načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hroši nepláčou - Halina Pawlowská

Hroši nepláčou

Elektronická kniha: Hroši nepláčou
Autor:

Sbírka známých i neznámých povídek a fejetonů populární spisovatelky, scenáristky a moderátorky Sbírka povídek a fejetonů populární spisovatelky Haliny Pawlowské, které jsou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 148
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: Vydání třetí
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1199-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další z mnoha autorčiných oblíbených sbírek drobných komentářů, příběhů a glos, jimiž s osobitým humorem a z ryze ženského úhlu pohledu komentuje nejrůznější situace běžného života.

Popis nakladatele

Sbírka známých i neznámých povídek a fejetonů populární spisovatelky, scenáristky a moderátorky Sbírka povídek a fejetonů populární spisovatelky Haliny Pawlowské, které jsou prodchnuté laskavým humorem a neutuchajícím optimismem. S ilustracemi Eriky Bornové.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Hroši nepláčou

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Halina Pawlowská

Hroši nepláčou – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Praha 2018



Hroši nepláčou

Těm je všechno fuk

Pod svou hroší kůží

Mají jenom tuk


Všechno,

co se vám bude zdát amorální,

jsem si vymyslela.

Všechno,

co se vám bude zdát ušlechtilé,

se týká mě...


Chyby

Co se týče mě a mého miláčka, dopouštěla

jsem se, dopouštím se a zřejmě se i dopouštět

budu mnoha chyb.

První – už tragická chyba byla ta, že jsem ho vůbec poznala.

Druhá – snad ještě horší, že jsem se do něj okamžitě zamilovala.

Třetí – že jsem to vydržela čtyři roky.

A čtvrtá – že jsem mu dneska, když šel okolo mě s tou svou a tvářil se, jako že ho to přímo bolí, ale že proti tomu nemůže nic dělat, že jsem mu už konečně, pro jednou, nerozbila hubu!

Chyby


8

Důležitá

hranice v IQ

Moje spolužačka Blanka nebyla hezká. Měla

paradoxně moc dlouhé nohy a měla moc krátký

obličej. S Blankou nikdo nechodil a o panen

ství přišla nějakým ošklivým (i kdyždobrovol

ným) způsobem. Blanka se snažila někoho

ulovit na základce, na gymnáziu, na vysoké

škole a v zaměstnání. Muži (bagristé, inženýři

i umělci...) ale vždycky dali přednost oplácaným

blondýnkám, s kterými se nedalo bavit ochro

mozomech (Blanka byla vědkyně) ani o kultuře

(Blanka malovala na sklo). Ve čtyřiatřiceti si

Blanka přestala barvit vlasy (měly barvu, která

se nedá vyjádřit jedním slovem) a nejčastěji si

oblékala šaty, které v pubertě nosila dopěvec

kého sboru.

Pak jednou před šesti lety šla Blanka do

městské knihovny, toužila totiž pořád poinfor

macích a chtěla něco vědět o historiiNáprst

kova muzea. Vybírala si literaturu anajed

Důležitá hranice v IQ


9

nou zaslechla ohnivý vodopád slov. Řinul se

z přednáškové síně. Projev tam měla doktorka

Habrová. „Žena, která se rozhodne žít sama

bez muže, je v očích veřejnosti poznamenána

jako čarodějnice. Je nad ní metla pohrdání

a nedůvěry...“ Blanka denně viděla shovívavé

pohledy svých vdaných kolegyň. Každé ráno

čelila svému šéfovi, který před všemi říkal:

„Ještě že nejsou chlapi chytrý a slepí, to bys,

Blanko, nebyla zástupce vedoucího oddělení,

ale dřepěla bys doma a rodila děti...“Blan

ka věděla, že její šéf je idiot, z ústdoktor

ky Habrové, spolu s dalšími sto sedmdesáti

ženami, slyšela, že muži jsou idioti všichni!

Přes noc se stala feministkou. Překládala

odborné články zahraničních časopisů, jezdila

na kongresy a měla semináře. Brzo opustila

svůj vědecký post a za ženskou rovnoprávnost

bojovala profesionálně. Všem ženámvysvět

lovala z vědeckého hlediska, že muži jsou

méněcenné pohlaví a že v nejlepším případě

skončí jako nemyslící bytosti. Blanka slavila

úspěch v Indii, v čele průvodu neslatrans

parent s heslem: „Pryč s krvavou nadvládou

samců!“, a v Africe si získala důvěruMasa

jek, když ignorovala válečníky a jenom ženám

dala sedm sprejů proti mouchám.

No... Blanku jsem náhodou potkala před


10

čtyřmi lety. Světoběžnictví jí dodalo jistotu,jistota jí dodala šarm a taky měla asi víc peněz.

V Norimberku si ve speciálním butikukoupila džíny s prodlouženou délkou a vypadala na

svých tenkých nohách exoticky. Byly jsme ve

vinárně. Chtěla jsem brzo odejít, protože jsem

musela syna brzo ráno odvést do jeslí.Blanka nechápala, proč s dítětem nejde můj muž,

a radila mi, ať ho opustím, že mi ženy zkomunity s dětmi pomohou, a ať rozhodně zapomenu

na sex, protože v něm je drastickyzakódována mužská dobyvačnost. Pak na Blanku padla

únava (zrovna se vrátila ze stáže v Austrálii)

a důvěrně mi šeptla: „Víš vůbec, jaký mám IQ?“

Nevěděla jsem. „Přesně tak vysoký, abych na

základě vlastní osobnosti vytvořila oficiálníprogram!“ řekla Blanka.

Pak usnula a já ji odvezla domů, a neměla jsem kam ji uložit, protože všude byly papíry s přednáškami na komplikované téma: „Mužská suverenita pochází z mužské podstaty. Je proto třeba zlikvidovat základ...“

Setkaly jsme se zase za rok. Blanka byla opálená a šťastná. Žila s Bertíkem. Potkala ho v Japonsku. Byl to Kanaďan a byl pokladníkem kanadského feministického kroužku. Jeho otec tloukl matku a Bertík se už v dětství rozhodl, že bude bojovat proti týrání žen. Blankachtěla vědět, jaký používám prací prášek a jak se

dělají makové buchty...

Pak jsem Blanku viděla předloni. V očích měla něco dychtivě neřestného, táhla mne do sklípku. „Mám tu schůzku s Jonášem,“prozradila mi. „To je můj milenec. Je fotbalista. Moc spolu nekonverzujeme, ale...“ Blanka se zatvářila tak, že jsem se zachvěla hrůzou, že její slova zkazí všechny slušné lidi, co s námi sedí v místnosti.

Před rokem jsem Blance zatelefonovala. Blanka se přiznala, že k milenci Jonášovi přibyl milenec Jarda. Chce psát knihu a Blanka s ním

prožívá takové umělecké sepětí, o jakém zatím

četla jen v pitomých dívčích románech...

Před měsícem mi Blanka zavolala sama. Daly jsme si sraz v pět. Přišla už ve čtyři. Vychrlila na mě, že na ni čeká její milenec David a že jí musím dělat alibi před Bertíkem, Jonášem a Jardou...

Včera jsem Blanku viděla v televizi. Promítali záznam z ženského kongresu v Kalifornii.Blanka tam prosadila, že bude ve všech vyspělých zemích zavedeno mnohomužství. Že se každé ženě, všech vrstev i ras, povolí zákonem ne­ omezený počet manželů.

Už to vím. Blanka má IQ 178. To je zřejmě přesně ta hranice, která je nutná k tomu, aby

si člověk na základě vlastní osobnosti dokázal

prosadit oficiální program.

P. S.: Pořídila jsem si sedm manželů. Blanka

jich má čtrnáct. Blanka byla z nás ženskejch

vždycky nejlepší...

13

Prostě něco

otřesně

nedůstojného

Tahle příšerná historka se mi stala před víc

než dvaceti lety. Bylo to na silvestra. Nosila

jsem tehdy dlouhé sametové šaty a stylizovala

jsem se do obrazů dekadentních šlechtičen.

Měla jsem vlasy vyčesané vzhůru, pořád jsem

říkala „pardon“ a milovala jsem Jendu. (Tuhle

v novinách někdo napsal, že mne nezajímá nic

jiného – důležitějšího – než láska. Nezajímá!)

Milovala jsem Jendu tak náruživě, že i když

jsem měla hnisavou angínu, rozhodla jsem se

jet za ním do hor, kde zorganizoval netradiční

silvestrovský ples. Jela jsem stopem. Nejdřív

jsem zastavila blahobytného pána. Pořád se

mi díval na stehna a ptal se mne, jestli mám

oteplovačky, pak zkusil, jestli mámoteplovač

ky, a pak zajel na postranní cestu. Po chvílích

Prostě něco otřesně nedůstojného

14

kruté uslintanosti jsem ho přemluvila, aby si

se mnou dal sraz za dva dny v kavárně, odkud

s ním přejdu do jeho bytu. Byla tma, já byla

mezi zasněženými poli a znovu jsem mávla na

vůz. Zabrzdila škodovka a v ní byl muž s okem

podlitým krví. Zdálo se, že každou chvíli mu

krev vyteče na tvář a pak až na zem. Ten muž

měl taky tlusté kožené rukavice a řekl mi, že

když s ním budu mít styk, že mi dá stovku.

Pochopila jsem, že ten muž mne zabije, a tak

jsem se mu zpříma podívala do toho strašného

oka a řekla jsem: „Ale na to já nemámžalu

dek!“ A on mne nezabil. Dovezl mne až do vsi

za mým Jendou a popřál mi, abych měla tak

hnusného silvestra, jakého bude mít určitě on

sám. Jenda měl na své chalupě cizí dívku. Byla

nesnesitelně současná. Měla šaty s hlubokým

dekoltem a nohy při kankánu vyhazovalavyso

ko. Já (šlechtična!) jsem nejdřív do sebe hodila

vodku, pak becherovku, pak myslivce a pak

jsem hodila ještě jednu vodku a jednubeche

rovku a jednoho myslivce, a pak jsem byla tak

zmohlá zoufalstvím, že jsem odešla na záchod,

zavřela za sebou na petlici a nevylezla jsem,

ani když skončila hudba, ani když se vyprázdnil

sál, ani když se zavřel bar. Mé vzlyky byly slyšet

až na dvůr a správce hotelu křičel, ať si mne

proboha někdo odvede. Jenda vlezl do kabiny, chytil mne pod rameny a vlekl mne ven. Nebyla jsem vůbec ochotná ke spolupráci. Nohy jsem táhla za sebou a maximum, které jsem byla schopna zrealizovat, byly maličké – nepatřičně baletní krůčky (ve hře „Honzo, vstávej!“ by se jmenovaly „mravenčí“). Na svahu k Jendově chatě jsem se dvakrát odvrátila, protože mi bylo moc špatně. Jenda mi opatrně držel mé dlouhé vlasy.

Ráno mi nebylo nic. (Byla jsem mladá!) Jen jsem nechápala, proč spím ve svých až na zem dlouhých sametových šatech, a hrůzou jsem omdlela, když jsem zjistila, že mé stahovací (abych byla štíhlá!) černé kalhotky mámomotané těsně kolem kotníků jako galejníci řetězy před francouzskou revolucí. V děsu jsem všem udělala snídani, rezignovaně jsemzaregistrovala, že kankánová krasavice vypadá dobře i ve dne, a pak jsem zachytila Jendův pohled.

Byla v něm něha. Byl v něm cit. Od hotelu až

k chalupě vedla ve sněhu hluboká brázda (jako

kdybych se tudy netáhla já, ale jela rolba) a já

jsem úplně dospěle pochopila, že silvestr je

vždycky hrozný. Že lidé pijí, urážejí se, zvrací,

pláčou a milují se často nazdařbůh.

Pochopila jsem taky, že můj alkoholickýsilvestr je ale taky důkazem, že není třeba sehystericky bát trapnosti a smutku, že právě tohle

všechno může přinést lásku. A třeba zrovna

v roce 1996.

P. S.: A ještě k tomu všemu: tuhle se mětaxi

kář ptal, jestli jsem v bingu vyhrála 850 000.

Tuhle mi strýček říkal, že mi ty peníze z binga

přejí celé Kunratice. Nic jsem nevyhrála. Nic

nemám. Všechno jsem utratila za dárky, moc

pracuju a připadám si jako blbec. Asi si vsadím

do binga!

18

Něco o lásce

slavných

George Sandová měla za sebou špatnémanžel

ství a Fryderyk Chopin zrušil zasnoubení skřeh

kou dívkou. George Sandová byla mnohemstar

ší než Fryderyk a Fryderyk byl hodně nemocný.

Nikdo ve Francii mu pořádně neřekl, co mu je,

a on se rozhodl odjet a dýchat mořský vzduch

na španělský ostrov.

Sandová konspirativně jela za ním. Sešli se

ve Valldemosse. V klášteře. Chopin bydlel v cele

číslo dvě a ona v cele číslo čtyři. Jejich okna

měla výhled na mírná zelená údolí, co mají dole

švestkově mořský klín. Někteří historikovétvr

dí, že Sandová Chopina milovala vášnivě, jiní

historici píší, že jejich láska byla nenaplněná.

Pravda je, že španělští prudérní katolíci dodnes

s nelibostí nesou, že právě díkysvobodomysl

né spisovatelce a křehkému hudebníkovi do

Valldemossy jezdí turisté odevšad. Všichni tu

jako Chopin pijí povzbuzující mléko s drcenými

Něco o lásce slavných mandlemi a medem a všichni tu jako Sandová konzumují paellu, ve které je spousta voňavých mořských potvor.

Všichni tu taky po výkladu kněze analyzují svůj zdravotní stav. Chopin měl totižtuberkulózu, jeho čelo bylo střídavě horké a chladné a do jeho prstů klavíristy sotvakdy přišla krev. Chopin o své nevyléčitelné nemoci nevěděl. Myslel si, že má bronchitidu. Španělé postupovalinemilosrdně. Tvrdě mu řekli, že je těžce a nakažlivě nemocen a že po každé návštěvě musí spálit všechny věci, které použil.

Turisté viditelně ve Valldemossepřehodnocují své informace, které jim ve vlasti řekl jejich osobní lékař.

George Sandová psala, že na Mallorce jenejkrásnější příroda na světě. Jsou na ní olivovníky, fíkovníky, pomeranče, mandloně... víno.Sandová psala o moři, které naráží do zvětralých skal jako věčnost na nekonečno, psala ošpanělských tvářích, které mají špičaté nosy a taky hrdost.

Proč dnes píšu o Chopinovi? Protože mě v Mariánských Lázních oslovili, abych na jeho počest řekla pár slov, protože mi vždycky byli podezřelí lidé, kteří tvrdili, že vášnivě milujíhudbu, a protože mne dojalo, že Chopin složilRequiem, když nemohl dýchat, byl meziasketicbr />

kými mnichy a kolem v proudech deště uviděl

náhle přízrak své vlastní smrti. Tehdy mu prý

Sandová položila ruku na čelo a řekla, že když

žena miluje muže, je to víc než pohyb vln...Možná proto Chopinovo Requiem má v sobě tón

jásavosti, ve tmě paprsek naděje...

Chopin se totiž už nikdy nedozvěděl, jaká byla slova jeho vášnivé přítelkyně po jehosmrti. Řekla tehdy: „Vždycky jsem věděla, že jsou muži křehcí, nikdy jsem ale netušila, jak moc jsou všední...“

P. S.: Jeďte na Mallorku! Moře je tam modré, mandloně voní a Chopin tam viděl smrt jenproto, že byl umělec. Ve vašem případě může mít múza podobu mnohem příjemnější...

Zdůrazňuji:

Všechno,

co se vám bude zdát amorální,

jsem si vymyslela.

Všechno,

co se vám bude zdát ušlechtilé,

se týká mě...

22

Nová

zkušenost

Má dcera přijela odněkud od kamarádky zcha

lupy. Byla tam na víkendě a my doma jsme

se o ni báli. Když přijela, říkala hrozné věci.

Například, že byla na soukromé diskotéce

v garáži, taky že nemohly s kamarádkou nic

jíst, protože jim došel u bomby plyn, a že strýc,

který je tam vezl, měl hroznou migrénu, a tak

radši jely autobusem. Má dcera při všem tom

vyprávění měla zvláštní výraz.Identifikova

la jsem ho. Měla výraz jako náš Eda. Eda je

pes. Je to jezevčík, je mu devět a nikdy neměl

fenu. Je to evidentní deviant. Vždycky si vybere

oběť – bývá to muž ve středních letech, do toho

se prudce zamiluje a pak trpí. Když Eduvyhléd

nutý muž opustí a zmaří jeho lásku, Edovi se

oči potáhnou zvláštní blankou neuchopitelného

smutku. Čumák se mu ještě víc protáhne a Eda

se na nás – své nejbližší (kteří ho krmilidud

líkem) – dívá jako na bytosti, které vidí úplně

Nová zkušenost

23

poprvé v životě a nechápe jejich účel. Má dcera

měla přesně stejné oči, přesně stejnounakra

bacenou bradu a úplně stejný pohled. Viděla

nás poprvé a nechápala, co si s námi počít.

Chtěla jsem ji do reality přivést rozhovorem.

Dcera chvilku vrtěla hlavou, rudla a bledla a pak

vypískla hrozně vysoko a řekla mi: „Přišel pro

mne tancovat nejhezčí kluk z kraje.“ „Zjaké

ho kraje?“ zaujalo manžela. „Horní Beřkovice,“

řekla nesoustředěně dcera. „Horní Beřkovice

nejsou ani okresní město,“ rozčilil se muž. „To

je jedno,“ tišila jsem spor. „A co ten nejhezčí

kluk?“ „Řekla jsem mu ne,“ řekla dcera. „Proč?“

nechápala jsem. „Protože nebude chodittanco

vat s nějakým balíkem z buranova!“ řekl pyšně

muž. „Protože jsem blbá,“ vzlykla dcera. „Jsem

blbá a chci vrátit čas zpátky, chci, aby bylo včera

a já řekla ano a pak jsme tancovali ploužák...“

Dojalo mne to. Dovedla jsem si totiž předsta­

vit tu hektickou vzrušujícnost situace, tomraze

ní a lechtání, ten pocit děsu a lákání, to vábení

a unikání, ten pocit, když krásný muž se k ženě

sehne a řekne: „Pojď!“ (Většinou jsem bylastej

ně blbá jako dcera...)

„Dobře že jsi s ním nešla,“ pochválila jsem

dceru. „Budeš mu, možná (!), připadattoužeb

nější.“ A má dcera obrátila oči v sloup. Pak se

stulila do postele, přitiskla k sobě plyšového



Halina Pawlowská

HALINA PAWLOWSKÁ


21. 3. 1955

Populární autorka próz na rozhraní krátké povídky a fejetonu Halina Pawlowská, rodným jménem Kločureková, se narodila se v Praze. Byla jedinou dcerou otce pocházejícího z Podkarpatské Rusi, významného rusínského agrárního politika. Po základní škole v Ječné ulici přestoupila na jazykovou školu v Ostrovní ulici a posléze na gymnázium, které absolvovala roku 1974. Po gymnáziu Pawlowská vystřídala několik zaměstnání. Roku 1976 nastoupila na pražskou FAMU na obor scénáristiky a dramaturgie, který roku 1981 úspěšně absolvovala.

Pawlowská je vdaná a má dvě děti. V roce 1988 začala pracovat v redakci zábavy v Československé televizi na Barrandově jako dramaturgyně a scénáristka. Od roku 1991 pak pracovala jako novinářka. Pawlowská publikovala své fejetony a sloupky však již od roku 1990, první byla její novela Zoufalé ženy dělají zoufalé věci v týdeníku Vlasta.

V devadesátých letech Pawlowská moderovala TV pořady Zanzibar (cestopisný) a v společenském týdeníku V žitě (později Žito). Právě díky této zkušenosti byla zahraničním investorem vybrána za šéfredaktorku tehdy nově vzniklého společenského týdeníku Story, který vedla 7 let. Po sedmi letech Story opustila a založila vlastní časopis Šťastný Jim, který vede dodnes. Kromě toho pracovala i pro deníky Metropolitan a Telegraf.

Za svoji literární a jinou činnost odbdržela Halina Pawlowská řadu ocenění, například v roce 1994 Českého lva v kategorii Nejlepší scénář za film Díky za každé nové ráno a dvakrát po sobě televizní ocenění Týtý - Pořad roku za talk-show Banánové rybičky, kterou Česká televize vysílá už od roku 1999. Scénáristicky se také podílela na některých povídkách z televizního cyklu Bakaláři.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist