načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hrob v horách - Hans Rosenfeldt; Michael Hjorth

Hrob v horách

Elektronická kniha: Hrob v horách
Autor: ;

Třetí díl série o policejním psychologovi Sebastianu Bergmanovi. Dvě ženy při pěší túře v horách na severu Švédska objeví u řeky ruku kostry. Místní policie tam ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 470
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Fjällgraven
Spolupracovali: Hans Rosenfeldt
ze švédského originálu ... přeložila Petra Hesová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1151-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Pochmurný nález skupinového hrobu ve švédských horách odstartuje další velký případ, ke kterému je přizván i kontroverzní psycholog Sebastian Bergman. Ten se navíc těší, že v týmu bude spolupracovat se svou dcerou Vanjou, jejíž kriminalistická kariéra začíná prudce stoupat. Komplikovaný případ má nitky, vedoucí k dalším kauzám - zmizení dvou afghánských přistěhovalců, ke kterému došlo před několika lety a na něž se nezapomnělo jen díky úsilí, které vyvíjí manželka jednoho ze zmizelých; ale i smrtelná autonehoda záhadné ženy s falešným jménem. Ve hře jsou profesionální zabijáci a možná i zájmy cizích mocností. Do toho se Sebastian stále marně pokouší uspořádat svůj osobní život, což vedle snahy o upevnění vztahu s dcerou obnáší i úsilí šetrně se zbavit ženy, která se na něj až nebezpečně přilepila. Ta ale může být ještě lecčeho schopná... V rozsáhlé kriminálce je věnován značný prostor propletencům a dramatům osobních vztahů hlavních i vedlejších postav, což ústřední detektivní zápletku místy odsouvá téměř do pozadí. Třetí z řady švédských krimithrillerů se samorostlým psychologem Sebastianem Bergmanem, který se tentokrát podílí na vyšetřování prípadu podivné smrti šesti horských turistů.

Popis nakladatele

Třetí díl série o policejním psychologovi Sebastianu Bergmanovi. Dvě ženy při pěší túře v horách na severu Švédska objeví u řeky ruku kostry. Místní policie tam posléze odhalí celkem šest těl: čtyři dospělé a dvě děti. K případu je povolána švédská kriminálka, s níž přijíždí i odborník na sériové vrahy, psycholog Sebastian Bergman, který však má k účasti na vyšetřování ryze osobní důvody.  Tým Torkela Höglunda brzy zjišťuje, že všech šest těl bylo pohřbeno současně, ale stav pozůstatků stejný není. Dvě z těl se podaří identifikovat jako holandský pár, který byl nezvěstný od listopadu 2003. Ostatní jsou záhadou — jejich DNA pouze dokazuje, že se jedná o rodiče s dětmi. Tou dobou se ovšem žádná rodina nepohřešovala.  Další záhadou je smrtelná dopravní nehoda, k níž došlo ve stejném týdnu, kdy Holanďané zmizeli. Jméno, na které bylo auto pronajato, nevede k žádným dalším stopám. Spousta věcí nedává kriminalistům smysl. Případ nabývá ještě větších rozměrů ve chvíli, kdy se protne s vyšetřováním podivného zmizení dvou afghánských přistěhovalců. Policejní tým se pouští do vyšetřování s vytrvalostí a odhodláním, zároveň však musí čelit vlastním problémům uvnitř skupiny a nečekaným odhalením… Hrob v horách  je po knihách   Temná tajemství  (česky 2013) a  Učedník  (česky 2014) třetím dílem série o policejním psychologovi a sebestředném sukničkáři Sebastianu Bergmanovi. Romány mají úspěch po celém světě, jen ve Švédsku přesáhly prodeje hranici šesti set tisíc výtisků, v Německu dokonce milionu. Všechny tři romány se navíc už bezmála tři roky drží v žebříčku německých bestsellerů. Práva na sérii byla prodána do třiceti zemí. Čtvrtý díl s názvem Němá dívka  (připravujeme k českému vydání) byl nominován na prestižní cenu Nejlepší švédská detektivka roku, vyhlašovanou Švédskou akademií autorů krimi románů.   Michael Hjorth (nar. 1963)  je jedním z nejvýznamnějších současných skandinávských scenáristů a producentů. Je spoluzakladatelem produkční společnosti Tre Vänner, která stojí mimo jiné za prvním opravdu úspěšným švédským sitcomem  Svensson Svensson  (1994) nebo filmem  Snadný prachy  (Snabba cash, 2010). Hjorthova tvorba se pohybuje napříč žánry, od komedií přes horory až k detektivkám. Hans Rosenfeldt (nar. 1964)  pracoval jako ošetřovatel lvounů, řidič, učitel a herec. Tvorbě pro televizi se věnuje od roku 1992. Napsal scénář ke dvaceti televizním seriálům, včetně mezinárodně úspěšného seriálu  Most  (Bron). Podílel se rovněž na přípravě rozhlasových a televizních pořadů. Miluje psaní, hraní videoher a čas strávený se svou manželkou a třemi dětmi.

Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Hrob v horách" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7

2003

Tentokrát si říkala Patricia.

Patricia Welltonová.

Nová města, nová jména.

To bylo vždycky ze začátku to nejtěžší — zareagovat, když

na ni zavolala recepční v hotelu nebo řidič taxíku.

Jenže to bylo dřív. Teď se do svého nového jména vpravila,

hned jak do ruky dostala průkaz totožnosti. Během této cesty

ji oslovila jménem jen jedna jediná osoba: pronajímatel aut

v Östersundu, který jí přišel sdělit, že objednaný vůz jeukli

zen a připraven na cestu.

Přistála včas, ve středu, těsně po páté hodině odpoledne,

a do centra Stockholmu se dopravila arlandskou vlakovou

linkou. Ve švédské metropoli byla poprvé, ale svou návštěvu

omezila na výpravu do přilehlé restaurace, kde si objednala

časnou a nijak nápaditou večeři.

Chvíli před devátou nastoupila do nočního vlaku, který ji

měl dovézt do Östersundu. Zamluvila si pro sebe celé kupé

v lůžkovém voze. Ne kvůli tomu, aby se jí někdo nedostal

na kobylku. Byla si jistá, že k tomu nedojde, bez ohledu na

to, jaké množství lidí udá policii a úřadům její popis.Nera

da však spávala ve společnosti cizích lidí. Nikdy se jí tone

zamlouvalo.

Ani zamlada, když jezdívala s volejbalovým týmem potur

najích.

Ani při studiích, ať už na základně či v terénu.

Ne během mise.

Když vlak vyjel ze stanice, zamířila do bistra, kde sikou

pila mini lahev bílého a sáček arašídů, a potom se usadila

v kupé s knížkou Poznám, co si doopravdy myslíte. Byla to


8

novinka s poněkud bizarním podtitulem: Vyznejte se v řeči

těla jako právníci. Žena, která se pro tuto chvíli jmenovala

Patricia Welltonová, nevěděla, zda právě advokáti se mohou

pyšnit zvláštní schopností číst řeč těla. Sama na žádnéhopráv

níka, který by v tomto ohledu vynikal, nenarazila, ale kniha

byla alespoň stručná a zábavná, když už ne poučná. Těsně

po jedné ráno se Patricia zachumlala do bílého povlečení

a zhasla.

Pět hodin nato se ocitla v Östersundu a optala se tam na

cestu. Nejdřív však zamířila do hotelu, kde si dopřála dlouhou

snídani. Teprve potom se vydala do půjčovny aut proobjedna

né vozidlo. Musela na něj čekat, a tak jí zaměstnanci půjčovny

nabídli šálek kávy z automatu. Vůz právě uklízeli a prohlíželi.

Nová šedivá Toyota Avensis.

Po zhruba sto kilometrech dorazila do Åre. Celou cestudo

držovala povolenou rychlost. Bylo zbytečné riskovat pokutu,

ačkoli ani ta by v zásadě nic nezměnila. Podle toho, co Patricia

slyšela, nemají švédští policisté ve zvyku prohlížet auto a jeho

zavazadlový prostor při drobném přestupku, možná k tomu

dokonce nemají ani pravomoc. Ale jestli by něco dokázalo její

misi zdramatizovat, pak by to bylo odhalení, že je ozbrojena.

Oprávnění pohybovat se po Švédsku se zbraní neměla. Kdyby

objevili její Berettu M9, začali by pátrat po informacích apři

šli by na to, že Patricia Welltonová neexistuje nikde jinde než

jen tady a teď. Když vjížděla kolem zelenajících se lyžařských

svahů do městečka, které se rozkládalo na úbočí nad jezerem,

dala pro jistotu nohu z plynu.

Ve městě zastavila, aby se krátce prošla. Nazdařbůh sivy

brala restauraci, kde se chtěla naobědvat, a objednala sipa

nini a colu light. Při jídle si prohlížela mapu. Ještě se bude

nějakých padesát kilometrů držet na silnici E14, potom odbočí

a auto tam nechá stát. Poté ji čeká asi dvacet kilometrů běhu.

Pohlédla na hodinky. Pokud bude počítat tři hodiny na cestu

tam, hodinku na úklid, další dvě na cestu k autu, hlášení...


9

Bude v Trondheimu včas, aby stihla let do Osla, a v pátek bude

doma.

Po procházce v Åre znovu usedla do auta a pokračovala

směrem na západ. Ačkoli ji její zaměstnání už zavedlo na

spoustu míst, s podobnou krajinou se ještě nikdy nesetkala.

Pozorovala měkoučké obliny kopců, jasně patrnou hranici

lesa a sluneční paprsky tříštící se o hladinu jezera vrozleh

lém údolí, které měla před sebou. Cítila, že by jí tu mohlo být

dobře. V osamění. V tichu. Na čerstvém vzduchu. Pomyslela si,

že by si tu mohla pronajmout nějakou opuštěnou chaloupku

a chodit na dlouhé procházky. Rybařit. Zažít letní světlo a na

podzim si po večerech číst u krbu.

Tak třeba jindy.

Pravděpodobně nikdy.

Když míjela ceduli s nápisem Rundhögen doleva,odboči

la a silnici E14 nechala za zády. Potom zaparkovala vypůjčené

auto, hodila si na záda batoh, vzala si turistickou mapuzdej

ších hor a rozběhla se.

Zastavila se o sto dvaadvacet minut později. Lehcezadý

chaná, ale ne unavená. Ani zdaleka neběžela naplno. Posadila

se na úbočí kopce, napila se vody a dech se jí přitom ihned

zklidnil. Potom vzala dalekohled a zahleděla se k dřevěnému

domku asi tři sta metrů od ní. Věděla, že je na správném místě.

Vypadalo naprosto stejně jako na fotografii, kterou obdržela

od svého zdroje.

Dnes by nejspíš takovou chatku na úpatí hory — tam, kde

stála — nikdo nepovolil, ale Patricii bylo řečeno, že ten domek

postavili ve třicátých letech. Nějaký ředitel, který měl dobré

vztahy s královským dvorem, zřejmě potřeboval místečko, kde

by se mohl během svých loveckých výprav ohřát. A upřímně

řečeno, ta budka se dala jen těžko označit za dům, šlo sotva

o chatičku. Kolik může mít? pomyslela si. Osmnáct metrů

čtverečních? Dvacet? Chatka měla roubené stěny, maláokén

ka a na dehtové střeše maličký komín. Na kratší straně byly


10

dveře, k nimž vedly dva schůdky. Asi deset metrů od chatky

se tyčila další, menší bouda, rozdělená na dvě části. Polovina

byla opatřena dveřmi, dle Patriciina odhadu to byla latrína,

a druhá polovina dveře neměla. Před boudou stál špalek na

štípání dřeva, takže se nejspíš jednalo o kůlnu.

Za zelenou sítí proti komárům se něco pohnulo. Je tady.

Patricia odložila dalekohled, znovu sáhla do batohu avy

táhla berettu. Rychlými, navyklými pohyby na nipřišroubo

vala tlumič. Potom vstala, schovala zbraň do všité kapsy,kte

rou měla v bundě právě pro tyto účely, hodila si batoh na záda

a znovu vyrazila. Tu a tam se přes rameno ohlédla, ale nikde

žádný pohyb nezaznamenala. Chatka se nacházela nedaleko

kamenité turistické stezky a koncem října se to tu výletníky

zrovna nehemžilo. Od chvíle, kdy zaparkovala, potkala jen

dva lidi.

Když jí k cíli zbývalo necelých padesát metrů, vytáhla pistoli

z kapsy a nesla ji volně podél těla. Zvažovala možnosti.Zakle

pat, počkat, až dotyčný otevře, a potom zahájit palbu. Nebo

vycházet z toho, že chatka není zamčená, vstoupit dovnitř

a překvapit ho. Rozhodla se pro první možnost, když vtom se

dveře od domu otevřely. Patricia na vteřinku zkameněla, ale

potom si bleskurychle dřepla. Na schodech se objevil muž

kolem čtyřicítky. Byli na otevřeném prostranství. Nebylo kde

se schovat. Nejlepší, co teď mohla udělat, bylo zůstat klidně

sedět. Pohyb by mohl upoutat jeho pozornost. Patricia sevřela

pistoli pevněji. Pokud si jí všimne, stihne se vztyčit a zastřelit

ho, než stačí utéct. Je to něco málo přes čtyřicet metrů.Roz

hodně by se trefila, nejspíš by ho i zabila, ale tak to nechtěla.

Kdyby ho jen postřelila, mohl by se dostat zpátky do chalupy.

A tam může mít zbraň. Jestli si jí teď všimne, všechno sepo

řádně zkomplikuje.

Ale on si jí nevšiml. Zavřel dveře, sešel dva schůdky, zabočil

doprava a vydal se k dřevníku. Viděla, jak bere sekeru, která

vězela ve špalku, a začíná štípat dříví.


11

Pomaloučku se vzpřímila, udělala pár kroků doprava, aby

byla v zákrytu domu pro případ, že by muž svou práci přerušil,

narovnala se a potom přelétla pohledem nádhernou krajinu.

Sekera. Můžou z ní pramenit potíže? Nejspíš ne. Když půjde

všechno podle plánu, muž si ani nestihne uvědomit hrozbu,

natož vyrazit proti ní se zbraní pro boj zblízka, jakou sekera je.

U domku se Patricia zastavila, vydechla, dopřála si několik

vteřin soustředění a potom zamířila za roh.

Muž vypadal přinejmenším zaraženě, že ji tam vidí.Pro

nesl jakousi větu, v níž tušila otázku, kdo je, případně copo

hledává tady, uprostřed jämtlandských hor, a zda jí může

s něčím pomoct.

Nebylo to k ničemu.

Švédsky neuměla a on žádnou odpověď neměl dostat.

Pistole s tlumičem jedenkrát vyštěkla.

Muž vmžiku strnul v pohybu, jako kdyby někdo tlačítkem

pozastavil film. Pak mu sekera vypadla z ruky, kolena sepod

lomila doleva a tělo se poroučelo vpravo. Když těch osmdesát

kilo dopadlo na zem, ozvalo se přidušené žuchnutí. Ležel na

zemi, téměř ve stabilizované poloze, jako by ho tam tak někdo

pohodil. Mrtvý, s dírou v srdci.

Žena udělala několik kroků k mrtvole, rozkročila se nad

ni a s klidem zamířila muži na hlavu. Vystřelila jednu ránu do

spánku, tři centimetry od levého oka. Věděla, že je po smrti,

a přesto vypálila do lebky další kulku, blízko té první.

Pak si dala berettu do kapsy a uvažovala, zda má s krví na

zemi něco udělat, nebo má nechat přírodu, ať si s tímpora

dí sama. I kdyby mrtvého někdo postrádal — a věděla, že on

někomu chybět bude — a vydal se ho k té horské chatičce

hledat, tělo nikdy neobjeví. Krev by naznačovala, že se muži

něco přihodilo, ale to je všechno. Ačkoli budou myslet na

nejhorší, jejich podezření se nikdy nepotvrdí. Muž se jednou

provždy vypaří.

„Tati?“


12

Patricia se pootočila a přitom znovu sáhla po pistoli.Hla

vou jí bleskla jediná myšlenka.

Děti? Tady žádné děti být nemají!

Trochu se chvěl. Hlava a ramena se mu třásly. Zvláštní, říkal

si, protože sen a pohyb nešly dohromady. Sní vůbec?Rozhod

ně se mu nezdálo to, co obvykle. Žádná ručička, kterou by

svíral ve své. Ani nemilosrdně se přibližující hukot a dunění.

Žádný vířící chaos. Ale musel to být sen, protože někdo volal

jeho jméno.

Sebastiane.

Jenže pokud sní, čímž si vůbec nebyl jistý, tak tam je sám.

Osamocený ve tmě.

Když však rozlepil víčka, hleděl do očí někomu jinému. Ty

oči byly modré. Dívaly se zpoza černé kštice, která bylanakrát

ko ostříhaná a rozcuchaná. Pod očima byl drobný rovný nos

a rty roztažené v úsměvu.

„Dobré ráno. Promiň, ale chtěla jsem tě vzbudit, než budu

muset jít.“

Sebastian se s trochou námahy vzepřel na loktech. Žena,

která ho probudila, se zdála být s výsledkem svého snažení

spokojená a poodešla k druhému konci postele. Stoupla si

před velké zrcadlo a nasazovala si náušnice, které vzala zpolič

ky vedle na stěně.

Spánek Sebastiana rychle přešel. Místo něj se vynořilyvzpo

mínky na uplynulý večer.

Gunilla, čtyřicet sedm let. Pracuje jako zdravotnísestřič

ka. Viděli se několikrát v nemocnici Karolinska. Včera se tam

vypravil na poslední kontrolu a odtamtud šli společně. Do

města a pak k ní domů. Překvapivě dobrý sex.


13

„Ty jsi vzhůru.“

Uvědomoval si, že řekl něco naprosto zjevného, ale to,

co se před ním právě odehrávalo, mu bylo trochu protisrs

ti. Ležet nahý v cizí posteli, když žena, s níž strávil částmi

nulé noci, před ním stojí oblečená a připravená na nový

den. To on většinou vstával první. Tak to měl nejraději avět

šinou svou příležitostnou partnerku nebudil. Tak mu to

vyhovovalo. Čím méně řečí, než od nové známosti odejde,

tím lépe.

„Musím do práce,“ objasnila mu to Gunilla a letmo na něj

v zrcadle pohlédla.

„Cože? Teď?“

„Ano. Teď. Už mám dokonce trochu zpoždění.“

Sebastian se natáhl doprava a z nočního stolku vzal své

hodinky. Za pár minut bude půl deváté. Gunilla už na sobě

měla náušnice a teď si připínala na krk tenký stříbrnýřetí

zek. Sebastian na ni nevěřícně hleděl. Sedmačtyřicetiletážen

ská, která bydlí v centru Stockholmu. Přece nemůže být tak

naivní a bezstarostná a nechat ho tam!

„Zbláznila ses?“ spustil Sebastian a vzepřel se dopolo

sedu. „Vždyť jsme se potkali včera. Mohl bych ti zdrhnout

s půlkou bytu.“

Gunilla vyhledala v zrcadle jeho pohled a na rtech jípři

tom pohrával úsměv.

„A hodláš mi zdrhnout s půlkou bytu?“

„Ne, ale řekl bych ti to, i kdybych to v plánu měl.“

Gunilla si připjala šperky a po závěrečném pohledu do

zrcadla se přesunula zpátky k Sebastianově straně postele.

Posadila se na pelest a položila mu ruku na prsa.

„Není pravda, že jsme se včera potkali. Včera jsem si ste

bou vyšla. Ale veškeré tvé údaje mám v práci, takže když mi

šlohneš televizi, budu vědět, kde si tě najít...“

Sebastianovi hlavou bleskla vzpomínka na Ellinor, aleza

plašil ji. Brzy jí bude muset věnovat značné množství času


14

i energie, ale ne teď. Gunilla se na něj znovu usmála. Dělá si

legraci. Sebastian si to od včerejšího večera pamatoval.

Hodně se usmívala.

Často se smála.

Byl to fajn večer.

Gunilla se hbitě předklonila, a než Sebastian stačilzare

agovat, políbila ho na rty. Potom se narovnala a po cestě ke

dveřím ložnice prohodila:

„Jocke tě kdyžtak ohlídá.“

„Jocke?“ Sebastian uvažoval, jestli si vybavuje nějakého

Jockeho, kterého by si s ní mohl dát dohromady. Žádného si

však nepamatoval.

„Joakim. Můj syn. Můžeš si s ním dát snídani, když budeš

chtít, je vzhůru.“

Sebastian na ni civěl a nezmohl se na slovo. To myslíváž

ně? Syn? Který je tady v bytě? Kolik mu je? Jak dlouho je tady?

Celou noc? Vybavil si, že se s Gunillou nechovali zrovnadis

krétně.

„Ale teď už vážně musím jít. Dík za ten včerejšek.“

„Taky děkuju,“ vypravil ze sebe Sebastian, než Gunillaode

šla z ložnice a zaklaply za ní dveře.

Pak se svezl zpátky mezi polštáře. Zaslechl, jak se Gunilla

s někým loučí — nejspíš se synem —, a potom ještě jedno

bouchnutí dveří. V bytě se rozhostilo ticho.

Sebastian se protáhl.

Nebolelo to.

Už několik týdnů si vychutnával pocit, že se může hýbat

bez bolesti.

Před dvěma měsíci byl pobodán. Do stehna a do hrudi. Byla

to práce Edwarda Hindeho, psychopata a sériového vraha.Se

bastian se svými zraněními okamžitě putoval na operační sál.

Všechno vypadalo dobře, ba dokonce výborně, ale pak nastaly

komplikace. Do propíchnuté plíce mu na víc než týden zavedli

drén. Bylo mu řečeno, že až ho vytáhnou, tak bude jen otázka


15

času, kdy bude zase jako rybička. Jenže potom dostal zápal

plic a po něm se mu v hrudníku vytvořil výpotek. Tak ho zase

napíchli, odsáli vodu a znovu ho zašili. Dostal pokyny, jak se

má chovat, až ho po odstranění drénu propustí dodomácí

ho ošetřování. Ale pravidel bylo příliš, a navíc mu připadala

náročná a nezáživná, takže je nedodržoval. Možná ten zápal

plic dostal právě proto. Nebo by ho třeba dostal tak jako tak.

Teď už byl na každý pád v pořádku. Od včerejška je oficiálně

prohlášen za zdravého.

Tělo se dalo dohromady, ale případ Hinde se mu neustále

kradl na mysl.

Částečně proto, že Hinde zosnoval pomstu, při níž nechal

zabít čtyři ženy, se kterými měl Sebastian kdysi sexuálnípo

měr. Hinde samozřejmě nemohl vraždy provést sám, protože

od roku 1996, kdy se Sebastian osobně postaral o to, aby ho

zavřeli, seděl za mřížemi v Lövhaze, věznici se zvýšenouostra

hou. S pomocí místního uklízeče se mu přesto podařilo svou

odplatu alespoň částečně provést.

Čtyři zavražděné.

Jedna věc společná.

Sebastian Bergman.

Pocit, že smrt čtyř žen je jeho vina, byl nesmyslný, přesto ho

ze sebe nedokázal tak docela setřást. Když kriminálkauklíze

če dopadla, uprchl Hinde z vězení a unesl Vanju Lithnerovou.

Ne náhodou. Ne kvůli tomu, že Vanja byla Sebastianovou

spolupracovnicí z celostátní komise pro vyšetřování vražd.

Ne, Hinde se nějak dovtípil, že Vanja je Sebastianova dcera.

Teď byl Edward Hinde po smrti, ale Sebastiana občasna

padlo, že pokud se dokázal pravdy dobrat on, tak se to může

povést i někomu dalšímu. A to nechtěl. Mezi ním a Vanjou to

teď bylo dobré. Lepší než kdy předtím.

V tom opuštěném domě zachránil Vanju před Hindem.

Zachránil jí život. Což mu samozřejmě hrálo do karet. AleSe

bastianovi bylo lhostejné, jestli ho Vanja snáší jen z vděčnosti.


16

Přestala ho nenávidět. Upřímně řečeno, víc než to. Za poslední

dva měsíce sama dvakrát vyhledala jeho společnost. Nejdřív

ho byla navštívit v nemocnici a potom, když ho propustili do

domácího ošetřování (ovšem předtím, než byl opěthospitali

zován se zápalem plic), mu navrhla, že spolu půjdou na kávu.

Sebastian si pořád pamatoval pocit, který se mu rozlil po

těle, když se ho na to zeptala.

Jeho dcera volá a chce se s ním vidět.

O čem si povídali, si téměř nevybavoval. Chtěl sizapama

tovat každičký detail, celou škálu pocitů, ale ten okamžik ho

přemohl. Byla to až moc zásadní věc. Hodinu a půl spoluse

děli v kavárně. Jen oni dva. Protože ona chtěla. Nepadalažád

ná ostrá slova. Neprobíhal žádný boj. Tak naživu si připadal

naposledy šestadvacátého prosince 2004. Znovu a znovu se

k těm devadesáti minutám stráveným s Vanjou vracel.

Může jich být víc, říkal si. Bude jich víc. Mohl by začít znovu

pracovat. Chtěl zase pracovat. Dokonce se přistihl, jak se mu

po tom stýská. Samozřejmě to byl stesk po pocitu, že někam

patří, ale nejdůležitější pro něj byla možnost být nablízku

Vanje. Už se smířil s tím, že jejím otcem nikdy nebude.Ja

kýmkoli pokusem přebrat tuto pozici Valdemaru Lithnerovi

by Sebastian všechno rozmetal. Zatím se mu sice nepodařilo

bůhví co — jedna návštěva v nemocnici a devadesát minut

u kávy —, ale přece to něco bylo.

Přijetí.

Jakási náklonnost.

Možná dokonce začátek přátelství.

Sebastian odhrnul přikrývku a vstal. Spodky našel napod

laze, zbytek oblečení se válel na židli, kam ho před devítiho

dinami odhodil. Oblečený se naposledy podíval do zrcadla

a prohrábl si rukou vlasy, pak otevřel dveře ložnice avyplí

žil se do obývacího pokoje. Chvíli stál ve dveřích. Z kuchyně

v hloubi bytu k němu doléhaly zvuky. Hudba. Cinknutí lžičky

o porcelán. Jocke očividně snídal bez něho. Sebastian udělal


17

pár kroků k záchodu, vklouzl dovnitř a zamkl se. Býval by si

rád dopřál sprchu, ale myšlenka opět se svléct, když zavedlej

ší stěnou sedí Gunillin syn, způsobila, že zůstalo jen u přání.

Spláchl, umyl si ruce a obličej a vyšel z toalety.

Cestou k domovním dveřím si uvědomil, že musí projítko

lem kuchyně. Ale nic dalšího neměl v úmyslu. Jen chtěl projít

okolo. Pokud ten syn, který tam dřepí, zdvihne oči od stolu,

uvidí jenom jeho záda. Sebastian prošel do předsíně. Objevil

své boty, obul se a pak se rozhlížel po věšácích na stěně, kde

má sako. Neviděl ho.

„Sako máš tady,“ ozvalo se basovým hlasem z kuchyně.Se

bastian zavřel oči a potichu zaklel. Jasně, je tam, napadlo ho.

Boty si večer zul, ale sako si nechal na sobě. Chtěl působit

dojmem, že má trochu naspěch a třeba ani nebude mít čas

se zdržet, ačkoli on i Gunilla věděli, že se schyluje k pravému

opaku. Když pak Gunilla otevírala lahev vína, odložil si sako

v kuchyni.

Sebastian si zhluboka povzdechl a vydal se pro něj. Usto

lu seděl mladík, podle Sebastianova odhadu mu bylo kolem

dvaceti, a před sebou měl talířek s jogurtem a čtečku. Aniž by

od displeje odtrhl oči, kývl k opačné straně stolu.

„Tamhle.“

Sebastian udělal pár kroků a vzal svrchník z opěrky.

„Díky.“

„Jasný. Dáš si něco?“

„Ne.“

„Dostal jsi, pro co sis přišel?“

Mladík neustále hleděl do přístroje na stole. Sebastian si ho

prohlédl. Pro oba by nejspíš bylo nejjednodušší, kdyby nechal

poslední otázku bez komentáře, otočil se na podpatku aode

šel, ale proč to klukovi ulehčovat? blesklo Sebastianovi hlavou.

„Nemáš kafe?“ zeptal se a přitom se soukal do saka.Pomy

slel si, že když ho tady Gunillin syn nechce, tak zrovna chvilku

pobude. Jemu to nevadí. Mladík udiveně vzhlédl od svého čtiva.


18

„Na lince,“ odtušil a kývl směrem k Sebastianovi. Ten si to

vyložil tak, že káva stojí někde za ním. Obrátil se. Nejdřívžád

ný kávovar, vařič, termosku, či po čem se to vlastně rozhlížel,

neviděl. Potom spatřil černou polokouli, která nejvíc ze všeho

připomínala futuristickou motocyklovou helmu, ale sjakým

si kohoutkem, pod nímž ležela mřížka. Po stranách mělo to

zařízení tlačítka. Nahoře něco kovového. Vedle přístroje stály

tři skleněné šálky, takže Sebastian usoudil, že ta věc nejspíš

poskytuje něco k pití.

„Víš, jak to funguje?“ zeptal se Jocke, když viděl, že seSe

bastian ani nepokusil k přístroji přiblížit.

„Ne.“

Jocke odstrčil židli a prošel kolem Sebastiana kekuchyň

ské lince.

„Co si dáš?“

„Něco silnějšího. Měl jsem dlouhou noc.“

Jocke mu věnoval unavený pohled a z držáku po straně

přístroje, kterého si Sebastian vůbec nevšiml, vzal něco jako

kapsli. Otevřel vršek kávovaru, kapsli do něj vložil, znovu ho

zavřel a umístil na mřížku skleněný šálek. Potom stiskl jedno

z postranních tlačítek.

„Aha. A kdo vlastně seš?“ zeptal se a s nezájmem naSebas

tiana pohlédl.

„Já jsem tvůj nový tatínek.“

„Hustý. Je s tebou sranda. Tebe by si měla nechat...“ řekl

a odkráčel zpátky ke stolu. Sebastian rázem získal pocit, že

Joakim už u nich v kuchyni zažil přespříliš ranních setkání

s přespříliš muži. Beze slova si vzal skleněný šálek z mřížky.

Káva bylo opravdu silná. A horká. Sebastian si spálil jazyk, ale

i tak hrnek v nastalém tichu dopil.

Dvě minuty nato vyšel ven, do šedého zářijového jitra.

Chvilku mu trvalo, než se zorientoval a přišel na to, kudy se

nejlépe dostane domů. Do bytu v ulici Grev Magnigatan.


19

K Ellinor Bergkvistové.

Jeho podnájemnice, nebo jak by ji měl nazvat. Jak se jí

stala a jak se u něj doma vůbec ocitla, bylo Sebastianovi stále

tak trochu záhadou.

Potkali se s Ellinor zrovna v době, kdy Hinde začal vraždit

Sebastianovy bývalé sexuální partnerky. Sebastian za Ellinor

šel, aby ji varoval. A vedlo to k tomu, že se k němu nastěhovala.

Měl ji okamžitě vyprovodit. A přesto je u něj pořád.

Sebastian věnoval hodně času tomu, aby se mu podařilo

svůj vztah k Ellinor rozluštit. Některé věci věděl jistě.

Rozhodně ji nemiluje.

Uvažoval, jestli ji má alespoň rád. Ne, dokonce ani to. Ale

v hloubi duše musel uznat, že svým nevyžádaným příchodem

s jeho životem něco udělala. Svým způsobem ho totiž dala

do pořádku. Navzdory veškerým předpokladům seSebas

tian přistihl, že je mu s ní dobře. Společně vařili. Leželi vpo

steli a dívali se na televizi. Spali spolu. Často. Pohvizdovala

si. Chichotala se. Když dorazil domů, řekla, že se jí stýskalo.

Ačkoli si to nechtěl připustit, protože netoužil po tom, aby to

byla pravda, způsobila Ellinořina přítomnost to, že poprvé

po dlouhých letech začal na svůj byt nahlížet jako na domov.

Domov.

Narušený, ale byl to domov.

Využívá ji? To každopádně. V podstatě mu na ní vůbecnezá

leželo. Cokoli řekla, pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým

ven. Fungovala jako zvuková kulisa. Ale mít ji po ruce během

zotavování se bylo skvělé. Upřímně řečeno si vůbec nedokázal

představit, jak by ty týdny, kdy ležel úplně bez sebe sezápa

lem plic, zvládl, kdyby nebylo jí. Vzala si v práci, v obchodním

domě Åhléns, volno a nehnula se od něj. Ale jakkoli jí zrovna

za to byl vděčný, nestačilo mu to.

Ellinor ho obdivovala. Téměř se mu klaněla. Byla to lehce

pomatená paní na výpomoc, s níž provozoval sex. I když byl

teď jeho život po všech stránkách jednodušší a pohodlnější,


20

dlouhodobě by to nešlo. Ta obyčejnost a každodenní život,

které k němu vnesla, byly jenom klamná představa. Chiméra.

Chvíli za to byl rád, dokonce její snahu i přiživoval, ale teď si

byl jistý, že vztah s ní dál udržovat nechce.

Už je zdravý, pomalu se sbližuje s Vanjou a nejspíš má iprá

ci. Počátek něčeho, co by mohl být život.

Už ji nepotřebuje.

Ellinor poputuje pryč.

Věděl, že to bude všechno možné, jen ne snadné.

Šibeka Chanová čekala. Jako obvykle. Seděla v kuchyni u okna,

ve třetím patře zchátralého panelového domu v Rinkeby, který

byl postaven v rámci programu řízené výstavby v šedesátých

a sedmdesátých letech. Listí na stromech za okny se začalo

barvit do žluta a do červena. Na otevřených prostranstvích

mezi domy hlasitě povykovali předškoláci. Šibeka už si ani

nepamatovala, kolik let takto proseděla s pohledem na hrající

si děti. Stejné okno, stejný byt, nové děti. Tam venku ubíhal

čas tak rychle. Tady v kuchyni jako by se zastavil.

Milovala ty hodiny, když synové odešli a den se ještěne

stačil naplno rozeběhnout. Šibeka byla činorodá, měla hodně

přátel, pracovala jako zdravotní asistentka, studovalašvédšti

nu pro pokročilé a loni začala navštěvovat kurz na pomocnou

zdravotní sestru. Ale dopoledne, kdy měla volno, pokaždé

trávila pár hodin tím, že sledovala venkovní cvrkot. Svým

způsobem to byl její druhý život. Chvilka určená k tomu, aby

projevila svůj respekt a lásku k Hamidovi.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist