načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hrr na ně! – Terry Pratchett

Hrr na ně!

Elektronická kniha: Hrr na ně!
Autor: Terry Pratchett

– Ze zeměplošského moře se zvedla větrná korouhvička a teď najednou každý ví, kam vítr vane. Vynořila se nová země a staré spory. A když se dvě armády vydají na pochod, velitel Elánius z ankh-morporské Hlídky má jen několik hodin na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 399
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7601-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ze zeměplošského moře se zvedla větrná korouhvička a teď najednou každý ví, kam vítr vane. Vynořila se nová země a staré spory. A když se dvě armády vydají na pochod, velitel Elánius z ankh-morporské Hlídky má jen několik hodin na rozřešení zločinu tak strašného, že do konce neexistuje ani zákon, který by ho postihoval. Ten zločin se jmenuje "VÁLKA". Elánius proti zlým protivníkům, kteří se ho snaží dostat... a to jsou lidé, kteří stojí na jeho straně. Nepřítel by mohl být ještě mnohem horší. A v jeho diáři je v kolonce "Dnes nezapomeň" napsáno - umřít! Ale dělat by to raději neměl, protože největší vynálezce a nejmazanější politik světa se už vydali na bojiště s malým balíčkem, který má zaručeně zastavit boj... * Zeměplocha jde do války, a to s armádami sardinek, válečníků, rybářů, mihulí a alespoň jedním oddaným průvodcem vojenského tábora.

Zařazeno v kategoriích
Terry Pratchett - další tituly autora:
Stráže! Stráže! Stráže! Stráže!
Malí bohové Malí bohové
Magický prazdroj Magický prazdroj
Čaroprávnost Čaroprávnost
Filuta Filuta
Dobrá znamení - ilustrovaná Dobrá znamení
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

HRRR NA NĚ!


Copyright © 1997 by Terry and Lyn Pratchett

Translation © 1999 by Jan Kantůrek

Cover © 1997 by Josh Kidby

First published by Victor Gollancz Ltd.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat a šířit

bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-601-1


Bylatemná,bezměsíčnánoc,cožbyloproúmyslyKubošeJaneč- ka velmi vhodné.

Vydal se na lov Zvědavých olihní, kterým se tak říkalo, protože to jednak byly olihně a jednak byly zvědavé. Jejich zvědavost byla tím, co k nim také přilákalo zvědavost lidí.

Obvykle věci probíhaly takto: Krátce po tom, co olihně připluly zvědavěobhlédnoutsvětlolucerny,kterouKubošJaneček zavěsil na vnější bok člunu, začaly se s dvojnásobnou zvědavostí zajímat o způsob, jakým mnohé z jejich středu se zašploucháním mizely směrem vzhůru.

Některéznichsidokoncechtělyzvědavě prohlédnout tu špičatou věc se zpětnými háčky, která se k nim tak rychle přibližovala od hladiny, ale většina z nich na to neměla dost času.

Zvědavé olihně byly výjimečně zvědavé. Ke svému neštěstí nebyly příliš dobré v praktickém využití získaných poznatků.

Do míst, kde se vyskytovaly, to bylo daleko, ale Kubošovi se ten výlet obvykle více než vyplatil. Zvědavé olihně byly malé, neškodné,jejich lovištěsevelmitěžce hledalaagourmeticelého světa se shodli v tom, že na světě neexistuje tvor, který by měl odpornější chuJ než ony. To mělo za následek, že se po nich vzápětí nesmírně zvýšila poptávka v jistých velmi drahých restauracích, kde z nich ti nejzkušenější šéfkuchaři s neobvyklou péčí připravovali pokrmy, v nichž „zaručeně není ani stopy po chuti Zvědavé olihně!“

Této bezměsíčnénoci,uprostřed období olihního tření,však narazil Kuboš Janeček na jistý problém. V takových nocích bývaly olihně mnohokrát zvědavější než obvykle, ale jak se zdálo, dnes pracoval nějaký velmi zručný šéfkuchař přímo někde tady pod hladinou.

7


Široko daleko nebylo vidět jediné zvědavé oko. Nebyly tady dokonce ani žádné jiné ryby, přestože obvykle jich světlo přilákalo celá hejna. Zahlédl jen jedinou, a ta se hnala vodou rovně a rychle jako zběsilá.

Odložil vidlici se třemi hroty a přešel na druhou stranu člunu, kde hladinu moře, ozářenou svitem pochodně, upřeně pozoroval jeho syn Lesbín.

„Za celou půlhodinu ani ploutvička,“ postěžoval si Kuboš.

„Jseš si jistý, že jsme na tom správném místě, tati?“

Kubošzamžoural kobzoru.Obloha tam v jednom místěsvětélkovala a udávala tak polohu města Al Kali na klačském pobřeží. Pak se obrátil o sto osmdesát stupňů. I tady horizont světélkoval, tentokrát to byla světla Ankh-Morporku. Člun tiše plul na vlnách uprostřed mezi oběma městy.

„Samozřejmě, že ano,“ prohlásil klidně, i když v tomto okamžiku by za svá slova ruku do ohně nedal.

Protože moře bylo nezvykle tiché. Vypadalo velmi podivně. Člun se sice mírně pohupoval, ale to způsobil Janeček svým pohybem, nikoli vlnění moře.

Měl pocit, že každým okamžikem musí nastat bouře. Jenže na nebi tiše blikaly hvězdy a nikde nebyl jediný mráček.

Hvězdy se ovšem odrážely i na hladině moře. Je pravda, že tohle se opravdu často nevidí.

„Myslím, Lesi, že bychom odsud měli zmizet,“ prohlásil Kuboš.

Lesukázalnazplihlouplachtu.„Acochcešpoužítmístovětru?“

A právě v té chvíli zaslechli skřípění vesel.

Kuboš, který napínal pohled do tmy, nakonec zahlédl obrys dalšího člunu, jenž mířil přímo k nim. Uchopil lodní hák.

„Věděl jsem, že jsi to ty, ty mizerný cizozemský zloději!“

Skřípot vesel utichl a nad vodou se rozlehl hlas.

„Aby tě tisíc Táblů pohltilo, ty prokletý chlape!“

Druhá loTka připlula blíž. Vypadala podivně; na přídi měla namalovány oči.

8


„Všechny jsi je vychytal, co? Zarazím do tebe svou vidlici, ty lumpe, ty natrávené střevo, kterému smradem není rovno!“

„Můj zahnutý meč na tvé nemyté hrdlo, ty nečistý synu prašivé psí samice!“

Lesbín nahlédl přes bok člunu. Moře doslova pěnilo malými bublinkami, které se hustě objevovaly na hladině.

„Táto?“ řekl.

„Támhle, to je Umaštěný Arif!“ vykřikl jeho otec. „Dobře se na něj podívej! Jezdí sem celé roky a krade nám naše olihně, ten hnusný hamižný Tábel!“

„Táto, podívej –“

„Ty se koukej chytit vesel a já mu nacpu ty jeho zkažené černé zuby do chřtánu!“

Les slyšel, jak se v druhém člunu ozvalo: „Podívej se, jak ten žebrák, který si říká rybář – tfuj! – ten zloděj ryb –“

„Vesluj!“ zařval jeho otec.

„ Kveslům!“ zařval hlas v druhém člunu.

„A čí jsou vlastně ty olihně, táto?“ zeptal se Les.

„Naše!“

„Fakticky? Už před tím, než jsme je chytili?“

„BuT zticha a vesluj!“

„Člun se nehýbá, na něčem jsme uvázli, táto!“

„Pod náma je alespoň tři sta sáhů vody, hochu! Na čem bychom asi tak uvázli, he?“

Les se pokusil vyprostit veslo z jakési věci, která se vynořovala z šumícího moře.

„Vypadá to jako... kuře, tati!“

Odněkud z hlubin se ozval jakýsi zvuk. Znělo to jako nějaký gong, nebo zvony, které se pomalu přibližují.

„Kuřata neumějí plavat!“

„Tohle je ale železné, tati!“

Kuboš se potácivě přesunul na záT člunu.

Bylo to kuře vyrobené ze železa. Tedy spíše kohout. Byl pokrytý mořskými řasami a ulitami mušlí, a jak se pomalu zve

9


dal na pozadí noční oblohy ke hvězdám, stékaly z něj pramínky slané vody.

Kohout seděl na kříži podobném bidélku.

Na každém rameni kříže bylo jedno písmeno.

Kuboš Janeček přidržel pochodeň blíž k onomu podivnému předmětu.

„Co to má u všech –“

Pak vytáhl veslo ze závěsu a sedl si na lavičku vedle syna.

„Pádluj jak Tábel, Lesi!“

„Co se děje, tati?“

„Mlč a pádluj! Musíme pryč!“

„Je to obluda, táto?“

„Je to horší než obluda, synu!“ vykřikl Kuboš, když se obě vesla ponořila do vody.

Věc teT už byla poměrně vysoko a bylo vidět, že je umístěna na jakési věži...

„Co je to, tati? Co je to?“

„Je to zatracená větrná korouhev!“

Nedošlo, tedy podle obvyklých měřítek, k žádné zvláštní geologické činnosti. Potápění světadílů bývá obvykle doprovázeno výbuchy sopek, zemětřesením a flotilami malých loděk plných moudrých starců, dychtících stavět pyramidy a tajemné kamenné kruhy v nějaké nové zemi, kde býti vlastníkem pravého, prastarého okultního vědění znamená býti středem pozornosti místních krásek. Když se však vynořil tenhle ostrov, nezpůsobil nic jiného než zčeření fyzikálního uspořádání věcí. Prostěsejenpřikradlzpátky,jakokočka,kterábylaněkolikdnů z domova a ví, že vám to dělalo starosti.

Přílivová vlna, která zasáhla pobřeží Kruhového moře, byla ve chvíli, kdy tam dorazila, vysoká sotva nějaký ten metr nebo dva a komentoval ji jen málokdo. Samozřejmě, v nízko položených močálovitých oblastech zaplavila voda nějaké ty vesnice, v nichž se utopilo pár desítek lidí, o které se nikdo nezajímal.

10


Ale z čistě geologického hlediska se vlastně vůbec nic nestalo.

Z čistě geologického hlediska.

„To je město, tati! Podívej, vidíš všechna ta okna a –“

„Říkal jsem ti, abys mlčel a vesloval!“

Ulicemi se valila mořská voda. Na obou stranách se z hučícího abublajícího příbojevynořovalyobrovskébudovy pokryté řasami a ulitami korýšů.

Otec i syn se snažili alespoň zčásti ovládat člun, který byl vtahován stále dál. A protože první lekce, kterou dostanete při kurzu veslování, je, že je to činnost, při níž se díváte opačným směrem, než plujete, neviděli druhý člun...

„Ty blbče!“

„Ty tupče!“

„Nedotýkej se toho domu! Tahle zem náleží Ankh-Morporku!“

Oba čluny se zatočily v krátkodobém víru.

„Zabírám tuhle zem jménem Serifa z Al Kali.“

„My ji viděli první! Lesbíne! Řekni mu, že jsme ji viděli první!“

„My ji viděli dřív první, dlouho před váma, houby, a ne že jste ji viděli vy první!“

„Lesi, tys ho viděl, viděl jsi, že se mě pokusil praštit veslem!“

„Ale, táto, když tak máváš tou vidlicí –“

„Vidíš ten zákeřný způsob, jak se nás pokusili napadnout, Acháne?“

Vtom kýly obou člunů ošklivě zaskřípaly a obě lodice, které najednou trčely v mokrém bahně, se začaly pokládat na bok.

„Podívej, táto, támhle je zajímavá socha –“

„Vložil nohu na klačskou půdu! Ty zloději olihní!“

„Okamžitě sundej ty svoje špinavé sandály z ankh-morporské země!“

„Oh, táto –“

Oba rybáři na sebe přestali ječet hlavně proto, aby nabrali

11


dech. Krabi prchali na všechny strany. Voda mizela mezi chomáči řas a nechávala po sobě cestičky v šedivé naplavenině.

„Otče, pohleT, tamten dům má ještě barevné dlaždice na –“

„Je moje!“

„Ne, moje!“

Lesův zrak se střetl s Achánovým.

Pohled, který si vyměnili, byl krátký, nicméně, abychom tak řekli, těhotný informacemi. První v řadě byla ta, že trapnost jejich otců dosahuje meziplanetárních rozměrů, a od ní se odvíjely všechny další.

„Táto, my přece nemusíme – “

„Ty sklapni! Já přece nemyslím na nic jiného než na tvou budoucnost, chlapče, a –“

„Jo, ale kdo se stará o to, jestli jsme ji viděli první nebo ne? Jsme všichni kolik desítek kilometrů od domova! Takže kdo se to dozví, tati?“

Oba lovci olihní se na sebe zuřivě zadívali.

Nad hlavami se jim tyčily budovy, z nichž odkapávala voda. Ve stěnách zely velké otvory, které mohly být dveřmi, a jiné, menší, i když nezasklené, které mohly být okny, ale všechny byly dokonale temné. Tu a tam měl Les dojem, že slyší, jak se něco s tichým zvukem plazí kolem.

Kuboš Janeček si odkašlal. „Ten kluk má pravdu,“ zabručel. „Je nesmysl, abychom se tady takhle hádali. Jen my čtyři.“

„BodejJ,“ přikývl Arif.

Pomalu začali couvat a jeden druhého při tom ostražitě pozoroval. Pak téměř ve stejné chvíli, takže to zaznělo jako dvojhlas, oba vykřikli: „Chop se člunu!“

Nastalo několik zmatených okamžiků a pak obě dvojice, s člunynad hlavami, běžely a klouzalyulicemipokrytýmiblátem.

Oba staří rybáři museli zastavit, vrátit se a s výkřiky „takže i únosce, co?“ si vyměnit syny.

Jak ví každý, kdo se zabývá historií, odměny se nedostává cestovateli či průzkumníkovi, jehož noha jako první stane na

12


panenské zemi, ale tomu, kdo pak tutéž nohu dostane co nejrychleji domů. Jestliže je ona noha stále ještě spojena s jeho tělem, je to prémie navíc.

Ankh-morporské korouhvičky se točily a skřípěly ve větru.

Je třeba poznamenat, že málokterá z nich reprezentovala některého ze zástupců Avis domestica. Byli mezi nimi rozliční draci, ryby a podivná zvířata. Na střeše budovy Cechu vrahů se právě přetočila do nového směru černá plechová silueta jednohoznich,spláštěmadýkoupohotově. Na budově Cechu žebráků se napřahovala k nebesům hubená žebrácká ruka a skřípavě prosila vítr o měTák.Nadsídlemřeznickéhocechu se otáčelo rypákem proti větru prase a na střeše Cechu zlodějů se pomalu otáčelskutečný,ikdyžužmírněrozložený,neregistrovanýzloděj aukazoval,jakvysokotomůže člověkdotáhnout,kdyžseoprav- du snaží,vtomtopřípadě,kdyžsesnažíkrástbez platnélicence.

Korouhev na kopuli hlavní budovy Neviditelné univerzity se otáčela velmi pomalu a neukáže změnu větru přinejmenším ještě půl hodiny, ale faktem je, že nad městem se šířil nezaměnitelný pach moře.

Bylo již tradicí, že se na náměstí Náhlého osvícení vedly rozpravy amonology na prázdných bedýnkách od mýdla.Schá- zeli se tam řečnícirůzného založení, tvaru,původuainteligence, i když slovo řečníci je tady trochu přehnané vzhledem k tomu, že zahrnuje i chlubivé žvanily, věčné karatele a do sebe zahleděné mumlaly, kteří se v davu vyskytovali s železnou pravidelností a v téměř pravidelných vzdálenostech. Lidé tady tradičně pronášeli, co si myslí, a to tak silným hlasem, jakého jen byli schopni. Říkalo se, že dokonce i Patricij na tuto tradici pohlíží laskavým okem. Pohlížel. A hodně pozorně. Není pochyb, že pro něj někdo na místě dělal i poznámky.

Stejným způsobem k té záležitosti přistupovala Hlídka.

Toneníšpiclování,říkalsivelitelElánius.Špiclováníje,když se plížíte po večerech městem, nahlížíte tajně do oken a poslou

13


cháte za dveřmi. Když ale zůstanete stát v pozadí jen proto, abyste neohluchli, nemá to se špiclováním nic společného.

Bezmyšlenkovitě natáhl ruku a rozškrtl si zápalku o seržanta Navážku.

„To jsem byl já, pane,“ ozval se Navážka vyčítavě.

„Promiňte, seržante,“ broukl Elánius a zapálil si doutník.

„Nic se neděje,“ ujistil ho Navážka.

Oba pak obrátili svou pozornost zpět k mluvčím.

Totenvítr,pomyslelsiElánius.Ten s sebou přináší něco nového...

Obvykle se hovořící zabývali různými tématy, mnohá z nich se týkala věcí na hranici příčetnosti, jiná se dokonceuž pohybovala v těch mírumilovných údolích na druhé straně. Dnes však byli všichni... jak bychom to řekli... monomaniakální.

„– je čas, aby dostali pořádnou lekci!“ ječel nejbližší z nich. „Proč ti naši ,takzvaní páni‘ nevěnují pozornost hlasu lidu? Ankh-Morpork už má dost těch nadutých lupičů! Kradou nám naše ryby, ničí náš obchod, a teT nám ještě ke všemu chtějí ukrást naši zem!“

Bylo by mnohem lepší, kdyby byli lidé jásali, pískali a aplaudovali, říkal si Elánius. Většinou lidé kolem řečníků jásali a fandili, děj se co děj, aby je podnítili k dalším výlevům. Jenže jak se zdálo, kruh kolem tohohle muže mu přisvědčoval. Pomyslel si: Oni skutečně přemýšlejí o tom, co říká...

„Ukradli mi zboží!“ vykřikoval jiný řečník, stojící nedaleko toho prvního. „Je to zem krvežíznivých pirátů! Byl jsem přepaden na moři! Ve výsostných vodách Ankh-Morporku!“

Ozval se užaslý a všeobecně pohoršený šepot.

„A co vám vlastně ukradli, pane Kuňkinsi?“ ozval se najednou hlas z pozadí davu.

„Náklad jemného hedvábí!“

Dav vztekle zasyčel.

„Ale? Tak ne polovyschlý rybí odpad a zkažené maso? To přece bývá váš obvyklý náklad, že?“

14


Pan Kuňkins se vypjal na špičky, aby viděl mluvčího.

„Byl to náklad nejjemnějšího hedvábí!“ trval na svém pevně. „A zajímá to město? Houbeles!“

Ze zástupu se ozvaly výkřiky: „Hanba! Fuj!“

„A oznámil to někdo městu?“ zeptal se pátravý hlas.

Lidé začali natahovat krky, aby lépe viděli. A když se dav poněkud rozestoupil, odhalil postavu sira Elánia, vrchního velitele Městské hlídky.

„No, to jaksi... Já...“ začal Kuňkins. „Hm... totiž... já...“

„Mě to zajímá,“ oznámil mu chladně Elánius. „Nemělo by být příliš těžké objevit náklad jemného hedvábí, které páchne po zkažených rybích vnitřnostech.“ Ozval se smích. Ankhmorporčané měli ve svých pouličních představeních vždycky rádi nějaké to oživení.

Elánius promluvil k seržantu Navážkovi,aniž při tom ovšem spustil oči z Kuňkinse. „Navážko, půjdete tady s panem Kuňkinsem, ano? Jeho loT se jmenuje Milka, pokud se nepletu, a myslím, že je fialová. On vám ukáže všechny přístavní doklady, obchodní a nákupní smlouvy, celníprohlášení,účtyatakové ty legrace a myslím, že s tím budeme hotoví, než bys řekl švec.“

Ozvalo se zazvonění, jak Navážkova obrovská tlapa vyletěla k helmě.

„Rozkaz, pane!“

„É... é... to nemůžete,“ bránil se rychle Kuňkins. „Oni... totiž... oni mi taky ukradli i všechny papíry!“

„Vážně? Snad proto, aby mohli to zboží vrátit zpět do obchodu, kdyby se jim náhodou nezamlouvalo?“

„Nó... akromětoho,mojeloTužvyplula!Jo!Užjenamoři. Vyplula! Snažím se co nejrychleji nahradit ztrátu, která mi tou loupeží vznikla!“

„Vyplula?Abez kapitána?“zajímalseudiveně Elánius.„Tak- že lodi velí pan Dobšíček? Váš první důstojník?“

„Ano, jistě –“

„A to jsou věci!“ zvolal Elánius a s divadelním gestem luskl

15


prsty. „Nějakého člověka toho jména máme od včerejšího večera v ajnclíku na základě obvinění z nemístné opilosti..., takže ho budeme muset obvinit ještě z krádeže osobních papírů a vystupování pod cizím jménem, co? No, nevím, to je další papírování, víte, ty věci se neuvěřitelně množí...“

Kuňkinssepokoušeldívatjinam,aleElániůvpohledjehooči vždycky přitáhl zpět. Podle občasného zachvění spodního rtu se dalo předpokládat, že se chystá k protiútoku, ale byl dost bystrý na to, aby si uvědomil, že Elániův úsměv je stejně veselý jako ten, který se v mořských vodách rychle přibližuje k tonoucímu. A na hřbetě má zahnutou ploutev.

Kuňkins učinil moudré rozhodnutí a vzdal se. „Já bych... hm... tedy já bych si měl vyřídit, totiž... dovolíte, hm...“ zahuhlal a začal se prodírat zástupem, který chvilku čekal, jestli se nestane něco zajímavého, a pak se zklamaně rozptýlil, aby si hledal jinou zábavu.

„Vy chcete, abych tam šel a podíval se na tu loT?“ zeptal se Navážka.

„Ne, seržante. Nebude tam ani stopy po nějakém hedvábí a nebudou tam žádné papíry. Nebude tam nic než zápach starých zkažených ryb, ze kterého se zvedá žaludek.“

„Noné!TakžetizatraceníKlačanéukradnouvšecko,conení přibité, co?“

Elánius zavrtěl hlavou a vykročil na další cestu. „V Klači trollové nežijí, že?“ zeptal se.

„Ne, pane. To je tím vedrem. Trollí mozky ve vedru nepracují. Kdybych musel jet do Klače,“ pokračoval Navážka a klouby jeho rukou, které táhl za sebou, s tichým bink bink klepaly o dláždění, „tak tam bych byl fakticky hloupej.“

„Navážko?“

„Ano, pane?“

„Nikdy nejezdi do Klače!“

„Ne, pane!“

Další řečník přilákal ještě větší skupinu posluchačů. Stál

16


před velkým transparentem, který hlásal: ŠPINAVÉ CIZÁCKÉ RUCE – PRYČ OD LEPŠE!

„Lepš,“ řekl Navážka. „Teda řeknu vám, pane, že to je jméno, ve kterým nejni ani zoubek.“

„To je ta země, která se vynořila minulý týden z moře,“ vysvětlil mu Elánius poněkud sklíčeně.

Poslouchali, zatímco mluvčí vyvolával, že Ankh-Morpork má povinnost chránit své přátele a příbuzné v nové zemi. Navážka se zatvářil nejistě.

„Jak to, že tam má někdo přátele a příbuzný, když se ta zem zrovna vynořila z moře?“

„Dobrá otázka,“ přikývl Elánius.

„To že jako třeba zadržovali dech?“

„O tom pochybuju.“

Ve vzduchu toho visí víc než jen slaný mořský vzduch, pomyslel si Elánius. Byl tady nějaký tajemný spodní proud. Cítil to. Najednou se všechny problémy změnily v jediný. V Klač.

Ankh-Morpork žil s Klačem v míru,nebo alespoň v neválečném stavu, přinejmenším celé století. Konec konců, vždyJ to byla vedlejší země, sousedé.

Sousedé... pch! Cožpak to něco znamená? Členové Hlídky by vám mohli o sousedech vyprávět nějaké věci. A což teprve právníci, zvláště ti hodně bohatí, pro něž slovo „soused“ znamenalo totéž co „muž, který se dokáže celých dvacet let soudit o pásek zahrady široký deset centimetrů“. Lidé vedle sebe dokážou žít celá desetiletí, den co den si cestou do práce přátelsky pokynou na pozdrav, a pak se stane nějaká jednoduchá, obyčejná věc, a už musíte jednomu z nich z hlavy vytahovat vidle.

A teT se z moře zvedla nějaká zatracená skálaa všichni se začalichovat,jakokdybyKlačdovolilsvémupsovištěkatcelounoc.

„Aagragaah,“ začal temně Navážka.

„Mně to nevadí, hlavně mi ale neplivej na nohu,“ prohlásil Elánius.

„Jájenom,že–“Navážkamávlobrovskourukou,„jako,že...

17


jetojakotyvěci,covždyckypříjdou...“zarazilseazadívalsena svéprsty,zatímcortysemunehlučněpohybovaly,„předněčím. Aagragaah.Tímsedoslovamyslítenčas,kdyuvidítepadatmalý oblázky avíte,prostě ajednodušenajednou víte,žeteTkapříjde kamenná lavina a spadne vám na hlavu, ale že už je pozdě začít utíkat. Tak ten moment, to je aagragaah.“

Elániovy rty se tiše pohnuly. „Předtucha?“

„Jo, to je ta věc.“

„A z čeho to slovo pochází?“

Navážka pokrčil rameny. „Možná že má jméno po tom zvuku, co vy vydáte, když vám na hlavu spadne tisíc tun kamení.“

„Předtuchy...“Elániussipohladilbradu.„Jo.Takyjichmám celou řádku...“

Sesuvy půdy a laviny, pomyslel si. V jednom okamžiku je to ta překrásná poetická bílá krajina, nad níž tiše krouží padající sněhovévločky–anajednousedádopohybuceléhorskéúbočí.

Navážka na něj vrhl pohled koutkem oka. „Já vím, že o mně říkají ,stačí stlouct dohromady dvě fošny a budou chytřejší než Navážka‘,“ řekl,„alejádobřevím,kterýmsměremtenvítr věje.“

Elánius se podívalnasvého podřízeného s novým respektem.

„Takže ty to taky cítíš, co?“

Troll si dvakrát klepl do helmy, aby naznačil, že on skutečně ví své.

„VždyJ je to celkem jasný,“ zabručel. „vidíte tam nahoře na střechách všechny ty kuřata, draky a zvířata? A toho chudáka na střeše Cechu zlodějů? Stačí, když se budete dívat na ně. Oni to vědí. Hrom aJ do mě bací, jestli vím, jak to tak vždycky poznají, že ukazujou správným směrem.“

Elánius se poněkud uvolnil. Na trolla nebyla Navážkova inteligence špatná, dala by se zařadit někam mezi inteligenci sépie a sborové tanečnice, ale dalo se na něj spolehnout v tom, že jí nedovolí, aby ho zpomalila.

Navážka mrknul. „A připadá mi to jako takový ten čas, kdy jeden jde a najde si pořádný obušek a pak si sedne a poslouchá

18


dědu, jak vykládá o všech těch trpaslíkách, co pomlátil, když bylmladej,“řekl.„Vtomvětrujetotižněco divnýho, rozumíte?“

„Ehm... ano...“ přikývl Elánius.

Kdesi nad hlavou mu zazněl pleskot křídel. Povzdechl si. Blíží se zpráva.

Nese ji holub.

Ale vyzkoušeli přece všechno, no ne? Bahenní dráčci měli sklony vybuchovat ve vzduchu, pidimužíci většinou zprávy sežraliahelmy s namontovanými signalizačnímisemaforyskutečně nebyly příliš úspěšné. Zvláště za větrného počasí ne. Pak Pleskot ŘiJka poukázala na to, že ankh-morporští holubi jsou za ty roky, kdy je pronásledovaly lstivé chrliče, mnohem chytřejší než jiní holubi. Elánius se na druhé straně utěšoval tím, že to zas není nic tak zvláštního, protože v Ankh-Morporku rostly na každém starém chlebu věci, které byly chytřejší než většina holubů.

Zašmátral v kapse a vytáhl hrst zrní. Holub, poslušen dlouhodobého výcviku, se mu usadil na rameno. Pak, poslušen svého krátkodobého vnitřního pnutí, se tam Elániovi... se tam uvolnil.

„Víš, musíme určitě najít něco lepšího,“ řekl Elánius, když rozbaloval papírekse zprávou.„Pokaždé,kdyžpošlemenějaké- ho holuba svobodníku Dolutryskovi, on ho prostě sní.“

„No, vždyJ je to chrlič,“ zamyslel se Navážka. „Myslí si, že mu posíláme svačinku.“

„Ale,“ zabručel Elánius. „Jeho lordstvo se dožaduje mé návštěvy. To je radosti.“

Lord Vetinari měl pozorný výraz, protože už dávno zjistil, že když mají lidé pocit, že je jim pozorně nasloucháno, většinou je to uklidňuje.

A na schůzce, jako byla tahle, kdy s ním hovořili vedoucí zástupci města, naslouchal s obzvláštní péčí, protože tady mu všichni říkali to, co chtěli, aby slyšel. Věnoval velkou pozornost

19


prostorumimoslovaakolemnich.Tamseukrývaly věci, o nichž lidé doufali, že je on, Patricij, neví, a nestáli ani o to, aby se je dozvěděl.

Průběžně věnoval pozornost věcem, jejichž vyřčení se už nějakou dobu vyhýballord Odkraglli,hlavaCechu vrahů, který dlouze promluvil o úrovni výcviku vrahů a jejich významu pro celé město. Jeho hlas nakonec tváří v tvář nevyčerpatelné Vetinariho pozornosti umlkl.

„Děkuji vám, lorde Odkraglli,“ řekl Vetinari. „Jsem si jist, že teT, po tom všem, co jsme se dozvěděli, budeme spát ještě mnohem neklidněji. Jen jednu maličkost... mám vzdálený dojem, že původní pojmenování vraha ,assassin‘ ve skutečnosti pochází z klačtiny?“

„Tedy, jaksi... když to tak chcete...“

„Amámtakédojem,žemnohovašich studentů, abychom tak řekli, pochází z Klače a jeho sousedních zemí, nebo se mýlím?“

„Nesrovnatelná kvalita vzdělání, které poskytujeme...“

„Právě o tom mluvím. Takže vy mi tady ve skutečnosti říkáte, že jejich vrazi se svou profesí zabývali dřív než naši lidé, dokonale se vyznají v našem městě a všechno jejich umění jste jim ještě pomohli rozvinout k naprosté dokonalosti, je to tak?“

„Ehm...“

Patricij se obrátil k panu Burleighovi.

„Ale ve zbraních máme samozřejmě převahu, je to tak, pane Burleighu?“

„No samozřejmě. Říkejte si o trpaslících, co chcete, ale v poslední době jsme vyrobili několik skvělých věciček,“ tetelil se prezident Cechu zbrojířů.

„Hm. No, tak to mě rozhodně poněkud uklidnilo.“

„Ano,“ přikývl Burleigh. Zdálo se, že je v jistých rozpacích. „Jenže bych rád... Víte, při výrobě zbraní je tady jedna věc... velmi důležitá věc, totiž...“

„Myslím, že chcete říci, že ta nejdůležitější věc na výrobě zbraní je skutečnost, že je to obchod,“ přerušil ho Patricij.

20


Burleigh vypadal, jako kdyby ho někdo právě sundal ze skřipce a natáhl ho na skřipec mnohem větší.

„Ehm... ano.“

„Že ve skutečnosti jsou zbraně na prodej.“

„Ehm... přesně.“

„A jsou pro každého, kdo si je přeje koupit a může zaplatit.“

„Ehm... přirozeně.“

„Bez ohledu na to, kdo, jak a kde je bude používat?“

Výrobce zbraní byl, jak se zdálo, na okamžik dost zmatený.

„Prosím? Obávám se, že... aha. No samozřejmě. Jsou to přece zbraně.“

„Předpokládám také, že v minulých letech byl jedním z nejbližších odbytišJ Klač?“

„Tedy, víte... ano... Serif je potřeboval, aby zklidnil pohraniční oblasti a...“

Patricij zvedl ruku. Važuzel, jeho úředník a sekretář, mu podal kus papíru.

„Velký Nivelátor, desetipolohový, pět set liber těžký samostříl umístěný na pohyblivém podvozku?“ řekl. „A co to tady ještě... ano... Meteor, automatický vrhač bojových hvězdic. Stíná na dvacet metrů. Pokud není hlava čistě useknuta, dostanete své peníze zpět.“

„Slyšel jste, vaše lordstvo, někdy o T’rusech?“ zeptal se Burleigh. „Říká se, že jediný způsob, jak pacifikovat některého z nich, je opakovaně a dlouho do něj bušit sekerou a to, co zbyde, zahrabat pod kámen. A to si ještě vybrat hodně velký kámen.“

Jak se zdálo, Patricije právězaujalvelkýnáčrtDervišeMkIII., což byl vrhač bolasů spojených břitvodrátem. Nastalo bolestivé ticho. Burleigh se pokusil trapnou pauzu vyplnit, což je vždycky chyba.

„Kromě toho jsme jedním z nejpotřebnějších a nejzaměstnanějších výrobních odvětví v Ankh-Morporku,“ zamumlal.

„A hlavně ve vývozu vašich zbraní za hranice,“ odpověděl

21


mu lord Vetinari. Vrátil papír svému sekretáři a obdařil Burleigha přátelským úsměvem.

„Mám opravdu radost, že si náš průmysl vede tak skvěle,“ řekl. „Zvláště tohle povedu v patrnosti.“

Pečlivě sepjal ruce. „Gentlemani, situace je velmi vážná.“

„Čí?“ zeptal se Burleigh.

„Prosím?“

„Cože? Oh... myslel jsem na něco jiného, vaše lordstvo...“

„Mluvím o tom, že se poměrně dost našich občanů vydalo na ten prokletý ostrov.Stejnětak,pokudmámzprávy,setam vydalo i dost obyvatel Klače.“

„A proč se tam vlastně naši lidé vydávají?“ zajímal se pan Bahno z Cechu zlodějů.

„Protože oplývají nezdolným průkopnickým duchem a hledají v nové zemi bohatství a.... ještě nějaký ten majetek navíc.“

„A proč tam táhnou Klačané?“

„Hm,ti?Protožejetospolekbezpáteřníchoportunistů,kteří vždycky koukají, jak by k něčemu přišli zadarmo,“ odpověděl lord Vetinari.

„Tobylomistrovskévyjádření,když dovolíte, vaše lordstvo,“ ozvalsepanBurleigh,kterýcítil,žeseocitánaponěkudpevnější půdě.

Patricij znovu zabodl pohled do svých poznámek. „Oh, já se omlouvám,“ řekl. „Zdá se, že jsem ty poslední věty přečetl ve špatném pořadí... Pane Kosopáde, myslím, že vy byste k tomu mohl také něco říci?“

Předseda Cechu právníků a advokátů si odkašlal. Zazněloto jako smrtelný chropot a technicky vzato to ani nic jiného nebylo, protože ten muž byl už několik set let zombií. Historické zápisy však poukazovaly pouze na jedinou změnu, kterou bylo možno zaznamenatvživotěpanaKosopáda,asicetu, že po smrti začal pracovat i o poledních přestávkách.

„Jistě, samozřejmě,“ řekl a otevřel velký úřední foliant. „Historie Lepše a okolí je poněkud nejasná. Ví se, že se tyčil nad

22


mořskou hladinou před více než tisíci lety a byl v té době podle záznamů součástí ankh-morporské říše –“

„Jaký je původ těch záznamů a je v nich podchyceno, kdo přiřkl Lepš a okolí našemu městu?“ zajímal se Patricij. Otevřely se dveře a do místnosti vstoupil Elánius. „Ach, veliteli, sedněte si. Pokračujte, pane Kosopáde.“

Zombie jsou nerady přerušovány. Pan Kosopád si znovu šustivě odkašlal. „Ty záznamy o prastaré ztracené zemi jsou staré několik set let a pocházejí z našich archivů. Jsou to, pochopitelně, naše záznamy.“

„Jen naše?“

„Nedokážusipředstavit,kdebychomvzalinějakéjinéaproč by se tím měly zabývat,“ odpověděl pan Kosopád škrobeně.

„Třeba klačské, například,“ ozval se Elánius od vzdálenějšího konce stolu.

„SireSamueli,vždyJvklačtiněanineexistujeslovoprávník,“ odpověděl pan Kosopád.

„Ne?“ ušklíbl se Elánius. „Tak to mají štěstí.“

„Náš názor je,“ pokračoval Kosopád, který si natočil židli tak, aby se nemusel dívat na Elánia, „že tahle nová země nám patří na základě Výhradního přednostního práva, extrateritoriality, ale především díky, a to je nejdůležitější, Acquiris Quodcumque Rapis. Pokud tomu totiž dobře rozumím, byl to právě jeden z našich rybářů, kdo na ni tentokrát vstoupil jako první.“

„No, já slyšel, že Klačané tvrdí, že to byl naopak jeden z jejich rybářů,“ podotkl Vetinari.

Elániovisetišepohybovalyrty.Tak jakže to říkal? Acquiris... „Co si utrhneš, je tvoje?“ řekl nahlas.

„No,jejich slovosnadvtomtopřípaděnebudemepovažovat za rozhodující, ne?“ pokračoval Kosopád, který Elánia okatě ignoroval. „Promiňte, vaše lordstvo, ale já nevěřím, že by si měl dátpyšný Ankh-Morporkpředepisovat bandoulupičů sručníky kolem hlav, co má a nemá dělat.“

23


„Jistěže ne! Je na čase, aby tenhle klačský póvl konečně dostal pořádnou lekci,“ prohlásil lord Žraloun. „Vzpomínáte si na tu loňskou nepříjemnost se zelím? Odmítli přijmout celých deset lodních nákladů!“

„A přitom každý ví, že housenky dodávají zelí na chuti,“ prohlásil vzadu více méně pro sebe Elánius.

Patricij po něm vrhl rychlý pohled.

„Správně!“ přikývl Žraloun. „Výživné bílkoviny! A vzpomínáte na ty potíže, které měl kapitán Kuňkins se svým nákladem skopového? Tenkrát ho chtěli dokonce uvěznit. Chtěli ho strčit do klačského vězení.“

„Aleto snad ne? Masojepřece nejlepší,kdyžzačne zelenat,“ podivoval se sám pro sebe vzadu Elánius.

„No, ono se pod vším tím jejich karí stejně nepozná, jakou má chuJ,“ přikyvoval Burleigh. „Kdysi jsem byl na večeři na jejich vyslanectví a víte, co mě prakticky přinutili sníst? Byly to ovčí –“

„Promiňte,pánové,“ řekl Elánius avstal.„Musímvyříditně- jaké neodkladné záležitosti.“

Kývl na pozdrav Patriciji a spěšně vyšel z místnosti. Zavřel za sebou dveře a s úlevou se nadechl čerstvého vzduchu, i když v této chvíli by se byl spokojeně a zhluboka nadechl i vzduchu v koželužně.

Strážnice ŘiJka* vstala a upřela na něj pohled plný očeká

* Pozn. překl.: Jak je známo, byla Hlídka v poslední době na základě

Patricijova nařízení rozšířena o zástupce všech skupin obyvatelstva

Ankh-Morporku, a to včetně samiček všech ras. V Hlídce tedy jsou

nejen lidé, trollové a trpaslíci, ale i zástupci skupin menšinových –

neživí, chrliče, vlkodlaci a další. Strážnice Pleskot Ři;ka, trpaslice,

patřila k posledním nováčkům. Jak každý ví, rozlišit pohlaví trpas

líků pouhým pohledem je nemožné, protože obě pohlaví nosí plno

vous i zbro ja zvláště na skupinových fotografiích Hlídky, kde jsou

zobrazení označeni jen jmény, je to velmi matoucí.

24


vání. Sedělavedlemalébedýnky,kterátišeamírumilovněpovr- kávala.

„Něco se děje. Doběhněte do..., tedy chtěl jsem říci, pošlete holuba do Dvora,“ řekl Elánius.

„Ano, pane?“

„S okamžitouplatnostíruším veškerévolnoadovolenéanařizuji, aby se všichni důstojníci i poddůstojníci, a tím myslím opravdu všichni, sešli ve Dvoře řekněme... v šest.“

„Rozumím,pane.To bude možnávyžadovat dva holuby, pokud se mi nepodaří psát dostatečně malým písmem.“

ŘiJka odspěchala.

Elániusvyhlédlzokna.Předpalácemobvyklevládlčilýruch, ale dnes tam bylo vidět... ani snad ne dav, ale mnohem víc lidí než obvykle. Jako kdyby na něco čekali.

Klač!

Každý to věděl.

StarýNavážkamělpravdu.Mohlijstezaslechnout,jakpadají malé oblázky. To není jen obyčejná hádka mezi rybáři, je to sto let..., jak to vyjádřit..., jako když se dva velcí mužští snaží vejít dojednémalémístnosti,pokoušejísebýtjedennadruhéhosluš- ní, ale pak přijde den, kdy se jeden z nich musí protáhnout, a netrvá dlouho a oba o sebe rozbíjejí nábytek.

Ale něco takového by se stát nemělo, že? Podle toho, co slyšel, je současný Serif velmi schopný muž, který se ze všech sil snaží nastolit mír v divokých pohraničních oblastech své říše. A v Ankh-Morporku přece žila spousta Klačanů, u všech všudy! Žili tady Klačané, kteří se v Ankh-Morporku narodili! Potkali jste třeba mladíka, který měl ve tváři vepsáno velbloudi a z bot mu čouhal velbloudí trus, ale když otevřel ústa, měl tak hutný ankh-morporský přízvuk, že byste po něm mohli chodit. Jistě, existují tady všechny ty vtípky o legračních jídlech a zvycích, ale na tom přece...

Ty vtipy nejsou ani nijak zvlášJ vtipné, když o tom tak přemýšlí...

25


Jenže když uslyšíte výbuch, je zbytečné zabývat se tím, jak dlouho syčela zápalná šňůra.

Kdyžsevrátilzpětdomístnosti,ozývaly se tam zvýšené hlasy.

„Právě proto, lorde Žraloune,“ říkal právě Patricij, „že staré časy dávno pominuly. Dnes už se nepovažuje za... vhodné... poslat tam válečnou loT, aby, jak jste se vyjádřil, ukázala těm cizozemským buranům, jak nepravými cestami se ubírají. Tak za prvé, nemáme žádné válečné lodi, a to od okamžiku, kdy se předčtyřmistyletpotopilaMary-Jane.Ačasy se změnily. V dnešních dnech nás pozoruje celý svět, vážený lorde. Dnes už si nemůžete dovolit utrhnout se na svět slovy ,na co čumíš?‘ a udělat mu monokl.“ Opřel se v sedadle. „Jsou tady Chimérie, MaalinKa, Efebe a Tsort. A dnes už musíme vlastně počítat i s Muntabem. A s Omnií. Některé z těch národů jsou opravdu mocné, pánové. Je pravda, že mezi nimi jsou i takové, kterým se nelíbí ta neustálá klačská rozpínavost, ale nás nemají rády o nic víc.“

„Ale sakra, a proč ne?“ zajímal se lord Žraloun.

„Předevšímproto,žestěmi,kteréjsmeneokupovali,jsmevedli nějakou tu válku,“ vysvětloval trpělivě lord Vetinari, „a z nějakých důvodů jim ta jatka, při kterých zahynuly tisíce lidí, nějak zůstala v paměti.“

„Jo, tak historie, pch,“ ušklíbl se lord Žraloun, „to je přece všechno dávná minulost.“

„Dobré místo pro historii,“ prohlásil Patricij uštěpačně.

„Ne,chtěljsemtímříct:pročnástynárody nemají rády dnes? Dlužíme jim nějaké peníze?“

„Ne. Většinou dluží nějaké peníze ony nám. Což je, pochopitelně, pro jejich averzi mnohem lepší důvod.“

„A co Sto Lat a Pseudopolis a další města?“ zajímal se lord Odkraglli.

„Ani ta nás v lásce příliš nemají.“

„A pročne? VždyJsdílíme společné kulturní dědictví,“ argumentoval lord Žraloun.

„To jistě, drahý pane, jenže to společné dědictví spočívá

26


především vtom,žejsmespoluvedliválky,“odpovědělPatricij. „A tady nevidím nic, co by nás mohlo spojovat. A to je, řekl bych, skutečně dost nepříjemné, skoro nešJastné, protože shodouokolnostínemámearmádu.Játedyneprošelžádnýmvojen- ským vzděláním, ale mám dojem, že chcete-li véstválku,a navíc úspěšnou, musíte něco takového mít.“

Rozhlédl se po přítomných.

„Faktem je,“ dodal s důrazem, „že Ankh-Morpork se přímo fanaticky bránil postavení armády.“

„Všichni víme, proč lidé armádě nedůvěřují,“ ozval se lord Odkraglli. „Spoustaozbrojenýchmužů,kteříse potulují po městě a nemají celkem nic na práci..., za chvíli začnou mít různé nápady...“

Elánius viděl, že se všechny hlavy obracejí k němu.

„Tak by mě zajímalo,“ prohlásil nahlas a s křišJálovou jasností, „jestli tohle náhodou neměla být narážka na Elánia Kamennoutvář,kterývedlměstskoubrannouhotovostkevzpouře proti vládě tyranského monarchy ve snaze dát tomuhle městu alespoň nějakou svobodu a spravedlnost? Řekl bych skoro, že ano! A nebyl on náhodou v té době velitelem Hlídky? Dobré nebe, vidíte, ano, vlastně byl! Nebyl on nakonec pověšen a rozčtvrcen a pohřben v pěti hrobech? A nebyl to náhodou vzdálený předek dnešníhovelitele? Pozor,tynáhodysenám nějakpodezřele množí, že?“ Jeho hlas přešel z nepřirozené veselosti k nepřátelskému vrčení. „Tak dobrá! Tím jsme si to vysvětlili. A teT – má snad někdo ještě nějakou připomínku, než budeme pokračovat?“

Nastalo všeobecné poposedávání a sborové odkašlávání.

„A co žoldnéři?“ nadhodil po chvilce pan Bahno.

„Potíž s žoldnéři spočívá v tom,“ obrátil se k němu Patricij, „že těm musíte za to, že válčí, platit. A pokud nemáte skutečně hodněvelkéštěstí,dopadnetotak,žejimnakoncibudetemuset zaplatit ještě mnohem víc za to, aby toho nechali –“

Žraloun udeřil do stolu.

27


„Tak tedy dobrá, hrr na ně!“ vykřikl. „Sami!“

„Možná že nám ani nic jiného nezbude,“ přikývl klidně lord Vetinari. „Potřebovali bychom nějaké peníze. Chtěl jsem vám totiž právě sdělit, že si žádné žoldnéře nemůžeme dovolit.“

„Jak je to možné?“ podíval se na něj lord Odkraglli pobouřeně. „Cožpak neplatíme své daně?“

„Aha, víte, napadlo mě, že by na to mohla přijítřeč,“ přikývl Patricij. Pozvedlrukuajehoúředníkmudonívložil bez nejmenšího zaváhání další list papíru.

„Takse na to podívejme... aha,tady. Cech vrahů: hrubý zisk v loňském roce 13 207 048 ankh-morporských tolarů. Daň ze zisku zaplacená za loňský rok – čtyřicet sedm AMT, dvaadvacet pencí a něco, co se po bližším prozkoumání ukázalo být bajionským půl-dongem, který má hodnotu jedné osminy penny.“

„To ale bylo naprosto legální! Cech účetních –“

„Ach ano. Cech účetních: hrubé příjmy 7 999 011 AMT. Zaplacenédaně:nula.Aleokamžik...aha...ano.Žádali o návrat přeplatku daně z předloňského roku ve výši 200 000 AMT.“

„A mohl bych vám přesně říci, kolikjsme dostali,ato včetně bajionskéhopůl-dongu,“odpovědělškrobeněpanOjiněný,hla- va Cechu účetních.

„No,víte,účelsvětíprostředky,“odpovědělVetinarichladně.

Odhodil papír na stůl. „Daně, pánové, jsou hodně podobné obyčejnémuvenkovskémuhospodaření.Cílemjevymačkat z krávy maximálnímnožství mléka při minimálním bučení. Bohužel, musím vám sdělit, že jediné, co už delší dobu z města mačkám, je právě to bučení.“

„To nám snad chcete říci, že Ankh-Morpork zbankrotoval?“ ozval se Odkraglli.

„Jistě.Apřitomjepřeplněnbohatýmilidmi.Doufám,žečást svého bohatství použili na nákup mečů.“

„A vy jste tohle všeobecné vyhýbání se daním dovolil?“ naklonil se kupředu lord Žraloun.

„Och, tady se přece nikdo daním nevyhnul,“ zavrtěl hlavou

28


lord Vetinari. „Natož aby jim dokonce unikl. Prostě jen zatím nebyly zaplaceny.“

„To je ale nechutný stav veřejných záležitostí!“

Patricij pozvedl obočí. „Veliteli Elánie?“

„Pane?“

„Bylbystetaklaskavasestaviloddílzesvýchnejzkušenějších mužů, spojil se s mými výběrčími daní a vybral se zpětnou platností všechny daně a nedoplatky? Můj úředník vám vydá seznam hříšníků, seřazených dle velikosti částek.“

„Rozumím, pane. A kdyby nám náhodou odporovali?“

„Ale jděte, veliteli. Jak by vám mohli odporovat? Je to společná vůle představených města.“ Vzal do ruky papír, který mu podal pobočník. „Tak se na to podívejme. V čele seznamu –“

Lord Žraloun si spěšně odkašlal. „No, na takové nesmysly už je podle mě příliš pozdě,“ řekl.

„Tahle voda už uplynula,“ dodal lord Odkraglli.

„Kde ty loňské sněhy jsou,“ připojil se k němu Kosopád.

„Já svoje daně zaplatil,“ řekl Elánius.

„Dovoltemitedy,abychtoshrnul,“přerušiljeVetinari.„Mys- lím, že nikdo nestojí o to, aby se dva velké a dospělé národy praly o nějaký mizerný kámen. Nechceme bojovat, ale –“

„Ale pokud musíme, tak hrr na ně, ukážeme těm –“ začal znovu lord Žraloun.

„Nemáme lodě. Nemáme armádu. Nemáme ani peníze,“ pokračovalPatricij.„Zbývánámovšemuměnídiplomacie.Jeaž neuvěřitelné, co můžete dokázat správně volenými slovy.“

„Naneštěstí většina lidí správným slovům naslouchá mnohem pozorněji, když k tomu v ruce držíte něco ostrého a špičatého,“ neodpustil si lord Odkraglli.

LordŽralounzaklepalnastůl.„Mypřecestěmilidmimluvit nemusíme! Pánové... gentlemani... je na čase, abychom jim ukázali, že s námi nikdo nebude manipulovat! Musíme vytvořit vlastní oddíly!“

„Oh, myslíte soukromé armády?“ nadhodil Elánius. „Pod

29


velením někoho, jehož veškeré vojenské předpoklady spočívají v tom, že si může dovolit zaplatit tisícovku legračních čepic?“

Najednou se přes stůl někdo naklonil. Elánius si až do té chvíle myslel, že ten člověk spí, a když teT lord Rzezacz promluvil, znělo to skutečně, jako když zívá.

„Jehož schopnosti velet leží v tisícileté výchově ve velení, pane Elánie,“ řekl.

To„pane“Elánianeobyčejněpopudilo.Věděl,žejeobyčejný člověk, pravděpodobně dokonalý vzor obyčejného člověka, ale raději by se propadl, než by nebyl „sirem Samuelem“ pro člověka, který vyslovuje slova „schopnosti velet“ jako „chropoty, schuopnuosty, chropoty, foelet, chropoty“.

„Ano,“ušklíblse,„tavaše dobrávýchovaarod.Děkujupěk- ně,něčehotakovéhojsemradějiušetřen,jestližetovyužívátejen k tomu, abyste dali své lidi nesmyslně pozabíjet po celých –“

„Ale pánové, prosím,“ přerušil je Patricij. Potřásl hlavou. „Jen žádné hádky. Uvědomte si, že tohle je, konec konců, válečná porada. Co se týká založení vlastních oddílů, no, to je vaše prastaré a nezdanitelné právo. Dodávání ozbrojených mužů v době ohrožení a nouze je jednou z povinností gentlemana. Historie stojí na vaší straně. Precedenty jsou naprosto jasné a já se proti nim stavět nemohu. Musím dodat, že si to nemohu dovolit.“

„Vy jim vážně chcete dovolit, aby si hráli na vojáčky?“ řekl Elánius.

„Ale veliteli Elánie,“ prohlásil s úsměvem pan Burleigh, „vy sám jako voják musíte –“

Někteřílidénasebedokážoupřitáhnoutpozornostvýkřikem. Jiní tlučou do stolu, nebo dokonce do někoho jiného. Elánius toho docílil tím, že ztuhl, neudělal prostě vůbec nic. Vyzařoval z něj chlad. Rysy jeho tváře vypadaly jako vytesané z kamene.

„Já nejsem voják.“

A pak udělal Burleigh tu chybu, že se pokusil o odzbrojující úsměv.

30


„Ale jděte, veliteli, vaše helma a zbroj a všechny ty ostatní věci..., vždyJ je to nakonec totéž, nemyslíte?“

„Ne. To tedy není.“

„Gentlemani...“ lord Vetinari položil ruku dlaní na stůl, což znamenalo,že schůzkajeukonce.„Mohujenopakovat,žezítra proberu celou tu věc s princem Khufhrem –“

„O tom jsem slyšel jen to nejlepší,“ vskočil mu do řeči lord Rzezacz. „Přísný, ale spravedlivý. Jeden se neubrání obdivu k tomu, co dokázal v jejich pohraničních krajích. Je to velmi –“

„Ne, pane. To mluvíte o princi Sakapakovi,“ přerušil ho Patricij. „Khufhr je mladší z obou sourozenců. Přijíždí sem jako speciální vyslanec svého bratra.“

„On? Ten? Ten člověk je lump! Podvodník! Lhář! Říká se o něm, že bere úpl–“

„Děkuji vám za vaše diplomatické informace, lorde Rzezaczi,“ přerušil ho Patricij. „Ale musíme si poradit se situací, jaká je. Vždycky existuje nějaká cesta. Naše národy mají mnoho společných zájmů. A jistě to hodně vypovídá o vážnosti, s jakou princ Sakapak přistupuje k celé té záležitosti, když k nám vysílá vlastního bratra, aby jiprojednal. Je to další krok k porozumění mezi našimi národy.“

„Má sem přijet nějaký klačský hlavoun?“ ozvalse Elániusod konce stolu. „Nikdo mi to neřekl!“

„I když se to může zdát podivné, sire Samueli, jsem občas schopen vládnout tomuto městu celé minuty, aniž bych potřeboval vašich rad a vedení.“

„Chtěljsem tím jen říci, že ve městěpanujísilné protiklačské nálady a –“

„Tak to je opravdu pěkně mazaná taškařice,“ oznámil lord Rzezacz tím speciálním aristokratickým šeptem, který se nesl až ke stropu. „Je to urážka, posílat sem zrovna jeho!“

„Byl bych rád, abyste dohlédl na průchodnost ulic a zajistil volnou cestu městem, Elánie,“ usekl Patricij stroze. „Vím, že právě na takových věcech si dáváte záležet. Úředně je tady,

31


protože ho mágové pozvali na svou velkou výroční slavnost. Čestný doktorát a takové ty věcičky. A pak jeden z těch jejich opulentních obědů. Rád jednám s lidmi potom, co je Neviditelná univerzita nakrmila. Většinou se mi pak nešpacírují sem a tam a souhlasí prakticky se vším, jestliže v nich vzbudím přesvědčení, že dostanou jedlou sodu, žaludeční kapky a malou sklenici vody. A teT, gentlemani... jestliže mě omluvíte...“

Šlechtici a představení cechů odcházeli samostatně i po dvojicích a tiše spolu hovořili.

Patricij si uspořádalpapíry,pečlivěsklepl každý štůseka pak zvedl hlavu.

„Zdá se, že vrháte stín, veliteli.“

„Nechcete jim přece doopravdy dovolit, aby si vytvořili vlastní oddíly, že ne?“ řekl Elánius.

„Neexistuje jediný zákon, který by to zakazoval, Elánie. A zaměstná je to. Každý gentleman je oprávněn, a já se obávám, že je dokonce povinen dodat určitý počet mužů, když to město vyžaduje. A samozřejmě každý občan má právo nosit zbraň. To byste měl nosit v hlavě.“

„Zbraně, to je jedna věc. Ale vyzbrojit lidi a hrát si s nimi na vojáčky, to je něco jiného.“ Elánius se opřel klouby o stůl a naklonil se kupředu.

„Víte, pane,“ pokračoval,„nemohu sipomoci,alemyslímsi, že naproti, v Klači, dělá právě skupinka pitomců totéž. Říkají Serifovi: ,Je čas ukázat těm bílým Táblům v Ankh-Morporku, zač je toho loket, uffendi.‘ A až tam bude pobíhat spousta lidí se zbraněmi a vykřikovat nesmysly o válce, začne docházet k nehodám. Byl jste někdy v hospodě, kde jsou všichni ozbrojení? Jistě, na začátku se každý chová slušně, ale pak si nějaký trouba omylem přihne z cizího tupláku, nebo sebere něčí drobné, a za pět minut sbíráte z rozlitého piva nosy –“

Patricijupřelpohled naElániovyklouby azíralnaně,dokud Elánius ruce nezvedl.

32


„Elánie,zítrabudetenamágskémconviviu*.Poslaljsemvám písemnou zprávu.“

„Já ale žádnou –“ Elániovi se do hlavy zrádně vplížila představa nepřečtených papírů, které se mu hromadí na stole. „Aha, hm,“ přikývl.

„Velitel Hlídky vede procesí ve slavnostní uniformě. Je to prastarý obyčej.“

„Já? A mám pochodovat přede všemi?“

„Jistě. Je to.... velmi občanské. Jsem si jistý, že si to připomenete.Vyjadřujetopřátelskéspojenímeziuniverzitouacivilní správou města, které, jakse zdá, je založeno především na jejich slibu, že udělajícokoliv,o co je budeme žádat, a na našem slibu, žeodnichnicžádatnebudeme.Prostěajednodušejetovašepo- vinnost. Tradice to vyžaduje. A lady Berankinová mi slíbila, že dohlédne na to, abyste tam byl včas, s hladce vyholeným obličejem a svátečním výrazem.“

„Vy jste o tom mluvil s mou ženou?“

„Jistě.Jenavásvelmipyšná.Věří,žejsteschopen velkýchvěcí, Elánie. Musí pro vás být velkou oporou.“

„No, já... abych se... ano.“

„Výborně. Oh ano, ještě jedna věc, Elánie. Vrazi a zloději se mi tady shodli, ale abychom si pojistili všechny možnosti..., považovalbych zavelkouslužbu,kdybystezajistil,abypoprinci nikdo neházel zkažená vejce a takové věci. To většinou člověka popudí.“

***

* Pozn. překl.: Convivium – jeden z četných obřadů konaných na

Neviditelné univerzitě. Pořádá se v souvislosti s udělováním titulů

a akademických hodností. Původně se slavil v prostorách univerzi

ty, později se však přenesl do ulic města a má především udělat co

nejmocnější dojem na prosté obyvatele. Účastní se ho i Patrici ja celá

městská smetánka.

33


Obě strany se ostražitě pozorovaly. Byli to staří nepřátelé. Vyzkoušeli své síly mnohokrát, okusili jak vítězství, tak porážku; mnohokrát proti sobě nastoupili na zelený trávník.

Klouby zbělely. Špičky bot netrpělivě rozkopávaly zem.

Kapitán Karotka několikrát udeřil míčem o zem.

„Tak fajn, mládenci, ještě jeden pokus, co vy na to? A tentokrát žádné surovosti. Kájínku, co to jíš?“

ŠikulaŽduchlsebolestivězašklebil.Nikdoneznaljehokřest- ní jméno. Děti, se kterými vyrůstal, neznaly jeho jméno. Jeho matka,kdybyvůbecněkdyzjistil,kdobylajehomatka,bypravdě- podobně neznalajehojméno.AleKarotkatonějakým způsobem zjistil. Kdyby mu řekl Kájínku někdo jiný, už by touhle dobou pátral po svých uších. Ve své ústní dutině. „Žvýkačku, pane.“

„Přinesl jsi jí dost pro všechny?“

„Ne, pane.“

„Tak buT tak hodný a dej ji pryč. Takže může – okamžik, co to máš v rukávě, Gusto?“

Mladík známý jako Špindíra se neunavoval zapíráním.

„Mám kudlu, pane Karotko.“

„A já bych se skoro vsadil,žety jsi jich přinesl dost pro všechny, hm?“

„Jasňačka, pane.“ Špindíra se usmál. Bylo mu deset.

„Tak do toho, odlož je na hromadu k ostatním...“

StrážníkPůlbotkanahlíželpřeszeT aobcházelahohrůza.Vši- roké uličce bylo nějakých padesát chlapců. Jejich průměrný věk mohlbýtkolemjedenáctilet.Průměrnývěk,co se otrlosti a zlých povahtýče,alespoň163.Ikdyžankh-morporskýfotbalobvykle nemělbrankyvobvyklémslovasmyslu,tadybylanakaždém konci uličky vytvořena jedna. Kvyznačení tyčí byla použita časem prověřená metoda – nakupení věcí, které byly právě po ruce.

Dvě tyče, dvě hromádky. Nože a tupé předměty.

Uprostřed chlapců, kteří na sobě měli barvy těch nejnebezpečnějšíchpouličníchgangů,poklepávalkapitánKarotkaozem nafouknutým prasečím měchýřem.

34


Svobodníka Půlbotku napadlo, jestli by se tam neměl rozeběhnout a přispěchat svému nadřízenému na pomoc, ale jak se zdálo, ten byl v naprostém klidu a pohodě.

„Hej, kapitáne?“ odvážil se po chvíli.

„Ahoj, Regu. Dávám si tady přátelák ve fotbale. Tohle je strážník Půlbotka, mládenci.“

Padesát párů očí se na chvíli otočilo k Reginaldovi: Budem si ten tvůj ksicht pamatovat, poldo.

Reg obešel zeT a oči sivšimly šípu, který mu prošel hrudním plátem a vyčuhoval několik centimetrů ze zad.

„Došlo k nějakým trablím, pane,“ oznamoval Reg. „Řekl jsemsi,ženejlípudělám,kdyžzavolámvás.Jetodostdivokázá- ležitost, s rukojmím...“

„Jdu hned. Tak, kluci, lituju, ale slyšeli jste to. Zahrajte si pěkně spolu, ano? A doufám, že vás všechny uvidím v úterý, abysme si spolu zazpívali a opekli si nějakého toho buřta.“

„Jasná páka, pane,“ přikývl Karel Žduchl.

„A desátnice Angua říkala, že se vás pokusí naučit táborový pokřik. To vytí se vám bude určitě líbit.“

„To bude fajn,“ příkývl Špindíra.

„Ale co ještě uděláme, než se rozloučíme?“

Grázlíci gangu Sekáčů a Mohocků* na sebe upřeli ostýchavé pohledy. Obvykle nebyli nervózní z ničeho, protože bylo zakázáno projevovat obavy, nebo dokonce strach za jakýchkoliv okolností. Ale zatímco se pravidla klanů mladých zločinců od sebe případ od případu lišila, nikoho nikdy nenapadlo, že by mohl existovat někdo jako Karotka.

Rozhlíželi se jeden po druhém pohledy jestli-o-tomhle-jenpípneš a pak postupně zvedali ruce do výše ramen, natáhli ukazováčky a sborem zvolali: „Hop, hop, hop!“

* Pozn. překl.: Další důkaz o paralelních vesmírech – počátkem

18. století řádila v Londýně banda mladých aristokratů, kteří si

říkali Mohockové.

35


„Kop, kop, kop,“ odpověděl Karotka srdečně. „Výborně, Regu, můžeme jít.“

„Jak to děláte, kapitáne?“ nadhodil strážník Půlbotka, když dvojice strážců pořádku zašla za první roh.

„To nic není, prostě jenom zvednete oba ukazováčky takhle do výše ramen,“ odpověděl mu Karotka. „Ale byl bych rád, kdybyste to nikomu neříkal, protože to má být tajné znam–“

„Ale vždyJ jsou to lumpové, kapitáne! Mladí zabijáci! Zločinci.“

„No, jsou trochu nevycválaní, ale pod drsnou slupkou jsou to v jádru hodní hoši, stačí, když si člověk udělá dost času, aby jim alespoň zčásti porozuměl –“

„Já slyšel, že nikomu nedali dost času, aby jim mohl porozumět. Ví pan Elánius o tom, co tady provádíte?“

„Jistým způsobem o tom ví, ano. Řekl jsem mu, že bych rád založilklub pro dětizulice, a on mi odpověděl,že se mu ten nápad opravdu moc líbí, hlavně pokud je vezmu tábořit někam na hodně vysoký strmý útes, kde vane silný vítr. Ale takové věci on říká pořád. A jsem si jistý, že bychom ani nechtěli, aby byl jiný, že? Takže, kde jsou rukojmí?“

„Je to znovu u Vortina, kapitáne. Ale... tentokrát je to... o něco horší než...“

Zanimisezatím ostražitě pozorovali SekáčisMohocky.Pak si posbírali své zbraně a opatrně začali vyklízet pole. Ne že bychom si to s vámi měli strach rozdat, říkaly jejich výrazy, jenže teTmámezrovnanaprácidůležitějšívěci,takžesesypemajdem zjistit jaké.

Ač to bylo dost nezvyklé, v docích nebyl slyšet žádný velký křik a dohadování. Lidé byli příliš zaměstnaní, než aby měli čas myslet na peníze.

Seržant Tračník a desátník Nóblhóch se opírali o úhledně srovnanou hromadu dřeva a pozorovali jakéhosi muže, který s velkoupečlivostíaláskoumalovalnapříTlodijméno Leopard

36


z Ankh-Morporku. Už okrasně vykružoval předposlední písmeno, aniž si uvědomil, že v prvním slově zapomněl a. Oba strážníci si spokojeně užívali nenáročné představení.

„Byl jste někdy na moři, seržo?“ zajímal se Noby.

„Pch, já? To tedy ne!“ odpověděl seržant. „Mě kariéra mořskýho vlka nikdy nezajímala!“

„Mě taky ne,“ přikývl Noby. „Mně stačili ti, co jsem chyt já. Mořský vlci! To by mně eště chybělo! Natož aby mě zajímala choroba nějakýho mořskýho vlka.“

„Aha.“

„Já sám jsem dost čistotnej.“

„Možná, ale nevíš, co to znamená ,kariéra mořskýho vlka‘.“

„To nevím, seržo.“

„To znamená, že se někdo stane námořníkem. Moři se ale sakra nedá věřit. Když jsem byl malej, měl jsem takovou knížku o malým klukovi, kterej se na nějakej čas promění v mořskýho víla a žije na mořským dně –“

„A ta kariéra –“

„Takže tam žije a všude kolem něj jsou hodný mluvící rybičky a růžový škeble a takový věci, a pak jsem byl na prázdninách v Quirmu, viděl jsem poprvý moře a pomyslel jsem si: tady se valí, hurá! A kdyby naše máma neuměla pořádně běhat, kdo ví, jak by to bylo dopadlo. Ten kluk v tý knize uměl dejchat pod vodou, rozumíš, tak jak jsem to měl vědět? Všechno, co se vypráví o moři, jsou jenom zatracený lži. Samý kecy a v nich sem tam ústřice.“

„Strejda mý mámy byl námořník,“ řekl Noby. „Ale po tý velký epidemii padnul do rukou verbířům a byl násilím odvedenej. Opila ho parta farmářů, a když se druhej den ráno probudil, zjistil, že je přivázanej k pluhu.“

Chvíli zamyšleně mlčeli.

„Vypadá to, jako kdyby nás čekal boj, seržo,“ řekl Noby, když písmomalíř začal poslední písmeno nápisu.

„To dlouho nepotrvá. Ti Klačané jsou jenom smečka zba

37


bělců,“ zavrtěl Tračník hlavou. „Stačí, abychom jim dali okusit chladné oceli, a uvidíš, jak jim bude vyletovat písek za patama.“

Seržant Tračník měl široké vzdělání. Měl v hlavě uloženo všechno, co se naučil ve škole „Náš táta vždycky říkal“, v institutu „Podle selského rozumu“ a teT byl studentem rozšířeného postgraduálního kurzu „Jeden chlápek v hospodě tvrdil“.

„Takže by to nemělo bejt nijak těžký je vyřídit?“ ujišJoval se Noby.

„A navíc mají úplně jinou barvu než my,“ pokračoval Tračník. „Teda rozhodně než já,“ dodal, když spěšně přelétl různobarevné odstíny pokožky Nobyho těla. Ale na světě pravděpodobně nežil d



Terry Pratchett

TERRY PRATCHETT


28. 4. 1948 - 12. 3. 2015

Terence David John Pratchett byl výzmnamným současným anglickým spisovatelem, publicistou, scénáristou a divadelním dramatikem. Je autorem slavných fantastických knih o Zeměploše.

Pratchett – Terry Pratchett – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.