načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Hunter Killers - Dan Hampton

Elektronická kniha: Hunter Killers
Autor:

SKUTEČNÉ PŘÍBĚHY PŘÁTELSTVÍ, HRDINSTVÍ A OBĚTOVÁNÍ PŘÍSLUŠNÍKŮ U.S. NAVY SEAL Vietnam, rok 1965. Jeden z letounů F-4 Phantom amerického letectva byl 24. července sražen k zemi ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  187
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  199 Kč
6%
naše sleva
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 448
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace, mapy, portréty, faksimile
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Petr Šťastný
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1196-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

SKUTEČNÉ PŘÍBĚHY PŘÁTELSTVÍ, HRDINSTVÍ
A OBĚTOVÁNÍ PŘÍSLUŠNÍKŮ U.S. NAVY SEAL
Vietnam, rok 1965. Jeden z letounů F-4 Phantom amerického letectva byl 24. července sražen k zemi záhadnou a smrtící zbraní – sovětskou střelou SA-2 typu země-vzduch, odpálenou ruskými „poradci“ působícími v Severním Vietnamu. O tři dny později bylo sestřeleno šest letounů F-105 Thunderchief, pokoušejících se pomstít ztracený phantom. Následovaly další tragické ztráty, které z nepřátelských protiletadlových řízených střel udělaly největší protiletadlovou hrozbu v dějinách a dramatickým způsobem zvrátily zápas o leteckou převahu, vedený v době studené války, ve prospěch sovětské techniky.
Ohromený Pentagon, zoufale hledající odpovědi na vyvstalé otázky, nařídil realizaci přísně tajného programu nazvaného Wild Weasel I (Divoká lasička I), jehož úkolem bylo reagovat na nebezpečí nové zbraně v nejkratší možné době. Do tajného programu se dobrovolně a s odvahou přihlásil výkvět elitních amerických letců. Polovina z nich se nikdy domů nevrátila; všichni se stali legendami.

Autor Dan Hampton, jehož dřívější knihy se objevily v prestižním výběru bestsellerů New York Times, předkládá čtenářům dosud neznámý příběh z dějin letectví o první generaci Divokých lasiček – letcích, kteří se postavili tváří v tvář vyspělé sovětské raketové technologii, decimující řady jejich spolubojovníků, amerických pilotů létajících na vietnamském nebi.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Dan Hampton - další tituly autora:
Rytíři nebes Rytíři nebes
Hampton, Dan
Cena: 424 Kč
Rytíři nebes Rytíři nebes
Hampton, Dan
Cena: 234 Kč
Viper Pilot Viper Pilot
Hampton, Dan
Cena: 177 Kč
Hunter Killers Hunter Killers
Hampton, Dan
Cena: 339 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Hunter Killers
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.cpress.cz
www.albatrosmedia.cz
Dan Hampton
Hunter Killers – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Hunter
Killers
NEOBYČEJNÉ PŘÍBĚHY
PILOTŮ, KTEŘÍ PROŠLI
TĚMI NEJNEBEZPEČNĚJŠÍMI
MISEMI VÁLKY
VE VIETNAMU
D an Hampton
CPress
2016










o bsaH
Autorská poznámka 9
Prolog 17
Část první
1. Vysoká voda 35
2. Stopař v krupobití 53
3. Divoká lasička 81
4. Charlie a rakety 111
5. Lovec a zabiják 143
6. Chceme bláto, ne válku! 181
Část druhá
7. Perný den 213
8. Rok Opice 253
9. Žába s bradavicemi 283
10. Vítr přinášející změnu 327
11. Smrt přichází shůry 349
Epilog 387
Poděkování 409
Slovníček pojmů a zkratek 413
A. Bojové ztráty Divokých lasiček ve Vietnamu, 1965–1972 418
B. Tabulky leteckých ztrát 421
C. Bambusový drak: Doplňující glosy k Ho Či Minovi,
Francii a původu války ve Vietnamu 425
Poznámky a použité zdroje 443










Těm, kdo nosili stříbrná křidélka a z jihovýchodní
Asie se nikdy nevrátili – a také všem Divokým
lasičkám, které létají v té nejhustší palbě, aby ostatní
přivedly naživu zpět domů.
„Přijdem jako první, odejdem jako poslední...“










9
a utorská poznámka
D
LOUHO PŘEDTÍM, NEŽ SI OZNAČENÍ „HUNTER
Killer“ („Lovec-Zabiják“) vypůjčili ostatní, existovala elitní
skupina letců zvaných Divoké lasičky (Wild Weasels), kteří si
takový název opravdu zasloužili. Tito muži nesledovali obrazovky,
vzdáleni nebezpečí celé tisíce kilometrů. Byli přímo na místě, stříleli ze
svých kanonů a shazovali bomby při lovu a „zabíjení“ těch nejsmrto -
nosnějších protileteckých systémů, jaké kdy člověk stvořil. Věděli,
že stisknutí tlačítka z bezpečí klimatizovaného bunkru nebo přívěsu
není opravdový boj.
K soubojům se střelami i k boji na nože, sváděném
s protiletadlovými děly, jsou potřeba jedineční, inteligentní a velmi nebezpeční
lidé. Tito první, nesmírně odvážní Lovci a Zabijáci nikdy nezaváhali
ani s nevyzkoušenou taktikou a experimentální výbavou. Napadali
hroz by ležící stovky kilometrů za nepřátelskými liniemi a až příliš
často se už nikdy nevrátili. Někdy jednoduše zmizeli a nechali tu
po sobě přátele a rodiny čekající na odpovědi, které nikdy nepřišly.
Tento příběh začíná v roce 1965 v operační oblasti jihovýchodní
Asie, kde situace rychle eskalovala až k ozbrojenému konfliktu. Válka
v Koreji, vedená v průběhu předchozí dekády, byla vybojována
s technologiemi a piloty z dob 2. světové války, nasazenými znovu do boje
často se značnou neochotou, protože jiná možnost neexistovala.
Od časů 2. světové války se výrazněji nezměnila ani taktická
mentalita, třebaže se posléze objevily nové metody i technologie, a k její
změně navíc nebylo ani příliš mnoho důvodů.
Na začátku 60. let 20. století ale výrazně narostl počet
proudových letounů a zároveň došlo k rozvoji protitaktiky čelící těmto
komplexním a rychle se pohybujícím hrozbám. Radiolokační systémy se





LOVCI A ZABIJÁCI
10
oproti primitivním stanicím typu Freya nebo Chain Home ze 40. let
20. století dočkaly obrovského vylepšení a využívaly se teď k přes -
nému zaměřování zbraní. S tím, jak v myslích vedoucích činitelů
po celém světě narůstala hrozba, kterou představovaly výškové
bombardéry vyzbrojené jaderným arzenálem, se pak zvětšovala i nutnost
je sestřelovat.
Na scénu vstupuje raketa typu země-vzduch.
Očima těch, kdo bojovali, zde předkládám několik stěžejních
událostí, abych objasnil technologie, hrozby, schopnosti i výzvy, jimž čelili
účastníci misí Hunter Killer. Pohledy z kokpitu vznikly po obsáhlých
rozhovorech s přeživšími muži, kteří zmíněné mise odlétali, a kniha
procházela revizemi a úpravami tak dlouho, dokud ji sami
neschválili. V případě těch, kdo se stali nezvěstnými nebo byli zabiti, bylo
vyprávění zrekonstruováno za využití očitých svědectví, výpovědí
kamarádů z letky, vládních záznamů i archivů sítě válečných zajatců.
Stejně jako v mých předchozích knihách využívám i zde
opravdových lidí a skutečných bojových situací, abych odkryl historický
a politický kontext, díky kterému se v těchto situacích ocitli. Dělám
to pro ty z nás, kteří přišli až později – ty z nás, které neučili
o příčinách daného konfliktu, ani je nevedli k tomu, aby si o nich něco
zjistili sami.
Válka v jihovýchodní Asii byla gordickým uzlem nejrůznějších
problémů a záležitostí, z nichž většina se nikdy nedočká rozluštění
či uspokojivého vysvětlení. Záměrem této knihy není být politickým
dílem, přesný popis jakéhokoli konfliktu následujícího po 2. světové
válce bez objasnění politické situace je však v jistém smyslu nemožný.
Američané nezažili černobílou, jednoznačnou válku už od roku 1945
a Vietnam zůstává v myslích mnoha lidí dokonale katastrofickou
šňůrou idealismu, krátkozraké diplomacie a promarněných
příležitostí. O politice se proto na následujících stránkách pojednává stejnou






11
měrou jako o zeměpisu, historii či technologiích, protože právě ona
roztáčí kola každé války.
Výzvou, která vyplývá z takového přístupu, je objektivní odhalení
chyb, aniž by na těch, kdo přísahali a se ctí bojovali za svou zemi,
ulpěl sebemenší náznak stínu. Klíčovými výrazy jsou zde bojovali a se
ctí. Mnozí proti této válce – ne proti vojákům, ale proti válečnému
konfliktu – z upřímného přesvědčení protestovali a měli k tomu plné
právo. Víra v uvedené svobody byla jedním z důvodů, proč muži
zmiňovaní v této knize vedli svůj boj, a naši spoluobčané, kteří těchto
těžce nabytých privilegií užívají, by udělali dobře, kdyby si to
uvědomili. Ti, kdo fyzicky bojovali, statečně a se ctí, si zasluhují úctu, vděk
a obdiv nás všech.
Na závěr bych rád uvedl, že tato kniha je jistým vzdáním holdu –
těm příslušníkům technického personálu, mechanikům, leteckým
lékařům a všem ostatním, kteří zajistili, že i když Lasičky odlétaly
do boje s jednou rukou svázanou za zády, ta druhá, kterou měly
k dispozici, byla tou nejlepší, jakou mohly mít. Ze všeho nejvíce však patří
pilotům a specialistům pro vedení elektronického boje, kteří ve válce
bojovali a často také umírali. Je věnována těm, kdo strádali v pekle
zajetí, zmučení a opuštění, i všem, kteří našli cestu domů
a pokračovali dál ve svých životech.
Muži, s nimiž jsem měl to štěstí se seznámit a dělat rozhovory, se
pro mě osobně stali žijícími hrdiny. Když jsem pak bádal o těch, kteří
v jihovýchodní Asii zemřeli v boji, dostali v mých očích velmi
skutečnou podobu. Mnohem skutečnější než jsou téměř zapomenutá jména
na stránce papíru. Každý z nich byl kdysi malým chlapcem
vyrůstajícím někde v Americe, chodil do školy, věnoval se sportu,
absolvoval a ocitl se v kokpitu jako Divoká lasička. Všichni měli svůj příběh.
Všichni byli muži s rodinami, nadějemi a vlastními sny. Každý dal





LOVCI A ZABIJÁCI
12
někomu sbohem a s jedinečným přesvědčením válečníka měl v plánu
se jednoho dne vrátit zpět.
Jako bývalá Divoká lasička si vroucně přeji, abych mohl vyprá -
vět každý z jejich příběhů. Jako autor vím, že to není možné. Mou
upřímnou nadějí však zůstává, že ať už válečníci tráví věčnost kdekoli,
budou mít pocit, že toto vyprávění je holdem dostatečným – alespoň
prozatím. Koneckonců, není to můj příběh... Patří jim.
Dan Hampton





13
Válčiště v jihovýchodní Asii, 1965–1972 (S laskavým svolením Guye Aceta.)
ostrov
Chaj-nan (Čína)
Tonkinský záliv
Vientiane
Planina džbánů
Kiến An
Udorn
Ubon
Saigon
Biên Hòa
Tân Sơn Nhứt
Phan Rang
záliv Cam Ranh
Nha Trang
Tuy Hòa
Pleiku
Phù Cát
Phnompenh
Siamský záliv
Ho Či Minova stezka
Kambodža
Bangkok
Don Muang
Khorat
Takhli
Thajsko
Nakhon Phanom
Đà Nẵng
Jihočínské
moře
Huế
Khe Sanh
DEMILITARIZOVANÁ ZÓNA
Đồng Hới
Cát Bà
Haiphong
Hanoj
Gia Lâm
Hoà Lạc
Kép
Phúc Yên Sơn Tây
Čína
Laos





14
LOVCI A ZABIJÁCI
Struktura „Souboru operačních tras“ v Severním Vietnamu
(S laskavým svolením U. S. Military Academy.)
SEVERNÍ
VIETNAM
V (PAC AF)
III (PACFLT)
THAJSKO
VIETNAM A OKOLÍ
ROLLING THUNDER
Soubory operačních tras
a za ně zodpovídající uskupení
JIŽNÍ
VIETNAM
I (MACV)
TONKINSKÝ
ZÁLIV
II (PACFLT )
LAOS
I V (PACFLT )
Haiphong
Hanoj
VI B (PACFLT)
VI A (PACAF)
ČÍNA





15
Hřbet Thudů a okolí Hanoje (S laskavým svolením
plukovníka Jacka Broughtona.)
Demilitarizovaná zóna (DMZ) mezi Severním a Jižním Vietnamem
(S laskavým svolením plukovníka Jacka Broughtona.)
LAOS
SEVERNÍ
VIETNAM
Nan-ning
OSTROV
BA MÙN
TONKINSKÝ ZÁLIV
Nam Định
Haiphong
Kép (základna MiGů)
Thái Nguyên
(ocelárna)
Phúc Yên (základna MiGů)
Hanoj
Hòa Bình
Phú
Thọ
V iệt TrìSơn La
Měřítko v mílích Hranice
Železnice
Řeka
Điện Biên Phủ
Yên BáiČerná řeka
Rudá řeka
HŘBET THUDŮ
ČÍNA
ČÍNA
HŘBET THUDŮ
A OKOLÍ HANOJE
N
Á
R
A
Z
N
Í
K
O
V É P
Á
S
M
O

C
H
I
C
O
M
DEMILITARIZOVANÁ ZÓNA
17. ROVNOBĚŽKA
SEVERNÍ VIETNAM
JIŽNÍ VIETNAM
CARROLLŮV TÁBOR
ĐÔNG HÀ
CAM LỘ
„HALDA KAMENÍ“
LAOS
CỬA VIỆT (Ř. THẠCH HÃN)
GIO LINH
CỒN TIÊN
BOJOVÁ ZÁKLADNA
KHE SANH
KHE SANH
Ř. THẠCH HÃN
CÀ LU
L ÀN G VÂY
QUẢNG TRỊ
Ř. BẾN HÀI










17
p rolog
24. července 1965
Na Rudé řece, západně od Hanoje
N
EHYBNÝM ZTĚŽKLÝM VZDUCHEM NAD ŘEKOU
otřáslo zahřmění silné exploze. Zaslechli ji snad všichni
v okruhu deseti kilometrů. Ti, kdo byli poblíž, spatřili jasný
dvanáctimetrový plamen, jak z rostoucího oblaku špinavě hnědého
dýmu vyráží vzhůru k obloze. Za krátký okamžik byla střela země -
-vzduch (Surface-to-Air Missile, SAM)* už několik desítek metrů
nad zemí, oslnivě zářila jako zlato a hnala se vstříc nízko ležícím
šedým mračnům. O chvíli později dohořel vzletový stupeň rakety,
který odpadl, aby vzápětí naskočil její hnací motor. Ze země začala
přijímat naváděcí signály, a když se odemkly její řídicí plošky, trhla
sebou do strany. Střela Fakel 11D, kterou NATO označovalo jako SA-2
Guideline,** za sebou táhla hustou bílou stopu tvořenou spalinami,
pohybovala se teď dvakrát rychleji než zvuk a pořád zrychlovala. Její
trajektorie už nebyla tak strmá. Zamířila na jihozápad a na zatažené
obloze zmizela směrem ke svému cíli.
* Na straně 413 naleznete slovníček potenciálně neznámých termínů a zkratek.
** V našem kontextu známá jako S-75; viz níže (pozn. překladatele).





LOVCI A ZABIJÁCI
18
O OSM MINUT DŘÍVE se několik speciálně vycvičených mužů, kteří
v tlumeném světle a hukotu okolního zařízení usilovně napínali svůj
zrak i sluch, hrbilo v šedozelené skříňové nástavbě. Ta byla usazena
na jednom ze dvou velkých skříňových šestikolových sovětských
nákladních automobilů typu ZIL, zaparkovaných vedle sebe a pro -
pojených tlustými černými kabely. Další kabely se táhly od zadních
částí obou skříní ke čtyřem přívěsným vozům s generátory ve stejně
zelené barvě, stojícím ve vzdálenosti zhruba deseti metrů. Dvojice
generátorů pracovala, vibrovala a plnila vzduch namodralou
dieselovou mlhou. Na jednom z nákladních aut stála patnáctimetrová
anténní soustava radaru, připomínající obrovský sušák na prádlo.
Přes střechu probíhal jediný vodorovný nosník, který v rozestupech
dvou a půl metru protínalo šest svislých tyčí. Každý z konců těchto
šesti sloupků nesl stodvaceticentimetrový vodorovný „hřeben“
směrové antény typu Yagi. Jeho sovětští tvůrci jej označili jako přehledový
radiolokátor P-12 „Jenisej“, na Západě byl díky svému vzhledu známý
jako „Spoon Rest“ („Držák na lžíce“). Veškerá jeho činnost spočívala
ve vyhledávání letounů. V závislosti na letové hladině
a manévrování dokázal Spoon Rest zaměřit a sledovat cíl na vzdálenost zhruba
150 kilometrů. Nebyl nijak zvlášť přesný, proti cílům ve výšce nad
6 000 metrů, které nepodnikaly žádné velké manévry, ale fungoval
dostatečně spolehlivě. Právě jako v tomto případě.
Radar byl sovětské výroby, stejně jako všechny antény, generátory,
celé kilometry kabelů a – samozřejmě – také střely. Každá věc
technické povahy v této lokalitě, jakož i většina mužů usazených
u kontrolních a ovládacích panelů, byla ruského původu. U vojáků, kteří
stáli za nimi, to ale neplatilo. Pocházeli ze Severního Vietnamu. Byli
menší, mnohem hubenější, oblečení do obyčejných tmavě zelených
uniforem, a vše pozorně sledovali.






19
Samotní technici, kteří bez výjimky náleželi k sovětskému vojen -
skému personálu, byli ve druhém ZILu. Jeho stěny lemovaly ovládací
panely podobné velkým skříním, zhruba sto osmdesát centimetrů
vysoké a půl metru široké. Vzadu stál blízko dveří jediný muž, který
pozoroval vše, co se dělo kolem. Dva nejbližší vojáci byli usazení
u rozměrné konzole s párem nepřehlédnutelných vystupujících
obrazovek. Indikátor výšky a dálky (Range-Height Indicator, RHI; zvaný
také Elevation Scope či E-scope) se nacházel nalevo. Měřil
nadmořskou výšku a vzdálenost k cíli, které udával v metrech a kilometrech.
Větší displej na druhém panelu patřil indikátoru přehledového
zobrazení (Plan Position Indicator, PPI). Ten ukazoval dálku a díky své
kruhové obrazovce pokrýval azimut 360 stupňů. Překrývala ho
žlutohnědá souřadnicová síť s desetistupňovými výsečemi vyznačenými
kolem jejího lemu. Ze středu obrazovky vyzařoval směrem k okraji
dokola obíhající jantarově zbarvený trojúhelník představující vlastní
paprsek radaru o šířce 30 stupňů, který nepřetržitě prohledával okolí
a 360 stupňů pokryl za deset vteřin.
Nedaleko horní části displeje radaru se objevila malá zakřivená
linka. Trojúhelník opsal další kruh a čárka se zjevila znovu. Byl to
„kontakt“, odraz od zjištěného letounu, a operátor zakroutil černým
knoflíkem o velikosti sušenky, vystupujícím nad povrch dole pod
obrazovkou. Po otočení se objevila přerušovaná čára sledovaného
kurzu, procházející skrze kontakt, a když pátrající paprsek radaru
znovu ozářil cíl, jeho odraz podstatně zeslábl. Za využití
obdélníkového indikátoru výšky operátor ručně nastavil anténu, aby pokrývala
předpokládanou letovou hladinu. Když pak trojúhelník dokončil další
oběh, cíl už byl mnohem výraznější.
Svjazaťsa. Kontakt.
Spoon Rest byl pečlivě umístěn do podkovovitého okopu s jednou
stranou otevřenou a třímetrovými hliněnými náspy, které poskyto -





LOVCI A ZABIJÁCI
20
valy dostatečnou ochranu zařízením i vozidlům. Radar se však nad
nákladním automobilem tyčil do výšky čtyř a půl metru, což mu
dávalo neomezený „výhled“ na jakýkoli přibližující se letoun. V tomto
případě byl obrácen na jihozápad k proudovým stíhačkám americ -
kého letectva typu F-100, F-4 a F-105, které odstartovaly z Thajska.
Za zády operátorů stál další muž pečlivě sledující obrazovky před
sebou. Byl to kapitán sovětské protivzdušné obrany státu
(Protivovozdušnaja oborona strany, PVO) a první dozorčí důstojník tohoto
odpalovacího stanoviště. Cíl se posunul blíže, zdálo se ale, že nyní zůstává
na obrazovce stát na stejném místě – zhruba ve vzdálenosti padesáti
kilometrů na jihozápad, což bylo zcela mimo taktický dosah SA-2.
Operátor si zlehka a s překvapující obratností pohrával s knoflíkem,
aby se čára neustále protínala s cílem. Bílou linku rozdělovaly značky
v desetikilometrových intervalech a kontakt se znovu pohnul.
Tentokrát byl téměř přímo na západ od radaru a šedesát kilometrů daleko.
Tak jako tak se bezpochyby jednalo o nepřátelský letoun, a protože
se mohl kdykoli přiblížit, neexistoval žádný důvod, proč neodeslat
naváděcí údaje. Operátor udržoval čáru sledovaného kurzu
zaměřenou a důstojník za ním položil prst na malé červené tlačítko blízko
displeje. Poté, co jej stiskl a podržel, tlačítko okamžitě uzavřelo
elektrický obvod. Ten zpod ovládacího panelu přenesl signál, který prošel
kovovvou průchodkou v podlaze do černého kabelu s masivní izolací.
Kabel vybíhal z okopu přes blátivou cestu a táhl se kolem dalšího
opevněného postavení větších rozměrů. Těchto hliněných „puchýřů“
zakrytých větvemi a listím, z nichž každý měřil na délku přibližně
dvacet metrů, bylo kolem perimetru odpalovacího stanoviště
v hvězdicovém uspořádání rozmístěno celkem šest. Z pěti z nich
vystrkovaly své hlavice desetimetrové dvoutunové střely, usazené na šikmých
šedozelených odpalovacích rampách. Smrtonosné křivky raket SA-2,






21
zahalené do dílců potrhaných maskovacích sítí, zčásti zakrývaly další
větve obalené listím.
Ze zadní části každého z odpalovacích zařízení vybíhaly kabely
k dalšímu hliněnému náspu, mnohem rozlehlejšímu než všechny
ostatní, situovanému uprostřed stanoviště. Uvnitř bylo půl tuctu vel -
kých polních generátorů a několik desetimetrových tahačů, jejichž
mohutná kola s pneumatikami s vysokým vzorkem spočívala
na rohožích nad úrovní bláta. Na zařízení dohlížely dvojice mužů
a o přepravník neforemných tvarů, zaparkovaný uprostřed postavení, se opíralo
několik jízdních kol. Tento konkrétní objekt byl šest metrů dlouhý, tři
metry široký a právě k němu směřovaly svazky kabelů, které se táhly
pod jeho břichem a mizely podlahou směrem vzhůru. Vlastně to nebyl
vůbec žádný přepravník, ale střelecký naváděcí radiolokátor. Sovětští
technici, kteří se potili uvnitř, ho nazývali Almaz RSN-75.
Američané ho znali jako „Fan Song“ („Píseň vějíře“). Zatímco vyhledávací
radiolokátory včasné výstrahy jako Spoon Rest zjistily cíl na značnou
vzdálenost, nezvládaly obstarat jeho sledování, ani zajistit navádění
střel země-vzduch.
Fan Song to dokázal.
Přes střechu přepravníku probíhala masivní kovová konstrukce
nesoucí dvě obdélníkové antény o délce zhruba čtyř a půl metru,
které mělyoválný tvar. Jedna z nich byla umístěna až na samém okraji
a mířila nahoru k obloze. Druhá spočívala vodorovně nad jeho
střechou. Pouhou setinu vteřiny poté, co Spoon Rest předal údaje o cíli,
se radar i jeho nosič plynule stočily směrem k západu. O půl vteřiny
později se zlehka pohnula horizontální anténa. Když se vzápětí
vertikální anténa natočila vzhůru, trhla sebou celá konstrukce. Oba žlaby
teď vysílaly silné, neviditelné, vějířům podobné vlny, letící
vstříc americkým stíhačkám pohybujícím se daleko na západě.





LOVCI A ZABIJÁCI
22
Mezitím, co se nosič radaru otáčel, se cíl objevil i na několika ovlá -
dacích panelech uvnitř dalšího, patnáct metrů vzdáleného zeleného
přívěsu. Ten byl velitelským vozem (UV cabin) pro celé odpalovací
stanoviště. Jeho podlaha stála metr nad zemí na osmi rozměrných
kolech, pod střechou a u země se nacházela malá obdélníková okénka.
Všechna byla pevně zavřena, aby uvnitř udržela chladný vzduch.
U odděleného panelu hned u dveří seděl naváděcí specialista, který
fyzicky ovládal střelu po jejím odpalu. Tento muž, stejně jako všichni
ostatní Rusové, neměl žádné hodnostní označení. Byl to však zkušený
kapitán protivzdušné obrany a v současné době byl přidělen
k severovietnamskému 236. protileteckému pluku, kde působil jako
technický „poradce“.
Stejnou práci dělal i důstojník stojící uvnitř. Po pouhých několika
krocích mohl přehlédnout kterýkoli z panelů podél levé stěny
a současně s tím rozhodnout, kdy stanoviště odpálí své střely. Za běžných
okolností by celou akci baterie koordinoval její důstojník řídící palbu
(Fire Control Officer, FCO), dnešní den však nebyl jen tak obyčejný.
Major Ilinych byl sice velitelem 4. praporu 1. pluku protiletadlových
střel, v tento velmi důležitý den ale povinnosti důstojníka řídícího
palbu vykonával právě on.
První konzole v řadě sloužila ke sledování horizontálního směru
pohybu cíle čili jeho azimutu. Operátorem byl praporščik, tedy
praporčík, který byl pro daný úkol vybrán díky svému dlouhému záznamu
operační kvalifikace. Podobně jako naváděcí důstojník a důstojník
řídící palbu byli všichni přítomní Rusové před příjezdem na tohle
mizerné místo nasazeni na Kubě.
Muž u prostředního panelu nebyl Rus, těsně za ním však stál
sovětský praporčík, který pozoroval každý jeho pohyb. Nguyễn Xuân
Đại byl vietnamským důstojníkem, jedním z nejslibnějších z prv-






23
ního instruktážního kurzu. Jeho technické znalosti byly velmi dobré
a navíc hovořil plynulou ruštinou, třebaže se silným přízvukem.
Cíl zcela očividně kroužil nad oblastí v rámci bojové hlídky, ale
za jakým účelem? Majorovi sdělili, aby všemi možnými způsoby
asistoval komunistickým spojencům, zároveň jej však upozornili, že
nesmí prozradit příliš mnoho informací. Obavy samozřejmě nevzbu -
zovali Vietnamci, ale skutečnost, že by vyspělá sovětská technologie
mohla padnout do čínských rukou.
Čína ležela od tohoto vyvýšeného rýžového políčka na Rudé řece
(Sông Hồng) necelých sto padesát kilometrů na sever a Ilinych
zaslechl, že čínští důstojníci tu byli minulou noc a o ruském systému se
vyjadřovali přezíravě. Právě proto sovětský vojenský atašé v Hanoji
generálmajor Ivanov majorovi nařídil, aby se osobně ujal velení.
Vietnamci nejevili příliš velkou ochotu ujmout se odpovědnosti za tento
první bojový test a zjevně byli toho názoru, že pokud sovětské střely
nedokážou zničit ani jediného Yankeeho, Hanoj se obrátí na Číňany.
Svou hru hráli na obě strany, a tak zůstalo na Ilinychovi, aby dohlédl
na to, že dnes se něco sestřelí.
Azimut se znovu změnil.
Yankeeové se už minutu pohybovali směremod stanoviště.
Včetně času potřebného k obratu měli být zpět v dostřelu raket
přibližně za tři minuty. To stačilo, aby se střely uvedly do bojové
pohotovosti a systém provedl automatickou kontrolu. Venku, hned
za velitelským vozem a radarem Fan Song, stály tři vleky ESP-90,
z nichž každý skrýval uvnitř tři dieselelektrické generátory s napětím
220 V. Baterie za běžných okolností cestovala jen se dvěma, jak si ale
major velmi dobře uvědomoval, jeho baterie se běžným okolnostem
vymykala. Jednalo se o demonstraci sovětské vojenské moci a o oblast
bojového testu zbraňového systému. Sestřelovat pomalé a nemotorné





LOVCI A ZABIJÁCI
24
špionážní letouny byla jedna věc. Srazit z oblohy stíhačku, pokud šlo
právě o tento případ, bylo něco naprosto odlišného.
Čtyřicet kilometrů.
Každý z úseků, který za sebou zanechal kroužící nepřítel, trval
kolem devadesáti vteřin a měřil zhruba šestnáct kilometrů. Musel to
být stíhací letoun, protože nic jiného nelétalo tak rychle. Naposledy
začali Američané točit pětačtyřicet až padesát kilometrů od nich , ale
teď... Pokud by pokračovali až na svou obvyklou vzdálenost, přiblíží
se na méně než pětadvacet kilometrů od jeho pozice, což představo -
valo téměř perfektní situaci pro standardní sovětskou salvu tří raket.
Ljogkij udar. Snadná trefa.
Naváděcí konzole byla tím nejsložitějším zařízením v celém voze,
major se však zúčastnil už počátečního raketového programu a s její
obsluhou byl důvěrně obeznámen. Rychlý pohled na panel elektroniky
a elektrické energie ho naplnil uspokojením, že vše funguje, jak má.
Pod zmíněným panelem se nacházely dva obdélníkové displeje, které
zobrazovaly zaměřovací informace ze stanoviště výškoměru, dálko -
měru a azimutu. Pod nimi byly okrouhlé ovládací hlavice
umožňující přenos řídicích signálů, jež v případě potřeby upravily let Fakelu.
Modrá světla pohotovostních kontrolek jasně zářila
a oznamovala, že tři střely jsou připraveny k palbě. Jakmile dojde k odpalu
první z nich, systém se okamžitě přepne na další z šestice, která byla
k dispozici. Major prohodil pár slov do polního telefonu, pak zavěsil.
Další z baterií protileteckých střel řídil osobně velitel pluku
plukovník Ljubiněckij.
První salvu měl vypálit Ilinych, sousední 64. baterie pak
o dvacet vteřin později pošle nahoru další tři rakety. Závěrečné trio bude
následně odpáleno opět odsud. Devět střel proti jedinému cíli bylo až
přespříliš, pravdou však zůstávalo, že nikdo si nebyl jistý, jaký výkon
tento systém vlastně podá.






25
Major s kapitánem sledovali dvojici obrazovek. Ilinych vzhlédl
a zaznamenal, že kontakt se na přehledové obrazovce stále pohyboval
směrem dolů. Když major začal odpočítávat, prst naváděcího důstoj -
níka se posunul nalevo od tří černých tlačítek, umístěných nedaleko
modrých pohotovostních kontrolek.
„Tri, dva, odin... Streljať!“
Pal!
Střela Fakel dosahovala obrovských rozměrů. Tento konkrétní
exemplář, šedý a nedaleko hlavice doplněný červeným pruhem, nebyl
v zemi dost dlouho na to, aby dostal náležitou kamufláž. Zatažená
obloha byla neproniknutelná, těžká a prosycená vlhkostí, raketa však
vůči těmto skutečnostem projevovala naprostou lhostejnost. Když
dohořel její vzletový motor, s kapalnou pohonnou látkou TG-02 se
smísila kyselina dusičná, která sloužila jako oxidant, a následný zážeh
poskytl SA-2 dalších šedesát vteřin hoření.
Tolik času ani nepotřebovala.
Letovou dráhu automaticky opravovaly dva impulsy povelového
navádění, podle nichž raketa stoupala, klesala a zatáčela vlevo či
vpravo. Raketa Fakel byla navržena k sestřelování vysoko létajících
amerických strategických bombardérů a obyčejně používala trjoch
toček – tříbodovou sovětskou adaptaci systému CLOS čili navádění
po záměrné přímce (Command to Line-of-Sight). Tento způsob
udržoval střelu v orientaci mezi cílem a naváděcím radarem a fungoval
jen proti nemanévrujícím cílům. Aktualizace naváděcích údajů se
projevovaly každé čtyři vteřiny a v očích případného pozorovatele by
se střela pohybovala po řadě krátkých přímek, přičemž vždy mířila
před svůj cíl.
TÍM BYLA TENTOKRÁT stíhačka, či spíše roj čtyř letounů
Phantom amerického letectva ze 45. taktické stíhací letky (Tactical
FighLOVCI A ZABIJÁCI
26
ter Squadron, TFS), které odstartovaly z thajského Ubonu. F-4C
byly převeleny do jihovýchodní Asie v dubnu roku 1965, aby chrá -
nily bitevníky před nepřátelskými stíhači. Tento typ bojové akce se
nazýval MiGCAP (Combat Air Patrol, CAP; letecká bojová hlídka)
a Phantomy dnes letěly s volacím znakem „Leopard“. Jedna skupina
F-105 bombardovala sklad munice v oblasti Điện Biên Phủ, zatímco
další útočila na muniční továrnu Kang Či nedaleko Hanoje. Bojovou
hlídku vedl velitel 45. letky podplukovník Bill Alden, který své
Phantomy umístil přímo doprostřed mezi oba zmíněné cíle. Aby zůstal
vně Washingtonem vyhlášeného padesátikilometrového pásma kolem
Hanoje, nejvýchodnější bod svého okruhu určil padesát pět
kilometrů od města.
Aniž by on sám nebo kterýkoli jiný Američan na taktické úrovni
tušili, pouhých patnáct kilometrů na východ od roje Leopardů za ujaly
pozice tři baterie 236. pluku PLŘS (protileteckých řízených střel)
severovietnamské armády. Čtyři americké stíhačky a osm mužů, kteří
v nich seděli, se nacházeli přímo v srdci jejich prostoru účinné
působnosti (envelope), a to bez sebemenšího povědomí o dané hrozbě a bez
jakýchkoli výstražných systémů s výjimkou vlastních očních bulv –
které jim s přihlédnutím k počasí panujícímu toho dne nebyly moc
platné.
Alden vznesl požadavek, aby F-105 pohybující se na západ od něj
opustily oblast cíle a on tak mohl odvést svůj roj zpět na základnu.
Docházelo jim palivo a počasí bylo špatné. Pod nimi ležela oblačnost,
nad hlavou se jim táhla zdánlivě řidší pokrývka řasovitých cirů. Když
se pak ozval vedoucí roje bitevníků, Leopardi se okamžitě obrátili
na jihozápad směrem k laoské hranici a trase jejich tankovacích
letadel. Phantomy také začaly stoupat, aby ušetřily palivo, a zatímco se
blížily k pokrývce chomáčkovitých mraků, tři Aldenova čísla zaujala
pozice v sevřenější formaci.






27
Kapitán Ross Fobair usazený na zadní sedačce Leoparda Dvě
si povzdechl a potlačil zívnutí. Tento tmavovlasý devětadvacetiletý
mladý muž byl mírné povahy a dobráckého založení. Jeho přátelé
i rodina ho považovali za hloubavého jedince, třebaže takové ozna -
čení by jemu samotnému vyvolalo úsměv na tváři. Otce ztratil ještě
v dětství a spolu se sestrou Betty ho vychovali na farmě v Jižní
Kalifornii, nedaleko Rodmanových hor u města Barstow. Rád pobýval
na čerstvém vzduchu, a proto vyrážel na výlety a lovil se svým psem
nebo prozkoumával poušť. To jej naučilo soběstačnosti a vytrvalosti
a vyvolalo v něm chuť po dobrodružství.
Ross vstoupil do amerického letectva po absolvování střední školy
a svou kariéru zahájil jako specialista pro vedení elektronického boje
(Electronic Warfare Officer), jinak také EWO, létající na RB-47
Stratojet. Chtěl se ale stát pilotem, a tak se po dlouhé a obtížné cestě
dopracoval až ke stíhacím letcům a prožíval vzrušení ze svého prvního
bojového turnusu. Dva z jeho kamarádů z letky, Ken Holcombe a Tom
Roberts, sestřelili před pouhými čtrnácti dny dvojici MiGů 17. Ross
doufal, že i jemu se podaří dostat vlastní mig. Avšak vzhledem
ke skutečnosti, že Leopardům docházelo palivo a mířili zpět do Ubonu,
předpokládal, že si bude muset počkat až na další výlet zpět
do jihovýchodní Asie.
Mezitím, co se velký Phantom s kolébáním obracel a začal klouzat
směrem k vedoucímu roje, Ross položil levačku zlehka na plynovou
pákua pravou ruku si opatrně opřel o nohu blízko kniplu mezi koleny.
Prsty měl pokrčené a připravené, řízení se ale ve skutečnosti vůbec
nedotkl. Jeho dnešním úkolem bylo dokončit seznámení s prostorem
nově příchozího muže na přední sedačce, protože Richard „Pops“
(„Taťka“) Keirn byl sice sám pilotem, ale poprvé sloužil už ve 2.
světové válce. Pops létal s bombardéry a během své čtrnácté mise byl
sestřelen, takže smůlu už v životě jednou zažil.





LOVCI A ZABIJÁCI
28
„Leopard Dvě... držte formaci.“ Přilbami jim zazněl ozvěnou
stručný a krátký rozkaz Billa Aldena a Ross sebou škubl. Byl perfek -
cionista. Za běžných okolností by ho výtka učiněná za letu, týkající
se jedné ze základních dovedností, uvrhla do rozpaků, v dané chvíli
na tom však nezáleželo. Zaprvé, s letadlem neletěl on a zadruhé, měl
před sebou cestu domů. Právě dnes, hned jak přistanou. Brašny měl
už sbalené a dnes večer bude na palubě Volného ptáka (Freedom Bird),
leteckého transportu, který ho vezme zpět na Havaj. Odtud poletí dál
do Kalifornie a ke své rodině – k sestře Betty, malému synovci
Bruceovi a především ke své ženě Anne. Pouhé dva týdny předtím, než
Rosse povolali, přišli o dítě. Chlapečka, kterému dali jméno David,
a Ross měl o Anne strach. Nebyly to veselé časy, ale Annin otec byl
důstojníkem USAF a ona věděla, jak to v letectvu chodí. I tak ale
potřeboval jet domů.
AMERICKÉ STÍHAČKY vlétly do oblačnosti a sevřely formaci.
Právě v tom okamžiku – ve chvíli, kdy Phantomy vybíraly svou
zatáčku – vyrazila z mraků první střela Fakel. To přepnulo její
navádění na polovinnoje sprjamljenije, algoritmus částečné korekce, který
aktualizoval naváděcí data mnohem rychleji než předchozí nastavení
a bojovou hlavici odpálil proti první pevné překážce, na níž střela
narazila. Leopard Dvě se díky jižnímu kurzu amerického roje
naneštěstí ocitl na opačném konci formace, který se nacházel nejblíže
přilétající raketě. Guideline urazila vzdálenost dvaceti pěti kilometrů
za přibližně osm vteřin a zrychlila teď na více než osm set metrů
za sekundu.
Přestože americké taktické letectvo bylo tím nejlepším na světě,
hrozba představovaná střelami země-vzduch byla stále nová
a nepříliš známá. Nebyla proti nim rozvinuta žádná protitaktika, neexisto-






29
val žádný výcvik a americké stíhačky z roku 1965 nenesly na palubě
žádné systémy pro detekci, výstrahu nebo sebeobranu.
Stíhací piloti jednoduše neměli ani potuchy, že je někdo zaměřil.
Když letěli nad pokrývkou mraků, spatřit odpal střely bylo nemožné.
Když pak prolétali oblačností blízko u sebe, neměli šanci se čemukoli
vyhnout, ani kdyby si toho všimli. Keirn s Fobairem byli na levém kří -
dle Leoparda Jedna, a tak se oba piloti dívali vpravo, na svého velitele
roje. Raketu, která vyrazila z mraků jeden a půl kilometru pod jejich
rojem, ani jeden z nich nezaregistroval. Dokonce i v případě, že by se
tak stalo, urazila SA-2 zbývající vzdálenost za méně než dvě vteřiny
a na jakoukoli reakci bylo stejně pozdě.
Řízená střela byla teď příliš blízko na to, aby provedla korekci
svého letu, a tak jednoduše zamířila přímo k radarovému odrazu
a její roznětka Šmeľ 5E11 obdržela příkaz k aktivaci. Poté, co raketa
o velikosti telegrafního sloupu dolétla pod nejbližší Phantom, který
byl zároveň poněkud před ní, na Leopard Dvě dopadly neviditelné
radarové impulsy vycházející z její špice, odrazily se od kovového těla
stíhačky a okamžitě zamířily zpět k roznětce. Dvousetkilová bojová
hlavice, která se s ohledem na svůj účinný dosah pětašedesáti metrů
nacházela ve více než příznivé vzdálenosti, bezprostředně nato
explodovala.
Na stíhací letadlo bylo devět tisíc kousků vybuchujícího kovu,
jejichž účelem bylo ničení mnohem větších bombardérů, víc než dost.
Při jejich rychlosti 2 500 metrů za vteřinu a s rozptylovým
schématem podobným vějíři se střepiny zaryly do břicha, ocasu a levého
křídla Phantomu. Prorazily zadní kokpit, rozsekaly hydrauliku tryskáče
i jeho levý motor a okamžitě způsobily požár pravého motoru.
Smrtelně raněná stíhačka se převrátila na záda a nekontrolovaně přešla
do vývrtky. Tři zbývající Phantomy, rozechvělé tímto otřesem a děravé





LOVCI A ZABIJÁCI
30
jako řešeto od střepin z dalších řízených střel, zamířily na jihozápad
a přes hranici se jim podařilo dobelhat zpět domů.
Za hořícím Leopardem Dvě se táhla stopa černého kouře.
Ve vývrtce prolétl dolů skrz mraky a zmizel. Z devíti pokusů o odpal
SA-2 se od země odlepilo jen sedm raket a pouze první z nich zasáhla
cíl. To však Sovětům nebránilo, aby si onoho pochmurného červen -
cového odpoledne roku 1965 nenárokovali pět zničených amerických
proudových letounů. Koneckonců, jednalo se o dobrý prostředek
propagandy i o potvrzení, že jejich program střel země-vzduch je proti
americkým stíhačkám účinný. Vietnamci se pak nechali přesvědčit,
že takový systém protivzdušné obrany je tím jediným způsobem,
jak bojovou činností ochránit těch několik málo aktiv, kterými
disponovali na sever od sedmnácté rovnoběžky. V Hanoji se navzdory
naléhání Číňanů rozhodli nasadit sovětské systémy protileteckých
řízených střel – a požadovali další.
Co se týče Leoparda Dvě, Pops Keirn se katapultoval, byl ihned
zajat a následujících sedm a půl roku strávil jako válečný zajatec. Ross
Fobair takové štěstí neměl. Na výzvy pilota z přední sedačky vůbec
nereagoval a ven z letadla se nevystřelil.*
Kromě šoku Washingtonu a jeho nevěřících reakcí vedly události,
k nimž došlo 24. července 1965 na Rudé řece, ke dvěma
bezprostředním důsledkům. Na prvním místě tato tragédie vedla z dlouhodobého
hlediska k revoluci v bojovém létání. Systémy radarem naváděných
střel se nyní staly legitimní hrozbou taktickému létání, které bylo
na oplátku tím typem činnosti, jíž bylo zapotřebí v rychle se
rozšiřujícím válečném konfliktu v jihovýchodní Asii. Bylo třeba něco
udělat, a to hned. Krátce nato se začaly šířit zvěsti o vytvoření zvláštní
* Ostatky svého strýce nakonec identifikoval až jeho synovec Bruce Giffin, který
v roce 1997 odcestoval do Vietnamu. V roce 2001 se podplukovník Ross Fobair
konečně vydal na cestu domů a byl uložen k odpočinku v kalifornské Goletě.






31
skupiny skvěle vycvičených a speciálně vybavených letců, kteří budou
s řízenými střelami bojovat – pokud se Pentagonu podaří najít muže
dost šílené na to, aby uvedenou práci dělali.
Druhá odpověď na ztrátu Leoparda Dvě na sebe nedala dlouho
čekat. Dostavila se opravdu za velmi krátkou dobu.
Odplata byla na cestě.










Č ást první
Boj končí bílým náhrobkem,
jejž jméno zesnulého zdobí
a epitaf chmurný: Zde leží hlupák ten,
co potýkal se s východem.
Rudyard Kipling










35
K apitola první
Vysoká voda
D
LOUHÝ BÍLÝ JAZYK.
To bylo ono. Pilot si postrčil štít přilby nahoru, přivřel oči
a zavrtěl hlavou. No... alespoň to tak vypadá, pomyslel si,
a nakláněl se dopředu, aby se podíval přes okrajovou lištu překrytu
kabiny. Na vodě se třpytil sluneční svit, a když se převalila přes zelený
sráz, její okraje se rozpíjely a padala na skaliska několik set metrů pod
ním. Úžasné. Pilot zariskoval další dlouhý pohled a spatřil jezírko
zbarvené v odstínu mědi, zahalené do vznášejícího se šedavého oparu.
„Není to krása?“
Poplašeně sebou trhl. Tohle nebyl běžný typ rádiového hlášení,
které jste zaslechli během bojového letu. Zvláště ne během letu, jako
byl tenhle. Kapitán Vic Vizcarra, letící dnes jako Rambler Dvě, sledo -
val velkolepou scenérii, která mu pomalu mizela z očí, zatímco
čtveřice stíhaček F-105 se s burácením přehnala kolem a nad severním
Laosem zrychlila na 890 kilometrů za hodinu. Nadbytečné klábosení
na cestě do Vietnamu nebylo nikdy dobré, a tak jen dvakrát zacvakal





LOVCI A ZABIJÁCI
36
mikrofonem. Vic si byl jistý, že až později přistanou, vedoucí roje
major Art Mearns k tomu bude mít co říct.
Republic F-105 Thunderchief byl silný, velký a konstruovaný tak,
aby dokázal létat rychle a nebezpečněnízko. Dostal přezdívku „Thud“
a původně ho postavili, aby shazoval taktické jaderné bomby na Sovět -
ský svaz, třebaže se teď z nezbytí používal v jiné válce ke zcela odlišným
účelům.* Vic kroutil rameny pod popruhy sedačky a zíral ven
na nezkrocenou vrchovinu pohraničních provincií. Jako vždy na něj zapůsobila
jejich divoká krása. Doufám, že tady nikdy nespadnu. Pilot zavrtěl hlavou.
Podivuhodně zeleným listovím vykukovaly ven jako vykotlané
zuby zvětralé šedavé skalní útvary. V dálce po pravé straně ležel
Tonkinský záliv, rozložený na chvějící se odstíny indigové modři. Nalevo
od stíhaček, zhruba sto kilometrů na sever mezi Vietnamem
a Laosem, viděl burskému oříšku podobné údolí Điện Biên Phủ. Tam došla
svého konce francouzská koloniální říše a před třemi dny tam během
jiné bombardovací mise málem skončil i sám Vic. Další místo, které
už nechci nikdy vidět. Pochmurně se pousmál. Dnešek byl ale jiný.
Tohle byla odplata. Do Severního Vietnamu mířilo z Thajska
čtyřicet osm F-105, aby z povrchu země vymazaly odpalovací rampy raket
země-vzduch, které před třemi dny zabily Rosse Fobaira.** Rambler
byl jedním ze šesti rojů z letecké základny Takhli s volacími znaky
klasických automobilů, zatímco šest rojů po čtyřech Thudech
z Khoratu neslo jména stromů.
Mezitím, co vzdálené údolí ubíhalo pod křídlem jeho
letadla do dálky, čtveřice stíhaček zamířila na severovýchod a začala
pozvolna klesat. Vicovy oči bez přestání zjišťovaly vzdálenost,
rych* Doslova „Buch“, kvůli charakteristickému zvuku, který letoun vydával při
přistání (pozn. překladatele).
** Nad cíl se dostalo čtyřicet šest letounů. Dva Thudy z Khoratu svou misi
přer uši ly.





Vysoká voda
37
lost a přejížděly po ostatních tryskáčích kolem. Jeho levačka zlehka
posunula plyn dopředu a zpátky a motoru přidala a znovu ubrala tah,
zatímco pravačka jemně cukala kniplem.
Kabina Thudu byla dobře navržená, poměrně prostorná a sou -
středěná kolem centrálního panelu ve tvaru T. Vic každých pár
vteřin pohlédl zpět do kokpitu a pečlivě prověřil jeden z ukazatelů nebo
spínačů. S velkým ukazatelem umělého horizontu nebo indikátorem
horizontální situace (Horizontal Situation Indicator, HSI)
na středovém panelu hned před řídicí pákou se nijak neobtěžoval. Nezabýval se
ani bočními panely u kolenou, protože jejich větší část zabírala
vysílačka VKV, kontrolní panely navigace, osvětlení a nejrůznější další
systémy, které nastavil ještě na zemi. Pozornosti se naopak dočkalo sklo
sdružovače (combining glass), průhledný obdélník umístěný přímo
nad clonou přístrojové desky, a Vic zřetelně viděl jeho jasně oranžový
terč složený z několika kružnic, jak plane v záři odpoledního slunce.
Za běžných okolností by ho používal k zaměřování a bylo možné
ho nastavit i tak, aby zobrazovalo letovou rychlost, výšku a zbraně
potřebné pro daný útok. Ne že by na tom dnes nějak záleželo, protože
svůj náklad budou odhazovat na povel vedoucího roje. Pomsta. Jeho
tmavé oči při pomyšlení na Leoparda Dvě krátce zahořely.
Když prolétl hladinou 3 000 metrů, Vic se rozhlédl po okolním
Laosu. Planinu džbánů už nechali daleko za sebou. Přesně napravo
od přídě jeho letadla ležel Bartolomějský průsmyk (Đèo Barthélemy),
úzký průchod vedoucí pohraničními horami. V údolí se strmými
úbočími, táhnoucím se podél jejich úpatí, zachytil kovový lesk řeky Ma
(Sông Mã) a zamračil se. Dolů budou muset sklesat rychleji, protože
podle plánu průniku měli přelétnout nad Severní Vietnam rychlostí
890 kilometrů za hodinu ve výšce třiceti metrů. Schované
v rozeklaném terénu se Thudy měly stát neviditelnými pro jakékoli pátrající
radary a při uvedené rychlosti urazí sto kilometrů k bodu dalšího





LOVCI A ZABIJÁCI
38
obratu za osm minut. Snad budou také až příliš rychlé na to, aby je
objevilo severovietnamské letectvo, které by mohlo podniknout pro -
tiútok se svými stíhačkami typu MiG.
„Hoďte tam zelenou.“
Major Mearns zněl napjatě. Při průletu 1 500 metry se sestup stal
strmějším. Před nimi se tyčily hory a Vic trhl pákou plynu lehce zpět.
Očima přejížděl voliče zbraní v levém dolním rohu centrálního panelu
a věděl, že za několik málo minut už na jejich další kontrolu nebude čas.
Knoflík VOLBA ZBR byl nastavený na KONV BOMB, což znamenalo
žádné jaderné bomby, a REŽIM ukazoval manuální shoz. Byl to vlastně
jediný způsob, jak použít čtyři rozměrné „kanystry“ BLU-27 – dva pod
křídly a další dva na závěsnících pro skupinový adaptér (Multiple
Ejector Rack, MER), umístěných pod břichem letounu. Při dalším pohledu
vlevo zachytil, že Rambler Jedna mává křídly. Znovu se rychle podíval
dovnitř, přimhouřil oči a přelétl menší ukazatele stavu motoru a paliva
v pravém dolním rohu centrálního panelu.
Tachometr, tlak oleje i všechny tři systémy hydrauliky byly
„zelené“, což znamenalo, že ukazovaly přesně to, co měly. Vic
postrčil knipl lehce doleva, přidal pozvolna plyn a hladce doklouzal blíž
k ostatním. Všechny čtyři stíhačky teď od sebe dělila vzdálenost
několika desítek metrů, zatímco země se zvedala vzhůru, aby je
přivítala. Ve výšce zhruba tří set metrů zvolnil Rambler Jedna svůj úhel
klesání a pak se opatrně spustil ještě níž. Vic znovu polkl a opřel se
rameny do popruhů sedačky. Právě tohle Thudy dělaly – létaly nízko
a rychle. Přesnost jejich systému byla ale sporná a pro F-105 se měla
stát trvalým problémem. Do války vstoupily s průměrnou
kruhovou odchylkou přesahující 300 metrů, protože preciznost nebyla při
jejich původně předpokládaných misích – shozu kombinace jaderných





Vysoká voda
39
zbraní o síle dvou megatun – nijak důležitá.* Nebyly konstruované
k soustředěným útokům ve formaci proti předem varovanému nepří -
teli, který byl ve stavu pohotovosti, a tento konkrétní cíl se dokonce
objevil na stránkách New York Times!
Přímo před nimi, těsně vlevo od místa, kde se řeka Ma stáčela zpět
na jih, se severním směrem až do Vietnamu klikatila celá řada údolí.
Mearns změnil kurz, a než by se vydal přímo středem údolí, raději se
pustil podél západních úbočí. Vic si pomyslel, že to sice nebude taková
legrace, ale pro čísla to bylo mnohem snazší. Navíc mohli všichni
zůstat skrytí o trochu déle. Vic zůstával na kraji pravé strany formace
trochu pozadu a letěl za vedoucím roje tak, aby koutkem oka mohl
sledovat okolní kopce. Posledních patnáct kilometrů, které urazili
přes průsmyky, Vic pociťoval dobře známý dokonalý požitek z létání.
Tryskáč, který zbožňoval, se chvěl v jeho rukou, knipl a plynová páka
se pohybovaly současně s jeho očima a prováděly bezpočet nepřetrži -
tých drobných úprav a korekcí. Kolem ubíhal rozmazaný terén, jeho
mysl z něj však pořizovala momentky: chatrč usazená na terasovitém
svahu; podivné rudohnědé kopce, jejichž úpatí bylo holé, ale
s porostem stromů na temeni – přesně naopak od veškerého okolního světa.
Nefritově zbarvené, sluncem ozářené dno okouzlujícího údolí
ubíhalo do dálky v jižním a západním směru, přímo před nimi – tam,
kam mířili oni – však vypadalo mnohem ponuřeji. Možná za to mohly
hory nebo rokle plné stínů, ale Vic měl pocit, že letí ze světla vstříc
temnotě. Na minutku se teď věnoval výlučně svému tryskáči: proplétal
se vyvýšeným terénem a prudce přitáhl, když se Rambler Jedna stočil
do strany. Pak sklopil nos a znovu se vrátil dohorizontu. Na druhé
straně úzkých roklí zachytil očima poskakující stíny Ramblerů Tři
* Průměrná kruhová odchylka (Circular Error Average, CEA) je v podstatě
vzdáleností, o kterou bomba „mine“ při dopadu svůj cíl.





LOVCI A ZABIJÁCI
40
a Čtyři. Kolem se míhaly drobné vesničky sestávající z polorozpad -
lých dřevěných chatrčí, které tvořily shluky na malých mýtinkách.
Úzké stopy kouře z jejich ohnišť dostávaly na pozadí zelených stromů
výrazně šedou barvu.
Stíhačky se najednou přehouply přes hřeben a Vic zamrkal.
Před nimi se rozprostíralo široké a ploché údolí, které se táhlo
ze západu na východ tak daleko, jak jen dohlédl. Rambler Jedna se
prudce spustil do poslední trychtýřovité soutěsky, Vic ho následoval.
Knipl vrazil dopředu a zabručel, když mu do tváře vlétl prach
z kokpitu. Postrčil páku plynu, stíhačku zlehka naklonil doprava a nepatrně
se vzdálil. Když terén přešel do roviny, Thudy ve výšce třiceti metrů
vyrovnaly a pohybovaly se teď tak nízko, že na zemi mohl jasně spatřit
všechny detaily: dřevěná cedule, muž na kole, zemědělské usedlosti.
Stíhačka vystřelila do otevřeného prostoru. Vic se cítil odkrytý
a nechráněný, jeho kůže pulzovala adrenalinem, gumová kyslíková
maska začala být pod bradou kluzká. Svůj Thud držel ve přímém
kurzu. Sundal ruku z páky plynu a spustil tmavý štít své přilby dolů –
právě ve chvíli, kdy se do sluncem zalitého údolí Sơn La v Severním
Vietnamu vynořily ze soutěsky i ostatní stíhačky.
Pod křídly se mu mihla pěnící Černá řeka (Sông Đà) s hladinou
vzedmutou deštěm. Smaragdové a světle hnědé dno údolí ustupovalo
směrem ke strakatým temně zeleným horám, které vyrůstaly přímo
před ním. Pod báječnou šmolkově modrou oblohou to byl naprosto
úchvatný pohled. Pak v jeho přilbě nahlas zapraskaly jakési hlasy.
„Vydrž, Dvojko!“ Přilbou mu praskavě zazněl čísi hlas a Vic sebou
škubl.
„... kou... mám v kokpitu... kouř.“
„Vydrž... zkus se dostat přes ten další hřbet!“
Roj Rambler se doteď proplétal mezi kopci, a proto neslyšeli, co se
děje v přední části úderné skupiny. Nyní, když už byli nad rovinami,





Vysoká voda
41
k nim náhle dolétla veškerá rádiová komunikace ostatních. Někdo byl
zasažen. Vic polkl. Kdo byl teď před nimi? Jeho pohled zalétl k hodi -
nám. Vzhledem k času se s největší pravděpodobností jednalo o jeden
z rojů z Khoratu. Polkl znovu. Nebo to byl roj Healy, první stíhačky
z Takhli, které se měly objevit v oblasti cíle.
„PÍ-Í PÍ-Í PÍ-Í PÍ-Í.“
Kvílení nouzového majáku, z něhož mrazilo, způsobilo, že sebou
trhl. Majáky se aktivovaly automaticky, když se pilot katapultoval. To
znamenalo, že někdo je dole. Vic jediným rychlým pohybem postrčil
štít přilby nahoru, otřel si čelo, o jeden dílek zeslabil hlasitost
vysílačky a spustil ruku zpět na páku plynu.
„... v řece! Nad řekou... jsem viděl padák.“
„Zvonky zvoní.“
Tohle hlášení přišlo od nahoře kroužícího letounu RB-66
a znamenalo, že radary Fan Song jsou aktivní.
„PÍ-Í PÍ-Í PÍ-Í PÍ-Í.“
Prvních dvanáct tryskáčů z Takhli pocházelo od „Pikových es“
(Ace of Spades), 563. TFS, a žádného z jejich pilotů příliš dobře
neznal.* Pomyslel si, že možná to byl jeden z těch z Khoratu. Možná.
Věděl to. Bouchl pěstí do kolena a v útrobách mu začal vařit vztek.
Co, sakra, Washington věděl o ničení PLŘS ve Vietnamu? Někdo
si určitě musel myslet, že ví, jak na to. Byl to hloupý plán, ale žádný
z nich s tím nemohl nic dělat.
Takhli vyslalo proti Stanovišti 7, údajně jednomu z kompletů střel
země-vzduch, které před třemi dny sestřelily F-4C z Ubonu
s označením Leopard Dvě, dvacet čtyři Thudů. Ze severního směru podél
Rudé řeky přilétaly roje Healy, Austin, Hudson, Valiant, Rambler
* 563. letka byla převelena do Takhli v dubnu 1965 z McConnellovy letecké
základny v Kansasu.





LOVCI A ZABIJÁCI
42
a Corvette. Každý ze čtyřčlenných rojů stíhačů měl odpalovací sta -
noviště nebo jeho podpůrná zařízení „ohodit“ směsicí kazetových
bomb a napalmu. Roje z Khoratu s volacími znaky Pepřovník, Vrba,
Sekvoj, Cedr, Hikory a Dřín se měly přiblížit z jihu, aby současně
probíhajícím úderem napadly Stanoviště 6.*
„Sekvoj a Cedr... Healy Jedna je na západ od řeky na šesti.
Hlíd á m .“
„Rozumím... Sekvoj dorazí za dvě minuty.“
„Trojité A... Yên Bái... z obou stran řeky.“
Trojité A, palba protiletadlového dělostřelectva (Anti-Aircraft
Artillery, AAA), a zdá se, že dost vydatná. Vic si byl jako všichni
ostatní stíhací piloti velmi dobře vědom toho, že rychlopalné kanóny
a kulomety představují smrtící hrozbu. Naslouchal a snažil se
vytvořit si v duchu obraz situace. Healy Jedna kroužil západně od Černé
řeky ve výšce 600 metrů. Jediným důvodem mohlo být, že hledá
své číslo. Proto tím, kdo šel dolů, musel být Healy Dvě. Tím se sice
vedoucí roje dostal z cesty přilétajících formací, zároveň se však ocitl
přímo v srdci bojové zóny protiletecké palby i všech vyčkávajících
střel země-vzduch. Zlehka pokývl, odhadl čas a usoudil, že
protiletadlovou palbu nad Yên Bái musel ohlásit Hudson. Nad oběma cíli teď
byly další dva roje a za Hudsonem následoval Valiant. Potom bude
na řadě Rambler...
Vic upíral pohled přímo před sebe na krasový terén a rozeklané
kopce, jejichž temena byla porostlá stromy. Thudy se pohybovaly těsně
kolem jižního okraje pohoří Hoàng Liên Sơn, což jim mělo
poskytnout ochranu před slídícími radary. Ostatní tryskáče se postupně
přibližovaly, zatímco údolí se zužovalo, a po obou stranách se začaly
* Sekvoj Dvě byl kapitán Chuck Horner, který později velel všem koaličním
leteckým jednotkám během války v Zálivu v roce 1991.





Vysoká voda
43
strmě zvedat svahy kopců. Co dostalo Healyho Dvě? uvažoval Vic.
Protiletadlová palba nebo raketa země-vzduch? Hlášení o „zvoncích“,
které přišlo od kroužícího letounu RB-66 využívaného
k radioelektronickému boji (REB), znamenalo, že nepřátelské radary jsouaktivní.
Nezaslechl ale, že by někdo ohlásil protiletadlové střely.
„Dvojka šla k zemi! Přímo na jih od cíle!“
Která Dvojka?
Vicovi vyschlo v ústech. Musel to být jeden z těch z Khoratu.
Zhluboka se nadechl. Každý, koho doteď sestřelili, byl Dvojka – stejně jako
on. Do prdele. A vysílačky byly taky na nic. Takový problém nastával,
když jste šestačtyřicet tryskáčů donutili používat stejnou frekvenci.
Zmatek. Povzdechl si a soustředil se na řízení.
„Zvonky jsou zticha.“
„Odhoz... odhoz...“
„... hoří... padák z Dvojky jsem neviděl.“
Z které D vojk y, sa k ra!
„Valiant Dvě je teď Valiant Pět.“
Čtveřice Thudů vystřelila z tmavého údolí a zčista jasna se objevila
ve sluneční záři, jejíž náhlý svit letouny lehce rozkolébal. Piloti se jí
instinktivně uhnuli z cesty a Vicovy oči zalétly jako šipky zpět dovnitř
kokpitu. Yên Bái, poslední místo obratu před cílem, leželo dvě minuty
před ním. Rambler Jedna sice zůstával nepatrně severněji, terén tu
byl ale rovnější, a to znamenalo, že stíhačky se budou moci držet
delší dobu více u země. Zároveň to mezi ně a údolí Rudé řeky, kde se
měla nacházet všechna stanoviště PLŘS, stavělo další linii nízkých,
zvlněných kopců.
„PÍ-Í PÍ-Í PÍ-Í PÍ-Í.“
Další maják! Vic zavrtěl hlavou a donutil se k normálnímu
dýchání. Bylo 14:05... pět minut po druhé hodině odpoledne, a on
se pokoušel vybavit si schéma příletů a odletů v oblasti cíle. Healy





LOVCI A ZABIJÁCI
44
a Austin by už měli být mimo severní cíl, nebyl si ale jistý, co dělají
ti z Khoratu na jihu. Valiant, letící tř


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.