načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hry ve sportovní přípravě dětí – Tomáš Perič

Hry ve sportovní přípravě dětí

Elektronická kniha: Hry ve sportovní přípravě dětí
Autor: Tomáš Perič

Příručka se zabývá jednotlivými typy pohybových her, které se osvědčily ve sportovní výchově mladších a starších dětí. Využívá přitom dětské přirozenosti, soutěživosti, touhy po dobrodružství a fantazii. Na stručný teoretický výklad ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  90
+
-
3
boky za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2004
Počet stran: 98
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Sport. Hry. Tělesná cvičení
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2004
ISBN: 80-247-0908-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příručka se zabývá jednotlivými typy pohybových her, které se osvědčily ve sportovní výchově mladších a starších dětí. Využívá přitom dětské přirozenosti, soutěživosti, touhy po dobrodružství a fantazii. Na stručný teoretický výklad navazuje praktický popis jednoduchých her, zaměřených na rozvoj koordinace, rychlosti, síly či vytrvalosti. Pod vedením trenéra nebo rodiče přispívají tyto pohybové aktivity k lepšímu motorickému i mentálnímu vývoji dětí i jako základ specializované sportovní přípravy. Využití pohybových her ve sportovní výchově dětí. Knížka je určená učitelům, trenérům i rodičům.

Popis nakladatele

Kniha populárně odbornou formou seznamuje čtenáře se zásadami a požadavky na využití her v tréninku dětí vhodných pro všechna sportovních odvětvích. Je rozdělena do dvou relativně samostatných celků a její těžiště je ve druhé části, kde jsou dokumentovány příklady cvičení a tréninkových jednotek. Navazuje na publikaci Sportovní příprava dětí.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Tomáš Perič - další tituly autora:
Identifikace sportovních talentů Identifikace sportovních talentů
Sportovní příprava dětí 2 -- Zásobník cvičení Sportovní příprava dětí 2
Sportovní příprava dětí -- Nové, aktualizované vydání Sportovní příprava dětí
 (e-book)
Sportovní příprava dětí 2 -- Zásobník cvičení Sportovní příprava dětí 2
Jak nalézt a rozvíjet sportovní talent -- Průvodce sportováním dětí pro rodiče i trenéry Jak nalézt a rozvíjet sportovní talent
 (e-book)
Jak nalézt a rozvíjet sportovní talent -- Průvodce sportováním dětí pro rodiče i trenéry Jak nalézt a rozvíjet sportovní talent
 
K elektronické knize "Hry ve sportovní přípravě dětí" doporučujeme také:
Sportovní příprava dětí 2 -- Zásobník cvičení Sportovní příprava dětí 2
 (e-book)
ADHD - 100 tipů pro rodiče a učitele ADHD - 100 tipů pro rodiče a učitele
 (e-book)
Atletická příprava -- děti a dorost Atletická příprava
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tomáš Perič

Hry ve sportovní přípravě dětí

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

obchod@gradapublishing.cz, www.grada.cz

tel. +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400

jako svou 1995. publikaci

© Grada Publishing, a.s., 2004

Odpovědná redaktorka Magdaléna Jimelová

Grafická úprava Jiří Pros

Ilustrace Martin Košťál

Sazba Lenka Neumannová

Návrh a grafická úprava obálky Antonín Plicka

Fotografie na obálce Tomáš Perič

Počet stran 100

První vydání, Praha 2004

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s.

Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod

ISBN 80-247-0908-2


5

Obsah Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Hry a děti, děti a hry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8

Herní princip . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Král vybírá své vojsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10

Každé dítě musí být alespoň pět minut králem . . . . . . . . . . . . 12

Každý musí mít možnost hrát . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

Malé děti potřebují malý prostor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Hry a jejich organizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

Jednotlivé typy her . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Hry zaměřené na rozvoj koordinace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

Hry bez míče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

Štafetové soutěže s překážkami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26

Hry s míčem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Hry zaměřené na rozvoj rychlosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36

Hry závodivé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36

Hry štafetové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40

Hry skokanské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43

Honičky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

Hry s míčem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Hry zaměřené na rozvoj síly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52

Hry ve dvojicích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52

Hry ve skupinách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58

Hry bojové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 Hry zaměřené na rozvoj vytrvalosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65

Hry na hřišti nebo v tělocvičně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65

Hry v terénu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 Sezonní hry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76

Hry ve vodě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76

Hry na sněhu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80

Hry na ledě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84


Kooperativní hry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 Abecední seznamy her . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93

Rozvoj koordinace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93

Rozvoj rychlosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94

Rozvoj síly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95

Rozvoj vytrvalosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96

Sezonní hry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96

Kooperativní hry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98

6


7

Úvod

Homo ludus – člověk hrající si. Nejedná se o žádný nový objev z prehis

torie člověka, ale o pohled na současné lidi. Hry patří k člověku neroz

lučně již desetitisíce let. Mají mnoho podob, ale asi nejvíce si je vybavu

jeme v souvislosti s dětmi. Hry prostě k dětem patří. Ve hrách děti mohou

prožít to, po čem touží, co se jim líbí a co si vysní. Ale prostřednictvím her

se mohou i učit a rozvíjet se. A jednu z těchto možností poskytuje i sport.

Hry se proto stávají důležitou součástí sportovní přípravy dětí, protože se

jejich pomocí děti mohou učit techniku pohybu, mohou si dále rozvíjet

schopnosti a dovednosti a nacvičovat řešení soutěžních situací. A to vše

nenásilnou formou, která odpovídá jejich věku a mentalitě.

Knížka, kterou berete do rukou, navazuje na publikaci Sportovní příprava

dětí vydanou nakladatelstvím Grada. Přirozeně ji doplňuje, ale zároveň je

samostatná, nevyžaduje tedy od čtenáře znalost problémů, které jsou

probírány v předchozí knize. Je určená všem, kteří pracují s dětmi, tedy

nejen trenérům a cvičitelům, jistě najde své místo v knihovničce vedou

cích kroužků skautů, učitelů tělesné výchovy, vychovatelů ve školních

družinách apod. Tedy všech těch, kteří si chtějí s dětmi hrát.


Hry a děti, děti a hry

Hrát si je přirozeností dětí. Podstatou jejich her je seznamování se s okol

ním světem, učení se mnoha novým činnostem, zjišťování toho, co vlast

ně dovedou, ale i nedovedou. Ve hře děti prožívají dobrodružství, napětí

a radost. Ve vlastní fantazii mohou letět ke hvězdám, plavit se na roz

bouřeném moři nebo objevovat neprobádanou zemi. Hra vždy přináší

onen slastný pocit nejistoty, jak bude pokračovat, může být dále rozví

jena a dotvářena v průběhu vlastního hraní. A právě to jsou hlavní atri

buty, které z hraní tvoří jednu z nejdůležitějších činností nejen dětí, ale

vlastně všech lidí.

Hra provází člověka opravdu celý život. Již jako nejmenší človíček si

hraje s dřevěnými a gumovými zvířátky, potom s kostičkami, stavebni

cemi a dalšími hračkami. Hry slouží k osvojování mnoha dovedností, ať

již pohybových, nebo sociálních, které se později uplatňují ve vážnější

podobě hledání profesionálního uplatnění, životního partnera či náplni

volného času. V seniorském věku hry umožňují velmi důležitý sociální

kontakt s ostatními lidmi a pomáhají překonávat samotu či určitá zdra

votní omezení. Hraní si však spojujeme nejvíce s dětským věkem.

Nedílnou součástí všech her dětí jsou různé formy pohybových her. Kdo

doběhne rychleji, kdo vyleze výše, kdo skočí dál apod. Potřeba hrát si je

velmi silná a čím jsou děti mladší, tím je silnější. Jistý rozdíl tu však přece

jen je. Zatímco děti, které jsou opravdu malé (ve sportu se jedná o děti

ve věku 5–9 let), si chtějí hrát, starší děti již chtějí hrát. Na první pohled

tu není rozdíl – ale bystrý čtenář si jistě všiml – hrát si a hrát. Rozdíl v ter

mínu je jen minimální, ale ve významu již význačnější. Malé děti si hrají

– jejich hry jsou většinou nesoutěžního charakteru, bez pevnějších pravi

del, ta jsou vytvářena až v průběhu vlastní akce a děti nepotřebují srov

nání vítěz – poražený. Podstatou je vlastní hraní si – tvůrčím způsobem

rozvinout určitý motiv.

U starších dětí přechází potřeba hrát si do potřeby hry – ta má většinou

jasně vymezená pravidla, je zde určitý pevný průběh a hra končí vítěz

stvím či prohrou. Cílem není vlastní hraní si, ale určitý výkon (v našem pří

padě většinou pohybový), který ukazuje na schopnosti, dovednosti

a psychické vlastnosti jedince či skupiny. Hra může u dětí někdy přerůst

v něco, co dnes nazýváme sportem. Dochází k významné modifikaci

hry, a to tak, že vlastní prožitek bývá sekundární a primárním cílem se

stává dosažený či předvedený výkon.

8

55--99

99++


Podstata sportovní přípravy v dětském věku by však měla vždy vycházet

z první oblasti – z toho, že děti si chtějí hrát. Jen tak, pro radost, pro pocit

ze hry. A vítězství, prohra či výkon jsou vlastně nepodstatné. To jsou kate

gorie dospělých.

Herní princip

Jedním ze zásadních východisek sportovní přípravy dětí je tzv. herní

princip. Jedná se vlastně o „filozofii trenéra“, která říká, že téměř vše ve

sportovní přípravě může být řešeno formou her. A proč vlastně formou

her? Na tuto otázku není možné odpovědět jednou větou. Vychází totiž

z mnoha biologických, psychologických, pedagogických a jiných záko

nitostí vývoje dětí. Velmi stručně bychom mohli říci, že děti potřebují ke

svému vývoji mnoho různých podnětů, které si mohou samy „osahávat“,

zkoušet, prozkoumávat a řešit. Přitom však není vhodný psychický tlak

typu „musíš, nesmíš“ apod., při kterém děti velmi rychle ztrácejí zájem

a motivaci. Nejlepší cestu k zájmu vytváří zvědavost, touha něco si zku

sit, určitá výzva, zda to či ono dokážu. Tím jsou vytvořeny základy pro

zaujetí danou činností.

Staré pedagogické moudro říká: „Prvním a předposledním úkolem peda

goga (a tedy i trenéra) je vyvolat zájem.“ Jeho podstata spočívá v tom,

že trenér může být ten největší odborník v daném sportu, ale pokud se

mu děti nepodaří zaujmout, jen velmi obtížně dosáhne úspěchu. Druhé

pedagogické moudro tvrdí: „Trénink není pracovní tábor.“ Děti by měly

chodit na trénink rády, nikoliv jenom proto, že rodiče chtějí. Měly by vní

mat atmosféru radosti a pohody na tréninku, která vytváří přátelské

vztahy mezi dětmi i ve vztahu k trenérům. Měly by se těšit na to, co

nového se naučí a jakou zábavu zase zažijí.

Obě výše uvedená moudra je možné v praxi realizovat prostřednictvím

her, které umožňují dětem spontánní rozhodování na základě emocionál

ního prožitku. Trenér by také neměl dopustit, aby výkon ve hře byl důle

žitější než „hraní si“, alespoň u menších dětí. Hra vytváří předpoklady pro

tvůrčí řešení situací a trenér by měl vždy podporovat toto „hračičkovství“,

protože jen při něm se děti mohou rozvíjet. Zásadní chybou by bylo děti

omezovat v jejich spontaneitě a trvat na rigidním řešení situací. To je

snad více kontraproduktivní, než kdyby děti vůbec nehrály. Děti se musí

učit, jak být úspěšnými a sebevědomými a právě hry jsou nejlepší ško

lou, kde se tyto znalosti a dovednosti dají získat.

Mnoho trenérů však může namítnout: „Ale pokud si děti budou jen hrát,

nic se nenaučí.“ Ano, v dlouhodobé sportovní přípravě má vedle her své

9


místo i „seriózní“ tréninková činnost, na ní je však dost času v pozdějším

věku. A její množství je potřeba přidávat spíše po kapkách. Dřiny si děti

užijí ještě dost a není nutné ani žádoucí, aby jim trénink „bral dětství“.

Trenér by si měl vždy uvědomovat, že dítě dojde na vrchol jenom tehdy,

když v něm vzbudí veliký zájem a svým odhodláním překoná i zákonitě

přicházející neúspěchy. Zájem ale málokdy vzbudí dril a monotónní

dřina. Spíše naopak. A proto by měl podíl her v tréninku klesat s přibý

vajícím věkem pomalu (viz obrázek).

Král vybírá své vojsko

Trenér často bezděky řeší množství situací, které mohou ovlivnit děti

v negativním slova smyslu. A to i při hrách. Nejde jen o dodržování zása

dy fair play – ta musí být automatickou součástí celého tréninkového pro

cesu – ale s prvními problémy se můžeme setkat již na samém počátku

her. Řeč bude o tvorbě družstev.

Podstatou her ve sportovní přípravě dětí je v největší míře soupeření

družstev, skupinek (dvojice, trojice) nebo jednotlivců mezi sebou. U jed

notlivců je to relativně jednoduché – každý hraje sám za sebe, ale u sku

pinek či družstev je to složitější. Vysvětleme si celou podstatu na příkladu

10


jedné z nejběžnějších variant dělení do družstev – na kapitány. Situace je na první pohled jednoduchá – mezi dětmi se vybere několik kapitánů a ti si v určitém pořadí vybírají hráče do svého družstva. Celý proces je prostý a vypadá bezproblémově. Opak je však pravdou. Jednoduché to sice je, ale nikoliv pro většinu dětí. Dochází totiž následující situaci: kapitáni si vždy vybírají jako první ty děti, které v dané hře vynikají, nebo jsou jejich kamarády. Tím se postupně všichni šikovní a oblíbení zařadí a nyní už zbývají jen ti méně šikovní, o které se svádí vcelku nepříjemné (pro ony nevybrané) licitace. „Vyber Frantu,“ radí kapitánovi první spoluhráč. „Ne, Frantu neber, ten je hrozný, vezmi Karla, ten není tak strašný,“ radí druhý atd. Takže nevybrané děti se mohou ocitnout v pozici nechtěných, o které vlastně nikdo nestojí a kteří jsou zbyteční. A to rozhodně není dobrý vklad pro jejich pohled na svět. Proto by trenér neměl tento „ostrakizmus“ nikdy připustit. Pokud trenér rozděluje děti do družstev prostřednictvím kapitánů, je vhodné nechat proběhnout pouze několik kol, která „vytěží“ elitní hráče. Zbytek nevybraných dětí (v praxi se většinou jedná o více než třetinu celkového počtu) rozdělí do družstev trenér sám, a to tak, že čistě náhodně určí, kam se děti zapojí. Varianta dělení do družstev podle volby kapitánů však patří mezi nejhorší, pokud je to jen trochu možné, raději zvolíme jinou. K jednoduchým variantám dělení dětí do družstev patří:

světlí proti tmavým – děti jsou oblečeny do triček či mikin a druž

stva volíme podle převažující barvy oblečení,

první proti druhým – děti jsou rozpočítané (ať již samy, nebo trené

rem) na prvé a druhé (nebo do tolika skupin, kolik je potřeba),

velcí proti malým – děti jsou rozděleny podle výšky (pozor – nevhod

né u her s fyzickým kontaktem, jako je zápasení, souboje apod.),

krajní proti středním – obdoba předchozího rozdělení – děti rozdě

líme podle výšky na čtyři skupiny: vysocí, nadprůměrní, podprůměrní

a malí; pak hrají vysocí a malí proti nadprůměrným a podprůměrným,

na „svalovce a hezouny“ – nejedná se o rozdělení v pravém slova

smyslu – v každé skupině je jeden z trenérů a děti se samy rozhodují,

ke komu se přidají – jestli ke „svalovcům“ (trenér A), nebo k „hezou

nům“ (trenér B). Existují i další možnosti rozdělování dětí do družstev, jako je losování, „střihání“ apod., které však nejsou v tréninkové praxi až tak časté. Důležitým momentem při rozdělování do skupin je také rychlost. Přednost by mělo mít takové dělení, které je co nejrychlejší. Není nic horšího, než když se děti 10 minut dohadují, kdo s kým bude hrát.

11

Hry a děti, děti a hry


Při dělení se také může díky náhodě stát to, že jedno družstvo bude výrazně silnější než druhé. Potom má trenér v podstatě tři základní možnosti, jak tuto situaci řešit:

1. Nechat tento stav – není příliš vhodné, protože při velké převaze

jednoho družstva začnou obě strany ztrácet motivaci a chuť do hry;

slabší z důvodu frustrace a silnější z nudy.

2. Vyměnit několik dětí z družstev – vhodná varianta při současném

vysvětlení těm, kterých se výměna týká; např.: „Běž pomoci druhým,

oni potřebují takového šikovného hráče, jako jsi ty.“ apod. 3. Zapojení dospělých do slabšího družstva – pozor však na vychý

lení poměru sil na druhou stranu; cílem je vyrovnaná hra a nikoliv

ukázka toho, jak dospělý rozhodne hru dětí. Družstva dětí se vždy snažíme nazývat pozitivně a motivujícím jménem – draci, hvězdy, tygři, borci apod. Vyvarujeme se negativních či dokonce hanlivých jmen – slaboši, nazdárkové, smraďoši či jiné. Podstatou her je radost a prožitek a nikoliv frustrace a ponížení. Každé dítě musí být alespoň pět minut králem V současné době děti tráví daleko více času u počítačů a televize než na hřišti. O negativních důsledcích tohoto trendu snad není třeba ani hovořit, je všeobecně znám. Jinou otázkou je to, jak jej můžeme zvrátit. Jednou z možností je nechat děti vyniknout. Proto se důležitým úkolem trenéra stává motivace dětí pro sport. Každý člověk je rád úspěšný. Touha některých lidí prosadit se a stát se známými je tak velká, že jsou ochotni pro pomíjivou chvíli slávy udělat doslova cokoliv. U dětí je to obdobné jako u dospělých – moc rády slyší, jak jsou šikovné, jakou má trenér radost, že jim cvik jde apod. Pro pochvalu jsou ochotny udělat moc a proto je pozitivní motivace u dětí silným hnacím faktorem. Problém ale může nastat v případě, kdy trenér nevidí onu věc, která si zaslouží pochvalu, nebo ještě hůře, pokud ji vidět nechce. Zde pomůže následující rada – dbáme na to, aby každé dítě bylo v tréninku alespoň pět minut králem! Co to znamená v praxi? U dětí, které jsou šikovné, není problém najít pozitivní momenty. Ty přicházejí samy už třeba jenom tím, že dítě vyhraje závod, nejlépe splní určitý úkol apod. Ale co s těmi, které nepatří mezi „hvězdy“? Trenér by měl cíleně vytvářet situace, kdy

12


mohou být tyto děti úspěšné a neměl by se bát je přede všemi pochvá

lit a vyzdvihnout jejich zdařilý pokus. Mohou být např. pomocníky trenéra

při předvádění cviků, kapitány, okolo kterých se staví družstva, trenér je

může i jen jednoduše pochválit za cvik, který se jim povedl.

Samozřejmě, že důležitá je i důvěra v děti. Trenér by nikdy neměl při

pustit pochyby o dětech, a to jak ze strany ostatních členů družstva, tak

především svojí. Vždy by si měl uvědomovat, že stojí před malými člo

víčky, kteří mají celý život před sebou a kteří se, na rozdíl od některých

vrcholových sportovců, skutečně snaží zvládnout danou hru či jinou čin

nost co možná nejlépe. A že chtějí často tak moc, až jim to svazuje ruce

i nohy. I když neuspějí, měl by je trenér pochválit a povzbudit už jen

z toho důvodu, aby příště neměly ještě větší trému. A nikdy by se neměl

snížit k ponižování či nadávkám. Tím jen ukazuje, že je sám ještě nevy

zrálým člověkem.

Každý musí mít možnost hrát

Jedním z důležitých východisek her je zapojení (participace) dětí ve hře.

Jednoduše řečeno, pokud má být hra úspěšná, každý její člen si při ní

musí hrát. A čím je větší toto zapojení, tím lépe. Ve sportovní přípravě se

často setkáváme s několika chybami, kterých se trenéři dopouštějí vzhle

dem k dětem a jejich účasti ve hrách.

Jedním ze základních nedostatků je malý počet herních prostředků.

Tímto termínem chápeme určité předměty, které jsou nezbytné pro

vlastní realizaci hry. Chceme-li např. hrát fotbal (o tom ale v pozdějším

textu nebude řeč), potřebujeme míč. Ale představme si, jak by vypadala

13

Hry a děti, děti a hry


hra za normální situace – hrají proti sobě dvě družstva dětí po 11 členech a s míčem pracují jen nejlepší hráči. Celou hru tedy ovládá pouze např. 6–8 dětí a dalších 14–16 je v pozici přihlížejících a zahraje si jen minimálně. To samozřejmě vede velmi rychle k tomu, že děti o hru ztratí zájem a nebaví je. Trenéři se pak často rozčilují na svoje svěřence, že se nezapojují, že stojí okolo nebo že si najdou jinou náhradní činnost. A neuvědomují si, že dětem v této situaci nic jiného nezbývá. Komu by se chtělo dívat na to, jak si ostatní hrají a on jen běhá okolo a zapojí se např. jednou za 5 minut? A tak trenér přenáší vlastní nevhodnou organizaci na děti a vyčítá jim, že se jí nechtějí přizpůsobit. Celý problém má relativně jednoduché řešení – mít dostatečný počet herních prostředků. Ten můžeme zajistit dvěma způsoby: 1. Snížit počet dětí v aktuální hře – toto řešení spočívá ve vytvoření

menších skupin, ve kterých děti hrají např. jen tři proti třem. 2. Zvýšit počet herních prostředků – hra se hraje např. s větším

počtem míčů apod., děti pak mohou hrát v družstvech po 11 hráčích,

ale ve hře jsou 2–3 míče. Celkový počet herních prostředků je samozřejmě ovlivněn jak věkem, tak dovednostmi dětí. U menších dětí s minimálními dovednostmi zařazujeme více herních prostředků (např. ve věku 6–8 let jeden míč na 4–6 dětí), později tento počet můžeme snižovat. Trenér by měl vždy sledovat, jak často se děti zapojují do hry a kolik herního času si opravdu hrají. Druhým důležitým momentem při hrách je problematika vypadávání dětí z her. Může se jednat např. o hru „na babu“, kde každé chycené dítě odchází mimo hru. Tato varianta je velmi nešťastná a trenér by se měl hrám s vypadáváním pokud možno vyhýbat. Dochází totiž k tomu, že děti, které vypadnou hned na začátku hry, musí pouze sledovat ostatní, jak si hrají. Přitom by si chtěly hrát také. Trenér má opět dvě varianty řešení: 1. Umožnit návrat dětí do hry – děti, které vypadnou, se např. po spl

nění určitého úkolu (dva kotouly, tři hody na basketbalový koš, výmyk

na hrazdě apod.) do hry vracejí. 2. Náhradní program pro děti, které vypadly – jedná se o náhradní

činnost, které se děti věnují poté, co byly vyřazeny ze hry; může jí být

např. jiná hra (často se stává, že náhradní hra zaujme děti více, než

hra původní).

14


Samozřejmě existují i další varianty, např. nevypadávat a hrát na trestné

body. Nikdy by se však nemělo stát, že děti sedí i několik desítek minut

v rohu tělocvičny nebo hřiště a sledují svoje kamarády, jak si hrají bez

toho, aby se mohly zapojit.

Malé děti potřebují malý

prostor

Hry ve sportovní přípravě dětí plní vždy jeden základní úkol – slouží k roz

voji schopností a dovedností. Tento úkol však může trenér plnit pouze

tehdy, když hra vytváří takové podmínky, které stimulaci umožňují. To

však není běžné. Existuje mnoho studií (našich i zahraničních), které

poukazují na to, že efektivita her je nízká. Znamená to tedy, že hry nebu

deme zařazovat? Nikoliv! Ukazuje to pouze na to, že je neumíme vhodně

organizovat!

Představme si modelovou situaci z kopané. Na velkém hřišti hrají dvě

družstva po 10 hráčích v poli. Dětem je kolem 6–7 let a jejich dovednosti

jsou malé. Délka utkání je 2× 30 minut, pokud by každé dítě mělo míč

v držení rovnoměrnou dobu, celkový čas by byl 3 minuty. Odeberme

však dobu, při které není míč ve hře – např. 40 % času a jsme již na

délce 1,2 minuty. A od tohoto času odečtěme ještě další dobu, kdy je míč

ve hře, ale nemá ho nikdo z hráčů v držení – např. 20 %. A dostáváme

se k přibližně k 55 sekundám. A to za hodinu hry! A to ještě za předpokladu,

15

Hry a děti, děti a hry

+


že všechny děti hrají rovnoměrně, což je v praxi nereálné. Proto může

me s poměrně minimální chybou říci, že herně lepší děti mají míč

v držení maximálně několik minut a horší pouze několik sekund. Což

opravdu není mnoho. Jak z tohoto začarovaného kruhu ven? Je třeba

hrát na malém prostoru, který odpovídá „rozměrům“ a výkonnostní

úrovni dětí.

Hra na malém prostoru přináší několik pozitiv – děti jsou v častějším kon

taktu jak mezi sebou, tak s případným herním předmětem. Na hřišti je

všude blízko, a tak nedochází ke zbytečným prostojům a neproduktivním

časovým prodlevám.

Výhodou malého herního prostoru je to, že se dá vytvořit v podstatě kde

koliv. Za „tradiční situace“ se hraje v tělocvičně jedna hra, zatímco s vyu

žitím malého prostoru rozdělíme stejnou tělocvičnu na tři malá alternativní

hřiště, na kterých mohou současně probíhat tři různé hry tří skupin.

Pokud budeme v tréninkové jednotce zařazovat různé hry, je vhodné,

aby se střídaly hry se zaměřením na různé pohybové dovednosti. V jed

né skupině je možné zařadit hry s házením míče (zaměřené na ruce),

v druhé běžecké hry (zaměřené na nohy) a ve třetí skupině hry koordi

nační (zaměřené na celé tělo).

Malé hřiště ale může být využito i netradičně. Dosti neobvyklým, ale

velmi zajímavým způsobem je křížení hřišť. Jedna skupina hraje např. na

délku hřiště basketbal, druhá na jedné polovině na šířku kopanou a třetí

na druhé polovině na šířku florbal. Děti se tím učí hledat svoje spolu

hráče, reagovat na pohyb nejen soupeře, ale i jiných osob na hřišti a zů

stávat neustále ve střehu a reagovat na hru. Samozřejmě, že tento

systém organizace malých hřišť vyžaduje dodržování bezpečnostních

zásad, aby nedošlo ke srážce dětí či k úrazu při hře.

Hry ve sportovní přípravě dětí jsou velmi vhodným tréninkovým pro

středkem. Vyžadují však jedno – chuť trenéra je zařazovat a vhodně

organizovat.

16


Hry a jejich organizace

Pokud bude trenér zařazovat do tréninku hry, velmi rychle se dostane do

situace, kdy začne přemýšlet o hrách nových a ještě lepších, než jsou ty,

které používal dosud. Samozřejmě, že spektrum her je téměř nevyčer

patelné a každý trenér má svůj „zlatý fond“ her, které jsou ověřené, oblí

bené – prostě v praxi fungují. Na druhou stranu není v tréninku nic hor

šího než rutina a monotónní obsah. Změna je život a v přípravě dětí to

platí dvojnásob.

Při využití osvědčených a důkladně známých her to má trenér jednodu

ché. Většinou velmi dobře ví, jak fungují, kde mají problematické mo

menty a jaké v nich mohou nastat konfliktní situace. U nových her je toto

vše neznámé. Trenér se dostává nejen do role rádce, jak „to“ dělat , ale

i rozhodčího a někdy i umírňovatele emocí, které mohou vzniknout při ne

jasném a ne úplně jednoduchém výkladu pravidel. U jednoduchých

(drobných) her většinou k žádným zásadním neshodám nedochází, ty se

častěji týkají složitějších a časově rozsáhlejších her. Asi největší problé

my přinášejí méně rozšířené sportovní hry (namátkou ringette, frisbee,

faustball apod.). V nich musí trenér buď podrobně prostudovat pravidla

a seznámit se se základní technikou, anebo celou hru modifikovat na

možnosti tréninku.

Nové hry mají svůj nezanedbatelný přínos v nových dovednostech, které

se děti učí, v nové atmosféře či jen v napětí, které každá novinka vyvo

lává. Podstatou nových her by měl vždy být prožitek z výkonu a zábavy.

Organizace her může mít mnoho podob. Ve sportovní přípravě patří

k nejčastěji využívaným drobné hry, závody, turnaje, terénní hry, bojové

hry apod. Rozdíly mezi jednotlivými typy her nejsou ostré a mohou se

navzájem překrývat, jejich vymezení má charakter spíše orientační. Již

méně jsou využívány hry kooperativní (někdy také nazývané komunika

tivní) a hry etapové. Tyto druhy her využíváme obvykle v situaci, kdy

máme možnost delšího časového pobytu s dětmi – např. na výcvikových

táborech (soustředěních). Nyní si ale pojďme stručně probrat základy

organizace jednotlivých typů her.

17


Jednotlivé typy her

Drobné hry

Drobné hry většinou trvají krátkou dobu a zaměřují se na splnění určitého úkolu (kdo z deseti hodů zasáhne cíl, kdo dokáže kopnout míč tak, aby srazil z lavičky kuželku apod.). Jejich další možností jsou různé formy honiček, manipulací (s míčem, tyčí, obručí apod.) a velkou oblastí jsou i hry na zásah (např. vybíjená). Drobné hry obvykle nemívají přímo charakter soutěžení (jedno družstvo proti druhému), ale i to může být obsahem. Tyto hry asi nejlépe naplňují podstatu her, tedy „hrát si“.

Závody

Závody jsou charakteristické základním požadavkem „kdo dřív“. Nemusí se jednat pouze o princip, kdo bude dřív v cíli, ale může jít i o modifikace – kdo dál, déle, častěji apod. U některých závodů může být určitým problémem jejich jednodušší obsah a délka trvání, např. delší běžecké nebo plavecké závody, které mají charakter monotónního pohybu. Tím může u dětí dojít ke ztrátě motivace, nudě a nezájmu o pokračování. Zde se vytváří velký prostor pro trenéra, který může děti správně motivovat, především s ohledem na správnou délku závodu – tak, aby děti musely překonávat určitý stupeň nepohodlí a únavy, ale aby zároveň závod dokončily. Opravdu náročné závody nejsou pro děti příliš vhodné. Závody je možné rozdělit na:

Závody jednotlivců

Závody jednotlivců jsou vhodné tehdy, když se pokoušíme simulovat

reálný sport (například orientační běh nebo atletiku). Důležité je sna

žit se co nejvěrohodněji napodobit atmosféru reálného závodu.

Závody několikačlenných skupin (dvojice, trojice)

V případě několikačlenných skupin je třeba, aby byly pokud možno

vyrovnané z hlediska možností jejich členů (v jedné dvojici silnější

a slabší, rychlejší a pomalejší apod.). Pokud je družstvo koeduko

vané, snažíme se do skupin rovnoměrně rozdělit chlapce a děvčata.

Závody družstev

Závody v družstvech jsou asi nejzákladnějším modelem. Atmosféra

týmu zvyšuje motivaci, děti soutěží nejen za sebe, ale za celé druž

stvo. Z pohledu realizace máme i zde více možností. Družstvo se

během celého závodu pohybuje buď společně, nebo může závodit

štafetovou formou. V případě štafet pak může jít o homogenní štafetu,

kdy se všichni členové družstva vydávají postupně na stejnou trať,

nebo o štafetu heterogenní, kdy každý člen plní jiný úkol.

18


Turnaje

Turnaje mohou mít opět množství variant. Jejich obsah je buď homogenní (např. turnaj ve volejbalu), nebo heterogenní (táborová olympiáda – soutěží se postupně v několika disciplínách). Náplní turnaje jsou většinou drobné hry nebo závody – obvykle nezařazujeme turnajovým způsobem terénní a bojové hry. Pokud zařazujeme turnaje heterogenní, je důležité stanovit systém hodnocení jednotlivých disciplín (bodový systém), který umožní na konci turnaje vyhlásit výsledky. Nejjednodušší, ale nejméně přesný, je součet pořadí (kdo má nejmenší součet je vítězem), ale existují i jiné bodovací systémy. V souvislosti s organizací turnaje musí trenér zvolit i herní systém. Mezi nejjednodušší možnosti patří:

každý s každým – vhodné jen pro malý počet družstev či jednotlivců,

vyřazovací na jednu prohru – klasický pavouk (play-off), jehož

nevýhodou je, že ti, kteří vypadnou v prvním kole, si moc nezahrají

(viz předchozí kapitola),

vyřazovací na dvě prohry – komplikovanější verze předchozího

systému,

kombinované – ve skupinách hraje každý s každým, dále se postu

puje systémem play-off. U vyřazovacích systémů musí trenér zajistit náhradní činnost pro vyřazené hráče. Nejhorší variantou je nečinnost dětí. Tu by trenér neměl nikdy připustit.

Terénní hry

Do této kategorie řadíme hry, které probíhají na rozsáhlejším členitém území (nejčastěji v lese) a hráči při nich navzájem přímo nesoupeří. Tento typ her je vhodný zejména pro mladší děti. Jejich přínosem je rozvoj rychlosti, obratnosti a pozornosti dětí. Hry bývají uvedeny nejčastěji dobrodružnou nebo tajuplnou legendou a právě dobrá legenda tvoří jádro velmi oblíbených her.

Bytosti

Ve většině terénních her se objevují různé bytosti. Obvykle se jedná

o nadpřirozené nebo pohádkové bytosti, či jiné „známé osoby“, které

souvisejí s legendou (Široko, mumie, samurajové apod.). Tyto bytosti

jsou většinou trenéři či jiní dospělí, kteří se pohybují v terénu, honí

hráče a komplikují jim plnění úkolů hry. Úkolem některých terénních

19

Hry a jejich organizace




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.