načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hrady, zámky, zříceniny – Simona Kidlesová; Jiří Špaček

Hrady, zámky, zříceniny

Elektronická kniha: Hrady, zámky, zříceniny
Autor: Simona Kidlesová; Jiří Špaček

– Zajímavá publikace "Hrady-zámky-zříceniny" je přehledně zpracovaným průvodcem po téměř dvou stovkách panských sídel ve 180 heslech. Zahrnuje jak místa všeobecně známá, tak i téměř neznámá. Každé heslo obsahuje údaje o historii a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Polar Travel
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2007
Počet stran: 367
Rozměr: 24 cm
Úprava: barevné ilustrace, mapy
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: fotografie Simona Kidlesová, Vladimír Černý a Jiří Špaček
Skupina třídění: Architektura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: [Praha], SW Travel, 2007
ISBN: 978-80-254-0336-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zajímavá publikace "Hrady-zámky-zříceniny" je přehledně zpracovaným průvodcem po téměř dvou stovkách panských sídel ve 180 heslech. Zahrnuje jak místa všeobecně známá, tak i téměř neznámá. Každé heslo obsahuje údaje o historii a současnosti popisovaného památkového objektu a je doplněno fotografiemi a orientační mapkou. Připojena je také stručná informace o přístupu pro motoristy, případně i o dostupnosti železnicí, a také zajímavost, která se váže k místu nebo jeho blízkému okolí.

([průvodce)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Simona Kidlesová; Jiří Špaček - další tituly autora:
Vulvovaginální dyskomfort a poruchy poševního prostředí Vulvovaginální dyskomfort a poruchy poševního prostředí
 (e-book)
Turistické okruhy po Česku Turistické okruhy po Česku
 (e-book)
Česká republika od A do Z -- Turisticko vlastivědná encyklopedie Česká republika od A do Z
 (e-book)
AutoCAD: Názorný průvodce pro verze 2015 a 2016 AutoCAD: Názorný průvodce pro verze 2015 a 2016
 (e-book)
Pohádky ze země trolů Pohádky ze země trolů
 (e-book)
Island Island
 (e-book)
Turistické okruhy po Česku 2 Turistické okruhy po Česku 2
 (e-book)
Půvabné vyhlídky na Čechy Půvabné vyhlídky na Čechy
 (e-book)
AutoCAD: Názorný průvodce pro verze 2017 a 2018 AutoCAD: Názorný průvodce pro verze 2017 a 2018
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

P P P P P P P P P PP P P P P P P P P P

ZZ



Z

Z 

Z

HH



H

HH

H









 



H

Z

Z

Z

 

Z


HRADY – ZÁMKY – ZŘÍCENINY


Text: Simona Kidlesová a Jiří Špaček

Mapy, obálka a grafická úprava: František Horálek – Grafikon.cz

Fotografie: Simona Kidlesová, Vladimír Černý a Jiří Špaček

Tisk: Tomáš Daňha – PRINTHOUSE, Francouzská 4, Praha 2

Vydala: SW Travel, v. o. s., v roce 2007

E-mail: info@swtravel.cz

Web: www.swtravel.cz

Vydání první

© SW Travel, v. o. s., 2007

ISBN 978-80-254-0336-5

Fotografie ze str. 4 a 5:

Pergola u zámku v Lysicích

Zřícenina hradu Frejštejna

Hrad Dobronice nad Lužnicí


H

RADY

Z

ÁMKY

Z

ŘÍCENINY

SW TRAVEL

2009


4

Slovo na úvod

„Čas je neviditelný, prochází námi a památky jej zjevují, zviditelňují jeho únik a připomínají zákon zašlosti. Spojují nás s minulostí jinak nepostižitelnou.“ To jsou slova, která kdysi napsal významný historik umění Václav Vilém Štech, ve své době známý jako popularizátor českých dějin.

Má pravdu. Památky jsou jediným hmotným pojítkem s těmi, kteří tu byli před námi, a s jejich nenávratně uplynulou dobou. Staré hrady, tvrze a zámky, které mezi nimi vynikají, jsou již po dvě staletí oblíbeným cílem vycházek a výletů. Na počátku turistiky stál romantismus 19. století, kdy tajemné hradní zříceniny na vrcholech kopců nebo ukryté v hlubokých lesích začaly lákat osamělé poutníky. Později otevřeli osvícení šlechtici návštěvníkům brány svých zachovalých hradů jako svědků slavné i méně slavné české minulosti a také zámků oslňujících nádherou panských sídel. Jejich počet pak výrazně vzrostl po 2. světové válce, kdy je ze značné části převzal stát.

Naše země oplývá nepřeberným množstvím zámků a hradů nebo jejich zřícenin. I toto druhé a rozšířené vydání průvodce může být proto pouze výběrem. Zahrnuje přes dvě stovky veřejnosti přístupných panských sídel ve 188 heslech. Jsou mezi nimi všeobecně známá, k nimž každoročně proudí tisíce turistů, i taková, k nimž míří jen romantičtí samotáři vyhledávající krásy přírody nebo daleké výhledy. Každé heslo vypráví stručný příběh jednoho, případně dvou míst, a doplňují ho fotografie. K němu je vždy připojena malá zajímavost, která se váže k popisovanému místu nebo jeho blízkému okolí, a stručný návod, jak se k památce dostanou motoristé, případně i milovníci cestování železnicí. Nezbytným doplňkem hesla je také orientační mapový výřez, v němž je popisovaný objekt označen některým z následujících piktogramů:

volně přístupná zřícenina

zřícenina s placenou prohlídkou

zámek nebo zachovalý hrad s přístupnými interiéry


5

Na rozdíl od prvního vydání jsou hesla v této publikaci seřazena abecedně. Najdete v nich památkové objekty ležící v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Pro usnadnění jejich lokalizace slouží nejen orientační mapka, ale také uvedené souřadnice GPS. Pokud jde o hlavní město Prahu, zcela záměrně ji v průvodci nereprezentuje Pražský hrad, který jistě není třeba nikomu představovat, do výběru jsme ale zařadili nejkrásnější barokní zámeček na jejím území. V několika případech je heslo věnováno společně dvěma objektům, které dělí jen nevelká vzdálenost, často je spojují také historické nebo jiné souvislosti a je velmi výhodné spojit i jejich návštěvu.

Máme štěstí, že žijeme v zemi s takovým množstvím památek. Mnoho jich sice během let téměř beze stopy zaniklo, na druhé straně v současné době pro řadu z nich nastal čas vzkříšení, zejména díky novým nebo staronovým soukromým majitelům. Návštěvníci si tak nyní mohou prohlédnout i objekty, jejichž brány byly celá desetiletí pro veřejnost uzavřeny. V tomto průvodci je historie jednotlivých hradů a zámků pokud možno dovedena až do současnosti. Snad tedy čtenářům, motorizovaným výletníkům i pěším poutníkům přinese i něco nového.

Přejeme všem, kteří se inspirováni touto knížkou vydají na cestu za některou z památek, bohaté kulturní zážitky a potěšení z krásy, kterou nám zanechali naši předkové.

Autoři


6

Na skalnatém návrší obtékaném ze dvou

stran řekou Teplou a ze třetí Dolským poto

kem byl na samém začátku 14. století založen

hrad jako léno Koruny české. Chránil důleži

tou křižovatku zemských stezek, které spojo

valy Loket s Plzní a klášter u městečka Teplá

s dolním Poohřím, a zároveň kraj, kde se ode

dávna těžilo stříbro, cín a jiné kovy. Rozvoj

hornictví se již od raného středověku projevil

značnou germanizací kraje.

Hrad Bečov je poprvé připomínán roku

1314 jako sídlo Boreše z Oseka, později psa

ného z Rýzmburka. Stavba byla od podhrad

ního městečka oddělena hlubokým, ve skále

vylámaným příkopem. Vlastní hrad sestával

z okrouhlé věže a východní obytné čtyřpatro

vé hranolové věže, do níž se vcházelo dvěma

portály. Oba však byly zazděny kolem roku 1400, kdy byla ve spodní části věže vybudována kaple Navštívení Panny Marie s křížovou klenbou, nástropní malbou a freskami na stěnách. Z východu bylo k věži připojeno předhradí, na opačné straně hradba.

Rýzmburkové hrad vlastnili do roku

1407. Po krátkém házmburském intermezzu přicházejí roku 1411 Sasové v osobě míšeňského purkrabího Jindřicha z Plavna, který byl úhlavním nepřítelem krále Václava IV. i husitů. Přesto husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic roku 1430 hrad dobyl a vyplenil, ale neponechal si ho. Pánové z Plavna tu potom vládli až do roku 1495. Na dalších 50 let pak přišel mocný rod Pluhů z Rabštejna. Slavkovské cínové doly, které k panství patřily, přiná

šely ohromný zisk a Pluhové

tak mohli v letech 1502–1547

provést rozsáhlou přestavbu

bečovského hradu, která se

v hlavních rysech dochovala

dodnes. Především vznikl na

západní straně druhý věžovitý

obytný palác, větší než první,

a také spojovací křídlo. Malý

renesanční palác s prostorný

mi sklepy vznikl rovněž vedle

staré okrouhlé věže. Protože

Kašpar Pluh stál roku 1547

v čele povstání proti Ferdi

nandovi I., byl po jeho porážce

odsouzen k smrti, podařilo se

mu však uprchnout do Míšně.

Vrátil se až po císařově smrti

a dožil ve Falknově, dnešním

Sokolově. Panství bylo konfi s

kováno ve prospěch královské

koruny a v roce 1558 je dosta

la do zástavy falknovská větev

hraběcího rodu Šliků. Cínové

doly si však král ponechal.

Rozkvět dolování způsobil, že

Horní Slavkov se stal bohatým

královským horním městem

a roku 1615 dokonce majite

Hrad a zámek Bečov nad Teplou

Bečov nad Teplou 1


7

lem celého bečovského panství. Konec slávy přinesla třicetiletá válka. Slavkovským měšťanům byl majetek zkonfiskován za účast ve stavovském povstání, ale na Bečově se dlouho drželo stavovské vojsko. Od roku 1624 sice panství vlastnil rod Questenberků, který byl německého původu, bečovský hrad však roku 1648 dobyli a těžce poškodili Švédové. Hrad od té doby začal pustnout a již nikdy se nestal panským sídlem. Vojenský velitel hradu Jan Lacron sice vypracoval velký plán nového opevnění, ale realizována byla jen jedna velká bašta nad příkopem.

Questenberkové vymřeli roku 1752 a pan

ství získal Dominik Ondřej ze spřízněného rodu Kouniců. Díky němu bylo východní předhradí přestavěno na barokní zámek s kamenným mostem místo starého padacího. Zámek tvoří obdélná dvoupatrová budova s obloukovou bránou a trojúhelníkovým štítem na zdi. S ní souvisí stejně vysoká osmiboká kaple v místech Lacronovy bašty. Při stavbě byla upravena vstupní brána hradu a zřízena zahrada. Od roku 1813 tu sídlil poslední šlechtický rod Beaufort-Spontini. Za jeho vlády byly provedeny dílčí úpravy podle plánů českých architektů Josefa Zítka a Josefa Mockera. K plánované romantické přestavbě hradu, která by zničila jeho středověký ráz, však nedošlo. Poslední majitel Heinrich de Beaufort-Spontini byl příznivcem nacistů a jeho majetek byl roku 1945 zestátněn. Objekt zůstal majetkem státu a po roce 1970 byly zahájeny náročné rekonstrukční práce. Samotný hrad zůstává nepřístupný, pro veřejnost je však od roku 1991 otevřen zámek zpřístupněný v době turistické sezóny. Přístup

Město Bečov nad Teplou

leží na křížení silnic II/208 a II/230 s hlavním tahem I/20. Je tu též křižovatka železničních tratí 149 a 161.

Zajímavost

Hlavní atrakcí bečovského zámku je od jara

2002 vystavení relikviáře sv. Maura, unikátní

ho románského uměleckého díla z 12. stole

tí. Svatý Maurus byl mučedník, který byl ve

3. století n. l. popraven za šíření křesťanství

v nynější Francii. Jeho ostatky byly uloženy

roku 1026 do relikviáře v benediktinském

klášterním chrámu sv. Jana Křtitele ve Flo

rennes na území dnešní Belgie. Jako majitel

panství Florennes ho v 19. století získal vé

voda de Beaufort a později převezl na rodo

vé sídlo Bečov. Heinrich de Beaufort-Spon

tini ho roku 1945 před svým útěkem spolu

s dalšími cennostmi ukryl. Podle náznaků

jednoho Američana, který chtěl po 40 letech

jakýsi vzácný předmět bez vztahu k českým

dějinám koupit, se 5. listopadu 1985 podařilo

relikviář kriminalistům objevit pod podlahou

zpustlé hradní bečovské kaple. Památka, jejíž

cena se blíží hodnotě českých korunovačních

klenotů a stářím je ještě předčí, byla uložena

v Uměleckoprůmyslovém muzeu, od roku

1991 po deset let restaurována a pak vrácena

do Bečova.

Lokalizace

Kraj Karlovarský

Typ barokní zámek a gotický hrad

GPS 50°5'9.93"N, 12°50'23.48"E

Místo na soutoku Lužnice a říčky Smutné

bylo osídleno od pradávna. Bývalo tu slovanské hradiště a název Bechyně odvozený od staročeského osobního jména je doložen už v Kosmově kronice. Rozsáhlý okolní kraj byl majetkem pražských biskupů až do roku 1268, kdy ho výměnou za jiné statky získal král Přemysl Otakar II. Výstavbou královského hradu chtěl čelit rostoucímu vlivu rodu Vítkovců v této oblasti.

Hrad tu sice vznikl, ale další vývoj ve státě

upevnění královské moci nepřinesl. Už roku 1340 za Jana Lucemburského přešla Bechyně do rukou šlechty, nejprve pánů ze Šternberka. Roku 1414 panství získal výměnou Jindřich Lefl z Lažan, jehož potomci se psali jako Bechyňové z Lažan. Pan Lefl vstoupil do české historie tím, že na svém hradě Krakovci poskytl útočiště Janu Husovi před jeho odchodem do Kostnice, ale o 6 let později padl v bitvě pod Vyšehradem už na straně Zikmundově. Město Bechyni proto roku 1422 dobyli táborité vedení hejtmanem Janem Hvězdou z Vícemilic, ale samotný hrad odolal. Bechyňský hejtman se později dokonce odvážil napadnout Tábor, roku 1428 proto přitáhl Prokop Holý se svým vojskem a obležená hradní po

sádka se musela vzdát. Za těchto bojů údajně

padl Žižkův bratr Jaroslav.

Roku 1477 se na Bechyni vrátili Štern

berkové, kteří ji po 50 letech prodali majiteli

Zvíkova, Kryštofu ze Švamberka. V roce 1569

však přichází nejslavnější kupec, Petr Vok

z Rožmberka, a získává tak hrad, který byl

původně stavěn jako ochrana proti jeho rodu.

Za jeho vlády čekaly Bechyni rozsáhlé úpravy,

protože si tu zřídil hlavní sídlo.

Hrad s rozsáhlým předhradím ležel na os

trohu jižně od města, od něhož byl oddělen

příkopem a nepochybně i padacím mostem.

Za předhradím, z něhož se zachoval pozd

ně gotický špýchar, následoval druhý příkop

vytesaný ve skále. Před původní gotický hrad

přistavěl pro Petra Voka v letech 1581–1584

Baldassare Maggi vstupní objekt renesanční

ho zámku. Byl to tentýž architekt, který pro

Vokova bratra Viléma stavěl zámek Krato

chvíli. Bechyňský zámek s věží nad branou

byl bohatě ozdoben na vnějším průčelí sgra

fi ty a na dvorním malbami. Petr Vok tu slavil

roku 1580 slavnou svatbu s Kateřinou z Luda

nic, ale dědice se nedočkal. Vedením náklad

ného dvora se zadlužil a další dluhy zdědil

roku 1592 po bratru Vilémovi. Jako poslední

Zámek Bechyně

Bechyně 2


9

člen rodu rožmberské růže musel přesídlit na krumlovský zámek a postupně prodávat některé statky. Roku 1596 přišla řada i na jeho luxusní sídlo a panství Bechyni. Tehdy se sem potřetí vrátili Šternberkové a zůstali až do 18. století.

Po poslední příslušnici šternberské větve

Marii Terezii zdědil roku 1761 Bechyni její syn z prvního manželství Jan Václav hrabě Paar. Paarové byli vlivný rod, který vlastnil dědičné právo na provozování pošty v Čechách, Uhrách i Rakousku, ale byli také jinak podnikaví. Za jejich vlády bylo bechyňské předhradí přeměněno v park a roku 1792 byla zbořena jižní část starého hradu s kaplí sv. Ludmily, takže z gotické stavby zůstala jen boční křídla a část opevnění. Roku 1776 byla postavena mohutná jízdárna. V podhradí u řeky založili Paarové roku 1875 keramickou továrnu a v návaznosti na to zahájila v roce 1884 v Bechyni činnost průmyslová keramická škola, která se dodnes těší značné proslulosti. Paarové na zámku sídlili až do roku 1948, kdy byl jejich majetek zestátněn. Z bechyňského zámku se stalo rekreační zařízení Akademie věd.

V poslední době byl majetek rodině Paarů

v restituci vrácen. Zámek s příslušenstvím byl vložen do akciové společnosti Panství Bechyně a v roce 1998 otevřen pro veřejnost, která tak může poprvé v historii vidět jedinečnou malířskou a štukovou výzdobu i nádherné interiéry Stromové síně nebo Svatebního sálu Petra Voka, který však ve skutečnosti vznikl až za Šternberků. V budově gotické sýpky je nyní Muzeum Vladimíra Preclíka, významného českého sochaře, v bývalém zámeckém pivovaru má Jihočeská Alšova galerie expozici umělecké keramiky a jízdárna slouží jako divadelní a koncertní sál. Další hospodářské budovy jsou postupně rekonstruovány.

Zámek a ostatní expozi

ce jsou přístupné v obvyklé turistické sezóně.

Přístup

Bechyně leží na křižovatce silnic II/122

a II/135. Zároveň je konečnou stanicí první

v Čechách elektrifikované železniční tratě

z Tábora (nyní trať 202), která byla vybudo

vána podle projektu Františka Křižíka roku

1903.

Zajímavost

V Bechyni se dochovala synagoga připomí

nající někdejší početnou židovskou komunitu

ve městě. Stojí v Široké ulici a v posledních le

tech v ní byly uloženy sbírky Hasičského mu

zea. Ty však nalezly nové prostory v rekon

struovaném objektu Městského muzea přímo

na náměstí. V uvolněné synagoze bylo v polo

vině roku 2006 otevřeno ojedinělé Muzeum

turistiky zřízené péčí Klubu českých turistů.

Dominantou města je most přes údolí

Lužnice z let 1925–1928 o jediném oblouku

z předpjatého betonu. Je znám pod pojmeno

váním Duha a umožnil mimo jiné prodloužit

železniční trať až na pravý břeh řeky k sever

nímu okraji města.

Lokalizace

Kraj Jihočeský

Typ renesanční zámek

GPS 49°17'29.42"N, 14°28'5.1"E

Údolí Ploučnice mezi Děčínem a Českou

Lípou ovládal od 13. století hrad Ostrý, zvaný také německy Scharfenstein. Byl založen na protáhlém skalním ostrohu obtékaném ze tří stran řekou. Jako královští purkrabí v Děčíně i na Ostrém působili tehdy příslušníci rodu Markvarticů, zejména z větve Michaloviců. Ti stáli nejspíše také za vznikem osady řemeslníků a kupců, která dostala jméno podle Beneše z Michalovic, zvaného Věrný. Ten zdejší statky vlastnil v letech 1302–1332. Osada vznikla nedaleko Ostrého v místech, kde se do Ploučnice vlévá Habartický potok, a brzy se stala trhovým městečkem s prostou hradbou, příkopem a valem. Časem tu vzniklo i nějaké panské sídlo, o čemž svědčí skutečnost, že počátkem roku 1422 svolali Berkové z Dubé schůzku protihusitské katolické šlechty právě sem a nikoli na Ostrý. Benešov se proto stal opakovaně cílem husitských oddílů, které ho obsadily v letech 1422, 1425 i 1426. Táborské vojsko městečko vyplenilo ještě v letech 1438–1439 a další ránu Benešov utrpěl roku 1445, kdy byl po dobytí Ostrého obsazen Lužičany.

Starý hrad se od té doby již nevzpamato

val, zatímco městečko Benešov získávalo na významu. V letech 1450–1511 ho vlastnili

Vartemberkové, kteří si tu postavili novou

tvrz náhradou za obydlí zničené v husitské

době. Jejich sídlo stálo na místě nynějšího

Horního zámku, do jehož stavby byly některé

části včetně válcové věže později pojaty. Var

temberkové tak zahájili novou éru prosperity

Benešova.

V roce 1515 koupila panství šlechtická

rodina Salhausenů z Míšně. Tento saský rod

současně získal v Čechách inkolát a byl při

jat mezi českou šlechtu. Roku

1522 se tři bratři rozdělili o ma

jetek tak, že Bedřich dostal Be

nešov a kraj kolem Ploučnice,

Hanuš Děčín a statky u Labe

a Wolf byl vyplacen. Bedřich

si v Benešově ihned postavil ze

staré vartemberské tvrze pozd

ně gotické sídlo, zvané později

Horní zámek. Je to dvoupatro

vá budova s okrouhlou starou

věží na jihovýchodním nároží

a hranolovitou věží na severo

východě. V letech 1540–1544

Bedřich zámek ještě rozšířil

o věžovitou budovu vystupují

cí ze zámecké fronty do tehdej

šího příkopu, v jejímž přízemí

Benešov nad Ploučnicí – Dolní zámek

Benešov nad Ploučnicí – Horní zámek

Benešov nad Ploučnicí 3


11

byla zbrojnice. V téže době vybudoval pro svého syna Hanuše na západní straně náměstí tzv. Dolní zámek. Ten nyní sestává ze tří budov. Nejprve byla postavena severní, největší, ještě ve stylu pozdní gotiky. Je jednopatrová se štíty ve tvaru oslího hřbetu a hranolovou věží v nádvoří. Hanušův syn Antonín k ní přistavěl pro svého bratra roku 1578 tzv. Wolfovo křídlo, dvoupatrovou budovu s věží, v níž je točité schodiště. Současně byl opraven Horní zámek poškozený roku 1571 požárem.

Salhausenové se stavbami zadlužili a tak

počátkem 17. století museli majetky prodat. Horní zámek koupil roku 1613 nejprve děčínský velkoobchodník a bankéř Jonáš Paust z Liebstatu a v roce 1631 se stal majetkem knížecího rodu Thun-Hohensteinů, který ho vlastnil téměř 300 let. Roku 1927 ho pak odkoupilo město Benešov nad Ploučnicí.

Spletité byly i osudy Dolního zámku, kde

se od roku 1612 vystřídali Vartemberkové a Kinští. Když byl Vilém Kinský roku 1634 zavražděn s Valdštejnem v Chebu, jeho zkonfiskovaný majetek získal polní maršál Jan z Aldringenu. Jeho potomci, kteří užívali později rodové jméno Clary-Aldringen a měli hlavní sídlo v Teplicích, vlastnili benešovský Dolní zámek až do poloviny 19. století. Mezi dalšími vlastníky stojí za zmínku hraběnka Aloisie Černínová, které zámek patřil od roku 1877 po 11 let a která jej obohatila o jižní pseudorenesanční budovu. Posledními majiteli byli benešovští továrníci Grohmannové.

Roku 1945 byly všechny

zámecké stavby zestátněny a od roku 1956 jsou památkovým objektem, který byl nákladně opraven. Koncem roku 1969 Dolní zámek vyhořel, během několika let však byl obnoven. Nyní jsou oba zámky přístupné v turistické sezóně veřejnosti. Dolní zámek představuje interiéry šlechtického sídla. Horní zámek, který od dob Thunů nesloužil k bydlení, je postupně opravován

a hostí expozici Dálného východu a děl umě

leckého řemesla ze 16. a 17. století.

Přístup

Benešov nad Ploučnicí leží východně od

Děčína na silnici II/262. Zámecké objekty se

nacházejí přímo na náměstí. Nádraží Benešov

nad Ploučnicí je křižovatkou, kde se trať 081

dělí na dvě větve mířící k České Lípě nebo

k České Kamenici.

Zajímavost

Asi 2 km od Benešova proti toku Plouč

nice se na skále nad ohybem řeky nacházejí

zbytky hradu Ostrý, který byl od roku 1515

opuštěn. V roce 1816 prodal kníže Thun zří

ceninu s přilehlým dvorem a statkem městu

Benešovu a roku 1896 byly na hradě dokon

ce zahájeny restaurační práce. Brzy však byly

přerušeny a hrad znovu zpustl. Hradní skálou

dnes prochází železniční tunel, ale ke zříce

nině nad Františkovem nevede ani turistická

značka.

Lokalizace

Kraj Ústecký

Typ renesanční zámek

GPS 50°44'28.96"N, 14°18'41.22"E

Osamělé dvojvrší Bezdězů je viditelné ze

vzdálenosti sta i více kilometrů. Vyšší z obou kopců si vybral český král Přemysl Otakar II. pro stavbu hradu jako správního centra na stezce mezi Prahou a Žitavou, protože okolí Bezdězu bylo posledním uceleným královským majetkem na severu Čech. Stála zde už sice trhová ves, ale opěrný bod chyběl. Stavba hradu začala roku 1260 a současně bylo kolonizováno jeho okolí.

Cesta do hradu vedla podhradím k úpa

tí kopce, odkud pokračovala strmě vzhůru mezi skalami. Střežily ji dvě brány se silnými vraty, které byly vybudovány v místech, kde znělcové útesy znemožňovaly jejich obejití. Třetí, mnohem pevnější brána chránila již vstup do předhradí. Nad ní stála asi 20 m vysoká okrouhlá věž, nyní zvaná Čertova, od níž vedla silná hradební zeď až k dolní části hradu. Dolní hrad měl obdélný půdorys s obytnými budovami. Fortnou v hradbě se vstupovalo do horního hradu, kterému dominovala 30 m vysoká věž na nejvyšším místě

stavby. Jediný vstup do ní byl ve výši 10 m po

dřevěném mostě. Jižní stranu zabíral králov

ský palác s hradní kaplí, severní pak menší

palác purkrabský. Zdrojem vody byla cisterna

ve skále hluboká 11 m.

Když roku 1278 Přemysl Otakar II. padl na

Moravském poli, byl hrad v podstatě dosta

věn a právě zde příštího roku internoval Ota

Braniborský jako poručník nezletilého krále

svého svěřence a jeho matku, královnu-vdovu

Kunhutu. Když se po uklidnění poměrů Vác

Letecký pohled na Bezděz

Bezděz od jihu

Bezděz 4


13

lav II. ujal vlády, změnil otcovy plány. Za centrum panství kolem Bezdězu neurčil nově založené Doksy, nýbrž ves Bezděz pod hradem. Ta však nebyla pro nedostatek vody schopna rozvoje na město a tak za Berků z Dubé, kteří měli hrad v zástavě v letech 1300–1348, vzniklo vzdálenější městečko Nový Bezděz, později nazvané Bělá. Karel IV. sice hrad vykoupil, ale císař Zikmund ho roku 1419 dal znovu do zástavy Janovi z Michalovic. Pevný hrad zůstal nedobyt i za husitských válek a zástavní držitelé se tu střídali až do roku 1588, kdy Rudolf II. rozhodl Bezděz odprodat z majetku královské komory. Získali ho Vartemberkové, kteří sídlili v Doksech, a hrad tak zůstal opuštěn.

Naděje Bezdězu svitla na počátku třice

tileté války, kdy byl sice vypálen císařskými, ale nový majitel, vojevůdce Albrecht z Valdštejna ho chtěl přebudovat na moderní pevnost chránící jeho nové vévodství. Ze záměru však sešlo a z Bezdězu se stal roku 1627 klášter pro augustiniány z Bělé. Ti se ale po pěti letech vrátili do svého původního sídla. Císař Ferdinand II. pak Bezděz věnoval klášteru španělských benediktinů z Montserratu, který sídlil v pražských Emauzích. Mniši se však svého majetku mohli ujmout až po delší době, protože za třicetileté války hrad obsadili a vydrancovali Švédové. Až roku 1666 byla do unikátní kaple na Bezdězu přenesena kopie montserratské Madony a z hradu se stalo vyhlášené poutní místo. Roku 1785 císař Josef II. klášter zrušil a brzy nato, roku 1788 za tzv. bramborové války obsadili hrad Prusové, kterým se podařilo najít a odvézt ukrytý klášterní poklad. Hrad potom zchátral a změnil se ve zříceninu.

V 19. století se tato do

minanta širokého okolí stala výletním cílem romantických malířů a básníků, Karel Hynek Mácha tu byl podle vlastních zápisků šestkrát. Valdštejnové, na jejichž panství hrad ležel,

proto zahájili práce na zpřístupnění zříce

niny. Záchranné práce pokračují dosud. Od

roku 1945 je hrad jako vynikající památka

gotického stavitelství majetkem státu a v tu

ristické sezóně je umožňována jeho placená

prohlídka samostatně nebo s průvodcem.

Přístup

Východištěm na hrad Bezděz je ves stej

ného jména ležící na odbočce ze silnice I/38

mezi Doksy a Bělou pod Bezdězem. Na vrchol

vede odbočka červeně značené turistické tra

sy. Nádraží Bezděz na trati 080 je vzdáleno od

vsi 2 km po modré značce.

Zajímavost

Na náměstí v Bělé pod Bezdězem stojí dům

č. p. 27 s pamětní deskou. Podle pověsti právě

pod tímto domem začínala tajná podzemní

chodba až na Bezděz, kde byl ukryt poklad.

Eliška Krásnohorská použila tuto pověst při

tvorbě libreta opery Tajemství pro Bedřicha

Smetanu.

Lokalizace

Kraj Liberecký

Typ zřícenina gotického hradu

GPS 50°32'20.08"N, 14°43'9.58"E

V hlubokém meandrovitém údolí se spo

juje tok řeky Dyje a Želetavky. Nedaleko soutoku na ostrohu nad Želetavkou se nacházelo už od 8. století velkomoravské hradiště. Starobylé slovanské osídlení nahradil v 11. století hrad jako součást strategické soustavy chránící jižní hranici Moravy. K zeměpanskému hradu Bítovu, který byl sídlem jednoho ze šesti moravských krajských úředníků, patřilo rozsáhlé území Dačicka, Moravskobudějovicka, Jemnicka, Slavonicka a Telčska.

Nejstarší písemná zpráva pochází z roku

1185, patrně brzy potom vznikla nejstarší dochovaná část hradu. Na nádvoří totiž dosud stojí velká břitová, zčásti pobořená věž, jejíž původ je odhadován na počátek 13. století a jde zřejmě o nejstarší stavbu tohoto typu u nás. Na Bítově se po celé 13. století střídali kasteláni a komorníci, až se roku 1298 stal purkrabím Raimund Krušina z Lichtenburka, jinak moravský zemský hejtman. Roku 1307 mu král Jindřich Korutanský udělil Bítov v léno a v Raimundově osobě přišel rod, který hrad držel více než 250 let.

Lichtenburkové ihned přistoupili k raně

gotické přestavbě hradu, jehož dolní část byla pobořena a na východní části ostrohu vznikl nový hrad s palácem, samostatnou věží a kaplí. Protáhlý areál ovinul pás hradeb a nad protějším břehem Dyje posílil bezpečnost Bítova další hrad Cornštejn.

Na počátku husitských válek se bratři Smil,

Jiří a Jan z Lichtenburka přidali na stranu císa

ře Zikmunda. Jiří už roku 1420 zahynul v bi

tvě pod Vyšehradem, zatímco Jan se vykou

pil ze zajetí. Na Bítově si doba vynutila další

zdokonalení opevnění. Panování Lichtenbur

ků ohrozil v letech 1463–1465 Hynek, který

neuváženě vystoupil proti Jiřímu z Poděbrad.

Královské vojsko pak pro výstrahu po dlou

hém obléhání zničilo jeho Cornštejn. Roku

1491 král Vladislav II. Jagellonský propustil

Bítov z léna do dědičného držení rodu a Lich

tenburkové se na přelomu 15. a 16. století dali

do nové přestavby, která spojila dosud oddě

lené budovy, přidala novou hlavní hranolovou

věž a zdokonalila opevnění tak, že vznikl je

den z nejbezpečnějších pohraničních hradů.

V roce 1572 rod Bítovských z Lichtenbur

ka vymřel po meči a neteř posledního z nich

celé panství prodala rakouskému šlechtici

Volfu Strejnovi ze Švarcenavy. Už roku 1612

však na dalších 150 let přichází rod Jankov

ských z Vlašimi. Čtyři generace Jankovských

změnily významně ráz hradu. Byl rozšířen

hradní kostel a vznikl lichoběžníkový palác se

strážní věží i nový most ke vstupu. Především

však bylo zřízeno rozsáhlé hospodářské kříd

lo a hradní pivovar. Na přelomu 17. a 18. sto

letí sem byla přenesena proslulá rodová sbír

ka zbraní a knihovna.

V roce 1755 Bítov získává

spřízněný rod hrabat z Dau

nu, který se intenzivně vě

nuje správě statků. František

Josef hrabě z Daunu zahájil

roku 1811 poslední velkou

přestavbu hradu nejprve

v klasicistním a později v ro

mantickém novogotickém

slohu, aby vzniklo elegant

ní a reprezentativní rodové

sídlo. Interiéry byly vyzdo

beny hodnotnými malbami,

na nádvoří přibyly novo

stavby kočároven a koníren,

okolní krajina byla upravena

Bítov od soutoku Želetavky s Dyjí

Bítov 5


15

na romantický lesopark. V opraveném hradním kostele byla zřízena rodová hrobka.

Když hraběcí rod Daunů roku 1904 vy

mřel, na Bítově se rychle vystřídalo několik majitelů. Z nich Haugwitzové stačili odvézt ojedinělou sbírku zbraní a další vybavení do Náměště nad Oslavou. Od polského knížete Radziwilla koupil hrad roku 1912 průmyslník Jiří baron Haas z Haasenfeldu, majitel porcelánky v Horním Slavkově. Již po dvou letech však zemřel a Bítov zdědil jeho stejnojmenný syn, původně důstojník rakousko-uherské armády. Po 1. světové válce se ujal dědictví a díky své výjimečné lásce ke zvířatům proměnil Bítov na zoologickou zahradu především s evropskou faunou. Baron Haas na hradě sídlil do roku 1945, pak Bítov jako významný památkový objekt přešel do vlastnictví státu. Jeho okolí se však výrazně změnilo po napuštění Vranovské přehrady, v jejíchž vodách zmizelo i původní podhradní městečko Bítovec.

Hrad je v době běžné turistické sezóny

přístupný s průvodcem veřejnosti v několika prohlídkových trasách. Lze tu shlédnout historické interiéry v podobě z 19. století, stálou zoologickou sbírku, kapli a také navrácenou zbrojnici. V tradici posledního majitele pokračuje hradní zoologická zahrada. Přístup

K Bítovu vede odbočka

ze silnice II/411 ve Vysočanech, která dvakrát přechází po mostě Dyji (cca 6 km). Zhruba stejně dlouhé jsou odbočky poblíž Dešova ze silnice II/408 přes Chvalatice a ze silnice II/411 přes Zblovice. Značně vzdálená železnice je pro návštěvu hradu bez praktického významu. Přesto vede od Bítova turistická značka k zastávce Rácovice na lokální trati 243 z Moravských Budějovic do Jemnice (cca 13 km).

Zajímavost

Poslední majitel Bítova baron Haas byl

zvláštní člověk. K lidem se většinou choval

přezíravě. Nikdy se neoženil, ale o matky

svých nemanželských dětí se velkoryse po

staral. Jeho neobvyklá láska dala vzniknout

soukromé zoologické zahradě s evropský

mi i exotickými zvířaty. Ačkoli pro sebe měl

jen komorníka a kuchařku, o jeho zvířata se

muselo starat 40 zaměstnanců, neboť choval

až 200 psů. Raritou byla ochočená lvice Mi

cimaus, kterou koupil jako mládě od cirkusu

Kludský a která s ním stále chodila.

Přestože byl po otci židovského původu,

přežil Haas díky svému bohatství šťastně

i další světovou válku. Ale 11. května 1945

k němu přišli muži z místního revolučního

výboru a vyzvali ho, aby jako Němec odevzdal

zbraně a dostavil se příštího dne na seřadiště.

Toho večera třeskl výstřel z jediné pistole,

kterou mu ponechali. Na žádné seřadiště se

69letý baron nedostavil a jeho hrad propadl

státu. Zůstala po něm největší evropská sbír

ka vycpaných psů.

Lokalizace

Kraj Jihomoravský

Typ gotický, pseudoslohově přestavěný hrad

GPS 48°56'37.07"N, 15°42'1.75"E

Na místě dnešního zámku stával románský

hrad Blatná, který dostal jméno podle polohy na skalisku uprostřed bažin. Tento vodní hrad nechal vybudovat Vyšemír, současník krále Václava I., v 1. polovině 13. století a od jeho rodu vladyků z Blatné ho převzali příbuzní Bavorové ze Strakonic. Sídlili tu do roku 1403, kdy panství získal jejich vzdálený příbuzný Jan z Rožmitálu. Ten dal románské sídlo zbourat, blata upravit na rybník, zvětšit plochu násypem a vystavět gotický hrad. Přístup k němu vedl od východu po padacím mostě přes vodní příkop do brány ve vysoké hranolové věži, na níž jsou dosud kamenné znaky stavebníka Jana a jeho manželky. K věži přiléhal gotický palác s kaplí a druhý palác byl současně vybudován na místě bývalého románského hradu.

Ve stavební činnosti pokračoval i Jaroslav

Lev z Rožmitálu, nejvyšší zemský sudí, nejvyšší

hofmistr a švagr krále Jiřího z Poděbrad, který

vedl proslulé mírové poselstvo ke křesťanským

vladařům západní a jižní Evropy. Poselstvo

vezlo epochální návrh českého krále na zřízení

mezinárodní organizace postavené na princi

pech, které se až po pěti staletích staly zákla

dem Organizace spojených národů. Cestu 40

českých pánů a rytířů z let 1465–1467 popsal

jeden z účastníků, rytíř Václav Šašek z Bířko

va, jehož cestopis zpracoval Alois Jirásek v dí

le Z Čech až na konec světa. Jaroslavův syn

Zdeněk Lev nechal rozšířit a vyzdobit hradní

kapli a především vystavět nový, pozdně go

tický trakt podle plánu královského architek

ta Benedikta Rejta. Vysoké náklady na stavbu

i společenský život ho přivedly do dluhů, takže

jeho syn Adam musel roku 1535 celé dědictví

rozprodat a odstěhoval se na Moravu.

Po nedlouhém vlastnictví Štern berků

Blatnou roku 1579 získal polský šlechtic

Zámek Blatná

Blatná 6


17

hrabě Jan z Rozdražova, jehož syn Václav na nezastavěném místě vedle věže nechal postavit dvoupatrový renesanční palác a budovu s kuchyní a byty pro služebnictvo. Rod pánů z Rozdražova vymřel roku 1691 a majetek zdědil hrabě Jan František Krakowský z Kolowrat, jehož matka pocházela z rodu Rozdražovských. Už po čtyřech letech však Blatnou prodal hraběnce Arnoštce Serényiové. Rod Serényiů tu žil celé století a během jejich vlády byl postaven v přilehlé oboře pavilón s dvouramenným schodištěm. Po požáru zámku, který v roce 1763 poškodil zejména nejnovější renesanční trakt, byla stavba barokně upravena.

V roce 1798 koupil blatenské panství

od Amanda Serényiho Václav Karel Hildprandt z Ottenhausenu. Domácím učitelem jeho syna Františka se v letech 1809–1818 stal pozdější slavný fyziolog Jan Evangelista Purkyně, který tu též založil knihovnu. V roce 1809 zmizel starý dřevěný padací most přes příkop a byl nahrazen mostem kamenným. František Hildprandt dal v letech 1850–1856 zbouráním románské kaple a lodžie otevřít volný výhled z nádvoří do parku. Byl upraven vstupní prostor za věží i starý palác a v sousedním Rejtově traktu bylo změněno propojení místností. V těchto letech také zámek získal svůj dnešní vzhled přestavbou ve slohu anglické gotiky podle plánů architekta Bernharda Gruebera. Současně byla přilehlá obora proměněna v anglický park.

V roce 1945 převzal

Blatnou československý stát a v 80. letech provedl generální opravu. Roku 1991 byl zámek v restituci vrácen potomkům rodiny Hildprandtů, kteří změnili interiérovou expozici a dali jí z větší části rodinné zaměření.

Zámek je přístupný ve

řejnosti s průvodcem po dobu obvyklé turistické sezóny.

Přístup

Kolem Blatné prochází tah silnice I/20,

z města pak vycházejí ještě silnice II/121,

II/173 a II/175. Zámek leží uprostřed rybníka

na jižním okraji města. Blatná má také nádra

ží na lokální trati 203.

Zajímavost

K pozoruhodnostem zámku, kde byla kdy

si natáčena filmová pohádka Šíleně smutná

princezna, patří přírodní park zřízený z ně

kdejší obory. Atrakcí parku je volně chova

né a krotké, asi sedmdesátihlavé stádo daňků

černých a skvrnitých. Oblíbeným cílem býval

také, bohužel již odumřelý Dub královny Jo

hanky, pod nímž prý ráda sedávala Johanka

z Rožmitálu, manželka krále Jiřího z Podě

brad, sestra Jaroslava Lva.

V Blatné se roku 1804 narodil Karel Straka

tý, operní pěvec, basista Stavovského divadla,

který v roli slepého Mareše při premiéře Ty

lovy Fidlovačky 21. prosince 1834 jako první

zpíval píseň Kde domov můj, pozdější českou

národní i státní hymnu.

Lokalizace

Kraj Jihočeský

Typ novogotický zámek

GPS 49°25'22.67"N, 13°52'45.56"E

Ty dva hrady dělí jen necelých 15 km

vzdušné vzdálenosti, ale nikdy neměly společnou historii. Dnes je od sebe dělí dokonce také krajská hranice. Jejich společné body vytvořila až novější doba. Na obou totiž připomínají pamětní desky návštěvy romantického básníka Karla Hynka Máchy a přes oba procházejí více než 40 let větve populárního dálkového pochodu Praha-Prčice, který vznikl původně jako recesistická akce roku 1966.

Hrad Borotín, dnes nazývaný také Sta

rý zámek, stojí v poměrně rovinaté krajině a jeho ochranu představovala voda. Nedaleká ves Borotín byla majetkem pánů z Landštejna, významné větve rodu Vítkovců. První zpráva o hradu z roku 1356 je spojena se jménem Vítka z Borotína, jehož potomci Jan a Heřman byli přívrženci kalicha. Patrně jeho vnuk Mikuláš byl dokonce od roku 1426 táborským hejtmanem, ale v roce 1434 přešel k protivníkům. Husitské vojsko Prokopa Holého v odvetu za tuto zradu Borotín v květnu 1434 oblehlo, ale nedobylo. Na obléhání nebyl čas, jen za několik dní došlo k osudové bitvě u Lipan, kde pan Mikuláš stál na panské straně. V letech 1446–1613 drželi Borotín Malovcové z Pacova, po nichž zůstal obci znak s polovinou zlatého koně v modrém

poli. Další majitelé se zúčastnili stavovského

povstání, hrad i přilehlý dvůr proto vyplenilo

a vypálilo císařské vojsko. Zabavené panství

pak roku 1623 koupila Polyxena z Lobkowicz

a připojila ke svému jistebnickému. Vypále

ný hrad byl již ponechán svému osudu. Roku

1829 koupil od Lobkowiczů panství pražský

podnikatel Jan Nádherný, později povýšený

do šlechtického stavu s přídomkem „z Bo

rutína“. V témže roce navštívil romantickou

zříceninu student Mácha.

Hrad stál na mírném návrší chráněném

od jihu rybníkem. Na ostatních stranách byl

ve skále vylámán příkop, dnes většinou zasy

paný. Dodnes zůstal stát zbytek válcové věže

a přilehlého gotického paláce, z vnitřního

opevnění je zachováno

především torzo vysu

nuté hranolové věže.

Celý objekt nese stopy

necitlivé konzervace

provedené v letech

1980–1982. Zřícenina

je volně přístupná, je

však nyní soukromým

majetkem.

Hrad Zvěřinec nese

starý název ostrohu

nad sedleckou kotli

nou, na němž byl po

staven. Na rozdíl od

Borotína se z něj však

téměř nic nedochova

lo a jeho historie byla

Hrad Borotín

Máchova pamětní deska na Zvěřinci

Borotín a Zvěřinec 7


19

mnohem kratší. Stál na místě chráněném z východu prudkým svahem, na ostatních stranách pak hlubokým vyzděným příkopem, nyní zasypaným. Jen v bývalém předhradí jsou dosud patrné zbytky valů, základy brány a hospodářského stavení. První známý majitel Martin čili Mareš ze Zvěřince tu žil v roce 1362, po něm synové Bohuš a Mikuláš. Václav ze Zvěřince pocházel z jiného rodu a hrad získal roku 1412. Podle lidové tradice u něj v roce 1413 pobýval Mistr Jan Hus, když musel opustit Prahu, a také v okolí kázal. Husův pobyt na Zvěřinci není historicky doložen, pravdou ale zůstává, že Václav ze Zvěřince připojil svou pečeť na stížný list zaslaný roku 1415 do Kostnice.

Hrad Zvěřinec nesloužil ani sto let. Když

je roku 1442 uváděn jako majitel Arnošt Leskovec, byl asi už opuštěn. Důvody jeho zkázy nejsou jasné. Jen dohady říkají, že Leskovcové v kraji nežili a hrad neudržovali, jiní tvrdí, že hrad byl vypálen husity nebo ve válkách proti Jiřímu z Poděbrad. Nejpravděpodobnější důvod uvádí asi profesor August Sedláček. Nepohodlný hrad totiž zřejmě neměl zdroj vody. Při pátrání po něm byly až ve stráni pod hradem nalezeny zbytky dvou rybníčků nebo nádrží a základy stavení, u něhož bývala studně. Protože další majitelé žili jinde, z hradu se postupně stala romantická zřícenina zarostlá lesem. Tak ho poznal také Karel Hynek Mácha, který jako student trávil prázdniny v letech 1828–1829 u příbuzných v blízkých Měšeticích, rodišti svého otce. Od roku 1938 připomíná pobyty zasněného studenta Máchy na skalní stěně ve zbytcích Zvěřince pamětní deska. Z vrcholového skaliska, na němž kdysi stávala strážní věž, býval krásný rozhled do kotliny pod hradem. Prostor někdejšího hradu je volně přístupný po turistických značkách, výhled ze skály však v poslední době stále více omezuje vzrostlý les.

Přístup

Zřícenina hradu Borotína leží v blízkos

ti silnice II/120. Mezi obcemi Sudoměřice

u Tábora a Borotín z ní odbočuje červená

značka a vede k hradu ukrytému za objektem

zemědělského dvora (0,5 km). Přístup z opač

ného směru od obce Borotín je značen modře

(2 km). V Sudoměřicích u Tábora je také nej

bližší nádraží na trati 220 (3 km).

Hrad Zvěřinec leží v blízkosti dvojměstí

Sedlec-Prčice. Je přístupný po červené značce

od vedlejších silnic buď z osady Zadní Boudy

(1 km) nebo z opačného směru od křižovatky

u osady Matějov (2 km).

Zajímavost

Přestože pobyt Mistra Jana Husa na Zvěřinci

historie neumí doložit, v okolí jsou další místa

spojovaná s jeho jménem. Nejznámější je neda

leká vesnička Úklid a její lípa, pod níž prý Hus

kázal. Husova lípa označovaná jako tisíciletá už

nedokázala vzdorovat času vstoje, na návsi je

však pietně uchováváno ležící torzo jejího vy

kotlaného kmene. Pokud lípa nebyla skutečně

tisíciletá, zcela nepochybně Husa pamatovala.

Lokalizace

Kraj Jihočeský (Borotín) a Středočeský (Zvěřinec)

Typ zříceniny gotických hradů

GPS 49°29'58.35"N, 14°37'44.37"E (Borotín)

49°35'3.58"N, 14°28'4.15"E (Zvěřinec)


20

Původní boskovický hrad byl nevelký a ne

stál ani na místě, kde se dnes nad městem vypíná mohutná zřícenina. Podle starého hradu se již roku 1222 psal Jimram z Boskovic. Když se však jeden z jeho potomků jménem Arkleb postavil proti Janu Lucemburskému, bylo roku 1312 jeho sídlo královským vojskem dobyto a pobořeno. Hrad byl sice brzy opraven, ale roku 1389 za bojů mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem znovu zničen. Markrabě Jošt dal potom souhlas ke stavbě nového hradu Heraltovi z Kunštátu.

Heralt začal stavět ještě před rokem

1398. Na místě původního hradu však vybudoval jen předsunutý strážní bod, později zvaný Bašta. Pro vlastní hrad zvolil místo poněkud východněji, kde mohl stát větší a bezpečnější objekt. Areál s palácem, dvěma věžemi a hospodářskými budovami vymezovala po obvodu plášťová zeď. Rod pánů z Kunštátu držel hrad Boskovice do roku 1458, kdy ho král Jiří z Poděbrad postoupil zemskému hejtmanu Vaňkovi z Boskovic. Sídlo se tak vrátilo rodu, který je založil. Pánové z Boskovic patřili tehdy k nejvýznamnějším moravským rodům a hrad vlastnili do roku 1547. V té době jim patřilo ještě několik dalších zámků a ve fi nanční tísni Boskovice prodali důlnímu podnikateli Šimonu Ederovi ze Štiavnice, povýšenému na rytíře.

Ederové zahájili na hradě další stavební

etapu, když postavili nový pás hradeb s bašta

mi, přeložili vstup do hradu a v paláci provedli

pozdně gotické úpravy. Další majitelé, páni ze

Zástřizl, vybudovali na hradě již renesanční

hlásku, okrouhlou věž s typickým ozdobným

cimbuřím. Vzdělanci z tohoto rodu tu zřídili

i rozsáhlou knihovnu a také vzácně vybave

nou zbrojnici.

Panství Zástřizlů na Boskovicích skončilo

roku 1690, kdy je sňatkem získal Valter Xaver

z Ditrichštejna. Ditrichštejnům však již starý

hrad nevyhovoval a proto při cestě k němu

začali stavět nákladnou zámeckou rezidenci,

která byla dokončena roku 1729. Na poměrně

jednoduchou patrovou stavbu bylo použito

zdivo z hradu, který byl přitom značně pobo

řen. Byl však stále využíván jako hospodářské

zázemí, na začátku 18. století byly dokonce

před vstupem do hlavní brány vybudovány

ještě rozsáhlé barokní konírny.

Rezidence sloužila jako obyd

lí vrchnosti až do doby, než bylo

postaveno třetí panské sídlo,

boskovický zámek. O to se ne

přímo zasloužil císař Josef II.

Poslední páni ze Zástřizl totiž

v letech 1682–1694 postavili

na jižním svahu hradního kop

ce dominikánský ženský klášter

s kostelem. Po jeho zrušení roku

1784 byl klášterní majetek pře

veden do náboženského fondu.

Ditrichštejnové objekt koupili

a používali jako továrnu. Pak

Zřícenina boskovického hradu

Zámek Boskovice

Boskovice 8


21

byl kostel zbořen a František Xaver z Ditrichštejna nechal v letech 1819–1826 klášterní stavbu přebudovat podle plánů německého architekta Josefa Esche, rodáka z Bonnu. Tak vznikl čtyřkřídlý dvoupatrový zámek, který patří k nejkrásnějším empírovým stavbám na Moravě.

Po dostavbě zámku byla uvolněna dosa

vadní rezidence a přenesena do ní z hradu vrchnostenská kancelář a správa statků. Starý hrad tak definitivně ztratil svou funkci, zchátral a vlivem stálého rozebírání zdiva se značně zmenšil. Roku 1850 boskovická rodová větev Ditrichštejnů vymřela po meči. Terezie z Ditrichštejna se provdala za hraběte Alfonse z francouzské šlechtické rodiny Mensdorff-Pouilly, která po Francouzské revoluci opustila vlast a v rakouské monarchii dosáhla významného postavení. Alfonsův bratr Alexander byl krátce dokonce ministrem zahraničí.

Majetek rodiny Mensdorff-Pouilly byl roku

1945 zestátněn. V poslední době jí však byl hrad i zámek v restituci vrácen a oba objekty jsou nyní během turistické sezóny přístupné veřejnosti. Zdivo rozsáhlé hradní zříceniny bylo ve 20. století několikrát zabezpečeno, v zachovalé budově je expozice o historii objektu a velkou zajímavostí je stále funkční studna o hloubce 96 metrů, z níž se výborná pitná voda čerpá šlapacím kolem. Empírový zámek spravuje rodinná společnost a je v něm instalována ukázka šlechtického sídla z 1. poloviny 19. století s barokně a empírově zařízenými interiéry. Přístup

Boskovice leží na křižovat

ce silnic II/150 a II/374. Místní nádraží při západním okraji města je součástí lokální tratě 262, která vede ze Skalice nad Svitavou do Chornice. Zdaleka viditelný hrad i zámek se nacházejí jižně od městského centra.

Zajímavost

Rod pánů z Boskovic odvozoval svůj pů

vod podle pověsti zaznamenané v 16. století

od prostého ptáčníka Velena, který žil osa

moceně v hlubokých lesích. Jednou k němu

zabloudil jakýsi urozený lovec. Velen mu

poskytl nocleh a ráno mu u potoka pomo

hl hřebenem a dubovým věníkem s umytím

a rozčesáním dlouhých vlasů. Neznámý host

ho pak na oplátku pozval na svůj hrad. Tepr

ve tam Velen poznal, že tím lovcem byl sám

vladař Moravy. Když vyslovil přání, zda by

mohl dostat do majetku vrch, na němž měl

své čihadlo, vladař dobrosrdečnému ptáční

kovi věnoval rozlehlý újezd s kopci, dolinami,

lesy i vodami a povýšil ho do panského stavu.

Velenovi potomci pak na tomto území založi

li hrad Boskovice, od nějž na východ dodnes

leží ves Velenov. Ve svém erbu na paměť této

události nosili stříbrný hřeben o sedmi hro

tech v červeném poli a v jeho klenotu dva du

bové věníky.

Lokalizace

Kraj Jihomoravský

Typ zřícenina gotického hradu

empírový zámek

GPS 49°28'55.11"N, 16°39'41.55"E (hrad)

49°29'6.18"N, 16°39'35.27"E (zámek)


22

Uprostřed lesů severozápadně od Olo

mouce se nad mírně zvlněnou krajinou tyčí

pohádkový hrad. Jeho vysoká věž-hláska je

důvěrně známa z fi lmové pohádky O prin

cezně Jasněnce a létajícím ševci. Hrad vyhlíží

vznešeně a starobyle. Ale to je jenom zdání.

Stavba, kterou obdivujeme, je ve skutečnosti

stará jen něco přes sto let.

Jistě podstatně jinak vypadal hrad, který si

na ostrohu nad potokem Javořičkou, někdy

zvaným též Špraněk, vybudoval pan Búz. Žil

tu v letech 1317–1339 a zanechal svému síd

lu jméno Búzov či Bouzov. Ještě ve 14. století

jeho hrad změnil několikrát majitele. Nejpr

ve přišli páni z Vildenberka, v roce 1382 ho

koupil sám markrabě Jošt, ale po 14 letech ho

přenechal svému věrnému stoupenci Heral

tovi z Kunštátu.

Páni z Kunštátu se tu usadili na sto let,

i když se tu vystřídali různé rodové větve. Značně zvětšené panství, k němuž kromě hradu a podhradního městečka patřilo dalších 27 vsí, prodal Boček Kuna z Kunštátu roku 1494 Hanuši Haugwitzovi z Biskupic. Po dalších 50 letech se začali majitelé střídat a panství bylo navíc rozděleno na dvě části. Obě části bouzovského panství spojil až v 17. století František Josef z Hodic, ale roku 1696 ho prodal Řádu německých rytířů. V jeho majetku pak zůstalo až do roku 1939.

V době zakladatelského rodu pánů z Bou

zova měl hrad především obrannou a strážní úlohu. Původně se zřejmě skládal z věže, hradby a dřevěných obytných budov. Již další majitelé Vildenberkové si postavili kamenný palác, který převyšoval hradbu, a vybudovali také předhradí obehnané příkopem a valem. Markrabě Jošt musel zdůrazňovat vojenskou

funkci hradu, obe

hnal ho proto parká

novou zdí a nechal

postavit vysokou věž

chránící předhradí.

Také páni z Kun

štátu museli zvy

šovat v neklidném

15. století obrany

schopnost svého

sídla, které dostalo

novou souvislou

hradbu s řadou bašt.

Přistavěli však také

další obytný palác

na severní straně.

Také další majitelé

přistavovali nové

budovy ve vlastním

hradu, ale koncem

16. století všechno

zničil velký požár.

Hrad pak zůstal ne

obydlen.

Když roku 1617

začaly práce na nové

výstavbě, ztrácel už

Hrad Bouzov

Bouzov 9


23

Bouzov obrannou funkci a stával se jen obytným objektem. I tuto funkci však ztratil s příchodem Řádu německých rytířů, neboť jeho správa byla postupně soustředěna do Bruntálu. Jako sídlo vrchnostenského úřadu bouzovského panství sloužil jen tzv. přední hrad a nově postavené budovy v předhradí. Samotný hrad chátral a měnil se ve zříceninu.

Roku 1888 Bouzov navštívil arcivévoda

Evžen Habsburský, který se později stal řádovým velmistrem. Místo se mu velmi zalíbilo a rozhodl se vybudovat tu letní sídlo pro sebe a svou matku. Profesor mnichovské techniky Georg Hauberisser provedl rozsáhlý průzkum a v letech 1895–1912 došlo k vlastní stavbě. Zřícené a poškozené objekty byly strženy a na jejich místě postaveny nové, zachovalejší stavby byly jen opraveny. V letech 1897–1899 byla postavena mohutná hlavní věž, po roce 1900 byla na nádvoří vybudována novogotická kaple. Hrad byl bohatě vyzdoben a vybaven zařízením zčásti původním a zčásti svezeným z jiných řádových sídel. Cenný nábytek věnovala též španělská královna Kristina, Evženova sestra. Pozoruhodná je také pseudorenesanční kašna na nádvoří, která kryje starou hradní studnu, hlubokou 52 metrů.

Nákladná rekonstrukce byla provedena

velmi citlivě, hrad vyhlíží jako mohutné středověké šlechtické sídlo. Působí však poněkud cize, protože vzory pro stavbu nebyly hledány v českých zemích, ale především v Německu. Řád německých rytířů roku 1939 nacisté zrušili a jeho majetek zabrali. Bouzov věnoval sám Adolf Hitler svému oblíbenci Himm lerovi a tak se na hradě usídlil přepadový oddíl SS, který měl na svědomí i vypálení nedalekého Javoříčka v květnu 1945.

Po 2. světové válce se

Bouzov stal státním hradem. V průběhu turistické sezóny je pro návštěvníky připraveno několik prohlídkových tras, samostatně je přístupná hradní věž.

Přístup

Do Bouzova vede několik vedlejších silnic,

které vycházejí ze silnice II/



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.