načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Hvězdy nad námi -- Vzpomínky dítěte, které přežilo osvětimské peklo - Eva Slonimová

Elektronická kniha: Hvězdy nad námi -- Vzpomínky dítěte, které přežilo osvětimské peklo
Autor:

„Tyto události, perzekuce mých lidí, se staly součástí souboru faktů, kterým dnes lidé říkají historie. Já jsem tyto události prožívala každý den. Jsou součástí mé paměti.“ ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  135
+
-
Doporučená cena:  169 Kč
20%
naše sleva
4,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8% 88%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 169
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace (některé barevné), portréty
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Gazing at the stars ... přeložila Iva Hejlíčková
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-3645-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

„Tyto události, perzekuce mých lidí, se staly součástí souboru faktů, kterým dnes lidé říkají historie. Já jsem tyto události prožívala každý den. Jsou součástí mé paměti.“ V březnu roku 1939 roztříštila nevinnost sedmileté Evy Weissové německá invaze do její vlasti, na Slovensko. V průběhu následujících pěti let, s tím jak nacistická perzekuce evropských židů nabírala na síle, museli Evini rodiče své děti ukrýt, ona a její sestra se ale zajetí nevyhnuly. Eva ve svých pozoruhodných vzpomínkách popisuje zážitky z koncentračního tábora Osvětim-Březinka, kde byla svědkem nekonečných hrůz a sama se stala objektem mučení, nelidského strádání a lékařských experimentů nechvalně proslulého Dr. Josefa Mengeleho. Když sovětská armáda na počátku roku 1945 Osvětim osvobodila, Eva s Martou musely čelit nové výzvě: přejít napříč válkou rozvrácenou Evropou, aby se sešly se svou rodinou. Kniha Hvězdy nad námi, vyprávěná se srdceryvnou nevinností mladé dívky a moudrostí dvaaosmdesátileté ženy, je zprávou o přežití tváří v tvář nepředstavitelnému zlu a vyvrcholením Eviny celoživotní snahy vypovídat o holocaustu a zachovat vzpomínku na všechny, kteří v něm zahynuli.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Eva Slonimová - další tituly autora:
Hvězdy nad námi Hvězdy nad námi
Slonimová, Eva
Cena: 207 Kč
Dívaj sa na hviezdy Dívaj sa na hviezdy
Slonimová, Eva
Cena: 148 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Hvězdy nad námi
VZPOMÍNKY DÍTĚTE,
KTERÉ PŘEŽILO
OSVĚTIMSKÉ PEKLO
EVA SLONIMOVÁ
MLADÁ FRONTA





Na věčnou památku
mého milovaného syna Malcolma
Copyright © Eva Slonim 2014





Předmluva
Pamatuji si, že jsem se ve škole naučil, že ve staré hebrejštině
neexistuje slovo pro „historii“. Nahrazuje ho slovo zikaron.
Nevím, proč mi tahle informace uvízla v hlavě, ale uvízla.
Vzpomínám si, jak nám učitelka vysvětlovala, že doslovný
překlad slova zikaron je „paměť“, ale že se v překladu cosi
ztrácí. „Ve významu tohoto slova je něco, co se do angličtiny
nedá přeložit,“ říkala.
Možná je to proto, že dějiny a paměť jsou v judaismu
neoddělitelné. Židovská minulost není chápána jako sled
chronologicky seřazených událostí, ale jako nepřerušovaná tradice.
Být součástí židovské historie znamená praktikovat židovskou
tradici, a najít v této tradici smysl znamená stát se součástí
sdílené paměti. Zikaron není jen vzpomínka na minulé
zkušenosti, je to také společná vzpomínka na způsob života.
Toto slovo se mi vybavilo, když jsem s Evou Slonimovou
začal pracovat na jejích memoárech. Každé úterý v průběhu
zhruba čtyř měsíců jsme spolu seděli v její pracovně a mluvili
o její minulosti. Evina paměť mě ohromovala a často jsem si
musel připomínat, že v době, kdy se většina oněch věcí
odehrála, jí bylo teprve dvanáct třináct let. Fascinovalo mě, jak
klidná a soustředěná dokázala být, když mluvila o okamžicích
nepředstavitelného utrpení a čiré hrůzy. Vyprávěla mi svůj
příběh s dokonalým stoicismem, skoro jako kdyby se týkal
někoho jiného. Všechny naše rozhovory jsem si nahrál, a když
jsem je později znovu poslouchal, bylo to ještě bolestnější





než rozhovory samotné. Když jsem totiž nebyl v Evině vřelé
a uklidňující přítomnosti, připadalo mi zlo, s nímž se jako dítě
setkala, zdrcující a nepochopitelné.
Ve chvíli, kdy jsem naše rozhovory začal přepisovat, jsem
také uslyšel hlas mladé Evy a viděl jsem a prožíval dějiny
očima dítěte.
Klademe obrovský důraz na systematické archivování
událostí z období holocaustu. Je to samozřejmě potřebné, ale
historie kvůli tomu občas vypadá jako souhrn chladných, tvrdých
faktů, v nichž se ztrácí hlas individuálního utrpení.
Dlouho jsme s Evou mluvili o tom, proč chtěla tuto knihu
napsat. Jedním z témat, ke kterým jsme se stále vraceli, bylo
svědectví. Evu pohání pocit odpovědnosti, potřeba sdělit
budoucím generacím, co se jí a její rodině stalo. Chce vyprávět
svým vnukům o životě Židů před holocaustem, zdůraznit
myšlenku židovské kontinuity a varovat svět před lidskou
schopností konat zlo.
Jednou jsem Evě řekl, že další funkce svědectví je mnohem
osobnější. Umožňuje totiž člověku reflektovat vlastní
prožitky. Může mu to nabídnout katarzi či pocit osvobození, a
dokonce snad i novou perspektivu, z níž lze interpretovat zážitky
z minulosti.
Eva potřásla hlavou. „Ne,“ řekla, „takové vzpomínky
nemají smysl. Oživovat je přináší jen bolest. Já to dělám pro
příští generace.“
Když tuto knihu budete číst, uslyšíte dva hlasy. Jeden
patří Evě, tak jak ji známe dnes, historičce hovořící s opatrností
člověka, který si vybudoval vnitřní zeď proti neuvěřitelnému
utrpení, jímž prošel. Druhým promlouvá Eva, jež toto trauma





zažila poprvé, dívka, která s nevinností a naivitou dětství
vypráví o svých zkušenostech.
V Evině svědectví se historie a vzpomínky slévají v jedno.
Dnes je téměř nemožné nějak smysluplně vyložit, co se jí
stalo. Holocaust je stále hrozivým mementem přerušení tradice,
zlomu v židovské historii – Evinými slovy „posledním
rozloučením s celým způsobem života“.
Tyto vzpomínky jsou hlavně a především výrazem
neuvěřitelné odvahy. Věřím, že tato odvaha vychází z Evina vědomí,
že její příběh bude zaznamenán.
Píše pro zikaron, pro naději, že jednou v budoucnu se její
svědectví – společně se svědectvím jejích vrstevníků – stane
součástí židovské tradice a bude znovu a znovu vyprávěno,
znovu a znovu žito, a že se tento záznam osobních vzpomínek
stane součástí sdílené paměti židovského lidu.
Oscar Schwartz
Glosář cizojazyčných termínů, použitých v této knize,
najde čtenář na konci knihy.





Dětství
Ulice Palisády, Bratislava, začátek 30. let
Navzdory všemu, co mělo přijít, si Bratislavu pamatuji jako
krásné město. Vzpomínám, jak jí majestátně protékal Dunaj
a my ho za slunečních dní přeplouvali na loďce, anebo přechá -
zeli po mostě a na druhé straně v parku pořádali pikniky.
Narodila jsem se v Bratislavě 29. srpna 1931 jako druhé dítě
Eugena a Margaret Weissových. Prvorozený Kurti byl jejich
jediný syn, můj jediný bratr. Byl o rok starší než já a po mně
matka porodila dalších osm děvčat – Noemi, Martu, Esther,
Judith, Renatu, Ruth, Rosannu a Hannah. Všechny se narodily
takřka v pravidelných ročních intervalech.
Bydleli jsme ve velkém třípatrovém činžovním domě, který
se impozantně tyčil proti Grasalkovičovu, později
Prezidentskému paláci. Dobře si na něj vzpomínám – byla to ulice
Palisády číslo šedesát. Můj Papa dům koupil ještě předtím, než se
oženil s Mutti, Margaret Kerpelovou. Myslím, že jejich
manželství bylo domluvené a svatba se konala v rakouském
Mattersburgu, kde se Mutti v roce 1929 narodila. Když se brali,
Papa bylo dvacet šest a Mutti byla o dva roky mladší.
Mladí muži se neměli ženit, dokud nebyli schopni postarat
se o rodinu. Než se tedy Papa oženil, nastoupil na vysokou
školu a založil si úspěšný textilní obchod. Celé dny pracoval,
po nocích cestoval, kam ho obchod zavedl, a přitom studoval
účetnictví a textilní strojírenství. Byl podnikavý a neúnavně se





snažil předat podobnou pracovní morálku svým dětem.
V létě jsme jezdili na dovolenou do Tater. Bydleli jsme
v židovském letovisku v Ľubochni, což bylo elegantní a košer
místo. Každý den tu pekli čerstvé housky. Hotel obklopovaly
vysoké stromy a hory. Papa za námi na prázdniny přijížděl
později, protože se vždycky naskytla nějaká mimořádná
obchodní záležitost, o kterou se musel postarat.
My dívky jsme běhaly ze svahů a koulely se až dolů.
Noemi a já jsme soutěžily, kdo sní víc housek a Papa se na nás
díval a dával nám korunu za každou, kterou jsme spořádaly.
Kurti byl tichý chlapec a nejradši si někde o samotě četl. Naše
mladší sestra Marta byla půvabné děvčátko s nezkrotnou
povahou. Vzpomínám si, že jí jednou někdo dospělý řekl: „Ty
jsi tak sladká, že bych tě nejradši snědl.“ Ona mu odpověděla:
„Spolkněte si vlastní děti!“ V Ľubochni byl také bazén a my
malí jsme měli dovoleno v něm plavat, i když byl smíšený.
Otcův Papa, Solomon Weiss, pocházel z Trnavy. Bylo to
malé město. Jeho žena Ruzena Loewenrosenová se narodila na
Balkáně. Rok poté co se moji rodiče vzali, se Solomon a
Ruzena přestěhovali k nám do Bratislavy, do ulice Palisády.
Pres Opapa a Pres Omama, jak jsme jim říkali, bydleli
v mezipatře. Kdybyste prošli obrovskými dřevěnými dveřmi
z ulice a vyšplhali deset schodů, byli byste u nich. Všichni
jsme se k Pres Opapa a Pres Omama chovali s velkou úctou,
zvlášť Papa. V otcově obchodě s textilem sedával Pres Opapa
jako nejvyšší autorita ve vyvýšeném křesle a obsluhoval
pokladnu. Byl vysoký a dokonale upravený, nosil malou bradku,
klobouk a černý oblek. Pres Omama se v jistém smyslu
ztrácela ve stínu svého manžela. Nosila dlouhé černé šaty, krásné





šněrovací kotníčkové boty, černé rukavice a obrovský černý
klobouk. Takhle oblékaná chodila všude, dokonce i na trh.
Papa navštěvoval rodiče dvakrát denně a o šabatu nejdřív
odešel odříkat kiduš k nim a teprve potom přicházel nahoru
a pronesl kiduš pro svou rodinu. Své rodiče zbožňoval.
Otcův starší bratr David a jeho žena Frida bydleli se svými
čtyřmi dětmi, Gabrielem (kterému jsme říkali Bobo), Ernstem,
Miriam a Ruti, ve druhém patře. Frida pocházela z rodiny
Haberů, která žila v Nitře, a její krása byla proslulá od Nitry až
do Bratislavy.
O každém šabatu jsme se sešli u Pres Opapa a Pres Omama,
abychom společně snědli se’uda šlišit. Muži seděli na jedné
straně stolu, ženy a děti proti nim, ale nepamatuji se, že by mi
někdo říkal, kam se mám posadit. Prostě se to tak nějak stalo.
My ženy jsme rády sedávaly pohromadě a klábosily. Nejraději
jsem si povídala s Noemi a se svou sestřenicí Miriam.
Sedávala jsem mezi nimi a probíraly jsme šaty a módu.
Všichni jsme ve velkém starém domě v ulici Palisády
bydleli společně a byli jsme si velmi blízcí. V té době nebylo
běžné, aby lidé žili takhle pohromadě, ale otcova oddanost rodině
nás stmelila do pozoruhodně úzkého společenství.





Weiss & Kerpel
Palisády, Bratislava, 30. léta
Papa a strýc David byli v obchodu s textilem partneři. Jejich
společnost se jmenovala Bratia Bruder Weiss a kanceláře a
obchod sídlily v centru města v Michalské bráně 12–14. Obchod
měl směrem do ulice dvě velké výlohy, a když jste
procházeli kolem, vždycky jste mohli před regály plnými zboží
zahlédnout Pres Opapa, jak hrdě sedí ve svém vysokém křesle
a vládne pokladně.
Ve druhém patře byla kancelář a spousta rezervních
štůčků popelínu a damašku, jež byly specialitou našeho obchodu.
Většinu našich zákazníků tvořili venkované, kteří se živili
vyšíváním. David s nimi měl větší trpělivost než Papa, takže se
o jejich potřeby staral on, zatímco můj otec většinou pracoval
nahoře v kanceláři a zabýval se nákupy, zpracováním a
obchodováním ve velkém. Když si Papa myslel, že ho někdo
zdržuje, prostě odešel a nechal jednání na strýci Davidovi.
Papa a David měli ještě mladšího bratra. Strýček Šamu ale
nepracoval, protože se úplně ponořil do studia židovství v
kolelu. Žil v Dunajské Stredě se ženou Denou a čtyřmi dětmi,
Efraimem, Gitl, Mošem a Jitl, kterým nebylo ještě ani šest let.
Šamu měl dlouhé vousy, nosil viditelné pejzy a projevoval se
jako přísně ortodoxní Žid. Nikdo z mužů v kolelu nepracoval,
takže odpovědnost za jejich živobytí padala na manželky.
Papa otevřel pro strýce Šamua v Dunajské Stredě





maloobchodní pobočku a Dena obchod vedla. Papa jim
dodával zboží zadarmo a oni žili z výnosu z prodeje. Papa a
Davida by nikdy nenapadlo místo práce studovat, ale bez námitek
strýce Šamua podporovali.
O vysokých židovských svátcích přijížděl strýc Šamu s
rodinou do Bratislavy. Nejraději jsem měla Pesach. Těšila jsem
se, že budu se svou rodinou, budu mít volno ze školy, ale
hlavně jsem se těšila, že dostanu nové šaty.
Strašně ráda jsem byla se svými sestrami a sestřenicemi.
Oblékly jsme si nové jom tov šaty, nádherně doplněné
stužkami ve vlasech, a ponožky ozdobené krajkou. Dva tři týdny
před Pesachem k nám chodil krejčí a všechny šaty nám ušil.
Jinak jsme nekupovali zbytečnosti, dokonce jsme si vyšívaly
límečky nočních košil.
Mutti chtěla, abychom se naučily šít a spravovat si šaty
a jednou nám dokonce zařídila lekce šití. Mně připadal
nápad šít a zašívat velmi nudný, takže jsem během první lekce
schválně vystřihla do své látky velkou díru a ze všech dalších
jsem byla omluvena.
Moje oblíbené šaty byly ze světle modré organzy, v
empírovém stylu, přes prsa měly barevně sladěné saténové stužky,
zakončené velkou mašlí, která po stranách visela po celé délce
šatů. Nosila jsem k nim bílé lakované boty. Pamatuji si, že ty
šaty svědily, ale byly tak krásné, že jsem byla ochotná snášet
jakékoli nepohodlí.
Sedávali jsme kolem stolu, plného typického židovského
jídla, jež připravily Mutti a Frida – kneidl a kuřecí polévka,
vařená ryba s oříšky, obrovská pečená husa a husí játra, cimes
(o gefilte fiš jsme nikdy neslyšeli) – a zpívali jsme písničky.





Pres Opapa zpívával o tom, že je mnohem lepší být mužem
než ženou. Mutti to nenáviděla a vždycky ho donutila, aby
přestal.
* * *
Mutti byla tichá žena s velkou odvahou a sebejistotou.
Pocházela z rodiny Kerpelů a byla dcera bratrance a sestřenice
Leopolda Kerpela a Johanny Reichfeldové. Kromě Mutti měli
Leopold s Johannou ještě další dvě dcery Erzi a Aranku a syna
jménem Max. Mutti vyrostla s rodinou v malé vesnici
Mattersburg. Pamatuji se, jak jí Papa říkal Matterstraf, tedy
Matter-trest, protože jí babička Kerpelová vládla železnou rukou.
Babička Kerpelová byla hnací silou rodinného podniku
s pšenicí a moukou. Nebyla příliš vysoká, ale zato neobyčejně
čilá a ve mlýně vzbuzovala respekt. Ráznost a přímost zjevně
zdědila po matce, kterou jsem nikdy nepoznala, ale příbuzní mi
o ní vyprávěli. Když jí třeba poprvé řekli o vynálezu telefonu,
pobouřeně odsekla: „Jsem stará, ale nejsem tak hloupá, abych
tomuhle nesmyslu uvěřila!“ Sedávala u okna svého bytu,
který se nacházel naproti Kerpelovu podniku, kontrolovala, kdy
zaměstnanci přicházejí a odcházejí, a dělala si poznámky, kdo
chodí včas. Měla dokonalý přehled o tom, kdo tvrdě pracuje
a kdo ne a pasovala se do role supervizora všech záležitostí
týkajících se zaměstnanců.
U Kerpelových jsme trávili mnoho prázdnin a někdy i Roš
hašana. Jejich dům byl malý, ale dobře udržovaný. U
vchodu z ulice se nacházela hala, jídelna a kuchyně, za kuchyní
ložnice. Venku za domem chovali několik koní, koz a kuřat.





Všechno tu vždycky bylo bez poskvrnky, protože babička
Kerpelová neustále pověřovala zaměstnance různými oprava -
mi. Cítila jsem se tu jako doma. Mohli jsme běhat po ulici, hrát
si a užívat si bezpečí malého města.
Dojem na mě dělalo i to, že Kerpelovi byli jedna z prvních
rodin v Mattersburgu, která měla elektřinu. Babička
Kerpelová sedávala na vyvýšené stoličce uprostřed obývacího pokoje
a osvětlená jedinou žárovkou, visící nízko ze stopu, recitovala
Schillerovu a Goetheovu poezii. O šabatu předčítala „Ceena
ureena“, liturgickou báseň, kterou na konci 16. století složil
Jákob Izák Aškenázy, a vyprávěla nám různé příběhy z tóry.
Jako malá jsem se hrozně ráda dívala, jak čte, protože se na
každý řádek soustředila s neuvěřitelnou intenzitou.
Její manžel, dědeček Kerpel, byl mnoho let roš kehila. Moc
jsem ho nevídala, protože za ním se svými problémy chodila
celá komunita. Nebyl to ten typ dědečka, který by se posadil
a povídal si s vámi, ale často zpíval a já sedávala a poslouchala
ho. Pomatuji si, jak sladkým, ale smutným tónem zpíval „Ojfn
pripečik“. Dědeček Kerpel měl bratra, který se jmenoval Šaja
Bači. Jednou večer na Roš hašana, když jsme byli na návštěvě
v Mattersburgu, se po vesnici roznesla falešná zpráva, že Šaja
Bači tragicky zemřel. Členové komunity přicházeli jeden za
druhým ke Kerpelovým, aby dědečkovi kondolovali, a ptali
se, kdy bude pohřeb. Už z toho byl otrávený, a tak jim řekl,
aby šli dovnitř – pohřeb proběhne tam a teď. Šaja se oblékl do
bílého prostěradla a lehl si na zem. Jakmile se všichni
shromáždili v místnosti, zvedl ruce a začal se zvedat, jako by
vstával z mrtvých. Všichni křičeli: „Gilgul! Gilgul!“
Mattersburg byl malé městečko a nebylo možné v něm





získat vyšší vzdělání, proto Mutti poslali studovat do Maďar -
ska. Bydlela u tety a strýce Lowingerových, kteří byli známí
svým vtipem, inteligencí a kultivovaností.
Právě tam si Mutti vypěstovala lásku k pianu a brzy si
osvojila zájem o klasickou hudbu. Během školních prázdnin, když
se z Maďarska vracela domů, se zastavovala ve Vídni a
nakupovala. Milovala nákupy. Když se vdala za mého otce, stala
se tato vesnická dívka z Mattersburgu rychle jednou z
nejelegantněji oblékaných žen v Bratislavě.
Mutti měla vynikající vkus a zvláštní cit – na něco se
podívala a okamžitě poznala, jestli je to kvalitní. Měla zkrátka
instinkt pro módu. Nosila asymetrické šaty a vysoké podpatky,
krásnou šejtl a v zimě kolem ramen lišku.
Papa byl na její vkus velmi pyšný a povzbuzoval ji, aby
si kupovala, co se jí líbí. Mutti byla poddajnější než
babička Kerpelová. Papa byl šéf, ale matčina inteligence
vyžadovala respekt. Byla náruživá čtenářka, psala důmyslné příběhy
a vedla domácnost. Každé odpoledne hráli Mutti a Papa v
salónu šachy. V levém rohu stála veliká kamna, obložená ručně
malovanými keramickými kachli, jejichž kouřovod sahal až
do stropu. Naproti kamnům stálo velmi široké chaise longue
z červeného sametu, které sloužilo Kurtimu jako postel.
Podlaha byla z leštěného dřeva, pokrytá zdobným perským
kobercem, který nějak přežil devastaci, jež měla přijít, a stále leží na
podlaze mého domu.
Pokaždé když ten koberec vidím, si vzpomenu na Mutti,
Papa a jejich život v ulici Palisády: jak byl Papa vždycky
hladce oholený, oblečený jako moderní muž, a Mutti při
odchodu do divadla zahalená v kožešinách, jak Papa přijel z ciziny





z obchodní cesty, obtížený ananasovými melouny, banány,
datlemi, fíky a dalším exotickým ovocem. Pamatuji si matčin
ručně tkaný lněný přehoz a tmavý mahagonový stůl v jídelně,
pestrobarevné stěny s výšivkami květin a krajinek, křišťálové
lustry nad stolem a tmavě béžové hedvábné závěsy,
formálně stažené stužkou. Pamatuji si vitrínu plnou miniaturních
filigránů, stříbrné jídelní stoly a židle, šálky a podšálky, všechno
maličké a krásně vypracované. Občas, když jsem byla zvlášť
hodná, jsem si s těmi miniaturními věcičkami mohla hrát.
Tento čas našich životů byl ve své podstatě
kosmopolitní. Jako malá holčička jsem se dívala z balkónu přes ulici do
palácových zahrad. Přesně naproti nám bylo Café Stefanie,
populární místo schůzek šviháckých mladých Bratislavanů.
Zvuky jejich rozhovorů a vůně dortů a kávy doléhaly až ke
mně a plnily mě příjemným vzrušením. Tyto obrazy a vůně
byly součástí mého života, částí toho, jak jsem si
představovala budoucnost. Nikdy jsem dorty z Café Stefanie nesměla jíst,
protože nebyly košer.
Velká vana v Palisádách 60 měla nožičky v podobě zlatých
tlap. Celý týden v ní plavali živí kapři, které jsme vždycky ve
čtvrtek večer vytáhli. V pátek jsme vanu umyli, ohřáli vodu,
a zatímco se kapři měnili na šabatové jídlo, vykoupali jsme se
a umyli si vlasy. Než Papa odešel do šul, schoval všechny své
mukce – náprsní tašku, pera a obchodní dokumenty – do
bílého ubrousku a zavázal ho na uzel. Když se vrátil domů, všem
nám požehnal tak, že nám položil na hlavy ubrousek a
pronesl speciální modlitbu. Dnes je mi stejně jasné jako tehdy,
že skutečná podstata našeho rodinného života tkvěla hluboko
v našem židovství.





Naše kuchyně byla přísně košer. Každý den v týdnu, ještě
než se Papa vrátil domů, u nás dostal večeři chlapec
studující v ješivě. Kuchyni vládla Mutti. Sama upravovala všechno
maso, které jsme jedli tak, aby bylo košer. Používala speciálně
tvarované prkénko, na němž maso po porážce kompletně
zbavila krve, pak se muselo půl hodiny máčet, poté ho ze všech
stran osolila hrubou solí a další hodinu nechala odležet. Po
tomto procesu maso ještě třikrát velmi pečlivě umyla.
Mutti vařila všechno sama a její jídlo bylo vynikající.
Milovala jsem její guláš, kterému jsme říkali šiškelach, a
bramborové noky, mívali jsme také nokkerln, což byly noky, jejichž
základem byla mouka s vodou a podávaly se s kuřecími
prsíčky na paprice.
Nejlepší jídlo jsme měli samozřejmě o šabatu. V pátek
odpoledne jsem vždycky odnesla k pekaři velký hrnec šouletu
a v sobotu jsem ho se služkou vyzvedla. Fazole a uzené maso
v guláši voněly skoro sladce a hrnec byl zabalený do hnědého
papíru s nápisem Weiss. Jedli jsme to s pečivem challa, které
matka speciálně upekla.
Nejlahodnější byly matčiny kvasnicové koláče a štrúdl. Byl
to vídeňský štrúdl. Těsto vytahovala rukama ve vzduchu, až
bylo tak tenké, že pokrylo celý kuchyňský stůl. Vzpomínám
si také na chuť syrových kaštanů, které matka mlela do náplně
koláčů. Někdy nám dávala jen samotnou náplň, oslazenou
čokoládovým krémem.
Na vzdáleném konci kuchyně byla obrovská spíž. V zimě
v ní bývalo tak chladno, že tam Mutti přes noc nechávala
zmrznout syrové husí sádlo. Sypala jsem si ztuhlé sádlo
paprikou a mazala si ho na tmavý chleba. Tu chuť jsem od té doby





necítila, ale často se mi po ní zastesklo. Když jsem čekala prv -
ní dítě, strašlivě jsem po zmrzlém husím sádle zatoužila, ale
v Austrálii, kde jsme žili, se dalo koupit jen kuřecí. Dala jsem
ho do mrazáku, posypala paprikou a snědla s chlebem. Dva
dny mi pak bylo špatně.





Předtucha
Palisády, Bratislava, 1938
Palisády 60 byly moje hřiště. Za domem se nacházel malý dvo -
rek se zahrádkou, obklopený mřížovím pro popínavé rostliny,
které v létě těžkly zralými hrozny. Měli jsme i podkroví, kde
jsme si se sestřenicemi a bratranci mezi sušícím se prádlem
hráli na vojáky, převlékali se a hráli deskové hry. Jednou
odpoledne jsme se sestřenicemi sebraly ze šňůry na prádlo
vložky, které patřily jedné starší ženě. Byly ušité z hadříků. Daly
jsme si je na hlavu a pochodovaly kolem domu jako armáda se
speciálními čepicemi.
Hráli jsme si také v Kinderzimmer čili v dětském pokoji,
který sousedil s ložnicí našich rodičů. Okno vedlo na zahradu
a pod parapetem stála kamna na uhlí s plotýnkou, na níž nám
naše chůva Maria Wohlschlagerová v zimě ohřívala polévku,
když jsme přišli ze školy.
Marie pocházela z Německa, takže jsme s ní i mezi sebou
hovořili německy. Ve škole jsme se učili a mluvili slovensky,
protože to byl oficiální jazyk. S Papa a Mutti jsme také mluvili
německy, ale když nechtěli, abychom jim rozuměli, mluvili
spolu maďarsky.
Židovská komunita v Bratislavě měla dvě školy. Jedna byla
ortodoxní, takže velmi tradiční, druhá neologická, tedy
pokroková. My jsme chodily do ortodoxní školy, která byla asi
patnáct minut chůze od domova. Školní uniformu tvořila bílá





košile, tmavomodrá sukně, vlněné punčochy a v zimě galoše.
V létě byla cesta do školy docela příjemná, ale v zimě ji
zasypal nepříjemný sníh. Dokonce i v galoších, vlněných
punčochách, s kožešinovým rukávníkem a čepicí nám zima
pronikala až do morku kostí. Každý den jsme chodily domů s brekem,
promočené až po kolena. Co nejrychleji jsme ze sebe
stahovaly mokré svršky a utíkaly k horkým kamnům v Kinderzimmer,
kde jsme si zahřívaly ruce a břicha miskou horké polévky.
* * *
Rabi Schreiber byl hlavní bratislavský rabín a jeho dcera Thea
s námi chodila do školy. Bydleli v jednom z nejelegantnějších
bytů v Bratislavě a my tam byli někdy odpoledne pozvaní na
čokoládu.
Pamatuji si, že když začaly potíže, otec se rabiho Schreibera
zeptal, jestli bychom měli odjet do Palestiny. „Ne,“ řekl,
„Mesiáš přijde do Bratislavy.“ Později se mu i s rodinou podařilo
do Palestiny utéct.
Navštěvovali jsme ortodoxní školu, avšak židovská
komunita, jíž jsme byli součástí, nebyla chasidská, ale moderní, a my
jsme žili velmi dobrý život, byli jsme sofistikovaní. V neděli
odpoledne chodily dvojice na spazier na korzo, širokou cestu
podél Dunaje, ženy nosily kolem ramen kožešiny, klobouky
a rukavice, jejich manželé módní kabáty a klobouky.
Procházeli se bok po boku a zdvořile pokyvovali párům, které míjeli.
Naše šul byla ozdobena zvláštními a složitými dřevořezbami.
Ženy seděly v patře za závěsem, přesto na sobě měly své
nejlepší šaty. Byl v tom samozřejmě prvek pýchy a soutěživosti.





Kurti jako jediný syn v rodině měl každý den soukromé
lekce hebrejštiny a tóry s rabim Einhornem. Ten měl
nejtlustší prsty, jaké jsem kdy viděla, a kdykoli Kurtiho pozornost
byť jen na chvíli polevila, neváhal mu dát pohlavek. My dívky
jsme dovnitř nesměly, ale stály jsme s ušima nalepenýma na
dveřích v naději, že se něco naučíme.
Kurti byl knihomol. Otec ho připravoval na to, aby mohl
převzít rodinný podnik, ale Kurti se schovával pod stolem
nebo za gaučem a celý den jen četl. Jeho velkou vášní byla
četba a psaní hebrejské poezie. Tuto literární lásku poháněla
jeho nejvášnivější touha, a sice podniknout aliju a jak jen to
bude možné se odstěhovat do Palestiny.
Bratrův sionismus se rozvinul v mládežnickém hnutí Bnej
Akiva, kam jsem také chodila. Naučila jsem se tam věřit v
lepší budoucnost pro židovský lid a dodnes jsem přesvědčená, že
to byla právě moje schopnost doufat v lepší život v Palestině,
co mi pomáhalo v mých nejtemnějších chvílích v Osvětimi.
Moje víra byla tak silná, že jsem se v osmi vydala sama do
imigračního oddělení Bnej Akiva a zaregistrovala se k
odjezdu do Palestiny. Rodiče mi to pochopitelně nedovolili, později
svého rozhodnutí trpce litovali.
Jak to ale mohli vědět? Jak to kdokoli mohl vědět? Náš
život v ulici Palisády byl šťastný a spokojený. Jednou svou
částí jsme uvízli v židovských rituálech svých předků a druhou
v moderním, sekulárním světě. Marie nás každé odpoledne
brala do parku a my si tam hráli s nežidovskými kamarády
a sousedy. Hráli jsme si stejně, jako si hrají normální děti
všude na světě. Cítila jsem, že sem patřím.
Můj život byl naplněný rodinou, židovstvím, štěstím





a hojností. Někdy se divím, proč jsem jako osmiletá vůbec
toužila žít jinde, v Palestině. Možná jsem cítila slabou
předtuchu temnoty dlouhé noční můry, která nás čekala.





Invaze
Palisády, Bratislava, 1939
Bylo to před Pesachem v březnu 1939. Počasí bylo nádherné.
Rodiče hráli šachy a já se v jídelně zaobírala svými stříbrnými
figurkami. Najednou nás vyrušil neznámý zvuk.
Okny dovnitř pronikal hrozivý hluk: dunění bubnů,
pravidelný rytmus pochodujících holínek, z dálky bylo slyšet
skandování. Utíkala jsem k oknu a uviděla, jak do
Bratislavy v pevně vyrovnaných řadách pochoduje německá armáda.
Zpívali: „Denn heute gehört uns Deutschland und Morgen die
ganze Welt“. (Dnes nám patří Německo, zítra celý svět.)
Naše chůva Maria přiběhla do jídelny, a když uviděla
Němce, roztančila se radostí. Lehce šilhavé oči jí zvlhly emocemi.
„Tak jsem se toho velkého dne přece dožila,“ křičela nadšeně
a pěst měla vztyčenou v jakémsi vítězném pozdravu.
Byla jsem zmatená. Chůva, se kterou jsem sdílela pokoj,
byla nadšená, zatímco mí rodiče, kteří ji zaměstnávali, byli
zděšeni. Nevěděla jsem, co si mám myslet.
* * *
Byla tu varovná znamení. V roce 1938 se u našich dveří
objevili rodiče Mutti, Johanna a Leopold, se svými dcerami
Erzi a Arankou. Neměli peníze ani zavazadla. Vystěhovali je
z domu v Mattersburgu a oni se vydali do Bratislavy.





O několik dní později přijel Max, starší bratr Mutti, se svou
ženou Roszi. Byl rozzlobený. Nenáviděl Bratislavu a říkal
Papa: „Jeno, tady nás nenávidí stejně, jako nás
nenáviděli v Rakousku. Musíme se odstěhovat do Palestiny dřív, než
bude pozdě.“
Otec přikývl a dal Maxovi a Roszi peníze na cestu do Haify.
Byla jsem zmatená. Proč odjíždějí, a my zůstáváme? Pokud
to bylo příliš nebezpečné pro Maxe a Roszi, tak to určitě bylo
příliš nebezpečné i pro nás!
Začala jsem slýchat příběhy o Židech, které zbili na ulici.
Naši sousedé, a dokonce i naši přátelé se k nám nejen obrátili
zády, ale vyjadřovali vůči nám hlubokou nenávist, jako
bychom ani nebyli lidé. Když jsem pozdravila kamarády, s nimiž
jsem si ani ne před měsícem hrála v parku, odvrátili se, jako
by mě neznali. Chtělo se mi křičet: „Jsem jedna z vás! Mí
rodiče a prarodiče se tu narodili!“ Najednou se naučili jak nás
nenávidět.
Maxovi a Roszi trvalo několik týdnů, než začali v Tel Avivu
nový život. Papa psal Maxovi a žádal ho, jestli by mohl
podpořit cestu rodičů Mutti do Palestiny. Roszi tu odpovědnost
kategoricky odmítla, takže bylo na nás, abychom se starali
o rodiče Papa i Mutti. Jako nejstarší dcera jsem o ně většinou
pečovala já, uklízela jsem jim, dohlížela na jejich zdraví a
nosila jim jídlo.
V noci jsem ležela v posteli a představovala si strýce Maxe
a Roszi v Tel Avivu. Zlobila jsem se na ně. Na všechny. Často
jsem si říkala, co asi strýc Max myslel tím „než bude pozdě“.
O kolik horší to mohlo být?





* * *
Tři dni po obsazení začaly ulicemi Bratislavy pochodovat
Hlinkovy gardy, slovenská obdoba SS, a zatýkaly a
zastrašovaly Židy.
Byl slunečný jarní den, ale já ležela v posteli se záškrtem.
Uslyšela jsem bouchání a křik v bytě prarodičů. Vylezla jsem
z postele, abych našla Mutti a zeptala se jí, co se děje. Stála
v předsíni a vypadala vyděšeně.
Najednou se dveře našeho bytu rozletěly a dovnitř vrazila
banda mladých mužů z Hlinkových gard. Pod rameny drželi
Pres Opapa a jeho tvář byla pokryta krví. Hodili ho na
podlahu. „Tohle se vám stane, když se nebudete chovat jaksepatří,“
křičeli. Pak odešli.
Pomohly jsme Pres Opapa na nohy a odvedly ho do
koupelny, abychom ho umyly. Řekl nám, že mu gardisté vpadli do
bytu a zmlátili ho před Pres Omama. Vyrazili mu přední zuby
a než ho odvlekli nahoru k nám, omotali mu kolem krku jeho
zlaté kapesní hodinky.
O pár dní později, ještě pořád jsem byla nemocná, vnikli
gardisté do našeho bytu znovu a tentokrát zatkli Papa.
Pozavírali mnoho prominentních a bohatých členů židovské
komunity a drželi je ve vězení kvůli výkupnému.
Mutti byla najednou sama. Musela obstarat dům plný svých
nejbližších a vyrovnat se s hrůzou ze zatčení manžela. Byla
zvyklá, že se Papa staral o všechno, ale teď byla za jeho život
odpovědná ona.
Příští den Mutti vstala brzy, připravila nám snídani a
oblékla si nejlepší šaty. Když vycházela ze dveří, všimla jsem si, že





nemá šejtl. Chtěla jsem se jí zeptat proč, ale něco mě zastavilo.
Byla jsem zmatená, protože z jejích pohybů vyzařovalo
zlověstné napětí.
Mutti hledala kupce na dům, který jsme vlastnili v centru
města, na obchod Papa, ale šejtl si nevzala, aby nevypadala
příliš židovsky. Neměla moc smysl pro obchodování a vůbec
netušila, jakou má obchod cenu, ale díky vůli a přirozené
inteligenci – a také z nutnosti – se jí podařilo prodat budovu za
slušnou cenu. Mutti pak za utržené peníze podplatila SS a otce
propustili. Měli jsme štěstí. Mnohé z těch, kteří byli v oněch
dnech zatčeni, poslali do Dachau a jejich rodinám se později
vrátil jen jejich popel.
* * *
První týden po invazi byl nejhorší v mém životě. Jako bych
jedné noci usnula šťastná a v bezpečí na Palisádách 60 a ráno
se probudila do noční můry.
Během prvního týdne jsem viděla, jak Pres Opapa zmlátili,
Papa zavřeli a Mutti se naprosto změnila. Během onoho týdne
jsem přestala být dítětem a navždy ztratila svou nevinnost.
Nevzpomínám si, že bych před někým brečela, ale můj
vnitřní svět byl plný neustálého a zmateného pláče. Nikdy už
nic nemohlo být jednoduché, pokojné a snadné.





Proč jsme neodjeli?
Palisády, Bratislava, 1941
Moje sestra Renata se narodila v březnu 1941. Bylo to sladké
miminko a přinášela nám všem spoustu radosti. Širší židovská
komunita v Bratislavě ovšem mnoho radosti nezažívala.
Výnos za výnosem nás zbavoval našich nejzákladnějších práv.
Naše bankovní účty byly zmrazeny, šperky, obrazy a stříbro
včetně našich drahocenných svícnů zkonfiskovali. Museli
jsme nosit ponižující žlutou hvězdu a všechny dluhy, které
u nás kdo měl, byly anulovány.
Tyto události, tato perzekuce mých lidí se staly součástí
sumy faktů, kterým dnes lidé říkají „historie“. Já jsem je
prožívala každý den. Jsou součástí mé paměti. „Historie“ nám říká,
že Němci v Bratislavě perzekuovali Židy, neříká už ale, jaké
to bylo pro devítiletou dívenku, když jí voják vytrhl z rukou
kolo a zabavil ho a její otec musel jen bezmocně přihlížet. A to
všechno z důvodů tak hrozných, tak podlých a nelidských, že
je dceři vůbec nedokázal vysvětlit, a sobě tím méně.
Proč jsme neodjeli? Ta otázka se vznáší nad oním obdobím
mého života jako temný mrak. Byl Papa slepý k tomu, co se
dělo kolem něj? Byly doby, kdy jsem si myslela, že šlo právě
o tohle.
Jednou se Kurti vrátil ze školy s modřinami kolem očí
a pořezanou pusou. Když Papa přišel domů, běžel k němu
a řekl: „Papa, po cestě do školy mě zmlátili.“ Papa vypadal





rozzlobeně, ale odpověděl: „Kurti, to byl ojedinělý incident.
Zítra půjdeš do školy jako vždycky a všechno bude v
pořádku.“
Příští den jsem Kurtiho tajně sledovala. Šla jsem asi sto
metrů za ním, takže si mě nevšiml. Když zabočil do malé aleje,
uviděla jsem, jak na něj čeká skupina Hitlerjugend. Otočil se
a chtěl utéct, ale dohonili ho, obstoupili, povalili na zem a
kopali ho do žeber a obličeje. Pak mu vzali brašnu a její obsah
rozházeli po celé ulici.
Nakonec ho nechali být a odešli. Kurti tiše vstal, posbíral si
věci, nasadil čepici a pokračoval v cestě do školy, přesně jak
mu otec nařídil.
Utíkala jsem domů a řekla rodičům, co jsem viděla. „Tohle
je pro nás jen špatná doba,“ řekl Papa. „Zlepší se to.“
* * *
Předseda slovenské vlády Vojtěch Tuka chodíval na dlouhé
procházky po Štefánikově ulici, která byla kolmá na Palisády.
Byl to katolík a velký obdivovatel Hitlera.
Jednou jsem šla domů Štefánikovou, a protože jsem se
snažila schovat ponižující žlutou hvězdu, držela jsem si ruku na
prsou.
Náhle jsem si všimla, že proti mně jde Tuka. Poznala jsem
ho, neboť jsem ho mnohokrát viděla, jak se prochází v
prezidentském parku naproti našemu domu. S lesklými černými
holínkami a šedým copánkem vypadal hrozivě. Proč na mě
zírá? říkala jsem si. Třeba si to jen představuju? Ale kdepak,
všiml si, co se pokouším zakrýt.





Když došel na tři kroky ode mě, oba jsme se zastavili a
chvíli se jeden na druhého dívali. Měl v očích cosi nenávistného,
co mě úplně ochromilo.
Najednou mě popadl za paži a odtáhl ji tak, aby byla hvězda
jasně vidět. Celá jsem se roztřásla. Přitáhl si mě blíž a
holínkou mě kopl do břicha. Vyrazil mi dech a já spadla na zem.
Stál nade mnou a křičel: „Ty malá Židovko, teď můžeš vstát.
Ať tu tvou hvězdu každý pěkně vidí.“ Kolemjdoucí se
usmívali a souhlasně přikyvovali.
Naskočila jsem do tramvaje, která zrovna projížděla kolem,
a posadila se. Úplně jsem přitom zapomněla, že Židé
nemohou ve veřejných dopravních prostředcích sedět. Starší žena
naproti mně okamžitě vyjekla: „Podívejte se, jak si ta židovská
holka sedá. To je ale drzost. Vypadni.“ Rychle jsem se
postavila, ale ostatní cestující se k ní připojili a vyháněli mě z
tramvaje ven.
Je těžké téhle historce uvěřit? Svým způsobem je skutečně
k neuvěření. Ale proč by měla být uvěřitelná? Byla to doba,
kdy se nemyslitelné stalo realitou. Je uvěřitelné, že v téže době
byli Židé posíláni v přeplněných vlacích do plynu?
* * *
Byl Papa k naší perzekuci slepý? Ne. K utrpení, které jsme
prožívali, nemohl být slepý nikdo. Papa byl zásadový muž
a jako vždycky se snažil najít řešení.
Byl příliš prozíravý a inteligentní, než aby ho – pokud šlo
o záměry nacistů – mohl někdo obvinit z krátkozrakosti.
Pokud by byl slepý, nedokázal by okamžitě zařídit, aby sestry





Mutti a jeho zaměstnanci odpluli do Palestiny. Nezačal by ani
pracovat v obchodě za pultem, kde se mohl setkávat se
zákazníky a získávat tak kontakty, které se mu mohly hodit, kdyby
potřeboval ukrýt svou rodinu.
Když sestry Mutti dorazily do Palestiny, poslaly nám
dopis, v němž popisovaly, jak byla jejich cesta obtížná. Loď byla
přeplněná, lidé nedostávali pořádně najíst, stav nemocných
se ještě zhoršil a málem se potopili. V tom okamžiku si Papa
uvědomil, že jeho stárnoucí rodiče by cestu do Palestiny nikdy
nezvládli.
Existují jisté principy, které nelze porušit, jinak by život už
nemělo cenu dál žít. V Bratislavě jsme zůstali kvůli oddanosti
Papa jeho matce a otci. Kdybychom odjeli, uvalil by na sebe
nesnesitelný pocit viny. To je odpověď. Zůstali jsme a věci se
zhoršily.





Ztráta
Judengasse, Bratislava, zima 1941
Když začal v roce 1941 padat sníh, otci Mutti diagnostikovali
rakovinu plic. Poslali ho do židovské nemocnice na druhém
konci města a my jsme ho s Mutti jezdily navštěvovat.
Jednou odpoledne jela Mutti za otcem sama. Věděl, že smrt
se blíží, a měl jedinou poslední prosbu: „Mám hroznou chuť
na červené jablko,“ řekl jí.
O pár dní později jsme šly s Mutti po městě. Najednou se
zastavila u stánku, kde byly vystaveny hromady krásných
jablek a toužebně se na ovoce zadívala.
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
„Papa chce jablko, ale nemám dost peněz, abych mu ho
koupila a ještě nám zbylo na tramvaj do nemocnice. Jestli mu
ho chceme přinést, budeme muset jít pěšky.“
Tehdy bylo pro Židy nebezpečné chodit po ulicích, ale my
si stejně vybraly jablko a dlouhou cestu pěšky. Poslední
přání dědečka Kerpela, tak skromné poslední přání, bylo splněno
a on krátce nato zemřel.
* * *
Po dědečkově smrti jsme všichni propadli hlubokému smutku,
ale nejhůř na tom byla jeho manželka Johanna. Svěřila se mým
rodičům, že by ráda odešla někam, kde by mohla zemřelého





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její
plné verze je možné v elektronickém obchodě
společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist