načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hříchy pro pátera Knoxe (spisy – svazek 33) – Josef Škvorecký

Hříchy pro pátera Knoxe  (spisy - svazek 33)

Elektronická kniha: Hříchy pro pátera Knoxe (spisy
Autor: Josef Škvorecký
Podnázev: svazek 33)

Cyklus deseti detektivních povídek, jejichž vtip spočívá v důsledném porušování pravidel klasické anglické detektivky. Vtip příběhů tkví v důsledném porušování pravidel, které specifikoval páter Ronald Arbuthnot Knox, anglický teoretik ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Books and Cards
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 291
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 3.
Spolupracovali: k vydání připravila Alena Přibáňová
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: [Praha], Books and Cards S.G.J.Š., 2008
ISBN: 978-80-904-1860-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Cyklus deseti detektivních povídek, jejichž vtip spočívá v důsledném porušování pravidel klasické anglické detektivky. Vtip příběhů tkví v důsledném porušování pravidel, které specifikoval páter Ronald Arbuthnot Knox, anglický teoretik tohoto žánru. Hrdinou všech povídek je česká zpěvačka, která instinktem odhaluje vrahy a podvodníky, přičemž se neohlíží na žádné závazné regule. Čtenář může vyzkoušet svou schopnost vyřešit logický rébus.

Popis nakladatele

Cyklus detektivních povídek Hříchy pro pátera Knoxe začal psát Josef Škvorecký v šedesátých letech, veden snahou vytvořit nový, dosud nevyzkoušený model detektivních příběhů. Ústřední hrdinkou je zpěvačka Eva Adamová, které se podařilo přechytračit strážce železné opony a odjet „reprezentovat československou kulturu“ do světa, tzn. do barů a nočních podniků v různých městech západní Evropy a Spojených států. A na každé štaci ji čeká detektivní zápletka, kterou s pomocí důvtipu, mimořádného postřehu i kombinačních schopností vždy hravě vyřeší. Čtenář jí může s řešením pomoci, především si však může zahrát zábavnou hru s Ronaldem Arbuthnotem Knoxem, autorem pozoruhodného Desatera, shrnujícího zákony detektivního žánru, a v jednotlivých příbězích odhalit, které z „přikázání“ autor právě zde porušil. Knížka vyšla poprvé roku 1973 v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých a její dnešní popularitě přispělo i originální televizní zpracování režiséra Dušana Kleina.

(detektivní divertimento)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Josef Škvorecký - další tituly autora:
Timeo Danaos a jiné eseje -- Spisy 30 Timeo Danaos a jiné eseje
Psaní, jazz a bláto v pásech -- Dopisy Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůžky z doby kultů (1950-1960) Psaní, jazz a bláto v pásech
Zbabělci Zbabělci
 (CDmp3 audiokniha)
Případ Lída Baarová -- Rozhovory herečky s Josefem Škvoreckým Případ Lída Baarová
 (Audioknihy Na Cd Mp3)
Adina Mandlová vzpomíná - 3CD Adina Mandlová vzpomíná - 3CD
Setkání v Praze s vraždou Setkání v Praze s vraždou
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Intimní záležitost ..........................................................................11

Omyl v Šlágrsé ..............................................................................33

Ženské za volantem .......................................................................63

Otázka alibi ...................................................................................81

Proč tolik šámusů ........................................................................ 105

Justiční omyl ............................................................................... 145

Matematikové z Grizzly Drive ..................................................... 165

Atlantická romance ...................................................................... 209

Mezi námi děvčaty ....................................................................... 233

Třetí vrchol trojúhelníku ............................................................. 247

Rozhřešení .................................................................................. 281

Autorova poznámka .................................................................... 284

Ediční poznámka ......................................................................... 288

Josef Škvorecký

Hříchy pro pátera Knoxe

spisy 33

Books and Cards


9 7 8 8 0 9 0 4 1 8 6 0 8


Books and Cards


Books and Cards


Josef Škvorecký

Hříchy pro pátera Knoxe

Detektivní divertimento

spisy 33


Josef Škvorecký

Hříchy pro pátera Knoxe

Detektivní divertimento

spisy 33


© Josef Škvorecký, 2008 Copyright © Books and Cards, 2008 ISBN 978-80-904186-0-8

Z. M. a E. S.

tohle sedativum pro zlé noci.

A taky samozřejmě Suzi. © Josef Škvorecký, 2008 Copyright © Books and Cards, 2008 ISBN 978-80-904186-0-8

Z. M. a E. S.

tohle sedativum pro zlé noci.

A taky samozřejmě Suzi.

Někdy je život jiný, než by měl být, a pak je dobře jej změnit. Pokud to jde.

Protože to skoro nikdy nejde, je příjemné aspoň se uchýlit do světa vymyš­

leného pro takové případy. Do Londýna každého z nás, kteří chceme

zapomenout; kudy rachotí Holmesův kočár a kde vražda není hřích.

Kde je to hra. Odjakživa jsem ji rád hrál, a tak jsem si vymyslil tyhle

hříchy ne proti Desateru z dávných hodin katechismu, ale proti přiká­

záním jistého pátera, jenž kdysi také vraždíval v tom krásném městě

Sira Conana. Jmenoval se Ronald Arbuthnot Knox, žil v letech 1888

až 1957, byl to anglikán, ale konvertoval ke katolictví. Udělal slušnou

cí rkevní kariéru a není bez významu v teologické literatuře. Byl také pří­

telem mnoha spisovatelů, mezi nimi G. K. Chestertona. Snad od něho se

nakazil láskou k detektivkám.

Nejenom že je četl; sám je také psal. Spíše než svými romány zůstane

však v historii žánru dvěma teoretickými výkony vpravdě chestertonov­

ského ducha. Založil „holmesologii“, zábavnou pseudovědu, když jed­

nou žertem napsal esej, v níž fiktivního detektiva líčil jako historickou

osobu. A vymyslel si Desatero, které najdete za touhle předmluvou.

Bylo to v době zlatého věku anglické detektivky a její čelní pěstitelé

v čele s Chestertonem a Anthony Berkeleym (alias Francisem Ilesem)

založili slavný Detection Club – spolek pěstitelů vymyšlených homicidií.

Jako každý řádný spolek i tenhle klub potřeboval stanovy: našel je v Kno­

xově Desateru. Teolog, honěný v tomistické logice, vytvořil tu uznávaný

nejlepší kodex toho, co se smí a co se nesmí v detektivce.

A já jsem vzal to Desatero, z hlíny podvědomých zdrojů jsem uplácal

ideální ženu (v jistém smyslu: platónském, ne v tom, jemuž jistí lidé

říkají morální) a dal jsem jí zhřešit; různě, ale také tímto způsobem.

Jako v každé detektivce, je i zde čtenářovým úkolem odhalit buď pacha­

tele (pak je to technickým termínem řečeno WHODUNIT ), nebo motiv

jeho činu (WHYDUNIT ), nebo jak byl čin spáchán (HOWDUNIT ),

anebo konečně najít odpověď na všechny tři tyhle otázky. Pro usnadnění

nesnadného úkolu je hlavní otázka každé povídky označena v podtitulu.

Neboť čtenářův úkol je zde mimořádně nesnadný. Na rozdíl od

jiných detektivek měl by také poznat, proti kterému přikázání Desa­

tera pátera Knoxe ta která povídka hřeší. Každá hřeší pouze proti jed­

nomu, a je jich jenom deset. Poznat ovšem – jak každý zkušený čtenář

takto pokleslé literatury ví – neznamená uhodnout, ale vydedukovat

a logicky dokázat.

Že se to mnohým čtenářům podaří, o tom nepochybuji. Doufám jenom,

že ani ty ostatní hříchy veselé smutné dívky, která je tu poněkud neuvěřitel­

7

Někdy je život jiný, než by měl být, a pak je dobře jej změnit. Pokud to jde.

Protože to skoro nikdy nejde, je příjemné aspoň se uchýlit do světa vymyš­

leného pro takové případy. Do Londýna každého z nás, kteří chceme

zapomenout; kudy rachotí Holmesův kočár a kde vražda není hřích.

Kde je to hra. Odjakživa jsem ji rád hrál, a tak jsem si vymyslil tyhle

hříchy ne proti Desateru z dávných hodin katechismu, ale proti přiká­

záním jistého pátera, jenž kdysi také vraždíval v tom krásném městě

Sira Conana. Jmenoval se Ronald Arbuthnot Knox, žil v letech 1888

až 1957, byl to anglikán, ale konvertoval ke katolictví. Udělal slušnou

cí rkevní kariéru a není bez významu v teologické literatuře. Byl také pří­

telem mnoha spisovatelů, mezi nimi G. K. Chestertona. Snad od něho se

nakazil láskou k detektivkám.

Nejenom že je četl; sám je také psal. Spíše než svými romány zůstane

však v historii žánru dvěma teoretickými výkony vpravdě chestertonov­

ského ducha. Založil „holmesologii“, zábavnou pseudovědu, když jed­

nou žertem napsal esej, v níž fiktivního detektiva líčil jako historickou

osobu. A vymyslel si Desatero, které najdete za touhle předmluvou.

Bylo to v době zlatého věku anglické detektivky a její čelní pěstitelé

v čele s Chestertonem a Anthony Berkeleym (alias Francisem Ilesem)

založili slavný Detection Club – spolek pěstitelů vymyšlených homicidií.

Jako každý řádný spolek i tenhle klub potřeboval stanovy: našel je v Kno­

xově Desateru. Teolog, honěný v tomistické logice, vytvořil tu uznávaný

nejlepší kodex toho, co se smí a co se nesmí v detektivce.

A já jsem vzal to Desatero, z hlíny podvědomých zdrojů jsem uplácal

ideální ženu (v jistém smyslu: platónském, ne v tom, jemuž jistí lidé

říkají morální) a dal jsem jí zhřešit; různě, ale také tímto způsobem.

Jako v každé detektivce, je i zde čtenářovým úkolem odhalit buď pacha­

tele (pak je to technickým termínem řečeno WHODUNIT ), nebo motiv

jeho činu (WHYDUNIT ), nebo jak byl čin spáchán (HOWDUNIT ),

anebo konečně najít odpověď na všechny tři tyhle otázky. Pro usnadnění

nesnadného úkolu je hlavní otázka každé povídky označena v podtitulu.

Neboť čtenářův úkol je zde mimořádně nesnadný. Na rozdíl od

jiných detektivek měl by také poznat, proti kterému přikázání Desa­

tera pátera Knoxe ta která povídka hřeší. Každá hřeší pouze proti jed­

nomu, a je jich jenom deset. Poznat ovšem – jak každý zkušený čtenář

takto pokleslé literatury ví – neznamená uhodnout, ale vydedukovat

a logicky dokázat.

Že se to mnohým čtenářům podaří, o tom nepochybuji. Doufám jenom,

že ani ty ostatní hříchy veselé smutné dívky, která je tu poněkud neuvěřitel­

7

Desatero pátera

Ronalda Arbuthnota Knoxe

1) Zločinec musí být někdo, o němž je zmínka brzo na začátku

příběhu.

2) Všechny nadpřirozené nebo nepřirozené faktory jsou zcela

vyloučeny.

3) Není přípustná víc než jedna tajná místnost nebo tajná chodba;

i ta je přípustná pouze tehdy, odehrává-­li se děj ve stavbě, kde

lze takové zařízení předpokládat.

4) Nesmí být použito žádného „dosud neobjeveného“ jedu ani

přístrojů a metod, které vyžadují dlouhého vědeckého vysvětlo-­

vání na konci příběhu.

5) V příběhu nesmí vystupovat žádný Číňan.

1

6) K řešení nesmí detektivovi dopomoci náhoda, ani nesmí být

veden nevysvětlitelnou intuicí.

7) Pachatelem nesmí být sám detektiv.

8) Detektiv nesmí odkrýt žádnou stopu, aniž ji hned neodhalí

také čtenáři.

9) Duchem chudý přítel detektivův, jeho watson, nesmí zatajit

žádné myšlenky, které se mu honí v hlavě; musí mít inteligenci

mírně, ale jen velmi mírně podprůměrnou.

10) Nesmí se vyskytovat dvojčata nebo dvojníci.

Pokud sami nepoznáte, proti kterému přikázání ta která povídka

hřeší, nahlédněte do ROZHŘEŠENÍ na straně 281.

9

1 Tohle není projev rasismu dobrého pátera, jen výraz dobové averze proti nejzprofa-­

novanější rekvizitě šestákových detektivek.

ným holmesem, čtenáře nepopudí. Eva sice občas mluví tak, jak se nepíše,

a třebaže je to svobodná slečna, dělá to, co je lidské a dělají to všichni. Po

světě chodí nemorálnější charaktery, například jeden stárnoucí poručík.

Ale ani on, přes svoje nevhodné tužby, není snad z nejhorších.

8

Desatero pátera

Ronalda Arbuthnota Knoxe

1) Zločinec musí být někdo, o němž je zmínka brzo na začátku

příběhu.

2) Všechny nadpřirozené nebo nepřirozené faktory jsou zcela

vyloučeny.

3) Není přípustná víc než jedna tajná místnost nebo tajná chodba;

i ta je přípustná pouze tehdy, odehrává-­li se děj ve stavbě, kde

lze takové zařízení předpokládat.

4) Nesmí být použito žádného „dosud neobjeveného“ jedu ani

přístrojů a metod, které vyžadují dlouhého vědeckého vysvětlo-­

vání na konci příběhu.

5) V příběhu nesmí vystupovat žádný Číňan.

1

6) K řešení nesmí detektivovi dopomoci náhoda, ani nesmí být

veden nevysvětlitelnou intuicí.

7) Pachatelem nesmí být sám detektiv.

8) Detektiv nesmí odkrýt žádnou stopu, aniž ji hned neodhalí

také čtenáři.

9) Duchem chudý přítel detektivův, jeho watson, nesmí zatajit

žádné myšlenky, které se mu honí v hlavě; musí mít inteligenci

mírně, ale jen velmi mírně podprůměrnou.

10) Nesmí se vyskytovat dvojčata nebo dvojníci.

Pokud sami nepoznáte, proti kterému přikázání ta která povídka

hřeší, nahlédněte do ROZHŘEŠENÍ na straně 281.

9

1 Tohle není projev rasismu dobrého pátera, jen výraz dobové averze proti nejzprofa-­

novanější rekvizitě šestákových detektivek.

ným holmesem, čtenáře nepopudí. Eva sice občas mluví tak, jak se nepíše,

a třebaže je to svobodná slečna, dělá to, co je lidské a dělají to všichni. Po

světě chodí nemorálnější charaktery, například jeden stárnoucí poručík.

Ale ani on, přes svoje nevhodné tužby, není snad z nejhorších.

8

Intimní záležitost

Hřích první

Whodunit

Osoby, jak přicházejí na scénu:

Poručík Borůvka: detektiv oddělení vražd,

jenž měl výčitky svědomí

Plavovlasá trestankyně: její životní filozofie

nebyla bohužel zrovna optimistická

Režisér Rudolf Weyr: vyšel si na Barrandov se zajícem

Magistra Kořenáčová: nemilovala pořádek

Astronom amatér: konal pozorování i při zcela zatažené obloze

Petra Hejduková: zajíc, studující medicínu

Petr Weyr: posluchač DAMU; otcovy milenky ho nezajímaly

Doktor Hejduk: měl z něčeho strach

Pacientka sanatoria: vyjela si na noční výlet

Intimní záležitost

Hřích první

Whodunit

Osoby, jak přicházejí na scénu:

Poručík Borůvka: detektiv oddělení vražd,

jenž měl výčitky svědomí

Plavovlasá trestankyně: její životní filozofie

nebyla bohužel zrovna optimistická

Režisér Rudolf Weyr: vyšel si na Barrandov se zajícem

Magistra Kořenáčová: nemilovala pořádek

Astronom amatér: konal pozorování i při zcela zatažené obloze

Petra Hejduková: zajíc, studující medicínu

Petr Weyr: posluchač DAMU; otcovy milenky ho nezajímaly

Doktor Hejduk: měl z něčeho strach

Pacientka sanatoria: vyjela si na noční výlet

Poručík Borůvka si v duchu říkal, že ho do ženské trestnice při-­

vedla pracovní svědomitost. Když o věci cestou ve služební volze

přemýšlel, byl ochoten připustit, že na tom měly podíl i výčitky

svědomí. I v nejhlubším zákoutí duše však kategoricky popíral,

že by to byla poněkud povadlá tvář světlovlasé dívky v hrubé

vězeňské kazajce. Popíral to, neboť to byla pravda.

Dívka seděla v pusté hovorně z druhé strany stolu, pokrytého

vyřezávanými srdci i jinými, méně slušnými symboly lásky. Poru-­

číka napadlo, jakým zázrakem se sem vlastně dostaly ty řezby,

když hovory přes takový stůl se vždycky přísně střeží. Jenomže

praxe starého kriminalistu už dávno poučila, že mezi nebem

a zemí je skutečně mnoho věcí a jen málokteré lze vysvětlit

pouhým rozumem. Ostatně, pomyslil si, možná že stůl nebyl

vždycky tady a snad za ním sedávaly jiné dívky. Ne takové, jako

je tahle.

Teď, když viděl její tvář bez kamufláže kosmetických pro-­

středků, roky se nedaly utajit. Pětatřicet? Nebo víc? Anebo

o něco míň? Ale byla to štíhlá mladá žena – i pod kazajkou, vyro-­

benou patrně z látky na koberce, si poručík všiml útlých dívčích

ramínek – a šedivé, daleko od sebe posazené oči ho spolehlivě

knokautovaly, třebaže byl ve věku, kdy se mu líbili spíše zajíčci.

Spíše snad, jenže poručík byl snadno přístupný každé kráse.

Dívka se u soudu nikdy nepřiznala. Proto měl poručík špatné

svědomí. Ale všechno svědčilo proti ní, a tak ji odsoudili. Poru-­

čík měl nepříjemný pocit, že cosi zanedbal.

Ale všechno přece opravdu svědčilo proti ní. Pitva neklamně

prokázala přítomnost hyoskinu a hyoskin byl jed, který bez

vysvětlení chyběl v zásobách magistry Kořenáčové. Vyšlo rov-­

něž najevo, že magistra je morfinistka v pokročilém stadiu, takže

opatřit si cokoliv z chaotických zásob lékárny nemohl být pro

její podnájemnici problém. Mimoto aspoň k jednomu trestnému

činu se dívka přiznala: s pomocí magistry, a občas i bez jejího

vědomí, zásobovala své půlnoční kolegy dexfenmetrazinem.

A kromě toho měla klasický motiv ke klasické vraždě jedem.

Věty protokolu uvízly poručíkovi přesně v paměti:

PROKURÁTOR: Slečno svědkyně, vyprávějte nám, co jste uviděla

v úterý 7. června asi ve tři hodiny odpoledne na chodbě před šatnou

režiséra Weyra.

13

Poručík Borůvka si v duchu říkal, že ho do ženské trestnice při-­

vedla pracovní svědomitost. Když o věci cestou ve služební volze

přemýšlel, byl ochoten připustit, že na tom měly podíl i výčitky

svědomí. I v nejhlubším zákoutí duše však kategoricky popíral,

že by to byla poněkud povadlá tvář světlovlasé dívky v hrubé

vězeňské kazajce. Popíral to, neboť to byla pravda.

Dívka seděla v pusté hovorně z druhé strany stolu, pokrytého

vyřezávanými srdci i jinými, méně slušnými symboly lásky. Poru-­

číka napadlo, jakým zázrakem se sem vlastně dostaly ty řezby,

když hovory přes takový stůl se vždycky přísně střeží. Jenomže

praxe starého kriminalistu už dávno poučila, že mezi nebem

a zemí je skutečně mnoho věcí a jen málokteré lze vysvětlit

pouhým rozumem. Ostatně, pomyslil si, možná že stůl nebyl

vždycky tady a snad za ním sedávaly jiné dívky. Ne takové, jako

je tahle.

Teď, když viděl její tvář bez kamufláže kosmetických pro-­

středků, roky se nedaly utajit. Pětatřicet? Nebo víc? Anebo

o něco míň? Ale byla to štíhlá mladá žena – i pod kazajkou, vyro-­

benou patrně z látky na koberce, si poručík všiml útlých dívčích

ramínek – a šedivé, daleko od sebe posazené oči ho spolehlivě

knokautovaly, třebaže byl ve věku, kdy se mu líbili spíše zajíčci.

Spíše snad, jenže poručík byl snadno přístupný každé kráse.

Dívka se u soudu nikdy nepřiznala. Proto měl poručík špatné

svědomí. Ale všechno svědčilo proti ní, a tak ji odsoudili. Poru-­

čík měl nepříjemný pocit, že cosi zanedbal.

Ale všechno přece opravdu svědčilo proti ní. Pitva neklamně

prokázala přítomnost hyoskinu a hyoskin byl jed, který bez

vysvětlení chyběl v zásobách magistry Kořenáčové. Vyšlo rov-­

něž najevo, že magistra je morfinistka v pokročilém stadiu, takže

opatřit si cokoliv z chaotických zásob lékárny nemohl být pro

její podnájemnici problém. Mimoto aspoň k jednomu trestnému

činu se dívka přiznala: s pomocí magistry, a občas i bez jejího

vědomí, zásobovala své půlnoční kolegy dexfenmetrazinem.

A kromě toho měla klasický motiv ke klasické vraždě jedem.

Věty protokolu uvízly poručíkovi přesně v paměti:

PROKURÁTOR: Slečno svědkyně, vyprávějte nám, co jste uviděla

v úterý 7. června asi ve tři hodiny odpoledne na chodbě před šatnou

režiséra Weyra.

13

až k hranici omezenosti. Jak může bejt tenhle strejda detektivem,

pomyslila si, napomenula se v duchu za povídavost a ihned zas

spustila:

„Prostě sem do něj byla udělaná, pane poručíku, že už to víc

nešlo. To sem ale já. Dyž už, tak už. Ale jestli se vodsuď dostanu,

tak houby láska, houby citový vztahy! Jenom pro zdraví a čistě

z vypočítavosti. To vám přísahám!“

„Přišel jsem, abych vám pomohl,“ pravil poručík pompézně

a trochu bez souvislosti. Dívku, zvyklou uvažovat vždycky hned

o nejhorším, napadlo, není-­li to vlastně nemravný návrh, který

by navazoval na její poslední prohlášení. Poručík se však v té

chvíli tak přesně podobal postavě lidových zkazek zvané Jeli-­

man, že tu myšlenku okamžitě zapudila.

„Ste hodnej,“ řekla. „Akorát škoda, že vás to nenapadlo dřív.“

Kriminalista se začervenal a dívka si toho všimla. Narovnala

si pramínek vlasů, který se jí svezl přes šedivé oči. Poručík si

pomyslel, že jí to přes ty oči vlastně slušelo.

„Prostě, pro mě to byl bůh,“ pokračovala. „Ne proto, nebo

jenom proto, že to byl slavnej režisér a že mi svěřil tu roličku.

Věřila sem mu prostě. Měl takový ty řečičky – já je samozřejmě

slyšela už mockrát za těch – za ty leta, co mi je řikali, různý, takže

mi měl bejt jasnej ten jeho druhej plán,“ vykládala a poručík

zesmutněl. Na rozdíl od dívky, jež trochu trpěla literárním kom-­

plexem, nebyl literárně příliš vzdělán a zmínka o jakémsi plánu

v něm vzbudila podezření, že se přece jen asi do něčeho zapletla.

„Jenomže,“ mluvila dál a přes šedé oči zamrkala namodralá víčka,

„byla sem zas jednou dokonalá Svéhlavička nevěstou, pane poru-­

číku, a proto mě to taky tak sebralo, dyž sem ho uviděla s tim za-­

jdou. V tom momentě sem se feminizovala do krajní trapnosti.“

„Vyvedlo vás to z míry, ano?“ zapátral poručík.

„Jo,“ pravila, kývla. „Představte si ale mojí situaci. Svéhlavička,

jo, v sedmym, celym vyvatovanym nebi, žhavá do dělání dob-­

rejch skutků. Tak sem ty Barrandovský terasy vzala za Lidku,

protože tý přijel tuzexovej milej z Itálie. Mně začínala šichta

v Lucerně až v jedenáct, tak sem jí píchla. A sotva vylezu na

pódium a spustím: ,Dobrou zprávu já přináším vám‘, tak houby

dobrá zpráva. Vidim je hnedka u prvního stolku zkraje u par-­

ketu. Růdu s tim zajdou, jako. Pane poručíku, to byl takovej

šok, že mi došel až se zpožděním dvanácti hodin. A já nejen že

15

SVĚDKYNĚ: Šla jsem právě z maskérny, a jak jdu kolem dveří pana

režiséra, najednou z nich vyletí Adamová, celá ubrečená.

PROKURÁTOR: Slyšela jste, že by obžalovaná při té příležitosti něco

řekla?

SVĚDKYNĚ: Slyšela. Mezi dveřma se otočila a dovnitř řekla, přesně

teda zaječela: „Počkej ty –“ – řekla hrozně sprostý slovo –

„Je to fakt, pane poručíku,“ řekla dívka v kabátci z kobercové

látky. „I když se teda dnes tomu sama divím. I při mym poměrně

mladym věku už bych měla mít rozum. Jenže co je to platný,

ženská ho prostě někdy nemá. Já můžu mít hlavu jako účetní,

jako že mám, a pak na mě sedne růžový opojení a chovám se jak

Svéhlavička. To vy neznáte.“

Poručíkovi takový stav ovšem neznám nebyl. Chtěl něco

poznamenat, ale dívka ho nepustila ke slovu.

„A kdybych to tomu holomkovi aspoň byla udělala. Kdybych

ho aspoň měla na svědomí jako Šura –“ zarazila se.

„Jako kdo?“ zeptal se poručík ostražitě.

„Ale jedna taková. Už je taky pod zámkem. Nebojte se,“ pra-­

vila dívka. „Tady v base je to taková místní královna. Vůbec

nemaká. Všecko udělaj cikánky za ni. I manykýru jí dělaj a dávaj

jí ze svejch porcí, že už je dvakrát taková, než když sem přišla.“

„Proboha proč?“ užasl poručík.

„Ale – von její milej práskal četníkum. Esenbé, teda. Vodsoudil

ho tajnej cikánskej soud a Šura ten rozsudek vykonala. Pak z něj

cikáni udělali fašírku, zašili ho do chcíplýho koně a hodili do

Váhu, jenže když se kůň nadmul –“

„To je mi líto, že tu musíte být v takové společnosti,“ pravil

poručík. „Proto jsem taky přišel.“

„Copak společnost neni špatná. Mám tu kamarádku Anču

Preclíkovou, ta mi –“ dívka se opět zarazila. Málem podlehla

vrozené povídavosti a vyzradila poručíkovi tajemství týkající se

zlatých předmětů z jisté loupeže, úspěšně provedené přítelkyní

Ančou Preclíkovou. Z tohoto zlata, jehož úkryt z Anči nevypá-­

čili, měla dívka přislíben podíl, až je pustěj. V poslední chvíli

však dívka naštěstí zmlkla, s podezřením pohlédla na poručíka

a uklidnila se. Uviděla kulatou poručíkovu tvář, modré oči

a kompletní soubor fyziognomických znaků prozrazujících člo-­

věka prostého, důvěřivého, spíše naivního, v některých věcech

14

až k hranici omezenosti. Jak může bejt tenhle strejda detektivem,

pomyslila si, napomenula se v duchu za povídavost a ihned zas

spustila:

„Prostě sem do něj byla udělaná, pane poručíku, že už to víc

nešlo. To sem ale já. Dyž už, tak už. Ale jestli se vodsuď dostanu,

tak houby láska, houby citový vztahy! Jenom pro zdraví a čistě

z vypočítavosti. To vám přísahám!“

„Přišel jsem, abych vám pomohl,“ pravil poručík pompézně

a trochu bez souvislosti. Dívku, zvyklou uvažovat vždycky hned

o nejhorším, napadlo, není-­li to vlastně nemravný návrh, který

by navazoval na její poslední prohlášení. Poručík se však v té

chvíli tak přesně podobal postavě lidových zkazek zvané Jeli-­

man, že tu myšlenku okamžitě zapudila.

„Ste hodnej,“ řekla. „Akorát škoda, že vás to nenapadlo dřív.“

Kriminalista se začervenal a dívka si toho všimla. Narovnala

si pramínek vlasů, který se jí svezl přes šedivé oči. Poručík si

pomyslel, že jí to přes ty oči vlastně slušelo.

„Prostě, pro mě to byl bůh,“ pokračovala. „Ne proto, nebo

jenom proto, že to byl slavnej režisér a že mi svěřil tu roličku.

Věřila sem mu prostě. Měl takový ty řečičky – já je samozřejmě

slyšela už mockrát za těch – za ty leta, co mi je řikali, různý, takže

mi měl bejt jasnej ten jeho druhej plán,“ vykládala a poručík

zesmutněl. Na rozdíl od dívky, jež trochu trpěla literárním kom-­

plexem, nebyl literárně příliš vzdělán a zmínka o jakémsi plánu

v něm vzbudila podezření, že se přece jen asi do něčeho zapletla.

„Jenomže,“ mluvila dál a přes šedé oči zamrkala namodralá víčka,

„byla sem zas jednou dokonalá Svéhlavička nevěstou, pane poru-­

číku, a proto mě to taky tak sebralo, dyž sem ho uviděla s tim za-­

jdou. V tom momentě sem se feminizovala do krajní trapnosti.“

„Vyvedlo vás to z míry, ano?“ zapátral poručík.

„Jo,“ pravila, kývla. „Představte si ale mojí situaci. Svéhlavička,

jo, v sedmym, celym vyvatovanym nebi, žhavá do dělání dob-­

rejch skutků. Tak sem ty Barrandovský terasy vzala za Lidku,

protože tý přijel tuzexovej milej z Itálie. Mně začínala šichta

v Lucerně až v jedenáct, tak sem jí píchla. A sotva vylezu na

pódium a spustím: ,Dobrou zprávu já přináším vám‘, tak houby

dobrá zpráva. Vidim je hnedka u prvního stolku zkraje u par-­

ketu. Růdu s tim zajdou, jako. Pane poručíku, to byl takovej

šok, že mi došel až se zpožděním dvanácti hodin. A já nejen že

15

SVĚDKYNĚ: Šla jsem právě z maskérny, a jak jdu kolem dveří pana

režiséra, najednou z nich vyletí Adamová, celá ubrečená.

PROKURÁTOR: Slyšela jste, že by obžalovaná při té příležitosti něco

řekla?

SVĚDKYNĚ: Slyšela. Mezi dveřma se otočila a dovnitř řekla, přesně

teda zaječela: „Počkej ty –“ – řekla hrozně sprostý slovo –

„Je to fakt, pane poručíku,“ řekla dívka v kabátci z kobercové

látky. „I když se teda dnes tomu sama divím. I při mym poměrně

mladym věku už bych měla mít rozum. Jenže co je to platný,

ženská ho prostě někdy nemá. Já můžu mít hlavu jako účetní,

jako že mám, a pak na mě sedne růžový opojení a chovám se jak

Svéhlavička. To vy neznáte.“

Poručíkovi takový stav ovšem neznám nebyl. Chtěl něco

poznamenat, ale dívka ho nepustila ke slovu.

„A kdybych to tomu holomkovi aspoň byla udělala. Kdybych

ho aspoň měla na svědomí jako Šura –“ zarazila se.

„Jako kdo?“ zeptal se poručík ostražitě.

„Ale jedna taková. Už je taky pod zámkem. Nebojte se,“ pra-­

vila dívka. „Tady v base je to taková místní královna. Vůbec

nemaká. Všecko udělaj cikánky za ni. I manykýru jí dělaj a dávaj

jí ze svejch porcí, že už je dvakrát taková, než když sem přišla.“

„Proboha proč?“ užasl poručík.

„Ale – von její milej práskal četníkum. Esenbé, teda. Vodsoudil

ho tajnej cikánskej soud a Šura ten rozsudek vykonala. Pak z něj

cikáni udělali fašírku, zašili ho do chcíplýho koně a hodili do

Váhu, jenže když se kůň nadmul –“

„To je mi líto, že tu musíte být v takové společnosti,“ pravil

poručík. „Proto jsem taky přišel.“

„Copak společnost neni špatná. Mám tu kamarádku Anču

Preclíkovou, ta mi –“ dívka se opět zarazila. Málem podlehla

vrozené povídavosti a vyzradila poručíkovi tajemství týkající se

zlatých předmětů z jisté loupeže, úspěšně provedené přítelkyní

Ančou Preclíkovou. Z tohoto zlata, jehož úkryt z Anči nevypá-­

čili, měla dívka přislíben podíl, až je pustěj. V poslední chvíli

však dívka naštěstí zmlkla, s podezřením pohlédla na poručíka

a uklidnila se. Uviděla kulatou poručíkovu tvář, modré oči

a kompletní soubor fyziognomických znaků prozrazujících člo-­

věka prostého, důvěřivého, spíše naivního, v některých věcech

14

módní!“ pravila hlasem plným jedu a opět se omluvila. „Nezlobte

se. Tak sem to prostě nezvládla a druhej den sem se u něj v šatně

zfeminizovala do trapnosti.“

„Ztratila jste nervy?“ pravil poručík nejistě a v duchu zapátral

ve slovníku své dcery Zuzanky. Ta však dosud sama patřila do

kategorie zajdů a její jazyk nebyl do té míry intelektualizován.

„To vám Bůh řek, že ztratila,“ odvětila dívka. Poručík o ní

věděl ze spisů, že už od roku, kdy se narodil Péťa Weyr, živila se

prozpěvováním po estrádách a později po nočních podnicích,

když je zase začali otevírat. Hlavně v pohraničních oblastech,

v eldorádu novodobých zlatokopů, v uranovém impériu okolo

Jáchymova. Tedy odtud to jisté zhrubnutí výraziva, pomyslil si

služebním jazykem a omluvil ji. „Ztratila, úplně beze zbytku,“

pokračovala dívka, „a vynadala sem mu do sviní, promiňte,

práskla sem dveřma, a to mě zrovna viděla ta maskérka. A už to

jelo. Už sem se vezla, vy ste byl u toho, tak víte kam. Aspoň se

nemusím vomlouvat.“

To poručík věděl. Dramatický sled neblahých událostí zachy-­

covaly soudní spisy.

PROKURÁTOR: Vy, slečno Synková, jste tedy pracovala ve štábu pana

režiséra Weyra jako takzvaná klapka. Můžete nám vylíčit, jak se vám

jevilo chování zavražděného k obžalované ve středu 8. června, tedy den

po tom, co došlo k výstupu na chodbě před Weyrovou šatnou, jak nám to

popsala svědkyně Moselová?

SVĚDKYNĚ: Pan režisér byl od rána ve špatný náladě a nejvíc to schytá­

vala Adamová, myslím obžalovaná. Ona měla ten den první dva záběry.

Pan režisér na ni, no ne, on nekřičel, ale mluvil tak ironicky, víte? Shazo­

val ji. Třeba jí řek: ,Proboha, slečno, když už se to nedá spravit masková­

ním, musí se aspoň podle intonace zdát, že je vám pětadvacet!‘

PROKURÁTOR: Jak na to reagovala obžalovaná?

SVĚDKYNĚ: Normálně. Rozbrečela se. Ona měla vůbec celej den vlhko

v optice. Museli ji v jednom kuse přepudrovávat a –

PROKURÁTOR (přerušuje svědkyni): Prosím?

SVĚDKYNĚ: Prosím?

PROKURÁTOR: Říkala jste něco o optice.

Nic tak zavánějícího špionáží na dívku sice neprasklo, ale stejně

to s ní skončilo špatně. Poručík hleděl na její bledou tvář a najed-­

17

sem se na ně musela dívat, nejen že sem byla povolánim nucená

sledovat Růdovu rychlometódu, co jí použil taky na mě, a to

do všech detailů, pane poručíku, ale eště sem k tomu musela

prozpěvovat, že ,žádný člověk už nemusí být sám‘, ponivač the

show must go on, víte, to je takový přísloví, co maj americký herci,

že představení musí pokračovat, i dyby nevimco, třeba to, co

se stalo mně. A já z toho byla tak štajf, že sem tam po vodzpí-­

vání zůstala stát u mikrouše jako solnej sloup, Jarda Štrůdl mě

musel drcnout do zadku saxofonem, tak sem byla zafixovaná,

a vtom se voni sebrali a vodešli, zaháknutý do sebe, a Růda jí

hustil medový slovíčka do toho jejího pitomýho vosumnáctile-­

týho prasečího ouška – promiňte,“ omluvila se, vězeňskou zelení

tváře prostoupila jakási narudlá temnota. „Mně už je to fuk, víte,“

pravila potom nepřesvědčivě. „Jedině dyž si na ten moment

vzpomenu, tak pokaždý – a tim spíš, že já sem toho zajdu hned

poznala, že sem věděla, že je stejně stará jako Péťa a mohla by

to teda bejt Růdová dcera. A von ten sv – promiňte,“ znovu se

omluvila a šedivýma očima zavadila o rybí oko poručíkovo.

Poručík neviděl v té chvíli ty oči, ale ten článek a ty fotografie:

Role sourozenců svěřil režisér Weyr zajímavé dvojici. Bratra bude hrát

Petr Weyr, studující DAMU, režisérův syn, jeho sestru mladá studentka

medicíny Petra Hejduková. Už shoda křestních jmen má jistý půvab, ale

ještě pozoruhodnější je jiná okolnost. Třebaže pan Weyr ml. má na křest­

ním listě uveden jako rok narození 1948 a slečna Hejduková 1949, jsou

ve skutečnosti stejně staří. Petr Weyr se totiž narodil několik minut před

půlnocí na Silvestra 1948, zatímco Petra Hejduková spatřila světlo

světa několik minut po půlnoci 1. ledna 1949. Bůhví, není­li v tom něco

os udového...

Tak to napsala, i se třemi tečkami, paní redaktorka Malinovská

ve Vlastě, v tom časopise pro ženy, sice socialistické, ale přesto

ženy.

Článeček provázela fotografie dvou mladých tváří, přitulených

k sobě spíš jako snoubenci než jako sourozenci. Fotografické

aranžmá reportérky toho výtečného časopisu mělo snad naznačit,

jakým směrem bude se ubírat osudovost se třemi tečkami.

„Petra!“ pravila dívka s citelnou nechutí. „Dyž už takovej zajda,

dyby neměla aspoň takový pitomý zajdovský méno. Takový

16

módní!“ pravila hlasem plným jedu a opět se omluvila. „Nezlobte

se. Tak sem to prostě nezvládla a druhej den sem se u něj v šatně

zfeminizovala do trapnosti.“

„Ztratila jste nervy?“ pravil poručík nejistě a v duchu zapátral

ve slovníku své dcery Zuzanky. Ta však dosud sama patřila do

kategorie zajdů a její jazyk nebyl do té míry intelektualizován.

„To vám Bůh řek, že ztratila,“ odvětila dívka. Poručík o ní

věděl ze spisů, že už od roku, kdy se narodil Péťa Weyr, živila se

prozpěvováním po estrádách a později po nočních podnicích,

když je zase začali otevírat. Hlavně v pohraničních oblastech,

v eldorádu novodobých zlatokopů, v uranovém impériu okolo

Jáchymova. Tedy odtud to jisté zhrubnutí výraziva, pomyslil si

služebním jazykem a omluvil ji. „Ztratila, úplně beze zbytku,“

pokračovala dívka, „a vynadala sem mu do sviní, promiňte,

práskla sem dveřma, a to mě zrovna viděla ta maskérka. A už to

jelo. Už sem se vezla, vy ste byl u toho, tak víte kam. Aspoň se

nemusím vomlouvat.“

To poručík věděl. Dramatický sled neblahých událostí zachy-­

covaly soudní spisy.

PROKURÁTOR: Vy, slečno Synková, jste tedy pracovala ve štábu pana

režiséra Weyra jako takzvaná klapka. Můžete nám vylíčit, jak se vám

jevilo chování zavražděného k obžalované ve středu 8. června, tedy den

po tom, co došlo k výstupu na chodbě před Weyrovou šatnou, jak nám to

popsala svědkyně Moselová?

SVĚDKYNĚ: Pan režisér byl od rána ve špatný náladě a nejvíc to schytá­

vala Adamová, myslím obžalovaná. Ona měla ten den první dva záběry.

Pan režisér na ni, no ne, on nekřičel, ale mluvil tak ironicky, víte? Shazo­

val ji. Třeba jí řek: ,Proboha, slečno, když už se to nedá spravit masková­

ním, musí se aspoň podle intonace zdát, že je vám pětadvacet!‘

PROKURÁTOR: Jak na to reagovala obžalovaná?

SVĚDKYNĚ: Normálně. Rozbrečela se. Ona měla vůbec celej den vlhko

v optice. Museli ji v jednom kuse přepudrovávat a –

PROKURÁTOR (přerušuje svědkyni): Prosím?

SVĚDKYNĚ: Prosím?

PROKURÁTOR: Říkala jste něco o optice.

Nic tak zavánějícího špionáží na dívku sice neprasklo, ale stejně

to s ní skončilo špatně. Poručík hleděl na její bledou tvář a najed-­

17

sem se na ně musela dívat, nejen že sem byla povolánim nucená

sledovat Růdovu rychlometódu, co jí použil taky na mě, a to

do všech detailů, pane poručíku, ale eště sem k tomu musela

prozpěvovat, že ,žádný člověk už nemusí být sám‘, ponivač the

show must go on, víte, to je takový přísloví, co maj americký herci,

že představení musí pokračovat, i dyby nevimco, třeba to, co

se stalo mně. A já z toho byla tak štajf, že sem tam po vodzpí-­

vání zůstala stát u mikrouše jako solnej sloup, Jarda Štrůdl mě

musel drcnout do zadku saxofonem, tak sem byla zafixovaná,

a vtom se voni sebrali a vodešli, zaháknutý do sebe, a Růda jí

hustil medový slovíčka do toho jejího pitomýho vosumnáctile-­

týho prasečího ouška – promiňte,“ omluvila se, vězeňskou zelení

tváře prostoupila jakási narudlá temnota. „Mně už je to fuk, víte,“

pravila potom nepřesvědčivě. „Jedině dyž si na ten moment

vzpomenu, tak pokaždý – a tim spíš, že já sem toho zajdu hned

poznala, že sem věděla, že je stejně stará jako Péťa a mohla by

to teda bejt Růdová dcera. A von ten sv – promiňte,“ znovu se

omluvila a šedivýma očima zavadila o rybí oko poručíkovo.

Poručík neviděl v té chvíli ty oči, ale ten článek a ty fotografie:

Role sourozenců svěřil režisér Weyr zajímavé dvojici. Bratra bude hrát

Petr Weyr, studující DAMU, režisérův syn, jeho sestru mladá studentka

medicíny Petra Hejduková. Už shoda křestních jmen má jistý půvab, ale

ještě pozoruhodnější je jiná okolnost. Třebaže pan Weyr ml. má na křest­

ním listě uveden jako rok narození 1948 a slečna Hejduková 1949, jsou

ve skutečnosti stejně staří. Petr Weyr se totiž narodil několik minut před

půlnocí na Silvestra 1948, zatímco Petra Hejduková spatřila světlo

světa několik minut po půlnoci 1. ledna 1949. Bůhví, není­li v tom něco

os udového...

Tak to napsala, i se třemi tečkami, paní redaktorka Malinovská

ve Vlastě, v tom časopise pro ženy, sice socialistické, ale přesto

ženy.

Článeček provázela fotografie dvou mladých tváří, přitulených

k sobě spíš jako snoubenci než jako sourozenci. Fotografické

aranžmá reportérky toho výtečného časopisu mělo snad naznačit,

jakým směrem bude se ubírat osudovost se třemi tečkami.

„Petra!“ pravila dívka s citelnou nechutí. „Dyž už takovej zajda,

dyby neměla aspoň takový pitomý zajdovský méno. Takový

16

pitomý chlapský nadřazenosti. Pravdu asi měl. Jenomže vlastně

třeba neměl. Taky příde na hodnoty, žejo? Který sou vyšší a který

nižší, chápete?“

Poručík nechápal, ale přikývl.

„Jestli láska se zpitoměním jakožto průvodním jevem,“ pravila

dívka, „anebo ten jeho chladnej psí čumák, samej mozek a samá

surovost.“

„To – máte pravdu,“ přikývl poručík. „Všechno záleží na tom, jak se

to vezme. Takže došlo k nové hádce, kterou v noci uslyšel svědek?“

„Došlo k tý feminizaci, ne k hádce,“ vzdychla dívka. „A ten

svědek je pěknej šmírák, dědek vodpornej, volezlej. Instaluje si

na to hvězdářskej dalekohled! Pěkný večernice pozoroval, prase-­

lák!“ opět se skoro rozčílila, ale ovládla se. „Ale to nic. Já byla tak

blbá, že sem se eště druhej den chytla za nos, jestli sem se s tou

rolí neunáhlila. Ne že bych litovala, že už ji nemám – ne moc,

aspoň – ale jak sem byla za tu sextánku, tak mi napadlo, že mu

třeba křivdim a že tu Petru převobsadil kvůli mně, kvůli tý scéně,

co sem mu soukromě sehrála v úterý v jeho šatně, jak mě při tom

viděla maskérka. Jenže tohle sem ten večer u něj eště nevěděla.

To sem se dověděla až druhej den. Že tu roli nebude hrát Petra.

Ten večer mi nic neřek. Klidně mě nechal ztrapňovat se před tím

dědkem vodnaproti. Jo, houby sem mu křivdila. Převobsadil ji

bůhví proč, určitě ne kvůli mně.“

Poručík ovšem věděl, proč se režisér rozhodl rozbít tu ideální

dvojici mláďat k zulíbání, půvabnou téměř incestuálně. I o tom

byla ve spisech naprosto věrohodná historka:

Vlasta, ten časopis, se mi dostal do ruky v pondělí. Přinesla mi ji do ordi­

nace jedna pacientka, jestli prý jsem to už viděl, a když já, že ne, tak abych

se prý podíval, jak to Petrušce pěkně sluší. Byl tam ten článek, že naši

Petru obsadil Weyr, aby hrála s jeho synem ve filmu. Jenomže něco tako­

vého jsem nemohl připustit. Proč? Podívejte se. V naší rodině se doktorské

řemeslo dědí. Už pradědeček byl doktor, a děda, a můj otec taky. Já jsem

první, kdo nemá syna. Nemohl jsem bohužel mít děti, trpím testikulární

azoospermií, chci říct, že už jsem nemohl mít víc dětí. Štafetu musela proto

převzít Petruška. Ale ona to udělala docela ráda. Už odmalička chtěla

být doktorkou. A první ročník na fakultě jí dopad výborně. A teď se do

toho, prosím vás, vžijte: Taková holka, hezká, veselá, výborná medička,

a najednou se dostane k filmu. To jsem vám zapomněl říct jednu důleži­

19

nou si uvědomil, že ji v duchu označuje pojmem ,dívka‘, ačkoliv

mohla být Zuzančinou matkou. Nemohl si však pomoci. Nebyla,

věkem nebo bůhvíčím, z kategorie paní Borůvkové. Uvědomil

si nebezpečí toho, spojuje-­li se žena trestančina věku muži jeho

věku v duchu s tím oroseným slovíčkem, zatřásl hlavou a usi-­

lovně zavzpomínal na jiné místo soudního protokolu, kde se

znovu hovořilo o optice:

PROKURÁTOR: Vy tedy, pane svědku, bydlíte ve vile, z níž je přímý

výhled na vilu obžalovaného.

SVĚDEK: Ano, prosím, rovnou přes ulici. Mám tam na terase daleko­

hled, dělám amatérsky do astronomie –

PROKURÁTOR: Co jste viděl večer den před vraždou, to jest v úterý,

v okně prvního poschodí?

SVĚDEK: Tam má – nebo měl – pan režisér ložnici. Už bylo tma, asi

v devět se tam najednou rozsvítilo. Já se zrovna koukal na večernici,

a v tý ložnici jsem uviděl támhle slečnu –

PROKURÁTOR: Obžalovanou?

SVĚDEK: Ano. Ruku měla na vypínači, ale vtom za ní přišel pan režisér

a zase zhas. Pak se přes vokna zatáhly záclony a zase se rozsvítilo.

PROKURÁTOR: A neslyšel jste nic?

SVĚDEK: Slyšel, to ale až pozdějc. Tak kolem jedenáctý. Naproti ve vile

dělala nějaká ženská divy.

PROKURÁTOR: Chtěl jste říct: křičela?

SVĚDEK: Jo, křičela. Bylo to slyšet až ke mně do ložnice.

„Nojo,“ pravila dívka. „Feminizace na úrovni naprostý primitivi-­

zace. Já mu tam totiž přišla hodit tu roličku do ksiftu. Měla sem

takovou uhozenou teorii, že tim ho naštvu, ponivač bude muset

ty dva záběry přetáčet s ňákou jinou a to stojí prachy.“

„On vaši rezignaci přijal?“

„Kliďánko,“ pravila dívka. „Já měla totiž vo tom, co stojí film,

představy jak malej Móricek. A to světlo v ložnici po mně zhas,

ponivač si všim, že nemá zatažený záclony. V tom byl zas von

jak malej Móricek. Myslel si, že se to neví. A pak mi udělal před-­

nášku. Hroznou, teda.“

„O čem?“

„To vám – nemůžu vopakovat. Prostě – no asi měl pravdu. Vo

ženskejch. Mluvil vo nich jako vo drůbeži, víte? Z takový ty svý

18

pitomý chlapský nadřazenosti. Pravdu asi měl. Jenomže vlastně

třeba neměl. Taky příde na hodnoty, žejo? Který sou vyšší a který

nižší, chápete?“

Poručík nechápal, ale přikývl.

„Jestli láska se zpitoměním jakožto průvodním jevem,“ pravila

dívka, „anebo ten jeho chladnej psí čumák, samej mozek a samá

surovost.“

„To – máte pravdu,“ přikývl poručík. „Všechno záleží na tom, jak se

to vezme. Takže došlo k nové hádce, kterou v noci uslyšel svědek?“

„Došlo k tý feminizaci, ne k hádce,“ vzdychla dívka. „A ten

svědek je pěknej šmírák, dědek vodpornej, volezlej. Instaluje si

na to hvězdářskej dalekohled! Pěkný večernice pozoroval, prase-­

lák!“ opět se skoro rozčílila, ale ovládla se. „Ale to nic. Já byla tak

blbá, že sem se eště druhej den chytla za nos, jestli sem se s tou

rolí neunáhlila. Ne že bych litovala, že už ji nemám – ne moc,

aspoň – ale jak sem byla za tu sextánku, tak mi napadlo, že mu

třeba křivdim a že tu Petru převobsadil kvůli mně, kvůli tý scéně,

co sem mu soukromě sehrála v úterý v jeho šatně, jak mě při tom

viděla maskérka. Jenže tohle sem ten večer u něj eště nevěděla.

To sem se dověděla až druhej den. Že tu roli nebude hrát Petra.

Ten večer mi nic neřek. Klidně mě nechal ztrapňovat se před tím

dědkem vodnaproti. Jo, houby sem mu křivdila. Převobsadil ji

bůhví proč, určitě ne kvůli mně.“

Poručík ovšem věděl, proč se režisér rozhodl rozbít tu ideální

dvojici mláďat k zulíbání, půvabnou téměř incestuálně. I o tom

byla ve spisech naprosto věrohodná historka:

Vlasta, ten časopis, se mi dostal do ruky v pondělí. Přinesla mi ji do ordi­

nace jedna pacientka, jestli prý jsem to už viděl, a když já, že ne, tak abych

se prý podíval, jak to Petrušce pěkně sluší. Byl tam ten článek, že naši

Petru obsadil Weyr, aby hrála s jeho synem ve filmu. Jenomže něco tako­

vého jsem nemohl připustit. Proč? Podívejte se. V naší rodině se doktorské

řemeslo dědí. Už pradědeček byl doktor, a děda, a můj otec taky. Já jsem

první, kdo nemá syna. Nemohl jsem bohužel mít děti, trpím testikulární

azoospermií, chci říct, že už jsem nemohl mít víc dětí. Štafetu musela proto

převzít Petruška. Ale ona to udělala docela ráda. Už odmalička chtěla

být doktorkou. A první ročník na fakultě jí dopad výborně. A teď se do

toho, prosím vás, vžijte: Taková holka, hezká, veselá, výborná medička,

a najednou se dostane k filmu. To jsem vám zapomněl říct jednu důleži­

19

nou si uvědomil, že ji v duchu označuje pojmem ,dívka‘, ačkoliv

mohla být Zuzančinou matkou. Nemohl si však pomoci. Nebyla,

věkem nebo bůhvíčím, z kategorie paní Borůvkové. Uvědomil

si nebezpečí toho, spojuje-­li se žena trestančina věku muži jeho

věku v duchu s tím oroseným slovíčkem, zatřásl hlavou a usi-­

lovně zavzpomínal na jiné místo soudního protokolu, kde se

znovu hovořilo o optice:

PROKURÁTOR: Vy tedy, pane svědku, bydlíte ve vile, z níž je přímý

výhled na vilu obžalovaného.

SVĚDEK: Ano, prosím, rovnou přes ulici. Mám tam na terase daleko­

hled, dělám amatérsky do astronomie –

PROKURÁTOR: Co jste viděl večer den před vraždou, to jest v úterý,

v okně prvního poschodí?

SVĚDEK: Tam má – nebo měl – pan režisér ložnici. Už bylo tma, asi

v devět se tam najednou rozsvítilo. Já se zrovna koukal na večernici,

a v tý ložnici jsem uviděl támhle slečnu –

PROKURÁTOR: Obžalovanou?

SVĚDEK: Ano. Ruku měla na vypínači, ale vtom za ní přišel pan režisér

a zase zhas. Pak se přes vokna zatáhly záclony a zase se rozsvítilo.

PROKURÁTOR: A neslyšel jste nic?

SVĚDEK: Slyšel, to ale až pozdějc. Tak kolem jedenáctý. Naproti ve vile

dělala nějaká ženská divy.

PROKURÁTOR: Chtěl jste říct: křičela?

SVĚDEK: Jo, křičela. Bylo to slyšet až ke mně do ložnice.

„Nojo,“ pravila dívka. „Feminizace na úrovni naprostý primitivi-­

zace. Já mu tam totiž přišla hodit tu roličku do ksiftu. Měla sem

takovou uhozenou teorii, že tim ho naštvu, ponivač bude muset

ty dva záběry přetáčet s ňákou jinou a to stojí prachy.“

„On vaši rezignaci přijal?“

„Kliďánko,“ pravila dívka. „Já měla totiž vo tom, co stojí film,

představy jak malej Móricek. A to světlo v ložnici po mně zhas,

ponivač si všim, že nemá zatažený záclony. V tom byl zas von

jak malej Móricek. Myslel si, že se to neví. A pak mi udělal před-­

nášku. Hroznou, teda.“

„O čem?“

„To vám – nemůžu vopakovat. Prostě – no asi měl pravdu. Vo

ženskejch. Mluvil vo nich jako vo drůbeži, víte? Z takový ty svý

18

SVĚDKYNĚ: Já nemám co. Jenže to mi zas ta rolička za to nestála. Tak

jsem se na celou slávu stříbrnýho plátna vykašlala, stejně jsem to kvůli

ní měla nahnutý s histolkou a táta by byl strašně smutnej, kdybych pukla

u ríga. A už jsem o tom pak ani nepřemejšlela, proč mi vlastně tu roli

vzal. Ale –

PROKURÁTOR: Dopovězte, prosím!

SVĚDKYNĚ: No, že ji ale obsadil takovou napodobeninou, to teda

– Takže je mi to vlastně teď divný, proč mi tu roli vzal. No, asi mu tamta

byla po vůli. Takže –

PROKURÁTOR: Děkuji, slečno, to stačí.

„Kdepak, kvůli mně by ji nepřevobsadil,“ vzdychla dívka. „I dyž

jinak to byla záhada. Viděl ste tu Laštovičkovou, co jí eště stih

osobně angažovat, než – než sem ho, podle vás, voddělala?“

„Podle mě ne, slečno,“ pravil poručík dotčeně. „To bych tu dnes

neseděl. Věřím vám, že jste nevinná. Ale potřebujeme důkazy.“

„Jestli mi k vosvobození budou stačit tak fórový, jako stačily

k vodsouzení –“ mávla dívka rukou. „To si ale nedělám iluze.

Takovej je život. Dostat se do trablu je dycky mnohem lehčí než

z něj vybruslit. Ale tu Laštovičkovou ste viděl?“

„Viděl,“ přiznal poručík. „Tu roli hraje. Film dotáčí režisér Bur-­

dych, a ona, ta slečna Laštovičková, inu –“

A vzpomněl si na výslech režisérova asistenta:

Volal, to bylo v úterý, den před vraždou. Asi v osm večer. Zrovna u mě

byla redaktorka Malinovská, tak to hned druhej den dala do Lidový

demokracie. Abych okamžitě, ještě v noci, sehnal Laštovičkovou, že pře­

vezme tu roli místo Hejdukový. Já chtěl něco namítnout, ale on jenom řek,

že Hejdukový to zakázal tatínek a že se s tím nedá nic dělat, a sek s telefo­

nem. Malinovská to pak ráno v novinách rozmázla: Že Petra Hejduková

se role vzdala na přání otce. Údajně prý aby jí práce na filmu nepřekážela

při studiu. Ale kdo prý ví...

„Rozum zůstává stát, viďte? Laštovičková!“ rozhořčovala se

dívka. „Vyhodí takovýho cukrouška, jako je ta kráva Hejdu-­

ková, a najme si vobličejík, kterej de zabírat jenom zezadu, aby

se všichni v kině nepolekali. To mi teda vysvětlete!“ Dívka se

málem rozohnila, vězeňskou šedí zázračně prosvitla bezmála

svěží barva. Je to asi velice živá dívka, zauvažoval poručík. Tím

21

tou věc. Její matka, moje nebožka žena, byla herečka. Ne, že bych přece­

ňoval dědičnost, ale prostředí dělá hodně. Doma žila Petra pořád, abych

tak řek, v ovzduší dezinfekce – a kdyby teď přičichla k filmu, ke slávě – ne.

To jsem nechtěl riskovat. Tak jsem se vypravil za Rudou. Správně, za

Weyrem. My jsme staří známí, ještě z gymplu, a s jeho manželkou vlastně

Rudu seznámila moje první nebožka žena. Stýkali jsme se ještě nějakou

dobu po jejich svatbě. Hráli jsme tenis, jezdili na chatu, jak to tak bývá.

Ale Ruda pak dostal angažmá v Praze – to víte, jakoupak budoucnost

má filmový režisér v Brně, jeho tchán byl šéfem nějaké tvůrčí skupiny na

Barrandově. Tak naše styky přestaly. Mě sice pak přeložili do Pardubic,

jenže to znáte. Už nebyl čas. Jednou dvakrát jsem se s Rudou viděl, když

jsem byl služebně v Praze. Jinak nic. Děti se prakticky neznaly. A tak

jsem se tedy za ním vypravil. On dal tu roli Petře stejně jen proto, aby

mi udělal radost. Ale když jsem mu všechno vyložil, jak se bojím, aby

z Petry nebyla mizerná filmová hvězda, když z ní může být dobrá dok­

torka, Ruda to uznal. Petra? Ne, té jsem to neřek. Ruda mi slíbil, že on jí

to taky neřekne. Že se vymluví na kamerové zkoušky nebo na co. Že Petra

není fotogenická. Že je? To já vím. Až moc. Je to moje dcera, ale snad

to smím říct a nebude to vypadat jako sebechvála. Kdyby to nebyla moje

dcera a kdyby mně bylo o čtvrtstoletí míň – no jo, uhod jste. Toho jsem se

taky bál. Petr je kluk jako panna. A vyštudovat medicínu, to se dá těžce

stihnout s jinýma starostma v hlavě, nebo dokonce s mrnětem v kočárku.

Ne ne, já chci z Petry mít doktorku a pro ni taky bude mnohem lepší, když

bude umět pořádně diagnostikovat apendicitýdu, místo aby hrála štěky

ve filmu nebo obsluhovala nějakého hvězdu manžela. Tak jsem to Rudovi

řek všechno tak, jak jsem si to myslel, a on mě poslech.

A ještě několik vět z udivené výpovědi studující medicíny Petry

Hejdukové:

To je fakt, mně to bylo divný, že mi tu roli najednou zas vzal. A to o těch

kamerovejch zkouškách, to by moh vykládat leda tak nějakejm husičkám

z filmáče. Já si myslela, že se namích kvůli tý facce.

PROKURÁTOR: Kvůli facce?

SVĚDKYNĚ: Dala jsem mu facku, když mě vez v taxi z Barrandova.

Moc na mně pracoval, a úplně bez dovolení. Tak jsem si řekla, vono to

asi bude pravda o těch režisérech, že se za roličku musí jaksi platit činy,

rozumíte?

PROKURÁTOR: Nic nezamlčujte!

20

SVĚDKYNĚ: Já nemám co. Jenže to mi zas ta rolička za to nestála. Tak

jsem se na celou slávu stříbrnýho plátna vykašlala, stejně jsem to kvůli

ní měla nahnutý s histolkou a táta by byl strašně smutnej, kdybych pukla

u ríga. A už jsem o tom pak ani nepřemejšlela, proč mi vlastně tu roli

vzal. Ale –

PROKURÁTOR: Dopovězte, prosím!

SVĚDKYNĚ: No, že ji ale obsadil takovou napodobeninou, to teda

– Takže je mi to vlastně teď divný, proč mi tu roli vzal. No, asi mu tamta

byla po vůli. Takže –

PROKURÁTOR: Děkuji, slečno, to stačí.

„Kdepak, kvůli mně by ji nepřevobsadil,“ vzdychla dívka. „I dyž

jinak to byla záhada. Viděl ste tu Laštovičkovou, co jí eště stih

osobně angažovat, než – než sem ho, podle vás, voddělala?“

„Podle mě ne, slečno,“ pravil poručík dotčeně. „To bych tu dnes

neseděl. Věřím vám, že jste nevinná. Ale potřebujeme důkazy.“

„Jestli mi k vosvobození budou stačit tak fórový, jako stačily

k vodsouzení –“ mávla dívka rukou. „To si ale nedělám iluze.

Takovej je život. Dostat se do trablu je dycky mnohem lehčí než

z něj vybruslit. Ale tu Laštovičkovou ste viděl?“

„Viděl,“ přiznal poručík. „Tu roli hraje. Film dotáčí režisér Bur-­

dych, a ona, ta slečna Laštovičková, inu –“

A vzpomněl si na výslech režisérova asistenta:

Volal, to bylo v úterý, den před vraždou. Asi v osm večer. Zrovna u mě

byla redaktorka Malinovská, tak to hned druhej den dala do Lidový

demokracie. Abych okamžitě, ještě v noci, sehnal Laštovičkovou, že pře­

vezme tu roli místo Hejdukový. Já chtěl něco namítnout, ale on jenom řek,

že Hejdukový to zakázal tatínek a že se s tím nedá nic dělat, a sek s telefo­

nem. Malinovská to pak ráno v novinách rozmázla: Že Petra Hejduková

se role vzdala na přání otce. Údajně prý aby jí práce na filmu nepřekážela

při studiu. Ale kdo prý ví...

„Rozum zůstává stát, viďte? Laštovičková!“ rozhořčovala se

dívka. „Vyhodí takovýho cukrouška, jako je ta kráva Hejdu-­

ková, a najme si vobličejík, kterej de zabírat jenom zezadu, aby

se všichni v kině nepolekali. To mi teda vysvětlete!“ Dívka se

málem rozohnila, vězeňskou šedí zázračně prosvitla bezmála

svěží barva. Je to asi velice živá dívka, zauvažoval poručík. Tím

21

tou věc. Její matka, moje nebožka žena, byla herečka. Ne, že bych přece­

ňoval dědičnost, ale prostředí dělá hodně. Doma žila Petra pořád, abych

tak řek, v ovzduší dezinfekce – a kdyby teď přičichla k filmu, ke slávě – ne.

To jsem nechtěl riskovat. Tak jsem se vypravil za Rudou. Správně, za

Weyrem. My jsme staří známí, ještě z gymplu, a s jeho manželkou vlastně

Rudu seznámila moje první nebožka žena. Stýkali jsme se ještě nějakou

dobu po jejich svatbě. Hráli jsme tenis, jezdili na chatu, jak to tak bývá.

Ale Ruda pak dostal angažmá v Praze – to víte, jakoupak budoucnost

má filmový režisér v Brně, jeho tchán byl šéfem nějaké tvůrčí skupiny na

Barrandově. Tak naše styky přestaly. Mě sice pak přeložili do Pardubic,

jenže to znáte. Už nebyl čas. Jednou dvakrát jsem se s Rudou viděl, když

jsem byl služebně v Praze. Jinak nic. Děti se prakticky neznaly. A tak

jsem se tedy za ním vypravil. On dal tu roli Petře stejně jen proto, aby

mi udělal radost. Ale když jsem mu všechno vyložil, jak se bojím, aby

z Petry nebyla mizerná filmová hvězda, když z ní může být dobrá dok­

torka, Ruda to uznal. Petra? Ne, té jsem to neřek. Ruda mi slíbil, že on jí

to taky neřekne. Že se vymluví na kamerové zkoušky nebo na co. Že Petra

není fotogenická. Že je? To já vím. Až moc. Je to moje dcera, ale snad

to smím říct a nebude to vypadat jako sebechvála. Kdyby to nebyla moje

dcera a kdyby mně bylo o čtvrtstoletí míň – no jo, uhod jste. Toho jsem se

taky bál. Petr je kluk jako panna. A vyštudovat medicínu, to se dá těžce

stihnout s jinýma starostma v hlavě, nebo do



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.