načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Husajn kontra Chomejní -- Irácko-íránská válka 1980-1988 - Ivan Brož

Husajn kontra Chomejní -- Irácko-íránská válka 1980-1988

Elektronická kniha: Husajn kontra Chomejní
Autor: Ivan Brož
Podnázev: Irácko-íránská válka 1980-1988

Následkem íránské islámské revoluce se Husajn z obavy o rozšíření jejích idejí mezi iráckými šíity rozhodl napadnout celkově oslabený Írán. Rekapitulace od napadení Íránu přes ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2007
Počet stran: 339
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, mapy, portréty
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Dějiny států západní Asie. Blízký východ
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Epocha, 2007
ISBN: 978-80-870-2712-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Následkem íránské islámské revoluce se Husajn z obavy o rozšíření jejích idejí mezi iráckými šíity rozhodl napadnout celkově oslabený Írán. Rekapitulace od napadení Íránu přes jednotlivé fáze bouřlivě se vyvíjejícího konfliktu včetně vojenských specifik, jakými byly sebevražedné útoky či nasazení chemických zbraní, až po přijetí ustanovení o zastavení palby. Brož se věnuje rovněž roli velmocí a Československa i zájmům zbrojního komplexu na irácko-íránském konfliktu. Český žurnalista interpretuje průběh irácko-íránské války od napadení Íránu roku 1980 po ukončení konfliktu v roce 1988.

Popis nakladatele

Vysokou aktuálnost tohoto tématu lze doložit výrokem Zbigniewa Brzezinského (Lidové noviny, 11. 8. 2006): “Novým prvkem dnes je, že je stále obtížnější od sebe oddělovat izraelsko-palestinský problém a problém Iráku a Íránu. Ani Spojené státy, ani Izrael nemají potenciál prosadit na Blízkém východě jednostranné řešení. Možná existují lidé, kteří klamou sami sebe a mylně si to myslí.”

 

Tento svazek edice Polozapomenuté války zachycuje hlavní momenty historického pozadí konfliktu, příčiny a  průběh  bojových operací, včetně jejich zvláštností (vlny sebevražedných íránských bojovníků i navzájem k sobě připoutaných dětí, nasazení chemických zbraní a raket k ostřelování měst), role velmocí "na obě strany", tajná diplomacie - např. Reaganův emisar Rumsfeld tajně u Husajna ve dnech 19.-20. prosince 1983, role  Československa, diplomatické urovnání, ale i dnes stále doutnající „sud s prachem“.

 

Po islámské revoluci v Íránu (kdy se 1.2.1979 k moci dostal šíitský duchovní Chomejní) využívá irácký diktátor Saddám Husajn celkové oslabení Íránu a rozhoduje se pro invazi. Záminkou je hraniční spor v oblasti vodního toku Šatt al-Arab, zatímco Írán podněcuje irácké šíity k islámské revoluci (neděje se něco podobného zase i dnes?). Cílem Bagdádu je tedy získat na ropu bohatou provincii Chúzestán a politicky sporná území kolem Šatt al-Arab.

22. září  1980 - masivní útok  Iráku na Írán

do května 1981 - období poziční války.

září 1981 - Íránská protiofenzíva.

únor 1983 až prosinec 1984 – tzv. "válka tankerů."

1984  až 1986   - fáze "materiální  války" se snahou  vyčerpat  druhou  stranu.

1986 - Írán dobývá poloostrov Faó.

červenec  1988 -   jednání o příměří.

20.srpen  1988 -  definitivní konec války.

 

Ztráty : 1,5 milionu mužů v Íránu, 1 milion mužů v Iráku.

Irák nasazuje na sklonku války  bojové chemické plyny tabun a yperit  (bezprostředně  zabito  20 000  íránských vojáků, následky dodnes trpí asi 100 000 Íránců).

 

Podpora  Iráku   ze  strany  SSSR  (Mig-21, TU-16, Su-22), Francie (Mirage F1), Číny, Brazílie,  Egypta, ČSSR a tajně některými firmami z USA (Hewlett-Packard, Tektronix, Matrix Churchill) a další.

Podpora Íránu   ze strany Sýrie, Libye, KLDR, Číny (rakety Slkworm proti lodím), nepřímo z USA přes Izrael náhradní díly pro letectvo, které bylo vyzbrojeno z USA ještě za šáhovy éry (F-4 Phantomy, F-5, vrtulníky AH-1 Cobra a F-14) a další.

 

(irácko-íránská válka 1980-1988)
Další popis

Po islámské revoluci v Íránu v roce 1979, kdy se k moci dostal šíitský duchovní Chomejní, využil irácký diktátor Saddám Husajn celkové oslabení Íránu a rozhodl se pro invazi. Cílem Bagdádu bylo získat na ropu bohatou provincii Chúzestán a politicky sporná území kolem Šatt al-Arab. Kniha Ivana Brože zachycuje hlavní momenty historického pozadí konfliktu a jeho příčiny, průběh bojových operací, včetně jejich zvláštností, jakými byly například vlny sebevražedných útoků íránských bojovníků i navzájem k sobě připoutaných dětí nebo nasazení chemických zbraní či použití raket k ostřelování měst). Pozornost autor věnuje také roli velmocí, které podporovaly obě válčící strany (Irák podporovaly např. SSSR, Francie, Čína, Brazílie, Egypt, Československo a tajně i některé firmy z USA – Írán dostával pomoc ze Sýrie, Libye, KLDR, ale i z Číny a nepřímo i z USA prostřednictvím Izraele), tajné diplomacii (například osobní jednání Reaganova emisara Rumsfelda s Husajnem v době, kdy už bylo známo, že Irák použil chemické zbraně i proti vlastnímu obyvatelstvu), zabývá se účastí Československa i snahami o diplomatické urovnání. Dnes se ukazuje, že Irácko-íránská válka, která přinesla oběma stranám obrovské lidské ztráty (1,5 milionu v Íránu a 1 milion v Iráku), vůbec nic nevyřešila a naopak, že chronicky napjatou situaci na Středním východě ještě více zkomplikovala.


Předmětná hesla
Husajn, Saddám, 1937-2006
Chomejní, Ruholláh, 1900-1989
Prezidenti -- Irák -- 20.-21. století
imámové -- Írán -- 20. století
irácko-íránská válka (1980-1988)
Bojové operace -- Irák -- 1980-1988
Bojové operace -- Írán -- 1980-1988
Irák -- Dějiny -- 1980-1988
Írán -- Dějiny -- 1980-1988
Zařazeno v kategoriích
Ivan Brož - další tituly autora:
Promarněné vítězství -- Rusko-japonská válka 1904-1905 Promarněné vítězství
Majster minister Majster minister
 (e-book)
Povstalci, vlastnenci, pučisté a de Gaulle -- Drama alžírské války 1954–1962 Povstalci, vlastnenci, pučisté a de Gaulle
 (e-book)
Bůh stál při Anglii. Tažení velké Armady v roce 1588 Bůh stál při Anglii. Tažení velké Armady v roce 1588
 (e-book)
Detektiv Pinkerton a ti druzí Detektiv Pinkerton a ti druzí
 (e-book)
Pirát jejího Veličenstva Pirát jejího Veličenstva
 
K elektronické knize "Husajn kontra Chomejní -- Irácko-íránská válka 1980-1988" doporučujeme také:
 (e-book)
Stalinova hra o zemi jitřní svěžesti -- Korejská válka 1950–1953 Stalinova hra o zemi jitřní svěžesti
 (e-book)
Promarněné vítězství -- Rusko-japonská válka 1904–1905 Promarněné vítězství
 (e-book)
Ropa a krev -- Americko-irácké války 1990–2003 Ropa a krev
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

EDICE

Polozapomenuté

války




EDICE


IVAN BROŽ

IRÁCKO–ÍRÁNSKÁ VÁLKA

1980–1988

Husajn

kontra

Chomejní





9

OBSAH

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

I. Irák začíná válku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27

II. Karta se obrátila . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81

III. Válka tankerů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123

IV. Íránci dobývají poloostrov Faó. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167

V. Diplomacie zájmů a zbrojní byznys . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217

VI. 1988 – poslední fáze války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263

Doslov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 307

Chronologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 315

Grafy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 334

Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 337



11

Úvod


12 Husajn kontra Chomejní

Napjatý vztah mezi Irákem a Íránem – dvěma regionálními mocnostmi v Perském zálivu – doprovázený vzájemně nedůvěřivými pohledy přes dělící linii tvořenou řekami Tigridem a Eufratem a někdy i přímými bojovnými střety, se vyznačuje značně dlouhým trváním. Přinejmenším sahá až k ranému rozkolu v islámu, mezi sunnitským Bagdádem a šíitským Teheránem, pokud jde o náboženský svár. A také je možno říci, že představuje pokračování starého osmansko(arabsko)perského konfl iktu, který byl trvale a systematicky přiživován i chováním velmocí a nesčetnými sváry o vymezení hranic v průběhu celého 20. století.

Obě země mají pestré složení obyvatelstva a koneckonců ani z hlediska náboženství, i když jsou obě islámské, nejsou úplně totožné. Ve druhé polovině 20. století je podle odhadů z celkového počtu asi 23 milionů obyvatel Iráku asi 77 % Arabů, 19 % Kurdů a o zbylá čtyři procenta se dělí Turkmeni, Íránci a Syřané. V Íránu žije v té době asi 45 milionů lidí, z nichž většinu tvoří Peršané (52 %) a hodně je také Ázerbájdžánců (24 %), zatímco z ostatních menšin je nejvíce Kurdů (9 %) a Gílamců (5 %). Pokud jde o náboženství, tak struktura v obou těchto sousedních zemích ukazuje, že v Iráku se k šíitskému islámu hlásí asi 57 % obyvatel a k sunnitskému kolem 40 %, přičemž křesťané a další tvoří zbývající tři procenta. V Íránu mají šíité drtivou většinu (93 %), ale jsou zde i sunnité (6 %). SUNNITÉ A ŠÍITÉ

V této souvislosti nutno ještě jednou připomenout, že v islámu se rozlišují dva hlavní směry – sunnitský a šíitský, které se vyvíjely (a zřejmě i nadále vyvíjejí) podle změn sociálních podmínek a které ovlivňují i výklad dogmat, stejně jako kult a vysvětlování různých společenských, vědeckých a kulturních jevů. Sunnité jsou muslimové, kteří po smrti proroka Mohameda

*)

v roce 632 uznali za nástupce Abú Bakra,

jehož pokládají za nejbližšího Mohamedova přítele. Mimochodem, obchodník Abú Bakr byl otcem Aiše, která se stala druhou manželkou *)

Pro účely této publikace se autor a nakladatel řídili jednotným výkladem arabských

a perských jmen osob, zeměpisných míst a dalších pojmů, které bývají v praxi vykládány několika způsoby či nuancemi.


Úvod 13 Mohameda, když jeho první žena Chadžída zemřela. Své označení sunnité odvozují od arabského výrazu sunna (zvyk, cesta) používaného pro způsob Mohamedova života. Ve většině muslimských zemí mají sunnité převahu.

Sunnité uznávají nejen korán, ale i „posvátnou tradici“, která obsahuje vyprávění (hadísy) o činech Mohameda a jeho výrocích. Sunnismus býval ofi ciálním náboženstvím arabského chalífátu. Sunnitský islám, k jehož vyznavačům se hlásí drtivá většina muslimů na světě, nemá žádné formální duchovenstvo, nýbrž učence a právníky. Ti pak nabízejí nezávazný výklad islámského práva a tradic.

Šíitský islám, arabsky Šíiat Alí, aneb Přívrženci Alího, je druhý největší směr v islámu. Představuje po sunnitských muslimech druhou nejpočetnější složku islámu (asi 20 % všech muslimů) a v některých zemích (Írán, Irák, Jemen, Ázerbájdžán) tvoří většinu. Jejich směr vznikl v důsledku následnických sporů po Mohamedově smrti. Založili jej přívrženci Alího ibn Abi Taliba, jenž byl současně bratrancem Mohameda a manželem jeho dcery Fátimy. Domáhali se zvolení Alího chalífou, tedy vůdcem s tím, že následníkem by měl být někdo v dědické linii. Proto uznávají z přímého počtu potomka Alího celkem 12 imámů. Imám byl původně představitelem muslimské obce, ale později se tento titul přenesl na všeobecně uznávaného znalce a učitele koránu s tím, že u šíitů jde o vůbec nejvyššího duchovního činitele. Podle šíitského výkladu se narodil poslední, dvanáctý imám roku 873, ale pak se někam záhadně vytratil. Údajně se má na světě znovu objevit jako spasitel. Jeho příchod zajistí podle Alláhovy vůle vítězství šíismu na celém světě a nastane zlatý věk, období sociální rovnosti a spravedlnosti. Učení o „skrytém imámovi“ a jeho nadcházejícím příchodu v roli spasitele má věřícím vnuknout myšlenku na nutnost trpělivého očekávání své odměny a oddaného snášení všech životních potíží. Nutno ovšem vidět, že šíité stejně jako sunnité uznávají posvátnost koránu, poslání Mohameda a tradiční muslimské obřady. Ale do jisté míry se od sunnitů odlišují ve výkladu dogmat. Jsou mystičtější a drží se přesvědčení, že v tělech imámů sídlí prorocká duše Mohameda a věří v převtělování duší. Existence dvou směrů v islámu bývala v dějinách nezřídka využívána pro rozněcování vzájemné nenávisti. S jistým zjednodušením by se snad mohlo hodit přirovnání, že jde zhruba stejně velký (nebo


14 Husajn kontra Chomejní naopak malý) rozdíl, jako mezi katolíky a protestanty s tím, že šíité mají (ale jen pro takto vykonstruované srovnání) poněkud blíže ke katolicismu – nejvyšší imám zastává v podstatě stejnou roli jako papež a šíitská hierarchie má podobné znaky jako katolická.

Alí proti volbě Abú Bakra sice protestoval, ale nepodnikal žádné kroky k tomu, aby se sám uchopil moci. Nakonec se roku 656 skutečně chalífou stal, ale už o pět let později byl zavražděn cháridžovským povstalcem. Cháridžisté byli extremisté, kteří Alímu vytýkali jeho smířlivost s Umájjem, konkurentem na post chalífy. K moci se pak dostala dědičná dynastie Umájjovců a islámské rozštěpení dospělo ke svému završení. Alího hrob v iráckém Nadžáfu je jedním z nejsvětějších míst šíitského islámu.

Co k tomu dodat? Určitě tolik, že nebylo nijak snadnou záležitostí nastoupit po někom, kdo byl považován za proroka a fakticky i za politického představitele. Když se pak stal vedoucím obce Abú Bakr, začala expanze islámu, kterou jeho následující chalífové ještě umocnili. Využili zejména slabosti perské říše a Byzance. A za necelých třicet let došli až do Libye na západě a do Střední Asie na východě, přičemž se cestou ještě zmocnili Egypta, Sýrie a Iráku. Nesmírná kořist jen ještě více prohloubila napětí mezi Mohamedovými dědici, hlavně mezi Alím a příslušníky klanu z Mekky, kteří – jak již shora uvedeno – nakonec zvítězili. Centrem islámské říše, která se pak rozpínala od Španělska až k hranicím Indie, se nejdříve stal Damašek, ale za Abbásovců, vzdálených potomků Mohamedova strýce, se hlavní město přeneslo do Bagdádu. PRVNÍ KONTAKTY S NAŠÍ ZEMÍ

Dějiny arabského Iráku navazují na historii starobylé Mezopotámie, kterou Arabové ovládli po vítězství nad perskými Sásánovci, přičemž Abbásovský chalífát dosáhl největšího rozkvětu na počátku 2. tisíciletí, kdy Mezopotámie opět náležela k nejvyspělejším oblastem světa. Po vpádu Mongolů v roce 1258 došlo ke zničení Bagdádu a nastalo období chaosu. Když se země po jistém čase vzpamatovala, postihla ji další pohroma. Jejím původcem byl obávaný tureckotatarský vládce Tamerlán – přezdívaný „Timur Chromec“ – jenž v roce 1401 dobyl Bagdád,


Úvod 15 kde zmaskaroval 20 tisíc lidí. Území dnešního Iráku pak bylo v roce 1534 připojeno k osmanské říši.

Írán, jak známo, byl od starověku jedním z nejvýznamnějších civilizačních a kulturních center Asie a vůbec světa. Stručný historický nástin říká, že rivalita a zápasy o pohraniční území se nejvýrazněji vztahují k 16. století, které se vyznačovalo ostrými střety osmanské říše s perskou říší Sáfi jovců. Irák tehdy tvořil nejvýchodnější provincii osmanské říše, zatímco Írán představoval jádro perské říše.

První kontakty regionu, o němž je řeč v této publikaci, s naší zemí měly pravděpodobně perskou pečeť. Podle jedné odvážné hypotézy vycházející z řady analýz archeologických nálezů z hradišť Velkomoravské říše v Mikulčicích (Radoměřský, Havlík, Klanica) mohli se Peršané objevit už v 7. nebo 8. století až v oblasti Pohanska u Břeclavi, Mikulčic u Hodonína, Dolních Dunajovic a Moravského Sv. Jána a být zde ještě před založením Velkomoravské říše. Údajně šlo o členy družiny posledního Sásánovce, kterým se po porážce od Arabů v roce 637 podařilo uprchnout z Persie, aby pak na své dlouhé cestě přes Turkmenistán, kolem Kaspického moře a jihoruskou stepí, dorazili až na Balkán a pak přes dnešní západní Slovensko na jižní Moravu.

Ale o prvních písemně doložených kontaktech s regionem, který je kolébkou budoucích moderních států Íránu a Iráku, se naši předkové dovídají především z historických spisů velmi cenné vypovídací hodnoty. Autorem jednoho z nich – latinsky psaného cestopisu Odoricus de rebus incognitis – je Odoricus Boemus, aneb Oldřich z Furlánska (1286–1331), italský františkánský mnich a cestovatel, údajně potomek českého vojáka z posádky krále Přemysla Otakara II., jež vyjadřovala tehdejší příslušnost Furlánska (historické území v severovýchodní Itálii a dnešním Slovinsku) k českému státu. V letech 1318 až 1330 podnikl jako papežský vyslanec cestu do Asie a mimo jiné navštívil Tabríz, Bagdád a Hormuz. Byl tedy v přímém kontaktu s místy, která představují jak Irák (Bagdád), tak Írán (město Tabríz na severovýchodě dnešního Íránu a íránský hornatý ostrov Hormuz v Hormuzských úžinách v Perském zálivu.) Mezi českými prvotisky je rovněž překlad díla Bernharda Breidenbacha Život Mahomedův, který vydal plzeňský tiskař slovenského původu Mikuláš Bakalář v roce 1498. O mocné Persii se naši předkové dovídali i posléze, vždyť u pražského dvora Rudolfa II.


16 Husajn kontra Chomejní

působily v prvním desetiletí 17. století hned čtyři za sebou následné

diplomatické mise šáha Abbáse Velikého. Pravda, šlo jim o uzavření

spojenectví proti osmansko-tureckému výboji, ale jejich pobyt se u nás

nicméně setkal se značným ohlasem a probouzel zájem o Persii – od

nejstarších civilizačních památek v Persipolu až po osobnost Omara

Chajjáma (1048–1131), perského učence, matematika a básníka, jenž

obohatil světovou poezii svým slavným Čtyřverším. A naopak zprávy

o Čechách a o ochotě společně čelit osmanské expanzi mohl u per

ského dvora podávat Štefan Kakaš, jenž na příkaz Rudolfa II. z Prahy

odjížděl 27. srpna 1602. Naši předkové ovšem měli jisté informace také

o zemi, kde se dnes rozkládá Irák. Již ze Starého zákona se přece mohli

dovědět o biblickém Babylónu – městu, kde pyšní lidé stavěli věž až

do nebe a Hospodin jim zato zmátl řeč – nebo o Ninive, připomínající

rezidenci asyrských králů a o dalším biblickém městě Ur, kde vznikl

i slavný Epos o Gilgamešovi. A nelze zapomínat, jak velký kus záslužné

práce pro vzájemné poznávání vykonal Jan Amos Komenský. Svědčí

o tom mimo jiné i kapitola Wíra Mahometská v jeho knize Orbis pictus

(1658), kde stručně seznamuje s islámem, přičemž jistě není nezajíma

vá zmínka, že muslimové „se dělí na sunnity (Turci) a šíity (Peršané),

a že Arabové jsou „starožitný národ... chválu mají pro střídmost“.

IRÁK V MODERNÍ DOBĚ

Irák pak zůstal pod nadvládou osmanské říše až do roku 1918, kdy

nad ním byla Společností národů vyhlášena takzvaná mandátní sprá

va, která byla svěřena Velké Británii. O tři roky později se Irák stal

konstituční monarchií. V roce 1932 byl sice formálně vyhlášen ne

závislým státem, ale přitom i nadále zůstal fakticky závislým na Vel

ké Británii. Za druhé světové války se v Iráku angažovala poměrně

vlivná proněmecká skupina se stranou Ichá (Bratrství) reprezentující

protibritsky orientované šejchy, statkáře a kupce a část důstojnického

sboru, která se nazývala „zlatý čtverec“, podle čtyř velících generálů

v jejím čele. V dubnu 1941 se tyto reakční kruhy pokusily o povstání

s cílem spojit se s německými vojsky pronikajícími na Kavkaz a dále

na jih do ropných oblastí, ale byly odraženy britským vojenským zása

hem. Po druhé světové válce prestiž irácké monarchie krále Fajsala II.


Úvod 17

a jeho premiéra Núrího as-Saída stále klesala. Nepomohla ani skuteč

nost, že v roce 1955 bylo z iniciativy amerického ministra zahraničí

Johna Fostera Dullese vytvořeno vojenskopolitické seskupení běžně

označované jako Bagdádský pakt (Velká Británie, Turecko, Irák, Írán

a Pákistán). O tři roky později, 14. července 1958, se organizaci irác

kých Svobodných důstojníků vedené plukovníkem Abdal Karímem

Kásimem (1914–1963) a inspirované příkladem Násirova egyptského

režimu podařilo provést státní převrat. Král Fajsál II. i premiér Núrí

as-Saíd byli zabiti a Irák se stal republikou. V irácké revoluci, která

měla řešit základní politické, sociální a hospodářské problémy země ve

prospěch širších vrstev obyvatelstva, se však brzy objevily nové krizo

vé jevy. Hlavní vinu za ně nesly Kásimovy ambice být všemocným dik

tátorem, jeho snahy o ovládnutí Kuvajtu a surové potlačování iráckých

Kurdů, kteří se ústy svého předáka Mustafy Barzáního hlásili o právo

na národní sebeurčení a územní autonomii. Po svržení Kásima (1963)

se do čela země dostala jedna ze soupeřících skupin uvnitř armády

vedená plukovníkem Abdal Sálimem Árifem, kterého pak v roce 1968

při puči organizovaném nacionalistickou stranou Baas (Strana arabské

socialistické obrody) sesadil generál Ahmad Hasan Bakr (1914–1982).

ÍRÁN V MODERNÍ DOBĚ

Podobně jako Irák, ani jeho východní soused, nazývaný až do roku

1934 Persií, se ve svém vývoji od slavné éry ve starověku do moderní

doby, také netěšil příliš velké samostatnosti, i když si formální nezávis

lost do určité míry zachovával. Ale zejména na počátku 19. století se

tato země musela podrobovat koloniálním mocnostem, v první řadě

zájmům Velké Británie a Ruska. Navíc se stále výrazněji projevovala

sociálně ekonomická krize, jejíž podstatou bylo přežívání parazitního

asijského feudalismu. Naft ové koncese ve prospěch britských obchod

níků, pokrývající dvě třetiny území státu, stejně jako nerovné půjčky

poskytnuté ruskými bankami na pomezí 19. a 20. století, dostávaly zemi

do polohy pouhého dodavatele bavlny pro ruský průmysl, opia vyváže

ného Angličany do Číny a koberců do světa. Poměry se nezlepšily ani

po první světové válce, ba spíše naopak, zemí začala probíhat nespoko

jenost a bouře, což zapříčinila i anglo-íránská smlouva z 9. srpna 1919,


18 Husajn kontra Chomejní

na jejímž základě se britští poradci domáhali hlavního slova v řízení

policie, armády a řady ministerstev. Teheránská vláda se tím dostáva

la do úplné fi nanční závislosti a dokonce slibovala Britům předávat

i další koncese, například na železnice. V okamžiku vyvrcholení vnit

ropolitické krize provedl generál Rezá-chán (1878–1944), velitel per

ské kozácké brigády, státní převrat. Nová vláda sice anulovala smlouvu

s Londýnem, ale sociální poměry nechala v podstatě beze změny. Ví

tězný generál se soustředil jen na posilování své osobní moci, což se

mu podařilo měrou vrchovatou, když nakonec sesadil šáha Ahmada

z dynastie Kádžárovců, která v Persii vládla nepřetržitě téměř 130 let,

a sám se nechal 12. prosince 1925 v medžlisu (parlament) prohlásit

šáhem Rezou Pahlavím. A podobně jako část irácké politické reprezen

tace, i šáh od poloviny třicátých let spolupracoval s německými nacisty

a po vstupu spojeneckých armád v srpnu 1941 do země (sovětská ar

máda na severu, britská na jihu), musel abdikovat ve prospěch svého

syna, kterým byl budoucí šáh Muhammad Rezá Pahlaví (1919–1980)

a odejít do zahraničí. Skončil v Jihoafrické unii.

Nový šáh se přitom snažil o dvojjedinou hru. Na jedné straně pova

žoval vládu jen za svoji jakousi poradní instituci, což dokázal již v roce

1952, když nechal zavřít svého ministerského předsedu Muhammada

Mosaddeka, jenž se dostal se šáhem do konfl iktu, neboť svým rozhod

nutím zestátnit íránské národní ropné zdroje vyvolal velký rozruch

v USA a Velké Británii. Na straně druhé si připisoval zásluhy za ne

sporně velké zisky z těžby ropy, které usnadňovaly hospodářský rozvoj

země a prohlašoval se také za iniciátora „bílé revoluce“, jejímž smyslem

měla být pozemková reforma ve prospěch malých a středních rolníků,

boj s negramotností, účast dělníků na zisku a změny ve volebním řádu.

Ale v roce 1967 jen přilil příslovečný olej do ohně, když se nechal ko

runovat jako šáhinšáh, aneb „král králů“. Íránská veřejnost viděla a na

vlastní kůži cítila rozpor mezi šáhovými slovy a činy, zejména pro

to, že proti narůstajícímu odporu šíitského náboženského hnutí a za

stánců pokrokových změn i v oblasti politické nasazoval stále silněji

svoji tajnou policii, obávanou Savak. Když pak Írán v druhé polovině

roku 1978 zaplavila obrovská vlna stávek, šáha postihl osud jeho otce,

protože musel odejít do exilu, lépe řečeno cestoval z jedné země do

druhé podle toho, jaké nálady tam vůči jeho osobě zrovna převládaly.


Úvod 19

Nejdříve pobýval na pozvání egyptského prezidenta Anwara Sadata

v Egyptě, pak odešel do Maroka, odtud na Bahamy a do Mexika. Chví

li byl se souhlasem prezidenta Jimmyho Cartera na léčení v USA, ale

podobně jako Chomejní v Iráku, i on se zde stal nepohodlným a tak se

vrátil do Egypta, kde 27. července 1980 zemřel.

SADDÁM HUSAJN

Jaká byla v této době situace v Iráku a Íránu? A jací vůbec byli hlavní

protihráči, kteří stáli v čele obou zemí? Tedy irácký prezident Saddám

Husajn a o 35 let starší íránský ajatolláh Ruholláh Chomejní? První

z obou těchto mužů se narodil 28. dubna 1937 v severoiráckém městě

Tikrítu. Byl sirotkem, kterého tvrdě vychovával strýc, jenž sloužil jako

armádní důstojník. Na mladém Saddámovi zřejmě zanechala obtisk

jeho životní fi lozofi e, podle které prý udělal Alláh pouze jednu chybu

a sice, že „stvořil Židy, Peršany a mouchy“. Vzdělání měl Saddám jen

Saddám Husajn


20 Husajn kontra Chomejní

průměrné, nepřijali ho ani na vojenskou školu, ale zato oplýval nadprů

měrnými ambicemi. Svědčí o tom i ten fakt, že již ve svých jedenadva

ceti letech se jako člen nacionalistické strany Baas dobrovolně přihlásil

do skupiny, která se v roce 1959 pokusila (neúspěšně) o atentát na prezi

denta generála Abdula Karíma Kásima. Jakmile bylo vyhlášeno pátrání

po atentátnících, jmenovitě i s podrobným popisem, tak Husajn uprchl

a útočiště nalezl nejdříve v Sýrii a pak v Egyptě, kde vystudoval střední

školu a v roce 1961 zahájil studium práv na káhirské univerzitě, které

však nedokončil. Když byl v roce 1963 Kásim při puči zabit, Husajn se

vrátil a okamžitě se začal velice angažovat ve straně Baas. Po státním

převratu v roce 1968, kdy tato strana převzala moc, se Saddám Husajn

vyšvihl do role číslo 2. Jakmile prezident Bakr v roce 1979 odstoupil, tak

se Saddám Husajn dnem 16. července téhož roku stal nejvyšším šéfem

v zemi. Jinak řečeno, ujal se všech hlavních rolí najednou – role irácké

ho prezidenta, generálního tajemníka strany Baas a předsedy Rady re

volučního vedení v jedné osobě. A hned se patřičně projevil. Dvacet či

nitelů bývalé vlády bylo okamžitě odsouzeno v zinscenovaném procesu

„za velezradu“ – údajně ve prospěch Sýrie – a zastřeleno. Také „vděk“

zemi, která novému prezidentovi v nejtěžší době poskytla asyl. Husajn

zavedl mimořádně přísný režim. Sám nesnesl sebemenší odpor, niko

mu nevěřil a nevynechal ani jediný možný prostředek, později dokonce

i chemických zbraní, k likvidaci svých politických protivníků. Zároveň

si potrpěl na gigantománii svého kultu. Jak se pravilo v jedné z prů

povídek jeho odpůrců: „V Iráku je 34 milionů hlav: 17 milionů Iráča

nů a 17 milionů portrétů Saddáma Husajna.“ Na freskách v Bagdádu

se nechal vypodobnit jako neporazitelný beduínský jezdec. Zřejmě se

považoval za nového Nabuchodonosora, či Saladina, když se pokou

šel utvrdit svoji legitimitu systematickými odkazy na slavnou minulost,

třeba i vydáním příkazu vybudovat znovu starověký Babylon.

AJATOLLÁH CHOMEJNÍ

Druhý z obou protagonistů irácko-íránského konfl iktu, Ruholláh

Chomejní, jenž se narodil 24. října 1902 v provincii Chomejn, byl

po násilné smrti otce (zabitého jako účastníka boje proti císařské

mu režimu) rovněž tvrdě vychováván. Ale nikoli strýcem, jak tomu


Úvod 21

bylo v případě Saddáma Husajna, nýbrž tetou, která mu systematicky

vštěpovala, že zásady islámu lze uskutečnit pouze bojem s nevěřícími.

Chomejní se hluboce věnoval studiu koránu a záhy se stal jeho váš

nivým učitelem. Od roku 1927 přednášel islámské právo v Kommu,

ale zároveň svoji duchovní činnost velice razantně spojoval s politic

kou aktivitou. Byl nejen horlivým stoupencem „džihádu“, tedy „sva

té“ války proti jinověrcům, ale stejně tak zaujatým zastáncem obrany

utlačovaného před egoistickými zájmy utlačovatelů. Proto kritizoval

dynastii Pahlaví, kterou představoval nejdříve shora zmiňovaný šáh

Rezá Pahlaví a pak jeho syn Mohammad Rezá Pahlaví. Chomejní vy

stupoval velmi odvážně, když se stavěl do čela protimonarchistického

odporu vůči nedemokratické šáhově vnitřní politice. Jeho slova ostré

kritiky na adresu šáhova režimu ve všech oblastech – od politické až

po kulturní – vyvolávala natolik velký šáhův hněv, že byl nejdříve

v roce 1963 uvězněn. Šáh si ovšem přece jen nemohl dovolit kvůli

světovému veřejnému mínění odsoudit tak oblíbeného muže, a tak se

Ajatolláh Chomejní


22 Husajn kontra Chomejní ještě v tomtéž roce Chomejní odebral do exilu v Turecku. Po roce se objevil ve svatém městě Nadžáfu v Iráku, kde již žila jeho rodina. Zde vydal manifest, který nazval „Za islámskou vládu“ a ve kterém silnými slovy zkritizoval praktiky neokolonialismu a vykořisťovatelské zájmy velkých západních monopolů a jejich politické reprezentace. Chomejního názory, šířené mimo jiné i kazetami, vyvolávaly všude velký zájem a respekt. Avšak irácké vedení, zejména Saddáma Husajna, taková popularita, navíc šíitského duchovního, začala zneklidňovat. Husajn v tomto ohledu našel spojence v sunnitských duchovních, takže v říjnu 1978 byl Chomejní nucen se již potřetí vydat do exilu. Tentokrát do Francie. Hlavní stan si vybudoval na pařížském předměstí Neauphle-le-Château, odkud rozesílal do světa své náboženské i politické výzvy. Díky svému charisma velkého revolucionáře, nebo spíše vizionáře, si rychle získával sympatie v kruzích francouzských liberálních politiků a naivních intelektuálů. Velkou podporu mu poskytoval například Michel Foucault (1926–1984), psycholog a fi lozof, profesor na College de France. Tento známý reprezentant fi lozofi ckého strukturalismu a postmoderní fi lozofi e byl proslulý tím, že se angažoval ve prospěch opozice v Brazílii, sovětských disidentů a polské Solidarity, tedy těch sil, které se v důsledku nedemokratického uspořádání ve svých zemích, nemohly svobodně rozvíjet. 1979 – ISLÁMSKÁ REVOLUCE V ÍRÁNU

Mezitím v Íránu narůstalo napětí. K jeho hlavním příčinám patřil stále se zostřující rozpor mezi nebetyčně rostoucími příjmy z exportu ropy na jedné straně a nesplněnými očekáváními íránské chudiny a středních vrstev na straně druhé. Do stále většího kontrastu se dostávala nízká životní úroveň většiny obyvatelstva s luxusem elity a skupin, kterými se kolem svého dvora obklopil šáh Rezá Pahlaví. Pověstné ucho u džbánu, tentokrát naplněného petrodolary, se nakonec utrhlo. Přetlak v důsledku vystupňované sociální polarizace v íránské společnosti pak našel počátkem roku 1979 svůj přirozený ventil v revoluci.

Chomejní se vrátil do vlasti. Jeho letadlo z Paříže přistálo v Teheránu 1. února 1979 a ručička hodin nemilosrdně odepisovala poslední dny monarchie. Proti dosavadnímu šáhovu premiérovi Šahpúrovi


Úvod 23 Bachtjárovi, jenž odmítal Chomejního návrat a opíral se o armádu, byl postaven Mahdí Bazargán (1907–1995), známý revolucionář a odpůrce šáhova režimu. To se stalo 5. února, ale již 8. února davy lidí na pokyn duchovních vyšly do ulic v bílých turbanech na znamení svého odhodlání položit život za věc islámské revoluce. Jejich pochod doprovázela hesla, z nichž nejhlasitější znělo „Smrt Bachtjárovi!“ Pak přišel 11. únor a s ním průvod asi 100 000 lidí v Teheránu, do něhož armáda začala střílet. Dav se sice rozptýlil do okolních ulic, ale ve svých důsledcích to bylo jen poslední píchnutí do vosího hnízda. Lidé se rozlítili a začali stavět barikády. I když byl vyhlášen zákaz vycházení, revoluce se šířila rychlostí blesku, takže během pouhých dvou dnů padly všechny císařské instituce, od kasáren a správních budov až po paláce. S rozbřeskem 12. února 1979 nastal soumrak monarchie, která trvala 2500 let.

Ale defi nitivní konec šáhova režimu nastal až 30. března 1979, kdy bylo všelidovým hlasováním rozhodnuto o vzniku nového státu. Do moderních dějin vstoupil jako Džomhúrije Islámije Írán, Íránská islámská republika. Navenek držely moc ve svých rukách „revoluční výbory“, ale ve skutečnosti hlavní slovo měli nejvyšší náboženští představitelé v čele s ajatolláhem Chomejním, kteří zavedli morální řád ovládající celou íránskou společnost. Byl to systém, který se v mnohém takřka vracel ke středověku. Umožňoval například revolučním tribunálům vynášet urychlené rozsudky smrti a jejich okamžité provedení. Zakazoval „špatně uvažující“ noviny. Bojkotoval laické intelektuály. Diskriminoval ženy. Dogmaticky vynucoval striktní dodržování koránu od příkazu ženám chodit na veřejnosti v pytlovitém černém oděvu „čádor“ až po likvidaci „nábožensky nečistého“ mraženého masa.

Chomejní postupně soustředil do svých rukou nejen nejvyšší duchovní moc, nýbrž i vliv na moc světskou. Prosadil se samozřejmě i v zahraniční politice. Jejím krédem byla jeho výzva muslimům na celém světě, aby zakládali islámské republiky. A v této souvislosti doslova zuřivě apeloval na irácké sousedy, aby svrhli „toho malého satana“ Saddáma Husajna. Irák a Írán se tak začaly dostávat do osudového soukolí, které nevěštilo nic dobrého. Z popudu Chomejního byl v červnu 1980 prezidentem Íránské islámské republiky zvolen Abdul Hasan Bání Sadr (1933), absolvent ekonomické fakulty Teheránské univerzity a vědecký pracovník Ústavu pro sociální vývoj. Nepatřil k duchovním,


24 Husajn kontra Chomejní protože Chomejní si nepřál, aby klerikové zastávali vládní funkce. Ale byl to jeho člověk. Bání Sadr se už jako dvacetiletý angažoval ve prospěch politiky technokratického premiéra Muhammada Mosaddeka, sám pak byl za odpor k šáhovu režimu dvakrát uvězněn (1961 a 1964) a když odešel do exilu v Paříži, tak se zde setkal s Chomejním a těsně s ním spolupracoval. A byl to právě on, kdo Chomejního doprovázel při jeho návratu ze zahraničního exilu do Íránu. Stal se také prvním ministrem zahraničních věcí Chomejního éry a plnil přesně linii svého duchovního vůdce. NEPŘÍTELEM JE IRÁCKÝ „SATAN“

Chomejní žil v přesvědčení, že jedná podle pokynů Alláha, aby na zemi nastolil mír, sociální spravedlnost a dobro. Také určoval, co a kdo je nepřítelem islámu. Za tyrana byl v jeho režimu od samého začátku pokládán nejen šáh, nýbrž i shora zmiňovaný „satan“ Saddám Husajn. Když v únoru 1979 poslal ajatolláh Mohamed Bakír Sadr z Nadžáfu blahopřejný telegram Chomejnímu, tak v něm neopomenul zdůraznit, že „také ostatní tyrany čeká den zúčtování“. Bylo nad slunce jasnější, že mezi řádky byli za „tyrany“ považováni baasističtí činitelé ze sousedního Iráku, zejména Saddám Husajn.

Chomejní současně umožnil, aby jeho stoupenci krok za krokem vymýtili z veřejné scény všechny opoziční strany a hnutí. Ale i on měl problémy s jednotným postupem svých přívrženců. Jestliže bezprostředně po islámské revoluci prim hrála trojice ajatolláhů – Chomejní, Teleghání a Madarí – tak již brzy mezi nimi vypukly rozpory. Například Teleghání kritizoval Chomejního z liberálně demokratických pozic a snažil se zmírňovat dodržování středověkých pravidel koránu. Ale právě tento vysoký duchovní činitel v září 1979 náhle zemřel. Ajatolláh Madarí, původem z Ázerbájdžánu, se dostal s Chomejním do sporu kvůli metodě odstranění šáhova režimu a zejména kvůli nové islámské ústavě, neboť požadoval jen částečnou revizi stávající ústavy. Chomejní označil Madarího za „agenta imperialismu“ a tak není divu, že i tento ajatolláh se přestal objevovat na veřejnosti. Pak se objevila nová „trojka“ ajatolláhů ve složení Chomejní, Beheští a Chalchalí. Druhý z obou těchto vlivných mužů žil v exilu v Hamburku, zatímco o třetím je zná


Úvod 25

mo, že byl – kromě údajného léčení na psychiatrii – soudcem, který

snad dokonce asistoval při popravě Amira Abbáse Huvejdy, neprávem

obviňovaného muže, jenž byl předsedou vlády ještě ze šáhova režimu.

Dramatický a hlavně nevyzpytatelný vývoj íránského revoluční

ho roku 1979 se podepsal i na osudu samotného prvního revoluční

ho premiéra. Mahdí Bazargán byl upřímným zastáncem revolučních

změn ve své vlasti. Jako odborník se vzděláním z pařížské techniky

École Centrale des Artes et Manufactures, jenž za druhé světové války

dobrovolně vstoupil do francouzské armády a bojoval proti němec

kým nacistům, se po návratu z Francie stal vedoucím katedry strojní

ho inženýrství na teheránské univerzitě. Díky svým technickým a ma

nažerským schopnostem byl po znárodnění Brity ovládané íránské

petrochemie v roce 1951 jmenován tehdejším ministerským předse

dou Muhammadem Mosaddekem vůbec prvním ředitelem znárodně

né National Iranian Oil Company. Po pádu Mosaddekovy vlády založil

Hnutí za osvobození Íránu a za šáhova režimu byl několikrát vězněn.

Bazargán tedy měl obrovský kredit a byl zcela přirozeně považován za

jednu z vůdčích osobností demokraticky liberálního tábora v íránské

revoluční frontě. Stavěl se proti výstřelkům revolučního kvasu, jaký

mi bylo například vytvoření takzvaného Shromáždění expertů nebo

použití termínu „islámská republika“ v ofi ciálním názvu státu. A tak

není divu, že se právě kvůli takto zaujímanému postoji dostává do

konfl iktu se špičkami duchovních a nakonec i se samotným Chomej

ním. Nakonec byl donucen už 5. listopadu 1979 rezignovat. Ale zůstal

poslancem v íránském parlamentu, kde se brzy stal vůdcem politické

ho subjektu, přejmenovaného na Hnutí za svobodu, což byla fakticky

jediná ofi ciálně uznávaná opozice.



27

I.

Irák začíná

válku


28 Husajn kontra Chomejní

„Irák nyní považuje celé povodí řeky Šatt al-Arab, které tvoří jižní hranici s Íránem, za své území, a vyhlašuje nová nařízení pro plavbu na této řece. Všechna plavidla musejí od nynějška plout po Šatt al-Arabu se vztyčenou iráckou vlajkou a podřídit se iráckým navigačním nařízením. Šatt al-Arab, ústící do Perského zálivu, na svém levém břehu hraničí s íránskou provincií Chúzestánem, kterou Irák považuje za arabskou oblast, uzurpovanou Íránem ve dvacátých letech. Irák požaduje vrátit pod iráckou svrchovanost rovněž tři ostrovy Malý Tumb, Velký Tumb a Abú Tumb v Hormuzských úžinách.“

Tak znělo prohlášení iráckého ministerstva zahraničních věcí, které bylo vydáno 21. září 1980. Od jeho vydání uplynulo jen pár hodin, když Irák v noci na 22. září 1980 zahájil válku proti Íránu. BEZPROSTŘEDNÍ PŘÍČINY VPÁDU IRÁKU DO ÍRÁNU

Irácké vedení se domnívalo, že má několik pádných důvodů k invazi do Íránu. V první řadě to byly obavy Saddáma Husajna z možného rozšíření nepokojů iráckých šíitů, kteří byli z východu povzbuzováni Teheránem, aby rovněž v Iráku vyvolali islámskou revoluci. Bagdád se také obával, že by to ve svých důsledcích mohlo rovněž povzbudit kurdské Iráčany usilující o odštěpení a vytvoření nezávislého Kurdistánu. To by samozřejmě baasistický režim sice nepřipustil, ale také by v takovém případě nezabránil občanské válce. Proto nesnášenlivý a netrpělivý Husajn ze svého pohledu diktátora spatřoval pro své egoistické zájmy jediné řešení. A tím byla likvidace morálního a materiálního zdroje inspirace možné vzpoury iráckých šíitů, za který jednoznačně považoval Chomejního režim. Tedy režim, který živil politický islamismus, směsici radikálního nacionalismu a představ o vyvolenosti šíitů s tím cílem, aby se právě z takové politiky stal fenomén celého regionu.

Bagdád vycházel ve své ofenzivní strategické koncepci z jednoduchého předpokladu. Pád šáha a revoluční chaos v takto oslabeném Íránu vytváří příznivé klima k tomu, aby se Iráčané zmocnili oblastí s arabskou menšinou při jižní hranici Iráku tvořenou tokem Šatt alArab, tedy v íránském Chúzestánu, kde jsou bohatá naleziště ropy.


22. září 1980: Irácká armáda na devíti místech útočí a vstupuje

na íránské území. Začíná osmiletá válka.


30 Husajn kontra Chomejní

Husajnovým úmyslem zřejmě nebyla vyloženě totální válka s cílem

dobýt Írán, ale obsazení úzkého pásu zmiňovaného území podél irác

ko-íránské hranice, což mělo ovšem vyřešit ještě další Husajnovy

strategické zájmy. Bagdád by svým vojenským vítězstvím objektivně

přivodil i pád Chomejního, aniž by musely irácké tanky dojet až do

Teheránu nebo do svatého města Kommu. Takto posílený Irák by se

pak stal hlavní „mocností“ v Perském zálivu. Svým zesíleným vlivem

by zřejmě přinutil také syrskou baasistickou stranu, aby se podrobila

jeho politické autoritě. A v neposlední řadě to v Husajnovi a jeho oko

lí vyvolávalo také aspirace stát se nakonec dominantní silou v celém

arabském světě.

Československý tisk 23. září 1980 sděluje,

že 22. září začala irácko-íránská válka


Irák začíná válku 31

CÍL: CHÚZESTÁN

Záhy poté, když se v červenci 1979 dostal Saddám Husajn k moci, začal „propracovávat“ svoji strategii tažení proti Teheránu za účelem prevence před domácí krizí vyvolanou hnutím šíitů. Ostatně se v tomto smyslu otevřeně vyjádřil, když na shromáždění členů strany Baas, prohlásil, že Chúzestán může představovat nejlepší obrannou linii před povstáním iráckých šíitů. Chúzestán se ovšem nachází, jak již řečeno, v jihozápadním Íránu.

A jak ubíhaly měsíce, týdny a vlastně i jednotlivé dny, tak se neodbytně vnucovala otázka o invazi, ale nikoli, zda k ní dojde, ale kdy ji Husajn spustí. Vše nasvědčovalo tomu, že by to mělo být ještě před listopadem 1980, tedy před termínem prezidentských voleb v USA. Vysvětlení mělo svoji logiku. Nedalo se totiž vyloučit, že by se mohl nový americký prezident snažit o urovnání krize s rukojmími. O co tehdy vlastně šlo? Jednalo se o zřetelný projev agresivity nového teheránského režimu na jedné straně a zranitelnost Washingtonu na straně druhé, když asi 500 „studentů“ z řad fundamentalistických militantů během okázalé protiamerické demonstrace 4. listopadu 1979 napadlo velvyslanectví USA v Teheránu a zajalo 65 zde působících amerických občanů jako rukojmí. Írán byl ochoten všechny zajaté občany USA propustit, ale požadoval vydání šáha, jenž se tehdy nacházel na léčení a pod ochranou ve Spojených státech. Tím to nekončilo, neboť Teherán ještě chtěl dosáhnout návratu majetku šáhovy rodiny a uvolnění státních účtů, které byly během íránské islámské revoluce zmrazeny v bankách v USA a v dalších západních zemích. Vyjednávání se nesetkalo se žádným výsledkem. Nakonec se americký prezident James Carter rozhodl pro riskantní a málo nadějný vojenský pokus o osvobození rukojmí. Akce proběhla ve dnech 24. a 25. dubna 1980, ale zkrachovala už ve své první fázi, kdy americké vrtulníky měly přistát v poušti nedaleko Teheránu. Jedna z helikoptér se zřítila, přičemž přišlo o život osm amerických vojáků. Teprve 20. ledna 1981, tedy až po nástupu nového amerického prezidenta (Ronalda Reagana), byli teheránští rukojmí propuštěni.

A tak se dále rozvíjel negativní vztah mezi Teheránem a Washingtonem. Podle Chomejního a jeho přívrženců to byl kulturně imperialistický vliv Západu, v první řadě USA, který narušoval íránskou


32 Husajn kontra Chomejní islámskou identitu. A na druhé straně to byla zase arogance těch vlivných amerických kruhů, které nehodlaly vzít v úvahu specifi cký postoj po staletí se formující tradiční persko-šíitské mentality hrdých a nekompromisních Íránců, kteří vždy úporně hájili své zájmy vůči jakémukoliv vnějšímu tlaku.

Tento postoj samozřejmě nehodlal brát v potaz ani Husajnův režim, ale nicméně nervozita kolem rukojmí, stejně jako napětí mezi Teheránem a Washingtonem, jenom hrály do jeho karet. Osvobození zajatých Američanů ještě do voleb v USA, stejně jako případné obnovení normálních americko-íránských styků, by Husajna bezděčně připravily o šanci zaútočit na Írán v době, kdy se tato země znelíbila Washingtonu a dalším západním metropolím.

Husajn i Chomejní se jako osobnosti se zvláštním charismatem silně podíleli na ovlivňování běhu událostí, které těsně předcházely válce. Oba byli neústupnými muži silné vůle, které vůbec nebylo snadné nějak či něčím zastrašit. Oba absolutně věřili ve své doktríny a v sebe samé. Ale jejich zkušenosti se lišily a samozřejmě stáli v čele odlišných režimů. Chomejní měl všechny důvody, aby byl přesvědčen o svém charisma, ale společenský systém, který formoval, se nacházel teprve v počáteční fázi, zatímco o Husajnovi bylo možno říci, že je jako dobře naolejovaný státní a partajní mechanismus omývaný penězi a důvěrou. Kromě toho se irácký vůdce mohl do jisté míry opírat i o jistý druh spolupráce s nedávno sesazenými a v iráckém exilu žijícími íránskými politickými činiteli a vojenskými odborníky. Ti znali nejednu klíčově důležitou informaci jak o zákulisí nového režimu, tak i o stovkách významných lidí, kteří k Chomejnímu žádnou velkou láskou neoplývali. Bagdádský vůdce měl tedy pocit, že pro nadcházející střetnutí s Teheránem se v jeho prospěch vychýlil nejen poměr vojenských sil, nýbrž i možnost konečného vyřešení samotné diplomatické otázky číslo jedna, jakou představovala problematika zvaná Šatt al-Arab. KDYŽ SE ŘEKNE ŠATT AL-ARAB

Koryto této řeky, která vzniká soutokem Eufratu a Tigris a je dlouhé asi 193 kilometrů, než vyústí do Perského zálivu, tvoří hranici mezi Irákem a Íránem. Zejména pro Irák nabývala s hospodářským rozvo


Irák začíná válku 33

jem a rozmachem obchodu stále většího strategického významu, pro

tože skrze její vody má Irák jediný přístup k moři. U jejích břehů leží

irácká Basra a íránský Abadán. V dějinách kvůli tomu proběhl nejeden

konfl ikt, ale také nastala období, kdy převážil hlas diplomatů. Svědčí

o tom i první známá dohoda mezi osmanskou říší a Persií o společ

né správě tohoto toku z roku 1639. Hranice ovšem byly stanoveny

jen mlhavě, a tak smír většinou závisel jen na libovůli jednotlivých

Šatt al-Arab a přístup Iráku k vodám Perského zálivu


34 Husajn kontra Chomejní místních náčelníků, nakolik byli ochotni se podílet na společném užívání této vodní cesty.

Další četné spory pak zase na čas uklidnila dohoda z roku 1847. Situace se však znovu rozjitřila, takže byly nakonec obě strany pod mezinárodním tlakem řízeným z Londýna fakticky donuceny souhlasit s dokumentem, který v roce 1913 vystoupil v platnost pod názvem Konstantinopolský protokol. Na jeho základě byla také ustavena mezinárodní dozorčí komise, ale s příchodem první světové války se vše opět vrátilo do neuspořádaného stavu, aby potom byla – opět pod tlakem Velké Británie – 7. července 1937 podepsána další dohoda. Irák musel například souhlasit s tím, že v délce šesti kilometrů před íránským městem Abadánem, významným petrochemickým centrem s přístavem na levém břehu Šatt al-Arab, bude irácko-íránská hranice na řece probíhat podle principu zvaného „thalweg“. Obecně se jedná o hraniční linii stanovenou v duchu podélného profi lu. Samotný pojem pochází z němčiny (thal = údolí, weg = cesta) a vyjadřuje průměrnou hodnotu spojení nejnižších bodů po celé délce koryta řeky nebo údolí. Na všech ostatních úsecích Šatt al-Arab platila dosavadní a britskými experty uplatňovaná zásada „low water mark“, tedy vymezování hranic podle označení nejnižšího stavu vody, což v praxi znamenalo, že hranice u íránské strany kvůli mělčí vodě byla bližší k íránskému území. Nebylo pochyb, kdo stál za právě takovou diplomatickou úpravou. Vždyť zrovna v Abadánu byly postaveny rafi nérie mocné společnosti Anglo-Persian Oil Company. Ovšem na druhé straně nutno vidět, že stejná korporace s převažujícím britským vlivem vlastnila ropné vrty i na severu Iráku. Výsledkem těchto vzájemně se prolínajících vlivů pak bylo ustanovení, že Šatt al-Arab musí být otevřený pro plavbu lodí ze všech států. A to se zase nelíbilo Iráku, jehož představitelé pak stále tvrdili, že byli k takové dohodě donuceni.

Ano, byl to právě zděděný problém obecné tvorby hranic jak v Iráku, tak v Íránu (Persii), jakožto výsledek „štábních cvičení“ britských, francouzských a ruských kartografů, jenž už v minulosti přivodil oběma zemím těžké problémy pro druhou polovinu 20. století. Stejně tak na bedrech Iráku a Íránu spočívala tíha břemene jejich fakticky nedokončeného úsilí úplně se vymanit se závislosti na cizích mocnostech. I když se dokázaly v průběhu 20. století zbavit koloniální poroby, ne




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist