načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hroznatův slib -- Příběh o založení kláštera Teplá - Karel Kýr

Hroznatův slib -- Příběh o založení kláštera Teplá

Elektronická kniha: Hroznatův slib -- Příběh o založení kláštera Teplá
Autor:

Málokteré z míst spjatých s historií naší vlasti má dodnes tak fascinující, působivou atmosféru, jakou si přes všechny neblahé zvraty osudu uchoval tepelský premonstrátský klášter ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 90
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Málokteré z míst spjatých s historií naší vlasti má dodnes tak fascinující, působivou atmosféru, jakou si přes všechny neblahé zvraty osudu uchoval tepelský premonstrátský klášter s chrámem, bývalou školou, lékárnou a útulkem pro pocestné. Zlomky osudu zakladatele kláštera, pozdějšího probošta Hroznaty, inspirovaly autora k napsání vzrušujícího příběhu, jehož děj se odehrává před více než osmi stoletími.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

Karel Kýr

HROZNATŮV SLIB

Příběh o založení kláštera Teplá


3

COPYRIGHT

Autor: Karel Kýr

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2013

ISBN:

978-80-87856-33-8 (epub)

978-80-87856-34-5 (mobi)

978-80-87856-35-2 (pdf)


4

PŘEDMLUVA

Málokteré z míst spjatých s historií naší vlasti má dodnes tak fascinující,

působivou atmosféru, jakou si přes všechny neblahé zvraty osudu uchoval

tepelský premonstrátský klášter s chrámem, bývalou školou, lékárnou a

útulkem pro pocestné. Zlomky osudu zakladatele kláštera, pozdějšího

probošta Hroznaty, mě inspirovaly k napsání příběhu, jehož děj se odehrává

před více než osmi stoletími.

Dobu, v níž se odehrává náš příběh, charakterizovaly fanatické boje velkých

křížových výprav, rytířské turnaje a velké slavnostní lovy – tady všude se

uplatňovala statečnost a brutální síla. Současně ale byla nepsaným zákonem

i něžná poetická služba lásce, jež odhalovala opačné lidské vlastnosti, mužskou

zdobivost a zženštilost. „Svaté války“ podstatně rozmnožily počet nižší šlechty

a pomohly rytířům k vojenské kariéře, k získání pozemků, k poznání dalekých

krajin, a tím i k určitému rozhledu a společenskému vzestupu.

Již kníže Boleslav I. svým řádem stařešinským dal podnět k rozdělení země na

úděly. Úděly se pak rozdělovaly na župy. Župy, základ veškeré správy zemské

byly sídly jednotlivých plemen a skládaly se z většího nebo menšího počtu

vesnic, zpravidla sídel rodů. Středem župy byl hrad, sídlo náčelníka celého

plemene, žup, nebo vejvody, shromaždiště župních sněmů, sídlo svatyně a

v dobách válečných útočiště lidu. Župan spolu s rodovými náčelníky tvořil

sbor, jemuž náležela správa všech župních veřejných záležitostí. Župy se staly

polickými okresy, v jejichž čele byli potom zeměpanští úředníci, vykonávající

správu jménem knížete. Župané dosáhli časem dědičnosti svého úřadu. Byli

jádrem zemské šlechty – zemanů, lechů, byli správci, soudci i vojevůdci žup a

spolu s rodovými náčelníky-vladyky se scházeli na župních shromážděních.

Tak tedy bylo v Čechách v době našeho příběhu, v době, kdy věnce vysokých

hor a tmavých lesů tvořily kolem naší vlasti těžko průchodnou hradbu...


5

KAPITOLA 1

Na pokraji hlubokého lesa stála vesnice s nemnohými statky roztroušenými po

údolí, stráni, u potoka. Každý hospodář si vystavěl obydlí u svých pozemků.

Jenom kaplička na mýtině a malý zvon na vidlicovém sloupu byly pojítkem

všech chalup. Poblíž lesa se nacházelo stavení největší, ze všech stran

obezděno jako hrádek. Pro početnou Někrasovu rodinu nestačil jeden domek –

vedle sebe v lásce žily tři pokolení. Stařešina, hlava rodiny, vystavěl pro syna a

vnuka vedle ještě jedno stavení. Jen dvůr, ke kterému byla obrácena okna

všech tří světnic, měli všichni společný.

Nejstarší Někrasa dosud vládl v rodině i v domě. Byl to již bělovlasý stařec, ale

ještě zdatný. Sice už nepracoval, ale jako nejstarší vládl celým majetkem a rod

až po nejmladšího pravnuka ho musel poslouchat. Všichni pracovali společně,

stůl byl společný, poslušnost neomezená.

Taková byla tehdy hospodářství v celých Čechách. Rozvoj rodiny byl omezen,

páni nedovolili se stěhovat z místa na místo. Není tedy divu, že Pavel, bratr

nejstaršího Někrasy, raději odešel z domu a dal se k vojsku. Ne na jeden rok,

nýbrž na celý život. Potloukal se zpočátku po dvorech českých vladyků, kde

zastával službu zbrojnoše. Byl to tehdy ohnivý mladík, měl popudlivou povahu

a nerad by poslouchal staršího bratra, který se podle stařešinského práva stal

hlavou rodiny. Pod rodnou střechou by jinak jistě došlo k půtkám a rozbrojům.

Starý Někrasa nevěděl přesně, kolik mu je let. Věděl by to, kdyby uměl počítat

přes padesát. Své stáří měřil podle vysokých topolů, které sázel na zápraží, aby

k sobě stáhly blesky a stavení chránily.

„Předhonily jste mne znamenitě,“ oslovoval je často nahlas. „Vy do výše, já

k zemi. Ale ještě bych mnohého mladíka předběhl a na posledních kolbách

jsem čtyřicátníkovi z ruky vyrazil oštěp.“

K večeru se všichni vraceli do rodné chalupy z polí, zahrady a lesů. Široká

vrata se nestačila otáček ve veřejích. Výrostek, oblečený v krátké a ne zrovna

čistotou zářící suknici, přiháněl dobytek. Na dvoře zapráskal bičem a o zvířata

se více nestaral. Usedl pod lípu a začal vyřezávat ozdobu na násadu biče.

To už přicházel starší bratr Joza a v ruce svíral hák, kterým se kypřila půda.

Před ním rozvážně kráčel tlustý vůl Joza si vesele pohvizdoval milostnou

píseň. Když pásl, přes pole rozmlouval s dívkou svého srdce tak hlasitě, že se


6

to v lesích ozývalo ozvěnou. Ve dvoře pustil Joza zvíře do chléva a zamířil

k lípě, kde pasák, nejmladší syn mladého Někrasy, seděl a vyřezával.

,,Co to děláš, Luboši?“

Chlapec se obrátil k bratrovi a místo odpovědi ukázal na rozdělanou násadu.

„Pěkný had. Jenomže je příliš slabý a dlouhý,“ řekl Joza. Když viděl, že pasákovi

pochvala zalichotila, snažil se vytknuté chyby zamluvit slovy: ,,Ale líbí se mi.

Povedl se ti.“

Pozornost obou se obrátila k novému příchozímu. Byl to sám mladý hospodář.

Vracel se z lovu. Dva ohaři se hnali před ním, přeběhli celý dvůr, vyplašili

všechny slepice, krůty i pyšného kohouta vyhnali na kůl, u kterého byli

přivázáni koně. Pasák i oráč rychle zamířili k otci, podsaditému muži v drsné,

pevné říze, kabátci podšitém liškou a ve vysokých loveckých botách. Na

širokých plecích mu visel luk, u pasu se mu houpal vykládaný toulec vedle

širokého loveckého nože s lesklou rukojetí. Ani lovecká trubka nechyběla. Ale

ničeho z toho si synové nevšímali, i když otcova výzbroj byla jejich touhou.

Zraky obou hned padly na kořist, kterou přinášel na zádech a připevněnou

k opasku. Několik pernatých ptáků, zajíců a mladou srnu.

„Dnes jsem mohl dostat vlka. Táhnou k nám, a co nevidět některého uvidíme.

Zima je zažene až ke stavením.“

Zatímco synové sundávali kořist a bedlivě ji prohlíželi, vyšel na dvůr i starý

Někrasa. Býval výborným lovcem a ještě nyní, i když se mu ruka již třásla,

málokdy chybil.

„Povídáš, že jsi viděl v lese vlka?“

„Nedaleko vysoké skály, tam, kde se sbíhají stezky. Běda samotnému poutníku.

Ti by se do něho dali.“

„Vlk za humny uprostřed podzimu je neklamné znamení, že u nás nebude

mnoho blahobytu,“ řekl starý Někrasa. „Letos se nám nedařilo, úrodu jsme

měli nevalnou. Vždy, když jsme nezvaného hosta uviděli v lese tak brzy,

dostavily se časy, od jakých nás chraň Bůh blahodárce! Někdy přišel mor, jindy

hlad, v jinou dobu hrozila válka.“

„To je krásná srnka,“ pochvaloval starší syn. „Podobnou jsem ještě nedostal.“

„Kdyby nebylo té zvěře,“ vzdychl mladší Někrasa, „ani bychom se neuživili.

Ještě že v lesích člověk nějaký ten kus uloví a na několik dnů je maso.“

„Jiného nám lesy nedají,“ pokýval hlavou starý Někrasa. „Paliva

nespotřebujeme ani tolik, co spadne suchých větví ze stromu. Lesní stromy

pohnijí, houby uschnou. Kdybychom měli místo těch lesů více orné půdy!

Půjde-li to takhle dál, tak nás lány oseté po stráních a údolích těžko uživí.

Největší díl půdy zabírají lesy. Jsou nám sice ochranou před nepřítelem, ale

živí dravou zvěř a letos nám přinesly mnoho dešťů, že osení z té velké vláhy

pohnilo.“


7

Starý Někrasa měl špatné posluchače. Pasák odnášel srnu a Joza si vybíral

nejkrásnější ptačí pera za klobouk. Mladý hospodář však nebyl s otcem

stejného smýšlení. Nadevše si cenil les. V lese lovil od rána do večera, starost

o pole ponechával synům a hospodářství starému otci. Les byl jeho životem,

zdálo se mu, že by bez něho nemohl žít.

Starý Někrasa se rozhlédl po okolních stráních a rovinách. Všude je obklopoval

hustý les a jen řídká místa po vykácených stromech byla oseta.

„Už asi s tou myšlenkou půjdu do hrobu. Příliš lesů a vod našemu kraji škodí.

Ubírají nám půdu.“

Pasák zaslechl, že dědečkova nepřízeň je zaměřena také na rybníky. A tak si

dovolil pronést otázku:

„A kde by potom žily ryby, kdyby nebyly rybníky?“

Luboš byl horlivým rybářem. Chytal v okolních rybnících, kterých byl

nadbytek.

„I ty rybníky, bažiny a močály jsou nám více na škodu než k užitku,“ odpověděl

Někrasa. „Co z nich máme. Ryby v nich ani nepochytáme, v bažinách se množí

plazi a mokřiny přinášejí nemoci. Kdybych byl bohatým pánem a mohl ze

svého věku odečíst několik let, hned bych začal vysušovat bahnitá místa a

nadělal bych z nich úrodná pole.“

Starý Někrasa u lípy osaměl. Mladí se nemohli odloučit o kořisti, kterou

mezitím odnesli do domu. Stařec jako by ani nepozoroval, že je sám uprostřed

dvora, kde se zelenalo několik sedátek z drnů. I když ho musel celý rod

poslouchat, syn s jeho názory nesouhlasil. Starý Někrasa prozíravým okem

pozoroval, že lidem v tomto koutu Čech nedostačuje k výživě dosavadní půda.

Často upomínal jak domácí, tak sousedy, aby co nejvíce rozšiřovali území

s ornou půdou. Ale narážel na houževnatý odpor. Lovy v lesích byly oblíbenou

zábavou a vlastnící odmítali kácet stoleté duby, buky a smrky. Majiteli lesů

v celém širokém okolí byli páni z Teplé. Ani ti nebyli Někrasovým myšlenkám

nakloněni. A obyvatelé dědin neměli odvahu ani možnost, aby své území

zvelebili.

Starý Někrasa, muž velmi zkušený, pozoroval již velmi dlouho poměry v tomto

kraji. Obyvatel přibývalo a on dobře věděl, že nynější půda nemůže poskytnout

výživu všem. Ale nevěřili mu, poukazovali na zvěř, ryby, na lesní plody, na

všechno, co je až dosud živilo.

„A nepřítel by k nám měl volnou cestu,“ namítali ještě sousedé. „Lesy nás přece

chrání, jsme zde v ústraní. Do Teplé je daleko a kdo ví, vzalo-li by nás panstvo

v ochranu a otevřelo nám bránu, kdyby sem vtrhl nepřítel.“

„Proti nepříteli se musíme jinak opatřit,“ odpovídal starý Někrasa. „Že by nás

pak Sezima kdy odehnal od bran, když jsme potřebovali pomoc – to nikdo

nepamatuje. Jeho nástupce bude jistě stejně dobrým ochráncem našeho jmění

a životů.“


8

Přišel-li mor a v Nezdicích byli osamoceni, odkázáni jen na sebe, stejně jako

v jiných vzdálených dědinách, a izolováni nepropustnými lesy, pak všichni

dávali za pravdu starému Někrasovi. Že je třeba, aby se spojili, sjednotili.

Jakmile však nebezpečí minulo, vše zůstalo při starém.

Někdy se neurodilo, pole nedalo žádné obilí a časem se dostavil i hlad. Tu

Někrasa posílal sousedy na lov do zavátých lesů a krajiny plné dravé zvěře, na

zamrzlé rybníky a bažiny. Opět mu dávali za pravdu, ale sotva přišlo jaro, na

všechny sliby zapomněli. Nikdo na lesy nevztáhl ruku, hvozdy šuměly stále

stejně, vodní hladiny se leskly, rákosí bujelo tam, kde chtěl Někrasa zasít

pšenici nebo jiné druhy obilí. Jeho hlas zůstával hlasem volajícího na poušti.

„Až zase přijde nouze, až budete umírat hlady, pak si vzpomenete na moje

slova, ale bude pozdě. Proč neposlechnete, proč nemyslíte na budoucnost?

Proč trváte na starých zvycích, proč se vám zdají být moje rady pošetilé?“

Na západě se ukázala červená záře, která rudla až do krvava. Někrasa se na tu

stranu podíval a vzpomněl si na všechna přání, kterými se před chvílí zabývala

jeho mysl. Jeho pozornost byla upoutána neobyčejným jevem. Již dávno

nehořel západ tak rudými červánky.

„Jen aby to nebylo zlé znamení, které věští nešťastné budoucí dny,“ řekl tiše.

„Válka nebude, v zemi je pokoj. Jen aby sem nezavítal nevítaný host.“

Někrasa svolal domácí na dvůr, aby se podívali na rudou záplavu na západě.

Dávno takovou nikdo z nich neviděl. Neklamné znamení neblahých budoucích

dnů.

„Jako by hořel západ a všechny dědiny kolem.“

„Hrozné znamení!“

Z tohoto úděsného divadla dostali všichni strach. Luboš vyběhl na blízký vrch,

aby lépe viděl, starého Někrasu obklopili domácí, jako by u něho hledali

ochranu. Vzadu stál nejmladší syn, nedávno ženatý, se svou chotí, rovněž

poděšenou a vystrašenou. Skláněla hlavu s lesklou čelenkou na manželovu

hruď.

„Jen aby to nebylo znamení války,“ řekla mladá žena a podívala se bojácně na

manžela.

„Neboj se, teď je v Čechách klid. Vojvoda se také nikam do pole nestrojí a za

chvíli začne zima. Kdybych přece jen někdy musel do války, vrátil bych se jako

vítěz.“

„Prosím tě, Mikeši, ani mi to nepřipomínej...“

„Teď mě miluješ, pak bys na mne byla hrdá.“

Záplava neustávala, ještě více rudla a divákům se oči zalévaly slzami. Někrasa

si musel několikrát přetřít obličej rukávem. Zakýval hlavou a přemýšlel, co by

to neobyčejné znamení mohlo znamenat. Také ze sousedních stavení lidé

vybíhali a nevysoký pahorek byl brzy obklopen diváky.


9

„Jsme v rukou božích,“ pronesl konečně stařec pevným hlasem. „Jak s námi

Hospodin naloží, tak se stane. Co by to bylo platné, kdybychom se dívali jen na

záři a ruce složili do klína. Musíme dále pracovat, plnit své povinnosti, aby nás

ohlašované neštěstí nepřekvapilo. Zvláště je zapotřebí, abychom se zaopatřili

na zimu.. Bude dlouhá a krutá, nikdo se z domu nedostane...“

Kolem Někrasy byl brzy hlouček statných hospodářů, mladých i starých.

Seběhli se zeptat, co si myslí o tom znamení nejstarší a nejrozumnější z Nezdic.

„To znamená, že nastane dlouhá zima,“ odpověděl Někrasa. „Zásobte co možná

nejvíce.“

„Neurodilo se, s chlebem nevystačíme...“

„Opět dochází na moje slova. Máme málo polí, nemůžeme se už uživit. Lesy

zabírají mnoho místa. Dokud zde nerozšíříme ornice, bída často zaklepe na

dveře a nastane hlad.“

„Chraň nás, Bože!“ zaúpěla bělovlasá stařena, Někrasova žena. Její slova

opakoval v davu druh za druhem.


10

KAPITOLA 2

Na hradě Teplá bylo rušno. Hradní strážci v nových krunýřích a s vycíděnými

přilbicemi procházeli přes veliké nádvoří, po hradbách a mezi branami, které

byly otevřeny dokořán. Vše bylo svátečně přioděno. I havrani na věži jako by

krákali docela zvláštním, slavnostním hlasem.

Na nejvyšším cimbuří vlály prapory a přední bránu krášlilo zelené chvojí.

Hradní kaple, otevřená od rána, byla vyzdobena koberci z pánových komnat.

Všechny ruce pilně pracovaly, jenom zbrojnoš Ryzek seděl na široké kamenné

lavici u věže. Od lesů foukal sice silný vítr, ale Ryzek byl dosti otužilý, než aby

se bál mrazivých větrů, třebaže řezaly do kostí. Měl na sobě sváteční kabátec,

trochu opelichaný, kdysi podšitý lištinou, a po boku mu visel široký a těžký

meč.

Všechnu starost o vyzdobení a okrášlení kaple a celého hradu ponechal

mladším druhům. Postaví se do čela až v boji, kdežto takové titěrné práce mu

prý padají z ruky.

Ryzek byl nejstarším zbrojnošem v hlavním čeledníku, byl to milý a statečný

Sezimův společník, ať už u nějakého veselí či v krvavém boji. Od mládí zastával

na hradě službu podkoního, pak jezdíval s pánem po kolbách a bojích, lovil

v lesích, ale v poslední době častěji odpočíval v čeledníku u ohně, nebo zde na

lavici, stejně jako jeho pán v panských komnatách trávil spokojeně dny stáří.

Dnes odevzdá vojvoda všechno nástupci, svému synovi Hroznatovi. Ryzek se

zamyslel. Jak bude nyní na hradě? Že i Hroznata má dobré srdce, to věděl

dobře, ale zda se i v síle a statečnosti vyrovná otci... Byl většinou vychováván

matkou a mezi zbrojnoše chodil málo. Podle Ryzkova názoru to byla

u mladého pána chyba, že v životě dával spíše přednost něžnosti, mírnosti a

jemnosti než udatnosti, která vyrazí protivníkovi oštěp z ruky.

Ryzek by rád vychoval Hroznatu podle své chuti, ale ten lnul -jak sezdálo

k meči méně než otec. Proto nyní, kdy si přivedl nevěstu a stane se pánem

otcových statků, by se mohlo vše na hradě změnit. Ryzek se obával, že se

poškodí i slavná pověst, které se dosud Teplá těšila u sousedů.

„O čem tady rozumuješ, ty starý bručoune?“ zeptal se Ryzka asi dvacetiletý

mladík, který se před ním zastavil.


11

Ryzek vytržen z myšlenek, mávl rukou a řekl: „Až ti zbělí vlasy jako mně, tak ti

také nebude do smíchu a veselí, ty holobrádku.“

„Ale dnes by ses měl přece jen rozveselit. Po západu slunce přiveze Hroznata

novou paní a bude hlučno v panských síních i v naší ratejně. Až do bílého rána!

Pomysli jenom na sladkou medovinu, kořeněnou zvěřinu a proudy vína, které

ohněm proráží do všech smyslů.“

Mladý zbrojnoš Kytka poskočil a zavýskl si z plných plic.

„S mladou paní se vrátí na hrad život. Beztoho tady bylo už k ukousání.“

„Také tady bývalo veselo, když jsme se kolem vojvody shromáždili, abychom

do Řezna vyprovodili knížete. Nebo když na hradišti zaplál oheň a nepřítel se

na nás hrnul. Hned jsme byli v poli, Sezima vpředu a za námi na hradbách vlály

různobarevné šátky. Všem se v žilách rozproudila horká krev.“

„Alespoň nyní častěji vytrhneme do lesů na hony a lovy a na tomto nádvoří se

střetneme při kolbách a pro pochvalu jejích družek, kterými se jistě obklopí.“

„Podobné naděje by měly táhnout i mojí olysalou hlavou, já ale nevěřím, že by

to u nás vzalo nějaký příznivý obrat. Kdybych nebyl sedmdesátník nad

hrobem, opravdu bych zde nevydržel. Takové ticho, takové mrtvé ticho! Ani se

nepamatuji, kdy byl u nás naposledy turnaj. A dnes se má všechno obrátit?

Nevěřím tomu.“

Ryzek domluvil a zamyslel se. Mnoho zkusil, hodný kus světa s vojvodou

shlédl, a tak není divu, že si nemohl v Teplé zvyknout na klidný život.

Uprostřed hustých lesů, v ústraní, na tichém hradě. Od té doby, kdy Sezima po

bitvě u Lehnice pověsil široký meč na stěnu a zabýval se jedině výchovou syna

Hroznaty.

„Ale při dudách si starý skočíš, alespoň s mojí nevěstou,“ vytrhl Kytka starce

z ponurých myšlenek.

„S tvojí nevěstou?“ zasmál se Ryzek uštěpačně. „Jak je tomu dávno, co ti teklo

mléko po bradě? Kdepak jsi byl, s kým jsi bojoval, jaké máš zkušenosti, že

chceš už hledat klidný kout u ženy? Já jsem nepomýšlel na ženění ani

v padesáti letech...“

„Proto jsi také zůstal sám jako hruška v poli.“

„Ano, neoženil jsem se, ale věru toho nelituji. Zato jsem vykonal dost pro svoji

zem. A kde budeš bydlet? Snad si nenecháš zařídit teplý krb ve sluji v dubovém

lese?“

„Starý, s tebou dnes není žádná řeč. Příliš ses zahloubal do minulosti. Do dob,

kdy ženichové čekali do padesáti let a pak jim ženění nestálo za to.“

Po těchto slovech se Kytka se smíchem vmísil mezi veselící se dav

„Nerozvážné hříbě!“ zabručel nahlas Ryzek. „Ani stáří neušetří před jízlivými

vtipy a úsměšky. Však také okusíš hořkých dnů a veselí tě přejde.“


12

Ryzek se ještě protáhl na lavici a pak se prošel po nádvoří. Všude se pilně

pracovalo na výzdobě bran, dveří, stěn, cimbuří a hradeb. Nejpilněji se

budovalo lešení na velkém nádvoří. Tady by měly probíhat turnaje. Pro paní a

vznešené dívky byla postavena tribuna, na prostranství porostlém trávou byl

navezen říční písek. Lešení pokrývaly drahé kožešiny a koberce. Nejvyšší

místo čekalo na novomanžele.

Pod lípou se pracovalo na sedadlech a pódiu pro diváky. Půda byla urovnána a

upěchována. Na hrad se hrnuli poddaní z okolních dědin, všem se na tvářích

zračila radost a z očí omladiny plála naděje, že opět užijí na hradě veselé

chvíle. Každý byl svátečně oblečen.

Někrasa se procházel po nádvoří s celým rodem. Oděn byl v dlouhém kožichu

bělavé barvy, který byl ozdoben červeným lemováním.

Hroznata měl mladou choť přivést až navečer, ale hrad se plnil od rána. Práce

na polích skončila, zásoby na zimu byly opatřeny, hospodáři měli pokdy. A na

hradě se od čeledi dozvědí nějaké novinky z kraje a pobaví se pohledem na

svatební hostinu.

Starý Někrasa se sukovitou břinkovicí se otáčel po nádvoří, vysvětloval a

ukazoval mladším to, co zasluhovalo pozornost. Ale jeho vnučku Martu

poučoval o všem mladý zbrojnoš s prvním chmýřím pod nosem a s hladkou

tváří. Nic nedbal na to, že ho jeho druhové volali k započaté práci.

„Tady si, Marto, zatančíme při dudách a cimbálu a tam si chci v turnaji dobýt

vavřínový věnec jako vítěz. Mladá nevěsta prý bude sama rozdávat odměny.“

Marta se začervenala a cudně klopila oči, když jí Kytka pošeptal do ucha, že její

úsměv je nade všechno vyznamenání.

„Půdu jsme pěkně upěchovali, aby nám nevázly nohy. Ani o medovinu nebude

nouze.“

Kytka opět ztišil hlas a chválil medovinu Martiných úst, která je nade všechny

medoviny světa.

„Tady jsem se bránil na hradbách proti nepříteli Němci, zde jsme vrhali

spoustu kamení na hlavy útočníků,“ vyprávěl Někrasa posluchačům. „Byl to

zuřivý boj, ale nedali jsme se. Hrstka ubránila hradby a raněno nás bylo sotva

deset. Ale tamhle, pod borovicí, jsme pochovali asi dvacet nepřátel.“

Marta, i když poslouchala dědova slova, ničemu nerozuměla. V uších jí stále

zněla sladká slova hezkého zbrojnoše Kytky, s kterým se znala již delší dobu.

Vojvodova družina tehdy lovila blízko Nezdic. Lovci se rozjeli a rozešli po lese,

aby svému pánovi Sezimovi nadehnali zvěř. V údolí na palouku žala trávu

hezká dívka, kterou Kytka zahlédl mezi lesními stromy. Hned zanechal lovu a

zamířil k ní. Stála uprostřed pestrých květů, na jejích bosých nohou se třpytily

kapky vody z potoka.

Kytka pozdravil a dívka sebou trhla.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist