načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Husitská krása - Petr Vilhelm

Husitská krása
-11%
sleva

Elektronická kniha: Husitská krása
Autor: Petr Vilhelm

- Měl organizovat kozáctvo proti Osmanovi – místo toho chtěl stvořit Nový svět. Ne za Atlantikem, ale mezi Dněstrem a Dněprem. Čech Elias dvě století po Husovi tančící na špici ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  206 Kč 183
+
-
6,1
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Indeart
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 588
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-9092-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Měl organizovat kozáctvo proti Osmanovi – místo toho chtěl stvořit Nový svět. Ne za Atlantikem, ale mezi Dněstrem a Dněprem. Čech Elias dvě století po Husovi tančící na špici jehly mezi Istanbulem, Moskvou, Varšavou a Evropou v době utváření základů moderního světa ovšem také nastavuje zrcadlo evropské současnosti.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Petr Vilhelm

PhDr. Petr Vilhelm (1952) vystudoval estetiku a dějiny umění na Univerzitě Karlově, publicista a vysokoškolský pedagog. Deset let, až do oranžové revoluce, strávil na Ukrajině. ...Byl to civilizační náraz, jehož katalyzační silou jsem začal jinak pohlížet na svět, člověka, sama sebe. Zřejmě ještě neodezněl, důkazem čehož je i Husitská krása, ačkoli sepsaná až po dalších deseti letech od návratu. Už sám název naznačuje, že o Ukrajinu nejde - spíše o jeden z kořenů češství resp. evropanství. Kořen stydlivě zanedbaný, nezalévaný, nepěstěný, ačkoli husitství patří k rodinnému stříbru české kultury a stojí u kolébky moderního západního světa. Husitská krása je o husitství dvě stě let od jeho vzniku. Není důležité, zda příběh Eliase Czecho Stonea je skutečnou historií, hlavní je otázka: v čem spočívá husitství dneška?...

...Již delší dobu si myslím, že krása je souvztažnost přinášející libost. Husitská krása mi tuto definici zproblematizovala. Člověka napadne, zda bolest může být krásná. Je bolavá láska krásnou? Přiznávám, že Ukrajina je moji bolavou láskou. Kacířství, reformátorství - bolí....

Husitská krása

Měl organizovat kozáctvo proti Osmanovi – místo toho chtěl stvořit Nový

svět. Ne za Atlantikem, ale mezi Dněstrem a Dněprem. Čech Elias dvě století po Husovi tančící na špici jehly mezi Istanbulem, Moskvou, Varšavou a Evropou v době utváření základů moderního světa ovšem také nastavuje zrcadlo evropské současnosti.

Petr Vilhelm

Husitská krása

2015

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takového sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.

© Petr Vilhelm, 2015

© INDEART, 2015 www.indeart.cz

978-80-7519-092-5 (PDF)


Obsah

BENÁTSKÝ PROLOG

NOVÝ SVĚT

AVONSKÝ EPILOG

ČTĚTE ELEKTRONICKÉ KNIHY

Tatjaně

BENÁTSKÝ PROLOG

Nastavil tvář nesmělému únorovému slunci a pustil koně do loudavého kroku. Pusta jej nemíjela. Byl nehybnou tečkou v chaosu ostrůvků a jazyků zašlého sněhu v šedohnědé a ţlutavé stepní trávě a rákosu. Pohyb se dal postřehnout jen díky ostře bílým oblakům plujících mu vstříc nad hlavou, díky cestě pod nohama a .....díky rozumu. Navečer uţ by mohli dorazit k Debrecénu. Tedy se hýbal v nehybnosti pustoty.

Po nekonečných dnech vlezlého větru, plískanic, ledovic, nočních mrazů, zkřehlých nohou a prstů, bolavého těla natáčel se bokem slunci a cítil, jak se mu od pravého ramene šíří dolu příslib tepla. Mimoděk pohlédl za sebe – Stas zachumlaný v koţichu podřimoval a jeho koník usilovně do kaţdého kroku kýval hlavou, posiluje svoje nevědomé odhodlání. Koutkem úst nevěřícně sykl, on spát za jízdy nedokázal. Mělo by to být naopak. Stas je přeci jeho průvodcem, měl by se starat, aby jej dovedl aţ tam, měl by jet první, vybírat noclehy, nabízet zastávky. Ó né, smál se dobrosrdečně, on je přeci sluha a pán jezdí vpředu. Přemýšlel, jestli ta dobrosrdečnost je jen maskou a ve smíchem svítícím pohledu se neskrývá to nevyslovené: jen si hraj na pána, já tě přeci mám jen hlídat. A toto rozdělení úloh určilo i jejich spoluţití. On se staral, rozhodoval, Stas podřimoval, jedl, pil a vykonával. Svoje štěstí podtrhoval nečekanými výrony zpěvu, oznamujících, ţe právě procitl, ţe dobře pojedl, ţe začíná cítit domovinu. Tehdy se mu vybavovaly popěvky jeho rusínské chůvy i to, jak mu matka kdysi dávno šeptávala do vlásků Eliášku, andělíčku můj v té výjimečné řeči Čechů, z kterých pocházela.

Stas zase pocházel z polského Sambiru a byl mu vděčný, kdyţ vyţadoval, aby s ním mluvil svým rodným jazykem. „Nejsem ale Polák, jsem opravdový Slovan. Vychovaný v pravé víře a mluvící pravým slovanským jazykem.“

Před třemi nedělemi, kdyţ spolu vyjíţděli z Terstu, si připadal jako vrţený do jiného světa. Přes otcovu němčinu, seminární latinu, hebrejštinu, řečtinu, zapomenutou češtinu a pak hlavně italštinu z Padovy a Benátek se topil v jiných melodiích, názvucích, občas dokázal uchopit nějaké slovíčko a marně vzpomínal, zda je poprvé slyšel od chůvy, matky, nebo od prastrýce v českých Stvolínkách, kde strávil celých sedm let svého ţivota.

Moţná i odtud dal Stasovi ten pocit převahy, kdyţ se nechal jako dítě vodit po stezkách jeho jazyka, nechávaje si slůvka skloňovat, časovat a Stas se smál, kdyţ jej slyšel si slovíčka nahlas opakovat, dokud neměl pocit, podle Stasova smíchu mylný, ţe dosáhl správné výslovnosti.

„ Poslyš, na tobě všichni poznají, ţe jsi Němec,“ marně mu vysvětloval, ţe „...palanicja – to není prostě palanica, tam je mjahenke cé na konci......“ a mezi zuby otevřenými jakoby k úsměvu cedil pomalu a zřetelně filigránské „cja“ A poplácal jej velkodušně po stehnu, dávaje najevo, ţe nuance slovanského světa jsou pro cizince prostě nedostupné.

Naštěstí v srbských horách mrzlo aţ praštělo, takţe stav, který jej poté přepadl, bylo moţné vysvětlovat fyzikálně a ne existenciální melancholíí, do které upadl s přemýšlením, co on to vlastně je – prostě cizinec? Kdo je druhorozený syn, kterého prostě poslali do světa, kdyţ nemá co zdědit? Otec Němec, matka Češka. Matka z husitského rodu, ale jako třetí dcera provdána pragmaticky za Němce katolíka, který se ovšem politicky zapletl, a tak přestoupil k protestantům a na počest tohoto kroku svého druhorozeného syna pokřtil starozákonním Elias. Po sedmi měsících, kdyţ tato kalkulace nevyšla, pokorně přijal velkorysou nabídku katolíka Rudolfa bojovat v Sedmihradsku s Turkem, aby si zachoval naději na záchranu zkonfiskovaného panství a v Sedmihradsku i nové získal. Na sedmihradské panství se s matkou stěhovali, aţ kdyţ mu šlo na osmý rok. Pak přišel ostřihomský seminář a po něm padovská univerzita, a po dvou letech války s Milánem Benátky.

Commandante Felippe tuhle konfesijně politickou historku o svém tajemníku s chutí vykládal po celých Benátkách – zdálo se, ţe pro funkci tajemníka člena Malé rady Benátek, pod kterého osobně spadal obchod a diplomacie s Orientem, je tahle středoevropská bizarnost kvalifikačním předpokladem. V Benátkách byl v této historce prostě Ceco, ţádný Němec.

Slovanské kvalifikaci se v očích Stase přiblíţil, kdyţ si objasňovali původ jeho jména: Elias. „Hospodin, ty jsi Ilja!“ Uţ nebyl cizinec, byl Slovan, odrodilý, ale takřka náš. Byl přizván v širší okruh toho světa, kde se vyskytovaly nejkrásnější ţeny, nejplodnější půda, nejkrásnější krajina, pravá víra, nejlepší kuchyně, nejpracovitější a nejpohostinnější lidé. A také největší bijci Turka. Tohle znal: kaţdá země vidí svět po svém. Sasové, Uhři, Savojci, Francouzi, Římané, Španělé, Řekové, Benátčané, Austrijci, Sicilané, Kypřani, Arméni. No jistě Ian, jeho přítel z Padovy, Skot, málem zapomněl. Jak chladivě zelené musí být Skotsko, kdyţ si vzpomene na jeho balady! Ale jakýma očima poměřoval svět on, Elias?

Slunce na chvíli překryl mrak, srovnal se v sedle a do další půlhodinky pobídl koně do klusu. Pohyb mu dělal dobře, vléval do něho energii a praktičnost. Pravačkou nahmátl v torně špalíček uzené ryby a s chutí se zakousl do šťavnatého masa. Suma sumárum: zanedlouho budou v polovině cesty, zpevněné tělo jiţ nebolí, nezmrznou, za dva tři dny uţ bude na otcově panství. A bude dost času, aby přišel na to, jak se zakousnout do nového údělu – s jazykem si uţ poradí, hlavně opatrně s lidmi. To uţ přece zná. Ale kde udělal tu chybu, tu chybu v Benátkách? Halja, halja! uslyšel za sebou oblíbenou halekačku – Stas se probral a zase jej dohání...

Commandante Fellipe patřil mezi mocné Benátek, někteří říkali, ţe hýbe i dóţetem. Poprvé se s ním setkal jako kurýr v jedné soutěsce ústící do údolí Pádu. Předával mu naléhavou ţádost o okamţitý vpád jeho jízdy do boku nepřítele. I přesto, ţe byl v sedle, bylo zřejmé, ţe je malý, sporý, s asketicky řezanou tváří, z které blýskaly ţivé černé oči. „Jak to tam vypadá,“ znělo konverzačně, ale on přesto s odpovědí nepospíchal. Jako kurýr svůj úkol splnil. Proklouzl do ústí soutěsky ještě před francouzskou jízdou. Viděl její vlnící se přední voj, kdyţ tryskem zatáčel před nimi vzhůru po kamenité cestě. Ještě neţ spatřil benátskou jízdu, si uvědomil, ţe oni jej viděli také. A ještě neţ uviděl Fellipeho, si uvědomil, ţe Francouzi nechali přešlapovat koně na místě. Ţhavé oči se teď na něj upíraly aţ výhruţně. Měl by začít nějakou zdvořilostí, v Itálii obvyklou, místo toho se rozhlédl po skalách soutěsky a seskočil z koně.

„Myslím, ţe by stálo za to se rozhlédnout seshora.“ Teprve v té chvíli vrátil commandantu jeho pohled. Ten se rozhodoval rychle – svezl se se sedla, štěkl tři jména a v pěti se začali škrábat na vysoký útes. Nahoře, zpocení, hekající uviděli francouzskou jízdu na stejném místě proti proudu asi půl míle od ústí soutěsky. A

pod nimi, v řídce zarostlém svahu sestupujícím k Pádu zakopanou dvacítku

francouzských děl.

„Jatka by chtěli,“ ucedil commandante a poplácal jej po zádech. Dvě stě muţů pak odzadu podřezalo francouzské dělostřelce, zatímco benátská jízda na pádské rovince šaškovala před Francouzi tak dlouho, aţ je vyprovokovala předjet před hlavně jejich vlastních děl, teď ovšem jiţ s benátskou obsluhou. Od „francouzských jatek“ byl pobočníkem commandanta a pak i jeho tajemníkem. Do Padovy na univerzitu se uţ nevrátil, jen se přijel rozloučit s Ianem, sbalil si svého Albertiho, Palladia, Platona, Ficina a završil tak cestu, na které opustil teologii, přešel k matematice, fyzice, Boţe, jaký náraz to byl, kdyţ poprvé naslouchal Gallilemu, filozofii a právu a plně se ponořil do světských věcí správy. Jeník, jak Ianu s lehkou nonšalancí česky říkal, mu blahopřál ke skvostné kariéře: „Sice jsi platonik, ale právě proto ti předpovídám zářnou světskou dráhu – idealismus ve světě praxe je hybatelem ctiţádosti. Tam, kde empirici pod hvězdou Aristotela rezignují, idealisté otevírají nové cesty.“

Začátky ovšemţe měl kruté. Commandantův úřad čítal čtyři desítky lidí, byl tu majordomus, byl tu vedoucí kanceláře, účetní komora, obchodní kancelář; byl tu majetek rodiny a byly tu záleţitosti republiky. Vše propojené, všichni ţárlivě si střeţící svá privilegia a hranice kompetencí. Byl vetřelcem, kterému se poštěstilo – zachránil commandantu kůţi a ještě jej proslavil. Stoloval s rodinou, provázel commandanta do Rady, Ale počkej chlapečku, tady nemáš co dělat, tady je soukolí světa, kterému rozumíme jen my. Půl roku mlčel, pokud mluvil, pak jen

v otázkách. Po půl roce poţádal o svolení plout s nákladem na Kypr a pak pro

náklad aţ do Samsonu. Po návratu vyklidil velkou komoru za svoji kanceláří a

stal se mnichem této cely. Po měsíci ji ukázal commandantovi: na třech stěnách

byly zvětšené podrobné mapy benátského středozemního impéria, kde byly

korouhvičkami zaznamenány aktuální itineráře lodí – benátských obchodních

i vojenských i těch, řekněme neoficiálních, smluvních, podomních i pirátských.

Jejich plánované trasy, jejich potvrzené polohy i nenadálé odchylky. Byly tu téţ

benátské informační zdroje, oficiální i tajná „zastoupení“. Ţlutě byla vyznačena

chybějící místa v síti. Na velkých tabulích šikmo postavených pod stěnami

s mapami pak byly zaznamenány opakované odchylky jednotlivých lodí, ohniska

obchodních ztrát i podle druhů zboţí.... Commandante vůbec neskrýval vzrušení,

strávil prohlídkou celé odpoledne a další dny hned od rána jej ostřeloval dotazy.

Došli k závěru, ţe tato síť vysvětluje aţ celou pětinu obchodních ztrát na území,

které z velké části kontrolují Turci.

Pak začali modelovat situace. Pirátskými loděmi zahustili jedno teritorium,

aby na sebe nalákaly tureckou flotilu, a vytvořily tak volné trasy pro obzvlášť

cenné náklady; jindy naopak vlajkové benátské lodě se zbavily cenného nákladu

v tajných překladištích a turecké lodě a celníci nacházeli jen zboţí druhého

i třetího řádu. Pak se vrhnul do mapy peněţních toků a jejich uzlových bodů –

bank, investorů, spekulantů. Intuitivně cítil, ţe zatímco obchodní síť představuje

krevní oběh, finanční síť tento oběh řídí a ovládá celý organismus, přičemţ ona

sama je tím nejcennějším zboţím a současně mocenskou pákou. Commandante

byl nadšen. Komora se pro něj stala hračkou, magnetem, závislostí. Nikoli

bezúčelným – desítka kapitánů lodí byla suspendována, některým dodavatelům

byly ukončeny smlouvy, ti, kteří hráli s Benátkami i Turky najednou, dostali „čas

na rozmyšlenou“, jeden z členů Malé rady odstoupil. Commanante zářil. On

naopak chtěl ještě dál – podle toho, co jim donesli zvědové a partneři z Antverp,

Amsterodamu, Benátky se zbavovali zboţí příliš rychle. Místo, aby zboţí dále

zpracovávali, jen jej přeprodávali. Zarputile dokazoval, ţe Vlámové i Holanďané získávají náskok jak před Benátkami, tak i Portugalci, a nejen tím, ţe měli volný přístup aţ do Indie, Číny, Nového světa.

Ano, tady jsi příliš přitlačil na pilu, říkal si teď, před Debrecénem, vzpomínaje na chlad commandantových černých očí. Ale v tom to nebylo, hned zavrhl moţné vysvětlení toho, proč teď kluše na východ stále dál od skvělých Benátek.

Za další měsíc dostal velkou přijímací kancelář s dvěma postranními vchody – jedním procházel commandante, druhý, s těţkými kovanými dveřmi a třemi zámky, vedl do „komory“. Ve skutečnosti sálu, s obrovským stolem, mapami, tabulemi, registraturami, skrývajícími všechno a všechny, co měli do činění s Benátkami. Nervové centrum. Přístup sem měli pouze on a commandante. Jeho přijímací kancelář se proměnila v síň audiencí. Připadal si jako vzácné zvíře v kleci. Přicházeli kapitáni lodí, dodavatelé i kupci, obchodní partneři. Samé obřadnosti, obchodní srdečnost. Návrhy ţádné, ani stíţnosti ani ţádosti či prosby.... Jen se seznámit. Připomenout se drobným darem. Kdyţ dostal krásnou perletí vykládanou krabičku, v které objevil prvních dvacet zlatých, chtěl hned běţet za commandantem. Nakonec zaloţil přihrádku s písemným seznamem darů i obnosů „sympatizantů“. Kdyţ měl prvních dvě stě zlatých, dal je do úschovy k Jeníkovi.

Jeník se smál: „Benátky odjakţiva měli k Byzanci a Orientu nejblíţe. Kolonka nákladů zahrnuje i cenu tvého postavení. Není to uţ věc etiky, ale kultury. Představ si, jakou nákladovou poloţku musí představovat commandante, kdyţ jeho tajemník je oceněn v desítkách. Udělals dobře, ţe jsi mu nic neřekl. Mohl by si myslet, ţe mu tím něco chceš naznačit. Takto má jistotu, ţe nejsi cizorodou součástkou.“

Přátelská zdvořilost commandantovy rodiny se proměnila v laskavé přátelství, zjevného zejména u manţelky Fellipeho – jakoby v ní dozrálo uvědomění faktu, ţe ona se jmenuje stejně jako jeho matka, Veronika. Ona, které Bůh dopřál jen dcery. Nejmladší, pětiletá Simonetta jej jiţ dávno měla za staršího bratra a bez rozpaků si přisvojovala všechna práva jej okupovat. Po měsících rozpačitosti teď našel i přijatelnou polohu pro čtrnáctiletou Lauru i šestnáctiletou Kateřinu – dal jim najevo, ţe přijímá jejich hru na dospělé, hru a o nic víc neţ hru. Byl to pro něho způsob obrany – Laura se mu velice líbila. Langobardka, tak ji pro sebe říkal, ale cítil v ní především van hlubokých lesů tam daleko na severu, za Alpami. Světlá hnědovláska s šedivýma očima, které často vyhledávaly jeho pohled, půvabem štíhlosti, útlých ramínek, štíhlých dlouhých prstů a zrovna vypučelých jablek pevných prsů – styděl se za ty náznaky erotického zájmu. Jeník se smál, kdyţ se mu svěřoval s těmi svými „pedofilními“ sklony: „Ale jdi! Ţena je ţenou s prvními měsíčky a u mnoha národů jsou právě bytosti mezi dívkou a ţenou povaţovány za největší lahůdku. Pít můţeš burčák, ročák, stejně jako sedmileté víno. Pít patoky – to je perverze!“

Katarína byla veskrze románská – samý plný ovál. Oválný obličej s výrazným oválem plných rtů, oválně klenuté obočí, smavá, s ţivou mimikou tváře i pohybů. Málokdy se dokázala zahledět zpříma, vţdy v pohybu, takţe její pohled byl vţdy náznakem – zpod víčky, přes koutky. Nebyla svádivá, byla to její přirozenost. Byla krásným objektem, kterým se těšil, ale bez vzrušení. Nejvíce se mu líbila u snídaně. V jejím altu cítil slzy moře. Přinášela sebou závan kaţdodenně obnovované svěţesti přírody, jakoby omytá rosou, s odpočinutou pletí a závanem rozkošnického tepla dívčího loţe.

Postřehl, jak commandante ţárlivě střeţil jejich komunikaci i to, jak pochopil, ţe od něho se nemá čeho obávat. Dokonce mezi nimi vzniklo jakési muţské souznění k její kráse.

„Katarina je u muţů v mých zemích na severu velmi oblíbené jméno. Kdyţ Eros hrával svoje skladbičky, zcela jistě myslel na Katarínu . Byla to i oblíbená patronka Karla IV– nechal si ji vyřezat v tak krásném esovitém prohnutí figury, ţe její boky jej musely budit i ve spánku. Víš, jak u nás modelují její jméno? Ty variace zachycují všechny polohy citu, včetně těch nejvíce milostných, která nejlépe znějí šeptem.“ A začal napodobovat hlasem i mimikou Katy, Katynu, Katku, Kátěnku, Katušku, Káču, aţ kontrapunktem skončil u roztouţeného: Káťo! Děvčata se smíchem imitovala v italštině.

„A pro tebe jsem jaká z těch Katarín,“ zurčel její smích a blesky očí pátraly u papá, mamá, zda tato otázka je ještě přípustná.

Nechal jej doznít a pak nad pohárem vína s nevinným úsměvem pečlivě pronesl: „Kdyţ se napudruješ jiţ k obědu, kdyţ je ještě ostré slunce, jsi pro mě německá Katy, kdyţ pudr změkčí světlo svící, dovedu si představit sbor milenců pod tvým oknem, jak šepotají Káťo, ale kdyţ tě potkám ráno, ještě nenalíčenou, jsi pro mě.... Kačenka.“

I nejstarší nepřístupně lhostejná Girolama překvapeně otevřela ústa a pro sebe se snaţila vyslovit tu exotiku.

„ Co byste čekali od venkovského balíka ze severu?“ naoko omluvně podotkl .

„Ale to je krásné!“ vykřikla Veronika, zatímco commandantovi jen zářily černé oči, jak se radoval nad veselím u stolu a děvčata překřičujíce se, stále opakovala to melodické slovo všelijak je pitvoříce. Katarína mu pohledem děkovala. Od té doby se ovšem líčila jen k večeři a děvčata si často u něho ověřovala svůj vzhled.

Jeho problémem byla Gira. S temně rusým vodopádem kadeřavých vlasů, temně modrýma očima a alabastrovou pletí. Mlčenlivá, sebejistá, často kárající a odsuzující. Zřejmě zranitelná. Ale proč, kde a čím? Vzrušovala jej. A připouštěl si to. Nebyl jí posedlý, ale přitahovala jej. Byla pro něj metaforou Benátek. Metaforou, kterou ještě „nepřečetl“. Pamatoval si, kdyţ jej oslovila poprvé. To bylo tehdy, kdyţ se jej Veronika vyptávala na dojmy z Florencie. Z krásy Davida se vyznal s přípodotkem, ţe v jistém smyslu se David vlastně Florencii vysmívá.

„To město má divnou, nevítěznou duši – kaţdý dům je pevností s labyrintem temných zákoutí, v úzkých uličkách cítíte podezřívavost, kaţdý něco skrývá, křivolaké uličky vás mají odlákat na jiné místo, splést a dovést do uličky slepé. To město chce, abyste zabloudili. Přitom hned za hradbami je vše prosvětlené, tetelí se svěţestí, na rozdíl od Benátek suchým fluidem.“

„A Benátky nemají co skrývat?“ překvapivě zaútočila.

„Mají..... jako kaţdé město, ale jsou přístavem, tedy místem, které zve k přistání, takţe .....“ chvíli váhal... „ to musí činit rafinovaněji“.

„A jak to dělají Benátky?“

„Se svými nepřáteli nebojují, protoţe je k sobě připoutávají. Tady krásou, tady bohatstvím, tady sebevědomím, tady přívětivostí. A kdyţ uţ dojde na válku – kaţdé hradby padnou, lepší je bojovat na území nepřítele“.

Podruhé zaútočila, jak jinak, kdyţ vystřelila:

„Jak se vlastně cítí šlechtic ve sluţbách kupce?“ čímţ vnesla očividnou nervozitu na místa, kde seděli commandante, Veronika i Katarína. Byl také překvapen, ale vzpomněl na Jeníkovo dobírání: „Čeká tě velká kariéra – můţeš ozdobit kupecký dům šlechtickým titulem, to se nosí.“

„Nikdy jsem....“ odmlčel se. „Promiňte, těţko hledám slova.“ Pak s prosbou pomoci v očích přejel od commandanta k Giře a poněkud bojovně odpověděl: „ Nechci být nezdvořilý ani přezdvořilý, ale v tomto domě a mezi těmito lidmi mě nikdy nenapadlo o tom přemýšlet.“ Najednou mu došla hrůza té otázky – buď ho mají za aristokratické zvířátko ve své měšťanské kleci, nebo jsou to opravdu ti Jeníkovi snobi. Vydechl: „ Jsem vděčen Osudu, ţe nejsem poddaným ţádného krále, tyrana, despoty, ţe slouţím republice. A myslím, ţe právě tato sluţba věci společné, rés publicae, je mírou, která určuje naši nobilitu. Upřímně řečeno se divím, ţe dcera commandanta Fellipeho klade takovou otázku.“

„Kladu, protoţe ta nobilita, jak říkáš, je přikládána jen muţům, zatímco ţeny ji mohou získat jen sňatkem.“

„Vím, jak dobré máš učitele, ţe tvůj otec ti obstará kaţdého lektora, jakého si budeš přát, a dovedu si představit ţenu přímo ve sluţbách Benátek,“ teď uţ cítil, ţe se nechal unést, ale ta zpropadená logika si ţádala své.

„A jakou sluţbu by si dovedl rádce mého otce pro takovou ţenu představit,“ vysmívala se mu, ale vzrušením si proplétala prsty rukou.

Viděl, ţe commandante se přestal bavit a neklidnými prsty si pohrává s ubrouskem. Uţ ale nemohl ustoupit.

„Velvyslankyně Benátek.....u některého evropského dvora.....myslím.....Paříţ... to by bylo velmi perspektivní.“ Viděl, ţe Veronika překvapením otevřela ústa, commandante odhodil ubrousek. Chtěl rychle dodat, ţe štěstí Benátek automaticky neznamená osobní štěstí pro jejího sluţebníka, ale místo toho slyšel sebe, jak říká: „Jde ale hlavně o to, jestli to, co člověk chce, jen vyslovuje, nebo za tím jde.“

Na commandanta se pro jistotu nedíval, ale poprvé se zahleděl do očí Giry – byly rozšířené, temné, bílá tvář ji znachověla, stejně jako lalůčky uší. Měl pocit, ţe odkryl závoj jejího ţenského tajemství.

Situaci nečekaně zachraňovala Laura: „Papá, dovedeš si představit, ţe obědvám s francouzským králem a říkám mu, ţe červené víno se nedá pít jinak, neţ z benátského skla?“

Nazítří se jej commandante v kanceláři klidným zkoumavým tónem ptal: „Tos myslel váţně... s Girou?“

„Sám sebe jsem překvapil, ale i teď bych odpověděl stejně. Je vzdělaná, francouzsky se prý učí výborně, inteligentní – Benátky v její osobě by byly nepřehlédnutelné.“

“Je to příliš odváţné. Nejen proto, ţe se bavíme o ţeně, ale proto, ţe je to má dcera.“

Ucítil chladné ostří čepele pod tváří. „Nechal jsem se unést. Promiň, commandante.“

Klekání uţ odzvonilo, kdyţ ve tmě a notně prokřehlí, zajeli do palisádami obehnaného dvora. Zatímco on dohlíţel na to, aby o koně bylo dobře postaráno, Stas jiţ poroučel a nezakrytě smyslně škádlil děvečku. Kdyţ sedal za stůl, Stas uţ byl zcela pohrouţen do záhybů šatů i těla, které se pozvolna rozehřívalo přemlouváním, dráţděním i očekáváním nějaké odměny. Opět se přistihl, jak mu závidí. Navíc pocítil, ţe neměl ţenu uţ víc jak měsíc. Kdyţ mu jiná dívka měnila dţbánek za plný, dlouho ji sledoval, jak odcházela - boky pronášela jako svatá .Kateřina. Další dţbánek mu uţ dcera krčmáře přinesla aţ na pokoj – byl pozornému krčmáři vděčný.

Ráno mrzlo, ţe všechny zvuky se šířily daleko s jasným a vlastně povzbudivým praskotem. Stas halekal, upravoval si oděv a řemení a rychlými pohyby načechrával vlasy. Kohoutek, pomyslel si, ale i on se cítil dobře, lapaje ve vousech ještě vůni ţenství Margity. Potěšilo jej, ţe se přišla ještě jednou lísnout. I po vyúčtování dokázala najít tu správnou míru intimity, moţná předstírané, ale příjemné. Cítil se rád jako dobrý milenec a tuto kulturu tělesného uspokojení, která dokázala spojit potěšení s výdělkem, shledával jako očistnou – prastaře si ţila v pórech světa svým ţivotem bez ohledu na měnící se zvyklosti. V ohradě u krčmáře se mu zalíbil krásný ryzák: Nesmlouval a okřikl Stase, kdyţ ten se chtěl handrkovat. „V Debrecénu by tě stál o dvě zlatky víc. Margita ho zajíţděla,“ dodal krčmář mručivým polohlasem. A v Benátkách dvakrát tolik, druhý kůň se bude vţdycky hodit, pomyslel si on, a nahlas se zeptal: „Jak mu říká?“

„Margo“.

„Budu rád vzpomínat na vaši pohostinnost“. Měl dobrý pocit. Vţdycky jej potěšil střípek poezie, vydobytý z prózy ţivota. Debrecén uţ byl v dohledu.

„Takhle si mám představovat dům a la Palladio podle tebe?“ překvapila jej Gira jednou v jídelně před obědem a podávala mu kresbu. Vzpomněl si, jak před týdnem ţivě debatovali o letní rezidenci, jakou zřejmě commandante plánoval postavit. Tehdy se nechal unést a vyznal se z obdivu k boţském Andreovi. Byl překvapen, ţe na to myslela.

„Pěkná kresba a... krásná perla,“ získával čas, hledě na černou perlu v objetí dvou maličkých dlaní, zavěšenou na jemném zlatém řetízku kolem šíje. V tmavé modři očí ji jiskřilo.

„Dárek od Ernesta. Kolekce...“ a blýskla mu před očima bílou ručkou zdobenou prstenem se stejnou černou perlou a motivem dlaní.

Tak Ernesto, obchodní partner commandanta z Terstu. Byl tu častým hostem a podle toho, ţe byl zván do domu, tak i významným. Vţdycky přiváţel dárky. Jeho nechávaly šperky chladným, ale tenhle měl myšlenku. Dovolila mu uchopit ručku a prohlíţet si precizně provedené dlaně s krásně vypracovaným miniaturními prstíky objímajícími černou perlu. Ruku měla chladnou a ještě vlhkou voňavým krémem.

„Krása,“ vydechl upřímně do její zkoumavé tváře. Uvědomil si, ţe takhle zblízka jí ještě nikdy nebyl.

„Raději bych slyšela chválu na ten dům,“ vysmívala se mu.

Boţe, ona se mnou snad koketuje! V hale naštěstí zazněl mnohohlasý hlahol hlasů a rodina za chvíli halasně posuzovala skicu domu. „A co o něm soudí náš arbiter elegantiae,“ škádlil jej commandante.

Uznale kýval hlavou: „Předně, pěkná kresba. Vzdušná, jemná. Pilastry běţící po celé výšce, karyatidy, proporce – všechno, jak má být. Palladianským mírám se vymykají jen okna – příliš úzká a příliš vysoká, ale vidíte, ţe domu to naopak dává štíhlou eleganci. Chtělo by to znát pozemek, na jakém má dům stát. Historii toho místa, jeho genius loci. Dům bude na hoře, ve svahu nebo v rovině? U řeky, u jezera nebo nad mořem? Pak také účel toho domu – je více určen pro reprezentaci nebo pro rodinný ţivot, nebo sídlem, kam se sjíţdí celý rod?“

Mohl si rovnou odpovídat a hovořit dlouho, architektura jej něčím přitahovala, něčím víc neţ jen uměním proporcí. Měl někde hluboko zasutou pohádkovou vizi krajiny poseté a zabydlené boţími příbytky nebo jinak řečeno příbytky boţích dětí a obraz měst jako boţích obcí. Ale to bylo jeho tajemství a kdoví, jestli vůbec dá někomu do něj nahlédnout. Tu noc byl dlouho ve své „komoře“, ale nepracoval. Myslel na Giru.

Její chování k němu se změnilo. Katarína často odcházela od stolu s rozmrzelým výrazem, protoţe Gira ji brala iniciativu. I Veronika občas pohlédla na Giru s údivem. Commandante těmto hrátkám jakoby nevěnoval pozornost, jistý si uţ příslibem jeho loajality. Ke kaţdé tabuli chodil teď rozechvělý v očekávání nějakého dalšího překvapení. Nejlépe se cítil v komoře, protoţe zpracovával mapu jarní sezóny a s poradcem, vyslouţilým kapitánem, zaznamenával sílu proudů, vliv bouří, měníci se větry na koordinaci desítek plavebních tras – chtěl, aby tato mapa byla co nejdokonalejší a eliminovala pokud moţno všechny moţné prodlevy, které mohly mít dalekosáhlé následky. Těţko pak u tabule vplouval do hovoru, nedokázal kloudně reagovat.

„Papá, ty nám našeho Ceca úplně zničíš! Uţ přestává i mluvit! Eliasi, svěříš se nám, jaké to pro muţe jako ty je, být ţenat s Benátkami?“ hrála si další ze svých etud.

„Svoji Venezii jsem ještě nepoznal, stále mě dokáţe překvapovat,“ odbyl

ji, ale pak si uvědomil, jak dvojmyslně to mohlo asi vyznít.

„Moţná by ses měla zeptat sobotní noci, spíš neţ Eliase,“ ozvala se tiše Laura. Polilo jej horko a zatouţil vědět, jestli zrudnul, nebo je to jen jeho vnitřní pocit. Ano, nadcházela třetí sobota v měsíci, pravidelné setkání s přítelem Ianem, magistrem filozofie z Padovy. Moje lázně, říkal si.

Vyráţel hned po obědě, za městem bral svého ustájeného koně Tita a k večeru doráţel ke Carle, majitelce rozlehlé usedlosti kamenných budov s vysokými klenutými stropy, obrovskou kuchyní, která byla současně krčmou, tanečním sálem, obrovskou místností s desítkou ohromných kádí, slouţící jako lázně, v patře pak spousta pokojíků. V další budově bydlela Carla, v další pak byly krejčovské dílny s mnohačetným ţenským osazenstvem a pak uţ stodoly, přístavky, přístřešky... Sjíţděly se sem všechny komediantské společnosti, řada z nich zde zimovala. Bylo tu veselo, zejména o sobotách. A on s Jeníkem patřili ke stálým a oblíbeným štamgastům.

Carle bylo jiţ notně přes čtyřicet, ale na rozdíl od zdejších ţen ve stejném věku její tělo, byť typicky kypré, stále drţelo tvar a její rty při uvítacím polibku ještě stále napovídaly, ţe líbat je má půvab ochutnávky přezrálého ovoce. Bývalé herečce daroval usedlost markýz Sebastian. „Pro mě opravdu svatý. Miloval mě snad dvacet let, aţ do své smrti. Kdyţ přede mnou klečel a rukama mi jel po stehnech na zadek, připadala jsem si jako jeho oltář.“

On ji zboţňoval a ona o něm prohlašovala, ţe v jejím útulku je to zcela

jistě nejlepší milenec, stejně jako její Sebastian – ten také uctíval ţenství pro ně samé.... „Drţ se ţenských, nezklamou tě, ony vycítí, ţe jsi na jejich straně.“

Oba s Jeníkem vţdy ţasli, jak sama osobnost Carly postačovala, aby se v tomto velkém společenství dodrţovala tichá, nikdy nevyřčená pravidla hédonistického souţití. Ale ano, bývaly poprasky, vzryvy ţárlivosti, opilecké výstupy, ale stejně rychle opadaly díky všeobjímající touze být spolu zadobře, nablízku, objímat, laskat navzdory tomu světu úskoků, chtivosti, sobectví, smrti tam venku. S Jeníkem nazývali toto místo klášterem sv.Sebastiana de Cameron – zdálo se jim, ţe tato hříčka asi nejlépe vystihuje tu boccacciovskou atmosféru, která tu vše prostupovala. Pro něho to současně byla škola erotiky a milování. Několikrát se mu zdálo, ţe je jiţ zamilován, ţe z celého kosmického osudí právě teď potkal tu druhou část, která dokonale zapadá do té jeho. Ale dříve či později zazněla disonance a to, co zpočátku opomíjel, vědomě přehlíţel, stále rostlo aţ k disharmonii. To jej dovedlo aţ k jakési umírněné skepsi. Díky ní objevoval, co by nehledal.

„Tvoje skepse je důsledkem odpovědnosti k moţnostem monogamie,“ sarkasticky to komentoval Jeník. „Je optimistické, ţe ji ještě stále připouštíš.“

„Představ si ty tisíce hazardérů, kteří se ţení a teprve po svatbě poznávají, s kým ţe to vlastně navţdy a nerozlučně...“

“ S ţenskou nejdříve do lázně!“ uzavřel rozmluvu rázně Jeník.

Naučil se ţeny číst jako koňský handlíř kobyly – drţení těla, chůze, pohyby, gesta, tvar rukou, nohou, mimika tváře, hlas a jeho modulace..... Aţ se za to styděl. Boţe, a co duše!? Pak ovšem pochopil, ţe to vše vychází z duše.

S Carlou také učinil svoji první obchodní operaci. Velmi ho zajímalo, co vlastně její krejčovská manufaktura šije. Kostýmy pro herce, sluţebnictvo, maškary, slavnostní uniformy cechů. Ukazovala mu desítky kreseb – její synovec....

Zdály se mu skvostné. Nechal si u ní ušít dva obleky. Jeden jezdecký, celý z kůţí, druhý do úřadu, jak říkal. Přivezl i látky. „Pěkné, drahé,“ mlaskla zálibně. Kdyţ ji pak přivezl z Benátek kresby od synovce, které nakreslil podle jeho přání, dlouho je prohlíţela: „Ani Francouz, ani Španěl, ani Benátčan.... páníček Elias!“ utrousila uznale.

„ A nechtěla bys obléknout benátské námořnictvo?“

„Na to jsem, zlatíčko, příliš slabá v kramflecích.“ Přesto mu za čas ukázala celou kolekci kreseb. Obrátil pár listů a věděl, ţe commandante bude zářit.

„Ale doprošovat se jich o plnou zálohu nebudu.“ Nechal ji hned tři sta zlatých, které původně vezl Ianovi do úschovy a za měsíc otevírala Carla za dalších jeho dvě stě zlatých svůj přijímací salón nedaleko svatého Marka.

Místo obvyklého polibku jej objímala jakoby jej chtěla uškrtit: „Do čeho jsem se to s tebou nechala navést? Na stará kolena jsem se nechala zjančit zajíčkem!“

Jeník byl bez sebe, kdyţ mu Elias musel vysvětlit, co znamená zdobný monogram se dvěma velkými C a miniaturním de uprostřed, kterým označovala všechny oděvy a který se skvěl uţ i na podšívce jeho vesty i kabátce. Váţně na něj pohlédl a se vší seriózností mu oznámil: „Carla de Cameron“.

Za půl roku mu vrátila pět set zlatých, o tři měsíce později mu vyplatila dalších pět set. Překvapeně na ni zíral.

“Tak to mezi společníky chodí,“ narovnala se a uhladila si šaty. Zdála se mu jiná, prsa v dekoltu se jí vypínala.

„Ty jsi omládla!“

„Naopak, jsem starší, ale přišla jsem k milenci. Sotva popadám dech.“

Tu sobotu obzvlášť pospíchal. Hnal koně a sám přijel celý zpocený. Zatáhl Jeníka do kádě s vlaţnou vodou a ještě neţ se s nimi přišla pozdravit Carla, poţádal jej, zdali by v Padově nenašel nějakého zkušeného bankéře.

„Inkognito, nemůţu si dovolit vyzvídat pro Benátky. Přitom v Benátkách mně nikdo nezasvětí a zdá se mi, ţe commandante ani nemá zájem, moje prosby jdou kolem něj. Čím víc vím, tím víc mám dojem, ţe ta opona, kterou mám zvednout, je hustší a těţší. Víš k čemu jsem došel? Mám dojem, ţe Turek všechny svoje výpravy na Balkán financuje z našich peněz. Sklidí, vyinkasuje a uţ jde válčit.“

„Pochopitelně ţe mám bankéře. Díky tobě. Takové peníze nechci mít pod

polštářem. Ale....kopeš hluboko. Dej si pozor!“

Carla vplula do lázní s podnosem ovoce, sýra a lehkým vínem. Přitáhla si lavici k jejich kádi. „Mýt vás dnes nebudu, zlatíčka. Vzrušením teď musím šetřit, jsem velmi zaměstnaná ţena.“ „A kdy nás seznámíš s tím nenasytou?“

„Tady ne, sem manţelé a milenci nepatří. Zakousla bych kaţdou, jen by na něj mrkla. Na kterou se těšíš, ţe ses tak hnal, Ceco?“

Nechtěl být váţný, zlehčoval, kdyţ popisoval problém zvaný Gira. Přesto si Ian odpustil svoje obvyklé sarkasmy a Carla dlouho mlčela. „Moţná ţárlí na sestry. Nejen kvůli tobě. Moţná si neví rady se svým ţenským osudem. Moţná si jen hraje. Moţná bojuje s otcem a ty jsi jen záminkou.“

“Moţná,“ vpadl Jeník, „se chystá na vdavky a od tebe čeká, ţe ji ukáţeš, co ji čeká.“ „Moţná,“ pokračovala tiše Carla, kdyţ rukou vykrákala Jeníkovu kštici, „patří k těm ţenám, jejichţ duše je jen bouře. Stojíš o ni?“

„Nestojí. Ať si o sobě myslí, co chce, já vím, ţe v hlavě má jen Benátky. A co kdyţ tě chce jen zesměšnit?“ zaútočil Jeník.

„Ona je krásná. Není to moje krása, to uţ vím. Ale ani takové kráse by se nemělo ublíţit. I tím, ţe ji odmítneš. Myslím, ţe muţ by měl vědomě snést i zesměšnění i poníţení.“

„Náš svatý Sebastian“! rozesmála se Carla a rozcuchala mu vlasy.“Aţ tě ta dračice poseká, přijeď – budu tě ošetřovat.“ Vstala, pokývla mu hlavou na znamení, ţe vše je uţ řečeno. „Pojďte uţ, večer začíná.“ O čtyři hodiny později byla Gira uţ jen vzdáleným mráčkem na obloze.

Následujících čtrnáct dní dokončoval mapu a s commandantem trávil dlouhé hodiny aţ do pozdních hodin. Ten si ověřoval kaţdý detail a očividně si osvojoval celou strategii aţ do jednotlivých operací. On uţ přibliţně znal jeho zájmy i zájmy jeho partnerů, všechny uţ předem zohlednil. Nijak neodporoval, kdyţ commandante přišel s několika zásadními změnami, které znamenaly další hodiny práce.

Gira hned v pondělí po návratu od Carly poznala, ţe se jí vzdálil.

Byl pohotový, vstřícný, pozorný. Spokojený sám sebou, ţe na něm nenachází jedinou trhlinku, kam by mohla zatnout drápek. Vrátila se ke své obvyklé ledové lhostejnosti. Katarína s chutí švitořila o severské melancholii, která přišla do módy i v Benátkách, Gira si náhle přitiskla pěstičku k ústům a se skloněnou hlavou vyběhla od stolu. Příští den u snídaně si na poslední chvíli všiml, ţe pod svým ubrouskem má zastrčen malý sloţený lístek. Počkal, aţ všichni odešli od tabule. Na lístku byla tři slova: proč mě mučíš? Vyţádal si od commandanta dva dny na cestu do Padovy – přivézt knihy, vyzvednout si konečně bakalářský diplom. Chvíli váhal, zda lístek přiloţit k seznamu donorů. Nakonec vzal seznam i lístek. Vyrazil hned, ještě před obědem. Utíkáš, jako pravý zajíc, vzpomněl na Carlu. Příští ráno ukázal lístek Ianovi.

„ Válka začíná,“ pokrčil rameny. „Nech to u sebe, prosím, i s tímhle.“

Po snídani jej zavedl k bankéři. U vchodu do kamenného domu s vydrolenou fasádou mezuza, chodbou vanula syroba a připálená mouka. Patro bylo aţ po strop obloţené tmavým dřevem, v přijímacím pokoji byl obloţen i strop. Zev Bruni byl celý v černém, jen úzký bílý vyšívaný nákrčník a manţety osvětlovaly ţilnaté ruce a krk, úzké tváři dominovaly výrazné beraní oči, dlouhá lebka byla pokryta prořídlými dlouhými vlasy, kipa posazená aţ vzadu na temeni tak, ţe celou dobu čekal, ţe se sveze. V sedě se uklonil a rukou vybídl do křesla. Strávil tu čas aţ do pozdního oběda.

„ Proč nám tohle na univerzitě zamlčují!?“ odpověděl na tázavý pohled Iana, kdyţ se k němu vrátil a současně se spěšně loučil. Celou zpáteční cestu modeloval rozhovor, v jakém Giru před všemi ostatními vyzve k rozhovoru jen mezi nimi: cítím nelad mezi námi a marně pátrám, v čem jsem jej snad způsobil, Giro. Doufám, ţe otec i ty, paní Veroniko, nebudete namítat, kdybychom zde mohli zůstat a vysvětlit si, co kalí přátelství, které chovám k tobě, Giro, stejně jako k celé rodině... Dorazil pozdě v noci, ale i tak vstával brzo a dlouho chodil po pokoji, cizeluje slova i syntax. Ke snídani Gira nepřišla. Je nemocná jiţ od včerejška. Má teplotu, lesklé nemocné oči. Zase je o krok napřed, pomyslel na Jeníkovo „válka začíná“. Co ale chce, co je cílem této války?

V kanceláři se cítil volněji. Z okna hleděl na Lagunu a v mysli obracel myšlenku, ţe se obrátí na commandanta. Ne jako tajemník, ale jako člověk, jenţ sedává s jeho rodinou u společného stolu a kterému není lhostejné....

Někdo klepal na dveře, a kdyţ se v zamyšlení otočil, byla jiţ v kanceláři. Její šedivé oči nic nezajímalo, jako vţdy se vpíjely do jeho. Štíhlosti, tvé jméno je Laura! Vydechl překvapením. „Přišla jsem za otcem, ale on tu prý ještě není. Nebudeš se zlobit, kdyţ počkám u tebe,“ neptala se, oznamovala s mírným úsměvem. „Koneckonců se to týká i tebe. Chci otce poprosit, jestli by nemohl dohodnout lekce z filozofie pro mě s tvým přítelem Ianem. Skončil semestr, mohl by u nás přes léto bydlet.“ Oči nehybně plály, brada se nepatrně vysunula kupředu.

Chtěl namítnout, ţe věkem je ještě mladá na filozofické lekce, ale zarazil se. Popošla k němu tak blízko, ţe v jejích duhovkách uviděl ţlutavé a okrové odstíny. Proto tak září! Byly hluboké a – dospělé. Ţádné hry na dospělé, chlapečku. Váţně.

„To není špatný, to je dobrý, výborný nápad! Budu rád nápomocen, s radostí!“ Nabídnul ji ruku a dovedl ke křeslu u okna s krásnou vyhlídkou. Posadil se proti ní. V křesle seděla našikmo s bokem k oknu, zatímco nohy směřovaly ke dveřím, s jednou rukou splývavě na opěradle, s druhou v klíně. Světlo ji přeskakovalo po chmýří na šíji pod zvednutými vlasy. Byla to jeho krása, severská, tichá, nekřičící, klidně spočívající v sobě samé. Ţádná jiţní květinka, co vykvete třeba na jediný den a noc. Trvalka. Na dlouho...

Přitáhla ruku z opěradla k druhé v klíně, mírně sklonila hlavu s pohledem na soustředěné ruce. „Eliasi, máš rád Giru?“

Počkal, aţ opět vzhlédne. „Ty víš, ţe ne tolik jako tebe“.

Kývla. „Víš, ţe kdyţ to vím já, ví to i ona? “

Zavrtěl hlavou. „Vadí to?“

„Mně ne. Ale jí vadí, ţe ona dostane Ernesta a ty zůstaneš ....mně,“ špitla.

Chtěl se zasmát nad tou holčičí smyšlenkou, ale cítil, jak jej to stahuje do bezedné hlubiny něčeho temného. Tak to je odvrácená strana ţenství....Chodíš si po světě, chlapečku, myslíš si, ţe víš. Nevíš!

„Eliasi, necháš se svést?“

„Počkat, proč bych se měl nechat...?“

„Aby ses ji zbavil“.

„Nechci ji ublíţit“.

„Ale ona chce ublíţit tobě i mně“

„Ale proč? Nechápu to!“

Vyskočila z křesla. „Ona nechce tebe, tebe jako takového, ona by si chtěla sama vybrat. Ale dostane Ernesta, kterého si sama nevybrala a kterému bude dělat jen ozdobu v jeho postavení.“

„A kvůli tomu chce svést mě a riskovat, ţe ztratí Ernesta“?

„Toho neztratí, jen otec by získal méně,“ sklouzl ji hlas aţ k temnému témbru.

„Takţe je to pomsta otci, Ernestovi?“

„A mně“.

„Proč tobě?“

„Ví, ţe já si tě vezmu, i kdyţ nic nemáš. Ví, ţe otec mně tobě dá, protoţe si o tebe řeknu a on mně neodmítne. Ví, ţe si otci mohu říct i o místo pro tebe, protoţe mu vyděláváš hromady peněz.“

Hleděl na tu osůbku s dívčí postavou i tváří a přitom očima a duší dospělé ţeny. Zachvěl se, kdyţ dohlédl aţ na konec té nezměrné hory bojovnosti. Co všechno je odhodlána udělat!? Tak, chlapečku, krása je bezbranná, ale ţenství ani zdaleka.

„Kdy si o mě řekneš?“

„Můj otec si řekl o matku, kdyţ ji bylo patnáct. To mně bude za pár měsíců:“

„Co moje sobotní noci? Ty ti nevadí?“

„Pro mě jsou bez tváře a beze jména. A neberou mi tě.“

Pohrával si s potutelnou otázkou, co bude „se sobotami“ potom. Ale bylo by to nevkusné, handlířské.

„Eliasi, necháš se svést?“

Odmlčel se. Byl ohromený, byl poraţený.

„Nenechám, Lauro. Jen to musím promyslet, kdyţ teď uţ nemůţu myslet

jen sám za sebe. Ale nechci utíkat. A také nevím, jak se bránit.“ Na chodbě zazněly kroky a hlahol commandanta. Laura pomalu couvala ke dveřím.

„Věř mi.... jsi pro mě nejdraţší, Lauro,“ řekl tak tiše, ţe to snad ani neslyšela.

Při obědě panovala stísněná nálada. I Katarína mlčela. Eliase vybídli k popisu cesty do Padovy. V tom se ukázala Gira. Commandante ji dovedl aţ k jejímu místu, on přidrţel křeslo, kdyţ usedala. Tvář zjevně popsaná horečkou. Soucitné pohledy a soucitné otázky. Všiml si, ţe jen dvě hlavy byly soustředěné nad talířem. Lauřina a Giry. Cítil takřka fyzicky, jak nad stolem sílí dvě emanační pole chystající se ke sráţce. Boţe, co mám dělat? Připravenou variantu s veřejnou ţádostí o rozhovor musel zavrhnout. Byla přeci nemocná! Byl by za ňoumu a barbara. Chudinka Laura. První blesk ţenské války ale přišel od ní.

„ Eliasi, představ si, ţe otec svolil, a poprosí magistra Euwena, aby mi přes léto dával lekce. Můţu se spolehnout také na tvé slovo?“

Jeţíši, jako kdyţ bič rozpoltí vzduch na dva kusy! Gira dál soustředěně jedla uzavřená do sebe a jakoby nenaslouchajíc jeho slovům podpory, radosti nad takovou volbou i moudrosti otce. Oběd z pochopitelných důvodů byl nad zvyklosti krátký. Kdyţ uţ se rozcházely, přišla odveta.

„Papá, ráda bych na chvilku mluvila s Eliasem o samotě. Eliasi, dovolíš!“ drţela se uţ jeho paţe.

„Dovolíl bych, pochopitelně,“ zamumlal, kdyţ se nedočkal commandantovy odpovědi. „ I kdyţ si myslím, ţe s ohledem k tvému stavu by bylo vhodnější počkat, aţ se budeš cítit lépe.“

Commandante zrudlý váhal, pak připojil stejnou poznámku, ale mávl rukou, snad na znamení nevole nad ţenskými rozmary. „Čekáme vedle,“ usekl větu a rázně za sebou zavřel obě křídla jídelny.

„Eliasi, mučíš mě!“ stiskla mu paţi, ale přitom odvrátila tvář od něj na stranu. Ten dotyk mu teď byl nepříjemný, ale předstíral, ţe jej nevnímá.

„Mučíš sama sebe, Giro. Nestál jsem jako sudička nad tvojí kolébkou, ničím jsem neovlivnil tvůj ţivot. Snaţím se tě pochopit, ale očividně mé pochopení ti nepomůţe.“

„Ale proč by tě jinak sesílal za mnou?“

„Je-li zde něco Osudem pro mne, pak jsou to Benátky a tvůj otec, Giro“.

„Právě ten, který zničí tebe i mě. Jsme spojité nádoby.“

„V čem?“

Paţi mu stiskla oběma rukama. „Moc, Eliasi, moc. Ty jsi jejím nástrojem a já obětí.“

A proto se mám stát obětí i já? „Pro mě je ta oprátka stále ještě neviditelná, ale budiţ,. Jak se tedy z ní vyvléknout?“

„Musíš zničit tu moc,“ šeptala horečnatě okoralými rty.

Ona tě nechce svést, uvědomil si.„Ty mě pobízíš k tomu, abych zničil tvého otce?“

„Nezničíš, oslabíš“.

„Jak?“

„Ten tvůj Systém, jak tomu říkáš, předáš někomu druhému.“

„Tvému opravdovému milenci?“

„Nemám milence.“

„Tak jaký by v tom byl rozdíl? Ernesto nebo někdo jiný...“ ušklíbl se.

„Byla by to moje volba, ne otcova ctiţádost. S tvým systémem bych si mohla určovat podmínky. I to, kdo by byl mým manţelem!“

A já bych shnil v pytli s kamenem na dně kanálu.

„V těch podmínkách bys byl zahrnut i ty – odměna i bezpečnost....“

Za dveřmi se ozval hlas a ve dveřích Veronika. „Giro, měj rozum. Uţ stačí....“

V tu chvíli se Gira skryla za jeho záda a oběma rukama jej křečovitě objala zezadu kolem krku. „Eliasi, Eliasi,“ kvílela. Pak proběhla kolem Veroniky, zkoprnělého commandanta a vyběhla po schodišti nahoru. Veronika jen roztáhla do výše paţe a zvrátila oči ke stropu. Šel si sednout zpět ke stolu. Vzrušením se chvěl. Čekal, ţe teď přijde dramatický rozhovor s commandantem, ale ten před ním opět jen zavřel dveře.

Uklidnil se, zašel do svého pokoje a zabalil si dlouhý plášť. Majordomovi oznámil, ať jej omluví u večeře. Odešel do kanceláře. Napsal koncept dopisu komandanta magistru Ianu Euwenovi. Sedl si do křesla, v kterém dnes seděla Laura a nepřítomně hleděl na Lagunu. Ani se nepokusil přemýšlet – nechal si nesouvisle plynout slova, útrţky i obrazy posledních hodin. Ve tmě zastrčil dveřní zástrčku a na zemi rozprostřel plášť. Bude spát tady. Tam mohl čekat cokoli, včetně nenadálých nočních návštěv. Jeník by řekl, ţe esenciálně byl tento den přesycený.

Ráno si vyměnil halenu i nákrčník, pečlivě se omyl, učesal. Zatouţil zajet za Carlou. Tak alespoň zašel do salónu v naději, ţe ji zastihne. Kdepak. Kdyţ vycházel, přes oči mu přeběhl obraz podlouhlého obličeje s knírem a špičatým vousem. Ten uţ přece dnes viděl. Boţe, jaký ty jsi lehkováţný floutek! Jsi chodící nejvyšší státní tajemství, vyčíslitelné v milionech a myslel sis, ţe jde o hrátky. O logická cvičení v rozvíjení systému. Mají právo si tě hlídat. Koneckonců nic tak těţkého to není. Nikoho tu nezná a ty dvě trasy, ke Carle a Jeníkovi, se dají lehce pohlídat. Ani do Německého domu nechodil. Jestlipak mají někoho přímo u Carly? Jeho nebo ji? Ne, z této strany nic nehrozí, ani Carle ani Jeníkovi. Ale kdyţ commandante ví o sobotních nocích, musí přece vědět, ţe Gira není jeho problém. Připomněl si zdviţené ruce Veroniky prosící Boha – ţádná tragedie, jen standardní gesto úpícího rodiče. Modli se chlapečku, aby nic ani netušili o Lauře.

Lauru nedá! Gira!? Jde ji opravdu o svobodu nebo dostala nabídku? A maskuje ji

komedií o svobodě volby....Od koho, vţdyť ji nikdo mimo lektorů nenavštěvuje.

Přítelkyni, která by eventuálně měla přítele, ţádnou nemá. Ernesto? To je malý

kalibr na tak velkou hru. A obchoduje, pokud si pamatuje, jen s commandantem.

Mimo tu hrůzu, kterou před ním včera odhalila, se vlastně nic nestalo. A do doby,

neţ Gira přijde s nabídkou bezpečnosti, pokud vůbec ještě přijde, můţe čekat.

V Debrecénu se nezdrţeli, jen on si nechal vysázet sto padesát ve zlatě na

cestovní výdaje. Raději méně neţ více – i těch sto padesát byla v tomto kraji velká

suma, pro leckoho nedosaţitelná. A lákavá. Teď uţ ţádné výdaje nebudou, dárků

měl pro matku, otce, bratra, sluţebnictvo, chůvu díky benátským donorům celý

vak. Krásné turecké šavle, dýky, bambitku, prsteny, medailonky, náhrdelníky.

Nedá se říci, ţe by ses vracel jako spráskaný pes, ušklíbl se. Před polednem uţ

uviděl na vzdáleném obzoru masív Karpat. Konečně, zase nasaje vůni

opravdového lesa! S potěšením se svezl se sedla. Počkal, aţ Stas dorazí a vytáhl

svoji šavli. V Terstu Stas přitahoval zvědavé tváře svoji šavlí, tady uţ se lidé

otáčeli za jeho rapírem. Kaţdý den tak měli půlhodinku na sekačku, jak si to

nazýval. Chtěl si na šavli zvyknout. Nebyl nijak zvláštní šermíř, tedy výjimečný

šermíř. Z toho, co viděl a s čím mohl srovnávat, se povaţoval za dobrého šermíře.

Z války věděl, ţe to postačuje – v těch masakrech záleţelo na něčem jiném neţ na

šermu. Nerad na to myslel, zasul tyhle vzpomínky hodně hluboko. Ta zběsilost,

zvířecí, masová zběsilost.... Teď uţ krouţil kolem Stase, protáčel šavli zápěstím.

Byl spokojený, ţe uţ našel duši téhle zbraně – ten dlouhý takřka vertikální řez,

nevyţadující ţádné síly a vypadající jako pohlazení. A zvonivý hlas. Měla

ţenskou duši. Na rozdíl od rapíru byla zábavnější – ladná, zpívající, zákeřná.

Rapír byl suchar, taková odosobněná smrt. Šavle měla tvář. Stas byl sice o něco

menší, ale statný a do svých úderů vkládal obvykle celou sílu. Jako by chtěl

soupeře utlouci. On byl štíhlý, rychlejší a jeho šavle klouzala. Při prvních

cvičeních měl dojem, ţe se mu rozpadne kostra, prsty mu brněly a třásly se. Teď

uţ měl vţdy navrch a jediná šance Stase byla dostat se mu k tělu, bít, utlouct, povalit. V jednom okamţiku, kdyţ jej donutil odkrýt celou polovinu těla, postřehl v jeho tváři stín strachu. Ano, v té pozici mu mohl jedním měkkým švihem odpárat maso od kosti z krku aţ po plece.

Po cvičení byl zadýchaný, Stas sotva popadal dech a splavený potem. Zase bude páchnout celý den, i tři, povzdychl si Elias. Byl to ale první moment v jejich nedlouhém souţití, kdy Stas ztratil sebevědomí fyzické převahy. A teď, uţ za jízdy, se snaţil utěsnit tu prasklinu v muţském brnění – k jeho překvapení ţvanil a ţvanil.

Commandante to pojal obřadně. Nepřišel k němu, jak bývalo jeho zvykem. Nechal si jej vyvolat a předvést k sobě. Stál u okna, paţe zaklesnuté na hrudi. Jen pootočil hlavu, aby se ujistil, ţe on stojí před jeho stolem.

„Po tom všem tady nemůţeš zůstat. Následky by mohly být nepříjemné...pro všechny.“ Otočil se k němu.

Má to pěkně secvičené, pomyslel si.

„Dnes odjedeš do Padovy. List pro magistra Euwena – tady. Rád bych jej viděl. Mohl by přijet s tebou.... Tady se to snad mezitím uklidní.“ Odmlčel se, dávaje najevo, ţe mu dává prostor.

On mlčel. Čekal.

„Budeš pro mě pracovat dál. Ale ne tady. Kde – to se dozvíš před odjezdem. Určím ti rentu na dvě stě zlatých ročně.“ Upřený pohled a odmlka. „Doţivotně.“ Pauza. „ Za podmínky, ţe nepoškodíš naše zájmy. Poznám-li, ţe pracuješ pro nepřítele, najdu si tě.“ Znovu se odmlčel a přestal tesat slova do kamene. „Předpokládám, ţe víš, ţe tuto nabídku nemůţeš odmítnout,“ pronesl uţ mírně.

Nebyl v šoku, i kdyţ takové řešení nečekal. Nebylo to poprvé, co si uvědomil, ţe sám sebe pozoruje jako poutníka na cestě a je zvědav, jak se zachová, co si počne, kam se pohne. Sám sebe slyšel, jak rychle zklidňujícím hlasem odpovídá: „Dnes přespím tady. Nechci se v tvém domě doţít dalších překvapení. Do Padovy pojedu zítra. Myslím, ţe Iana přivezu sebou. Teď tě naučím zimní mapu – mám ji uţ připravenou. Umíš letní, zimní ti půjde uţ snadno. Tím tady mohu skončit. Klíč od komory ti odevzdám. Zůstane v ní všechno. Místo renty chci dvacet tisíc. Teď hned.“ Pozoroval jej, jestli si také spočetl, ţe na úrocích to dává desetinásobek jeho doţivotní renty.

Commandantovy černé trnky se zaostřily do ocelových trnů. Ale kývl.

„Víš dobře, ţe pracovat proti tobě nebudu. Odmlčel se a dodal: „...stejně jako proti tvým Benátkám,“ s důrazem na „tvým“.

Znovu kývl.

„...a za předpokladu, pokud ty sám mě k tomu nedonutíš,“ s důrazem na „ty sám“.

Rozuměli si. Commandante mu vypsal šek a nechal poslat pro Eliasovy věci. Pak se zavřeli do komory a zůstali v ní aţ do noci. Mezi řečí shromáţdil všechny ještě nerozdané dárky od donorů, stranou ponechal jen velký měšec s šesti sty zlatých. Na lístečky psal jména a na ně před commandantem pokládal dárky.... Veronika, Gira.....Simonetta. K Lauřinu lístku přidal i hromádku filozofických spisů. U Carly dopsal i adresu benátského salónu. Ráno poslíček vše odnese....

Po cestě do Padovy přemýšlel, jak se má přesvědčit, zda nemá doprovod, ale hodil to za hlavu. S Jeníkem hned zašli k Bruninu. Protoţe ten nabídl výnos sedmnácti procent, sedm procent bude připisováno Jeníkovi jako správci konta. Dohodli se také, ţe Elias můţe pouţívat Bruniho síť kurýrů. Kdyţ opouštěli benátskou branou Padovu, Jeník celý příběh shrnul: „ Takţe ti nic neschází – máš hromadu zlata, krásnou růţičku a hlavu na krku. To vše za dva roky. Jsi lapka nového věku! Pane na nebesích, a já! Jak nechutně jsem bohat! Jedem zalít tu boţí přízeň, aby na nás nezanevřela!“

Později odbočili do svahu ke sv.Sebastianu de Cameron. Ve všední den zde bylo ticho. Jen v krejčovských dílnách bylo rušno. Carla radostně hekla. Některé šičky se mírně usmívaly s hlavami skloněnými k dílu, kdyţ se s nimi oba zdravili. Dobrá večeře se neodmítá. Rozdělil svých šest sest zlatých na poloviny, kdyţ nejprve vyčlenil pro Carlu útratu za dnešní večer. Jeník se vzpíral – to všechno je dnes uţ přes dobrou míru a začíná se bát, co vše mu bude muset splatit. Dostalo se mu ubezpečení, ţe se nemýlí. S tím se odebrali do lázní, kde Jeník čekal, ale on nechtěl mluvit o záleţitostech naléhavých, tady ne, rozhlédl se po stěnách a pokrčil rameny – zítra na cestě. Ian s očima vyvalenýma, nechápavě kroutil hlavou, ale mávnul na souhlas.

Carle se spustily slzy, kdyţ sly



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist