načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hvězdoměnci - Julie Nováková

Hvězdoměnci

Elektronická kniha: Hvězdoměnci
Autor:

- Edice "Evropská space opera". - Vítězství za ztrátu reálné moci, poznání za libru sladkých vzpomínek, svobodu za lež... Kdo by nepřistoupil na těžký obchod, když je v sázce tolik? ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 278
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6272-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Lidské osídlení se zmítá v politických roztržkách vyvolaných válkou mezi Nytthemem a Novou Hanojí, byly objeveny první přímé důkazy existence dávné civilizace schopné vytvářet mezihvězdné tunely a lidstvo se dost možná nachází na pokraji zjištění, jak si podobnou technologii osvojit samo. Celeste Hewittová se pohybuje na tenkém ostří mezi zhroucením a konečným porozuměním teorii, která by mohla odstartovat novou éru lidské historie. Touží po ní víc než po čemkoli jiném, jiní - včetně její vlastní simulace - však její posedlost nesdílejí. Někteří jsou odhodláni naopak udělat vše pro to, aby neuspěla... Posedlost se stává společným jmenovatelem pro snahy téměř všech, kdo sní o budoucnosti lidstva. Právě o ni se teď hraje a zdá se, že vítěz bere vše. Tilde s Lennoxem a Arthurem pouze chtěli přežít a vrátit se domů. Karty jim však byly rozdány a hrát musí také - a kdo říká, že váhavý hráč nemůže vynést rozhodující trumf? Pozadu nemůže zůstat nikdo, ať už je člověk, Přeměněný, anebo chytrý software. Třetí kniha space-operní série Blíženci přináší lidstvu boj o technologii, umožňující stavět mezihvězdné tunely.

Popis nakladatele


Edice "Evropská space opera".

Vítězství za ztrátu reálné moci, poznání za libru sladkých vzpomínek, svobodu za lež... Kdo by nepřistoupil na těžký obchod, když je v sázce tolik?




Lidské osídlení se zmítá v politických roztržkách vyvolaných válkou mezi Nytthemem a Novou Hanojí, byly objeveny první přímé důkazy existence dávné civilizace schopné vytvářet mezihvězdné tunely a lidstvo se dost možná nachází na pokraji zjištění, jak si podobnou technologii osvojit samo. Celeste Hewittová se pohybuje na tenkém ostří mezi zhroucením a konečným porozuměním teorii, která by mohla odstartovat novou éru lidské historie. Touží po ní víc než po čemkoli jiném, jiní - včetně její vlastní simulace - však její posedlost nesdílejí. Někteří jsou odhodláni naopak udělat vše pro to, aby neuspěla...

Posedlost se stává společným jmenovatelem pro snahy téměř všech, kdo sní o budoucnosti lidstva. Právě o ni se teď hraje a zdá se, že vítěz bere vše. Ovšem Tilde s Lennoxem a Arthurem pouze chtěli přežít a vrátit se domů. Karty jim však byly rozdány a hrát musí také - a kdo říká, že váhavý hráč nemůže vynést rozhodující trumf? Pozadu nemůže zůstat nikdo, ať už je člověk, Přeměněný, anebo chytrý software.

A všichni si kladou tutéž otázku, jejíž odpověď lidstvo touží znát už po staletí: Jaké zázraky čekají na objevení za hranicemi Lidského osídlení?

Závěrečný díl trilogie.



(cyklus "Blíženci", kniha třetí)

Zařazeno v kategoriích
Julie Nováková - další tituly autora:
 (e-book)
JFK 034 Bez naděje JFK 034 Bez naděje
Blíženci 1 - Prstenec prozření Blíženci 1
Terra nullius Terra nullius
Blíženci 2 - Elysium Blíženci 2
Světy za obzorem (Sbírka povídek) Světy za obzorem (Sbírka povídek)
 (e-book)
Světy za obzorem Světy za obzorem
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Julie Nováková

HVĚZDOMĚNCI

Copyright © 2015 by Julie Nováková

Cover © 2015 by Jakub Javora

via Books and Cards – Agentura Nemesis

For Czech Edition © 2015 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978­80­7456­273­0 (PDF)


Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2015

Julie Nováková

Hvezdomenci

cyklus „Blíženci“

kniha tretíˇ

ˇˇ


http://www.julienovakova.com/cs/

http://www.brokilon.cz

https://www.facebook.com/brokilon

Edice

„Evropská space opera“

v nakladatelství Brokilon

Jan Hlávka, Jana Vybíralová: Algor

1. Mráz a hry

2. Tenký led

3. Pomníky zimy * Julie Nováková: Blíženci

1. Prstenec prozření

2. Elysium

3. Hvězdoměnci Pavel Obluk: Kra Robert Pilch (ed.): Capricorn 70 Aleš Pitzmos: Světlo pulsaru Jaga Rydzewska: Atalaya

1. Válečníci *

2. Hvězdný oceán *

3. Ušlechtilé příměří *

* připravujeme


5

Úvod

Lidské osídlení se zmítá v politických roztržkách vyvolaných válkou mezi Nytthemem a Novou Hanojí. Byly objeveny první přímé důkazy existence dávné mimozemské civilizace schopné vytvářet mezihvězdné tunely a lidstvo se dost možná nachází na pokraji zjištění, jak si podobnou technologii osvojit samo...

Elysijská kyberneuroložka Celeste Hewittová se snaží prohloubit komunikaci s Castorem a Polluxem, dvěma natolik znetvořenými a odlišně se vyvíjejícími bytostmi, že už je lze stěží nazvat lidmi. Právě oni jsou díky svým odlišnostem schopni přemýšlet v intencích zapovězených normálním lidem a podle záznamů Měnitele Basila Leontia, jenž je za značného úsilí udržel při životě, i popsat způsob, jak ze svinutých rozměrů v Calabiho-Yauových varietách stvořit nové časoprostorové tunely mezi hvězdnými soustavami. Kompletní záznam jejich zjištění však neexistuje – Leontius jej buď sám zničil, nebo ukryl natolik dobře, že ani elysijská tajná služba jej nedokázala získat.

Adalberto Cambiaro o tom ví své. Leontius by nikdy tak cenné informace nezanechal někde, kde by mohly být snadno nalezeny. Existuje však místo obtížně dosažitelné pro kohokoli z Lidského osídlení – Země, jako jediná přímo nepropojená s ostatními osídlenými světy tunely. Na dlouhou cestu v hibernaci se tam z důvodu Cambiarova vydírání vydali Tilde Janssenová, Arthur Mikhailo a Bartholomeus Lennox, zatímco Cambiaro si jako pojistku ponechal u sebe jejich přítele Bernelliho. Obří loď Vespucci je již na cestě zpět ze Země a oni jsou i se získanými informacemi na palubě – jaké odpovědi ovšem zašifrovaná data skrývají?

A budou Leontiovy záznamy lidstvu vůbec k něčemu užitečné ve světle nedávných nálezů na Jitřním poslu, jablku sváru mezi Novou Hanojí a Nytthemem? Khong Lo může být pozůstatkem Hvězdoměnců a také prostředkem k vytváření tunelů – jen kdyby mu někdo dokázal porozumět a naučil se ho ovládat... Ronnie Callahanová tomu možná byla na dosah – jenže ji to stálo život.

Nálezem Khong Lo vyletěly sázky v konfliktu Nové Hanoje a Nytthemu do astronomické výše. Najednou se ve válce hraje o mnohem víc než jen o novou planetu k osídlení... a toho plánuje využít Elysium vedené kancléřem Pricem. Jeden trumf v podobě Hewittové a Castora s Polluxem již v rukou drží. Dostat do nich Jitřního posla je nyní prioritou číslo jedna.

Nová Andalusie zůstává stranou sporů, které hýbou většinou Lidského osídlení. Právě tam se ovšem může nacházet další střípek mozaiky – lidmi vytvořená loď, která však byla prokazatelně upravena lidem dosud nedosažitelnými prostředky. Amelia Valdezová a její tým zatím pečlivě tají zjištění, že „vajíčko“ by mohlo být schopno cestovat mezi hvězdami, aniž by k tomu potřebovalo stabilní Calabiho-Yauovy tunely. Jak ale funguje – a dokážou ho někdy pochopit, či dokonce využít, a postavit další podobné lodi?

Všichni kromě Amelie si kladou ještě jednu otázku: Je to vůbec bezpečné?

A nečeká za hranicemi Lidského osídlení místo bezpočtu nových světů ke kolonizaci spíše něco, s čím by se nikdo rozhodně setkat nechtěl?

