načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hunter Killers - Dan Hampton

Hunter Killers

Elektronická kniha: Hunter Killers
Autor: Dan Hampton

Bojové operace elitních amerických pilotů během války ve Vietnamu, jejichž účelem byla likvidace radarových přístrojů severovietnamských ozbrojených sil. V polovině 60. let 20. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 448
Rozměr: 21 cm
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace, mapy, portréty, faksimile
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Petr Šťastný
Skupina třídění: Vojenské letectvo. Dělostřelectvo. Ženijní jednotky. Technické služby armády. Chemické vojsko
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1196-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Bojové operace elitních amerických pilotů během války ve Vietnamu, jejichž účelem byla likvidace radarových přístrojů severovietnamských ozbrojených sil. V polovině 60. let 20. století začala severovietnamská armáda používat sovětské střely SA-2 (typ země-vzduch) k sestřelování amerických letadel. Američané na tento typ zbraní zareagovali speciálním programem "Divoká lasička", jehož cílem byla likvidace radarů, které naváděly tyto sovětské střely. Práce se snaží zachytit průběh bojových misí amerických pilotů proti těmto radarovým zařízením v období 60. a 70. let 20. století. Autor se rovněž zaměřuje na počátky americké vojenské přítomnosti ve Vietnamu a vývoj války v Indočíně (letecké i pozemní operace). Fotografie, mapy.

Popis nakladatele

SKUTEČNÉ PŘÍBĚHY PŘÁTELSTVÍ, HRDINSTVÍ .
A OBĚTOVÁNÍ PŘÍSLUŠNÍKŮ U.S. NAVY SEAL
Vietnam, rok 1965. Jeden z letounů F-4 Phantom amerického letectva byl 24. července sražen k zemi záhadnou a smrtící zbraní – sovětskou střelou SA-2 typu země-vzduch, odpálenou ruskými „poradci“ působícími v Severním Vietnamu. O tři dny později bylo sestřeleno šest letounů F-105 Thunderchief, pokoušejících se pomstít ztracený phantom. Následovaly další tragické ztráty, které z nepřátelských protiletadlových řízených střel udělaly největší protiletadlovou hrozbu v dějinách a dramatickým způsobem zvrátily zápas o leteckou převahu, vedený v době studené války, ve prospěch sovětské techniky.
Ohromený Pentagon, zoufale hledající odpovědi na vyvstalé otázky, nařídil realizaci přísně tajného programu nazvaného Wild Weasel I (Divoká lasička I), jehož úkolem bylo reagovat na nebezpečí nové zbraně v nejkratší možné době. Do tajného programu se dobrovolně a s odvahou přihlásil výkvět elitních amerických letců. Polovina z nich se nikdy domů nevrátila; všichni se stali legendami.

Autor Dan Hampton, jehož dřívější knihy se objevily v prestižním výběru bestsellerů New York Times, předkládá čtenářům dosud neznámý příběh z dějin letectví o první generaci Divokých lasiček – letcích, kteří se postavili tváří v tvář vyspělé sovětské raketové technologii, decimující řady jejich spolubojovníků, amerických pilotů létajících na vietnamském nebi.

(neobyčejné příběhy pilotů, kteří prošli těmi nejnebezpečnějšími misemi války ve Vietnamu)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Dan Hampton - další tituly autora:
Hunter Killers Hunter Killers
Charles Lindbergh: Transatlantický let Charles Lindbergh: Transatlantický let
 (e-book)
Charles Lindbergh: Transatlantický let Charles Lindbergh: Transatlantický let
Honba za démonem -- Příběh o překonání zvukové bariéry Honba za démonem
 (e-book)
Honba za démonem Honba za démonem
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Hunter Killers

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Dan Hampton

Hunter Killers – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Hunter

Killers

NEOBYČEJNÉ PŘÍBĚHY

PILOTŮ, KTEŘÍ PROŠLI

TĚMI NEJNEBEZPEČNĚJŠÍMI

MISEMI VÁLKY

VE VIETNAMU

Dan Hampton

CPress

2016



obsaH

Autorská poznámka 9

Prolog 17

Část první

1. Vysoká voda 35

2. Stopař v krupobití 53

3. Divoká lasička 81

4. Charlie a rakety 111

5. Lovec a zabiják 143

6. Chceme bláto, ne válku! 181

Část druhá

7. Perný den 213

8. Rok Opice 253

9. Žába s bradavicemi 283

10. Vítr přinášející změnu 327

11. Smrt přichází shůry 349

Epilog 387

Poděkování 409

Slovníček pojmů a zkratek 413

A. Bojové ztráty Divokých lasiček ve Vietnamu, 1965–1972 418

B. Tabulky leteckých ztrát 421

C. Bambusový drak: Doplňující glosy k Ho Či Minovi,

Francii a původu války ve Vietnamu 425

Poznámky a použité zdroje 443



Těm, kdo nosili stříbrná křidélka a z jihovýchodní

Asie se nikdy nevrátili – a také všem Divokým

lasičkám, které létají v té nejhustší palbě, aby ostatní

přivedly naživu zpět domů.

„Přijdem jako první, odejdem jako poslední...“



9

autorská poznámka

D

LOUHO PŘEDTÍM, NEŽ SI OZNAČENÍ „HUNTER

Killer“ („Lovec-Zabiják“) vypůjčili ostatní, existovala elitní

skupina letců zvaných Divoké lasičky (Wild Weasels), kteří si

takový název opravdu zasloužili. Tito muži nesledovali obrazovky, vzdáleni nebezpečí celé tisíce kilometrů. Byli přímo na místě, stříleli ze svých kanonů a shazovali bomby při lovu a „zabíjení“ těch nejsmrto - nosnějších protileteckých systémů, jaké kdy člověk stvořil. Věděli, že stisknutí tlačítka z bezpečí klimatizovaného bunkru nebo přívěsu není opravdový boj.

K soubojům se střelami i k boji na nože, sváděném s protiletadlovými děly, jsou potřeba jedineční, inteligentní a velmi nebezpeční lidé. Tito první, nesmírně odvážní Lovci a Zabijáci nikdy nezaváhali ani s nevyzkoušenou taktikou a experimentální výbavou. Napadali hroz by ležící stovky kilometrů za nepřátelskými liniemi a až příliš často se už nikdy nevrátili. Někdy jednoduše zmizeli a nechali tu po sobě přátele a rodiny čekající na odpovědi, které nikdy nepřišly.

Tento příběh začíná v roce 1965 v operační oblasti jihovýchodní Asie, kde situace rychle eskalovala až k ozbrojenému konfliktu. Válka v Koreji, vedená v průběhu předchozí dekády, byla vybojována s technologiemi a piloty z dob 2. světové války, nasazenými znovu do boje často se značnou neochotou, protože jiná možnost neexistovala. Od časů 2. světové války se výrazněji nezměnila ani taktická mentalita, třebaže se posléze objevily nové metody i technologie, a k její změně navíc nebylo ani příliš mnoho důvodů.

Na začátku 60. let 20. století ale výrazně narostl počet proudových letounů a zároveň došlo k rozvoji protitaktiky čelící těmto komplexním a rychle se pohybujícím hrozbám. Radiolokační systémy se LOVCI A ZABIJÁCI 10 oproti primitivním stanicím typu Freya nebo Chain Home ze 40. let 20. století dočkaly obrovského vylepšení a využívaly se teď k přesnému zaměřování zbraní. S tím, jak v myslích vedoucích činitelů po celém světě narůstala hrozba, kterou představovaly výškové bombardéry vyzbrojené jaderným arzenálem, se pak zvětšovala i nutnost je sestřelovat.

Na scénu vstupuje raketa typu země-vzduch.

Očima těch, kdo bojovali, zde předkládám několik stěžejních událostí, abych objasnil technologie, hrozby, schopnosti i výzvy, jimž čelili účastníci misí Hunter Killer. Pohledy z kokpitu vznikly po obsáhlých rozhovorech s přeživšími muži, kteří zmíněné mise odlétali, a kniha procházela revizemi a úpravami tak dlouho, dokud ji sami neschválili. V případě těch, kdo se stali nezvěstnými nebo byli zabiti, bylo vyprávění zrekonstruováno za využití očitých svědectví, výpovědí kamarádů z letky, vládních záznamů i archivů sítě válečných zajatců.

Stejně jako v mých předchozích knihách využívám i zde opravdových lidí a skutečných bojových situací, abych odkryl historický a politický kontext, díky kterému se v těchto situacích ocitli. Dělám to pro ty z nás, kteří přišli až později – ty z nás, které neučili o příčinách daného konfliktu, ani je nevedli k tomu, aby si o nich něco zjistili sami.

Válka v jihovýchodní Asii byla gordickým uzlem nejrůznějších problémů a záležitostí, z nichž většina se nikdy nedočká rozluštění či uspokojivého vysvětlení. Záměrem této knihy není být politickým dílem, přesný popis jakéhokoli konfliktu následujícího po 2. světové válce bez objasnění politické situace je však v jistém smyslu nemožný. Američané nezažili černobílou, jednoznačnou válku už od roku 1945 a Vietnam zůstává v myslích mnoha lidí dokonale katastrofickou šňůrou idealismu, krátkozraké diplomacie a promarněných příležitostí. O politice se proto na následujících stránkách pojednává stejnou měrou jako o zeměpisu, historii či technologiích, protože právě ona roztáčí kola každé války.

Výzvou, která vyplývá z takového přístupu, je objektivní odhalení chyb, aniž by na těch, kdo přísahali a se ctí bojovali za svou zemi, ulpěl sebemenší náznak stínu. Klíčovými výrazy jsou zde bojovali a se ctí. Mnozí proti této válce – ne proti vojákům, ale proti válečnému konfliktu – z upřímného přesvědčení protestovali a měli k tomu plné právo. Víra v uvedené svobody byla jedním z důvodů, proč muži zmiňovaní v této knize vedli svůj boj, a naši spoluobčané, kteří těchto těžce nabytých privilegií užívají, by udělali dobře, kdyby si to uvědomili. Ti, kdo fyzicky bojovali, statečně a se ctí, si zasluhují úctu, vděk a obdiv nás všech.

Na závěr bych rád uvedl, že tato kniha je jistým vzdáním holdu – těm příslušníkům technického personálu, mechanikům, leteckým lékařům a všem ostatním, kteří zajistili, že i když Lasičky odlétaly do boje s jednou rukou svázanou za zády, ta druhá, kterou měly k dispozici, byla tou nejlepší, jakou mohly mít. Ze všeho nejvíce však patří pilotům a specialistům pro vedení elektronického boje, kteří ve válce bojovali a často také umírali. Je věnována těm, kdo strádali v pekle zajetí, zmučení a opuštění, i všem, kteří našli cestu domů a pokračovali dál ve svých životech.

Muži, s nimiž jsem měl to štěstí se seznámit a dělat rozhovory, se pro mě osobně stali žijícími hrdiny. Když jsem pak bádal o těch, kteří v jihovýchodní Asii zemřeli v boji, dostali v mých očích velmi skutečnou podobu. Mnohem skutečnější než jsou téměř zapomenutá jména na stránce papíru. Každý z nich byl kdysi malým chlapcem vyrůstajícím někde v Americe, chodil do školy, věnoval se sportu, absolvoval a ocitl se v kokpitu jako Divoká lasička. Všichni měli svůj příběh. Všichni byli muži s rodinami, nadějemi a vlastními sny. Každý dal

LOVCI A ZABIJÁCI

12

někomu sbohem a s jedinečným přesvědčením válečníka měl v plánu

se jednoho dne vrátit zpět.

Jako bývalá Divoká lasička si vroucně přeji, abych mohl vyprá

vět každý z jejich příběhů. Jako autor vím, že to není možné. Mou

upřímnou nadějí však zůstává, že ať už válečníci tráví věčnost kdekoli,

budou mít pocit, že toto vyprávění je holdem dostatečným – alespoň

prozatím. Koneckonců, není to můj příběh... Patří jim.

Dan Hampton

13

Válčiště v jihovýchodní Asii, 1965–1972 (S laskavým svolením Guye Aceta.)

ostrov

Chaj-nan (Čína)

Tonkinský záliv

Vientiane

Planina džbánů

Kiến An

Udorn

Ubon

Saigon

Biên Hòa

Tân Sơn Nhứt

Phan Rang

záliv Cam Ranh

Nha Trang

Tuy Hòa

Pleiku

Phù Cát

Phnompenh

Siamský záliv

Ho Či Minova stezka

Kambodža

Bangkok

Don Muang

Khorat

Takhli

Thajsko

Nakhon Phanom

Đà Nẵng

Jihočínské

moře

Huế

Khe Sanh

DEMILITARIZOVANÁ ZÓNA

Đồng Hới

Cát Bà

Haiphong

Hanoj

Gia Lâm

Hoà Lạc

Kép

Phúc YênSơn Tây

Čína

Laos

14

LOVCI A ZABIJÁCI

Struktura „Souboru operačních tras“ v Severním Vietnamu

(S laskavým svolením U. S. Military Academy.)

SEVERNÍ

VIETNAM

V (PAC AF)

III (PACFLT)

THAJSKO

VIETNAM A OKOLÍ

ROLLING THUNDER

Soubory operačních tras

a za ně zodpovídající uskupení

JIŽNÍ

VIETNAM

I (MACV)

TONKINSKÝ

ZÁLIV

II (PACFLT )

LAOS

I V (PACFLT )

Haiphong

Hanoj

VI B (PACFLT)

VI A (PACAF)

ČÍNA

15

Hřbet Thudů a okolí Hanoje (S laskavým svolením

plukovníka Jacka Broughtona.)

Demilitarizovaná zóna (DMZ) mezi Severním a Jižním Vietnamem

(S laskavým svolením plukovníka Jacka Broughtona.)

LAOS

SEVERNÍ

VIETNAM

Nan-ning

OSTROV

BA MÙN

TONKINSKÝ ZÁLIV

Nam Định

Haiphong

Kép (základna MiGů)

Thái Nguyên

(ocelárna)

Phúc Yên (základna MiGů)

Hanoj

Hòa Bình

Phú

Thọ

V iệt TrìSơn La

Měřítko v mílích Hranice

Železnice

Řeka

Điện Biên Phủ

Yên BáiČerná řeka

Rudá řeka

HŘBET THUDŮ

ČÍNA

ČÍNA

HŘBET THUDŮ

A OKOLÍ HANOJE

N

Á

R

A

Z

N

Í

K

O

VÉ P

Á

S

M

O

C

H

I

C

O

M

DEMILITARIZOVANÁ ZÓNA

17. ROVNOBĚŽKA

SEVERNÍ VIETNAM

JIŽNÍ VIETNAM

CARROLLŮV TÁBOR

ĐÔNG HÀ

CAM LỘ

„HALDA KAMENÍ“

LAOS

CỬA VIỆT (Ř. THẠCH HÃN)

GIO LINH

CỒN TIÊN

BOJOVÁ ZÁKLADNA

KHE SANH

KHE SANH

Ř. THẠCH HÃN

CÀ LU

L ÀN G VÂY

QUẢNG TRỊ

Ř. BẾN HÀI

prolog

24. července 1965 Na Rudé řece, západně od Hanoje

N

EHYBNÝM ZTĚŽKLÝM VZDUCHEM NAD ŘEKOU

otřáslo zahřmění silné exploze. Zaslechli ji snad všichni

v okruhu deseti kilometrů. Ti, kdo byli poblíž, spatřili jasný dvanáctimetrový plamen, jak z rostoucího oblaku špinavě hnědého dýmu vyráží vzhůru k obloze. Za krátký okamžik byla střela země-vzduch (Surface-to-Air Missile, SAM)* už několik desítek metrů nad zemí, oslnivě zářila jako zlato a hnala se vstříc nízko ležícím šedým mračnům. O chvíli později dohořel vzletový stupeň rakety, který odpadl, aby vzápětí naskočil její hnací motor. Ze země začala přijímat naváděcí signály, a když se odemkly její řídicí plošky, trhla sebou do strany. Střela Fakel 11D, kterou NATO označovalo jako SA-2 Guideline,** za sebou táhla hustou bílou stopu tvořenou spalinami, pohybovala se teď dvakrát rychleji než zvuk a pořád zrychlovala. Její trajektorie už nebyla tak strmá. Zamířila na jihozápad a na zatažené obloze zmizela směrem ke svému cíli. * Na straně 413 naleznete slovníček potenciálně neznámých termínů a zkratek. ** V našem kontextu známá jako S-75; viz níže (pozn. překladatele).

LOVCI A ZABIJÁCI

18

O OSM MINUT DŘÍVE se několik speciálně vycvičených mužů, kteří

v tlumeném světle a hukotu okolního zařízení usilovně napínali svůj

zrak i sluch, hrbilo v šedozelené skříňové nástavbě. Ta byla usazena

na jednom ze dvou velkých skříňových šestikolových sovětských

nákladních automobilů typu ZIL, zaparkovaných vedle sebe a pro

pojených tlustými černými kabely. Další kabely se táhly od zadních

částí obou skříní ke čtyřem přívěsným vozům s generátory ve stejně

zelené barvě, stojícím ve vzdálenosti zhruba deseti metrů. Dvojice

generátorů pracovala, vibrovala a plnila vzduch namodralou die

selovou mlhou. Na jednom z nákladních aut stála patnáctimetrová

anténní soustava radaru, připomínající obrovský sušák na prádlo.

Přes střechu probíhal jediný vodorovný nosník, který v rozestupech

dvou a půl metru protínalo šest svislých tyčí. Každý z konců těchto

šesti sloupků nesl stodvaceticentimetrový vodorovný „hřeben“ smě

rové antény typu Yagi. Jeho sovětští tvůrci jej označili jako přehledový

radiolokátor P-12 „Jenisej“, na Západě byl díky svému vzhledu známý

jako „Spoon Rest“ („Držák na lžíce“). Veškerá jeho činnost spočívala

ve vyhledávání letounů. V závislosti na letové hladině a manévro

vání dokázal Spoon Rest zaměřit a sledovat cíl na vzdálenost zhruba

150 kilometrů. Nebyl nijak zvlášť přesný, proti cílům ve výšce nad

6 000 metrů, které nepodnikaly žádné velké manévry, ale fungoval

dostatečně spolehlivě. Právě jako v tomto případě.

Radar byl sovětské výroby, stejně jako všechny antény, generátory,

celé kilometry kabelů a – samozřejmě – také střely. Každá věc tech

nické povahy v této lokalitě, jakož i většina mužů usazených u kon

trolních a ovládacích panelů, byla ruského původu. U vojáků, kteří

stáli za nimi, to ale neplatilo. Pocházeli ze Severního Vietnamu. Byli

menší, mnohem hubenější, oblečení do obyčejných tmavě zelených

uniforem, a vše pozorně sledovali.

Samotní technici, kteří bez výjimky náleželi k sovětskému vojenskému personálu, byli ve druhém ZILu. Jeho stěny lemovaly ovládací panely podobné velkým skříním, zhruba sto osmdesát centimetrů vysoké a půl metru široké. Vzadu stál blízko dveří jediný muž, který pozoroval vše, co se dělo kolem. Dva nejbližší vojáci byli usazení u rozměrné konzole s párem nepřehlédnutelných vystupujících obrazovek. Indikátor výšky a dálky (Range-Height Indicator, RHI; zvaný také Elevation Scope či E-scope) se nacházel nalevo. Měřil nadmořskou výšku a vzdálenost k cíli, které udával v metrech a kilometrech. Větší displej na druhém panelu patřil indikátoru přehledového zobrazení (Plan Position Indicator, PPI). Ten ukazoval dálku a díky své kruhové obrazovce pokrýval azimut 360 stupňů. Překrývala ho žlutohnědá souřadnicová síť s desetistupňovými výsečemi vyznačenými kolem jejího lemu. Ze středu obrazovky vyzařoval směrem k okraji dokola obíhající jantarově zbarvený trojúhelník představující vlastní paprsek radaru o šířce 30 stupňů, který nepřetržitě prohledával okolí a 360 stupňů pokryl za deset vteřin.

Nedaleko horní části displeje radaru se objevila malá zakřivená linka. Trojúhelník opsal další kruh a čárka se zjevila znovu. Byl to „kontakt“, odraz od zjištěného letounu, a operátor zakroutil černým knoflíkem o velikosti sušenky, vystupujícím nad povrch dole pod obrazovkou. Po otočení se objevila přerušovaná čára sledovaného kurzu, procházející skrze kontakt, a když pátrající paprsek radaru znovu ozářil cíl, jeho odraz podstatně zeslábl. Za využití obdélníkového indikátoru výšky operátor ručně nastavil anténu, aby pokrývala předpokládanou letovou hladinu. Když pak trojúhelník dokončil další oběh, cíl už byl mnohem výraznější.

Svjazaťsa. Kontakt.

Spoon Rest byl pečlivě umístěn do podkovovitého okopu s jednou stranou otevřenou a třímetrovými hliněnými náspy, které poskytoLOVCI A ZABIJÁCI 20 valy dostatečnou ochranu zařízením i vozidlům. Radar se však nad nákladním automobilem tyčil do výšky čtyř a půl metru, což mu dávalo neomezený „výhled“ na jakýkoli přibližující se letoun. V tomto případě byl obrácen na jihozápad k proudovým stíhačkám amerického letectva typu F-100, F-4 a F-105, které odstartovaly z Thajska.

Za zády operátorů stál další muž pečlivě sledující obrazovky před sebou. Byl to kapitán sovětské protivzdušné obrany státu (Protivovozdušnaja oborona strany, PVO) a první dozorčí důstojník tohoto odpalovacího stanoviště. Cíl se posunul blíže, zdálo se ale, že nyní zůstává na obrazovce stát na stejném místě – zhruba ve vzdálenosti padesáti kilometrů na jihozápad, což bylo zcela mimo taktický dosah SA-2. Operátor si zlehka a s překvapující obratností pohrával s knoflíkem, aby se čára neustále protínala s cílem. Bílou linku rozdělovaly značky v desetikilometrových intervalech a kontakt se znovu pohnul. Tentokrát byl téměř přímo na západ od radaru a šedesát kilometrů daleko.

Tak jako tak se bezpochyby jednalo o nepřátelský letoun, a protože se mohl kdykoli přiblížit, neexistoval žádný důvod, proč neodeslat naváděcí údaje. Operátor udržoval čáru sledovaného kurzu zaměřenou a důstojník za ním položil prst na malé červené tlačítko blízko displeje. Poté, co jej stiskl a podržel, tlačítko okamžitě uzavřelo elektrický obvod. Ten zpod ovládacího panelu přenesl signál, který prošel kovovvou průchodkou v podlaze do černého kabelu s masivní izolací. Kabel vybíhal z okopu přes blátivou cestu a táhl se kolem dalšího opevněného postavení větších rozměrů. Těchto hliněných „puchýřů“ zakrytých větvemi a listím, z nichž každý měřil na délku přibližně dvacet metrů, bylo kolem perimetru odpalovacího stanoviště v hvězdicovém uspořádání rozmístěno celkem šest. Z pěti z nich vystrkovaly své hlavice desetimetrové dvoutunové střely, usazené na šikmých šedozelených odpalovacích rampách. Smrtonosné křivky raket SA-2, zahalené do dílců potrhaných maskovacích sítí, zčásti zakrývaly další větve obalené listím.

Ze zadní části každého z odpalovacích zařízení vybíhaly kabely k dalšímu hliněnému náspu, mnohem rozlehlejšímu než všechny ostatní, situovanému uprostřed stanoviště. Uvnitř bylo půl tuctu velkých polních generátorů a několik desetimetrových tahačů, jejichž mohutná kola s pneumatikami s vysokým vzorkem spočívala na rohožích nad úrovní bláta. Na zařízení dohlížely dvojice mužů a o přepravník neforemných tvarů, zaparkovaný uprostřed postavení, se opíralo několik jízdních kol. Tento konkrétní objekt byl šest metrů dlouhý, tři metry široký a právě k němu směřovaly svazky kabelů, které se táhly pod jeho břichem a mizely podlahou směrem vzhůru. Vlastně to nebyl vůbec žádný přepravník, ale střelecký naváděcí radiolokátor. Sovětští technici, kteří se potili uvnitř, ho nazývali Almaz RSN-75. Američané ho znali jako „Fan Song“ („Píseň vějíře“). Zatímco vyhledávací radiolokátory včasné výstrahy jako Spoon Rest zjistily cíl na značnou vzdálenost, nezvládaly obstarat jeho sledování, ani zajistit navádění střel země-vzduch.

Fan Song to dokázal.

Přes střechu přepravníku probíhala masivní kovová konstrukce nesoucí dvě obdélníkové antény o délce zhruba čtyř a půl metru, které mělyoválný tvar. Jedna z nich byla umístěna až na samém okraji a mířila nahoru k obloze. Druhá spočívala vodorovně nad jeho střechou. Pouhou setinu vteřiny poté, co Spoon Rest předal údaje o cíli, se radar i jeho nosič plynule stočily směrem k západu. O půl vteřiny později se zlehka pohnula horizontální anténa. Když se vzápětí vertikální anténa natočila vzhůru, trhla sebou celá konstrukce. Oba žlaby teď vysílaly silné, neviditelné, vějířům podobné vlny, letící vstříc americkým stíhačkám pohybujícím se daleko na západě. LOVCI A ZABIJÁCI 22

Mezitím, co se nosič radaru otáčel, se cíl objevil i na několika ovládacích panelech uvnitř dalšího, patnáct metrů vzdáleného zeleného přívěsu. Ten byl velitelským vozem (UV cabin) pro celé odpalovací stanoviště. Jeho podlaha stála metr nad zemí na osmi rozměrných kolech, pod střechou a u země se nacházela malá obdélníková okénka. Všechna byla pevně zavřena, aby uvnitř udržela chladný vzduch.

U odděleného panelu hned u dveří seděl naváděcí specialista, který fyzicky ovládal střelu po jejím odpalu. Tento muž, stejně jako všichni ostatní Rusové, neměl žádné hodnostní označení. Byl to však zkušený kapitán protivzdušné obrany a v současné době byl přidělen k severovietnamskému 236. protileteckému pluku, kde působil jako technický „poradce“.

Stejnou práci dělal i důstojník stojící uvnitř. Po pouhých několika krocích mohl přehlédnout kterýkoli z panelů podél levé stěny a současně s tím rozhodnout, kdy stanoviště odpálí své střely. Za běžných okolností by celou akci baterie koordinoval její důstojník řídící palbu (Fire Control Officer, FCO), dnešní den však nebyl jen tak obyčejný. Major Ilinych byl sice velitelem 4. praporu 1. pluku protiletadlových střel, v tento velmi důležitý den ale povinnosti důstojníka řídícího palbu vykonával právě on.

První konzole v řadě sloužila ke sledování horizontálního směru pohybu cíle čili jeho azimutu. Operátorem byl praporščik, tedy praporčík, který byl pro daný úkol vybrán díky svému dlouhému záznamu operační kvalifikace. Podobně jako naváděcí důstojník a důstojník řídící palbu byli všichni přítomní Rusové před příjezdem na tohle mizerné místo nasazeni na Kubě.

Muž u prostředního panelu nebyl Rus, těsně za ním však stál sovětský praporčík, který pozoroval každý jeho pohyb. Nguyễn Xuân Đại byl vietnamským důstojníkem, jedním z nejslibnějších z prvního instruktážního kurzu. Jeho technické znalosti byly velmi dobré a navíc hovořil plynulou ruštinou, třebaže se silným přízvukem.

Cíl zcela očividně kroužil nad oblastí v rámci bojové hlídky, ale za jakým účelem? Majorovi sdělili, aby všemi možnými způsoby asistoval komunistickým spojencům, zároveň jej však upozornili, že nesmí prozradit příliš mnoho informací. Obavy samozřejmě nevzbuzovali Vietnamci, ale skutečnost, že by vyspělá sovětská technologie mohla padnout do čínských rukou.

Čína ležela od tohoto vyvýšeného rýžového políčka na Rudé řece (Sông Hồng) necelých sto padesát kilometrů na sever a Ilinych zaslechl, že čínští důstojníci tu byli minulou noc a o ruském systému se vyjadřovali přezíravě. Právě proto sovětský vojenský atašé v Hanoji generálmajor Ivanov majorovi nařídil, aby se osobně ujal velení. Vietnamci nejevili příliš velkou ochotu ujmout se odpovědnosti za tento první bojový test a zjevně byli toho názoru, že pokud sovětské střely nedokážou zničit ani jediného Yankeeho, Hanoj se obrátí na Číňany. Svou hru hráli na obě strany, a tak zůstalo na Ilinychovi, aby dohlédl na to, že dnes se něco sestřelí.

Azimut se znovu změnil.

Yankeeové se už minutu pohybovali směremod stanoviště. Včetně času potřebného k obratu měli být zpět v dostřelu raket přibližně za tři minuty. To stačilo, aby se střely uvedly do bojové pohotovosti a systém provedl automatickou kontrolu. Venku, hned za velitelským vozem a radarem Fan Song, stály tři vleky ESP-90, z nichž každý skrýval uvnitř tři dieselelektrické generátory s napětím 220 V. Baterie za běžných okolností cestovala jen se dvěma, jak si ale major velmi dobře uvědomoval, jeho baterie se běžným okolnostem vymykala. Jednalo se o demonstraci sovětské vojenské moci a o oblast bojového testu zbraňového systému. Sestřelovat pomalé a nemotorné LOVCI A ZABIJÁCI 24 špionážní letouny byla jedna věc. Srazit z oblohy stíhačku, pokud šlo právě o tento případ, bylo něco naprosto odlišného.

Čtyřicet kilometrů.

Každý z úseků, který za sebou zanechal kroužící nepřítel, trval kolem devadesáti vteřin a měřil zhruba šestnáct kilometrů. Musel to být stíhací letoun, protože nic jiného nelétalo tak rychle. Naposledy začali Američané točit pětačtyřicet až padesát kilometrů od nich , ale teď... Pokud by pokračovali až na svou obvyklou vzdálenost, přiblíží se na méně než pětadvacet kilometrů od jeho pozice, což představovalo téměř perfektní situaci pro standardní sovětskou salvu tří raket.

Ljogkij udar. Snadná trefa.

Naváděcí konzole byla tím nejsložitějším zařízením v celém voze, major se však zúčastnil už počátečního raketového programu a s její obsluhou byl důvěrně obeznámen. Rychlý pohled na panel elektroniky a elektrické energie ho naplnil uspokojením, že vše funguje, jak má. Pod zmíněným panelem se nacházely dva obdélníkové displeje, které zobrazovaly zaměřovací informace ze stanoviště výškoměru, dálkoměru a azimutu. Pod nimi byly okrouhlé ovládací hlavice umožňující přenos řídicích signálů, jež v případě potřeby upravily let Fakelu.

Modrá světla pohotovostních kontrolek jasně zářila a oznamovala, že tři střely jsou připraveny k palbě. Jakmile dojde k odpalu první z nich, systém se okamžitě přepne na další z šestice, která byla k dispozici. Major prohodil pár slov do polního telefonu, pak zavěsil. Další z baterií protileteckých střel řídil osobně velitel pluku plukovník Ljubiněckij.

První salvu měl vypálit Ilinych, sousední 64. baterie pak o dvacet vteřin později pošle nahoru další tři rakety. Závěrečné trio bude následně odpáleno opět odsud. Devět střel proti jedinému cíli bylo až přespříliš, pravdou však zůstávalo, že nikdo si nebyl jistý, jaký výkon tento systém vlastně podá.

Major s kapitánem sledovali dvojici obrazovek. Ilinych vzhlédl a zaznamenal, že kontakt se na přehledové obrazovce stále pohyboval směrem dolů. Když major začal odpočítávat, prst naváděcího důstojníka se posunul nalevo od tří černých tlačítek, umístěných nedaleko modrých pohotovostních kontrolek.

„Tri, dva, odin... Streljať!“

Pal!

Střela Fakel dosahovala obrovských rozměrů. Tento konkrétní exemplář, šedý a nedaleko hlavice doplněný červeným pruhem, nebyl v zemi dost dlouho na to, aby dostal náležitou kamufláž. Zatažená obloha byla neproniknutelná, těžká a prosycená vlhkostí, raketa však vůči těmto skutečnostem projevovala naprostou lhostejnost. Když dohořel její vzletový motor, s kapalnou pohonnou látkou TG-02 se smísila kyselina dusičná, která sloužila jako oxidant, a následný zážeh poskytl SA-2 dalších šedesát vteřin hoření.

Tolik času ani nepotřebovala.

Letovou dráhu automaticky opravovaly dva impulsy povelového navádění, podle nichž raketa stoupala, klesala a zatáčela vlevo či vpravo. Raketa Fakel byla navržena k sestřelování vysoko létajících amerických strategických bombardérů a obyčejně používala trjoch toček – tříbodovou sovětskou adaptaci systému CLOS čili navádění po záměrné přímce (Command to Line-of-Sight). Tento způsob udržoval střelu v orientaci mezi cílem a naváděcím radarem a fungoval jen proti nemanévrujícím cílům. Aktualizace naváděcích údajů se projevovaly každé čtyři vteřiny a v očích případného pozorovatele by se střela pohybovala po řadě krátkých přímek, přičemž vždy mířila před svůj cíl. TÍM BYLA TENTOKRÁT stíhačka, či spíše roj čtyř letounů Phantom amerického letectva ze 45. taktické stíhací letky (Tactical FighLOVCI A ZABIJÁCI 26 ter Squadron, TFS), které odstartovaly z thajského Ubonu. F-4C byly převeleny do jihovýchodní Asie v dubnu roku 1965, aby chránily bitevníky před nepřátelskými stíhači. Tento typ bojové akce se nazýval MiGCAP (Combat Air Patrol, CAP; letecká bojová hlídka) a Phantomy dnes letěly s volacím znakem „Leopard“. Jedna skupina F-105 bombardovala sklad munice v oblasti Điện Biên Phủ, zatímco další útočila na muniční továrnu Kang Či nedaleko Hanoje. Bojovou hlídku vedl velitel 45. letky podplukovník Bill Alden, který své Phantomy umístil přímo doprostřed mezi oba zmíněné cíle. Aby zůstal vně Washingtonem vyhlášeného padesátikilometrového pásma kolem Hanoje, nejvýchodnější bod svého okruhu určil padesát pět kilometrů od města.

Aniž by on sám nebo kterýkoli jiný Američan na taktické úrovni tušili, pouhých patnáct kilometrů na východ od roje Leopardů za ujaly pozice tři baterie 236. pluku PLŘS (protileteckých řízených střel) severovietnamské armády. Čtyři americké stíhačky a osm mužů, kteří v nich seděli, se nacházeli přímo v srdci jejich prostoru účinné působnosti (envelope), a to bez sebemenšího povědomí o dané hrozbě a bez jakýchkoli výstražných systémů s výjimkou vlastních očních bulv – které jim s přihlédnutím k počasí panujícímu toho dne nebyly moc platné.

Alden vznesl požadavek, aby F-105 pohybující se na západ od něj opustily oblast cíle a on tak mohl odvést svůj roj zpět na základnu. Docházelo jim palivo a počasí bylo špatné. Pod nimi ležela oblačnost, nad hlavou se jim táhla zdánlivě řidší pokrývka řasovitých cirů. Když se pak ozval vedoucí roje bitevníků, Leopardi se okamžitě obrátili na jihozápad směrem k laoské hranici a trase jejich tankovacích letadel. Phantomy také začaly stoupat, aby ušetřily palivo, a zatímco se blížily k pokrývce chomáčkovitých mraků, tři Aldenova čísla zaujala pozice v sevřenější formaci.

Kapitán Ross Fobair usazený na zadní sedačce Leoparda Dvě si povzdechl a potlačil zívnutí. Tento tmavovlasý devětadvacetiletý mladý muž byl mírné povahy a dobráckého založení. Jeho přátelé i rodina ho považovali za hloubavého jedince, třebaže takové označení by jemu samotnému vyvolalo úsměv na tváři. Otce ztratil ještě v dětství a spolu se sestrou Betty ho vychovali na farmě v Jižní Kalifornii, nedaleko Rodmanových hor u města Barstow. Rád pobýval na čerstvém vzduchu, a proto vyrážel na výlety a lovil se svým psem nebo prozkoumával poušť. To jej naučilo soběstačnosti a vytrvalosti a vyvolalo v něm chuť po dobrodružství.

Ross vstoupil do amerického letectva po absolvování střední školy a svou kariéru zahájil jako specialista pro vedení elektronického boje (Electronic Warfare Officer), jinak také EWO, létající na RB-47 Stratojet. Chtěl se ale stát pilotem, a tak se po dlouhé a obtížné cestě dopracoval až ke stíhacím letcům a prožíval vzrušení ze svého prvního bojového turnusu. Dva z jeho kamarádů z letky, Ken Holcombe a Tom Roberts, sestřelili před pouhými čtrnácti dny dvojici MiGů 17. Ross doufal, že i jemu se podaří dostat vlastní mig. Avšak vzhledem ke skutečnosti, že Leopardům docházelo palivo a mířili zpět do Ubonu, předpokládal, že si bude muset počkat až na další výlet zpět do jihovýchodní Asie.

Mezitím, co se velký Phantom s kolébáním obracel a začal klouzat směrem k vedoucímu roje, Ross položil levačku zlehka na plynovou pákua pravou ruku si opatrně opřel o nohu blízko kniplu mezi koleny. Prsty měl pokrčené a připravené, řízení se ale ve skutečnosti vůbec nedotkl. Jeho dnešním úkolem bylo dokončit seznámení s prostorem nově příchozího muže na přední sedačce, protože Richard „Pops“ („Taťka“) Keirn byl sice sám pilotem, ale poprvé sloužil už ve 2. světové válce. Pops létal s bombardéry a během své čtrnácté mise byl sestřelen, takže smůlu už v životě jednou zažil. LOVCI A ZABIJÁCI 28

„Leopard Dvě... držte formaci.“ Přilbami jim zazněl ozvěnou stručný a krátký rozkaz Billa Aldena a Ross sebou škubl. Byl perfekcionista. Za běžných okolností by ho výtka učiněná za letu, týkající se jedné ze základních dovedností, uvrhla do rozpaků, v dané chvíli na tom však nezáleželo. Zaprvé, s letadlem neletěl on a zadruhé, měl před sebou cestu domů. Právě dnes, hned jak přistanou. Brašny měl už sbalené a dnes večer bude na palubě Volného ptáka (Freedom Bird), leteckého transportu, který ho vezme zpět na Havaj. Odtud poletí dál do Kalifornie a ke své rodině – k sestře Betty, malému synovci Bruceovi a především ke své ženě Anne. Pouhé dva týdny předtím, než Rosse povolali, přišli o dítě. Chlapečka, kterému dali jméno David, a Ross měl o Anne strach. Nebyly to veselé časy, ale Annin otec byl důstojníkem USAF a ona věděla, jak to v letectvu chodí. I tak ale potřeboval jet domů. AMERICKÉ STÍHAČKY vlétly do oblačnosti a sevřely formaci.

Právě v tom okamžiku – ve chvíli, kdy Phantomy vybíraly svou zatáčku – vyrazila z mraků první střela Fakel. To přepnulo její navádění na polovinnoje sprjamljenije, algoritmus částečné korekce, který aktualizoval naváděcí data mnohem rychleji než předchozí nastavení a bojovou hlavici odpálil proti první pevné překážce, na níž střela narazila. Leopard Dvě se díky jižnímu kurzu amerického roje naneštěstí ocitl na opačném konci formace, který se nacházel nejblíže přilétající raketě. Guideline urazila vzdálenost dvaceti pěti kilometrů za přibližně osm vteřin a zrychlila teď na více než osm set metrů za sekundu.

Přestože americké taktické letectvo bylo tím nejlepším na světě, hrozba představovaná střelami země-vzduch byla stále nová a nepříliš známá. Nebyla proti nim rozvinuta žádná protitaktika, neexistoval žádný výcvik a americké stíhačky z roku 1965 nenesly na palubě žádné systémy pro detekci, výstrahu nebo sebeobranu.

Stíhací piloti jednoduše neměli ani potuchy, že je někdo zaměřil. Když letěli nad pokrývkou mraků, spatřit odpal střely bylo nemožné. Když pak prolétali oblačností blízko u sebe, neměli šanci se čemukoli vyhnout, ani kdyby si toho všimli. Keirn s Fobairem byli na levém křídle Leoparda Jedna, a tak se oba piloti dívali vpravo, na svého velitele roje. Raketu, která vyrazila z mraků jeden a půl kilometru pod jejich rojem, ani jeden z nich nezaregistroval. Dokonce i v případě, že by se tak stalo, urazila SA-2 zbývající vzdálenost za méně než dvě vteřiny a na jakoukoli reakci bylo stejně pozdě.

Řízená střela byla teď příliš blízko na to, aby provedla korekci svého letu, a tak jednoduše zamířila přímo k radarovému odrazu a její roznětka Šmeľ 5E11 obdržela příkaz k aktivaci. Poté, co raketa o velikosti telegrafního sloupu dolétla pod nejbližší Phantom, který byl zároveň poněkud před ní, na Leopard Dvě dopadly neviditelné radarové impulsy vycházející z její špice, odrazily se od kovového těla stíhačky a okamžitě zamířily zpět k roznětce. Dvousetkilová bojová hlavice, která se s ohledem na svůj účinný dosah pětašedesáti metrů nacházela ve více než příznivé vzdálenosti, bezprostředně nato explodovala.

Na stíhací letadlo bylo devět tisíc kousků vybuchujícího kovu, jejichž účelem bylo ničení mnohem větších bombardérů, víc než dost. Při jejich rychlosti 2 500 metrů za vteřinu a s rozptylovým schématem podobným vějíři se střepiny zaryly do břicha, ocasu a levého křídla Phantomu. Prorazily zadní kokpit, rozsekaly hydrauliku tryskáče i jeho levý motor a okamžitě způsobily požár pravého motoru. Smrtelně raněná stíhačka se převrátila na záda a nekontrolovaně přešla do vývrtky. Tři zbývající Phantomy, rozechvělé tímto otřesem a děravé LOVCI A ZABIJÁCI 30 jako řešeto od střepin z dalších řízených střel, zamířily na jihozápad a přes hranici se jim podařilo dobelhat zpět domů.

Za hořícím Leopardem Dvě se táhla stopa černého kouře. Ve vývrtce prolétl dolů skrz mraky a zmizel. Z devíti pokusů o odpal SA-2 se od země odlepilo jen sedm raket a pouze první z nich zasáhla cíl. To však Sovětům nebránilo, aby si onoho pochmurného červencového odpoledne roku 1965 nenárokovali pět zničených amerických proudových letounů. Koneckonců, jednalo se o dobrý prostředek propagandy i o potvrzení, že jejich program střel země-vzduch je proti americkým stíhačkám účinný. Vietnamci se pak nechali přesvědčit, že takový systém protivzdušné obrany je tím jediným způsobem, jak bojovou činností ochránit těch několik málo aktiv, kterými disponovali na sever od sedmnácté rovnoběžky. V Hanoji se navzdory naléhání Číňanů rozhodli nasadit sovětské systémy protileteckých řízených střel – a požadovali další.

Co se týče Leoparda Dvě, Pops Keirn se katapultoval, byl ihned zajat a následujících sedm a půl roku strávil jako válečný zajatec. Ross Fobair takové štěstí neměl. Na výzvy pilota z přední sedačky vůbec nereagoval a ven z letadla se nevystřelil.*

Kromě šoku Washingtonu a jeho nevěřících reakcí vedly události, k nimž došlo 24. července 1965 na Rudé řece, ke dvěma bezprostředním důsledkům. Na prvním místě tato tragédie vedla z dlouhodobého hlediska k revoluci v bojovém létání. Systémy radarem naváděných střel se nyní staly legitimní hrozbou taktickému létání, které bylo na oplátku tím typem činnosti, jíž bylo zapotřebí v rychle se rozšiřujícím válečném konfliktu v jihovýchodní Asii. Bylo třeba něco udělat, a to hned. Krátce nato se začaly šířit zvěsti o vytvoření zvláštní * Ostatky svého strýce nakonec identifikoval až jeho synovec Bruce Giffin, který

v roce 1997 odcestoval do Vietnamu. V roce 2001 se podplukovník Ross Fobair

konečně vydal na cestu domů a byl uložen k odpočinku v kalifornské Goletě. skupiny skvěle vycvičených a speciálně vybavených letců, kteří budou s řízenými střelami bojovat – pokud se Pentagonu podaří najít muže dost šílené na to, aby uvedenou práci dělali.

Druhá odpověď na ztrátu Leoparda Dvě na sebe nedala dlouho čekat. Dostavila se opravdu za velmi krátkou dobu.

Odplata byla na cestě.

Část první

Boj končí bílým náhrobkem,

jejž jméno zesnulého zdobí

a epitaf chmurný: Zde leží hlupák ten,

co potýkal se s východem.

Rudyard Kipling

Kapitola první

Vysoká voda

D

LOUHÝ BÍLÝ JAZYK.

To bylo ono. Pilot si postrčil štít přilby nahoru, přivřel oči

a zavrtěl hlavou. No... alespoň to tak vypadá, pomyslel si,

a nakláněl se dopředu, aby se podíval přes okrajovou lištu překrytu kabiny. Na vodě se třpytil sluneční svit, a když se převalila přes zelený sráz, její okraje se rozpíjely a padala na skaliska několik set metrů pod ním. Úžasné. Pilot zariskoval další dlouhý pohled a spatřil jezírko zbarvené v odstínu mědi, zahalené do vznášejícího se šedavého oparu.

„Není to krása?“

Poplašeně sebou trhl. Tohle nebyl běžný typ rádiového hlášení, které jste zaslechli během bojového letu. Zvláště ne během letu, jako byl tenhle. Kapitán Vic Vizcarra, letící dnes jako Rambler Dvě, sledoval velkolepou scenérii, která mu pomalu mizela z očí, zatímco čtveřice stíhaček F-105 se s burácením přehnala kolem a nad severním Laosem zrychlila na 890 kilometrů za hodinu. Nadbytečné klábosení na cestě do Vietnamu nebylo nikdy dobré, a tak jen dvakrát zacvakal LOVCI A ZABIJÁCI 36 mikrofonem. Vic si byl jistý, že až později přistanou, vedoucí roje major Art Mearns k tomu bude mít co říct.

Republic F-105 Thunderchief byl silný, velký a konstruovaný tak, aby dokázal létat rychle a nebezpečněnízko. Dostal přezdívku „Thud“ a původně ho postavili, aby shazoval taktické jaderné bomby na Sovětský svaz, třebaže se teď z nezbytí používal v jiné válce ke zcela odlišným účelům.* Vic kroutil rameny pod popruhy sedačky a zíral ven na nezkrocenou vrchovinu pohraničních provincií. Jako vždy na něj zapůsobila jejich divoká krása. Doufám, že tady nikdy nespadnu. Pilot zavrtěl hlavou.

Podivuhodně zeleným listovím vykukovaly ven jako vykotlané zuby zvětralé šedavé skalní útvary. V dálce po pravé straně ležel Tonkinský záliv, rozložený na chvějící se odstíny indigové modři. Nalevo od stíhaček, zhruba sto kilometrů na sever mezi Vietnamem a Laosem, viděl burskému oříšku podobné údolí Điện Biên Phủ. Tam došla svého konce francouzská koloniální říše a před třemi dny tam během jiné bombardovací mise málem skončil i sám Vic. Další místo, které už nechci nikdy vidět. Pochmurně se pousmál. Dnešek byl ale jiný. Tohle byla odplata. Do Severního Vietnamu mířilo z Thajska čtyřicet osm F-105, aby z povrchu země vymazaly odpalovací rampy raket země-vzduch, které před třemi dny zabily Rosse Fobaira.** Rambler byl jedním ze šesti rojů z letecké základny Takhli s volacími znaky klasických automobilů, zatímco šest rojů po čtyřech Thudech z Khoratu neslo jména stromů.

Mezitím, co vzdálené údolí ubíhalo pod křídlem jeho letadla do dálky, čtveřice stíhaček zamířila na severovýchod a začala pozvolna klesat. Vicovy oči bez přestání zjišťovaly vzdálenost, rych* Doslova „Buch“, kvůli charakteristickému zvuku, který letoun vydával při

přistání (pozn. překladatele). ** Nad cíl se dostalo čtyřicet šest letounů. Dva Thudy z Khoratu svou misi pře

r uši ly.

Vysoká voda

37

lost a přejížděly po ostatních tryskáčích kolem. Jeho levačka zlehka posunula plyn dopředu a zpátky a motoru přidala a znovu ubrala tah, zatímco pravačka jemně cukala kniplem.

Kabina Thudu byla dobře navržená, poměrně prostorná a soustředěná kolem centrálního panelu ve tvaru T. Vic každých pár vteřin pohlédl zpět do kokpitu a pečlivě prověřil jeden z ukazatelů nebo spínačů. S velkým ukazatelem umělého horizontu nebo indikátorem horizontální situace (Horizontal Situation Indicator, HSI) na středovém panelu hned před řídicí pákou se nijak neobtěžoval. Nezabýval se ani bočními panely u kolenou, protože jejich větší část zabírala vysílačka VKV, kontrolní panely navigace, osvětlení a nejrůznější další systémy, které nastavil ještě na zemi. Pozornosti se naopak dočkalo sklo sdružovače (combining glass), průhledný obdélník umístěný přímo nad clonou přístrojové desky, a Vic zřetelně viděl jeho jasně oranžový terč složený z několika kružnic, jak plane v záři odpoledního slunce. Za běžných okolností by ho používal k zaměřování a bylo možné ho nastavit i tak, aby zobrazovalo letovou rychlost, výšku a zbraně potřebné pro daný útok. Ne že by na tom dnes nějak záleželo, protože svůj náklad budou odhazovat na povel vedoucího roje. Pomsta. Jeho tmavé oči při pomyšlení na Leoparda Dvě krátce zahořely.

Když prolétl hladinou 3 000 metrů, Vic se rozhlédl po okolním Laosu. Planinu džbánů už nechali daleko za sebou. Přesně napravo od přídě jeho letadla ležel Bartolomějský průsmyk (Đèo Barthélemy), úzký průchod vedoucí pohraničními horami. V údolí se strmými úbočími, táhnoucím se podél jejich úpatí, zachytil kovový lesk řeky Ma (Sông Mã) a zamračil se. Dolů budou muset sklesat rychleji, protože podle plánu průniku měli přelétnout nad Severní Vietnam rychlostí 890 kilometrů za hodinu ve výšce třiceti metrů. Schované v rozeklaném terénu se Thudy měly stát neviditelnými pro jakékoli pátrající radary a při uvedené rychlosti urazí sto kilometrů k bodu dalšího LOVCI A ZABIJÁCI 38 obratu za osm minut. Snad budou také až příliš rychlé na to, aby je objevilo severovietnamské letectvo, které by mohlo podniknout protiútok se svými stíhačkami typu MiG.

„Hoďte tam zelenou.“

Major Mearns zněl napjatě. Při průletu 1 500 metry se sestup stal strmějším. Před nimi se tyčily hory a Vic trhl pákou plynu lehce zpět. Očima přejížděl voliče zbraní v levém dolním rohu centrálního panelu a věděl, že za několik málo minut už na jejich další kontrolu nebude čas. Knoflík VOLBA ZBR byl nastavený na KONV BOMB, což znamenalo žádné jaderné bomby, a REŽIM ukazoval manuální shoz. Byl to vlastně jediný způsob, jak použít čtyři rozměrné „kanystry“ BLU-27 – dva pod křídly a další dva na závěsnících pro skupinový adaptér (Multiple Ejector Rack, MER), umístěných pod břichem letounu. Při dalším pohledu vlevo zachytil, že Rambler Jedna mává křídly. Znovu se rychle podíval dovnitř, přimhouřil oči a přelétl menší ukazatele stavu motoru a paliva v pravém dolním rohu centrálního panelu.

Tachometr, tlak oleje i všechny tři systémy hydrauliky byly „zelené“, což znamenalo, že ukazovaly přesně to, co měly. Vic postrčil knipl lehce doleva, přidal pozvolna plyn a hladce doklouzal blíž k ostatním. Všechny čtyři stíhačky teď od sebe dělila vzdálenost několika desítek metrů, zatímco země se zvedala vzhůru, aby je přivítala. Ve výšce zhruba tří set metrů zvolnil Rambler Jedna svůj úhel klesání a pak se opatrně spustil ještě níž. Vic znovu polkl a opřel se rameny do popruhů sedačky. Právě tohle Thudy dělaly – létaly nízko a rychle. Přesnost jejich systému byla ale sporná a pro F-105 se měla stát trvalým problémem. Do války vstoupily s průměrnou kruhovou odchylkou přesahující 300 metrů, protože preciznost nebyla při jejich původně předpokládaných misích – shozu kombinace jaderných

Vysoká voda

39

zbraní o síle dvou megatun – nijak důležitá.* Nebyly konstruované k soustředěným útokům ve formaci proti předem varovanému nepříteli, který byl ve stavu pohotovosti, a tento konkrétní cíl se dokonce objevil na stránkách New York Times!

Přímo před nimi, těsně vlevo od místa, kde se řeka Ma stáčela zpět na jih, se severním směrem až do Vietnamu klikatila celá řada údolí. Mearns změnil kurz, a než by se vydal přímo středem údolí, raději se pustil podél západních úbočí. Vic si pomyslel, že to sice nebude taková legrace, ale pro čísla to bylo mnohem snazší. Navíc mohli všichni zůstat skrytí o trochu déle. Vic zůstával na kraji pravé strany formace trochu pozadu a letěl za vedoucím roje tak, aby koutkem oka mohl sledovat okolní kopce. Posledních patnáct kilometrů, které urazili přes průsmyky, Vic pociťoval dobře známý dokonalý požitek z létání. Tryskáč, který zbožňoval, se chvěl v jeho rukou, knipl a plynová páka se pohybovaly současně s jeho očima a prováděly bezpočet nepřetržitých drobných úprav a korekcí. Kolem ubíhal rozmazaný terén, jeho mysl z něj však pořizovala momentky: chatrč usazená na terasovitém svahu; podivné rudohnědé kopce, jejichž úpatí bylo holé, ale s porostem stromů na temeni – přesně naopak od veškerého okolního světa.

Nefritově zbarvené, sluncem ozářené dno okouzlujícího údolí ubíhalo do dálky v jižním a západním směru, přímo před nimi – tam, kam mířili oni – však vypadalo mnohem ponuřeji. Možná za to mohly hory nebo rokle plné stínů, ale Vic měl pocit, že letí ze světla vstříc temnotě. Na minutku se teď věnoval výlučně svému tryskáči: proplétal se vyvýšeným terénem a prudce přitáhl, když se Rambler Jedna stočil do strany. Pak sklopil nos a znovu se vrátil dohorizontu. Na druhé straně úzkých roklí zachytil očima poskakující stíny Ramblerů Tři * Průměrná kruhová odchylka (Circular Error Average, CEA) je v podstatě vzdá

leností, o kterou bomba „mine“ při dopadu svůj cíl. LOVCI A ZABIJÁCI 40 a Čtyři. Kolem se míhaly drobné vesničky sestávající z polorozpadlých dřevěných chatrčí, které tvořily shluky na malých mýtinkách. Úzké stopy kouře z jejich ohnišť dostávaly na pozadí zelených stromů výrazně šedou barvu.

Stíhačky se najednou přehouply přes hřeben a Vic zamrkal.

Před nimi se rozprostíralo široké a ploché údolí, které se táhlo ze západu na východ tak daleko, jak jen dohlédl. Rambler Jedna se prudce spustil do poslední trychtýřovité soutěsky, Vic ho následoval. Knipl vrazil dopředu a zabručel, když mu do tváře vlétl prach z kokpitu. Postrčil páku plynu, stíhačku zlehka naklonil doprava a nepatrně se vzdálil. Když terén přešel do roviny, Thudy ve výšce třiceti metrů vyrovnaly a pohybovaly se teď tak nízko, že na zemi mohl jasně spatřit všechny detaily: dřevěná cedule, muž na kole, zemědělské usedlosti.

Stíhačka vystřelila do otevřeného prostoru. Vic se cítil odkrytý a nechráněný, jeho kůže pulzovala adrenalinem, gumová kyslíková maska začala být pod bradou kluzká. Svůj Thud držel ve přímém kurzu. Sundal ruku z páky plynu a spustil tmavý štít své přilby dolů – právě ve chvíli, kdy se do sluncem zalitého údolí Sơn La v Severním Vietnamu vynořily ze soutěsky i ostatní stíhačky.

Pod křídly se mu mihla pěnící Černá řeka (Sông Đà) s hladinou vzedmutou deštěm. Smaragdové a světle hnědé dno údolí ustupovalo směrem ke strakatým temně zeleným horám, které vyrůstaly přímo před ním. Pod báječnou šmolkově modrou oblohou to byl naprosto úchvatný pohled. Pak v jeho přilbě nahlas zapraskaly jakési hlasy.

„Vydrž, Dvojko!“ Přilbou mu praskavě zazněl čísi hlas a Vic sebou škubl.

„... kou... mám v kokpitu... kouř.“

„Vydrž... zkus se dostat přes ten další hřbet!“

Roj Rambler se doteď proplétal mezi kopci, a proto neslyšeli, co se děje v přední části úderné skupiny. Nyní, když už byli nad rovinami,

Vysoká voda

41

k nim náhle dolétla veškerá rádiová komunikace ostatních. Někdo byl zasažen. Vic polkl. Kdo byl teď před nimi? Jeho pohled zalétl k hodinám. Vzhledem k času se s největší pravděpodobností jednalo o jeden z rojů z Khoratu. Polkl znovu. Nebo to byl roj Healy, první stíhačky z Takhli, které se měly objevit v oblasti cíle.

„PÍ-Í PÍ-Í PÍ-Í PÍ-Í.“

Kvílení nouzového majáku, z něhož mrazilo, způsobilo, že sebou trhl. Majáky se aktivovaly automaticky, když se pilot katapultoval. To znamenalo, že někdo je dole. Vic jediným rychlým pohybem postrčil štít přilby nahoru, otřel si čelo, o jeden dílek zeslabil hlasitost vysílačky a spustil ruku zpět na páku plynu.

„... v řece! Nad řekou... jsem viděl padák.“

„Zvonky zvoní.“

Tohle hlášení přišlo od nahoře kroužícího letounu RB-66 a znamenalo, že radary Fan Song jsou aktivní.

„PÍ-Í PÍ-Í PÍ-Í PÍ-Í.“

Prvních dvanáct tryskáčů z Takhli pocházelo od „Pikových es“ (Ace of Spades), 563. TFS, a žádného z jejich pilotů příliš dobře neznal.* Pomyslel si, že možná to byl jeden z těch z Khoratu. Možná. Věděl to. Bouchl pěstí do kolena a v útrobách mu začal vařit vztek.

Co, sakra, Washington věděl o ničení PLŘS ve Vietnamu? Někdo si určitě musel myslet, že ví, jak na to. Byl to hloupý plán, ale žádný z nich s tím nemohl nic dělat.

Takhli vyslalo proti Stanovišti 7, údajně jednomu z kompletů střel země-vzduch, které před třemi dny sestřelily F-4C z Ubonu s označením Leopard Dvě, dvacet čtyři Thudů. Ze severního směru podél Rudé řeky přilétaly roje Healy, Austin, Hudson, Valiant, Rambler * 563. letka byla převelena do Takhli v dubnu 1965 z McConnellovy letecké

základny v Kansasu. LOVCI A ZABIJÁCI 42 a Corvette. Každý ze čtyřčlenných rojů stíhačů měl odpalovací stanoviště nebo jeho podpůrná zařízení „ohodit“ směsicí kazetových bomb a napalmu. Roje z Khoratu s volacími znaky Pepřovník, Vrba, Sekvoj, Cedr, Hikory a Dřín se měly přiblížit z jihu, aby současně probíhajícím úderem napadly Stanoviště 6.*

„Sekvoj a Cedr... Healy Jedna je na západ od řeky na šesti. Hlíd á m .“

„Rozumím... Sekvoj dorazí za dvě minuty.“

„Trojité A... Yên Bái... z obou stran řeky.“

Trojité A, palba protiletadlového dělostřelectva (Anti-Aircraft Artillery, AAA), a zdá se, že dost vydatná. Vic si byl jako všichni ostatní stíhací piloti velmi dobře vědom toho, že rychlopalné kanóny a kulomety představují smrtící hrozbu. Naslouchal a snažil se vytvořit si v duchu obraz situace. Healy Jedna kroužil západně od Černé řeky ve výšce 600 metrů. Jediným důvodem mohlo být, že hledá své číslo. Proto tím, kdo šel dolů, musel být Healy Dvě. Tím se sice vedoucí roje dostal z cesty přilétajících formací, zároveň se však ocitl přímo v srdci bojové zóny protiletecké palby i všech vyčkávajících střel země-vzduch. Zlehka pokývl, odhadl čas a usoudil, že protiletadlovou palbu nad Yên Bái musel ohlásit Hudson. Nad oběma cíli teď byly další dva roje a za Hudsonem následoval Valiant. Potom bude na řadě Rambler...

Vic upíral pohled přímo před sebe na krasový terén a rozeklané kopce, jejichž temena byla porostlá stromy. Thudy se pohybovaly těsně kolem jižního okraje pohoří Hoàng Liên Sơn, což jim mělo poskytnout ochranu před slídícími radary. Ostatní tryskáče se postupně přibližovaly, zatímco údolí se zužovalo, a po obou stranách se začaly * Sekvoj Dvě byl kapitán Chuck Horner, který později velel všem koaličním

leteckým jednotkám během války v Zálivu v roce 1991.

Vysoká voda

43

strmě zvedat svahy kopců. Co dostalo Healyho Dvě? uvažoval Vic. Protiletadlová palba nebo raketa země-vzduch? Hlášení o „zvoncích“, které přišlo od kroužícího letounu RB-66 využívaného k radioelektronickému boji (REB), znamenalo, že nepřátelské radary jsouaktivní. Nezaslechl ale, že by někdo ohlásil protiletadlové střely.

„Dvojka šla k zemi! Přímo na jih od cíle!“

Která Dvojka?

Vicovi vyschlo v ústech. Musel to být jeden z těch z Khoratu. Zhluboka se nadechl. Každý, koho doteď sestřelili, byl Dvojka – stejně jako on. Do prdele. A vysílačky byly taky na nic. Takový problém nastával, když jste šestačtyřicet tryskáčů donutili používat stejnou frekvenci. Zmatek. Povzdechl si a soustředil se na řízení.

„Zvonky jsou zticha.“

„Odhoz... odhoz...“

„... hoří... padák z Dvojky jsem neviděl.“

Z které D vojk y, sa k ra!

„Valiant Dvě je teď Valiant Pět.“

Čtveřice Thudů vystřelila z tmavého údolí a zčista jasna se objevila ve sluneční záři, jejíž náhlý svit letouny lehce rozkolébal. Piloti se jí instinktivně uhnuli z cesty a Vicovy oči zalétly jako šipky zpět dovnitř kokpitu. Yên Bái, poslední místo obratu před cílem, leželo dvě minuty před ním. Rambler Jedna sice zůstával nepatrně severněji, terén tu byl ale rovnější, a to znamenalo, že stíhačky se budou moci držet delší dobu více u země. Zároveň to mezi ně a údolí Rudé řeky, kde se měla nacházet všechna stanoviště PLŘS, stavělo další linii nízkých, zvlněných kopců.

„PÍ-Í PÍ-Í PÍ-Í PÍ-Í.“

Další maják! Vic zavrtěl hlavou a donutil se k normálnímu dýchání. Bylo 14:05... pět minut po druhé hodině odpoledne, a on se pokoušel vybavit si schéma příletů a odletů v oblasti cíle. Healy LOVCI A ZABIJÁCI 44 a Austin by už měli být mimo severní cíl, nebyl si ale jistý, co dělají ti z Khoratu na jihu. Valiant, letící třicet kilometrů před Ramblerem, se měl nacházet nedaleko Rudé řeky a točit k jihu, Hudson bude asi právě nad cílem.

„Valiant... držte se dole. Trojité A... nad Yên Bái...“

„Sekvoje, ostře doleva!“

„Trojité A... éh, nad Yên Bái...“

„PÍ-Í PÍ-Í PÍ-Í PÍ-Í.“

Takže Valiant byl nad řekou a mířil na jih. Vic zariskoval poslední pohled na spínače svých zbraní. Tři zelená světla svítila – jedno za pylon pod břichem, který nesl pár napalmovýchnádrží, a po jednom za každý z křídelních závěsníků. Všechno bylo pod proudem a správně nastavené k odhozu. Zbývalo mu už jen stisknouttlačítko odhozu bomb. Pokud se toho dožiju, pomyslel si pochmurně. Prohnali se kolem dalšího menšího hřebene a pak ji koutkem levého oka konečně zaregistroval... Širokou hnědavou řeku klikatící se do dálky směrem na jihovýchod.

„Odhoz!“

„Zvonky jsou zticha.“

„Trojka je Bingo.“

Vic otáčel hlavu sem a tam a sledoval ostatní tři stíhačky i obraz, který se otevíral na jihu. Kopce rychle ustupovaly, údolí Rudé řeky se před ním rozšiřovalo a po pravé straně spatřil v dálce na dvou hodinách kouř. Spoustu kouře. Proti modré obloze se zvedaly vzhůru dobře viditelné hutné černé sloupy. Jejich cíl. Roj Hudson nesl šestnáct „kanystrů“ plných rosolovitého roztoku JP-4 a práškového hliníkového mýdla, nazvaného naftalen-palmitát čili napalm.* Přestože * JP-4, palivo (jet propellant) používané v proudových letounech. Směs kerosinu

a benzínu (pozn. překladatele).

Vysoká voda

45

nasávala kyslík ze vzduchu, tahle látka spálila úplně všechno. Ještě horší bylo, že přilnula k čemukoli, co zasáhla. Jednalo se ale o zbraň určenou k použití ve volném prostoru, zkonstruovanou ke srovnávání lesů se zemí a zneškodňování měkkých objektů, jako například lidí. Proti okopům nebyla příliš dobrá a výbuchy zakryly na několik následujících minut všechno kolem. Každý, kdo přilétal až po ní, měl tedy celkem smůlu...

Jako třeba Valiant a Rambler.

Znovu pokývl a vrhl rychlý pohled na stav paliva, hodiny a pak mapu na levém koleni. Jo... přesně tam, kde zhruba třicet kilometrů na jihovýchod od něj ležel soutok Černé a Rudé řeky. Bylo 14:11.

„Hudson Dvě to dostal!“

Vic zasténal. Ne, to už ne. Potom se ozval další hlas, který skoro zařval. „Hudson Dvě... přitáhni!“

„Kile... vypadni! Vystřel se... vystřel se!“ To znělo jako Billy Sparks nebo Marty Case, Hudson Čtyři.

Rambler Jedna se zlehka naklonil a klouzal vlevo ke krátké linii kopců. Když ostatní tři letouny opravily svůj kurz, vrátil se zpět dohorizontu. Na vyleštěném stříbřitém potahu se blýskala sluneční záře. Toho si lehce všimnou... až moc lehce. Vic zavrtěl hlavou a polkl. Žádný z tryskáčů nedostal kamufláž a na sobě pořád nesly zářivé barvy na blýskavém kovu, používané ve Státech v dobách míru. Když odstartovali, zaznamenal červené a bílé pruhy na ocasních plochách a koncích křídel stíhaček 563. letky. Pitomost.

Jeho pozornost náhle upoutal jakýsi záblesk nad hlavou. A vzápětí další.

Vic zvedl oči a uviděl, jak na obloze nad



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist