načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hry s příběhem: Zločin a trest - Karel Černín; Zbyněk Holub

Hry s příběhem: Zločin a trest

Elektronická kniha: Hry s příběhem: Zločin a trest
Autor: ;

- Jaká je souvislost mezi kameny vrostlými do tváří druidů a brutálními vraždami žen v současném New Yorku? Co spojuje romantiku viktoriánské Anglie s drsnou realitou vězeňské planety ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 76.3%hodnoceni - 76.3%hodnoceni - 76.3%hodnoceni - 76.3%hodnoceni - 76.3% 78%   celkové hodnocení
8 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Mytago
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 361
Rozměr: 16 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: [Ostrava], Mytago, 2011
ISBN: 978-80-254-9100-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Oblíbenost her na hrdiny, tj. rpg her, je spouštěcím mechanismem pro povídkovou sbírku, jejímž motivem je silné téma zločin a trest. Jednotlivé světy jsou vždy v úvodu povídky představeny, v závěru pak následují medailonky jednotlivých autorů. V knize ožívá nejen svět již kultovního Asterionu, ale také pel-mel dalších neskutečných fantastických světů, příběhů a bytostí, jaké si jen dobrý vypravěč dokáže ve své fantazii vytvořit a rozvíjet. Hry s příběhem, jejímž úvodním tématem je Zločin a trest, budou pokračovat pod mottem Ocel a krev. Povídková sbírka fantastických příběhů s hororovým nádechem, detektivními zápletkami, či ve sci-fi žánru a především v kulisách nejslavnějších českých rpg her představuje významné české rpg projekty na jednom místě.

Popis nakladatele

Jaká je souvislost mezi kameny vrostlými do tváří druidů a brutálními vraždami žen v současném New Yorku? Co spojuje romantiku viktoriánské Anglie s drsnou realitou vězeňské planety v daleké budoucnosti? A co má společného sanatorium plné podvržených dětí a prastarý dub obrážející listím jen jediný den v roce?.

Už od devadesátých let hrají v České republice stovky lidí RPG hry, které jim umožňují prožívat příběhy ve světech fantazie (nejznámější z těchto her je Dračí doupě). Přesto teprve nyní vychází sbírka povídek, která představuje všechny významné české RPG projekty na jednom místě. Poprvé tak máte příležitost ochutnat, jaké příběhy můžete v herních světech od českých tvůrců prožít, s jakými bytostmi se v nich můžete setkat, kým se zde vy sami můžete stát.

Kniha však není určena jen hráčům - vždyť vyprávění příběhů je staré jako lidstvo samo. Společným tématem této sbírky je zločin a trest. A tak můžete napjatě sledovat, jak zestárlého vykradače hrobek dohánějí dávné hříchy, jak zlomyslní dokážou být britští skřítci nebo jak skončí setkání zraněného komtura rytířského řádu s ranhojičem, který má důvod s jeho léčbou příliš nespěchat.

Seznam povídek :

Lesní spravedlnost (Karel Černín) Hlasy mrtvých (Petr Dolník) Tajemství dubu (Zbyněk Kučera Holub, Petr Jánský) Derteonský roh (Hanina Veselá) Kukaččí gambit (Radovan Kolbaba) Dům na vršku (David Rozsíval) Stíny Erinu (Jan Č. Galeta) Prokletí Khan (Ondřej Netík) Meč v rudém šálu (Jonáš a Kryštof Ferencovi) Skřítčích deset dukátů (Josef Gregor) Labutí ozvěny (Karel Černín) Žabí triky Zeleného skřítka (Ondřej Netík) Vrah panenek (Lucie a Petra Lukačovičovy) (sborník příběhů spojující české RPG světy. Zločin a trest)
Zařazeno v kategoriích
Karel Černín; Zbyněk Holub - další tituly autora:
Asterion - Město přízraků Asterion
 (e-book)
Hry s příběhem: Ocel a krev Hry s příběhem: Ocel a krev
 (e-book)
Krumpáč a motyky: Hrobnické historky Krumpáč a motyky: Hrobnické historky
 (e-book)
Čajový drak a kočičí démon Čajový drak a kočičí démon
 (e-book)
Marellion Marellion
 (e-book)
Kaat Kaat
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Lucie Lukačovičová, Petra Lukačovičová, Hanina Veselá,

Karel Černín, Petr Dolník, Kryštof Ferenc, Jonáš Ferenc, Jan Č. Galeta, Josef Gregor, Zbyněk Kučera Holub, Petr Jánský, Radovan Kolbaba, Ondřej Netík, David Rozsíval

Mytago 2011


Vydal Jiří Reiter, nakladatelství Mytago 2011

www.mytago.cz

ISBN 978-80-254-5415-2


Obsah

Slovo úvodem........................................................................5

Taria.......................................................................................7

Lesní spravedlnost...........................................................11

Hlasy mrtvých.................................................................29

Asterion................................................................................45

Tajemství dubu................................................................50

Derteonský roh..............................................................107

Kukaččí gambit..............................................................145

Dům na vršku................................................................175

Stíny Erinu.....................................................................192

Prokletí Khan.................................................................212

Příběhy Impéria..................................................................234

Meč v rudém šálu..........................................................237

Skřítčích deset dukátů...................................................253

Střepy snů...........................................................................265

Labutí ozvěny................................................................270

Svět ve stylu Gothic Ondřeje Netíka.................................293

Žabí triky Zeleného skřítka............................................298

Unknown Armies...............................................................319

Vrah panenek.................................................................324

Medailonky autorů.............................................................356


5

Slovo úvodem

Hry na hrdiny, známé také pod anglickou zkratkou rpg

(role playing games), jsou zcela mimořádný druh zábavy.

V době, kdy máme stále propracovanější počítačové hry s tou

nejlepší grafikou a filmy se stávají velkolepou 3D podívanou

plnou nákladných triků, se stále ještě scházejí lidé u jednoho

stolu, aby společně prožívali příběh. Nepotřebují k tomu nic

víc než papír, tužku a několik kostek. Místem, kde se děj ode

hrává, je prostor jejich společných představ, svět fantazie, a

k navození zážitku, který se s tím filmovým může směle srov

návat, používají jeden z nejstarších prostředků vůbec – hovoří

spolu. Vyprávějí o osudech svých postav a příběh tak tvoří

společnými silami.

Kouzlo her na hrdiny spočívá v tom, že cizí fantazie obvyk

le člověku nemůže nabídnout tak silné obrazy jako jeho vlast

ní. Jen ve svých představách se můžeme stát přesně takovými

hrdiny, jaké bychom rádi obdivovali nebo nenáviděli, můžeme

se procházet místy, která vyrůstají z našich snů, můžeme po

tkávat stvoření, jež nás dovedou vyděsit nebo okouzlit mno

hem víc než ta, která stvořil někdo jiný. Vyprávění ponechává

pro fantazii posluchače nebo hráče zcela otevřený prostor. Je

pouze na nás, abychom si představili detaily věcí tak, jak je

toužíme vidět. Tím mají hry na hrdiny blízko k  románům

nebo povídkám. Jejich hráči mohou navíc do děje výrazně za

sahovat – nejsou pouhými čtenáři.

Právě díky propojení světa her a světa knih vznikl tento

povídkový sborník. Najdete v  něm třináct příběhů, které se

odehrávají v  nejznámějších českých světech pro hry na hrdi

ny. Poznáte tak na vlastní kůži, že Taria, Asterion, Impérium,


6

planeta Sen nebo Sanatorium podvržených se mohou směle

srovnávat se světy, které znáte ze zahraničních románových

ság. A že příběhy z nich vzešlé jsou neobyčejně pestré. Mezi

autory povídek narazíte jak na jména známých českých spiso

vatelů fantasy, jako jsou Zbyněk Kučera Holub, Ondřej Netík

nebo Lucie a Petra Lukačovičovy, tak na jména, jež jsou na

literární scéně nová.

Povídky jsme vybírali tak, aby představily nejpopulárnější

světy a projekty z oblasti her na hrdiny, tedy to nejlepší z české

rpg scény. Jako hosta jsme zařadili také jeden zahraniční svět,

prostředí hry Unknown Armies. Na následujících stránkách

se podíváte nejen do krajů fantasy plných magie a příšer, ale i

do alternativní historie, do drsného sci-fi světa či do snového

prostředí s atmosférou Alenky v říši divů.

Společným motivem tohoto sborníku je téma zločinu a

trestu. Všichni ti zlodějíčci a vykradači hrobek, nájemní za

bijáci a sérioví vrazi, hříšníci i zaprodanci temných sil, které

budete v jednotlivých příbězích potkávat, musí počítat s tím,

že je dříve či později doženou jejich temné skutky a potká je

osud, jaký zaslouží. Anebo snad někteří z nich uniknou?

To nejlepší na této knize je, že nekončí s poslední přečte

nou stránkou. Pokud vás kterýkoli z  představených světů za

ujme natolik, že se do něj zatoužíte vrátit, jeho dveře máte

otevřeny dokořán. Jsou to přece prostředí pro hry na hrdiny.

Stačí tedy jen vejít a prožít zde svůj vlastní příběh.

Ve chvíli, kdy se tato sbírka povídek dostává na pulty knih

kupectví, již připravujeme její pokračování. Další sborník sé

rie Hry s příběhem s podtitulem „Ocel a krev“ vás opět zavede

do fantastických krajin, které si v této knize oblíbíte. A možná

i do některých zbrusu nových.

editoři


7



9

Taria

Taria je fantasy prostředí, které bylo původně určeno pro

hru Dračí doupě. Základní modul, jehož autorem byl Jiří

„Agupi“ Mlnařík, vyšel již v  roce 1998. Ale teprve rozšiřující

moduly představily Tarii jako projekt, kde zápletky pro dobro

družství a tvorba zajímavých příběhů jsou tím, kolem čeho se

točí vše ostatní. Rozšiřující moduly vyšly celkem tři: Záhvoz

dí (1999), Severní Taria (2002) a Pohraničí (2008). Vytváří je

skupina autorů kolem Karla „Charlese“ Černína. Všichni jsou

původem ze Zlína, znají se už od střední školy a hrávají a tvoří

spolu příběhy pro RPG.

Taria není svět v  širokém slova smyslu. Jde o jedno polo

ostrovní knížectví navázané volně na své okolí, které se může

stát součástí jakéhokoli světa. Prostředí připomíná do značné

míry český pozdní středověk a je určeno k hraní realistických

příběhů s  malým množstvím magie. Někdy se v  této souvis

losti hovoří o „vesnické“ či „špinavé“ fantasy. Tvůrci se také

nebrání alegoriím k současnému světu, ať už jde o národnost

ní či rasové třenice nebo skryté odkazy na historické osoby a

existující místa.

Taria stojí na několika ústředních tématech. V dávné minu

losti patřil celý poloostrov drakům. Velké skupině psanců se jej

však podařilo dobýt a šlechtický vůdce výpravy jménem Carra

do využil sporů mezi blízkými královstvími k tomu, aby získal

knížecí titul a založil dnešní vládnoucí dynastii. Celý Dračí

poloostrov nakonec po mnoha letech snažení ovládli lidé. Ov

šem za jakou cenu? Dodnes tu některá místa nesou stopy po

žárů a jedů, dodnes se vyprávějí děsivé zkazky o tom, že draci

Tarii zcela neopustili a čekají v úkrytech na svůj návrat.


10

Dalším velkým tématem jsou politické konflikty, zejména

vztah se sousedním Brechtürským královstvím. Tarijského

knížete spojují s  králem příbuzenské svazky a listina, která

jeho rodu propůjčila právo vládnout. Rozdělují je však pohra

niční územní spory, náboženství jejich zemí, odlišné jazyky i

hořkost z  minulosti. Obdobně rozpolcený vztah má ostatně

tarijská vládnoucí moc i k  nelidským rasám žijícím na jejím

území. Držba stříbrných dolů zaručuje sice určitou nezávislost

trpaslíkům a znalosti tajných nauk zase elfům, ale vzhledem

ke své odlišnosti jsou nelidé stejně odkázáni na ochranu ze

strany knížete.

Konečně třetím stěžejním tématem je válka s druidy. Tari

jští druidi jsou svébytný lesní národ, ale jen nemnoho z nich

má schopnost vyvolávat skutečná lesní kouzla. Hvozd ovšem

za stovky let prostoupil všechny jejich tradice, rituály, víru,

legendy i pocity a stal se základem jejich života. Naučili se

v  něm žít tak, aby nenarušovali jeho řád a zachovávali jeho

roli ochránce i hradby před vnějším světem. Když ale začali

osadníci v posledních letech získávat novou půdu na okrajích

lesů, rozzuřený hvozd se začal bránit. A první na ráně byli ti,

kteří v jeho náruči žili pokojně stovky let. Objevily se oživlé

stromy, stádní šílenství zvířat a temnota vkrádající se do lesa

zpod kořenů. Tlak na lesní lid vedl až k válce. V ní sice druidi

proti knížecímu vojsku neobstáli, ale stáhli se do lesů a odtud

provádějí partyzánské výpady do okolí.

Obě povídky v tomto sborníku představují typické tarijské

příběhy. První z  nich, Lesní spravedlnost, je inspirována sku

tečně odehraným dobrodružstvím. Setkáváme se v  ní nejen

s druidy, ale i s nemilosrdnými a neměnnými zákony hvozdu.

Hlasy mrtvých mají pak spíše hororové ladění a sledujeme zde

do krajnosti dohnaný střet dvou výrazných osobností města

Drogadu, popsaného v modulu Záhvozdí.


11

Karel Černín

Lesní spravedlnost

Muži byli dva. S  dvojicemi měla Sunniva zlé zkušenosti.

Osamocený chlap se ji většinou neodvážil obtěžovat. Ve sku

pině zase byla šance, že se najde někdo starší a rozumný, kdo

ostatním vysvětlí, že nestojí za to riskovat střet s jejím mečem

jenom kvůli pokladům, které na ně čekají v  jejích sedlových

vacích, popřípadě v jezdeckých kalhotách.

Vyklonila se ze sedla a položila klisně dlaň na nozdry. Dru

hou rukou přitom uvolnila řemínek u pochvy meče připouta

né k sedlu. Muži se opět vynořili mezi stromy. Jeden z nich si

přiložil dlaň k  ústům a něco zavolal nazdařbůh do lesa. Ne

zdálo se, že by šli k ní. Pak se ale větší z nich, chlapík s houšti

nou rozježených vousů, podíval jejím směrem a veškerá naděje

na to, že by se vyhnula setkání, padla.

Oba muži se váhavě vydali k  ní. V  rukou svírali dřevoru

becké širočiny, ale netvářili se výhružně. Sunniva ovšem vě

děla, že to nic neznamená. Většího si v  duchu pojmenovala

Vousáč, menšího Vyžle. A slíbila si, že se nebude ptát na jejich

jména pro případ, že by je musela zabít.

„Odpusť, paní. Nezahlédla jsi někde cestou chlapa? Raba,

jako jsme my, bídně oděného. Nesl nejspíš pasti.“

„Pytlačíte?“ zeptala se Sunniva.

„Jakpak by,“ odtušil s úsměvem Vousáč. „Pán z Tasova nám

dovoluje chytat při práci drobnou zvěř do ok. Nejsi zdejší, viď?“

Sunniva se zlobila, že tak rychle postřehli její přízvuk.

„Jsem z Brechtüru,“ přiznala.


12

„Nu což,“ řekl vlídně Vousáč. „Ty se nebudeš zajímat, jaký

je rozdíl mezi okem a pastí, a my se tě nebudeme ptát, před

čím utíkáš.“

„Oka i pasti dobře rozeznám, i když o ty vaše se starat ne

budu. A do této země jsem přišla s  kupeckou kolonou, po

mostě ve Skřešti. Nemám co skrývat,“ řekla Sunniva zaraženě.

„Jistě,“ usmál se opět Vousáč.

„Ondřeje jsi neviděla, paní?“ zeptal se Vyžle. Měl pisklavý

hlásek, přesně jak čekala, a zněl skoro plačtivě. Zdálo se, že má

strach z jejího meče.

„Poslední člověk, kterého jsem potkala, byl uhlíř před dvě

ma dny. Neviděla jsem nikoho, kdo by měl u sebe pasti, ať už

živého, nebo mrtvého. Je mi líto.“

Vyžle si jen vzdychl a otočil se k odchodu. Vousáč se poma

lu vydal za ním, ale pak zaváhal.

„Říkala jsi, že rozeznáš pasti od ok. Co takhle číst ve sto

pách, to bys neuměla?“

„Paní,“ dodal po chvíli.

* * *

Sunniva se skláněla nad rozbahněným místem v  jehličí.

Vousáč a Vyžle se od ní drželi na tři koňské délky. Řekla jim,

že by mohli pošlapat stopy. Ve skutečnosti se nehodlala sklá

nět k zemi s hlavicemi dvou seker za hlavou. Ondřejovy stopy

sice našla – lišily se zřetelně od Vousáčových okovaných bot

i od krpců s proklubaným palcem, které měl na sobě Vyžle –,

to ale ještě neznamenalo, že Ondřej je opravdu ztracený v lese.

Mohl čekat někde za stromem.

Zvedla se. Nečekala na oba muže a vedla klisnu vzhůru do

svahu, kam mířily stopy.

„Támhle jsme taky měli oko,“ pískl Vyžle.


13

Sunniva si ho nevšímala. Sledovala stopy, které se odchy

lovaly od směru, jímž Vyžle ukazoval, někam na východ. Pak

ji něco zaujalo. Rozhrnuté jehličí a odhalená hlína. Vypadalo

to, že muž se prudce rozběhl. Vzápětí upadl, ale zvedl se a

běžel dál.

„Počkejte,“ zavelela.

Les kolem byl přehledný. Jen vlevo ve svahu začínalo hou

ští mladých stromků a proplétalo se tam ostružiní s  kořeny

dvou vývratů. Sunniva uvázala koně a vydala se tím směrem.

V hustníku vládlo šero a větvičky ji škrábaly do tváří. Ale

našla, co hledala. Medvěd za sebou nezanechal jen stopy tlap,

ale i hromádku seschlých výkalů. Musel být obrovský. Kůra

stromků byla sedřená až do výšky stopařčiných očí.

Sunniva se vrátila, odvázala klisnu a chtěla pokračovat dál

do svahu, kam vedly dřevorubcovy šlépěje. Muži se tiše radili.

„Odpusť, paní,“ zarazil ji Vousáč. „Ale asi jsi ze stopy někde

sešla. Tamtím směrem Ondřej určitě nešel.“

„Nehledal pasti,“ odvětila netrpělivě. „Utíkal. Zahlédl med

věda.“

Muži se na sebe podívali.

„To je špatné,“ řekl Vousáč těžce. „Moc špatné. Ale nemů

žeme pro něj nic udělat. Dál nesmíme, tam je vnitřní hvozd.

Zapovězené území.“

Sunnniva zaváhala.

„Zapovězené? Proč?“

„Není důležité proč, ale kým. Stanovili to druidi.“

Sunniva nesouhlasně vydechla a otočila se, aby pokračovala

v cestě. Teprve tehdy se zvedly dřevorubecké sekery.

„Zůstaň stát!“

Sunniva věděla z doslechu, že Tarijci válčí s lidmi žijícími

v lesích a označují je různými výrazy, přičemž drudi je jeden z

nejobvyklejších. Neslyšela nikdy o tom, že by Tarijci své drui


14

dy poslouchali na slovo. Ale zastavila se. Vousáčovy oči vypa

daly odhodlaně a dokonce i Vyžle držel širočinu nad hlavou a

tvářil se, že je ochoten skočit dopředu.

Tehdy se objevili druidi.

* * *

Sunniva se nakonec rozhodla, že jí připadají krásní. Mladík

s dřevěným kyjem ve tvaru dravčího zobanu, oba strážci, kteří

drželi mezi sebou zmateně vyhlížejícího dřevorubce, i stařec,

který je vedl. Mladík, který jediný byl bez vousů, měl do líce

vrostlý oblý kámen se žlutými žilkami. Dalším dvěma čněly

z obličejů říční oblázky – jednomu prosvítal křemen z houšti

ny plavého kníru, druhému vykukovala žula zpod kůže na levé

straně nosu. Ale starcův černý pórovitý valoun byl umístěn

přímo uprostřed čela, zdůrazňoval jeho temné oči a kontras

toval s šedivým vousem.

Všechno ostatní už byly jen drobnosti. Větvičky vpletené

do vlasů, kůstky, jimiž měli pošité oděvy, pláště slátané z kous

ků kůže a zeleného plátna, kožešiny omotané kolem nohou i

zbraně z parohů, dřeva, kostí a pazourků. Ani jejich cizí, mru

čivé hlasy nebyly tím, co z nich dělalo nelidské tvory. Byly to

kameny ve tvářích.

Přesto se Sunnivě zdáli krásní, když ji zdravili s přízvukem,

jemuž sotva rozuměla. Dokud si nevšimla, že dřevorubec má

kameny v uších. Byly to obyčejné drsné kousky skály, jaké člo

věk sebere kdekoli na zemi, ne vodou omleté valounky, které

zdobily obličeje druidů. Zdály se být ale vrostlé stejně pevně.

A viděla kolem nich zaschlou krev.

„Proč jste mu to udělali?“ zeptala se tiše. Slyšela, že Vousáč

s Vyžletem za ní se sotva odvažují dýchat.

„Vešel do vnitřních kruhů lesa,“ odvětil stařec. „Ty jsou za

povězené. To je známo.“


15

„Nevešel tam. Měl strach, utíkal před medvědem. Nejspíš

ani nevěděl, kterým směrem běží. Měli jste se ho zeptat.“

„Ptali jsme se,“ řekl stařec klidně.

„No a?“

„Řekl nám, že utíkal před medvědem.“

Sunniva ztrácela trpělivost.

„Tak proč jste ho nenechali jít?“

Stařec se na ni pronikavě podíval.

„Náš řád stanovuje, že narušení vnitřního hvozdu se trestá

co nejpřísněji. Na příčině nezáleží. Je to známo.“

„Je to známo,“ přitakal v ozvěně jeden z druidů, ten s kame

nem po straně nosu.

„Na příčině nezáleží?“ rozzlobila se Sunniva. „Pak se nediv

te, že vás lidé nenávidí. Takový řád se nemůže líbit nikomu. Je

nesmyslný. Není v něm žádná spravedlnost.“

„Je to lesní spravedlnost,“ vyštěkl mladík. „Ptala ses snad

stromů, jestli...“

Stařec ho zarazil.

„Náš řád i jeho přísnost má své důvody. Ale lidé musí umět

ta pravidla respektovat, aniž by vysvětlení znali. Jinak budou

vždycky hledat nějakou výjimku. Zdůvodnění, proč právě teď

a právě pro ně zákony hvozdu neplatí.“

Chvíli bylo ticho. Dřevorubec Ondřej se na ni přihlouple

díval.

„Umíte číst stopy?“ zeptala se Sunniva nakonec. Ten s kře

menem v kníru se pousmál, nikoli nelaskavě. Ale stařec si jen

povzdechl.

„Je to jenom támhle v křoví,“ nevzdávala se Sunniva. „Těch

pár kroků vám přece musí stát za to, abyste se rozhodli, jestli

ten muž bude slyšet nebo ne.“

„Stále to nechápeš,“ řekl stařec. „Věřím ti, že Ondřej nám

nelhal.“


16

Sunnivu ohromilo, že stařec zná provinilcovo jméno.

„Jenže každý má nějaký důvod. Jednou je to medvěd, jindy

hladové děti. Mnozí zabloudí nebo jsou tu cizí a náš řád ne

znají, či to alespoň tvrdí. Každý má nějaký důvod. Ale zákony

hvozdu platí pro každého. Vždy.“

Zdálo se, že už není co říct.

„A co vy?“ zeptala se nakonec Sunniva. „Co říká ten řád o

vás? Můžete vstupovat beztrestně do vnitřního hvozdu jenom

proto, že máte kameny ve tvářích? Ptali jste se na to snad

stromů?“

* * *

Stopařka vedla klisnu za uzdu a Ondřej po jejím boku

šťastně brebentil. Pravé ucho, z něhož mu druidi vyňali ká

men, ještě stále slabě krvácelo. Držel si u něj pláténko, které

krev vsakovalo.

„Nechali mě vybrat. Mohl jsem přijít o zrak nebo by mi

ochromili kamenem ruku. Nebo nohu. Jenomže jako mrzák

bych se neuživil. Taky mi chtěli vsadit kámen do úst. Jenomže

moje žena nedávno porodila syna a já mu toho chtěl tolik

povědět. A teď paní, díky tobě, ho i uslyším.“

Sunniva poslouchala jen napůl. Ozvěna toho, co stařec řekl,

jí stále ještě zněla v uších.

„Svoje domovy si nevybíráme,“ zašeptal. „Co zbývá dítěti,

které matka odvrhla, než plazit se zpátky k ní a žadonit o prs?“

Sunniva ze zvyku nahmatala u opasku pytlík, v němž nosila

pamlsky. Těšila se do vesnice. Cítila, že zas potřebuje rozdat

několik hrstí křížal a oříšků. Měla děti ráda a nejvíc ze všech

ty, které rodiče odvrhovali. Nebylo snadné u nich vyvolat

úsměv, ale rozinky to většinou dokázaly, a o to nádhernější ten

úsměv pak byl. Ani Sunniva se neusmívala často.

„Jak se jmenuje ta vaše ves?“ přerušila Ondřejův příval.


17

„Říká se tam na Horní Luži,“ odvětil Vousáč, o němž již

věděla, že se jmenuje Kamil. „Támhle vpředu už je vidět dým

z komínů. Ale je to jen pár stavení a chrám. Dole pod lesem,

v Dolní Luži, je i kovárna a hostinec.“

Rozpačitě se zarazil.

„Můžeš samozřejmě přespat u mě, paní, jestli chceš. Netře

ba chvátat. Hodně jsi nám pomohla. Moje žena...“

Z  křoví při cestě vystoupili tři chlapi. V  rukou měli tesá

ky, byli zarostlí a nemytí a usmívali se zlými, nepřívětivými

úsměvy.

„Vida,“ ucedil nejmladší z nich, zrzavý výrostek, sotva starší

než patnáct let. „Všichni se schovat nestihli.“

„Tak, tak, Mlíčňáku. A paninka má pěknou mladou klis

ničku. Jestlipak jsou obě stejně bujné?“ zachechtal se druhý.

Chyběly mu přední řezáky a na nose měl bradavici velkou

jako nehet.

Třetí muž nepromluvil. Možná by to ani neuměl. Měl

šedé vlasy, rty sevřené do úzké čárky a pohyboval se ostražitě

jako kočka. Byl oblečený úplně obyčejně, kroužkovou košili

potrhanou, se skvrnami rzi v podpaží. Sunniva okamžitě po

chopila, že on je z nich nejnebezpečnější, a když vytasila meč,

namířila hrot právě na něj.

„Co chcete? Nechte nás na pokoji, nebo poteče krev.“

„Leda bys měla krámy,“ ucedil ten bez zubů.

„Dobřes jí to řekl, Ďouro,“ zachechtal se zrzek, kterému ří

kali Mlíčňák. „A ten meč má jistě místo péra, které jí bohové

nenadělili.“

To, že ji uráželi, nebylo důležité. Důležité bylo, že šedovlasý

se pomalu přemisťoval za ni a za dřevorubce.

„Zdržte ty dva,“ zavelela Sunniva ostře a natočila se tak, aby

mohla i nadále sledovat hrotem šedivého. Jenomže Kamil od


18

ní odstoupil a Vyžle s Ondřejem ho váhavě následovali. Ani

se nepokusili vytáhnout sekery zpoza opasků.

„Nemá to smysl, paní.“

Možná pro vás, pomyslela si Sunniva. Vám nemají co vzít.

Ďoura dřevorubce pochválil a začal se přemisťovat mezi ně

a Sunnivu. Tři cizí muži kolem ní vytvořili kruh, ale zatím se

drželi z dosahu jejího meče.

„Zahoď to, ženská,“ začal Ďoura.

Sunniva se rozhodla změnit taktiku. Pokusila se navést

klisnu tak, aby ji kryla před útokem šedovlasého. Klisnička

pokorně poslechla a Sunniva využila chvilky, kterou jí to dalo,

k  ošklivému útoku na Mlíčňáka. Chtěla oba zbývající muže

vyřídit rychle. Proto uprostřed prudkého horního seku strhla

hrot meče k  sobě a změnila útok v  bod. Zrzek zacouval, za

klopýtal, jak se snažil přitáhnout čepel tesáku zpátky k tělu, a

v  poslední chvíli její meč odrazil. Navedla zbraň švihem do

dalšího útoku, ale protože mladík se udržel na nohou, stočila

sek nečekaně na Ďouru, který se k ní hnal ze strany. Ani teď

se dřevorubci nepokusili zasáhnout. Ďoura sek vykryl a stihl

zareagovat dokonce i na bod, kterým se snažila dostat za jeho

čepel. Odkryl si tím ale spodek a její ostří jej v krátkém ob

loučku řízlo na břiše.

Věnovala jim ale příliš mnoho času. Když chtěla dokon

čit útok, ucítila řezavou bolest vzadu na stehně. Šedovlasý se

prokutálel pod nohama klisny, a když se otočila, zvedal se už

s  tesákem pošpiněným její krví do  kleku. Ostatní dva jeho

zásahem získali odvahu. Ďoura zvedl tesák nad hlavu a Mlíč

ňák se k  nim hnal zpátky, vztekle odstrkujíc cestou váhající

dřevorubce. Sunniva zacouvala mezi stromy, ale muži ji znovu

začali obstupovat. V  noze jí bolestně zaškubalo, když na ni

přenesla váhu.

„Vzdej to.“


19

Hlas šedovlasého zněl skřípavě a prosakovala z něj krutost.

Hleděl na ni tvrdýma očima, ale výraz jeho obličeje byl mrtvý

a lhostejný. Sunniva viděla, že jinou možnost nemá. Nechala

klesnout meč do jehličí.

Když jim svazovali ruce a prohledávali jejich šaty, Ondřej

se k ní naklonil a šeptl: „Bila ses dobře, paní.“

Ani se na něj nepodívala.

* * *

„Tak tys prý donutila druidy, aby tomu dřevorubci vytáhli

kámen z ucha!“

Vůdce skupiny byl malý šilhavý chlapík, který si neustá

le pohrával s  cípem špinavého šátku uvázaného kolem krku.

Sunnivu před něj předvedli, až když si vyslechl všechny tři

dřevorubce. Viděla oknem, jak je k němu jednoho po druhém

vedli, ačkoli ji drželi v oddělené chatrči, aby se s nimi nemohla

smluvit.

Místa k uvěznění zajatců měli ozbrojenci dost a dost. Celá

vesnice byla prázdná. Lidé jejich příchod včas zpozorovali a

ukryli se v osmibokém chrámu na kopci, jehož kamenné zdi

sloužily jako útočiště právě pro takovéto případy. Bránu za

sebou zavřeli na závoru. Sunniva na ní viděla stopy po ohni,

když ji vedli kolem, ale dubové dřevo plamenům odolalo. A

ačkoli cizinců bylo dohromady kolem desítky, nepodnik

li zřejmě žádný pokus dostat se dovnitř vysoko umístěnými

okénky. Snad měli strach z motyk a seker vesničanů, snad se

jim jen nechtělo hledat žebříky.

Sunniva na mužíkův dotaz neodpověděla. To, že ji zatím

neznásilnili, byla nejspíš jeho zásluha. Ale věděla, že pokud od

ní něco chce, bude lepší, když o tom začne sám.

„Ti tupci tvrdili, žes jim řekla něco, z čeho měli strach,“ po

kračoval a zašilhal spiklenecky někam za její levé ucho.


20

„No dobře,“ zvedl se po chvíli ticha z  lavice a rozzlobeně

prošel kolem ní. „Chceš si nechat svá tajemství pro sebe, pro

sím. Doufám, že nebudeš tak nerozumná, abys odmítla po

moc úředníkům místního pána. Přišli jsme sem vybrat daně.“

Absurdita toho tvrzení ji ohromila. Vzpomínala si, jak Ka

mil říkal, že podléhají pánovi z Tasova. Věděla ale, že kdyby

chtěla šilhavého muže zkoušet, rozzuřil by se ještě víc.

Do místnosti vešel Ďoura, do pasu nahý a s  obvázaným

břichem. Něco na ni zavrčel, nalil si pohár vína ze džbánu na

stole a zase odešel.

„Místní nevolníci jsou ohromně vzpurní,“ pokračoval mu

žík, který si sedl zpátky na lavici. „Nu, ale nechali nám tu kozy,

prasnice a slepice, takže tím by to mohlo být vyřízeno. Ovšem

za vsí prý je mlýn. Tam by se daly vybrat daně v mincích.“

Vyčkávavě se na ni zahleděl.

„Nechce se vám do lesa?“ zeptala se.

Muž se ošil.

„Máte strach z  druidů,“ řekla, než mohl promluvit. To ne

byla otázka. Poznala to na něm.

„Strachem bych to nenazval,“ ucedil nevlídně. „Řekněme,

že... nechceme zbytečné potíže. Pokud je dokážeš umluvit

nebo setřást, nebude to nic těžkého. Mlýn má být odsud sotva

tři míle podle toho, co říkali tví tři otrhaní přátelé. Když do

neseš daně, dostaneš zpátky svého koně a věci a budeš moci

odejít. Necháme si jen tvé zbraně.“

Sunniva mu nevěřila ani slovo. Přesto se zeptala.

„Kolik?“

V očích mu vychytrale zablýsklo.

„Dluží už od minula. Čtyřicet stříbrných by to spravilo.“

Sunniva věděla, že takovou částku jí mlynář dobrovolně

nedá. Chtěli z ní udělat vraha. Zaváhala.

„Kde mám nějakou záruku, že...“


21

„Záruku?“ vybuchl. „Nebuď směšná. Řekni ne a předhodím

tě okamžitě svým chlapům. Takovou máš záruku, běhno.“

Sklonila pokorně hlavu, aby ho uklidnila.

„Budu potřebovat alespoň nůž. Mlynář jistě nebude o nic

méně vzpurný než místní nevolníci.“

„Dostaneš ho,“ odvětil blahosklonně. „A pořádně dlouhý,

aby prošel i hodně tlustým mlynářem,“ zasmál se a opět za

mrkal nad její levé ucho. Byl cítit česnekem a slaninou, ale

Sunniva se snažila neodvrátit se. Věděla, že jestli dostane nůž

a svobodu, bude se v nejhorším moct ztratit v lesích. I kdyby

měla oželet svoji klisnu a výstroj.

„A abych nezapomněl,“ řekl chlapík a letmý úsměv mu pře

letěl přes tvář. „Když se nevrátíš, tak ty tři halamy, kteří tě při

vedli, pověsíme za krk. Tak, aby to ti nahoře v chrámu viděli a

aby se dozvěděli, že je to kvůli tobě.“

* * *

Sunniva věděla, že mlynář je mrtvý, ještě než mlýn uvi

děla. Žalostné bučení krávy s vemenem plným k prasknutí a

nasládlý pach hniloby jí prozradily smrt s naprostou jistotou.

Ani to ji ale nemohlo připravit na to, co uviděla za zákrutem

cesty.

Mlýn byl tichý. Neozývalo se drhnutí žernovů a praskání

kladnic, jen mlýnské kolo se otáčelo s tichým skřípením. A na

něm viselo nafouklé ženské tělo. Mrtvola byla nahá, nehezká

a vždy, když kolo dokončilo obrátku a tělo se vynořilo z vody

hlavou dolů, vytékala ženě z očních důlků špinavá voda, jako

by plakala kalné slzy. Tělo někdo ke kolu připoutal šlahouny

zahnědlého břečťanu.

Druidi, napadlo Sunnivu okamžitě. Jakého přestupku proti

zákonům hvozdu se asi dopustil mlynář? Rozhlédla se, ale

žádný pohyb mezi stromy nezahlédla. Opatrně zamířila k


22

mlýnu. Bučení krávy se jí zařezávalo do uší, ale věděla, že než

se vydá k chlévům, musí prohlédnout obytné stavení.

Mlýnici našla potemnělou a siluety tichého soukolí v  ní

vypadaly strašidelně. Za zdí bublala v přívodním žlabu voda,

a když Sunniva vyhlédla ven mezerou mezi prkny, mohla

zahlédnout ženské tělo padající dolů a znovu se vynořující

z vody náhonu. Nahlédla dveřmi do šalandy, ale neviděla nic

než úzkou postel pro mládka a nějaké nářadí na opravy.

Síň a světnice jí připadaly mnohem přívětivější. Dokud ne

našla vzadu v komoře mlynářovo tělo visící za krk na trámu,

s březovým špalkem válejícím se mu pod nohama. Byl mrtvý

už delší dobu a po tváři mu lezly mouchy.

Když Sunniva vyšla ven, zarazilo ji zakvákání. Na břehu se

děl vrásčitý zelený skřet s žabími ústy a pozoroval ji s  hlavou

nakloněnou na stranu. Byl nahý, až na šlahouny leknínů ve

vlasech, a na kůži se mu v měkkém světle leskly kapičky vody.

„Oběsil se, že?“ vypravil ze sebe sotva srozumitelně, něco

mezi zakvákáním a zaskřehotáním. Sunniva místo odpovědi

vytáhla zpoza opasku nůž.

„Pomalu,“ pronesl tvor výhružně, ale sklouzl raději ze břehu

do vody.

„To ty?“ zeptala se Sunniva a obsáhla špičkou nože mlýn i

s otáčejícím se ženským tělem.

Tvor popotáhl.

„Neměl mlít večer. Mockrát jsem mu to říkal, jenomže on si

ráno rád přispal. Po setmění vycházejí nad vodu rusalky, moje

dcery. Tři z nich to jeho kolo roztrhalo na cáry. Byly tak leh

kovážné a... křehké,“ fňukl.

Tolik toho Sunniva o rusalkách věděla, aby jí bylo jasné, že

se určitě nerodí z vodníků. Ve srovnání s  výběrčími, kteří ji

sem poslali, jí ale tvor přišel skoro pravdomluvný.

„Na tom kole visí jeho žena?“ zeptala se.


23

„Ani se moc nebránila,“ odvětil vodník, jako by na tom zále

želo. „Držel jsem jí ruku přes ústa, když jsem ji vlekl ven z po

stele, a tak byla už skoro bez sebe, když jsem ji stáhl do vody.“

Náhle byla Sunniva u něj. Překonala vzdálenost ke břehu

dvěma skoky a chytila jej za porost na hlavě, protože jeho tělo

jí připadalo příliš kluzké, než aby ho mohla udržet. Páchl ry

binou a pokusil se ji kousnout. Měl malé pichlavé zoubky, kte

ré vypadaly nebezpečně, ale když ho vytáhla na břeh a klekla

mu na krk, přestal. Jenom se zmítal a chrčel.

„Co jsi udělal s jejich dětmi? Kde jsou?“ zasyčela na něj.

Dusil se, škrábal jí nehty po stehně, ale mluvit nemohl. Su

nniva ani žádnou odpověď slyšet nechtěla. Alespoň zatím ne.

„Usuším tě jako křížalu, když mi to neřekneš,“ vrčela na

něho. „Slyšíš mě? Nad ohněm.“

„Mlynář neměl žádné děti,“ ozval se za ní klidný hlas.

Nechápala, jak se tam dostal. Ostatní tři teprve scházeli

po svahu nad mlýnem a nejspíš by je za chvíli zaslechla. Ale

stařec stál přímo za ní a kámen v jeho čele vypadal jako černá

jáma pohlcující světlo. Ale byl to jen klam. Docela obyčejně

se smrákalo.

„Nech ho jít,“ řekl a Sunniva to udělala. Vodník sklouzl ze

břehu do tůně pod náhonem a zmizel pod hladinou rych

le jako prchající fretka. Sunniva se zvedla a cítila ještě chvíli

pach jeho strachu.

* * *

Sunniva dojila oběma rukama zbědovanou krávu a Vrš, jak

se stařec jmenoval, jí přidržoval vědro. Mladý Blatouch za

tím odběhl do stodoly pro trochu slámy, aby zvíře nakrmil, a

Klofan s kamenem u kořene nosu slíbil přinést v hrnci vodu

z potoka.


24

„Kolik jich je?“ zeptal se Tetřev, opírající o stěnu vedle nich,

a poškrábal se ve  vousech. Měl znervózňující zvyk zaklepat

občas nehtem na bělavý valounek, který mu vyrůstal nad hor

ním rtem.

„Osm nebo devět. Neviděla jsem je všechny pohromadě,“

odpověděla Sunniva.

„Vrátit se tam nemůžeš,“ řekl Vrš.

„Když se nevrátím, zavraždí ty dřevorubce, které zajali se

mnou.“

„Když se vrátíš, zabijí vás všechny,“ odvětil Tetřev a odlepil

se od stěny. „Je to ta nejhorší sorta lidí, propuštěnci a veteráni

knížecích vojsk z války ve hvozdu.“

Sunniva zaznamenala, že zatímco Tarijci mluvili o „válce

s druidy“, druidi sami nezdůrazňují, s kým se válčilo, ale kde.

„A co mám dělat?“ zeptala se Tetřeva.

„Zůstaň s námi,“ navrhl. „Dřív nebo později se budou mu

set vydat do lesa. Buď sem za tebou, nebo zpátky do údolí. A

v lese se jim povede zle.“

„A co když neodejdou? Co když ty tři opravdu oběsí? Co

když se jim podaří vniknout do chrámu a začnou vraždit lidi

v něm? Mám přihlížet a těšit se, jak se jim pak v lese zle po

vede?“

Na to neměl Tetřev co říct. Sunniva vydojila poslední čůrek

mléka, odstrčila rozhořčeně stoličku a vyšla ven do večerní

ho slunce. V  lískách vedle chléva zpívali ptáci a zdálo se, že

chmurná atmosféra místa polevila. Hodně pomohlo to, že

Blatouch s Klofanem sňali z kola tělo mlynářovy ženy.

Vrš vyšel ven za ní.

„Co od nás čekáš?“ zeptal se jí smířlivě. „Myslíš, že když

před lety přijeli do vsi vojáci, že jim někdo odmítl poskytnout

přístřeší? Nebo že dokonce někdo sebral odvahu, aby nás bě

žel varovat, že jsou tady, aby nás uštvali?“


25

„Nečekám nic,“ odsekla, ale pak jí začalo být do pláče. „Jsem

tu cizí. Neznám vaše spory a války, nerozumím vaší spravedl

nosti. Prostě jen nechci, aby kvůli mně umírali lidé. Vždyť...

vždyť Ondřejovi se nedávno narodilo dítě.“

Sama slyšela, jak uboze ten důvod zní.

* * *

Když se Sunniva blížila k  vesnici, nadhodila si kožený

vak, aby jí seděl na rameni a ona se nemusela pod jeho tíhou

předklánět. V  ráně na noze jí bolestně tepalo. Mlíčňák, kte

rý střežil cestu k mlýnu, houkl na ostatní. Ale nerozběhli se

k ní. Vyčkávali na návsi, dokud nepřišla až k nim. Šedovlasého

mezi nimi neviděla.

„Tak co, nebyly cestou potíže?“ zeptal se vůdce a zašilhal po

jejím vaku. „Neseš peníze?“

„Měl je schované v mouce,“ řekla Sunniva, shodila vak na

zem a povolila tkanici. „Nepočítala jsem je, ale myslím, že tam

najdete víc než jen těch čtyřicet stříbrných, co jste chtěli.“

Ponořila ruku do mouky. Mužík popošel k  ní a hladově

nahlédl do vaku dřív, než se ostatní mohli srotit kolem nich.

Přesně takhle to chtěla. Když otevřel ústa k  výkřiku, vrazi

la mu do nich nůž. Mouka se při tom rozletěla na všechny

strany a obílila mužíkovi obličej, než jej krev zbarvila do ruda.

Sunniva na něj skočila a hmátla po hrušce jeho meče. Všude

kolem ní se ozývaly vzteklé výkřiky a skřípění tasených čepelí.

Jeden z mužů, tlustý chlap v prošívanici s mastnými skvrnami,

roztočil nad hlavou řemdih. A pak už se všechno dělo příliš

rychle.

Z lesa se ozval zvuk připomínající medvědí mručení a při

letěly kameny, jež některé muže srazily a jiné donutily se krýt.

Sunniva vyprostila mužův meč z pochvy. Mlíčňák zpanikařil,

začal od ní ustupovat a dostal do zátylku koulí od řemdihu.


26

Někdo po ní sekl a ona se odkulila. Jiný křičel něco o druidech

a mezi chatrčemi zahlédla Tetřeva s děsivou kosou z větví a

paroží.

Konečně se dostala na nohy.

Muž, který po ní sekl, byl Ďoura. Byl o něco pomalejší než

Mlíčňák a ani z poloviny tak mrštný jako šedovlasý, ale ona

teď měla zraněnou nohu. Ovšem čas hrál pro ni. Ďoura se

krátce ohlédl, aby zjistil, jestli už mu na záda neskáče některý

z druidů. Blatouch s Klofanem byli teprve nahoře u chrámu a

Tetřev si pro svou kosu vybral tlusťocha s řemdihem.

Sunniva vystrčila meč dopředu, hrot namířila muži přímo

na černou jámu po předních zubech a udělala půlkrok k němu.

Víc nebylo třeba. Vztekle švihl po její čepeli, aby odrazil to, co

považoval za výpad. Ale její hrot klesl níž a vyrazil po jeho

hrudníku jako útočící zmije. Ďoura bod odvrátil jen pro

to, aby jej vzápětí rubové ostří stopařčiny zbraně políbilo za

ucho. Zatímco zvedal ruku k hlavě, Sunniva se na něj natlačila,

uchopila meč za čepel a řezem do podpaždí vysvobodila svou

zbraň z nepřehledného prostoru mezi jejich těly. Pak mu za

razila hrot hluboko do krku.

Neměla čas cokoli cítit. Když Ďoura padl k zemi, stál před

ní šedovlasý. Kolem něj se míhaly tesáky, dopadaly zbraně

druidů a muži křičeli, ale on měl oči jenom pro ni.

Hrotem zbraně jí zakroužil před obličejem a levou rukou

přitom kradmým pohybem vytáhl dýku. Odjakživa měla ze

dvou zbraní v boji respekt, ale ten nebyl ničím ve srovnání se

strachem, který cítila z šedovlasého. Navíc už padl soumrak a

rychlý pohyb čepelí přestával být ve tmě postřehnutelný.

Tehdy se z  chrámu vyřítili vesničané. Měli všeho všudy

snad jenom tři sekery a motyku, ale bylo jich hodně a křičeli.

Než je ta lidská záplava dostihla, šedovlasý se vyvázal ze střetu

s ní a vklouzl do lesa. Sunniva se ho pokoušela dostihnout, ale


27

poraněná noha ji zrazovala. Nakonec zůstala stát mezi stro

my, zírala do tmy pod jejich korunami a oddechovala. Potom

pomalu svěsila meč a vrátila se mezi lidi do světla pochodní.

„Jeden unikl,“ řekla Tetřevovi.

„Nebyl sám. Uteklo jich víc, někteří z nich dokonce zranění,“

řekl. Rozhlédla se. Kolem se povalovala čtyři bezvládná těla a

jednomu žijícímu právě venkované rozbíjeli hlavu sekerou.

„Neboj se. V lese se jim zle povede,“ usmál se na ni Tetřev.

Přiběhl k nim udýchaný Blatouch. Na tváři měl vlhké ru

dohnědé skvrny, ale nezdálo se, že by krev patřila jemu.

„Ti tři jsou támhle v chatrči,“ oznámil jim. „Nezabili je. Je

nom...“

„Co jenom?“ vyhrkla Sunniva.

„Pokoušeli se Ondřejovi vyndat ten kámen. Usoudili, že je

v  něm nějaké naše kouzlo a že by ho snad mohli ve městě

prodat alchymistovi.“

* * *

Sunniva pomalu scházela údolím k  Dolní Luži. Ve va

cích u sedla měla zásoby přinejmenším na dva týdny a sestup

byl příkrý, proto raději klisnu vedla. Sama musela našlapovat

opatrně, protože její poraněná noha se stále ozývala.

Vzpomínala, jak vtrhli do chatrče, kde Kamil s  Vyžletem

drželi na klíně Ondřeje. Vyžle plakal. Na levé straně Ondřejo

vy hlavy byla jen krvavá změť v místě ucha. Ale kámen se lupi

čům ani tak vyndat nepodařilo. Trčel tam jako skála v moři, se

škrábanci od nožů a povlakem zaschlé krve na povrchu.

Vrš začal tím, že kámen vyňal. Stačily mu k tomu dva mru

čivé zvuky a lehký pohyb zápěstím, při němž Ondřej jen slabě

zasténal. Kámen podal Sunnivě a pustil se do čištění a šití rány.

Čtyři muži museli Ondřeje držet a i tak Vrš chvílemi svůj

zákrok přerušoval, aby jim dal čas se vydýchat. Řev raněného


28

zněl strašlivě. Nakonec začal stařec odříkávat nesrozumitelná

slova, prsty přejížděl nad ránou a zdálo se, že příval krve ustá

vá. Když konečně Ondřej vyčerpáním usnul, stařec nad ním

zůstal klečet a natáhl k ní ruku.

Chtěla něco říct. Ale nakonec mu kámen beze slova podala.

Když ho opatrně vkládal zpátky do rány, Ondřej sebou škubl,

ale neprobudil se. A Sunniva věděla, že jakkoli nesmyslné se

jí Vršovo rozhodnutí může zdát, zákony hvozdu platí pro ka

ždého. Vždy.


29

Petr Dolník

Hlasy mrtvých

Bolest. Palčivá, řezající a všudypřítomná. Prýštila jako pra

men života. Jako blahodárný požár, který zahřeje zimnicí zmí

tané tělo. S každým úderem srdce vyvěrala z ramene a prou

dila tepnami do všech údů. Byla jako hlt té nejlepší pálenky,

která chladivě sklouzne jícnem, aby v útrobách zapálila oheň.

Jen tentokrát se žár nezastavil, ale zachvátil vše, co mu přišlo

do cesty, a jako hořící řeka postupoval dál a dál.

Velhart cítil, že leží na břiše, přikrytý těžkými kožešinami,

které mírnily třas těla i pohyby vozu. Hlava mu nepravidelně

narážela o ohradí, jak se velké obruče kol vypořádávaly s dlaž

bou. Musí tedy být zpět v Drogadu. Dva dny cesty od místa,

kde byl raněn. Dva dny, které bude znát jen z vyprávění. Dají

-li bohové a on bude žít, aby si takové vyprávění poslechl.

Intenzivní pach výkalů, štěkot toulavých psů a křik řemesl

níků nabízejících své zboží znamenaly, že vůz míří hlouběji do

změti ulic. Pocítil úlevu. Museli už minout Hospitium Milo

srdenství u městských bran. Tam končí všichni, nad kterými

již ranhojiči zlomili hůl. Shallay za něj musela uronit slzu a on

se dostane do požehnaných rukou Albrechta, aby ten vykonal

jeden ze svých zázraků. Velhart s úlevou upadl do bezvědomí.

Bude žít.

* * *

Ostrý zápach násilně zpřetrhal vlákna snů a vrátil Velharta

do bolestivého bdění. Záchvat kašle vysílal do celého těla sig

nál k pohybu. Přesto se jeho tělo nehnulo ani o píď. Otevřel


30

oči a rozmazaně zahlédl tančící světélko, které ho oslňovalo.

Přivřel víčka a nechal zrak, aby se přizpůsobil novým pod

mínkám. Mihotavé světlo se pozvolna transformovalo v pla

mínek svíce, která osvěcovala starcovu tvář. Na opačné straně

plamene jej bedlivě pozorovaly dvě oči a klouzaly po jeho

tváři. Albrechtovy zornice byly semknuté v  malé škvíry, jak

se přizpůsobovaly jasu svíce. Světlo dávalo vyniknout šedým

vějířům vláken, které jako zpřetrhané pavučiny prokreslovaly

jeho duhovku. Velhart omámeně sledoval, jak paprsky pře

chází v  zažloutlé, stařecké bělmo. Nikdy si neuvědomil, jak

je Albrecht starý. Ale teď, když jejich tváře byly jen pár coulů

od sebe, to vyčetl nejen z vrásek a očí. Viděl to z přelámaných

vláken vlasů, přečetl z jeho svraštělé kůže, cítil to z jeho dechu.

„Oba jsme blízko smrti, můj pane,“ pronesl Albrecht poma

lu, když viděl, že se jeho pacient probírá. „Mé dny už jsou se

čteny, ale ve tvém případě... Tebe ještě bohům můžeme ode

přít. Dívej se do plamene, můj pane,“ řekl, zatímco pohyboval

svícnem před jeho obličejem a pozoroval pečlivě jeho reakci.

Velhart poslušně následoval očima plamínek a začal zjiš

ťovat, kde se nachází. Ke svému překvapení si uvědomil, že

místnost je celá velmi dobře osvětlená, a to i přesto, že v  ní

není známka po jediném okně a jediným zdrojem světla jsou

hořící svíce. Při hlubokém nádechu mu vlhkost potvrdila do

mněnku, že je ve sklepení. Přesto nepociťoval chlad. Naopak,

jeho tělo se potilo. Cítil, že opět leží na břiše na tvrdé, dřevě

né podložce, jejíž nepohodlí měla tlumit ovčí houně. Na zá

dech jej tížily kožešiny. Právě ty způsobovaly, že mu po celém

těle rašily krůpěje potu, které se spojovaly do velkých kapek

neomylně zavlažujících rány solí. Až teď si uvědomil, že už

nevnímá omračující bolest, jen nekonečný tanec malých jeh

liček zabodávajících se na nejrůznějších místech těla. Pokusil


31

se otočit anebo alespoň pohnout a zbavit se toho hrozného

svědění. Hlava se sice pohnula, ale tělo ani v nejmenším.

„Nevysiluj se, můj pane,“ řekl Albrecht konejšivým tónem.

„Nechal jsem tě připoutat ke stolu řemeny. Až budu z těla vy

řezávat šíp, má ruka se nebude třást. Chci mít jistotu, že s

tvým ramenem to bude právě tak.“

Tak tedy šíp. Bolest v zádech, pod lopatkou, která dříve tak

vystřelovala, byl šíp. Musel mít zpětné háčky, jinak by jej již

dávno vytáhli. Doufal, že čarovné ruce ranhojiče dostojí své

pověsti. Viděl už řadu mužů, kteří po zásahu střelou bojovali

v bitvě dál. V amoku ani netušili, že jsou zraněni. A pak, po

vítězném boji, zemřeli jen proto, že hroty šípů při vytažení

trhaly maso.

„Nepamatuji si na šíp, nepamatuji si nic. Mou poslední

vzpomínkou je modlitba před bojem.“

Velhart sám sebe přistihl, jak lže. Pamatoval si toho mno

hem víc.

Pamatoval si, jak se mu modlitba rozlila celým tělem jako

opojná medovina, která zbaví válečníka veškeré únavy. Pláty

brnění se najednou stanou lehkými a předzvěst boje vybičuje

smysly za hranice možností. Pot, který pálí na celém těle, se

změní v  ostruhy, které mužům dodávají neúnavnou sílu. Pa

matoval si, jak recitoval poslední verše slibující slitování Sha

llay všem, kteří o něj požádají. Dokázal by zopakovat slovo

od slova výzvu k táboru Melkových žoldáků, kterou spolu se

svými muži křičel před bitvou:

„V očích lidí jste mrtví. Vaše těla mají viset na šibenicích za

to, jak jste zabíjeli. Mají hořet na hranicích za to, že jste plenili

vesnice svého pána. Krkavci smí hodovat na vašich tělech. Ale

v očích Shallay ještě nejste ztraceni. Odhoďte zbraně, sejměte

brnění a bohyně rozhodne, zda jste hodni milosrdenství.“


32

Nikdo nabídku nepřijal. Nebyl překvapen. Shallay dává

milost, ale málokdo se odváží o ni žádat. Poslední slova již

řvali v cvalu, jak se hnali na sešikovanou formaci Melkových

raubířů. Nepřátelé necouvli ani o krok. Ve výhružném tichu

čekali, až se vlna koní a obrněných jezdců přiblíží k  naježe

ným píkám. Země se otřásala. Po Velhartově boku se řítili

jeho řádoví bratři, vykoupení bolestí, vyvolení tím, že jim Sha

llay dala naději a druhou šanci. Šanci, která bude odepřena

Melkovým žoldákům.

Zasyčení vroucí vody jej vytrhlo ze vzpomínek. Magistr

ve stínech přiložil pod oheň, aby voda v kotli stále zůstávala

ve varu. Velhart slyšel, jak připravuje své nástroje, které po

dle zvuku mohly stejně dobře posloužit v rukou kováře nebo

řezníka jako v rukou nejzkušenějšího drogadského ranhojiče.

Po chvíli se zdálo, že je stařec se svým výběrem spokojen,

protože se přišoural k jeho boku a pečlivě železné nástroje vy

skládal. Velhart si uvědomil, že je možná lepší, když mu pevně

stažené řemeny nedovolují se pohnout a on je tak ochuzen o

krátkou ukázku toho, co ho v  nejbližších chvílích čeká. Ne

mohoucnost ho opět na chvíli vrátila do vzpomínek, které se

pozvolna z šedivých obrysů začaly vykreslovat krvavými tahy

bitvy.

Jen několik tepů srdce jej dělilo od srážky s drancovníky a

žoldáky, když vítr přinesl svistot šípů utnutý krátkým zabub

nováním, jak si některé z nich našly cíl. Cítil klopýtnutí své

ho hřebce, ale rychlé sevření stehen a zabodnutí ostruh zvíře

opět přinutilo, aby se s divokým ržáním vyřítilo vstříc hrotům

pík. Ty neodolaly váze těžké jízdy a spolu s muži se zbortily

při drtivém střetu. Pohltilo ho řičení koní, sníh zkropila krev

prvních raněných a on se ocitl v mrazivém sevření bitvy. Tam

jeho vzpomínky končily.


33

Chlad k němu začal pronikat i v ranhojičově sklepení. To

mistr shodil z jeho zad kožešiny a on tak pocítil jemný pohyb

vzduchu na potem oroseném těle. Koutkem oka zahlédl dva

řemeny, kterými byl přivázán s rukama podél těla k dřevěné

desce stolu. Pouta na chvíli povolila a on ucítil, jak mu mis

tr horkým vlhkým obvazem smývá pot a ulevuje tak celému

tělu. Vzápětí ovšem zalapal po dechu. To když se řemeny opět

utáhly, snad ještě o něco víc, než tomu bylo předtím.

„Jsem připraven, můj pane. S  tvou nohou mnoho zázraků

nesvedu. Zdá se, že kost je zlomená, ale tví lidé pro ni udělali,

co se dalo. Tady pomůže jen čas. To, na čem ale závisí tvůj ži

vot, pane, je hrot šípu, jenž uvízl pod lopatkou. Není to snadná

operace a sebelepší ranhojič nemusí v takovém případě uspět.“

Jakkoli byl obsah Albrechtova sdělení zdvořilý a ponížený, ve

věcném tónu jeho slov nebyla jediná známka pokory.

„Je snad v Drogadu někdo, kdo by mi mohl pomoci více než

ty?“ ucedil Velhart mezi zuby. „Viděl jsem dost zraněných na

to, abych věděl, že vyčkávání ještě nikoho nezachránilo.“

„Viděl jsi jistě i dost těch, u kterých ani léčba nezměnila

jejich osud. Tvůj osud nezměním. Měl bys zvážit, zda nechceš

něco důležitého sdělit svým řádovým bratrům. Pak už ti bo

hové nemusí dát příležitost.“

Chvíli panovalo ticho, než se Velhartovy rty pohnuly.

„Není nic, co bych chtěl říci. Všechny mé činy mluvily za

mě. A o mém nástupci nechť rozhodnou ti, co zůstanou. Je to

jejich budoucnost, ve které budou vykonavateli milosrdenství

Shallay.“

Odpovědí mu bylo jen slabé zacinkání nástrojů. Podvědo

mě se napjal a ztuhl, jak se celé tělo připravilo na to, až se

bodání, které neustále cítil v zádech, přemění v peklo. Váleční

ranhojiči používali k tlumení bolesti jen dva prostředky. Ne

kvalitní, ale o to silnější kořalku, a dřevěný roubík omotaný


34

kůží, do kterého se mohl raněný zakousnout. Zdálo se, že

jemu nebude dopřáno ani jedné z úlev.

Místo říznutí do masa ale cítil jen to, jak se starcovy prsty

dotýkají jeho zad. I přes pulsující bolest zřetelně rozpoznal, že

konečky prstů tančí v pomalém rytmu mezi lopatkami. S kaž

dým dalším dotykem se tělo uklidňovalo, až třas pomalu ustal.

Podvědomé napětí polevilo a s  uvolněním se dostavil pocit

úlevné ospalosti. Poprvé od probuzení jej bolest zcela opustila.

Děvčata od Tří růží by se tu mohla učit, bloudilo unavenému

Velhartovi hlavou.

Namísto toho však řekl:

„Jsi požehnáním pro všechny, kterým pomáháš. Stále jsi ne

přijal učedníka, kterého bys zasvětil do tajů svého řemesla?

Nejeden měšťan by rád dal mladšího syna do učení. Z našeho

řádu bych osobně poslal dva novice na zkušenou. Naše po

kladnice je štědrá k těm, kteří se chtějí podělit o svůj um...“

„Žádní učedníci,“ přerušil jej strohým hlasem Albrecht.

S tím, jak se začal věnovat zranění, mu z hlasu vymizely po

slední zbytky uctivosti. Velhart slyšel, jak stařec nabral snítky

z keramické misky a začal je jemně lámat mezi prsty.

„Vděk k medikům je vrtkavý. Největším uměním je rozpo

znat, kdy s nemocí přestat bojovat a vzít nohy na ramena.“

„Snad tedy zanecháš své vědomosti na pergamenech, aby

nebylo vše zapomenuto.“

„Žádní učedníci a žádné pergameny,“ řekl ranhojič pevně

a každé ze slov doplnil bolestivým zabodnutím snítky v blíz

kosti rány. Bolest znovu ožila tak náhle, až Velhart málem

omdlel. Po chvíli ale vše odeznělo a zůstalo jen slabé mra

venčení.

„Není nic, co bych chtěl ze svých znalostí zanechat.“

„A co tvůj mistr, ten si také nepřál, aby měl pokračovatele?

Chtěl, aby všechny jeho vědomosti odešly i s ním do hrobu?“


35

„Nevím,“ odtušil Albrecht. „Bylo mnoho těch, kteří mi pře

dali své znalosti. Žádného z nich jsem se neptal, zda si přeje

předávat svá tajemství dál.“

„Mnoho? Byl mezi nimi někdo významný?“

Namísto odpovědi se ozýval jen tlukot hmoždíře a praská

ní ohně. Když zvuk ustal, pocítil Velhart, jak mu magistr po

zádech rozlévá a vzápětí roztírá do svalů chladivou, nasládle

vonící mast.

„Trny krkavičníku, které jsem vbodl do tvých zad, tlumí bo

lest a zpomalují krev. Agáta z Janotic mne naučila, že pokud

se zabodnou do žíly příliš blízko srdce, pak se krev zpomalí

tak, že tělo upadne do kómatu, ze kterého se již neprobere a

jen pomalu vyčká na smrt. Bořivoj Širočák mi předvedl, že

pokud mineš cévu byť jen o jediný kousek, účinek se zcela

mine. Naopak Jeroným Stach z Běsů dokázal, že správné je

vždy napíchnout tepny, nikdy žíly. Pak i kdyby člověka lámali

v kole, můžeš s ním rozprávět, jako by se nic nedělo. Věř mi,

každý, koho potkáš, tě má co naučit.“

„Neznám ta jména. Nic mi neříkají.“

„Snad Tybald, baron Vavřinský. Nikdo mě nenaučil tolik o

zranění ohněm jako on.“

Velhartova hlava sebou trhla, ale zbytek těla zůstal i nadále

bez hnutí.

„Tybald byl popraven, upálen zaživa. Před mnoha lety.“

„Obviněn a odsouzen za zosnování požáru obecních sýpek.

Oheň se tehdy rozšířil na třetinu města. Kdyby Niedar nebyl

přístavem a voda nebyla všude kolem, lehl by popelem celý. I

tak po sobě plameny zanechaly jen ruiny, saze a nářek.“

Albrecht se na chvíli odvrátil, aby přiložil několik snítek

sušených bylin do



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist