načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hry s příběhem: Volání divočiny – Jan Č. Galeta

Hry s příběhem: Volání divočiny

Elektronická kniha: Hry s příběhem: Volání divočiny
Autor: Jan Č. Galeta

Je mnohotvárná. Obklopuje nás v podobě stále zeleného neprostupného hvozdu. Jejím jazykem promlouvá dryáda, temný druid i elfí lučištnice. V šedi velkoměsta se rozpíná v podobě ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Mytago
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 419
Rozměr: 16 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-877-6124-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Je mnohotvárná. Obklopuje nás v podobě stále zeleného neprostupného hvozdu. Jejím jazykem promlouvá dryáda, temný druid i elfí lučištnice. V šedi velkoměsta se rozpíná v podobě zvolna se rozpadajících ruin starého lunaparku a její úponky můžeme nosit sami v sobě. Co se stane s drakem, který zešílel? Chtěli byste žít v době, kdy legendy a mýty jsou pravdivé a dávná monstra skutečná? Nebo poznat poslední věčné, původní bohy, kteří se skrývají v zapomenuté pevnosti pod horou, i jejich hladovějící poddané - tu trochu lesku, za níž je bída, strach a zoufalství? Tajemné síly přírody, nástrahy divočiny a jejích divokých nespoutaných obyvatel ožívají v našich příbězích, které inspiraci čerpají z originálních, převážně českých, herních světů. Třetí sbírka českých sci-fi a fantasy povídek, inspirovaných českými RPG hrami, tentokrát s podtitulem Volání divočiny. Jedenáct povídek ze sedmi různých herních světů je doplněno stručnými medailonky autorů.

Popis nakladatele

Je mnohotvárná. Obklopuje nás v podobě stále zeleného neprostupného hvozdu. Jejím jazykem promlouvá dryáda, temný druid i elfí lučištnice. V šedi velkoměsta se rozpíná v podobě zvolna se rozpadajících ruin starého lunaparku a její úponky můžeme nosit sami v sobě. Co se stane s drakem, který zešílel? Chtěli byste žít v době, kdy legendy a mýty jsou pravdivé a dávná monstra skutečná? Nebo poznat poslední věčné, původní bohy, kteří se skrývají v zapomenuté pevnosti pod horou, i jejich hladovějící poddané – tu trochu lesku, za níž je bída, strach a zoufalství? Tajemné síly přírody, nástrahy divočiny a jejích divokých nespoutaných obyvatel ožívají v našich příbězích, které inspiraci čerpají z originálních, převážně českých, herních světů.

Poznejte Asterion, Tarii, Příběhy impéria, Unknow Armies a mnohé další!

„Na dlouhém rozpadajícím se plotě se stále ještě vyjímal obraz africké savany. Stádo pádících zeber – změť pruhů, z níž přecházely oči. Nad nimi dlouhé štíhlé krky žiraf pod rozpáleným sluncem. Na obzoru tmavé siluety baobabů. Malba se loupala; v místech, kde oprýskala barva, to vypadalo, jako by se na tělech zvířat objevovaly smrtelné rány.“

(sborník příběhů spojující české RPG světy. Volání divočiny)
Zařazeno v kategoriích
Jan Č. Galeta - další tituly autora:
Lvi Lucemburští Lvi Lucemburští
Šíp v zádech -- Stíny Erinu Šíp v zádech
Marellion -- Čtyři příběhy z Asterionu Marellion
Hry s příběhem Volání divočiny Hry s příběhem Volání divočiny
Vločka v plamenech Vločka v plamenech
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Barbora Legátová, Petra Lukačovičová, LucieLukačo

vičová, Jana „Elinor“ Poláčková, Michaela Portychová,

Hanina Veselá, Kryštof Ferenc, Jonáš Ferenc, Jan Hamrlík,

Radovan Kolbaba, Ondřej Netík, Josef „Armon“ Straka,

Jakub Štádler

Mytago 2016


Vydal Jiří Reiter, nakladatelství Mytago 2016

www.mytago.cz

ISBN 978-80-87761-24-3


Obsah

Taria......................................................................................9

Váha přísahy ( Josef „Armon“ Straka)..................................11

Asterion..............................................................................77

Dcery lesa (Radovan Kolbaba)..........................................81

Mé jméno bude znít (Hanina Veselá)..............................115

Život lovce ( Jakub Štádler)..............................................171

Šarlatová křídla smrti ( Jana „Elinor“ Poláčková)...............187

Příběhy impéria................................................................211

Řezno 1872 ( Jonáš a Kryštof Ferencovi).........................215

Svět potomků bohů..........................................................233

Volání jaguára (Barbora Legátová)..................................237

Ozvěna starého příběhu (Michaela Portychová)..............263

Immortal fighters.............................................................293

Krkavec a vlk ( Jan Hamrlík)............................................295

Unknown Armies.............................................................345

Tropický kraj divů (Lucie a Petra Lukačovičovy).............349

Imaginárium.....................................................................375

Kelpie (Ondřej Netík)......................................................377



5

Slovo úvodem

Volání divočiny. Dvě slova, jež vzbuzují mnohé konotace. Když pomineme aljašskou klasiku Jacka Londona, kterou jsme se nepokrytě inspirovali, pak mi při vyslovení názvu naší knihy v myšlenkách vyskočí několik věcí. Samozřejmě divoká příroda ve všech podobách, její nástrahy a nebezpečí, ale také krásy; přírodní národy, vzdálenost od civilizace, exotická romantika. Další možnou asociací je pak svoboda, protože v divočině se člověk může cítit svobodný, závislý pouze sám na sobě a nikoli na politickém, společenském či kulturním systému. A konečně je to i divočina civilizovaného světa a divočina lidské mysli. Člověk opravdu může být člověku vlkem a i přes nálepku civilizace v sobě stále skrývá zvířecí divokost. Skrze povídky v tomto sborníku tedy čtenáře do své náruče volají všechny různorodé aspekty divočiny.

Toto je navíc již třetí sborník ze série Hry s příběhem, kterou vydává nakladatelství Mytago, a jež chce formou povídek představit fantastické světy, původně vytvořené jako herní prostředí pro různá RPG (role playing games – tj. hry na hrdiny či na hraní rolí) – nejčastěji pro nejrozšířenější českou hru Dračí Doupě. Celý nápad vzešel původně od Karla Černína, spolutvůrce světa Tarie, a Zbyňka Kučery Holuba, jednoho z tvůrců Asterionu. Bez nich by tato kniha nikdy nevznikla. Zbyněk se také přímo podílel na výběru většiny povídek. Velký dík patří rovněž Lucii Lukačovičové a Haně Veselé, které mírou větší než významnou přispěly k dokončení celého sborníku.

Zatímco první svazek řady, Zločin a trest, shromáždil příběhy spojené se světem zločinu a druhý, Ocel a krev, povídky,

6

které se točí okolo boje muže proti muži, tento sborník se v

jádru inspiroval herním povoláním hraničáře, druida, tuláka a

podobnými RPG archetypy. Nicméně v samotných povídkách

žádné herní prvky nečekejte! Jde jen o dobré příběhy, které si

pohrají s vaší fantazií.

Jan Č. Galeta

Taria

Taria je fantasy prostředí, které bylo původně určeno pro hru Dračí doupě. Základní modul, jehož autorem byl Jiří „Agupi“ Mlnařík, vyšel již v  roce 1998. Ale teprve rozšiřující moduly představily Tarii jako projekt, kde zápletky pro dobrodružství a  tvorba zajímavých příběhů jsou tím, kolem čeho se točí vše ostatní. Rozšiřující moduly vyšly celkem tři: Záhvozdí (1999), Severní Taria (2002) a  Pohraničí (2008). Vytváří je skupina autorů kolem Karla „Charlese“ Černína. Všichni jsou původem ze Zlína, znají se už od střední školy a hrávají a tvoří spolu příběhy pro RPG.

Taria není svět v širokém slova smyslu. Jde o jedno poloostrovní knížectví navázané volně na své okolí, které se může stát součástí jakéhokoli světa. Prostředí připomíná do značné míry český pozdní středověk a je určeno k hraní realistických příběhů s minimem magie. Někdy se v této souvislosti hovoří o „vesnické“ či „špinavé“ fantasy. Tvůrci se také nebrání alegoriím k současnému světu, ať už jde o národnostní či rasové třenice nebo skryté odkazy na historické osoby a existující místa.

Taria stojí na několika ústředních tématech. V dávné minulosti patřil celý poloostrov drakům. Velké skupině psanců se ho však podařilo dobýt a šlechtický vůdce výpravy jménem Carrado využil sporů mezi blízkými královstvími k  tomu, aby  získal knížecí titul a  založil dnešní vládnoucí dynastii. Celý Dračí poloostrov nakonec po mnoha letech snažení ovládli lidé. Ovšem za jakou cenu? Dodnes tu některá místa nesou stopy požárů a jedů, dodnes se vyprávějí děsivé zkazky o  tom, že draci Tarii zcela neopustili a  čekají v  úkrytech na svůj návrat.

Dalším velkým tématem jsou politické konflikty, zejména vztah se sousedním Brechtürským královstvím. Tarijského knížete spojují s  králem příbuzenské svazky a  listina, která jeho rodu propůjčila právo vládnout. Rozdělují je však pohraniční územní spory, náboženství, odlišné jazyky i hořkost z  minulosti. Obdobně rozpolcený vztah má ostatně tarijská vládnoucí moc i  k  nelidským rasám žijícím na jejím území. Držba stříbrných dolů zaručuje sice určitou nezávislost trpaslíkům a znalosti tajných nauk zase elfům, ale vzhledem ke své odlišnosti jsou nelidé odkázáni na ochranu ze strany knížete.

Konečně třetím stěžejním tématem je válka s druidy. Tarijští druidi jsou svébytný lesní národ, ale jen nemnoho z nich má schopnost vyvolávat skutečná lesní kouzla. Hvozd ovšem za stovky let prostoupil všechny jejich tradice, rituály, víru, legendy i  pocity a  stal se základem jejich života. Naučili se v něm žít tak, aby nenarušovali pevný řád a zachovávali jeho roli ochránce a  hradby před vnějším světem. Když ale začali osadníci v posledních letech získávat novou půdu na okrajích lesů, rozzuřený hvozd se začal bránit. A první na ráně byli ti, kteří v jeho náruči žili pokojně stovky let. Objevily se oživlé stromy, šílenství zvířat a  temnota vkrádající se do lesa zpod kořenů. Tlak na lesní lid vedl až k válce. V ní sice druidi proti knížecímu vojsku neobstáli, ale stáhli se do lesů a odtud provádějí partyzánské výpady do okolí.

Povídka Váha přísahy pojednává o  nebezpečí číhajícím na zemské stezce spojující dvě sídelní města v tarijském Pohraničí. Jak uvidíme, největší hrozbou poutníků tentokrát nebudou lapkové ani výběrčí mýtného, ale samotný okolní les.

Váha přísahy

Josef „Armon“ Straka

I.

Jezdec prudkým trhnutím uzdy zastavil koně a  vyděšeně upnul zrak na scénu, odehrávající se jen několik kroků před ním.

Přímo uprostřed lesní cesty hlasitě hodovala pětice mohutných vlků. Letmý pohled na rozervaný šarlatový plášť a  zakrvácenou teletinovou kazajku prozradil, že obětí šelem se stal člověk. Šediví dravci hltavě rvali maso z nešťastníkových končetin a  nemilosrdně drásali zbytky jeho oděvu. Společně s hodující smečkou blokoval stezku i padlý kmen mohutného dubu, ležící jen o pár stop dále.

Vlci zjevně vycítili přítomnost lidského vetřelce. Přestali se zabývat masem své oběti a pomalu zvedli zakrvácené mordy směrem k muži v sedle. Ten poplácal zneklidněnou klisnu po šíji a pomalu položil ruku na vyřezávanou rukojeť tesáku. Strnule zíral do lesknoucích se očí, dokud ho nevyděsil řehtavý zvuk odněkud ze strany. Polekaně sebou trhl.

Z lesa po mužově levici vystoupil strakatý hřebec. Hlasitě odfrkával a pohazoval přitom hřívou, jako by mu těsná blízkost vlků byla zcela lhostejná.

Jezdec přivřel oči a  s  úlevou si oddechl. Hřbetem kožené rukavice si otřel pot, jenž mu do tváře stékal z čela ukrytého pod železnou přilbicí. Teprve pak si všiml, že kůň je osedlaný. Prázdné sedlo na hřbetě frkajícího strakáče opět donutilo zbrojnoše zbystřit smysly. Očima znovu sklouzl k zemi, kde se válelo znetvořené tělo, a pohlédl na  vrčící smečku.

Největší z  vlků popošel několik kroků směrem k  jezdci a upřel na něj lesklé černé oči. Hned nato vycenil zakrvácené tesáky.

Muž v sedle by v tu chvíli mohl přísahat, že se na něj zvíře usmívá. Pocítil v zádech nepříjemné mrazení. Zubící se šelma hlasitě zavrčela a  jezdec si byl skoro jistý, že v  hlase zvířete zaslechl lidský smích. Stromy okolního lesa začaly nepříjemně ševelit, jako by tiše rozmlouvaly. Jezdec se zachvěl. Zhluboka se nadechl, trhnutím uzdy obrátil klisnu a úderem do slabin ji přinutil k trysku. Když uháněl zpět, měl pocit, že se za jeho zády ozývá zlověstný chechot.

II.

Lesní ticho narušoval jen klapot loukoťových kol a cinkot koňských podkov. Po zemské stezce, táhnoucí se skrz Šeravský les, kodrcal kočár potažený červeným suknem, doprovázený šesticí jízdních knechtů.

Vousatý zbrojnoš v  čele družiny jako první spatřil jezdce uhánějícího z  protisměru. Zdvihnutím paže dal vozkovi povel zastavit spřežení a sám vyjel rychle se přibližující postavě vstříc.

„Vítku! Co sa stalo?“ zvolal vousáč na pacholka, který těsně před ním zprudka zastavil klisnu.

„Na stezce je padlý strom!“ volal jezdec oslovený jako Vítek a sotva přitom popadal dech. „Asi půl hona ocaď. Pořádné dubisko, přes celú stezku. S  našou kolesou přes něho neprojedeme!“

Vítek se naklonil ke svému veliteli a stručně mu sdělil, co před chvílí viděl.

Ten ho pozorně vyslechl a při popisu mrtvoly ožírané vlky a koně bez pána zamyšleně svraštil huňaté obočí.

„Říkáš červený plášť, strakatý kóň... toš teď si vzpomínám! Tak sa ustrojil ten brechtýrský posel, kerého sme dneska ráno potkali v zájezdním hostincu v Újezdě! Sem mu přece nabízel, ať jede radši s  náma, že je to bezpečnější. Ale Brechťák měl naspěch jak sviňa, toš vyrazil dřív. Budiž mu země lehká...“

„Ano, Hynku, taky som si naňho vzpomněl,“ přikývl Vítek. „Tak jeho kóň tam zvostal, i se sedlem a rejtarskýma tlumokama. Nevím, jak je možné, že ta vlčiska teho koňa nechala na pokoju...“

Hynek se zamyšleně škrábal ve vousech: „Toš sa děsím, aby to nebyla ňáká léčka. Strom přes cestu je otřepaný jak staré škrpále! Pro lapky a podobné pazgřivce není lehčí zpósob jak zastavit povoza. Ten kóň tam, to bude určitě taky ňáká čertovina. Třeba má v těch tlumokách schovanú zmiju, nebo černú ochromoru, nebo ňákú inú jedovatú bestiu – kdoví? Pán z Verienu sice rád rozhlášá, že bezpečnost zemskéch cest v  jeho hrabství je sténá jak v Brechtýru, ale kdo sa na to má spolíhat, kór dneska? Buď rád, Vítku, že ti tam ňáký zkurvysyn nenapálil šíp do chrbta!“

„Toš co navrhuješ, Hynku?“ otázal se zbrojnoš v pobíjené brigantině, který dosud mlčky poslouchal.

Než mohl velící knecht odpovědět, na straně kočáru se odhrnul závěs a  z  okénka se vyklonil obličej ženy ve středních letech.

„Co se děje, Hynku? Proč stojíme?“ zeptala se dáma a urovnala si přitom na čele posazenou zlacenou obroučku.

Vousáč přijel až těsně k  okénku. „Odpusť, paní. Zjistili jsme, že kúsek dál naším směrom je přes cestu padnutý strom, toš sme mysleli...“

„A  to si s  tím nedovedete poradit?“ přerušila dáma zostra svého pohůnka. „Slíbila jsem mistru Medlovskému, že do Parletu dorazíme nejpozději navečer! Tak to prostě nějak zařiďte, už se tu beztak zdržujeme déle, než je zdrávo! Nechápu, jak můžete zabloudit na zemské stezce spojující dvě sídelní města, a ještě se přitom vymlouvat na nějaký strom! Víte přece, že moje dcera má zásnuby! Chcete snad, aby o ně přišla jen kvůli tomu, že nedorazíme zavčasu?“

„Ne, paní, toš to bysme vážně neradi...“

„Tak dost řečí! Já i moje Kateřina už chceme být z tohoto hrozného lesa konečně pryč!“

„Jak si přeješ, paní...,“ odvětil s povzdechem Hynek.

Vyšívaný závěs se opět zatáhl. Zbrojnoši se na sebe rozpačitě podívali. Od doby, kdy jejich dobrého pána nahradila náladová vdova, která po něm zůstala, se do podobných situací dostávali často. Jediný vozka se příliš nerozmýšlel. Sotva zaslechl panovačný ženský hlas, zdvihl opratě spřežení a  výskl na koně. Ti však neudělali ani krok a namísto toho sebou divoce škubli.

„Toš co je s váma, herky nestydaté? Proč sa ksakru nepohn... kurňa! Co to má znamenat?“ zaláteřil forman a naklonil se dolů z kozlíku.

Ostatní to v  mžiku uviděli rovněž a  překvapeně vytřeštili oči. Skrz loukoťová kola i spojnici vozové oje prorůstaly kořeny stromů a šlahouny ostružin, jež se pomalu plazily výš směrem ke dvířkům vozu.

„U Šalajiných slz... co to sakra je?“ vzal si do úst jméno bohyně knecht v brigantině, když stejně jako ostatní nevěřícně zíral na kořeny vyrůstající ze země přímo před jejich očima.

„Toš nečumte jak Meniďák na selskú stodolu a  osekajte to!“ zavelel Hynek, popadl tesák a  seskočil ze sedla.  Většina  knechtů ho hned následovala. Muž v  brigantině sundal z ramene kuši a pomocí kliky ji začal natahovat. Ostražitě se přitom rozhlížel po okolním lese, který náhle potemněl a hrozivě ztichl. Mezi stromy se mihlo cosi světlého a zbrojnoš na to instinktivně zamířil samostřílem, ale shledal, že šlo nejspíš jen o vyplašenou laň či srnu.

Odkudsi se zdvihl vítr a listy statných dubů a jilmů začaly zlověstně šeptat.

„Podívajte, snáší sa mlha!“ sykl kušiník při pohledu na chuchvalce těžké páry vinoucí se zpod kapradin a lišejníků na okraji lesa.

„Dyť je celý deň sucho!“ podivil se Vítek.

Odpovědí mu bylo ostré zakvílení, které se nepřirozeně ztichlým hvozdem náhle rozeznělo. Prazvláštní zvuk, někde na pomezí praskotu dřeva a bručení medvěda.

„Co–to–kurňa–je?“

III.

Z  podřimování ji probral podivný zvuk odkudsi zvenčí. Dívka, které mohlo být okolo sedmnácti, si protřela rozespalé oči a zároveň si několikrát pročísla dlouhé plavé kadeře, zdobené prošívanou točenkou. Ze svých modrých šatů s prostřiženými skoro až po zem sahajícími rukávy oprášila několik chlupů, které na ně napadaly z kožešin nastlaných uvnitř kočáru. Tázavě přitom pohlédla na ženu sedící naproti ní: „Maminko, proč stojíme? Vždyť ještě nejsme v Parletu, nebo snad ano? A co to je venku za divné zvuky?“

Dotázaná žena byla oděna do karmínových šatů lemovaných sobolinou. Na rozdíl od své dcery měla hlavu zahalenou v hedvábném šlojíři purpurové barvy.

„Nevím, dítě,“ odpověděla s  pobledlým obličejem. „Před chvílí jsem naší zbrojné chase nařídila, aby ihned vyrazili a  více se v  těchto hrozných lesích nezdržovali. Ty zvuky mi připomínají...“

Nestihla říct, co jí to připomíná, protože její slova přerušil hrozivý skřek.

Šlechtičny na sebe zděšeně pohlédly. Pak ucítily, jak se celý kočár otřásl, když něco s hlasitým křepčením dopadlo na střechu. Obě dámy zděšeně vyjekly. Zvenčí se ozývalo divoké ržání koní následované sborovým vlčím vytím a hrůzou naplněnými mužskými výkřiky.

Dívka zbledla a zakryla si dlaní ústa, její matka jí nervózně stiskla volnou ruku.

„U všech bohů, co se to děje?“

Starší z žen opatrně poodhrnula závěs na své straně. A zapištěla hrůzou.

V  okně se jí zjevil zmodralý obličej jednoho z  pacholků. Jeho krk obepínala silná zakroucená větev stromu. Šlechtična si uvědomila, že nešťastník zjevně přišel o koně, neboť naprázdno kopal nohama ve vzduchu a těžce přitom lapal po dechu.

Dáma ještě jednou zavřeštěla a bleskurychle závěs zatáhla. Její dcera se vrhla ke dveřím na opačné straně. Když je otevřela, doslova ji ochromil pohled do hladových očí vlka s vyceněnými tesáky. Bestie naježila srst a přichystala se ke skoku. Dívka ucítila horký dech, zavřela oči a pronikavě zaječela.

Z krátkého šoku ji probralo hlasité cvaknutí, doprovázené ostrým zasvištěním. Vlk bolestně zavyl, schoulil se a zuby se snažil vytrhnout šipku, která se mu právě zabodla do boku. Zbrojnoš v brigantině sklonil kuši a křikl:

„Paní! Zvostaň ve voze! Nevycházaj! Zvostaň ve voze...!“

Dívka ztěžka popadla dech. Spatřila, jak se za kušiníkovými zády zjevilo cosi černého a s těžkým chropěním se to na něj řítí. Než stačila varovně vykřiknout, trhla s  ní její matka dozadu a zprudka zabouchla dvířka. Jejich prásknutí přehlušilo zbrojnošův děsivý křik. Obě ženy se schoulily na podlaze kočáru, objaly se a třesoucími se hlasy začaly společně odříkávat modlitbu:

„Ctihodná Natal, panno sebeobětavá,

ty, jež jsi strážkyní bezmocných a zhoubou netvora,

dej mi svou odvahu a nenech mě za oběť stvůrám a běsům

a já ti pak budu v království Tvém věrnou služebnicí...“

Zvenčí k  nim doléhaly všemožné zvuky, v  nichž se klení a hrozivý řev mužů mísil s cinkotem železa, ržáním koní, vytím vlků, skřípavým vřeštěním a burácivým rykem. Nevěděly, jak dlouho to celé trvalo.

Pak náhle celé okolí mrazivě ztichlo.

Ještě několik okamžiků se obě urozené ženy krčily v objetí na podlaze a  poslouchaly jen svůj hlasitý dech. Nakonec se starší z  nich pomalu zdvihla a  opatrným pohybem otevřela dvířka.

Ze všeho nejdříve ji zarazilo, že obloha je zatažená a celé okolí je ponořeno v  husté mlze, přestože od rána bylo jasno a sucho. Hned nato si všimla koní, jak zmateně pobíhají kolem. Sedla na jejich hřbetech byla prázdná. Opatrně vykročila ven, rozhlédla se a konečně spatřila své muže.

Leželi nehybně na zemi v tratolištích krve, jejich nehybná těla nemilosrdně trhali na kusy hladoví vlci. V  neproniknutelné mlze se oči krvelačných šelem blyštily jako opály a celé okolí ovanul horký dech zakrvácených mord. Do morku kostí vyděšené ženě připomínali přízraky smrti ze starých legend. Bez dechu přiložila ruku na ústa a zachvěla se hrůzou. Jeden z  vlků se přestal zabývat kořistí a  upřel lesklé oči přímo na strachy se třesoucí šlechtičnu. Přitom vycenil krví zbrocené tesáky a zlověstně zavrčel.

Vyděšená dáma by v  tu chvíli mohla přísahat, že se zvíře začalo smát. Při pohledu do lačných očí lítého dravce se o ni začaly pokoušet mdloby. Ve vteřině  skočila zpátky do vozu, prudce přitom za sebou zabouchla dvířka. Objala dceru, která se choulila na podlaze a třásla se po celém těle. Láskyplně ji pohladila po plavých kadeřích a se slzami v očích pravila:

„Neboj, mé dítě, všechno bude v pořádku!“

Pak pevně uchopila madlo dvířek a ze záňadří vytáhla malou dýku.

Venku něco ztěžka zadupalo. Ozvalo se hřmotné zaburácení.

Obě ženy se znovu začaly tiše modlit.

I V.

Ranní slunce příjemně hřálo trojici postav postupujících po zemské stezce. Prošedivělému muži v čele skupiny se na temeni leskla vyholená tonzura. Sněhově bílá barva jeho kněžské kutny ostře kontrastovala s dlouhým černým pláštěm, na němž se třpytil stříbrnou nití vyšitý symbol dvouramenných vah. Na mnichově krku se pohupoval kovový amulet ve tvaru hadů stočených do osmičky, u pasu mu visela objemná kožená mošna, a také několik menších tlumoků.

Dlouhé černé pláště s vyšitým symbolem vah dominovaly i výstroji dalších dvou mužů, kteří měli rovněž na hlavách tonzury. Na rozdíl od svého staršího druha však byli ozbrojeni. Oběma se u pasu pohupoval dlouhý meč s umně tepanou hlavicí ve tvaru stočeného hada. Jejich trup obepínaly pobíjené brigantiny, paže jim chránily ocelové pláty a kroužkové kukly s širokým límcem si ponechali volně stažené z hlavy.

Červený kočár do půli obrostlý kořeny a šlahouny ostružin spatřili řeholníci již zdálky, stejně jako smečku vlků, která kolem ní tiše obcházela. Když přistoupili blíž, všimli si i šestice vybělených koster ležících v mechu okolo vozu.

„Vidíte to, bratři?“ ukázal nejstarší z mužů směrem ke kočáru zarostlému dřevinami a ostružiním. „To se mi nějak nechce líbit!“

Rozhodným krokem začal přistupovat blíž. Bestie zavětřily příchozího a  přivítaly jej zlostným vrčením. Největší z  vlků mu vykročil vstříc a  odhalil tesáky. Mnichovi druhové bleskově tasili meče.

„U svatého Woodaga, zdá se mi to, nebo se ta bestie směje?“ řekl lehce roztřeseným hlasem mladší z ozbrojenců.

Starší řeholník se však nenechal zneklidnit. Do pravice uchopil amulet a oběma společníkům pohybem ruky naznačil, aby zůstali stát. Pomalu kráčel vstříc vrčící šelmě a zpoza pasu vytáhl malý  váček. Současně upíral pohled do lesklých očí bestie, která cenila zuby a zlostně ježila tmavou srst. Teprve když se k ní přiblížil sotva na půl sáhu, hrozivě zablýskla očima a skočila mu po hrdle.

Ještě v  odrazu však sebou prudce škubla a  stáhla se zpět, jakoby ji pohyb klerikovy paže vyplašil.

Ozbrojenci v  mžiku přiskočili s  tasenými meči, ale ihned zjistili, že jejich zásah nebude nutný. Se směsicí úžasu a obdivu zírali na svého druha, jak s  ledovým klidem stojí nad tiše vrčící bestií. Levou ruku zaťatou v pěst, držel napřaženou nad vlčím čenichem, pravou tiskl amulet ve tvaru hada a upřeně přitom hleděl do očí zvířete, které se stále více choulilo do sebe. Vlkovo zlověstné vrčení postupně přešlo v  tesklivé skučení. Mnich poklekl na jedno koleno, pustil amulet a prsty volné ruky se lehce dotkl vlčí mordy. Tiše odrecitoval krátký žalm. Pak prudkým pohybem paže ukázal k lesu. Vlk žalostně zavyl a se svěšeným ocasem odkráčel do stínu hvozdu, kam jej okamžitě následoval zbytek smečky.

„Chwalba Woodagovi, a cześć tobie, bratrze Konráde!“ řekl uznale starší z ozbrojenců napůl tarijsky a napůl svou mateřštinou, prozrazující původ odněkud z oblasti Pobystří.

„Léta praxe, drahý bratře Lešku. A samozřejmě také Woodagova přízeň,“ dodal kněz jakoby mimochodem a  dotkl se přitom hadího amuletu.

„Chvála Woodagovi i  řádu našeho nejsvětějšího Tovaryšstva,“ přidal se nejmladší z  trojice a  schoval meč do pochvy. „Máš i můj obdiv, bratře Konráde. Slyšel jsem o skutcích našich řádových bratrů už leccos, ale až do dnešního dne jsem na vlastní oči žádný neviděl! V bojích s vlkodlaky máš zjevně již mnoho zkušeností!“

„Mohu tě ujistit, milý bratře Jene, že v  tuto chvíli jsme s žádným vlkodlakem nic co dočinění neměli.“

Řádový rytíř oslovený jako Jan tázavě zdvihl obočí. Bratr Konrád pokračoval:

„Tihle vlci rozhodně nebyli ovládáni žádným lykantropem. Jinak by zajisté byli mnohem divočejší a rozhodně by je nezahnalo běžné požehnání.“

„Lyka... čím?“ podivil se Jan.

„Lykantropem,“ zopakoval Konrád. „Kdyby je ovládal lykantrop, tak by mé požehnání zřejmě nezabralo a museli byste nejspíš použít své meče.“

„Lykantrop jest to samo ako wilkołak“, pomohl Lešek lámanou tarijštinou vysvětlit mladšímu druhovi výraz, jímž vzdělanci označovali vlkodlaky.

„Jak říká bratr Lešek. Lykantrop jest člověk zakletý do zvířecí podoby, nejčastěji vlčí či psí, zřídka medvědí. Prostí lidé jej však bez ohledu na zakletí označují jako vlkodlaky. Nezřídka je tak chybně zaměňují s  jinými netvory, zejména s psohlavci či polkany.“

„Ach tak,“ přikývl Jan. „Hm... jak jistě víte, bratři, jsem u Tovaryšstva teprve krátce. Přiznávám, že s netvory jsem se ještě přímo nestřetl, nicméně vlkodlaka jsem vlastně kdysi spatřil. Myslím, že to bylo těšně po mém vstupu do řádu, snad den dva po složení řeholního slibu. Vzpomínám si, jak náš komtur přikázal postavit na hranici jakousi mladou matku. Z  jejího prsu prý spolu  s  novorozeným dítětem pila mléko i štěňata jakéhosi hlídacího ohaře. Jeho excelence tehdy přikázala, aby té odsouzené rodičce ještě před upálením zarazili do těla stříbrné hřeby.“

„Ano, ty měly zabránit proměně,“ potvrdil Konrád své zkušenosti s lovem běsů a čarodějníků. „A to její novorozeně i s těmi štěňaty pak zřejmě nechali otrávit odvarem z vlčího moru, to je obvyklá praxe. Tedy alespoň já bych takto určitě postupoval. Neboť stříbro a vlčí mor jsou pro lykantropy smrtící. Ostatně, i já sám jsem se před chvíli raději pojistil proti vlkodlačímu nebezpečí, podívejte,“ usmál se klerik a rozevřel prsty černé rukavice, v nichž dosud svíral malý váček. Přičichl k němu, odpudivě se přitom zašklebil a nechal oběma řádovým bratrům přivonět.

„To jest ten wilcy mór? Śmierdzieć to strasznie,“ zkřivil Lešek s odporem obličej.

„Ano, bratře Lešku, to je oměj vlčí, lidově též vlčí mor. Sám o sobě takto nezapáchá, musí se vyvařit s mátou a rybím tukem. Tím vznikne charakteristický odér, který vlkům i vlkodlakům páchne mnohonásobně více než nám. Takže jsem si teď mohl být jistý, že mi ta bestie neskočí po hrdle, i  kdyby požehnání selhalo,“ vysvětloval mnich svým ozbrojeným průvodcům. „Vzpomínám si, jak se kdysi jeden z našich bratří pokoušel požehnáním zaplašit smečku ovládanou lykantropem, aniž by se předtím takto zabezpečil sušeným svazkem vlčího moru. Jeho rozsápaný krk nedali dohromady ani nejlepší řádoví ranhojiči. Woodag buď milostiv jeho duši...“

„Rzikas tedy, že tohle wilkołak zajistó nebyl, bratrze?“ snažil se Lešek o co nejsrozumitelnější tarijštinu a ukázal přitom na šestici úplně vybělených lidských koster ležících okolo kočáru, skrz jehož kola i boční dvířka prorůstaly dlouhé kořeny stromů. „Któž to teda takto umrzećel vprostrzed zemskej czesty?“

„V této části říše rozhodně nebývá na zemských stezkách bezpečno“, odvětil Jan. „Ale nevzpomínám si, že by hrabě z Verienu či jiný z místních pánů měl v poslední době potíže s lapky.“

„Łupieżci by niktoho nenechali lešžet takto vprostrzed czesty, ale hodili ho někam do krzovi nebo do szkarpy,“ odvětil Lešek. „Tihle tu asi leží už długo. Ale nieco se tu bezpochybnje przihondilo dost niedawno. Jen se bratrzi podívejte na ziemiu około nás!“

Pobystřanovi společníci pohlédli k zemi a spatřili, že slehlá tráva i mech na okraji cesty jsou zbarveny zaschlými rudými skvrnami. Konrád nabral do dlaně hrst zeminy a přičichl.

„Máš pravdu, bratře, půda zde páchne po krvi,“ potvrdil všem jejich domněnku.

Lešek znovu vytasil meč a  začal se ostražitě rozhlížet po okolí. Jan jej váhavě následoval a  urputně přitom pozoroval šestici koster.

Konrád se opatrně sklonil nad nejbližší z  nich. Levicí se dotkl vybělených žeber a  do pravice uchopil svatý amulet. Zavřel oči a  začal potichu pronášet jakási slova. Pak ulomil umrlci prst, chvíli na něj upřeně hleděl, a zastrčil jej opatrně do mošny. Nakonec vytáhl skleněný flakónek naplněný svěěcenou vodou a  pokropil jí ostatky. Přesně to samé postupně zopakoval i u ostatních koster.

„Bratr Lešek má pravdu, k něčemu tu došlo skutečně velmi nedávno,“ pravil kněz, když schoval do tlumoku poslední kůstku ulomenou z  umrlce. „Cítím, že aura těch nebožtíků ještě úplně nevymizela. Podle její síly soudím, že duše opustila tato těla sotva před půldnem!“

„Cože, pouhý půlden?“ podivil se Jan. „Jsi si jistý, bratře? Jak mohly během půldne zbýt z nebožtíků jen vybělené kostry?“

„Gusła i czary? Nekromancja?“ napadlo Leška.

„Nikoliv, bratře Lešku, přítomnost čarovných sil bych ihned vycítil,“ vyvrátil Konrád Pobystřanovy domněnky. „Tím ale samozřejmě nevylučuji, že je někdo usmrtil právě za účelem provozování nekromancie či jiných čarodějných praktik. Ovšem skutečnost, že jsou sotva půlden po smrti jejich ostatky obrány na kost, je výsledek přirozené cesty!“

„Vlci a krkavci by to tak důkladně nezvládli, rozhodně ne za půlden,“ odtušil Jan.

„A taky by jim poniechali šáty či vieci,“ doložil Lešek. „Ale tihle niemají nic, ni czár hadru. Jen szkielet!“

„Aura těch umrlců sice slábne, ale i tak je z ní cítit strach a úzkost,“ třel Konrád v pravici amulet a upřeně přitom hleděl mezi nejbližší stromy. „Ti nebožtíci se bezpochyby museli krátce před smrtí něčeho hrozně vyděsit!“

Oba ozbrojení řeholníci zbystřili. Dobře věděli, že v celém řádu Tovaryšstva vah není mnoho kněží, kteří by měli tak bohaté zkušenosti s odhalováním čarodějníků a vymítáním běsů, jako právě bratr Konrád z  Niedaru, jehož nyní doprovázeli do řádové kapituly v  Parletu. O  pravdivosti jeho slov proto rozhodně neměli důvod pochybovat.

„Co ten powoź?“ ukázal Lešek špicí meče směrem ke kočáru.

„Žádný kupecký žebřiňák, ale pohodlný panský kočár,“ zhodnotil pohledem Jan. „Zajímalo by mě, jestli nějak souvisí s nebožtíky, jejichž kosti zde leží?“

„Těžko říct, bratře,“ tiskl Konrád v prstech amulet. „Každopádně to něco, co je vyděsilo a zřejmě i usmrtilo, mělo svůj původ v lese, nikoliv v povozu.“

Lešek přišel ke kočáru. Rázným švihnutím meče odsekl několik kořenů z postranních dvířek a odhrnul závěs nad nimi.

„Uvnitrz nieč nenji,“ nahlédl do šera vevnitř. „Ale jsou zde vythraghane potahy. A jest tu tiež vyszycty jakysi herb.“

„Říkáš erb?“ přistoupil Konrád blíž. „Vskutku, je tu vyšitý erb! Půlená rudožlutá šachovnice – znak pána z Třemberka!“

„Toho rytíře Václava z  Třemberka, který loni zahynul na verienském turnaji?“ vybavil si Jan.

„Ano, přesně toho, bratře,“ přikývl Konrád. „Neměl mužského dědice, jen dceru a  hašteřivou ženu, která ani ne rok po manželově smrti zvládla prohospodařit všechen nastřádaný majetek. Dokonce i  rodový hrad, staré sídlo Třemberků, musela dát do zástavy hraběti z Verienu. Třemberkova vdova však má dcerku na vdávání, tak ji zaslíbila nejstaršímu synkovi Matěje Medlovského, velmistra zlatnického cechu v Parletu. Medlovský je holt další z řady zámožných měšťanů, který našel způsob, jak dostat své dítko do panského stavu.“

„Jsi pozoruhodně dobře informován, bratře!“ žasl mladý řeholník.

„To víš, bratře, krom zpovědí se od lidí dozvíš leccos,“ usmál se spiklenecky Konrád na mnicha ve zbrani. „A jestli si dobře vzpomínám, tak mezi lidmi se povídá, že někdy v brzkých dnech by měla mít mladá Kateřina z  Třemberka s  tím zlatníkovým synkem zásnuby. Cesta skrz Šeravské lesy není právě nejkratší, musí se objížďkou přes Újezd. Ale na druhou stranu se tak lze dostat z Třemberského hradu rovnou do Parletu, aniž by se nezbytně muselo projíždět skrz Verien. Tamní pán je asi největším věřitelem Třemberkovy vdovy, která se tak logicky bude snažit jeho hlavním sídlům vyhnout. Stále mě ale nenapadá, zda je zde nějaká souvislost s tímhle kočárem, či dokonce s těmito šesti nebožtíky?“

„Niekto se jisto vlamal dovnitrz,“ ozval se Lešek, který si mezitím prohlédl povoz i z druhé strany. „Dverze na drughej straně powoźu jsou vysekane!“

„Skutečně, vypadá to jak rány po sekeře,“ zhodnotil Jan pohled na záseky na druhé straně povozu, kde byla vylomená vstupní dvířka.

Lešek mečem přesekal několik šlahounů obrůstajících vozovou oj.

„Stopy!“ vykřikl. „Odcisk podkovy, jsou to koński stopy. A neprzilis stare! Tak den, najwyźej!“

Vydal se ve směru stop, pár kroků za okrajem lesa se však zastavil. „Dziwvny. Stopy tu końzcy. Dalej to nikam nevede. Las vypada nienaruszony.“

Lešek ještě chvíli pozoroval lesní půdu, zda v ní náhodou nespatří další otisky. Pak náhle zahlédl v kapradinovém houští kus jakési barevné tkaniny. Opatrně se k ní sehnul.

„Tóhle tu leży,“ zdvihl z  kapradin prošívanou točenku a ukázal ji svým druhům.

Konrád přistoupil blíž, převzal od Pobystřana nalezenou ozdobu dámské hlavy a zkoumavě si ji prohlížel.

„Je snad majitelka téhle točenky čarodějnice, co má na svědomí tohle?“ ukázal Jan na vybělené kostry.

Konrád jen pokrčil rameny. „Jsme jen tři, tudíž by nebylo moudré vydávat se někam do hloubi lesů,“ uzavřel po chvíli přemítání. „Děje se tu nicméně něco divného a svatou povinností našeho řádu je právě takové čarodějnictvím zapáchající věci náležitě prošetřit. Ihned jak dorazíme do Parletu, vyrozumím o tom představeného naší komendy. Také bychom měli zpravit parletské radní i  verienskou vrchnost, i  když nevím, komu patří zrovna tento úsek stezky. Buď jak buď, už bych se na tomto místě déle nezdržoval.“

Ozbrojení mniši souhlasně přikývli.

„Víme, že lykantrop zde nejspíš neřádí, ale raději nebudeme pokoušet osud,“ pokračoval Konrád a opatrně otevřel váček s vlčím morem. Vytáhl z něj malý sušený svazeček a prsty jej rozetřel v dlani, do které předtím nabral kus zeminy. Přidal pár kapek svěcené vody a nakonec uhnětenou směs hlíny a vlčího moru nanesl na krk nejprve sobě a pak i svým šklebícím se přátelům. Nezapomněl přitom vyslovit požehnání.

„Woodag ochraňuj naše kroky! Ve vzduchu cítím hrozbu a mám pocit, že to vychází z lesa tady kolem. Mějte oči otevřené, bratři!“

V.

Balvan, na němž ležela, byl obrostlý vodou nasátým mechem a  studil jako led. Silné šlahouny ostružin ji obepínaly jako pouta a  drásaly ruce a  chodidla. Jejím jediným oděvem byla krátká košilka spletená z listů kopřiv, jež při každém pohnutí nemilosrdně spalovala nahou kůži. Korunu spletenou z mokrých větví smrků a kapradin měla ovinutou kolem hlavy, na níž jí zbývalo jen pár chomáčů vlasů.

Okolní les se topil v neproniknutelné husté mlze, z níž k ní občas doléhaly různé zvířecí zvuky. Měla pocit, že duby a jasany rostoucí v kruhu kolem balvanu se k ní začínají sklánět. Jejich větve hlasitě ševelily. Zdálo se jí, že v tom šumění listů zaslechla lidský šepot.

Pak se nad ní zjevil mohutný stín. Pohlédla na toho, komu patřil, a vykřikla hrůzou.

Z děsivého okamžiku ji vysvobodily až mdloby.

VI.

Řeholníci urazili asi čtvrt míle, když narazili na další kostru podobnou těm, které viděli před chvílí. Tentokrát se však nad ostatky nepozastavovali a rozhodli se pokračovat dále. Padlý strom blokující zemskou stezku obešli ze strany, jakmile se však dostali za něj a ušli několik kroků, zjistili, že tudy cesta kupodivu nepokračuje. Když se obrátili zpět, zarazilo je, že velký vývrat, který před chvílí obcházeli, zde již není. Hned nato přišlo nepříjemné zjištění, že zemi všude kolem nich pokrývá jen hustý koberec temně zeleného mechu, zatímco po koly vyježděné zemské stezce najednou nebylo ani památky. Ze všech stran je obklopoval tichý potemnělý les.

„Woodag miłosierny,“ vzýval Lešek svého boha. „Co má tohle znamenacz? Przecież tudy nejdeme poprvně! Jak jsme móhli sejítz ze stezsky?“

„U  Woodagových ran, že jsem na to hned nepomyslel,“ udeřil Konrád dlaní vztekle do nejbližšího kmene. „Mohlo mě napadnout, že tady bude působit radix erraticus!“

„Cože? Co to má být ten radix erraticus?“ otázali se oba druhové takřka současně.

„Řečí prostého lidu se tomu říká bludný kořen,“ zjednodušil kněz další vysvětlování. „Bezpochyby jsme ho museli překročit ve chvíli, kdy jsme se pokoušeli obejít ten vývrat!“

„Błędny korzeń? Do cholery!“ zasakroval Lešek, ale gestem posvátného znamení právě vyřčenou pobystřanskou nadávku hned odčinil.

„Ono to opravdu existuje?“ vydechl překvapeně Jan. „Já myslel, že jsou to jen báchorky dřevorubců!“

„No... tak napůl jsou,“ přikývl Konrád. „Velmi stručně řečeno: Zakletí vyvolaná anomálií lidově nazývanou bludný kořen sice funguje na zcela jiných principech, než jak se obvykle vykládá v selských chalupách při draní peří, ale to nemění nic na tom, že naše kroky mohou skončit někde v močálu. Stejně tak tady můžeme navěky chodit v kruzích...“

„Milostivý Woodagu! Co si tedy počneme?“

„Něco mě napadlo!“ řekl Konrád po chvilce tichého přemýšlení. Zalovil v  mošně a  vytáhl točenku, kterou předtím objevili v  blízkosti opuštěného kočáru. V  jejích prošívaných záhybech našel několik zachycených plavých vlasů a opatrně je obtočil kolem svého amuletu. Pak zavřel oči, hadí talisman si přiložil na čelo. Tiše přitom odříkával jakási slova, kterým ani jeden z mladších druhů nerozuměl. Oba si však byli téměř jisti, že tyhle výrazy určitě nepocházejí z žalmů.

„Tamtudy, bratři,“ ukázal jejich představený po chvíli směrem do tmavého lesa. „Woodag stál při nás, když nechal bratra Leška najít tuhle točenku! Osoba, jíž tyto vlasy patřily, odešla tamtudy. Sotva před půldnem.“

„Oděšla?“ zdvihl Lešek tázavě obočí. „Czy ju nieco odtahnulo?“

„To vážně netuším, bratře. Pouze s jistotou vím, že odputovala tímto směrem,“ ukázal Konrád znovu do hloubi lesa. „Skrz tyhle vlasy je stále ještě cítit silné pouto na tělo, z něhož kdysi vzrostly. Tohle pouto nemůže nijak narušit ani moc bludného kořene!“

„Ale co když je ten člověk také očarován mocí bludného kořene a bloudí tady stejně jako my?“ namítl Jan.

„To nelze vyloučit. Jenže takový člověk se jistě dostal pod vliv radix erraticus v  jiný okamžik a  dost možná i  na zcela jiném místě než my.“

„A co to pro nás znamená?“

„V  podstatě záchranu. Když to velmi zjednoduším, tak pokud se lidé zmámení bludným kořenem při svém bloudění navzájem setkají, pak nad nimi kořen ztrácí moc. K tomu ovšem dojde velmi zřídka, protože radix erraticus přirozeně udržuje své oběti vzájemně odloučené. Nám se ovšem díky Woodagově přízni takové setkání podařit může!“ zdvihl Konrád vlasem obtočený amulet. „Svaté relikvie na rozdíl od kočičích tlap, můřích křídel a všelijakých podobných, prostým lidem používaných nesmyslů doopravdy fungují. Nuže bratři, nezbývá, než pokračovat tudy! Hlavně se držme stále při sobě, nikdo se teď nesmí v žádném případě odloučit od ostatních! Woodag s námi!“

Nějaký čas se prodírali takřka neprostupnými houštinami, kde je každou chvíli šlehla do tváře nízko sahající větev. Trnité křoviny se jim zachytávaly za oděv a klopýtali o trčící kořeny. Nepřirozené lesní ticho náhle přerušilo pronikavé zavřeštění. Koruny statných dubů zapraskaly a řeholníci spatřili, že se v nich něco pohnulo.

Jan s Leškem pohotově napřáhli meče. Tvor skrytý ve větvích hbitě přeskočil na sousední strom a se vzteklým zasyčením zmizel z dohledu.

„Boruta!“ odtušil Lešek.

„Co to, bratře?“

„Hejkal!“ vzpomněl si Pobystřan na výraz používaný v Tarii.

„Jsi si jistý?“ zeptal se Konrád a  zalovil v  mošně. Vytáhl z  ní menší váček a  nasypal z  něj každému do hrsti jakousi obilovinu.

„Vypadá to jak obyčejná žitná zrna,“ podivil se Jan, když sevřel směs v oplátované rukavici.

„Ano, a taky je tam zamícháno i trochu ovsa,“ vysvětloval kněz mladíkovi. „Hlavní je, že to pochází z obdělávané půdy. Tohle je pro lesní běsy největší pohroma. Jedna dobře vržená hrst stačí, abyste tím oslepili hejkala, divoženku či dryádu. Prý to ale moc nezabírá na jezinky. Raději mějte čepele připraveny, bratři!“

Ozbrojenci přikývli. Kněz na chvíli zavřel oči. Několikrát se nadechl, aby opět zaostřil vůli na nalezení cesty, a pokynul svým společníkům, aby ho následovali.

Konrádem určený směr se zdál být správným, neboť les se postupně stával světlejším a  přehlednějším. Netrvalo dlouho a řeholníci se dostali na vyšlapanou pěšinu, kde po chvíli narazili na zřetelné otisky koňských podkov, v  jejichž směru ukazoval i Woodagův svatý symbol.

Radost z nalezené stopy však netrvala dlouho. Odkudsi se ozvalo táhlé vlčí vytí. Řádoví bratři zpozorněli. Houštiny po jejich levici zlověstně zapraskaly. Bylo jasné, že z nich každým okamžikem něco vyběhne. Lešek i Jan v mžiku zdvihli meče, připraveni k boji.

K  jejich překvapení vystoupila z  houštin sněhobílá laň, následovaná malým kolouchem. Zvířata se přímo uprostřed stezky náhle zastavila a  obrátila hlavy směrem k  trojici lidí. Vlčí vytí neutichalo.

„Laň pronásledovaná vlky,“ přerušil nastalé ticho Jan.

„Jeśli je pronaszeludji wilci, tak przec tu ta łania tákto stojí?“ podivil se Lešek.

Bílá laň jakoby vyslyšela jeho slova a několika skoky zmizela v hloubi hvozdu. Z míst, kudy běžela, začala zpod kořenů stromů stoupat mlha. Kolouch ještě nějakou chvíli upíral na řeholníky své tmavé oči, až nakonec také zmizel v lese, který mezitím zcela utonul v husté mlze.

„Kde se tu vzola tak nagle mgła?“ podivil se Lešek. „Jest tu snad moczal?“

Konrád chvíli zadumaně pozoroval les zahalující se do husté páry. Pak luskl prsty a  zalovil ve velké mošně. Vytáhl z ní černou svíci s vyrytými motivy hadů. Polohlasem odzpíval úryvek ze  čtvrtého žalmu. Při posledním žalmovém verši protřel v  prstech knot svíce, který rázem vzplanul jasným modrým plamenem, v jehož okolí začala mlha okamžitě řídnout. Kněz zdvihl modře plápolající svíci do výše a několikrát s ní obkroužil kolem dokola. Okruh dobrých pěti stop kolem řeholníků se zcela rozjasnil. Všichni sborově vyslovili chválu Woodagovi a  s  modlitbou na rtech opatrně pokračovali dál ve směru lesní pěšiny. Mlhou nedotčený okruh se pohyboval spolu s nimi.

Les utopený v  mléčném závoji zůstával i  nadále ztichlý. Ostražitě postupující řeholníci slyšeli pouze své kroky a tlukot vlastního srdce. Chvílemi měli pocit, že v korunách stromů zaslechli lidský šepot, avšak zřejmě to nebylo nic víc než šumění listí.

„Z čeho je vosk té svíce?“ přerušil ticho Jan.

„Říká se tomu alkorský plamen a je to z... ehm... no, někdy lepší nevědět, bratře. Alespoň zatím...“ odvětil Konrád.

„Odpusť, bratře, byl jsem pouze zvědavý. Vím, že mým úkolem je hlavně služba v meči.“

„Tak u toho pro dnešek zůstaň, milý bratře, a děkuj Woodagovi, že alkorský plamen zabral. Tenhle výtvor bratří z jižního Brechtüru mám sice vyzkoušený proti černokněžníky a  nekromanty používanému sirnému kouři, ale v  lesní mlze jsem jej jakživ nepoužil.“

„Cztíte to?“ přerušil konverzaci Lešek a  varovně zdvihl meč. Oba dotázaní mniši několikrát potáhli nosem a rozpačitě přikývli.

Čichové smysly je tentokrát nezklamaly. Mlha ustupující před plamenem černé svíce odhalila dobrých deset stop dlouhý, mechem porostlý plochý balvan na okraji stezky. Byl celý potřísněný čerstvou krví.

Klerici takřka instinktivně načrtli ve vzduchu posvátné znamení a  odříkali několik slov z  modlitby. Konrád předal svíci Janovi, přistoupil k zakrvácenému kameni, opatrně se jej dotkl a na chvíli přitom zavřel oči. „Zvířecí to není. Krvácel tu člověk,“ špitl chvějícím se hlasem.

Jan třímající svíci citelně pobledl a v druhé ruce křečovitě sevřel meč.

„Podívejte na tohle,“ vytáhl Konrád zpoza balvanu pramen šedivých vlasů. „Leží jich tady celé chuchvalce. Jak známo, lidské vlasy používají čarodějníci při svých rituálech!“

Sotva vyřkl tato slova, všiml si, jak se bratr Jan tázavě zadíval na jeho amulet.

„Tuším, co tě napadá, bratře. Nikoliv – člověk, po jehož stopě jsme se vydali, zde neskonal. Můj svatý symbol mi naznačuje, že dotyčný je ještě někde dále v  lesích. Navíc si všimni, že vlasy zachycené v točence jsou plavé. Kdežto tyto chomáče zde jsou šedivé!“

„A co je tohle?“ ukázal mladý mnich hrotem meče na symbol medvědí hlavy vysekaný do kůry jednoho ze stromů.

„To je znak Utora,“ odvětil Konrád, když si prohlédl reliéf zblízka. „Lesního démona, jehož vzývali druidové. Do šestaosmdesátého roku to dokonce ani nebylo v  rozporu se zemským právem! Pak naštěstí kníže dostal rozum a prohlásil druidy a všechnu tu chamraď nazývající se lesní lid za psance. Sami víte, co následovalo. Chodící stromy a  zdivočelá zvířata napadající uhlířské osady, dřevorubci a  smolaři prostřílení šípy, vodní mlýny a  hamry zničené přívalovými vlnami z lesních potoků. Celý rok trvalo knížecím vojskům potlačit druidskou rebelii. Ale náš řád konečně získal právo stíhat vyznavače Utora bez výjimky na celém území říše.“

„Říkáš bratře, že zde máme co do činění s druidy?“

„Ne, s  nimi nejspíš ne,“ odtušil kněz. „Jinak už bychom měli dávno šípy v zádech.“

VII.

„Otče, někdo se sem blíží!“

Vousatý uhlíř kusem hlíny utěsnil otvor doutnajícího milíře a následoval svého synka k plůtku na okraji vsi. Nejprve spatřili zvláštní namodralé světlo prosvítající skrz mlhu, brzy nato i trojici přibližujících se postav v černých pláštích.

Muž v  kněžské kutně nesoucí svíci a  dva ozbrojení rytíři kráčející po jeho boku se jako zjevení vynořili ze zamlženého lesa. Soused obstarávající vedlejší milíř houkl na vousáče:

„Juro, jak nás tu mohli najít? Myslíš, že jich poslal ten verijenské sviňák?“

„Toš to nevím, Chruďošu,“ prohrábl si Jura rezavý plnovous. „Zkusím sa jich opýtat, co sú zač. Ty zatím dej vědět všeckym súsedom, ať sú kdyžtak připraveni zdrhat, hlavně roby a  děcka. Tihle chlapi sú sic jen tři, ale proti tym jejich mečom by sem radšej nešel!“

Chruďoš přikývl, odhodil náruč sesbíraného klestí a obrátil se směrem do vsi, Jura naopak vykročil příchozím vstříc. Když se k nim přiblížil na pár kroků, sňal z hlavy slaměnou hučku a hluboce se poklonil.

„Buďte pozdraveni, dobří lidé!“ pronesl chlapík v mnišské kutně a  chvatně uhasil modře planoucí svíci. „Mé jméno je Konrád z Niedaru, jsem bratrem řádu Tovaryšstva vah a děkan kapituly svatého Woodaga v Parletu. Zde mí řádoví bratři Lešek z  Podgorowa a  Jan z  Armesu jsou mým zbrojným doprovodem.“

„Buď zdráv, ctihodný pane, ty i  tvoji druhové. A  vítajte u nás,“ pozdravil uctivě Jura, kterého mnichův přátelský hlas poněkud uklidnil. „Smím sa zpýtat, co vás přivádí do našej dědiny?“

„Náhoda svedla naše kroky až k vám, dobrý muži,“ odpověděl mnich. „Zabloudili jsme totiž.“

„Zablúdili? To je snadné,“ vydechl Jura s úlevou. „Vydaj sa, pane, tudyma podel teho plútku, až dondeš k velkej rozeklanej borovici. Pak si stúpni tak, abys měl jejú nejdelšú větvu nad hlavú, a pokračuj furt rovně. Dondeš k potoku. Pak už jen di po jeho prúdu, nikam neodbočaj, a výdeš u mostku na zemskej stezce poblíž Oujezda.“

„Děkuji za radu, dobrý muži,“ usmál se Konrád. „Dlouho jsme se však trmáceli po lesích a rádi bychom chvíli spočinuli. Byl bys tak laskav a přinesl nám trochu vody, případně i něco k snědku?“

„Toš jak by ne, pane, zajisté,“ uklonil se uhlíř a  přijal od mnicha nabízený stříbrný groš. „Móžeš mi říkat Jura. Poďte za mnou, tamhle je moja chalupa.“

Mnich přikývl a společně se svými druhy následoval uhlíře, usměvavým kývnutím přitom odpovídal na uctivé poklony jeho sousedů. Stejně jako Jurovi i ostatním ve vsi už bylo víceméně jasné, že příchozí zjevně nejsou žádní lapkové či marodéři. Rytíři provázející mnicha však stále kráčeli s obnaženými meči, což Juru poněkud znepokojovalo. Uhlířovy obavy nezmírnilo ani, když mladší z ozbrojenců s milým úsměvem pohladil jeho nejmladšího synka po zrzavé čupřině a z váčku u pasu mu nasypal do dlaní plnou hrst sušených švestek.

Uhlířskou osadu tvořilo všehovšudy pět dřevěných chalup s  šindelovou střechou, z  nichž dvě byly rozšířeny o  společný chlév. U bližší z nich je přivítal výrostek s plavým chmýřím na tváři, který právě opravoval proutěnou nůši.

„To je Ostoj, moj nejstarší syn,“ představil Jura svého potomka a  společně s  ním uvedl příchozí do dřevěné chalupy. Vnitřek tvořila nízká světnice, do níž dvojice malých čtvercových okének skrz mechem a blátem vystlané stěny propouštěla jen trochu venkovního světla. Místnost však ozařovaly plameny z  ohniště zřízeného přímo na podlaze z  udusané hlíny. Drobná postava v  režné sukni míchala obsah kotlíku zavěšeného nad ohněm, jehož kouř z místnosti odcházel malým otvorem zbudovaným v nízkém šindelovém stropě. Když žena spatřila nově příchozí, uplivla si přes rameno, a  teprve poté jim složila patřičnou poklonu.

„Moja roba Běla,“ představil ji Jura.

„Copak jsi to učinila, dobrá ženo? Snad si nemyslíš, že já nebo někdo z mých druhů vnášíme do vaší chalupy kletbu?“ reagoval Konrád zavrtěním hlavy na její plivnutí, starý to vesnický zvyk.

„Odpusť, dobrý pane,“ omluvila se Běla roztřeseným hlasem.

Mnich se přívětivě usmál a naznačil požehnání.

„Tady, pane, rač si sednút,“ ukázal Jura pohotově na menší kládu poblíž ohniště. Neušlo mu, jak se kněz pozorně rozhlíží po vybavení jejich skrovné světnice. Řeholníka zjevně nezajímal slaměný kavalec, ani těch několik málo kusů dřevěných či hliněných misek a džbánků. Jeho oči se viditelně zabývaly věnci z česnekových palic rozvěšených po stěnách, které podle moudrých rad otců a  dědů chránily příbytek před vampýry. Klerik si rovněž prohlížel svazky jeřabinových větviček, tradičně používaných jako obrana před návratem mrtvých. Jeho zvědavým očím však zjevně unikla miska s  medem, skrytá pod prahem světnice a přichystaná jako dar pro skřítky hospodáříčky.

„A  tohle je jistě hromnička, že ano, dobrý muži?“ ukázal Konrád na vyhaslou svíčku u jednoho z drobných okének.

„Toš jak říkáš, pane,“ přikývl Jura kysele se tvářícímu se mnichovi. „Zapalujem ju vždycky při búřce. To aby búřková čarodějnica nezapálila bleskom našu chalupu...“

„Ano, já vím,“ převrátil Konrád oči v sloup a konečně usedl na kládu u ohniště. „Kdybyste si radši nechali svá stavení vysvětit a místo těchto nesmyslů užívali symboly církve...“

Jura naprázdno polkl, syn Ostoj se na něj tázavě zadíval, pohybem ruky odehnal od vchodu dva z přihlížejících mladších sourozenců a  houkl na sestru Mášu, aby sebou hodila a  přinesla vodu. Uhlířova manželka Běla se raději odvrátila a zaníceně se věnovala míchání obsahu kotlíku.

„Jídlo bude hnedle, pane,“ snažil se Jura stočit řeč jinam. Mnichovy zvědavé pohledy ho začaly znepokojovat více než obnažené čepele jeho druhů.

„Děkuji, dobrý muži, jsi velice laskavý,“ pronesl Konrád poněkud přívětivěji a dokonce se usmál. „Než tvá žena připraví jídlo, rád bych si s tebou chvíli pohovořil.“

„Zajisté, jen sa pýtaj, pane!“ přikývl ochotně Jura, ačkoliv by nejraději zmizel pryč ze světnice. „Zabloudí k  vám často někdo tak, jako my dnes?“ začal Konrád.

„Kdeže, pane. Naša dědina je daleko od zemskej stezky. Skoro nikdo k nám nikdy nepřinde,“ odvětil Jura.

„Vůbec nikdo? Ani pánovi správci? Pod čí vrchnost vlastně patříte?“

„Naším pánom je hrabě z  Verienu, temu sa klaníme. Ale všecky záležitosti, co k  nám má, fíruje přes rychtářa v Oujezdě.“

„Toš sa jednou za čas vydáme do Oujezda, abysme prodali naše dřevěné uhlí. Náš pán má poblíž velké hamr, víš, pane? Tam sa to uhlí dost upotřebí. No a jinač jezdíme do Oujezda eště když pán přikáže, že sa majú zaplatit daně, nebo když porúčá robotování...“ doplnil svého otce Ostoj.

„Rozumím,“ přikývl Konrád. „Obecně k vám teda mnoho lidí nezavítá?“

„Ne, pane. Seš po dlúhé době jeden z  prvých, pane, ty a tvoji druhovja,“ vzal si opět slovo Jura.

„A kdo k vám takto zavítal naposledy?“

„Toš myslím, že právě rychtář z Oujezda, pane. Ale nevím přesně, pane, kdy to už bylo,“ škrábal se Jura zamyšleně ve vousech. „Jak před chvilú říkal mój syn, to spíš my sa vydáme s vozom do Oujezda prodat naše uhlí...“

Mnich mrkl na srozuměnou a  zjevně přemýšlel nad další otázkou. Běla mezitím sundala z roštu kouřící kotlík a začala do dřevěných misek rozdělovat hrachovou kaši. Klerik zbystřil a kývnutím paže uhlířovu ženu zadržel. Sklonil se nad kotlíkem, ze záňadří vytáhl stříbrný amulet, zavřel oči a několikrát přejel rukou těsně nad kouřícím pokrmem. Totéž zopakoval i nad ošatkou chleba, kterou mezitím přinesla dcerka Máša.

„V pořádku,“ řekl Konrád oběma svým druhům. Pak pokynul překvapené Běle, že může konečně začít rozdělovat jídlo.

„Odpusť, vznešený pane,“ zamumlala rozpačitě, když mnichovi podávala misku s kaší. „Je to jen obyčajná hrachová kaša. Nečekali sme ťa, pane... Estli ale, pane, počkáš, móžu pro tebe zabít aspoň slépku...“

„To není třeba, dobrá ženo! Jsme příslušníci kléru, nikoliv panstva. Na postní stravu jsme zvyklí. Tumáš!“ Konrád vytáhl z  váčku další menidský groš, vložil jej venkovance do dlaně a opět se přívětivě usmál. Ta se jen váhavě uklonila, kývla na Mášu, aby jí pomohla s vědrem, a raději s ní zmizela pro vodu.

Konrád si nabral plnou lžíci a  usmál se na dřevorubce: „Mhm, prostou hrachovou kaši jsem zbožňoval už jako dítě. Je výborná!“

Uhlíř se spokojeně poškrábal ve vousech. Duchovní s chutí snědl ještě několik soust. Pak se znovu přísně zatvářil: „Tak – a teď zpět k našim otázkám.“

„Poslúchám, pane,“ pronesl uhlíř s neklidem ve tváři.

„Pověz mi: K jakému božstvu se tu vlastně modlíte?“

„No... toš většinú ctíme to, co ctili naši otcové a dědové...“ odtušil Jura rozpačitě.

„A to sice...?“

„Toš, většinú, nebo spíš čas od časa, sa modlíme k... Natal! K dobrotivej panně ochránkyni...“ odpověděl Ostoj namísto svého otce.

Mnich se dlouze zadíval do očí uhlíře i jeho syna. Ani jednomu nebyl ten ocelový pohled právě příjemný.

„V pořádku,“ sklopil nakonec klerik zrak a nabral si další sousto. „Jeho knížecí milost vyhlásila na celém území Tarie svobodu vyznání, takže prostý lid se smí bez jakéhokoliv omezení klanět všemu božstvu, které mu jeho pán dovolí. A pokud vím, hrabě z Verienu vzývání Natal na svém panství dosud nezakázal. Tedy alespoň zatím ne.“

Jura i mladý Ostoj suše polkli.

Kněz se znovu pustil do kaše. Oba jeho ozbrojení druhové, kteří dosud mlčeli, už mezitím dojedli. Vypadali spokojeně a  dokonce se na uhlíře i  jeho syna skoro až chápavě usmáli. Juru napadlo, že navzdory obnaženým mečům jsou zřejmě mnohem méně nebezpeční než jejich starší společník v kutně.

Do světnice se vrátila Jurova žena i s dcerou.

„Odpusť, svatý pane, že sme neměli nachystanú vodu. Jisto si žíznivý,“ hlesla tiše Běla, když spolu s  Mášou přitáhly do chýše naplněné vědro.

„Mnohokrát ti děkujeme, dobrá ženo,“ usmál se Konrád přívětivě.

Uhlířova dcerka se právě chystala nabrat vodu z vědra do menšího džbánku, aby ji mohla nabídnout hostům. Jurovi neušlo, jak přitom starší z  ozbrojených řeholníků, který se dosud spokojeně usmíval, náhle u



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist