načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Hrozba patriotů - Steve Berry

Elektronická kniha: Hrozba patriotů
Autor:

Co když je výběr daní nelegální, protože nemá dostatečnou oporu v zákonech? Říká se, že v lidském životě jsou jen dvě jistoty: daně a smrt. Jak by ovšem obstálo toto ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  143
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  179 Kč
20%
naše sleva
4,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 494
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The patriot threat ... přeložila Hana Pernicová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8124-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Co když je výběr daní nelegální, protože nemá dostatečnou oporu v zákonech? Říká se, že v lidském životě jsou jen dvě jistoty: daně a smrt. Jak by ovšem obstálo toto rčení, kdyby vyšlo najevo, že výběr daní je ve Spojených státech nelegální? Že ústavní dodatek, který dává vládě oprávnění vyžadovat od občanů část jejich příjmů, nebyl nikdy řádně ratifikován? S takovýmto tvrzením přišel ve své knize jistý neplatič daní. Ve Státech má teď zatraceně horkou půdu pod nohama a ve strachu z odsouzení uprchl do Evropy. Teď napjatě čeká na černou brašnu, kterou mu má přivézt bývalý úředník ministerstva financí. Její listinný obsah zajímá spoustu lidí – například Cottona Malonea, jehož do akce povolala zpravodajská služba Magellan Billet. Po krveprolití v Benátkách Malone pochopí, že tajemný obsah černé brašny je ještě nebezpečnější, než se zpočátku domníval. O jeho získání totiž usiluje i zavržený syn severokorejského diktátora. Tento nesmírně ambiciózní muž má odvážný plán: zmocnit se oněch dokumentů, jejich prostřednictvím srazit Spojené státy na kolena a následně se coby pokořitel nenáviděného nepřítele stát novým vůdcem své vlasti. Zdá se, že ve Středomoří začíná být zatraceně horko...

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











2016
HROZBA
PATRIOTŮ





Copyright © 2015 by Steve Berry
Translation © 2016 by Hana Pernicová
Cover design © 2016 by DOMINO
Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být
reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího
písemného svolení majitele autorských práv.
Z anglického originálu THE PATRIOT THREAT,
vydaného nakladatelstvím Hodder & Stoughton, Londýn 2015,
přeložila Hana Pernicová
Jazyková redaktorka: Zuzana Pernicová
Korektura: Milena Nečadová
Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Jiří Ryška
Obálka: Radek Urbiš
Vydání první
Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,
v květnu 2016
ISBN 978-80-7498-125-8





Samovi Berrymu,
mému otci










7
PODĚKOVÁNÍ
Tato kniha je první, kterou vydávám u Minotaur Books
spadajících pod vydavatelství Macmillan Publishers. Je to
úžasná zkušenost. Můj upřímný dík patří řediteli
vydavatelství Johnu Sargentovi, Sally Richardsonové v čele St. Martin’s
Press a mému nakladateli Andrewu Martinovi. Hlubokou
vděčnost si zaslouží Hector DeJean z oddělení propagace
a Jeff Dodes a ostatní z oddělení marketingu a prodeje,
zvláště pak Paul Hochman. Dále Jen Enderlinová, pravá vědma
v oboru paperbacků, autor obálky David Rotstein, autor
nádherného vnitřního designu Steven Seighman a Mary Beth
Rocheová se svým týmem z oddělení audia.
Jako vždy děkuji za skvěle odvedenou práci Simonu
Lipskarovi.
A své redaktorce Kelley Raglandové – bylo mi potěšením
seznámit se s vámi.
Zvláštní uznání věnuji Meryl Mossové a jejímu
vynikajícímu propagačnímu týmu (zvláště pak Deb Zipfové a
JeriAnn Gellerové), dále pak Jessice Johnsové a Esther
Garverové, které pečují o hladký chod Steve Berry Enterprises,
M. J. Rossovi, jednomu z původních členů Klubu
konspirátorů, a správci Hradu Smithsonova institutu Richardu
Stammovi (za to, že mě nasměroval k chytrému psacímu pultíku).
A jako pokaždé děkuji své ženě Elizabeth, která i nadále
zůstává tou nejvýjimečnější ze všech.
Tato kniha je věnována Haroldu Earlu „Samovi“ Berry-





8
mu, jmenovci Harolda Earla „Cottona“ Malonea. Jak oba
přišli ke svým přezdívkám, zůstává záhadou.
Záhadou oproti tomu není, jak oba dva ovlivnili můj
život.





Na světě není významnějšího, ušlechtilejšího
a posvátnějšího citu než vlastenectví.
– Kim Ir-sen –
věčný prezident Korejské lidově
demokratické republiky










11
PROLOG
BÍLÝ DŮM
ÚTERÝ 31. PROSINCE 1936
17:00
Franklinu Rooseveltovi se hnusilo pobývat s proslulým
návštěvníkem v jedné místnosti, ale chápal, že si promluvit
musejí. Zastával prezidentský úřad čtyři roky a za tři týdny se
nesmazatelně zapíše do dějin svou druhou inaugurací,
protože k ní vůbec poprvé dojde 20. ledna. Dosud prezident
pokaždé skládal přísahu 4. března, na paměť dne, kdy v roce
1789 vstoupila v platnost ústava. Dvacátý ústavní dodatek
však tradici změnil. A zkrátit období od listopadových
voleb byl dobrý nápad. Z chromé kachny se časem stane
mrtvá kachna. Roosevelta těšilo podílet se na změně. Dřívějšími
zvyklostmi pohrdal.
A obzvlášť opovrhoval každým, kdo náležel ke „starým
pořádkům“.
Jako jeho návštěvník.
Andrew Mellon si odsloužil deset let a jedenáct měsíců
ve funkci ministra financí. Začínal pod prezidentem Hardin-





12
STEVE BERRY
gem v roce 1921, poté pracoval pro Coolidge, až ho nakonec
odvolal z funkce Hoover. Ještě rok pokračoval ve vládních
službách jako velvyslanec v Británii a roku 1933 definitivně
odešel do důchodu. Byl skalní republikán, jeden z
nejbohatších lidí v zemi, živoucí vtělení oněch „starých pořádků“,
které si Rooseveltův Nový úděl předsevzal změnit.
„Toto je má nabídka, pane prezidente. Doufám, že se
dočká uskutečnění.“
Mellon podal Rooseveltovi list papíru.
Roosevelt ho pozval na odpolední čaj, protože poradci
varovali, že zlý pes do sebe nenechá kopat věčně.
A on do Andrewa Mellona kopal už tři roky.
Začal krátce po své první inauguraci. Nařídil
daňovému úřadu, ať u Mellona vykoná prověrku odvedených daní.
Úředníkům se takové překročení prezidentských
pravomocí nezamlouvalo – padaly výhrady, že daňový úřad by
neměl být zneužíván jako politická zbraň –, ale nakonec příkaz
provedli. Mellon si nárokoval daňové vratky ve výši 139 000
dolarů. Vláda zjistila, že jí dluží 3 089 000 dolarů. Byl
obviněn z krácení daně, ale velká porota ho odmítla odsoudit.
Roosevelta to neodradilo a nařídil ministerstvu
spravedlnosti pokračovat cestou civilního práva. Řízení proběhlo před
Odvolacím výborem pro daňové otázky. Výpovědi svědků
a předkládání důkazů se vlekly čtrnáct měsíců. Skončily
teprve před několika týdny.
Sešli se v Oválné pracovně Bílého domu, kde Roosevelt
vyřizoval pracovní záležitosti nejradši. Díky napěchovaným
knihovnám, modelům lodí a všudypřítomným stohům
papírů působila zabydleně. V krbu plápolal oheň. Roosevelt si
přesedl z kolečkového křesla na pohovku vedle nejvyššího





13
HROZBA PATRIOTŮ
státního návladního Homera Cummingse. Mellona provázel
David Finley, jeho blízký spolupracovník z ministerské éry.
Roosevelt a Cummings si pročítali Mellonovu nabídku.
Předložil jim návrh, že na vlastní náklady vybuduje v par -
ku National Mall muzeum. Stane se depozitářem pro jeho
obrovskou sbírku a zároveň poskytne prostory pro budoucí
přírůstky.
Má se nazývat Národní galerie umění.
„Takže ne Galerie Andrewa Mellona?“ ujišťoval se
Roosevelt.
„Nechci, aby se s ní veřejně spojovalo moje jméno.“
Roosevelt si měřil svého návštěvníka, který nehybně
seděl s pyšně zvednutou bradou, jako by se prezidenti museli
dodnes sklánět před kdejakým jeho rozmarem. Už dlouho
mu vrtalo hlavou, proč si toho člověka vybrali do vlády tři
jeho předchůdci za sebou. Chápal prvního z nich – slabocha
a neschopného hlupáka Hardinga. A možná i toho druhého,
Coolidge, který dotáhl do konce Hardingovo prezidentské
období poté, co Harding vykázal dost zdravého rozumu, aby
se po dvou letech v úřadu odebral na věčnost. Ale když
Coolidge roku 1924 získal ve volbách svůj vlastní čtyřletý
mandát, proč si nenašel jiného ministra financí? Dávalo by to
smysl – počínal si tak každý prezident. A Coolidgeovu chybu
vzápětí zopakoval Hoover, když Mellona roku 1929 znovu
jmenoval. Po třech letech se ho ovšem definitivně zbavil.
„Píše se tu,“ řekl Roosevelt, „že galerii má spravovat
správní rada sestávající z devíti členů, z nichž pět budete
jmenovat vy. Domníval jsem se, že bude spadat pod
Smithsonův institut.“
„Bude. Přeji si ale, aby se její vnitřní chod těšil stejné ab-





14
STEVE BERRY
solutní nezávislosti na vládě, jaké se těší Smithsonové. Je to
nepřekročitelná podmínka.“
Roosevelt pohlédl na nejvyššího návladního a ten přikývl
na souhlas.
Mellon poprvé vyrukoval se svou nabídkou před rokem.
Budova galerie měla stát něco mezi osmi a devíti milióny.
Jádrem expozic se stane Mellonova vlastní sbírka umění
v hodnotě dvaceti miliónů. Nakupovat a vystavovat se
budou další kvalitní díla, aby se Washington zařadil mezi
nejvýznamnější světová střediska umění. Mellon věnuje galerii
do základního jmění pět miliónů, z jejichž výnosů se budou
hradit mzdy nejvyššího vedení a nakupovat přírůstky. Vláda
měla natrvalo hradit provoz a údržbu. Následovaly měsíce
zákulisního dolaďování detailů, které vyústily v tuto
závěrečnou schůzku. Nejvyšší návladní Cummings průběžně
podával Rooseveltovi informace, ale v podstatě neměl žádný
vyjednávací prostor. Stejně jako v politice si Mellon i v umění
stál tvrdě na svém.
Zbýval poslední problematický bod.
„Uvedl jste,“ pokračoval Roosevelt, „že veškeré
financování stavby a sbírek obstará vaše nadace. Ale ta dluží lidu
naší země přes tři milióny dolarů na daních.“
Mellon nehnul ani brvou. „Jestli o ty peníze stojíte, jinudy
cesta nevede.“
Roosevelt poznal, že si s ním Mellon pohrává jako kočka
s myší. Ale budiž. Ten střet si koneckonců vykoledoval sám.
Takže...
„Rád bych si pohovořil s panem Mellonem mezi čtyřma
očima.“
Na nejvyšším návladním viděl, že se mu ten nápad dva-





15
HROZBA PATRIOTŮ
krát nezamlouvá, ale dal svým tónem najevo, že debatu
nepřipustí. Cummings a Finley opustili místnost. Roosevelt
počkal, až se za nimi zavřou dveře, a řekl: „Určitě víte, že
vámi pohrdám.“
„Na vašem mínění mi záleží jako na loňském sněhu. Jste
obyčejná nula.“
Roosevelt se rozesmál. „Už jsem si na svou adresu vyslechl,
že jsem arogantní náfuka. Lenoch. Hlupák. Manipulátor.
Ale nula ještě nikdy. Přiznávám, že se mě to dotklo. Ve
stávající obtížné ekonomické situaci se pokládám za dost
důležitého aktéra. Nemluvě o tom, že na vzniku té situace nesete
nemalý podíl.“
Mellon pokrčil rameny. „Kdyby mě Hoover poslechl,
hospodářská krize by skončila už dávno.“
Uběhlo téměř sedm let od osudného pátku v roce 1929,
kdy se trhy a banky zhroutily. Hoover už svůj úřad opustil,
ale republikáni se dál drželi u vesla. Díky svému vlivu v
Kongresu a na Nejvyšším soudu zasazovali Rooseveltově
politice Nového údělu jeden právní úder za druhým. Čelil tolika
překážkám, že se rozhodl uzavřít s protivníky včetně tohoto
gaunera mír. Ale předtím si řekne svoje.
„Zkusím si vzpomenout. Jako ministr financí jste
Hooverovi radil ,zlikvidovat zaměstnanost, zlikvidovat akcie,
zlikvidovat farmáře a zlikvidovat nemovitosti‘. Prý to očistí
systém od hniloby. Lidé budou pracovat tvrději a – jakže jste to
říkal? – žít morálněji. Ještě jste doplnil, že podnikavější
jedinci se vzmohou na úkor těch méně schopných.“
„Byla to rozumná rada.“
„Od muže, který má v kapse stamilióny. Chápu, že vám to
tak připadalo. Ale pochybuji, že byste zastával stejný názor,





16
STEVE BERRY
kdybyste byl nezaměstnaný, hladověl a neměl sebemenší
naději do budoucna.“
Zarazilo ho, jak se Mellon změnil po fyzické stránce.
Tváře se mu propadly, vysoká postava působila ještě vychrtleji,
než si ji pamatoval. Pleť zešedla do olovnatého odstínu, z očí
čišela nekonečná únava. Od chřípí ke koutkům úst se táhly
hluboké, ostře zalomené rýhy, zčásti zakryté jeho proslulým
knírem. Roosevelt věděl, že Mellonovi je jedenaosmdesát, ale
hádal by mu hodně přes stovku. Jedno se mu nicméně upřít
nedalo: uchoval si charisma.
Roosevelt vytáhl z krabičky na stolku cigaretu a nasadil
ji do slonovinové špičky. Špička trčící ze zubů ve šviháckém
pětačtyřicetistupňovém úhlu se stala znakem prezidentovy
sebedůvěry a optimismu. Ví Bůh, že země potřebuje obojí.
Připálil si a zálibně vtáhl hustý kouř do plic. Při každém
šluku se mu šířil hrudníkem úlevný pocit.
„Uvědomujete si doufám, že na řízení před Odvolacím
výborem pro daňové otázky se vaším darem nic nezmění.
Nebude mít na průběh jednání žádný vliv.“
„Bude.“
Roosevelt zbystřil.
„Národní galerie umění vznikne tak jako tak,“
pokračoval Mellon. „Nemůžete to odmítnout a taky neodmítnete.
Tak velký dar nelze pominout. Až bude otevřena, stane se
nejpřednější uměleckou institucí v zemi. Po vašem směšném
daňovém popotahování tou dobou neštěkne ani pes. Nikdo
si na něj ani nevzpomene. Zato galerie – ta zůstane navždy
a v zapomnění neupadne.“
„Mezi bohatými gaunery jste prostě eso.“
„Tenhle váš výrok si pamatuji. Bral jsem ho jako poklo-





17
HROZBA PATRIOTŮ
nu. Ale jelikož jste profesionální politik, kterému jde jenom
o voličské hlasy, tak mě vaše mínění nijak zvlášť nedojímá.“
„Chráním vlast před takovými, jako jste vy,“ opáčil
Roosevelt.
„Udělal jste jen to, že jste ji zavalil lavinou nových
výborů a agentur, které se většinou překrývají s již existujícími
institucemi. Zbytečně nafukují rozpočet a zvedají daně.
Jednou to povede ke katastrofálním koncům. Nikdy neplatí, že
víc znamená líp, a v případě vlády to neplatí dvojnásob. Bůh
téhle zemi pomáhej, až s ní skončíte. Já už naštěstí ty trpké
důsledky neuvidím.“
Roosevelt si dopřál další šluk, než odvětil: „Máte
pravdu, odmítnout tenhle dar by se rovnalo politické
sebevraždě. Vaši přátelé v republikánském Kongresu by to nepřijali
s pochopením. A bylo mi řečeno, že jelikož se opravdu jedná
o váš dar, můžete si diktovat podmínky. Takže vaše velkolepá
národní galerie vznikne.“
„Víte, že jste nebyl první?“
Roosevelt nechápal, co tím Mellon míní.
„Pokusil jsem se o totéž dávno před vámi.“
V tu chvíli se prezidentovi rozbřesklo.
Mluvil o Jamesi Couzensovi, který před dvěma týdny
zemřel po čtrnáctiletém působení v Senátu. Před třinácti lety
inicioval v Kongresu přezkum daňových úlev poskytnutých
společnostem, které tehdy patřily ministru financí
Mellonovi. Vyšetřování odhalilo, že se v nich Mellon nevzdal
kontroly, jak před převzetím vládní funkce sliboval. Ozvalo se
volání po jeho rezignaci, ale Mellon bouři přestál a Coolidge ho
roku 1924 znovu jmenoval ministrem. Načež Mellon poštval
na Couzense daňaře a ti mu prokázali krácení daně ve výši





18
STEVE BERRY
jedenácti miliónů. Odvolací výbor pro daňové otázky však
původní rozhodnutí zvrátil a rozhodl, že se jednalo o
refundaci, na kterou měl Couzens nárok.
„A nepřineslo vám to jen obrovské ponížení?“ opáčil
Roosevelt. „Odvolací soud se postavil jednoznačně proti
vám. Odhalil vaši vendetu vůči Couzensovi v pravém světle.“
Mellon vstal. „Přesně tak, pane prezidente.“
Upíral na něj oči černé jako uhel. Roosevelt si
vychutnával nadřazené postavení pramenící z prezidentského úřadu
a vědomí, že opanuje jakoukoli situaci, ale tváří v tvář téhle
soše z masa a kostí na něj náhle padla tíseň.
„Umírám,“ řekl Mellon.
To Roosevelt netušil.
„Nejpozději do konce příštího roku mě zabije rakovina.
Nejsem ale z těch, kdo se užírají sebelítostí. Když jsem byl
u moci, užíval jsem ji plnými doušky. Zacházel jsem se
svými nepřáteli tak, jako vy teď zacházíte se mnou. Ale rád bych
zdůraznil jedno: Já je ničil, protože oni se pokoušeli zničit
mě. Zasazoval jsem údery výlučně v sebeobraně. Váš útok
byl čistá agrese. Rozhodl jste se mi ublížit prostě proto, že
jste mohl. Nic jsem vám neudělal, přímo ani nepřímo. Tím
se náš boj... liší.“
Roosevelt nasál do plic nikotin, aby si jím zklidnil
nervy. Poručil si, že nesmí dát najevo sebemenší nejistotu nebo
ob av y.
„Zanechávám své vlasti dar v podobě umění. To bude
můj veřejný odkaz. Pro vás, pane prezidente, mám jiný,
soukromější dárek.“
Mellon vyňal z vnitřní kapsy saka natřikrát přeložený list
papíru a podal ho Rooseveltovi.
Ten si ho vzal a podíval se na něj. „Nedává to smysl.“





19
HROZBA PATRIOTŮ
Mellonovým obličejem prokmitl prohnaný úšklebek.
Téměř se podobal úsměvu. Zvláštní pohled – Roosevelt si
nevzpomínal, že by ho kdy viděl jinak než přimračeného.
„Právě naopak,“ řekl Mellon. „Je to návod k výpravě za
tajemstvím, kterou jsem pro vás osobně přichystal.“
„Za jakým tajemstvím?“
„Za takovým, které může znamenat konec pro vás i pro
váš Nový úděl.“
Roosevelt zamával papírem. „Chcete mi snad
vyhrožovat? Asi jste zapomněl, s kým mluvíte.“
Moc dobře věděl, že přede dvěma lety se ošklivě
přepočítal. Jak zní to staré moudro? Pokoušíte-li se zabít krále,
ujistěte se, že se vám to podaří. On neuspěl. Nejvyšší státní
návladní Cummings ho už varoval, že se Odvolací výbor pro
daňové otázky postaví proti vládě na Mellonovu stranu,
a to ve všech ohledech. Žádný daňový nedoplatek neexistuje.
K porušení zákona nedošlo.
Totální krach.
Pověřil ministra financí, aby vyhlášení verdiktu co
nejdéle pozdržel. Nezajímalo ho jak, hlavně když k odkladu dojde.
Teď mu vrtalo hlavou, jestli už jeho návštěvník výsledek
daňového řízení nezná.
„Člověk má ke svému počínání vždycky dva důvody,“ řekl
Mellon. „Jeden dobrý a druhý opravdový. Dnes jsem se na
vaše pozvání dostavil s úmyslem jednat čestně a upřímně.
Koneckonců všichni mocní, vás nevyjímaje, jednou zemřou.
Já zemřu. Ale Národní galerie zůstane navždy a naše země ji
potřebuje. To byl můj dobrý důvod, abych udělal to, co jsem
udělal. Ten opravdový spočívá v tom, že jsem na rozdíl od
vás patriot.“





20
STEVE BERRY
Roosevelt se sarkasticky rozesmál. „A jedním dechem
klidně připustíte, že tím papírem vyhrožujete svému
prezidentovi.“
„Ujišťuji vás, že existují skutečnosti, které o vládnutí v
téhle zemi nevíte. Skutečnosti, které se mohou projevit jako...
zničující. Dvě z nich právě držíte v ruce, pane prezidente.“
„Tak proč mi je prostě nesdělíte a nevychutnáte si triumf
hned?“
„Proč bych to dělal? Nechával jste mě poslední tři roky
dusit ve vlastní šťávě. Dal jste mě veřejně vyšetřovat,
ponížit, označit za zloděje a podvodníka. Zneužil jste svůj úřad
a svou moc. Připadá mi spravedlivé oplatit vám stejnou
mincí. Ale spojil jsem svůj dárek s výzvou. Chci, abyste si ho
odpracoval, tak jako jste k tomu přinutil mě.“
Roosevelt papír zmačkal a odhodil na zem.
Na Mellonově nevzrušeném výrazu se nic nezměnilo. „To
by nebylo moudré.“
Roosevelt na něj namířil cigaretovou špičkou jako zbraní.
„Při předvolební kampani ve dvaatřicátém jsem na oknech
kdejaké firmy vídal samolepky. Víte, co na nich stálo?“
Mellon zachovával mlčení.
„Hoover, ten si písknul, Mellon zvon rozezněl. Wall Street
dala signál a zem šla do pekel. Ať žije Roosevelt! Takhle o mně
smýšlí naše vlast.“
„Dávám přednost poznámce, kterou o vás prohodil
senátor Harry Truman. S prezidentem je ta potíž, že je lhář.“
Rozhostilo se napjaté ticho.
Konečně ho prolomil Roosevelt: „Nic nemám tak rád
jako pořádný boj.“
„V tom případě vám tohle udělá radost.“





21
HROZBA PATRIOTŮ
Mellon sáhl do kapsy a vylovil šustivou dolarovou
bankovku. „Je to jedna z těch nových. Design jste prý schválil
osobně.“
„Usoudil jsem, že staré peníze patří do důchodu. Zvlášť
když moc štěstí nepřinesly.“
A tak ministerstvo financí roku 1935 změnilo vzhled
dolarové bankovky a kromě dalších úprav na ni přidalo Velkou
pečeť Spojených států. Nové bankovky byly v oběhu teprve
něco málo přes rok.
Mellon vytáhl z jiné kapsy pero a došel ke stolu. Roosevelt
ho sledoval, jak na horní stranu bankovky cosi čmárá.
Mellon mu jednodolarovku podal. „Tohle je pro vás.“
Roosevelt spatřil dva trojúhelníky namalované přes sebe
na rubu Velké pečeti. „Pentagram?“
„Má šest hrotů.“
Roosevelt se opravil: „Hvězda Davidova. Má něco
znamenat?“
„Je to vodítko vztahující se k našim dějinám. V naší mi-





22
STEVE BERRY
nulosti se vyskytli lidé, kteří tušili, že se jednou objeví muž
jako vy – tyranský aristokrat. Proto mi připadá namístě, aby
vaše výprava začala dějinami...,“ Mellon ukázal na
bankovku, „... a touhle zvláštností. Jak vidíte, ty dva trojúhelníky
propojují pět písmen. O S A M N. Je to anagram.“
Roosevelt se na bankovku zahleděl. „Mason. Tvoří slovo
Mason .“
„Správně.“
Prezident se neubránil otázce: „Co to má znamenat?“
„Váš konec.“
Mellon stál ve vzorovém pozoru s vypjatou hrudí, ale
s hlavou mírně nachýlenou, jako by se posmíval svému
sedícímu nadřízenému, kterého nohy neunesou. Z plamenů
v krbu se vykutálelo poleno, zasyčelo a vychrlilo spršku
jisker.
„Prazvláštní náhodou, jak praví rčení, věc ledajaká se záhy
objasní.“ Mellon se odmlčel. „Citát z lorda Byrona. Ten mi
také připadá namístě.“
Vykročil ke dveřím.
„Ještě jsem s vámi nedomluvil,“ vykřikl Roosevelt.
Mellon se zastavil a ohlédl se. „Budu na vás čekat – pane
prezidente.“
A s těmi slovy odešel.





SOUČASNOST










25
JEDNA
BENÁTKY, ITÁLIE
PONDĚLÍ 10. LISTOPADU
22:40
Cotton Malone se vrhl k zemi a o skleněnou stěnu
zabubnovaly střely. Průhledná přepážka sahající od podlahy
ke stropu se naštěstí neroztříštila. Odvážil se vykouknout
do prostorného sekretariátu a uviděl, jak z pološera znovu
vyšlehly ohnivé záblesky. Pocházely z ústí zbraně s krátkou
hlavní. Sklo, které ho dělilo od útočníka, bylo obdivuhodně
odolné a Malone v duchu děkoval neznámému architektovi
za prozíravost.
Nenabízelo se mu příliš možností.
O vnitřním uspořádání osmého patra téhle budovy toho
moc nevěděl, byl tu koneckonců poprvé. Přišel s úmyslem
tajně přihlížet obří finanční transakci – předání dvou
velkých pytlů určených Severní Koreji, v nichž bylo
napěchováno dvacet miliónů amerických dolarů. Jenže výměna z ruky
do ruky se zvrhla v krvavou lázeň. Pár kroků odtud leželi
v jedné kanceláři čtyři mrtví a jejich vrah – Asiat s krátkými





26
STEVE BERRY
tmavými vlasy, v uniformě ostrahy – si teď vzal na mušku
jeho.
Malone se potřeboval nějak krýt.
Ještě že byl aspoň ozbrojen; měl u sebe svou berettu
z Magellan Billetu a dva rezervní zásobníky. Možnost
cestovat s pistolí patřila k výhodám, které s sebou přinášelo, že
projednou zase disponoval odznakem ministerstva
spravedlnosti Spojených států. Kývl na jednorázovou misi, aby
vytěsnil z hlavy, co se odehrálo v Kodani, a trochu si přivydělal,
jelikož špiónům se dneska slušně platí.
Mysli.
Ve zbraních má protivník převahu, v uvažování ne.
Kontroluj okolí a máš pod kontrolou výsledek.
Vysprintoval po terrazzové podlaze v chodbě doleva
přesně v okamžiku, kdy další salva konečně prorazila skleněnou
přepážku. Minul výklenek s dvojími protilehlými dveřmi
k toaletám a hnal se dál. Opodál zahlédl úklidový vozík.
Pootevřené dveře nejbližší kanceláře byly zablokované, aby se
nezavřely, a v šeru se krčila žena v pracovních šatech.
Italsky zašeptal: „Vlezte si pod stůl a ani nedutejte.“
Poslechla.
S tou civilistkou může nastat problém. V hlášeních
Magellan Billetu se jim říkalo vedlejší škody. To označení se mu
příčilo. Vždyť to byl něčí otec, matka, bratr, sestra. Nevinné
oběti, které se přichomýtly do palebné linie.
Každou chvíli se vynoří ten Asiat.
Spatřil další dveře a vtrhl do tmavé místnosti. Porůznu
v ní postávalo obvyklé úřednické vybavení. Z přilehlé
kanceláře sem pootevřenými dveřmi padal pruh světla. Malone
do ní rychle nahlédl a ověřil si, že se odtamtud dá vyjít na
chodbu.





27
HROZBA PATRIOTŮ
To půjde.
Do nosu ho udeřil odér čistidla z otevřeného
několikalitrového kanystru opodál. A zároveň uviděl na úklidovém
vozíku u dveří pohozený balíček cigaret a zapalovač.
Kontroluj okolí.
Hmátl po cigaretách a zapalovači a pak převrhl kanystr
s čistidlem.
Na podlahu chodby vybublala čirá tekutina a proměnila
se v říčku plynoucí směrem, odkud přiběhne Asiat.
Malone čekal.
Pár vteřin poté se zpoza rohu vysunula automatická
puška a za ní vykoukl útočník, určitě udivený, kam se vypařila
jeho kořist.
Malone počkal ještě chvilku, až ho příchozí zaregistruje.
Puška se zvedla.
Malone uskočil do kanceláře. Do uklízecího vozíku
s ohlušujícím břinkotem třeskly kulky. Škrtl zapalovačem
pod balíčkem cigaret. Celofán, papír a tabák vzplály.
Jedna. Dvě. Vyhodil hořící balíček ze dveří přímo do kaluže na
chodbě.
Zahučelo to a čistidlo chytilo plamenem.
Pohyb v sousední místnosti mu potvrdil očekávané –
Asiat tam prchl před ohněm. Než se mu rozbřesklo, že vletěl do
pasti, vpadl dovnitř Malone a srazil ho na zem.
Puška odletěla, až to zařinčelo.
Malone stiskl Asiata pravačkou pod krkem.
Jeho protivník byl ale silný.
A mrštný.
Odkutáleli se a narazili do psacího stolu.
Malone si hlídal, aby nepovolil sevření. Jenže Asiat sebou





28
STEVE BERRY
smýkl a odkopl ho, až Maloneovi vyletěly nohy do vzduchu.
Dopadl celým tělem protivníkovi na hlavu. Asiat ho ze sebe
shodil a vymrštil se na nohy. Malone se připravil ke rvačce,
ale „hlídač z ostrahy“ vyběhl z místnosti.
Malone vytasil zbraň a popošel ke dveřím. Byl
udýchaný a srdce mu bušilo. Na podlaze dohořívaly zbytky čistidla.
Chodba zela prázdnotou, až na řádku šlépějí vedoucích pryč.
Malone přeběhl k výtahům a zkontroloval ukazatele
polohy. Na obou svítila osmička – tohle podlaží. Stiskl přivolávač
a s připravenou pistolí uskočil.
Dveře obou výtahů se okamžitě otevřely.
Kabina napravo byla prázdná. V levé ležela zkrvavená
mrtvola, oblečená jen ve spodním prádle. Pravý hlídač,
pomyslel si Malone. Pohlédl na mužův zkřivený obličej
zohavený dvěma vstřely. V plánu zřejmě bylo nejen zlikvidovat
všechny účastníky schůzky, ale také nenechat naživu
žádné svědky. Nakoukl do kabiny a spatřil rozbitý ovládací
panel. Zkontroloval druhý výtah a zjistil, že je také poškozený
a mimo provoz. Jediná cesta ven vede po schodech.
Vešel na schodiště a zaposlouchal se. Kdosi tamtudy
vybíhal nahoru. Rozběhl se za ním, jak nejrychleji mu opatrnost
a maximální střeh dovolovaly.
Nahoře klaply otevírané a zavírané dveře.
Na konci schodů objevil východ na střechu. Zpoza něj se
ozýval nezřetelný rachot startující helikoptéry.
Malone pootevřel dveře.
Helikoptéra stála natočená zadkem k němu, její ocas měl
prakticky na dosah. Čumák kabiny trčel do noci. Rotory
nabíraly rychlost. Asiat hodil do kabiny oba pytle s penězi
a naskočil.





29
HROZBA PATRIOTŮ
Listy rotorů vířily čím dál rychleji a ližiny se odlepily od
střechy.
Malone vyrazil ze dveří.
Okamžitě se do něj opřel ledový vichr.
Má vystřelit? Ne. Nechat helikoptéru odletět? Sice ho sem
vyslali jen jako pozorovatele, ale akce se nečekaně zvrtla,
takže by si asi měl zasloužit svůj honorář. Zastrčil si pistoli do
zadní kapsy a tu zapnul. Rozběhl se. Jediný skok, a zachytil
se stoupající ližiny.
Helikoptéra se vznesla k temné obloze.
Byl to zvláštní pocit, letět nechráněn nocí. Oběma
rukama svíral kovovou ližinu, ale s rostoucí rychlostí vrtulníku
bylo čím dál těžší se udržet.
Pohlédl dolů.
Mířili na východ, pryč od pevniny směrem k moři a
ostrovům. K vraždám došlo několik set metrů od vody, v nudné
kancelářské budově nedaleko mezinárodního letiště Marca
Pola. Lagunu lemovaly úzké pásy světel, které vyznačovaly
široký oblouk pobřeží. Uprostřed ležely Benátky.
Helikoptéra se naklonila na pravý bok a zvýšila rychlost.
Malone se zahákoval o ližinu předloktím, aby se snáz udr -
žel.
Před sebou viděl Benátky s jejich zářícími věžemi a
vížkami. Za nimi se rozprostírala černá temnota signalizující
otevřené moře. Dál na východ se na úzké písčině nacházelo
Lido a za ním vody Jadranu. Rychle si zrekapituloval, co má
pod sebou. Světla na severu prozrazovala polohu Murana,
Burana a nejvzdálenějšího Torcella. Ostrovy trůnily v laguně
jako rozházené blyštivé tretky. Obtočil ližinu oběma pažemi,
vytáhl se výš a vůbec poprvé nakoukl do kabiny.





30
STEVE BERRY
Falešný hlídač ho pozoroval.
Vrtulník se zhoupl doleva, zřejmě ve snaze setřást
nevítaného pasažéra. Maloneovo tělo zavlálo ve vzduchu a smýklo
sebou zpět, ale udržel se a znovu pohlédl do mužových
mrazivých očí. Spatřil, že Asiat otevírá levou rukou dvířka a v
pravé třímá pušku. Těsně předtím než ližinu, na které visel,
zasypaly střely, se pod břichem helikoptéry přehoupl na tu
druhou.
O levou ližinu zarachotily kulky a odlétly kamsi do tmy.
Malone teď visel v bezpečí na pravé, ale ruce ho od souboje
s gravitací bolely. Helikoptéra se znovu rozhoupala a vysávala
z něj poslední zbytky sil. Zahákoval se za ližinu levou nohou.
Ledový vítr mu vysušoval hrdlo, takže se mu špatně dýchalo.
Snažil se nasbírat v ústech sliny, aby si od toho pálení ulevil.
Musí něco udělat, a to rychle.
Sledoval listy rotoru vířící vzduchem, ušní bubínky mu
div nepraskly ohlušujícím staccatem turbíny. Prve na střeše
váhal, jestli se pouštět do akce, ale teď neměl na vybranou.
Pevně zahákován oběma nohama a levou paží sáhl druhou
rukou za sebe a rozepnul si zadní kapsu kalhot. Hmátl do ní
a vytáhl berettu.
Zbývá mu jen jedna možnost, jak helikoptéru donutit,
aby se snesla k zemi.
Vypálil tři rány do řvoucí turbíny těsně pod hnací hřídelí.
Motor zakašlal.
Ze sacího potrubí i z výfuku vyšlehly plameny.
Helikoptéra zpomalila. Zvedla nos ve snaze udržet se ve vzduchu.
Malone pohlédl dolů.
Pořád ještě letěli zhruba tři sta metrů nad zemí, ale rychle
ztráceli výšku v jakžtakž řízeném sestupu.





31
HROZBA PATRIOTŮ
Vpředu, jen kousíček na sever od Benátek, uviděl ostrov.
Rozptýlená světélka naznačovala jeho obdélníkový tvar.
Malone to místo znal. Isola di San Michele. Nic než hrstka
kostelů a obrovský hřbitov, kam se pohřbívá už od
napoleonských časů.
Další zakašlání.
Prudký výšleh plamene.
Z výfuku se vyvalil hustý kouř páchnoucí sírou a hořící
naftou, z něhož se obracel žaludek. Pilot se zřejmě pokoušel
ustálit klesání, ale stroj namáhavě poskakoval a zmítal sebou.
Přelétali ostrov těsně vedle kupole hlavního kostela.
Šest metrů nad zemí se zdálo, že pilot má úspěch na
dosah. Helikoptéra vyrovnala let a chystala se znovu vznést.
Dole se rýsoval temný plácek, ale Malonea mrazilo při
pomyšlení, kolik kamenných náhrobků tam asi číhá. Tma byla
hustá, že by se dala krájet. Osazenstvo vrtulníku dobře
vědělo, že má ještě pořád společnost. Tak proč by přistávali?
Radši se vyšplhají zpátky nahoru a setřepou černého pasažéra
z výšky.
Měl do turbíny nasázet pár střel navíc.
Teď neměl na vybranou.
A tak se pustil ližiny.
Zdálo se mu, že se řítí k zemi nekonečně dlouho, i když
mu paměť promptně posloužila informací, že vzhledem
k rychlosti volného pádu to nemůže trvat déle než vteřinu.
Jen doufal, že přistane do měkkého a nestrefí se do žádného
kamene.
Dopadl na nohy a ztlumil náraz pokrčením kolen, ale
stejně upadl a odkutálel se jako hrouda. V levém stehnu ho
ostře zabolelo. Bůhvíjak se mu podařilo neupustit zbraň.





32
STEVE BERRY
Když zastavil pád, zvedl oči. Pilot už získal nad
helikoptérou plnou kontrolu. Nabrala mezitím výšku a blížila se
zpátky k němu. Nakláněla se na pravý bok, takže Asiatovi nic
nezaclánělo ve výhledu dolů. Malone by asi dokázal
kousek odpajdat, ale neměl kde se krýt. Nacházel se mezi hroby,
v otevřeném prostoru. Asiatovi jeho svízelná situace
neunikla. Vrtulník se vznášel necelých třicet metrů od něj, listy
rotoru zvedaly hlínu a prach. Dvířka se otevřela a Asiat jednou
rukou zvedl pušku.
Malone se mu postavil čelem a obouruč zamířil. V
zásobníku beretty mu zbyly nanejvýš čtyři náboje.
Tak ať každý z nich zaboduje.
Zamířil na motor.
Asiat zuřivě mávl na pilota, ať odletí.
Jenže to už Malone střílel. Jednu, dvě, tři, čtyři rány.
Těžko říci, který výstřel se o to zasloužil, ale turbína
explodovala. Oblohu rozzářila oslepující ohnivá koule a opodál
se snesl k zemi jiskřivý déšť hořících trosek. V tom náhlém
světle Malone spatřil stovky náhrobků v natěsnaných řadách.
Plácl sebou na zem a pažemi si zakryl hlavu, protože
exploze neustávaly, kousek od něj se škvařila halda zkrouceného
kovu a lidského masa a vybuchovalo hořící palivo.
Podíval se na ten obraz zkázy.
Helikoptéru, její osazenstvo a dvacet miliónů dolarů
v hotovosti pohltily praskající plameny.
Někdo bude mít vztek.





33
DVĚ
BENÁTSKÝ PŘÍSTAV
23:15
Kim Jong-čin stál u lůžka s infuzním vakem v ruce. Z
protější strany přihlížela jeho dcera Hana.
„Tohle asi nevidíš poprvé,“ šeptl jí korejsky.
Slovem tohle mínil utvrzení převahy silného nad
naprosto bezmocným. A dobře věděl, že to viděla a zažila
nesčetněkrát.
„Bez komentáře?“ zeptal se.
Upřela na něj oči.
„Takže asi ano. Ušetřil by si potíže, kdyby mlčel jako ryba.
Mám pravdu?“
Přikývla.
Ocenil její chápavost úsměvem a znovu se otočil k lůžku.
„Máte dost pohodlí?“
Starý muž ležící před nimi neodpovídal. Jak by taky
mohl? Droga mu ochromila všechny svaly do posledního,
otupila nervy, rozmazala myšlenky. Hadička od vaku s
infuzí, který Kim držel v ruce, se plazila do mužovy žíly. Kim





34
STEVE BERRY
ovládal přívod tekutiny pomocí záklopky. Nehrozilo, že by se
na injekční zákrok později přišlo, protože zajatec byl
diabetik. Jednoho vpichu navíc si nikdo nevšimne.
„Na jeho pohodlí beztak nezáleží,“ řekl Kim. „Byla to
hloupá otázka. Nikam se odtud nechystá.“
Samozřejmé přijímání dominance zdědil po otci –
společně s řídkými vlasy, nadváhou, baňatou hlavou a tajenou
vášní pro úpadkovou zábavu. Avšak na rozdíl od otce, jenž
převzal dědičnou funkci a vládl Severní Koreji téměř čtvrt
století, Kim tuto šanci nedostal.
A proč?
Jen proto, že chtěl navštívit tokijský Disneyland?
Chtěly tam jet dvě z jeho devíti dětí. A tak si opatřil
falešné portugalské pasy a pokusil se proniknout do Japonska.
Jenže pozornému úředníkovi pasové kontroly na
mezinárodním letišti Narita podvod neunikl a Kima zatkli. Aby ho
propustili, musel otec osobně intervenovat u japonské vlády.
A Kim za to draze zaplatil.
Byl vyděděn, vypuštěn z nástupnické linie.
Předtím byl nejstarší syn předurčený převzít otěže vlády,
od té doby zdiskreditovaný nýmand. A když otec před
dvanácti lety konečně zemřel, získal všechno Kimův
nelegitimní nevlastní bratr: zaujal místo v čele armády, převzal post
předsedy Komise národní obrany a lídra Dělnické strany
a ujal se neomezené vlády nad Korejskou lidově
demokratickou republikou.
Jakže se to říká?
Jen špatný rolník se hádá se svým volem.
Kim se rozhlédl po kajutě.
Nebyla tak luxusní jako jeho apartmá o dvě paluby výš,





35
HROZBA PATRIOTŮ
ale přesto nadprůměrně pohodlná. Kim s Hanou už deset
dní brázdili Jadran a Středozemní moře na okružní výletní
plavbě se zastávkami v Chorvatsku, Černé Hoře, na Sicílii
a v Itálii a čekali, kdy stařec, který tu teď ležel před nimi,
podnikne nějakou akci.
Nic podstatného se však nedělo.
A tak teď, poslední večer plavby, kdy loď zakotvila v
Benátkách a několik tisíc pasažérů vyrazilo na břeh
prohlédnout si místní pamětihodnosti, zašli za Paulem Larksem na
návštěvu. Stačilo zaklepat a Larkse snadno přemohli.
„Pane Larksi,“ oslovil ho Kim vlídně. „Proč jste se vydal
na tenhle výlet?“
„Abych napravil křivdu.“
Larks odpověděl napjatě, ale bez zaváhání. To byl klad
oné drogy. Mozek nedokázal produkovat nic než pravdu.
Schopnost lhát vymizela.
„Jakou křivdu?“
„Křivdu, které se dopustila moje země.“
Otravné ovšem bylo, že tázaný obvykle odpovídal
přesně na položenou otázku a nedoplnil z vlastní vůle nic navíc.
„Jak dlouho vlastníte dokumenty, které tu křivdu
napraví?“
„Od doby, kdy jsem pracoval pro vládu. Tehdy jsem je
našel.“
Tenhle muž dříve pracoval jako náměstek amerického
ministra financí a před necelými třemi měsíci byl ve vší
tichosti odstraněn z funkce.
Kim se otázal: „Bylo to předtím, anebo potom, co jste četl
tu knihu?“
„Předtím.“





36
STEVE BERRY
I Kim četl Hrozbu patriotů od Anana Waynea Howella.
Autor ji vydal vlastním nákladem přede dvěma lety a vyšla
bez jakýchkoli fanfár a ohlasu. „Má Howell pravdu?“
„Má.“
„Kde je?“
„Sejdu se s ním zítra.“
„Kde?“
„Prý mě vyhledá, až opustím loď.“
„Copak jste se nevypravil na tuhle plavbu právě proto,
abyste se na ní s Howellem sešel?“
„Tak zněl původní plán.“
Zvláštní odpověď. „Měl jste se sejít ještě s někým?“
„S tím Korejcem. Ale rozmysleli jsme si to.“
„Kdo je to my?“
„Howell a já.“
Kima to zmátlo. „Proč?“
„Ať to radši zůstane jen mezi Američany.“
Kima se zmocnilo vzrušení. Tím Korejcem byl on. „Kde
jsou ty dokumenty napravující křivdu?“
Od vyplutí s sebou Larks všude vláčel velkou černou
brašnu. Na palubě. V jídelně. Ani na vteřinu se od ní neodloučil.
A přesto teď v kajutě nebyla. Hana už to tu prohledala.
„Dal jsem je Jeleně. Uvedla správné heslo.“
To jméno Kimovi nic neříkalo. Na scéně se objevil nový
aktér. Ale napřed požádal: „Řekněte mi to heslo.“
„Mellon.“
„Meloun? Jako to ovoce?“
„Ne. Andrew Mellon.“
Kimovi neunikla ta ironie, ale přesto se zeptal, proč si
vybrali zrovna jeho.
„Byl strážcem pravdy.“





37
HROZBA PATRIOTŮ
To konstatování mohl pochopit jen ten, kdo četl
Howellovu knihu.
„Kdy jste Jeleně ty dokumenty předal?“
„Před pár hodinami.“
Byla to komplikace, samozřejmě – vždyť Kim tu byl
především kvůli nim. Před několika týdny se je pokoušel vylákat
z Larkse na dálku, ale nepochodil. Tak se zrodil nápad setkat
se s ním v zámoří. Tohle dostaveníčko mu mělo poskytnout
písemný důkaz, po němž se pídil, a navíc ho zavést k původci
toho všeho. K Ananu Wayneu Howellovi. Autorovi Hrozby
patriotů.
„Zná se Jelena s Howellem?“ zeptal se Larkse.
„Zná.“
„A jak mu ty dokumenty předá?“
„Sejde se s ním zítra, po odchodu z lodi.“
Věci očividně neběžely podle plánu. Ale Kim očekával,
že se na téhle zrádné cestě vyskytne nejeden výmol. Jednat
s podivíny a zoufalci s sebou přináší riziko.
„Kdo jste?“ zeptal se ho zčistajasna Larks.
Kim shlédl na lůžko.
Účinek drogy pomíjel rychleji, než předpokládal, ale
aplikoval Larksovi jen slabou dávku, aby mu nebránila hladce
komunikovat.
„Jsem váš donátor,“ odpověděl. „Ten Korejec,“ dodal, aniž
se namáhal zakrýt opovržení.
Larks se pokusil zvednout, ale Hana ho zadržela. Nedalo
jí to moc práce.
„Zklamal jsem se ve vás,“ řekl Kim.
„Nemám se s vámi o čem bavit. Tohle je americký
problém. Nepotřebujeme do něj zatahovat takové, jako jste vy.“





38
STEVE BERRY
„Mých peněz jste se ale neštítil. Na tuhle plavbu jste se
vydal víc než ochotně.“
Kim upravil nastavení infuze a zvýšil dávku drogy. Do
Larksových hnědých očí se vrátil rozmlžený pohled.
„Proč jste se obrátil proti tomu Korejci?“ zeptal se Kim.
„Chtěl to Howell. Podezíral ho.“
„Z čeho? Copak ten Korejec nebyl váš přítel?“
„Cizinců se křivdy netýkají.“
„Jaké křivdy?“
„Ty, které utrpěl Salomon, Mellon, Howell, všichni ti lidé.
Je na nás, abychom je napravili. Bohužel je to všechno
pravda.“
Kim znovu zvýšil dávku, aby Larksovu mysl úplně zbavil
vlastní vůle.
„Co všechno je pravda?“ zeptal se.
„Hrozba patriotů.“
Kim znal ten pojem z knihy, ale otázka nad otázky zněla,
jestli jde o skutečnost, nebo o bohapustý výmysl
třetiřadého pisálka posedlého konspiračními teoriemi. Na existenci
té hrozby vsadil doslova svůj život.
V kapse se mu rozvibroval telefon.
Podal vak s infuzí přes postel Haně a sáhl po mobilu.
„Helikoptéra nad lagunou explodovala,“ oznámil mužský
hlas. „Byli jsme příliš daleko, takže nevíme, jak k tomu došlo,
ale zato jsme viděli, že když startovala, pověsil se na
podvozek nějaký chlap. Teď se plavíme na člunu k místu, kde
vybuchla.“
„Dvacet miliónů dolarů shořelo?“ zeptal se Kim.
„Už to tak vypadá.“
„To není dobrá zpráva.“





39
HROZBA PATRIOTŮ
„Nám to nemusíte vykládat. Z našeho honoráře je popel.“
Najal si tu partu za padesátiprocentní podíl.
„Zjistěte, co se stalo,“ přikázal.
„Už jsme na cestě.“
Další potíže. O ty se vážně neprosil. Ukončil hovor,
zadíval se na lůžko a zamyslel se nad kurýrkou, o které mluvil
Larks.
„Možná tu ženu dokážeme najít,“ otočil se k Haně. „Tu
Jelenu.“
Podala mu zpátky infuzi.
„Zítra,“ utrousil koutkem úst. „Až se objeví Howell.“
Což znamenalo, že Paula Larkse už k ničemu nepotřebují.
A tak zvýšil průtok v infuzi na maximum.





40
TŘI
ATLANTA, GEORGIA
17:20
Stephanie Nelleová vkráčela do obchodního domu a
zamířila rovnou do oddělení dámských oděvů. Nákupní
centrum se nacházelo v severní části města, nedaleko od
ústředí Magellan Billetu. Stephanie si na nakupování nijak zvlášť
nepotrpěla, ale o večerech nebo v sobotu odpoledne ji občas
popadla chuť potulovat se mezi regály a okukovat zboží, aby
na chvíli zapomněla na práci. Vedla Magellan Billet šestnáct
let. To ona tuhle zpravodajskou jednotku vybudovala – tým
dvanácti agentů zaměstnávaných ministerstvem
spravedlnosti, kteří se ujímali nejchoulostivějších vyšetřování.
Samí skvělí lidé.
Jenže teď něco drhlo.
A byl nejvyšší čas zjistit co a proč.
Na druhé straně prodejny zahlédla Terru Lucentovou
a vykročila nejbližší uličkou k ní. Terra byla drobounká žena
se zrzavými vlasy, jedna ze čtyř administrativních asistentek
pracujících v Billetu.





41
HROZBA PATRIOTŮ
„Doufám, že mi vysvětlíte, proč jste mě sem vylákala,“
řekla Stephanie, když ke své zaměstnankyni došla. „A vůbec,
neměla byste radši spát?“
„Vážím si toho, že jste se se mnou sešla. Opravdu moc.
Vím, že je to neobvyklé.“
„Mírně řečeno.“
Stephanie našla na stole lístek s prosbou, aby v půl šesté
odpoledne přišla do obchodního domu a nikomu o tom
neříkala. Terra pro ni pracovala už léta; vzhledem k její rozvaze
a spolehlivosti ji přidělovali na noční služby.
„Je to důležité, madam.“
Stephanii neuniklo, že Terra vypadá ustaraně. Nedávno
se rozvedla, už počtvrté. V lásce měla smůlu, ale práci
odváděla skvělou.
„Musím vám něco ohlásit. To, co se děje, není správné.
Ani trochu.“
Všimla si, že Terra těká očima nalevo napravo. Po
prodejně ale bloumalo jen pár prodavaček a hrstka zákazníků.
„Čekáte někoho?“
Terra na ni pohlédla a olízla si rty. „Jen jsem se chtěla
ujistit, že jsme samy. Proto jsem vás požádala, ať přijdete sem.“
„Proč ten lístek? Nemohla jste mi zatelefonovat? Anebo si
se mnou promluvit v kanceláři? Proč ty tajnosti?“
„Jinak to nešlo.“
Z Teřina tónu čišely obavy.
„Terro, co se děje?“
„Jednou v noci, asi tak před deseti dny, jsem si zašla do
jídelního kouta pro pití. V kanceláři nikdo další nebyl, tak
jsem si s sebou vzala mobil, kdyby někdo volal. A taky jsem
si přitom odskočila na cigárko. Vím, že na našem patře by se





42
STEVE BERRY
kouřit nemělo, jenže když sloužím sama, nemůžu vypadnout
na dlouho a jít ven. Nechávám dveře k nám otevřené, abych
slyšela cinknout vstupní zvonek, kdyby někdo šel, a jdu si
zapálit o kus dál do chodby.“
Pravidla Billetu vyžadovala, aby kanceláře byly pod
ustavičným dohledem. Agenti měli speciálně zabezpečené
laptopy a iPhony, protože šifrované e-maily a textové zprávy
představovaly nejrychlejší a nejbezpečnější způsob komunikace.
„Proč nekouříte přímo v kanceláři?“
Terra zavrtěla hlavou. „Poznala byste to po čichu.
Nepřipadá v úvahu.“
Stephaniin vztah k tabáku nebyl žádným tajemstvím
a kouření v budově ostatně zakazoval i federální zákon.
„Zapomeňte na cigarety a přejděte k věci.“
„Jak jsem říkala, před deseti dny jsem byla ve výklenku
na konci chodby. Pootevřela jsem okno, aby kouř utíkal ven.
Když jsem dokouřila, vrátila jsem se do kanceláře. A tam
jsem na něj narazila. Ukázal mi odznak a pohrozil mi. Prý je
z ministerstva financí.“
„Jak se dostal do budovy?“
„Druhý den jsem zkontrolovala elektronické záznamy.
Podle nich v tu dobu nikdo dovnitř nevešel.“
Všechny dveře byly zajištěny zámkem, do kterého se
musela vložit karta. Takže ať to byl, kdo to byl, musel mít přátele
na správných místech.
„Co tam dělal?“
„Dožadoval se přístupu k počítačům.“
„A vy jste mu ho umožnila?“
Terra přikývla.
„Jak dlouho zůstal v kanceláři?“





43
HROZBA PATRIOTŮ
„Půl hodiny. Použil počítač v zasedačce. Když odešel,
hledala jsem, co si prohlížel, ale všechny stopy kompletně
vymazal.“
„A to mi říkáte až dnes?“
„Nezlobte se. Myslela jsem, že řešil něco naléhavého.“
„Nevěřím vlastním uším, co jste provedla.“
Terra se zatvářila sklíčeně. „Já vím. Ale... donutil mě
mlčet.“
To vůbec neznělo dobře.
„Vypsala jsem nekrytý šek, madam. Stalo se to, když jsem
se naposledy rozvedla. Obchod mě zažaloval. Okamžitě jsem
dluh vyrovnala, ale stejně mě zatkli. Ten člověk z financí
o tom věděl úplně všechno. Prohlásil, že když o něm ani
nepípnu, bude všechno v pořádku. Chtěla jsem si udržet
práci. Kdyby se provalilo to zatčení, přišla bych o bezpečnostní
prověrku. Ten šek přesáhl částku pět set padesát dolarů. To
už je trestný čin. Obchod sice žalobu stáhl, ale já radši
nechtěla nic riskovat. Moje děti potřebují jíst. A tak jsem
udělala, co jsem musela, jenomže pak to zašlo příliš daleko.“
Stephanie soustředěně poslouchala.
„Za pár dní se vrátil a znova chtěl přístup k počítačům –
tentokrát pod mojí identifikací.“ Terra se odmlčela.
„Vyhověla jsem mu. Neměla jsem to dělat. A dneska večer chce
přístup zas.“
Stephanie se nad tím chvíli zamyslela a pak se zeptala: „Je
to všechno?“
Terra přitakala. „Hrozně mě to mrzí, opravdu moc. Ze
všech sil jsem se snažila odvádět perfektní práci. Vím, že mi
důvěřujete...“
„Porušila jste všechny možné předpisy.“





44
STEVE BERRY
Terra měla slzy na krajíčku.
Stephanie ji potřebovala jako spojenkyni, a tak dodala:
„Přimhouříme oko – aspoň prozatím –, pokud uděláte tři
věci.“
„Cokoli, madam.“
„Nikomu se nesvěříte s tím, co jste mi řekla. Dnes večer
mu umožníte přístup. A budete mě informovat o všem, co od
téhle chvíle řekne nebo udělá.“
Terra se rozzářila. „Samozřejmě. Spolehněte se.“
„A teď běžte. Jděte domů a prospěte se. Za pár hodin vám
začíná směna.“
Terra ještě jednou poděkovala a odešla.
Všechno je někdy poprvé. Zabezpečení Billetu ještě nikdy
nikdo neprolomil. Stephaniino oddělení drželo partu, nikdy
se nevyskytl žádný incident, seznam úspěchů byl
sáhodlouhý, selhání minimum. Kolegové Stephanii vysoké procento
úspěšnosti záviděli. Ale ministerstvo financí? Co ze spisů
Billetu tak naléhavě chtějí, aby kvůli tomu vydírali její
zaměstnankyni?
Ať už jde o cokoli, potřebuje to zjistit.
Pomalu mířila k východu z obchodního centra, asi
třicet metrů za Terrou. Došly do atria se skleněnou věžovitou
střechou, z něhož se čtyřmi směry rozbíhaly dvojúrovňové
nákupní galerie.
Vtom Stephanie zpozorovala ve vyšším podlaží muže.
Štíhlého, s řídkými vlasy, v tmavém obleku a bílé košili.
Opíral se o zábradlí. Teď se od něj odlepil a vykročil v hor -
ním patře paralelně s nimi. Terra chvátala mezi
poloprázdnými obchody k dalšímu atriu, kde se shlukly stolky
restaurací. Vycházelo se z něj na zadní parkoviště. Stephanie zalétla





45
HROZBA PATRIOTŮ
pohledem nahoru a zjistila, že muž je jim pořád v patách.
Když došly do atria, Terra zabočila doleva k východu a muž
začal sbíhat po půlkruhovém schodišti. Ve chvíli, kdy užuž
seskakoval ze schodů do přízemí, vylovila Stephanie z kapsy
telefon.
Muž zrovna došlapoval na poslední schod.
Stephanie na něj namířila mobil, vyfotila si ho a zase ruku
hbitě spustila. Muž doskočil na dlaždice v přízemí a chvátal k
zadnímu východu. Nemohlo být pochyb. Přilepil se na Ter -
ru. U jednoho stolku zahlédla pracovníka ostrahy
usrkávajícího z hrnku kávy.
Vtom ji do žeber dloublo cosi tvrdého.
„Ani muk, jinak vaše podřízená dneska na směnu
nedorazí.“
Ztuhla.
Terra vyšla z nákupního centra ven.
Muž, který ji do té doby sledoval, se zastavil a otočil se.
Zeširoka se usmál. Stephanie stále ještě držela ve spuštěné
ruce telefon. Muž k ní zvolna došel a sáhl po něm.
„Myslím, že ho nebudete potřebovat.“





46
ČTYŘI
BENÁTKY, ITÁLIE
Malone se vymrštil z trávníku. Plíce ho bolely, jak v
suchém nočním vzduchu lapal po dechu. Měl štěstí, že se při
pádu vyhnul kamenným náhrobkům stojícím v pozoru
všude kolem. Trosky helikoptéry dohořívaly, zbyla z ní jen
hromada zčernalého kovu. Skomírající požár osvětloval cestu
vinoucí se mezi hroby ke kostelu. Tam někde asi bude loděnice
pro čluny a přístaviště; možná tu na ostrově mají i nočního
hlídače. Ale kde vězí? Člověk by čekal, že havárie vyvolá
rozruch. Určitě si jí všimli i za lagunou v Benátkách. Policie
odtamtud vyrazí každou chvíli, pokud to už neudělala. Čekat
na ni by nebyl nejlepší nápad. Potřebuje se dostat pryč. Měl
za úkol prostě jen pozorovat a podávat hlášení. No potěš – že
se to ale podělalo!
Jednou ročně, když Drahý vůdce slavil narozeniny,
zasílali mu ředitelé severokorejských pojišťoven dar v
podobě dvaceti miliónů v hotovosti. Byly to peníze z podvodů.
Z dopravních nehod, požárů firem, záplav a jiných katastrof
v Severní Koreji, které se většinou vůbec neodehrály anebo





47
HROZBA PATRIOTŮ
byly zinscenovány. Pojišťovnictví včetně nastavování
podmínek držela v rukou státem vlastněná Korejská národní
pojišťovna KNIC. Aby rozložila rizika, hledala po celém světě
zajišťovny ochotné převzít svůj díl výměnou za velkorysé
odměny a nalezla je v Evropě, Indii a Egyptě. Dotyčné
instituce samozřejmě předpokládaly, že KNIC rizika vyhodnotila
a patřičně promítla do pojišťovacích podmínek, aby
minimalizovala nebezpečí ztrát. Na tom koneckonců celý
pojišťovací byznys stojí – hradit co nejméně škod. V tomto
případě to však neplatilo. KNIC se místo toho postarala o vznik
vysokých pojistných nároků, kterým zajistitelé budou muset
dostát. Čím více pohrom, tím lépe pro ni. Aby nevyvolala
nežádoucí pozornost, systematicky cílila pokaždé na jiného
zajistitele. Jeden rok na pojišťovnu Lloyd’s, pak na Munich
Re, poté na Swiss Re. Každý pojistný nárok byl pečlivě
zdokumentován, načež ve zrychleném řízení prošel loutkovým
soudem v Pchjongjangu, u něhož nebylo pochyb o výsledku.
Výhodou byl i fakt, že severokorejské zákony zajistitelům
nedovolují vyslat do země vlastní vyšetřovatele, aby údaje
ověřili.
Celkově vzato šlo o dokonalý švindl, který každoročně
generoval příjmy přes padesát miliónů. Část z nich
použila KNIC, aby podvody udržela v chodu, zbytek šel do kapsy
Drahému vůdci.
Rok co rok dvacet miliónů, už čtyři roky za sebou.
Do Pchjongjangu putovaly pytle s hotovostí ze Singapuru,
Švýcarska, Francie, Rakouska a letos z Itálie. Mířily na adresu
instituce zvané 39. komise ústředního výboru Korejské
dělnické strany, která vznikla jen proto, aby shromažďovala tvr -
dé valuty a poskytovala Drahému vůdci fondy nezávislé na





48
STEVE BERRY
de facto neexistující národní ekonomice. Hlášení
zpravodajských služeb naznačovala, že se z těch peněz financují mimo
jiné nákupy luxusního zboží pro elitu, součástky vojenských
raket a dokonce i výroba jaderných zbraní. Všechno, co se
může činorodému mladému diktátorovi hodit.
Stephanie chtěla, aby letošní transfer proběhl před očima
svědků, což se nikdy předtím nepodařilo. Američtí
zpravodajci zjistili přesné místo – v Benátkách –, a tak Maloneovi
nařídila, ať si z okružní plavby odskočí na pevninu.
Ta shoda okolností ho zarážela.
Jak to, že předávka vyšla zrovna na dobu, kdy je on
náhodou v Benátkách?
Odpověď mu nepřipadala bůhvíjak důležitá až do
okamžiku, kdy se strhla přestřelka. Teď se však z balíku peněz
stala hromada popela a všichni účastníci transferu byli
bradou vzhůru. Takže by ho to zajímalo.
Pátral v paměti po všem, co ví o místě, kde se nachází.
Isolu di San Michele kdysi tvořily dva ostrovy, ale kanál
mezi nimi už dávno zasypali. Napoleon tu roku 1807
založil hřbitov a Benátčanům nařídil, aby přestali pohřbívat své
mrtvé na území města. Z oněch časů se dochoval


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.