načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hradba západu – Juraj Červenák

Hradba západu

Elektronická kniha: Hradba západu
Autor: Juraj Červenák

Konečně se uzavírá dobrodružný příběh napínavého putování uherského kapitána Kornela Báthoryho, který se vydal do oblasti ohrožované Turky, aby našel a vysvobodil svého uneseného syna Michala. Šťastné shledání však netrvá dlouho, protože ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 502
Rozměr: 21 cm
Úprava: plán
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: ze slovenského originálu Hradba západu ... přeložil Robert Pilch
Skupina třídění: Slovenská literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6442-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Konečně se uzavírá dobrodružný příběh napínavého putování uherského kapitána Kornela Báthoryho, který se vydal do oblasti ohrožované Turky, aby našel a vysvobodil svého uneseného syna Michala. Šťastné shledání však netrvá dlouho, protože při útěku po hrozivé porážce sil generála Forgáče u Parkánu se musí skupina rozdělit. Zatímco Kornel je uvězněn v obklíčených a obléhaných Nových Zámcích, a zbývá mu jen doufat, že pevnost Újvár odolá tureckým útokům, tak zbytek skupiny zůstal pospolu. Michal Báthory, krásná vdova Juliana Beličová a kapitánův nejlepší přítel kozák Stěpan Voronin unikli až do pevnosti Velké Šurany a plánují, jak se dostat ke dvorci Beličových, kde chtějí přečkat nepřátelské drancování. Všichni budou muset čelit mnoha krvavým útokům nepřátel a snažit se přežít dostatečně dlouho, aby měli šanci uniknout osmanským hordám.

Popis nakladatele

Uherské vojsko utrpělo drtivou porážku u Parkánu. Hordy osmanských válečníků pod velením samotného velkovezíra překročily Dunaj a obklíčily pevnost Újvár – Nové Zámky. Tu v křesťanském světě nazývají Hradba západu a vědí, že pokud padne, bude ohrožena celá říše. Obránci jsou odhodláni bojovat do posledního dechu, čelí ale mnohonásobné přesile.
Na zdech otřásajících se pod tureckou dělostřelbou stojí i kapitán Kornel Báthory. Více než o pevnost se však obává o osud svého syna Michala, přítele Voronina a milované Juliany. Ti se ztratili kdesi v zemi zachvácené nepřátelským drancováním. Navíc jejich stopu zachytila obávaná baronka Rónayová, přezdívaná Vlčice.
Zkušený autor Juraj Červenák ve spletitém románu o nejkrvavější válce, jaká se kdy odehrála na území dnešního Slovenska, uzavírá příběh několika postav z epické ságy o dobrodružstvích kapitána Báthoryho.

Zařazeno v kategoriích
Juraj Červenák - další tituly autora:
Zlato Arkony Kniha druhá -- Černý Rogan Zlato Arkony Kniha druhá
Mŕtvy na Pekelnom vrchu Mŕtvy na Pekelnom vrchu
Mrtvý na Pekelném vrchu Mrtvý na Pekelném vrchu
Klenoty české fantasy Klenoty české fantasy
Horiaca ríša -- Bohatier Kniha tretia Horiaca ríša
Biela veža -- Bohatier Kniha štvrtá Biela veža
 
K elektronické knize "Hradba západu" doporučujeme také:
 (e-book)
Železný půlměsíc Železný půlměsíc
 (e-book)
Ďáblova pevnost Ďáblova pevnost
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Juraj Červenák

HRADBA ZÁPADU

Copyright © 2018 by Juraj Červenák

Translation © 2018 by Robert Pilch

Cover, Illustrations & Map © 2018 by Michal Ivan

For Czech Edition © 2018 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-7456-442-0

ISBN PDF: 978-80-7456-443-7

ISBN ePub: 978-80-7456-444-4

ISBN Mobi: 978-80-7456-445-1


Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2018

Dobrodružství kapitána Báthoryho, kniha pátá



DOBRODRUŽSTVÍ

KAPITÁNA BÁTHORYHO

Na těchto stránkách vydáno jest svědectví o příhodách

neuvěřitelných, útrapách nesmírných i skutcích udatných,

jež podstoupil a vykonal slovutný rytíř a oficír

armády Jeho Veličenstva císaře Leopolda I.,

kapitán Kornelius Báthory.

Předkládáme ctěnému čtenáři dobrodružství

v krajích cizích i tuzemských, souboje s nepřáteli

pozemskými i pekelnými, hojnost střetnutí tajemných,

zrad mrzkých a ukrutností pohanských.

Stranou však nezůstanou ani vzplanutí milostná

či družnost mužná, která v nebezpečenstvích

nejednomu křesťanovi život zachrání.

Toto je svazek pátý, v němž náš hrdina

po boku mnoha chrabrých válečníků

na hradbách slavné pevnosti stojí a zlobě turecké čelí.

Srdce se mu chvěje obavou nikoli o život vlastní,

avšak o osud syna jediného, druha kozáckého

a dámy milované, neboť ti kdesi

ve válkou sužovaném kraji ztraceni zůstali.

Do hradeb újvárských buší silou zuřivou

děla pohanská, avšak nepřítel ještě zákeřnější

plíží se zákoutími tvrze – mocnosti pekelné,

po možnosti škodit, vraždit a celé obléhání zvrátit prahnoucí.

Čti a žasni, ctěný čtenáři, jak na proslulé Hradbě západu

o svět křesťanský boj proběhl

a nejeden život bohabojný

pod čepelí osmanskou vyhasl.




— 9 —

HLAVA PRVNÍ,

v níž se věští z oceli a zazní proroctví o velikém ohni.

Stěpan Voronin zachytí stopu svého druha ve zbrani.

Pár jich zabili, hlavně hlupáky, kteří se postavili na odpor. Ostatní rozprášili po lese nebo nahnali do nedaleké řeky. Řehtali se jako pomatení, když proud podrazil mladé ženě nohy a vytrhl jí z náruče dítě, snad půlroční, a ostatní uprchlíci se za ním vrhali a snažili se ho chytit, přičemž sami padali do vody, cákali na všechny strany, topili se a žadonili o slitování.

Marně. Dítě zmizelo pod hladinou a už se neobjevilo. Jezdci na břehu usoudili, že zábava skončila, obrátili koně a vrátili se do zdupaného tábora, mezi stržené stany, narychlo opuštěné vozy, rozházené hadry a zkrvavená těla. Pár ubožáků se ještě hýbalo. Robustní surovec jménem Černek seskočil z koně a z poutka u sedla vytáhl fokoš na dlouhém topůrku. Tábor dobyli bez jediného výstřelu, tak proč teď plýtvat kulkami a střelným prachem? S ohavným úšklebkem na rtech se dal do práce.

Balčar, mladý kolohnát s nakrátko ostříhanými vlasy, si hlasitě odchrchlal.

„Cikáni. Ať mi nějaká učená hlava vysvětlí, k čemu Bůh stvořil tuhle sebranku. Po tváři země nechodí jiné plémě, které by bylo tak špinavé, líné a zbabělé.“

„A co Židi?“ namítl zjizvený Rareš a sklonil se, aby otřel čepel

— 10 —

Juraj Červenák šavle do ovčí houně, z níž trčely jen ruce a nohy – hlava se kamsi zakutálela.

„No jo, Židi,“ připustil Balčar. „Další chátra, co akorát roznáší nemoci a krade křesťanské děti. Ale ti aspoň nežijí tak divoce. Dokážou stavět opravdové domy. Dokonce chrámy! Jeden jsem viděl v Šoproni. Měli pro to bezbožné doupě jméno, ale už si na něho nevzpomenu...“

„Synagoga.“

Otočili se za hlasem. Balčar namířil ukazováček na jezdkyni, která zastavila koně uprostřed tábora.

„To je to slovo.“

Ileana Rónayová, kdysi manželka sedmihradského barona, dnes velitelka obávané žoldnéřské kumpanie, na sobě měla mužský oděv a výzbroj bohatší než leckterý z jejích poskoků. Zpod klobouku se širokou krempou jí na ramena padaly plavé kadeře. V šedých očích měla cosi nelidského, jakoby z dávných barbarských časů, ale to nebyl jediný důvod, proč se před ní třásli i turečtí spojenci a nazývali ji Kanli-kurt – Krvavá vlčice.

Sesedla z koně, upravila si kožený opasek, který jí společně se zelenou šerpou ovíjel štíhlý pas, a přešla k ohništi. Na trojnožce se houpal měděný kotel s očouzeným dnem; nějakým zázrakem se ho v té mele podařilo nepřevrhnout. Kouřilo se z něj a uvnitř cosi bublalo.

„Dorazili jsme právě na hostinu,“ vzala baronka dřevěnou vařečku a nabrala trochu hnědavé tekutiny s tajemnými kousky.

„Vezmeš to do úst, paní?“ zašklebil se Balčar.

„Ty nemáš hlad?“ odvětila a pofoukala obsah vařečky. Když takhle sešpulila rty, nejeden z nich si vzpomněl, že kdysi patřila k vyhlášeným sedmihradským krasavicím. Kde jsou ty časy?

„To tedy mám, paní, jako sirotek pod mostem,“ přiznal Balčar, „ale... u sta hromů, je to cikánský guláš! Čert ví, co do něj nakrájeli.“

„Prý žerou psy,“ řekl Rareš.

Ileana po něm loupla očima. „No a co? Chceš mi tvrdit, že jsi nikdy nejedl psa?“

„No...“ přešlápl znalec cikánských zvyků z nohy na nohu. „Možná že jo. Těžký je úděl potulného hajduka. Když jednoho na cestách postihne nouze...“

— 11 —

Kapitán Báthory: Hradba západu

„Nouzi už jsme věru zažili,“ zavzpomínal Balčar. „A ne jednou. Jedli jsme leccos, pamatujete? Veverky, hady, žáby, slimáky...“

„Fuj, nepřipomínej mi to,“ odkašlal si Rareš. „Nejhorší byla ta polívka ze želv, které jsme nachytali v močálu u Košic.“

„Náhodou, ta mi docela chutnala. Slyšel jsem, že někde považují želví vývar za panské jídlo.“

„Je to pravda,“ potvrdila baronka. „Kdo nad ní ohrnuje nos, nezaslouží si ani vařeného psa.“

Chlapi se postupně scházeli k ohništi a sledovali velitelku. V napjatém tichu nejdřív usrkla tekutinu a pak se zuby zmocnila hnědé hrudky. Se soustředěným výrazem ji sežvýkala, spolkla a pokrčila rameny.

„Obyčejné skopové. Staré, ale dali mu čas. Česnek, cibule, kroupy. Psy ani krysy necítím.“

Znovu nabrala, pofoukala a usrkla. Nepospíchala. Zatímco jedla, nikdo z chlapů se ke kotli ani nepřiblížil. Takový byl zákon vlčí smečky – nejdříve se nasytí vůdce.

Po pěti vrchovatých vařečkách si Ileana otřela ústa rukávem kabátce a podala dřevěný nástroj Balčarovi. Chlapi se dychtivě nahrnuli ke kotli – mnozí už měli přichystány otlučené plechové hrnky a lžíce ohlazené tak, že se jejich ostrými okraji daly přeříznout krční tepny. Baronka ustoupila a rozhlédla se.

Na konci oblouku opsaného pozorným pohledem se zarazila a přimhouřila oči.

Ve stínu stromů na okraji tábora stál vůz. Už na první pohled byl jiný než ostatní – o něco delší, s bočnicemi přecházejícími do dřevěných stěn, nahoře nízká lomená stříška. Připomínal spíše kočár.

„Támhle,“ řekla Ileana.

Přestože nezvýšila hlas, chlapi se k ní otočili a srkání a mlaskání ustalo.

„Někdo tam je,“ dodala a vytáhla od opasku pistoli. „V tom bočním okýnku se něco pohnulo.“

„Je třeba vyhnat ptáčka z houští,“ řekl Balčar a hodil vařečku do poloprázdného kotle.

„Radši opatrně,“ ozval se Rareš znovu varovným tónem. „Nevidíte ty čmáranice? Korálky, amulety? Dejte na mě, je to cikánské čarodějnictví. Ve voze bydlí čarodějnice nebo vědmák. Ať nás dobrý křesťanský Bůh chrání před pohanskými kouzly!“

— 12 —

Juraj Červenák

Několik chlapů se pokřižovalo, Ileana jen zkřivila rty. Natáhla kohoutek pistole, z prachovnice nasypala malou dávku na pánvičku a vykročila k vozu.

„Počkej, paní,“ sykl Balčar a vytáhl z pobitého závěsníku u boku šavli. „Rareš má pravdu – nevíme, co se tam ukrývá. Nasypeme do vozu pár kulek, pak ho prohledáme.“

„Jen to ne!“ oponoval Rareš. „Jestli je tam zlý duch, střelba ho jen rozzuří. Ani cikánskou čarodějnici není dobré zabíjet. Padla by na nás kletba, do roka a do dne bychom pochcípali a ani pak bychom neměli klid, z každého z nás by se stal mulo!“

„Co je mulo?“ zeptal se Černek. Květovaným šátkem strženým z poslední mrtvoly si utíral krev z hrotu fokoše.

„Odporný cikánský démon. Nemrtvý. Po nocích vstává z hrobu a obchází lidská obydlí. Když najde otevřené okno, vleze dovnitř a zaútočí na spáče. Živí se krví, hlavně panenskou.“

„Vážně? Místo hnití v hrobě noční potulky a vysávání panen?“ zamyslel se Černek. „Dovol, paní, půjdu první. Oddělám to, co je uvnitř, kletba nekletba.“

Někteří se nervózně zachechtali. Ileana jen zavrtěla hlavou a přešla k zadní části vozu. Úzký vchod neměl dvířka, zakrýval ho malovaný závěs. Namířila na něj pistoli.

„Ty tam! Konec schovávání, viděla jsem tě. Nic na nás nezkoušej, jinak vůz zapálíme, a cokoli z něj vyskočí, pořádně osolíme olovem. Slyšíš?!“

„Slyším,“ odpověděl ženský hlas, mladistvý, ale s hlubokým nosovým přízvukem. „Nic zkoušet nebudu. Naše osudy jsou dané. Dnes tady nezemřeme. Ani já, ani ty. Ostatní... to se uvidí.“

Žoldnéři šátrali po křížcích a ochranných talismanech. Rareš svíral v dlani malý kožený váček. Nosil v něm kost svatého Imricha ukradenou z relikviáře pobořeného kostela ve Stoličném Bělehradě.

Ileana hlavní pistole odhrnula plachtu.

Světlo z bočního okénka zápasilo s přítmím ve voze. Za stolem s černým ubrusem někdo seděl – havraní vlasy, třpytivé oči. Neznámá ukázala baronce prázdné dlaně.

„Nemám zbraň. Žádné triky.“

Ileana zvedla nohu na kovové stupátko pod dvířky a rázně

— 13 —

Kapitán Báthory: Hradba západu

vklouzla do vozu. Nízký strop ji přinutil sklonit se, což ji podráždilo – jako by se cikánce za stolečkem klaněla. Rychlým pohledem pročesala prostor. Truhla, asi tři soudky, nějaké haraburdí, na šňůrách rozvěšené svazky sušených bylinek. Nikdo kromě tajemné ženy se tam neskrýval.

„Co jsi zač?“ namířila pistoli mezi zářící oči.

„Podle toho, co přesně tě zajímá...“

„Odpověz, proklatě! Nemám náladu na vytáčky a hádanky.“

„Říkají mi Žitavská Sibyla.“

„Žitavská Sibyla? Ty? Nic směšnějšího jsem v životě neslyšela.“

„Jen se směj, když máš náladu. Nevymyslela jsem si to sama.“

„Jak se jmenuješ doopravdy?“

„Křtěná jsem Erszébet. Alžběta, jak se říká v těchto končinách.“

„Erža,“ zasmála se Ileana syčivě a lépe se na ni podívala. Bylo jí nanejvýš dvacet let a na cikánku byla docela hezká, žádné hrubé rysy, šilhavé oči ani stopy po nemocích.

„Nejsi na věštkyni moc mladá?“

„Jak stará má být cikánská věštkyně?“

„Co já vím? Starší.“

„Jasnozřivost nepřichází s věkem. Neslyšela jsi, že nejjasnější vize mají dívky, které jsou ještě panny?“

„Ty jsi panna?“

„Kdepak. Pojď si sednout.“

„Proč? Chceš mi věštit?“

„Když mě o to požádáš...“

„Ani nápad. Nechci chytit vši.“

„Nejsem zavšivená.“

Baronka si odfrkla. „K čemu by mi byla věštba od hlupačky, která ani netušila, že přepadneme její tábor a pobijeme její soukmenovce?“

„S předtuchami je to těžké,“ povzdychla si Erža zvaná Sibyla. „Kdybych neustále viděla budoucnost, všechno, co přijde, brzy bych vzala do ruky dlouhý hřebík a vrazila si ho do lebky. Vidiny přicházejí, jen když je přivolám. Musím se soustředit, navázat spojení...“

„A právě dnes jsi měla volno. To je ale smůla!“

Další povzdech. „Měla jsem svrbění, že se něco stane, ale tohle jsem opravdu...“

— 14 —

Juraj Červenák

„Takže ty venku jsme pobili kvůli tobě. Protože jsi mizerná věštkyně.“

„Ne. Zemřeli, protože jste vrahové.“

Ileana vycenila zuby. „To tedy jsme. Nejhorší, s jakými ses kdy setkala. Proč jsi neutekla s ostatními?“

„Ani nevím. Něco mě zadrželo.“

„Co?“

„Je těžké to pojmenovat.“

„Záhadný hlas ti přikázal zůstat?“

„Nebyl to hlas. Jen... cosi ve mně. Takové nutkání.“

„Nebojíš se, že tě zabijeme?“

„Už jsem ti to řekla – dnes nezemřu.“

„Jak to můžeš vědět, když jsi dnešek nepředpověděla?“

„Ale viděla jsem svou smrt. Přijde jindy a na jiném místě.“

Ileana došla ke stolečku a namířila pistoli tak zblízka, až se konec hlavně skoro dotýkal cikánčina nosu.

„Mám sto chutí dokázat ti, že se mýlíš.“

„Věřím. Ale neuděláš to.“

Ileana bříškem prstu pohladila spoušť. Cikánka se na ni nehybně dívala, ani nemrkla.

„Paní?“ ozval se Balčar pod okýnkem na boku vozu. „Všechno v pořádku?“

„V tom nejlepším,“ odvětila. „Jděte se najíst. Nakrmte a napojte koně, ať můžeme co nejdříve vyrazit.“

Muži venku šoupali nohama a něco mumlali. Žitavská Sibyla čekala. Baronka sklonila pistoli a posadila se na židli naproti ní.

„Aby tě trefil šlak. Dobře, vyvěšti mi. Kde máš křišťálovou kouli?“

„K čemu by mi byla?“

„A z čeho tedy věštíš? Karty, kuřecí vnitřnosti, krev ve vodě...“

„To jsou jen pomůcky. Všechno, co potřebuji, je tady,“ dotkla se ukazováčkem spánku, „a tady,“ položila si dlaň na srdce.

„Když to říkáš... tak začni. Nepotřebuji budoucnost, stačí, když uhádneš, kdo jsem.“

„Vím, kdo jsi, už jsem o tobě slyšela. Sedmihradská vlčice.“

„Jistě. Tak zkus něco, co neví každý druhý.“

„Podej mi ruku.“

„Aha, takže věštění z ruky.“

— 15 —

Kapitán Báthory: Hradba západu

„Jen pitomec může věřit, že čáry na dlani určují lidský osud. Potřebuji se tě dotknout.“

Ileana po krátkém váhání natáhla k cikánce levou ruku. Pravou pořád držela pistoli opřenou o hranu stolu.

„Ale varuji tě...“

„Neboj se, nemám svrab ani jinou nemoc. Kromě toho,“ Erža, zvaná Sibyla, vzala barončinu ruku a přivřela oči, „ty se nákazy bát nemusíš. Nezemřeš na nemoc.“

„A jak tedy?“

Cikánka se zhluboka nadechla a pomalu vypustila vzduch. Chvíli seděla klidně, pak se její dech náhle zrychlil. Prudce otevřela oči, pustila ruku druhé ženy a trochu se odtáhla.

„Co je?“ zašklebila se Ileana.

„Ty jsi... sídlí v tobě démon.“

„I to ví každý druhý. Musíš se snažit víc.“

„Ne, tohle o tobě nevědí. Proslavila ses krutostmi, máš na rukou krev mužů, žen i dětí. Zabíjíš bez výčitek svědomí, dokonce s potěšením. Ale tohle... je jiné. Opravdu je v tobě démon. Pila jsi vlčí mléko, abys porodila mužského následníka. O dítě jsi stejně přišla, protože ti ublížili. To všechno v tobě něco probudilo. Něco... ďábelského.“

„Jenom omíláš povídačky, které o mně kolují. Že jsem vlkodlak, striga, moroika, že mě poslouchají noční šelmy. Ztrácím s tebou čas. Nejsi žádná Sibyla, jen obyčejná Erža, vychytralá šarlatánka, která žije v každém cikánském táboře. Zkus to ještě jednou. Ale varuji tě, jestli máš v úmyslu krmit mě otřepanými báchorkami, dopadne dnešek jinak, než jsi doufala.“

Tmavé, a přece zářící oči sledovaly ruku položenou na černém ubrusu. Ileana významně posunula hlaveň pistole po okraji stolu. Erža se nadechla a vzala barončinu ruku do dlaní. Znovu zavřela oči a sklonila hlavu nad stolek. Dýchala zhluboka.

„Vidím tě, jak se plížíš městem,“ začala trochu ochraptělým hlasem. „Jsi jiná než dnes. Jsi to ty, ale zároveň je to někdo jiný...“

„Jak tomu mám rozumět?“

„Máš tvář jiného člověka.“

„Jak by to bylo možné? Copak jsem někomu stáhla kůži z hlavy a přilepila ji na svoji?“

„Jsou v tom kouzla.“

— 16 —

Juraj Červenák

„Plácáš páté přes deváté. Co je to za město?“

„Má silné hradby a před nimi vodní příkop. Dvě brány. Rovné ulice, které se protínají na náměstí u dvou kostelů...“

„Újvár. Co tam dělám?“

„Schováváš se. Máš tajný plán. Pak... přijde oheň.“

„Oheň?“

„Prudký, ničivý, nenasytný. Ty jsi v něm.“

„Strašíš mě upálením?“ ušklíbla se Ileana. „Nic lepšího si nevymyslíš?“

„Není to hranice pro čarodějnice. Ty plameny... zahynou v nich i jiní. Veliká zkáza. Zdi pukají. Muži křičí a umírají v příšerných bolestech. A vidím... och, Matko Boží!“

„Co?“

„Je tam muž, kterého znám.“

„Kdo je to?“

„Trádino.“

„Co to znamená?“

„Jezdec. Rytíř. Takže je pořád naživu. On... už jsem se s ním setkala. Léčila jsem ho, když ho zabili.“

„Léčila jsi mrtvého? Zase žvaníš!“

„Jiný na jeho místě by zemřel, ale trádino přežil. Zázrakem. Vstoupila do něj svatá síla.“

Ileana se přestala usmívat. „Jak vypadá? Mladý, starý, tmavý, plavý...“

„Přibližně Kristova léta. Popelavé vlasy a vousy. Na hlavě má jizvu. Sama jsem tu ránu zašívala.“

Baronka seděla jako opařená. „Znáš jeho jméno?“

Cikánská Sibyla otevřela oči.

„Kornel.“

Baronka vytrhla dlaň z Eržiných rukou a druhou rukou zvedla pistoli.

„Co je to za trik?“ zavrčela. „Odkud víš, že ho znám? Byl tady?“

„Nepotkala jsem ho nejméně tři roky.“

„Tak jak můžeš vědět...“

„Chtěla jsi, abych ti věštila.“

„Cikánská strigo!“

Ženy na sebe upřeně hleděly. Ileana bojovala s pokušením zmáčknout spoušť.

— 17 —

Kapitán Báthory: Hradba západu

„Stane se to,“ procedila skrz zuby. „Na Újvár skutečně dopadne oheň. Zkáza jako ze Starého zákona.“

„A ty budeš u toho. Uvidíš to na vlastní oči.“

„Chcípnu tam?“

„Možná. Dál jsem tvou budoucnost neviděla. Všechno končí ve velikém ohni.“

„A co Báthory? Taky zaklepe botama?“

„To nevím. Musela bych věštit jemu, abych to dokázala předpovědět.“

„Nestačí dotknout se něčeho, co mu patřilo?“

„Ty snad něco takového máš?“

Baronka položila ruku na hlavici meče, který jí visel u levého boku.

„Jeho palaš?“ podivila se cikánka. „Jak jsi k němu přišla?“

„Snadno. Už není takový hrdina jako kdysi. Zestárl a zeslábl. Vlastně se divím, že je ještě naživu.“ Ileana vytáhla meč z pochvy a hodila ho na stůl.

„Ale žádné triky!“ pohrozila pistolí.

Erža se dívala na meč. Měl rovnou, oboustranně broušenou čepel se žlábkem uprostřed. Rukojeť omotanou stříbrným drátem chránil složitě spletený koš. Na jednu stranu z něj vybíhala poloviční záštita. Hlavice měla dva krátké výběžky, takže připomínala ušatou kočičí hlavu.

Erža okamžitě věděla, že zbraň patřila kapitánovi. Stačilo se jí dotknout. Znovu zavřela oči a obrátila zrak dovnitř, kde se před ní rozprostírala paměť meče.

Přívaly krve. Útržky bojů, křik a rámus, válečné ohavnosti.

„Vidíš jeho budoucnost?“ naléhala Ileana.

„Ne. Možná trochu. Nejasně. Brodí se krví.“

„Na to nemusím být věštkyně, abych ho viděla zasviněného od krve. Dokážeš určit, kde je právě teď?“

„Přímo tam,“ zachraptěla cikánka.

„Kde?“

„V pevnosti s mohutnými hradbami.“

„Jak se tam ten zkurvysyn dostal? Vidíš dobře? Měl by se na to opevnění dívat zvenčí. Nezkoušej mě přechytračit, ty špinavá...“

Baronka zmlkla. Když se na ni Erža překvapeně podívala,

— 18 —

Juraj Červenák zjistila, že velitelka žoldnéřů zamračeně hledí skrz okýnko. Něco ji vyrušilo a zneklidnilo.

„K čertu,“ hlesla, ale okamžitě se nadechla a vyštěkla: „Ti zkurvenci!“

Věštkyně se rychle stáhla dozadu, do přítmí. Ileana na ni namířila pistoli, ale hned si uvědomila, že venku se jí ta kulka bude hodit víc. Znovu zlostně zaklela, popadla ze stolu meč a vyběhla z vozu.

„Jdou po nás!“ vykřikla. „Copak je neslyšíte, jste hluší?! Kopyta hřmí jako bouřka! Do zbraně!“

Erža se vysoukala od stolu a vyhlédla okýnkem. Chátra u ohniště se zmateně rozhlížela. Duchapřítomnější z nich odhazovali hrnky a lžíce a vytahovali šavle a bambitky. Pořád sice netušili, co je důvodem poplachu, ale už se naučili, že velitelčiným dravčím smyslům je radno věřit.

Vzápětí to uslyšela i Eržika.

Dunění se rychle blížilo a přecházelo do citelného chvění.

Ileana utíkala ke střečkujícím koním.

„Do sedel, pitomci! Bleskem, jestli se chcete dožít večera!“

Klopýtali za ní, ale už bylo pozdě. Západně od tábora zapráskaly výstřely. Eržika se u okýnka naklonila, aby tam dohlédla. Za řídkými břízami se mihly siluety jezdců. Blížili se ze stejného směru jako předtím barončina kumpanie, tímtéž útočným cvalem.

Osud je pomstychtivá mrcha.

Žoldnéři se škrábali na koně, ale ty mezitím zasáhla střelba, asi dvě zvířata s řičením upadla a ostatní se splašila. Muži padali pod bušící kopyta. Někteří to vzdali a skákali za buky a břízky, přičemž nazdařbůh opětovali palbu.

Výstřely zhoustly, roztroušené rány se slily do téměř souvislé salvy. Jedna kulka proděravěla stěnu vozu a přítmí uvnitř probodl paprsek světla.

Eržika Chmurová vyjekla a vrhla se pod stoleček, až přitom strhla černý ubrus.

– —

Stěpan Dmitrijevič Voronin na kraji tábora zpomalil, aby mohl zamířit. Koncem dlouhé hlavně našel lotra, kterému se horko těžko podařilo vyškrábat na jančícího koně. Kozák přimhouřil oko

— 19 —

Kapitán Báthory: Hradba západu

a vystřelil. Kulka zasáhla chlapa ze strany do brady a roztříštila mu čelist – ze sedla se svalil s krvavým bubláním.

Voronin si naučeným pohybem hodil ještě kouřící pušku na záda, tasil šašku a vjel do tábora. Ladně zakřivená čepel kozácké šavle se zatočila a zazpívala. On s ní:

„Čornyj voron, čornyj voron!“

Cítil se jako znovuzrozený. Stačilo pár dnů odpočinku v pevnosti Velké Šurany, a slabost ze zranění tureckým kopím pominula. Jistě, Juliana Beličová, která kurýrování kozáka vzala coby poslání, mu za úmysl nasednout na koně a přidat se k trestné výpravě šťavnatě vynadala. Nepochodila. Jen co zaslechl, že statky a menší vesnice v povodí Žitavy drancuje smečka Ileany Rónayové, už se nijak nenechal odradit. Vlčice u něj měla na účtu pěkných pár věcí. Poslední souvisela s tím, že zajala a nedejbože i zamordovala Voroninova věrného druha Kornela Báthoryho.

Ze stejných pohnutek se k výpravě toužil přidat i Michal Báthory. To ale Voronin smetl ze stolu; navzdory skutečnosti, že mladíkovi táhlo na patnáct a vzrůstem pomalu doháněl vysokého kozáka.

„Když jsem se loučil s tvým otcem, dal jsem mu slovo, že tě udržím naživu. Že nedovolím, aby ses po hlavě vrhal do nebezpečí.“

„Byl jsem tam,“ mračil se Michal, „a nic takového mezi vámi nezaznělo.“

„Dobrá, možná to nikdo nevyslovil, ale jsou věci, které si chlapi řeknou i bez zbytečných řečí. Přísahal jsem v duchu, to stačí. Nepojedeš. Tvým úkolem je chránit Julianu, dokud já a její bratr budeme pryč.“

„Takhle otcové chlácholí syny, když je nechtějí vzít na lov nebo na dobrodružnou cestu,“ bručel mladík. „Budeš doma hlídat mámu. Vážně mi tohle věšíš na nos? Takové žvásty!“

„Možná, ale stejně na ni dej pozor. Hezká žena v pevnosti plné husarů, hajduků, žoldnéřů a kdejakých uprchlíků... Určitě jsou mezi nimi pochybné živly, rozumíme si, molodče?“

„Žvásty!“

Výpravu vedl rytíř Tomáš Urban, Julianin bratr, po meči poslední potomek zemanského rodu z rovin na levém břehu Nitry. On jediný se zachránil, když dvorec Urbanů přepadli a vypálili hrdlořezi v tureckých službách. I v něm vřela touha po odplatě. Proto do

— 20 —

Juraj Červenák tábora u Žitavy vtrhl mezi prvními, pořádný kus před Voroninem. Nejdříve vypálil z karabiny (zasažený chlap jako kouzlem zmizel ze sedla, zůstala po něm jen krvavá mlha) a hned nato s bojovným výkřikem tasil šavli.

„Bijte je, bratři v Kristu! Poturčenec horší Turka, žádné slitování!“

Příval husarů však zastavili splašení koně. Než se přes tu řičící vřavu prodrali, žoldnéřská chátra se shlukla do houfu. Vřavu a lomoz protínaly rozkazy samotné Vlčice. Muži pozvedli zbraně nejrůznějších kalibrů.

„Připravte se!“ vyštěkla Ileana a přitiskla k rameni pažbu pušky. „Na můj povel!“

Šuranští husaři se proti nim konečně vyřítili, v rukou šavle, fokoše a válečné sekery.

„Pal!“

Pušky a bambitky zahřměly. Olovo pleskalo do koňského i lidského svalstva, řinčelo na pancířích. Několik jezdců padlo, ostatní ale udeřili na kumpanii a nabroušené železo zatančilo na hlavách pěšáků. Jeden kůň ve víru jisker proběhl ohništěm a shodil kotel; zbytky cikánské večeře zalily žároviště a bojiště zastřel kouř a pára.

Voronin jel okrajem lesa. Šaška nedočkavě prořezávala vzduch a hledala, do čeho se zakousnout. Za kozákem se valili další ozbrojenci, různorodě odění dobrovolníci z Velkých Šuran. Na Urbanův rozkaz útočili po křídlech, kličkovali mezi stromy a snažili se nepřátelům odříznout únikové cesty.

Ze zmatku vlevo od kozáka se vyřítil chlap jako hora. V brunátném násilnickém obličeji zablýskaly zlé oči, ruka podobná spíše tlapě švihla čakanem. Voronin nemotorně udeřil šaškou doleva, nad koňskou šíji. Bůh stál při něm – štíhlá čepel zařinčela přímo do hlavice čakanu a srazila děsivý bodec stranou.

Kozák škubl uzdou k útočníkovi; kůň vrazil do hromotluka hrudí. Chlap se zapotácel a spadl na zadek. Voronin frkající zvíře rychle otočil – jeho protivník se právě zvedal. Kozák ho bez zaváhání sekl zezadu.

Surovec znehybněl. Kletby se změnily v chrčení z dokořán otevřených úst. Oči se obrátily v sloup, zdánlivě ve snaze pohlédnout na čepel, která trčela píď ven z těla.

— 21 —

Kapitán Báthory: Hradba západu

Voronin vytrhl šašku z lebky. Z rány vytryskla rudá bystřina. Žoldnéři se podlomila kolena.

„Černeku!“ vykřikl nějaký rabiját se zjizveným obličejem a rozběhl se k Voroninovi, šavli nad hlavou. Kozák zvedl šašku a bojovně vykřikl na znamení, že přijímá výzvu, ale náhle mezi nimi projel jeden ze šuranských husarů a mávl sekerou na dlouhé násadě. Když Voronin znovu spatřil zjizveného chlapa, ten už na zemi kopal nohama a z obličeje mu prýštila krev.

Kozák zklamaně zaklel.

– —

Tomáš Urban ležel v trávě a lapal po dechu. Kolem něj dusala kopyta i nohy v holínkách, létaly drny i uhlíky z rozdupaného ohniště. Pokusil se zvednout na levé ruce, aby se pravou mohl natáhnout po upadlé šavli, ale bolest ho srazila zpátky. Před očima se mu zatmělo, skoro omdlel.

Aby to čerti sprali!

Kyrys ho dusil. Pravačkou si zašátral po hrudním plátu s reliéfem lví hlavy. Na okraji kovového límce nahmatal prohlubeň. Kulka sice neprorazila plát, ale asi mu něco pohmoždila, možná zlomila. Pád z koně mu také zrovna nepřidal.

S vypětím všech sil se otočil na druhý bok. Podepřel se pravým loktem, pak se pomalu zvedl do sedu.

„Pane!“

Zvedl zrak. Přilbici měl pořád na hlavě, ale posunula se a lícnice mu částečně clonila levé oko.

„Zranili vás?“

Vedle něj seskočil z koně mladý husar. Urban ho znal, ale ani za nic si nedokázal vzpomenout na jeho jméno. Hlava mu třeštila.

„Pomoz mi,“ zachroptěl, sevřel rukojeť upadlé šavle a zapřel ji hrotem do země. „Musím se... dostat zpátky do sedla...“

Mladík se k němu sklonil.

V tu chvíli se cosi mihlo, kovově břinklo, zajiskřilo.

Husarova hladce useknutá hlava dopadla Urbanovi do klína a vyvalila na něj překvapené oči. Velitel to však zahlédl jen na okamžik, protože mu z klesajícího trupu vystříkla přímo do tváře horoucí sprška.

— 22 —

Juraj Červenák

– —

Ileana zuřila. Viděla, jak Smrtka převtělená do dlouhána s černými kníry skosila Černeka a Rareše. Štěkala rozkazy i hrubé nadávky, ale kumpanie se nadobro rozpadla. Už se nebránili, nebojovali rameno na rameni, každý byl teď sám za sebe a chtěl si zachránit kůži. Šuranští bojovníci je pronásledovali a sekali. Z lotrů stříkala krev a skopový guláš.

Pořádně je překvapili. Dokonce i baronku, přestože dravčím šestým smyslem dokázala včas vycítit nebezpečí. Obávanou vlčí družinu, která roky rozsévala zkázu v pohraničí od Sedmihradska po Ostřihom, během několika minut rozprášila nějaká chátra z malé ponitranské pevnosti.

Ileana neutíkala. Schovávat se v křoví? Skočit do řeky a utopit se jako cikánské štěně? Hovno! Bude kousat a trhat do posledního dechu.

Když už nic jiného, vezme s sebou jejich kapitána.

Viděla, jak mu na kyrysu zajiskřila kulka a srazila ho z koně. Mladý husar chtěl veliteli pomoci, ale Vlčice k němu zezadu přiběhla s benátským mečem v ruce. Mladík ji zaslechl až v poslední chvíli, a než se stačil otočit, hlava mu sletěla z ramen.

Ileana funěla skrz vyceněné zuby, oči jí planuly, po tvářích jí stékaly rubínové krůpěje. Sedící velitel na ni zíral jako na ztělesněného Belzebuba.

Blesklo jí hlavou, že tady nemusí chcípnout. Když si toho parchanta vezme jako rukojmí...

Ne. Démon v ní byl rozběsněný krví a dychtil po další. Zabij ho! křičel.

Pevněji sevřela schiavonu v dlani.

Za ní zaržál kůň a něco syklo. Kolem krku se jí omotal kožený řemen. Sáhla po něm volnou rukou, ale sotva se ho dotkla, prudké trhnutí ji povalilo na zem.

Duchapřítomně se ohnala mečem, aby řemen přesekla, ale Voronin pobídl koně a vyrazil po obvodu tábora. Vlčici táhl na konci biče. Zmítala se, kopala, vyvalovala oči, vyplazovala jazyk. Než se jí podařilo karabáč přeseknout, jezdec ji pořádně povláčel po hrbolech a vyčnívajících kořenech na okraji lesa.

— 23 —

Kapitán Báthory: Hradba západu

Voronin obrátil koně. Baronka na zemi sípala a odmotávala si konec biče z krku. Kozák pobídl zvíře přímo přes ni. Schoulila se ve spršce okovaných kopyt.

Voronin zastavil a svižně seskočil. Vlčice odhodila zbytek biče, jako by to byla zmije. Snažila se vstát. Kozák k ní kráčel, a právě když k němu zvedla pohled, šlehl ji zbytkem karabáče přes obličej. Svalila se na záda.

Voronin k ní přidřepl. Chrčela a v nose i na rtech jí bublala krev. Pořád šátrala po upadlé schiavoně. Voronin jí sebral meč z dosahu a přelétl po něm pohledem. Pokýval hlavou, otočil zbraň a přitiskl čepel pod Ileaninu bradu. Znehybněla.

„Tenhle meč donedávna patřil někomu jinému. A ty mi teď řekneš, co se s ním stalo.“

– —

Eržika Chmurová seděla ve dveřích svého vozu s chodidly na kovovém stupátku. Odpočívala. Ruce si už umyla, ale šaty měla ušpiněné krví – nadarmo si vzala zástěru a rukávy vykasala až nad lokty. Zastavila jedno masivní krvácení, zašila několik hlubších šrámů a napravila dvě zlomeniny. Usoudila, že chlapa s předloktím na cáry zachrání jen uříznutí celé ruky, ale na to si netroufala; poradila husarům, aby raněného rychle dopravili ke skutečnému felčarovi.

„V léčení se vyznáš,“ uznal Voronin. Sundal si plstěnou čapku se třemi krkavčími pery a poškrábal se na hlavě pokryté černým strništěm. „A to chlapi nejdřív nechtěli ani slyšet, abys je ošetřovala. Jeden dokonce řekl, že radši chcípne...“

„...než by se ho měla dotknout cikánka. Slyšela jsem.“

„Bál se kletby. Teď děkuje Bohu, že jsi byla nablízku.“

Odklonila doutnající dřívko od hlavičky dýmky a snažila se ji roztahat – tváře se jí propadávaly mezi zuby a rty na náustku hlasitě pufaly.

„Vezmeme si jeden z vašich vozů,“ dodal kozák. „Pro raněné.“

Pokrčila rameny. Konečně v dýmce hlasitě zaškvrčelo a Eržika si šlukla kouře. Okamžitě se rozkašlala, až jí vyhrkly slzy.

„Aby to vzal mulo!“ vyrazila ze sebe. „Co je to za tabák?“

„Turecký.“ Voronin se slastným výrazem bafal z vlastního

— 24 —

Juraj Červenák čibuku, kouř se mu valil z nosu a chvílemi se zdálo, že i z uší. „Nejlepší pod sluncem.“

„Museli ho nastrouhat z čertových kopyt.“

Kozák si ji změřil. „Prý nejsi jen léčitelka. Místní Sibyla, říkali. Opravdu umíš věštit? Zjevují se ti věci, které jsi sama nezažila?“

Zkoumavě se zadívala Voroninovi do tváře, snažila se odhadnout, co po ní chce.

„Tamta čubka,“ ukázal troubelí na důkladně spoutanou Ileanu Rónayovou, „mi tvrdila, že znáš jistého Báthoryho a víš, kde ho najít.“

„Hm.“ Eržika znovu opatrně potáhla z dýmky. Tentokrát se nerozkašlala. „Proč ho hledáš?“

„Jsme staří kumpáni.“

„Opravdu?“

„Společně jsme se dostali z tureckého zajetí a probili se půlkou světa, než jsme dorazili sem. Bál jsem se, že ho Vlčice oddělala.“

„Ne. Kapitán žije. Zahlédla jsem ho v Újváru. Pevnost s velkými hradbami.“

„Jak se tam dostal?“

„Co já vím?“

„Když ho Vlčice viděla naposledy, byl tureckým otrokem.“

„Tak už není.“

„Hm. Možná si obránci a útočníci vyměnili zajatce. Tak se mohl dostat ke svým.“

„Ať už je to, jak chce, najdeš ho v pevnosti.“

„Je otázka, jestli tam chci jet,“ zamyslel se Voronin. „Újvár oblehlo velkovezírovo vojsko. Padesát tisíc Osmanů. A další posily jsou na cestě. Jestli opravdu vidíš budoucnost, jak to skončí? Podaří se pevnost ubránit, nebo padne do pohanských rukou?“

Eržika přimhouřila oči, protože ji štípal kouř z dýmky. „Viděla jsem veliký oheň.“

„V pevnosti?“

„Uhm. Vlčice a kapitán byli v něm.“

„Jak v něm? Shoří? Zahynou?“

„Nevím. Předpovědět smrt je složité. Jistá jsem si jen tou svojí. Ale ta ještě chvilku počká.“

„Proto ses nebála, že tě Vlčice a její knechti zabijí?“

— 25 —

Kapitán Báthory: Hradba západu

Cikánka přikývla. Po krátké odmlce řekla: „Kurýrovala jsem kapitána, když ho zřídili poturčenci. Nahoře v Banských vrších.“

„To jsi byla ty? Mluvil o cikánské dívce a starém alchymistovi.“

„Lebka. Už je u Boha. Jsi zvědavý, jestli se s kapitánem ještě setkáš?“

Voronin na černovlásku pohlédl s jistými obavami. „Chceš mi věštit?“

„Jen pokud mě o to požádáš.“

„Jak to děláš? Karty, nebo...?“

„Stačí, když mi podáš ruku.“

Kozák o tom chvíli přemýšlel, ale nakonec zavrtěl hlavou. „Ne. Nechci vědět, jak a kdy zaklepu kopytama. Co když v tom velkém ohni zahlédneš i mě?“

Znovu pokrčila rameny. „Nenutím tě. Dokouřím a půjdu hledat své lidi.“

Voronin se rozhlédl. „Hodně ti jich zabili.“

„Hodně,“ povzdechla si. „A já jsem to nepředpověděla.“

Slezla z vozu a narovnala se. Kozák si ji znovu změřil pohledem. „Někoho mi připomínáš. Jednu ženu, kterou jsem znal.“

„Jak se jmenovala?“

„Širin.“

„Co to znamená?“

„Sladká. Ale spíše ve smyslu... půvabná.“

„A byla?“

„To ano. Krásná jako obrázek.“

Eržika se pousmála. „A já se jí podobám?“

„Měla podobnou postavu, havraní vlasy, tmavé oči...“

„Miloval jsi ji, hm?“

Voronin jen smutně vydechl.

„Zemřela?“

Přikývl. Pak se nadechl a narovnal ramena. „Zapřáhnu ti vůz. Ukořistili jsme dost koní. Vaši se rozprchli bůhvíkde.“

„Nemusíš, já si zapřáhnu. Koně mě poslouchají, i cizí.“

„Pane Voronine?“

Kozák se ohlédl. Tomáši Urbanovi bylo kolem třiceti, měl kaštanové vlasy jako jeho sestra a ušlechtilou, přestože útrapami poznamenanou tvář. Levou ruku měl zavěšenou v provizorním obinadle.

— 26 —

Juraj Červenák

„Pane rytíři,“ odvětil Voronin. „Nohy vás unesou, to rád vidím.“

„Zachránil jste mi život. Přiznávám, zpočátku jsem o vás pochyboval, ale dnes za vaši společnost děkuji Bohu.“

„Potřebujete pár dnů na lůžku, pane,“ poradila mu Eržika.

„Za těchto okolností? To sotva. Ale díky za radu. Pomohla jsi nám, odměna tě nemine. Kdyby bylo víc času, zaplatil bych si i věštbu.“

„Možná příště.“

„Možná.“ Urban se zadíval na kozáka. „Ďábelsky dobrý boj, pane Voronine. Naučili jsme je, zač je toho loket.“

Voronin zalétl pohledem k hromadě mrtvol na okraji tábora. Po tvářích lepkavých krví lezly mouchy. „Konečně sekají dobrotu. A vás si lidé zapamatují jako vítěze nad sedmihradskou Vlčicí.“

„Dvojnásobný úspěch je, že jsme ji chytili živou. Nejdříve jsem si řekl, že ji odvedeme do Šuran a tam jí dáme zakusit spravedlnost. Ale takovou obávanou vražedkyni si určitě rádi prohlédnou i v Prešpurku nebo v samotné Vídni. V kleci, nebo řetězem přikovanou k pranýři.“

„Nezapomínejte na její zákeřnou povahu a ďábelské schopnosti. Čím dříve se její hlava ocitne na kůlu, tím lépe.“

„Pane,“ došel k nim jeden z husarů. „Jsme připravení.“

„Ne úplně,“ namítl Urban a otočil se od pomalovaného vozu k přeživším členům oddílu. „Vezmeme všechny hlavy. Na kopí s nimi!“

Voronin se otočil k mladé cikánce. „Zvláštní.“

„Co?“

„Nechce se mi loučit. Jako by se mezi námi neodehrálo všechno, co měl osud v plánu.“

„Chceš mi fušovat do věšteckého řemesla? Jdi už, vojáku. Čekají na tebe.“

„Jsem Stěpan.“

Znovu se unaveně usmála a přikývla, jako by to jméno dávno znala.

— 27 —

HLAVA DRUHÁ,

v níž se prakticky rozhoduje spor, která šermířská

škola má navrch. Do pevnosti Újvár dorazí posily, ale je

jich příchod vyvolá spíše rozčarování. Kornel Báthory zaujal bojový postoj.

Stál na nádvoří Italského hostince. Ve skutečnosti bylo na vý

věsním štítu ozdobně vyřezáno U bratrů Baldigarových, na počest stavitelů, kteří před téměř sto lety navrhli a postavili Nové Zámky. Jenže štamgasti byli něco takového líní vyslovovat, a tak hostinec zjednodušeně nazývali U italských bratrů a později prostě U Italů nebo Italská hospoda.

V hostinci se scházeli důstojníci z nedalekého velitelství, zá

možnější měšťané, kupci, statkáři, cechmistři. Představený františkánského kláštera si rád poseděl s farářem od svatého Vojtěcha, a když si trochu přihnuli, zaníceně diskutovali s protestantským pastorem a učenými profesory z kalvinistického lycea. Vášně se jednou vystupňovaly natolik, že začaly létat plivance a nakonec i půllitry. Od té doby hostinský Proczner dbal na to, aby katolíci a kalvinisté seděli odděleně a v dostatečné vzdálenosti.

Také onoho teplého srpnového podvečera bylo U Italů pl

no – co na tom, že se před hradbami usilovně rozmisťovaly a zakopávaly turecké oddíly? Pevnost byla skvěle zásobená a sýpky a chlévy mohly obránce živit i několik měsíců. Potraviny začnou být na příděl až po vyhlášení válečného stavu, což se zatím

— 28 —

Juraj Červenák nestalo. V hospodách se tedy pořád vařilo a nalévalo, jako by se za příkopem neozývalo pětkrát denně volání muezzinů k modlitbě.

Procznerova žena komandovala čeleď kolem kotlů, hrnců, pánví a rožňů. Krčmář usilovně naléval – od místního vína, piva a vínovice až po vzácné cizokrajné moky, které si mohli dopřát jen hosté s nejtěžšími měšci. Například markýz de Grana a plukovník Locatelli si sem tam lahví bílého z vinic panství Chianti připomínali vzdálenou domovinu.

Sedělo se uvnitř i venku. Ve třech propojených komnatách s trámovými stropy bylo rušno, ale u stolů na dvoře vládla nefalšovaná tlačenice. Na lavice už by se nevešel ani jeden zadek, a tak mnozí postávali kolem a opírali se o okenní parapety anebo sloupy přidržující dřevěnou pavlač.

Všechny pohledy se upíraly na kapitána Báthoryho a podplukovníka Johanna Walthera, velitele německých kyrysníků.

Stáli proti sobě s tasenými zbraněmi. Walther byl šlachovitý čtyřicátník s řídnoucími plavými vlasy. V ruce svíral německý meč s rovnou dvojsečnou čepelí a stroze tvarovaným košem.

Báthory si levou ruku založil za záda, palec za opasek. V pravačce držel uherskou šavli, přičemž si čepel tupou stranou opíral o rameno. Vypadalo to ledabyle, ale z přikrčeného, pružného postoje se dalo usuzovat, že je ve střehu.

„Kdybyste zaslechli zvuk podobný bučení divokého tura, nelekejte se – to jsem jen začal zívat,“ ozval se do ticha Francesco Locatello di Locatelli, po hraběti Forgáčovi druhý muž ve velení pevnosti. Vyfoukl kouř z dlouhé dýmky a nastavil postříbřenou číši, aby mu Agnes Procznerová mohla dolít z baňaté láhve opletené proutím.

O obsluhu se staraly krčmářovy dcery. Agnes bylo sladkých sedmnáct, Anně ještě sladších šestnáct a všichni chlapi v pevnosti bez ohledu na věk, vyznání a rodinný stav byli do dívek zamilovaní až po uši. Vychytralý Proczner to velmi dobře věděl. Na jednu stranu střežil panenství obou dcer jako Kerberos bránu do podsvětí, ale zároveň jim povolil živůtky s hlubokými výstřihy. Kypěly z nich lákavé obliny zděděné po matce. Ostatně i za zadkem paní Procznerové se ještě ohlédl nejeden voják.

„Mně už namouduši padají oči,“ přidal se k Locatellimu baron Bercsényi, tmavovlasý a tmavooký velitel novozámeckých husarů.

— 29 —

Kapitán Báthory: Hradba západu

Podobně jako Báthory měl i on obličej pokrytý čerstvými strupy a na čele sešitou ránu, která mu zvedala obočí v neustále udiveném výrazu. „No tak, Korneli, ukaž převahu uherské šavle nad západním harampádím! Jinak se tam postavím místo tebe a pak teprve uvidíte pořádný husarský tanec!“

Bercsényi a Báthory se ještě nedávno dvakrát nemuseli, ale společná bojová zkušenost, během níž jen tak tak vyvázli z tureckého obklíčení a navzájem si zachránili životy, mezi nimi takříkajíc zbořila hradby.

„Západní harampádí?!“ odfrkl si Walther. „Ne náhodou má meč tvar kříže. Zato v uherských čepelích i slepec vidí bezbožný půlměsíc!“

Bercsényi a ostatní Uhři uraženě zavrčeli a nejeden křikl na Báthoryho, aby dal Němci pořádnou lekci. Namísto toho se pohnul Walther – pravou nohou proti soupeři, zhoupnutí v kolenou, rychlý výpad.

Šavle bleskově seskočila z ramene a odrazila bodající čepel. Báthory svižně přešel do protiútoku, přikrčený v kolenou vyšíval šavlí v ladných obloucích zleva, zprava. Podplukovník měl co dělat, aby spršku úderů vykryl. Chvíli couval, ale v okamžiku, kdy jeho soupeř trochu polevil, znovu zaútočil, tentokrát šikmým seknutím shora.

Báthory zachytil meč středem čepele a zároveň se rychle přesunul levou stranou těla vpřed. Volnou rukou popadl Walthera za zápěstí pravačky, odstrčil ji i s mečem stranou a shora švihl šavlí směrem na Němcův krk.

Anna, mladší z krčmářových dcer, vykřikla; třískl upuštěný džbán. Okolostojící muži zahučeli – Uhři vítězoslavně, Waltherovi přívrženci (Němci, Italové a hrstka Valonů a Španělů) zklamaně.

Walther stál shrbený, ruku s mečem pořád v protivníkově železném sevření. Úkosem třeštil oči na čepel šavle. Jelman, oboustranně broušený rozšířený hrot, se zastavil chlup od velké ošklivé bradavice pod jeho uchem. Kdyby šlo o skutečný souboj, Waltherova hlava by se už kutálela po dvoře.

„Cha, neříkal jsem to?!“ zachechtal se Bercsényi. S oblibou provokoval a dráždil, svůj postoj prosazoval v konfliktech. „Přicházíte nás sem učit válečný kumšt, ctění pánové ze všech koutů říše, myslíte si, jak se předvedete před barbary z pohraničí, ale pak

— 30 —

Juraj Červenák stojíte proti uherskému šermíři, a najednou jsou vám všechny ty strategie, taktiky a boloňské školy úplně na hovno. A proč? Protože u nás se bojuje jinak. S Turky se bojuje jinak!“

„Barone!“ okřikl ho Locatelli. „Kroťte se trochu, neurážejte.“

„Jinak co?“ otočil se k němu rozhněvaný Bercsényi. „Dáte mi lekci?“

Plukovník jen zavrtěl hlavou a mávl rukou na znamení, že na takové hlouposti nemá náladu. Báthory mezitím pustil Walthera, který od něj zahanbeně a popuzeně odstoupil. Osahal si krk a pak si prohlédl prsty, jestli nejsou od krve.

„Nic tam nemáte, podplukovníku,“ ujistil ho Locatelli a přes chuchvalec kouře z dýmky zamžoural na Báthoryho. „Blahopřeji, kapitáne. Očividně jste v dobré kondici. Jsem rád, že jste se dal dohromady. Muž vašich schopností se nám na hradbách bude hodit.“

Báthory beze slova sklonil hlavu. Nemělo smysl plukovníkovi odporovat, tím spíše před tolika svědky.

Pevnost se mu po nedávném útěku z tureckého zajetí stala útočištěm, které se časem změnilo v žalář. Od jisté doby ho pramálo lákal návrat k vojenskému životu. Zákruty osudu ho ale přivedly do nešťastné bitvy u Parkánu, po níž Turci překročili Dunaj. Krátce nato ho podobné vrtošivé vichry zavály do Újváru. V pevnosti ho nakrmili, ošetřili, dostal lůžko a výstroj. Nemohl teď předstoupit před hraběte Forgáče, za všechno mu poděkovat a požádat o svolení odejít za soukromými záležitostmi. Pevnost měla po jatkách u Parkánu zoufalý nedostatek mužů. Každá posila se cenila zlatem, hlavně pokud šlo o proslulého turkobijce.

A pak tu byl ještě jeden důvod, proč si Báthory nemohl vyskakovat. Před několika lety se vydal na dalekou pouť, aby zachránil svého syna z tureckého zajetí. Jednal na vlastní pěst, bez žádosti o uvolnění ze služby v císařském vojsku. Kterýkoli vojenský soud by to hodnotil jako dezerci. Forgáč o tom věděl, anebo to alespoň tušil. Kdyby se mu Báthory pokusil odporovat, hrabě by svá podezření změnil v obvinění a kapitán by skončil v temnici, pokud ne rovnou na šibenici.

Ne že by se bál obléhání – neměl strach z Turků, z boje, ze smrti. Jenže kdesi venku, v zemi zachvácené pohanským drancováním zůstali lidé, na kterých mu záleželo. Věrný druh ve zbrani Stěpan

— 31 —

Kapitán Báthory: Hradba západu

Voronin, se kterým si už prošli lecčím. Zemanská vdova Juliana Beličová, k níž cítil něco, co k žádné jiné ženě už dlouho ne. A hlavně Míša, syn, kterému se kdysi odcizil, ale k němuž si znovu hledal cestu.

Od chvíle, kdy Báthory padl do rukou Vlčice Ileany Rónayové, neměl o těch třech žádné zprávy. Netušil ani, zda jsou ještě naživu. Chvílemi až skřípal zuby, tak jím lomcovalo nutkání vydat se po jejich stopě, a pokud je najde živé, odvést je do bezpečí.

Tedy co nejdál od Újváru.

Jenže nic z toho. Trčel v pevnosti a v nejbližší době se to určitě nemělo změnit. Proto na Locatelliho pochvalu neodpověděl. Upřímná odpověď by se nesetkala s pochopením.

„Jsem překvapen, jak zručně se oháníte šavlí, kapitáne,“ pochválil ho i markýz Otto de Grana, dobře oblečený štramák v Báthoryho věku, černovlasý, opálený a s nehasnoucí jiskrou v oku. „Předtím jsem vás viděl šermovat mečem, benátskou schiavonou. V proslulých soubojích s mohamedánskými válečníky jste prý dokonce používal rapír. Rapír proti kiliči, šamšíru nebo jatagánu, to si skoro nedokážu představit.“

Protože Báthory jen pokrčil rameny (těžko soudit, zda na znamení skromnosti, nebo lhostejnosti), otočil se de Grana k Bercsényimu.

„Zmínil jste se o boloňské škole, barone,“ zvážněl. „Jsem si skoro jistý, že ve vašem hlase zazněl pohrdavý tón.“

„Byl to jen příklad,“ odsekl husarský velitel.

„Příklad čeho?“

Bercsényi se okamžitě naježil. „Příklad západní nafintěnosti, která se v našich končinách zlomí na hrubé síle a šermířských zkušenostech získaných přímo v boji.“

Markýz pokýval hlavou, jako by se nad argumentací vážně zamyslel. Pak vypil zbytek vína z číše a vstal.

„V tom případě vás coby žák boloňské školy musím vyvést z omylu.“

Bercsényi se zeširoka zašklebil, také si pořádně přihnul, nakroutil si kníry, vykročil na prostranství dlážděné kočičími hlavami a tasil šavli, jen to zabzučelo.

De Grana obnažil kord s rovnou čepelí, o něco širší než u běžných rapírů. Nejdříve čepel pozvedl k nosu a pak ladným pohybem

— 32 —

Juraj Červenák zaujal bojový postoj. Báthory a Walther se novým soupeřům rychle klidili z dosahu.

Bercsényi koncem šavle cinkl do hrotu markýzova meče a sebevědomě se ušklíbl.

„Děláte chybu, Vaše Jasnosti...“

„Tatarská střela na každého z vás!“ zařval zlostný hlas. „Co to má znamenat?“

Všechny hlavy se bleskově otočily ke klenuté bráně, kterou na dvůr hostince ústil dlouhý podjezd z náměstí. Bercsényi a de Grana okamžitě sklonili zbraně, narovnali se a ustoupili od sebe. Ti, kdo stáli pod bránou, se také co nejrychleji klidili pryč.

Z podjezdu se vynořil hrabě Adam Forgáč z Gýmeše a Haliče, generál předdunajských vojsk, velitel hornických měst a hlavní kapitán Újváru – Nových Zámků. Jako vždy ho doprovázeli dva biřici v kroužkových suknicích, račích kyrysech a husarských šišácích, každý ozbrojený šavlí, pistolí, válečnou sekerou a halapartnou. Bratři Kopčanovi sloužili Forgáčovi coby osobní stráž a říkalo se, že bez nich nejde ani na latrínu.

„Markýzi? Barone? Žádám vysvětlení!“ Forgáčovi už bylo šedesát pryč, ale málokdo by mu hádal tak pokročilý věk – hlavu držel hrdě, vlasy a kníry měl bez šedin (údajně si je nechával barvit výtažkem z ořechových slupek a olšové kůry) a oblečený byl přepychově jako palatin. Zrazovalo ho jen mírné kulhání, které způsobovala pakostnice v levé noze. „Důrazně jsem v pevnosti zakázal souboje, především mezi důstojníky! Za porušení mého nařízení je nejpřísnější trest.“

„Ale tohle přece nebyl duel, Vaše Milosti.“

Forgáč šlehl pohledem po Locatellim, který odložil dýmku, vstal a zlehka se uklonil.

„Nedělejte ze mě osla, plukovníku,“ zavrčel hrabě. „Zrak mi ještě slouží.“

„Chápu, vidíte dva rytíře s tasenými zbraněmi. Ale neznáte jejich pohnutky. Tohle není souboj vyvolaný sporem. Nedošlo k nactiutrhání ani urážce, neviděli jsme házení rukavicemi. Urozený pan baron a nejjasnější markýz se chystali zkřížit čepele v přátelském duchu.“

„Balamutíte mě,“ procedil Forgáč skrz zuby.

„To bych si nedovolil, Vaše Milosti. Všichni vám tu odpřísáhnou,

— 33 —

Kapitán Báthory: Hradba západu

že muži jen cvičí. Řinčí čepelemi, protože se nemůžou dočkat, kdy už je zatnou do pohanského masa. Neškodná kratochvíle. Snad si nemyslíte, že bych jim dovolil skutečný souboj do krve?“

Forgáč zpod naježeného obočí hleděl do Locatelliho podlouhlého obličeje s velkým nosem a výrazným, ba přímo koňským chrupem, zřetelným i za semknutými rty. Plukovník měl pověst člověka, který nezkazí žádnou zábavu, ale svůj šibeniční smysl pro humor a vrozený sarkasmus skrýval za téměř neměnným koženým výrazem. Forgáče to dráždilo – i teď cosi zabručel a raději se otočil k Bercsényimu. Baron sklonil hlavu a zastrčil šavli do pochvy. I de Grana schoval kord a pokrčil rameny.

„Je to tak, Vaše Milosti. Jen trochu cvičíme. Aby nám nezatuhly klouby. Pokud vám to není po vůli...“

„Jistěže mi to není po vůli!“ odsekl Forgáč. „Nechci vidět tasené zbraně, dokud nebude v dosahu mohamedánský krk. Rozumíme si?“

Všichni přikývli a sklopili pohledy.

„A kroťte se s chlastem, pánové. Turci už serou před branami, jejich smrad je cítit až sem. Velkovezír, aby mu čerti na karu vyhrávali, může kdykoli zavelet do útoku.“

Právě tehdy, jako by to hrabě přivolal, nad pevností zahřmělo.

Nikdo nepohlédl vzhůru v úžasu, že burácí z jarní oblohy. Tento zvuk zde všichni dobře znali. Krátce po výstřelu zařinčely poplašné zvony – z věží všech tří kostelů se stala pozorovací stanoviště se stálými hlídkami.

Forgáč se otočil a v doprovodu drábů zamířil podjezdem na náměstí. Locatelli, de Grana, Bercsényi, Walther a další důstojníci ho následovali.

Báthory se vrátil ke stolu. Sedl si, palcem odklopil víčko cínové holby a jediným douškem vypil zbytek piva. Položil nádobu, říhl si do pěsti a zadíval se na bránu.

Po chvíli zavrtěl hlavou a kývl na Agnes Procznerovou, aby mu přinesla další pivo.

– —

V dálce práskaly výstřely.

Forgáč a ostatní důstojníci vyšli na hradby u strážní věžičky nad

— 34 —

Juraj Červenák Vídeňskou bránou. Po vrcholu kurtiny se táhl široký ochoz. Z něj ale do předpolí neviděli, protože předprseň z navršené hlíny sahala nejméně dvě stopy nad hlavu urostlého muže. Proto vystoupili na banket, jakýsi stupeň anebo římsu, z níž mohli opatrně vyhlédnout přes vrchol náspu.

Důstojníci se dívali na západ, přes vodní příkop široký dobrých dvacet sáhů.

„Co se to tam děje, merda?“ mhouřil Otto de Grana oči.

Výhled na vypálená předměstí a za nimi se rozrůstající turecký tábor jim do značné míry clonila druhá linie opevnění. Kontreskarpu, tedy vnější břeh příkopu, lemoval glacis, val s palisádami, za nímž se táhla krytá cesta – sloužila k rychlému přesunu oddílů a obsluze houfnic a mušketýrských pozic. Před mostem, kterým se vyjíždělo z brány, přecházel val do masivního trojúhelníkového ravelinu se zdí na vnější a strmým náspem na vnitřní straně.

Ravelin před západní bránou nazývali Vídeňskou baštou. Právě odtamtud se šířil poplach, troubení a bubnování.

„Snad se ta pohanská chátra neosmělila k prvnímu útoku?“

„Leda by jim slunce vysušilo mozky,“ pochyboval Locatelli. „Vždyť ještě ani nerozmístili artilerii. Sotva vytyčili táborové rajóny a postavili pár stanů.“

„Vykopali i první paralely,“ připomněl de Grana.

„To ano, ale dokud nezačali s přibližovacími zákopy, je úplně zbytečné...“

„Tohle není nepřátelský útok, pánové,“ smetl jejich dohady Forgáč. Díval se na západ skládacím dalekohledem.

„Co vidíte, Vaše Milosti?“ dožadoval se baron Bercsényi. „Zjevně se tam bojuje. Ale kdo s kým?“

Kromě občasného zadunění kanónu na Vídeňské baště slyšeli i vzdálenou střelbu z předpolí.

Forgáč sklonil dalekohled a rty mu škublo cosi jako úsměv.

„Dorazily nám posily.“

– —

Kníže Erberto Pio di Savoia byl zavalitý muž, ale ani trochu nepůsobil dojmem nemotorného pupkáče, který se zadýchá i na třech schodech před kostelní bránou. Právě naopak, byl mohutný,

— 35 —

Kapitán Báthory: Hradba západu

robustní, rázný. Tím spíše, když jeho sudovitou postavu chránila zbroj sestávající z přilby, kyrysu, ramenních plátů, kovových rukavic a dlouhých račích šosů sahajících pod kolena – vše bylo zhotoveno z černé oceli, na níž zářily pozlacené nýty. Jinak byla zbroj zdobená střídmě, jen na prsním plátu se na sebe šklebili orlice a lev stojící na zadních, erb Piů.

Kníže zastavil koně vedle cesty vedoucí k novozámecké bráně a zvedl hledí na své burgundské přilbě. Měl odulé, jakoby opuchlé tváře poseté skvrnami a bradavicemi.

Za jeho zády mu říkali don Ropucha.

„Vpřed, muži!“ vykřikl silným hlasem. „Svižně, poklusem! Pokud je vám život milý, nezastavujte a neohlížejte se! Kdo spadne a zůstane pozadu, musí si pomoct sám! Pro nikoho se nevracíme! Při Bohu a Marii matce!“

Přes pět set pěšáků za hlasitého řinčení zbraní dupalo po cestě. Seřazení do dlouhatánského čtyřstupu, v plné polní, v rukou kopí nebo muškety, setřásli únavu z dlouhého pochodu a podřídili se jednotnému rytmu.

Cíl měli na dohled. Ale zároveň i nejtěžší úsek cesty.

„Podplukovníku!“ otočil se Pio k muži v kyrysu, který se k němu blížil v sedle bílého koně, v ruce dlouhý německý meč.

Nemusel nic dodávat, plán dostatečně probrali cestou. Podplukovník Albrecht von Hagen dal pokyn dalším podřízeným důstojníkům. Zazněly povely, zaryčely polnice.

Bezmála sto padesát dragounů pobídlo koně a dalo se do pohybu. Rozdělili se na dva stejné oddíly a vydali se klusem podél cesty, zprava i zleva chránili pěchotu. Velitelé v přilbicích a kyrysech, mužstvo v kabátcích překřížených bandalíry, na hlavách klobouky nebo vysoké čepice s převislými chlopněmi. Do stehen je pleskaly palaše, na sedlech se houpaly válečné sekery, v rukou svírali kopí nebo karabiny – pušky s krátkými hlavněmi, z nichž dokázali střílet i za jízdy.

Tato zručnost se jim hodila, když narazili na janičářské hlídky. Turecký tábor nebyl ani zdaleka jednolitý, shluky stanů dřepěly roztroušené mezi ostrůvky lužního lesa a rákosím zarostlými močály. Proto chvíli trvalo, než se poplach rozšířil a janičáři se zmohli na střelbu z mušket a luků.

Dragouni ji s chutí opětovali. Hlavně jako trombóny chrlily oheň;

— 36 —

Juraj Červenák spršky broků a sekaného olova trhaly lidská těla, plachty stanů i kůru stromů. Jezdci v krvelačném vzrušení spustili pokřik:

„Viktóóória!“

Kníže Pio a Albrecht von Hagen jeli s dragouny na pravém křídle. Z boku se k nim přihnal rozohněný janičář a ohnal se tirpanem, jakousi tureckou halapartnou. Hagen mečem odrazil protáhlé sekerovité ostří. Muž se zapot



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.