Prolog

„Podle nejnovějšího propočtu budeme při současné rychlosti za devatenáct hodin u cíle. Mám již zapojit zpětný tah?“

Kapitán Hansen se zavrtěl v křesle, které jej těsně obemykalo a chránilo před důsledky vysokého přetížení. „Ještě ne. Čekejte na můj rozkaz.“

„Ano, pane.“

Lehký křižník Sigurd vedl eskadru dvaceti lodí již čtvrtým týdnem po široce obloukovité dráze od ústí tunelu k Aliette, trpasličí planetě na samém okraji vnitřní části soustavy Nové Hanoje. Po většinu cesty pokračovala skupina vpřed jen setrvačností; motory lodi se zapojovaly pouze občas ke korekci dráhy.

Cíl byl ovšem už velice blízko; aby se okolo neprohnali rychlostí příliš velkou na vyslání automatických lodí, útočných sond a torpéd, museli by už teď začít brzdit na hranici přetížení únosného pro posádku.

A kapitán stále ještě nevydal příslušný rozkaz.

První důstojník se o několik hodin později odvážil znovu přednést téma brzdění.

„Ještě ne,“ dostalo se mu odpovědi.

Jeho neklid rostl. Nemohl ale vůbec nic dělat, nechtěl-li porušit rozkazy – a to by v žádném případě neudělal.

V zásadě by si nemusel dělat starosti – nemohl nic změnit.

Tahle myšlenka mu ale na klidu příliš nepřidávala.

„Připravit se k brzdění,“ nařídil Hansen krátce nato a pak: „Zahajte fázi zpomalování.“

Sigurd postupně začal vyvíjet zpětný tah. Gelovitá křesla těsně obemkla posádku. Nany v jejich útrobách dostaly příkaz ke spěšné tvorbě hmoty podobné aerogelu, rychle vyplňující tělní dutiny. Zároveň dopovaly členy posádky lokálními anestetiky, ale i tak by se někteří svíjeli bolestí, nebýt sevření křesel.

Stav, v němž se nacházeli, byl nedohlédnutelně daleko od běžného vědomí; loď je ovšem napumpovala pečlivě nakalibrovanou směsí analgetik a stimulantů zároveň, aby byli schopni relativně racionálně uvažovat a nebyli zatěžováni nepohodlím přetížení.

A nepohodlí bylo slabé slovo. Blížili se k deseti gé a jejich těla drtila síla, která by je bez podpory křesel, v nichž teď už leželi, aerogelu a augmentací při delším trvání zabila.

K cíli se ovšem stále ještě blížili závratnou rychlostí.

Jakmile se dostali pod práh, kdy už mohli s dostatečně malou odchylkou zaměřit střely, vypustili první salvu.

Jednoduché kinetické střely i naváděná torpéda se slétly na stovky kilometrů široký a kilometry hluboký kráter, který dominoval k nim přivrácené polokouli Aliette.

Druhá salva, nařídil Hansen teď už myšlenkově přes implantát. Přetížení přesáhlo třináct gé; mluvení by bylo fyzicky nemožné.

Loď jeho rozhodnutí schválila; propočet ukazoval, že většina střel by měla zasáhnout cíl. „Evakuovat, honem! Pohněte sebou!“ řval novohanojský seržant. Mariňáci se snažili co nejrychleji vyklidit základnu, ale seržantu Trangovi bylo už teď nad slunce jasné, že nemají šanci to stihnout. Budou mít štěstí, pokud unikne alespoň čtvrtina personálu. Trang věděl, že on tu zůstane až do samého konce a tím pádem do jisté smrti, ale s tím byl smířený; nebo spíš neměl ani čas o tom uvažovat a prostě dál dělal svou práci.

Automatické lodi, obranné stanice na stacionární oběžné dráze nad základnou i bodová obrana samotného konstrukčního areálu na povrchu dělaly, co mohly, aby zničily většinu střel.

Implantát napojený na síť stanic i budov a další jednotky seržantovi sděloval, že jedna z konstrukčních a dokových stanic obíhajících Aliette byla právě zničena. Další byla vážně poškozena. Povrch zatím odolával, ale Trang si nedělal žádné iluze o tom, že vydrží.

Druhá salva kinetických střel se rychle a neodvratně blížila a bylo jich příliš mnoho na to, aby je již oslabený obranný systém zachytil všechny. Stačilo několik málo, aby byla většina osídlení Aliette proměněna v prach a trosky rozeseté po nových kráterech.

A ti bastardi už jsou jen tři sta tisíc kilometrů odsud! Trang zaťal zuby. Rád by si před smrtí dopřál alespoň uspokojení z toho, že útočníci draze zaplatí, ale při jejich rychlosti je žádná z lodí bránících Aliette neměla nejmenší šanci dostihnout – a podle zpráv na okraji oblaku informací v jeho implantátu Nytthemané dokonce začali zrychlovat. Už teď seržant Trang věděl, že uniknou se žádnými nebo minimálními ztrátami. Na více využívaný, lépe bráněný svět by útok typu „udeř a uteč“ nepoužili, ovšem Nová Hanoj si nemohla dovolit poslat větší část flotily k Aliette...

„Pohněte kostrou!“ zakřičel a nevybíravým gestem popohnal civilní i armádní personál utíkající k únikovým modulům.

Ten výkřik se stal seržantovou poslední větou. Kdyby býval měl možnost si vybrat, nejspíš by u těchto slov zůstal, ostatně celkem shrnovala jeho životní postoje. Novohanojci se urputně bránili – kinetická energie vyslaných těles byla ovšem obrovská a i většina úlomků ze zničených zbraní stále s ničivou silou mířila do kráteru, aby v něm stvořila nové. Nebyla tu atmosféra, která by je zbrzdila a kde by se rozpadly na prach.

Stejně tak se sondy a lodi hlídkující v okolí pustily do Sigurda a jeho formace – ale téměř nic nezmohly. Nytthemané se navzdory zpomalení nutnému pro míření prořítili okolo takovou rychlostí, že je žádná z novohanojských zbraní nemohla dostihnout.

Hansen se v duchu usmíval; v reálu měl koutky úst jen stažené do děsivého šklebu přetížením. Teď už ale zase přestávali zpomalovat a brzy zmizí s nízkým zrychlením pryč.

Narychlo pořízené snímky ukazovaly, že naprostá většina novohanojských zařízení v kráteru byla minimálně těžce poškozena, ne-li zničena za vzniku řady menších kráterů. Celá jedna loděnice produkující denně nové a nové automatické lodi a sondy, nejpoužívanější zbraně v téhle válce. A Nová Hanoj je nutně potřebovala s tím, jak byly stroje střežící tunel v soustavě Jitřního posla soustavně ničeny průběžnými nytthemskými útoky vedenými převážně také samotnými stroji. Půda pro útok vedený spíše loděmi s lidskou posádkou, podobně jako zde, byla ovšem již připravena.

Novohanojci dostali ránu, z níž se budou vzpamatovávat nejméně půl roku.

Tolik času před jistým koncem války už ale nedostanou.

*


11

Mezitím, osm světelných let od jablka sváru Lidského osídlení, malý shluk asteroidů pokojně pokračoval na cestě nezměrným prostorem své hvězdné soustavy. Jeho pouť měla zanedlouho skončit v lokálním kataklyzmatu, bezvýznamném z hlediska planety dopadu i lidí využívajících tuto obří planetu. Jedinou obětí zkázy se tak stanou samotné asteroidy.

Něco ale bylo jinak než obvykle. Něco číhalo uvnitř, v tichosti a absolutním poklidu, a čekalo na signál. Pokud žádný nedorazí, to, co se skrývalo uvnitř každého nevelkého asteroidu, zanikne při pádu těles do atmosféry ledového obra.

Pokud ale přeci jen bude signál zachycen, zařízení skrytá v každém z asteroidů se probudí a ochrání to, co číhá ještě hlouběji, před žárem při průchodu atmosférou... a pak možná nebude kataklyzmatu úplně konec.

1.

Nemyslíš, že bys na ně konečně měla zatlačit?

Celeste Hewittová se snažila potlačit hlas ve své hlavě, ale pokud nechtěla pozastavit činnost implantátu, nešlo to. Musela si na svou novou podivnou existenci zvyknout.

Zvykala si na ni už druhým měsícem a pořád ten hlas nepřijala za svou součást.

„Jsi v pořádku, Celeste?“ vzhlédl k ní kolega Youssef Naderi.

„V naprostém,“ přikývla.

No vidíš. Tak proč je problém přitlačit na Castora? Nebo Polluxe? Zvládneš to. Vím to. Znám tě lépe než kdokoli jiný.

Hewittová o tom trochu pochybovala. Hlas znal její já před několika lety. Přesněji řečeno, hlas byl jejím já před lety. Sice pouhou simulací, ale velmi dovednou simulací. Jak by také ne, když ji vytvářela ona.

„Zahajme další ponor,“ řekla současná Celeste a ulehla na měkkou pěnovou podložku.

Youssef jí zavedl kanylu a podíval se na monitor jejích životních funkcí. John Smith neúnavně sledoval každý jeho krok jako pokaždé od doby, kdy mu vedení ponorů předal nazpátek. Naderi se stejně neúnavně snažil jeho dozor ignorovat.

„Měli bychom ještě počkat,“ řekl teď. „Jedla jsi ráno vůbec něco? V tomhle stavu bys mohla při náročnějším ponoru zkolabovat.“

„Zvládnu to. Jako vždycky.“

„Co když jednou...“

„Poslechněte ji,“ vložil se do rozhovoru Smith.

Naderi se zatvářil starostlivě. Tvářil se tak skoro od samého počátku jejich práce na Argu a jí už to začínalo pořádně jít na nervy. Ale nic na to neřekla; už se jí to nezdálo důležité. Youssef, Andy, Smith... nikdo z nich nebyl skutečně důležitý.

Teď míří za úplně jinými lidmi. Tedy... pokud se za lidi vůbec dají pokládat. Nové prostředí Celeste obklopilo a Celeste se téměř okamžitě napojila na Polluxe – a nejspíše zároveň i na Castora, podle vizualizace jejich mozkové aktivity. Simulovaná Celeste by se usmála, kdyby měla jak. Lepší se, co říkáš? Každý jejich pokus je složitější a zajímavější... nebo je to tvá zásluha. Měníš se – a měníš i je.

Během ponoru zůstaň inaktivní. Jsou zvyklí na mne, pomyslela si Celeste a její druhé já poslušně utichlo, možná spíš ze zvědavosti než z nějakého vědomí podřízenosti. Pokud bylo jako ona, nikdy si nenechalo od nikoho poroučet, pokud v tom nespatřovalo vlastní zájem.

Hewittová vnímala změny ve vesmíru kolem sebe. Jako by měla oproti člověku hned několik smyslů navíc, byla nyní v představách posílaných jí Polluxem a Castorem schopna „vidět“ strukturu časoprostoru včetně nepatrných Calabiho-Yauových variet a cítit každou zákonitost jejich fungování.

A dnes cítila, že něco je jinak.

Úplně jinak...

Natáhla se tmou k Polluxovi, aby zjistila co; nedokázala to sama dešifrovat, mátlo ji to.

Všechno je špatně. Takhle to přece nemůže fungovat, vždycky předtím jsem vnímala... jinak. Kdyby cítila své fyzické tělo, udělalo by se jí nevolno. Najednou měla pocit, že se vše kolem ní hroutí a ona se propadá do nicoty. Ne, hůř než propadá, celý prostor kolem ní ztrácí původní rozměry a ona s ním.

Zničehonic noční můra přestala. Ještě otřesená Hewittová vyhledala ve vesmíru simulace jejích tvůrců. Obou. Díky implantátu mohla doslova vidět, jak Pollux i Castor překypují aktivitou. Tentokrát se jeden nesnažil vyrovnat druhému, ani obyčejně nekomunikovali. Takhle aktivní je oba dva zároveň ještě nepoznala.

Věděla, že dnes ji čeká zlom – ale pozitivní, nebo negativní? Jak dlouho vydrží Blíženci takovou zátěž?

Musí rychle pochopit, co se jí snaží ukázat. „Neměli bychom změnit koncentraci stimulantů?“ otázal se Naderi trochu přiškrceným hlasem. Elektroencefalogram Hewittové se teď prakticky ze vteřiny na vteřinu rapidně měnil. A Naderi už si během svého pobytu v Iolku zvykl na ledacos, ale tohle bylo nové – a nebezpečné.

„Ne,“ odvětil jednoduše Smith.

„Riskujete Celestino zdraví. Pokud se jí něco přihodí, nic už nezjistíte, bez ní je tenhle projekt mrtvý... už jednou zkolabovala – co když se to stane zase, a tentokrát se neprobere?“

Naderi měl velmi silný pocit dejà vu. Oprávněně; podobnou

konverzaci se Smithem vedl už mnohokrát. Téměř pokaždé se

stejným výsledkem.

I nyní se zážitek opakoval.

„Ne. Toto je cesta, jak dojít k výsledkům co nejdříve.“


15

„Musíme k nim dojít co nejdříve?! Copak někam spěcháme?“

Za to si vysloužil pouze Smithův znepokojivý, zkoumavý pohled. Naderi byl neodbytný jako obvykle. Kdyby nepotřebovali jeho znalosti a kdyby nebyl dlouholetým dobrým přítelem doktorky Hewittové, Smith by ho nejraději z projektu vyškrtl. Občasné projevy naivity a hloupé otázky nevadily tolik jako nespolehlivost. A Smith ho za velmi nespolehlivého člověka považoval. Což mu dělalo starosti.

Možná mu částečně křivdil; možná to vůbec nebyl Naderiho typický charakterový rys. Smith neměl pochybnosti o tom, že vůči něčemu a někomu může být Youssef Naderi nadmíru spolehlivý.

Jen ne vůči němu.

A proto se samozřejmě nesměl dozvědět nic o tom, proč jejich výzkum tak spěchá. O tom, že pokud Novohanojci prohrají svou dosud velmi neúspěšnou válku, cesta Elysijců k tomu, jak uplatnit pracně získávané výsledky, by se mohla nadlouho uzavřít.

*

„Slyšel jste o tom, že Nová Hanoj zřejmě prohraje válku o Jitřního posla, milý příteli?“

Tibbito Bernelli roztržitě zavrtěl hlavou. Málokdy měl přehled o nejnovějším dění ve světě; ačkoli měl pad napojený na několik zpravodajských zdrojů, téměř nikdy je nevyužíval, byl pohroužený do vlastního, docela odlišného světa.

Muž, který se prakticky nemohl o situaci venku zajímat více, Adalberto Cambiaro, zjišťoval, že je mu Bernelliho společnost příjemná i z toho důvodu. Geniální, ale zoufale nesamostatný fyzik byl zřejmě nejnevinnějším a nejméně sobeckým člověkem, s jakým se Cambiaro kdy setkal. I proto ho vždy bavilo s ním promlouvat o politice, válkách, obchodu, skrývaných šarvátkách... Bernelli byl občas naivnější než malé dítě – a proto neocenitelný společník. Dokázal se na věci dívat z úhlů, jaké Cambiarovi zdaleka nebyly přístupné. Občas to bylo užitečné a především velmi osvěžující.

„Říkají, že Novohanojcům zbývá maximálně měsíc – jeden nebo dva další útoky, a skončili.“

„Kdo to říká?“

Cambiaro se pousmál. „Dobrá otázka. Zejména reportéři, kteří nejsou placení Novohanojci. Ale... kupodivu i zpravodajské kanály Elysia s Argem a Zlatého pahorku se drží zpátky. Vím, není to příliš překvapivé, tyto světy mají k Nové Hanoji mnohem blíž než k Nytthemu, ale přesto... obzvlášť zdrženlivost elysijských politiků ohledně válečné situace je zvláštní. Skutečně to totiž vypadá na jasný výsledek. Možná už jen vidím potíže, kde nejsou, ale mám pocit, že Elysiu o něco jde. Má milá Laura bohužel nezůstala na Poslu tak dlouho, jak by se hodilo, ale i tak jsem se doslechl o objevu něčeho zvláštního. Něčeho, co možná patřilo Hvězdoměncům. A pokud je ta informace natolik špatně utajená, že prosákla až ke mně, Elysijci toho určitě vědí mnohem více. A vědí-li to Elysijci, kteří mají doktorku Hewittovou se syny drahého Basila... kdo ví, o co jim v souvislosti s Novou Hanojí jde.“

Zdálo se, že Bernelli jeho úvahy nestíhá sledovat. Alespoň jsme se ocitli v podobné situaci, jako když mi on vypráví o svých domněnkách ohledně tunelů v Calabiho-Yauových prostorech, napadlo Cambiara.

Vzato kolem a kolem, byli si navzájem velmi užiteční. On Bernellimu poskytoval veškeré potřeby a prostředky k bádání (což vzhledem k převážně teoretické podstatě jeho práce nebylo ani obtížné), fyzik jemu na oplátku umožňoval trochu lepší porozumění tunelům zanechaným v prostoru desítek světelných let Hvězdoměnci – a tím snad i pochopení, proč se jeho kolega, občas přítel a občas nepřítel Basil Leontius, obával podobných poznatků zprostředkovaných jeho výtvory, které Elysijci pojmenovali Castor a Pollux.

Snad na záležitost vrhnou světlo informace, které by Tilde Janssenová s Bartholomeem Lennoxem a Arthurem Mikhailem měli přivézt z Basilova úkrytu na Zemi. Ale než se Vespucci vrátí na Nejzazší hranici a oni se k němu budou moci skrz tunely vrátit, uplyne ještě bezmála půl roku.

Dost dlouhá doba na to, aby se mnoho věcí zvrtlo.

„Příchozí vysílání,“ ohlásil staniční počítač skrz jeho pad.

Cambiaro se zvedl a přešel do vedlejší místnosti. Jak poslouchal přijatou nahrávku, úsměv mu postupně mizel ze rtů.

Přijmout, či nepřijmout novou zakázku? Toť otázka, pomyslel si. Do nejdůležitější místnosti ve svém umělém jeskynním komplexu Cambiaro nikdy Tibbita Bernelliho nepouštěl. Ještě nikdy tam nevstoupil nikdo kromě něj a jednoho z nejpodstatnějších lidí v jeho životě. Ona ale tu místnost neměla šanci vidět dokončenou; už několik let pracovala mimo základnu, nejdříve na Jitřním poslu a nyní na Argu. Už tak dlouho ji neviděl. A ona tak nemohla spatřit čtveřici konstrukcí podobných té, v níž se sama zrodila, hybridy stroje a organismu sestavené z kovu, uhlíkových polymerů a umělé tkáně.

Momentálně byly tři z nich prázdné. Ve čtvrté se v husté tekutině vznášel maličký plod starý teprve několik týdnů. Jeho vývoj nebyl nijak urychlen, a tak zatím budoucího člověka připomínal jen s určitou dávkou představivosti. Relativně jednoduchý úkol; žena si přála novorozené dítě „na míru“, a tak ho pro ni Cambiaro měl. Za necelých osm měsíců bude jeho úkol u konce – a nejsložitější, nejdelikátnější část tvorby nové lidské bytosti už bude mít na starosti někdo jiný.

Cambiaro si na místě nepatrného smotku tkání představil Lauru, jak sledoval její vývoj před už tak dávnou dobou. Svou Lauru.

Ach, Lauro, přitiskl ruku na průhlednou stěnu konstrukce. Kéž bys teď byla tady. Ale monitorování Celeste Hewittové je důležitější; musíš zůstat na Argu, i když se mi to nelíbí.

Cambiarovi bylo zcela jasné, že jen málokdo by byl schopen alespoň vzdáleně pochopit ono zvláštní pouto mezi Měnitelem a jeho výtvorem. Ne člověkem narozeným přirozenou cestou, který si přišel pro některou z menších ilegálních úprav, ale skutečným Přeměněným.

Neviděli roky usilovné práce od probuzení do padnutí únavou, nejdříve pečlivé plánování genetického profilu, na výpočetní kapacitu neskutečně náročné modelování všech možných úprav, precizně řízený vývoj plodu a nakonec výchovu, často tu nejsložitější fázi ze všech.

Cambiaro miloval obtížné zakázky, i když ty nejobtížnější většinou dělal sám pro sebe. Už pro jeho osobní bezpečnost bylo zásadní obklopit se osobami s vysokou inteligencí, extrémně krátkou reakční dobou, velkou fyzickou silou, dokonalou koordinací, slušnou odolností proti většině myslitelných útoků a mnoha zbraněmi proti různým typům protivníků. Velice důležitá byla i absolutní loajalita a stabilní, příjemná osobnost. Na vzhledu záleželo minimálně, ale zrovna ten byl nejjednodušší na naplánování a Cambiaro stejně jako naprostá většina lidí preferoval vizuálně hezké osoby. U všech ostatních vlastností bylo ale příliš mnoho jiných proměnných. Více než na samotné genetické informaci záleželo na epigenetice – navazování dalších látek na DNA a tím usnadnění, zhoršení či úplné zastavení přepisu určitého úseku. A epigenetiku ovlivňovaly prakticky všechny vnější vlivy – teplota, střídání světla a tmy, veškeré chemické látky z prostředí včetně výživy, stimulace smyslů... ani nejlepší Měnitelé, mezi něž se Cambiaro počítal, neměli tyto proměnné zmapované zdaleka tak dobře, jak by si přáli. Čím složitější požadavek, tím větší pravděpodobnost neúspěchu kvůli nějaké maličkosti.

Nejhorší na tom bylo, že většinou ani nešlo zjistit, o jakou maličkost šlo.

Laura byla jeho zázrak, nejúžasnější Přeměněný, jakého kdy stvořil. Piplal se s ní mnoho let. Adekvátní výchova byla pro správný vývoj zásadní; bez ní se i geneticky bezchybný materiál mohl vyvinout v katastrofální neúspěch. Občas si Cambiaro říkal, že je daleko spíše behaviorální než genový inženýr.

Ještě tak půl roku, a vrátí se Janssenová s Lennoxem a Mikhailem. Snad přivezou užitečné informace, které rozhodnou o tom, co s Hewittovou. A pak se mi budeš moci vrátit, zadoufal.

Zatím ho kromě dohlížení na správný vývoj plodu v čísle čtyři čeká vytvarování „společníka“ podle požadavků nového zákazníka. Výčet důležitých vlastností byl směšně krátký. Výsledkem neměl být plnohodnotný člověk, spíše... hračka. Cambiara podobné úkoly mírně znechucovaly – ne kvůli osudu výtvoru, ale proto, že to uráželo jeho vkus.

Už teď věděl, že nabídku přijme. Jednak mu začínaly pomalu docházet prostředky, jednak byla i podobně přízemní zakázka vítaným rozptýlením, i když nepředstavovala velkou výzvu.

Na výzvy si počká, až se monstrózní loď Vespucci vrátí ze své cesty na Zemi.

*


20

Hewittová prudce otevřela oči a nadechla se, jako by se právě vynořila nad hladinu po životu nebezpečném pobytu pod vodou.

Naderi u ní byl okamžitě. „Jsi v pořádku, Celeste?“

Divoce se rozhlížela a zdálo se, že ho vůbec nevnímá. Puls měla zrychlený, i dechovou frekvenci abnormálně vysokou. Za dalších několik sekund se ale zklidnila natolik, aby se zadívala na Naderiho a stále s nepřirozeně rozšířenými zorničkami, navzdory světlu v místnosti, se na něm pohledem zastavila. „Ano,“ dokázala říct nakonec. „Nic mi není. Jsem v naprostém pořádku.“

„Myslím, že nejsi.“

„Při vší úctě, pane Naderi, to snad doktorka Hewittová dokáže momentálně říci sama. Její stav se nyní pohybuje zcela v normálních mezích. Dnes šlo o velmi rychlý přechod z ponoru a ona jej zvládla mimořádně dobře.“

Naderi ostře pohlédl na Johna Smithe.

Pane Naderi. Ani se neobtěžoval použít jeho titul jako obvykle.

„Napij se vody, Celeste. Jsi dehydratovaná.“

Hewittová odsunula nabízenou sklenici stranou a navzdory Naderiho protestům se vyškrábala na nohy.

„Popište nám, co jste dnes zjistila, doktorko Hewittová.“

Nezareagovala ani na Smithe. Vrhla se k padu, rozšířila plochu obrazovky na interaktivní desku stolu a začala psát.

Smith, nahlížející jí přes rameno, se po chvíli začal váhavě usmívat. Andy čekal na Celestin příchod už několik hodin. I když si v duchu stále dokola opakoval, že se o sebe Celeste dokáže postarat a zdržení zřejmě znamená spíše průlom než potíže, nezbavilo ho to starostí a obav. Pocítil úlevu i bodnutí vzteku, když se ozvalo klapnutí dveří.

Nezlobil se na Celeste. To by téměř ani nedokázal. Měl vztek na Smithe, na Měnitele, na elysijské politiky zodpovědné za tenhle šílený podnik – ale nemohl s tím nic dělat, protože nesměl ani naznačit, že ví, co tu jeho partnerka dělá.

Důležitý kyberneurologický výzkum, pomyslel si, to je všechno, co mi k tomu řekli.

„Celeste! Jaký jsi měla den?“

„Hm?“ podívala se na něj bezmyšlenkovitě.

Andy zopakoval otázku a snažil se u toho vypadat uvolněně a bezstarostně, i když se mu útroby svíraly lítostí, hněvem a strachem.

„Náročný. Nicméně zajímavý,“ dodala a už si ho nevšímala.

Drásalo mu srdce, jak se k němu posledních několik měsíců chová. Jako by ji už vůbec nezajímal. Možná to byla i pravda.

Na to ale nechtěl ani pomyslet.

„Vím, že jsi unavená, ale nechtěla bys zajít někam ven na večeři? Pomohlo by ti to odreagovat se, bavit se. Nebo můžeme na divadelní představení, do kabaretu, do virtuálu, na procházku do místního skleníku...“

Ostře na něj pohlédla.

Andy si skousl ret. Neměl vůbec zmiňovat skleník. Jak mohl udělat tak stupidní chybu?!

Tam z hlíny vyhrabal nepatrnou schránku s kartou obsahující spouštěcí program Celestiny simulace, nebo zálohy, jak o ní sama občas jen napůl žertovně hovořila, než ji tam ukryla na počátku svého pobytu na Argu a než tuto vzpomínku sama před sebou zablokovala.

Ani po bezmála dvou měsících nevěděl, jestli mu její použití tato Celeste již odpustila.

Ano či ne, nic to neměnilo na faktu, že program podle všeho nefungoval a nedokázal přes implantát v Celestině mozku aktivovat a posílit starší, slábnoucí synapse a alespoň z malé části ji navrátit do původního stavu; do stavu před posedlostí Castorem a Polluxem.

Musel si poradit jinak, pokud ji nechtěl definitivně ztratit.

„Procházka není špatný nápad,“ řekla Celeste k jeho obrovskému překvapení.

Andy se bleskově pokusil zakrýt šok a nasadil úsměv. „Výborně. Podám ti plášť, venku už se dělá chladněji.“

„Ne. Jarní večery mám ráda. Na chlad se dokážu adaptovat.“

Andy nevěděl, jestli je to dobré nebo špatné znamení. Čím dál více ignorovala své tělesné potřeby a vjemy – chlad, teplo, jídlo, pití, sex... Bál se, že se uzavírá do sebe a časem přestane být schopná samostatně fungovat. Ale poprvé za dlouhou dobu ji slyšel říct, že má něco ráda.

I když to neřekla o něm, potěšilo ho to.

Ulice Iolku byly v tuhle hodinu poloprázdné. Z práce už byla většina lidí dávno pryč, pokud nepracovala přímo odtamtud, do restaurací a zábavních podniků se už stačila přesunout ta část obyvatel toužící po večeru jinde než doma a nebylo tak teplo, aby dnešek lákal k pobytu venku. I v podzemních koridorech sloužících převážně vozidlům, pro něž byla vyhrazena jen malá část povrchových ulic, byl nejspíše minimální provoz.

Na obloze už byly vidět hvězdy. Andy se pokusil zaměřit Tau Ceti, slunce Elysia. Našel ho velmi rychle. Hvězda spektrálním typem velmi podobná pozemskému Slunci byla odtud pouhých pět a půl světelného roku daleko. Andy si přál, aby se k ní na Elysium mohli vrátit a zapomenout na celou nepříjemnou záležitost tady.

Ale když si to nepřála Celeste, byl to jen jeho bláhový sen.

Měl dojem, že na nebi dokáže rozeznat i Slunce. Uniknout na Zemi, izolovanou od zbytku vesmíru absencí Calabiho-Yauova tunelu v soustavě, byl ještě bláznivější nápad, ale kdyby to Andy mohl nějak zařídit, ani na vteřinu by neváhal. Cokoli, jen aby Celeste dostal odsud.

„Nemáš hlad? Mohli bychom se cestou stavit na něco k jídlu.“

„Naderi mi po... práci dal infúzi a můj trávicí systém už se přizpůsobil menším a méně častým dávkám potravin. Nemá cenu to měnit.“

Dřív takhle nemluvila. Takhle... odtažitě, skoro nelidsky, proběhlo hlavou Andymu, ale věděl, že by nebyl dobrý nápad to zmiňovat. Tuhle chybu už několikrát udělal a nehodlal ji opakovat. Musím Celeste dostat pryč od těch kreatur, dokud to ještě jde. Dobrovolně ale nepůjde a sám ji nezměním. Budu muset získat pomoc někoho jiného.

Někoho jako Youssefa Naderiho, který jeho obavy sdílel.

Andy se pousmál.

„Na co myslíš?“ zeptala se ho náhle Celeste.

Překvapeně se na ni podíval.

„Usmíval ses. Vzpomněl sis na něco?“

„Ano,“ usmál se už pořádně. „Určitě si pamatuješ na ten večer na prstenci Elysia...“

Zatímco vykládal první zábavný zážitek, na který si vzpomněl, pozorně sledoval Celestinu reakci. Zdálo se, že ho poslouchá. Její otázka ho skutečně vyvedla z míry, ale příjemně. Už dlouho se neptala na nic, co se týkalo jeho.

Možná pro ni ještě zdaleka není pozdě.

Měl by s oslovením Naderiho ještě počkat, nebo ho naopak uspíšit, když je na tom Celeste právě takhle dobře? Vedeš si výborně. Vypadá to, že jsi ho docela uklidnila, ozýval se hlas v její hlavě poloironickým tónem. Co by sis bez mých rad počala? Vzít ho na procházku, vést přiměřeně normální konverzaci; to vždycky zabere.

Skutečná Celeste hlas skoro nevnímala, stejně jako ne

vnímala Andyho vyprávění, ale dovedla pozornost velmi

přesvědčivě předstírat a vyfiltrovat z monologu dostatek in

formací, aby mohla v pravou chvíli položit další otázku indi

kující zájem.

Simulaci ošálit nedovedla, ale to jí bylo jedno. Představovala

prostě jeden hlas navíc.

Zatímco ignorovala své simulované já i partnera, přemýšlela

Celeste o dnešním posunu v komunikaci s Blíženci.

Poskytli jí další ze střípků, které by se – pokud měl kdysi

Basil Leontius pravdu – měly složit do mozaiky teorie tunelů

z rozvinutých Calabiho-Yauových variet.

Ale rozhodně to neudělali zadarmo.

Sotva ustala prvotní noční můra, Hewittová se jen na zlomek

sekundy ocitla v prostředí, které pro ni Castor a Pollux již dříve

vytvořili podle jedné z jejích vzpomínek dosažitelných přes im

plantát; na odlehlé pláži, kterou v dětství několikrát navštívila.

A pak ji zaplavil příval dat od Blíženců. Stále jim zcela spoleh

livě nerozuměla, ale tentokrát pochopila rychle – a to zjištění

ji šokovalo.

Chcete... moje prožitky? užasla. Vzpomínky, myšlenky, vjemy?

Zažít to co já?

Odpovědí jí byla další smršť dat, převážně pocitů. Rozpo

znala z nich, že se strefila.

Snažila jsem se vám ukázat svůj život od samého počátku.

Proč právě teď chcete znát víc?

Měla pocit, jako by se dusila. Ponor se najednou stal extrém

ně nepříjemným. Jen díky zkušenostem náhlou změnu vydržela a nepodlehla panice, která na ni doléhala – zvenčí. Od Castora a Polluxe.

Oba zároveň na ni... útočili.


25

Pokud jim vyhoví, připraví jim půdu pro to, aby něco podobného zkusili znovu.

Pokud nevyhoví, bude trpět, bude muset ponor ukončit, nebo bude riskovat, že protiútokem zmaří veškeré dosavadní snahy těm tvorům porozumět.

Nebo... byla tu ještě třetí možnost.

Vyhovět jim – a zároveň útok oplatit.

Celeste Hewittová se v duchu usmála a navzdory sílícímu úsilí, aby odolala ataku, se pustila do náročného úkolu.

Neměl by to raději převzít někdo, kdo se aktuálně nevěnuje odrážení emocí dvou velmi odhodlaných bytostí? ozval se jí známý hlas. Neměj obavy; viděla jsem tvé zkušenosti s nimi. Zvládnu vytvořit potřebnou simulaci.

Zaváhání bylo jen nepatrné. Do toho.

Celeste se zdálo, jako by uplynula celá věčnost, než ji i Blížence vtáhlo do sebe simulované prostředí; ve skutečnosti to nemohlo být déle než pár sekund.

Okamžitě poznala, kam je její druhé já zavedlo.

No jistě. Tahle chvíle. Copak by se našla nějaká vhodnější?

Ocitli se uprostřed dlouhé úzké chodby. Castor a Pollux se ve své normální podobě vznášeli za Celeste, jako by byli stále uvnitř svých podpůrných nádrží. Když vykročila, pluli vzduchem za ní.

Na konci chodby se otevřely dveře. Hewittová jimi prošla jako první.

Stěny byly lemovány nádržemi naplněnými průsvitnou tekutinou. Uvnitř skoro každé z nich se vznášela bytost; některé se nacházely v nejranějších stadiích vývoje, sotva patrné, jiné už ve fázi, kdy mohly nádrž opustit jako novorozeňata, ale uvnitř bylo i několik dětí, a dokonce dospělých lidí. Všichni měli zavřené oči, byli nazí a do těla jim vedly desítky jemných hadiček.

„Chtěli jste něco z mého života?“ otázala se Celeste dvojčat.

„Tady to máte. Chvíli počkejte; nemýlím-li se, čeká nás menší

představení.“

Sotva to dopověděla, na druhé straně místnosti se objevily

dveře a dovnitř prošla dvojice lidí. S nimi vstoupila vůně pome

rančových květů, v simulaci tak intenzivní, že Hewittová chvíli

nic jiného nevnímala.

Sledovala mladší verzi sebe sama a Andrease. Rozhovor

vnímala jako nezřetelný, ale ani nemusela poslouchat; téměř

slovo od slova si ho vybavovala.

...jsou pro zákazníky. Ale tenhle je můj vlastní. Takový expe

riment. Andreas se zastavil u jedné z nádrží. Nevěřila bys, jak

různorodí mohou mí zákazníci být. Rozmarní a hraví i chladní

a racionální, s bohatou fantazií i úplně bez ní, veselí i vyděšení

a paranoidní... Přesto nikdy nikdo z nich nechce něco opravdu

zajímavého.

Co je tenhle zač?

Pokus, zda dokážu vytvořit opravdu úžasnou mysl. Něco na

prosto jedinečného. Mysl, která by byla schopna lehce konkuro

vat nejbrilantnějším géniům, jaké lidstvo kdy poznalo.

Celeste se rozesmála. Máš větší šanci vyhrát v loterii. Genia

litu i schopnost účelně ji využít přece formuje tolik faktorů! Ani ti nejlepší Měnitelé je nemohou mít zmapované.

Z Andreasova navenek klidného úsměvu ji zamrazilo. Pod

ním se rýsovalo cosi chladného, odhodlaného až posedlého – něco, čemu nerozuměla a možná ani porozumět nechtěla. Něco velmi vzdáleného od obvykle vyrovnaného a rozumného Andrease, ale formujícího jeho osobnost od samého počátku.

Současná Hewittová se při spatření té vzpomínky shovívavě

usmála. Jistěže tento pokus Andreasovi nevyšel. Mohl; šance byly ale příliš malé. Něco jednoduššího se do člověka dalo „nadrátovat“ snadno, za obrovského množství úsilí a znalostí se dal i výrazně pozměnit lidský metabolismus, Měnitelé však nedokázali – a při počtech svých pokusů a izolaci jednotlivých výzkumů nejspíše ještě pár set let nedokážou – zdaleka vše.

Jeho tehdejší experiment skončil po několika letech naprostým nezdarem, v době intenzivní výuky a snahy o tvarování charakteru. Andreas v obavě, že by to mohlo narušit jeho schopnosti, „nenadrátoval“ do pomyslného potomka silnou loajalitu. Automatické systémy hlídající celé sídlo sice požár včas uhasily, než došlo k jakýmkoli škodám, ale vynalézavé sebevraždě malého potenciálního génia nezabránily. Pokud věděla, znovu už se Andreas o podobný cíl nepokoušel.

Vrhla postranní pohled na Polluxe a Castora, podivně levitující uprostřed místnosti. Nečekala však, že by dali najevo jakoukoli emoci – a údaje z nanů v jejich mozcích jí zatím také neposkytovaly jednoznačné údaje.

Obrátila se nazpátek ke svému bývalému já. Skoro se jí po něm zastesklo. Jak odlišná tehdy byla! Nejstarší bývalé já, se kterým si může popovídat, bylo koneckonců aktualizované jen před několika lety a tolik se od ní neliší – a beztak je pouhou kopií, statičtější než jakýkoli skutečný člověk.

Hewittová ze vzpomínky přešla k vedlejší nádrži, poslední v řadě. Uvnitř se vznášel lidský plod. A tady? Říkal jsi, že ti nalevo jsou pro zákazníky. Co tento?

Ten je zatím také můj, ale skoro jsem u něj neexperimentoval. Je to taková sázka na jistotu. Ale potrvá ještě dlouho, velmi dlouho, než pro něj budu mít využití. Jeho výchovu si vezmu na starost sám.

Celeste Hewittová se poprvé zadívala do tváře Andyho Matthewse, na jeho drobný nos a pevně zavřené oči. Celeste za sebou vycítila pohyb a otočila se ke Castorovi a Polluxovi. „Tohle je váš svět. Jestli vám ho otec takhle ještě neukázal, teď už ho budete znát. Podobně jste vznikli i vy, jen jste nebyli cílený experiment. Leontius se rozhodl udržet vás naživu a zjistit, zda přes veškerá poškození přežijete – a jestli se z vás stane něco zajímavého. Nejdřív vás ovládal on, potom mí nadřízení. A teď ta špatná zpráva – nikdy nebudete svobodní. Pokud vám nepomůžu. Viděli jste, co jsem zažila. Dokážu se dostat k prostředkům, které vám umožní poznávat svět i jinak než zprostředkovaný mnou a počítačem. Ale neudělám to zadarmo. Nestane se to dřív, než bude hotová práce, kterou máme společně dokončit. Protože tak to chci.“

Celeste, něco se děje, ozvalo se jí v hlavě. Už tu simulaci neudržím. Musím ji ukončit.

Jen do toho. Ukázala jsem jim, co jsem chtěla.

Ale místnost nikam nezmizela.

Nedokážu ji přerušit. Dostali se k implantátu, cítím to. Teď běží částečně i na jejich výpočetní kapacitě. Pokouším se je odříznout...

No dobrá, bude hrát podle nových pravidel.

Pokrčila rameny. „Nechcete spolupracovat? Raději byste tu zůstali, nebo si spouštěli své vlastní simulované světy? Chtěli byste něco jako můj implantát? V tom případě jste si zvolili špatně; pořád tady mám nějakou moc.“

Ležérně pozvedla ruce a chytila Castora i Polluxe pod bradou; krk skoro neměli, hlava jim nasedala prakticky na trup, ale přesto dokázala každého z nich dost pevně chytit a přirazit je ke stěně.

Usmála se. „Chtěli jste si zkusit, jaké to je mít moc nad někým jiným, že? Ale nepovedlo se. Nikdy mě nepřemůžete – ale podle všeho úplně ani já vás. Uvízli jsme tady, dělíme se o tuhle simulaci a nikdo z nás nemůže bezpečně ven. Zdá se, že jsme dosáhli remízy. Co takhle shodnout se na kompromisu? Já vám budu poskytovat z vnějšího světa, co budete chtít, vjemy, vzpomínky, co vás napadne – a vy mi poskytnete zase vše ze svého světa? A... nakonec budete mít i svobodu. Postarám se o to.“

Náhle byla zpět ve volném prostoru, s původním pocitem, že něco je velmi špatně. Ale tentokrát zcela jasně viděla co.

Takhle by se Calabiho-Yauovy variety chovat neměly... ledaže...

Při svých rešerších ohledně tunelů Hewittová mnohokrát narazila na zmínky o Bitemanově rekonektoru – hypotetickém zařízení teoreticky umožňujícím rozvinutí variet tím, že jsou nejprve stlačeny k sobě a následně se samovolně rozvinou – vzdálená analogie rekonektoru siločar magnetického pole. Zatím ale z dat poskytnutých dvojčaty nebylo možné zjistit, zda by doopravdy fungoval, nebo se z něj stane pouze chybná analogie.

Castor a Pollux jí právě ukazovali, že první možnost je správná. Nyní Celeste s letmým úsměvem zavrtěla hlavou. Nemá cenu přemítat nad tím, co ji čeká zítra; Castor a Pollux pro ni jistě mají zase schované nějaké překvapení.

Po zbytek dneška se bude věnovat Andymu. Po té události na jednotce intenzivní péče, kdy se ji pokusil hacknout jejím vlastním výtvorem a kopií, byl ještě mnohem nervóznější než dříve, ačkoli se k tomu už nevracela a nedala mu najevo žádné pocity vůči jeho rozhodnutí – ani pozitivní, ani negativní. Měla by se postarat o to, aby byl klidnější – už jen proto, aby se jí nepokusil zkřížit cestu někdy později, kdy by to nemusela tak snadno zvládnout.

Ale uvědomuješ si, že když mu takhle dodáváš naději, bude to na konci ještě horší? ozval se v její hlavě napůl škodolibý, napůl ustaraný hlásek. Nesmíří se s tím, že sis zvolila je, a ne jeho. Nevysvětlíš mu, že vědecký průlom, po kterém touží elysijská vláda a který jsi začala bez ohledu na cenu chtít i ty, je důležitější než veškeré osobní záležitosti – dokonce důležitější než ty sama? Andy to nepochopí. Žije jenom pro tebe.

Pro nás.

Celeste se soustředila na to, aby hlas potlačila, a skoro se jí to podařilo. Vnímala ho ještě okrajověji než před chvílí.

Tak to bylo mnohem lepší.

2.

Všechno šlo hladce a podle plánu. Snad až příliš hladce.

Generál Dan Schumann nevěděl, zda má být rád, nebo si dělat o to větší starosti.

Pro jistotu se soustředil na starosti; radovat se vždycky může, až bude Jitřní posel definitivně patřit Nytthemanům, svým právoplatným objevitelům. Tajné služby konečně dosáhly určitého pokroku, když se jim povedlo zverbovat několik Novohanojců na Jitřním poslu, aby pracovali pro ně. Schumann nevěděl, jaké metody použily, ale bylo mu to jedno; s pěšáky přímo na planetě budou mít daleko lepší šanci na vítězství. I malý, ale správně mířený úder může zneschopnit infrastrukturu na povrchu a učinit planetu bezmocnou, ještě než bude tisíce a miliony kilometrů odtamtud vybojována válka. Pokud bude...

Momentálně ale na chvilku odložil pochybnosti stranou a pociťoval skutečnou úlevu a štěstí. Mohly za to především endorfiny vyplavené do jeho těla při intenzivním cvičení. Po každém návratu z delší cesty vesmírem se svědomitě věnoval posilování. Ve zdravém těle zdravý duch, pomyslel si při dalším kliku. Dnešní cestování paradoxně kladlo na lidské tělo přesně opačné nároky než v dobách kosmických průkopníků, ale důsledky byly podobně nepříjemné. Kdysi si kosmonauti museli poradit se stavem beztíže, dnes se lidé při praxi co nejdelšího zrychlování a následného zapojení opačného tahu pro zpomalení naopak setkávali s někdy dost vysokým přetížením. Speciální křesla jim pobyt v nadměrné tíži výrazně usnadňovala – ale zároveň tím trpěly svaly. Po návratu bylo třeba je posílit – stejně jako kdysi dávno po jejich atrofii ve stavu mikrogravitace.

Pot stékal Schumannovi po skráních, ale on ještě necvičil dost. Pokračoval. Koneckonců tu šlo především o vůli; ještě nebyl tak vyčerpaný, aby ho omezovaly křeče svalů, i když k tomu zbývalo jen málo.

Teprve když splnil stanovený limit, přestal a konečně si na chvilku odpočal.

Ještě několik týdnů, a snad bude moci takto cvičit na nové nytthemské kolonii.

Po krátkém protažení a sprše usedl Schumann v dobré náladě k pracovnímu stolu a spustil nejnovější záznamy o přípravách na závěrečný úder vůči Nové Hanoji.

Zatím šlo vše podle plánu. Jednotlivé automatizované lodi čas od času pronikaly i hustou sítí novohanojského hlídkového systému a připravovaly půdu pro poslední velký útok. Většina flotily na okraji soustavy Nytthemu nepříliš nenápadně secvičovala manévry, zatímco ještě dál, za hlavním pásem asteroidů 54 Piscium, se odehrával skutečný nácvik zatím s minimem zasvěcených. Většina lidí nebude vědět, do čeho jde, dokud se neocitne v tunelu na cestě k 51 Pegasi.

Minulý střet pro Nytthem nedopadl nejlépe. Mohlo to ale být horší. Nechybělo mnoho, a bylo by to horší... Novohanojci podle všeho použili úplně nové automatizované lodi; zcela bez bodové obrany, ale malé, s vysokým specifickým impulsem a bohatě vyzbrojené. Nasadili je proti nytthemské flotile krátce poté, co se Nytthemané vynořili v soustavě Nové Hanoje; lodi musely vyčkávat roztroušené v širokém okolí tunelu, aby vůbec stihly zareagovat na přílet plavidel s mnohem větší rychlostí, získanou plynulým zrychlováním před vstupem do tunelu i během cesty skrz něj. Schumann nevěděl, jaký přesný typ pohonu Novohanojci použili, ale zjevně kromě vyššího specifického impulsu než nytthemské lodi získali i slušný tah; automaty neměly nejmenší potíž flotilu dohnat – a jejich torpéda byla ještě rychlejší. Kdyby Nytthem tolik nespoléhal na silnou bodovou obranu, pravděpodobně by byl výsledek ještě tragičtější. Takhle byl jenom... varováním do budoucna.

Občas, když se situace pro Nytthem náhle zhoršila, Schumann cítil bodnutí viny. On byl hlavním hybatelem událostí, které vedly k současné válce. Nikdo kromě něj neznal celý obraz. Několik stejně smýšlejících lidí vědělo o snaze překazit elysijskou akci na Nirváně před více než čtyřmi lety, rozklíčovat by se daly i nitky, za které tahal v Senátu a v námořnictvu.

Už nikdo ale nevěděl o roli, kterou sehrál ve smrti plukovníka Ulriky Neubauerové a selhání diplomatické mise na Novou Hanoj, ani o skutečném pozadí atentátu, který přímo ohrozil Schumannův život – ale jemuž Schumann na rozdíl od několika desítek lidí na témže náměstí unikl.

Když na to pomyslel, cítil se najednou unavený. Ničeho nelitoval – ale přesto ho to trochu tížilo. Už kdysi si uvědomil, že je jiný než ostatní, že netouží po jistotě, rodině, večerech s přáteli... Vždycky býval samotář a miloval jen několik věcí – dobré steaky, fyzické cvičení, lesy, pobyt ve vesmíru a Nytthem. A ačkoli ho nikdy nelákalo příliš se družit s ostatními, nevěnoval ani úsilí tomu stranit se jich. Svým způsobem je miloval – oni byli Nytthem, jeho srdce, mozek i paže. Proto ho tak bolelo, když je viděl natahovat ruce k Novohanojcům. Byli tělo Nytthemu – a to tělo bylo nemocné.

On udělal vše, co mohl, aby ho uzdravil.

Vydechl. Nemá proč se trápit. Vždycky dělal to nejlepší, co mohl. A vše, co dělal, bylo pro dobrou věc.

Smířeně se usmál.

Jeho pad zabzučel. Schumann jemným gestem nechal ze stolu vyjet velký displej a přijal hovor své asistentky, kapitána Eriky Landové.

Stručně shrnula nová oznámení o přesunech Novohanojců, zprávy z námořnictva a vzkazy od všech, kdo se snažili Schumanna v poslední hodině sehnat. „...a volal Olaf Neubauer. Syn plukovníka Neubauerové.“

Schumannovi se z tváří téměř vytratila veškerá barva. „Říkal, co chtěl?“

„Nikoli; jen že zavolá znovu.“

„Děkuji.“

Endorfiny uvolněné při cvičení vyprchaly jako mávnutím ruky a Schumann se najednou cítil děsivě unavený, bez poslední kapky energie, jako vymačkaný citron.

Syn plukovníka Neubauerové...

Už úplně zapomněl, že Neubauerová měla syna. Když zemřela, bylo mu právě osmnáct. Schumann o něm téměř nic nevěděl; nějakou dobu ho prověřoval, když hledal pojistky Neubauerové, kterými mu vyhrožovala, ale u Olafa nic nenašel. Usoudil, že ani matka jako chladná Ulrika Neubauerová by nevystavila syna podobnému riziku. Poté už na něj prakticky zapomněl.

Nedostavily se žádné výčitky, ani náznak. Olaf Neubauer koneckonců již dosáhl dospělosti, měl by být schopen se o sebe plně postarat. I kdyby byl teprve dítě, Schumann pochyboval, že by to na jeho pocitech cokoli změnilo. Ale teď cítil záchvěv strachu. A vztek. Došel takhle daleko jen proto, aby ho nakonec zastavil sotva dospělý syn Ulriky Neubauerové? Co byl vůbec Olaf Neubauer zač?

Bude muset počkat na návrat domů, než se dostane ke své dobře zabezpečené složce na Neubauerovou, ale i na síti našel o jejím synovi dost na to, aby si udělal přibližný obrázek – průměrně nadaný vysokoškolák studující psychologii, užívající si běžného života známého mladíka a nadšený do závodů plachetnic. Vojenská kariéra ho podle všeho nelákala.

Za dva dny ho čeká další závod. Schumann se soustředěně zamračil.

Měl bych se pokusit i takhle narychlo a při svém vytížení nějak zasáhnout?

Poškodit plachetnici by složité nebylo, ale jak zajistit, aby to stačilo k odstranění problému... To není jako poškodit vesmírnou loď; to je nesrovnatelně složitější, ale když už se vážná nehoda stane, je téměř jistě po veškerých problémech – s lidmi i důkazy.

Kdy se to dostalo takhle daleko...

Sabotáž Maitreji měla na svědomí smrt mnoha desítek lidí, ale to bylo u Nirvány. Přenést podobné činy na povrch Nytthemu se Danu Schumannovi z nějakého důvodu příčilo.

Vyschlo mu v krku.

Vtom se pad rozvibroval znovu.

„Opět se ozval mladý pan Neubauer,“ pravila Landová.

„Říkal tentokrát, oč jde?“ Schumann se nutil, aby sklenici vody vzal pomalu a klidně a aby se mu ruka netřásla, když se z ní napil.

„Zmiňoval se, že jde o osobní záležitost. Mohu vás s ním spojit?“

„Ano.“

Když už to musí být, proč ne hned teď...

Schumann nasadil profesionální výraz s nepatrným úsměvem.

„Dobrý den, generále.“

Vypadá ještě mladší a blbější než na fotkách na síti... „Dobrý den, pane Neubauere.“ Měl bych mu kondolovat ke smrti matky? Raději ne; už je to příliš dlouho. „Co pro vás mohu udělat?“

„Jde o mou matku. Plukovníka Ulriku Neubauerovou.“

„Jistě. Její smrt byla pro nás všechny, pro celý Nytthem, velkou ztrátou. Dovolte mi vyjádřit vám upřímnou soustrast.“

„Děkuji.“ Mladík uhnul pohledem. „Já... proč volám...“

Jestli mě chce vydírat nebo mi oznámit, že je se mnou konec, umí v tom chodit zatraceně špatně.

„Ano?“ ozval se Schumann vlídně.

„Celou dobu od její smrti jsem s vámi chtěl mluvit. Vím, jak jste ji předtím podporoval v hnutí o smířlivější přístup k Nové Hanoji a jak vám nikdy nestačila poděkovat... tak jsem vám za ni chtěl poděkovat já. Sice se nikdy nezmínila, jak vás přesvědčila, ale určitě byla ráda, že jste se přidal na její stranu. Možná je dobře, že se nedožila nové války. Bylo by ji to hrozně zklamalo, stejně jako jistě i vás. To... to je vše. Dlouho jsem váhal, jestli vám mám zavolat, ale... pak jsem si říkal, že by vás to snad potěšilo. Už nebudu dál zdržovat.“

Schumann byl tak zkoprnělý, že se zmohl jen na přikývnutí a pak tiché: „Děkuji.“

Teprve po zhasnutí displeje si Schumann viditelně oddechl. Bože, jak se nechal vyděsit jen tím, že volal nějaký kluk... a on mu chtěl poděkovat! Kdyby ještě nebyl poněkud vyvedený z míry, ironie té situace by ho velmi pobavila. Nemá se čeho obávat. Nikdo, kdo by promluvil, nic neví. Zanedlouho bude Schumann společně s většinou nytthemské flotily na cestě k Jitřnímu poslu a vše bude v nejlepším pořádku.

Už jen pouhých několik týdnů a Nytthemané ve flotile se vrátí zpět do své soustavy jako hrdinové a vítězové...

...a on, generál Schumann, bude mezi prvními, kdo nově stanou na povrchu Jitřního posla.

*

Youssef Naderi se cítil k smrti unavený, když po práci dorazil domů. Ponory poslední dobou působily náročněji paradoxně na něj než na Celeste – ta se z nich probouzela rychle a bez komplikací, méně vyčerpaná než dříve, zatímco on byl stále nervóznější a očekával problémy, i když žádné nenastaly. Neustálé křečovité soustředění ho vysilovalo.

Shodil ze sebe kabát a chystal se jít si pro sklenici vody, když jeho zrak utkvěl na předmětu na odkládací skříňce u dveří.

Složeném listu papíru.

Sáhl po něm, ale než se ho dotkl, rozmyslel si to a honem si šel pro vodu, jak plánoval. Nějak mu vyschlo v ústech.

Od doby, kdy ho EIS minule přestěhovala, už žádný dopis nedostal. Myslel si, že je s nimi konec – buď pisatel neobešel bezpečností opatření v tomto bytě, nebo byl dopaden, nebo přestal z nějakých vlastních důvodů. Naderi další dopis ani nečekal – a možná by byl raději, kdyby se žádný neobjevil.

Dlouho jsme si nenapsali, doktore Naderi, stálo nyní v dopise. Doufám, že Váš dřívější rozhovor s Andrewem Matthewsem vyústil v dobrý výsledek.

Když se Celeste pokoušel pomoci minule, zajistil Naderi Matthewsovi vstup do pokoje, kde po kolapsu ležela stále vysílená, napojená na systémy podpory života. Respektive autor dopisů to zajistil – on jen napsal vlastní dopis, aby to zprostředkovaně zařídil. Ani nezjistil, jestli to k něčemu bylo; Andy mu jen řekl, že si Celeste od této chvíle musí poradit především sama, a odmítl se podělit o jakékoli podrobnosti. Naderiho to znepokojovalo, ale od té doby neměl možnost nic udělat. Nevěděl, co udělat.

Ale možná kdyby Matthewsovi prozradil své tajemství, ten by na něco dokázal přijít. Celestino zdraví je v ohrožení; čert může vzít Castora a Polluxe, potměšilého Smithe i celé Elysium k tomu. Celeste byla ta, na kom mu záleželo nejvíc. Neměl rodinu ani stálou partnerku, ale Celeste Hewittová tu byla už přes deset let jako jeho nejlepší přítelkyně a nejchytřejší, nejbystřejší kolegyně, jakou si mohl přát. Když dostali oba možnost pracovat zde společně, brali to jako skvělou příležitost.

Kdybychom jen věděli, pomyslel si stísněně, zrak mu přelétl zpět na dopis a on četl dál: Doufám v to jak kvůli bezpečí doktorky Hewittové, tak kvůli vám a celému lidstvu. EIS vám lhala od samého počátku a bude vám lhát i nadále – i v případě, že byste se tím ocitli v ohrožení nebo že by zjištění doktorky Hewittové nevedla k ničemu prospěšnému. Můžete o mně smýšlet jako o spojenci. Nic z toho, co dělám, nedělám pouze a jedině ze své dobré vůle; vy, já i doktorka Hewittová sdílíme společné zájmy, které se střetávají se zájmy EIS. Je mi zcela jasné, že právě uvažujete, jaké by to mohly být. Nebudu vás od toho odrazovat, ale ani vám to neudělám snazší. Zatím mi zkrátka budete muset věřit.

Naderi se zamračil. To od něj bylo vyžadováno od samého počátku – věřte EIS, věřte Celeste, věřte Matthewsovi, věřte neznámému autorovi dopisů, který se navzdory bezpečnostním opatřením EIS dokázal vlámat do jeho bytu a nenechat za sebou jedinou stopu kromě úhledným rukopisem popsaného listu papíru.

Naderi si vzpomínal, jak četl, že kdysi – když se ještě běžně psalo rukou – se rukopis běžně používal k identifikaci pisatele a šlo o poměrně spolehlivou metodu. Ani dnes by to jistě nebyl problém, kdyby se úkol svěřil buď vzácnému odborníkovi, nebo vhodnému počítačovému programu – nebo nejlépe oběma. Ale pochyboval, že by to k něčemu bylo. Člověk, se kterým tu má co do činění, o tom jistě věděl také a podnikl protiopatření. Může mít celou sérii rukopisů – buď pracně naučených, nebo nahraných do implantátu napojeného na jemnou motoriku.

A i kdyby byla identifikace možná – za kým by Naderi šel? EIS těžko. Celeste také ne.

Andy Matthews?

Ne... zatím to nechá být. Možná se s Matthewsem po dlouhé době znovu sejde a zjistí, jak si Celeste vede v soukromí, jestli se aspoň tam mění na starou známou Celeste Hewittovou, nebo se jako před ním dál vzdaluje i Andymu.

Umínil si, že zítra se mu ozve. Pečlivě si rozmyslí, co mu řekne nebo napíše a co vynechá.

Teprve později toho večera, když nemohl usnout a sáhl po padu, na něm našel několik hodin starou zprávu.

Andy Matthews se ho v ní ptal, zda by se měl čas setkat.

*

Učinili jsme jim nabídku, která se neodmítá.

Victor Wilhelm Price se zakláněl v křesle a usmíval se.

A oni ji konečně, po příliš dlouhém stupidním váhání, přijali.

V jeho úsměvu byly stopy spokojenosti, úlevy i mírné nervozity – ale tu by tam nalezl jen nejzkušenější znalec lidských výrazů.

Už nemají co ztratit. Přišli za námi pozdě – ale snad ještě ne příliš pozdě.

Price si na interaktivní desce stolu zobrazil nejnovější zprávu EIS o zařízení nalezeném na Jitřním poslu. Zdálo se, že od podivné aktivity před několika měsíci se mnoho nového nepřihodilo; nejvyšší čas, aby zkoumání převzali elysijští odborníci.

Vzpomněl si na včerejší Jaspersonova slova. „Podle našich zdrojů Nytthemané zaútočí nejpozději do dvou týdnů. Nemáme už skoro žádný čas na přípravu.“

„Oni neodmítnou,“ řekl neochvějně Price.

A měl pravdu.

„Půjde o akci velmi náročnou na koordinaci, pokud se ozvou příliš pozdě. Stačí několik hodin zpoždění, aby navzdory pečlivé přípravě skončila neúspěchem. Nehledě na množství náhodných faktorů.“

Price tehdy na Jaspersonova slova nevzrušeně přikývl. Uvnitř se zdaleka tak klidně necítil, ale dávno se naučil nedávat skutečné pocity téměř najevo. „Ano, za těchto předpokladů by Nová Hanoj



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist