načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hrozba patriotů - Steve Berry

Hrozba patriotů

Elektronická kniha: Hrozba patriotů
Autor: Steve Berry

Desátá kniha z řady originálně pojatých thrillerů s ústřední postavou agenta Cottona Maloneho. Na počátku nebezpečného spiknutí tentokrát stojí kuriózní kniha, zpochybňující ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 494
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The patriot threat ... přeložila Hana Pernicová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8124-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Desátá kniha z řady originálně pojatých thrillerů s ústřední postavou agenta Cottona Maloneho. Na počátku nebezpečného spiknutí tentokrát stojí kuriózní kniha, zpochybňující americkou praxi výběru daní. Říká se, že v lidském životě jsou jen dvě jistoty: daně a smrt. Jak by ovšem obstálo toto rčení, kdyby vyšlo najevo, že výběr daní je ve Spojených státech nelegální? Že ústavní dodatek, který dává vládě oprávnění vyžadovat od občanů část jejich příjmů, nebyl nikdy řádně ratifikován? S takovýmto tvrzením přišel ve své knize jistý neplatič daní. Ve Státech má teď zatraceně horkou půdu pod nohama a ve strachu z odsouzení uprchl do Evropy. Teď napjatě čeká na černou brašnu, kterou mu má přivézt bývalý úředník ministerstva financí. Její listinný obsah zajímá spoustu lidí - například Cottona Malonea, jehož do akce povolala zpravodajská služba Magellan Billet. Po krveprolití v Benátkách Malone pochopí, že tajemný obsah černé brašny je ještě nebezpečnější, než se zpočátku domníval. O jeho získání totiž usiluje i zavržený syn severokorejského diktátora. Tento nesmírně ambiciózní muž má odvážný plán: zmocnit se oněch dokumentů, jejich prostřednictvím srazit Spojené státy na kolena a následně se coby pokořitel nenáviděného nepřítele stát novým vůdcem své vlasti.

Popis nakladatele

Co když je výběr daní nelegální, protože nemá dostatečnou oporu v zákonech? .

Říká se, že v lidském životě jsou jen dvě jistoty: daně a smrt. Jak by ovšem obstálo toto rčení, kdyby vyšlo najevo, že výběr daní je ve Spojených státech nelegální? Že ústavní dodatek, který dává vládě oprávnění vyžadovat od občanů část jejich příjmů, nebyl nikdy řádně ratifikován?

S takovýmto tvrzením přišel ve své knize jistý neplatič daní. Ve Státech má teď zatraceně horkou půdu pod nohama a ve strachu z odsouzení uprchl do Evropy. Teď napjatě čeká na černou brašnu, kterou mu má přivézt bývalý úředník ministerstva financí. Její listinný obsah zajímá spoustu lidí – například Cottona Malonea, jehož do akce povolala zpravodajská služba Magellan Billet.

Po krveprolití v Benátkách Malone pochopí, že tajemný obsah černé brašny je ještě nebezpečnější, než se zpočátku domníval. O jeho získání totiž usiluje i zavržený syn severokorejského diktátora. Tento nesmírně ambiciózní muž má odvážný plán: zmocnit se oněch dokumentů, jejich prostřednictvím srazit Spojené státy na kolena a následně se coby pokořitel nenáviděného nepřítele stát novým vůdcem své vlasti.

Zdá se, že ve Středomoří začíná být zatraceně horko...

Zařazeno v kategoriích
Steve Berry - další tituly autora:
 (e-book)
Lincolnův mýtus Lincolnův mýtus
Hrozba patriotů Hrozba patriotů
The Columbus Affair The Columbus Affair
Templářské dědictví Templářské dědictví
 (e-book)
Templářské dědictví, 3. vyd. Templářské dědictví, 3. vyd.
Ztracený Řád Ztracený Řád
 
K elektronické knize "Hrozba patriotů" doporučujeme také:
 (e-book)
Sirotčinec slečny Peregrinové: Knihovna duší Sirotčinec slečny Peregrinové: Knihovna duší
 (e-book)
Hříšná světice Hříšná světice
 (e-book)
Pyramida -- Příběhy Wallanderových začátků. Pyramida
 (e-book)
Zabiják Anders a jeho přátelé (a sem tam nepřítel) Zabiják Anders a jeho přátelé (a sem tam nepřítel)
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2016

HROZBA

PATRIOTŮ


Copyright © 2015 by Steve Berry

Translation © 2016 by Hana Pernicová

Cover design © 2016 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného svolení majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE PATRIOT THREAT,

vydaného nakladatelstvím Hodder & Stoughton, Londýn 2015,

přeložila Hana Pernicová

Jazyková redaktorka: Zuzana Pernicová

Korektura: Milena Nečadová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Jiří Ryška

Obálka: Radek Urbiš

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v květnu 2016

ISBN 978-80-7498-125-8


Samovi Berrymu,

mému otci



7

PODĚKOVÁNÍ

Tato kniha je první, kterou vydávám u Minotaur Books spadajících pod vydavatelství Macmillan Publishers. Je to úžasná zkušenost. Můj upřímný dík patří řediteli vydavatelství Johnu Sargentovi, Sally Richardsonové v čele St. Martin’s Press a mému nakladateli Andrewu Martinovi. Hlubokou vděčnost si zaslouží Hector DeJean z oddělení propagace a Jeff Dodes a ostatní z oddělení marketingu a prodeje, zvláště pak Paul Hochman. Dále Jen Enderlinová, pravá vědma v oboru paperbacků, autor obálky David Rotstein, autor nádherného vnitřního designu Steven Seighman a Mary Beth Rocheová se svým týmem z oddělení audia.

Jako vždy děkuji za skvěle odvedenou práci Simonu Lipskarovi.

A své redaktorce Kelley Raglandové – bylo mi potěšením seznámit se s vámi.

Zvláštní uznání věnuji Meryl Mossové a jejímu vynikajícímu propagačnímu týmu (zvláště pak Deb Zipfové a JeriAnn Gellerové), dále pak Jessice Johnsové a Esther Garverové, které pečují o hladký chod Steve Berry Enterprises, M. J. Rossovi, jednomu z původních členů Klubu konspirátorů, a správci Hradu Smithsonova institutu Richardu Stammovi (za to, že mě nasměroval k chytrému psacímu pultíku).

A jako pokaždé děkuji své ženě Elizabeth, která i nadále zůstává tou nejvýjimečnější ze všech.

Tato kniha je věnována Haroldu Earlu „Samovi“ Berry

8

mu, jmenovci Harolda Earla „Cottona“ Malonea. Jak oba při

šli ke svým přezdívkám, zůstává záhadou.

Záhadou oproti tomu není, jak oba dva ovlivnili můj ži

vot.

Na světě není významnějšího, ušlechtilejšího

a posvátnějšího citu než vlastenectví.

– Kim Ir-sen –

věčný prezident Korejské lidově

demokratické republiky

PROLOG

BÍLÝ DŮM

ÚTERÝ 31. PROSINCE 1936

17:00

Franklinu Rooseveltovi se hnusilo pobývat s proslulým návštěvníkem v jedné místnosti, ale chápal, že si promluvit musejí. Zastával prezidentský úřad čtyři roky a za tři týdny se nesmazatelně zapíše do dějin svou druhou inaugurací, protože k ní vůbec poprvé dojde 20. ledna. Dosud prezident pokaždé skládal přísahu 4. března, na paměť dne, kdy v roce 1789 vstoupila v platnost ústava. Dvacátý ústavní dodatek však tradici změnil. A zkrátit období od listopadových voleb byl dobrý nápad. Z chromé kachny se časem stane mrtvá kachna. Roosevelta těšilo podílet se na změně. Dřívějšími zvyklostmi pohrdal.

A obzvlášť opovrhoval každým, kdo náležel ke „starým pořádkům“.

Jako jeho návštěvník.

Andrew Mellon si odsloužil deset let a jedenáct měsíců ve funkci ministra financí. Začínal pod prezidentem Hardin

STEVE BERRY

gem v roce 1921, poté pracoval pro Coolidge, až ho nakonec odvolal z funkce Hoover. Ještě rok pokračoval ve vládních službách jako velvyslanec v Británii a roku 1933 definitivně odešel do důchodu. Byl skalní republikán, jeden z nejbohatších lidí v zemi, živoucí vtělení oněch „starých pořádků“, které si Rooseveltův Nový úděl předsevzal změnit.

„Toto je má nabídka, pane prezidente. Doufám, že se dočká uskutečnění.“

Mellon podal Rooseveltovi list papíru.

Roosevelt ho pozval na odpolední čaj, protože poradci varovali, že zlý pes do sebe nenechá kopat věčně.

A on do Andrewa Mellona kopal už tři roky.

Začal krátce po své první inauguraci. Nařídil daňovému úřadu, ať u Mellona vykoná prověrku odvedených daní. Úředníkům se takové překročení prezidentských pravomocí nezamlouvalo – padaly výhrady, že daňový úřad by neměl být zneužíván jako politická zbraň –, ale nakonec příkaz provedli. Mellon si nárokoval daňové vratky ve výši 139 000 dolarů. Vláda zjistila, že jí dluží 3 089 000 dolarů. Byl obviněn z krácení daně, ale velká porota ho odmítla odsoudit. Roosevelta to neodradilo a nařídil ministerstvu spravedlnosti pokračovat cestou civilního práva. Řízení proběhlo před Odvolacím výborem pro daňové otázky. Výpovědi svědků a předkládání důkazů se vlekly čtrnáct měsíců. Skončily teprve před několika týdny.

Sešli se v Oválné pracovně Bílého domu, kde Roosevelt vyřizoval pracovní záležitosti nejradši. Díky napěchovaným knihovnám, modelům lodí a všudypřítomným stohům papírů působila zabydleně. V krbu plápolal oheň. Roosevelt si přesedl z kolečkového křesla na pohovku vedle nejvyššího

HROZBA PATRIOTŮ

státního návladního Homera Cummingse. Mellona provázel David Finley, jeho blízký spolupracovník z ministerské éry.

Roosevelt a Cummings si pročítali Mellonovu nabídku.

Předložil jim návrh, že na vlastní náklady vybuduje v parku National Mall muzeum. Stane se depozitářem pro jeho obrovskou sbírku a zároveň poskytne prostory pro budoucí přírůstky.

Má se nazývat Národní galerie umění.

„Takže ne Galerie Andrewa Mellona?“ ujišťoval se Roosevelt.

„Nechci, aby se s ní veřejně spojovalo moje jméno.“

Roosevelt si měřil svého návštěvníka, který nehybně seděl s pyšně zvednutou bradou, jako by se prezidenti museli dodnes sklánět před kdejakým jeho rozmarem. Už dlouho mu vrtalo hlavou, proč si toho člověka vybrali do vlády tři jeho předchůdci za sebou. Chápal prvního z nich – slabocha a neschopného hlupáka Hardinga. A možná i toho druhého, Coolidge, který dotáhl do konce Hardingovo prezidentské období poté, co Harding vykázal dost zdravého rozumu, aby se po dvou letech v úřadu odebral na věčnost. Ale když Coolidge roku 1924 získal ve volbách svůj vlastní čtyřletý mandát, proč si nenašel jiného ministra financí? Dávalo by to smysl – počínal si tak každý prezident. A Coolidgeovu chybu vzápětí zopakoval Hoover, když Mellona roku 1929 znovu jmenoval. Po třech letech se ho ovšem definitivně zbavil.

„Píše se tu,“ řekl Roosevelt, „že galerii má spravovat správní rada sestávající z devíti členů, z nichž pět budete jmenovat vy. Domníval jsem se, že bude spadat pod Smithsonův institut.“

„Bude. Přeji si ale, aby se její vnitřní chod těšil stejné ab

STEVE BERRY

solutní nezávislosti na vládě, jaké se těší Smithsonové. Je to nepřekročitelná podmínka.“

Roosevelt pohlédl na nejvyššího návladního a ten přikývl na souhlas.

Mellon poprvé vyrukoval se svou nabídkou před rokem. Budova galerie měla stát něco mezi osmi a devíti milióny. Jádrem expozic se stane Mellonova vlastní sbírka umění v hodnotě dvaceti miliónů. Nakupovat a vystavovat se budou další kvalitní díla, aby se Washington zařadil mezi nejvýznamnější světová střediska umění. Mellon věnuje galerii do základního jmění pět miliónů, z jejichž výnosů se budou hradit mzdy nejvyššího vedení a nakupovat přírůstky. Vláda měla natrvalo hradit provoz a údržbu. Následovaly měsíce zákulisního dolaďování detailů, které vyústily v tuto závěrečnou schůzku. Nejvyšší návladní Cummings průběžně podával Rooseveltovi informace, ale v podstatě neměl žádný vyjednávací prostor. Stejně jako v politice si Mellon i v umění stál tvrdě na svém.

Zbýval poslední problematický bod.

„Uvedl jste,“ pokračoval Roosevelt, „že veškeré financování stavby a sbírek obstará vaše nadace. Ale ta dluží lidu naší země přes tři milióny dolarů na daních.“

Mellon nehnul ani brvou. „Jestli o ty peníze stojíte, jinudy cesta nevede.“

Roosevelt poznal, že si s ním Mellon pohrává jako kočka s myší. Ale budiž. Ten střet si koneckonců vykoledoval sám. Takže...

„Rád bych si pohovořil s panem Mellonem mezi čtyřma očima.“

Na nejvyšším návladním viděl, že se mu ten nápad dva

HROZBA PATRIOTŮ

krát nezamlouvá, ale dal svým tónem najevo, že debatu nepřipustí. Cummings a Finley opustili místnost. Roosevelt počkal, až se za nimi zavřou dveře, a řekl: „Určitě víte, že vámi pohrdám.“

„Na vašem mínění mi záleží jako na loňském sněhu. Jste obyčejná nula.“

Roosevelt se rozesmál. „Už jsem si na svou adresu vyslechl, že jsem arogantní náfuka. Lenoch. Hlupák. Manipulátor. Ale nula ještě nikdy. Přiznávám, že se mě to dotklo. Ve stávající obtížné ekonomické situaci se pokládám za dost důležitého aktéra. Nemluvě o tom, že na vzniku té situace nesete nemalý podíl.“

Mellon pokrčil rameny. „Kdyby mě Hoover poslechl, hospodářská krize by skončila už dávno.“

Uběhlo téměř sedm let od osudného pátku v roce 1929, kdy se trhy a banky zhroutily. Hoover už svůj úřad opustil, ale republikáni se dál drželi u vesla. Díky svému vlivu v Kongresu a na Nejvyšším soudu zasazovali Rooseveltově politice Nového údělu jeden právní úder za druhým. Čelil tolika překážkám, že se rozhodl uzavřít s protivníky včetně tohoto gaunera mír. Ale předtím si řekne svoje.

„Zkusím si vzpomenout. Jako ministr financí jste Hooverovi radil ,zlikvidovat zaměstnanost, zlikvidovat akcie, zlikvidovat farmáře a zlikvidovat nemovitosti‘. Prý to očistí systém od hniloby. Lidé budou pracovat tvrději a – jakže jste to říkal? – žít morálněji. Ještě jste doplnil, že podnikavější jedinci se vzmohou na úkor těch méně schopných.“

„Byla to rozumná rada.“

„Od muže, který má v kapse stamilióny. Chápu, že vám to tak připadalo. Ale pochybuji, že byste zastával stejný názor,

STEVE BERRY

kdybyste byl nezaměstnaný, hladověl a neměl sebemenší naději do budoucna.“

Zarazilo ho, jak se Mellon změnil po fyzické stránce. Tváře se mu propadly, vysoká postava působila ještě vychrtleji, než si ji pamatoval. Pleť zešedla do olovnatého odstínu, z očí čišela nekonečná únava. Od chřípí ke koutkům úst se táhly hluboké, ostře zalomené rýhy, zčásti zakryté jeho proslulým knírem. Roosevelt věděl, že Mellonovi je jedenaosmdesát, ale hádal by mu hodně přes stovku. Jedno se mu nicméně upřít nedalo: uchoval si charisma.

Roosevelt vytáhl z krabičky na stolku cigaretu a nasadil ji do slonovinové špičky. Špička trčící ze zubů ve šviháckém pětačtyřicetistupňovém úhlu se stala znakem prezidentovy sebedůvěry a optimismu. Ví Bůh, že země potřebuje obojí. Připálil si a zálibně vtáhl hustý kouř do plic. Při každém šluku se mu šířil hrudníkem úlevný pocit.

„Uvědomujete si doufám, že na řízení před Odvolacím výborem pro daňové otázky se vaším darem nic nezmění. Nebude mít na průběh jednání žádný vliv.“

„Bude.“

Roosevelt zbystřil.

„Národní galerie umění vznikne tak jako tak,“ pokračoval Mellon. „Nemůžete to odmítnout a taky neodmítnete. Tak velký dar nelze pominout. Až bude otevřena, stane se nejpřednější uměleckou institucí v zemi. Po vašem směšném daňovém popotahování tou dobou neštěkne ani pes. Nikdo si na něj ani nevzpomene. Zato galerie – ta zůstane navždy a v zapomnění neupadne.“

„Mezi bohatými gaunery jste prostě eso.“

„Tenhle váš výrok si pamatuji. Bral jsem ho jako poklo

HROZBA PATRIOTŮ

nu. Ale jelikož jste profesionální politik, kterému jde jenom o voličské hlasy, tak mě vaše mínění nijak zvlášť nedojímá.“

„Chráním vlast před takovými, jako jste vy,“ opáčil Roosevelt.

„Udělal jste jen to, že jste ji zavalil lavinou nových výborů a agentur, které se většinou překrývají s již existujícími institucemi. Zbytečně nafukují rozpočet a zvedají daně. Jednou to povede ke katastrofálním koncům. Nikdy neplatí, že víc znamená líp, a v případě vlády to neplatí dvojnásob. Bůh téhle zemi pomáhej, až s ní skončíte. Já už naštěstí ty trpké důsledky neuvidím.“

Roosevelt si dopřál další šluk, než odvětil: „Máte pravdu, odmítnout tenhle dar by se rovnalo politické sebevraždě. Vaši přátelé v republikánském Kongresu by to nepřijali s pochopením. A bylo mi řečeno, že jelikož se opravdu jedná o váš dar, můžete si diktovat podmínky. Takže vaše velkolepá národní galerie vznikne.“

„Víte, že jste nebyl první?“

Roosevelt nechápal, co tím Mellon míní.

„Pokusil jsem se o totéž dávno před vámi.“

V tu chvíli se prezidentovi rozbřesklo.

Mluvil o Jamesi Couzensovi, který před dvěma týdny zemřel po čtrnáctiletém působení v Senátu. Před třinácti lety inicioval v Kongresu přezkum daňových úlev poskytnutých společnostem, které tehdy patřily ministru financí Mellonovi. Vyšetřování odhalilo, že se v nich Mellon nevzdal kontroly, jak před převzetím vládní funkce sliboval. Ozvalo se volání po jeho rezignaci, ale Mellon bouři přestál a Coolidge ho roku 1924 znovu jmenoval ministrem. Načež Mellon poštval na Couzense daňaře a ti mu prokázali krácení daně ve výši

STEVE BERRY

jedenácti miliónů. Odvolací výbor pro daňové otázky však

původní rozhodnutí zvrátil a rozhodl, že se jednalo o refun

daci, na kterou měl Couzens nárok.

„A nepřineslo vám to jen obrovské ponížení?“ opáčil Roosevelt. „Odvolací soud se postavil jednoznačně proti vám. Odhalil vaši vendetu vůči Couzensovi v pravém světle.“

Mellon vstal. „Přesně tak, pane prezidente.“

Upíral na něj oči černé jako uhel. Roosevelt si vychutnával nadřazené postavení pramenící z prezidentského úřadu a vědomí, že opanuje jakoukoli situaci, ale tváří v tvář téhle soše z masa a kostí na něj náhle padla tíseň.

„Umírám,“ řekl Mellon.

To Roosevelt netušil.

„Nejpozději do konce příštího roku mě zabije rakovina. Nejsem ale z těch, kdo se užírají sebelítostí. Když jsem byl u moci, užíval jsem ji plnými doušky. Zacházel jsem se svými nepřáteli tak, jako vy teď zacházíte se mnou. Ale rád bych zdůraznil jedno: Já je ničil, protože oni se pokoušeli zničit mě. Zasazoval jsem údery výlučně v sebeobraně. Váš útok byl čistá agrese. Rozhodl jste se mi ublížit prostě proto, že jste mohl. Nic jsem vám neudělal, přímo ani nepřímo. Tím se náš boj... liší.“

Roosevelt nasál do plic nikotin, aby si jím zklidnil nervy. Poručil si, že nesmí dát najevo sebemenší nejistotu nebo ob av y.

„Zanechávám své vlasti dar v podobě umění. To bude můj veřejný odkaz. Pro vás, pane prezidente, mám jiný, soukromější dárek.“

Mellon vyňal z vnitřní kapsy saka natřikrát přeložený list papíru a podal ho Rooseveltovi.

Ten si ho vzal a podíval se na něj. „Nedává to smysl.“

HROZBA PATRIOTŮ

Mellonovým obličejem prokmitl prohnaný úšklebek. Téměř se podobal úsměvu. Zvláštní pohled – Roosevelt si nevzpomínal, že by ho kdy viděl jinak než přimračeného.

„Právě naopak,“ řekl Mellon. „Je to návod k výpravě za tajemstvím, kterou jsem pro vás osobně přichystal.“

„Za jakým tajemstvím?“

„Za takovým, které může znamenat konec pro vás i pro váš Nový úděl.“

Roosevelt zamával papírem. „Chcete mi snad vyhrožovat? Asi jste zapomněl, s kým mluvíte.“

Moc dobře věděl, že přede dvěma lety se ošklivě přepočítal. Jak zní to staré moudro? Pokoušíte-li se zabít krále, ujistěte se, že se vám to podaří. On neuspěl. Nejvyšší státní návladní Cummings ho už varoval, že se Odvolací výbor pro daňové otázky postaví proti vládě na Mellonovu stranu, a to ve všech ohledech. Žádný daňový nedoplatek neexistuje. K porušení zákona nedošlo.

Totální krach.

Pověřil ministra financí, aby vyhlášení verdiktu co nejdéle pozdržel. Nezajímalo ho jak, hlavně když k odkladu dojde. Teď mu vrtalo hlavou, jestli už jeho návštěvník výsledek daňového řízení nezná.

„Člověk má ke svému počínání vždycky dva důvody,“ řekl Mellon. „Jeden dobrý a druhý opravdový. Dnes jsem se na vaše pozvání dostavil s úmyslem jednat čestně a upřímně. Koneckonců všichni mocní, vás nevyjímaje, jednou zemřou. Já zemřu. Ale Národní galerie zůstane navždy a naše země ji potřebuje. To byl můj dobrý důvod, abych udělal to, co jsem udělal. Ten opravdový spočívá v tom, že jsem na rozdíl od vás patriot.“

STEVE BERRY

Roosevelt se sarkasticky rozesmál. „A jedním dechem klidně připustíte, že tím papírem vyhrožujete svému prezidentovi.“

„Ujišťuji vás, že existují skutečnosti, které o vládnutí v téhle zemi nevíte. Skutečnosti, které se mohou projevit jako... zničující. Dvě z nich právě držíte v ruce, pane prezidente.“

„Tak proč mi je prostě nesdělíte a nevychutnáte si triumf hned?“

„Proč bych to dělal? Nechával jste mě poslední tři roky dusit ve vlastní šťávě. Dal jste mě veřejně vyšetřovat, ponížit, označit za zloděje a podvodníka. Zneužil jste svůj úřad a svou moc. Připadá mi spravedlivé oplatit vám stejnou mincí. Ale spojil jsem svůj dárek s výzvou. Chci, abyste si ho odpracoval, tak jako jste k tomu přinutil mě.“

Roosevelt papír zmačkal a odhodil na zem.

Na Mellonově nevzrušeném výrazu se nic nezměnilo. „To by nebylo moudré.“

Roosevelt na něj namířil cigaretovou špičkou jako zbraní. „Při předvolební kampani ve dvaatřicátém jsem na oknech kdejaké firmy vídal samolepky. Víte, co na nich stálo?“

Mellon zachovával mlčení.

„Hoover, ten si písknul, Mellon zvon rozezněl. Wall Street dala signál a zem šla do pekel. Ať žije Roosevelt! Takhle o mně smýšlí naše vlast.“

„Dávám přednost poznámce, kterou o vás prohodil senátor Harry Truman. S prezidentem je ta potíž, že je lhář.“

Rozhostilo se napjaté ticho.

Konečně ho prolomil Roosevelt: „Nic nemám tak rád jako pořádný boj.“

„V tom případě vám tohle udělá radost.“

HROZBA PATRIOTŮ

Mellon sáhl do kapsy a vylovil šustivou dolarovou bankovku. „Je to jedna z těch nových. Design jste prý schválil osobně.“

„Usoudil jsem, že staré peníze patří do důchodu. Zvlášť když moc štěstí nepřinesly.“

A tak ministerstvo financí roku 1935 změnilo vzhled dolarové bankovky a kromě dalších úprav na ni přidalo Velkou pečeť Spojených států. Nové bankovky byly v oběhu teprve něco málo přes rok.

Mellon vytáhl z jiné kapsy pero a došel ke stolu. Roosevelt ho sledoval, jak na horní stranu bankovky cosi čmárá.

Mellon mu jednodolarovku podal. „Tohle je pro vás.“

Roosevelt spatřil dva trojúhelníky namalované přes sebe na rubu Velké pečeti. „Pentagram?“

„Má šest hrotů.“

Roosevelt se opravil: „Hvězda Davidova. Má něco znamenat?“

„Je to vodítko vztahující se k našim dějinám. V naší mi

STEVE BERRY

nulosti se vyskytli lidé, kteří tušili, že se jednou objeví muž jako vy – tyranský aristokrat. Proto mi připadá namístě, aby vaše výprava začala dějinami...,“ Mellon ukázal na bankovku, „... a touhle zvláštností. Jak vidíte, ty dva trojúhelníky propojují pět písmen. O S A M N. Je to anagram.“

Roosevelt se na bankovku zahleděl. „Mason. Tvoří slovo Mason.“

„Správně.“

Prezident se neubránil otázce: „Co to má znamenat?“

„Váš konec.“

Mellon stál ve vzorovém pozoru s vypjatou hrudí, ale s hlavou mírně nachýlenou, jako by se posmíval svému sedícímu nadřízenému, kterého nohy neunesou. Z plamenů v krbu se vykutálelo poleno, zasyčelo a vychrlilo spršku jisker.

„Prazvláštní náhodou, jak praví rčení, věc ledajaká se záhy objasní.“ Mellon se odmlčel. „Citát z lorda Byrona. Ten mi také připadá namístě.“

Vykročil ke dveřím.

„Ještě jsem s vámi nedomluvil,“ vykřikl Roosevelt.

Mellon se zastavil a ohlédl se. „Budu na vás čekat – pane prezidente.“

A s těmi slovy odešel. SOUČASNOST

JEDNA

BENÁTKY, ITÁLIE

PONDĚLÍ 10. LISTOPADU

22:40

Cotton Malone se vrhl k zemi a o skleněnou stěnu zabubnovaly střely. Průhledná přepážka sahající od podlahy ke stropu se naštěstí neroztříštila. Odvážil se vykouknout do prostorného sekretariátu a uviděl, jak z pološera znovu vyšlehly ohnivé záblesky. Pocházely z ústí zbraně s krátkou hlavní. Sklo, které ho dělilo od útočníka, bylo obdivuhodně odolné a Malone v duchu děkoval neznámému architektovi za prozíravost.

Nenabízelo se mu příliš možností.

O vnitřním uspořádání osmého patra téhle budovy toho moc nevěděl, byl tu koneckonců poprvé. Přišel s úmyslem tajně přihlížet obří finanční transakci – předání dvou velkých pytlů určených Severní Koreji, v nichž bylo napěchováno dvacet miliónů amerických dolarů. Jenže výměna z ruky do ruky se zvrhla v krvavou lázeň. Pár kroků odtud leželi v jedné kanceláři čtyři mrtví a jejich vrah – Asiat s krátkými

STEVE BERRY

tmavými vlasy, v uniformě ostrahy – si teď vzal na mušku

jeho.

Malone se potřeboval nějak krýt.

Ještě že byl aspoň ozbrojen; měl u sebe svou berettu z Magellan Billetu a dva rezervní zásobníky. Možnost cestovat s pistolí patřila k výhodám, které s sebou přinášelo, že projednou zase disponoval odznakem ministerstva spravedlnosti Spojených států. Kývl na jednorázovou misi, aby vytěsnil z hlavy, co se odehrálo v Kodani, a trochu si přivydělal, jelikož špiónům se dneska slušně platí.

Mysli.

Ve zbraních má protivník převahu, v uvažování ne.

Kontroluj okolí a máš pod kontrolou výsledek.

Vysprintoval po terrazzové podlaze v chodbě doleva přesně v okamžiku, kdy další salva konečně prorazila skleněnou přepážku. Minul výklenek s dvojími protilehlými dveřmi k toaletám a hnal se dál. Opodál zahlédl úklidový vozík. Pootevřené dveře nejbližší kanceláře byly zablokované, aby se nezavřely, a v šeru se krčila žena v pracovních šatech.

Italsky zašeptal: „Vlezte si pod stůl a ani nedutejte.“

Poslechla.

S tou civilistkou může nastat problém. V hlášeních Magellan Billetu se jim říkalo vedlejší škody. To označení se mu

příčilo. Vždyť to byl něčí otec, matka, bratr, sestra. Nevinné

oběti, které se přichomýtly do palebné linie.

Každou chvíli se vynoří ten Asiat.

Spatřil další dveře a vtrhl do tmavé místnosti. Porůznu

v ní postávalo obvyklé úřednické vybavení. Z přilehlé kan

celáře sem pootevřenými dveřmi padal pruh světla. Malone

do ní rychle nahlédl a ověřil si, že se odtamtud dá vyjít na

chodbu.


27

HROZBA PATRIOTŮ

To půjde.

Do nosu ho udeřil odér čistidla z otevřeného několikalitrového kanystru opodál. A zároveň uviděl na úklidovém vozíku u dveří pohozený balíček cigaret a zapalovač.

Kontroluj okolí.

Hmátl po cigaretách a zapalovači a pak převrhl kanystr s čistidlem.

Na podlahu chodby vybublala čirá tekutina a proměnila se v říčku plynoucí směrem, odkud přiběhne Asiat.

Malone čekal.

Pár vteřin poté se zpoza rohu vysunula automatická puška a za ní vykoukl útočník, určitě udivený, kam se vypařila jeho kořist.

Malone počkal ještě chvilku, až ho příchozí zaregistruje.

Puška se zvedla.

Malone uskočil do kanceláře. Do uklízecího vozíku s ohlušujícím břinkotem třeskly kulky. Škrtl zapalovačem pod balíčkem cigaret. Celofán, papír a tabák vzplály. Jedna. Dvě. Vyhodil hořící balíček ze dveří přímo do kaluže na chodbě.

Zahučelo to a čistidlo chytilo plamenem.

Pohyb v sousední místnosti mu potvrdil očekávané – Asiat tam prchl před ohněm. Než se mu rozbřesklo, že vletěl do pasti, vpadl dovnitř Malone a srazil ho na zem.

Puška odletěla, až to zařinčelo.

Malone stiskl Asiata pravačkou pod krkem.

Jeho protivník byl ale silný.

A mrštný.

Odkutáleli se a narazili do psacího stolu.

Malone si hlídal, aby nepovolil sevření. Jenže Asiat sebou

STEVE BERRY

smýkl a odkopl ho, až Maloneovi vyletěly nohy do vzduchu. Dopadl celým tělem protivníkovi na hlavu. Asiat ho ze sebe shodil a vymrštil se na nohy. Malone se připravil ke rvačce, ale „hlídač z ostrahy“ vyběhl z místnosti.

Malone vytasil zbraň a popošel ke dveřím. Byl udýchaný a srdce mu bušilo. Na podlaze dohořívaly zbytky čistidla. Chodba zela prázdnotou, až na řádku šlépějí vedoucích pryč. Malone přeběhl k výtahům a zkontroloval ukazatele polohy. Na obou svítila osmička – tohle podlaží. Stiskl přivolávač a s připravenou pistolí uskočil.

Dveře obou výtahů se okamžitě otevřely.

Kabina napravo byla prázdná. V levé ležela zkrvavená mrtvola, oblečená jen ve spodním prádle. Pravý hlídač, pomyslel si Malone. Pohlédl na mužův zkřivený obličej zohavený dvěma vstřely. V plánu zřejmě bylo nejen zlikvidovat všechny účastníky schůzky, ale také nenechat naživu žádné svědky. Nakoukl do kabiny a spatřil rozbitý ovládací panel. Zkontroloval druhý výtah a zjistil, že je také poškozený a mimo provoz. Jediná cesta ven vede po schodech.

Vešel na schodiště a zaposlouchal se. Kdosi tamtudy vybíhal nahoru. Rozběhl se za ním, jak nejrychleji mu opatrnost a maximální střeh dovolovaly.

Nahoře klaply otevírané a zavírané dveře.

Na konci schodů objevil východ na střechu. Zpoza něj se ozýval nezřetelný rachot startující helikoptéry.

Malone pootevřel dveře.

Helikoptéra stála natočená zadkem k němu, její ocas měl prakticky na dosah. Čumák kabiny trčel do noci. Rotory nabíraly rychlost. Asiat hodil do kabiny oba pytle s penězi a naskočil.

HROZBA PATRIOTŮ

Listy rotorů vířily čím dál rychleji a ližiny se odlepily od střechy.

Malone vyrazil ze dveří.

Okamžitě se do něj opřel ledový vichr.

Má vystřelit? Ne. Nechat helikoptéru odletět? Sice ho sem vyslali jen jako pozorovatele, ale akce se nečekaně zvrtla, takže by si asi měl zasloužit svůj honorář. Zastrčil si pistoli do zadní kapsy a tu zapnul. Rozběhl se. Jediný skok, a zachytil se stoupající ližiny.

Helikoptéra se vznesla k temné obloze.

Byl to zvláštní pocit, letět nechráněn nocí. Oběma rukama svíral kovovou ližinu, ale s rostoucí rychlostí vrtulníku bylo čím dál těžší se udržet.

Pohlédl dolů.

Mířili na východ, pryč od pevniny směrem k moři a ostrovům. K vraždám došlo několik set metrů od vody, v nudné kancelářské budově nedaleko mezinárodního letiště Marca Pola. Lagunu lemovaly úzké pásy světel, které vyznačovaly široký oblouk pobřeží. Uprostřed ležely Benátky.

Helikoptéra se naklonila na pravý bok a zvýšila rychlost.

Malone se zahákoval o ližinu předloktím, aby se snáz udržel.

Před sebou viděl Benátky s jejich zářícími věžemi a vížkami. Za nimi se rozprostírala černá temnota signalizující otevřené moře. Dál na východ se na úzké písčině nacházelo Lido a za ním vody Jadranu. Rychle si zrekapituloval, co má pod sebou. Světla na severu prozrazovala polohu Murana, Burana a nejvzdálenějšího Torcella. Ostrovy trůnily v laguně jako rozházené blyštivé tretky. Obtočil ližinu oběma pažemi, vytáhl se výš a vůbec poprvé nakoukl do kabiny.

STEVE BERRY

Falešný hlídač ho pozoroval.

Vrtulník se zhoupl doleva, zřejmě ve snaze setřást nevítaného pasažéra. Maloneovo tělo zavlálo ve vzduchu a smýklo sebou zpět, ale udržel se a znovu pohlédl do mužových mrazivých očí. Spatřil, že Asiat otevírá levou rukou dvířka a v pravé třímá pušku. Těsně předtím než ližinu, na které visel, zasypaly střely, se pod břichem helikoptéry přehoupl na tu druhou.

O levou ližinu zarachotily kulky a odlétly kamsi do tmy. Malone teď visel v bezpečí na pravé, ale ruce ho od souboje s gravitací bolely. Helikoptéra se znovu rozhoupala a vysávala z něj poslední zbytky sil. Zahákoval se za ližinu levou nohou. Ledový vítr mu vysušoval hrdlo, takže se mu špatně dýchalo. Snažil se nasbírat v ústech sliny, aby si od toho pálení ulevil.

Musí něco udělat, a to rychle.

Sledoval listy rotoru vířící vzduchem, ušní bubínky mu div nepraskly ohlušujícím staccatem turbíny. Prve na střeše váhal, jestli se pouštět do akce, ale teď neměl na vybranou. Pevně zahákován oběma nohama a levou paží sáhl druhou rukou za sebe a rozepnul si zadní kapsu kalhot. Hmátl do ní a vytáhl berettu.

Zbývá mu jen jedna možnost, jak helikoptéru donutit, aby se snesla k zemi.

Vypálil tři rány do řvoucí turbíny těsně pod hnací hřídelí.

Motor zakašlal.

Ze sacího potrubí i z výfuku vyšlehly plameny. Helikoptéra zpomalila. Zvedla nos ve snaze udržet se ve vzduchu.

Malone pohlédl dolů.

Pořád ještě letěli zhruba tři sta metrů nad zemí, ale rychle ztráceli výšku v jakžtakž řízeném sestupu.

HROZBA PATRIOTŮ

Vpředu, jen kousíček na sever od Benátek, uviděl ostrov. Rozptýlená světélka naznačovala jeho obdélníkový tvar. Malone to místo znal. Isola di San Michele. Nic než hrstka kostelů a obrovský hřbitov, kam se pohřbívá už od napoleonských časů.

Další zakašlání.

Prudký výšleh plamene.

Z výfuku se vyvalil hustý kouř páchnoucí sírou a hořící naftou, z něhož se obracel žaludek. Pilot se zřejmě pokoušel ustálit klesání, ale stroj namáhavě poskakoval a zmítal sebou.

Přelétali ostrov těsně vedle kupole hlavního kostela.

Šest metrů nad zemí se zdálo, že pilot má úspěch na dosah. Helikoptéra vyrovnala let a chystala se znovu vznést. Dole se rýsoval temný plácek, ale Malonea mrazilo při pomyšlení, kolik kamenných náhrobků tam asi číhá. Tma byla hustá, že by se dala krájet. Osazenstvo vrtulníku dobře vědělo, že má ještě pořád společnost. Tak proč by přistávali? Radši se vyšplhají zpátky nahoru a setřepou černého pasažéra z výšky.

Měl do turbíny nasázet pár střel navíc.

Teď neměl na vybranou.

A tak se pustil ližiny.

Zdálo se mu, že se řítí k zemi nekonečně dlouho, i když mu paměť promptně posloužila informací, že vzhledem k rychlosti volného pádu to nemůže trvat déle než vteřinu. Jen doufal, že přistane do měkkého a nestrefí se do žádného kamene.

Dopadl na nohy a ztlumil náraz pokrčením kolen, ale stejně upadl a odkutálel se jako hrouda. V levém stehnu ho ostře zabolelo. Bůhvíjak se mu podařilo neupustit zbraň.

STEVE BERRY

Když zastavil pád, zvedl oči. Pilot už získal nad helikoptérou plnou kontrolu. Nabrala mezitím výšku a blížila se zpátky k němu. Nakláněla se na pravý bok, takže Asiatovi nic nezaclánělo ve výhledu dolů. Malone by asi dokázal kousek odpajdat, ale neměl kde se krýt. Nacházel se mezi hroby, v otevřeném prostoru. Asiatovi jeho svízelná situace neunikla. Vrtulník se vznášel necelých třicet metrů od něj, listy rotoru zvedaly hlínu a prach. Dvířka se otevřela a Asiat jednou rukou zvedl pušku.

Malone se mu postavil čelem a obouruč zamířil. V zásobníku beretty mu zbyly nanejvýš čtyři náboje.

Tak ať každý z nich zaboduje.

Zamířil na motor.

Asiat zuřivě mávl na pilota, ať odletí.

Jenže to už Malone střílel. Jednu, dvě, tři, čtyři rány.

Těžko říci, který výstřel se o to zasloužil, ale turbína explodovala. Oblohu rozzářila oslepující ohnivá koule a opodál se snesl k zemi jiskřivý déšť hořících trosek. V tom náhlém světle Malone spatřil stovky náhrobků v natěsnaných řadách. Plácl sebou na zem a pažemi si zakryl hlavu, protože exploze neustávaly, kousek od něj se škvařila halda zkrouceného kovu a lidského masa a vybuchovalo hořící palivo.

Podíval se na ten obraz zkázy.

Helikoptéru, její osazenstvo a dvacet miliónů dolarů

v hotovosti pohltily praskající plameny.

Někdo bude mít vztek.

DVĚ

BENÁTSKÝ PŘÍSTAV

23:15

Kim Jong-čin stál u lůžka s infuzním vakem v ruce. Z protější strany přihlížela jeho dcera Hana.

„Tohle asi nevidíš poprvé,“ šeptl jí korejsky.

Slovem tohle mínil utvrzení převahy silného nad naprosto bezmocným. A dobře věděl, že to viděla a zažila nesčetněkrát.

„Bez komentáře?“ zeptal se.

Upřela na něj oči.

„Takže asi ano. Ušetřil by si potíže, kdyby mlčel jako ryba. Mám pravdu?“

Přikývla.

Ocenil její chápavost úsměvem a znovu se otočil k lůžku. „Máte dost pohodlí?“

Starý muž ležící před nimi neodpovídal. Jak by taky mohl? Droga mu ochromila všechny svaly do posledního, otupila nervy, rozmazala myšlenky. Hadička od vaku s infuzí, který Kim držel v ruce, se plazila do mužovy žíly. Kim

STEVE BERRY

ovládal přívod tekutiny pomocí záklopky. Nehrozilo, že by se na injekční zákrok později přišlo, protože zajatec byl diabetik. Jednoho vpichu navíc si nikdo nevšimne.

„Na jeho pohodlí beztak nezáleží,“ řekl Kim. „Byla to hloupá otázka. Nikam se odtud nechystá.“

Samozřejmé přijímání dominance zdědil po otci – společně s řídkými vlasy, nadváhou, baňatou hlavou a tajenou vášní pro úpadkovou zábavu. Avšak na rozdíl od otce, jenž převzal dědičnou funkci a vládl Severní Koreji téměř čtvrt století, Kim tuto šanci nedostal.

A proč?

Jen proto, že chtěl navštívit tokijský Disneyland?

Chtěly tam jet dvě z jeho devíti dětí. A tak si opatřil falešné portugalské pasy a pokusil se proniknout do Japonska. Jenže pozornému úředníkovi pasové kontroly na mezinárodním letišti Narita podvod neunikl a Kima zatkli. Aby ho propustili, musel otec osobně intervenovat u japonské vlády.

A Kim za to draze zaplatil.

Byl vyděděn, vypuštěn z nástupnické linie.

Předtím byl nejstarší syn předurčený převzít otěže vlády, od té doby zdiskreditovaný nýmand. A když otec před dvanácti lety konečně zemřel, získal všechno Kimův nelegitimní nevlastní bratr: zaujal místo v čele armády, převzal post předsedy Komise národní obrany a lídra Dělnické strany a ujal se neomezené vlády nad Korejskou lidově demokratickou republikou.

Jakže se to říká?

Jen špatný rolník se hádá se svým volem.

Kim se rozhlédl po kajutě.

Nebyla tak luxusní jako jeho apartmá o dvě paluby výš,

HROZBA PATRIOTŮ

ale přesto nadprůměrně pohodlná. Kim s Hanou už deset dní brázdili Jadran a Středozemní moře na okružní výletní plavbě se zastávkami v Chorvatsku, Černé Hoře, na Sicílii a v Itálii a čekali, kdy stařec, který tu teď ležel před nimi, podnikne nějakou akci.

Nic podstatného se však nedělo.

A tak teď, poslední večer plavby, kdy loď zakotvila v Benátkách a několik tisíc pasažérů vyrazilo na břeh prohlédnout si místní pamětihodnosti, zašli za Paulem Larksem na návštěvu. Stačilo zaklepat a Larkse snadno přemohli.

„Pane Larksi,“ oslovil ho Kim vlídně. „Proč jste se vydal na tenhle výlet?“

„Abych napravil křivdu.“

Larks odpověděl napjatě, ale bez zaváhání. To byl klad oné drogy. Mozek nedokázal produkovat nic než pravdu. Schopnost lhát vymizela.

„Jakou křivdu?“

„Křivdu, které se dopustila moje země.“

Otravné ovšem bylo, že tázaný obvykle odpovídal přesně na položenou otázku a nedoplnil z vlastní vůle nic navíc.

„Jak dlouho vlastníte dokumenty, které tu křivdu napraví?“

„Od doby, kdy jsem pracoval pro vládu. Tehdy jsem je našel.“

Tenhle muž dříve pracoval jako náměstek amerického ministra financí a před necelými třemi měsíci byl ve vší tichosti odstraněn z funkce.

Kim se otázal: „Bylo to předtím, anebo potom, co jste četl tu knihu?“

„Předtím.“

STEVE BERRY

I Kim četl Hrozbu patriotů od Anana Waynea Howella. Autor ji vydal vlastním nákladem přede dvěma lety a vyšla bez jakýchkoli fanfár a ohlasu. „Má Howell pravdu?“

„Má.“

„Kde je?“

„Sejdu se s ním zítra.“

„Kde?“

„Prý mě vyhledá, až opustím loď.“

„Copak jste se nevypravil na tuhle plavbu právě proto, abyste se na ní s Howellem sešel?“

„Tak zněl původní plán.“

Zvláštní odpověď. „Měl jste se sejít ještě s někým?“

„S tím Korejcem. Ale rozmysleli jsme si to.“

„Kdo je to my?“

„Howell a já.“

Kima to zmátlo. „Proč?“

„Ať to radši zůstane jen mezi Američany.“

Kima se zmocnilo vzrušení. Tím Korejcem byl on. „Kde jsou ty dokumenty napravující křivdu?“

Od vyplutí s sebou Larks všude vláčel velkou černou brašnu. Na palubě. V jídelně. Ani na vteřinu se od ní neodloučil. A přesto teď v kajutě nebyla. Hana už to tu prohledala.

„Dal jsem je Jeleně. Uvedla správné heslo.“

To jméno Kimovi nic neříkalo. Na scéně se objevil nový aktér. Ale napřed požádal: „Řekněte mi to heslo.“

„Mellon.“

„Meloun? Jako to ovoce?“

„Ne. Andrew Mellon.“

Kimovi neunikla ta ironie, ale přesto se zeptal, proč si vybrali zrovna jeho.

„Byl strážcem pravdy.“

HROZBA PATRIOTŮ

To konstatování mohl pochopit jen ten, kdo četl Howellovu knihu.

„Kdy jste Jeleně ty dokumenty předal?“

„Před pár hodinami.“

Byla to komplikace, samozřejmě – vždyť Kim tu byl především kvůli nim. Před několika týdny se je pokoušel vylákat z Larkse na dálku, ale nepochodil. Tak se zrodil nápad setkat se s ním v zámoří. Tohle dostaveníčko mu mělo poskytnout písemný důkaz, po němž se pídil, a navíc ho zavést k původci toho všeho. K Ananu Wayneu Howellovi. Autorovi Hrozby patriotů.

„Zná se Jelena s Howellem?“ zeptal se Larkse.

„Zná.“

„A jak mu ty dokumenty předá?“

„Sejde se s ním zítra, po odchodu z lodi.“

Věci očividně neběžely podle plánu. Ale Kim očekával, že se na téhle zrádné cestě vyskytne nejeden výmol. Jednat s podivíny a zoufalci s sebou přináší riziko.

„Kdo jste?“ zeptal se ho zčistajasna Larks.

Kim shlédl na lůžko.

Účinek drogy pomíjel rychleji, než předpokládal, ale aplikoval Larksovi jen slabou dávku, aby mu nebránila hladce komunikovat.

„Jsem váš donátor,“ odpověděl. „Ten Korejec,“ dodal, aniž se namáhal zakrýt opovržení.

Larks se pokusil zvednout, ale Hana ho zadržela. Nedalo jí to moc práce.

„Zklamal jsem se ve vás,“ řekl Kim.

„Nemám se s vámi o čem bavit. Tohle je americký problém. Nepotřebujeme do něj zatahovat takové, jako jste vy.“

STEVE BERRY

„Mých peněz jste se ale neštítil. Na tuhle plavbu jste se vydal víc než ochotně.“

Kim upravil nastavení infuze a zvýšil dávku drogy. Do Larksových hnědých očí se vrátil rozmlžený pohled.

„Proč jste se obrátil proti tomu Korejci?“ zeptal se Kim.

„Chtěl to Howell. Podezíral ho.“

„Z čeho? Copak ten Korejec nebyl váš přítel?“

„Cizinců se křivdy netýkají.“

„Jaké křivdy?“

„Ty, které utrpěl Salomon, Mellon, Howell, všichni ti lidé. Je na nás, abychom je napravili. Bohužel je to všechno pravda.“

Kim znovu zvýšil dávku, aby Larksovu mysl úplně zbavil vlastní vůle.

„Co všechno je pravda?“ zeptal se.

„Hrozba patriotů.“

Kim znal ten pojem z knihy, ale otázka nad otázky zněla, jestli jde o skutečnost, nebo o bohapustý výmysl třetiřadého pisálka posedlého konspiračními teoriemi. Na existenci té hrozby vsadil doslova svůj život.

V kapse se mu rozvibroval telefon.

Podal vak s infuzí přes postel Haně a sáhl po mobilu.

„Helikoptéra nad lagunou explodovala,“ oznámil mužský hlas. „Byli jsme příliš daleko, takže nevíme, jak k tomu došlo, ale zato jsme viděli, že když startovala, pověsil se na podvozek nějaký chlap. Teď se plavíme na člunu k místu, kde vybuchla.“

„Dvacet miliónů dolarů shořelo?“ zeptal se Kim.

„Už to tak vypadá.“

„To není dobrá zpráva.“

HROZBA PATRIOTŮ

„Nám to nemusíte vykládat. Z našeho honoráře je popel.“

Najal si tu partu za padesátiprocentní podíl.

„Zjistěte, co se stalo,“ přikázal.

„Už jsme na cestě.“

Další potíže. O ty se vážně neprosil. Ukončil hovor, zadíval se na lůžko a zamyslel se nad kurýrkou, o které mluvil Larks.

„Možná tu ženu dokážeme najít,“ otočil se k Haně. „Tu Jelenu.“

Podala mu zpátky infuzi.

„Zítra,“ utrousil koutkem úst. „Až se objeví Howell.“

Což znamenalo, že Paula Larkse už k ničemu nepotřebují.

A tak zvýšil průtok v infuzi na maximum.

TŘI

ATLANTA, GEORGIA

17:20

Stephanie Nelleová vkráčela do obchodního domu a zamířila rovnou do oddělení dámských oděvů. Nákupní centrum se nacházelo v severní části města, nedaleko od ústředí Magellan Billetu. Stephanie si na nakupování nijak zvlášť nepotrpěla, ale o večerech nebo v sobotu odpoledne ji občas popadla chuť potulovat se mezi regály a okukovat zboží, aby na chvíli zapomněla na práci. Vedla Magellan Billet šestnáct let. To ona tuhle zpravodajskou jednotku vybudovala – tým dvanácti agentů zaměstnávaných ministerstvem spravedlnosti, kteří se ujímali nejchoulostivějších vyšetřování.

Samí skvělí lidé.

Jenže teď něco drhlo.

A byl nejvyšší čas zjistit co a proč.

Na druhé straně prodejny zahlédla Terru Lucentovou a vykročila nejbližší uličkou k ní. Terra byla drobounká žena se zrzavými vlasy, jedna ze čtyř administrativních asistentek pracujících v Billetu.

HROZBA PATRIOTŮ

„Doufám, že mi vysvětlíte, proč jste mě sem vylákala,“ řekla Stephanie, když ke své zaměstnankyni došla. „A vůbec, neměla byste radši spát?“

„Vážím si toho, že jste se se mnou sešla. Opravdu moc. Vím, že je to neobvyklé.“

„Mírně řečeno.“

Stephanie našla na stole lístek s prosbou, aby v půl šesté odpoledne přišla do obchodního domu a nikomu o tom neříkala. Terra pro ni pracovala už léta; vzhledem k její rozvaze a spolehlivosti ji přidělovali na noční služby.

„Je to důležité, madam.“

Stephanii neuniklo, že Terra vypadá ustaraně. Nedávno se rozvedla, už počtvrté. V lásce měla smůlu, ale práci odváděla skvělou.

„Musím vám něco ohlásit. To, co se děje, není správné. Ani trochu.“

Všimla si, že Terra těká očima nalevo napravo. Po prodejně ale bloumalo jen pár prodavaček a hrstka zákazníků.

„Čekáte někoho?“

Terra na ni pohlédla a olízla si rty. „Jen jsem se chtěla ujistit, že jsme samy. Proto jsem vás požádala, ať přijdete sem.“

„Proč ten lístek? Nemohla jste mi zatelefonovat? Anebo si se mnou promluvit v kanceláři? Proč ty tajnosti?“

„Jinak to nešlo.“

Z Teřina tónu čišely obavy.

„Terro, co se děje?“

„Jednou v noci, asi tak před deseti dny, jsem si zašla do jídelního kouta pro pití. V kanceláři nikdo další nebyl, tak jsem si s sebou vzala mobil, kdyby někdo volal. A taky jsem si přitom odskočila na cigárko. Vím, že na našem patře by se

STEVE BERRY

kouřit nemělo, jenže když sloužím sama, nemůžu vypadnout

na dlouho a jít ven. Nechávám dveře k nám otevřené, abych

slyšela cinknout vstupní zvonek, kdyby někdo šel, a jdu si za

pálit o kus dál do chodby.“

Pravidla Billetu vyžadovala, aby kanceláře byly pod usta

vičným dohledem. Agenti měli speciálně zabezpečené lapto

py a iPhony, protože šifrované e-maily a textové zprávy před

stavovaly nejrychlejší a nejbezpečnější způsob komunikace.

„Proč nekouříte přímo v kanceláři?“

Terra zavrtěla hlavou. „Poznala byste to po čichu. Nepři

padá v úvahu.“

Stephaniin vztah k tabáku nebyl žádným tajemstvím a kouření v budově ostatně zakazoval i federální zákon. „Zapomeňte na cigarety a přejděte k věci.“

„Jak jsem říkala, před deseti dny jsem byla ve výklenku na konci chodby. Pootevřela jsem okno, aby kouř utíkal ven. Když jsem dokouřila, vrátila jsem se do kanceláře. A tam jsem na něj narazila. Ukázal mi odznak a pohrozil mi. Prý je z ministerstva financí.“

„Jak se dostal do budovy?“

„Druhý den jsem zkontrolovala elektronické záznamy. Podle nich v tu dobu nikdo dovnitř nevešel.“

Všechny dveře byly zajištěny zámkem, do kterého se musela vložit karta. Takže ať to byl, kdo to byl, musel mít přátele na správných místech.

„Co tam dělal?“

„Dožadoval se přístupu k počítačům.“

„A vy jste mu ho umožnila?“

Terra přikývla.

„Jak dlouho zůstal v kanceláři?“

HROZBA PATRIOTŮ

„Půl hodiny. Použil počítač v zasedačce. Když odešel, hledala jsem, co si prohlížel, ale všechny stopy kompletně vymazal.“

„A to mi říkáte až dnes?“

„Nezlobte se. Myslela jsem, že řešil něco naléhavého.“

„Nevěřím vlastním uším, co jste provedla.“

Terra se zatvářila sklíčeně. „Já vím. Ale... donutil mě mlčet.“

To vůbec neznělo dobře.

„Vypsala jsem nekrytý šek, madam. Stalo se to, když jsem se naposledy rozvedla. Obchod mě zažaloval. Okamžitě jsem dluh vyrovnala, ale stejně mě zatkli. Ten člověk z financí o tom věděl úplně všechno. Prohlásil, že když o něm ani nepípnu, bude všechno v pořádku. Chtěla jsem si udržet práci. Kdyby se provalilo to zatčení, přišla bych o bezpečnostní prověrku. Ten šek přesáhl částku pět set padesát dolarů. To už je trestný čin. Obchod sice žalobu stáhl, ale já radši nechtěla nic riskovat. Moje děti potřebují jíst. A tak jsem udělala, co jsem musela, jenomže pak to zašlo příliš daleko.“

Stephanie soustředěně poslouchala.

„Za pár dní se vrátil a znova chtěl přístup k počítačům – tentokrát pod mojí identifikací.“ Terra se odmlčela. „Vyhověla jsem mu. Neměla jsem to dělat. A dneska večer chce přístup zas.“

Stephanie se nad tím chvíli zamyslela a pak se zeptala: „Je to všechno?“

Terra přitakala. „Hrozně mě to mrzí, opravdu moc. Ze všech sil jsem se snažila odvádět perfektní práci. Vím, že mi důvěřujete...“

„Porušila jste všechny možné předpisy.“

STEVE BERRY

Terra měla slzy na krajíčku.

Stephanie ji potřebovala jako spojenkyni, a tak dodala: „Přimhouříme oko – aspoň prozatím –, pokud uděláte tři věci.“

„Cokoli, madam.“

„Nikomu se nesvěříte s tím, co jste mi řekla. Dnes večer mu umožníte přístup. A budete mě informovat o všem, co od téhle chvíle řekne nebo udělá.“

Terra se rozzářila. „Samozřejmě. Spolehněte se.“

„A teď běžte. Jděte domů a prospěte se. Za pár hodin vám začíná směna.“

Terra ještě jednou poděkovala a odešla.

Všechno je někdy poprvé. Zabezpečení Billetu ještě nikdy nikdo neprolomil. Stephaniino oddělení drželo partu, nikdy se nevyskytl žádný incident, seznam úspěchů byl sáhodlouhý, selhání minimum. Kolegové Stephanii vysoké procento úspěšnosti záviděli. Ale ministerstvo financí? Co ze spisů Billetu tak naléhavě chtějí, aby kvůli tomu vydírali její zaměstnankyni?

Ať už jde o cokoli, potřebuje to zjistit.

Pomalu mířila k východu z obchodního centra, asi třicet metrů za Terrou. Došly do atria se skleněnou věžovitou střechou, z něhož se čtyřmi směry rozbíhaly dvojúrovňové nákupní galerie.

Vtom Stephanie zpozorovala ve vyšším podlaží muže.

Štíhlého, s řídkými vlasy, v tmavém obleku a bílé košili. Opíral se o zábradlí. Teď se od něj odlepil a vykročil v horním patře paralelně s nimi. Terra chvátala mezi poloprázdnými obchody k dalšímu atriu, kde se shlukly stolky restaurací. Vycházelo se z něj na zadní parkoviště. Stephanie zalétla

HROZBA PATRIOTŮ

pohledem nahoru a zjistila, že muž je jim pořád v patách. Když došly do atria, Terra zabočila doleva k východu a muž začal sbíhat po půlkruhovém schodišti. Ve chvíli, kdy užuž seskakoval ze schodů do přízemí, vylovila Stephanie z kapsy telefon.

Muž zrovna došlapoval na poslední schod.

Stephanie na něj namířila mobil, vyfotila si ho a zase ruku hbitě spustila. Muž doskočil na dlaždice v přízemí a chvátal k zadnímu východu. Nemohlo být pochyb. Přilepil se na Terru. U jednoho stolku zahlédla pracovníka ostrahy usrkávajícího z hrnku kávy.

Vtom ji do žeber dloublo cosi tvrdého.

„Ani muk, jinak vaše podřízená dneska na směnu nedorazí.“

Ztuhla.

Terra vyšla z nákupního centra ven.

Muž, který ji do té doby sledoval, se zastavil a otočil se. Zeširoka se usmál. Stephanie stále ještě držela ve spuštěné ruce telefon. Muž k ní zvolna došel a sáhl po něm.

„Myslím, že ho nebudete potřebovat.“

ČTYŘI

BENÁTKY, ITÁLIE

Malone se vymrštil z trávníku. Plíce ho bolely, jak v suchém nočním vzduchu lapal po dechu. Měl štěstí, že se při pádu vyhnul kamenným náhrobkům stojícím v pozoru všude kolem. Trosky helikoptéry dohořívaly, zbyla z ní jen hromada zčernalého kovu. Skomírající požár osvětloval cestu vinoucí se mezi hroby ke kostelu. Tam někde asi bude loděnice pro čluny a přístaviště; možná tu na ostrově mají i nočního hlídače. Ale kde vězí? Člověk by čekal, že havárie vyvolá rozruch. Určitě si jí všimli i za lagunou v Benátkách. Policie odtamtud vyrazí každou chvíli, pokud to už neudělala. Čekat na ni by nebyl nejlepší nápad. Potřebuje se dostat pryč. Měl za úkol prostě jen pozorovat a podávat hlášení. No potěš – že se to ale podělalo!

Jednou ročně, když Drahý vůdce slavil narozeniny, zasílali mu ředitelé severokorejských pojišťoven dar v podobě dvaceti miliónů v hotovosti. Byly to peníze z podvodů. Z dopravních nehod, požárů firem, záplav a jiných katastrof v Severní Koreji, které se většinou vůbec neodehrály anebo

HROZBA PATRIOTŮ

byly zinscenovány. Pojišťovnictví včetně nastavování podmínek držela v rukou státem vlastněná Korejská národní pojišťovna KNIC. Aby rozložila rizika, hledala po celém světě zajišťovny ochotné převzít svůj díl výměnou za velkorysé odměny a nalezla je v Evropě, Indii a Egyptě. Dotyčné instituce samozřejmě předpokládaly, že KNIC rizika vyhodnotila a patřičně promítla do pojišťovacích podmínek, aby minimalizovala nebezpečí ztrát. Na tom koneckonců celý pojišťovací byznys stojí – hradit co nejméně škod. V tomto případě to však neplatilo. KNIC se místo toho postarala o vznik vysokých pojistných nároků, kterým zajistitelé budou muset dostát. Čím více pohrom, tím lépe pro ni. Aby nevyvolala nežádoucí pozornost, systematicky cílila pokaždé na jiného zajistitele. Jeden rok na pojišťovnu Lloyd’s, pak na Munich Re, poté na Swiss Re. Každý pojistný nárok byl pečlivě zdokumentován, načež ve zrychleném řízení prošel loutkovým soudem v Pchjongjangu, u něhož nebylo pochyb o výsledku. Výhodou byl i fakt, že severokorejské zákony zajistitelům nedovolují vyslat do země vlastní vyšetřovatele, aby údaje ověřili.

Celkově vzato šlo o dokonalý švindl, který každoročně generoval příjmy přes padesát miliónů. Část z nich použila KNIC, aby podvody udržela v chodu, zbytek šel do kapsy Drahému vůdci.

Rok co rok dvacet miliónů, už čtyři roky za sebou.

Do Pchjongjangu putovaly pytle s hotovostí ze Singapuru, Švýcarska, Francie, Rakouska a letos z Itálie. Mířily na adresu instituce zvané 39. komise ústředního výboru Korejské dělnické strany, která vznikla jen proto, aby shromažďovala tvrdé valuty a poskytovala Drahému vůdci fondy nezávislé na

STEVE BERRY

de facto neexistující národní ekonomice. Hlášení zpravodajských služeb naznačovala, že se z těch peněz financují mimo jiné nákupy luxusního zboží pro elitu, součástky vojenských raket a dokonce i výroba jaderných zbraní. Všechno, co se může činorodému mladému diktátorovi hodit.

Stephanie chtěla, aby letošní transfer proběhl před očima svědků, což se nikdy předtím nepodařilo. Američtí zpravodajci zjistili přesné místo – v Benátkách –, a tak Maloneovi nařídila, ať si z okružní plavby odskočí na pevninu.

Ta shoda okolností ho zarážela.

Jak to, že předávka vyšla zrovna na dobu, kdy je on náhodou v Benátkách?

Odpověď mu nepřipadala bůhvíjak důležitá až do okamžiku, kdy se strhla přestřelka. Teď se však z balíku peněz stala hromada popela a všichni účastníci transferu byli bradou vzhůru. Takže by ho to zajímalo.

Pátral v paměti po všem, co ví o místě, kde se nachází.

Isolu di San Michele kdysi tvořily dva ostrovy, ale kanál mezi nimi už dávno zasypali. Napoleon tu roku 1807 založil hřbitov a Benátčanům nařídil, aby přestali pohřbívat své mrtvé na území města. Z oněch časů se dochoval neorenesanční kostel a někdejší klášter. Břehy ostrova chrání vysoká cihlová zeď a nad ní se zvedá tmavá hráz cypřišů. Vzpomněl si na ještě jednu zvláštnost. Pohřby se konají v těsném sledu a mrtví mají zaručeno jen několik let poklidného spočinutí. Po deseti letech se ostatky exhumují a ukládají v kostnicích, aby uvolnily místo dalším zesnulým. Na vývěsce napravo od Malonea visel rozvrh exhumací.

Vycvakl z beretty zásobník a nahradil ho plným z kapsy. Pak vykročil ke kostelu a ani se nenamáhal jít potichu. Cestu

HROZBA PATRIOTŮ

dlážděnou kameny lemovaly záhony osázené cypřiši a řady náhrobků. Některé hroby na sebe upozorňovaly kupolemi, sochami a výzdobou z krouceného železa. Jiné byly naskládané na stupňovitých terasách, takže připomínaly otevřenou kartotéku. Když jde o smrt, lidská vynalézavost nezná mezí.

Do nohy ho začínala brát křeč. Na skákání z helikoptér je už sakra přestárlý. Údajně odpočíval ve výslužbě – poté, co udělal kariéru u námořnictva, vystudoval práva a dvanáct let pracoval pro Stephanii Nelleovou v Magellan Billetu. Před třemi lety odtamtud odešel a nyní vlastnil antikvariát v Kodani. Ale různé patálie si ho nacházely i tam. Tentokrát si je ovšem vykoledoval sám, když dobrovolně kývl na externí kontrakt, který mu Stephanie nabídla. Několik posledních týdnů rozhodně neprožil příjemně. Cassiopeia Vittová se mu neozývala. Loni spolu chodili, ale před měsícem se rozešli, když zase jednou oba řešili maléry, tentokrát v Utahu. Věřil, že až v ní vychladnou emoce, mohli by se usmířit. Dokonce jí i zavolal, ale nevzala mu telefon. Zato od ní dostal e-mail. Kratičký, a něha sama:

Nech mě na pokoji.

Hořkost v ní očividně dál plála vysokým plamenem.

A tak jí vyhověl. Potulovat se za peníze americké vlády deset dní po Jadranu a Středozemním moři se mu zdálo jako šikovný způsob, jak zabít čas. Jediné, co měl na práci, bylo pozorovat bývalého úředníka ministerstva financí Paula Larkse, který ho snad zavede k muži jménem Anan Wayne Howell, toho času na útěku před americkou justicí. Ministerstvo spravedlnosti po Howellovi prahlo. A tak se Malone

STEVE BERRY

poflakoval v Larksově blízkosti. Larks byl sedmdesátník a při chůzi pokulhával, čímž Maloneovi připomínal jeho dávného přítele Henrika Thorvaldsena. Během plavby se s nikým nedružil a Malone nakonec usoudil, že ať už má dojít k čemukoli, stane se to v Benátkách. A potom ho Stephanie odvelela na italskou pevninu.

Načež následovala pohroma.

Došel k nasvětlenému kostelu, jehož bělostné průčelí shlíželo na lagunu. Byl zamčený na sedm západů. Obešel kostel z boku a spatřil loděnici. Jakžtakž se tam svítilo. V mdlém světle slabé žárovky se rýsoval jeden z těch štíhlých, nízkých člunů, jimiž jsou Benátky proslulé.

„Stát, ani hnout,“ poručil mužský hlas italsky.

Malone se otočil a spatřil, jak se ze tmy vyloupl mohutný chlap v uniformě. Pořád ještě držel ve spuštěné ruce berettu, a tak ji pohotově schoval za stehno.

„Držíte tady službu?“ zeptal se také italsky.

Jazyky se učil snadno, těžil z výhody, kterou mu poskytoval



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist