načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Husitský válečník -- Kdo byli boží bojovníci... - Matěj Matuška; Jan Syka

Husitský válečník -- Kdo byli boží bojovníci...

Elektronická kniha: Husitský válečník -- Kdo byli boží bojovníci...
Autor: ;

Podle vlastních zkušeností se autoři pokusili věrně rekonstruovat vojenský život 15. století a přiblížit dnešnímu čtenáři každodenní život i boj husitských válečníků. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  254
+
-
8,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50% 50%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 168
Rozměr: 24 cm
Úprava: tran : ilustrace (převážně barevné), erby
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5156-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kapitoly popisují výzbroj, výstroj a fungování husitského vojska. Práce se zaobírá postavením a organizací církve, vybranými společenskými vrstvami existujícími ve středověku, průběhem husitské revoluce a věnuje se i různým husitským mocenským uskupením. Další kapitoly se zaměřují na středověké odívání, válečné umění pozdního středověku, výstroj, výzbroj a taktiku husitských vojsk. Text doplňují četné ilustrace a fotografie.

Popis nakladatele

Podle vlastních zkušeností se autoři pokusili věrně rekonstruovat vojenský život 15. století a přiblížit dnešnímu čtenáři každodenní život i boj husitských válečníků. Překvapivě se před námi objevují v novém světle: nikoli jen jako cepy vyzbrojený a v hadrech oděný lid, ale jako dobře organizované a vyzbrojené vojsko, které reprezentovalo kromě šlechty i sílící a sebevědomý měšťanský stav. (kdo byli boží bojovníci...)

Předmětná hesla
* 15. století
Husité -- Česko -- 15. století
Válečnictví -- Česko -- 15. století
Bojovníci -- Česko -- 15. století
Vojenská výstroj -- Česko -- 15. století
Vojenská výzbroj -- Česko -- 15. století
Bitvy -- Česko -- 15. století
Zařazeno v kategoriích
Matěj Matuška; Jan Syka - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kdo byli

boží bojovníci...

Kdo byli boží bojovníci...

Matěj Matuška, Jan Syka

Matěj Matuška, Jan Syka

HUSITSKÝ

VÁLEČNÍK

HUSITSKÝ

VÁLEČNÍK

Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz, www.grada.cz

Autoři, kteří se sami aktivně věnují rekonstrukci vojenského života

15. století, předkládají neotřelý, moderní pohled na středověké

vojenství a každodenní život husitských bojovníků. Ožívají před

námi šest set let staré události, ale trochu jiným způsobem než

v klasických dílech tradiční historiografie: seznámíme se sorganizací bojových jednotek, jejich výzbrojí a výstrojí, s životem na

válečném tažení, se způsoby oblékání i se způsobem vedení boje,

taktikou a pochopitelně i s klíčovými bitvami husitské doby. Pohled

očima vojáka je však vždy zasazen do celkového historického

kontextu. Výsledkem je čtivá, moderní kniha na pomezí knižních

militarií a tzv. living history. Husitští válečníci se před námiobjevují v novém světle: ne jen jako cepy vyzbrojený lid, ale také jako

dobře organizované a vybavené vojsko, které reprezentovalo kromě

šlechty i sílící a sebevědomý měšťanský stav. V knize navíc najdete

(kromě dobového obrazového materiálu) i původní a na základně

středověkých pramenů vytvořené barevné kresby válečníků 15.století, doplněné současnými fotografiemi z historických rekonstrukcí.

Grada Publishing

Kdo byli

boží bojovníci... Matěj Matuška Jan Syka

HUSITSKÝ

VÁLEČNÍK


Matěj Matuška, Jan Syka

HUSITSKÝ VÁLEČNÍK

Kdo byli boží bojovníci...

Vydala Grada Publishing, a.s.,

U Průhonu 22, Praha 7

obchod@grada.cz, www.grada.cz,

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

jako svou 6078. publikaci

Odpovědný redaktor Petr Somogyi

Grafická úprava a sazba Jakub Náprstek

Ilustrace Jan Syka

Fotografie (autor, strana):

Hana Čepeláková (14), Klára Červenková (142 dole, 156),

Magdalena Fischerová (43, 53, 68, 94, 111, 138, 139, 157), Gabriela Havlová (37, 105),

Tadeáš Chramosta (23 nahoře, 60, 67), Aneta Jungmannová (23 dole, 30, 52, 56, 79, 90, 99 dole,

107, 142 nahoře, 145), David Jungmann (49, 73, 81, 88, 95, 130 vlevo),

Soňa Kadlecová (57, 75, 97, 135 vlevo, 159), SHŠ Krkavci (74, 91), Jan Kroužek (130 vpravo),

Lenka Křivonosková (70, 96), Matěj Matuška (103, 104), Michaela Procházková (153),

Adam Radvak (65), Veronika Soukupová (99 nahoře, 135 vpravo),

Eva Syková (19, 80, 85, 126), Lenka Veselá (115, 119)

Počet stran 168

Vytiskla tiskárna TISK CENTRUM s.r.o.

© Grada Publishing, a.s., 2016

Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo

registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

ISBN 978-80-247-5881-7 (pdf)

ISBN 978-80-247-5156-6 (print)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být

reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného

souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.


Obsah

Úvod

strana 6

I. KlI Ka tá cesta K bIt vě u Ústí

strana 9

II. JaK se lId é obléKa lI

strana 50

III. od slov K čIn ům

strana 66

Iv. válečná výbava

strana 100

v. Příběh bIt vy u Ústí

strana 129

Závěr: tradIc e a mentalIta

strana 160

Literatura

strana 168


Hu s i t s k ý v á l e č n í k6

Úvod

Války a válečníci – dva nerozlučné elementy,

které navzájem určují své podoby.

D

omněnka, že středověký člověk nepřemýšlel nad válkou, tak běžnou v jeho době, není

pravdivá. V průběhu celého středověku vznikaly v církevním i světském prostředí spisy,

které se právě válkou zabývaly.

Světské prostředí dalo vzniknout hlavně rytířským románům, eposům, kurtoazní lyrice a legendám. Tato díla ukazovala na příbězích ideálních rytířů ctnosti, které se vázaly krytířskému způsobu života, jenž byl zase spojen s vojenskou službou. Jednalo se zejména ostatečnost, věrnost a štědrost. Ve 14. století postupně rostla politická moc šlechty a měnil se způsob válčení. Důsledkem bylo, že se měnily i způsoby, jimiž se urození realizovali. Zelitního společenství, které spojovala vojenská služba, se stával stav, jenž se spíše věnovalpolitice a pro jehož méně movité příslušníky se boj stával místo poslání řemeslem.

Církevní myslitelé (tehdejší inteligence) řešili samotnou definici války v Bohem stvořeném světě a snažili se v duchu scholastiky dobrat jejího popisu a vyměřit její místo ve světěduchovním i fyzickém. Hledali příčiny válek a v duchu antické tradice řešili, v jakém případě je válka spravedlivá. Obecně lze říci, že za spravedlivou válku se považovala ta, která byla vedena za Řím (jako symbol Boha), nebo za panovníka či soudce kvůli potrestání osoby, která sedopustila přestupku. Nespravedlivá zase ta, jež byla vedena bez svolení vladaře nebo proti soudci.

V podobné situaci byli i husitští bohoslovci. Vždyť přece poselství evangelií, o které šlo v první řadě, se jasně vymezovalo vůči fyzickému násilí. Mistři nakonec zvolna a (kromě kazatelů radikálního proudu) spíše neochotně vyjádřili souhlas s ozbrojeným odporem proti autoritě krále Zikmunda a kostnického koncilu. Kališnická inteligence vyzdvihla pozici Ježíše Krista jako nejvyššího soudce a krále a přijala za svou povinnost bránit jeho zákon. Znamenalo to požehnání k válce.

Všechny dochované spisy spolu s kronikami, do nichž jejich autoři zaznamenávali tehdy přítomné děje, jakož i další písemnosti a hmotné prameny nám dnes pomáhají rozkrýt nesmírně bohatý obraz dobového vojenství. Nikdy nekončící práce generací badatelůumožňuje nahlédnout do reality husitských válek a zejména na život a podobu jejich účastníků, jimiž se na následujících stránkách hodláme zabývat.

Husitské války se staly exkluzivním fenoménem pozdně středověkého vojenství, kromě toho představují i akcentovanou kapitolu české historie. Jednalo se o dlouhý konflikt, v němž jednotlivci střídali strany, strany měnily politiku a politika prostředky. Za jejich konec bývá považována bitva u Lipan, ale ani následující léta nepřinesla českým zemím mír a vyjasnění konfesních, stavovských a státoprávních otázek, o něž se bojovalo a pro které zemřelo tolik lidí.

ÚÚ v o 7

říše a círKev

P

roč tedy Němcům a zbytku Evropy vlastně tolik záleželo na nějaké české náboženské

sektě? Ve zkratce řečeno to bylo proto, že stejně jako dnes patří Česká republika kEvropské unii, patřily tehdy země Koruny české do tzv. Svaté říše římské. A ta byla zase součástí

domény západní čili katolické církve, kterou chtěla ona sekta reformovat jako celek.

České země byly součástí Říše již od vydání Zlaté buly Sicilské (1212). Říše tak byla pro obyvatele našeho území širší vlastí a ti s ní měli bohaté kulturní a ekonomické styky. V této době zahrnovala několik státních útvarů.

V první řadě to bylo německé království. Název byl ovšem spíše statutární povahy, neboť území, jež toto království zahrnovalo, se dále členilo na množství zemí s vlastními vladaři. Ti byli obvykle titulováni jako vévodové či hrabata. Dobová čeština je označovala spojením „říšská knížata“.

Další součástí Svaté říše římské bylo území italského království, tzv. Železná koruna Langobardů. Italská koruna byla v lenním postavení k římskému císaři. Ovšem posledním korunovaným italským králem byl Karel IV. Toto království zahrnovalo území od severníItálie po církevní stát ve střední části Apeninského poloostrova. Fakticky ale bylo rozdrobeno na státečky, které byly ovládány italskými městy a místními šlechtickými rody, na něž měl jistý vliv jen římský papež.

Vedle německého a italského království patřilo k Římské říši i to české. Takzvaná Koruna česká se také skládala z několika zemských útvarů, a to z království českého, markrabstvímoravského, množství slezských knížectví, Horní a Dolní Lužice a Chebska. Její územní celistvost byla od doby vlády Karla IV. poměrně stabilní díky správním a lenním vazbám na českého krále.

V čele tohoto rozmanitého komplexu, označovaného jako Svatá říše římská, stál císař, jímž se mohl po korunovaci v Římě stát volený německý (římský) král. Volby se účastnilo sedm kurfiřtů. Jednalo se osoby, které byly držiteli tradičních říšských úřadů. Byli jimi tři arcibiskupové, a to mohučský, kolínský a trevírský. Dalšími byli říšští představitelé světské moci: falckrabě rýnský, vévoda saský, markrabě braniborský a král český.

Německým králem se mohl stát každý vladař v říši. Je však zřejmé, že nebylo snadnézískat podporu všech kurfiřtů. Tradičně se však králové snažili zajistit si kurfiřtské hlasy pro své potomstvo. Titul byl ale pochopitelně i v hledáčku dalších ambiciózních jedinců i rodů v Říši. V předvečer husitské revoluce držel „otěže“ říšské moci rod Lucemburků, který se opíral o dědičnou držbu českého trůnu (stejně jako uherského, ten však nebyl součástí Říše). Bratři Václav, Zikmund a Jan, stejně jako jejich moravští bratranci Prokop, Jošt a Soběslav však místo jednotné politiky vedli spory (i války) o moc zděděnou po slavném otci, císaři Karlu IV.

Císařský titul byl vázán na vykonání tzv. římské cesty. Německý král se musel vydat na pouť do Říma, kde mohl být korunován císařem rukou samotného papeže. Císařský titulznamenal vládu nad celou Římskou říší, spolu s právem na korunovaci langobardskou korunou. Po smrti Karla IV. vlastně nebyl císařský stolec obsazen, neboť Václav, byť byl německým králem, cestu do Říma nikdy nevykonal. Císařem se stal až Zikmund v červnu roku 1433,

tedy rok před Lipanskou bitvou.


Hu s i t s k ý v á l e č n í k8

Jak je vidět, říši a vlastně ani okolní Evropu nebylo možné popsat jako příliš stabilníprostor. Válka stíhala válku, všude se vedly bratrovražedné boje. Evropany spojovala především jejich křesťanská víra a s ní spjatá křesťanská církev jako její zprostředkovatelka. Poneklidných dobách stěhování národů byla totiž jedinou stabilní organizací v Evropě, nositelkou odkazu kultury a vzdělanosti starověkého Říma, k jehož ideálu se mocní panovníci středověku rádi upínali.

Jak vlastně církev vypadala? Její společenské a mocenské postavení vycházelo z tisícileté tradice a ze vztahu s říší, s jednotlivými panovníky a mocenskými činiteli stále se měnícího křesťanského světa. Uspořádání církve bylo dáno kanonickým právem, které vzešlo ze starého práva římského.

Papež jakožto římský biskup a hlava celé západní církve byl volen sborem kardinálů. Problémy papežského stolce byly zrcadlem neutěšeného stavu církve před vypuknutím husitské revoluce. V západní církvi totiž panovalo tzv. schizma: tedy rozkol, který vyvolala

existence dokonce několika papežů najednou. Evropští mocnáři využívali podporu jednoho

z papežů jako politický nástroj, papežové naopak stejně využívali světské vládce. Politika se

prováděla a stále provádí penězi. Aby je papežská kurie získala, věnovala se obchodu srelikviemi, které zvyšovaly společenskou prestiž vlastníka, a prodeji odpustků, jež měly smýt

hříchy zakupujících.

Křesťanský svět byl rozdělen na arcibiskupství a biskupství a ty zase na jednotlivé farnosti čili křesťanské obce, které pro své farníky zajišťovaly církevní obřady a pastorační činnost.Farníci na jejich provoz přispívali částí svých výdělků, platili tzv. desátky. Některé farnosti byly chudé, jiné zase bohaté – a ty se stávaly předmětem zájmu kněží, stejně jako další církevní úřady a kláštery. Nutno podotknout, že přidělení farnosti kněžím musela schválit vrchnost, která byla jejich zřizovatelem. Úplatky, protislužby a klientelismus byly na denním pořádku.

V této atmosféře se dařilo všemožným nespokojencům, většinovou křesťanskouspolečností označovaným jako kacíři. I přes pronásledování stále existovala sekta valdenských,hlásající chudobu a odmítající očistec a jiná církevní dogmata. Společensky uznaným auznávaným se stálo hnutí devotio moderna, které požadovalo vnitřní opravdovost víry a následování Ježíše Krista. Zároveň se začaly ozývat reformní hlasy. Už v první polovině 14. století hlásal Konrád Waldhauser asketismus a odpor ke svatokupectví. V jeho stopách kráčel Milíč zKroměříže, jenž zaváděl časté podávání svátosti oltářní laikům. Později v Anglii John Wyclif

hovořil přímo o chudé a reformované církvi. Na něj navázal Jan Hus: v Betlémské kapli se

začalo kázat česky a otevřeně mimo jiné i o nutnosti odnětí majetku církvi. Studenti pražské

univerzity přitom nešetřili klérus svými sarkasmy v literatuře a hrách.

Konec tomuto stavu měl učinit koncil, který se sešel v Kostnici. Jeho svolání inicioval jako nový římský král Zikmund Lucemburský. Sněmování hodnostářů začalo roku 1414,přičemž na programu jednání bylo vyřešení problému tří papežů, rozporů v otázkách věrouky a debata o celkovém stavu církve. Účastníky koncilu i jeho průběh barvitě popsal mistrVavřinec z Březové ve své kronice, přičemž neopomněl do výčtu přítomných zahrnout i počet prostitutek, které se do města stáhly. Za necelé čtyři roky jednání koncil zvolil nového ajediného papeže Martina V. Věroučné otázky vyřešil jednoduše a efektně: upálením mistrů Jana Husa a Jeronýma Pražského v druhém roce svého zasedání. Církevní praxe se změnila málo, čeští nespokojenci však získali mučedníka.

KK lKk a t K l ia k K K la Úa K Úi ai 9

I.

KlI Ka tá cesta

K bIt vě u Ústí

bartošKova služba

O

kronikách již slovo padlo a právě husitské války se staly námětem množství z nich.

Již současníci vnímali převratnost událostí, které prožívali, a pero nejednohogramotného autora se dalo do díla. Nestandardním, avšak o to přitažlivějším je líčení událostí, které

vzniklo rukou katolického rytíře Bartoška z Drahonic. Sám byl totiž vojákem a jako takový ve

svém díle akcentoval zejména bojové události, které jsou rovněž předmětem našeho zájmu.

Jeho sloh je „vojensky“ suchopárný a latina, jež je převažujícím jazykem jeho kroniky, jerovněž velmi jednoduchá. Někdy se, jak ukázalo bádání, dokonce mýlil v časových údajích, což

souvisí s faktem, že mnohé děje znal jen z doslechu.

Platí to i pro podzim roku 1426, kdy se dozvěděl o nedávné velké bitvě, jež se odehrála

u Ústí nad Labem. Sám se jí jistě neúčastnil, neboť si právě léčil oční chorobu. I spoznámkami k jeho knize mu tak patrně pomáhal některý z jeho služebníků. Bartoškovi bylo v té

době něco mezi 36–46 roky, byl tedy jinak stále platným bojovníkem. Pojďme tedy spolu

s ním sledovat cestu k bitvě u Ústí a podobu bojovníků, kteří po ní kráčeli.

V roce 1426 uplynulo již jedenáct let od upálení mistra Jana Husa, který se snažil o reformu žalostného stavu církevních struktur. Sedm let uteklo od chvíle, kdy byla na

Novém Městě pražském svržena z oken radnice městská rada, která měla za úkol potlačit

hnutí Husových následovníků, sedm let uplynulo i od smrti krále Václava IV. Před šesti lety

byla před Prahou zlomena první křížová výprava proti českým kacířům. Země byla ve víru

bojů a husitské svazy od holé obrany dávno přešly do ofenzivy, které se dařilo odolat jen

některým územím českého státu. Husitské války, aniž by to některý ze současníků tušil, se

nacházely zhruba ve své polovině.

Hu s i t s k ý v á l e č n í k10

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

12

11

KK lKk a t K l ia k K K la Úa K Úi ai 11

Bartošek z Drahonic

Profesionální voják a kronikář (1) je tu zachycen jako dobře živený muž (jeho vzrůst mohl být

okolím hodnocen jako menší, na což může poukazovat zdrobnělina jména „Bartošek“), který

se podle některých nepřímých náznaků ve své kronice světským radostem nijak nevyhýbal. Je

vyobrazen jako jezdec v kombinované (přechodové) zbroji, vycházející především z iluminací

bible Václava IV. (kolem roku 1390, uložena v Österreichische Nationalbibliothek, Vídeň), která

v době husitských válek sice již nepředstavovala vrchol platnéřského umění, ale v kruzích nižší

a méně majetné šlechty byla pravděpodobně stále běžná. Základem zbroje je kroužková košile

s tříčtvrtečními rukávy oblečená přes prošívaný spalníř, pod nimiž je ochrana předloktí zesílena

anatomickými plátovými kůrkami. Ramena chrání malé miskovité nárameníky. Přes kroužkovou

košili je řemeny připnutý přední plech (prusplech) vypouklého tvaru, z nějž je tu viditelný jen

horní okraj. (Kyrysy tohoto tvaru se na našem území dochovaly ve sbírce vrcholně středověké

zbroje ve Vlastivědném muzeu v Olomouci, jež je známá jako „nález z Brodku u Prostějova“

a kterou popsal P. Žákovský). Zbroj doplňuje plátová ochrana nohou, u níž chybí plátové boty.

Přes zbroj má Bartošek oblečen krátký varkoč, u nějž by se sice nabízela možnost zhotovit ho

v heraldických barvách feudální vrchnosti, jíž takovýto profesionál sloužil, ale obrazové prameny

z dané doby a Čechám blízkých území takovéto jednotně vystrojené družiny neukazují. Varkoč

má spíše podobu jednoduché haleny bez rukávů než nějaké honosné bojové suknice z drahé

látky. Zbroj je celkově prostá, bez ozdob a funkční, představuje polní odění profesionálního

bojovníka, který musel být podle potřeby schopen bojovat stejně dobře jak v sedle, tak i pěšky.

Tomu odpovídá i další výstroj a výzbroj. Vedle rané formy tzv. dlouhého meče zavěšeného

na opasku je vyzbrojen lehčí verzí jezdeckého kopí (2), které mohlo posloužit i v boji pěšky.

Ochrannou zbroj doplňují ještě plátové rukavice (3), jaké se velmi často vyskytují na náhrobcích

rytířů z německých území (za všechny například náhrobek Konráda von Berlichingen, Schöntal,

Bádensko, kolem roku 1400), a štít ve tvaru pavézky (4), jejíž tvar byl převzat z dochovaného

kusu ze saského Zwickau, datovaného po roce 1450, který se nachází ve sbírkách Philadelphia

Museum of Art, USA. Rozměry pavézky činí 42 × 68 cm, hmotnost 3,6 kg. Pavézky podobnétvarem i poměrem velikosti k postavám bojovníků jsou znázorněny například v tzv. Novém zákoně českém (Morava, kolem 1425–1430, uloženo v Österreichische Nationalbibliothek, Vídeň) nebo na desce pašijového oltáře Tomáše z Kluže (1427, Hronský Beňadik, Slovensko, uložena vesbírkách Keresztény Múzeum, Ostřihom, Maďarsko). Výmalba štítu byla spekulativně zvolenajednoduchá: tmavý okraj kolem červeného pole s písmeny IHS (Iesus Hominium Salvator, do češtiny překládáno obvykle jako „Ježíš hříšníků spasitel“). Bartošek z Drahonic se jako pravděpodobný karlštejnský man účastnil obrany Karlštejna v roce 1422, takže v jeho výzbroji nechybí kuše s kompozitním lučištěm (5) s dřevěným toulcem na šipky potaženým kančí kůží. Kuše jenapínaná v tomto případě opaskovým hákem – v detailu (6). Šipky do kuše (7) reprezentují jejich tři

základní druhy používané v boji (shora): jehlový hrot (panzerstecher) sloužící především kprobíjení kroužkového pletiva, zápalný hrot a tzv. jelito, jehož účelem bylo pravděpodobně způsobit

koním nepřítele co nejrozsáhlejší tržná krvácivá zranění a přetít jim šlachy. K výbavě jezdce

mohla také náležet vrhací sekera (8) a biják (9). Hlavu by si tento bojovník mohl chránit nejspíše

šlapem (bascinetem) s kroužkovým závěsem (10), který má po stranách otočné čepy, k nimž

mohlo být stěžejkami připevněno odnímatelné hledí, nebo železným kloboukem doplněným

kroužkovým límcem (oboječkem) (11). Výřez v pravém dolním rohu (12) zachycuje zestárlého

a vojenskými útrapami pohublého Bartoška třídícího poznámky ke své kronice. Skromnýblahobyt jeho statku či tvrze naznačuje dřevěné obložení stěn jizby, kachlová kamna, štíhlá skleněná

číše s perličkovými nálepy nebo velká ozdobně vyřezávaná truhlice s kováním.


Hu s i t s k ý v á l e č n í k12

Oněch sedm revolučních let bylo plných převratných událostí. Náš kronikář nestál stranou, vlastně ani nemohl. Bartošek sám byl vojenský profesionál. Patřil buď mezi přímé služebníky krále (jako člen karlštejnské posádky), nebo mezi muže z družiny pana Hanuše z Kolovrat. Buď jak buď, prošel tento nižší šlechtic ve služebném postavení mnoha bojihusitských válek, včetně i několika zásadních.

Jeho latinská gramotnost, stejně jako zmínka o cestě do Itálie v roce 1408 však dává tušit, že pro tuto dráhu určen nebyl. Aby nedocházelo k nekonečnému štěpení rodinného majetku, byli někteří šlechtičtí synové určeni pro kněžskou kariéru, navštěvovali tedy školu, patrně při některé z farností. Neznámé důvody však obrátily mladého Bartoška ke světským záležitostem: jeho osudem se stala vojenská služba koruně.

Služba Koruně – zemSKá hotovoSt

I

nstituce jako armáda nebo policie, jak je chápeme dnes, pozdní středověk neznal. Učení

o trojím lidu sice vymezovalo válečnickou aristokracii, na níž byly kladeny jak morální, tak

vojenské nároky, společenský vývoj však tuto jednoduchou organizaci překonal a vykořenil.

Přetrvala však povinnost veškerých obyvatel bránit vlastní území, a to jako na výzvupanovníka mobilizovaná zemská hotovost.

Za vlády Václava IV. se tato povinnost vztahovala na šlechtice s jejich družinami, oddíly církevních hodnostářů a institucí a na královská města. Spolu s nimi mohli být do zemské hotovosti povoláni i olomoucký biskup a slezská knížata. Venkované, byť také podrobeni tomuto právu, bývali „rukováni“ ušetřeni, a to zejména pro důvodnou pochybnost o jejich bojových kvalitách.

Zemská hotovost či její části vzešlé z krajských sněmů a landfrýdů (dobrovolných spolků ochraňujících veřejný mír) plnily mimo jiné v trestních záležitostech roli police, v souvislosti se zemským mírem, čili veřejným pořádkem a bezpečností. Vyšetřování bylo úkolem soudu nebo tzv. krajských poprávců, pročež hotovost byla často svolána kvůli zatčení přestupce práva. V předhusitské době se obvykle jednalo o šlechtice, který vedl tzv. opovědní války, kdy jeden šlechtic vytáhl proti jinému. Často se jednalo o obyčejné loupeživé družiny. Přestupci zemského práva se pak nazývali zemskými škůdci.

Základním stavebním prvkem hotovosti či vojska obecně byla jednotlivá kopí, jak se označovaly šlechtické družiny. Jednotliví šlechtici vyživovali skupiny ozbrojenců (v případě pánů se jednalo o nižší šlechtice), kteří se starali o zabezpečení majetků a prosazení práv svých pánů. Družiny budovali jak páni, tak zemané. Jednotlivé družiny se lišily obvyklesložením a kvalitou.

K zemské hotovosti patřily i vojenské oddíly duchovních feudálů a církevních institucí, které si pro svou ochranu najímaly žoldnéře. Olomoucké biskupství pak vydržovalo soustavu tzv. ministeriálů. Byly to svobodné osoby, které měly povinnost vojenské služby, za cožzísKK lKk a t K l ia k K K la Úa K Úi ai 13

kávaly do vlastnictví statky. Ministeriálové se organizovali pod velením vlastních purkrabí

(správců hradů). Problematické vztahy mezi Václavem IV. a příslušnými hodnostáři,například olomouckým biskupem Janem XII. Železným, který o biskupství svedl boj s Václavovým

bratrancem, měly za následek, že král s těmito jednotkami nemohl disponovat.

Hotovost nebyla ani stabilní, ani homogenní armádou. Vrchní velení podle právaspočívalo na bedrech jednoho ze zemských úředníků, nejvyššího purkrabího, a válečné rady, tedy poradního orgánu tvořeného představiteli jednotlivých oddílů hotovosti (nejčastěji panstva). Její svolání musel kromě toho povolit zemský sněm, v němž zasedalo panstvo a církevníhodnostáři. Použití vojska bylo omezeno teritoriálně i časově. Například roku 1311 byla možná délka tažení zemské hotovosti kodifikována listinou Jana Lucemburského a později potvrzena v zákoníku Maiestas Carolina, a to na dobu čtyř týdnů. Šlechta a feudální vrchnost si dokonce prosadili při déletrvajícím konfliktu, stejně jako při výpravě mimo zemské hranice právo na proplacení služby. Takový stav byl pro panovníka nevýhodný a neefektivní. Zemská hotovost navíc mohla posloužit i jako nástroj dalšího politického tlaku šlechty na panovníka, určitý vrchol v tomto smyslu představoval rok 1394, kdy došlo ke zneužití hotovosti k zajetí samotného krále.

Bylo tedy potřeba hledat alternativní řešení. Základní možností panovníka bylo najímání žoldnéřů. Nejednalo se však o žoldnéře známé z pozdějších dob, o ony profesionální hrdlořezy táhnoucí Evropou a nechávající se kýmkoliv najmout za pár grošů. Jako žoldnéři obvykle působila nižší šlechta, rytířstvo, které organizoval velitel houfce a „pronajímal“ na dohodnutou dobu za sjednaný žold. Takové vojsko bylo ovšem poměrně nákladné. Jezaznamenáno, že za jednu rytířskou družinu platil Jan Zhořelecký na přelomu 14. a 15. století sumu 18 zlatých měsíčně, spolu s úhradou škod vzniklých na osobním vybavení. Zikmund, aby si mohl pomocí žoldnéřského vojska podmanit odbojné Uhry, musel dát do zástavy celé Braniborsko. V letech husitských válek se žold jezdce v Zikmundových službách pohyboval v rozmezí 10 až 36 kop grošů ročně, spolu s hrazenými ztrátami na koních a vybavení.

Levnější alternativou byli přímí leníci krále, tzv. mani. Jejich povinnosti nebyly vymezeny zemským právem, nýbrž přísahou a přiděleným statkem (zpravidla takovým, který král získal jako odúmrť po šlechtici, jenž neměl dědice). Jako jediní byli kdykoliv k dispozici a nebylo nutné je svolávat. Panovník tak mohl se svými many nakládat pružněji a dokonce předepisovat jejich výzbroj. Těchto mužů však nikdy nebylo tolik, aby mohli zásadněovlivnit bitvu. Byli proto sdružováni pod velením příslušných purkrabí při královských hradech, o něž se mohl v případě konfliktu panovník opírat jako o soustavu pevností. Manské soustavy měly za husitských válek různé osudy. Zatímco například ta vyšehradská se rozpadla a nahradila ji Zikmundovi oddaná posádka, karlštejnští či loketští manové drželi své pozice až do konce bojů.

Další vhodnou sílu, kterou mohl panovník disponovat, představovala královská města a jejich obyvatelstvo. S městy, byť byla součástí panovníkovy domény, se počítalo jako sestabilní součástí zemské hotovosti. Výhodou bylo, že města byla sama o sobě pevnostmi a jejich obyvatelstvo mělo povinnost být na válku organizačně a materiálně připravené jako městská hotovost. Města tak posilovala pasivní obranu země a část jejich obyvatel mohla vytáhnout do pole jako pěší oddíly. U bohatších měst se plně uplatňoval systém zástupného najímání žoldnéřů.

Hu s i t s k ý v á l e č n í k14

PočáteK revoluce

„Léta Páně 1419 v neděli po sv. Jakubu byli rychtář Mikuláš, purkmistr a konšelé Nového

Města pražského svrženi z oken radnice a zabiti Žižkou a jeho spolčenci. Léta Páně 1419 ve

středu po Nanebevzetí Panny Marie zemřel náš nejjasnější pán, pan Václav, římský a český

král, o hodině nešporní na Novém hrádku poblíž Kunratic u Prahy. Nazítří ve čtvrtek vnikl

Žižka se svými spolčenci do kostelů a klášterů a zničil tam mnoho soch a obrazů. Téhož dne

také vnikli do kartuziánského kláštera a nazítří v pátek jej vypálili.“

T

akto Bartošek zaznamenal události na počátku husitské revoluce. Krátce po defenestraci v létě 1419, násilném převratu na Novém Městě pražském, v němž byl kromě ozbrojeného lidu pražského souměstí zainteresován kněz Jan Želivský a královský panoš Jan Žižka, zahynul i král Václav IV. K apokalyptické atmosféře prvních čtyř let od smrti Smíšené oddíly zemské hotovosti po vítězném střetu.

KK lKk a t K l ia k K K la Úa K Úi ai 15

Bitva u Sudoměře, za nastupujícího soumraku dne 25. března 1420. Pravděpodobný velitel

zhruba čtyřsetčlenného husitského oddílu „bratří, přívrženců přijímání z kalicha“, pan Břeněk

Švihovský z Rýzmberka na Dolanech vede se svým korouhevníkem protiútok záloh z hráze

rybníka Škaredého proti pěšky postupujícím ozbrojencům kutnohorského mincmistra Mikše

Divůčka z Jemniště a Petra Konopišťského ze Šternberka, kteří se pokoušejí přes vyschlérybniční dno obejít úzkou šíji mezi rybníky Markovcem a Škaredým. Ta byla patrně přehrazena

vozovou hradbou bránících se husitů, atakovanou bojovníky Jindřicha z Hradce a Bohuslava

ze Švamberka. Celkový počet útočníků – „královských lidí“, jak je nazývá Vavřinec z Březové,

odhadují moderní historikové zhruba na sedm stovek. Vavřinec z Březové bez dalšíchpodrobností udává, že „byl pan Břeněk v čele šiku zabit“. Bitva byla prvním větším střetem husitských

válek, ohledně jejího průběhu jsou však soudobé prameny dost skoupé. Teprve později začala

být popisována jako velké vítězství dalšího z hejtmanů tohoto husitského oddílu, Jana Žižky

z Trocnova. Odolat s tehdy ještě zřejmě málo vycvičeným „houfcem bratří“ téměř dvojnásobné

přesile zkušenějšího a lépe vyzbrojeného protivníka a odrazit jej bylo samo o sobě nepochybně

významným taktickým počinem.

+


Hu s i t s k ý v á l e č n í k16

mistra Jana přispěly v Praze četné demonstrace, připomínající činnost dnešních aktivistů,

a často vynucené výměny farářů. Venkované, zejména měšťané a drobná šlechta, sescházeli ke kázání na horách a někdy docházelo i k jejich pronásledování. Snad jediný, kdo měl

jasno v otázce, co přinese budoucnost, byli chiliastičtí kazatelé: ohlašovali brzký konec

světa a příchod Krista.

Místo něj však přišel Zikmund Lucemburský, král uherský, právoplatný dědic českého

trůnu a římsko-německý král, odpovědný za stav Říše. Zatímco v Čechách již probíhaly první

boje na Malé Straně, u Sezimova Ústí či Živohoště, vrchní patro zemské politiky (tedypanstvo) se věnovalo vyjednávání. Stejně postupovali i představitelé husitské Prahy, kteří byli

zvyklí hovořit přímo s králem. Na Vánočním sněmu v Brně Zikmund rozdal karty: nařídil

všem podrobit se jeho autoritě. Nedlouho poté, na březnovém říšském sněmu ve Vratislavi,

pak odhalil trumfy: nechal vyhlásit křížovou výpravu proti českému kacířství.

Mezitím se revoluční ohnisko v osobě Jana Žižky a jeho společníků přeneslo do

Plzně. Nedaleko tohoto města (u Nekmíře) se strhla potyčka, v níž jednooký panoš

patrně poprvé nechal mezi své muže a nepřítele postavit vozy. Následně vyrazili dojižních Čech. Právě tam se etablovala „opravdová bratrská obec“ – Tábor. Jeho vznik byl

ovšem více krvavý než bratrský, i když o sourozence šlo také. Do majetkového sporu

mezi Prokopem Kamenickým a jeho bratry, pány z Ústí (Sezimova), se přimíchali jejich

vyhnaní husitští poddaní. Poté, co jako odplatu vypálili Ústí, spolu s Prokopem obsadili

hrad jeho bratrů zvaný Hradiště. Následně jej předali plzeňské výpravě, která se kHradišti musela probojovat. Byť jejich zápas nebyl velký, zapsal se do historie. V takzvané

bitvě u Sudoměře totiž Jan Žižka znovu uplatnil svůj nápad s postavením vozů. Jeho

druha Břenka Švihovského z Rýzmberka však srážka stála život, stejně jako Jindřicha

z Hradce, představitele komendy strakonických johanitů. Na místě Hradiště pak vyrostla

obec s biblickým názvem Tábor.

Válečná partie nabírala na obrátkách. Ve východních Čechách se zformovalo orebské

bratrstvo z východočeské šlechty a obyvatel Hradce Králové vedených knězem Ambrožem.

Ke kalichu se hlásila i města Louny a Žatec. Zatímco se utrakvistické síly stahovaly na pomoc

Praze, katolický šlechtic Oldřich z Rožmberka oblehl Tábor a další Zikmundovi věrní páni se

snažili zlikvidovat lokální ohniska odporu.

Počátkem června se na levém břehu Vltavy proti Praze rozložila vojska křížové výpravy.

Od podobných tažení minulosti se však tato zásadně lišila. Její vůdce byl totiž zároveňvládcem heretického království a nechtěl bohatou Prahu, klenot českých zemí a ekonomický

organismus schopný sytit královskou kasu, zničit a vydrancovat. Kacířům stačilo odolat

jedinému pokusu o odříznutí zásobovací trasy přes horu Vítkov a ohromná vojenská masa

křižáků se rozpadla. Zikmund se alespoň stačil nechat korunovat českým králem.

Pražané následně oblehli Vyšehrad, jehož posádka zůstala věrná králi. Prvního listopadu

se sice Zikmund vrátil s novým vojskem, ale sevřít protivníka do kleští se mu nepodařilo.

Posádka Vyšehradu vázaná dohodou, že se právě onoho dne vzdá, nepodpořila útok Zikmundových sil. U Vyšehradu toho dne padlo velké množství zejména moravského panstva,

které se jako jediné (na rozdíl od Uhrů a německých žoldnéřů) dokázalo probít v nejtěžším

úseku bojiště do obléhacích linií. Samotní pražané pak těžce raněným protivníkům dávali

poslední pomazání i svátost oltářní „pod obojí způsobou“.

KK lKk a t K l ia k K K la Úa K Úi ai 17

PanStvo

P

áni byli svobodní držitelé hradů a přilehlých panství, podle nichž získávali svůj predikát

(přízvisko). Nejvlivnější z těchto mužů zastávali funkce v zemských úřadech, při zemském soudu, v některých dvorských úřadech a i v rodící se krajské organizaci. Nebyly to však

jen hrady a jejich posádky, co utvářelo válečný potenciál vyšší šlechty. Kromě šlechtického

výcviku, který spočíval zejména v jízdě na koni a boji v sedle, to byla i možnost pořízeníkvalitního vybavení a vlastního vojska.

Zisky z držby panství umožňovaly zakoupení zbroje nejvyšší jakosti. Nemusí být náhoda,

že se hlavní česká zbrojařská střediska rozvinula právě v místech konání zemských soudů,

kde panstvo zasedalo, tedy v Praze a Brně. Pánů sice nebylo tolik, aby jejich zakázky uživily

všechny výrobce, nicméně potřeba kvalitní a reprezentativní výstroje různých typů a zbraní

spolu s případným zajištěním výzbroje jejich družin či posádek hradů z nich činilo lukrativní

zákazníky. Patřili také k jistým zájemcům o zahraniční produkci. Zbroj pak zpravidladoplňoval reprezentativní varkoč, čili válečný oděv.

Pán jako osoba pod zemským právem měl povinnost účastnit se zemské hotovosti se

svým vojskem. Tato jejich soukromá comittiva čili klientská družina nižších šlechticů mohla

čítat až několik desítek osob. Předák plzeňského landfrýdu Hynek Krušina ze Švamberkadisonoval téměř stovkou mužů. K válečnému podniku pak mohli páni stáhnout také posádky

svých hradů a hotovosti svých městeček, což se v případě zemské hotovosti nestávalo. Za

husitských válek však byli tito muži povoláváni zejména při tuzemských bojích, například

v rožmberské doméně.

Přestože před vypuknutím revoluce se panstvo svým životním stylem vzdálilo válečnému

řemeslu, stále bylo zvykem a otázkou osobní cti stát v bojovém střetu v první řadě a útočit ze sedla svého oře. I panstvo se totiž považovalo za držitele rytířské tradice. Pán v plné zbroji vyrážel do boje v čele svých mužů, z nichž jeden nesl jeho korouhev. Panstvo se proto někdy nazývalo korouhevními pány, podle práva boje pod vlastní zástavou. Jiná situace nastávala, pokud byl pán nominován na některou velitelskou funkci ve „štábu“ vojska nebo jeho části. Okolnosti pak vyžadovaly jeho přítomnost na jiných místech.

Bylo by pěkné říci, že husitské války rozdělily tlustou čarou panstvo na katolický akališnický tábor. Nebyla by to však pravda. Přestože před samotnou defenestrací byla vyšší šlechta

v náboženském ohledu nejednotná, její předáci se k husitství hlásili, díky čemuž bylumožněn vznik stížných listů ke koncilu, které mohla pečetit pod jejich záštitou i nižší šlechta. Po

nástupu Zikmunda a souběžně i radikálních sil v zemi začalo panstvo kolísat a hledat nová

východiska. Čeněk z Vartenberka, vrchní organizátor pečetění stížných listů, podle mistra

Vavřince po hrůzném pohledu na vypálené kláštery vstoupil do řad Zikmundových straníků.

Do konce války mu však věrný nezůstal, neboť kapituloval v roce 1421 před husitskýmivojsky a přijal opětovně kalich. Do konce života (v roce 1425 podlehl nemoci) vyměnil strany

ještě dvakrát. Jedná se o poměrně typický příklad. Nejeden pán tak mohl za bývaléhospolubojovníka označit skutečně kdekoho.


Hu s i t s k ý v á l e č n í k18

1

2

3

4

5

6




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist