načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hrr na ně! - Terry Pratchett

Hrr na ně!

Elektronická kniha: Hrr na ně!
Autor:

Ze zeměplošského moře se zvedla větrná korouhvička a teď najednou každý ví, kam vítr vane. Vynořila se nová země a staré spory. A když se dvě armády vydají na pochod, velitel ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 399
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ze zeměplošského moře se zvedla větrná korouhvička a teď najednou každý ví, kam vítr vane. Vynořila se nová země a staré spory. A když se dvě armády vydají na pochod, velitel Elánius z ankh-morporské Hlídky má jen několik hodin na rozřešení zločinu tak strašného, že do konce neexistuje ani zákon, který by ho postihoval. Ten zločin se jmenuje "VÁLKA". Elánius proti zlým protivníkům, kteří se ho snaží dostat... a to jsou lidé, kteří stojí na jeho straně. Nepřítel by mohl být ještě mnohem horší. A v jeho diáři je v kolonce "Dnes nezapomeň" napsáno - umřít! Ale dělat by to raději neměl, protože největší vynálezce a nejmazanější politik světa se už vydali na bojiště s malým balíčkem, který má zaručeně zastavit boj... * Zeměplocha jde do války, a to s armádami sardinek, válečníků, rybářů, mihulí a alespoň jedním oddaným průvodcem vojenského tábora.

Související tituly dle názvu:
TERRY PRATCHETT - Fantastická duše TERRY PRATCHETT - Fantastická duše
Cabell Graig
Cena: 197 Kč
A Slip of the Keyboard : Collected Non-Fiction A Slip of the Keyboard : Collected Non-Fiction
Pratchett Terry
Cena: 257 Kč
Divadlo krutosti Divadlo krutosti
Pratchett Terry
Cena: 203 Kč
Zeměplošské omalovánky Zeměplošské omalovánky
Kidby Paul, Pratchett Terry
Cena: 222 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

HRRR NA NĚ!


Copyright © 1997 by Terry and Lyn Pratchett

Translation © 1999 by Jan Kantůrek

Cover © 1997 by Josh Kidby

First published by Victor Gollancz Ltd.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat a šířit

bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-601-1


Bylatemná,bezměsíčnánoc,cožbyloproúmyslyKubošeJaneč-

ka velmi vhodné.

Vydal se na lov Zvědavých olihní, kterým se tak říkalo,protože to jednak byly olihně a jednak byly zvědavé. Jejichzvědavost byla tím, co k nim také přilákalo zvědavost lidí.

Obvykle věci probíhaly takto: Krátce po tom, co olihněpřiluly zvědavěobhlédnoutsvětlolucerny,kterouKubošJaneček zavěsil na vnější bok člunu, začaly se s dvojnásobnou zvědavostí zajímat o způsob, jakým mnohé z jejich středu sezašploucháním mizely směrem vzhůru.

Některéznichsidokoncechtělyzvědavě prohlédnout tušpičatou věc se zpětnými háčky, která se k nim tak rychlepřibližovala od hladiny, ale většina z nich na to neměla dost času.

Zvědavé olihně byly výjimečně zvědavé. Ke svému neštěstí nebyly příliš dobré v praktickém využití získaných poznatků.

Do míst, kde se vyskytovaly, to bylo daleko, ale Kubošovi se ten výlet obvykle více než vyplatil. Zvědavé olihně byly malé, neškodné,jejich lovištěsevelmitěžce hledalaagourmeticelého světa se shodli v tom, že na světě neexistuje tvor, který by měl odpornější chuJ než ony. To mělo za následek, že se po nich vzápětí nesmírně zvýšila poptávka v jistých velmi drahýchrestauracích, kde z nich ti nejzkušenější šéfkuchaři s neobvyklou péčí připravovali pokrmy, v nichž „zaručeně není ani stopy po chuti Zvědavé olihně!“

Této bezměsíčnénoci,uprostřed období olihního tření,však narazil Kuboš Janeček na jistý problém. V takových nocíchbývaly olihně mnohokrát zvědavější než obvykle, ale jak se zdálo, dnes pracoval nějaký velmi zručný šéfkuchař přímo někde tady pod hladinou.

7


Široko daleko nebylo vidět jediné zvědavé oko. Nebyly tady dokonce ani žádné jiné ryby, přestože obvykle jich světlopřilákalo celá hejna. Zahlédl jen jedinou, a ta se hnala vodou rovně a rychle jako zběsilá.

Odložil vidlici se třemi hroty a přešel na druhou stranučlunu, kde hladinu moře, ozářenou svitem pochodně, upřeněpozoroval jeho syn Lesbín.

„Za celou půlhodinu ani ploutvička,“ postěžoval si Kuboš.

„Jseš si jistý, že jsme na tom správném místě, tati?“

Kubošzamžoural kobzoru.Obloha tam v jednommístěsvětélkovala a udávala tak polohu města Al Kali na klačskémpobřeží. Pak se obrátil o sto osmdesát stupňů. I tady horizontsvětélkoval, tentokrát to byla světla Ankh-Morporku. Člun tiše plul na vlnách uprostřed mezi oběma městy.

„Samozřejmě, že ano,“ prohlásil klidně, i když v tomtookamžiku by za svá slova ruku do ohně nedal.

Protože moře bylo nezvykle tiché. Vypadalo velmi podivně. Člun se sice mírně pohupoval, ale to způsobil Janeček svýmpohybem, nikoli vlnění moře.

Měl pocit, že každým okamžikem musí nastat bouře. Jenže na nebi tiše blikaly hvězdy a nikde nebyl jediný mráček.

Hvězdy se ovšem odrážely i na hladině moře. Je pravda, že tohle se opravdu často nevidí.

„Myslím, Lesi, že bychom odsud měli zmizet,“ prohlásil

Kuboš.

Lesukázalnazplihlouplachtu.„Acochcešpoužítmístovětru?“

A právě v té chvíli zaslechli skřípění vesel.

Kuboš, který napínal pohled do tmy, nakonec zahlédl obrys

dalšího člunu, jenž mířil přímo k nim. Uchopil lodní hák.

„Věděl jsem, že jsi to ty, ty mizerný cizozemský zloději!“

Skřípot vesel utichl a nad vodou se rozlehl hlas.

„Aby tě tisíc Táblů pohltilo, ty prokletý chlape!“

Druhá loTka připlula blíž. Vypadala podivně; na přídi měla

namalovány oči.

8


„Všechny jsi je vychytal, co? Zarazím do tebe svou vidlici, ty lumpe, ty natrávené střevo, kterému smradem není rovno!“

„Můj zahnutý meč na tvé nemyté hrdlo, ty nečistý synuprašivé psí samice!“

Lesbín nahlédl přes bok člunu. Moře doslova pěnilo malými bublinkami, které se hustě objevovaly na hladině.

„Táto?“ řekl.

„Támhle, to je Umaštěný Arif!“ vykřikl jeho otec. „Dobře se na něj podívej! Jezdí sem celé roky a krade nám naše olihně, ten hnusný hamižný Tábel!“

„Táto, podívej –“

„Ty se koukej chytit vesel a já mu nacpu ty jeho zkaženéčerné zuby do chřtánu!“

Les slyšel, jak se v druhém člunu ozvalo: „Podívej se, jak ten žebrák, který si říká rybář – tfuj! – ten zloděj ryb –“

„Vesluj!“ zařval jeho otec.

„ Kveslům!“ zařval hlas v druhém člunu.

„A čí jsou vlastně ty olihně, táto?“ zeptal se Les.

„Naše!“

„Fakticky? Už před tím, než jsme je chytili?“

„BuT zticha a vesluj!“

„Člun se nehýbá, na něčem jsme uvázli, táto!“

„Pod náma je alespoň tři sta sáhů vody, hochu! Na čembychom asi tak uvázli, he?“

Les se pokusil vyprostit veslo z jakési věci, která sevynořovala z šumícího moře.

„Vypadá to jako... kuře, tati!“

Odněkud z hlubin se ozval jakýsi zvuk. Znělo to jako nějaký gong, nebo zvony, které se pomalu přibližují.

„Kuřata neumějí plavat!“

„Tohle je ale železné, tati!“

Kuboš se potácivě přesunul na záT člunu.

Bylo to kuře vyrobené ze železa. Tedy spíše kohout. Byl pokrytý mořskými řasami a ulitami mušlí, a jak se pomaluzve>9


dal na pozadí noční oblohy ke hvězdám, stékaly z něj pramínky

slané vody.

Kohout seděl na kříži podobném bidélku.

Na každém rameni kříže bylo jedno písmeno.

Kuboš Janeček přidržel pochodeň blíž k onomu podivnému předmětu.

„Co to má u všech –“

Pak vytáhl veslo ze závěsu a sedl si na lavičku vedle syna.

„Pádluj jak Tábel, Lesi!“

„Co se děje, tati?“

„Mlč a pádluj! Musíme pryč!“

„Je to obluda, táto?“

„Je to horší než obluda, synu!“ vykřikl Kuboš, když se obě vesla ponořila do vody.

Věc teT už byla poměrně vysoko a bylo vidět, že je umístěna na jakési věži...

„Co je to, tati? Co je to?“

„Je to zatracená větrná korouhev!“

Nedošlo, tedy podle obvyklých měřítek, k žádné zvláštní geologické činnosti. Potápění světadílů bývá obvykledoprovázeno výbuchy sopek, zemětřesením a flotilami malých loděk plných moudrých starců, dychtících stavět pyramidy a tajemné kamenné kruhy v nějaké nové zemi, kde býti vlastníkempravého, prastarého okultního vědění znamená býti středempozornosti místních krásek. Když se však vynořil tenhle ostrov,nezpůsobil nic jiného než zčeření fyzikálního uspořádání věcí. Prostěsejenpřikradlzpátky,jakokočka,kterábylaněkolikdnů z domova a ví, že vám to dělalo starosti.

Přílivová vlna, která zasáhla pobřeží Kruhového moře, byla ve chvíli, kdy tam dorazila, vysoká sotva nějaký ten metr nebo dva a komentoval ji jen málokdo. Samozřejmě, v nízkopoložených močálovitých oblastech zaplavila voda nějaké ty vesnice, v nichž se utopilo pár desítek lidí, o které se nikdo nezajímal.

10


Ale z čistě geologického hlediska se vlastně vůbec nic nestalo.

Z čistě geologického hlediska.

„To je město, tati! Podívej, vidíš všechna ta okna a –“

„Říkal jsem ti, abys mlčel a vesloval!“

Ulicemi se valila mořská voda. Na obou stranách se zhučícího abublajícího příbojevynořovalyobrovskébudovy pokryté řasami a ulitami korýšů.

Otec i syn se snažili alespoň zčásti ovládat člun, který byl vtahován stále dál. A protože první lekce, kterou dostanete při kurzu veslování, je, že je to činnost, při níž se díváte opačným směrem, než plujete, neviděli druhý člun...

„Ty blbče!“

„Ty tupče!“

„Nedotýkej se toho domu! Tahle zem náležíAnkh-Mororku!“

Oba čluny se zatočily v krátkodobém víru.

„Zabírám tuhle zem jménem Serifa z Al Kali.“

„My ji viděli první! Lesbíne! Řekni mu, že jsme ji viděli první!“

„My ji viděli dřív první, dlouho před váma, houby, a ne že jste ji viděli vy první!“

„Lesi, tys ho viděl, viděl jsi, že se mě pokusil praštit veslem!“

„Ale, táto, když tak máváš tou vidlicí –“

„Vidíš ten zákeřný způsob, jak se nás pokusili napadnout, Acháne?“

Vtom kýly obou člunů ošklivě zaskřípaly a obě lodice, které najednou trčely v mokrém bahně, se začaly pokládat na bok.

„Podívej, táto, támhle je zajímavá socha –“

„Vložil nohu na klačskou půdu! Ty zloději olihní!“

„Okamžitě sundej ty svoje špinavé sandály zankh-morporské země!“

„Oh, táto –“

Oba rybáři na sebe přestali ječet hlavně proto, aby nabrali

11


dech. Krabi prchali na všechny strany. Voda mizela mezichomáči řas a nechávala po sobě cestičky v šedivé naplavenině.

„Otče, pohleT, tamten dům má ještě barevné dlaždice na –“

„Je moje!“

„Ne, moje!“

Lesův zrak se střetl s Achánovým.

Pohled, který si vyměnili, byl krátký, nicméně, abychom tak řekli, těhotný informacemi. První v řadě byla ta, že trapnost jejich otců dosahuje meziplanetárních rozměrů, a od ní seodvíjely všechny další.

„Táto, my přece nemusíme – “

„Ty sklapni! Já přece nemyslím na nic jiného než na tvou budoucnost, chlapče, a –“

„Jo, ale kdo se stará o to, jestli jsme ji viděli první nebo ne? Jsme všichni kolik desítek kilometrů od domova! Takže kdo se to dozví, tati?“

Oba lovci olihní se na sebe zuřivě zadívali.

Nad hlavami se jim tyčily budovy, z nichž odkapávala voda. Ve stěnách zely velké otvory, které mohly být dveřmi, a jiné, menší, i když nezasklené, které mohly být okny, ale všechny byly dokonale temné. Tu a tam měl Les dojem, že slyší, jak se něco s tichým zvukem plazí kolem.

Kuboš Janeček si odkašlal. „Ten kluk má pravdu,“ zabručel. „Je nesmysl, abychom se tady takhle hádali. Jen my čtyři.“

„BodejJ,“ přikývl Arif.

Pomalu začali couvat a jeden druhého při tom ostražitěpozoroval. Pak téměř ve stejné chvíli, takže to zaznělo jakodvojhlas, oba vykřikli: „Chop se člunu!“

Nastalo několik zmatených okamžiků a pak obě dvojice, s člunynad hlavami, běžely a klouzalyulicemipokrytýmiblátem.

Oba staří rybáři museli zastavit, vrátit se a s výkřiky „takže i únosce, co?“ si vyměnit syny.

Jak ví každý, kdo se zabývá historií, odměny se nedostává cestovateli či průzkumníkovi, jehož noha jako první stane na

12


panenské zemi, ale tomu, kdo pak tutéž nohu dostane conejrychleji domů. Jestliže je ona noha stále ještě spojena s jeho

tělem, je to prémie navíc.

Ankh-morporské korouhvičky se točily a skřípěly ve větru.

Je třeba poznamenat, že málokterá z nich reprezentovala

některého ze zástupců Avis domestica. Byli mezi nimi rozliční draci, ryby a podivná zvířata. Na střeše budovy Cechu vrahů se právě přetočila do nového směru černá plechová siluetajednohoznich,spláštěmadýkoupohotově. Na budově Cechužebráků se napřahovala k nebesům hubená žebrácká ruka a skřípavě prosila vítr o měTák.Nadsídlemřeznickéhocechu se otáčeloryákem proti větru prase a na střeše Cechu zlodějů se pomalu otáčelskutečný,ikdyžužmírněrozložený,neregistrovanýzloděj aukazoval,jakvysokotomůže člověkdotáhnout,kdyžseoprav- du snaží,vtomtopřípadě,kdyžsesnažíkrástbez platnélicence.

Korouhev na kopuli hlavní budovy Neviditelné univerzity

se otáčela velmi pomalu a neukáže změnu větru přinejmenším

ještě půl hodiny, ale faktem je, že nad městem se šířilnezaměnitelný pach moře.

Bylo již tradicí, že se na náměstí Náhlého osvícení vedly

rozpravy amonology na prázdných bedýnkách od mýdla.Schá-

zeli se tam řečnícirůzného založení, tvaru,původuainteligence,

i když slovo řečníci je tady trochu přehnané vzhledem k tomu,

že zahrnuje i chlubivé žvanily, věčné karatele a do sebezahleděné mumlaly, kteří se v davu vyskytovali s železnoupravidelností a v téměř pravidelných vzdálenostech. Lidé tady tradičně

pronášeli, co si myslí, a to tak silným hlasem, jakého jen byli

schopni. Říkalo se, že dokonce i Patricij na tuto tradici pohlíží

laskavým okem. Pohlížel. A hodně pozorně. Není pochyb, že

pro něj někdo na místě dělal i poznámky.

Stejným způsobem k té záležitosti přistupovala Hlídka.

Toneníšpiclování,říkalsivelitelElánius.Špiclováníje,když

se plížíte po večerech městem, nahlížíte tajně do oken aposlou>13


cháte za dveřmi. Když ale zůstanete stát v pozadí jen proto,

abyste neohluchli, nemá to se špiclováním nic společného.

Bezmyšlenkovitě natáhl ruku a rozškrtl si zápalku o seržanta Navážku.

„To jsem byl já, pane,“ ozval se Navážka vyčítavě.

„Promiňte, seržante,“ broukl Elánius a zapálil si doutník.

„Nic se neděje,“ ujistil ho Navážka.

Oba pak obrátili svou pozornost zpět k mluvčím.

Totenvítr,pomyslelsiElánius.Ten s sebou přináší něconového...

Obvykle se hovořící zabývali různými tématy, mnohá z nich se týkala věcí na hranici příčetnosti, jiná se dokonceužpohybovala v těch mírumilovných údolích na druhé straně. Dnes však byli všichni... jak bychom to řekli... monomaniakální.

„– je čas, aby dostali pořádnou lekci!“ ječel nejbližší z nich. „Proč ti naši ,takzvaní páni‘ nevěnují pozornost hlasu lidu? Ankh-Morpork už má dost těch nadutých lupičů! Kradou nám naše ryby, ničí náš obchod, a teT nám ještě ke všemu chtějí ukrást naši zem!“

Bylo by mnohem lepší, kdyby byli lidé jásali, pískali aaplaudovali, říkal si Elánius. Většinou lidé kolem řečníků jásali afandili, děj se co děj, aby je podnítili k dalším výlevům. Jenže jak se zdálo, kruh kolem tohohle muže mu přisvědčoval. Pomyslel si: Oni skutečně přemýšlejí o tom, co říká...

„Ukradli mi zboží!“ vykřikoval jiný řečník, stojící nedaleko toho prvního. „Je to zem krvežíznivých pirátů! Byl jsempřepaden na moři! Ve výsostných vodách Ankh-Morporku!“

Ozval se užaslý a všeobecně pohoršený šepot.

„A co vám vlastně ukradli, pane Kuňkinsi?“ ozval senajednou hlas z pozadí davu.

„Náklad jemného hedvábí!“

Dav vztekle zasyčel.

„Ale? Tak ne polovyschlý rybí odpad a zkažené maso? To přece bývá váš obvyklý náklad, že?“

14


Pan Kuňkins se vypjal na špičky, aby viděl mluvčího.

„Byl to náklad nejjemnějšího hedvábí!“ trval na svém pevně. „A zajímá to město? Houbeles!“

Ze zástupu se ozvaly výkřiky: „Hanba! Fuj!“

„A oznámil to někdo městu?“ zeptal se pátravý hlas.

Lidé začali natahovat krky, aby lépe viděli. A když se dav poněkud rozestoupil, odhalil postavu sira Elánia, vrchníhovelitele Městské hlídky.

„No, to jaksi... Já...“ začal Kuňkins. „Hm... totiž... já...“

„Mě to zajímá,“ oznámil mu chladně Elánius. „Nemělo by být příliš těžké objevit náklad jemného hedvábí, které páchne po zkažených rybích vnitřnostech.“ Ozval se smích.Ankhmororčané měli ve svých pouličních představeních vždycky rádi nějaké to oživení.

Elánius promluvil k seržantu Navážkovi,aniž při tom ovšem spustil oči z Kuňkinse. „Navážko, půjdete tady s panemKuňkinsem, ano? Jeho loT se jmenuje Milka, pokud se nepletu, a myslím, že je fialová. On vám ukáže všechny přístavnídoklady, obchodní a nákupní smlouvy, celníprohlášení,účtyatakové ty legrace a myslím, že s tím budeme hotoví, než bys řekl švec.“

Ozvalo se zazvonění, jak Navážkova obrovská tlapa vyletěla k helmě.

„Rozkaz, pane!“

„É... é... to nemůžete,“ bránil se rychle Kuňkins. „Oni... totiž... oni mi taky ukradli i všechny papíry!“

„Vážně? Snad proto, aby mohli to zboží vrátit zpět doobchodu, kdyby se jim náhodou nezamlouvalo?“

„Nó... akromětoho,mojeloTužvyplula!Jo!Užjenamoři. Vyplula! Snažím se co nejrychleji nahradit ztrátu, která mi tou loupeží vznikla!“

„Vyplula?Abez kapitána?“zajímalseudiveně Elánius.„Tak- že lodi velí pan Dobšíček? Váš první důstojník?“

„Ano, jistě –“

„A to jsou věci!“ zvolal Elánius a s divadelním gestem luskl

15


prsty. „Nějakého člověka toho jména máme od včerejšíhovečera v ajnclíku na základě obvinění z nemístné opilosti..., takže

ho budeme muset obvinit ještě z krádeže osobních papírů avystupování pod cizím jménem, co? No, nevím, to je dalšípapírování, víte, ty věci se neuvěřitelně množí...“

Kuňkinssepokoušeldívatjinam,aleElániůvpohledjehooči vždycky přitáhl zpět. Podle občasného zachvění spodního rtu se dalo předpokládat, že se chystá k protiútoku, ale byl dost bystrý na to, aby si uvědomil, že Elániův úsměv je stejně veselý jako ten, který se v mořských vodách rychle přibližuje ktonoucímu. A na hřbetě má zahnutou ploutev.

Kuňkins učinil moudré rozhodnutí a vzdal se. „Já bych... hm... tedy já bych si měl vyřídit, totiž... dovolíte, hm...“zahuhlal a začal se prodírat zástupem, který chvilku čekal, jestli se nestane něco zajímavého, a pak se zklamaně rozptýlil, aby si hledal jinou zábavu.

„Vy chcete, abych tam šel a podíval se na tu loT?“ zeptal se Navážka.

„Ne, seržante. Nebude tam ani stopy po nějakém hedvábí a nebudou tam žádné papíry. Nebude tam nic než zápachstarých zkažených ryb, ze kterého se zvedá žaludek.“

„Noné!TakžetizatraceníKlačanéukradnouvšecko,conení přibité, co?“

Elánius zavrtěl hlavou a vykročil na další cestu. „V Klači trollové nežijí, že?“ zeptal se.

„Ne, pane. To je tím vedrem. Trollí mozky ve vedrunepracují. Kdybych musel jet do Klače,“ pokračoval Navážka aklouby jeho rukou, které táhl za sebou, s tichým bink bink klepaly o dláždění, „tak tam bych byl fakticky hloupej.“

„Navážko?“

„Ano, pane?“

„Nikdy nejezdi do Klače!“

„Ne, pane!“

Další řečník přilákal ještě větší skupinu posluchačů. Stál

16


před velkým transparentem, který hlásal: ŠPINAVÉ CIZÁCKÉ

RUCE – PRYČ OD LEPŠE!

„Lepš,“ řekl Navážka. „Teda řeknu vám, pane, že to jejméno, ve kterým nejni ani zoubek.“

„To je ta země, která se vynořila minulý týden z moře,“ vysvětlil mu Elánius poněkud sklíčeně.

Poslouchali, zatímco mluvčí vyvolával, že Ankh-Morpork má povinnost chránit své přátele a příbuzné v nové zemi.Navážka se zatvářil nejistě.

„Jak to, že tam má někdo přátele a příbuzný, když se ta zem zrovna vynořila z moře?“

„Dobrá otázka,“ přikývl Elánius.

„To že jako třeba zadržovali dech?“

„O tom pochybuju.“

Ve vzduchu toho visí víc než jen slaný mořský vzduch,pomyslel si Elánius. Byl tady nějaký tajemný spodní proud. Cítil to. Najednou se všechny problémy změnily v jediný. V Klač.

Ankh-Morpork žil s Klačem v míru,nebo alespoň vneválečném stavu, přinejmenším celé století. Konec konců, vždyJ to byla vedlejší země, sousedé.

Sousedé... pch! Cožpak to něco znamená? Členové Hlídky by vám mohli o sousedech vyprávět nějaké věci. A což teprve

právníci, zvláště ti hodně bohatí, pro něž slovo „soused“znamenalo totéž co „muž, který se dokáže celých dvacet let soudit

o pásek zahrady široký deset centimetrů“. Lidé vedle sebedokážou žít celá desetiletí, den co den si cestou do práce přátelsky

pokynou na pozdrav, a pak se stane nějaká jednoduchá,obyčejná věc, a už musíte jednomu z nich z hlavy vytahovat vidle.

A teT se z moře zvedla nějaká zatracená skálaa všichni sezačalichovat,jakokdybyKlačdovolilsvémupsovištěkatcelounoc.

„Aagragaah,“ začal temně Navážka.

„Mně to nevadí, hlavně mi ale neplivej na nohu,“ prohlásil

Elánius.

„Jájenom,že–“Navážkamávlobrovskourukou,„jako,že...

17


jetojakotyvěci,covždyckypříjdou...“zarazilseazadívalsena

svéprsty,zatímcortysemunehlučněpohybovaly,„předněčím.

Aagragaah.Tímsedoslovamyslítenčas,kdyuvidítepadatmalý

oblázky avíte,prostě ajednodušenajednou víte,žeteTkapříjde

kamenná lavina a spadne vám na hlavu, ale že už je pozdě začít

utíkat. Tak ten moment, to je aagragaah.“

Elániovy rty se tiše pohnuly. „Předtucha?“

„Jo, to je ta věc.“

„A z čeho to slovo pochází?“

Navážka pokrčil rameny. „Možná že má jméno po tomzvuku, co vy vydáte, když vám na hlavu spadne tisíc tun kamení.“

„Předtuchy...“Elániussipohladilbradu.„Jo.Takyjichmám celou řádku...“

Sesuvy půdy a laviny, pomyslel si. V jednom okamžiku je to ta překrásná poetická bílá krajina, nad níž tiše krouží padající sněhovévločky–anajednousedádopohybuceléhorskéúbočí.

Navážka na něj vrhl pohled koutkem oka. „Já vím, že o mně říkají ,stačí stlouct dohromady dvě fošny a budou chytřejší než Navážka‘,“ řekl,„alejádobřevím,kterýmsměremtenvítr věje.“

Elánius se podívalnasvého podřízeného s novým respektem.

„Takže ty to taky cítíš, co?“

Troll si dvakrát klepl do helmy, aby naznačil, že on skutečně ví své.

„VždyJ je to celkem jasný,“ zabručel. „vidíte tam nahoře na střechách všechny ty kuřata, draky a zvířata? A toho chudáka na střeše Cechu zlodějů? Stačí, když se budete dívat na ně. Oni to vědí. Hrom aJ do mě bací, jestli vím, jak to tak vždycky poznají, že ukazujou správným směrem.“

Elánius se poněkud uvolnil. Na trolla nebyla Navážkova inteligence špatná, dala by se zařadit někam mezi inteligenci sépie a sborové tanečnice, ale dalo se na něj spolehnout v tom, že jí nedovolí, aby ho zpomalila.

Navážka mrknul. „A připadá mi to jako takový ten čas, kdy jeden jde a najde si pořádný obušek a pak si sedne a poslouchá

18


dědu, jak vykládá o všech těch trpaslíkách, co pomlátil, když

bylmladej,“řekl.„Vtomvětrujetotižněco divnýho, rozumíte?“

„Ehm... ano...“ přikývl Elánius.

Kdesi nad hlavou mu zazněl pleskot křídel. Povzdechl si. Blíží se zpráva.

Nese ji holub.

Ale vyzkoušeli přece všechno, no ne? Bahenní dráčci měli sklony vybuchovat ve vzduchu, pidimužíci většinou zprávysežraliahelmy s namontovanýmisignalizačnímisemaforyskutečně nebyly příliš úspěšné. Zvláště za větrného počasí ne. Pak Pleskot ŘiJka poukázala na to, že ankh-morporští holubi jsou za ty roky, kdy je pronásledovaly lstivé chrliče, mnohemchytřejší než jiní holubi. Elánius se na druhé straně utěšoval tím, že to zas není nic tak zvláštního, protože v Ankh-Morporku rostly na každém starém chlebu věci, které byly chytřejší než většina holubů.

Zašmátral v kapse a vytáhl hrst zrní. Holub, poslušendlouhodobého výcviku, se mu usadil na rameno. Pak, poslušen svého krátkodobého vnitřního pnutí, se tam Elániovi... se tam uvolnil.

„Víš, musíme určitě najít něco lepšího,“ řekl Elánius, když rozbaloval papírekse zprávou.„Pokaždé,kdyžpošlemenějaké- ho holuba svobodníku Dolutryskovi, on ho prostě sní.“

„No, vždyJ je to chrlič,“ zamyslel se Navážka. „Myslí si, že mu posíláme svačinku.“

„Ale,“ zabručel Elánius. „Jeho lordstvo se dožaduje ménávštěvy. To je radosti.“

Lord Vetinari měl pozorný výraz, protože už dávno zjistil, že když mají lidé pocit, že je jim pozorně nasloucháno, většinou je to uklidňuje.

A na schůzce, jako byla tahle, kdy s ním hovořili vedoucí zástupci města, naslouchal s obzvláštní péčí, protože tady mu všichni říkali to, co chtěli, aby slyšel. Věnoval velkou pozornost

19


prostorumimoslovaakolemnich.Tamseukrývaly věci, o nichž

lidé doufali, že je on, Patricij, neví, a nestáli ani o to, aby se je

dozvěděl.

Průběžně věnoval pozornost věcem, jejichž vyřčení se už nějakou dobu vyhýballord Odkraglli,hlavaCechu vrahů, který dlouze promluvil o úrovni výcviku vrahů a jejich významu pro celé město. Jeho hlas nakonec tváří v tvář nevyčerpatelnéVetinariho pozornosti umlkl.

„Děkuji vám, lorde Odkraglli,“ řekl Vetinari. „Jsem si jist, že teT, po tom všem, co jsme se dozvěděli, budeme spát ještě mnohem neklidněji. Jen jednu maličkost... mám vzdálenýdojem, že původní pojmenování vraha ,assassin‘ ve skutečnosti pochází z klačtiny?“

„Tedy, jaksi... když to tak chcete...“

„Amámtakédojem,žemnohovašich studentů, abychom tak řekli, pochází z Klače a jeho sousedních zemí, nebo se mýlím?“

„Nesrovnatelná kvalita vzdělání, které poskytujeme...“

„Právě o tom mluvím. Takže vy mi tady ve skutečnostiříkáte, že jejich vrazi se svou profesí zabývali dřív než naši lidé, dokonale se vyznají v našem městě a všechno jejich umění jste jim ještě pomohli rozvinout k naprosté dokonalosti, je to tak?“

„Ehm...“

Patricij se obrátil k panu Burleighovi.

„Ale ve zbraních máme samozřejmě převahu, je to tak, pane Burleighu?“

„No samozřejmě. Říkejte si o trpaslících, co chcete, ale vposlední době jsme vyrobili několik skvělých věciček,“ tetelil se prezident Cechu zbrojířů.

„Hm. No, tak to mě rozhodně poněkud uklidnilo.“

„Ano,“ přikývl Burleigh. Zdálo se, že je v jistých rozpacích. „Jenže bych rád... Víte, při výrobě zbraní je tady jedna věc... velmi důležitá věc, totiž...“

„Myslím, že chcete říci, že ta nejdůležitější věc na výrobě zbraní je skutečnost, že je to obchod,“ přerušil ho Patricij.

20


Burleigh vypadal, jako kdyby ho někdo právě sundal ze skřipce a natáhl ho na skřipec mnohem větší.

„Ehm... ano.“

„Že ve skutečnosti jsou zbraně na prodej.“

„Ehm... přesně.“

„A jsou pro každého, kdo si je přeje koupit a může zaplatit.“

„Ehm... přirozeně.“

„Bez ohledu na to, kdo, jak a kde je bude používat?“

Výrobce zbraní byl, jak se zdálo, na okamžik dost zmatený.

„Prosím? Obávám se, že... aha. No samozřejmě. Jsou to přece zbraně.“

„Předpokládám také, že v minulých letech byl jedním znejbližších odbytišJ Klač?“

„Tedy, víte... ano... Serif je potřeboval, aby zklidnilpohraniční oblasti a...“

Patricij zvedl ruku. Važuzel, jeho úředník a sekretář, mu podal kus papíru.

„Velký Nivelátor, desetipolohový, pět set liber těžkýsamostříl umístěný na pohyblivém podvozku?“ řekl. „A co to tady ještě... ano... Meteor, automatický vrhač bojových hvězdic. Stíná na dvacet metrů. Pokud není hlava čistě useknuta,dostanete své peníze zpět.“

„Slyšel jste, vaše lordstvo, někdy o T’rusech?“ zeptal seBurleigh. „Říká se, že jediný způsob, jak pacifikovat některého z nich, je opakovaně a dlouho do něj bušit sekerou a to, co zbyde, zahrabat pod kámen. A to si ještě vybrat hodně velký kámen.“

Jak se zdálo, Patricije právězaujalvelkýnáčrtDervišeMkIII., což byl vrhač bolasů spojených břitvodrátem. Nastalobolestivé ticho. Burleigh se pokusil trapnou pauzu vyplnit, což jevždycky chyba.

„Kromě toho jsme jedním z nejpotřebnějších anejzaměstnanějších výrobních odvětví v Ankh-Morporku,“ zamumlal.

„A hlavně ve vývozu vašich zbraní za hranice,“ odpověděl

21


mu lord Vetinari. Vrátil papír svému sekretáři a obdařilBurleigha přátelským úsměvem.

„Mám opravdu radost, že si náš průmysl vede tak skvěle,“ řekl. „Zvláště tohle povedu v patrnosti.“

Pečlivě sepjal ruce. „Gentlemani, situace je velmi vážná.“

„Čí?“ zeptal se Burleigh.

„Prosím?“

„Cože? Oh... myslel jsem na něco jiného, vaše lordstvo...“

„Mluvím o tom, že se poměrně dost našich občanůvydalo na ten prokletý ostrov.Stejnětak,pokudmámzprávy,setam vydalo i dost obyvatel Klače.“

„A proč se tam vlastně naši lidé vydávají?“ zajímal se pan Bahno z Cechu zlodějů.

„Protože oplývají nezdolným průkopnickým duchem ahledají v nové zemi bohatství a.... ještě nějaký ten majetek navíc.“

„A proč tam táhnou Klačané?“

„Hm,ti?Protožejetospolekbezpáteřníchoportunistů,kteří vždycky koukají, jak by k něčemu přišli zadarmo,“ odpověděl lord Vetinari.

„Tobylomistrovskévyjádření,když dovolíte, vaše lordstvo,“ ozvalsepanBurleigh,kterýcítil,žeseocitánaponěkudpevnější půdě.

Patricij znovu zabodl pohled do svých poznámek. „Oh, já se omlouvám,“ řekl. „Zdá se, že jsem ty poslední věty přečetl ve špatném pořadí... Pane Kosopáde, myslím, že vy byste k tomu mohl také něco říci?“

Předseda Cechu právníků a advokátů si odkašlal. Zazněloto jako smrtelný chropot a technicky vzato to ani nic jinéhonebylo, protože ten muž byl už několik set let zombií. Historické zápisy však poukazovaly pouze na jedinou změnu, kterou bylo možno zaznamenatvživotěpanaKosopáda,asicetu, že po smrti začal pracovat i o poledních přestávkách.

„Jistě, samozřejmě,“ řekl a otevřel velký úřední foliant.„Historie Lepše a okolí je poněkud nejasná. Ví se, že se tyčil nad

22


mořskou hladinou před více než tisíci lety a byl v té době podle

záznamů součástí ankh-morporské říše –“

„Jaký je původ těch záznamů a je v nich podchyceno, kdo přiřkl Lepš a okolí našemu městu?“ zajímal se Patricij.Otevřely se dveře a do místnosti vstoupil Elánius. „Ach, veliteli,sedněte si. Pokračujte, pane Kosopáde.“

Zombie jsou nerady přerušovány. Pan Kosopád si znovu šustivě odkašlal. „Ty záznamy o prastaré ztracené zemi jsoustaré několik set let a pocházejí z našich archivů. Jsou to,pochoitelně, naše záznamy.“

„Jen naše?“

„Nedokážusipředstavit,kdebychomvzalinějakéjinéaproč by se tím měly zabývat,“ odpověděl pan Kosopád škrobeně.

„Třeba klačské, například,“ ozval se Elánius odvzdálenějšího konce stolu.

„SireSamueli,vždyJvklačtiněanineexistujeslovoprávník,“ odpověděl pan Kosopád.

„Ne?“ ušklíbl se Elánius. „Tak to mají štěstí.“

„Náš názor je,“ pokračoval Kosopád, který si natočilžidli tak, aby se nemusel dívat na Elánia, „že tahle nová země nám patří na základě Výhradního přednostního práva,extrateritoriality, ale především díky, a to je nejdůležitější, Acquiris Quodcumque Rapis. Pokud tomu totiž dobře rozumím, byl to právě jeden z našich rybářů, kdo na ni tentokrát vstoupil jako první.“

„No, já slyšel, že Klačané tvrdí, že to byl naopak jeden z jejich rybářů,“ podotkl Vetinari.

Elániovisetišepohybovalyrty.Tak jakže to říkal? Acquiris... „Co si utrhneš, je tvoje?“ řekl nahlas.

„No,jejich slovosnadvtomtopřípaděnebudemepovažovat za rozhodující, ne?“ pokračoval Kosopád, který Elánia okatě ignoroval. „Promiňte, vaše lordstvo, ale já nevěřím, že by si měl dátpyšný Ankh-Morporkpředepisovat bandoulupičů sručníky kolem hlav, co má a nemá dělat.“

23


„Jistěže ne! Je na čase, aby tenhle klačský póvl konečně

dostal pořádnou lekci,“ prohlásil lord Žraloun. „Vzpomínáte si

na tu loňskou nepříjemnost se zelím? Odmítli přijmout celých

deset lodních nákladů!“

„A přitom každý ví, že housenky dodávají zelí na chuti,“

prohlásil vzadu více méně pro sebe Elánius.

Patricij po něm vrhl rychlý pohled.

„Správně!“ přikývl Žraloun. „Výživné bílkoviny! Avzpomí

náte na ty potíže, které měl kapitán Kuňkins se svým nákladem

skopového? Tenkrát ho chtěli dokonce uvěznit. Chtěli ho strčit

do klačského vězení.“

„Aleto snad ne? Masojepřece nejlepší,kdyžzačne zelenat,“

podivoval se sám pro sebe vzadu Elánius.

„No, ono se pod vším tím jejich karí stejně nepozná, jakou

má chuJ,“ přikyvoval Burleigh. „Kdysi jsem byl na večeři naje

jich vyslanectví a víte, co mě prakticky přinutili sníst? Byly to

ovčí –“

„Promiňte,pánové,“ řekl Elánius avstal.„Musímvyříditně-

jaké neodkladné záležitosti.“

Kývl na pozdrav Patriciji a spěšně vyšel z místnosti. Zavřel

za sebou dveře a s úlevou se nadechl čerstvého vzduchu, i když

v této chvíli by se byl spokojeně a zhluboka nadechl i vzduchu

v koželužně.

Strážnice ŘiJka* vstala a upřela na něj pohled plnýočeká

* Pozn. překl.: Jak je známo, byla Hlídka v poslední době na základě

Patricijova nařízení rozšířena o zástupce všech skupin obyvatelstva

Ankh-Morporku, a to včetně samiček všech ras. V Hlídce tedy jsou

nejen lidé, trollové a trpaslíci, ale i zástupci skupin menšinových –

neživí, chrliče, vlkodlaci a další. Strážnice Pleskot Ři;ka, trpaslice,

patřila k posledním nováčkům. Jak každý ví, rozlišit pohlavítrpas

líků pouhým pohledem je nemožné, protože obě pohlaví nosíplno

vous i zbro ja zvláště na skupinových fotografiích Hlídky, kde jsou

zobrazení označeni jen jmény, je to velmi matoucí.

24


vání. Sedělavedlemalébedýnky,kterátišeamírumilovněpovr-

kávala.

„Něco se děje. Doběhněte do..., tedy chtěl jsem říci, pošlete holuba do Dvora,“ řekl Elánius.

„Ano, pane?“

„S okamžitouplatnostírušímveškerévolnoadovolenéanařizuji, aby se všichni důstojníci i poddůstojníci, a tím myslím opravdu všichni, sešli ve Dvoře řekněme... v šest.“

„Rozumím,pane.To bude možnávyžadovat dva holuby,pokud se mi nepodaří psát dostatečně malým písmem.“

ŘiJka odspěchala.

Elániusvyhlédlzokna.Předpalácemobvyklevládlčilýruch, ale dnes tam bylo vidět... ani snad ne dav, ale mnohem víc lidí než obvykle. Jako kdyby na něco čekali.

Klač!

Každý to věděl.

StarýNavážkamělpravdu.Mohlijstezaslechnout,jakpadají malé oblázky. To není jen obyčejná hádka mezi rybáři, je to sto let..., jak to vyjádřit..., jako když se dva velcí mužští snaží vejít dojednémalémístnosti,pokoušejísebýtjedennadruhéhosluš- ní, ale pak přijde den, kdy se jeden z nich musí protáhnout, a netrvá dlouho a oba o sebe rozbíjejí nábytek.

Ale něco takového by se stát nemělo, že? Podle toho, coslyšel, je současný Serif velmi schopný muž, který se ze všech sil snaží nastolit mír v divokých pohraničních oblastech své říše. A v Ankh-Morporku přece žila spousta Klačanů, u všech všudy! Žili tady Klačané, kteří se v Ankh-Morporku narodili! Potkali jste třeba mladíka, který měl ve tváři vepsáno velbloudi a z bot mu čouhal velbloudí trus, ale když otevřel ústa, měl tak hutný ankh-morporský přízvuk, že byste po něm mohli chodit. Jistě, existují tady všechny ty vtípky o legračních jídlech a zvycích, ale na tom přece...

Ty vtipy nejsou ani nijak zvlášJ vtipné, když o tom takpřemýšlí...

25


Jenže když uslyšíte výbuch, je zbytečné zabývat se tím, jak dlouho syčela zápalná šňůra.

Kdyžsevrátilzpětdomístnosti,ozývaly se tam zvýšené hlasy.

„Právě proto, lorde Žraloune,“ říkal právě Patricij, „že staré časy dávno pominuly. Dnes už se nepovažuje za... vhodné... poslat tam válečnou loT, aby, jak jste se vyjádřil, ukázala těm cizozemským buranům, jak nepravými cestami se ubírají. Tak za prvé, nemáme žádné válečné lodi, a to od okamžiku, kdy se předčtyřmistyletpotopilaMary-Jane.Ačasy se změnily. Vdnešních dnech nás pozoruje celý svět, vážený lorde. Dnes už sinemůžete dovolit utrhnout se na svět slovy ,na co čumíš?‘ a udělat mu monokl.“ Opřel se v sedadle. „Jsou tady Chimérie,MaalinKa, Efebe a Tsort. A dnes už musíme vlastně počítat i sMuntabem. A s Omnií. Některé z těch národů jsou opravdu mocné, pánové. Je pravda, že mezi nimi jsou i takové, kterým se nelíbí ta neustálá klačská rozpínavost, ale nás nemají rády o nic víc.“

„Ale sakra, a proč ne?“ zajímal se lord Žraloun.

„Předevšímproto,žestěmi,kteréjsmeneokupovali,jsmevedli nějakou tu válku,“ vysvětloval trpělivě lord Vetinari, „a znějakých důvodů jim ta jatka, při kterých zahynuly tisíce lidí, nějak zůstala v paměti.“

„Jo, tak historie, pch,“ ušklíbl se lord Žraloun, „to je přece všechno dávná minulost.“

„Dobré místo pro historii,“ prohlásil Patricij uštěpačně.

„Ne,chtěljsemtímříct:pročnástynárody nemají rády dnes? Dlužíme jim nějaké peníze?“

„Ne. Většinou dluží nějaké peníze ony nám. Což je,pochoitelně, pro jejich averzi mnohem lepší důvod.“

„A co Sto Lat a Pseudopolis a další města?“ zajímal se lord Odkraglli.

„Ani ta nás v lásce příliš nemají.“

„A pročne? VždyJsdílíme společné kulturní dědictví,“argumentoval lord Žraloun.

„To jistě, drahý pane, jenže to společné dědictví spočívá

26


především vtom,žejsmespoluvedliválky,“odpovědělPatricij.

„A tady nevidím nic, co by nás mohlo spojovat. A to je, řekl

bych, skutečně dost nepříjemné, skoro nešJastné, protožeshodouokolnostínemámearmádu.Játedyneprošelžádnýmvojen-

ským vzděláním, ale mám dojem, že chcete-li véstválku,a navíc

úspěšnou, musíte něco takového mít.“

Rozhlédl se po přítomných.

„Faktem je,“ dodal s důrazem, „že Ankh-Morpork se přímo fanaticky bránil postavení armády.“

„Všichni víme, proč lidé armádě nedůvěřují,“ ozval se lord Odkraglli. „Spoustaozbrojenýchmužů,kteříse potulují poměstě a nemají celkem nic na práci..., za chvíli začnou mít různé nápady...“

Elánius viděl, že se všechny hlavy obracejí k němu.

„Tak by mě zajímalo,“ prohlásil nahlas a s křišJálovoujasností, „jestli tohle náhodou neměla být narážka na ElániaKamennoutvář,kterývedlměstskoubrannouhotovostkevzpouře proti vládě tyranského monarchy ve snaze dát tomuhle městu alespoň nějakou svobodu a spravedlnost? Řekl bych skoro, že ano! A nebyl on náhodou v té době velitelem Hlídky? Dobré nebe, vidíte, ano, vlastně byl! Nebyl on nakonec pověšen arozčtvrcen a pohřben v pěti hrobech? A nebyl to náhodouvzdálený předek dnešníhovelitele? Pozor,tynáhodysenámnějakpodezřele množí, že?“ Jeho hlas přešel z nepřirozené veselosti k nepřátelskému vrčení. „Tak dobrá! Tím jsme si to vysvětlili. A teT – má snad někdo ještě nějakou připomínku, než budeme pokračovat?“

Nastalo všeobecné poposedávání a sborové odkašlávání.

„A co žoldnéři?“ nadhodil po chvilce pan Bahno.

„Potíž s žoldnéři spočívá v tom,“ obrátil se k němu Patricij, „že těm musíte za to, že válčí, platit. A pokud nemáte skutečně hodněvelkéštěstí,dopadnetotak,žejimnakoncibudetemuset zaplatit ještě mnohem víc za to, aby toho nechali –“

Žraloun udeřil do stolu.

27


„Tak tedy dobrá, hrr na ně!“ vykřikl. „Sami!“

„Možná že nám ani nic jiného nezbude,“ přikývl klidně lord Vetinari. „Potřebovali bychom nějaké peníze. Chtěl jsem vám totiž právě sdělit, že si žádné žoldnéře nemůžeme dovolit.“

„Jak je to možné?“ podíval se na něj lord Odkragllipobouřeně. „Cožpak neplatíme své daně?“

„Aha, víte, napadlo mě, že by na to mohla přijítřeč,“ přikývl Patricij. Pozvedlrukuajehoúředníkmudonívložil beznejmenšího zaváhání další list papíru.

„Takse na to podívejme... aha,tady. Cech vrahů: hrubý zisk v loňském roce 13 207 048 ankh-morporských tolarů. Daň ze zisku zaplacená za loňský rok – čtyřicet sedm AMT, dvaadvacet pencí a něco, co se po bližším prozkoumání ukázalo býtbajionským půl-dongem, který má hodnotu jedné osminy penny.“

„To ale bylo naprosto legální! Cech účetních –“

„Ach ano. Cech účetních: hrubé příjmy 7 999 011 AMT. Zaplacenédaně:nula.Aleokamžik...aha...ano.Žádali o návrat přeplatku daně z předloňského roku ve výši 200 000 AMT.“

„A mohl bych vám přesně říci, kolikjsme dostali,ato včetně bajionskéhopůl-dongu,“odpovědělškrobeněpanOjiněný,hla- va Cechu účetních.

„No,víte,účelsvětíprostředky,“odpovědělVetinarichladně.

Odhodil papír na stůl. „Daně, pánové, jsou hodně podobné obyčejnémuvenkovskémuhospodaření.Cílemjevymačkat zkrávy maximálnímnožství mléka při minimálním bučení. Bohužel, musím vám sdělit, že jediné, co už delší dobu z města mačkám, je právě to bučení.“

„To nám snad chcete říci, že Ankh-Morpork zbankrotoval?“ ozval se Odkraglli.

„Jistě.Apřitomjepřeplněnbohatýmilidmi.Doufám,žečást svého bohatství použili na nákup mečů.“

„A vy jste tohle všeobecné vyhýbání se daním dovolil?“ naklonil se kupředu lord Žraloun.

„Och, tady se přece nikdo daním nevyhnul,“ zavrtěl hlavou

28


lord Vetinari. „Natož aby jim dokonce unikl. Prostě jen zatím

nebyly zaplaceny.“

„To je ale nechutný stav veřejných záležitostí!“

Patricij pozvedl obočí. „Veliteli Elánie?“

„Pane?“

„Bylbystetaklaskavasestaviloddílzesvýchnejzkušenějších mužů, spojil se s mými výběrčími daní a vybral se zpětnouplatností všechny daně a nedoplatky? Můj úředník vám vydáseznam hříšníků, seřazených dle velikosti částek.“

„Rozumím, pane. A kdyby nám náhodou odporovali?“

„Ale jděte, veliteli. Jak by vám mohli odporovat? Je tospolečná vůle představených města.“ Vzal do ruky papír, který mu podal pobočník. „Tak se na to podívejme. V čele seznamu –“

Lord Žraloun si spěšně odkašlal. „No, na takové nesmysly už je podle mě příliš pozdě,“ řekl.

„Tahle voda už uplynula,“ dodal lord Odkraglli.

„Kde ty loňské sněhy jsou,“ připojil se k němu Kosopád.

„Já svoje daně zaplatil,“ řekl Elánius.

„Dovoltemitedy,abychtoshrnul,“přerušiljeVetinari.„Mys- lím, že nikdo nestojí o to, aby se dva velké a dospělé národy praly o nějaký mizerný kámen. Nechceme bojovat, ale –“

„Ale pokud musíme, tak hrr na ně, ukážeme těm –“ začal znovu lord Žraloun.

„Nemáme lodě. Nemáme armádu. Nemáme ani peníze,“ pokračovalPatricij.„Zbývánámovšemuměnídiplomacie.Jeaž neuvěřitelné, co můžete dokázat správně volenými slovy.“

„Naneštěstí většina lidí správným slovům naslouchámnohem pozorněji, když k tomu v ruce držíte něco ostrého ašpičatého,“ neodpustil si lord Odkraglli.

LordŽralounzaklepalnastůl.„Mypřecestěmilidmimluvit nemusíme! Pánové... gentlemani... je na čase, abychom jim ukázali, že s námi nikdo nebude manipulovat! Musíme vytvořit vlastní oddíly!“

„Oh, myslíte soukromé armády?“ nadhodil Elánius. „Pod

29


velením někoho, jehož veškeré vojenské předpokladyspočívají v tom, že si může dovolit zaplatit tisícovku legračních čepic?“

Najednou se přes stůl někdo naklonil. Elánius si až do té chvíle myslel, že ten člověk spí, a když teT lord Rzezaczpromluvil, znělo to skutečně, jako když zívá.

„Jehož schopnosti velet leží v tisícileté výchově ve velení, pane Elánie,“ řekl.

To„pane“Elánianeobyčejněpopudilo.Věděl,žejeobyčejný člověk, pravděpodobně dokonalý vzor obyčejného člověka, ale raději by se propadl, než by nebyl „sirem Samuelem“ pročlověka, který vyslovuje slova „schopnosti velet“ jako „chropoty, schuopnuosty, chropoty, foelet, chropoty“.

„Ano,“ušklíblse,„tavaše dobrávýchovaarod.Děkujupěk-

ně,něčehotakovéhojsemradějiušetřen,jestližetovyužívátejen

k tomu, abyste dali své lidi nesmyslně pozabíjet po celých –“

„Ale pánové, prosím,“ přerušil je Patricij. Potřásl hlavou. „Jen žádné hádky. Uvědomte si, že tohle je, konec konců, válečná porada. Co se týká založení vlastních oddílů, no, to je vaše prastaré a nezdanitelné právo. Dodávání ozbrojených mužů v době ohrožení a nouze je jednou z povinnostígentlemana. Historie stojí na vaší straně. Precedenty jsou naprosto jasné a já se proti nim stavět nemohu. Musím dodat, že si to nemohu dovolit.“

„Vy jim vážně chcete dovolit, aby si hráli na vojáčky?“ řekl Elánius.

„Ale veliteli Elánie,“ prohlásil s úsměvem pan Burleigh, „vy sám jako voják musíte –“

Někteřílidénasebedokážoupřitáhnoutpozornostvýkřikem. Jiní tlučou do stolu, nebo dokonce do někoho jiného. Elánius toho docílil tím, že ztuhl, neudělal prostě vůbec nic. Vyzařoval z něj chlad. Rysy jeho tváře vypadaly jako vytesané z kamene.

„Já nejsem voják.“

A pak udělal Burleigh tu chybu, že se pokusil o odzbrojující úsměv.

30


„Ale jděte, veliteli, vaše helma a zbroj a všechny ty ostatní věci..., vždyJ je to nakonec totéž, nemyslíte?“

„Ne. To tedy není.“

„Gentlemani...“ lord Vetinari položil ruku dlaní na stůl, což znamenalo,že schůzkajeukonce.„Mohujenopakovat,žezítra proberu celou tu věc s princem Khufhrem –“

„O tom jsem slyšel jen to nejlepší,“ vskočil mu do řeči lord Rzezacz. „Přísný, ale spravedlivý. Jeden se neubrání obdivu k tomu, co dokázal v jejich pohraničních krajích. Je to velmi –“

„Ne, pane. To mluvíte o princi Sakapakovi,“ přerušil ho Patricij. „Khufhr je mladší z obou sourozenců. Přijíždí sem jako speciální vyslanec svého bratra.“

„On? Ten? Ten člověk je lump! Podvodník! Lhář! Říká se o něm, že bere úpl–“

„Děkuji vám za vaše diplomatické informace, lordeRzezaczi,“ přerušil ho Patricij. „Ale musíme si poradit se situací, jaká je. Vždycky existuje nějaká cesta. Naše národy mají mnoho společných zájmů. A jistě to hodně vypovídá o vážnosti, s jakou princ Sakapak přistupuje k celé té záležitosti, když k nám vysílá vlastního bratra, aby jiprojednal. Je to další krok k porozumění mezi našimi národy.“

„Má sem přijet nějaký klačský hlavoun?“ ozvalse Elániusod konce stolu. „Nikdo mi to neřekl!“

„I když se to může zdát podivné, sire Samueli, jsem občas schopen vládnout tomuto městu celé minuty, aniž bychpotřeboval vašich rad a vedení.“

„Chtěljsem tím jen říci, že ve městěpanujísilné protiklačské nálady a –“

„Tak to je opravdu pěkně mazaná taškařice,“ oznámil lord Rzezacz tím speciálním aristokratickým šeptem, který se nesl až ke stropu. „Je to urážka, posílat sem zrovna jeho!“

„Byl bych rád, abyste dohlédl na průchodnost ulic a zajistil volnou cestu městem, Elánie,“ usekl Patricij stroze. „Vím, že právě na takových věcech si dáváte záležet. Úředně je tady,

31


protože ho mágové pozvali na svou velkou výroční slavnost.

Čestný doktorát a takové ty věcičky. A pak jeden z těch jejich

opulentních obědů. Rád jednám s lidmi potom, co jeNeviditelná univerzita nakrmila. Většinou se mi pak nešpacírují sem

a tam a souhlasí prakticky se vším, jestliže v nich vzbudímpřesvědčení, že dostanou jedlou sodu, žaludeční kapky a malou

sklenici vody. A teT, gentlemani... jestliže mě omluvíte...“

Šlechtici a představení cechů odcházeli samostatně i podvojicích a tiše spolu hovořili.

Patricij si uspořádalpapíry,pečlivěsklepl každý štůseka pak zvedl hlavu.

„Zdá se, že vrháte stín, veliteli.“

„Nechcete jim přece doopravdy dovolit, aby si vytvořili vlastní oddíly, že ne?“ řekl Elánius.

„Neexistuje jediný zákon, který by to zakazoval, Elánie. A zaměstná je to. Každý gentleman je oprávněn, a já se obávám, že je dokonce povinen dodat určitý počet mužů, když to město vyžaduje. A samozřejmě každý občan má právo nosit zbraň. To byste měl nosit v hlavě.“

„Zbraně, to je jedna věc. Ale vyzbrojit lidi a hrát si s nimi na vojáčky, to je něco jiného.“ Elánius se opřel klouby o stůl anaklonil se kupředu.

„Víte, pane,“ pokračoval,„nemohu sipomoci,alemyslímsi, že naproti, v Klači, dělá právě skupinka pitomců totéž.Říkají Serifovi: ,Je čas ukázat těm bílým Táblům v Ankh-Morporku, zač je toho loket, uffendi.‘ A až tam bude pobíhat spousta lidí se zbraněmi a vykřikovat nesmysly o válce, začne docházet knehodám. Byl jste někdy v hospodě, kde jsou všichni ozbrojení? Jistě, na začátku se každý chová slušně, ale pak si nějaký trouba omylem přihne z cizího tupláku, nebo sebere něčí drobné, a za pět minut sbíráte z rozlitého piva nosy –“

Patricijupřelpohled naElániovyklouby azíralnaně,dokud Elánius ruce nezvedl.

32


„Elánie,zítrabudetenamágskémconviviu*.Poslaljsemvám písemnou zprávu.“

„Já ale žádnou –“ Elániovi se do hlavy zrádně vplížilapředstava nepřečtených papírů, které se mu hromadí na stole. „Aha, hm,“ přikývl.

„Velitel Hlídky vede procesí ve slavnostní uniformě. Je to prastarý obyčej.“

„Já? A mám pochodovat přede všemi?“

„Jistě. Je to.... velmi občanské. Jsem si jistý, že si topřipomenete.Vyjadřujetopřátelskéspojenímeziuniverzitouacivilní správou města, které, jakse zdá, je založeno především na jejich slibu, že udělajícokoliv,o co je budeme žádat, a na našem slibu, žeodnichnicžádatnebudeme.Prostěajednodušejetovašepo- vinnost. Tradice to vyžaduje. A lady Berankinová mi slíbila, že dohlédne na to, abyste tam byl včas, s hladce vyholenýmobličejem a svátečním výrazem.“

„Vy jste o tom mluvil s mou ženou?“

„Jistě.Jenavásvelmipyšná.Věří,žejsteschopen velkýchvěcí, Elánie. Musí pro vás být velkou oporou.“

„No, já... abych se... ano.“

„Výborně. Oh ano, ještě jedna věc, Elánie. Vrazi a zloději se mi tady shodli, ale abychom si pojistili všechny možnosti..., považovalbych zavelkouslužbu,kdybystezajistil,abypoprinci nikdo neházel zkažená vejce a takové věci. To většinou člověka popudí.“

***

* Pozn. překl.: Convivium – jeden z četných obřadů konaných na

Neviditelné univerzitě. Pořádá se v souvislosti s udělováním titulů

a akademických hodností. Původně se slavil v prostoráchuniverzity, později se však přenesl do ulic města a má především udělat co

nejmocnější dojem na prosté obyvatele. Účastní se ho i Patrici ja celá

městská smetánka.

33


Obě strany se ostražitě pozorovaly. Byli to staří nepřátelé. Vyzkoušeli své síly mnohokrát, okusili jak vítězství, takporážku; mnohokrát proti sobě nastoupili na zelený trávník.

Klouby zbělely. Špičky bot netrpělivě rozkopávaly zem.

Kapitán Karotka několikrát udeřil míčem o zem.

„Tak fajn, mládenci, ještě jeden pokus, co vy na to? Atentokrát žádné surovosti. Kájínku, co to jíš?“

ŠikulaŽduchlsebolestivězašklebil.Nikdoneznaljehokřest- ní jméno. Děti, se kterými vyrůstal, neznaly jeho jméno. Jeho matka,kdybyvůbecněkdyzjistil,kdobylajehomatka,bypravdě- podobně neznalajehojméno.AleKarotkatonějakým způsobem zjistil. Kdyby mu řekl Kájínku někdo jiný, už by touhle dobou pátral po svých uších. Ve své ústní dutině. „Žvýkačku, pane.“

„Přinesl jsi jí dost pro všechny?“

„Ne, pane.“

„Tak buT tak hodný a dej ji pryč. Takže může – okamžik, co to máš v rukávě, Gusto?“

Mladík známý jako Špindíra se neunavoval zapíráním.

„Mám kudlu, pane Karotko.“

„A já bych se skoro vsadil,žety jsi jich přinesl dost pro všechny, hm?“

„Jasňačka, pane.“ Špindíra se usmál. Bylo mu deset.

„Tak do toho, odlož je na hromadu k ostatním...“

StrážníkPůlbotkanahlíželpřeszeT aobcházelahohrůza.Vši- roké uličce bylo nějakých padesát chlapců. Jejich průměrný věk mohlbýtkolemjedenáctilet.Průměrnývěk,co se otrlosti a zlých povahtýče,alespoň163.Ikdyžankh-morporskýfotbalobvykle nemělbrankyvobvyklémslovasmyslu,tadybylanakaždémkonci uličky vytvořena jedna. Kvyznačení tyčí byla použita časem prověřená metoda – nakupení věcí, které byly právě po ruce.

Dvě tyče, dvě hromádky. Nože a tupé předměty.

Uprostřed chlapců, kteří na sobě měli barvy těchnejnebezečnějšíchpouličníchgangů,poklepávalkapitánKarotkaozem nafouknutým prasečím měchýřem.

34


Svobodníka Půlbotku napadlo, jestli by se tam nemělrozeběhnout a přispěchat svému nadřízenému na pomoc, ale jak se zdálo, ten byl v naprostém klidu a pohodě.

„Hej, kapitáne?“ odvážil se po chvíli.

„Ahoj, Regu. Dávám si tady přátelák ve fotbale. Tohle je strážník Půlbotka, mládenci.“

Padesát párů očí se na chvíli otočilo k Reginaldovi: Budem si ten tvůj ksicht pamatovat, poldo.

Reg obešel zeT a oči sivšimly šípu, který mu prošel hrudním plátem a vyčuhoval několik centimetrů ze zad.

„Došlo k nějakým trablím, pane,“ oznamoval Reg. „Řekl jsemsi,ženejlípudělám,kdyžzavolámvás.Jetodostdivokázá- ležitost, s rukojmím...“

„Jdu hned. Tak, kluci, lituju, ale slyšeli jste to. Zahrajte si pěkně spolu, ano? A doufám, že vás všechny uvidím v úterý, abysme si spolu zazpívali a opekli si nějakého toho buřta.“

„Jasná páka, pane,“ přikývl Karel Žduchl.

„A desátnice Angua říkala, že se vás pokusí naučit táborový pokřik. To vytí se vám bude určitě líbit.“

„To bude fajn,“ příkývl Špindíra.

„Ale co ještě uděláme, než se rozloučíme?“

Grázlíci gangu Sekáčů a Mohocků* na sebe upřeli ostýchavé pohledy. Obvykle nebyli nervózní z ničeho, protože bylozakázáno projevovat obavy, nebo dokonce strach za jakýchkoliv okolností. Ale zatímco se pravidla klanů mladých zločinců od sebe případ od případu lišila, nikoho nikdy nenapadlo, že by mohl existovat někdo jako Karotka.

Rozhlíželi se jeden po druhém pohledyjestli-o-tomhle-jenípneš a pak postupně zvedali ruce do výše ramen, natáhli ukazováčky a sborem zvolali: „Hop, hop, hop!“

* Pozn. překl.: Další důkaz o paralelních vesmírech – počátkem

18. století řádila v Londýně banda mladých aristokratů, kteří si

říkali Mohockové.

35


„Kop, kop, kop,“ odpověděl Karotka srdečně. „Výborně, Regu, můžeme jít.“

„Jak to děláte, kapitáne?“ nadhodil strážník Půlbotka, když dvojice strážců pořádku zašla za první roh.

„To nic není, prostě jenom zvednete oba ukazováčky takhle do výše ramen,“ odpověděl mu Karotka. „Ale byl bych rád, kdybyste to nikomu neříkal, protože to má být tajné znam–“

„Ale vždyJ jsou to lumpové, kapitáne! Mladí zabijáci!Zločinci.“

„No, jsou trochu nevycválaní, ale pod drsnou slupkou jsou to v jádru hodní hoši, stačí, když si člověk udělá dost času, aby jim alespoň zčásti porozuměl –“

„Já slyšel, že nikomu nedali dost času, aby jim mohlporozumět. Ví pan Elánius o tom, co tady provádíte?“

„Jistým způsobem o tom ví, ano. Řekl jsem mu, že bych rád založilklub pro dětizulice, a on mi odpověděl,že se mu tennáad opravdu moc líbí, hlavně pokud je vezmu tábořit někam na hodně vysoký strmý útes, kde vane silný vítr. Ale takové věci on říká pořád. A jsem si jistý, že bychom ani nechtěli, aby byl jiný, že? Takže, kde jsou rukojmí?“

„Je to znovu u Vortina, kapitáne. Ale... tentokrát je to... o něco horší než...“

Zanimisezatím ostražitě pozorovali SekáčisMohocky.Pak si posbírali své zbraně a opatrně začali vyklízet pole. Ne žebychom si to s vámi měli strach rozdat, říkaly jejich výrazy, jenže teTmámezrovnanaprácidůležitějšívěci,takžesesypemajdem zjistit jaké.

Ač to bylo dost nezvyklé, v docích nebyl slyšet žádný velký křik a dohadování. Lidé byli příliš zaměstnaní, než aby měli čas myslet na peníze.

Seržant Tračník a desátník Nóblhóch se opírali o úhledně srovnanou hromadu dřeva a pozorovali jakéhosi muže, který s velkoupečlivostíaláskoumalovalnapříTlodijméno Leopard

36


z Ankh-Morporku. Už okrasně vykružoval předposlednípísmeno, aniž si uvědomil, že v prvním slově zapomněl a. Obastrážníci si spokojeně užívali nenáročné představení.

„Byl jste někdy na moři, seržo?“ zajímal se Noby.

„Pch, já? To tedy ne!“ odpověděl seržant. „Mě kariéramořskýho vlka nikdy nezajímala!“

„Mě taky ne,“ přikývl Noby. „Mně stačili ti, co jsem chyt já. Mořský vlci! To by mně eště chybělo! Natož aby mě zajímala choroba nějakýho mořskýho vlka.“

„Aha.“

„Já sám jsem dost čistotnej.“

„Možná, ale nevíš, co to znamená ,kariéra mořskýho vlka‘.“

„To nevím, seržo.“

„To znamená, že se někdo stane námořníkem. Moři se ale sakra nedá věřit. Když jsem byl malej, měl jsem takovou knížku o malým klukovi, kterej se na nějakej čas promění v mořskýho víla a žije na mořským dně –“

„A ta kariéra –“

„Takže tam žije a všude kolem něj jsou hodný mluvícírybičky a růžový škeble a takový věci, a pak jsem byl na prázdninách v Quirmu, viděl jsem poprvý moře a pomyslel jsem si: tady se valí, hurá! A kdyby naše máma neuměla pořádně běhat, kdo ví, jak by to bylo dopadlo. Ten kluk v tý knize uměl dejchat pod vodou, rozumíš, tak jak jsem to měl vědět? Všechno, co se vypráví o moři, jsou jenom zatracený lži. Samý kecy a v nich sem tam ústřice.“

„Strejda mý mámy byl námořník,“ řekl Noby. „Ale po tý velký epidemii padnul do rukou verbířům a byl násilímodvedenej. Opila ho parta farmářů, a když se druhej den ránoprobudil, zjistil, že je přivázanej k pluhu.“

Chvíli zamyšleně mlčeli.

„Vypadá to, jako kdyby nás čekal boj, seržo,“ řekl Noby, když písmomalíř začal poslední písmeno nápisu.

„To dlouho nepotrvá. Ti Klačané jsou jenom smečkazba>37


bělců,“ zavrtěl Tračník hlavou. „Stačí, abychom jim dali okusit

chladné oceli, a uvidíš, jak jim bude vyletovat písek za patama.“

Seržant Tračník měl široké vzdělání. Měl v hlavě uloženo všechno, co se naučil ve škole „Náš táta vždycky říkal“, vinstitutu „Podle selského rozumu“ a teT byl studentemrozšířeného postgraduálního kurzu „Jeden chlápek v hospodě tvrdil“.

„Takže by to nemělo bejt nijak těžký je vyřídit?“ ujišJoval se Noby.

„A navíc mají úplně jinou barvu než my,“ pokračovalTračník. „Teda rozhodně než já,“ dodal, když spěšně přelétlrůznobarevné odstíny pokožky Nobyho těla. Ale na světěpravděodobně nežil druhý člověk, který by měl stejnou barvu jako desátník Nóblhóch.

„Svobodník Postihnout je hezky hnědej,“ ozval se Noby.



Terry Pratchett

TERRY PRATCHETT


28. 4. 1948 - 12. 3. 2015

Terence David John Pratchett byl výzmnamným současným anglickým spisovatelem, publicistou, scénáristou a divadelním dramatikem. Je autorem slavných fantastických knih o Zeměploše.

Narodil se v Baeconsfieldu v hrabství Buckingham v Anglii. Studoval na High Wycombe Technical High School, kde ve školním časopise uveřejnil svou první povídku Business Rivals, která vyšla ještě o rok později v časopise Science Fantasy pod názvem The Hades Business. V roce 1965 ze školy odešel kvůli práci v místních novinách The Bucks Free Press, kde mimo jiné psal týdenní sloupky s dětskými příběhy. V roce 1968 dostal za úkol udělat rozhovor s místním vydavatelem, kterému se zmínil o své vlastní knize na motivy jednoho z příběhů ze zmiňovaných sloupků. Kniha se jmenovala Kobercové (The carpet people) a nakonec vyšla v roce 1971.
V roce 1979 odešel z novin a stal se tiskovým mluvčím energetické společnosti Central Electricity Generating Board. Stále se věnoval psaní a v roce 1983 spatřila světlo světa první kniha ze série o Zeměploše - Barva kouzel (The Color of Magic). V roce 1987 byly vydány již 4 knihy série a Pratchett skončil s prací v elektrárně a stal se spisovatelem na plný úvazek.
V roce 2007 mu byla diagnostikována Alzheimerova choroba a po celý zbytek života se Pratchett snažil proti této ráně osudu bojovat na všech frontách. Věnoval miliony dolarů na výzkum a léčení, snažil se o hlasitou osvětu a plánoval v závěrečném stadiu postoupit euthanázii. V roce 2010 sepsal výroční "Dimbleyho přednášku" (Dimbley lecture - každý rok je významná osoba veřejného života požádána o přednášku na aktuální téma) s názvem Shaking Hands With Death, kterou kvůli Pratchettově zdravotnímu stavu přednesl jeho přítel Tony Robinson. Své nemoci podlehl na jaře 2015 ve svém domě ve Wiltshire obklopen rodinou.
Pratchett zůstal autorsky aktivní až téměř do samého konce, poslední knihu a zároveň poslední příběh série Zeměplochy dopsal jen pár měsíců před smrtí. Jeho díla, zejména fantastická Zeměplocha, byla přeložena do mnoha jazyků a prodává se po celém světě. Od roku 1996 byl Pratchett nejlépe prodávaným autorem ve Velké Británii. Za svou práci získal četná ocenění a čestné doktoráty, například Řád britského impéria za službu literatuře v roce 1998 a Carnegieho medaili za dětskou knihu Úžasný Mauric a jeho vzdělání (Amazing Maurice and His Educated Rodents) v roce 2002. V roce 2009 ho královna Alžběta II jmenovala rytířem.

Jeho neznámější dílo je série knih z fantastiského světa Zeměplocha (Discworld). Příběhy patří do žánru fantasy, ale odehrávají se v prostředí svou podstatou kopírující svět kolem nás. Setkáme se s mágy z Neviditelné univerzity, čarodějkami z venkova či udatnými strážníky z velkoměstské Noční hlídky. Zavítáme do hlavního města Ankh-Morporku, kde své místo na slunci mají vedle spořádaných řemesel i cehy vrahů a zlodějů, stejně tak i do dalekých končin na dobrodružné výpravy třeba až k samému okraji světa, přes který moře přepadávají do hvězdné prázdnoty. Hrdiny příběhů jsou kromě lidí, trpaslíků, skřetů či trolů a víl například bohové nebo samotný Smrť, který provází duše na poslední cestě a bere své zaměstnání velmi vážně.
Pratchett v knihách často naráží na aspekty našeho světa a také paroduje klasická díla. Příběhy jsou napsány s nadsázkou a velmi líbivým humorem a jen velmi zřídka se v nich vyskytuje skutečné násilí, které je zde prezentováno jako čin hodný nejvyššího trestu.

Vše začalo v roce 1983 knihou Barva kouzel, další díla věnovaná hrdinovi Mrakoplašovi a mágům jsou například Lehké fantastično (The Light Fantastic), Magický prazdroj (Sourcery), Poslední kontinent (The Last Continent), Nevídaní akademikové (Unsees Acadmicals) nebo Zajímavé časy (Interesting Times). S čarodějkami se potom setkáme v knihách Čaroprávnost (Equal Rites), Soudné sestry (Wyrd Sisters), Čarodějky na cestách (Witches Abroad), Dámy a pánové (Lords and Ladies), Svobodnej národ (The Wee Free Men), Klobouk s oblohou (A Hat Full of Sky), Obléknu si půlnoc (I Shall Wear Midnight) nebo Zimoděj (Wintersmith).
Dějová linie věnovaná Smrti obsahuje knihy Mort (Mort), Sekáč (Reaper Man), Těžké melodično/i> (Soul Music), Otec prasátek (Hogfather) a Zloděj času (The Thief of Time). A konečně slavná Noční hlídka v Ankh-Morporku, její členové, velitel a mnozí nepřátelé jsou nám představeni v knihách Stráže! Stráže! (Guards! Guards!), Nohy z jílu (Feet of Clay), Hrr na ně! (Jingo), Pátý elefant (The Fifth Elephant), Noční hlídka (Night Watch), Buch! (Thud!) nebo Šňupec (Snuff), v městském prostředí se odehrávají Pohyblivé obrázky (Moving Pictures), Pravda (The Truth), Podivný regiment (Monstrous Regiment) nebo Zaslaná pošta (Going Postal). "Filozofií života" se zabývají díla Malí bohové (Small Goods) nebo Pyramidy (Pyramids).
Poslední 41. kniha ze série Zeměplochy, která zároveň uzavírá dějovou linii o Toničce Bolavé, se jmenuje The Shepherd's Crown a vyšla v roce 2015.
Pratchett ke své vybájené zemi také stvořil řadu doplňkových knih jako Průvodce po Zeměploše (The New Discworld Companion), Kuchařka stařenky Oggové (Nanny Ogg´s Cookbook), Zeměplošský almanach (The Discworld Almanak), Foklor Zeměplochy (The Folklore of Discworld), Věda na Zeměploše (The Sience of Discworld), Věda na Zeměploše II: Koule (The Science of Discworld II: The Globe), Věda na Zeměploše III: Darwinovy hodinky (The Science of Discworld III: Darwin´s Watch) a Věda na Zeměploše IV: Soudný den (The Science of Discworld IV: Judgement Day). A také jsou samozřejmě k dispozici mapy - Zeměplocha mapa (The Discworld Map), Ulice Ankh-Morporku (The Streets of Ankh-Morpork), Turistický průvodce po Lancre (A Tourist Giude to Lancre) nebo Smrťova říše (Death´s Domain).
Některé z příběhů vyšly také jako audioknihy, obrázkové knihy, komiksy a nebo byly zfilmovány.

Terry Pratchet se věnoval i jiným tématům, tyto knihy ale nejsou tolik známé. Za všechny jmenujme například trilogii o Nomech - Na cestu (Truckers), Na nepřítele (Diggers) a Na shledanou (Wings), příběhy Johnnyho Maxwella - Johnny, jen ty můžeš zachránit lidstvo (Only you can save mankind), Johnny a mrtví (Johnny and the Dead) a Johnny a bomba (Johnny and the Bomb).
Dále potom scifi Strata (Strata), Temná strana slunce (The Dark Side of the Sun), Dobrá znamení (Good Omens) nebo úvod do kočičí povahy Nefalšovaná kočka (The Unadulterated Cat).
Pratchettovo dílo bravurně překládal do češtiny Jan Kantůrek. Oba muži se několikrát setkali a stali se přáteli. Pratchett považoval české překlady svých knih za jedny z nejzdařilejších mezi ostatními jazykovými variacemi na celém světě.
Za svůj první honorář v hodnotě 14 liber za uveřejnění povídky The Hades Business si Pratechtt koupil svůj první psací stroj.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist