dočasně sníží.

21

A tyto účinky do

konce nezávisí ani na tom, zda ona slova člověk čte vědomě. Stejné účinky se projeví, pokud jsou slova předkládána podvědomí, tedy když se na obrazovce objeví jen na pár setin vteřiny a zmizí dřív, než je naše vědomí stihne zaznamenat. Avšak určitá část mysli ta slova vidí a uvede do chodu chování, které už psychologové dokážou poměřovat.

Podle průkopníka těchto výzkumů Johna Bargha zmíněné pokusy ukazují, že většina mentálních procesů se odehrává automaticky, bez potřeby vědomé pozornosti nebo řízení. Většina automatických procesů je zcela nevědomá, i když některé z nich se částečně do vědomí dostávají; například jsme si vědomi „proudu vědomí“,

22

který jako by protékal kolem

podle vlastních asociačních pravidel bez sebemenšího pocitu úsilí či usměrňování ze strany já. Bargh staví automatické procesy do protikladu s řízenými procesy, tedy tím druhem myšlení, které vyžaduje určité úsilí, probíhá v krocích a vždy se odehrává na hlavním jevišti vědomí. Kdy například musíme odejít z domu, abychom stihli odlet letadla do Londýna v 6.26? Tohle si už musíme promyslet vědomě. Nejprve je třeba zvolit způsob přepravy na letiště, pak zvážit, nebudou-li na silnicích dopravní zácpy, jaké bude počasí a kolik času zabere bezpečnostní kontrola na letišti. Nemůžeme se jen tak sebrat a vyrazit. Pojedeme-li na letiště autem, budou skoro všechny naše činnosti za volantem probíhat automaticky – dýchání, mrkání, poposedávání na sedadle, denní snění, udržování dostatečného odstupu od auta před námi i hněv na pomalejší řidiče.

Řízené procesy jsou omezené (vědomě můžeme v každém okamžiku myslet jen na jednu věc), kdežto automatické procesy probíhají souběžně a mohou v jednu chvíli zpracovávat více úloh. Jestliže mysl provádí každou vteřinu stovky operací, musí být všechny až na jednu prováděny automaticky. Jaký je tedy mezi řízenými a automatickými procesy vztah? Je řízený proces tím chytřejším z obou? Je moudrým vůdcem, vládcem či ředitelem, který má na starosti nejdůležitější otázky a prozíravě určuje strategii a postupy pro ty méně inteligentní automatické procesy? Ne, to by nás vrátilo rovnou k prometheovskému scénáři a božskému rozumu. Abychom se zbavili prometheovského scénáře nadobro, bude jednodušší vrátit se v čase a podívat se, proč máme dva typy procesů. Proč máme malého jezdce a velkého slona.

Když se někdy před více než šesti sty miliony lety z prvních shluků neuronů vytvářely první mozky, musely tyto shluky svým nositelům přinášet nějakou výhodu, protože od té doby se organismy s mozky rozšířily. Mozek je přizpůsobivý, protože soustřeďuje informace z nejrůznějších částí živočišného těla, aby mohl rychle a automaticky reagovat na hrozby a příležitosti v okolním prostředí. Kdybychom se posunuli v čase do doby před třemi miliony lety, viděli bychom Zemi plnou živočichů s výjimečně vyspělými automatickými schopnostmi, jako jsou ptáci, kteří se dovedli orientovat podle hvězd, mravenci, kteří uměli spolupracovat při válčení a při pěstování hub, a několik druhů hominidů už dovedlo vyrábět nástroje. Mnozí z těchto tvorů již měli vyvinuté systémy dorozumívání, ale žádný z druhů ještě nevyvinul jazyk.

Řízené procesy vyžadují jazyk. Prostřednictvím obrázků můžeme pracovat s útržky myšlenek, ale k tomu, abychom mohli naplánovat něco složitého, zvažovat pro a proti různých variant či analyzovat příčiny minulých úspěchů a selhání, k tomu zkrátka potřebujeme slova. Nikdo přesně neví, kdy lidské bytosti vyvinuly jazyk, nicméně většina odhadů se pohybuje v rozmezí od doby před dvěma miliony lety, kdy se mozky hominidů výrazně zvětšily, až k tak nedávné době jako před čtyřiceti tisíci lety, kdy vznikly jeskynní malby a jiné artefakty dokládající, že jejich tvůrce měl nepochybně moderní lidský mozek.

23

Ať už se kloníme spíše k jednomu či druhému konci

tohoto rozmezí, je jasné, že jazyk, uvažování a vědomé plánování se objevily až v posledním kratičkém úseku evoluce. Daly by se přirovnat k novému softwaru Jezdec verze 1.0. Jeho jazykové části pracují dobře, ale programy na uvažování a plánování mají stále ještě hodně much.

24

Na druhé straně, automatické

procesy za sebou mají tisíce produktových cyklů a jsou téměř dokonalé. Tyto rozdíly ve vyspělosti mezi automatickými a řízenými procesy možná vysvětlují, proč sice dnes máme vcelku levné počítače, které umí řešit logické, matematické nebo šachové úlohy lépe než člověk (pro většinu z nás jsou tyto úlohy obtížné), ale žádný z našich robotů, ať je sebedražší, nedokáže projít mezi stromy v lese stejně dobře jako průměrné šestileté dítě (naše smyslové a motorické systémy jsou dokonalé).

Evoluce se nikdy nedívá dopředu. Neumí plánovat, jak se nejlépe dostat z bodu A do bodu B. Místo toho se objevují

30

malé změny existujících forem (děje se tak genetickou mu

tací) a šíří se v populaci v takové míře, v jaké se zefektivňují

reakce organismů na existující podmínky. Když se u lidí vyvi

nuly jazykové schopnosti, nebyl lidský mozek ještě uzpůsoben

k tomu, aby předal otěže vlády jezdci (vědomému myšlení ve

slovech). Vše už fungovalo velmi dobře a jazyková schopnost

se rozvíjela v rozsahu, v jakém umožňovala slonovi dělat něco

důležitého lépe. Jezdec se vyvinul, aby sloužil slonovi. Jakmile však

již byl jazyk jednou na světě, stal se bez ohledu na svůj původ

mocným nástrojem, který bylo možné nově využívat, a evolu

ce pak vybrala ty jedince, kteří jej dokázali používat nejlépe.

Jednou z výhod jazyka je to, že se člověk mohl částeč

ně vymanit z „nadvlády podnětů“. Behavioristé, jako třeba

B. F. Skinner, byli s to vysvětlit mnohé chování zvířat jako

řadu propojujících souvislostí mezi podněty a reakcemi. Ně

která z těchto propojení jsou vrozená – například zrakový

vjem či vůně přirozené potravy vyvolá u zvířete hlad a násled

nou konzumaci. Jiná propojení jsou naučená, jak ukázal Ivan

P. Pavlov na psech, které nejprve naučil, že začátek krmení se

oznamuje pomocí zvonku, až po nějaké době začali slinit již

při pouhém zvuku tohoto zvonku. Behavioristé pohlíželi na

živočichy jako na otroky svého okolí a naučených vzorců, kte

ří u všech podnětů vždy slepě reagují na ty vlastnosti, které

jim slibují nějakou odměnu. Podle behavioristů se člověk od

ostatních živočichů neliší. Z tohoto hlediska by bylo možné

hořekování svatého Pavla parafrázovat jako „moje tělo je pod

vládou podnětů“. To, že nám tělesné rozkoše přinášejí takové

uspokojení, není žádná náhoda. Struktura našeho mozku je

(podobně jako u krys) taková, že potrava a sex vyvolávají vý

ron malých dávek dopaminu, nervového přenašeče, díky ně

muž v nás mozek vyvolává potěšení z činností přispívajících

k přežití našich genů.

25

Důležitá úloha Platónova „špatného“

koně spočívá v tom, že nás přitahuje k takovýmto věcem,

které pomohly našim předkům úspěšně přežít – a tím se stát

našimi předky.

Co se týče člověka, neměli behavioristé ovšem tak docela pravdu. Řízený systém umožňuje lidem přemýšlet o dlouhodobých cílech, a díky tomu uniknout tyranii „tady a teď“, automatickému vyvolání žádostí pohledem na lákavé objekty. Člověk je s to představit si i další možnosti, které právě nevidí; dokáže vážit dlouhodobá zdravotní rizika, kterými může zaplatit za okamžitá potěšení, a v rozhovorech s druhými se může poučit, které volby přinášejí úspěch a prestiž. Naneštěstí se ale behavioristé v lidech přece jenom tak docela nepletli. I když totiž řízený systém neodpovídá principům behaviorismu, má na chování také poměrně málo vlivu. Automatický systém byl přirozeným výběrem uzpůsoben tak, aby spouštěl rychlé a spolehlivé jednání. Zahrnuje části mozku, které přinášejí pocity potěšení nebo bolesti (kupříkladu orbitofrontální kortex), nebo spouštějí motivace potřebné pro přežití (kupříkladu hypotalamus). Automatický systém ovládá uvolňování dopaminu. Naproti tomu na řízený systém je naopak lepší nahlížet jako na jakéhosi poradce. Je to jezdec, který sedí na hřbetu slona a má za úkol pomáhat slonovi lépe se rozhodovat. Jezdec vidí dále do budoucnosti a také se může dozvědět užitečné informace od jiných jezdců či studiem map, ale poručit slonovi proti jeho vůli nedokáže. Mám za to, že blíže pravdě než Platón byl skotský filozof David Hume, když napsal: „Rozum je a má být jen otrokem afektů, nemůže si nikdy nárokovat jinou úlohu než jim sloužit a být jich poslušen.“

26

Jezdec je zkrátka poradce či sluha; nikoli král, prezident nebo vozataj pevně svírající otěže. Jezdec je Gazzanigův vykladač. Je to vědomé, řízené myšlení. Kdežto slon je všechno ostatní. Slon, to jsou podvědomá tušení, instinktivní reakce, emoce a intuice, jež tvoří většinu automatického systému. Slon i jezdec mají každý svoji inteligenci, a pokud dobře spolupracují, dovolují člověku vyniknout. Ne vždy však spolupracují dobře. Dále popíšu tři spletité situace z každodenního života, které přibližují, jak složitý občas bývá vztah mezi jezdcem a slonem.