načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hříšky bílé lišky – Ondřej Netík

Hříšky bílé lišky

Elektronická kniha: Hříšky bílé lišky
Autor: Ondřej Netík

Postava liščí dívky jako osudové svůdkyně je známá z východní mytologie a v Netíkových povídkách zavítala i do našich krajů. Tajemná bílá dívka chudí naším světem, běžnou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Mytago
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 286
Rozměr: 16 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: ilustrace Lucie Rusalka Netíková
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: [Ostrava], Mytago, 2014
ISBN: 978-80-877-6104-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Postava liščí dívky jako osudové svůdkyně je známá z východní mytologie a v Netíkových povídkách zavítala i do našich krajů. Tajemná bílá dívka chudí naším světem, běžnou lidskou morálku nezná nebo záměrně ignoruje, svou naivní přímost možná rafinovaně předstírá - a svým chováním rozmetává v trosky všechna pravidla a zábrany, kterými si lidé obestavují své milostné hrátky, sny a touhy. Jejích sedm setkání, vyprávěných prózou přecházející místy do veršů, představuje lechtivé příběhy nepostrádající poezii a tajemno. Sedm eroticky laděných fantaskních povídek, spojených postavou záhadné a poněkud necudné tulačky - bílé lišky.

Popis nakladatele

Necudně romantická novodobá bajka o kmotře lišce, která se pro neznalost lidské morálky, naivitu a až zlomyslnou rozmarnost plete do nejintimnějších lidských vztahů a převrací životy naruby.

Bílá liška Vuples, skrývající se pod mnoha různými převleky a jmény, přichází s prvním sněhem do malého města v horách, aby jeho obyvatelům pořádně zatopila pod kotlem jejich úzkoprosti a falešné spořádanosti.

Příběh lišky je knihou o milostných hrách, o marné snaze svázat sny a intimní touhu do pravidel. Sedm lechtivých příběhů ukrátí dlouhé večery, kdy vám hříšné myšlenky nedají spát.

Zařazeno v kategoriích
Ondřej Netík - další tituly autora:
Zelený skřítek a děvčátko jménem Diana Zelený skřítek a děvčátko jménem Diana
Tanečnice - Věc jménem Sined - Sanatorium podvržených Tanečnice - Věc jménem Sined
Hříšky bílé lišky Hříšky bílé lišky
 (e-book)
Kejklíři léta Kejklíři léta
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Hříšky bílé lišky

Ondřej Netík


Vydal Jiří Reiter, nakladatelství Mytago 2014

www.mytago.cz


Poděkování

Děkuji Rusalce, která mne inspiruje k  neustálému zlepšo

vání se. A  to po všech stránkách mého života, s  trpělivostí,

která musí být snad již svatá.

Děkuji těm dívkám a  ženám, které mají odvahu být silné

a vzít si, co chtějí. Které mužům nedají klid, a nutí je tak

být stále obezřetnými, silnými a  rozhodnými. Nutí je být

dokonalejšími muži.

A děkuji Rennfri, která dala bílé lišce její hravost i romantičnost.



Obsah

Renárd a tulačka ....................................................... 9

Handlíř a zloděj ..................................................... 45

Přání a tresty .......................................................... 85

Zrzavá a podšitá ................................................... 119

Pověry a tradice .................................................... 155

Strach a touhy ....................................................... 187

Prosby a pláč ......................................................... 225

Závěr .................................................................... 274

Dodatky ................................................................ 275


Jsou kraje, kde lišky „dávají“ dobrou noc.

Ty drzé šibalky lišky si vždy drze braly, co není určeno pro ně!

Zapomenuté horské městečko

Stalo se v současnosti...


8

Š

la starou pašeráckou stezkou, napůl zapadlou sně

hem. Vracela se po mnoha letech zpět do kraje,

který kdysi znala. Kraje, který znal ji. Z  té cesty

cítila radost i smutek.

To místo jí přirostlo k  srdci. Čím více se blížila do

známých míst, tím zřetelněji poznávala kontury hor

ských štítů i zákruty zamrzlých řek. Skály i horské stez

ky. Ty se mění jen málo. A proto jsou plné vzpomínek.

Veselých vzpomínek na minulost.

Vše ostatní se změnilo. Stromy, které pamatovala jako

útlé holé tyčky rozseté po příkrém kamenitém svahu, již

vyrostly do výšky v  hustý, tmavý les. Kde byl dříve vý

hled do údolí, dnes překáželo křoví a pomrzlé ostružiní,

protkané jen stezkou divoké zvěře. I městečko dole bude

jiné. Větší, plné nových domů. Mnohá ze stavení, která

si pamatovala, již určitě nestojí. Na jejich místě roste

plevel nebo stojí jiné domy, větší. A v nich bydlí jiní lidé.

Úplně cizí lidé. Ti neznají její příběh ani to, že sem patří.

Že jí tohle místo přirostlo k srdci. Že se sem stále občas

vrací. A taková představa nahání při návratu strach.

Byl to kraj, který k ní patřil a tím ji těšil. Ale zároveň

tu byla již cizí a to dávalo vzpomínkám teskný povzdech

nezastavitelnosti času.

Ve stejné době zastavil na náměstí městečka autobus.

Z něj vystoupilo několik místních tet a jedna dívka v ka

bátku a vlněné čepici. První sníh zasypával s melancho

lickou pomalostí domy i lidi, až celý kraj ztrácel barvu.

Měnil se v šedobílou přízračnou krajinu.


9

Dívka se nejistě rozhlédla po nejbližších ulicích.

Nikdy dříve tu nebyla. A cizí místa mají nádech až ne

přátelsky odtažitý. Podezřívavý. Přestěhovat se do jiné

ho, vzdáleného města je jako umřít a  znovu se narodit

do úplně neznámého světa. Nemá tu přátele ani známé.

Neví, kde nakoupit, koho požádat, bude-li potřebovat

pomoc.

Dívka zvedla drobný otlučený kufřík a vydala se jed

nou z ulic, aniž by věděla, kam ji dovede.


Mladá dívka a mnohem starší muž

RenáRd a tulačka



12

S

tavení stálo na svahu kus od lesa a  hospodářství

okolo bylo rozházeno bez řádu a  logiky. Když

sníh pokryl kraj a skryl vyšlapané cesty, stávala se

z jednotlivých budov a kůlen osamělá stavení čnící z bílé

pláně. Stavení, která zdánlivě nijak nesouvisela se starou

silnicí směřující do údolí, lemovanou nízkou kamennou

zídkou.

To časné ráno bylo šedivě líné. Jako by mráz uspal

celý kraj. Snad jen městečko v  údolí nezajímal rytmus

zimy, ale zde mělo vše svůj čas a tichý řád. Skoro ospalý

a zdánlivě neměnný. Stejně jako zídky okolo cest.

Mohutný hospodář, samotář s  bručivou povahou, se

s  brokovnicí na zádech probrodil závějí k  drůbežárně.

Nedaleko od ní se zastavil a shýbl do sněhu. Pozorně si

prohlížel otisky stop. Zase přišla, o tom nebylo pochyb.

Liščí cestička obcházela plot v  uctivé vzdálenosti dvou

kroků, nikde se nepřiblížila ani o  fous blíž. Hospodář

přikývl a  odemkl branku. Celý včerejšek ten zatrace

ný plot spravoval, aby nezůstala ani ta nejmenší škvíra.

A když už musel do města pro zámek, půjčil si od souse

da raději i psa. Však jej v noci budilo jeho štěkání.

„Jeden by si myslel, že ji to odradí. Ale ona si klidně

obejde drůbežárnu a  kontroluje mou práci,“ zabručel.

Přešel k prkenné boudě a otevřel ji.

Přivítalo jej krvavé peří a stopy zápasu. A jeden otisk

tlapy v podestýlce. Podpis, značka jeho staré známé, lišky.

Chodila si do jeho drůbežárny s drzou jistotou vlastníka.

Za poslední měsíc to bylo již potřetí. Vysmívala se všem


13

jeho snahám, úpravám i bezpečnostním opatřením. Jako

by uměla prolézat pletivem nebo létat.

„TA MRCHA!“ ulevil si a  naštvaně praštil do stěny,

až zapraskala a  zbylé slepice se poplašeně rozletěly do

koutů.

„Jak to udělala?“ zavrčel. Pohledem klouzal po sněho

vé pláni a stopách okolo. Dvě slepice chyběly.

Stáhl pušku z  ramene a  rázným krokem zamířil

k chalupě. Jestli se mu chce vysmívat, pak její výzvu při

jímá. Uvidí se, kdo koho nakonec dostane, usmál se pro

sebe, když vytahoval z kůlny stará železa. Ještě se uvidí,

kdo koho přechytračí. Stáhne z ní kůži a dá si ji do po

stele. Ty slepice si odpracuje za zimních nocí, až jej bude

hřát svým kožichem.

Jeho rozčilení a nenávist se vpily do kovu pasti a ta se

hladově leskla.

P

řes den na svou zlost zapomněl. Večer uléhal po

celodenní práci spokojeně, ale se svým obvyklým

smutkem a  klidem, charakteristickým pro toto

zapomenuté místo. Už bylo málo takových jako on, kteří

žili ve svém klidném rytmu spolu s okolím.

Až ve snech jej liška znovu začala strašit. Snažil se ji

nahánět s puškou, ale neustále mu unikala. Převracel se

v  posteli, spal jen tak na půl oka, a  tak se probudil při

prvním zaštěkání psa. Ten venku vrčel a škubal řetězem,

ale i přesto zalétlo do noční ložnice vzdálené mechanic

ké cvaknutí.

Past sklapla.


14

Hned věděl, kolik uhodilo. V rychlosti na sebe natáhl

kabát a  v  předsíni vklouzl do bot. Z  věšáku sebral bro

kovnici a elektrickou svítilnu. Musí ji dostat dřív, než se

z pasti vytrhne. Konečně se jí zbaví!

Ostrý kužel světla jej jen oslepoval, jak se brodil sně

hem. Vítr vířil vločky, které v  jasném světle zářily jak

tisíce drobných zrcadel. Brodil se napůl naslepo, něko

likrát sešel z vyšlapané cesty a nabral si sníh do holínek.

Bručivě klel a litoval, že neodvázal psa. Jestli se ta mrcha

vytrhne, než se k ní dostane! Ale bylo nesmyslné se vra

cet, past musela být někde poblíž. Světelný kužel baterky

hladově bloudil okolo, hlaveň pušky napřažená dopředu

žádostivě čekala. Konečně zahlédl ve světle baterky stín

a vyrazil k němu.

Ale v železech nebyla liška. S hrůzou jej zalil ledový

pot, když rozeznal schoulenou postavu v otrhaných had

rech. Zabil člověka! Jedna z těch cikánek z opuštěného

mlýna šla krást a čert tomu chtěl, že šlápla do jeho želez.

Z toho koukaly problémy. Několikrát se nadechl, aby se

uklidnil. Tak silná ta železa nejsou.

„Žijete?!“ křikl do poryvu větru a  opatrně s  nezná

mým zatřásl. Sténavý hlásek se třásl bolestí, když mu

odpověděl:

Pomozte, prosím, pane,

tulačce rozedrané.

Ve sněhu cosi skryto bylo,

kotník mi to zachytilo.

Já nemůžu se hnout!


15

Žije. Hospodář v duchu poděkoval svému strážnému

andělu. Shodil pušku z ramene a strčil svítilnu cikánce.

„Podrž to!“ zavrčel na ni, zatímco rukama odhrabo

val sníh. Prsty mu přimrzaly ke kovu pasti. Nechtěla se

vzdát. Nechtěla pustit kořist, kterou jednou uchvátila.

Několikrát mu přiskřípla ruce, ale když zabral pořád

ně, s  žalostným skřípěním se rozevřela. Hospodář vzal

zraněnou tulačku do náruče a rychle zamířil k světlému

obdélníku dveří.

Ve světnici loktem shrnul nádobí na stole ke straně

a položil ji tam. Teprve pod jasným světlem žárovky měl

čas si ji pořádně prohlédnout. Nebyla to cikánka, to jen

její záplatované šaty jej zmátly. Spíše toulavá žebračka,

mladší, než si prve myslel. V obličeji byla bledá, vlasy jak padlý sníh, jen nezvykle medové oči vystrašeně těkaly

okolo. Na chvíli mu dokonce připadlo, že ji zná. Ale ne

věděl odkud. Asi tu nešla poprvé. Tuhle cestu měli tuláci

v oblibě, k nelibosti hospodáře. Pokaždé mu něco ukrad

li. Vyhrnul jí sukni, aby se podíval na ránu. Dívka neměla boty, jen chodidla omotaná hadry. Ty past ztlumily, ale nezastavily zuby. Rána vypadala zle a krvácela. Ale kost

snad zlomenou neměla. Hospodář vytáhl ze skříně kra

bici s lékařskými předměty a ve spěchu ji vysypal na stůl.

Tulačka byla špinavá, páchla lesní půdou a potem. I její

oblečení vypadalo jako již dlouho používané, do rány se mohla zanést infekce. Podal jí obvaz a rozhrábl zbytky léků. Dezinfekci tu neměl. Tak hmátl do police za sebe pro osvědčený recept, silnou lihovinu.

16

„Bude to pálit,“ zavrčel a polil jí nohu alkoholem. Jen

sykla, po kotníku stékaly špinavé stružky krve a  bahna.

Tulačka pohlédla na obvaz.

Sama se ošetřím, jestli mohu,

už tak vám dělám škodu,

že spánek jsem vám přetrhla,

zašeptala omluvně a vyhrnula si sukni nad kolena. Stál

nejistě vedle a sledoval ji, jak si obvazuje ránu. Měla ši

kovné prsty, které rychle zastavily krvácení a  zpevnily

pohmožděný kotník. S  úlevným povzdechem pohlédla

na výsledek své práce a s pokrčením ramen zvedla hlavu

k hospodáři.

Nešika jsem, ale díky vám

budu moci jíti dál.

Však jestli váš dům nemá hlad,

pak chtěla bych vás požádat

o kousek chleba, pane.

„V tomhle stavu nikam nemůžete,“ ani nezakrýval, jak

nelibá je mu ta skutečnost. Ale kdyby umrzla zraněná

v  lese, co na to řeknou lidé z  města? Neměl rád tuláky,

byla to zlodějská verbež, stejně jako všechna ta potul

ná chamraď bez půdy. Ale teď v  noci ji vyhnat nemů

že. Ráno ji zaveze na pohotovost do města, tam se o ni

postarají.

17

„Nikam nechoďte,“ varoval ji přísně, „přinesu vám

něco k jídlu.“

Ale potraviny měl v  přístěnku u  staré kuchyně na

druhé straně baráku. Trvalo mu několik minut, než se

vrátil se slaninou a  chlebem. Skoro si byl jist, že uteče.

Pokrade, co uvidí, a zmizí v lese, kde ji čekají její kum

páni. To jen on je takový dobrák, že na všechno skočí.

Bručel si cestou zpět pro sebe mrzoutsky. Ale mýlil se.

Tulačka neutekla. Stála u  kamen jen ve spodní suk

ni a  kus hadru namáčela v  hrnci na plotně. Jím se pak

snažila umýt. Při tom všem balancovala na jedné noze.

Lehce si prozpěvovala falešnou písničku, jako by byla

ve známé kuchyni, a  ne na náhodné nezvané návštěvě.

Trochu ho naštvalo, s jakou samozřejmostí se obsloužila,

ale mlčel. Snad proto, že nebyla ošklivá. A  pokud jí to

nepřijde hloupé, on je tady doma.

Měla bílé zaoblené tělo s širokou ženskou pánví, na

kolik mohl posoudit skrz sukni.

„Přinesl jsem něco k jídlu,“ zabručel.

Omluvně se k němu otočila.

Když teplo kamen hřeje kosti

a vlažné vody po libosti...

Pro někoho jen drobnosti,

co užívám si ku radosti.

Jen mávl rukou a  ukázal ke stolu. Snažil se nedívat

na její tvarovaná ňadra, ale tím víc si ji prohlížel. Dívka

byla nepřirozeně bledá, snad albín. Vypadala zranitelně,

a přesto tak žensky, jak jen mohla.

Tulačka se posadila tak, jak byla, za stůl a uřízla si kus

špeku.

„Vyspat se můžete v pokoji pro služku. Je prázdný již

kolik let, ale postel je v  pořádku. A  nějakou přikrývku navíc také mám. Pojďte za mnou, ukážu vám, kde.“

Tulačka si ukrojila další kus špeku a hladově jej strčila

do úst. S plnou pusou přikývla, vzala z opěradla své šaty

a  spěchala za hospodářem. Ten sebral ze skříně ve své

ložnici peřinu a  doprovodil ji přes půl domu do malé

komůrky. Hodil přikrývku na postel a spokojeně se oto

čil k dívce.

„Možná bude trochu cítit naftalínem, ale je měkká

a  t...“ Umlkl uprostřed slova. Tulačka si svlékla sukni

a  posadila se požitkářsky doprostřed postele. S  dětsky

okouzleným úsměvem se rozhlížela po světničce, trá

mech a staré malované skříni. Přitom si olizovala mast

né prsty. Působila trochu jako holčička v pokoji plném kouzel, jak tak přejížděla prsty po bílém prostěradle

a  zkoušela měkkost pokrývky, ale zároveň dospěle se

svým ženským tělem a širokou pánví zdobenou jemným

chmýřím mezi silnými stehny.

„Neměla byste se takhle chovat ve společnosti cizího

muže. Zvlášť, když žije sám tak dlouho jako já. Neznáte

mne, mohl bych vám ublížit,“ zavrčel. Dráždilo ho, s ja

kým klidem ignorovala jeho přítomnost. Ale tulačka na něj nechápavě pohlédla a  tvář se jí roztáhla do překvapeného úsměvu.

19

Proč mělo by mi ublížit,

když budete chtít se mnou být?

Vždyť starost plaší noční svit,

pak může se vám zalíbit

s tulačkou nešikou strávit noc,

zašeptala a  s  očekáváním k  němu hleděla. V  jejích

očích byla touha i  trochu strachu, že bude odmítnuta.

Že odejde a ona zůstane v chladné světnici sama.

Položil jí prsty na zraněný kotník a z obvazu sjel na

hebkou kůži. Byla horká. Prsty ji hladil po noze a  zra

kem klouzal po nahých křivkách. Byla krásná, a  přes

to tak jiná. Toužil ji mít, okusit. Mezi prsty sevřel bílé

chmýří jejího klína a  trhl. Jen sykla a  dál k  němu od

daně hleděla. To jemné nedlouhé chmýří připomínalo

trochu srst a vonělo milováním. Byl lapen. Jak ucítil tu

živočišnou vůni, kdesi ve vzpomínkách znovu zaslechl

mechanické klapnutí. Dívka sevřela jeho ruku a přitáhla

jej k sobě. Přimáčkl ji do matrace. Patřila mu. Ale hlavně

on jí. Jen psí štěkot zněl do jejich milování.

R

áno se probudil mnohem později než obvykle.

Cítil se šťasten a  dosníval ten krásný sen. Ale

když otevřel oči, poznal, že něco z toho snu bylo

skutečné. Komůrka pro služku, teplý důlek v  matraci

tak těsně vedle něj, jak jen to bylo nutné na úzké po

steli, měli-li se tam vejít dva. Ve vzduchu visel její pach.

A noc, která neměla v jeho vzpomínkách tvar, jen zvířecí

vůni plnou touhy.

20

Věděl, že odešla. Poznal zlodějku, měl na to čich.

Určitě patří k  té holotě líné z  opuštěného mlýna. To

oni mu ji nastrčili do chalupy, aby sebrala vše, co se dá

prodat. Věděl, že je tomu tak, a  probouzelo to v  něm

oprávněný pocit hořkosti. Ale zároveň to nemohlo nijak

potlačit pocit síly a změny, se kterým se to ráno probudil.

Vstal a umyl se na dvoře pod pumpou, čekal jej oby

čejný sobotní den. Z  trámu stáhl napůl zmrzlou košili

a nemotorně si ji oblékl.

Dobré ráno, pane!

Tulačka, dřív než slunce vstane,

nakrmí hovada, zamete práh,

není proč mít o dům strach.

Pospěte si tento den,

proč hned z rána plašit sen,

pozdravila ho kulhající tulačka, zametajíc sníh ze zápra

ží a cest.

„Musím do města,“ zabručel překvapeně. „Chceš tam

svézt? Doktor se ti podívá na nohu,“ nabídl jí. Ale ta se

jen pousmála.

Ne, ne, pane,

doktoru dlouho by to trvalo,

počkám, až půjde Renárd okolo.

Však děkuji za starost, rána není zlá.

Jen bych tu pár dní zůstala.

21

„Jak chceš,“ přikývl. „Pak nakrm ještě psa!“ rozhlédl se

okolo po udělané práci.

Och, pane, mám z něj strach,

divoký je ten psí brach.

Štěká, vrčí, hrozí mi,

že roztrhá mne ve chvíli,

pohlédla dívka vyděšeně do stínu zápraží, odkud na ni

nenávistně hleděly pozorné oči.

„Nemá rád tuláky a  zloděje,“ zašklebil se hospodář.

„Ale neboj se, dnes ho odvezu s sebou. Jen jsem si jej půj

čil na lišku. Tak se postarej alespoň o ovce, z těch snad

strach nemáš?“ Ukázal k nízkému stavení u lesa. Tulačka

s lehkým úsměvem na rtech přikývla.

Ale už když se hospodář oblékal, nebyl si jistý, zda

udělal správně. Kdo ví, co tu provede, když on bude

pryč? Třeba jen chtěla více času na svou zlodějnu. Třeba

má v lese pomocníky, pak mu snadno odvedou celé stá

do ovcí, i všechnu drůbež mohou odnést. Nebo pobrat

všechny cennosti v chalupě. Ale co by se změnilo, kdyby

ji vyhodil? Do města musí tak jak tak.

Raději si vzal z šuplíku ve stole všechny peníze, snad

něji je ochrání ve své kapse než v prázdném domě.

V  mrazivém poledni nastartoval vůz až napotřetí.

Černý kouř ze studeného motoru zašpinil sníh oko

lo, než se otáčky zklidnily. Muž oškrábal namrzlé sklo

a smetl sníh ze střechy, než odjel ze statku.

22

Z města se vrátil až odpoledne. Po celou dobu přemýš

lel nad tím, co by měl udělat. Po tolika letech osamělého

života se nechtěl na někoho vázat. A  když zvládl hos

podářství sám dosud, zvládne ho i nadále. Nepotřeboval

děvečku, tolik dobytka neměl, ani polností. Jak se uzdra

ví, bude muset jít. A taky by jí měl zatrhnout to svádění.

Kdo ví, co tím zamýšlí.

Zaparkoval vůz za chalupou a zamyšlen vešel do svět

nice. Byla trochu poklizena a na stole stál talíř s teplým

jídlem. Unaveně sedl za stůl a  pohlédl k  ní. Vypadala

nejistě a provinile.

„Ty jíst nebudeš?“ zeptal se.

Už jsem, pane, jedla,

čekat jsem nedovedla,

když dlouho jste se nevracel,

zašeptala omluvně. Přikývl.

„To nevadí. Pro to nemusíš mít strach.“

Ale dívka provinile popotáhla a napůl šeptem začala

přiznávat, co se stalo za jeho nepřítomnosti:

Chtěla bych se omluvit vám, pane.

Dnes v poledne kolem Renárd šel.

Ten handlíř, podvodník, čaroděj i učitel.

Za byliny a mast na nohu mou

já dvě vaše slípky dala mu výměnou.

Sklonila hlavu k bosým nohám.

23

„Dvě slepice jsou hodně,“ zavrčel. „Ale odpracuješ si je.“

Nevěřil na Renárda ani na jiné místní pohádky. Kdo

ví, kdo kolem šel. Nějaký podvodník, který tu naivku

ošidil. Nebo je dala nějakým sobě podobným. To je její

věc, však jí ukáže, jaká je práce na statku.

Hospodář věřil ve zlobu světa. Však se s  ní setkával

i tady, tak daleko od města. Krádeže, jednou mu někdo

otrávil studnu na louce. A  to nebylo nic proti městu.

Loupeže a mordy, o kterých četl každý týden v novinách.

„Je to alespoň lepší lék než ten, co jsem ti přivezl

z města?“ zeptal se posměšně.

Ó, pane, čarovné to býlí při měsíci sbírané,

dostalo z rány hnis i vyhnalo kletby nezvané.

Nadzvedla sukni a  ukázala hospodáři kotník. Nebyl

nateklý ani zarudlý. Souvislý strup pokrýval ránu, jako

by byla stará několik dní, a ne hodin.

Nevěřícně pokýval hlavou a otevřel si k obědu noviny.

Alespoň se té hlupačky rychleji zbaví. A  čert vem dvě

slepice, liška jej připravila o víc.

Polévka byla dobrá a  zahřála jej. Hospodář odsunul

prázdný talíř a překvapeně pohlédl na několik bílých pí

rek na stole.

„Kde se vzalo slepičí peří ve světnici?“

Asi vítr, když sem vál,

si s peříčky pohrával,

já světnici jsem větrala,

24

pokrčila rameny tulačka. A hospodář je smetl s nezá

jmem ze stolu na zem.

Sobotní odpoledne oběma rychle uplynulo při prá

ci a v brzkém stmívání. Chalupa utichla, jen ve světnici

svítilo jasné světlo.

Tulačka seděla u kamen a sledovala hospodáře kouří

cího fajfku. Po chvilce se osmělila a zaprosila:

Prosím, vyprávějte mi něco, pane,

pověsti a příběhy zdejšího kraje.

Třeba tu, co ji mám tak ráda,

příběhy tuláka Renárda.

Měl dobrou náladu, a tak hned neodmítl, i když moc

vyprávět neuměl.

„Moje bábí mi o něm vyprávěla pohádky před spaním,

když jsem byl ještě malý kluk. Znala o něm mnoho pří

běhů, ale já si žádný přesně nepamatuji. Jen to jméno

Renárd. Je to handlíř, podvodník a šejdíř. Někdy o něm

říkají, že umí čarovat, ale jsou to spíše takové kejkle než

něco pořádného. Buď to byl lišák sám, nebo alespoň jeho

syn, jak v  které pohádce. A  všechny ty příběhy o  něm

byly o tom, jak někoho podvedl, aby získal slepice. Nebo

jak je ukradl. Nevěř na takové věci, děvče. Čas pohádek

je pryč, tato doba je jiná. Už jsi dost stará, abys z toho

vyrostla a pochopila, že nemůžeš věřit všemu. Pravda je

jen v tom, že statek chce pořád práci. A že lidem není

radno věřit, jsou zlí,“ ukončil bručivě a  šel se umýt ke

studni. Voda byla chladná a ledová, rozproudila mu krev

25

a trochu i zahnala nabručené myšlenky. Celý mokrý pře

běhl ke kamnům, kde se usušil.

Mezitím se u pumpy umyla i tulačka. Vrátila se nahá

a  šaty rozvěsila nad kamna a  přes židle. Sama se pak

rozmarně posadila na stůl. S  hravým pohledem sledo

vala hospodáře.

Možná vám drzá připadám,

však zeptat jsem se chtěla,

jak dlouho tu žijete sám?

„Víc jak deset let,“ zamumlal a přitom sledoval oheň

v  otevřených dvířkách. „Měl jsem ženu, ale utekla mi.

Zůstal jsem zde sám a časem si na to zvykl.“

A ženy či dívky z okolí,

proč ty sem nechodí?

zeptala se překvapeně.

„Ve městě se mi říká Bručoun a Tvrdá palice. Každý

ví, že neuhnu, prostě mám svou hlavu. Navíc statek. Lidi

už dnes nejsou na práci, jen se bavit po zábavách a šidit.

Už zapomněli vůni hlíny a život vedle zvířat. Asi jsem už

starý na nějaké známosti.“

Tulačka se postavila a s hravostí sobě vlastní se zhoup

la na trámu.

Těžko hledat dvojníka,

co se jak vy obléká.

26

V stejnou vstává hodinu.

V stejnou doufá rodinu.

To jen lakomství se, hospodáři,

ve vaší duši s citem sváří!

Překvapeně se k  ní otočil. Co mu to řekla? Chtěl

se urazit, ale její nahá umíněnost jej spíše rozveselila.

Takové pískle by mělo dostat na zadek dříve, než se to

její drzé sebevědomí příliš rozroste.

„Dávej si pozor na jazyk, tulačko, v tomto domě jsem

pořád pánem já.“

Ale dívka se jen rozesmála a odpověděla mu výsměšně:

Mocně bručí medvěd z nory,

však nevystrčí nos svůj z hory,

ať si bouře, co chce, spílá,

v lenosti je jeho síla.

Vyprovokovala jej. Zvedl se od kamen a strhl ji dolů.

Nebyla těžká a snadno si ji přehnul přes koleno. A pak jí

opravdu pořádně nařezal, ač se snažila svíjet a vytrhnout

sebevíc.

Když ji pustil, zkroutila se na zem a pozvedla k němu

hlavu. Ale v jejím pohledu nebyl vztek ani bolest. V očích

jí kromě slz dál plály rozmarné plamínky.

Och, mám ráda hry v ten noční čas.

Dnešní noc budu poslouchati vás,

za výprask, jenž jste mi právě daroval,

27

zašeptala poslušně. Hospodář se překvapeně rozhlédl

okolo sebe a pak hmátl do police na zdi. Hodil jí obojek,

který tu zůstal po sousedově psu. S úsměvem si jej sama

připnula na krk.

A byl to věru podivný večer a ještě podivnější noc než

ta včerejší. Koho hra to byla a jaká měla pravidla? Kdo

poslouchal a kdo dostal, co si přál? Dívka mu nedala po

koje, a přesto splnila vše, co jí přikázal. Rozverná a hra

vá, v  roli poslušná, nikdy by neřekl, co se dělo tu noc.

Ale nechat spát jej nechtěla. Lačná jako lesní zvířátko,

s omamnou vůní a mrouskavou duší.

R

áno se probudil později než včerejší den. Tulačka

už byla dávno na nohou. O  ovce i  drůbež bylo

postaráno. Rozespalý hospodář se myl u pumpy,

když na něj v chladném ránu dívka zavolala.

Dobré ráno, pane,

tulačka, dříve než slunce vstane,

nakrmí hovada, zamete práh,

není proč mít o dům strach.

Pospěte si tento den,

není nutno plašit sen,

zašvitořila vesele.

„Dnes je neděle. Jedu do kostela, chceš jet se mnou?“

Ó ne, hospodáři, to pro mne není,

znám jiné bohy, mám svá modlení.

28

Zasmála se a šla po své práci.

Hospodář se vrátil zpátky do chalupy a oblékl si svá

teční oblek. Když odjížděl, dívka mu zamávala.

Ve městě se zdržel skoro celé dopoledne. Po kázání si

popovídal s několika vzdálenými příbuznými, které jeho

mrzoutská povaha ještě úplně neodradila. Z  několika

stran mu řekli, že vypadá mladší a veselejší. Svedl to na

zimní čas, kdy je na statku méně práce. Nevážné narážky,

jestli si nenašel ženskou, s výsměchem odmítl. To není

pro něj, na to už je starý.

Na statek se vrátil až před obědem. Na stole jej čekal

talíř s teplou polévkou a tulačka stála u kamen s provi

nilým pohledem.

„Co se stalo?“ zabručel. Začal si uvědomovat, že lidé

z  města dříve či později přijdou na to, že má děvečku.

A to pak řeči nezastaví.

Je-li pro mne omluva

za to, co jsem provedla?

Dnes kolem Renárd šel,

handlíř a učitel.

Za vaše slípky dvě

mi dal byliny čarovné,

odpusťte děvečce nehodné...

zašeptala provinile.

29

„Už zas? Což jsem ti neřekl, že je to podvodník? Jsi

hloupější, než jsem si myslel!“ zavrčel rozzlobeně. Měl

by ji vyhodit. Hloupost některých lidí je nepoučitelná.

„Pomohlo to?“ zeptal se jí. Ale výsměchu v tom bylo

méně než včera.

Ano, pane, vždyť to kvítí

trháno jest, jak měsíc svítí,

dle tradice dávné.

Usmála se opatrně a stydlivě přizvedla sukni. Po stru

pu nebylo ani památky, jen jizva zdobila kotník, zarudlá

a stará alespoň měsíc.

„Hmm,“ zavrčel neurčitě. Na kouzla nevěřil. Věřil

v  elektřinu, stroje a  víru v  boha, která ho ochrání před

šílenstvím a  zlobou prosakující z  města i  na kdysi spo

řádaný venkov. Věřil na mnoho normálních věcí, ale na

kouzla ne. Tím méně na Renárda, šibala a čaroděje míst

ních pověstí. Přesto si musel přiznat, že tulačka nějaký

opravdu dobrý lék musí mít.

„Ani dnes nebudeš se mnou jíst?“ zamluvil tu

podivnost.

Pane, už jsem jedla,

čekat jsem nedovedla,

když dlouho jste se nevracel,

omluvila se.

30

Hospodář se najedl a  pak si přečetl noviny. Při tom

přemýšlel o ní i o sobě. Byla tu vlastně jen pár hodin, ale

její přítomnost mu rozvracela život. A to po každé strán

ce a v každé hodině, ať dne, či noci. Ale jemu to nevadilo,

to zjištění jej samotného překvapilo. Naivní hloupost

tulačky, její bezprostřednost a  hravost těšily jeho duši.

Statek byl znovu veselejším místem, které mělo větší

smysl než jeho čekání na hřbitov. Napadlo jej, jestli ji

nemá požádat, aby zůstala. Možná by se mohl znovu

oženit, i  když  tím si moc jist nebyl. Ale jak dlouho by

s  ním vydržela, než by mu také utekla? Ta dívka měla

neposednou krev, déle než do jara tu nezůstane. A  vy

držel by její rozmary do jara on? Ani tím si nebyl jistý.

Zapálil si dýmku a  pokuřoval, ani si nevšiml, že se

vrátila. Teprve když začala svým prosícím hláskem:

Prosím vyprávějte mi něco, pane,

pověsti a příběhy zdejšího kraje.

Třeba tu, co ji mám tak ráda,

příběhy tuláka Renárda.

Nechtěl, ale pak si vzpomněl na věci, na které nevzpo

mněl léta.

„Když jsem byl malý kluk, nechával můj děda slepice

liškám. Nikdy se nezlobil, když nějaká zmizela, nikdy

se nehonil za tou zlodějkou a psa na noc uvazoval. Lidé

si z  něj pro to dělali posměšky, ale on si jich nevšímal.

Když jsem se ho zeptal, proč nevyspraví plot, tak jen

mávnul rukou. Však si vezme, jen co jí patří, říkal mi.

31

A když jsem se jej zeptal, jestli tím myslí lišku, tak přiký

vl. Každá rodina má nějaké tajemství a své podivnosti,“

pokrčil rameny a šel se ke studni umýt.

Utřel se ještě venku a  zalezl do postele. Skoro už

spal, když vrzly dveře a dovnitř se protáhla nahá tulačka.

Tváře i tělo zčervenalé mrazem a chladnou vodou.

Noční nastal čas,

tak za vámi jsem přišla zas!

zapředla rozmarně. Překvapeně se zvedl a pohlédl jí

do tváře. Jak dva uhlíky v  ní zářily veselé oči. Ani ne

čekala, až přikývne, a  hned vlezla k  němu pod peřinu.

Svým nahým tělem se rozkošnicky přitiskla k jeho.

„To ještě nemáš dost, tulačko?“ zabručel výhružně

a  dlaní sjel po jejím těle. Ale ta jen rozverně zavrtěla

hlavou.

„Asi ti budu muset ukázat sílu sedláka!“ zabručel a při

táhl ji k sobě jako kotě. Tulačka jen výhružně zapředla:

Jednu noc krotká, to na mne býti dost,

tu ráda jsem si vzala pro radost.

Včerejší den však není dnes,

rve se kočka, hospodáři,

když štěká na ni pes.

Byla to divná noc. Jako by se nejen milovali, ale také

rvali. Poškrábala ho a  pokousala jako vzteklé zvířátko.

Byl těžší a silnější, přesto ji nemohl udržet v klidu. Byl

32

to lov, ve kterém si vzal, co chtěl a  jak chtěl. Nejdříve

on, ale pak víckrát ona. Kolikrát již skoro spal, když byl

rozvernou tulačkou nedobrovolně vtažen do dalšího

milování. Propocen a unaven ve zvlhlé posteli usnul až

k ránu.

P

řišlo třetí ráno a  hospodář se probudil ještě poz

ději než předešlé dny. Bylo skoro před polednem.

Tulačka jej se smíchem vítala u pumpy, poškrába

ného a nevyspalého:

Dobré ráno, pane,

tulačka, dříve než slunce vstane,

nakrmí hovada, zamete práh,

není proč mít o dům strach.

Pospěte si tento den,

proč utínat krásný sen?

„Dnes nikam nejedu. Ale chtěl jsem si počkat na toho

tvýho Renárda, abych ho také viděl,“ odpověděl hospo

dář. A dívka potěšena přikývla.

Než přijde podivný ten host,

bude mi milá vaše společnost.

Dívka se opravdu postarala o  veškerý dobytek

a v zimní čas nebylo okolo hospodářství tolik práce. Nic

nespěchalo, mohli si dovolit čekat při procházce podél

lesa. Hospodář se sám pro sebe usmál, když je takhle

33

někdo uvidí, neuvěří mu, že dívka tu je jen jako děvečka.

Připomínalo mu to jeho první nesmělé rande, kdy po

znal svou bývalou ženu. Povídal si s ní, ale ještě neměl

odvahu uchopit ji za ruku.

Hospodář vyprávěl tulačce o  tom, jak studoval ve

městě, kde si našel svou ženu. Vzali se hned po studi

ích. Když pak zdědil tento statek, nastěhovali se oba sem.

Ale jeho žena si na samotu nezvykla. Jezdila do města

čím dál častěji, až se jednoho dne nevrátila. Když přišla

žádost o rozvod, byla pryč už několik měsíců. To se stalo

před jedenácti lety. Ještě ji miloval, ale ona chtěla ruch

města a veselou společnost. A on odsud nedokázal odejít.

Vyrostl tu, znal tu každý kámen a každý strom znal jeho.

Kdyby to tu prodal, všichni jeho předci by se obrátili

v  hrobě. Tak zůstal sám. Věnoval se práci a  ženám se

raději vyhýbal. Nedůvěřoval jim. Později se začaly ony

vyhýbat jemu. Tak se stal posledním hospodářem na

tomto statku.

Ale co na tom záleží, město se rozšiřuje a  za pár let

budou chtít koupit i  tuto půdu. Alespoň jim nebude

překážet. Dokonce už přemýšlel o  tom, že statek i  les

odkáže městu. Ať je to rychlejší.

Proč příbuzným statek nechceš dát?

Proč nechat jej městem roztrhat?

„Ti, kteří si se mnou ještě povídají, jsou většinou starší

než já. A ten zbytek je mně i tomuto místu příliš vzdálen.

Než ucítili bohatství, tak se mě stranili a  styděli se za

34

mne. Ale jak statek dostanou, prodají jej městu. Tak těm

krkavcům ušetřím práci. A co ty?“

Můj příběh je mnohem delší nežli váš.

Vyprávět jej, to by dlouhý chtělo čas.

Bez domova a osamělá se toulám po kraji,

někde pomůžu, jinde kradu, když jíst mi nedají.

Někdy lžu a jindy pravdu starou svěřím.

Mnohde mne znají, však jen málokomu věřím.

„Jsi odsud?“ přerušil ji hospodář.

Kde jsem se zrodila? To místo dávno není.

Je to tak dávno již jak celá pokolení.

Já nemám se kam vrátit, nic není jako prve.

A příbuzní? Jen jeden, co zrozen je z mé krve.

Však skoro se nevídáme.

„Jak dlouho jsi jej neviděla?“ Byla to jen zdvořilostní

otázka, ale tulačka jako by se polekala. Jako by ucítila

tenký osten viny. Chvíli mlčela, než šeptem přiznala:

Osud či náhoda tomu chtěla,

že před pár dny jsem jej uviděla.

Ale teď o něm nebavme se, prosím.

Přikývl. Také se nechtěl bavit o  svých příbuzných.

Chvíli se procházeli mlčky, ale nakonec se osmělil.

Zastavil se a pohlédl jí do medově teplých očí.

35

„A  zde se ti nelíbí? Nechtěla bys tu zůstat se mnou?

Jako moje žena.“

Rozesmála se, ale když spatřila vážnost v  jeho tvá

ři, umlkla. Stydlivě sklopila oči a přitiskla se blíž k jeho

teplému, silnému tělu.

Promiňte mi ten smích, však překvapil mne váš cit.

Jak těžké mi je přiznat vám, že musíme se

rozloučit.

V této noci, blízko k ránu, naplní se třetí den.

Pak z našeho milování zůstane jen krásný sen.

„Proč chceš odejít? Řekni mi, proč?“ Ustoupil překvapeně.

Váš chleba je zde, v hlíně dvora.

Mne zas jen ten za obzorem volá.

Krev vaše statek v celek poutá.

Ta má po cestách v obzor stoupá.

Dnes večer všechno urovnám,

zítra budete tu zase sám,

svého hospodářství pán,

vysvětlila tulačka, ale i v jejím hlase zněl smutek. Nejistě

se zabalila do šátku a  pohlédla ke stavení, než šeptavě

poprosila:

Půjdu vařit oběda,

proč měli by tu čekat dva.

Kupte, prosím, byliny,

36

však již je jeho hodiny.

Každou chvíli půjde tu

Renárd, ten čaroděj!

A  bez počkání na odpověď se rozběhla po stráni ke

stavení. Hospodář se za ní díval, než zmizela v  domě.

Pak se otočil k  lesu. Nevěřil, že někdo přijde. Byla mu

zima, ale s  dýmkou v  puse pobafával a  přecházel od

slepic k  salaši a  zase zpět. Přemýšlel o  tulačce, a  proč

se tak náhle rozhodla odejít. Třeba ji ještě přesvědčí...

Třeba najde způsob, jak to vyřešit. Pak ale začal přemýš

let o Renárdovi. Který podvodník to po dva dny klamal

to důvěřivé děvče? Nebo naopak podvedla tulačka jeho?

Proč by to dělala? A kam by ukryla slepice?

Možná má přece jen společníka, kterému lup předala.

Proto jej odmítla. Toho, o kterém mluvila, její příbuzný.

Nebo nějaký milenec, napadlo jej žárlivě.

Jak tak přemýšlel, zakryl vzdálené slunce těžký mrak.

Nečekaně se ochladilo, jak zesílil vítr, a vzduchem zaví

řily první sněhové vločky toho dne. Cestou z lesa vedou

cí k salaši přicházela podivná postava.

Muž jeho věku, trochu hrbatý a ošklivý, opřený o su

kovitou hůl, při každém kroku těžce napadal na levou

nohu. Oblečen byl do záplatovaného kabátu a  obličej

ukrýval pod širokým kloboukem nejisté barvy. A  přes

rameno starou pušku.

„Vy jste Renárd?“ zeptal se jej hospodář příkře. A muž

odpověděl hrubým mumlavým hlasem:

37

Renárd, tak jest, pane,

to jméno osudem mi dané.

A na prodej koně z divokého stáda.

Čarovné byliny pro toho, kdo strádá.

A nejcennější z nabídky mám moudré rady,

pro hlupáky, tupce, zabedněné hlavy.

Co vy si račte přát?

„Byliny, co léčí jizvy!“ řekl hospodář nejistě. Setkal se

již s  mnoha tuláky, ale nikdo z  nich nebyl tak zrůdný

jako tento.

Dívčí krása, ta není zdarma.

Dvě slepice ztratí vaše farma!

zamumlal, ale hospodář protestoval: „Dvě slepice jsou

hodně.“

Dvě slepice jsou právě dost,

co neudělal byste jí pro radost?

vysmál se mu čaroděj šibal zle a pokračoval:

Však tupé hlavě lepší rada

nežli bylin celá řada.

Za čtyři další vám ji dám!

38

„Vy jste se zbláznil! Co by mi zbylo? Už tak tam po

malu žádná není!“ protestoval hospodář. Ale Renárd za

kýval hlavou:

Slepice nové, ty koupit lze,

lépe než pravdu o své nevěstě!

„Co tím myslíš, otrhanče?“ urazil se hospodář. Ale

semínko podezření již bylo zaseto. Kolem tulačky bylo

plno podivných věcí, které se marně snažil přehlížet.

Zlodějka, přesto mu tu pomáhá na statku. Proč? A kaž

dou noc se s ním miluje. Je mladá a není ošklivá, může

mít každého. A on není zrovna bohatý. Tak proč?

„Dobře, snad stojí za to,“ zavrčel rozmrzele. Cítil svou

prohru, nechal se přesvědčit.

Každé věci cenu znám,

tuto zvlášť levně prodávám,

to kvůli vám!

Uctivě smekl klobouk ze skoro lysé lebky a pohlédl na

něj nepříjemně krvavě rudýma očima.

Až setmí se, tulačka se půjde mýt!

Vy komůrku její zkuste navštívit.

V tu chvíli času právě dost

poznat pravdu, kým je váš host!

„To je vše?“ zeptal se a Renárd přikývl. Byl čas zaplatit.

39

Když se hospodář vrátil do domu, čekala jej ve světni

ci na stole teplá polévka.

„Tady máš ty kytky.“ Položil je na stůl a přemýšlel nad

tím, co právě zažil. Nechal se i on oklamat, nebo ten ci

zinec opravdu něco ví? Příčila se mu z toho mysl. Nevěřil

v pohádky, a přesto cítil, že skutečně potkal Renárda.

Tulačka s radostí sebrala byliny a odběhla s nimi do

světničky. Vrátila se až za hodinu, když byl hospodář už

po jídle.

„Tak co, pomohly ti?“ zeptal se jí.

Vesele přikývla a nadzvedla sukni. Po jizvě nebylo ani

památky, jen bíle zářící dívčí kotník.

Ať byl ten muž kdokoliv, jeho byliny opravdu měly

podivnou moc. A tak i rada, kterou tak neuváženě kou

pil, mohla mít svou cenu. Kým je jeho nevěsta, jaké ta

jemství před ním skrývá.

Nejistě pozoroval její tvarovanou postavu. Žádná hu

bená dívka z města, ale vesnické děvče, jak má být.

Tulačka umyla nádobí a  pak se otočila k  hospodáři

s prosíkem:

Prosím, vyprávějte mi něco, pane,

pověsti a příběhy zdejšího kraje.

Třeba tu, co ji mám tak ráda,

příběhy tuláka Renárda.

Ale hospodáři se nechtělo. Nechtěl na něj věřit a ne

chtěl připustit, že se s ním setkal. Ale vzpomněl si i na

to, co mu říkala babička. Prý její pradědeček se jmenoval

40

Renárd a  byl to veliký šibal. Prý se o  něm dokonce po

vesnici říkalo, že je nalezenec z lesa. Liščí syn.

„Všechno jsem ti už řekl,“ odmítl rozmrzele. „Jdi se

raději umýt, než bude noc.“

Tulačka smutně přikývla a opustila světnici. Hospodář

počkal, až zaslechne zvuk pumpy, a tiše se protáhl chod

bou ke světnici děvečky. Přes čelo postele byly přehoze

ny její šaty, jinak se místnost nezdála ničím zvláštní.

Přesto byla naplněna těžkým nasládlým pachem, kte

rý tu dříve nebyl. Nahlédl do skříně, ale ta byla prázd

ná. Pak nahlédl pod postel a  nalezl to, o  čem cizinec

mluvil. V hrůze jej polil chladný pot. Pod postelí ležela

hostina. Chuchvalce krví slepeného peří a kusy ptačích

těl, z nichž čněly ostré přelámané kosti. Syrová hostina

krvavého masa.

V té chvíli si uvědomil, že ji po celou tu dobu neviděl

pořádně jíst. Co za ďáblova služebníka si to vpustil do

domu?

Na dvoře ztichla pumpa.

Rychle přešel k oknu, ale u pumpy už tulačka nebyla.

Jako by se po ní slehla zem. Rychle se otočil k odchodu,

ale jen leknutím ustoupil. Stála vedle postele, jako by

vyrostla ze země. Po nahém těle jí ještě stékala voda a na

tváři měla svůj šibalský výraz. Najednou se mu zdál zlý.

I její oči byly více rudé.

Hospodář si vzpomněl na Renárda, kterého potkal

odpoledne. Podobně rudé oči, ti dva byli jednoho rodu.

Bylo v  nich tak málo lidského, najednou to cítil i  z  ní.

Věky času a sytý pach lesní hlíny a čerstvé krve.

41

„Vy, vy jste jako on! Renárd!“ zašeptal vystrašeně. Její

poslední příbuzný, o kterém se nechtěla ráno bavit. Jeho

naučená logika se příčila vysvětlení i vzpomínce, ale noc

neposlouchá den, ani důvody a  pravidla. Ale dívka se

pobaveně rozesmála.

Ten Renárd, vždyť to jsem byla já.

To já jsem vás dnes podvedla.

Pronesla a přistoupila k němu blíže. Prsty přejela hos

podáři po zarostlé bradě a pozorně si prohlédla jeho tvář.

Její rudé oči se leskly, jako by hleděla na kořist.

„Ale vždyť on mi prozradil vaše tajemství,“ zašep

tal nechápavě vystrašeným hlasem. Dívka spokojeně

přikývla.

Už skoro míjel třetí den

a viník teprve odhalen?

Na co hlava nepřišla,

získal jste alespoň obchodem.

Už jsem se skrývat nechtěla!

„Co jste zač? Sukuba, co zkouší osamocené? Démon

z  pekla?“ Hmátl ke zdi po kříži a  strčil jej mezi sebe

a dívku. Ale to ji rozesmálo ještě víc.

Ďábel a anděl dle vaší víry,

cudný zpěv či zápach síry?

Stále baví lidskou rasu

42

žebrat k otci o svou spásu?

Můj původ je psán rodem víl,

ač jste tomu nevěřil,

jsem liška Vuples, kmotřička.

Sáhla si do vlasů a vytáhla tři bílé chlupy, které tam

skrývala. S úsměvem je pustila na zem v očekávání věcí

přicházejících.

Elektrické světlo u stropu zamžouralo a celá místnost

potemněla. Prkna v podlaze zavrzala, když se skrz spáry

prodrala vlhkost páchnoucí hnilobou a lesem.

Dívka zatřásla hlavou a zpod bílých vlasů se jí zvedly

černé špičaté uši. Tváře jí porostly bílou srstí, stejně jako

záda. Nad zadkem se zavlnil bílý ocas s černou špičkou.

A její úsměv byl najednou plný ostrých zubů. Přísně se

zamračila.

Šest slepic pro Renárda je za tu past!

Neb ve vašem rodu smím já krást!

Tak dávná smlouva praví,

zašeptala nekompromisně. To bylo pravidlo. Dohoda.

Něco, o čem se nemínila bavit. Pak její hlas změkl a stal

se rozmarnějším. Přesto z něj zněla také únava.

Jak zředěn ve vás důvtip byl?

Jak radit, byste pochopil?

My viděli se dříve již,

však vzpomínej, když nevěříš!

43

„Nerozumím,“ zamumlal hospodář a dál držel křížek

před sebou. Ale z hlubin jeho vědomí se vynořila vzpo

mínka. Byl ještě kluk, když k nim přišla kmotřička. Pro

něj tehdy dospělá žena, dívka, se kterou se po tři po

slední noci miloval. Pamatoval si ji, bílé vlasy a rudé oči.

Sklonila se k  němu a  pohladila jej po hlavě. Něco mu

zašeptala. Říkanku o lišce, kterou dávno zapomněl.

Pak odešla a nezestárla ani o den.

Spustil ruku a  křížek dopadl na podlahu, která byla

najednou plná krvavých šmouh. Kolik divokých hostin

zažila tato místnost? Skoro slyšel poplašené kdákání,

drápky drhnoucí o dřevěnou podlahu. Slyšel stisk zubů

a lámání kostí.

„To vám nechával můj děd slepice. Ale proč?“ zeptal

se zdrceně. Ztrácel poslední jistoty tohoto světa.

Za kmotru lišku má tvůj rod,

tak v zimě chystá mi můj hod,

jak dávná smlouva praví.

Když poslední z rodu zůstal jen,

pak musel přijít tento den,

kdy liška všechno spraví,

pravila smířlivě. Usmála se a  vzala jej za ruku. Šel za

ní, jako by byl znovu tím klukem ze svých vzpomínek.

A  její dlaň byla jemná a  horká. Ani si nevšiml, kdy na

sebe znovu vzala svou dívčí podobu. Ve světnici u stolu

pak zašeptala:



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist