načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hvězdy nad námi -- Vzpomínky dítěte, které přežilo osvětimské peklo - Eva Slonimová

Hvězdy nad námi -- Vzpomínky dítěte, které přežilo osvětimské peklo

Elektronická kniha: Hvězdy nad námi -- Vzpomínky dítěte, které přežilo osvětimské peklo
Autor:

„Tyto události, perzekuce mých lidí, se staly součástí souboru faktů, kterým dnes lidé říkají historie. Já jsem tyto události prožívala každý den. Jsou součástí mé paměti.“ ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8% 88%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 169
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace (některé barevné), portréty
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Gazing at the stars ... přeložila Iva Hejlíčková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-3645-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

„Tyto události, perzekuce mých lidí, se staly součástí souboru faktů, kterým dnes lidé říkají historie. Já jsem tyto události prožívala každý den. Jsou součástí mé paměti.“ V březnu roku 1939 roztříštila nevinnost sedmileté Evy Weissové německá invaze do její vlasti, na Slovensko. V průběhu následujících pěti let, s tím jak nacistická perzekuce evropských židů nabírala na síle, museli Evini rodiče své děti ukrýt, ona a její sestra se ale zajetí nevyhnuly. Eva ve svých pozoruhodných vzpomínkách popisuje zážitky z koncentračního tábora Osvětim-Březinka, kde byla svědkem nekonečných hrůz a sama se stala objektem mučení, nelidského strádání a lékařských experimentů nechvalně proslulého Dr. Josefa Mengeleho. Když sovětská armáda na počátku roku 1945 Osvětim osvobodila, Eva s Martou musely čelit nové výzvě: přejít napříč válkou rozvrácenou Evropou, aby se sešly se svou rodinou. Kniha Hvězdy nad námi, vyprávěná se srdceryvnou nevinností mladé dívky a moudrostí dvaaosmdesátileté ženy, je zprávou o přežití tváří v tvář nepředstavitelnému zlu a vyvrcholením Eviny celoživotní snahy vypovídat o holocaustu a zachovat vzpomínku na všechny, kteří v něm zahynuli.

(vzpomínky dítěte, které přežilo osvětimské peklo)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Eva Slonimová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Hvězdy nad námi

VZPOMÍNKY DÍTĚTE,

KTERÉ PŘEŽILO

OSVĚTIMSKÉ PEKLO

EVA SLONIMOVÁ

MLADÁ FRONTA


Na věčnou památku

mého milovaného syna Malcolma

Copyright © Eva Slonim 2014


Předmluva

Pamatuji si, že jsem se ve škole naučil, že ve staré hebrejštině

neexistuje slovo pro „historii“. Nahrazuje ho slovo zikaron.

Nevím, proč mi tahle informace uvízla v hlavě, ale uvízla.

Vzpomínám si, jak nám učitelka vysvětlovala, že doslovný

překlad slova zikaron je „paměť“, ale že se v překladu cosi

ztrácí. „Ve významu tohoto slova je něco, co se do angličtiny

nedá přeložit,“ říkala.

Možná je to proto, že dějiny a paměť jsou v judaismuneoddělitelné. Židovská minulost není chápána jako sledchronologicky seřazených událostí, ale jako nepřerušovaná tradice.

Být součástí židovské historie znamená praktikovat židovskou

tradici, a najít v této tradici smysl znamená stát se součástí

sdílené paměti. Zikaron není jen vzpomínka na minulézkušenosti, je to také společná vzpomínka na způsob života.

Toto slovo se mi vybavilo, když jsem s Evou Slonimovou

začal pracovat na jejích memoárech. Každé úterý v průběhu

zhruba čtyř měsíců jsme spolu seděli v její pracovně a mluvili

o její minulosti. Evina paměť mě ohromovala a často jsem si

musel připomínat, že v době, kdy se většina oněch věcíodehrála, jí bylo teprve dvanáct třináct let. Fascinovalo mě, jak

klidná a soustředěná dokázala být, když mluvila o okamžicích

nepředstavitelného utrpení a čiré hrůzy. Vyprávěla mi svůjpříběh s dokonalým stoicismem, skoro jako kdyby se týkalněkoho jiného. Všechny naše rozhovory jsem si nahrál, a když

jsem je později znovu poslouchal, bylo to ještě bolestnější

než rozhovory samotné. Když jsem totiž nebyl v Evině vřelé

a uklidňující přítomnosti, připadalo mi zlo, s nímž se jako dítě

setkala, zdrcující a nepochopitelné.

Ve chvíli, kdy jsem naše rozhovory začal přepisovat, jsem

také uslyšel hlas mladé Evy a viděl jsem a prožíval dějinyočima dítěte.

Klademe obrovský důraz na systematické archivováníudálostí z období holocaustu. Je to samozřejmě potřebné, alehistorie kvůli tomu občas vypadá jako souhrn chladných, tvrdých

faktů, v nichž se ztrácí hlas individuálního utrpení.

Dlouho jsme s Evou mluvili o tom, proč chtěla tuto knihu

napsat. Jedním z témat, ke kterým jsme se stále vraceli, bylo

svědectví. Evu pohání pocit odpovědnosti, potřeba sdělitbudoucím generacím, co se jí a její rodině stalo. Chce vyprávět

svým vnukům o životě Židů před holocaustem, zdůraznitmyšlenku židovské kontinuity a varovat svět před lidskouschopností konat zlo.

Jednou jsem Evě řekl, že další funkce svědectví je mnohem

osobnější. Umožňuje totiž člověku reflektovat vlastníprožitky. Může mu to nabídnout katarzi či pocit osvobození, adokonce snad i novou perspektivu, z níž lze interpretovat zážitky z minulosti.

Eva potřásla hlavou. „Ne,“ řekla, „takové vzpomínkynemají smysl. Oživovat je přináší jen bolest. Já to dělám propříští generace.“

Když tuto knihu budete číst, uslyšíte dva hlasy. Jedenpatří Evě, tak jak ji známe dnes, historičce hovořící s opatrností

člověka, který si vybudoval vnitřní zeď proti neuvěřitelnému

utrpení, jímž prošel. Druhým promlouvá Eva, jež toto trauma


zažila poprvé, dívka, která s nevinností a naivitou dětstvívyráví o svých zkušenostech.

V Evině svědectví se historie a vzpomínky slévají v jedno.

Dnes je téměř nemožné nějak smysluplně vyložit, co se jístalo. Holocaust je stále hrozivým mementem přerušení tradice,

zlomu v židovské historii – Evinými slovy „poslednímrozloučením s celým způsobem života“.

Tyto vzpomínky jsou hlavně a především výrazemneuvěřitelné odvahy. Věřím, že tato odvaha vychází z Evina vědomí, že její příběh bude zaznamenán.

Píše pro zikaron, pro naději, že jednou v budoucnu se její svědectví – společně se svědectvím jejích vrstevníků – stane součástí židovské tradice a bude znovu a znovu vyprávěno, znovu a znovu žito, a že se tento záznam osobních vzpomínek stane součástí sdílené paměti židovského lidu.

Oscar Schwartz

Glosář cizojazyčných termínů, použitých v této knize,

najde čtenář na konci knihy.


Dětství

Ulice Palisády, Bratislava, začátek 30. let

Navzdory všemu, co mělo přijít, si Bratislavu pamatuji jako

krásné město. Vzpomínám, jak jí majestátně protékal Dunaj

a my ho za slunečních dní přeplouvali na loďce, anebo přechá -

zeli po mostě a na druhé straně v parku pořádali pikniky.

Narodila jsem se v Bratislavě 29. srpna 1931 jako druhé dítě Eugena a Margaret Weissových. Prvorozený Kurti byl jejich jediný syn, můj jediný bratr. Byl o rok starší než já a po mně matka porodila dalších osm děvčat – Noemi, Martu, Esther, Judith, Renatu, Ruth, Rosannu a Hannah. Všechny se narodily takřka v pravidelných ročních intervalech.

Bydleli jsme ve velkém třípatrovém činžovním domě, který se impozantně tyčil proti Grasalkovičovu, pozdějiPrezidentskému paláci. Dobře si na něj vzpomínám – byla to ulicePalisády číslo šedesát. Můj Papa dům koupil ještě předtím, než se oženil s Mutti, Margaret Kerpelovou. Myslím, že jejichmanželství bylo domluvené a svatba se konala v rakouskémMattersburgu, kde se Mutti v roce 1929 narodila. Když se brali, Papa bylo dvacet šest a Mutti byla o dva roky mladší.

Mladí muži se neměli ženit, dokud nebyli schopni postarat se o rodinu. Než se tedy Papa oženil, nastoupil na vysokou školu a založil si úspěšný textilní obchod. Celé dny pracoval, po nocích cestoval, kam ho obchod zavedl, a přitom studoval účetnictví a textilní strojírenství. Byl podnikavý a neúnavně se

snažil předat podobnou pracovní morálku svým dětem.

V létě jsme jezdili na dovolenou do Tater. Bydleli jsme

v židovském letovisku v Ľubochni, což bylo elegantní a košer

místo. Každý den tu pekli čerstvé housky. Hotel obklopovaly

vysoké stromy a hory. Papa za námi na prázdniny přijížděl

později, protože se vždycky naskytla nějaká mimořádnáobchodní záležitost, o kterou se musel postarat.

My dívky jsme běhaly ze svahů a koulely se až dolů.Noemi a já jsme soutěžily, kdo sní víc housek a Papa se na nás

díval a dával nám korunu za každou, kterou jsme spořádaly.

Kurti byl tichý chlapec a nejradši si někde o samotě četl. Naše

mladší sestra Marta byla půvabné děvčátko s nezkrotnoupovahou. Vzpomínám si, že jí jednou někdo dospělý řekl: „Ty

jsi tak sladká, že bych tě nejradši snědl.“ Ona mu odpověděla:

„Spolkněte si vlastní děti!“ V Ľubochni byl také bazén a my malí jsme měli dovoleno v něm plavat, i když byl smíšený.

Otcův Papa, Solomon Weiss, pocházel z Trnavy. Bylo to

malé město. Jeho žena Ruzena Loewenrosenová se narodila na

Balkáně. Rok poté co se moji rodiče vzali, se Solomon aRuzena přestěhovali k nám do Bratislavy, do ulice Palisády.

Pres Opapa a Pres Omama, jak jsme jim říkali, bydleli

v mezipatře. Kdybyste prošli obrovskými dřevěnými dveřmi

z ulice a vyšplhali deset schodů, byli byste u nich. Všichni

jsme se k Pres Opapa a Pres Omama chovali s velkou úctou,

zvlášť Papa. V otcově obchodě s textilem sedával Pres Opapa

jako nejvyšší autorita ve vyvýšeném křesle a obsluhovalpokladnu. Byl vysoký a dokonale upravený, nosil malou bradku,

klobouk a černý oblek. Pres Omama se v jistém smysluztrácela ve stínu svého manžela. Nosila dlouhé černé šaty, krásné


šněrovací kotníčkové boty, černé rukavice a obrovský černý

klobouk. Takhle oblékaná chodila všude, dokonce i na trh.

Papa navštěvoval rodiče dvakrát denně a o šabatu nejdřív

odešel odříkat kiduš k nim a teprve potom přicházel nahoru

a pronesl kiduš pro svou rodinu. Své rodiče zbožňoval.

Otcův starší bratr David a jeho žena Frida bydleli se svými

čtyřmi dětmi, Gabrielem (kterému jsme říkali Bobo), Ernstem,

Miriam a Ruti, ve druhém patře. Frida pocházela z rodinyHaberů, která žila v Nitře, a její krása byla proslulá od Nitry až

do Bratislavy.

O každém šabatu jsme se sešli u Pres Opapa a Pres Omama,

abychom společně snědli se’uda šlišit. Muži seděli na jedné

straně stolu, ženy a děti proti nim, ale nepamatuji se, že by mi

někdo říkal, kam se mám posadit. Prostě se to tak nějak stalo.

My ženy jsme rády sedávaly pohromadě a klábosily. Nejraději

jsem si povídala s Noemi a se svou sestřenicí Miriam.Sedávala jsem mezi nimi a probíraly jsme šaty a módu.

Všichni jsme ve velkém starém domě v ulici Palisádybydleli společně a byli jsme si velmi blízcí. V té době nebyloběžné, aby lidé žili takhle pohromadě, ale otcova oddanost rodině

nás stmelila do pozoruhodně úzkého společenství.


Weiss & Kerpel

Palisády, Bratislava, 30. léta

Papa a strýc David byli v obchodu s textilem partneři. Jejich

společnost se jmenovala Bratia Bruder Weiss a kanceláře aobchod sídlily v centru města v Michalské bráně 12–14. Obchod

měl směrem do ulice dvě velké výlohy, a když jsteprocházeli kolem, vždycky jste mohli před regály plnými zbožízahlédnout Pres Opapa, jak hrdě sedí ve svém vysokém křesle

a vládne pokladně.

Ve druhém patře byla kancelář a spousta rezervníchštůčků popelínu a damašku, jež byly specialitou našeho obchodu.

Většinu našich zákazníků tvořili venkované, kteří se živilivyšíváním. David s nimi měl větší trpělivost než Papa, takže se

o jejich potřeby staral on, zatímco můj otec většinou pracoval

nahoře v kanceláři a zabýval se nákupy, zpracováním aobchodováním ve velkém. Když si Papa myslel, že ho někdozdržuje, prostě odešel a nechal jednání na strýci Davidovi.

Papa a David měli ještě mladšího bratra. Strýček Šamu ale

nepracoval, protože se úplně ponořil do studia židovství vkolelu. Žil v Dunajské Stredě se ženou Denou a čtyřmi dětmi,

Efraimem, Gitl, Mošem a Jitl, kterým nebylo ještě ani šest let.

Šamu měl dlouhé vousy, nosil viditelné pejzy a projevoval se

jako přísně ortodoxní Žid. Nikdo z mužů v kolelu nepracoval,

takže odpovědnost za jejich živobytí padala na manželky.

Papa otevřel pro strýce Šamua v Dunajské Stredě


maloobchodní pobočku a Dena obchod vedla. Papa jimdodával zboží zadarmo a oni žili z výnosu z prodeje. Papa aDavida by nikdy nenapadlo místo práce studovat, ale bez námitek

strýce Šamua podporovali.

O vysokých židovských svátcích přijížděl strýc Šamu srodinou do Bratislavy. Nejraději jsem měla Pesach. Těšila jsem

se, že budu se svou rodinou, budu mít volno ze školy, alehlavně jsem se těšila, že dostanu nové šaty.

Strašně ráda jsem byla se svými sestrami a sestřenicemi.

Oblékly jsme si nové jom tov šaty, nádherně doplněnéstužkami ve vlasech, a ponožky ozdobené krajkou. Dva tři týdny

před Pesachem k nám chodil krejčí a všechny šaty nám ušil. Jinak jsme nekupovali zbytečnosti, dokonce jsme si vyšívaly límečky nočních košil.

Mutti chtěla, abychom se naučily šít a spravovat si šaty

a jednou nám dokonce zařídila lekce šití. Mně připadalnáad šít a zašívat velmi nudný, takže jsem během první lekce

schválně vystřihla do své látky velkou díru a ze všech dalších

jsem byla omluvena.

Moje oblíbené šaty byly ze světle modré organzy, vempírovém stylu, přes prsa měly barevně sladěné saténové stužky,

zakončené velkou mašlí, která po stranách visela po celé délce

šatů. Nosila jsem k nim bílé lakované boty. Pamatuji si, že ty

šaty svědily, ale byly tak krásné, že jsem byla ochotná snášet

jakékoli nepohodlí.

Sedávali jsme kolem stolu, plného typického židovského

jídla, jež připravily Mutti a Frida – kneidl a kuřecí polévka,

vařená ryba s oříšky, obrovská pečená husa a husí játra, cimes

(o gefilte fiš jsme nikdy neslyšeli) – a zpívali jsme písničky.


Pres Opapa zpívával o tom, že je mnohem lepší být mužem

než ženou. Mutti to nenáviděla a vždycky ho donutila, aby

přestal.

* * *

Mutti byla tichá žena s velkou odvahou a sebejistotou.Pocházela z rodiny Kerpelů a byla dcera bratrance a sestřeniceLeopolda Kerpela a Johanny Reichfeldové. Kromě Mutti měli

Leopold s Johannou ještě další dvě dcery Erzi a Aranku a syna

jménem Max. Mutti vyrostla s rodinou v malé vesniciMattersburg. Pamatuji se, jak jí Papa říkal Matterstraf, tedyMatter-trest, protože jí babička Kerpelová vládla železnou rukou.

Babička Kerpelová byla hnací silou rodinného podniku

s pšenicí a moukou. Nebyla příliš vysoká, ale zato neobyčejně

čilá a ve mlýně vzbuzovala respekt. Ráznost a přímost zjevně

zdědila po matce, kterou jsem nikdy nepoznala, ale příbuzní mi

o ní vyprávěli. Když jí třeba poprvé řekli o vynálezu telefonu,

pobouřeně odsekla: „Jsem stará, ale nejsem tak hloupá, abych

tomuhle nesmyslu uvěřila!“ Sedávala u okna svého bytu,který se nacházel naproti Kerpelovu podniku, kontrolovala, kdy

zaměstnanci přicházejí a odcházejí, a dělala si poznámky, kdo

chodí včas. Měla dokonalý přehled o tom, kdo tvrdě pracuje

a kdo ne a pasovala se do role supervizora všech záležitostí týkajících se zaměstnanců.

U Kerpelových jsme trávili mnoho prázdnin a někdy i Roš

hašana. Jejich dům byl malý, ale dobře udržovaný. Uvchodu z ulice se nacházela hala, jídelna a kuchyně, za kuchyní

ložnice. Venku za domem chovali několik koní, koz a kuřat.


Všechno tu vždycky bylo bez poskvrnky, protože babička

Kerpelová neustále pověřovala zaměstnance různými oprava -

mi. Cítila jsem se tu jako doma. Mohli jsme běhat po ulici, hrát

si a užívat si bezpečí malého města.

Dojem na mě dělalo i to, že Kerpelovi byli jedna z prvních

rodin v Mattersburgu, která měla elektřinu. BabičkaKerpelová sedávala na vyvýšené stoličce uprostřed obývacího pokoje

a osvětlená jedinou žárovkou, visící nízko ze stopu, recitovala

Schillerovu a Goetheovu poezii. O šabatu předčítala „Ceena

ureena“, liturgickou báseň, kterou na konci 16. století složil

Jákob Izák Aškenázy, a vyprávěla nám různé příběhy z tóry.

Jako malá jsem se hrozně ráda dívala, jak čte, protože se na

každý řádek soustředila s neuvěřitelnou intenzitou.

Její manžel, dědeček Kerpel, byl mnoho let roš kehila. Moc

jsem ho nevídala, protože za ním se svými problémy chodila

celá komunita. Nebyl to ten typ dědečka, který by se posadil

a povídal si s vámi, ale často zpíval a já sedávala a poslouchala

ho. Pomatuji si, jak sladkým, ale smutným tónem zpíval „Ojfn

pripečik“. Dědeček Kerpel měl bratra, který se jmenoval Šaja

Bači. Jednou večer na Roš hašana, když jsme byli na návštěvě

v Mattersburgu, se po vesnici roznesla falešná zpráva, že Šaja

Bači tragicky zemřel. Členové komunity přicházeli jeden za

druhým ke Kerpelovým, aby dědečkovi kondolovali, a ptali

se, kdy bude pohřeb. Už z toho byl otrávený, a tak jim řekl, aby šli dovnitř – pohřeb proběhne tam a teď. Šaja se oblékl do bílého prostěradla a lehl si na zem. Jakmile se všichnishromáždili v místnosti, zvedl ruce a začal se zvedat, jako byvstával z mrtvých. Všichni křičeli: „Gilgul! Gilgul!“

Mattersburg byl malé městečko a nebylo možné v něm


získat vyšší vzdělání, proto Mutti poslali studovat do Maďar -

ska. Bydlela u tety a strýce Lowingerových, kteří byli známí

svým vtipem, inteligencí a kultivovaností.

Právě tam si Mutti vypěstovala lásku k pianu a brzy siosvojila zájem o klasickou hudbu. Během školních prázdnin, když

se z Maďarska vracela domů, se zastavovala ve Vídni anakuovala. Milovala nákupy. Když se vdala za mého otce, stala

se tato vesnická dívka z Mattersburgu rychle jednou znejelegantněji oblékaných žen v Bratislavě.

Mutti měla vynikající vkus a zvláštní cit – na něco sepodívala a okamžitě poznala, jestli je to kvalitní. Měla zkrátka

instinkt pro módu. Nosila asymetrické šaty a vysoké podpatky,

krásnou šejtl a v zimě kolem ramen lišku.

Papa byl na její vkus velmi pyšný a povzbuzoval ji, aby

si kupovala, co se jí líbí. Mutti byla poddajnější nežbabička Kerpelová. Papa byl šéf, ale matčina inteligencevyžadovala respekt. Byla náruživá čtenářka, psala důmyslné příběhy

a vedla domácnost. Každé odpoledne hráli Mutti a Papa vsalónu šachy. V levém rohu stála veliká kamna, obložená ručně

malovanými keramickými kachli, jejichž kouřovod sahal až

do stropu. Naproti kamnům stálo velmi široké chaise longue

z červeného sametu, které sloužilo Kurtimu jako postel.Podlaha byla z leštěného dřeva, pokrytá zdobným perskýmkobercem, který nějak přežil devastaci, jež měla přijít, a stále leží na podlaze mého domu.

Pokaždé když ten koberec vidím, si vzpomenu na Mutti,

Papa a jejich život v ulici Palisády: jak byl Papa vždyckyhladce oholený, oblečený jako moderní muž, a Mutti přiodchodu do divadla zahalená v kožešinách, jak Papa přijel z ciziny


z obchodní cesty, obtížený ananasovými melouny, banány,

datlemi, fíky a dalším exotickým ovocem. Pamatuji si matčin

ručně tkaný lněný přehoz a tmavý mahagonový stůl v jídelně,

pestrobarevné stěny s výšivkami květin a krajinek, křišťálové

lustry nad stolem a tmavě béžové hedvábné závěsy,formálně stažené stužkou. Pamatuji si vitrínu plnou miniaturníchfiligránů, stříbrné jídelní stoly a židle, šálky a podšálky, všechno

maličké a krásně vypracované. Občas, když jsem byla zvlášť

hodná, jsem si s těmi miniaturními věcičkami mohla hrát.

Tento čas našich životů byl ve své podstatěkosmopolitní. Jako malá holčička jsem se dívala z balkónu přes ulici do

palácových zahrad. Přesně naproti nám bylo Café Stefanie,

populární místo schůzek šviháckých mladých Bratislavanů.

Zvuky jejich rozhovorů a vůně dortů a kávy doléhaly až ke

mně a plnily mě příjemným vzrušením. Tyto obrazy a vůně

byly součástí mého života, částí toho, jak jsem sipředstavovala budoucnost. Nikdy jsem dorty z Café Stefanie nesměla jíst,

protože nebyly košer.

Velká vana v Palisádách 60 měla nožičky v podobě zlatých

tlap. Celý týden v ní plavali živí kapři, které jsme vždycky ve

čtvrtek večer vytáhli. V pátek jsme vanu umyli, ohřáli vodu,

a zatímco se kapři měnili na šabatové jídlo, vykoupali jsme se

a umyli si vlasy. Než Papa odešel do šul, schoval všechny své

mukce – náprsní tašku, pera a obchodní dokumenty – dobílého ubrousku a zavázal ho na uzel. Když se vrátil domů, všem nám požehnal tak, že nám položil na hlavy ubrousek apronesl speciální modlitbu. Dnes je mi stejně jasné jako tehdy, že skutečná podstata našeho rodinného života tkvěla hluboko v našem židovství.

Naše kuchyně byla přísně košer. Každý den v týdnu, ještě

než se Papa vrátil domů, u nás dostal večeři chlapecstudující v ješivě. Kuchyni vládla Mutti. Sama upravovala všechno

maso, které jsme jedli tak, aby bylo košer. Používala speciálně

tvarované prkénko, na němž maso po porážce kompletnězbavila krve, pak se muselo půl hodiny máčet, poté ho ze všech

stran osolila hrubou solí a další hodinu nechala odležet. Po

tomto procesu maso ještě třikrát velmi pečlivě umyla.

Mutti vařila všechno sama a její jídlo bylo vynikající.Milovala jsem její guláš, kterému jsme říkali šiškelach, a bramborové noky, mívali jsme také nokkerln, což byly noky, jejichž

základem byla mouka s vodou a podávaly se s kuřecímiprsíčky na paprice.

Nejlepší jídlo jsme měli samozřejmě o šabatu. V pátekodoledne jsem vždycky odnesla k pekaři velký hrnec šouletu

a v sobotu jsem ho se služkou vyzvedla. Fazole a uzené maso

v guláši voněly skoro sladce a hrnec byl zabalený do hnědého

papíru s nápisem Weiss. Jedli jsme to s pečivem challa, které

matka speciálně upekla.

Nejlahodnější byly matčiny kvasnicové koláče a štrúdl. Byl

to vídeňský štrúdl. Těsto vytahovala rukama ve vzduchu, až

bylo tak tenké, že pokrylo celý kuchyňský stůl. Vzpomínám

si také na chuť syrových kaštanů, které matka mlela do náplně

koláčů. Někdy nám dávala jen samotnou náplň, oslazenoučokoládovým krémem.

Na vzdáleném konci kuchyně byla obrovská spíž. V zimě

v ní bývalo tak chladno, že tam Mutti přes noc nechávala

zmrznout syrové husí sádlo. Sypala jsem si ztuhlé sádlopaprikou a mazala si ho na tmavý chleba. Tu chuť jsem od té doby

necítila, ale často se mi po ní zastesklo. Když jsem čekala prv -

ní dítě, strašlivě jsem po zmrzlém husím sádle zatoužila, ale

v Austrálii, kde jsme žili, se dalo koupit jen kuřecí. Dala jsem

ho do mrazáku, posypala paprikou a snědla s chlebem. Dva

dny mi pak bylo špatně.

Předtucha

Palisády, Bratislava, 1938

Palisády 60 byly moje hřiště. Za domem se nacházel malý dvo -

rek se zahrádkou, obklopený mřížovím pro popínavé rostliny,

které v létě těžkly zralými hrozny. Měli jsme i podkroví, kde

jsme si se sestřenicemi a bratranci mezi sušícím se prádlem

hráli na vojáky, převlékali se a hráli deskové hry. Jednouodoledne jsme se sestřenicemi sebraly ze šňůry na prádlovložky, které patřily jedné starší ženě. Byly ušité z hadříků. Daly

jsme si je na hlavu a pochodovaly kolem domu jako armáda se

speciálními čepicemi.

Hráli jsme si také v Kinderzimmer čili v dětském pokoji,

který sousedil s ložnicí našich rodičů. Okno vedlo na zahradu

a pod parapetem stála kamna na uhlí s plotýnkou, na níž nám

naše chůva Maria Wohlschlagerová v zimě ohřívala polévku,

když jsme přišli ze školy.

Marie pocházela z Německa, takže jsme s ní i mezi sebou hovořili německy. Ve škole jsme se učili a mluvili slovensky, protože to byl oficiální jazyk. S Papa a Mutti jsme také mluvili německy, ale když nechtěli, abychom jim rozuměli, mluvili spolu maďarsky.

Židovská komunita v Bratislavě měla dvě školy. Jedna byla ortodoxní, takže velmi tradiční, druhá neologická, tedypokroková. My jsme chodily do ortodoxní školy, která byla asi patnáct minut chůze od domova. Školní uniformu tvořila bílá košile, tmavomodrá sukně, vlněné punčochy a v zimě galoše.

V létě byla cesta do školy docela příjemná, ale v zimě jizasypal nepříjemný sníh. Dokonce i v galoších, vlněnýchpunčochách, s kožešinovým rukávníkem a čepicí nám zimapronikala až do morku kostí. Každý den jsme chodily domů s brekem,

promočené až po kolena. Co nejrychleji jsme ze sebestahovaly mokré svršky a utíkaly k horkým kamnům v Kinderzimmer,

kde jsme si zahřívaly ruce a břicha miskou horké polévky.

* * *

Rabi Schreiber byl hlavní bratislavský rabín a jeho dcera Thea

s námi chodila do školy. Bydleli v jednom z nejelegantnějších

bytů v Bratislavě a my tam byli někdy odpoledne pozvaní na

čokoládu.

Pamatuji si, že když začaly potíže, otec se rabiho Schreibera

zeptal, jestli bychom měli odjet do Palestiny. „Ne,“ řekl,„Mesiáš přijde do Bratislavy.“ Později se mu i s rodinou podařilo

do Palestiny utéct.

Navštěvovali jsme ortodoxní školu, avšak židovskákomunita, jíž jsme byli součástí, nebyla chasidská, ale moderní, a my

jsme žili velmi dobrý život, byli jsme sofistikovaní. V neděli

odpoledne chodily dvojice na spazier na korzo, širokou cestu

podél Dunaje, ženy nosily kolem ramen kožešiny, klobouky

a rukavice, jejich manželé módní kabáty a klobouky.Procházeli se bok po boku a zdvořile pokyvovali párům, které míjeli.

Naše šul byla ozdobena zvláštními a složitými dřevořezbami.

Ženy seděly v patře za závěsem, přesto na sobě měly svénejlepší šaty. Byl v tom samozřejmě prvek pýchy a soutěživosti.

Kurti jako jediný syn v rodině měl každý den soukromé lekce hebrejštiny a tóry s rabim Einhornem. Ten mělnejtlustší prsty, jaké jsem kdy viděla, a kdykoli Kurtiho pozornost byť jen na chvíli polevila, neváhal mu dát pohlavek. My dívky jsme dovnitř nesměly, ale stály jsme s ušima nalepenýma na dveřích v naději, že se něco naučíme.

Kurti byl knihomol. Otec ho připravoval na to, aby mohl převzít rodinný podnik, ale Kurti se schovával pod stolem nebo za gaučem a celý den jen četl. Jeho velkou vášní byla četba a psaní hebrejské poezie. Tuto literární lásku poháněla jeho nejvášnivější touha, a sice podniknout aliju a jak jen to bude možné se odstěhovat do Palestiny.

Bratrův sionismus se rozvinul v mládežnickém hnutí Bnej Akiva, kam jsem také chodila. Naučila jsem se tam věřit vlepší budoucnost pro židovský lid a dodnes jsem přesvědčená, že to byla právě moje schopnost doufat v lepší život v Palestině, co mi pomáhalo v mých nejtemnějších chvílích v Osvětimi.

Moje víra byla tak silná, že jsem se v osmi vydala sama do imigračního oddělení Bnej Akiva a zaregistrovala se kodjezdu do Palestiny. Rodiče mi to pochopitelně nedovolili, později svého rozhodnutí trpce litovali.

Jak to ale mohli vědět? Jak to kdokoli mohl vědět? Nášživot v ulici Palisády byl šťastný a spokojený. Jednou svoučástí jsme uvízli v židovských rituálech svých předků a druhou

v moderním, sekulárním světě. Marie nás každé odpoledne

brala do parku a my si tam hráli s nežidovskými kamarády

a sousedy. Hráli jsme si stejně, jako si hrají normální dětivšude na světě. Cítila jsem, že sem patřím.

Můj život byl naplněný rodinou, židovstvím, štěstím




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist