E-kniha: Hurvínek a kouzelné muzeum - Ivona Březinová

a

kouzelné muzeum

Hurvínek

a kouzelné muzeum

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Ivona Březinová

Hurvínek a kouzelné muzeum – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Podle filmu převyprávěla Ivona Březinová

a

kouzelné muzeum

4

JÁ, ŽERYK

Žít s lidmi je bezva. Mí předkové na to přišli

už před mnoha tisíci lety. Já na to přicházím

každý den. Bydlet v rodině pana Spejbla je zá

bavné, pohodlné a bezpečné. I když... bezpečné

tedy jak kdy. Jak má totiž v něčem prsty Hurvínek,

jde i psovi někdy o život. Jako nedávno v muzeu.

Možná jste si už také všimli, že pokud si pes chce něco

cenného schovat, někde to zahrabe. Pokud něco cenného

chtějí uschovat lidé, dají to do banky nebo rovnou do

muzea. A v jednom takovém muzeu, kde jsou shromáž

děny spousty starých loutek, pracuje Hurvínkův taťulda,

můj pán a náš společný živitel, Josef Spejbl. Dělá tam

hlídače. Tohle povolání znám. Troufám si říct, že bych ho

zvládl taky.

„Žeryku!“

Do psí misky! Volají mě. Nechte mě to přece doštěkat,

lidi. Tak jo. Dík.

Podle dávných stop, které jsem v Muzeu loutek ucítil,

se mi podařilo sestavit začátek příběhu, o kterém pan

Spejbl, Hurvínek a jeho kamarádka Mánička neměli ani

tušení. Vsaďte se se mnou třeba o sto kostí, že to bylo

jinak. Já vím, že se to stalo takhle...

„Žeryku! Ke mně!“

Pardon, to je jasný příkaz. To fakt musím. Počkejte tady,

za chvíli jsem zpátky. Pak vám to doštěkám.

Tak jo. Jsem zase tady. Pan Spejbl mě pasoval na psa

hlídacího. Nakázal mi, že mám ohlídat, aby si Hurvínek

nepustil počítač dřív, než napíše úkol. To je teda služ

ba za všechny kosti, to vám řeknu. Ale načmáral úlohu

v cuku letu a znaleckým okem ohodnotil, že je to napsané

pod psa. Ze zkušenosti vím, co to znamená. Že se mu to

moc nepovedlo. Ale co já s tím? Já nic, já pes. Tak radši

poslouchejte.

7

CO JSEM VYČENICHAL

Před dávnými časy žil v našem městě loutkář Bastor.

Vyráběl loutky, které vypadaly jako živé. A pomocí ma

gického disku ožívaly doopravdy. Bastorovým divadel

ním představením tleskalo celé město. Na důkaz uznání

byla před muzeem vztyčena jeho socha. I samotné loutky

ho obdivovaly.

„Ať žije Bastor, náš stvořitel!“

„Ať žije Pán loutek!“

Loutkář Bastor se spokojeně usmíval. Obdiv dřevěných

postaviček ho těšil. Jenže brzy mu to přestalo stačit.

Zatoužil ovládat daleko víc loutek, než kolik jich vyrobil.

Přemýšlel, přemýšlel, až na to přišel.

„Už vím, jak ten kouzelný kotouč vylepšit!“ zajásal jednoho

dne starý loutkář. „To bude senzace!“ pochvaloval si

a chystal se do magického disku zasunout další součástku.

„P... pane, co to děláte?“ vyjekl mužíček zvaný Popleta

a střapce na jeho hnědé čepici se mu úlekem rozklepaly.

„Vylepšuji svůj kotouč k dokonalosti,“ odsekl Bastor.

„Ale Mistře, to nemůžete,“ přiběhl jiný mužíček, tělo

tvořené spoustou knih, z nichž ta poslední, která mu

svírala krk jako límec, byla rozevřená. Místo čepice měl

na hlavě velkou žárovku, patrně na znamení, že mu to

myslí. Však se mu také říkalo Chytrák.

„Proč bych nemohl?“ zeptal se starý loutkář přísně.

„Protože kotouč má svá jasná pravidla,“ snažil se mu

vysvětlit Chytrák.

„Cha! Žádná pravidla mé životní dílo nezastaví. Hrát

s loutkami umí každý, ale já budu hrát i s lidmi. Lidé se

stanou mými loutkami a divadlem celý svět!“ rozvášnil

se stařík.

„No a je to tady,“ zabručel mužík poněkud mohutnějšího

vzrůstu, než byli Popleta a Chytrák. „Porušení bezpeč

nostních pravidel. To nemáte strach?“ obrátil se na sta

rého loutkáře.

„Odvahu, Bručoune! Dal jsem do toho celé své srdce.

S tím kotoučem sehraji největší představení všech dob!“

8

„Mmm... možná by bbb... bylo lepší přestat, dokud je čas,“

namítl Popleta třesoucím se hlasem.

Jenže Bastor tři postavičky, které kdysi stvořil, neposlou

chal. Soustředěně se věnoval uskutečnění svého velkého

plánu. Vložil součástku do disku. Ten se v jeho rukou

prudce roztočil. A pak...

Popleta, Chytrák a Bručoun s děsem v očích sledovali,

jak se z loutkáře stává podivné monstrum.

„Ne, to ne!“ zašeptal Chytrák.

Bručoun jen ztěžka polkl.

Popleta si hrůzou zakryl oči. Ale děsivou skutečnost

tím nezahnal.

„Uahahahaha!“ burácel sálem vítězoslavný smích, dolétl

vzhůru ke kopuli stropu a odtamtud spadl zpátky k pod

laze, až se zdi zachvěly. „A teď budu tím nejmocnějším

Pánem loutek na celém světě! Uahahahaha!“

Nepodařilo se mi vyčenichat, co přesně se dělo dál. Je to

už dávno, co ďábelský smích dozněl. Neohroženým po

stavičkám se nějak podařilo děsivé monstrum přemoci

a pak samy usnuly spánkem loutek, které nikdo nevodí.

Z velkého a kdysi slavného divadla se stalo muzeum.

Místo Pána loutek v něm na vše dohlíží pouhý hlídač, pan

Spejbl, můj pán. Na loutkáře Bastora se skoro zapomnělo.

Jen jeho socha tvrdne před muzeem. Občas u ní zvednu

nožku, však víte. I pes si musí ulevit. Ale jestli si myslíte,

že tohle je konec celého vyprávění, tak to teda ani náho

dou. Tohle je totiž teprve začátek.

„Žeryčku!“

Á, volají mě. Že by večeře? Na okamžik se tedy omlu

vím. S plným břichem se lépe povídá. Čeká nás dlouhá

noc. Nebojte se, neusnu. My psi stejně spíme na půl oka

a čtvrt ucha. Dospím se ráno, až bude Hurvínek ve škole

a pan Spejbl v práci. Hlavně nikam neodcházejte. Zhltnu

véču a jsem u vás.

9

HURVÍNEK PÁNEM

TEMNOT

Tak jdeme na to. Trochu se mi z toho

ježí srst, protože vím, co mě čeká.

Psa by do takového příběhu nevyhnal.

Ale já, Žeryk, se do něj neohroženě

vrhnu a... no, prostě poslouchejte.

To bylo tak...

Toho dne přinesl Hurvínek domů novou počítačovou hru.

Asi víte, co tím myslím. Mně osobně dlouho trvalo, než

jsem pochopil, že na počítači se nepočítá, ale píše. Ovšem

Hurvínek na něm hraje hry. Vydrží u té krabice sedět

dlouhé hodiny, hrbí záda a poulí oči do monitoru, div se

mu nevykutálí z hlavy. Musím ovšem přiznat, že v téhle

činnosti je fakt dobrý. Nemyslím v hrbení a poulení, ale

v hraní. Kam moje psí paměť sahá, vždycky snil o tom,

že se jednou dostane do síně slávy jako vítěz.

Tentokrát sehnal nějakou opravdu skvělou hru, protože

se s ní hnal domů na koloběžce jako smršť. Vím, co říkám,

jel jsem totiž na té koloběžce s ním. Uši mi vlály, jazyk mi

z tlamy ulítával na stranu, jen to pleskalo, a ocáskem jsem

se marně snažil kormidlovat. Brzdit nebylo čím, protože

na zem jsem nohama nedosáhl. Naštěstí je Hurvínek nejen

dobrý hráč počítačových her, ale i skvělý řidič koloběžky.

„Tradáá!“ řítili jsme se ulicemi. Jen s dopravními předpisy

je Hurvínek trochu na štíru. Zvlášť co se týká překračování

povolené rychlosti. Ale to se poddá. Doufám. Před domem

každopádně zabrzdil tak prudce, že jsem přepadl přes

řídítka rovnou do náruče Hurvínkovy kamarádky Máničky.

„Chceš mě zabít!?“ vyjekla.

Už jsem se na ni chystal štěknout, že nechci, ale pak mi

došlo, že se takhle osopila na Hurvínka. Jenže tomu to

bylo šumafuk.

„Ahoj, Máni! Tomu neuvěříš. Sehnal jsem Pána temnot,“

ukazoval jí pyšně disk s novou počítačovou hrou.

„Jde se pařit!“

10

Pán temnot. Už podle toho názvu jsem větřil, že se

všichni řítíme do pořádné šlamastyky. Jenže jsem

nevěděl, jak tomu zabránit. Na Máničku však zmín

ka o Pánovi temnot neudělala žádný dojem. To mou

ostražitost ukolébalo.

„Pařit... to jsi celý ty,“ ohrnula nos, div jí brýle ne

poskočily. „Hry je to jediné, co tě zajímá.“

„A jéje. Slyším šprtku,“ poznamenal Hurvínek

už na odchodu.

„Zítra jedeme na školní výlet, tak nezapomeň,“

křikla za ním Mánička.