načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Husákův děda - Patrick Zandl

Husákův děda

Elektronická kniha: Husákův děda
Autor:

Generace prarodičů dnešních dospělých byla zvláštní tím, že její příslušníci postupně žili v několika státech a společenských zřízeních, aniž by vytáhli paty ze svého ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ARGO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-015-7714-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Generace prarodičů dnešních dospělých byla zvláštní tím, že její příslušníci postupně žili v několika státech a společenských zřízeních, aniž by vytáhli paty ze svého města. Bouřlivé zvraty dvacátého století se jim vryly do životů a daly vzniknout komickým i dramatickým příběhům, které jejich vnuci nadšeně hltali. A nové s nimi prožívali. Jak vypadalo dětství vedle jednoho takového dědy na rázovitém východočeském venkově? Vedle dědy přesvědčeného komunisty, který prošel nacistickým vězením a sabotoval invazi v roce 1968? Dětství kluka, kterého politika vůbec nezajímala, ale chtěl vědět, co se skrývá v té bedně s haknkrojcem v dílně pod ponkem…  Známý propagátor internetu a renomovaný technologický publicista Patrick Zandl vzpomíná na svého dědu – a potažmo celou generaci prarodičů Husákových dětí – s humorem i nostalgií.

Zařazeno v kategoriích
Patrick Zandl - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

© Argo 2015

© Patrick Zandl, 2015

Illustrations © Kateřina Bažantová, 2015

ISBN 978-80-257-1531-4 (váz.)

ISBN 978-80-257-1543-7 (e-kniha)


1

aRgO


2


3

Husákův

děda


Husákův

děda


5

patrick zanDl

aRgO

Husákův

děda


7

obsah

obsah

obsah


HUsákOvy děti 11

o pRakU 15

Jak to bylO s tUrbínOU

ZE švalbiny 17

Děda V pivOvaře 21

Jak jsEm DOběHl pRO zajíce 27

SOkOlský příběh

sOudRuha MasaRyka 33

HOkejOvá intifáDa 39

DěDa VE válce 49

AtOmOvá dOba 61

KlUzkO

A hlOubka 73

Kardanová hřídel –

záruka míru 79

MOurem pOkRytý 91

pOkOření měnOvé RefOrmy 101


SOcialistická svaTba

A nikdy jinak 107

HistORie psacíhO

strOje s klávesOu SS 115

pROč V sRpnU 1968 nepadlO

paRdUbické lEtiště 125

Zabijačka 137

POslední rOzlOučEní 147

o kOmUnistických

vzOrEch

A vinách 155



11

HUsákOvy děti

Říkali nám Husákovy děti. Prý proto, že jsme se

narodili v době normalizace, za vládygenerálního tajemníka UV KSČ Gustáva Husáka a měli

jsme být nadějí obnovené víry v socialismus.

V té době sílila představa, že se naše rodičepovedlo zlomit. Že se podařilo vymazat všechny

vzpomínky na „ socialismus s lidskou tváří“jakožto na chiliastickou, pomýlenou vizi zideového povrchu Československa, neboť veskutečnosti prý představovala touhu po návratu

kapitalismu a po opuštění bratrskéhosocialistického tábora. Poučení z krizového vývoje

mělo být žitou praxí, stát naším ochráncem

a Strana naším průvodcem.

Právě to jemné klepnutí přes prsty našichrodičů bylo tím symbolem. To jemnépřipomenutí: máte děti. Pamatujte na ně. Na to, že Strana rozhoduje o tom, čeho jsou hodny. Nepolepte jim zbytečně budoucnost nešťastnýmkádrovým profilem.

Taková byla tichá celospolečenská dohoda, nebo snad sdílené vědomí. Naši rodiče věděli, že odpor nemá cenu, a okupační vojska Varšavské smlouvy jim denně připomínala, na čí straně je vítězství. Na straně komunistické. Krátká


12

euforie konce šedesátých let a jara roku 1968

skončila. A teď šlo o to, aby nově dorůstajícígenerace přijala socialismus za svůj, aby přijala

za své myšlenky ne svých otců, ale tohodvojjediného: Gustáva a Leonida. Husáka a Brežněva.

Maje toto na paměti, soudím, že se pro nás to

jméno Husákovy děti hodilo mnohem spíše ztohoto důvodu.

A tak naši poručníci, ti, kteří sice byli unašeho početí, ale na rodičovství jim stranasebrala faktické právo a nechávala je obstarávat nás pouze hmotně, se většinou snažili držet pec. Být zticha. Kvůli nám. Těžko je jim to dneska možné vyčítat a ani jim to povětšinounevyčítáme.

Pamatuju si to. Rodiče, kteří se při otázkách na politiku i nedávnou historii ohlíželi přesrameno, tišili hlas a šeptem říkali, že tady se o tom nehodí mluvit. Kamarádova otce, kterýzfackoval syna za to, že začal vyprávět ten vtip oJakešovi, řidičovi a svini, a křičel na něj, ne že je to neslušné, ale „Tohle někde plácneš a kam se dostaneš na školu“. Kradmé posloucháníSvobodné Evropy, rychle přepínané, kdykoliv vrzly dveře. Tajemství. Porážku.

Proč se z nás nepodařilo vychovat věřícísocialisty, kteří promění svou vlast vkomunistický ráj?

Někteří tvrdí, že hlavně proto, že ráj přijde až po smrti, zatímco ze života si umíme dělat jen peklo. Bez ohledu na komunismus. Jiní,


13

že za to mohla revoluce. Nebo čerstvý vítr ze

Sovětského svazu, jako by odtud někdy válo

něco jiného než pach hnijícího masa nebočer

nobylský smog. Ve skutečnosti za to mohli ti,

na které komunismus už zapomněl. Ti dávno

upotřebení, ti, které už jednou strana zlomila či

využila v padesátých letech. Ti, kteří věděli, že

už nemají co ztratit. Ti, kteří takovou hrůzu už

jednou prožili a věděli, že nemusí trvat věčně,

a věděli i to, že může plynule přejít v hrůzuji

nou, ještě horší. A že mlčením se zlo nevyžene.

Ti, kteří ještě stále vzpomínali na to, že jsou

chvíle, kdy stojí za to bojovat.

Naši prarodiče.

Tahle knížka je věnována jim. Dědečkům aba

bičkám, kteří nás vychovali a kteří se nebáli.



15

o pRakU

Nedávno mého čtyřletého syna Vojtu zaujal prak. Viděl ho

v knížce a říkal, že bychom si ho měli koupit. Koupit?Kouit prak?

Zamyslel jsem se. A vzpomněl jsem si na svého dědu. Na to, jak jsem chodil na rybářský kroužek a byl jsem smutný, že prak na prokrmování ryb je v rybářských potřebáchvyrodaný.

„Ty chceš prak? Na ryby? Tak ho vyrobíme,“ pravil děda. Vzal kudlu, šli jsme do lesa, ze stromu uříznul rozsochu,odkůroval, vzal babičce ze špajzu dvě oranžové hranaté gumy do zavařovaček, ty špagátkem přidělal na větev, pak sisundal botu a z jazyka vyříznul kus kůže, který přivázal na ty gumy jako zásobník.

„Tady máš prak,“ řekl mi a podal mi ho a ještě frflal, že to by tak hrálo, abysme kupovali prak. Pak jsme trénovali, vymlátili starému Jegrmanovi okýnko u garáže, Jegrman na nás vlítnul a hádal se s dědou, že tam místo gumy odzavařovačky měl dát leteckou gumu. Šel ji hledat do dědovy dílny pod ponk, ale našel jen kus turbíny z mesršmitu. To už je ale jiná historka. Nosil jsem ten prak na ryby všude a kdo ví, kde skončil – asi se ztratil při stěhování. Byl naprosto boží. Ten prak. I děda. A když o tom přemýšlím, i starýJegrman, i když jsem se ho bál jako čerta.

Tohle všechno mi proletělo před očima, když jsemVojtovi vysvětloval, že kupovat prak je hovadina, a slíbil jsem


16

mu, že ho uděláme. Jenže. Jenže... copak můžu jít do lesa

a uříznout tak silnou větev, když dětem pořádpřipomí

nám, že stromy se nelámou? Copak se ještě někdeprodá

vají oranžové hranaté gumy do zavařovačky? A copak mám

na noze boty, které mají jazyk z kůže, jaká by vydrželana

tažení praku? A když jsme u toho, ani tu půlku turbíny ze

švalbiny v dílně v krabici pod ponkem nemám – ale to už

je ta jiná historka. A to třívrstvé izolační sklo na sousedově

garáži bych taky nerad platil.

Z praku nebylo nic.

Ale zato začalo vzpomínání. Na dědu.


17

Jak to bylO

s tUrbínOU ZE švalbiny

Mám vyprávět tu historku o turbíně ze švalbiny. To máte

tak. Když jsem byl malý a zajímalo mě, co můj děda dělal

před tím, než šel po válce rekonstruovat pardubickýpivo

var, vysvětlil mi, že stavěl letadla. Asi do svých deseti let jsem

si myslel, že jeho matka se za svobodna jmenovalaMesser

schmittová, ale situace byla prostší. Děda byl za válkyto

tálně nasazený v Avii v Praze a vyráběl motory do letadel.

Z čehož pramenila řada jeho poznatků, které mne jakole

teckého modeláře uváděly v nadšení, i když děda na tu dobu

nevzpomínal nijak rád a nijak často.

Pod ponkem v dílně měl pár krabic, kde se našlo ledasco,

především pak díly, které by podle mého dětského odhadu

vystačily na zkompletování dvou až tří letadel. Jak k nimpři

šel? Po válce se přistěhoval do vesničky u Pardubic a pustil

se do obnovy pardubického pivovaru, který chytnul párzá

sahů, když za války bombardovali Fantovy závody (dnešní

Paramo). A jedny z dílů, které na to potřebovali, bylačer

padla. Jenže ta v Pardubicích představovala úzkoprofilový

tovar. Děda nelenil a ozval se kamarádům z Avie. Ti, jak

se ukázalo,uměli za drobný poplatek v tvrdé měně (tedy

za pivo) čerpadla opatřit. Takže se pro ně děda vydal do Prahy.

Táhli to s chlapama všechno vlakem, protože na autone

bylo. Palivová čerpadla do Me-262 Schwalbe, českyVlaš

tovky. První pořádné proudové letadlo. Když jsem se pak


18

dědy ptal, proč jedno to čerpadlo má nakonec doma, takří

kal, že je časem vymontovali, že se nehodila, ale proč, to už

si nemohl vzpomenout. Přišli jsme na to o něco později...

Jednou z činností na dědově zahradě bylo zalévání. Tři sta

metrů do potoka se dvěma konvemi a zpátky, to jsemzvlá

dal tak od šesti let, jen ty konve se časem zvětšovaly. Tehdy

mě to ohromně bavilo, tahat s dědou celý večer konve naza

hradu, a když jsem postupně najel na jeho standard dvaceti

takových otoček za večer, mohl jsem prasknout pýchou.

Jenže celé to moc nedávalo smysl, protože přímo na zahradě

byla studna. Jenže domácí vodárna prý měla malý tlak. Asi

tak ve dvanácti letech mě napadlo, že bychom mohli vodu

ze studny čerpat nějakým čerpadlem, a děda pravil, že už

o tom také přemýšlel. A tak přišla chvíle jeho bedny shákn

krojcem. Děda vyndal palivové čerpadlo do švalbiny,od

skočil si ke Kockům pro svářečku a za chvíli přišel sněja

kým kovovým udělátkem, díky němuž se to čerpadlo dalo

připevnit na elektromotor, který děda taky někde vyhrabal.

Takže jsme to slavnostně zapojili, hodili do studně trubku,

já čapnul konec hadice a zamířil na záhonek. Děda kouká

na tu hadici, potom na ten mechanismus, co jsmesestro

jili, poškrábe se na hlavě a povídá: „Patriku, zamiř to radši

trochu vejš. Von tam může přece jenom bejt docela tlak.“

Přikývnul jsem, zdvihnul jsem hadici do vzduchu, dědana

kopnul pojistky, udělalo to vžhuuuuuuum a z hadicevy

razil takový proud vody, že jsem odletěl pět metrů dozadu

a kecnul si na zadek. Pak čerpadlo škytlo, zhaslo a na po

kusy o oživení reagovalo ustavičným chcípáním. Napří

činu jsme přišli až po chvíli: studna byla za těch pár vteřin

úplně prázdná.


19

Dumali jsme nad tím s dědou, až jsme kápli na to, kde se vloudila chybička. Špatně se nám četl švabach a na tyovém štítku toho čerpadla jsme si spletli m jako minuty a s jako sekundy. To čerpadlo prostě mělo takový výkon, že za chvilku opravdu vycuclo celou studnu vody.

Děda pokrčil rameny, vzal konve a šli jsme zase nosit vodu. Na ulici jsme potkali úplně mokrého staréhoJegrmana, který nakvašeně nadával před barákem. Děda se ho zvědavě zeptal, co se stalo, a Jegrman mu povídá, ženajednou odněkud z nebe přiletěla nejmíň tuna vody, prorazila okno u dílny a celého ho zlila. Děda se ohlédl. KJegrmanově dílně to bylo hezkých pár metrů, přes Kockoviczahradu. Pak se podíval na mě, zacukaly mu koutky a už jsme oba dostali záchvat smíchu. Což Jegrmana ještě vícrozparádilo, a tak se mu děda omluvil, že jsme chtěli zalévathadicí a že mladej (jako já) ji neudržel. Načež se Jegrmanvytočil, že na jeho fórky není zvědavý a ať mu nevykládá takové

bláboly. A že si bude stěžovat na letišti, že mu nějaké jejich

éro vymlátilo okno, když vypouštělo vodu.

Děda na to smířlivě povídá, že ho chtěl pobavit a ať nikam nevolá, že má doma trochu skla a že to přece dáme do kupy. Takže jsem přihlížel, jak kytujou okno, starý Jegrmanmezitím vychladl a nechtěl volat na letiště a děda pak jenprohlásil, že to byla lekce z diplomacie, a taky že už si vzpomněl, proč se tohle čerpadlo tehdy v pivovaře nehodilo. A na můj dotaz, k čemu jsou ty další kusy motoru v krabici, mi řekl, že si je vzal, aby měl nějaké náhradní díly na motor v autě. A když jsem navrhl, že bychom ten velký blok mohlizkusit nahodit do jeho nepojízdného embéčka, namítl, že jsme právě v praxi ověřili, že tyhle nápady mají své limity.


20

Turbína ze švalbiny tak svému vznešenému poslánípohánět dědův vůz ušla. O pár let později, když děda embéčko zprovoznil a zvukové dispozice i spotřeba vozu mne přiměly k předpokladu, že turbína přece jen došla svého uplatnění, mi děda sdělil, že turbínu dal kamarádům, kteřírekonstruujou Me-262. Bylo mi to trochu líto, říkal jsem si, že to se tak někdo má, že má božího dědu, který na zahradě rekonstruuje stíhací bombardér, a že s ním určitě lítají do Jednoty nanákup a necmrndají se embéčkem. Až později se ukázalo, že nic tak zásadního to nebylo, že to letadlo jenomrekonstruovali do muzea, takže nic božího. Dneska ho můžeteokukovat v Letňanech a ani žádný takový kluk, který by s tím lítal pro nákup, jako jsem chtěl já, není.

Nakonec, když tak nad tím přemýšlím, přestože jsme na nákupy a k vodě místo švalbinou museli pěšky čimaximálně tím embéčkem, měl jsem vlastně docela božího dědu já...


21

Děda V pivOvaře

Já vlastně ani nevím, jak se můj děda dostal k práci v pardubickém pivovaru. Ale pardubický pivovar bylo mojedětství. Mamka přicházela z práce pozdě, pivovar byl přes řeku

od našeho paneláku a chodit tam bylo podstatně zajímavější

než být sám doma – a někdy i než hrát si s kamarády. Takže

když to šlo, vypakoval jsem se tam. Byla to zajímavá doba,

kdy osmileté dítě nechali rodiče jít dva kilometry městem

samotné.

Děda byl na vesnici obecně považován za vzdělance,intelektuála. Jak by ne, rád zmiňoval, že má měšťanku aobchodku, a já jsem byl v osmi letech přesvědčený, že to je ta nejlepší česká univerzita, ne-li ta nejlepší na světě,protože děda fakt válel. Měl velkou knihovnu, z války uměl německy, akorát na spojení „loss-loss“ byl trochu háklivý. Přiučil se rusky od táty legionáře a díky tomu, že dělal vpivovaře, měl dar mluvit všemi jazyky, které potřeboval.Stačilo vzít návštěvu na spilky a chvilku zachutnat. Prvnízachutnávací naběračku děda rumunské delegaci servíroval s pomalu a nahlas česky pronášenými slovy: „Tak pij, snad si nemyslíš, že tu vaříme něco špatnýho, co?“ To byla jeho představa dorozumění. Už druhá naběračka byla přijímána vděčně, děda ladil rumunštinu, návštěva češtinu a babička večer hlasivky do křiku.

Děda v pivovaře prošel, čím se dalo. Jelikož v němpracoval od roku 1945 a pomáhal ho celý znovu vystavět, znal


22

v něm každý šroubek a podle toho se tam k němu lidichovali. Každý ho znal, on znal každého a hierarchie v pivovaře

se rozdělovala podle toho, jak jste mohli mého děduoslovovat. Když jste byli machr, fér a spolehlivý chlap, měli jste

dovoleno říkat mu „Franto“ nebo „Fando“, když to s vámi

bylo na levačku, tak jedině „pane Mašek“, když jste byli zvedení, tak „soudruhu“, a když jste chtěli být za vola, takjedině „soudruhu Mašku“. Dědo jsem mu mohl říkat jen já.

Přišel jsem na vrátnici, zeptal jsem se, kde je děda, a vrátný mě poslal třeba do skladu. Pak se otočil na hocha na záskok, co tam vedle něj seděl, a povídá mu: „To je Maška kluk, to si pamatuj.“ A dál to nerozmazával. A mladík si topamatoval, protože ovládat neoficiální hierarchii státního podniku bylo životně důležité umění.

Nikdy jsem jako malý moc nerozuměl tomu, proč děda pracuje na místech, která mi nepřišla dost důležitá, dosthonosná. Podle mě měl být ředitel, nebo alespoň náměstek. Děda každých pár let dělal něco jiného, ale vždycky vpivovaře. Tu vedl sklad, tu dopravu, tu něco tak neuvěřitelného, jako byl přímý prodej. Došlo mi to až později. Děda vždycky vyfasoval pozici, kde měl pivovar průšvih. Když spotřeba avií rozvážejících pivo přeskočila průměrnou spotřebu tanku, stal se děda šéfem dopravy. Přišel na dvůr k první avii,otevřel haubnu, mrknul, zda je tam furt ten samý motor, co tam dal výrobce a co byl zapsaný v techničáku, což nahlassměrem k řidiči okomentoval a požádal ho o vysvětlení stran té spotřeby slovy: „Hele, mladej, jak to, že ti to tak žere, co?“ Možná už jsem naznačil, že děda byl mistr přímé diplomacie. A od mlada až do stáří sokol, ve skvělé formě. Jehostudentská léta, kdy pěstoval řeckořímský zápas, se ani v padesáti


23

šedesáti letech neproměnila v matnou vzpomínku. Jehooblíbenou průpovídkou v situaci, kdy se někoho na něcozetal a dostal naprosto stupidní odpověď, bylo „Já ti jednu

plácnu, že tě vlastní máma nepozná“, což s ohledem na to, že

jeho pěst měla velikost hlavy většiny tázaných, postačovalo

k tomu, aby dotyčný přispěchal s podstatně lepší odpovědí.

Spotřeba u avií se pod jeho vedením dostala běhemměsíce na třetinu. Když jsem byl malý, vrtalo mi hlavou, jak to

je možné, protože řidiči dědovi vysvětlovali, že za spotřebu

může podstatné zhoršení kvality silnic, a já jsemnepozoroval, že by se kvalita silnic nějak výrazně změnila. Ty avie asi

byly dost citlivé vozy. Až později mně došlo, že určitou roli

v tom mohlo sehrát i interview s jedním z prvních řidičů, který

se rozhodl, že ho nějakej starej Mašek nebude poučovat,zabouchl dveře a rozhodl se odjet. Děda byl zvyklý, že na jeho

zdvořilý dotaz přijde stejně zdvořilá odpověď, na této zásadě

si zakládal a už vůbec neměl rád výrazy jako „Jdi do prdele“,

a rozhodně ne před vnukem. Takže otevřel dveře, a nedbaje

toho, že vůz se již rozjíždí, stáhnul dotyčného za nohu z auta (v avii sedíte dost vysoko) a pravil, že za tohle by mu měl jednu plácnout, až ho vlastní máma nepozná. No a protože řidič vytasil zase nějakou sprostou průpovídku, tak ho děda plácnul. Pak nechal auto odvézt na vyklepání boku apřelakování dveří, což už však musel udělat závozník, protožeřidič potřeboval ještě několik minut, aby přišel k sobě, a taky se posléze dost zdržel u doktora na šití. A jelikož se mezi řidiči rozneslo, že stejně tak plácne děda každého, koho nachytá, jak s kanystrem brousí kolem avie, tak se ty silnice naPardubicku asi daly během pár týdnů do rychtyku a spotřeba spadla.

× × ×


24

V druhé polovině osmdesátých let nastoupil děda do skladu

a tam jsem to měl moc rád. Dneska považujeme skladníka

za podřadnou pozici, ale za „totáče“ to byl post klíčový pro

prosperitu závodu. Šlo nejenom o to, aby se ze skladu nic

neztrácelo, ale také o to, sehnat, co bylo potřeba. Což v době

centrálního plánování nebylo zrovna jednoduché. Jenže dědu

proškolila válka a vždycky říkal, že s materiálním zázemím

pivovaru se dá sehnat cokoliv. V druhé půlce osmdesátých

let chyběly podnikům, podle toho, co jsem mohl pozorovat,

dvě věci: gufera a kuličková ložiska. K čemu gufero slouží,

nevím dodneška (a stejně jako tehdy je mi to fuk). Gufero

je takový gumový kroužek, v kterém je kovová struna či

co, a já si s nimi rád hrál, děda mě naučil hrát s nimihanojské věže. Problém byl, že gufer správné velikosti se často

nedostávalo nejenom na hanojské věže. To pak děda musel

obvolat podniky v okolí a s někým něco vyhandlovat.Načež vzal avii, to bylo v pivovaře takový služební auto, něco

jako dneska oktávka, sedli jsme a jeli jsme do Slatiňan, kde děda předal gufero, přijal jiné, k čemuž se vázala spoustapovídání, neboť bylo třeba předat plno informací, kde conového, kdo kde umřel nebo co dělá, kde je co k mání, a tak vůbec probrat všechno, co se může kdy hodit. To bylozábavné, protože u všech těch hovorů jsem byl, všechny ty příběhy jsem si ukládal do paměti, protože děda mě cestou zpátky rád zkoušel z toho, co si pamatuju. Tamnípracovníci měli bžundu z desetiletého kluka, který se drží dědy jak klíště. Takže mě nechali natočit pivo, což já udělal přesně a správně, centimetr pěny, hezky po skle, zakroužit, jak má být. Pak jsem usrknul, nechal přejít přes patro, sklouznout do krku a znovu, abych zjistil, jestli se neprojeví pachuť plísně




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist