načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Hunter Killers - Dan Hampton

-15%
sleva

Kniha: Hunter Killers
Autor:

Mimořádný příběh legendárních amerických letců vietnamské války z pera autora bestsellerů Rytíři nebes a Viper Pilot. SKUTEČNÉ PŘÍBĚHY PŘÁTELSTVÍ, HRDINSTVÍ A OBĚTOVÁNÍ ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  399 Kč 339
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
11,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Rok vydání: 2016-08-31
Počet stran: 448
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 448 stran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace, mapy, portréty, faksimile
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Petr Šťastný
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2016-36
ISBN: 9788026411963
EAN: 9788026411963
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Mimořádný příběh legendárních amerických letců vietnamské války z pera autora bestsellerů Rytíři nebes a Viper Pilot. SKUTEČNÉ PŘÍBĚHY PŘÁTELSTVÍ, HRDINSTVÍ A OBĚTOVÁNÍ PŘÍSLUŠNÍKŮ U.S. NAVY SEAL Vietnam, rok 1965. Jeden z letounů F-4 Phantom amerického letectva byl 24. července sražen k zemi záhadnou a smrtící zbraní – sovětskou střelou SA-2 typu země-vzduch, odpálenou ruskými „poradci“ působícími v Severním Vietnamu. O tři dny později bylo sestřeleno šest letounů F-105 Thunderchief, pokoušejících se pomstít ztracený phantom. Následovaly další tragické ztráty, které z nepřátelských protiletadlových řízených střel udělaly největší protiletadlovou hrozbu v dějinách a dramatickým způsobem zvrátily zápas o leteckou převahu, vedený v době studené války, ve prospěch sovětské techniky. Ohromený Pentagon, zoufale hledající odpovědi na vyvstalé otázky, nařídil realizaci přísně tajného programu nazvaného Wild Weasel I (Divoká lasička I), jehož úkolem bylo reagovat na nebezpečí nové zbraně v nejkratší možné době. Do tajného programu se dobrovolně a s odvahou přihlásil výkvět elitních amerických letců. Polovina z nich se nikdy domů nevrátila; všichni se stali legendami. Autor Dan Hampton , jehož dřívější knihy se objevily v prestižním výběru bestsellerů New York Times, předkládá čtenářům dosud neznámý příběh z dějin letectví o první generaci Divokých lasiček – letcích, kteří se postavili tváří v tvář vyspělé sovětské raketové technologii, decimující řady jejich spolubojovníků, amerických pilotů létajících na vietnamském nebi. „Vzrušující… Hamptonova znalost podrobností týkajících se nejrůznější techniky dělá spolu s jeho vědomostmi ohledně války ve Vietnamu vedené na zemi a na moři z této knihy poučné i poutavé čtení. Jedná se o rychle plynoucí příběh z této války.“ - Kirkus „Vyprávění, které popisuje letecký boj přímo z kokpitu… Hampton používá výpovědi přeživších osádek Divokých lasiček k tomu, aby nápaditým způsobem rekonstruoval dramatické a nebezpečné bojové akce nad nepřátelským územím… Napínavé.“ - Publishers Weekly (neobyčejné příběhy pilotů, kteří prošli těmi nejnebezpečnějšími misemi války ve Vietnamu)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Dan Hampton - další tituly autora:
Rytíři nebes Rytíři nebes
Hampton, Dan
Cena: 424 Kč
Rytíři nebes Rytíři nebes
Hampton, Dan
Cena: 234 Kč
Hunter Killers Hunter Killers
Hampton, Dan
Cena: 187 Kč
Charles Lindbergh: Transatlantický let Charles Lindbergh: Transatlantický let
Hampton, Dan
Cena: 307 Kč
Charles Lindbergh: Transatlantický let Charles Lindbergh: Transatlantický let
Hampton, Dan
Cena: 215 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

53
K APITOLA DRUHÁ
Stopař v krupobití
P
ROČ MLADÍ AMERIČTÍ MUŽI BOJOVALI A ČASTO
UMÍrali v jednom z říčních údolí tak daleko od domova? Krátká
odpověď zní, že jim to nařídili a že armáda byla vydaná
na milost zvoleným vládním úředníkům. Pentagon nerozhodoval kdy,
kde a s kým se má bojovat, a protože neměli žádnou reálnou
možnost volby, prostě jen šli. Mnozí z nich – jako například Ross Fobair
se svým Leopardem Dvě – se, bohužel, už nikdy nevrátili. Pokud
chceme odpovědi, musíme se obrátit k Washingtonu. Proč se vlastně
nejvýznamnější stát světa zapletl do událostí v malém a z globálního
hlediska bezvýznamném regionu, kterým byla jihovýchodní Asie?
Odpovědět na danou otázku nebo pochopit válku ve Vietnamu,
natožpak hrozbu, kterou představovaly střely země-vzduch, není
možné bez alespoň dílčího porozumění samotné této zemi,
přinejmenším v novodobém kontextu.* Stejně jako většina současných
problémů, konfl ikt ve Vietnamu částečně vycházel z jeho bouřlivé
* K doplňujícím informacím ohledně původu války ve Vietnamu viz Příloha C.





LOVCI A ZABIJÁCI
54
minulosti. Rýže, guma a drogy: s jistou střízlivostí lze prohlásit, že
poslední velký zápas v dějinách Vietnamu, který sami Vietnamci
nazývají Válkou za nezávislost (1954–1975), má své kořeny právě
v nich. Francouzské císařství, pokoušející se soupeřit s britskými
zájmy v Indii, zde v roce 1858 vylodilo své vojáky, kteří během
následujícího roku obsadili Saigon. Po třech dekádách bojů se francouzské
koloniální hegemonii podařilo absorbovat tři vietnamské regiony –
Kočinčínu, Annam a severní provincii Tonkin. K nim byly nakonec
přičleněny i Kambodža a Laos a celé toto území se pod souhrnným
názvem Indočína stalo klenotem francouzského impéria.
Oblast byla ceněným zdrojem rýže, uhlí a gumy, největší zisky
však plynuly z opia, které generovalo třetinu celkového příjmu ze
všech francouzských kolonií. Vietnamskou půdu vlastnili osobně
nepřítomní francouzští majitelé a místní aristokracie byla totálně
závislá na francouzském patronátu ve smyslu postavení, titulů
i bohatství. Jak je v takových systémech častým jevem, nadbytek privilegií
a krutost rozdmýchávaly divoký požár povstání. Veškerý vědecký
a kulturní přínos plynoucí z francouzského kulturního vlivu byl
eliminován špatnou správou, hrabivostí a lhostejností. Pro vietnamské
obyvatele se všechno zlo, které sužovalo Indočínu, stalo synonymem
kolonialismu a v souvislosti s tím i kapitalismu. To naopak dalo
vzniknout komunismem inspirovanému nacionalistickému hnutí
odporu a povzbudilo představivost mladého muže jménem Nguyễn
Sinh Cung, později známého jako Ho Či Min.
Tento vietnamský vůdce byl do značné míry jako čínský Mao
Ce-tung komunistou z nezbytí, který využíval danou ideologii
k dosažení vlastních cílů. Ho Či Min nechtěl nic jiného než jen svrchovaný
Vietnam, a jak často říkával: „Proč máme předními dveřmi vyhánět
tygra [Japonsko] a současně si zadem pouštět dovnitř vlka [Francii]?“
Po založení Ligy za nezávislost Vietnamu, zkráceně „Việt Minh“, se





Stopa ř v krupobití
55
připravoval k boji a od Spojenců – jmenovitě Američanů – očekával
podporu.* Ptal se sám sebe, jak by spojenecké národy, které bojovaly
s fašismem, militarismem a národním socialismem, mohly najednou
obrátit a prosazovat otrockou koloniální podřízenost, která byla jen
nepatrně lepší než systémy, jež právě rozdrtily? Byl to naprosto
pochopitelný, avšak poněkud naivní pohled na věc.
Naivní byl z toho důvodu, že Indočína byla pro Američany, kteří
se v mnohem větší míře zabý vali stavem věcí v Evropě, naprosto
nezajímavou záležitostí. Tento přístup pak povzbuzovali sami Francouzi,
kteří zoufale potřebovali pomoc při opětovném získávání svých
předválečných držav i toho, co ještě zbývalo z jejich národní prestiže. Paříž
také nadšeně a dobrovolně nabídla znovu postavenou francouzskou
armádu, aby pomohla s invazí do Japonska, přičemž samozřejmě měla
za to, že Američané francouzské vojáky oblečou, dají jim zbraně
a přepraví jejich jednotky na Dálný východ.
Francouzští obchodníci měli pocit, že mají nárok na návrat svých
investicí, a to i navzdory porážce utrpěné od Osy v roce 1940
a kolaboraci s Japonci po celou dobu války. Proti této představě se pak
začal šířit odpor vietnamských nacionalistů, který následně
destabilizoval celou oblast. Aby Francouzi dosáhli svého, byli ochotni
sáhnout ke klamání, diplomatickému nátlaku a navíc bezostyšně riskovat
životy nejen svých vlastních vojáků, ale i těch z Británie a Spojených
států – zemí, které už tak prolily za Francii dost své krve.** Nicméně,
britská vláda nebyla v pozici, kdy by mohla proti francouzským
koloniálním ambicím nějak protestovat, protože sama Británie měla
* Việt Nam Ðộc Lập Ðồng Minh Hội čili Liga za nezávislost Vietnamu.
** Podle Komise pro evidenci válečných hrobů (War Graves Commission)
britského Commonwealthu je ve Francii pohřbeno 473 427 britských vojáků.
Americká Komise pro válečné pomníky (Battlefi eld Memorial Commission) eviduje
ve Francii 60 869 amerických hrobů.





LOVCI A ZABIJÁCI
56
podobné plány ohledně zachování svého vlastního impéria, konkrétně
pak v Indii.
Rozdělením Francouzské Indočíny podél 16. rovnoběžky
připravila poválečná Postupimská dohoda půdu pro dalších třicet let
vojenských a politických problémů. Území na sever od této linie mělo být
kontrolováno Číňany, zatímco jižní oblasti okupovali Britové, kteří
se poté, co se v jejich rukou ocitla komplikovaná, nestabilní
a nebezpečná situace, v říjnu 1945 z Kočinčíny stáhli a všechny zdejší potíže
přenechali Francouzům – těm, u nichž existovala nejmenší
pravděpodobnost, že je vyřeší.
V pozoruhodně prorockém zhodnocení místní situace napsal
jeden z pracovníků amerického Úřadu pro strategické služby (Offi ce
for Strategic Services, OSS), podplukovník A. Peter Dewey, svým
nadřízeným, že „Kočinčína je v plamenech, Francouzi a Britové jsou tu
vyřízení a my bychom se měli z jihovýchodní Asie uklidit pryč“.*
Việt Minh zareagoval proti francouzským vojákům dle
očekávání a severní Vietnam začal hořet. 23. listopadu 1946
bombardovaly francouzské válečné lodě v rámci odplaty za povstání přístav
Haiphong (Hải Phòng) a situace se rychle zhoršila.** Partyzáni Việt
Minhu se vytratili do tonkinských hor nebo na Centrální vysočinu
a vzdorovali s několika málo zastaralými zbraněmi – někdy dokonce
* Podplukovník Dewey byl absolventem Yale, veteránem z 2. světové války
a synem kongresmana. Stal se také prvním americkým vojákem padlým v boji
ve Vietnamu. Během přepadení ze zálohy, k němuž došlo 26. září 1945
nedaleko Hanoje, Dewey zakřičel ve francouzštině a byl omylem zabit.
** Tvrzení, že bombardování se zúčastnil francouzský křižník Suff ren, jsou
problematická. Vjezd do přístavu je pouhých sedm a půl metru hluboký, což
zhruba odpovídá ponoru této válečné lodě. Je však jisté, že přítomny byly
šalupy Chevreuil a Savorgnan de Brazza. Stejně nespolehlivé jsou i statistiky
obětí, každopádně ale došlo ke škodám a ztrátám na životech. Prudká reakce
Việt Minhu v každém případě převážila nad jakoukoli vojenskou hodnotou
tohoto útoku.





Stopa ř v krupobití
57
i s kopími. Konfl ikt, který následoval, vešel ve známost jako První
válka v Indočíně.
Điện Biên Phủ je pusté, úzké údolí daleko na severozápadě
Vietnamu. Právě zde přestala v průběhu března 1954 existovat
Francouzská Indočína a okno amerického angažmá se otevřelo dokořán.
Partyzáni Việt Minhu do této oblasti pronikali po celou zimu a pod
příkrovem jarních dešťů napadli a oblehli místní francouzskou
posádku. Za přispění počasí si pak Vietnamci počíhali na pokusy
o její letecké zásobení a metodicky likvidovali její obránce.
Předseda amerického Spojeného výboru náčelníků štábů (Joint Chiefs
of Staff ) admirál Arthur Radford a náčelník štábu letectva generál
Nathan Twining zareagovali operací Vulture (Sup). Tento za vlasy
přitažený a nebezpečný plán zahrnoval použití šedesáti bombardérů
B-29, včetně tří nesoucích atomové bomby, které by zasáhly perimetr
kolem Điện Biên Phủ. Nikdo se zjevně nepozastavil nad důsledky,
jež by taková akce měla pro francouzské obránce; zvážení se
naopak dočkala reakce Číňanů. Generál Matthew Ridgway, který čerstvě
dorazil z Koreje, a většina dalších náčelníků štábů s takovým návrhem
naprosto nesouhlasili. Nakonec naštěstí převládl zdrav ý rozum, plán
byl zrušen a na záchranu Francouzů nebyly svrženy žádné jaderné
bomby.
Večer 7. května 1954 se místní francouzský velitel vzdal, což
šokovalo celý svět a upevnilo pozici Việt Minhu. Francouzští velitelé
nebrali své protivníky na příliš velkou váhu a měli tendenci
ignorovat zpravodajské informace, které byly v rozporu s jejich předsudky.
Nebrali v úvahu terén, počasí, ani podporu domácího obyvatelstva
nacionalistickému hnutí. Kolaps u Điện Biên Phủ byl více než jen
šokující porážkou moderní, profesionální armády chabě vycvičenou
a vyzbrojenou rolnickou domobranou. Byl především nepochybným
varováním před věcmi, které měly teprve přijít.





LOVCI A ZABIJÁCI
58
PREZIDENT JOHN F. KENNEDY přinesl Spojeným státům
velkou naději. Ekonomika rychle rostla; vědu, technologie a jejich
způsob života záviděli Američanům všichni po celém světě. Pět měsíců
po jeho nástupu do úřadu vynesla v květnu 1961 raketa s kabinou
pojmenovanou Freedom 7 do vesmíru Alana Sheparda. Tento
okamžik prodchnul celý národ hrdostí a očekáváním. Kennedy byl
pohledným a sofi stikovaným potomkem bohaté rodiny s překrásnou
ženou a malými dětmi. Byl také vyznamenaným bojovým
veteránem, který znal nebezpečí války a dobře si uvědomoval, že americká
intervence v jihovýchodní Asii měla potenciál skončit katastrofou.
Zároveň byl však toho názoru, že studená válka je reálným konfl
iktem, který možná nemá žádná zjevná bojiště a nepojí se s ním žádné
hrdé vzpomínky, ale přesto zůstává válkou. Během volební kampaně
navíc obvinil svého republikánského rivala, viceprezidenta Richarda
M. Nixona, z toho, že je vůči komunismu příliš „měkký“, a proto
si nemohl dovolit vyvolat stejný dojem během vlastního funkčního
období. Ideálním místem, kde se Moskvě dal doručit vzkaz ohledně
nebezpečí spojeného se šířením komunismu na západní polokouli,
se zdála být Castrova Kuba. CIA dostala povolení k aktivaci plánu,
v rámci něhož měl být na dvou plážích podél jižního pobřeží ostrova
v místě zvaném Bahía de Cochinos, Zátoka sviní, proveden výsadek
1 400 Kubánců. Z těchto mužů se skládala Brigáda 2506, která měla
vzápětí vyburcovat kubánský venkov ke kontrarevoluci proti Fidelu
Castrovi.
Takový byl alespoň předpoklad.
Letecké krytí, zajišťované přetřenými zastaralými americkými
bombardéry B-26, s nimiž letěli kubánští piloti, odstartovalo v neděli
15. dubna 1961 v 02:28 z Puerto Cabezas v Nikaragui. Tyto letouny
následně minuly většinu svých cílů a ponechaly větší část Castrova





Stopa ř v krupobití
59
Revolučního letectva v akceschopném stavu.* Když se pak zmíněná
brigáda o 1 400 mužích vylodila na Modré pláži u Playa Girón
a Červené pláži u Playa Larga, byla fakticky osamocená. Washington se
totiž navzdory přítomnosti nedaleké americké letadlové lodě (Essex)
a pěti torpédoborců rozhodl nijak nezasahovat a celou Brigádu
nakonec ponechal svému osudu. Při útoku 20 000 příslušníků pravidelných
kubánských jednotek bylo 114 vojáků Brigády zabito a 1 189 jich padlo
do zajetí.** Operace tedy skončila naprostou pohromou.
Následujícího roku Kennedy znovu ztratil tvář kvůli stejnému
ostrovu během Kubánské raketové krize. Předseda sovětské vlády Nikita
Chruščov odešel z vrcholné schůzky s Kennedym s přesvědčením, že
prezident je politickým diletantem, který buďto není ochoten, nebo se
přímo nehodí k tomu, aby předváděl moc Ameriky. Moskva se také
navýsost obávala amerických střel Jupiter rozmístěných v Turecku,
a tak Chruščov v odpověď na zmíněné skutečnosti spolu s fi askem
v Zátoce sviní zvýšil dodávky zbraní Havaně. Mezi ně se počítaly
i balistické střely středního doletu (Medium-Range Ballistic Missile,
MRBM) typu SS-4 „Sandal“, které byly hrozbou pro většinu
amerického východního pobřeží.*** Další komplikaci situace představovalo
zjištění z 29. srpna 1962, že na Kubě je pár bojeschopných
odpalovacích zařízení raket země-vzduch a dalších šest se nachází v různých
fázích výstavby. Tento systém protivzdušné obrany, radarem naváděné
střely SA-2, CIA dobře znala od doby, kdy v květnu 1960 došlo
hluboko nad územím Sovětského svazu k sestřelení jejího letounu U-2.
* Defensa Anti-Aérea y Fuerza Aérea Revolucionaria.
** Po téměř dvou letech strávených ve vězení byli přeživší vráceni do Spojených
států po vyplacení výkupného ve výši 53 milionů dolarů, předaného ve formě
zdravotnických potřeb a dětské výživy.
*** V našem prostředí známá jako R-12 Dvina (pozn. překladatele).





LOVCI A ZABIJÁCI
60
8. září zachytil fotoprůzkumný letoun Neptune amerického
námořnictva sovětskou nákladní loď Omsk, jak s palubou plnou
kontejnerů určených k uskladnění raket míří k Havaně. Následující lety
U-2 odhalily po celé Kubě nová rozestavěná stanoviště raket SS-4
a byly vydány rozkazy k provedení dalších misí. V polovině téhož
měsíce už dosáhla hrozba představovaná komplety PLŘS takových
rozměrů, že armáda od CIA ofi ciálně převzala letecké operace. USAF
pak počínaje 10. říjnem 1962 začalo létat s agenturou upravenými
U-2E s nejnovějšími prostředky radioelektronického boje (Electronic
Countermeasures, ECM) z Barksdaleovy, Laughlinovy a McCoyovy
letecké základny. O několik dní později odkryl letecký průzkum
provedený za nízkého průletu vysokou rychlostí stroji RF-101 Voodoo
ze Shawovy letecké základny v Jižní Karolíně pravděpodobná
stanoviště mezikontinentálních balistických střel (Intercontinental Ballistic
Missile, ICBM).
Rozjelo se bezpočet jednání a tajných schůzek. Mnozí
ve Washingtonu byli toho názoru, že Sověti jednoduše blafují, protože se vůbec
neobtěžovali odpalovací stanoviště na Kubě zamaskovat. Jiníbyli
přesvědčení, že se jedná o záměrnou provokaci a že se svět opravdu vrací
zpět k válce – tentokrát vedené jadernými zbraněmi. Bombardéry
B-52 strategického velitelství vzdušných sil (Strategic Air Command,
SAC) přešly do stavu plné pohotovosti, rozptýlily se k provádění
bojových operací a prezident Kennedy 22. října vyhlásil námořní blokádu
do vzdálenosti 800 kilometrů od kubánského pobřeží. Zároveň vyslal
do zátoky Guantánamo bojovou skupinu Task Force 135,
zformovanou kolem letadlových lodí Enterprise a Independence, s 8 000
námořními pěšáky. Za ní následovala Task Force 136, fl otila o 180 lodích,





Stopa ř v krupobití
61
zahrnující pět dalších letadlových lodí.* Kennedy také poslal vzkaz
sovětskému předsedovi vlády, v jehož části stojí:
Pokud by na Kubě došlo k jistému vývoji, Spojené státy by
podnikly vše, co by bylo nutné, aby ochránily bezpečnost svou i svých
spojenců... Musím Vás informovat, že Spojené státy jsou pevně
odhodlány odstranit zmíněnou hrozbu vůči bezpečnosti této
polokoule.
Chruščov odpověděl následujícího dne, 23. října, ujišťováním,
že zbraně prodávané Kubě slouží výhradně k obranným účelům
a že doufá, že Američané s Kennedym „projeví moudrost a upustí
od kroků, které jste podnikli a které by mohly vést
ke katastrofálním důsledkům pro světový mír“. Napětí se vystupňovalo 26. října,
kdy torpédoborec Joseph P. Kennedy, Jr. (DD-850) – pojmenovaný
po starším bratrovi prezidenta Kennedyho, námořním pilotovi, který
zahynul ve 2. světové válce – zadržel a prohledal loď Marucla,
plující pod libanonskou vlajkou.** Se sovětským vyslancem Anatolijem
Dobryninem pak pokračovala tajná jednání, jichž se Kubánci vůbec
neúčastnili.
Castro posléze odeslal do Moskvy zprávu, v níž Sověty vybízel
k nukleárnímu útoku proti Spojeným státům, pokud by Kuba byla
napadena podruhé.
Vrchol krize se pravděpodobně dostavil už následujícího dne, kdy
letoun U-2, který odstartoval z McCoyovy letecké základny
na Floridě, zasáhla nad východním cípem Kuby raketa SA-2. Jeho pilot,
* Lodě Námořnictva Spojených států Shangri-La (CVS-38), Wa s p (CVS-18),
Essex (CVS-9), Randolph (CVS-15) a Lake Champlain (CVS-39).
** Joe Kennedy Jr. se jako námořní letec dobrovolně přihlásil na téměř
sebevražednou misi, při nížv roce 1944 zahynul.





LOVCI A ZABIJÁCI
62
major Rudy Anderson ze 4080. strategického průzkumného
křídla (Strategic Reconnaissance Wing, SRW), rodák z Jižní Karolíny
a veterán z války v Koreji, byl nejspíše zabit, když jeho přetlakovou
kombinézu prorazily střepiny. CIA vzápětí potvrdila, že kubánská
odpalovací zařízení střel SS-4 v Sagua la Grande a San Cristóbalu
jsou akceschopná. Sovětská protivzdušná obrana přešla do bojové
pohotovosti, a když 28. října přelétl U-2 přes Beringovo moře blízko
Čukotky nad ruským Dálným východem, její mezikontinentální
balistické střely byly připraveny k odpalu. Vypadalo to, že celý svět
zadržuje dech a čeká.
Potom, jak se často říkává, Chruščov „mrkl“.
Moskva souhlasila s odstraněním svých střel z Kuby, pokud
Washington veřejně přislíbí, že do této země už nepodnikne další
invazi. Spojené státy také tajně souhlasily, že zruší odpalovací
stanoviště svých raket Jupiter v Turecku. Chruščov ohlásil konec krize
v Rádiu Moskva v neděli 28. října 1962. Ani jedna ze stran nakonec
nebyla ochotná jít do války. Kuba by ji nikdy nepřežila a sovětské
zásobovací trasy v délce 9 600 kilometrů, vedoucí napříč Američany
kontrolovaným Atlantikem a Karibikem, byly neudržitelné. Výsledek
by změnil pouze útok na pevninské území USA a takovou věc Moskva
kvůli Kubě riskovat nechtěla.
5. a 7. listopadu proto nákladní lodě Divinogorsk a Metallurg
Anosov postupně opustily Marielský záliv západně od Havany s dvanácti
raketami SS-4 na palubě.* 9. listopadu vyplula na moře loď Bratsk
s dalšími šesti střelami a Washington si obrazně oddechl. V Bílém
domě posléze usoudili, že pokud by na Kubě došlo k rozhodujícímu
zásahu už dříve, celá krize by byla banální záležitostí. Kennedy byl
* Po tomto městě dostala své jméno Mariel Hemingwayová, vnučka Ernesta
Hemingwaye. Její otec Jack Hemingway byl shodou okolností agentem OSS,
který během 2. světové války pracoval v utajení v okupované Francii.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist