načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Hroby divadelních herců - Filip Ř. Jemnický

  > > > > > Hroby divadelních herců  

Kniha: Hroby divadelních herců
Autor:

Hroby divadelních herců jsou debutem mladého autora (roč. 1988) skrývajícího svou identitu za pseudonymem, který je zvolený podle básníkova milovaného města – Jemnice. V doslovu, který ...


Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  75
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  89 Kč
16%
naše sleva
2,5
bo za nákup

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 79%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 5 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Rok vydání: 2017-02-01
Počet stran: 66
Rozměr: 16 cm
Úprava: 62 stran
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: doslov Jiří Kuběna
Vazba: brožovaná lepená
ISBN: 9788087162378
EAN: 9788087162378
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Hroby divadelních herců jsou debutem mladého autora (roč. 1988) skrývajícího svou identitu za pseudonymem, který je zvolený podle básníkova milovaného města – Jemnice. V doslovu, který knížku zakončuje a který napsal básník Jiří Kuběna je zmiňovaný (vedle našich básnických knížat) zvláště přináležitý vzhledem k širokodechým veršům americký Walt Whitman a především potom pro příběhovou linii – epiku této knihy – slavný básník nekropole – Edgar Lee Masters se svou Spoonriverskou antologií. Na samém konci knihy také zaznívá pozdravení od bítovského pěvce jednomu z našich, v této chvíli nejmladších tvůrců jazyka – Morituri Te Salutant.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu



Josef Nedbal 2013-05-21 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Skvělá sbírka, autor je opravdu hvězdou mezi naší mladou generací básníků, můžu jenom doporučit, veškerá slova jsou zbytečná.
reagovat
 
Mr. Jekyll 2013-05-21 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
A ještě jedna věc, proč lžete? Ta údajná slova o tom, že "dnešní doba je svinstvo" z jeho čtení v jemnici vůbec nejsou pravdivá, byl jsem tam, takže to moc dobře vím. Skutečnost, že vložíte člověku, který se nemůže bránitm, do úst slova, jenž nepronesl a za ně ho následně kritizujete, o vás vypovídají mnohé. Mimochodem, není to poprvé, že? Vskutku chvályhodné chování, ne nepodobné estébackým metodám.
reagovat
 
Mr. Jekyll 2013-05-21 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Pane Milane Karůžiči, z Vaší recenze přímo čiší a tryská osobní antipatie a zášť vůči recenzovanému básníkovi. Zajímalo by mne, jakou máte erudici ke kritice poezie, zkuste také někdy napsat skutečnou poezii a ne pouze slintat infantilní estébácké básničky do místního zpravodaje. Mimochodem, F.Ř.Jemnického a jeho prvotinu ocenil Jiří Kuběna, jeden z největších našich žijících básníků, vychválil jí i Martin C. Putna, kapacita v oboru. Je pod moji úroveň komentovat vaše osobní útoky. Už jen vaše směšné konstatování, že má-li být poezie dobrá, musí být protirežimní hovoří za vše. A propós, co jste udělal vy proti bolševickému režimu?
reagovat
 
hroby herců neboli hrob poezie milan karužič 2011-05-02 hodnoceni - 10%hodnoceni - 10%hodnoceni - 10%hodnoceni - 10%hodnoceni - 10%
Hroby herců – hrob poezie.

Celý život je improvizace. Náš nově oslavovaný a vydávaný poeta F.Ř.Jemnický to na křtu své sbírky obecentstvu řekl jasně: „Já jsem svou úlohu splnil, vy ještě ne, tak se běžte ožrat. Protože naše současná doba je svinstvo.“

Když totéž řekne Jirous alias Magor, je to tak nějak omluvitelné. Odsuzovaný, vězněný a zestárlý undergroundista má životu co vyčítat. Když to však řekne ani ne 25-letý, který svůj vědomý život prožil ve svobodném postkomunistickém režimu, kde se mohl věnovat čemukoli a ještě k tomu volně cestovat, je to na pováženou. Pro toho, kdo to slyšel, ale zejména pro tu dobu.

Ale zabývejme se raději jeho sbírkou Hroby divadelních herců. Její geniální a beztrestný tah spočívá v tom, že si za téma vybral mrtvé. Mrtví se totiž už nemůžou bránit, ani soudně. Do moře zahozená mrtvola bin Ladina se už nikdy ke světové situaci nevyjádří.

Kdyby někdo v souvislosti o mě po mé smrti chtěl psát to, co napsal FŘJ o Jitce Hané (alias milence Poseidona) odměnil bych se mu brachiálně už asi za živa. Verše tu a tam našeptávají různá lascivní tajemství, která voyersky připraveným čtenářům naznačují ledacos, za co by ses musel červenat i ty, čtoucí, přinejmenším, že ses dopouštěl incestu -„láska bratra a dvou sester“ (i já mám dvě sestry) - „živé spojoval chtíč“ - „na Venušině pahorku při společné koupeli s vlastní sestrou“ nebo stěží potlačovanou pedofilní erotiku „když jako malá trucovala, souložit s ní ve sklepě“ - „když sejdou se, dítě a milenec“- „po ránu jsem …. cizí dítě ve vlaku“ či vztahy charakterizované dominantní ženou: „Chtěla, aby dbal na její účes. Některé ženy milují přísnou soulož“.

Básník by jistě namítl, že jeho verše vůbec nevyprávějí o konkrétních hercích (ani jednoho jsem nenašel, ale ještě se je chystám vygooglovat) uvedených v jednotlivých nadpisech i s daty narození a zesnutí, nevyzrazují jejich rodinná tajemství. Jsou to prý jen volné asociace, zapisované ve vypjatém stavu básnického média s vypnutou kontrolou. Ale to on říct nemůže, protože by tím své oddané čtenáře vydal velkému zklamání. Oddávat se cizí bujné fantazii není tak zajímavé jako sledovat insinuace, sugesce, šířit jaksi neurčitá tvrzení. A tak jednou říká, že těmto dřívějším hercům, mrtvým ve svých hrobech, propujčil pouze svá ústa (svou klávesnici), aby skrze ně promlouvali. Jindy tvrdí, že jsou to střípky ze zpráv o andělích. O andělích, kteří milují lázeň ve vaně (kam asi přitom dávají křídla) a kterým zachutnaly soulože (má-li anděl genitálie, kde? schovaná pod křídly?), neboť jejich oltář (netušil jsem) byl původně postelí.

Knížka fascinuje tím, jak bravurně uniká současné skutečnosti do zákoutí lodí, do vymyšlených lokalit a exotických krajin na ostrovech v Nilu. Takové básně by klidně mohly vycházet i za heydrichiády či v dobách nejtužšího komunistického teroru. Neobsahují nic režimního, ale také nic, co by bylo proti jakémukoli režimu. Protože autorovi jsou všechny naše současné problémy ukradené, přehlíží všechny, kteří dýchají a strádají vedle něho. Lži, korupce, daň uvalená na knížky, války v Africe, to vše jej nechává lhostejným. Ale uvědomme si, prosím, že tento básník píše pro věčnost. Snad jeho poezie přežije příštích pět let. Pokud mu však dojde poetický dech a on se zamyslí kam s ní, bude si asi muset vzít k srdci Kuběnovo rilkovské ponaučení: Dein Leben mußt du ändern.

Zatím sice nevím, proč by mělo být dobré, abych věděl, že „on, alkoholik v posledním deliriu, byl zamilován do ženy na koni.“ Ale uznávám, že je to vážné, zvlášť když „ta žena, její matka, dávno mrtvá, byla spatřená jen v deliriu onoho alkoholika, jeho strýce“. Sám básník dodává: „Mé cesty končí.“ A tímto končí taky moje cesta za porozuměním jeho básním.

reagovat
 
Laudation nové sbírky Jiří Prokop 2011-04-30 hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%
Chvála nové kníhy básní.

Do rezignace, kdy jsme si mysleli, že česká poezie zkolabovala a přežívá jen na JIPce předstíraného zájmu, když jsme se trvale smířili s definitivní abdikací lyriky, letos náhle zazářila nová hvězda na poetickém nebi naší řeči. Povstal básník s nepotlačitelným impulsem a s nepředstíranou dravostí nám předvádí svá rafinovaná salta. Filip Ř. Jemnický dokáže svou inspirací ohromit hned v první polovině každého verše a od cezúry k cezúře stupňovat napětí až k nesnesitelné kadenci posledního úderu.

Sbírka „Hroby divadelních herců“ fascinuje nápadem i provedením. Dvě zdánlivě neslučitelné věci jsou tu podivuhodně skloubeny: v náznacích sdělované narativní pásmo a přímočaré bloudění hřbitovem od náhrobku k náhrobku. A je to s nimi tak jak je tomu vždycky u velké poezie: čteme, slyšíme věty, ale napínáme svůj sluch k nevyčerpatelnému blouznění. Kolem uší nám svištějí slova, my je sice nestačíme rozumem sledovat, ale tušíme, skálopevně víme, že se jimi a v nich uskutečňuje mystérium, obřad, dlouho postrádaná pohřební tryzna, na oslavu těch, kteří nás předešli do nesmírného vnitřního prostoru světa, dosud skrytého našim smyslům.

Nás obdařené může jen těšit, že velká poezie se opět rodí mimo zahlcená a přesycená epicentra civilizace. Jako se zrodila před více než sto lety v ohromujících symbolech na mýtinách u cest od Nové Říše. Nové básnické slovo je jak ten svatodušní holub poletující mezi střechou pekárny a střechou jemnického kostela. Sám jsem jednoho odpoledne pozoroval. A přesvědčil mě, že ví, proč tyto úžasné lety podniká a proč si k tomu vybral právě zázračnou Jemnici.

Jiří Prokop

reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Hroby divadelnícH Herců
F. Ř. Jemnický





Copyright © F. Ř. Jemnický, 2010
Cover photo © Libor Stavjaník, 2010
Layout © Lucie Mrázová, 2010
ISBN 978-80-87162-37-8





9
Herečka Jana Sládková 1962–2000
Spala jste? – Jistě, byla noc. –
Tak vzniká minulost.
Listí pád.
– –
Bylo to o dovolené v Egyptě. Pokoj s výhledem na Nil.
Na Nilu vlna vyslaná od vesla, do opony zabalená vesla
a pádlující muž, bosý, nepovšiml si jak velké ticho stvořil
kolem sebe.
– Nad Egyptem nebe chudší, než pod Egyptem bohaté hroby... –
Váš poslední sen, byla jste ruka ohmatávající dno vázy,
ruka pomalu se měnící v květinu, pětilistá. Ta darovaná...
Komu?
– Tělo nahého starce po koupeli, on pádlující muž.
Tělo zvyklé přistihnout noční oblohu ve dne a sebe v jiném,
ač je to klišé, tak vzniká přítomnost! Listí pád. Údolí králů.





10
Herečka Kateřina vítová 1910–1979
Nevyhlížela jsem nic, co by připomínalo pochod pochodní.
Učitelku klavíru mezi pochodujícími, směřují k řeckému divadlu
a ona pohyby opatrnými utáhla pásek šatů. Bude večer...
Celé publikum jest stráň pokrytá sněhem. V bělu lesk,
onen trvající moment proniklý do řasy. „Co ti padlo do oka?“
– –
V roli autorova posledního scénáře. – Cizí role. –
Děj doprovázený orchestrem ukládá onu cizí roli
do kostýmu přineseného teprve před chvílí.
Přítomnost, když sníh padá do řeky a na kostým,
na jdoucího po vinici. – Naposledy spatřit vinici ve sněžné vánici
a naposledy si obléknout kostým v šatně po zemřelém herci.
V roli autorova posledního scénáře. Rakovina.





11
Herec Jan bloudil 1932–2001
Vychází z domu. Lze jej dostihnout, ale Psyché
by nerada docílila rozhovoru a patrně je nevyspalá.
A tak setrvává v přítmí. Celá vášeň má váhu inkoustového pera,
proč nerada vyslovila své jméno v ordinaci u lékaře.
– –
Představení začalo. Ve třetí řadě neobsazené sedadlo,
onemocněla jsem, angína. – Jako by šperk na krku, zděděný,
nikdy neměla. – Na počátku představení korále na nit navlékala...
Před divadlem posypali náledí. Písek z pláže. Sypaný z dlaně.
Na neobsazeném sedadle jsou přesýpací hodiny, Psyché by nerada
poznala někoho z publika. – Zima. – A šperk, který zdědila,
zapomněla v ordinaci u lékaře. Na tvém klíně,
na náledí posypaném pískem. Před divadlem...





12
Herečka Kateřina lumná 1900–1985
Moře. Duše té mohutné vody, povaha každé vlny.
Manželská nevěra, jež odhalena v dopise zůstala
a zůstal i památník padlých z první války na návsi,
žula a mramor. – Dnes jste přišla o chvíli dříve, viděl jsem
vás se synem pouštět draka. To bylo dopoledne před rokem,
za městem.
– –
Žula a mramor, na jih za městem jest kamenolom, – neděle –,
skála nezměněna jako po celý rok trvající dopoledne.
V nedělním dopoledni říjen ustlává sněhu. Kdysi mi upletla
rukavice.
Ten dopis napsaný rukou v rukavici. Přec neanonymní.
„Mé dcery neumí plést. Raději nakupují.“
Tělo trpící depresí, ale učesala se. Pak dva Degasovy obrazy
zůstaly naproti jejímu zrcadlu. Dnes spatřila sebe...





13
Herec Jaromír Plec 1929–2001
Jak nesmírně jiné je umírání cizího člověka,
ale podobáš se všem. Kdosi zapomněl notový sešit ve třídě,
zkoušen ze zpěvu. Vycpaný racek na klavíru – kdysi na útesu.
Jak nesmírně je jiné umírání ptáků.
– –
Dítě má svého ptáčka v kleci,
ve zlaté kleci na polici z dubového dřeva.
Tam, kde bylo doma. Jaromíre.
Každá zlatá mříž té klece je jiná. Vzdorně
zasazena, neulétne. Pták naslouchá při hodině flétny
a snad chtěl by též nebýt jen nositelem zbytečných křídel.
V bytě po tapetách rukou hmatat, pohyby vzdalujícího, tak vzdorné.
Ne o bolesti slova, o mládí slova, o lásce slova...
– Pantomima.





14
Herečka ema Malá 1949–1989
Je to jenom čas, ta voda v okapu.
Je po dešti, je před deštěm,
je chvíle mezi dvěma dešti. Tiché mokro.
Po ulici zmoklí psi dobíhající hodinářovu ženu s kočárkem.
Ta žena byla tvá matka, Emo. A kam neseš ten věnec, zmoklý.
– –
Nakonec v celém vesmíru zůstane pouze jedna bílá rukavice,
tu druhou, večer jinam položenou – tu jsme našli až pod
tvým hlasem.
Dcera hodináře, chvíle mezi dvěma dešti trvala hodinu,
hodinu odpočívala voda. – Porod, hodinu přicházela na svět dcera,
až pod tvým hlasem nalezena. „Čase!“
Byl to někdo zcela cizí, ten chodec tam v docích,
a přec jsi poznala zřetelně, tiše, že se jedná o hodináře.
– Vidět přístav. Slyšet let šípu. –





15
Herec Jiří bolný 1902–1993
Bolest v secesi. Červeným vínem polité paže větrného mlýna.
Snídal v mlze zahrady, – čeká, až ohřejí vodu pro koupel.
Očista těla, ráno. Ubývajícím mýdlem je Piety prso, raněné,
vínem polité. – Prso nad umyvadlem, ne mlékem,
ale bílým porcelánem kojen.
Čistý člověk v upířím hladu... Přistižen...
– –
V krátkém slově ach, jest celý zánik Galapág.
Pestrou halenku měla sestra první ženy, jež na ony ostrovy
vstoupila jako první svého pohlaví. Ona upír, on anděl přistižený.
Vlčí mák na katafalku, suchý a drolivý. Ale když ještě kvetl,
vcházel s jeho bolestí do secese muž. – Přistihl bolest vlčího máku
na katafalku, na Venušině pahorku při společné koupeli
s vlastní sestrou.
Poraněná prsa od vojáků. Snídaně v mlze zahrady. A zánik Galapág.
– Senilita.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.