načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Robert Schumann: Hudba pro Kláru – Elizabeth Subercaseauxová

Robert Schumann: Hudba pro Kláru

Elektronická kniha: Robert Schumann: Hudba pro Kláru
Autor: Elizabeth Subercaseauxová

Pozoruhodný vztah a životní osudy dvou geniálních osobností 19. století, skladatele Roberta Schumanna a vynikající klavíristky Clary Wickové-Schumannové, zpracovala do podoby románového příběhu jejich pravnučka, která je známou autorkou a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  254
+
-
8,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 350
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Jana Suchánková
Skupina třídění: Španělská próza
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9433-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Pozoruhodný vztah a životní osudy dvou geniálních osobností 19. století, skladatele Roberta Schumanna a vynikající klavíristky Clary Wickové-Schumannové, zpracovala do podoby románového příběhu jejich pravnučka, která je známou autorkou a novinářkou.

Popis nakladatele

Příběh, který napsala pravnučka Kláry a Roberta Schumannových. Když se setkali poprvé, byla Klára Wiecková téměř dítě a Robert Schumann začínající osmnáctiletý hudebník, který se přišel učit k jejímu otci. V zběsilém víru koncertních turné se pak jejich společný jejich život řítí světovými pódii a sály, množstvím hotelů a cizích zemí a měst. Paříž, Moskva, Petrohrad, Vídeň, Praha... Večeří s carskou rodinou, kolem nich víří slavné osobnosti, hudební velikáni. Paganini, Mendelsohn, Schubert, Chopin, mladý skladatel jménem Bedřich Smetana... ale také nesmrtelní literáti – Goethe, Heine, George Sandová. A Johannes Brahms, věrný a něžný přítel až do konce. (hudba pro Kláru)

Předmětná hesla
Schumann, Robert, 1810-1856
Schumann, Clara, 1819-1896
Hudební skladateléNěmecko – 19. století
KlavíristkyNěmecko – 19. století
Hudební skladateléPartnerské a rodinné vztahy
KlavíristkyPartnerské a rodinné vztahy
Zařazeno v kategoriích
Elizabeth Subercaseauxová - další tituly autora:
Robert Schumann - Hudba pro Kláru Robert Schumann
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1Robert Schumann: HUDBA PRO KLÁRU

Elizabeth Subercaseauxová

Robert Schumann:

HUDBA PRO KLÁRU


3Robert Schumann: HUDBA PRO KLÁRU

Elizabeth Subercaseauxová

Robert Schumann:

HUDBA PRO KLÁRU

Přeložila

Jana Suchánková


4 Elizabeth Subercaseauxová

Copyright © 2014 Elizabeth Subercaseaux

Translation © Jana Suchánková, 2014

Czech edition © Metafora, 2015

All rights reserved

ISBN 978-80-7359-769-6 (PDF)


5Robert Schumann: HUDBA PRO KLÁRU

Mé drahé sestře

Ximeně Subercaseauxové-Sommerhoffové

Na památku naší maminky,

Gerdy Sommerhoffové-Ruerové


6 Elizabeth Subercaseauxová


7Robert Schumann: HUDBA PRO KLÁRU

PŘEDMLUVA

AUTORKY

Dětství jsem strávila v Chile, v zemi, o níž Robert a Klára

Schumannovi pravděpodobně nikdy neslyšeli. Ale my

jsme u nás doma jejich přítomnost pociťovali odjakživa.

Moje matka, Gerda Sommerhoffová, byla vnučkou Elise

Schumannové, dcery dvou hudebních umělců, Roberta

a Kláry. Matka si své předky nesla životem jako čestné

vyznamenání nejen proto, že její babička Elise byla dce

rou tak slavného páru, ale také proto, že se stala nejdů

ležitější osobou jejího dětství.

Když zemřel Elisin manžel, Louis Sommerhoff, od

stěhovala se Elise s jedním ze svých synů, Walterem,

a třemi vnučkami – mou matkou a jejími dvěma sestra

mi – do Holandska. Maminka strávila s babičkou celé

dětství a milovala ji nadevše.

Elise byla silná žena, stejně jako Klára Schumannová,

byla okouzlující, vynikající klavíristka, v hudbě byla přís

ná a disciplinovaná, ale jako babička něžná a chápající.

Maminka nám často vyprávěla o životě v domě v Ha

arlemu poblíž Kenauparku, o dobrodružstvích během

letních prázdnin, které trávívala ve vile Sommerhoff

v Domburgu, o procházkách s babičkou Elise, o tom,

jak byla babička neúprosná, jakmile měly děti hrát na

klavír, o úctě, již celá rodina cítila ke Kláře a Robertovi

Schumannovým, o geniálním Robertu Schumannovi,

jenž zemřel v ústavu pro choromyslné, a o neuvěřitelné


8 Elizabeth Subercaseauxová

síle Kláry Schumannové, která jej přežila o celých čtyři

cet let a sama musela vychovat sedm dětí, z nichž čtyři

zemřely dřív než ona.

V dětství mi připadalo úplně běžné, že je maminka

pravnučkou německých hudebních umělců a s kama

rádkami ve škole jsem o tom mluvívala jen zřídka. Ale

jak jsem dospívala a seznamovala se s jejich dílem, uvě

domovala jsem si, že to nebyli obyčejní a běžní prapra

rodiče, ale jedni z největších géniů německého roman

tismu.

Musel uběhnout nějaký čas, téměř celý můj život,

abych se cítila natolik zralá a klidná, že jsem mohla usku

tečnit jedno dávné přání – vyhledat veškeré dostupné

informace o rodině Schumannových, najít jejich životo

pisy, dopisy, deníky, skladby, navštívit domy, v nichž žili,

poslechnout si jejich díla a poznat jejich životy, abych

o nich mohla napsat román, do něhož jsem dnes vepsa

la poslední tečku.

Byla to úžasná cesta. Jsem jim tak blízko, až se mi ně

kdy zdá, že je vidím před sebou. Slyším je hovořit. Když

otevřu klavír, cítím vedle sebe Roberta a vidím Kláru,

jak ukazuje na klaviaturu a učí mě to, co ji učil její otec:

„Raz a dva a tři, počítej doby, nezastavuj se, hra na klavír

je rytmus, musí plynout jako řeka.“

Znám je, jako bychom žili ve stejné době, věřím, že se

mi podařilo napojit se na proud jejich myšlenek, a jsem

přesvědčena, že tam, kde teď jsou, cítí emoce prapra

vnučky ztracené v čase, která si dovolila narušit jejich

spánek.

Wallingford, Pensylvánie,

červen 2013


9Robert Schumann: HUDBA PRO KLÁRU

Robert Schumann

se narodil v saském Cvikově v pátek 8. června 1810.

Zemřel v Endenichu poblíž Bonnu

v úterý 29. července 1856.

Klára Wiecková

přišla na svět v Lipsku v pondělí 13. září 1819.

Smrt ji zastihla ve Frankfurtu nad Mohanem

ve středu 20. května 1896.


10 Elizabeth Subercaseauxová


11Robert Schumann: HUDBA PRO KLÁRU

VÁŠEŇ


12 Elizabeth Subercaseauxová


13Robert Schumann: HUDBA PRO KLÁRU

KLÁRA

Julie nesla v náručí malého Emila; Ferdinand a Felix

drželi vědro s vodou. Byli jsme v domku v Lichtentale

ru. Hrála jsem Träumerei a děti mě zdálky pozorovaly...

chudinky děti. „Pojďte sem!“ volala jsem na ně. „Pojď

te si to poslechnout!“ Pak jsem se otočila a uvědomila

si, že jsou to jenom představy, za mnou nebylo nic než

prázdná bílá zeď. Právě v takových chvílích jsem se snaži

la pevně zachytit hudby, jediného záchranného kruhu,

který jsem znala. Prsty mě neposlouchaly, nemohla jsem

dýchat, chyběly mi síly. Byl to sen plný úzkosti a bezútěš

nosti, stejně jako všechny moje sny, které se mi o nich

zdají. Čtyři z mých dětí zemřely a chudák Ludwig je za

živa pohřbený v ústavu pro choromyslné. Už mi nezbylo

nic než pláč. Žena zestárne, když pochová svoje děti.

Neuralgie mi vzala veškerou energii, vůbec si nedoká

žu představit, co by ze mě zbylo, kdybych nemohla hrát.

To už by bylo lepší zemřít. Nejsou to veselé myšlenky,

ale v těchto dnech se necítím zrovna šťastná.

Dnes jsem to pověděla Eugenii.

„Nesmíš na to pohlížet takhle, mami. Vypadáš sklíče

ně... tyhle věci se prostě dějí.“

„To ten dopis od pana Brahmse, je to tak?“ zeptala se

ode dveří Marie.

„Co má být s Johannesovým dopisem?“

„Kvůli němu jsi tak utrápená,“ dodala Marie.


14 Elizabeth Subercaseauxová

„Připravím ti šálek čokolády,“ nabídla Eugenie a spěš

ně se zvedla. Když odcházela z místnosti, poznamenala

ještě: „Pan Brahms umí být pěkně nepříjemný.“

Marie má pravdu. Johannesova slova ve mně zanecha

la trpkou pachuť. Přestože stárne, dosud se nenaučil jed

nat vlídně. Odmítá pochopit důvod mé podrážděnosti.

Při čtení časopisu Signal jsem zjistila, že se Wüllner chys

tá vydat originální verzi Robertovy Čtvrté symfonie, kterou

získal od Johannese. Jak mi tohle mohl vůbec udělat?

Jakým právem dává Robertovu symfonii Wüllnerovi bez

mého souhlasu? A ještě ke všemu zrovna Wüllnerovi!

Jednomu z hudebníků, ke kterému nemám téměř žád

ný vztah. Johannes tvrdí, že jsem to autorizovala, ale to

není pravda. Možná jsem jen tak mimochodem proho

dila, že by se mohla publikovat původní verze symfonie,

ale v životě jsem k tomu nedala souhlas. A teď vidím, že

už je všechno zařízené. Co si myslí, že udělám? Že tuhle

drzost jen tak přehlédnu? Stěžuje si, jak je můj dopis

„krutý“. Prohlašuje, že můj problém je, že se zdráhám

připojit jeho jméno vedle Robertova. Nemůžu uvěřit, že

by si Johannes mohl myslet, že nechci vidět jeho jméno

vytištěné u jména mého muže! Komu se snaží něco tak

absurdního namluvit? Ne, můj dopis nebyl přívětivý. Sa

mozřejmě že jsem v něm dala najevo svůj hněv, napsala

jsem, že celá záležitost pro mě není ničím jiným než dal

ší nepříjemnou zkušeností, a on mi na to odpověděl: Po

čtyřiceti letech věrné služby (nebo jak chceš nazývat náš vztah)

se mě velmi dotýká, když slyším, že nejsem nic jiného než další

nepříjemná zkušenost.

Přečetla jsem jeho dopis Marii.

„To není nic nového,“ pokrčila rameny, „promiň,

že ti to povídám na rovinu, mami, ale víš, mezi tebou

a panem Brahmsem panuje stará zášť a nikdy jste si to

nedokázali vyříkat. Ta záležitost s otcovou symfonií je

jen záminka. V posledních letech jsem si všimla, jak

se navzájem čím dál víc odcizujete. Vždyť ho znáš, ma


15Robert Schumann: HUDBA PRO KLÁRU

mi! Víš přece, jak dokáže být neohrabaný, když se má

vyjádřit.“

Jisté je, že Johannes má zvláštní dar skrývat dobrosr

dečnost. Už mě to unavuje. Unavuje mě jeho hrubost

a už mě nebaví jeho neobratné vtipy. Stojí mě příliš

mnoho sil chápat jeho chladnou ironii, jeho nedostatek

citu... Vím, že v hloubi duše takový není, ale i tak mě to

rmoutí.

Ano, už tolikrát předtím jsem se cítila svým drahým

přítelem odstrkovaná. A žárlila jsem na všechny ty sleč

ny, do nichž se zamilovával. Dokonce i na své kamarád

ky. Musím přiznat, že jsem někdy žárlila i na Elisabeth

von Herzogenberg a že se za to sama před sebou stydím.

Jak jsem vůbec mohla žárlit na Liesl? Na tak fascinující

bytost, talentovanou, krásnou. Vždycky mi připomínala

mou Julii. Také měla zelené oči se zlatými skvrnkami,

ale Lieseliny oči hleděly na svět s triumfálním výrazem,

zatímco má Julie se dívala, jako by se bála, že každou

chvíli přijde nějaká bouře. Byla vynikající klavíristkou,

schopnou napsat zpaměti celou větu Johannesovy sym

fonie, přestože ji slyšela pouze jedinkrát. Zbožňovala jej.

Marie má pravdu. V posledních letech se jeden dru

hému vzdalujeme. Ale neřekla jsem nic. Posadila jsem

se ke klavíru a zahrála Robertovu Romanci F dur. Tohle

je jedna z jeho skladeb, která mě k němu nejvíce přibli

žuje. K jeho bolesti. Tehdy se nacházel na dně propasti,

a přesto byl schopen proměnit smutek v tento nádherný

souzvuk tónů. Je nostalgická a zároveň krásná.

Včera mi bylo sedmdesát pět let. Mám strach ze smrti.

Ještě nechci umřít. Ať mi dá nebe ještě pár let, vnoučata

mě zatím potřebují. Když jsem se rozhodla přivést domů

jedno ze šesti Ferdinandových dětí, všichni tvrdili, že sta

rat se o chlapečka bude pro člověka v mém věku příliš

náročné. Malý Ferdinand je u nás spokojený a pro Marii

a Eugenii je jako vlastní syn. A co by bylo s Marií a Eu

genií, kdybych je opustila? Když mě Eugenie slyší takhle


16 Elizabeth Subercaseauxová

mluvit, sarkasticky se usmívá. „Dovol, abych se zasmála

tvým obavám, mami, jsme padesátileté dámy a ty se bojíš

nás opustit.“ Dnes odpoledne jsem si poprvé uvědomila,

že jsem stará. Nikdy jsem se necítila stará. Možná je to

tím, že už nemůžu hrát tak jako dřív, že už nemám ener

gii, neposlouchají mě ruce, doléhá na mě věk a nevydr

žím u klavíru sedět dvě hodiny. Před časem jsem přestala

hrát na veřejnosti, hraji už pouze pro přátele a pro sebe.

Snažím se přehrávat si každý den Mendelssohna, Beetho

vena a Schuberta, ale myšlenka, že by mé zestárlé tělo

mohlo zvítězit nad vůlí, mi nahání strach.

Tak, stěžování už bylo dost! Štěstí je, když můžeš spl

nit svou povinnost. To jsem vždycky odpovídala Eugenii,

když mi psávala ty strašné dopisy z internátu, v nichž mi

sdělovala, že by byla raději mrtvá. Měla bych se tou ra

dou řídit také. Roky na Myliusstrasse byly šťastnými roky.

Nikdy jsme nelitovali, že jsme se odstěhovali z Berlína.

Pravda je, že jsem nikdy předtím o Frankfurtu neuva

žovala jako o místě, kde bychom mohli žít, ale nelituju,

že jsem přijala místo na konzervatoři, které mi Joachim

Raff nabídl. Raff nebyl můj šálek čaje, byl jedním z pilí

řů klanu Lisztových ve Výmaru, což se mi ani v nejmen

ším nelíbilo, ale jeho nabídka stála za to, tak jsem své

pocity nechala plavat. Když mě najímal, stanovila jsem si

podmínky: hodina a půl vyučování denně, čtyři měsíce

prázdnin, právo v zimě cestovat, povolení vyučovat doma

a dva tisíce tolarů platu. Raff nerad zaměstnával ženy.

„S výjimkou paní Schumannové nejsou a ani nebudou na

konzervatoři žádné ženy,“ říkával. „Co se týče paní Schu

mannové, tu považuji za muže.“ Takže jsem byla jedinou

ženou, která vyučovala na konzervatoři. Možná proto mi

říkali Frau doktor Schumannová. Už je tomu sedmnáct let,

bože, jak ten čas letí. Výuka fungovala dobře od samé

ho začátku. Téměř všichni studenti byli mladí, vzdělaní

a chtěli se učit. Marie a Eugenie se staly mými asistentka

mi, moc mi pomáhaly.


17Robert Schumann: HUDBA PRO KLÁRU

Zdejší život je veselejší, snadnější, město prosperuje,

není tu tolik chudiny, nikde kolem není vidět žebráky

a obyvatelé Frankfurtu jsou na to náležitě hrdí. Lidé žijí

jednoduše a s jistou elegancí, není tu nic z vulgárnosti

Berlína. Město není nijak velké, přesto však disponuje

vynikajícím orchestrem, prosperujícím divadlem pod

vedením Otta Davrienta, má překrásné okolí a do lesa

je to půl hodiny vlakem... Když jsme se sem přestěho

vali, k radosti přispělo i to, že Elise a její manžel, Louis

Sommerhoff, přijeli z New Yorku a usadili se jen blok od

našeho domu, takže se navštěvujeme prakticky denně.

Vedle v ulici bydlí Julius Stockhausen a naše přítelky

ně Marie Bernaová žije v Büdesheimu, což je od města

kousek. Další důvod k veselí. Návštěvy neberou konce.

Z Vídně sem za námi pravidelně přijíždí Johannes,

z Mnichova Levi, z Lipska Herzogenbergovi a samozřej

mě má stará celoživotní přítelkyně Emilie Listová, kte

rá žije v Mnichově. Samotou jsem nikdy netrpěla. Zato

smrt nás navštěvovala až přespříliš často.

Zničehonic jsem pocítila potřebu být nablízku své mat

ce. Pročítala jsem její dopisy a přepadl mě hluboký smu

tek. Život daleko od matky k naší rodině patřil. Nejprve

jsem žila já daleko od té své a později moje děti ode mě.

Téměř všechny vzpomínky na matku z období, kdy

jsem byla ještě dítě, jsou mlhavé. Vybavuji si jen její hlas.

Maminka byla zpěvačkou a klavíristkou a měla nád

herný hlas. Tehdy jsem nechápala, proč otce opustila.

Později jsem to pochopila beze zbytku. Otec prodával

piana a byl profesorem hudby. Hodně cestoval, a když

byl doma, býval buď zavřený u sebe v pokoji, kde vyučo

val, nebo se intenzivně věnoval společenskému životu.

Neustále hledal nové kontakty. Obchody a studenti jej

zaměstnávali natolik, že matka trávila většinu času o sa

motě. A on nebyl zrovna manžel, který by dokázal její

prázdnotu vyplnit něhou a být k ní milý. Ty řídké chví

le, kdy bývali spolu, se omezovaly na otcovy požadavky




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.