načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hřbitov pod hladinou - Clive Cussler

Hřbitov pod hladinou

Elektronická kniha: Hřbitov pod hladinou
Autor:

Dirk Pitt a jeho tým z vládní agentury NUMA má v rukou případ, který se vymyká všem dosavadním zkušenostem. Potopené a zmizelé lodě, pohřešované či nemilosrdně ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 406
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Roman Lipčík
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1975-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dirk Pitt a jeho tým z vládní agentury NUMA má v rukou případ, který se vymyká všem dosavadním zkušenostem. Potopené a zmizelé lodě, pohřešované či nemilosrdně zavražděné lodní posádky a k tomu nebezpečné zamoření oceánu jedovatými chemickými látkami. Nitky pátrání a jednotlivé důkazy se sbíhají u jedné vážené rejdařské rodiny, která baží nejen po stále vyšších ziscích, ale i politické destabilizaci vyspělého světa. Dirka čeká snad nejtěžší mise jeho kariéry, ve které je v sázce jeho pověst i život.

Související tituly dle názvu:
Hřbitov pod hladinou Hřbitov pod hladinou
Cussler Clive
Cena: 254 Kč
Malostranský hřbitov. Historie a současnost Malostranský hřbitov. Historie a současnost
Hnojil Adam, Kalinová Gabriela, kol.
Cena: 544 Kč
Lipno - krajina pod hladinou Lipno - krajina pod hladinou
Hudičák Petr, Mrázková Zdena, Špinar Jindřich
Cena: 513 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Hřbitov

pod hladinou

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Clive Cussler

Hřbitov pod hladinou – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


HŘBITOV POD HLADINOU

Dobrodružství Dirka Pitta

CLIVE CUSSLER



Předehra

SAN MARINO


HŘBITOV POD HLADINOU

6

15. července 1966

Tichý oceán

Dívka si jednou rukou zastínila své hnědé oči a vleže sledovala

let velkého buřňáka klouzajícího nad ramenem jeřábu nákladovéhoprostoru lodi. Nějakou dobu se kochala uklidňující ptačí elegancí, pak ji však

ten pohled omrzel a posadila se. Odhalila tak pravidelné rudé pruhy, které

jí na opálených zádech zanechaly příčky starobylého lehátka.

Rozhlédla se kolem sebe, a když se ujistila, že nikdo z posádky není v dohledu, kradmým pohybem si upravila ňadra v podprsence oranžových elastických bikin do pohodlnější pozice. Její tělo bylo rozpálené a zpocené z vlhkého tropického vzduchu. Přejela si dlaní po pevném břichu a pocítila vlhkost prostupující póry. Opřela se v lehátku a uvolněně odpočívala, zatímco rytmický hukot strojů staré nákladní lodi a intenzivně pálící slunce ji ukolébávaly k dřímotě.

Strach, který pociťovala, když vstoupila na palubu, nakonec pominul. Užneležela neschopna usnout s prudce tlukoucím srdcem, už přestala pátrat ve tvářích posádky po náznacích podezření, už se nebála, kdy jí kapitán oznámí, že je z jeho rozkazu zatčena. Pomalu vytlačovala z vědomí své nezákonné jednání a začala promýšlet nový postup pro budoucnost. Vina je koneckonců pomíjivý pocit.

Koutkem oka zahlédla bílé sako lodního stevarda, asijského chlapce, který se objevil na schůdcích ke kajutám. Blížil se nerozhodně, zrak sklopený na palubu, jako by se styděl pohlédnout na její polonahou postavu.

„Odpusťte, slečno Wallaceová,“ oslovil ji nejistě, „kapitán Masters si vás dovoluje pozvat na společnou večeři s ním a s dalšími důstojníky... tedy pokud se už cítíte lépe.“

Estelle Wallaceová byla vděčná za opálení, které skrylo ruměnec.Od nalodění v San Francisku předstírala nemoc a jídlo si nechala nosit do kajuty v úporné snaze vyhnout se konverzaci s lodními důstojníky. Usoudila, že se už dál nemůže stranit. Nastal čas přivést lež k životu.

„Vyřiďte kapitánu Mastersovi, že se už cítím o poznání lépe a že mi bude ctí povečeřet s ním.“

„Kapitán bude rád,“ řekl chlapec a v širokém úsměvu odhalil velkou mezeru mezi horními zuby. „Dohlédnu na to, aby pro vás kuchař připravil nějakou svou specialitu.“ Obrátil se a šoural se pryč způsobem, který jí připadal i na Asiata poněkud přemrštěný.

Clive Cussler

7

Jakoby ji její rozhodnutí vysvobodilo, vzhlédla klidným zrakem na třípalubní nástavbu parníku San Marino. Výrazně modrá obloha, k níž se z jediného komínu vinul černý kouř, ostře kontrastovala se sněhově bílým nátěrem lodního pažení.

Bytelná loď, neopomněl kapitán zdůraznit, když ji uváděl do kajuty.Uklidňujícím hlasem odříkával její historii a statistiky, jako by Estelle byla vyděšená cestující na první plavbě kánoí peřejemi.

San Marino postavili v roce 1943 podle vzoru standardních lodí typu Liberty. Převážela zásoby přes Atlantik do Anglie. Absolvovala tu trasu celkemšestnáctkrát. Při poslední plavbě ji odřízli od konvoje, dostala zásah torpédem, ale nepotopila se a vlastními silami doplula do Liverpoolu.

Po válce brázdila oceány jako jedna z třiceti lodí newyorské paroplavební společnosti Manx a pod panamskou vlajkou obrážela ty nejzapadlejší přístavy. Při sto pětatřiceti metrech délky a s převislou přídí a zádí křižníkového typu nemohla ve vlnách Tichého oceánu vyvinout rychlost vyšší než jedenáct uzlů. Neměla před sebou už příliš mnoho výdělečných roků a bylo zřejmé, že brzy skončí rozřezaná na kusy na hromadě šrotu.

Rez rozežírala její ocelový povrch a svou ošuntělostí si loď nezadalas bordelmamá z Bowery, avšak v očích Estelly Wallaceové ztělesňovala vzor nádhery a neposkvrněnosti.

Estellina minulost podléhala podobné erozi. S každou obrátkou unavených motorů se rozevírala propast mezi jejím dosavadním pustým životem a lačně vysněnou fantazií.

K prvnímu kroku proměny Arty Casilighiové v Estellu Wallaceovou došlo, když pod sedadlem nacpaného autobusu na Wilshire Boulevardu v Los Angeles našla ztracený pas. Aniž přesně věděla proč, Arta jej tajně ukryla do kabelky a odnesla domů.

Ani po několika dnech ještě nevěděla, proč neodevzdala doklad řidiči, nebo proč jej neposlala majitelce. Strávila hodiny listováním jeho úředně vyhlížejícími stránkami s mnoha cizokrajnými razítky. Tvář na fotografii ji přitahovala. I když byla moderněji upravená, přesto se jí něčím podobala. Žena na fotografii byla téměř stejně stará jako ona, dělilo je jen osm měsíců, hnědý odstín očí se rovněž shodoval a vedle drobných rozdílů v účesu a barvě vlasů se mohly vydávat za sestry.

Začala se stylizovat do podoby Estelly Wallaceové, svého druhého já, jemuž se alespoň v duchu dařilo unikat do cizokrajných míst, pro zakřiknutou a ušlápnutou Artu Casilighiovou zapovězených. HŘBITOV POD HLADINOU

8

Jednoho dne po zavírací hodině banky, kde pracovala, se přistihla, ženedokáže odtrhnout pohled od svazků nových bankovek, které ten den odpoledne přivezli z Federální rezervní banky dole v Los Angeles. Za čtyři rokyv zaměstnání si už zvykla zacházet se značnými finančními obnosy a pohled na ně ji nechával chladnou – k takovému apatickému postoji se dříve či pozdějidopracuje každý pokladník. Jenže tentokrát jí svazky zelených bankovek znenadání otevřely zcela neznámou dimenzi.

Podvědomě si začala představovat, že jí patří.

Ten pátek odešla Arta domů, zamkla se v bytě, kde se utvrdila ve svémrozhodnutí, a pak strávila celý víkend plánováním zločinu, který se rozhodlaspáchat. Nacvičovala každé gesto, každý pohyb tak, až byly plynulé a dařily se jí bez sebemenšího zaváhání. Nedělní noc proležela s otevřenýma očima, koupala se ve studeném potu nervózních obav, ale v duchu pevně směřovala k detailně promyšlenému činu.

Hotovost přiváželo do banky každé pondělí obrněné vozidlo a její výše se pohybovala někde mezi šesti sty tisíci a osmi sty tisíci dolarů. Přepočítali ji a pak čekala v bance do středy, než ji rozdělí do poboček v celé losangeleské oblasti. Arta usoudila, že její chvíle nastane v pondělí večer při ukládání peněz do trezoru.

Poté, co se ráno osprchovala a nalíčila, oblékla si Arta punčocháče. Přes ně si od vršku stehen až k lýtkům omotala nohy oboustrannou lepicípáskou. Ochrannou vrstvu na vnější straně ponechala na místě. Vše pak skryla dlouhá sukně, která jí sahala bezmála po kotníky, takže pásku nemohl nikdo zahlédnout. Pak si do velké kabelky, připomínající spíš mošnu, naskládala úhledné svazečky papíru. Navrchu a vespod každého se skvěla novotou zářící pětidolarová bankovka a všechny byly stažené autentickou modrobíloupáskou Federální rezervní banky. Na první pohled nepodezřívavého oka působily věrohodně.

Arta se pak postavila před velké zrcadlo a opakovala si znovu a znovu. „Arta Casilighiová už neexistuje. Teď jsi Estelle Wallaceová.“ Tento trik zřejměfungoval. Cítila, jak se jí uvolňují svaly, dýchání bylo klidnější a spíš mělké. Pak se hluboce nadechla, napřímila se a vydala se do práce.

V úsilí nedat najevo nic mimořádného dorazila do banky o deset minut dřív. Pro každého, kdo ji dobře znal, by to byla pozoruhodná skutečnost, avšak zrána při pondělku tomu nikdo nevěnoval pozornost. Od okamžiku, kdy zasedla za přepážku, každá minuta působila jako hodina a každá hodina jako věčnost.

Clive Cussler

9

Zdálo se jí, že se čas táhne jak lepidlo. Cítila se zvláštně odcizená dobřeznámému okolí, a přece každou myšlenku na to, aby ustoupila od plánu, okamžitě

zavrhla. Naštěstí pro ni se strach ani panika nepřihlásily.

Když konečně udeřila šestá hodina a jeden ze zástupců ředitele pobočky zavřel a zamkl mohutné hlavní dveře, zběžně odhadla hotovost a pak tiše vklouzla na toaletu, kde v soukromí kabiny odstranila svrchní ochrannou vrstvu z lepicí pásky a spláchla ji do mísy. Pak vyndala z tašky falešné svazkya naleila je na pásku. Zkusmo zadupala, aby se přesvědčila, že za chůze žádný z nich neodpadne.

Spokojena s dosavadním vývojem vyšla ven a zevlovala v hale, zatímco ostatní pokladní ukládali hotovost do trezoru a odcházeli. Potřebovala v té velké ocelové krychli pouhé dvě minuty o samotě, a nakonec je dostala.

Rychlým pohybem si vyhrnula sukni a vyměnila falešné svazky nastříhaného papíru za ty s pravými bankovkami. Když se vynořila z trezoru a s úsměvem přála zástupci ředitele dobrou noc, nemohla uvěřit, že se jí to podařilo.

Jen co přišla domů, odhodila sukni, odlepila z nohou svazky bankoveka spočítala je. Dostala se na jednapadesát tisíc dolarů. Což bylo málo.

Zalila ji vlna zklamání. Potřebovala by přinejmenším jednou tolik, aby mohla opustit zemi a žít alespoň v minimálním dostatku, zatímco by svou kořistrozmnožovala investicemi.

Snadnost operace jí dodala sebevědomí. Uvažovala, zda si můžetroufnout ještě jednu loupežnou výpravu do bankovního trezoru. Peníze Federální rezervní banky už byly spočítané a do poboček se budou rozvážet až ve středu. Zítra bylo úterý. Má ještě možnost udeřit předtím, než bude krádež objevena.

Proč ne?

Myšlenka na dvě loupeže v jedné bance během dvou dnů jí nedávala spát. Arta Casilighiová na něco takového možná nemá odvahu, ale EstelluWallaceovou nebylo třeba k něčemu takovému dvakrát pobízet.

Ještě ten večer zašla do second handu a koupila tam velký starodávný kufr, ve kterém doma vyrobila dvojité dno. Do něj ukryla peníze, navrchnaházela šatstvo a taxíkem odjela na losangeleské mezinárodní letiště. Kufruložila do skříňky v úschovně a koupila si letenku na let do San Franciska v úterý brzy zvečera. Nevyužitou letenku na pondělní večer zabalila do novina vhodila do odpadkového koše. Nic dalšího už na práci neměla, odjela tedy domů a usnula, jako by ji do vody hodil. HŘBITOV POD HLADINOU

10

Druhá loupež proběhla stejně hladce jako první. Tři hodiny poté, conaposledy vyšla z Beverly–Wilshire Bank, už v sanfranciském hotelu počítalaukořistěné peníze. Výsledná suma se vyšplhala na sto dvacet osm tisíc dolarů.

S ohledem na inflační trendy nic ohromujícího, konstatovala, přesto ale víc než dost na splnění vysněných představ. Další krok byl poměrně snadný.V novinách si prošla odjezdy lodí a našla San Marino, nákladní loď vyplouvajícídruhého dne v půl sedmé ráno do Aucklandu na Novém Zélandu. Hodinu před vyplutím vstoupila na palubu. Kapitán sice tvrdil, že zřídka bere cestující, avšak uvolil se k tomu poté, co se dohodli na ceně, o níž byla Estelle přesvědčená, že neskončí v pokladně lodní společnosti, nýbrž v kapitánově peněžence.

Po studené osvěžující koupeli překročila Estelle práh důstojnické jídelny, na okamžik zaváhala a vstřebávala obdivné pohledy šesti mužů sedících u stolu.

Vlasy odstínu mědi jí splývaly na ramena a dobře ladily se snědoupokožkou. Dlouhé růžové šaty z bavlny na těch správných místech těsně obepínaly postavu. Dopřála si jedinou ozdobu, bílý kostěný náramek. Prostá elegance měla na námořníky, kteří povstali jako jeden muž, ohromující účinek.

Kapitán Irwin Masters, vysoký muž s prošedivělými vlasy a bystrýmamodrýma očima, k ní přistoupil a uchopil ji za paži.

„Slečno Wallaceová,“ oslovil ji s upřímným úsměvem. „Jsme rádi, že už jste v pořádku.“

„Snad jsem z nejhoršího venku,“ volila opatrně slova.

„Přiznám se, že mě to začínalo znepokojovat. Bál jsem se toho nejhoršího, když jste pět dní nevyšla z kajuty. Na palubě není lékař, a tak bychom se dostali do nepříjemné situace, kdyby váš stav vyžadoval lékařskou péči.“

„Děkuji vám,“ odpověděla tichým hlasem.

Překvapeně na ni pohlédl: „Za co mi děkujete?“

„Za váš zájem.“ Lehce mu stiskla paži. „Už dlouho si o mě nikdo nedělal takové starosti.“

Pochopil a šibalsky se usmál: „Od toho jsou kapitáni.“ Pak se obrátil k ostatním důstojníkům. „Pánové, rád bych vás seznámil se slečnou Estellou Wallaceovou, která nás bude oblažovat svou milou přítomností až do přistání v Aucklandu.“

Proběhlo představování a Estellu pobavilo, že většina mužů byla očíslovaná. První důstojník, druhý důstojník, dokonce i čtvrtý důstojník. Všichni jí potřásli rukou, jako by byla z porcelánu – výjimkou byl jen hlavní strojník, podsaditý

Clive Cussler

11

muž s býčí šíjí a slovanským přízvukem. Ten se prkenně uklonil a políbil jí

špičky prstů.

První důstojník pokynul k stevardovi, který stál za malým baremz mahagonu: „Copak si dáte, slečno Wallaceová?“

„Myslíte, že bych mohla dostat daiquiri? Mám chuť na něco sladkého.“

„Rozhodně,“ odpověděl první důstojník. „San Marino sice není luxusníparník, ale zato má nejlepší bar v této zeměpisné šířce Pacifiku.“

„Buďte přesný,“ poznamenal kapitán dobromyslně. „Opomněl jste dodat, že momentálně jsme v této zeměpisné šířce pravděpodobně jediná loď.“

„Nepodstatný detail,“ mávl rukou první důstojník. „Lee, připravte této mladé dámě své pověstné daiquiri.“

Estelle se zájmem pozorovala, jak chlapec vymačkal citron a pak přidával další ingredience. Každý jeho pohyb provázela elegance. Napěněný nápoj byl výborný a musela potlačit nutkání vypít jej jedním douškem.

„Lee, vy jste hotový zázrak,“ ocenila výsledek.

„To je,“ přisvědčil Masters. „Měli jsme štěstí, že jsme ho získali.“

Estelle upila a pak poznamenala: „Zdá se, že máte v posádce hodně Asiatů.“

„To je posila,“ vysvětloval Masters. „Deset členů posádky opustilo loď, když jsme kotvili v San Francisku. Naštěstí nám těsně před vyplutím agentura poslala Leeho a devět jeho korejských kolegů.“

Jeden je divnější než druhý, chcete-li znát můj názor,“ zavrčel druhýdůstojník.

Masters pokrčil rameny. „Odchody a najímání posádky v přístavech začaly ve chvíli, kdy kromaňonec postavil první prám. Na tom není nic divného.“

Druhý důstojník zavrtěl pochybovačně hlavou: „Jeden, dva, možná. Ale ne desetičlenná horda. San Marino je solidní loď a kapitán je spravedlivý člověk. Posádka neměla důvod k takovému masovému odchodu.“

„Tak už to na moři chodí,“ povzdechl kapitán. „Korejci jsou čistotnía pracovití námořníci. Nevyměnil bych je ani za půlku našeho nákladu.“

„To byste se projevil jako špatný obchodník,“ podotkl hlavní strojník.

„Nebudu příliš opovážlivá, zeptám-li se, co přepravujete?“ vložila se do hovoru Estelle.

„Ani v nejmenším,“ pospíšil si s odpovědí nejmladší čtvrtý důstojník. „V San Francisku naložili naše nákladové prostory...“

„Titanovými ingoty,“ doplnil kapitán Masters. HŘBITOV POD HLADINOU

12

„V ceně osmi milionů dolarů,“ dodal první důstojník s pohledem upřeným na čtvrtého.

„Dala bych si ještě jedno, prosím,“ podala Estelle prázdnou skleničkustevardovi a pak se obrátila k Mastersovi. „O titanu jsem už slyšela, ale nemám tušení, k čemu je dobrý.“

„V čisté podobě je titan pevnější a lehčí než ocel. To jsou vlastnosti, pro které je velmi žádaný výrobci leteckých motorů. Hojně se používá i při výrobě barev, viskózového hedvábí, umělých hmot a jsem přesvědčen, že se stopově nachází i ve vaší kosmetice.“

Kuchař, chudokrevně vyhlížející muž v neposkvrněné bílé zástěře, vystrčil hlavu z postranních dveří a pokynul stevardovi. Ten vzápětí zaťukal lžičkou o skleničku.

„Podává se večeře,“ oznámil angličtinou se silným přízvukem a doplnil slova úsměvem bílých zubů.

Jídlo chutnalo tak výtečně, až si Estelle slíbila, že na ně nesmí nikdyzapomenout. Být k tomu ještě obklopena šesti pohlednými a pozornými muživ uniformách – víc už její ženská marnivost pro tento večer nevyžadovala.

Po kávě se kapitán Masters omluvil a odebral se na můstek a za ním se jeden po druhém vytráceli za svými povinnostmi i další důstojníci. Estelle přijala nabídku hlavního strojníka na prohlídku paluby. Doplnil ji zábavnýmihistorkami o námořnických pověrách, příšerách z mořských hlubin a také drobnými drby o posádce, kterými ji rozesmál.

Když konečně došli ke dveřím její kajuty, opět jí galantně políbil ruku. Přijala jeho pozvání, aby s ním ráno posnídala.

Estelle vstoupila do své kajuty, zamkla a rozsvítila. Pak pečlivě zatáhlazáclonu jediného malého okénka, nahmátla pod postelí kufr, vytáhla jej a otevřela.

Vrchní oddíl s kosmetikou a nedbale naházeným spodním prádlemodsunula stranou. Pod ním měla několik pečlivě poskládaných blůz a sukní. Odložila je s tím, že zítra je v koupelně přežehlí. Pak opatrně zasunula pilník na nehty do škvíry u dna kufru a zapáčila. Posadila se a ulehčené si oddechla. Peníze byly na místě, srovnané do balíčků a opatřené páskami Federální rezervní banky. To, co z nich dosud utratila, nestálo za řeč.

Estelle vstala a přetáhla si přes hlavu šaty. Neměla pod nimi nic a tak, jak byla, s rukama pod hlavou padla na lůžko. Zavřela oči a pokoušela sepředstavit si zděšené výrazy svých bývalých zaměstnavatelů, když zjistili, že zmizely

Clive Cussler

13

nejen peníze, ale i tichá a spolehlivá Arta Casilighiová. Všechny je přelstila,

pomyslela si pyšně.

Pocítila zvláštní, téměř až sexuální uspokojení při myšlence, že ji FBI dala na seznam hledaných zločinců. Vyšetřovatelé se pustí do výslechů všech jejích přátel a sousedů, budou se pídit po místech, kam chodívala, prověří tisíc a jednu banku, zda si někdo neuložil peníze v bankovkách označených po sobě jdoucími čísly – a na nic nepřijdou. Arta, neboli Estelle, zmizela z míst, kde by ji očekávali.

Otevřela oči a prohlížela si pomalu už důvěrně známé stěny kajuty. Zvláštní, zdálo se jí, že se místnost před ní rozplývá. Předměty se rozmlžovaly a zase zaostřovaly a braly na sebe nepřirozené barvy. Močový měchýř se hlásil o svá práva, ale tělo odmítalo uposlechnout povelu k pohybu, jako by jí všechny svaly ztuhly. A pak se otevřely dveře a vstoupil stevard Lee spolu s dalším asijským členem posádky.

Tentokrát se neusmíval.

To se mi musí zdát, přesvědčovala samu sebe. Nikdo z posádky by sinedovolil vstoupit do její kajuty, když tu leží na lůžku nahá. Musí to být sen, který způsobila přemíra jídla a alkohol. Noční můra vyvolaná přejedeným žaludkem.

Cítila se zvláštně odpoutaná od svého těla, jako by všechno pozorovala ze vzdáleného kouta kajuty. Oba muži ji jemně uchopili, zvedli a vynesli dveřmi do chodby a pak na palubu.

Tam už stálo několik Korejců, jejich tváře osvícené silnými reflektoryzářícími na stěžních. Zvedali jakési velké balíky a házeli je přes zábradlí. V jedné chvíli na ni jeden z balíků pohlédl. Pohled vycházel z popelavé tváře mladého čtvrtého důstojníka a mísil se v něm šok a hrůza. Vzápětí i on zmizel ve tmě.

Lee se nad ní sklonil a prováděl cosi s jejíma nohama. Necítila nic, jenletargickou otupělost. Měla matný dojem, že jí svazuje kotníky dlouhým zrezivělým řetězem.

Proč by něco takového dělal? přemýšlela mátožně. Nezúčastněně přihlížela, když ji zvedl do výšky. Pak se uvolnila a padala temnotou.

Něco ji velkou silou udeřilo a vyrazilo jí dech z plic. Pak ji do svého objetí uchvátila chladná a poddajná masa a jí připadalo, jako by se vracela do matčina lůna. Tlak, který obklopil její tělo, ji stahoval dolů a silným stiskem se chopil jejích vnitřností.

Když jí praskly ušní bubínky, v té chvíli nesnesitelné bolesti se její mysl projasnila a ona pochopila, že nejde o sen. Otevřela ústa, aby vykřikla hrůzou.

HŘBITOV POD HLADINOU

14

Nevydala ani hlásku. Tlak vody jí během několika vteřin rozdrtil hrudní koš

a její tělo zbavené života se snášelo do otevřené náruče vodní propasti stovky

metrů pod hladinou.

ČÁST I

PILOTTOWN

25. července 1989

Cookova zátoka, Aljaška

1

Černá mračna se hrozivě valila od ostrova Kodiak přes mořea proměňovala jeho temně modrozelenou hladinu v olovo. Oranžový sluneční

přísvit zkomíral jak plamen svíčky. Na rozdíl od většiny bouří, kterépřicházely z Aljašského zálivu spolu s větrem o rychlosti osmdesát a někdy

i sto šedesát kilometrů za hodinu, tuhle věstil jen nepatrný vánek. Když se

spustil déšť, byl zpočátku jen mírný, ale brzy narostl do přívalu, kterýbičoval mořskou hladinu doběla.

Na vnějším můstku kutru pobřežní hlídky Catawaba se korvetní kapitán Amos Dover snažil s pomocí dalekohledu proniknout lijákem. Bylo to však stejně marné, jako kdyby se pokoušel vidět skrz blyštivou divadelní oponu. Dál než na čtyři sta metrů nedohlédl. Studený déšť mu smáčel tvář a potoky vody, které mu pronikaly za zvednutý límec ošoupané bundy a stékaly po zádech, jej trápily ještě víc. Konečně vyplivl promočený oharek cigarety přes zábradlía vrátil se do sucha a tepla kormidelny.

„Radar!“ vyštěkl nerudně.

„Kontakt po 650 metrech, přímo před námi,“ odpověděl radarový operátor, aniž zvedl pohled od drobných bodů na obrazovce.

Dover si rozepnul bundu a otíral si kapesníkem mokrý zátylek. Takovýproblém v poměrně příznivém letním počasí očekával ze všeho nejméně.

Málokdy se ztratí rybářská loď anebo soukromé výletní plavidlo uprostřed léta. V zimě ano, v zimě začíná být záliv krutý a nesmlouvavý. Chladný arktický vzduch se střetává s teplejším, který stoupá z aljašských mořských proudů, a to vyvolává mocné vichry a vlnobití, jež drtí lodní trupy a pokrývají palubyledovým příkrovem, pod jehož tíhou se lodi převracejí a klesají pod hladinu jako cihly.

Clive Cussler

17

Loď nesoucí jméno Amie Marie vyslala nouzové volání. Zachytili jedno

krátké SOS, údaj o radiolokační pozici a slova „... myslím, že všichni umírají“.

Na opakované výzvy, aby poskytli bližší údaje, zůstala vysílačka na palubě

Amie Marie němá.

S pátráním ze vzduchu se mohli rozloučit, dokud se nezlepší povětrnostní

podmínky. Všechny lodi v okruhu sto padesáti kilometrů změnily kurz a mířily

plnou parou do místa, odkud zaznělo nouzové vysílání. Dover soudil, ževzhledem k vyšší rychlosti bude Catawaba u postiženého plavidla první. Díkyvýkonným dieselovým motorům už předstihla jednu nákladní a jednu rybářskou loď,

které se jen bezmocně houpaly v její brázdě.

Dover byl bytelně stavěný chlapík, který záchranné akce na moři nebral na lehkou váhu. V severních vodách prožil dvanáct let a paličatě čelil každému sadistickému rozmaru, jaký mu Severní ledové moře připravilo. Větry hoošlehaly a vytrénovaly ho k houževnatosti, a pokud jeho pohyby působilynemotorně, vyvažovala je mysl pracující jak počítač, která nepřestávala udivovat jeho posádku. Za podstatně kratší čas, než který by zabralo naprogramování palubního počítače, odhadl v duchu faktor větru a proudů a neomylně mířil do oblasti, kde, jak věděl, najdou loď, její vrak nebo trosečníky.

Hučení motorů v podpalubí jakoby teď znělo nedočkavěji. JakobyCatawaba, podobna psu puštěnému z řetězu, ucítila pach kořisti. Očekávání sevřelo všem ruce v pěsti. Bez ohledu na liják se celá posádka shromáždila na palubě a na křídlech můstku a snažila se proniknout pohledem záclonami deště před přídí.

„Čtyři sta metrů,“ zazpíval operátor radaru.

A potom jeden z členů posádky stojící na přídi začal zuřivě ukazovat kamsi dopředu.

Dover se vyklonil z kormidelny a vykřikl do megafonu: „Drží se nad vodou?“

„Houpá se jak kachnička ve vaně,“ křikl v odpověď námořník, pomáhaje si trychtýřem z dlaní.

Dover vydal pokyn poručíkovi ve službě: „Pomalý chod!“

„Motory na třetinový výkon,“ potvrdil poručík, zatímco se zabývalsoustavou řídicích pák.

Amie Marie se pomalu vynořovala ze záclon deště. Čekali, že ji najdou vydanou napospas vlnám a zpola potopenou. Místo toho však pyšně seděla na hladině a její houpání na vlnách nevykazovalo sebemenší známku potíží. HŘBITOV POD HLADINOU

18

Obklopovalo ji však nepřirozené, až přízračné ticho. Její paluby nejevily známky

života a Doverův signál sirénou zůstal bez odpovědi.

„Podle všeho slouží k lovu krabů.“ Doverovo zamumlání nemělokonkrétního adresáta. „Ocelový trup, něco přes třicet metrů dlouhá. Pochází zřejmě z neworleanských loděnic.“

Operátor se vyklonil z radiokabiny a přivolal Dovera. „Zpráva z lodního registru. Majitelem a velitelem Amie Marie je Carl Keating. Domovský přístav Kodiak.“

Dover opět vyslal signál k podivně ztichlé lodi, tentokrát jmenovitěKeatingovi. A opět bez odpovědi. Zmocnila se jich nervozita, jakou prožívá mladý chlapec na první schůzce, jejíž výsledek si nedovede představit.

Catawaba udělala pomalý oblouk, vypnula motory a spočinula nehybně na vlnách nějakých sto metrů od lodi.

Ocelové klece pastí na kraby stály úhledně vyrovnány na pusté palubě a proužek kouře vystupující z výfuku signalizoval, že motory běží na neutrál. Za okny kormidelny se nic nepohnulo.

Výsadkovou skupinu tvořili dva důstojníci, podporučík Pat Murphya poručík Marty Lawrence. Bez obvyklého popichování na sebe navlékli bezpečnostní kombinézy, které je měly chránit před ledovou vodou v případě, že by nešťastnou náhodou spadli do moře. Nespočítali by, kolikrát prováděli rutinní průzkum neznámých rybářských lodí, které se dostaly do nesnázív třistatřicetikilometrovém rybářském pásu podél aljašského pobřeží. Tento průzkum však rysy rutiny postrádal. Kolem zábradlí téhle lodi se netísnila posádka a nemávala na ně, jak bývalo v takových případech běžné. Vstoupili do malého gumového člunuvybaveného přídavným motorem a odrazili od mateřské lodi.

Už za pár hodin se setmí. Liják přešel v mrholení, ale vítr zesílil a moře se vzdouvalo. Nepřirozené ticho se zmocnilo i Catawaby. Nikdo nemluvil, jako by je cizí plavidlo zbavilo daru řeči a hodlalo jim jej vrátit, až zlomí jeho prokletí.

Sledovali, jak Murphy s Lawrencem přivazují malý člun k lodi, šplhají se na palubu a mizí dveřmi do hlavní kabiny.

Uběhlo několik dalších minut. Občas se někdo ze záchranného týmu ukázal na palubě, ale hned zase zmizel v palubním průlezu. Kormidelnou Catawaby zněly jen atmosférické poruchy zachycované vysílačem, naladěnýmna nouzovou frekvenci, a maximálně zesílené reproduktory.

Clive Cussler

19

Murphyho hlas se v kabině ozval tak hlasitě a nečekaně, že i Dover sebou překvapeně trhl:

„Catawabo, volá Amie Marie.“

„Slyšíme vás, Amie Marie.“

„Všichni jsou mrtví.“

Slova zazněla tak chladně a úsečně, že je napoprvé nikdo nevstřebal.

„Opakujte to.“

„Nikdo z posádky nejeví známky života. Dokonce ani kočka ne.“

Záchranný tým našel posádku mrtvou. Hlava kapitána Keatinga se opírala o přepážku vedle radiostanice. V kuchyni, v jídelně i v ubikacích, všude ležely mrtvoly členů posádky Amie Marie. Výrazy jejich tváři znetvořila agóniea končetiny měli zkroucené do nepřirozených pozic, jako kdyby se jimi pokoušelizachytit poslední okamžiky života. Jejich pokožka získala zvláštní načernalý nádech a krváceli ze všech tělních otvorů. Lodní maskot, siamská kočka, ležela vedle tlusté vlněné deky, kterou v posledních smrtelných křečích roztrhala na cáry.

Dover naslouchal Murphyho líčení a jeho tvář zračila spíš zájem než zděšení. „Dokážete určit příčinu?“ zeptal se.

„Ani při nejlepší vůli,“ odvětil Murphy. „Nenašli jsme stopy zápasu. Ani těla nejsou nijak poznamenána, třebaže masivně krvácela. Zdá se, že smrt, ať ji způsobilo cokoli, zastihla všechny v jediném okamžiku.“

„Zůstaňte na příjmu.“

Dover se obrátil a přehlédl tváře kolem sebe. Zrakem se zastavil u lodního lékaře, nadporučíka Isaaka Thayera.

Doktor Thayer patřil k nejoblíbenějším členům posádky. Tento veterán pobřežní hlídky před lety vyměnil pohodlnou ordinaci a vyšší příjmy, jakéskýtala praxe na pevnině, za pocit většího uspokojení, kterou nabízelo námořní záchranářství, byť to s sebou občas neslo drsné podmínky.

„Co tomu říkáte, doktore?“ obrátil se na něj Dover.

Thayer pokrčil rameny a usmál se: „Udělám nejlíp, když se na to půjdu mrknout.“

Dover přecházel netrpělivě po můstku, zatímco doktor Thayer nasedl do druhého člunu a překonával těch několik desítek metrů mezi oběma loděmi. Dover vydal rozkaz kormidelníkovi, ať vmanévruje Catawabu do pozice, z níž by mohli vzít rybářskou loď do vleku. Soustředil se na manévr tak, že nepostřehl radistu, který mu stanul po boku. HŘBITOV POD HLADINOU

20

„Právě jsem zachytil volání pilota, který zásobuje vědecký týmna Augustinově ostrově.“

„Teď na něj nemám čas,“ odbyl ho Dover.

„Je to naléhavé, kapitáne,“ nedal se radista.

„Dobře, ale stručně.“

„,Vědecká výprava je mrtvá.‘ Pak následovalo cosi nesrozumitelného a nato něco, co znělo jako ,... zachraňte mě‘.“

Dover na něho hleděl bez výrazu: „To je všechno?“

„Ano, pane. Snažil jsem se navázat s ním kontakt, ale nedostal jsemodpověď.“

Dover se nemusel radit s mapou, aby věděl, že Augustin je neobydlený sopečný ostrov necelých padesát kilometrů severovýchodně od místa, kde se právě nalézali. Znenadání mu hlavou proběhla zneklidňující myšlenka. Popadl mikrofon a vykřikl:

„Murphy! Jste tam?“

Ticho.

„Murphy... Lawrenci... slyšíte mě?“

Nic než ticho.

Pohlédl okénkem na vodní hladinu a spatřil, že doktor Thayer právě přelézá palubní zábradlí Amie Marie. Na muže tak mamutích rozměrů se Dover dokázal pohybovat překvapivě svižně. Popadl megafon a už stál venku.

„Doktore! Zpátky, nevstupujte na tu loď,“ hřímal nad hladinou jehozesílený hlas.

Pozdě. Thayer právě vklouzl do průlezu a ztratil se jim z očí.

Muži na můstku sledovali nechápavými pohledy kapitána. Jeho mimické svaly se napjaly a v očích měl výraz zoufalství, když vpadl zpět do kabiny a opět se chopil mikrofonu:

„Doktore, tady je Dover. Slyšíte mě?“

Uplynuly dvě minuty, dvě dlouhé minuty, během nichž se Dover pokoušel navázat spojení se svými muži na palubě Amie Marie. Ale ani pronikavý zvuk sirény Catawaby nevyvolal žádnou reakci.

Konečně se však z reproduktorů rozezněl po můstku Thayerův hlas.Prozrazoval nečekaný, ledový klid.

„Lituji, ale musím vám oznámit, že podporučík Murphy a poručík Lawrence jsou mrtví. Nejeví nejmenší známky života. Neznám příčinu jejich smrti, ale

Clive Cussler

21

je zřejmé, že i já se stanu obětí, než opustím loď. Musíte toto plavidlo izolovat

v karanténě. Rozumíte, Amosi?“

Doverovi jako by nedocházelo, že právě ztrácí dlouholetého přítele.„Nerozumím, ale provedu.“

„Dobrá. Budu popisovat příznaky, jak se na mě začínají projevovat. Už cítím lehkou závrať. Tep se zrychlil na sto padesát. Asi to proniká do těla kůží. Tep je na sto sedmdesáti.“

Thayer se odmlčel. Další slova už pronášel přerývaně:

„Rostoucí nevolnost. Nohy... se... podlamují. Výrazné pálení... v lebeční dutině. Vnitřnosti jakoby se chtěly roztrhnout.“

Všichni na můstku Catawaby se jako jeden muž naklonili blížk reproduktorům. Nechápali, že člověk, kterého tak dobře znali a vážili si jej, teď právě nedaleko od nich umírá.

„Tep... přes dvě stě. Bolest... nesnesitelná. Přestávám vidět.“ Zaslechlizřetelný nářek. „Vyřiďte... vyřiďte mé ženě...“

Reproduktor oněměl.

Zděšení, které zavládlo, bylo téměř hmatatelné, zračilo se v doširokarozevřených očích posádky paralyzované nevýslovnou hrůzou.

Dover hleděl mlčky k hrobu, v nějž se proměnila Amie Marie, pěstibezmocně zaťaté.

,,Co se to děje?“ mumlal téměř nesrozumitelně. „Co to tam, proboha, vybíjí všechno živé?“

2

„Říkám, že ten kretén by měl viset!“

„Oscare, ovládej se, když mluvíš před děvčaty.“

„Už slyšely i horší výrazy. Ten grázl zabije čtyři děti, ale nějaký debilní soudce rozhodne, že případ nelze projednávat, protože obviněný byl tak zfetovaný, že nechápal svá práva. Pro boha živého, věřila bys tomu?“

Carolyn Lucasová nalila svému muži první ranní šálek kávy a spěšněpostrčila jejich dvě malé dcery ven z domu k zastávce školního autobusu. Televizní obrazovce adresovala výhružný posunek, jako kdyby za to mohl hlasatel, že vrah chodí stále na svobodě.

Oscar Lucas svá slova doprovázel gesty, která poněkud připomínalaznakovou řeč hluchoněmých. Hrbil se u stolu nad snídaní, a tak maskoval svých vyzáblých sto pětaosmdesát centimetrů. Hlavu měl holou jako vejces výjimkou šedivých chomáčů vlasů na spáncích a jeho huňaté obočí se ježilo nad jasně hnědýma očima. Odmítal rozmnožit řady washingtonské úřednickébrigády v proužkovaných oblecích, a proto měl na sobě volné kalhoty a sportovní bundu.

Bylo mu něco málo přes čtyřicet a nedalo práci považovat jej za zubaře či účetního, a nikoli agenta prezidentovy ochranky, spadající pod tajnou službu. Po celých dvacet let dokázal mást okolí svým přátelským sousedským zjevem, počínaje prezidenty, nad nimiž bděl, a konče potenciálními atentátníky, které zneškodňoval dřív, než stačili přistoupit k činu. Ve službě vystupoval vážně a rozhodně, avšak doma projevoval sklon k drobným rošťárnám a smysl pro humor, pokud ho však jako teď nevytočilo ranní televizní zpravodajství.

Dopil kávu a zvedl se od stolu. Byl levák, a proto si teď levou rukourozevřel bundu a upravil pouzdro u pasu, které skrývalo revolver Smith & Wesson, 357 magnum, model 19 s dvouapůlpalcovou hlavní. Zbraň patřila k běžné výbavě agentů, kteří prošli výcvikem. Jemu ji přidělili, než jako nováček odešel do Detroitu, kde se stal členem týmu potírajícího padělatelství. Ve službě po ní sáhl zatím jen ve dvou případech a ani v jednom nemusel zmáčknout spoušť.

Clive Cussler

23

Carolyn vyndávala nádobí z myčky, když k ní zezadu přistoupil, odhrnul hřívu jejích světlých vlasů a políbil ji na krk.

„Jdu.“

„Nezapomeň, že dnes večer pořádají Hardingovi odnaproti večírek u bazénu.“

„Přijdu domů včas. Šéf by dnes neměl opustit Bílý dům.“

Vzhlédla a potutelně se na něj usmála: „Stejně se budeš chtít ujistit, že ho opravdu neopustí.“

„Sdělím prezidentovi při nejbližší příležitosti, že se moje žena na mě škaredí, když dělám přesčas.“

Zasmála se a na malou chvíli mu položila hlavu na rameno. „V šest?“

„Vzdávám se,“ řekl s předstíranou rezignací a vyšel zadními dveřmi z domu.

Vycouval se služebním přepychovým buickem na ulici a rozjel se do města. Nedojel ani na konec bloku a rádiem se spojil s operačním velitelstvím centrály tajné služby.

„Crowne, tady je Lucas. Vyrážím do Bílého domu.“

„Šťastnou cestu,“ odpověděl mu úsečně hlas s kovovým zabarvením.

Začal se potit, a tak zapnul klimatizaci. Letní vedra v hlavním městě nebrala konce. Vlhkost vzduchu byla jen deset procent pod absolutním bodem a vlajky na domech v diplomatické čtvrti na Massachusetts Avenue visely v dusném ovzduší nehybně a zplihle.

Zpomalil a pak zastavil u kontrolního stanoviště u brány na West Executive Avenue a musel čekat několik okamžiků, než uniformovaný příslušník přikývl a pustil ho dál. Lucas zaparkoval auto a vstoupil západním služebním vchodem do spodní časti Bílého domu.

Na velitelském stanovišti tajné služby, nesoucím krycí označení W16, se na chvíli zastavil, aby prohodil pár slov s muži, obsluhujícími složité elektronické komunikační zařízení. Pak se vydal po schodech do své kanceláře ve druhém patře východního křídla.

Posadil se ke stolu a jako každý den nejprve zkontroloval prezidentův denní rozvrh a nato předběžné zprávy agentů o plánovaných bezpečnostních opatřeních.

Lucas se znovu zahloubal do složky s prezidentovým dnešním rozvrhem a ve tváři se mu usadilo znepokojení. Byl tu nečekaný bod navíc, hodně podstatný bod. Spěšně a v rozčilení prolistoval zbytek složky, pak se obrátil ve svémotočném křesle a zahleděl se do zdi. HŘBITOV POD HLADINOU

24

Většina prezidentů měla své ustálené zvyky, dodržovala časovéharmonogramy a přísně lpěla na jejich obsahu. Podle Nixonových příchodů a odchodů se daly seřizovat hodinky. Reagan a Carter se zřídka odchýlili od stanovených plánů. Avšak nový obyvatel Oválné pracovny považoval přesné detaily za přítěž, a co horšího jeho naprostá nevyzpytatelnost neznala mezí.

Pro Lucase a jeho podřízené se tak služba stala čtyřiadvacetihodinovou hrou, při níž dělali všechno, aby se za neustálého odhadování, kam a kdy se jejich muž znenadání rozhodne jít a koho si pozve tak nečekaně a narychlo, že nezbude dost času na bezpečnostní opatření, drželi alespoň o krok před ním.“ Hráli hru, ve které Lucas dost často prohrával.

Netrvalo mu ani minutu, aby seběhl po schodech a dorazil do západního křídla, kde vyhledal druhého nejmocnějšího muže v Bílém domě, šéfaprezidentovy kanceláře Daniela Fawcetta.

„Dobré jitro, Oscare.“ Fawcett jej uvítal úsměvem. „Říkal jsem si právě, kdy už sem na mě vtrhnete.“

„Zdá se, že došlo k výrazné změně prezidentova programu,“ promluvil Lucas co nejformálnějším tónem.

„Mrzí mě to, ale blíží se důležité hlasování o pomoci zemím východního bloku a prezident se chce pokusit získat senátora Larimera a předsedu Sněmovny reprezentantů Morana pro svůj program.“

„A proto je bere na projížďku lodí?“

„Proč ne? Od dob Herberta Hoovera každý prezident využíval prezidentskou jachtu k jednáním na nejvyšší úrovni.“

„Nenamítám nic proti podstatě,“ oponoval Lucas. „Mám námitky protinačasování.“

Fawcett se na něho podíval předstíraně nechápavým pohledem: „Co je špatné na pátečním večeru?“

„Sám to víte moc dobře. Je to za dva dny.“

„No a?“

„K plavbě lodí po Potomaku s přespáním v Mount Vernon potřebuje můjpříravný tým pět dnů pro naplánování bezpečnostních opatření. Na vybraných pozemcích je nutno vybudovat komunikační a poplachový systém. Loď je třeba prohledat, abychom vyloučili přítomnost výbušnin a odposlouchávacího zařízení. Musíme pročesat břehy a pobřežní hlídce je rovněž nutno dát čas na zajištěnídoprovodného plavidla. Za dva dny se to nedá stihnout, nemáme-li svou práci odbýt!“

Clive Cussler

25

Fawcett byl vznětlivý a rázný muž s nosem dravce, brunátným hranatým obličejem a pronikavým pohledem. Díval se na svět očima příslušníka demoliční čety, obhlížejícího evakuovanou budovu.

„Nezdá se vám, Oscare, že to s tou horlivostí trochu přeháníte? K atentátům dochází na lidnatých ulicích nebo v divadlech. Slyšel jste někdy, že by na hlavu státu někdo zaútočil na lodi?“

„Může k tomu dojít kdykoli a kdekoli,“ opáčil Lucas neústupně. „Už jste zapomněl na toho člověka, který se pokusil unést letadlo a zamýšlel ho navést na kolizní kurz s Air Force One? Jste na omylu, většina plánů atentátníků sází na situace, ve kterých prezident opustí zavedené zvyklosti.“

„Prezident trvá na stanoveném datu.“ Fawcettův věcný tón oznamoval konec diskuse. „Dokud pracujete pro prezidenta, budete stejně jako já dělat to, co nařídí. Kdyby ho napadlo plout na nafukovacím člunu až do Miami, je to přání, které je třeba respektovat.“

Fawcett nedocenil situaci. Lucasova tvář zkameněla a on přistoupil k šéfovi prezidentské kanceláře, až mu téměř dýchal do obličeje:

„Tak předně – rozhodnutím Kongresu nepracuji pro prezidenta, nýbrž pro ministerstvo financí. Nemůže mě tedy obejít a dělat si, co se mu zlíbí. Mám povinnost postarat se o jeho bezpečnost tak, aby to co nejméně narušovalo jeho soukromí. Když vyjede výtahem nahoru do obytné části, zůstávám se svými muži dole. Avšak od chvíle, kdy sjede dolů, nachází se v rukách tajné služby, dokud se zase nevrátí nahoru.“

Fawcett uměl dobře odhadnout povahu lidí, kteří se pohybovali v nejbližším prezidentově okolí. Věděl, že v Lucasově případě přestřelil, a měl dost rozumu na to, aby nepřiléval olej do ohně. Šlo o lidi plnící vzorně své úkolya prezidentovi bezvýhradně oddané. Spřátelit se však tihle dva nikdy nemohli. Mohli být nanejvýš dobrými kolegy, rezervovanými a obezřetnými. Protože spolunesoueřili o moc, nehrozilo ani, že by se stali nepřáteli.

Na Fawcettově tváři se teď objevil blahosklonný úsměv: „Není proč serozčilovat, Oscare. Dal jste mi lekci. Seznámím prezidenta s vašimi výhradami, ale pochybuji, že změní rozhodnutí.“

Lucas si povzdechl: „Uděláme, co svedeme, i v tom krátkém čase, který na to máme. Někdo mu musí vtlouct do hlavy, jak naprosto nezbytné je, aby se svou ochrankou spolupracoval.“ HŘBITOV POD HLADINOU

26

„Co na to mám říct? Víte lépe než já, že všichni politici se považujíza nesmrtelné. Moc pro ně znamená víc než afrodisiakum – působí na nějako silná droga kombinovaná s alkoholickým opojením. Nic je tolik nepozvedne na duchu, nic je tolik neelektrizuje jako dav lidí provolávajících jim slávu a toužících potřást si s nimi rukou. Odtud pramení jejich zranitelnost, když si atentátník vybere vhodnou chvíli a místo.“

„O tom mi nemusíte nic vyprávět,“ přisvědčil Lucas. „Staral jsem se už o čtyři prezidenty.“

„A o žádného jste nepřišel.“

„Neměl jsem k tomu daleko. Dvakrát s Fordem a jednou s Reaganem.“

„Neexistuje způsob, jak dokonale předvídat chování druhých.“

„Patrně ne, ale za ta léta u ochranky si vypěstujete jakýsi instinkt. To díky němu se mi ten výlet lodí nezamlouvá.“

Fawcett zpozorněl: „Myslíte, že se ho někdo pokusí zabít?“

„Vždycky se někdo takový může najít. Zabýváme se dvaceti pomatenci denně a vedeme složky na dva tisíce osob, o kterých si myslíme, že představujínebezečí, či by dokonce mohli zabít.“

Fawcett položil ruku Lucasovi na rameno: „Nemějte obavy, Oscare. Tisk se o pátečním výletu dozví až na poslední chvíli. Alespoň tolik vám mohu slíbit.“

„Oceňuji to, Dane.“

„K čemu by vlastně podle vás mohlo na Potomaku dojít?“

„Možná k ničemu, možná k čemukoli nečekanému,“ odvětil Lucas a jeho hlas zněl nepřirozeně prázdně. „A toho nečekaného se obávám.“ Prezidentova sekretářka Megan Blairová koutkem oka postřehla, že na prahu její kóje stojí Dan Fawcett, a pokynula mu od svého psacího stroje.

„Nazdar, Dane. Nevšimla jsem si vás.“

„Jak se dnes vede šéfovi?“ sondoval jako obvykle předtím, než vstoupil do Oválné pracovny.

„Je unavený,“ odpověděla. „Recepce na počest zástupců filmového průmyslu se protáhla do jedné do rána.“

Megan byla pohledná, rázná čtyřicátnice. Její bezprostřední přátelskou povahu ženy z maloměsta zvýrazňovaly jak nakrátko sestřižené černé vlasy, tak i pět kilo pod váhu. Působila jako dynamo nabité energií a zdálo se, že nade všechno v životě zbožňuje svou práci a svého šéfa. Přicházela do práce

Clive Cussler

27

brzy, odcházela pozdě a pracovala i o víkendech. Nikdy se nevdala, měla však

za sebou dva vážné vztahy, a teď si vychutnávala nezávislost svobodného života.

Fawcetta znovu a znovu udivovalo, že dokáže vést hovor a přitom nepřestat psát na stroji.

Usmál se: „Nakouknu tam a pokusím se mu trochu zredukovat dnešnírozvrh, aby se tolik nepřepínal.“

„Tak to jdete pozdě. Právě má poradu s admirálem Sandeckerem.“

„S kým?“

„S  admirálem Sandeckerem, ředitelem NUMA, Národní podmořské a námořní agentury.“

Fawcettovou tváří přelétl výraz nelibosti. Bral svou roli ochránceprezidentova klidu téměř s pietou a neměl rád, když se do jeho pravomocí někdovměšoval. Každé narušení ochranné zóny považoval za ohrožení vlastní pravomoci. Jak to, ksakru, že se Sandeckerovi podařilo proklouznout?

Megan uměla číst jeho myšlenky. „Prezident dal pro admirála poslat,“vysvětlila. „Myslím, že očekává, že se k setkání připojíte.“

To Fawcetta trochu uklidnilo. Přikývl a vstoupil do Oválné pracovny.Prezident seděl na pohovce a probíral se jakýmisi dokumenty rozloženými na velkém kávovém stolku. Drobný hubený muž s ostře zrzavými vlasy a stejně zbarvenou bradkou seděl naproti němu.

Prezident vzhlédl: „Dobře, že jste přišel, Dane... Znáte admirálaSandeckera?“

„Ano,“ odvětil Fawcett stručně.

Sandecker vstal a potřásl si s ním rukou. Stiskl krátce a pevně a beze slova přikývl, jako by se tím smiřoval s jeho přítomností. Sandecker tím nedával najevo záměrnou nezdvořilost. Uzavřený do pevné a chladné skořápky nikomu nepoklonkoval a hrál vždy na rovinu. Stal se předmětem nenávisti i závisti, ale těšil se respektu, protože nikdy oportunisticky netaktizoval a to, co se po něm požadovalo, vždy a přesně plnil.

Prezident poplácal vedle sebe na pohovku: „Sedněte si, Dane. Požádal jsem admirála, aby mě seznámil s krizovou situací, k níž došlo u pobřeží Aljašky.“

„Nic se ke mně nedoneslo.“

„To mě nepřekvapuje,“ řekl prezident. „Dostal jsem zprávu teprve před hodinou.“ Odmlčel se a špičkou pera ukázal na oblast červenězakroužkovanou na námořní mapě. „Tady, v oblasti Cookovy zátoky, dvě stě devadesát HŘBITOV POD HLADINOU

28

kilometrů na jihozápad od Anchorage, doposud neznámá toxická látka hubí

v moři všechno živé.“

Fawcettovi ušla podstata prezidentova zlověstného sdělení. „Mluvíteo olejové skvrně?“ zeptal se.

„O něčem mnohem horším,“ vzal si slovo Sandecker a opřel se při řečio opěradlo pohovky. „Čelíme neznámé látce, která usmrcuje lidi i mořské tvory během jediné minuty.“

„To přece není možné,“ namítl Fawcett poněkud prostoduše.

„Většina jedovatých látek se dostává do těla zažívacím nebo dýchacímtraktem,“ vysvětloval Sandecker. „Tady však máme co do činění se substancí, která usmrcuje pouhým stykem s pokožkou.“

„Aby mohla být tak účinná, musí být vysoce koncentrovaná a na poměrně malé ploše.“

„Nevím, jestli lze šestnáct set čtverečních kilometrů mořské hladinypovažovat za malou plochu.“

Prezident se tvářil nechápavě: „Neumím si představit něco tak neuvěřitelně účinného.“

Fawcett se obrátil k admirálovi: „Jak vypadá dosavadní bilance obětí?“

„Loď pobřežní hlídky narazila na rybářskou loď z Kodiaku, jejíž posádku našla mrtvou. Dva členové posádky a lékař, kteří to šli prozkoumat, rovněž zemřeli. Geofyzikální vědecký tým, provádějící výzkumy na pětačtyřicetkilometrů vzdáleném ostrově, padl rovněž za oběť. Mrtvé našel pilot letadla, který jim měl dopravit zásoby. Zemřel poté, co vyslal tísňové volání. O pár hodin později nahlásil japonský rybářský trauler stohlavé hejno šedých velryb, které se znenadání obrátily břichy vzhůru. Trauler nato beze stopy zmizel. Vymřely kolonie tuleňů i hnízda krabů. Obětí může být ještě mnohem víc, jen o nich zatím nemáme zprávy.“

„Pokud to bude takhle pokračovat dál a nepodaří se to zastavit, jaké nejhorší následky lze očekávat?“

„Vyhyne veškerý mořský život v Aljašském zálivu. A pokud se to dostane do Japonského proudu a s ním na jih, kontaminuje to všechny lidi, ryby,zvířata i ptáky, kteří tomu přijdou do cesty, a to po celé délce západního pobřeží až k Mexiku. Počet obětí může dosáhnout stovek tisíc. Katastrofa postihne rybáře, plavce, každého, kdo se projde po zasaženém pobřeží, každého, kdo pozřeotrávenou rybu. Nastane řetězová reakce. Raději nepřemýšlím o tom, co se může

Clive Cussler

29

stát, pokud se látka vypaří s molekulami vody do atmosféry a v podobě deště

spadne do vnitrozemských oblastí.“

Zdálo se, že Fawcett si nedokáže situaci představit v celé obludnosti: „Co to, prokristapána, může být?“

„Na to, abychom dokázali odpovědět, je ještě příliš brzy,“ odpovědělSandecker. „Agentura životního prostředí má masivní počítačovou databázi téměř jedenácti set chemických sloučenin a dokáže je vzájemně porovnávat na základě dvou set charakteristických znaků. Během několika málo vteřin stanoví účinky v případě úniku nebezpečné látky, pojmenuje ji, určí jejísložení, jejího výrobce, způsob dopravy a stupeň ohrožení životního prostředí. Avšak aljašská substance neodpovídá žádné z charakteristik, které máagentura ve své databázi.“

„Ale nějaký názor na to snad mají.“

„Bohužel, pane, nemají. Existuje jedno velice mlhavé vodítko, ale to bude možné potvrdit či vyloučit až po obdržení pitevních nálezů.“

„Řekněte mi o tom víc,“ vyzval ho prezident.

Sandecker se zhluboka nadechl: „Tři nejjedovatější látky, které člověk zná, jsou plutonium, dioxin a skupina chemických bojových látek. Porovnánímcharakteristik můžeme první dvě vyloučit. Největší podezření tedy padá, alespoň podle mého názoru, na tu třetí.“

Prezident hleděl na Sandeckera a ve tváři se mu odráželo pozvolnépochoení admirálových slov a pak zděšení: „Paralyzant S?“ pronesl pomalu.

Sandecker mlčky přisvědčil.

„To by vysvětlovalo, proč si s tím agentura nevěděla rady,“ řekl prezident. „Jeho složení podléhá přísnému utajení.“

Fawcett se obrátil k prezidentovi: „Obávám se, že nevím...“

„Paralyzant S je neblahá chemická sloučenina, kterou už před dvaceti lety vyvinuli vědci ve vojenském výzkumném zařízení v Rocky Mountain,“vysvětloval prezident. „Měl jsem v ruce zprávu o jejím testování. Zabíjí pár vteřin po kontaktu s pokožkou. Vypadala jako ideální prostředek vůči protivníkovi v plynových maskách či ochranných oděvech. Účinkovala spolehlivě a nakaždého. Jenže její vlastnosti byly poněkud nestálé a představovala stejné nebezpečí pro ty, kdo by ji rozšiřovali, jako pro ty, kterým byla určena. Armáda nakonec vývoj ukončila a látka skončila v podzemním úložišti v Nevadské poušti.“

„Uniká mi spojitost mezi Nevadou a Aljaškou,“ řekl Fawcett. HŘBITOV POD HLADINOU

30

„Během přepravy železnicí z vojenského zařízení u Denveru,“ chopil se vysvětlení Sandecker, „jedna cisterna, obsahující více než tři a půl tisíce litrů Paralyzantu S, zmizela. Dodnes se nenašla a nikdo netuší, kam se poděla.“

„Jestliže je to ta látka, o které mluvíte, jak ji tedy můžeme eliminovat?“

Sandecker pokrčil rameny: „Bohužel, způsob šíření látky, dosavadnídekontaminační technologie a fyzikálněchemické vlastnosti Paralyzantu S neumožňují prakticky žádný účinný postup, jakmile se smísí s vodou. Můžeme jedinědoufat, že se nám podaří najít zdroj a odříznout jej dřív, než se celé západní pobřeží změní v toxickou žumpu zbavenou života.“

„Máte nějaká vodítka, odkud by jed mohl proudit?“

„S největší pravděpodobností z nějaké lodi potopené mezi ostrovem Kodiak a aljašskou pevninou,“ odpověděl Sandecker. „Naším úkolem teď je probádat směry tamních proudů a vymezit si oblast, kde je třeba hledat.“

Prezident se naklonil nad kávový stolek a nějakou chvíli studoval červeně zakroužkovanou oblast na mapě před sebou. Pak věnoval Sandeckerovipovzbudivý pohled: „Pověřuji vás, admirále, jako ředitele NUMA, abyste se chopil toho nevděčného úkolu a neutralizoval hrozbu. Máte mé zmocnění požádatkteroukoli vládní agenturu či ministerstvo o odbornou spolupráci, ať půjdeo Akademii věd, armádu, pobřežní hlídku, Agenturu životního prostředí, o kohokoli.“ Odmlčel se a pak se zeptal: „Jakou účinnost má Paralyzant S šířený mořskou vodou?“

Sandecker vypadal vyčerpaně, rysy měl strhané: „Jedna čajová lžička stačí na vyhubení všeho živého v patnácti milionech litrů mořské vody.“

„Tak to abychom ten zdroj raději našli,“ prezidentův hlas jevil známkybeznaděje. „A to pěkně rychle!“

3

Hluboko pod kalnou hladinou řeky James, až u  jejího ústí

v Newport News ve státě Virginie, zápasili s mocným proudem dvapotáěči razící si pracně cestu bahnem, které voda naplavila na shnilý truppotoené lodi.

V tmavé a husté záplavě ztráceli orientační smysl. Viditelnost se dala měřit na pouhé centimetry, ale oni umíněně svírali hadici vývěvy, která stlačenýmvzduchem nasávala bahno a vyplivovala je na palubu lodi pohupující se ve sluneční záři pětadvacet metrů nad nimi. Pracovali prakticky po hmatu, protože jediné světlo z podvodních svítilen umístěných na okraji kráteru, který za posledních pár dnů vyhloubili, svým slabým výkonem nedostačovalo. Jasně viděli jen nečistoty, které jim proplouvaly kolem masek, jako když vítr na pevnině žene déšť.

Stěží si v té chvíli uměli představit, že nad nimi se klene svět a obloha s mračny a stromy, pokyvujícími se v letním větříku. V nehostinných vírech bláta a trvalé tmě jim připadalo nepředstavitelné, že jen o čtyři sta metrů dál seprocházejí lidé po chodnících nevelkého města a po jeho vozovkách projíždějí auta.

Někteří lidé tvrdí, že se nelze zpotit pod vodou, ale mýlí se. Potápěči znají pocit, když si pot razí cestu póry pokožky a naráží na pevné sevření kombinézy. Už pociťovali vkrádající se únavu, a to strávili na dně teprve osm minut.

Píď po pídi si razili cestu do díry zející v oblouku pravoboku lodního trupu. Prkna, která roubila dutinu připomínající jeskyni, našli roztříštěnáa pokroucená, jako by trup utržil ránu gigantickou pěstí. Pak začali nalézat předměty: botu, pant staré truhly, měděný kompas, různé nástroje, a dokonce i kustkaniny. Zvláštní pocit doprovázel vědomí, že se dotýkají předmětů, které lidské oko nespatřilo sto dvacet let.

Jeden z mužů se na chvíli zastavil, aby si ověřil zásobu kyslíku. Propočetl, že mohou pracovat ještě dalších deset minut a pořád jim zbude dost vzduchu pro výstup k hladině.

Vypnuli zařízení, ukončili nasávání a čekali, dokud proud řeky neodnesl oblak zvířeného kalu. Až na bubliny vystupující z jejich dýchacích přístrojů nic HŘBITOV POD HLADINOU

32

nenarušovalo klid vodní masy kolem nich. Pročištěnou vodou spatřili o něco

větší část vraku. Palubní prkna byla rozdrcena zvnějšku a vlomena dovnitř.

V přítmí se svíjely smyčky lan jako bahnem pokrytí hadi. Vnitřek trupupůsobil nehostinně a nepřístupně. Jakoby jej střežily nepokojné duše členů posádky,

kteří se potopili s lodí.

Náhle zaslechli zvláštní hukot. Nezdálo se, že pochází od vnějšího motoru nějakého člunu. Zněl jako vzdálené dunění letounu. Směr, odkud přichází, se nedal určit. Nějakou chvíli naslouchali a zvuk se blížil, zesilován hustotou vody. Přicházel z povrchu, a tak se jím dál nezabývali, znovu spustili vývěvu a vrátili se ke své práci.

Ani ne minutu nato narazila hubice vývěvy na cosi tvrdého. Spěšně vypnuli stroj a vzrušeně odstraňovali nánosy bahna rukama. Ty brzy narazilyna předmět ze značně tvrdšího materiálu než dřevo, celý pokrytý rzí.

Pomocné posádce člunu ukotveného nad místem ztroskotání připadalo, jako by udělali skok v čase. Fascinovaně přihlíželi, jak starobylý hydroplán typuCatalina v elegantním oblouku zakroužil od západního břehu řeky, srovnal se s jejím korytem a dotkl se hladiny s nemotornou grácií opilé husy. Slunce se odráželo od hliníkového trupu natřeného v akvamarínovém odstínu, a jak se hřmotící stroj blížil k člunu, dala se zřetelně přečíst písmena NUMA. Motory se zastavily, z bočního průlezu se vynořil druhý pilot a hodil kotevní lano jednomu z členů posádky plavidla.

Pak se objevila štíhlá žena, která elegantně skočila na oprýskanouprkennou palubu lodi. Její dobře tvarovanou postavu skrývalo hnědé triko, volné a dlouhé tak, že splývalo až k bokům, upnutým v zelených bavlněných kalhotách. Na nohou měla slaměné mokasíny. Čtyřicítku už jistě měla dlouho za sebou, měřila dobrých sto sedmdesát centimetrů a její dosněda opálenou tvář věnčily zlatavé vlasy. Souměrné rysy a hlavně výrazné lícní kosti prozrazovaly ženu, která nedá na žádné vlivy a řídí se jen vlastním úsudkem.

Prokličkovala změtí kabelů a lodní výstroje a zastavila se až mezi muži, jejichž pohledy vyjadřovaly směsici zvědavosti a neskrývaného obdivu.Posunula si sluneční brýle nad čelo a vrátila jim pohled svých hnědých očí.

„Který z vás je Dirk Pitt?“ zeptala se bez okolků.

Jeden z mužů, rozložitý chlapík menší než ona, avšak s rameny dvakrát tak širokými než boky, vystoupil ze skupinky a ukázal k hladině řeky:

„Našla byste ho tamhle dole.“

Clive Cussler

33

Obrátila se a pohledem sledovala směr jeho uka



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist