načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Hříšníci - Marie A. Gregorová

-6%
sleva

Elektronická kniha: Hříšníci
Autor:

Co jsme schopni obětovat pro lásku? Dvě novely o lásce a touzeHříšníci Madison Hortonovou nikdy nenapadlo, že by její život mohl být něčím jiným než pouhým ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139 Kč 130
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 268
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5417-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Co jsme schopni obětovat pro lásku? 

Dvě novely o lásce a touze


Hříšníci 
Madison Hortonovou nikdy nenapadlo, že by její život mohl být něčím jiným než pouhým přežíváním. Matka, která nikdy nebyla skutečnou matkou. Milenec, který ji nikdy nemiloval. Přítelkyně, která ji vždycky považovala za nepřítele. Maddie pochopila, že opravdové a skutečné jsou jen bolest a utrpení. Naučila se, že se na ně může spolehnout.

Matthew Wheelon sám sebe považuje za zrůdu. Biologickou anomálii, která nemá právo od nikoho očekávat lásku nebo přátelství. Děsí ho, když se mu někdo snaží namluvit opak. 

Jenže pak se v jeho životě objeví Madison. Jak by právě on mohl tu ztracenou holku přesvědčit, že život nemusí být jenom podělaná mizérie? Připustí aspoň jednou, kvůli ní, že za hřích, ze kterého se narodil, by měli zaplatit jiní? Dokáže Maddie – a vlastně i sebe – přesvědčit, že se mohou navzájem zachránit?


Navždy je příliš dlouho
Faith Fosterová je dítě geniálních rodičů. Díky tomu je její mysl otevřená všem možnostem. Setkání se Samuelem Clarkem je pro ni jen dalším důkazem, že svět, ve kterém žijeme, je všechno, jen ne obyčejný. 

Faith se nechá vtáhnout do Samuelova světa. Dovolí, aby ten její, nudný a šedivý, od základu proměnil. Ale co když je Samuelova výjimečnost jiného druhu, než si Faith myslela? Bude její víra v zázraky stačit k tomu, aby ji Samuel miloval i v jejím lidském, obyčejném světě?


Marie A. Gregorová  se narodila a vyrostla na jižní Moravě. Vystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity (český jazyk – historie) v Brně. Několik let pracovala jako HR manažerka v nadnárodní společnosti. Píše od dětství – prózu i poezii. Více než šest let pravidelně publikuje na dvou oblíbených literárních webech. S manželem a třemi dětmi žije v malém městečku u Brna.

Zařazeno v kategoriích
Marie A. Gregorová - další tituly autora:
Hříšníci Hříšníci
Gregorová, Marie A.
Cena: 228 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Hříšníci
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.xyz.cz
www.albatrosmedia.cz
Marie A. Gregorová
Hříšníci – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Marie A. Gregorová
HŘÍŠNÍCI





Obsah
HŘÍŠNÍCI 3
Prolog 7
Kapitola 1 7
Kapitola 2 15
Kapitola 3 21
Kapitola 4 27
Kapitola 5 33
Kapitola 6 40
Kapitola 7 47
Kapitola 8 54
Kapitola 9 61
Kapitola 10 69
Kapitola 11 77
Kapitola 12 84
Kapitola 13 90
Kapitola 14 97
Kapitola 15 102
Kapitola 16 109
Kapitola 17 115
Kapitola 18 121
Kapitola 19 128
Kapitola 20 135
Kapitola 21 141
Kapitola 22 147
Kapitola 23 154
Epilog 163
NAVŽDY JE PŘÍLIŠ DLOUHO 167
Prolog 171
Kapitola 1 171
Kapitola 2 176
Kapitola 3 181
Kapitola 4 187
Kapitola 5 193
Kapitola 6 200
Kapitola 7 205
Kapitola 8 213
Kapitola 9 219
Kapitola 10 228
Kapitola 11 236
Kapitola 12 242
Kapitola 13 249
Kapitola 14 256
Kapitola 15 263
Epilog 267





A  napadá mě, že zlo se musí rozplozovat vždycky
znovu a znovu, kdežto dobro a ctnost jsou nesmrtelné.
Neřest má vždycky novou a  čerstvou mladou tvář,
kdežto ctnost je velebně ctihodná jako nic jiného na
světě.
John Steinbeck, Na východ od ráje










Prolog
Na začátku všeho bylo světlo.
V mém životě ale ne. Odjakživa mě obklopovala temnota.
Postupně mě pohltila.
Proto jsem tolik vděčná za ten krátký čas, kdy jsem jí s jeho pomocí
dokázala uniknout.
Na začátku všeho bylo světlo.
Díky němu to vím.
Kapitola 1
„Tak tohle s ním sekne, Hortonová!“ Kyleův smích se odrážel od
skleněných stěn sálu určeného jen pro největší firemní akce. Respektive
tedy od toho, co z jindy hladkých chladných tabulí zbývalo. I když jsem
se opravdu snažila krotit fantazii předražené floristky specializující se
na vánoční výzdobu, cítila jsem se uprostřed té rudo-zlaté pohromy,
která tu po ní zůstala, jako překvapení, které má na předem dohodnutý
povel vyskočit z přeplácaného dortu.
Můj žaludek se od rána nezadržitelně měnil ve svíjející se klubko
bolavých nervů. Dekker tuhle kýčovitou slátaninu určitě neschválí.
Skutečnost, že všechny ty zlaté a rudé girlandy nakonec nechal bez
komentáře, jsem si později dokázala vysvětlit jen nečekanou
přítomností jeho ženy.
Alexandra Dekkerová zosobňovala úspěch svého muže.
Nedosažitelná štíhlost filmové hvězdy, přitom dokonalá plná prsa, a  dokonce
nepatrný náznak boků v uzoučkých večerních šatech. Nikdy by mě
nenapadlo, že by výrazné zrzce mohla tolik slušet kobaltová modř, ale
vypadala v ní fantasticky. Nejspíš dávno věděla, že právě tahle barva
zdůrazní výjimečný odstín jejích duhovek.
◆ 7 ◆





Když po boku svého muže vplula na vánoční večírek Dekker
Company, Sara a Jane z personálního okamžitě začaly řešit, kde všude je asi
přešitá a jestli nemá barevné čočky. Nemyslela jsem si, že by se jí někdy
dotkl skalpel. Alexandra Dekkerová prostě byla nádherná. Tečka.
Raut, bar, kapela, konferenciér. Zdálo se, že kromě té pitomé
psychedelické výzdoby všechno dokonale fungovalo. I  když... Posledně
zmiňovaný si nedal pozor a  pokusil se do jedné ze svých dětinských
šarád zatáhnout samotného Dekkera.
Tomu samozřejmě nestál ani za pohled.
Přesto se i  na tomhle nešťastníkovi v  nepadnoucím smokingu
okamžitě projevily příznaky typické pro každého, kdo se ocitl v Dekkerově
blízkosti. Znala jsem je velmi dobře – vídala jsem různé stupně té křečo vité
ztuhlosti ve tvářích klientů a obchodních partnerů, kteří vycházeli z jeho
přepychově zařízené kanceláře. Dokonce i u těch, kteří podle oficiál ních
žebříčků byli bohatší než on, často starší a rozhodně vzdělanější.
Něco v osobnosti Jamese Dekkera vyvolávalo v každém normálním
člověku instinktivní potřebu přikrčit se a chránit si citlivá místa.
Jedinou známou výjimku představoval Kyle Shuford. Hlavní génius
Dekkerova IT oddělení.
Kyle byl všechno, jen ne typický nerd. Liboval si v drahém oblečení. Myl
se minimálně dvakrát denně; sprcha byla – kromě obrovské vláčkodráhy –
součástí jeho kanceláře. Posiloval a oblékal se tak, aby to jeho vypracované
tělo co nejvíc zdůrazňovalo. Taky si – po dlouhém rozhodování, se kterým
otravoval polovinu lidí ve firmě – koupil poslední model nějakého
předraženého sporťáku a splácel luxusní loft na okraji Downtownu.
Několik abnormalit mu přesto zůstalo. Například byl imunní vůči
autoritám. I když jsem dávno věděla, že autorita není slovo, které by
vystihovalo Dekkerovu moc nad ostatními, nedokázala jsem najít lepší.
Charisma? Ne, to příliš zavánělo sympatií. James Dekker v žádném
případě nebyl sympatický.
A tak si teď Kyle mohl dovolit nevnímat napětí, které už pár hodin
plnilo sál, využít odvahy, kterou mu dodalo pár skleniček alkoholu,
a konečně to na mě vybalit.
◆ 8 ◆





Nebyla jsem pitomá, nebo aspoň ne tolik, abych nepoznala, že ho
z nějakého záhadného důvodu přitahuju. Krátce po mém příchodu do
firmy přerušil veškeré kontakty se Sarou, která do té doby byla jeho
oficiální partnerkou na sex a pravděpodobně doufala, že se dostanou dál.
Netlačil na mě. Na skleničku mě zkoušel pozvat jen občas a po každém
mém odmítnutí zůstával k neutahání milý. Pravidelně hledal
(a nacházel) záminky k tomu, aby nakoukl do mojí kanceláře a položil mi na stůl
žvýkačku, čokoládu nebo nějakou plyšovou zrůdnost. Při svých
krátkých návštěvách vždycky odkládal sako, takže jsem si mohla užít pohled
na jeho skvělé tělo v obtaženém značkovém tričku nebo sněhobílé košili
s ležérně ohrnutými rukávy a minimálně třemi rozepnutými knoflíčky.
Ach Kyle, škoda že ti nemůžu říct, jak zoufale se mnou ztrácíš čas.
Teď se nakláněl přes jeden z velkých kulatých stolů, natahoval ke
mně ruku a vážně věřil tomu, že s ním půjdu tancovat.
„Já fakt netancuju, Kyle.“ Pokoušela jsem se o  nenucený tón, ale
cítila jsem, jak se mi nervozitou horko z tváří rozlévá přes krk až do
trapně hlubokého výstřihu. Dekker seděl na samé hranici mého
periferního vidění, přesto jsem si naprosto jasně uvědomovala, jak jeho
ramena na sotva postřehnutelný okamžik ztuhla.
Shuford se přezíravě usmál. „To už jsi říkala, Hortonová, ale stačí
jedinej tanec se mnou a už nebudeš chtít nic jinýho.“ Sara se
u vedlejšího stolu prudce otočila ke svému novému kandidátovi na sexuálního
kamaráda a bez varování ho začala intenzivně líbat. Chápala jsem ji.
Když se Kyle usmál, mívala jsem občas letmý dojem, že i ve mně se něco
pohnulo. Někde strašně hluboko, pod vrstvami toho všeho...
Nakonec, když se odmítal hnout z  místa, jsem neochotně vstala.
„Jedna písnička,“ varovala jsem ho předem.
V okamžiku, kdy si mě k sobě přitáhl, jsem zalitovala, že jsem tak
důkladně dodržela Dekkerovy pokyny. Kapela ve smokinzích měla být
zárukou decentní zábavy, pro Kylea ale klasická taneční hudba
představovala záminku, aby mě k sobě pevně přitiskl. Těch pár vteřin, kdy si
vychutnával mou bezmoc, si nepokrytě užíval. Pak jeho objetí konečně
trochu povolilo. Pokusil se rozhýbat mé křečovitě ztuhlé tělo. Možná by
◆ 9 ◆





se mu to povedlo, kdybych první otočku nečekala na opačnou stranu.
Neovládl zasyknutí, když jsem celou vahou zabalancovala na špičce
jeho ručně šité boty.
„Copak, není to ono?“ zvedla jsem s hraným překvapením obočí.
„Potřebovala bys pravidelný trénink,“ ušklíbl se, sjel mi rukou dolů
po páteři a na vteřinu nás od pasu dolů spojil víc, než pro mě bylo
snesitelné. Chtěl mi nejspíš předvést, jak velkou chybu dělám, když ho tak
vytrvale odmítám.
Ostře jsem se nadechla. „Já myslela, že patnáct už ti bylo.“ Ucukl
před závanem chladu v mém hlase.
„Co kdybys na mě zkusila být milá?“ snažil se ignorovat mou
mizernou náladu.
„Proč? Když to zvládnu, tak si to se mnou za odměnu rozdáš?“
Konečně se urazil. „Tohle nemám zapotřebí, Maddie,“ zašeptal
naléhavě. Naklonil se ke mně a soustředěně sledoval, jestli se můj výraz
změní.
Odvrátila jsem se. „Já vím, že nemáš, Kyle. Skočíme na panáka?“ Využi la
jsem moment překvapení a vysmekla se mu. Přesunuli jsme se k baru.
Nakonec odešel se Sarou. Nebyla jsem si jistá, jestli byl ve stavu, aby
to vnímal, ale Sara se určitě postarala, aby u ní zůstal až do rána. Tím
pádem jsem ho měla na pár dní z krku. Jakkoli byl Kyle Shuford ve své
roli sebevědomého idiota přesvědčivý, dokázala jsem si představit, jak
mu přede mnou bude trapně.
Ostatní hosté se trousili domů ještě dlouho po půlnoci. Díky
alkoholu se všichni uvolnili, a ti nejodvážnější dokonce prohodili pár vět
s Dekkerem.
Pokud jsem si stihla všimnout, Alexandra nemluvila s  nikým.
A nikdo nemluvil s Alexandrou. Ani její muž. Jen občas mimoděk přejel
rukou po pozlacené pokožce, poseté droboučkými pihami, v hlubokém
výstřihu na jejích zádech.
Ještě před půlnocí se oba vytratili. On se ale přibližně za dvacet
minut vrátil. Pochopila jsem, že ji jen doprovodil k autu. Na co se vy­
mluvila? Bolest hlavy? Nebo ji napadlo něco originálnějšího?
◆ 10 ◆





Už jsem netančila. A sklenička s Kylem byla poslední, kterou jsem
si ten večer dovolila. Potřebovala jsem zůstat při smyslech. Potřebovala
jsem na všechno dohlédnout. Až do konce muselo být všechno
perfektní. Tak, jak to můj šéf vyžadoval. Jak to měl rád.
Pro Jamese Dekkera jsem pracovala rok a půl, z toho téměř rok jako
vedoucí asistentka jeho osobní kanceláře. Vrchní poskok, jak říkal Kyle.
Hlavní asistentka, prohlašovala s hrdostí moje matka v těch stále
kratších okamžicích jasné mysli.
Když jsem se zaťatými zuby opouštěla školu, nedělala jsem si iluze.
Smířila jsem se s tím, že už se tam nikdy nevrátím. Matčino balancování
na hranici mezi životem a smrtí trvalo nečekaně dlouho a její pojištění
nemohlo pokrýt péči, kterou potřebovala. Bylo mi v  podstatě jedno,
jakou práci seženu. Jen když dostanu slušný plat.
Přesto jsem na pohovor k Dekkerovi nechtěla; připadalo mi
nepravděpodobné, že by majitel takového impéria investoval svůj čas do
Madison Hortonové, holky bez praxe, bez zvláštních znalostí a s nulovou
ctižádostí. Jenže Kimberly, moje spolužačka ze střední, která vyměnila
možnost studia za samostatný a nezávislý život ve velkoměstě, byla
neoblomná.
„Maddie, tohle není náhoda! Potkáme se zrovna v momentě, kdy
odcházíš ze školy a týden potom přijímá můj šéf nového člověka. To
místo je přesně pro tebe, věř mi!“ Oči jí nadšeně svítily. Říkala můj šéf,
i když její přímou nadřízenou byla Tamara, v té době vedoucí
Dekkerovy osobní kanceláře.
Sama Kimberly s ním během roku, kdy pracovala jen pár metrů od
něj, mluvila sotva dvakrát. Fascinoval ji a tajně doufala, že si jí možná
všimne. Že jí dá příležitost ukázat, jak dobrá ve skutečnosti je. Toužila
po něm, ale ještě víc po Tamařině místě. Ani ji nenapadlo, že bych pro
ni mohla představovat konkurentku; zřejmě ve mně odjakživa viděla
zakřiknutou patnáctiletou šedou myš, a proto mě tak vehementně
přemlouvala. Nejspíš si říkala, že bude lepší, když na volné místo sama
sežene někoho snadno ovlivnitelného, než kdyby to nechala osudu
a musela se pak potýkat se skutečnou rivalkou.
◆ 11 ◆





Nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím. Netoužila jsem po
Kimberlyině návratu do mého života, ale Dekkerova firma za tu práci nabízela
neuvěřitelný plat. Tehdy jsem si myslela, že peníze vyřeší většinu mých
starostí. Měla bych na slušný byt. Zvládla bych splácet školní půjčku.
A možná bych dokonce ušetřila na další matčinu operaci. Třeba by to
ještě k něčemu bylo...
Recepce ve třicátém podlaží překypovala drahým koženým
nábytkem a křišťálem. A aktuálně i dívkami, které bez výjimky vypadaly jako
vítězky národního přeboru roztleskávaček. S  tím rozdílem, že tyhle
vítězky svíraly ve svých pěstěných rukách kožené desky s  diplomy
z prestižních univerzit.
Měla jsem chuť otočit se mezi dveřmi a rovnou vypadnout.
Kimberly mi ale nedala šanci a dostrkala mě k poslednímu volnému křeslu.
„Tady seď a čekej,“ zavrčela výhrůžně. Odešla.
Dekker měl zpoždění. Nezavolal ještě ani jednu uchazečku. Blížilo
se poledne a na budovu ze všech stran tlačil konec srpna. Přesně tuhle
chvíli si vybrala klimatizace pro svůj výpadek. Během dvaceti minut
bylo v  místnosti k  padnutí. Kožené desky už neležely na kostnatých
kolenou vykukujících z krátkých kostýmkových sukní. Ovívaly své
majitelky a pokoušely se udržet jejich make-up na původním místě.
Vůně parfémů ztěžkla. O něco později se daly příjemné květinové
tóny definitivně na ústup před lidskou přirozeností. Pach potu se dostal
na hranici snesitelnosti právě v okamžiku, kdy se – snad pod tlakem
zuřivých pohledů všech čekajících – konečně otevřely vysoké masivní
dveře kanceláře.
Jeho tvář jsem znala z ekonomických novin a z internetu, přesto mě
překvapilo, jak mladý ve skutečnosti je. Obvyklé klišé o zpovykaném
juniorovi, který – když to „papá“ zabalí příliš brzy – musí převzít firmu
uprostřed rozehraného utkání v tenisovém klubu, na něj ale nesedělo.
Věděla jsem, že James Dekker je svou prací posedlý už spoustu let.
Rychle a bez zájmu přelétl pohledem skupinu čekajících dívek. Pak
se – nepřirozeně pomalu – vydal uličkou netrpělivě podupávajících
lodiček na vysokých podpatcích přímo ke dveřím, které vedly z recepce
◆ 12 ◆





k výtahům. Nechtěla jsem na něj zírat, ale nemohla jsem si pomoct. Jeho
chůze působila nepřirozeně. I další základní potřebu, kterou u druhých
obvykle nevnímáme – dýchání –, Dekker jako by přesně odměřoval,
a to každý nádech a výdech. Jako by vzduch kolem sebe ochutnával.
Když mě míjel, přísahala bych, že na okamžik přivřel oči a nepatrně se
usmál.
Pak vyšel ven a už se neukázal.
Po další půlhodině dorazila nějaká dívka, bez pozdravu ukázala na
mě a otočila se k ostatním: „Tahle počká, ostatní můžou jít.“ Recepci
naplnily vzrušené a vzteklé hlasy. Spousta úsečných vět. A slov.
Skandál. Idiot. Hajzl. Podraz. Děvka.
Když jsem osaměla, uvědomila jsem si, že klimatizace už zase
funguje. Dekker se vrátil. Zastavil se přede mnou, a když jsem se zbrkle
a nervózně postavila – čekala jsem, že bude následovat pohovor v jeho
kanceláři a stále jsem se marně snažila vyrovnat s faktem, jak velkou
moc tu má Kimberlyino slovo –, pohybem ruky mě zarazil. Skoro se
na mě nedíval. Znova přivřené oči a další neskrývaný hluboký nádech.
Spokojený úsměv.
„Zítra můžeš nastoupit, Madison,“ řekl prostě a odešel do své
kanceláře.
◆ ◆ ◆
Zůstala jsem, dokud neodešli poslední hosté, protože jsem věděla, že
i když se oficiálně rozloučil a odešel, čeká na mě ve své kanceláři.
Zaklepala jsem a  vešla. Jedno z  pravidel. Po půlnoci nečekáš na
pokyn ke vstupu.
„Pane Dekkere?“
Seděl zády ke dveřím a vypadal, jako by si užíval výhled na město.
Trpělivě jsem čekala. Konečně se s povzdechem protáhl a pomalu se ke
mně otočil. Naklonil hlavu k rameni, chvíli mě pozoroval, pak odložil
do broušeného popelníku zbytek doutníku a vstal.
Jako vždy jsem mohla jen hádat, co bude následovat. Proto mě tak
lehce srazil na kolena. Stačila mu na to jedna nepříliš silná rána.
◆ 13 ◆





„Líbí se ti flirtovat se Shufordem? Líbí se ti, když mě můžeš
veřejně ponižovat? Tohle jsme si snad vyjasnili na začátku! Jestli mě
chceš – a ty mě chceš,“ sklonil se ke mně a krátce mě kousl do napjaté
kůže na rameni, „přestaň se chovat jako laciná děvka.“ Při jeho
monologu jsem nepřestávala hypnotizovat dvě drobné kapky krve, které
se nezadržitelně vsakovaly do světlého koberce. Na špičce nosu mě
lechtala další – horečně jsem uvažovala, jaký obrazec vytvoří s těmi
předešlými.
„Připrav se, Madison.“ Vrátil se k  obrovskému oknu, které z 
třicátého patra nabízelo skutečně skvělý výhled. Hřbetem ruky jsem si otřela
nos a pak se pomalu sebrala. Na stole toho moc neleželo, přesto jsem vše
pečlivě odsunula. Nehodlala jsem riskovat, že tentokrát zůstanou poblíž
nůžky nebo stříbrný nůž na dopisy. Předklonila jsem se, abych se pod
dlouhými šaty dostala až ke kalhotkám. Naučeným pohybem jsem je
stáhla ke kotníkům. Než jsem je stihla nacpat do kabelky, objevila se přede
mnou jeho rozevřená dlaň. Nepřestával se dívat ven. Podala jsem mu je.
Trochu jsem se rozkročila a horní polovinou těla se položila na stůl
– tváří k chladné desce. Zavřela jsem oči.
Jeho ruce jsem ucítila nejdřív na kotnících. Jak postupoval nahoru,
sunul s sebou zároveň šaty.
Když byl ve mně, naklonil se blíž, zajel mi rukou do vlasů a zvrátil
hlavu dozadu: „Musím tě pochválit, Madison, ten večírek se vydařil,
i když některé zaměstnankyně se chovaly nevhodně. I Alexandře se tu
líbilo. Tak to nepokaz a buď ráno včas na svém místě. A nezapomeň,
dnes ode mě něco dostaneš, takže žádná sprcha.“
Nemusel mi to připomínat. Tohle pravidlo bylo první, které mě
čtrnáct dní po mém nástupu naučil. Hned potom, co si mě vzal poprvé.
Jeho pohyby byly systematické, ale nepostrádaly živočišnou dravost.
Stejně o něm mluvili ti, kdo hodnotili jeho chování v byznysu. Dravá
bezohledná systematičnost.
Líbilo se mi to. Líbilo se mi patřit Jamesi Dekkerovi. Bolest, kterou
mi způsoboval, dokázala na chvíli přehlušit ty ostatní; ty, které mě
požíraly v době, kdy jsem mu nebyla nablízku.
◆ 14 ◆





Kapitola 2
Ráno jsem ještě z postele poslouchala Kimberlyin procítěný pěvecký
výstup, neoddělitelnou součást jejího sprchování.
Rána bývala nejhorší. On za mnou chodil nejčastěji ráno. To byl důvod,
proč jsem si nikdy nemusela nařizovat budík. Zřejmě i  poslední den
na tomhle světě se vzbudím před úsvitem, vyděšená a zpocená hrůzou.
Proto mi vyhovovalo, že mě aspoň trochu rozptyluje něčí přítomnost.
Kimberlyino halekání se změnilo ve snesitelnější broukání; dokázala
jsem si představit, jak si právě soustředěně žehlí vlasy a jak přetváří svůj
hezký, i když fádní obličej v dokonalou reklamu na kosmetický průmysl.
Už bych měla vstát.
Cítila jsem se hůř než obvykle. Po dlouhé době jsem si vzpomněla
na jednu z meditačních technik, kterou mi doktorka Kate vnucovala
obzvlášť nadšeně. Položila jsem se na záda, zavřela oči a soustředila se
na postupné uvolňování celého těla. Než se dostanu k hlavě, mělo by
mi být mnohem líp...
Neslyšela jsem Kimberly ani klepat, ani vejít. Vyděsilo mě to. Na
sluch jsem se nemusela tolik spoléhat. Obvykle jsem vycítila, když se ke
mně někdo dostal příliš blízko.
„Maddie?“ promluvila přímo nade mnou. Deku jsem si přitáhla
k bradě dřív, než jsem vykřikla. „Ježíš, promiň, nechtěla jsem tě
vyděsit,“ zatvářila se zkroušeně.
„Do prdele, Kim, máme dohodu, po zaklepání čekáme na pozvání,“
sjela jsem ji roztřeseným hlasem.
Otočila se ke dveřím, jako by je chtěla obvinit. „Já klepala,“
zamračila se na ně. Rozeznala jsem v jejím hlase vzteklý podtón. Na obvyklý
hysterický výlev jsem neměla náladu, takže jsem rychle zařadila
zpátečku.
„To je v pohodě, Kim, moje vina, dělala jsem takové relaxační
cvičení a asi jsem si trochu odkrvila mozek.“ Upřímné omluvy jsem
ovládala skvěle.
◆ 15 ◆





Nepřestávalo mě fascinovat, jak čitelný byl její obličej. Před rokem se
Tamara vrátila z Dekkerovy kanceláře a křídově bílými rty nám oznámila,
že právě dostala padáka a  na její místo postupuje „ta ubožačka Madi -
son“. Od té doby mě vzpomínka na neředěnou nenávist v Kimberlyině
myší tvářičce držela v její přítomnosti v nepřetržitém napětí, které pouze
měnilo svou intenzitu – nemizelo nikdy. Ale její čitelnost měla výhodu.
Nikdy mi nemohla vpadnout do zad. I tehdy jí trvalo nekonečných pět
vteřin, než schovala nenávist pod masku upřímné radosti. Hned potom se
na mě vrhla a začala mě nadšeně objímat a gratulovat mi. Na Tamaru už
se ani nepodívala; dokonce nezareagovala ani na její větu na rozloučenou.
„Ty tupá podlejzavá krávo!“
Do té chvíle byly Kimberly a Tamara nejlepší kamarádky.
Někdy jsem se pokoušela vybavit si, jaká mi Kim připadala na
střední. Uvědomovala jsem si už tenkrát, že jsem narazila na
sociopatku? Nebo do současného dokonalého stavu musela teprve dospět?
Nedokázala jsem to posoudit, mé vzpomínky zůstávaly matné jako
ponurá rána na školním parkovišti. Omlouvala mě maličkost. V tu dobu
jsem byla úplně pohlcená snahou získat stipendium na jakékoli vysoké,
jen abych hned po závěrečných zkouškách mohla vypadnout z pekla,
kterému jsem ze setrvačnosti říkala domov. Kimberlyinou poruchou
jsem se tehdy zaobírala jen velmi zběžně, pokud vůbec.
Kimberly konečně povolila napjatá ramena a udělala dva kroky
směrem ke skříni. Obě ložnice byly zoufale mrňavé, vlastní koupelna nebo
šatna představovaly nedostižný luxus. Daň za možnost bydlet pouhých
dvacet minut od Dekkerova království a přitom se při placení nájmu
nezruinovat. Pohnula s levými dveřmi skříně tak, aby zašedlé zrcadlo
na jejich vnitřní straně zachytilo její obličej. Spokojeně mlaskla.
Pomalu jsem vydechla. Bouřka byla protentokrát zažehnaná.
„Spíš s  Dekkerem, Maddie?“ použila úplně stejnou intonaci, jako
když se mě každé ráno ptala, jestli dnes jedeme do práce společně. Ale
zároveň těch pár slov znělo stejně falešně jako její ranní koncert ve
sprše. Stále na sebe soustředěně zírala do zrcadla, nemrkala a snad ani
nedýchala; přikrčená jako kočka před myší dírou.
◆ 16 ◆





Věděla, že jsem mizerná lhářka. Jenže s touhle otázkou mě nemohla
nachytat. Spát s  někým představovalo mnohem vyšší stupeň
důvěrnosti; Kyle spal se Sarou, Kimberly spala v podstatě s každým z firmy,
kdo o to projevil zájem. Ne, já nespala se svým šéfem. Moje práce prostě
zahrnovala i to, že pro něj kdykoli budu připravená fyzicky.
„Ne, Kim, nespím s Dekkerem a netuším, jak tě to vůbec mohlo
napadnout. Vidělas včera jeho ženu? Netušíš, co by asi tak hledal u mě?“
Pomalu se ke mně obrátila a zamyšleně si olízla rty. „Doslechla jsem
se, že ho pořád vídají s Tamarou. Prý se nepřestali scházet. Šukal ji,
vědělas to?“ Už jsem nepochybovala, že si tenhle výstup nacvičila předem.
Její poslední věta měla být reakcí na můj překvapený nebo šokovaný
výraz. Proto nakonec vyzněla směšně. Já totiž nereagovala nijak. Nikdy
jsem nepřemýšlela, kolik dalších žen Dekker fyzicky používá. Ano, to
byl nejlepší popis toho, co se mu líbilo, co mu vyhovovalo. Tamara?
Proč ne? V tu chvíli mě napadlo, jaké má Kim štěstí. Omezenost její
schopnosti zachytit a  pochopit širší spektrum vztahů jí neuvěřitelně
usnadňovala život.
Ona toužila spát s Dekkerem. Pokud by se jí to povedlo – a já neměla
jediný důvod jí to nepřát –, nadšeně by řešila všechny obvyklé věci,
které s sebou podobný vztah nese. Tedy – podle ní.
Žárlení. Postup v  práci. Hodnota a  četnost dárků, které jí koupí.
Jakou má šanci rozvést ho. Šťastná Kimberly!
„Dovolíš?“ vrhla jsem významný pohled směrem ke dveřím. Tohle ji
neuráželo. Vypadla prakticky okamžitě. Kdo by to řekl, že promiskuit ní
Kimberly prošla puritánskou výchovou? Nikdy by přede mnou
neproběhla nahá nebo v prádle a stejnou míru soukromí dopřávala i mně.
Po špičkách jsem přeběhla ke skříni, u které si před chvílí
kontrolovala make-up, klekla jsem si a zpod hromady starých svetrů vylovila
balíček kalhotkových plen pro dospělé. Jednu jsem strčila do kapsy
županu, zbytek skončil na původním místě. V koupelně jsem na sebe tu
odpudivou věc natáhla a s úlevou vlezla do sprchy. Takhle jsem splnila
Dekkerův příkaz – nesmyla jsem ho ze sebe –, a zároveň jsem
neodcházela z domu s nepříjemným pocitem zpoceného těla a nemytých vlasů.
◆ 17 ◆





Venku mrzlo. Nenáviděla jsem zimu. Jedna z  mála intenzivních
emocí, kterou jsem ze sebe dokázala vydolovat. Skutečný odpor
k chladnému vzduchu, který drásá plíce a bodá do každého kousku odhalené
kůže. Doktorka Kate tvrdila, že nemám klasickou alergii na chlad, že
i tahle moje přehnaná reakce nějak souvisí s  tamtím.
Jely jsme autem; v tomhle počasí jsem byla ochotná vyjíždět o dvacet
minut dřív, abych měla rezervu pro případ ucpaného sjezdu do centra.
Kimberly na sedadle spolujezdce apaticky zírala ven. Nechápala jsem to
– bylo ráno po vánočním večírku, její hlava musela doslova přetékat
novými a zásadními informacemi o vztahové mapě firmy.
„Jsi v  pořádku, Kim?“ pokusila jsem se probrat ji ze zamyšlení,
které mě znervózňovalo. „Tančila jsi včera s někým?“ Eufemismus pro
„S  kým sis to včera nakonec rozdala?“ Zároveň mi došlo, že jsem ji
skoro celý večer neviděla.
„Zařizovala jsem něco pro pana Dekkera.“ Znova ten bezbarvý
falešný hlas. Přitom tahle věta obsahovala spoustu skrytých významů.
Dekker s ní nikdy nemluvil. Nikdy jí nedával úkoly jinak než mým
prostřednictvím. A teď ji něčím pověřil, a já o tom nevím? Skoro vzápětí po
téhle rekapitulaci mě naplnila uklidňující lhostejnost. V tomhle směru
už mě Kimberly znala. Nepřekvapilo ji, že se dál nevyptávám.
V kanceláři jsem se převlékla, lehce nalíčila a s deskami na poznámky
vyrazila k Dekkerovi. Kývla jsem na recepční před jeho kanceláří.
„Ahoj, můžu?“
„Je tam Simon, ale dnes je běžný program, tak nevím, proč se mě
každý ráno ptáš,“ ušklíbla se, aniž by odlepila pohled od monitoru.
Neohlašovala mě; ranní schůzka s upřesněním všech bodů denního
programu byla jako kafe, které musel mít na minutu přesně.
Zkontrolovala jsem hodiny nad recepčním pultem. Zbývalo mi třicet vteřin. Pak
jsem bez zaklepání vešla.
Dekker se svým metrosexuálním poskokem stáli vedle stolu; na
stejné straně, kde jsem před pár hodinami plnila svou noční povinnost.
Blesklo mi hlavou, jestli si Simon všiml krve na koberci. Nejspíš ne.
Vždycky si všímal jen podstatných věcí.
◆ 18 ◆





Dekker se na mě ani nepodíval, Simon jen lehce kývl hlavou mým
směrem.
„Musíme se na něj pořádně připravit, nechci nic podcenit,“ prohlásil
Dekker chladně a pravou rukou přejel po deskách tlustého spisu, kvůli
kterému dokonce odsunul svůj laptop.
„Nic z toho není v elektronické verzi, Simone, jsou to jen tyhle
papíry. Žádná kopie, nic. Máš mě teď v rukou, chlape, a to doslova,“ usmál
se Dekker líně. „Ale nemysli, že je to výhoda,“ dodal vzápětí hlasem,
který mu už pár let bez problémů zajišťoval neochvějnou autoritu.
Simon krátce přikývl, zvedl složku a beze slova odešel. To mohlo
znamenat jen jediné. Jamesův život dostal do péče jen na velmi
omezenou dobu. Na zdvořilosti mu nezbýval čas.
Dekker se posadil ke stolu, přitáhl si laptop a otevřel ho.
„Pojď blíž, Madison,“ vyzval mě chladně. „Ještě blíž,“ poplácal
netrpělivě područku svého křesla. Jasný pokyn, abych se postavila těsně
k němu. Ani špatná nálada neměla vliv na jeho zvyky.
Natiskla jsem se stehny k područce. Sesunul se níž a naklonil obličej
k mému klínu. Chvíli soustředěně vdechoval.
„Jsem rád, že dodržuješ pravidla,“ vyslovil konečně spokojený
verdikt. Otevřel jednu ze zásuvek a podal mi kalhotky. Nebyly to ty,
které jsem mu v noci odevzdala. „Obleč si to, nechci, aby si tě užíval
ještě někdo jiný. Každé dvě hodiny se vrátíš, abych tě zkontroloval.
Dnes jsi naprosto úžasná,“ vzdychl, posunul laptop ke mně a pustil to,
co v noci natočil. Už jsem se naučila dívat se na to, a přitom to
nevidět.
„Musím říct, že ses hodně zlepšila, ale pořád tomu něco chybí, co
myslíš?“ naklonil soustředěně hlavu k rameni. „Už vím! Jiskra! Ta
jiskra, kterou z tebe včera dokázal vykřesat Shuford, když ses na něj přede
všemi lepila. No nic, zamyslím se nad tím a zkusím přijít na něco
lepšího. Něco, co tě rozpálí, i  když u  toho nebude ten chudák. A  teď si
připrav poznámky, projedeme si dnešní program.“
Přepnul obrazovku na okno se svým diářem.
◆ 19 ◆





◆ ◆ ◆
Z Dekkerovy třetí kontroly jsem odcházela unavená a otupělá. Byl
rozmrzelý, poslední dopolední schůzka nedopadla podle jeho představ.
Znova zmínil Kylea a ujistil mě, že jeho nápad na mé skutečné sexuální
probuzení už získává konkrétnější podobu.
Tehdy jsem ho zahlédla poprvé.
Ležel na kožené pohovce před recepcí a  vypadal trochu zkouřeně.
Přesto mě zaregistroval a jediným překvapivě plynulým pohybem se
posadil. Nepokrytě si mě prohlížel. Po pěti vteřinách – tak nesmyslně dlouho
trval náš oční souboj – jsem se obrátila k recepčnímu pultu. Někdo měl
dávno volat ochranku. Typy jako ten kluk se sem občas vetřely při nějaké
kampani proti globalizaci a  párkrát to skončilo posprejovanou stěnou.
Významně jsem si odkašlala, ale recepční si udržovala svůj znuděný výraz.
Něco mě přimělo podívat se na něj znova. Pozorněji.
Došlo mi to vzápětí. Byl možná o deset let mladší než James a jejich
podobu maskoval dramatický rozdíl ve způsobu oblékání. Přesto jsem
ji postřehla.
Překvapilo mě to. Vždycky jsem si myslela, že o  svém šéfovi vím
všechno podstatné. James Dekker oficiálně neměl žádné pokrevní
příbuzné, kteří by byli aspoň přibližně v jeho věku. Ale i kdyby měl, nikdy
by nemohli vypadat takhle... nepatřičně. V každém možném významu
toho slova.
Uvědomila jsem si, že před tím neznámým člověkem ještě pořád
stojím a trapně dlouho na něj zírám. Než jsem se stihla na něco
vymluvit, postavil se. Couvla jsem. Jeho výška mu proti mně dávala očividnou
výhodu. Levou rukou si nervózně prohrábl už tak rozcuchané vlasy,
pravou natáhl ke mně: „Ahoj, jsem Matt Wheelon. Pokud děláte pro
něj,“ kývl hlavou ke dveřím, ze kterých jsem právě vyšla, „budeme se
teď nejspíš občas vídat,“ usmál se rozpačitě.
„Madison Hortonová. Omlouvám se, ale vaši ruku nepřijmu, pane.
Dekkerovi si se svými zaměstnanci ruce nepodávají. Za dva dny byste
mě kvůli tomu nesnášel,“ vysvětlila jsem mu klidně, ale odměřeně.
Jeho výraz rychle ztuhl.
◆ 20 ◆





„Nejsem Dekker, jste hluchá? A  myslím, že nesnášet jsem vás už
začal,“ ušklíbl se a prosmýkl se kolem mě. Do Jamesovy kanceláře vešel
bez klepání.
Kapitola 3
Kyle se rozvaloval na svém nezvykle prázdném pracovním stole
a opatrně, tak, aby mu drobečky nepadaly do výstřihu nejmoder -
nější světlemodré polokošile od Marka Jacobse, ukusoval
z čokoládové king size tyčinky. Už skoro dvacet minut planě filozofoval
o svých možnostech: „Zkontrolovalas to osobně, Hortonová? Nebo
to byl jeden z extrémně náročných úkolů pro některou z těch tvých
pipin?“
I když se snažil, jeho hlasu chyběla obvyklá dávka škádlivé lehko -
myslnosti. Převrátil se na bok a podepřel si hlavu, aby mohl snáz
kontrolovat dva chlapy z technického, kteří trochu nejistě rozebírali jeho
vláčkodráhu a ukládali všechny části do připravených krabic.
„Sice neumím tancovat, Shuforde, ale ke smlouvám vyšších
manažerů mám mimo pipin z HR přístup jen já. A tuhle kancelář ve smlouvě
opravdu nemáš.“ Napadlo mě, že drobná připomínka toho, jak pro něj
nakonec dopadl vánoční večírek, ho přivede na jiné myšlenky.
Nezabralo to. Rozladěnost způsobená faktem, že musí uvolnit kancelář
Matthewu Wheelonovi, potlačila jeho obvyklou potřebu hrát si přede mnou
na nedotčeného panice.
„Já vím, Sara mi to taky říkala,“ přiznal překvapivě lehce svůj
trvající poměr s atraktivní asistentkou z personálního. „Jen se prostě těžko
smiřuju s tím, že tohle,“ máchl rukou po napůl vyklizené místnosti, „už
nebude moje království. Kyle Shuford má skončit v nějakém kumbálu?“
povzdechl si teatrálně.
„Ten kumbál má sedmdesát metrů a při tvém ročním platu bych tě
na Dekkerově místě přinutila doplácet na každý metr polovinu,“
pokusila jsem se ostřejším tónem ukončit jeho nářky. Kyle mezitím
dokončil výrobu kuličky z obalu své čokoládové neřesti a s přimhouřenýma
◆ 21 ◆





očima zamířil na koš postavený provizorně uprostřed místnosti. Po
krátkém letu se jeho střela tvrdohlavě změnila nazpět v kus lesklého
papíru bez potřebné razance a ochable dopadla na podlahu. Kyle
znechuceně zamlaskal a líně se zvedl do sedu. Připadalo mi, že teprve teď
mě vzal opravdu na vědomí. Zamračil se na mě, jako bych celou tu
katastrofu způsobila.
„Všechno stojí za hovno a ještě ke všemu mi prostě nedáš a nedáš,“
obvinil mě nezvykle uraženým tónem. Podobné poznámky měl každou
chvíli a  já věděla, že i  když se je vždycky snažil nějak zlehčit, myslel
je v podstatě vážně. Dnes jsem se kvůli nim ale poprvé cítila dotčeně.
Během našeho rozhovoru jsem se uvolněně opírala o rám otevřených
dveří. Jeho poslední věta mě přinutila narovnat se a dvakrát se zhluboka
nadechnout.
„Sexuální obtěžování ti něco říká, Shuforde?“ Potěšilo mě, když
sebou trochu trhl. I mně samotné zněl můj hlas chladně a nebezpečně.
„Se hned nečil, víš přece, že jsem hnusný prase,“ zašklebil se
omluvně. „Mám blbej den a ty ses mi do toho tak nějak připletla, no.“
Svěsil ramena, jako by se mu skutečně přihodilo něco strašného.
„Myslím, že by sis měl na pár večerů týdně domluvit nějakou
dobrovolnickou aktivitu. Navrhuju dům pro sociálně slabé seniory nebo
Armádu spásy. Cokoli, co ti upraví priority. Ztrácíš soudnou představu
o tom, co je skutečnej průšvih.“ Moje snaha o udržení naštvaného
výrazu vyšla naprázdno – Shuford vypadal tak zkormouceně, že jsem se
nakonec musela kousat do rtu, abych se nerozesmála.
„Tušíš vůbec, Hortonová, kdy jsem měl naposled volnej večer?“
protáhl důležitě. Smysl pro humor ho dnes definitivně opustil. „Žiju pro
tuhle firmu, dýchám pro ni, za pololetní bonus bych pro ni i vraždil,
a čeho se dočkám? Jak budu přemejšlet bez svejch mašinek? Můj
geniální mozek potřebuje prostor!“ Další rozmáchlé gesto mi mělo ještě
důrazněji připomenout, že za prostor uznává jen svou bývalou kancelář
o rozloze menšího školního hřiště.
„On je novej spoluvlastník, Kyle,“ přešla jsem automaticky
k důraznému šepotu. „Tak se s  tím smiř. Tohle je druhá největší kancelář
◆ 22 ◆





v tomhle patře. Nedivím se Dekkerovi, že ho chce mít blízko, ale
zároveň ne hned za zadkem. A na tvým místě bych už s těmi stížnostmi
přestala – pokud ho naštveš, můžeš přijít nejen o bonus. Nejsi jedinej
IT génius v  tomhle městě. Na tvůj plat můžou zlanařit klidně Billa
Gatese, frajere, takže sbal mašinky a vrať se co nejdřív zkontrolovat,
jestli tví hošíci panu Wheelonovi všechno pořádně zapojili
a připravili.“ Chvíli jsem si myslela, že Shufordův šokovaný výraz způsobil
můj ne zvykle dlouhý výlev. Tiché odkašlání těsně za mými zády mě
vyvedlo z omylu.
Ani se mi nechtělo se otáčet. Tušila jsem, kdo za mnou stojí.
„Pane Wheelone,“ oslovila jsem ho, aniž bych k němu zvedla oči,
a pokusila jsem se kolem něj proklouznout pryč.
„Slečna Hortonová, že? Madison Hortonová.“
Kývla jsem a křečovitě se na něj usmála. Taky se usmíval. Ale
pobaveně a uvolněně. Líně v ústech přesunul žvýkačku z jedné strany na
druhou. Zase mě zarazila jeho podoba s Jamesem a znova mě
překvapilo, že se to ve firmě ještě neprobírá. Copak to vážně vidím jenom já?
„Když dovolíte, mám ještě spoustu práce,“ kývla jsem neurčitě
k výtahu.
„Ale já vás přece nezdržuju,“ zvedl ruce a o krok ustoupil. Byla jsem
od něj sotva dva metry, když si znova odkašlal. Beze slova jsem se
zastavila a otočila zpátky k němu.
„Možná bych vám měl poděkovat, slečno. Zdá se, že méně
informovaným zaměstnancům i  bez mého přímého pokynu vysvětlujete
mé po stavení ve firmě.“ Zkoušela jsem z jeho hlasu a výrazu vyčíst, co
mi doopravdy chce. Ale stál tam s palci zastrčenými v kapsách kalhot,
o kterých bych přísahala, že jsou jeho první slušné v životě, a nedal mi
nej menší šanci. Moje emocionální invalidita měla až doteď jednu
nespornou výhodu: paradoxně jsem dokázala velmi dobře rozeznat a popsat
emoce a  pohnutky lidí, kteří měli to štěstí – nebo smůlu? – a  o  své
emoce nepřišli.
Pokud se mi v tuhle chvíli nedařilo přečíst nic z toho, co se děje uvnitř
Matthewa Wheelona, tak byl buď extrémně dobrý hráč, nebo – a to se
◆ 23 ◆





mi zdálo pravděpodobnější – na tom byl podobně jako já. V každém
případě – jestli měl ambice fungovat tu jako skutečný, rovnocenný partner,
pak bůh pomáhej Dekkerovi.
„S  nikým o  vás nemluvím, pane,“ použila jsem tón a  výraz, které
doteď patřily pouze Dekkerovi. „Jen jsem panu Shufordovi připomněla,
že vaše kancelář má být zítra kompletně připravená. Pokud nic
dalšího nepotřebujete...“ Dala jsem mu dvě vteřiny. Promarnil je. Ulevilo
se mi, když cinkl výtah a  vzápětí z  něj s  hlasitým smíchem vyšli
Kyleovi pod řízení: každý s plnou náručí krabic s technikou do – teď už
Wheelono vy – kanceláře.
Ten den jsem ho už neviděla. Což nic neměnilo na faktu, že jsem na
něj nedokázala přestat myslet.
◆ ◆ ◆
Následující týden se zdálo, že na mě Dekker zapomněl. Jistě, zůstávali
jsme v neustálém pracovním kontaktu a nepostřehla jsem ani náznak
toho, že by některé z mých povinností převáděl třeba na Kimberly, ale
ztratil zájem o všechno, co souviselo s mými sexuálními povinnostmi
vůči němu. Ještě nikdy to netrvalo tak dlouho. Dráždilo mě pomyšlení,
že mi to chybí. Potřebovala jsem svůj režim. Potřebovala jsem toho, kdo
mi určoval pravidla.
Tohle byla jedna z největších ironií mého života – měla jsem všechny
důvody nenávidět jakýkoli fyzický kontakt s jinou osobou, přesto jsem
nějaký druh kontaktu potřebovala. James Dekker moje potřeby
dokonale naplňoval. James Dekker, psychopat a násilník. Ideální partner pro
Madison Hortonovou.
Tím vším, co se mnou dělal, ve skutečnosti nikdy doopravdy
nenarušil můj osobní prostor. Byla jsem si jistá, že ho nezajímá ničí osobní
prostor; zřejmě ani netušil, že něco takového existuje.
Proto se mi vlastně ulevilo, když přišla SMS s obvyklým vzkazem.
Všechno mělo zase svůj řád. Příchod toho člověka, Wheelona, nijak
ne zpochybnil Jamesovu moc nade mnou. Pravděpodobně jsem na něj
mys lela jen proto, že i když jsem k Dekkerovi nikdy nic necítila,
pod◆ 24 ◆





vědomě jsem vnímala potenciální ohrožení jeho pozice. Ano, to je ono
– na Matta Wheelona jsem myslela jako na ohrožení, nebezpečí. Ale
znala jsem Dekkera. Nenechá to zajít příliš daleko. Postará se, aby
Wheelon pochopil, kde je jeho místo.
Hotelová hala slabě páchla plísní a vlhkem. Mimoděk jsem se otřásla.
Recepční mi bez jediné otázky podala připravenou kartu.
Dekker už na mě čekal. Rozbušilo se mi srdce – spletla jsem čas?
Vždycky jsem chodila dřív, abych se mohla převléknout a připravit. Pak
teprve přijížděl on. Dnes už se ale rozvaloval v široké neustlané posteli.
Jakmile mě zaregistroval, rychle zmáčkl ovladač a vypnul televizi.
„Jdu pozdě?“ zeptala jsem se nejistě.
„Ne, to je v pořádku, Madison, chtěl jsem tu být dřív, abych mohl
připravit malé překvapení.“ Nebála jsem se ho, i když pokud by ve mně
někdo dokázal vyvolat strach, byl by to právě on. Teď jsem ale v břiše
ucítila krátký ostrý úder ledové pěsti; podobný, jaký kdysi patřil
neodmyslitelně k mé každodenní realitě. Ano, pach násilí a strachu jsem
rozeznávala naprosto spolehlivě.
Došlo mi to. Ta televize.
„Připrav se, rychle. Nemůžu se dočkat, až tě uvidím trochu
rozpálenou,“ kývl bradou ke dveřím koupelny. Po stěnách sprchového
koutu ještě stékaly kapky vody. On se osprchovat směl. Mou vůni ne­
smělo nic zkazit, říkal vždycky. Rychle jsem shodila sukni a halenku
a z hedvábného prádla s jemnou krajkou se převlékla do jednoduchých
bavlněných kalhotek a krátkého tílka. Další pravidlo: Žádné svůdné
ženské prádlo.
Stál vedle postele s ovladačem v jedné ruce a se sklenicí ve druhé.
„Na, dej si,“ pozval mě k  sobě. Napila jsem se od něj, aniž bych mu
skleničku vzala z ruky. Naučil mě dát si občas trochu drahé vodky nebo
kvalitního vína. Doktor mi potvrdil, že když to nepřeženu, nemělo by
mi to bránit v užívání léků.
„Hodná holka,“ naklonil se a olízl kapku, která mi stékala po bradě.
Ucukla jsem. Překročil hranice stanovené důvěrnosti. S hranou
provinilostí se usmál, odložil sklenici i ovladač na noční stolek a rychlým
◆ 25 ◆





pohybem mi svlékl tílko. Pak už jen mlčky ukázal k  posteli. Položila
jsem se na břicho, tak, abych viděla na televizi.
Byt na obrazovce mi byl povědomý. Ale spoušť, která v něm vládla,
zpozdila mé prozření. Šlo o amatérský záznam, rozhodně ne o práci
profesionála. Dekker nechal celou dobu vypnutý zvuk.
„Chci slyšet tebe, Madison,“ zašeptal hned potom, co jsem ho ucítila
v sobě. Do bytu na obrazovce právě vstoupil Kyle Shuford. Do svého bytu.
Přijala jsem jeho pozvání jednou, krátce potom, co ho koupil, a to jen
proto, že pozval spoustu dalších lidí a já nepochybovala o tom, že se mi
podaří se za pár hodin vytratit. Tehdy mě překvapil až nepřirozený
pořádek, který doma měl. Teď jsem sledovala, jak stojí uprostřed
nepředstavitelné spouště a jak se nejdřív nechápavě, pak rozzuřeně rozhlíží. Když
sáhl do kapsy pro telefon, objevili se v záběru dva vysocí chlapi v kuklách
a podle pohybu kamery vystoupil ze svého úkrytu i třetí.
Kyle se s nimi krátce hádal, ale zároveň jsem přesně poznala
okamžik, kdy ho ovládl strach. Ten silný, pudový; strach, který varuje
a svazuje, i když má mít opačný smysl – dostatek vyplaveného
adrenalinu má přece napadenému pomoct utéct, zachránit se. Věděla jsem, že
to nefunguje. Věděla jsem, co se bude dít dál. Tohle mi stačilo. Pohled
na tu esenci strachu, kterou jsem si tak dobře pamatovala, mi skutečně
zrychlil tep i dech.
Dekker mi spokojeně zavrčel do ramene: „Tohle zabírá, ty malá
studená mrcho? Takže kdybych ho nechal naporcovat, možná by ses
konečně udělala?“ Obrátila jsem se k  němu – na záznamu do Kylea
právě naposled kopli; teď ho napůl bezvládného přivazovali k velkému
jídelnímu stolu a já nechtěla vidět, co bude následovat. Protože jsem
to věděla.
„Proč byste to dělal? To nesouvisí ani s vámi, ani s ním. Tohle vážně
nebylo nutné. Zašlo to moc daleko, pane. Myslím, že tohle už nezvlád nu.“
Zrychlený tep se změnil v divoké hučení. Viděla jsem, jak Dekker otvírá
ústa a něco říká, ale neslyšela jsem ho. Zvedl ruku, skoro něžně se dotkl
mé tváře. Odstrčila jsem ho a prudce vyrazila do koupelny. Dávila jsem
naprázdno; před dnešní schůzkou jsem se nestihla naobědvat.
◆ 26 ◆





Dopotácela jsem se k umyvadlu a několikrát si chrstla ledově
chladnou vodu do tváře. Hučení pomalu ustávalo. Znova jsem vyrovnaně
dýchala. Přesto jsem nepochybovala o tom, že jsem mrtvá. Mrtvá tím
nejhorším možným způsobem.
V živém těle, bez naděje na spásu nebo znovuzrození.
Kapitola 4
V polovině ledna mi zavolala Amanda, jedna z matčiných
ošetřovatelek.
„Madison, zdravím v novém roce!“ Její profesionálně bodrý hlas mě
rozčiloval už od našeho prvního setkání před třemi lety.
„Ahoj Amando,“ vykoktala jsem ze sebe. Nereagovala. Věděla, jak
na mě. „Jak se má matka?“ přinutila jsem se vyslovit po deseti nekoneč -
ných vteřinách trapného ticha.
Okamžitě vychrlila připravenou odpověď: „Ach, dobře, že se ptáte,
Maddie, Karin se daří výborně, doktor z ní má radost, ale byly Vánoce,
to víte, i v jejím stavu je potřeba počítat s tím, že atmosféra kolem na ni
zapůsobí. Nejmíň pětkrát se na vás ptala.“ Její vyčítavé narážky mi byly
ukradené, zaujalo mě to číslo.
„Amando, nepřeháníte? Pětkrát v  průběhu dvou měsíců, nebo to
v  nějakou konkrétní dobu bylo intenzivnější?“ Po matčině poslední
operaci jsem dostala dost jasné instrukce, na co si dávat pozor.
Nezvykle vysoký počet chvilek jasné mysli mohl být předzvěstí konce.
Zlepšení, nebo dokonce uzdravení nepřicházelo v úvahu ani teoreticky.
„Musela bych se podívat do záznamů, Maddie, ale párkrát se to určitě
stalo.“ Panika v jejím hlase naznačovala, že si svůj přehmat uvědomila.
„To je v pořádku, Amando, v sobotu nic nemám, přijedu.“
Nesnášela jsem vědomí, že se prostě nedokážu odstřihnout. Tak, jako to
dělají dnes a denně tisíce jiných dětí a vnoučat, kteří k tomu mají jistě
mnohem banálnější důvody než já. Navíc jsem věděla, že Amandiny
telefonáty ne znamenají dojemný zájem o  bližního; kdysi mi jedna
sestra prozradila, že u příbuzných, kteří chodí na pravidelné návštěvy,
◆ 27 ◆





je mnohem větší záruka, že budou dál platit. Ti, pro které se
nemohoucí příbuzní stanou jenom položkou v účtech, mají tendenci tenhle
platební příkaz odkládat a zapomínat na něj. Udržovat kontakt prostě
patřilo k Amandině práci.
Výjezd k matce vyžadoval dokonalou přípravu. Dokonalý plán pro
každou bdělou minutu. Až do okamžiku, kdy jsem za sebou po návratu
od ní zavřela dveře domu, osprchovala se a usnula po trojnásobku
obvyklé dávky prášků na spaní, jsem si nemohla dát prostor k přemýšlení.
Můj přípravný rituál zahrnoval spoustu těžkých knížek. Nejmíň dvě stě
let stará poezie se mi skvěle osvědčila. Pár DVD s francouzskými filmy
v originále. Hudbu puštěnou tak hlasitě, až mi tepalo v uších.
V práci to bylo snazší – neustálý stres, ve kterém mě Dekker
udržoval, mi znemožňoval rozvinout jakoukoli nepovolenou úvahu. Ten
termín vymyslela doktorka Kate. I když i ona během těch dní patřila
k zakázaným tématům. Jen krátká vzpomínka na ni mi to všechno
vracela v až příliš jasných barvách.
„Chystáš se za matkou?“ Kimberly se posadila vedle mě na odřený
gauč a upřela lhostejný pohled na zapnutou televizi. Moje tělo okamžitě
zareagovalo na nedostatek prostoru mezi námi. Posunula jsem se
automaticky, bez přemýšlení. Kdysi, na začátku našeho soužití, jsem se jí
ve slabé chvíli svěřila, že návštěvy u matky špatně snáším a že mám své
rituály, jak nechuť překonat. Samozřejmě jsem se nezmínila o hlavním
důvodu. Kimberly jednoduše usoudila, že návštěva u někoho, kdo je
většinou úplně mimo realitu a potřebuje plenky, je děsivě otravná
povinnost, a neřešila, že by za tím mohlo být něco víc. Znova jsem
blahořečila jejímu černobílému vnímání světa.
Na plastovém talíři, který si položila na kostnatá kolena, nahodile
přeskupovala dva plátky šunky, mikroskopické množství tofu a  šest
cherry rajčat. Moje odpověď ji absolutně nezajímala, jen prostě
považovala za svou povinnost – nebo za své právo? – udržovat konverzaci.
Dávno jsem zjistila, jak se vyhnout nepříjemným otázkám. Prostě
jsem použila její metodu. „Držíš novou dietu?“ Okamžitě ožila. Jako
bychom o mojí matce nikdy nezačaly mluvit.
◆ 28 ◆





„Je to úžasný, Sara dala dolů tři kila za týden. Teda ne že by jí to
pomohlo,“ ušklíbla se a spokojeně si přejela dlaní přes dokonale ploché
břicho. Nehodlala jsem jí nějakou další neuváženou otázkou dát prostor
k dlouhému zanícenému monologu o tom, kde všude potřebuje
zhubnout ona. Místo toho jsem znova použila metodu nečekané změny
tématu. Využila jsem jejího dokonale upraveného zevnějšku. Byla oblečená
a nalíčená ven; až příliš dobře na běžnou večeři nebo návštěvu klubu.
„Máš dneska rande? Moc ti to sluší.“
„Díky,“ přikývla a bez dalšího upřesnění pokračovala
v soustředěném žvýkání. Samozřejmě věděla, že vypadá skvěle. Lichotkám ode mě
nepřikládala žádnou váhu. Její nezvykle stručná odpověď mi připomněla
ráno po vánočním večírku. Tehdy byla taky nepřirozeně uzavřená.
„Zase nějaký tajný úkol od Dekkera?“ plácla jsem. Prudce se
rozkašlala. Naklonila jsem se, abych ji párkrát lehce uhodila mezi lopatky.
Zarudlá a uslzená se ke mně obrátila a dost neomaleně zkoumala můj
výraz. „On ti něco řekl?“ vzdala nakonec snahu vyčíst nějakou infor -
maci z mého obličeje.
„Kdo, Dekker? Jasně že mi nic neříkal. Byl to jenom vtip, Kim.“
Tentokrát jsem překvapení nemusela hrát. Spí s ní? Těžko, dávno by
se pochlubila. Tak co se tu, kruci, děje? Než jsem se ve svých úvahách
stihla dostat dál, uvědomila jsem si, že moje poslední odpověď byla
špatná. Kimberly se tvářila uraženě.
„Myslíš si, že nejsem dost dobrá, aby mi svěřoval důležité úkoly? Ta
představa ti připadá vtipná?“ Prudce odložila talíř na stolek.
„Tak jsem to nemyslela, promiň, Kim, ber to prostě tak, že jsem se
nějakou pitomou náhodou trefila. V těch krásných šatech jsi mi
připomněla vánoční večírek, kde ti Dekker taky něco zadal, takže se mi
to asi nějak spojilo. Rozhodně si nemyslím, že nejsi dost dobrá.
Naopak, napadá mě spousta věcí, ve kterých můžeš být nejlepší.“ Znova mě
propíchla pohledem. Ale nikdy se nemohla dostat přes můj dokonale
bezbarvý výraz a hlas. Ona ne.
„Dobře,“ uklidnila se a  vrátila se ke své večeři. „Kdy se vrátíš od
matky?“ skočila nečekaně k původnímu tématu. Zněla až příliš
leda◆ 29 ◆





byle, ale už jsem vyčerpala příděl energie určený na rozebírání jejích
pohnutek a motivů. Unikl mi povzdech. „Zřejmě pozdě večer, nebyla
jsem za ní přes dva měsíce.“
„Fajn, tak ji pozdravuj.“ Netušila jsem, proč mě zrovna tahle
Kimberlyina věta vždycky spolehlivě vytočila. Znala mou matku celá léta
předtím, než onemocněla a změnila se v pouhé přežívající tělo.
Kimberly měla celkem jasnou představu, jak na tom moje matka je; když ji
nechávala pozdravovat, bylo v tom tolik lhostejnosti a nezájmu, až to
hraničilo s krutostí.
„Vyřídím, děkuju.“ Tentokrát jsem se nesnažila potlačit ironii, ale
Kim nezareagovala. Zřejmě to bylo pod hranicí toho, co byla schopná
zachytit. Odešla si vyčistit zuby a upravit líčení. Na Dekkerův tajný úkol
musela vypadat perfektně.
◆ ◆ ◆
Město se krčilo pod přívaly šedivého sněhu, ale silnice po počátečním
chaosu vypadaly jako obvykle a  dálnice na jih už dokonce stihla
oschnout.
Cesta autem. Kritický bod v mé křečovitě udržované bezmyšlenkové
bublině. Naposled jsem cestou k matce zvracela třikrát. Jen proto, že
jsem se od těch let nedokázala držet dost daleko. Tentokrát jsem ale
měla nečekané téma k odvedení pozornosti.
Kylea.
Zatím jsem se myšlenkám na něj vyhýbala. Po tom incidentu
nedorazil čtyři dny do práce. Zavolal, že ho někdo přepadl – těžko se mohl
vymluvit na chřipku, mělo trvat celé týdny, než zmizí modřiny a oděrky
z jeho tváře. Netušila jsem, jestli věděl, kdo v tom má prsty. A jeho výraz
po návratu do kanceláře mi nepomohl. Až příliš dobře jsem chápala,
co tamto s člověkem udělá. Přesto mě ta prázdnota v jeho očích téměř
zabolela. Kdybych dostala šanci vyrůst v normálního citlivého člověka,
jeho utrpení by mě doopravdy ranilo.
Mechanicky odpovídal na starostlivé dotazy kolegů a bez zaváhání
přikyvoval na otázku, jestli to ohlásil. Bože, viděla jsem do něj.
Neohlá◆ 30 ◆





sil nic. Nedokázal by nahlas vyslovit, co všechno se mu stalo, co všechno
mu udělali.
Neodsuzovala jsem ho. Já přece nejlíp věděla, že ani sto cvokařů to
nedokáže zahojit. Tamto už bude jednou provždy Kyleovou součástí.
Nesmyje to ze sebe, neočistí se. Ten hnus ho bude prorůstat tak dlouho,
až v něm postupně zadusí všechno hezké. Všechno normální.
Vím to. Já to přece vím...
S  Dekkerem jsme se po tom incidentu vrátili k  našim obvyklým
praktikám – dvakrát týdně hotel bez televizního zpestření; občasná
rychlovka v  jeho kanceláři. Cítila jsem, že za to s  Kylem zasluhuju
trest, takže jsem několikrát nechala v Dekkerově dosahu stříbrný tácek
s  nožem na dopisy. Přeceňoval svou moc nade mnou – myslel si, že
mu chci udělat radost. Já ho přitom zneužila, abych dostala aspoň část
z bolesti, kterou jsem si zasloužila, kterou jsem potřebovala.
O Kyleovi už nemluvil. Zdál se teď plně zaměstnaný úvahami o tom,
jak se co nejrychleji zbavit Matthewa Wheelona. Tisková konference,
kde měl být nový záhadný spolumajitel a společník představen
veřejnosti a akcionářům, se už třikrát odložila; důvody, které jsem uváděla
v tiskových prohlášeních, působily tak vykonstruovaně, že jsem
Dekkera podezřívala z toho, že chce Wheelona znemožnit ještě předtím,
než se ve své kanceláři vůbec usadí.
Můj nejednoznačný pocit z celé té záležitosti mě mátl – samozřejmě
jsem byla loajální vůči Jamesovi, ale Matt měl v sobě nepopiratelnou
přitažlivost, i když možná pramenila jen z toho, že pouhou svou existencí
byl schopný vyvést Dekkera z  rovnováhy. Poprvé mi blesklo hlavou,
jestli bych toho mohla dosáhnout i já, i když jsem naprosto netušila, kde
se ve mně ta touha – vyvolat v Jamesovi nějaké emoce – vzala.
Matt mě víceméně ignoroval; ve srovnání s tím, jak komunikoval
s ostatními lidmi ve firmě, jsem ovšem byla jeho nejbližší
spolupracovnicí. Ještě si nevybral asistentku a nikdo ani nerozhodl, jestli pro něj
mám dočasně pracovat já se svými podřízenými. Mohl to samozřejmě
rozhodnout on – zatím mu ale zjevně chyběla nezbytná arogance
mocných. Nepochybovala jsem, že se ji naučí rychle.
◆ 31 ◆





Naše pracovní balancování na hraně toho, co se od nás očekává a co
doopravdy děláme, zatím vypadalo tak, že jsem zjistila jeho stravovací
požadavky a zařídila, aby o něj v tomto směru bylo postaráno. S čímkoli
dalším se za mnou přikrádal trochu jako student, kterého na praxi
omylem posadili do ředitelského křesla. Udržoval striktně formální způsob
komunikace – evidentně nezapomněl na mé vřel


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist