načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hranice placená krví -- Sovětsko-finské války - Karel Richter

Hranice placená krví -- Sovětsko-finské války

Elektronická kniha: Hranice placená krví -- Sovětsko-finské války
Autor:

Historie tří sovětsko-finských válek začala již v roce 1918, kdy intervence Rudé armády vyvolala ve Finsku občanskou válku. Pokračovala pak stodenní tzv. zimní válkou v roce ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.5%hodnoceni - 74.5%hodnoceni - 74.5%hodnoceni - 74.5%hodnoceni - 74.5% 82%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2006
Počet stran: 445
Rozměr: 22 cm
Úprava: 32 stran obr. příl. : ilustrace , portréty
Vydání: 2., dopl. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5219-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Pohnutá historie sovětsko-finských válek ve 20. století. Tak, jako mnoho dalších států sousedících s bývalým Sovětským svazem, ani Finsko nebylo ušetřeno mocenských ambicí velkého souseda. Prvním střetnutím byla mimořádně krvavá osvobozovací válka v roce 1918 po intervenci Rudé armády. 30. listopadu r. 1939 vypukla tzv. zimní válka. Napadení malého Finska tentokrát Sovětský svaz ospravedlňoval údajnými agresivními operacemi finské armády... Při německo-ruské válce Finové bojovali na straně Wehrmachtu. Závěrečné dějství - rozhodující útok RA - probíhalo v létě r. 1944. Klíčovou postavou těchto střetů byl zkušený důstojník i politik Carl Gustav Emil Mannerheim. Čtivá publikace nám poměrně věrným způsobem připomene tyto poněkud opomíjené války 20. století. Fotografie, mapky, seznam literatury.

Popis nakladatele


Historie tří sovětsko-finských válek začala již v roce 1918, kdy intervence Rudé armády vyvolala ve Finsku občanskou válku. Pokračovala pak stodenní tzv. zimní válkou v roce 1939, ve které pouhých 175 tisíc finských vojáků úspěšně bojovalo proti miliónové přesile agresora, který nakonec prosadil své územní požadavky jen za cenu velkých ztrát. A končila sovětsko-finskými boji v průběhu druhé světové války, která pro Finsko pro jeho spojení s Německem skončila neblaze.
7. svazek edice Polozapomenuté války.
  (sovětsko-finské války)

Další popis

Historie sovětsko-finských válek je u nás málo známou či dokonce neznámou skutečností, a přitom se jedná o zajímavý a velice dramatický pohled nejen na osudy malého národa ve vztahu k velkému sousedovi – Rusku a posléze Sovětskému svazu, ale i k jiné velmoci – Německu. První ze tří válek začala již v roce 1918, kdy přes Leninovu proklamaci o právu Finska na nezávislost sovětská vláda podnítila ve Finsku občanskou válku a za intervence Rudé armády se snažila připoutat zemi k sobě. V roce 1939 následovala další fáze bojů, a to po požadavcích Sovětského svazu na odstoupení některých strategicky významných území. Následovala druhá, tzv. zimní válka, ve které byli Finové přes hrdinný odpor nakonec donuceni k uzavření míru a splnění Stalinových územních požadavků rozšířených o válečné reparace. Finsko poté přijalo nabízenou německou pomoc, aby nakonec využilo německo-sovětské války k vojenským akcím po boku wehrmachtu. Proběhlo tak třetí dějství sovětsko-finských válek, které svým způsobem navazovalo na dávnou historii rusko-finských válek. Za využití bohatého dokumentárního materiálu i vzpomínek a deníků tak před čtenářem defilují jak velké osobnosti, včetně Mannerheima, Stalina či Hitlera, politiků a generálů všech zúčastněných zemí, tak i prostí vojáci, lidé a jejich osudy v dobách míru a především války.



Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

EDICE

Polozapomenuté

války


Ediční rada edice Polozapomenuté války

doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (Ústav dějin UK a archiv UK)

prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. (FF UJEP Ústí nad Labem)

doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií

a žurnalistiky) PhDr. Petr Hofman (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR) prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. (FF UK, Ústav světových dějin

na FF UK) prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK a Technická univerzita Liberec) PhDr. Karel Richter, CSc. (předseda Klubu autorů literatury faktu) prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. (FF UK, Ústav světových dějin)



EDICE


KAREL RICHTER

SOVĚTSKO-FINSKÉ VÁLKY

Hranice

placená

krví


Copyright © Karel Richter, 2006, 2014

Cover © Karel Kárász, 2014

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2014

ISBN 978-80-7425-219-8


OBSAH

I. Kdo jsou Finové ..........................................9

II. Mračna věští bouři .......................................13

Malé národy v nebezpečí ..................................14

Studený vítr východu .....................................31

Nový nátlak na Finsko ....................................49

Válka na spadnutí ........................................59

Sovětské přípravy ........................................62

III. Historické předehry ......................................71

Utváření Finska ..........................................72

Neklidná hranice ........................................74

Autonomní finské velkoknížectví... ........................79

Pod ruskou nadvládou ....................................82

IV. Osvobozenecká válka ....................................89

Ve vírech revoluce .......................................90

Povstání ...............................................101

Válka začíná ............................................111

V ohni bojů ............................................114

Formování sil ..........................................120

Kdo s koho? ............................................125

Poslední dějství občanské války ...........................138

Těžké začátky ...........................................153

V. Zimní válka ............................................167

Vp á d ..................................................168

Rostoucí nesnáze sovětské invaze ..........................191

Loutková vláda .........................................212

Sympatie pro Finy .......................................222

Reorganizace ...........................................226

Průlom ................................................241

Mír s trpkou příchutí ....................................269


VI. Krátkodechý klid .......................................293

Tektonické otřesy .......................................294

Život v stálé nejistotě ....................................302

Válka jako naděje .......................................315

VII. Pokračovací válka .......................................331

Ve spolku s ďáblem ......................................332

Finská armáda v akci ....................................342

Kdo chce s vlky být... ...................................367

Koaliční krize ..........................................375

Válka, nebo mír? ........................................387

Válečné finále ..........................................398

VIII. Epilog .................................................427

Život za nových podmínek ...............................428

Časový přehled událostí .................................439

Literatura ..............................................444


9

I.

Kdo jsou

Finové


10 Hranice placená krví

Nepatří k  Slovanům, Germánům ani Románům. Mluví jazykem, který

se řadí do skupiny ugrofinských, kam náleží i estonština a takémaďarština. S Estonci, kteří jsou s Finy od původu stejné krve, si dokážou i dnes

docela dobře porozumět, zatímco maďarština je pro ně nesrozumitelná. Navzdory rozporům mezi jazykovědou, genetikou a  archeologií se

v otázce původu Finů dá, i když nikoli bez výhrad, přijmout vysvětlení,

že před několika tisíci lety někde ve středním Povolží žil jednolitýugrofinský kmen, dorozumívající se společným ugrofinským prajazykem.

Kmen se během času rozštěpil na  větev finskou a  maďarskou. Kočovní

praotcové Finů doputovali k břehům Baltského moře, kde se sžívalis lotyšskými Balty, germánskými Góty usedlými v  ústí Visly i  se Slovany.

Přejímali od nich slova i způsob života. Z kočovných lovců a rybářů se

stali obyvatelé stálých zemědělských osad.

V  prvním tisíciletí před naším letopočtem se prafinské společenství podle všeho rozdělilo na západní, východní, severní a jižní. Přitomdošlo k rozlišení finštiny a estonštiny a k vzniku západních a východních finských nářečí. Kolem roku 500 před naším letopočtem se podle všech předpokladů Finové svou řečí již zřetelně odlišovali od  Laponců, kteří vedli kočovný život v severních oblastech Finska.

Archeologové zjistili, že až do 8. století většina obyvatelstva dnešního Finska sídlila na jeho západním pobřeží. Poté se těžiště osídlení začalo přesouvat do  Finského zálivu. Souvisí to s  expanzí Vikingů. Na  rozdíl od jejich kmenů, které z území Dánska a Norska podnikaly výbojena záad, Vikingové švédští, které Rusové nazvali Varjagy, začali pronikat na východ ve snaze navazovat obchodní styky s bohatým arabskýmsvětem. Podél trasy svého východního pronikání zakládali kolonie a v roce 862 dokonce založili ruský stát.

Varjažská kolonizace vyvolávala zřetelné změny v  osídlení Finska. Dosavadní sídelní centrum v jižní Pohjanmaa, které se rozkládalo mimo východní obchodní cestu, ztrácelo význam a  postupně se vylidňovalo. Stejně řídlo i  osídlení jižního pobřeží mezi osadami Karjaa a  Tenhola. Naproti tomu se stálé vnitrozemské osídlení, chráněné táhlýmipevninskými hřebeny Salpausselka, rozšiřovalo na východ souběžněs východní cestou, která vedla přes Baltské moře kolem Ẵlandských ostrovů,trvale osídlených Vikingy již od  6. století, podél Finského zálivu k  řece Něvě a po ní až k Ladožskému jezeru umožňujícímu po proudu proplout


Kdo jsou Finové 11

k hornímu toku Dněpru a dále na jih k Černému moři otvírajícímu cestu

do Konstantinopole a odtud do vzdálených arabských zemí. V 9. století

již finské osídlení dosáhlo karelského břehu Ladožského jezera, kdezřejmě žili již i původní obyvatelé, Vepsové, s nimiž se západofinštípřistěhovalci, Karelové, smísili.

Na sklonku pohanské éry jsou na finském území archeologickyprokázány tři souvislé oblasti osídlení. Na  jihozápadě žili Finové, jejichž sídelní oblast zahrnovala kraj Vakka-Suomi, nazývaný též Kalanti (Kaland). Vnitrozemskou jezerní oblast, ohraničenou povodím řek Kokenmäenjoki a Kymijoki a sahající od Finského zálivu k zálivuBotnickému, ovládali obyvatelé Häme. Na východě pak sídlili Karelové, zejména v  lidnatých střediscích na  západním břehu Ladožského jezera. Pobřeží Finského zálivu naproti tomu nevykazuje známky kompaktníhoosídlení, přestože tudy vedla vikinská obchodní cesta.

Na rozdíl od skandinávských národů, které se před koncem 11. sto- letí sjednotily do tří království, švédského, norského a dánského, Finové vinou řídkého osídlení zůstávali rozčleněni do  několika středisek oddělených desítkami kilometrů hustých lesů a  stávali se terčem dobyvatelských nájezdů východních i  západních sousedů, které se brzy počaly halit do hávu šíření křesťanství. Již kolem roku 1120 je Finsko spolu s  Estonskem uvedeno v  seznamu provincií nacházejících se ve  švédské misijní péči. Propukaly rozbroje provázející střetávání východníchi záadních zájmů, jejichž hranice procházela napříč Finskem.

Dnes má Finsko 4,5 milionů obyvatel žijících rozptýleně na  území o rozloze 350 000 čtverečních kilometrů. Je to podivuhodná země, plná lesů a  jezer, osudově vklíněná mezi Švédsko na  západě a  Rusko na východě. Finové jsou sebevědomý národ, hrdý na svou historii, svéráznou kulturu, fyzickou zdatnost i nepoddajnost a odvahu, s nimiž dokázaličelit všem podmanitelům a nakonec i ubránit svou svobodu a nezávislost. Finové sami, jak se dočteme v  knize Eloise Engleové a  Lauriho Paananena Zimní válka, si s přihlédnutím k poloze země a povaze jejích dějin uvědomují složitost finské nátury, která je „vrtošivá, tvrdohlaváa nevyzytatelná“. Odvozuje se z nejasného národního prapůvodu, s nímžsouvisí zvláštní jazyk, jeho dialekty a etnická nejednotnost. Patří k níi různorodost ve vizáži a temperamentu. Jednou věcí jsou si Finové jisti: Přes rozdíly v  tom, jací jsou a  kde se usadili, vyznačují se charakteristickou


12 Hranice placená krví

vlastností, zvanou finsky sisu, což znamená cosi jako „tuhý kořínek“,

houževnatou nezdolnost. Vynikají rovněž obdivuhodným rysemnárod

ní pospolitosti, soudržnosti, která jim doposud vždy usnadňovalapřeko

návání zdánlivě nepřekonatelných obtíží.


13

II.

Mračna

věští bouři


14 Hranice placená krví

MALÉ NÁRODY

V NEBEZPEČÍ

Rok 1938 od začátku nesliboval nic dobrého. 11. března ve večerníchhodinách německá vojska překročila rakouské hranice a  během následujícího dne obsadila celou zemi. Samostatné Rakousko zmizelo z  mapy

Evropy. Proměnilo se ve Východní marku Velkoněmecké říše. Nacistický

dravec uchvátil svou první kořist. V  evropské džungli však nebyl jedinou hladovou šelmou prahnoucí po úlovku. Přibližně v téže doběv Moskvě na 8. sjezdu Všesvazové komunistické strany (bolševiků) náčelník

Politické správy Dělnicko-rolnické rudé armády L.  Z.  Mechlis prohlásil: „V případě rozpoutání druhé imperialistické války proti Sovětskému

svazu, Rudá armáda v rámci plnění internacionálního úkolu přenesevojenské operace na území nepřítele a rozšíří počet sovětských republik.“

To nebyla, jak se brzy ukáže, jen prázdná rétorická fráze.

Již roku 1921 v deklaraci o zřízení Sovětského svazu se dávalo celému světu na  vědomí, že je to první rozhodný krok k  vytvoření celosvětové sovětské socialistické republiky. Tehdejší počet těchto republik se měl postupně rozrůstat, dokud Svaz sovětských socialistických republiknezahrne celý svět. Ve vzduchu visela otázka, jakým způsobem se to stane. Vůdce bolševiků Vladimír Iljič Lenin si ihned po  skončení 1. světové války uvědomil, že tato válka v rozporu s jeho prorockými předpoklady nezrodila světovou socialistickou revoluci. Ani v Německu, kde se jísnažil pomáhat na svět penězi, zbraněmi i zkušenými podněcovateli neklidu a  vzpour, ani v  Maďarsku, na  Slovensku, ve  Finsku, ani v  Polsku, kam vypravil početné vojsko. Nikde. Chytil se rady Trockého, který bylhybatelem revoluce: využívat napříště každé příležitosti k zasazování dílčích úderů kapitalistickému světu všude, kde se zjistí jeho slabiny, a současně připravovat druhou světovou válku, která teprve přinese konečnéosvobození světového proletariátu neboli světovládu sovětů. Hovořil o  tom otevřeně před zavedením Nové hospodářské politiky (NEPu):„Zakončili jsme jedno pásmo válek, musíme se připravovat na druhé.“

Mír byl podle sovětských vůdců pouze krátkodobým oddychem mezi válkami. Ačkoli při rozvracení válečné fronty Ruska za německé peníze


Malé národy v nebezpečí 15

lákali masy na svou stranu návnadou míru, byli ve skutečnostifanatickými vyznavači války. Však sám Lenin jako velekněz nového náboženství

tehdy v prosinci roku 1920, pouhé dva roky po skončení největší války

dosavadních dějin, kdy doznívala bolševiky vyprovokovaná občanská

válka, prohlašoval: „Další taková válka je nevyhnutelná.“

Leninův nástupce, bezohledně krutý Džugašvili-Stalin, který se po  jeho zádech vyšplhal na  trůn absolutní vladařské moci, o  jaké se ani nesnilo svrženému carovi, a  to tak, že ve  spolupráci se Zinověvem a  Kameněvem odstavil Trockého, pak ve  spolku s  Bucharinem odstranil Zinověva a  Kameněva, aby nakonec zneškodnil Bucharina. Čekisty Dzeržinského zlikvidoval rukama Genricha Jagody a  toho poté odklidil pomocí sadistického skřeta Ježova, kterého zanedlouho vyřídil rukama Lavrentije Beriji. Nato dal postřílet skoro celý nejvyšší velitelský sbor Rudé armády, počínaje maršály Tuchačevským, Bljucherema Jegorovem.

Obdobně hodlal postupovat i na mezinárodním poli. Postupně,nejlée cizíma rukama rdousit své nepřátele a připravovat dosaženíkonečného cíle, jímž byla vláda nad světem. Jakékoli zostřování poměrů kdekoliv v Evropě i ve světě mu hrálo do karet. „Právě ta skutečnost, že sekapitalistické vlády fašizují,“ prohlašoval v  srpnu 1927, “právě tato skutečnost vede k zostřování vnitřní situace v kapitalistických zemícha k revolučnímu vystoupení dělníků... Druhá světová válka je nevyhnutelná, stejně jako je nevyhnutelný vstup Sovětského svazu do této války... My vystoupíme, ale vystoupíme jako poslední, abychom na misku vah vrhli rozhodující závaží.“ Z tohoto hlediska Stalin uvítal i nástup Hitlerových nacistů k  moci a  byl ochoten je podpořit. Sliboval si od  nich, že zničí pacifisty a sociální demokraty a rozpoutají novou velkou válku, kterákonečně zrodí světovou revoluci.

Čtrnáctého dubna druhý tajemník sovětského vyslanectví v Helsinkách Boris Jarcev požádal finského ministra zahraničí Rudolfa Holstiho o  rozhovor v  naléhavé záležitosti. Ještě týž den ho ministr přijal ve  své pracovně. Jarcev působil ve Finsku již několik let spolu s manželkou,která pracovala v Helsinkách jako úřednice cestovní kanceláře.Diplomatickou funkcí maskoval své skutečné poslání důstojníka rozvědky NKVD, jejíž agentkou byla nepochybně i  jeho manželka. Oba čile navazovali


16 Hranice placená krví

četné styky a přátelské vztahy s nejrůznějšími lidmi. Zejména seorientovali na krajně levicové kruhy. Ministru Holstimu bylo divné, že hoo důležitý rozhovor žádá druhý tajemník, a  nikoli vyslanec. Bylo to přinejmenším neobvyklé.

„Mám pověření od  své vlády,“ oznamoval Jarcev na  vysvětlenou, „projednat ve  vší tajnosti možnosti, jak zlepšit vzájemné porozumění mezi Finskem a  Sovětským svazem. Sovětská vláda,“ pokračoval Jarcev, „si přeje respektovat samostatnost Finska a  jeho územní integritu, je však přesvědčena, že Německo osnuje útočné plány proti Sovětskému svazu, které zahrnují vylodění ve Finsku k pochodu na východ.“

Jarcev se na několik vteřin odmlčel a položil ministrovi otázku:

„Jaký postoj by, pane ministře, zaujalo Finsko k takové útočné akci? Musím vám říci otevřeně, že kdyby bylo Německu dovoleno využítfinského území k agresi proti Sovětskému svazu, Sovětský svaz by nenechal své jednotky nečinně stát na hranici, ale vysunul by je co možná nejdále na západ, takže Finsko by se stalo bojištěm.“

„Finsko nedovolí žádné mocnosti, aby využila jeho území k  agresi proti komukoli,“ prohlásil kategoricky Holsti.

„Kdyby však Finsko naproti tomu při německém vylodění sáhlo ke zbrani,“ rozvíjel sovětskou nabídku Jarcev, „byl by Sovětský svazpřiraven poskytnout mu veškerou možnou pomoc a zavázat se, že svéjednotky po  válce stáhne zpět.“ S  tajuplným výrazem poté Holstimu prozradil, že jeho vláda získala informace o záměrech fašistických elementů v případě, že by se finská vláda k německým plánům stavěla odmítavě, zinscenovat protivládní puč a  dosadit k  moci vládu, která by německé požadavky podporovala. „Sovětská vláda by si tudíž přála získat záruky, že Finsko neposkytne Německu pro útok podporu pro válku proti Sovětskému svazu.“

„V čem by tyto záruky měly spočívat?“ tázal se ministr. Na svouotázku však dostal jen vyhýbavou odpověď. Jarcev zřejmě nebyl podrobněji instruován.

Ministr Holsti mu zdvořilými slovy vysvětlil, že není oprávněn učinit v dané záležitosti jakékoli rozhodnutí o své vůli, bez konzultací s vládou. Zeptal se Jarceva: „A  co v  případě, kdyby Německo napadlo Sovětský svaz? Poslali byste vojenské síly proti Finsku?“

„Kdyby se Finsko nezapojilo do boje na naší straně, pak zajisté ano.“


Malé národy v nebezpečí 17

Navzdory ujišťování, že jde o  svrchovaně tajnou záležitost, hovořil o ní Jarcev, jak se později ukázalo, s řadou dalších osobností, generálem Aarnem Sihvou, čelnou představitelkou levicového hnutí Helly Wuolijokiovou... Oslovil dokonce premiéra Cajandera, s nímž vedl několikrát rozhovory o alternativách německých plánů ve vztahu k Finsku a SSSR.

Jarcevovo jednání s ministrem zahraničí Holstim pokračovalo přijejich dalších setkáních na  jaře a  v  létě. Sovětský diplomat se však stále neměl k  tomu, aby se jasně vyslovil, oč sovětské vládě konkrétně běží. Teprve 11. srpna se v rozhovorech pokročilo, když finský ministriniciativně sovětskému diplomatovi předložil návrh smlouvy, v níž se pravilo: „Finská vláda, která se pevně drží severské neutrality, nepřipustí žádné porušení územní integrity Finska, a  proto ani nestrpí, aby jakákoli cizí velmoc vkročila do Finska za účelem útoku na Sovětský svaz. Vláda Sovětského svazu přitom ujišťuje, že respektuje územní intregritu Finska ve vztahu ke kterékoli části země a je srozuměna s tím, že Finsko již v době míru podniká vojenská opatření na Ẵlandách, která vytvářejí co nejlepší předpoklady pro zajištění územní integrity a neu trality.“

Ministr přitom Jarceva ubezpečil, že finská vláda si samozřejmě přeje, aby Sovětský svaz pohlížel s  porozuměním na  finská obranná opatření k zajištění neutrality Ẵland.

Sovětská odpověď na sebe nedala dlouho čekat. 18. srpna 1938 Jar cev sdělil ministru Holstimu: „Jestliže finská vláda nechce podepsat tajnou vojenskou smlouvu, je Sovětský svaz ochoten spokojit se s  písemným prohlášením, jímž by se Finsko zavázalo čelit německému útokua přijmout sovětskou vojenskou pomoc. Sovětský svaz je srozuměns opevňováním Ẵland, pokud se bude moci podílet na dozoru nad opevňovacími pracemi a na kontrole používání objektů opevnění. Za tím účelem by si Sovětský svaz přál zřídit na Hoglandu opevněný letecký a námořníopěrný bod. Za těchto podmínek by byl ochoten garantovat integritu Finska a podepsat oboustranně výhodnou obchodní smlouvu.“

Odpověď na  tento návrh opět přesahovala kompetenci ministra zahraničí. Byla výsledkem usnesení vlády. Uvádělo se v ní stroze, žesovětský návrh poškozuje suverenitu země a je v rozporu s politikouneutrality Finska a ostatních severských zemí.

Odmítavé stanovisko finské vlády vyvolalo štvavou protifinskoukamaň sovětského tisku i  rozhlasu. Finská komunistka Tiltu, která vedla


18 Hranice placená krví

vysílání moskevského rozhlasu ve finštině, prokládané písněmiArmádního uměleckého souboru a  symfonickými koncertními skladbami, se

propůjčila k nestoudnému osočování finských státníků a politikůa k demagogickému zkreslování historických fakt.

Finská veřejnost byla ve střehu. S napětím sledovala průběh zářijové krize v Československu, po němž Německo žádalo odstoupení Sudet.Finové se cítili v obdobné situaci.

Sovětská vláda začátkem října předložila Finsku požadavek na zřízení své základny na  Hoglandu v  nové podobě: Když Finové nechtějí souhlasit, aby Rusové Hogland opevňovali, může to zůstat finským úkolem, plánování prací však musí probíhat ve shodě se sovětskou vládou. Pokud by finská vláda nebyla schopna obranu ostrova zaručit, byla by sovětská vláda připravena tuto odpovědnost převzít.

Ani tento přeformulovaný návrh nepovažovala finská vláda za možné přijmout. Přislíbila pouze, že opevnění Ẵland uváží. Tím jednánískončilo. Zároveň vzala zasvé i jednání o sovětsko-finské obchodní smlouvě, která souběžně probíhala v Moskvě.

Zatím již nazrávaly další závažné události. Hitlerovo Německo sepřiravovalo k vojenskému napadení Československa. V britském tisku se 13. června objevil rozhovor s funkcionáři libereckého sekretariátuHenleinovy Sudetoněmecké strany, z nichž jeden prohlásil: „Střední Evropa je oprávněně oblastí Hitlerova zájmu a  Československo bude zlikvidováno Německem a  henleinovci a  Říše obsadí Čechy a  Moravu.“ Desetimilionový stát v  sousedství sedmdesátimilionové Velkoněmecké říše hledal záruku své bezpečnosti ve  spojeneckých smlouvách s velmocemi. Edvard Beneš jako ministr zahraničí prozíravě podmínil československo-sovětské spojenectví spoluúčastí Francie. Jenže ta spolu s Anglií viděla záchranu evropského míru a své vlastní bezpečnosti i prosperity v  usmiřování agresivity fašistického vůdce Adolfa Hitlera a  ustupování před jeho svévolným porušováním Versailleské mírové smlouvy.V souvislosti s  tím přestávala brát své spojenecké závazky vůči Československu vážně. A  druhý velmocenský spojenec, Sovětský svaz? Ani na  jeho podporu nemohla československá vláda bez výhrad spoléhat. Stalin a  jeho stoupenci pojímali spojenectví sovětského státu s  kterýmkoliv buržoazním kapitalistickým státem v duchu Leninova programu světové


Malé národy v nebezpečí 19

revoluce za dočasné příměří s třídním nepřítelem. Toto příměří bylopří

pustné jen s předpokladem vítězství revoluce v dané zemi, která se pak

dobrovolně připojí k Svazu sovětských republik.

Spojeneckou smlouvu s ním uzavřelo 16. května 1935 v rámci svého

úsilí o vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Nicotnáhod

nota spojeneckých smluv pro Československo se projevila v  září 1938

na  konferenci představitelů čtyř velmocí, Velké Británie, Francie, Itálie

a  Německa svolané do  reprezentativního sídla strany zvaného Führer

bau, obrovské budovy v  řeckém stylu bez ozdob. Francouzský premiér

Daladier se ještě před jejím zahájením dozvěděl od  svého velvyslance,

co mu svěřili jeho němečtí přátelé: „Hitler si vyčítá, že před půl rokem

nespolkl Čechy spolu s  Rakouskem. Vítězství bez boje v  Rakousku ho

ošidilo o  impozantní vojenský úspěch.“ Při zahájení konference po ví

tacích frázích začal velebit vojenskou sílu Německa, aby ohromil oba

západní premiéry: „Nyní, pánové, mohu přiznat, že jsme vyzbrojeni tak,

že to svět neviděl... Za  pět let jsem vydal miliardy na  vybavení vojska

těmi nejmodernějšími zbraněmi. Soukmenovci Göringovi jsem nařídil

vybudovat letectvo, které Německo ochrání před jakýmkoli útokem.“

Vzápětí oslovil přímo Daladiera: „Mezi námi a Francií už neexistujížád

né problémy, pane premiére.“ Ale pak v  jeho hlase začaly náhle zazní

vat hrozivé tóny: „Aby bylo celému světu jasné... Teď už nepromlouvá

jenom vůdce, jeden jediný muž, ale celý německý národ!“ A najednou,

jako by dostal záchvat zuřivosti, zavíral oči, obracel je ke stropu, zatínal

pěsti, šermoval pažemi: „Všichni znáte problém, který nás v posledních

měsících hluboce rozrušil...“ Třikrát po  sobě nenávistně zařval jméno

československého prezidenta Beneše. „Beneš! To jméno vyjadřuje vše,

co dnes pobuřuje miliony lidí a naplňuje je fanatickým odhodláním...“

Když vysoptil svou nenávist a válečné výhrůžky, dostal slovoChamber

lain. S nevýraznou, sterilní zdvořilostí děkoval Hitlerovi za ochotuv zá

jmu míru jednat o  daném problému. Dával zřetelně najevo, že ve spo

ru mezi Československem, Německem a Francií, který se ho v podstatě

netýká, je ochoten hrát úlohu prostředníka. Vyslovil naprostý souhlas

s führerem i ducem. Musí se postupovat rychle. Dnes by se to mělouza

vřít. „Anglie na tomto setkání nemá jiný zájem než mír v Evropě,“pro

nesl nevzrušeně a zesíleným hlasem dodal: „A ovšem i znovusjednocení

německého národa, na němž jsme se s kancléřem Hitlerem dohodli již


20 Hranice placená krví

na  první schůzce.“ Konsternovaný Daladier křečovitě sevřel opěradlo

křesla, aby nevykřikl odporem. Naklonil se k Alexisu Légerovi a zasyčel

mu do  ucha: „Zrádný Albion!“ Když po  dlouhém a  obtížném jednání,

kdy Daladier zápasil s nutkáním vstát a odejít, byla 30. září ve 2 hodiny

dohoda o odstoupení českého pohraničí Německu podepsána, Hitler se

otázal: „A co když Češi nepřijmou myšlenku odstoupení Sudet, jak jsme

ji definovali?“ Chamberlain se chystal diplomaticky odpovědět s mno

homluvnou opatrností. Daladier, který už měl Chamberlaina i celékon

ference plné zuby, zlostně vykřikl: „Tak je donutíme!“

Stalin, kterého se dotklo, že ho na konferenci zástupců rozhodujících

velmocí nikdo nepozval, ještě před mnichovskou krizído Českosloven

ska vzkazoval, že může počítat se sovětskou spojeneckou pomocí i  bez

účasti Francie, pokud o  ni požádá. Jenže sovětská pomoc byla podmí

něna vnitřním revolučním převratem podníceným Komunistickoustra

nou Československa podléhající tak jako komunistické strany v  každé

jiné zemi příkazům Kominterny, kterou označuje D. Volkogonov v knize

Lenin – počátek teroru od jejího založení v roce 1920 za pláštík a nástroj

aktivit ruské komunistické strany na mezinárodní scéně. Jejím hlavním

úkolem bylo „podněcování ozbrojených povstání všude tam, kdenazrá

vala revoluční situace“. Hrozba války byla pro plnění tohoto úkolunejpří

hodnější okolností. Však VII. sjezd Kominterny v roce 1935 vytyčil jako

základní povinnost všech komunistů vůči SSSR, bude-li donucenv pří

padě války vyslat dělnicko-rolnickou Rudou armádu na  obranu zájmů

socialismu, „vyzvat všechen pracující lid, aby všemi prostředkya za ja

koukoli cenu napomáhal vítězství Rudé armády“. Vůdce KSČ na tom

to kongresu prohlásil: „My chceme, aby tato republika, kde dnes vládne

buržoazie, se stala republikou sovětskou, socialistickou republikou, v níž

by vládl pracující lid.“ KSČ pod jeho vedením v poslušné podřízenosti

Kominterně jako nástroje leninsko-stalinského programu komunistické

světovlády přijala za svůj přední úkol „očistu buržoazní armádyod re

akčních důstojníků a generálů a přeměnu armády v sílu spjatou s lidem

a připravenou bránit jeho životní zájmy“. Již v usnesení ÚV KSČz listo

padu 1934 se praví: „Svobodu českého národa i druhých národův Čes

koslovensku zaručí a zajistí jen revoluční proletariát, až svrhne i českou

buržoazii... odzbrojí fašistické organizace a buržoazii, ozbrojíproletari

át...“ Spojenectví dané československo-sovětskou smlouvou označovala


Malé národy v nebezpečí 21

za  „přední garanci míru a  samostatnosti národa“. „Jen dělnická třída

pod vedením komunistů,“ psalo se v Rudém právu, „je pevnou záštitou

přátelství mezi SSSR a  Československem, jen komunisté v  každé situaci, zejména kdyby došlo k  válečnému útoku hitlerovského imperialismu, budou bojovat, aby Československo splnilo podmínky paktu s SSSR

do posledního písmene v zájmu SSSR i samostatnosti českého národa“.

Představa o příchodu Rudé armády na pomoc Československu narážela

na zásadní nesouhlas Polska i Rumunska s povolením jejího průchodu

přes své území a v rozhodujících chvílích narazila i na Stalinovuneochotu splnit svůj halasný příslib.

Když se 22. září 1938, ve dnech nazrávající mnichovské krize, Klement Gottwald ráno, před odchodem na  komunisty horlivě organizovanou demonstraci na  obranu republiky před parlamentem zastavil na sovětském vyslanectví, aby se poptal na  nejnovější zprávy z  Moskvy, dozvěděl se od vyslance Alexandrovského k svému rozhořčenému překvapení, že Stalin od  příslibu pomoci Československu ustoupil, skřípěním zubů potlačil v sobě prvotní nechuť za těchto okolností na manifestaci vůbec vystoupit s  chystaným projevem v  duchu revoluční, lidové obrany reubliky po boku Rudé armády. Z balkonu parlamentu nakonec přece jen promluvil. Přičinil se o pád Hodžovy vlády a ustavení nového kabinetu v čele s legionářským generálem Janem Syrovým, ale ani slovem senedotkl slibu sovětské pomoci na základě spojenecké smlouvy. Neodvážil se ani za daných okolností vyzvat lid k revolučnímu převzetí moci.

Třicátého září 1938 československý prezident pod tlakemultimativního požadavku velmocí zaujmout do 12. hodiny stanovisko k usnesení mnichovské konference, v situaci, kdy Československo stálo náhleosamoceno nejenom proti Německu, Itálii, Maďarsku a  Polsku, ale i  proti Francii a  Anglii, odhodlaným donutit je k  přijetí mnichovského diktátu třeba i vojenskou silou, byl v zoufalé bezmoci ochoten vzít navzdory bolševizačnímu a  sovětizačnímu riziku zavděk i  nabídkou samostatné sovětské pomoci. Celé dopoledne se urgentními telefonáty na  sovětské velvyslanectví dotazoval, zda už z Moskvy došla odpověď na jeho dotaz, zda nabídka platí. Dotazy byly zbytečné, neboť Alexandrovskij odeslal šifrovanou depeši s tímto dotazem do Moskvy až v době, kdy lhůtaultimáta vypršela. Věděl totiž najisto, že Stalin se odpovědi vyhne, neboť v současné době se nehodlal dát zavléci Benešem kvůli Československu


22 Hranice placená krví

do  války s  Německem. Depeše byla v  Moskvě dešifrována až kolem

18. hodiny, kdy už odpovídat nemělo smysl. Přesto čelní sovětští státníci

a kominternovští komunisté budou kritizovat československou vládu, že

kapitulovala, když SSSR byl připraven přijít Československu na pomoc.

Komunistická propaganda se postará, aby se této mystifikaci věřilo ještě

déle než padesát let a  Benešovi se naprosto neodůvodněně nasadí psí

hlava zbabělce a kapitulanta. Ve skutečnosti přišel Stalin na nápad využít

Československa jako zápalky k  zažehnutí kýžené imperialistické války.

Předstíráním připravenosti přijít mu na  pomoc chtěl Beneše utvrzovat

v odporu, který vyprovokuje Hitlera k útoku, jímž ji zahájí. Mnichovská

konference ho zaskočila, neboť zhatila jeho očekávání, že západní vel

moci v rýsujícím se válečném konfliktu stanou po boku Československa

proti Německu. Svými postoji se naopak Československa zřekly a sblížily

se s Německem. Velká Británie ještě v den podpisu mnichovské dohody,

30. září 1938, uzavřela s  Německem pakt o  neútočení a  Francie tento

krok učiní 6. prosince téhož roku. Rozhodně není pravda, co se tvrdilo

půl století v  stranických tiskovinách, že „v  období Mnichova se znovu

potvrdilo, že jediným opravdovým spojencem českého a  slovenského

národa zůstal Sovětský svaz, ochotný splnit své závazky“. Na jaře 1938,

v době stupňování Hitlerova nátlaku na Československo s využitímHen

leinova sudetoněmeckého hnutí, Stalin nařídil, aby se nejrůznějšímzpů

sobem dávalo najevo, že Sovětský svaz je odhodlán v intencíchspojenec

ké smlouvy vojensky zasáhnout při napadení Československa na  jeho

obranu. Výzvědná služba ho informovala, že prezident Beneš projevuje

za dané situace snahu sovětskou pomoc přijmout i při neúčasti Francie.

Dvacátého září Moskva na dotaz pražské vlády své odhodlání potvrdila.

Lidový komisař obrany podepsal rozkaz k utvoření speciálníhouskupe

ní vojsk v Kyjevském a Běloruském zvláštním vojenském okruhua k or

ganizování taktických cvičení v těchto okruzích. V řadě krajů bylavyhlá

šena částečná mobilizace. V  době konání mnichovské konference bylo

do stavu bojové pohotovosti uvedeno více než sedmdesát divizí.

Anglie a Francie nutily československou vládu, aby dala přednostpři

jetí mnichovského diktátu před spolčením se Sověty skrývajícím hrozbu

komunistického převratu. Jen velení Rudé armády a  sovětský vyslanec

Alexandrovskij věděli, že sovětská vojska i  když si prezident v kraj

ní nouzi jejich pomoc bez ohledu na  všechny politická rizika vyžádá,


Malé národy v nebezpečí 23

rozkaz probojovat se do Československa přes Polsko a Rumunskonedo

stanou, neboť mnichovská konference Stalina ujistila, že by se Sovětský

svaz po boku Československa ocitl v izolované válce proti imperialistické

koalici, na  jejíž vedení po  nedávných teroristických čistkách v  armádě

není připraven. Ve svých zápiscích (Mjunchen – svidětělstvo očevidca),

uveřejněných až v  roce 1988 v  časopise Měždunarodnaja žizň Alexan

drovskij líčí své setkání s Benešem 25. září 1938. Pražský Hrad mu tehdy

připomínal vojenské ležení. Prezident Beneš vypadal hrdě a sebevědo

mě. Na  psacím stole měl plynovou masku, všude bylo vidět důstojníky

a prezidentovo apartmá vyhlíželo spíš jako vojenský štáb než jakopra

covna hlavy státu. V rozhovoru kladl Alexandrovskému podrobnéotáz

ky týkající se Rudé armády: Kolik tisíc sovětských výsadkářů by mohlo

být přepraveno letecky do Československa? S jakou výzbrojí? Jakétech

nické podpůrné prostředky by potřebovali k boji s nepřítelem?Alexan

drovskij ve svých záznamech uvádí: „Přiznávám, že jsem měl špatnýpo

cit, protože jsem Benešovi neměl co říci, zvláště ne na  jeho praktické

otázky.“ Při dalším setkání o den později zastihl Beneše v bojovnénála

dě. Přesvědčoval Alexandrovského, že Hitler stojí sám proti obrovskéko

alici Francie, Velké Británie, Sovětského svazu a Československa, již jsou

připraveny morálně i materiálně podporovat Spojené státy.Alexandrov

skij nesměl prozradit, jak se věci mají, pokud jde o SSSR, a tak mluvil co

nejméně. Následující den při opětné audienci postřehl, že Beneš čekáně

mecký útok na Československo každou chvíli. „Jasně jsem cítil,“pozna

menal si Alexandrovskij, „že se stoupající nervozitou a s vědomímosu

dové závažnosti chtěl od nás Beneš slyšet, kdy a jak bychom pomohli.“

I tentokrát byl nucen zůstat mu odpověď dlužen. O necelý měsíc později

ve zprávě pro Stalina napíše stalinským jazykem, že Benešovýmúmys

lem bylo vtáhnout Sovětský svaz do války proti západní Evropě tak, aby

o  osudu Československa nemohla rozhodnout nějaká dohoda ve  stylu

Mnichova, ale evropská válka ve velkém měřítku.

Československo bylo tak v  září 1938 ponecháno na  holičkách vše

mi velmocemi, na  něž spoléhalo, včetně Sovětského svazu, k  němuž se

v širokých lidových vrstvách upínaly poslední naděje, opřené o dědičné

slavjanofilské sympatie z dob národního obrození. Prezident Beneš,ač

koli byl odhodlán vést se vší rozhodností obrannou válku ve svazkuspo

jenecké koalice, nemohl jako zodpovědný a  rozumně uvažující státník


24 Hranice placená krví

odmítnutím mnichovského ultimáta vyvolat válku, která v  úplné osamocenosti proti obrovité početní i  technické převaze nemohla být při

sebevětší odhodlanosti a heroismu bojovníků ničím jiným nežsebevražedným gestem, které by úplným zničením armády a státu přišloHitlerovi vhod jako příležitost k  okázalému triumfu urychlujícímu realizaci

plánů Fall Grün na likvidaci Československa a uchvácení a germanizaci

českých zemí. Se souhlasem a na doporučení nejvyšších generálů proto

nakonec v souzvuku s vládou zvolil řešení uchovávající alespoň oharek

československé státnosti s reálnou nadějí na její plné obnoveníza příznivějších mezinárodněpolitických okolností.

Přijetí mnichovského ultimáta jako výsledek mučivých úvah,rozčilených debat, naléhání a nepředstavitelně těžkého rozhodování vedoucích československých státníků bylo pro národ zdrcující. Za několik měsíců mnichovanské velmoci nesplněním svého závazku garancečeskoslovenských hranic umožní Hitlerovi vynuceným osamostatněním Slovenska a maďarskou okupací Podkarpatské Rusi rozbít československý státa vojenskou okupací přičlenit české země v podobě pochybněautonomizovaného protektorátu k  Velkoněmecké říši. Za  této situace se fašismem znevolnění Češi a československy smýšlející Slováci a Podkarpatorusové počali sdružovat v  hnutí odporu spoléhajícím na  světodějnou událost, která napraví vymknuté klouby evropských politických poměrůa umožní obnovu samostatné Československé republiky. Tou událostí byla čím dál dychtivěji očekávaná válka koalice demokratických zemí protiHitlerovu Německu a  jeho spojencům, jejíž předehrou byla probíhající občanská válka ve Španělsku s mezinárodní účastí dobrovolníků v řadách obránců španělské demokracie a s italsko-německou vojenskoupodporou fašistických povstalců generála Franka.

Avšak ještě před jejím vypuknutím Stalinův Sovětský svaz, na  který se z neznalosti jeho totalitní vnitropolitické podstatya zahraničněpolitických cílů jeho vládnoucí stranické garnitury v porobeném Česku tolik spoléhalo, 18. března 1939 v dozvucích antifašistické politiky kolektivní bezpečnosti protestoval, stejně jako obě mnichovanské západní velmoci, proti porušení mnichovské dohody rozbitím Československa a okupací českých zemí a  několik měsíců ještě ponechával v  chodu československé vyslanectví v  Moskvě. Ještě před březnovým XVIII.  sjezdem vládnoucí komunistické strany bolševiků přikázal Stalin lidovému komisaři


Malé národy v nebezpečí 25

zahraničí Litvinovovi, aby inicioval jednání s  Velkou Británií a  Francií

o  společných opatřeních proti pokračování hitlerovské agrese. Obě záadní velmoci sice s  trojstranným jednáním souhlasily, ale již předtím

diplomatickými dohodami Hitlerovi dávaly najevo, že pro agresi východním směrem mu nechávají volné ruce. Stalin přes jejich zjevnou

neochotu přijmout konkrétní závazky společných vojenských opatření

proti hrozbě německého útoku nabídl jim uzavřít na 5 až 10 let dohodu

o  vzájemné pomoci v  případě napadení kteréhokoli z  jejích signatářů.

I on však dal současně signál možné dohody Německu, když v projevu

na XVIII. sjezdu ostře kritizoval západní mocnosti a prohlásil, že mezi

Sovětským svazem a Německem neexistují nepřekonatelné rozpory.

V té době již bylo izolované Československo podrobenonekompromisnímu diktátu čtyř velmocí v Mnichově a muselo vyklidit svápohraniční území. Finsko nebylo ochotné sdílet jeho osud. Moskva však bděle sledovala evropské dění. Rostoucí síla i dravost Německa v ní probouzely obdobnou dravost z obavy, aby nezůstala pozadu při územnímpřerozdělování Evropy.

Předseda finské Rady obrany maršál Carl Gustav hrabě Manner heim na  podzim podnikl cestu na  Západ, aby zjistil, jak tamější politikové a generálové hodnotí vyhlídky na udržení míru. Co se dozvídal, honalnilo obavami. Západ v  zajišťování své obranyschopnosti zřetelně pokulhával za horečně zbrojícím Německem. V Paříži se sešel s generálem Weygandem, který se nedlouho předtím vzdal funkce vrchního velitele francouzské armády a netajil se svým roztrpčením.

„Jsem krajně znechucen vojenskou slabostí Francie,“ svěřoval serozhorleně. „Francie jako by ztratila zájem, aby se na ni hledělo jakona velmoc.“

V  Londýně maršál rozmlouval o  situaci s  ministrem války Horem Belishou, podsekretářem Foreign Office, lordem Plymouthem a ministrem obchodu lordem Runcimanem. Poobědval s  ministrem zahraničí lordem Halifaxem jako jeho host.

„Nám Finům je velice líto,“ řekl mu, „že Anglie projevuje tak malý zájem o oblast Baltu.“

„Anglie se o  tuto oblast velice zajímá, ale musí řešit mnoho jiných problémů.“

Během debaty se ̋maršál svému hostiteli svěřil:


26 Hranice placená krví

„Já bych rád oznámil kompetentním činitelům ve  Finsku, že Anglie usilovně zbrojí, jako by byla válka za dveřmi.“

„To můžete udělat,“ odpověděl Halifax po krátkém zamyšlení.„Britské zbrojení bude rozvinuto s velkým úsilím.“

Maršál se vrátil do Finska s přesvědčením, že Evropa stanulana prahu závažných událostí. Za daných okolností nelze zanedbávat vojenskou obranu země. Schválené výdaje na obranu neodpovídaly potřebám.

Po svém odchodu z politického života v roce 1919, kdy odevzdal jako regent moc prvnímu zvolenému prezidentovi Finské republiky Ståĺhlbergovi, žil jako emeritní generál dvanáct let klidným a pohodlnýmživotem zámožného velkostatkáře. Cestoval po  světě. Věnoval se své lovecké zálibě. Na  pozvání anglických přátel podnikl dokonce výpravu na lov tygrů do Indie. Zpovzdálí ovšem neustále pozorně sledoval vývoj poměrů ve  vlasti. Znalost ruských dějin mu připomínala, že mohutný východní soused pod expanzivní bolševickou vládou nepřestává býtdravou šelmou připravenou ke skoku. Zneklidňovala ho očividná netečnost k potřebám udržování neustálé obranyschopnosti země a podceňování válečného nebezpečí. Snažil se zasahovat do  veřejného života různými návrhy a  doporučeními, jako byl impulz k  založení Svazu na  ochranu dětí, náměty pro činnost Červeného kříže, založení penzijního fondu pro invalidy, Národní organizace žen a další aktivity. Jeho autorita měla svou váhu, ale přece jenom nebyl ničím víc než vysoce váženým,nicméně nezúčastněným divákem. Starosti mu působilo sbližování a vojenská spolupráce Německa a Sovětského svazu na základě Rapallské smlouvy. Obával se spiknutí, které by mohlo ohrozit samostatnost Finska.Rozlaďovala ho i nesolidárnost Švédska, která se projevovala už v doběosvobozenecké války a  vyvrcholila neustálou snahou o  anexi Ẵlandských ostrovů, které se domáhalo i na mírové konferenci. Podle ženevskékonvence z roku 1921 byla stanovena jejich demilitarizace, což Mannerheim nepokládal za  nejlepší řešení, protože to ponechávalo šanci tomu, kdo se rozhodne nedbat konvencí. Až v roce 1931 byl opět přizván k činné účasti na životě země v oblasti, na které mu nejvíce záleželo.

Když 2. března toho roku nastoupil svůj úřad nově zvolený prezident republiky Svinhufvud, pozval okamžitě do  svého paláce generála Mannerheima, s nímž se v minulosti leckdy dostával do sporů, ale vždy ctil a uznával jeho zásluhy a schopnosti.


Malé národy v nebezpečí 27

„Úkol řídit stát,“ řekl mu v srdečném rozhovoru, „jsem schopenpřevzít, ale válku, kdyby náhodou nastala, vést neumím. Proto bych byl rád, kdybyste se v takovém případě ujal vrchního velení a již nynípřevzal úkoly vrchního velitele ozbrojených sil.“

Nabídka Mannerheimovi zalichotila. Byl prezidentovi vděčný za  prokázanou důvěru a  potěšilo ho, že danou záležitost řeší jako prvořadou hned po nástupu do funkce. Nechtěl ovšem, aby kvůli němu přišel dosavadní vrchní velitel o místo. Dohodl se tedy s prezidentem nakonec tak, že převezme na dobu jeho prezidentského mandátufunkci předsedy Rady obrany, která mu umožní ponořit se jako nejvyšší prezidentský orgán plně do  problémů organizace a  výcviku armády i  loďstva. Váhu jeho rozhodnutí i  doporučení mělo zvýšit i  udělení hodnosti maršála. Funkce zahrnovala povinnost v  případě války převzít vrchní velení.

Požadavky, které po léta vládě předkládal, se nesetkávalys pochopením. Ministři namítali: „Proč vynakládat tolik peněz na ozbrojené síly, když žádná válka nebude?“

Rezolutně požádal parlament o uvolnění dalších prostředkůna urychlenou modernizaci výzbroje a výstavbu pohraničních opevnění.

Vláda i  parlament tentokrát přijaly jeho požadavek s  pochopením. Sami viděli, že nad Evropou se smráká. Vyhnanec Lev Trockij, který se jako někdejší člen nejvyššího sovětské vedení dokonale vyznalv mechanismu Stalinovy politiky, v  listopadu 1938 varoval: „Stalin definitivně rozvázal ruce Hitlerovi a postrčil Evropu k válce.“

Na obranu státu bylo dodatečně uvolněno 350 milionů marek.

Rok 1939 od  samého začátku potvrzoval nejhorší obavy. 30. ledna Adolf Hitler v říšském sněmu vystoupil s požadavkem navráceníbývalých německých kolonií. Ve  španělské občanské válce se vítězství viditelně přiklánělo na  stranu Frankových fašistů, vydatně podporovaných Itálií a  Německem. Jejich vojska již začátkem února pronikla k španělsko-francouzským hranicím. Ještě týž měsíc Velká Británie a  Francie přerušily diplomatické styky se zákonnou vládou Španělské republiky a uznaly povstaleckou vládu generála Franka.

Po  delší přestávce v  sovětském naléhání na  Finsko se 5. března 1939 ujal iniciativy sovětský lidový komisař zahraničí Maxim Litvinov.


28 Hranice placená krví

Nevysoký, tělnatý muž s  krátce zastřiženými prošedivělými vlasy nad

obhrouble modelovaným obličejem, zjemněným profesorskýmibrejličkami v kovových obroučkách, pozval finského vyslance v MoskvěYrjö-Koskinena k novému jednání. Přišel s požadavkem, aby Finskopronajalo Sovětům na 30 let Hogland, Lövskär, Seitskär a oba Tyterskäry. Uvedl,

že Sovětský svaz nemá v úmyslu pronajaté ostrovy opevňovat, využije je

pouze k střežení leningradského směru.

„Přijetí našeho návrhu,“ ujišťoval finského diplomata, „povede ke zlepšení vztahů mezi našimi zeměmi a umožní oboustranněvýhodnou hospodářskou spolupráci.“

Vyslanec si vyžádal stanovisko vlády. S odpovědí na sovětský návrh se dostavil k Litvinovovi za tři dny. Byla stručná: „Finská vláda nepovažuje za možné diskutovat o tom, že by měla přenechat cizím mocnostemněkteré ze svých ostrovů, které jsou neoddělitelnou částí finského území, jehož nedotknutelnost v míru potvrdil i Sovětský svaz.“

Litvinov si posunul brejličky na své širokém sedláckém nose.Na takovou odpověď byl připraven. Okamžitě nabídl, že by Finsko jakonáhradu mohlo dostat velký kus země severně od Ladogy.

Tento návrh finská vláda prostřednictvím svého vyslance odmítla 13.  března. Litvinov po  vyslechnutí finské odpovědi poznamenal: „Já tuto odpověď nepovažuji za konečnou.“

Ještě týž den večer v 18.40 hodin přijal vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler premiéra slovenské autonomní vlády Jozefa Tisa a  přiměl jej, aby dal nazítří svolat slovenský sněm a  odhlasovat utvoření samostatné Slovenské republiky pod ochranou Velkoněmecké říše. Týž den byl prezident rozpadlé Česko-Slovenské republiky dr.  Emil Hácha pozván do Berlína, kde měl být Hitlerem přinucen pokorně „vložit osudčeského národa do  rukou Vůdce“ a  podepsat dokument schvalující okupaci českých zemí. Měla začít 15. března ráno, ale jednotky wehrmachtu již 14. března večer dostaly rozkaz překročit hranice na Ostravsku (dřív než Hácha stihl přicestovat do  Berlína a  Hitlera o  okupaci požádat) z důvodné obavy před vstupem polských vojsk. Nazítří pak v obsazené Praze vydal Hitler výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava.

Další samostatný stát zmizel z  mapy Evropy. Pro Finy to byla zneklidňující zpráva. Dalo se očekávat, že německá velmocenská rozpínavost povzbudí rivalské velmoci k zajišťování vlastních územních zájmů


Malé národy v nebezpečí 29

použitím stejné metody. Finská vláda musela počítat s opětovnýmipožadavky Moskvy.

Narůstající válečné nebezpečí, které hrozilo i severským zemím,nutilo finskou vládu k zajištění neutrality své země hledat oporuve spoluráci se Švédskem. Obě země se již v lednu dohodly na takzvanémStockholmském plánu, který sledoval zvýšení obranyschopnosti Ẵlandských ostrovů, jejichž ovládnutí kteroukoli z velmocí bylo přímým ohrožením Finska stejně jako Švédska. Obě země svorně usilovaly o  mezinárodní uznání konvence nedotknutelnosti těchto ostrovů. Do konce lednaStockholmský pakt podepsaly všechny zainteresované státy včetně Německa. Sovětský svaz však k této dohodě zaujal odmítavý postoj. Své eventuální kladné stanovisko podmínil souhlasem Finska s předchozímisovětskými návrhy.

K dalšímu jednání Sověti mezitím vyslali 11. března do Helsineksvého římského vyslance Steina. Jednal s novým ministrem zahraničíErkkem. Snažil se ho přesvědčit o  důvodech, které ospravedlňují sovětské návrhy:

„Bezpečnost Leningradu proti útokům z  finských mořských zálivů závisí na  tom, jestli budou dotyčné ostrovy dány Sovětskému svazu k dispozici. Doporučuji proto uzavřít smlouvu o pronájmu jako nejlepší řešení, které nikterak nepoškozuje zaručenou neutralitu Finska. Sovětská vláda přitom prohlašuje, že je ochotna výměnou za uvedené ostrovy poskytnout Finsku území na východní hranici o rozloze 183 čtverečních kilometrů.“

Sovětská argumentace nezabírala. Finská vláda stála na svémodmítavém stanovisku.

Maršál Mannerheim sledoval průběh jednání se zakaboněnou tváří. Soudil, že Rusům je nutno nějakým způsobem vyjít vstříc. Požadavky mocného souseda nelze neustále jen odmítat. Touto cestou se nedospěje jinam než k povážlivému zhoršení vztahů.

Prodebatoval Steinův návrh s  ministrem zahraničí Erkkem, ale neodařilo se mu ho přesvědčit. Navštívil, jak uvádí ve  svých pamětech, i prezidenta republiky a ministerského předsedu Cajandera, aby jimvyložil své stanovisko. Zdůraznil přitom, že tyto ostrovy v  jejich neutralizovaném stavu nepřinášejí zemi žádný užitek a že Finsko nemámožnost je bránit. Vůbec nic by se nestalo, kdyby se přistoupilo na nabízenou


30 Hranice placená krví

výměnu území. Pro Rusy naopak ostrovy uzavírající přístup k jejichnámořní základně v ústí řeky Lugy mají velký význam. Je to jeden z mála

trumfů, který máme v ruce a mělo by se ho využít.

Pro své důvody však nenalezl porozumění. Představitelé vládyshodně soudili, že vláda, která by něco takového navrhla, by byla okamžitě svržena a  že žádný politik by se neodvážil s  takovým názorem vyjít na  veřejnost. Na  tuto námitku Mannerheim odpověděl, že kdyby se opravdu nenašel nikdo jiný, kdo by v takové veledůležité záležitostineměl chuť riskovat svou popularitu, on sám by se dal vládě k  dispozici v přesvědčení, že jeho poctivý úmysl najde pochopení. Šel dokonce ještě dál a prohlašoval, že by bylo pro Finsko výhodné při patřičnémodškodnění nabídnout Sovětům posunutí hranice u Leningradu o několik mil na západ. Již v roce 1811, když oblast Vyborgu byla opět připojenak Finsku, zastávali mnozí názor, že hranice probíhá příliš blízko tohoto města na Něvě. Tento názor zastával mimo jiné i státní tajemník hraběRehbinder stejně jako Mannerheimův praděd státní rada C. E. Mannerheim, tehdy člen vládní rady a předseda její kanceláře.

Ačkoli maršál Mannerheim naléhavě radil, aby vláda nenechala vyslance Steina odjet s prázdnýma rukama, finští představitelé zůstalineústupní, takže Stein 6. dubna opustil Helsinky s nepořízenou.

Sovětský svaz odpověděl na finskou neochotu k dohodě přerušením rozhovorů o obchodní smlouvě a nepodepsáním konvence o Ẵlandách. Celá záležitost uvázla prozatím ve slepé uličce. Teprve v květnu připrojednávání dané konvence ve  Společnosti národů dal sovětský zástupce najevo, že jeho země si přeje status quo Ẵlandských ostrovů zachovat. Molotov 31. května v jednom ze svých projevů přímo uvedl, že kdyby se přikročilo k opevňování těchto ostrovů, měl by Sovětský svaz větší zájem se na tom podílet než Švédsko.

Švédy sovětský postoj k  Stockholmskému plánu přiměl v  dané záležitosti zaujmout zdrženlivý postoj. Ačkoliv význam mezinárodní dohody v této otázce byl v dané chvíli zjevně důležitější než kdy dříve,švédské vládní kruhy sovětský zájem odrazoval od spoluúčasti.


31

STUDENÝ VÍTR

VÝCHODU

Sovětský svaz se v  té době rozhodl ráznou změnou politického kurzu

vyhnout nebezpečí mezinárodní izolace. Když byl 4. května 1939 Maxim

Litvinov u  kormidla zahraniční politiky vystřídán Molotovem, signalizovalo to více než jenom personální výměnu. Sesazení Litvinova, který měl za  manželku Angličanku, proběhlo za  dramatických okolností.

Jeho úřad byl v noci obklíčen oddíly NKVD, takže nikdo nemohlopustit budovu ani do ní vstoupit. Ráno se do Litvinovovy pracovnydostavil šéf NKVD Lavrentij Berija s  členy vyšetřovací komise, která předtím na  jeho příkaz nějakou dobu shromažďovala a  vyhodnocovala co

nejúplnější údaje o Litvinovovi a jeho rodině. Stroze lidovému komisaři

oznámil, že je zbaven funkce. Litvinov, silně dotčený obsahem i formou

tohoto sdělení, okamžitě odjel na svou chatu za Moskvou, která byla pod

záminkou zajištění jeho ochrany střežena hustým řetězem stráží. Řada

jeho blízkých spolupracovníků byla podrobena trestnímu a  soudnímu

stíhání. Na chystaný proces s ním však pro jeho značnou popularituv zahraničí nedošlo. Naopak byl později pověřen důležitou funkcívelvyslance v USA.

Ribbentropovi diplomaté, povzbuzení faktem, že byl odvolánz funkce Žid a stoupenec spolupráce se Západem, v rozhovorech se sovětskými kolegy sondovali opatrně možnost sovětsko-německého sblížení.Vyjasňovali si navzájem, co by která z obou zemí vzájemnou dohodou získala. Co by Sovětům vyplývalo z dohody se Západem? Účast na evropskéválce proti Německu. Co může naproti tomu Sovětům nabídnoutNěmecko? Neutralitu, oboustranně výhodné obchodní styky a  hospodářskou spolupráci i diplomatickou součinnost při naplňování shodných státních zájmů.

Hitler měl svůj program jasný. Někdy na  začátku srpna toho roku svěřil důvěrně svému spolupracovníku Karlu Burkhardtovi, komisaři v  Gdaňsku: „Vše, co podnikám, je namířeno proti Rusům. Jestliže je Západ tak stupidní a slepý, že to nechápe, pak budu nucen s Rusyuzavřít dohodu, napadnout Západ a po jeho porážce se teprve všemi silami


32 Hranice placená krví

obrátit proti Sovětskému svazu. Potřebuju Ukrajinu, aby nás nemohli

vyhladovět, jak se to stalo v minulé válce.“ Pro Stalina nebyly Hitlerovy

záměry žádným tajemstvím. Vyčetl je i vyrozuměl z množstvíinformačních materiálů včetně zpráv výzvědné služby, které si dal svýmadministrativním aparátem shromáždit. V Hitlerově Mein Kampfu si červenou

tužkou podtrhl: „My končíme věčné tažení Germánů na jih a na západ

Evropy a obracíme pohled k zemím na východě. Končíme s koloniální

tržní politikou a přecházíme k politice dobývání nových území. A když

je dnes řeč o  nových územích v  Evropě, přichází v  úvahu jen Rusko

a  jemu podrobené oblasti. Sám Osud jako by nám ukázal tuto cestu.

Budoucím cílem naší zahraniční politiky musí být nikoli západní, ale

východní politika ve smyslu získání území nezbytného pro nášgermánský národ.“

Stalin jako autokratický diktátor stojící v čele sovětského totalitního státu dospíval k nezbytnosti volby mezi mírovou dohodou, aneboválečnou konfrontací s Hitlerem, diktátorem stejného typu, vládnoucímněmeckému fašistickému totalitnímu státu a plánujícím jeho dobyvatelské napadení. Pokud jde o válečnou konfrontaci, nabízely se dvě alternativy řešení. Buď se dohodnout na  válečném spojenectví s  Anglií a  Francií, které by bylo pro Hitlerovu agres



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist