načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hračka - Sylva Lauerová

Hračka

Elektronická kniha: Hračka
Autor:

"Hračka je o sexu, pouze o sexu a zase jen o sexu... ... a pak ještě o lásce a posedlosti a manipulaci." Druhé vydání erotického bestselleru z roku 2007, jehož děj se odehrává na ... (celý popis)


hodnoceni - 47.3%hodnoceni - 47.3%hodnoceni - 47.3%hodnoceni - 47.3%hodnoceni - 47.3% 45%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Nakladatelství van Aspen, s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 348
Rozměr: 22 cm
Vydání: 2., upr. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-254-7616-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

"Hračka je o sexu, pouze o sexu a zase jen o sexu...
... a pak ještě o lásce a posedlosti a manipulaci." Druhé vydání erotického bestselleru z roku 2007, jehož děj se odehrává na Seychelských ostrovech, v exotickém ráji, kam noha běžného smrtelníka téměř nevkročí. Luxusní prostředí privátního letoviska, vyhledávaného světovými celebritami, je popsáno pohledem mladé české ženy. Ta se zde setkává se svým osudovým mužem a v pouhých třech týdnech prožívá vášnivý a intenzivní vztah, hraničící s posedlostí. Příběh rozkrývá nebezpečnou a zraňující hru lidského ega, spojenou s tělesnou touhou a manipulací. Bezmezný, až povrchní obdiv k mužskému tělu, svižný literární styl Sylvy Lauerové, který do posledních podrobností popisuje i ty nejintimnější detaily sexuálních scén, fyzická posedlost, kult krásy mužského těla, sex - to jsou nejvýraznější rysy, které Hračku definují a také důvody, proč ji ocení zejména ženy, ačkoli pozitivní emoční dopad poté nejspíše ohodnotí především překvapení partneři čtenářek. Sugestivní vyprávění má strhující tempo a zachovává si prvky autenticity. Syrovost sexuálních scén a přímočará otevřenost, se kterou autorka nahlíží do myšlenkových pochodů ženy-predátora, činí z této knihy zcela výjimečnou sondu do intimního vyjádření ženské emancipace. Román Hračka se neohlíží na míru obecného vkusu, neptá se co je ještě úměrné a snesitelné, netváří se jako literatura světového formátu a nepodbízí se sofistikovaným čtenářům, aby uspokojila jejich náročné cíle. Jde si svou cestou a budí pozornost. Reakce české čtenářské veřejnosti to jen potvrzují. „Raději kontroverzní než nudná“- takto lze charakterizovat nejen autorku samotnou, ale i její velmi rozmanitou tvorbu, pro kterou je právem označována literárním chameleonem.  Ani jeden z románů Sylvy Lauerové vás nenechá chladnými, každý však specificky a zcela jinak. Příznivce erotiky nadchne spisovatelčin debut - bestseller HRAČKA, milovníky literatury „na hraně“ pak sadomasochistický OTROK, čtenáře, hledající napětí a dobrodružství mysteriózní román JUMARORO a ty náročnější, obdivovatele netradičního, komorní a tajemný TICHOŠLAP.

Související tituly dle názvu:
Hračka Hračka
Lauerová Sylva
Cena: 234 Kč
Ovace nevlídnosti Ovace nevlídnosti
Lauerová Sylva
Cena: 201 Kč
Tichošlap Tichošlap
Lauerová Sylva, Carda Jiří
Cena: 382 Kč
Hračka Hračka
Lauerová Sylva
Cena: 150 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

van ASPEN, s.r.o.

2010


Publishing: van Aspen, s.r.o., 2010

Copyright: Sylva Lauerová, 2010, www.sylvalauerova.cz

Cover, Photo and Graphics: Lukáš Horký, 2010, www.lukashorky.cz

Proofreading: Eva Hánová

All rights reserved. No part of this book may be reproduced in any

form or by any means without the prior written consent of the

publisher, excepting brief quotes used in reviews.

Printed in the Czech Republic.

ISBN 978-80-254-7616-1

2


van Aspen, s.r.o., 2010

3


Tamaře

4


Hračka je o sexu, pouze o sexu a zase jen o sexu...

... a pak ještě o lásce a posedlosti a manipulaci.

Tento román je pouhá fikce, veškeré postavy a události v něm

zobrazené jsou dílem autorčiny fantazie. Jakákoliv podobnost

se skutečnými osobami, živými či mrtvými, událostmi nebo

místy je ryze náhodná.

5


Slovo o autorce:

SYLVA LAUEROVÁ, česká spisovatelka a básnířka žijící

na Seychelských ostrovech, je v České republice známá

především díky své románové prvotině, erotickému bestselleru

Hračka. Ačkoli má na svém kontě čtyři knihy a na české literární

scéně není žádným nováčkem, médii je často přehlížena.

Důvod? Prý je příliš kontroverzní a nevyzpytatelná. Jak sama

přiznává, témata, která svým čtenářům předkládá, „odkrývají

hlubiny lidské duše“ a místy jsou takříkajíc „na hraně“.

Lauerová však nezůstává pouze u provokativních témat

spojených s lidskou intimitou. Každou další knihou svůj

autorský záběr rozšiřuje a nikdo z jejích příznivců nedokáže

odhadnout, čím překvapí příště, ať už tematicky, či žánrem.

Mnoha čtenářům tak utkvěla v paměti díky románové tvorbě,

jiným díky poezii.

Erotický román Hračka se objevil na předvánočním trhu

v roce 2007. Do té doby naprosto neznámá žena vtrhla na

českou literární scénu tak výrazně, že se jí podařilo něco zcela

nevídaného – její autorská prvotina během několika týdnů

nečekaně bourala žebříčky prodejnosti, jako by to byla dlouho

očekávaná kniha dobře zavedeného autora.

Všichni, kdo byli Hračkou nadšeni, netrpělivě očekávali její

volné pokračování. Lauerová však překvapila sbírkou poezie

Michael2007, kterou sama nazývá „filozoficko-religiózním

rébusem“ a již v počátku své spisovatelské dráhy tak dala jasně

najevo, že zařadit ji mezi autory erotické beletrie byla chyba.

I duchovně laděný Michael2007 si však získal své skalní

příznivce. Básně ze sbírky se staly inspirací a předlohou pro

celostátní výstavu výtvarných děl České umělecké avantgardy

3. milénia.

Koncem roku 2009 si nadšení obdivovatelé prozaického

stylu Lauerové konečně opět přišli na své. Na pultech se objevil

provokativní thriller Otrok, jímž si jeho autorka vysloužila titul

6


nejkontroverznější české spisovatelky dneška. „Hraniční“ téma

o tom, co z člověka udělá neomezená moc nad druhým, spojené

s tabuizovanou oblastí dominantně submisivního sexu, tentokrát

zaujalo nejen veřejnost, ale především vzbudilo pozornost médií.

Namísto další románové senzace upnula Sylva Lauerová

v roce 2010 své tvůrčí plány k podpoře české poezie. Myšlenka

sestavení almanachu současné milostné poezie psané ženami se

rodila již v průběhu druhé poloviny roku 2009. Začátkem roku

2010 pak projekt dostal konkrétní podobu – Lauerová vybrala

a seřadila více než čtyři stovky básní, které vyšly na 560-ti

stranách jako Královny slz a ostružin. Spisovatelka a básnířka

se tak na čas opět vrátila k nekomerčnímu proudu literatury

a stala se, co se týče žánru své literární tvorby, prakticky

nezařaditelnou.

Literární styl Sylvy Lauerové je velmi sugestivní,

s výraznými prvky autenticity a strhujícím tempem. Provokuje

svou neslýchanou otevřeností a svérázným přístupem k jazyku.

Beze studu hovoří i o těch nejožehavějších tématech,

souvisejících s lidskou intimitou. Nutí čtenáře zaujmout pozice

a stojí za hranicemi tzv. obecné normality. Snaží se spojit

zdánlivě nespojitelné, stoupá si na špičky, aby dosáhla co

nejvýše a sahá na dno i pro ty nejtemnější lidské emoce. Co je

však nejdůležitější – málokoho nechává lhostejným.

Publikuje pravidelně v českých časopisech a podílí se na

vzniku a podpoře celé řady uměleckých projektů – výstav,

výtvarných happeningů či experimentálních módních show

(Michael2007 – Výstava výtvarných děl české umělecké

avantgardy 3. milénia, módní show Fatamorgana, projekt

IMPERSONED, časopis DRESSING Portfolio a další).

7


8

8


9

9


Brečím už hodiny. Nepřetržitě. Slzy tečou z očí a nic se s tím

nedá dělat. Obličej napuchlý a na tvářích rudá krupička. Ještě že

sedím v té pitomé pearl class, tam se letušky vůbec ničemu

nediví. Ani tomu, že někdo po celou dobu letu nesundá z nosu

obrovský, neproniknutelně černý brýle, přestože je únor, a až na

tři slova – vodu a ubrousky, prosím – neřekne nic jinýho.

Pravidelně mě tedy zásobují vodou a stejně tak pravidelně

odnášejí mokré kapesníky. Čas od času mě obdaří úsměvem

plným spoluúčasti a porozumění, nejspíš si myslí, že mi vymřela

celá rodina. Asi tak vypadám.

... jo. Vypadám.

Ale mně je to jedno, mně je to úplně jedno. JEDNO.

Všechno je mi jedno.

Je to totiž pryč, je to beznadějně pryč.

11


12


I.

tom

Sto patnáct ostrovů, rozhozených jako perly do Indického

oceánu, a mezi nimi Fregate Island. Privátní ostrůvek, na němž

jeho majitel vybudoval luxusní letovisko a díky svým kontaktům

je povýšil na „poslední zbytek ráje“ pro celebrity a světovou

VIP klientelu.

Vedení hotelového komplexu využívalo mých služeb coby

wellness terapeuta a učitele jógy a meditací. Zavolali mi tenkrát

s tím, že přiletěl nějaký herecký pár z USA a mužská polovička

projevila zájem o seznámení s meditativními technikami. To je

mi ale zajímavý, myslela jsem si, o meditace mají přece zájem

většinou ženský, mužští chtějí buď cvičit, nebo se nechat

masírovat.

Letěla jsem jako obvykle, tak 20 minut od vládního ostrova

Mahé, na kterém bydlím. Při této cestě jsem si vždy připadala

privilegovaně, na letišti doprovázená personálem jako sama

celebrita, a v kabině jsem si znovu a znovu pochvalovala, jak by

si asi každý přál lítat do práce vrtulníkem. Mně to osud dopřál.

Na Fregate se ostatně dalo dostat jen vrtulníkem, speciálně

vypraveným malým letadlem nebo lodí. Veškerá přeprava osob

byla precizně kontrolována, aby se nestalo, že někoho z hostů

budou obtěžovat paparazzi. Což se také nedělo. Na ostrově

panoval rajský klid a panenská příroda. Nejezdila tam žádná

auta, všichni hosté a obsluhující personál používali bez výjimky

malá umělohmotná elektrovozítka, kterým se roztomile říkalo

buggies. Jediné pořádné auto byl Stevenův pickup, který

z místní ekofarmy rozvážel do ostrovních restaurací (byly

všehovšudy tři) speciálně pěstovanou biozeleninu.

Po příletu a ubytování v jedné ze šestnácti luxusních zahradních

vil (každá z nich s vlastním příchodem k soukromé pláži) jsem

prohodila pár slov s vedoucí recepční, příjemnou a krásnou

Mauricijkou, která se nejspíš pekelně nudila, a tak prozradila,

i co neměla. Přestože to bylo přísně zakázáno.

Pro veškerý personál platila pravidla té nejpřísnější mlčenlivosti.

Stejně tak pro mne. Se svými klienty jsem často podepisovala

13


smlouvy, které mi znemožňovaly mluvit o čemkoliv, s čím jsem

na Fregate přišla do styku. Já to stejně nikdy nedělala, i beze

smluv. Respektovala jsem intimní sféru lidí, kteří vyhledali mou

pomoc, ať už to byli zahradníci, uklízečky nebo celebrity.

Neviděla jsem v tom žádný rozdíl. Často se totiž svěřovali

s věcmi, které nevěděli ani jejich nejbližší. S věcmi, nad nimiž

mnohdy tuhla krev v žilách.

Ale milá Mauricijka zákaz zjevně nedodržovala.

A tak jsem se dozvěděla, kdo všechno je ve vilách ubytován,

kdo má přiletět, kdo odletěl, a až v závěru desetiminutové

„svodky“, kdo je ten muž, který má zájem se mnou meditovat.

V okamžiku, kdy zaznělo jeho jméno, se zastavil svět...

Srdce mi spadlo do kalhot, krve by se ve mně nedořezal,

zkameněla jsem, oči mi vylezly z důlků a polilo mne horko.

Více synonym pro můj tehdejší pocit se snad už ani nedá najít.

TOM! Té Ó eM.

Moje soukromá mantra. Thomas. Znala jsem každý detail jeho

obličeje. Poznala bych ho i po slepu podle barvy jeho hlasu

(trochu přeháním). A sny o jeho těle mne pronásledovaly už

nejméně půl roku (nepřeháním ani trochu)!

To nemůže být pravda, drmolila jsem si pro sebe, vracejíc se do

vily. To může být a je to pravda...!!! A je to docela logické,

našeptávaly mi sveřepě moje vlastní okultní zkušenosti. Přála sis

ho? Přála. Chtělas ho? Máš ho. Takže co teď s tím? Tu šanci

přece nemůžu zahodit. Sakra. Musím se ale pořádně připravit.

Kolik mám času, kolik mám síly, jak jsem na tom energeticky...

Vypadám dobře? Jsem ve formě? Dokážu se nabít natolik, aby

padl na záda, až mě poprvé uvidí?

V mé hlavě se odehrával největší ohňostroj historie, myšlenky

vybuchovaly jedna přes druhou a rychle se tvořily paralelní

plány. Budu muset do vily já za ním? Ne. To nemůžu. Není tam

ta správná hudba, atmosféra, vůně, zato je tam manželka. To

nesmím dopustit. To by bylo totální fiasko. Ropucha by chodila

kolem, všechno obhlížela, kritizovala, přece známe ty nepřející

ženičky. A na úvodu záleží všechno. Musím ho tedy dostat

k sobě. Na tom není nic divného, meditační sezení se stejně

nejčastěji odehrávají u mě. Nesmí přijít s NÍ, to by byl konec.

14


Je nutné, aby byl sám. Jak to ale zařídit. Musím mluvit

s manažerem dne!

Mladý a pohotový Švýcar věděl skutečně téměř všechno. Pár už

je tady několik dní, byli dokonce inkognito i ve Victorii, ale

manžel se zjevně nudí (aha, takže to je ten „opravdový zájem

o meditace“), nechce se mu ležet celý den na pláži a fitness

studio mu zabere tak dvě hodiny denně. Proto ten nápad

s meditací, manželce to připadalo směšné (dobře pro mne, to

s ním nejspíš nepřijde), a tedy s ním meditovat nepůjde

(huráááá!!!), rozhodně ne ze začátku, tráví zatím celé hodiny na

pláži a opéká se do zlatova. Pán chce přijít zítra, v čase se

přizpůsobí, vůbec totiž neví, kdy je nejlepší meditační hodina.

O meditaci slyšel moc, četl málo, sám ale nikdy nemeditoval.

Chce ji vyzkoušet, a když se mu bude líbit a bude ho bavit, tak

má zájem meditovat denně nebo obden, a to po celou dobu

pobytu na ostrově, což budou tři týdny. WOW! – tři týdny. (No

to víš, Tomášku, že já zařídím, aby se ti to líbilo.)

TAK. Pro mne – ideální situace. Jen ten zítřek je dost brzo. Ale

zatím je ještě dopoledne, to zvládnu. Vypadalo by divně,

kdybych řekla, že meditovat se může až pozítří. Na ostrově mě

už trochu znají a vědí, že na přípravu potřebuju sotva pár hodin,

navíc nechci riskovat, že rozmazlený hollywoodský panáček

změní plány a náladu.

Takže detaily:

1. Čas první schůzky: ráno nevypadám moc dobře, večer se

s meditací nezačíná. Pozdní odpoledne je to pravé. Mohu se

perfektně připravit, takzvaný nahý make-up – záchrana

stárnoucích žen – mi určitě bude trvat aspoň hodinku, musím

vypadat naprosto skvěle a přirozeně zároveň.

2. Místo: jedna z teras mé vily je odpoledne naštěstí ponořena

do stínu, takže na ní není to nesnesitelné vedro, při kterém se

člověk děsně potí.

3. Prostředí: musím nakouřit vnitřní prostory vily, nechám

posuvné dveře otevřené, aby se vůně linula na terasu, zvolím

skořici s nádechem pepře, s vanilkou by to bylo příliš sladké, to

chlapi nemaj rádi. Pepř je v té vůni nepostřehnutelný a navozuje

nevysvětlitelný pocit lehkého vnitřního vzrušení, přičemž

15


skořice dá tomuto vzrušení zcela jednoznačně sexuální podtext.

Hahahahá, chlapče, meditovat se zřejmě bude, ale hlavně se

bude z a m i l o v á v a t. Na terase budou rozesety květy, všude,

kromě meditačního místa, které bude prosté téměř všech

rekvizit. Zavolám pokojový servis, obstarají mi velké mísy,

které naplním ledovou vodou s mentolovou silicí. Musí také

zatelefonovat mé „oběti“, sdělit mu, že si má vzít volné a lehké

oblečení, a vysvětlit mu, že nejméně hodinu před meditací nesmí

nic jíst, pít alkohol a bylo by dobře nepít ani příliš mnoho kávy.

Bude totiž připraven jemný čaj s afrodiziakálními účinky, ale to

vím samozřejmě jenom já.  Hudbu pro jednotlivé úseky

našeho meditativního sezení budu vybírat celý večer. Na tom si

dám záležet – „podkres“ je vždycky to nejdůležitější. A večeři si

nechám přinést do vily, aby se nestalo, že mne můj beránek

uvidí v civilu dříve, než je naplánováno. Vůbec dnes nejspíš

nevytáhnu paty.

4. Osoby: Ve chvíli, kdy má oběť přijde, musí být ve vile

pokojská, která mu půjde otevřít. On mne pak spatří za několik

okamžiků, a to za zvuků „andělské“ hudby – už teď vím, co

pustím. To by zabralo i na neandrtálce. Jestli ten chlap má srdce,

tak mu v momentě změkne jak máslo na tropickém slunci.

A pokud ne, tak s takovým balvanem přece nebudu ztrácet svůj

drahocenný čas. Pokojské podsunu stodolarovku, vysvětlím jí

důležitost akce s tím, že mám možnost obdržet výhodnou

smlouvu, musí zmizet vzápětí po tom, co otevře bránu, a to bez

rozloučení, zkrátka potichu. A během dneška nebo zítřka

dopoledne musí vystihnout, kdy pán bude ve vile sám, a říct mu,

že ví, že jde odpoledne meditovat, a že slyšela, jak je to

zajímavé, a ta paní, co to vyučuje, že má nadpřirozené

schopnosti a taky se, prý, moc líbí mužům. Personál má sice

zásadně zakázáno promlouvat k hostům, pokud ho hosté sami

neosloví, ale za ty prachy si milá pokojská riskne cokoliv.

Kreolové navíc uměj tyhle věci svojí angličtinou hrozně

roztomile splácat dohromady a uměj u toho taky krásně koulet

očima, takže on se na ni jistě zlobit nebude.

Kreolka koulela očima už při předání té stodolarovky, a to

nepokrytým nadšením. Pak stále opakovala, nebojte se, madam,

16


všechno mu řeknu, jo, jo, řeknu, že jste mocná čarodějka,

mumlala, mocná... a já už se začínala bát, že to baba přepískne

a Tom nepřijde.

Čas zbývající do odpoledne následujícího dne jako by

neexistoval, z recepce mi volali, že pán z vily číslo 12 přijde

podle domluvy o půl páté. Skvělé. Od dvou jsem se věnovala

posilujícím rituálům, sprše, make-upu a všemu, co bylo potřeba.

Bylo půl páté. Byla jsem klidná. Hop nebo trop. Věřila jsem si

a připadala si úžasná, silná a krásná. Nechám vše vyšší moci,

sama však pro to udělám maximum. Ten chlap je můj osud. A já

jeho, jen on to ještě neví.

Zvoní. Stojím za rohem terasy, pokojská jde otevřít, ví přesně co

dělat. A jak mi také sdělila, Tom potřásal flegmaticky hlavou

a něco žvýkal, když mu o mně vykládala, zametajíc už hodinu

kolem jeho stolu se snídaní, manželka již dávno na pláži. No to

měl asi radost, že mu baba práší do vajíček, nebo co měl.

Pokyvoval prý hlavou, žádný komentář, ale oči mu rejdily

nervozitou. No třeba je to opravdu flegmatický ignorant. Tak ho

zkusíme probrat. 

Pouštím hudbu, pokojská otvírá, slyším jejich tlumené hlasy, jen

těch pár vět, co má ta ženská předepsáno, pak proklouzne za

jeho zády ven z vily, on jde dál po vstupní terase, všude to

nádherně voní, z otevřených dveří obývacích pokojů proudí

klimatizací osvěžující chladný vzduch, prosycený skořicí

a pepřem. Všude květiny, hudba dostává andělsko-romantický

nádech a já vycházím zpoza rohu, přesně jak naplánováno,

slunce hraje tu hru se mnou, odráží se od protější terakotové

stěny a vrhá zlatorůžové odlesky do mých vlasů. Jsem

přesvědčena, že vypadám naprosto úchvatně, že mám magickou

moc a můj pohled ho připraví o rozum. Hlavně si věřit. Naše oči

se setkávají, je TAK KRÁSNÝ, že se až čas zastavil. Jeho

výraz, původně asi směs zvědavosti a lehkého znejistění, se

mění v tiché překvapení, naše pohledy o sebe třesknou jako

v první mikrosekundě vzniku vesmíru. Mám ho! A on má mě,

musím si to přiznat. Jeho oči vůbec nejsou hloupé, ani

ignorantské, ani flegmatické, ale hluboké, chlapské, pyšné

17


a poddajné zároveň. Nádhera! Nemyslí mi to, podáváme si ruce,

něco nejspíš říkám, takové ty úvodní kecy, on něco odpovídá,

ale oba v podstatě nevíme, co mluvíme, a nikdy už si to

nebudeme pamatovat. Vnímám jen jeho rty, barvu hlasu, jeho

ústa. Zpátky, zpátky, velí okultní zkušenost, zpět s hlavou na

krk, on si ji může ponechat v gatích nebo v srdci nebo kam mu

právě spadla, ale ty, ty, Markéto, ty jsi učitel.

Tom byl vnímavý, chápal rychle, poslouchal velmi pozorně

a vypadalo to, jako by měl opravdový zájem. Dokázal se

znamenitě koncentrovat, což bylo pro můj skrytý záměr to

nejlepší. Dvě hodiny, co jsme spolu to odpoledne strávili, byly

tak příjemné, stejně jako druhý a následující a následující den.

Těšila jsem se na každé další sezení jako děcko a nepřetržitě na

něj myslela. Ve dne, v noci, každou minutu, každou vteřinu, a to

i bez afrodiziak. Jak na tom byl asi on? Určitě stejně. Dalo se to

poznat podle kratinkých okamžiků, kdy neuhlídal svůj pohled,

a mně z toho v těch chvílích vždycky vyschlo v krku. Každý den

jsem zapřísahala Universum, aby stálo při mně a pomáhalo.

Sama jsem pečlivě plánovala všechny detaily našich lekcí a měla

na paměti, že kolem mne musí být stále dostatek „tajemna“. Při

dýchacích technikách jsem se mohla beztrestně dotýkat jeho

těla, ale to už mezi námi jiskřilo tak, že to bylo pro oba velmi

náročné a nedalo se soustředit. Nedalo. Měla jsem obavy, abych

nezačala působit neprofesionálně. U něj, ve vile, byl ještě klid,

manželka vnímala snad jen Tomův rostoucí zájem o esoteriku

a zářivé nadšení, s kterým se vracel domů, pokud ovšem

preventivně nepředstíral, že je to vlastně docela nuda, což

nevím.

V okamžiku, kdy už bylo napětí mezi námi dvěma neudržitelné,

byl to on, kdo přišel s nápadem, že chce zkusit nějaký

meditativní rituál při východu slunce. Uá, blázen!, kdy já to

budu muset vstávat, abych vypadala dobře, doteď bylo všechno

podle mého scénáře. Ale nemohla jsem, ani nechtěla odmítnout.

Věděla jsem přesně, kam to směřuje a že to ráno všechno změní.

A upřímně jsem si přála, aby realita předčila i ty nejodpornější

kýčovité sentimentálně-romantické hollywoodské slátaniny.

18


Naplánovala jsem Ranní rituál elementů. Starý keltský okultní

obřad, zkultivovaný pro dnešní rozmazlené čumáčky. Tom přišel

v pět, byla ještě naprosto neproniknutelná tma. Kolem nebyla

žádná světla, slyšeli jsme jen mohutný oceán. Tedy vstávat o půl

páté ráno, jen aby dostal do postele nějakou ženskou, to už jsem

toho chlapa musela pořádně zajímat. Lichotilo mi to.

Rozsvítila jsem lampu a při ní nachystala rituální Oheň,

kouřovou svíci pro ztělesnění Vzduchu, za odříkávání obřadních

formulí jsem připravila nádoby s Vodou a se Zemí, která má na

ostrovech nádhernou rudou barvu. Zapálili jsme svíci, vypili za

naprostého ticha opět můj speciální čaj, tentokrát jsem si jej

nedokázala vychutnat. Byla jsem vzrušená a nervózní. Bála jsem

se na Toma byť jen podívat, všechno nám bylo jasné. Už nebylo

třeba něco si předstírat, na něco čekat, dnes se to stejně stane.

Nebe se začalo bělat. Podle mého pokynu přišel oblečen v lehké

bílé košili a kalhotách a při mírně snědé barvě jeho pleti vypadal

jako sám bůh pokušení. I já na sobě měla lehkou bílou řízu,

mohli jsme jít odtamtud rovnou k oltáři. Klečeli jsme na patách

směrem k východu slunce, zapálili oheň a já tiše opakovala

pokyny, aby věděl, co a proč bude následovat. Zdálo se mi, jako

by mě už stejně nevnímal, až jsem měla podezření, že vzal

nějakou drogu. Ale asi byl jen stejně nervózní jako já. Oheň

hořel a na východě to začalo hořet také. Nebudu vykládat, jak to

hořelo mezi mýma nohama. Afrodiziakum lehce působilo.

Nepopsatelná atmosféra probouzejícího se Universa, ticho bez

lidí, a přesto plné ranních zvuků džungle, věčnost oceánu

a zlatorůžové světlo vycházejícího slunce by samy o sobě stačily

k tomu, aby se člověk rozplakal. Oheň dohoříval. Přišel čas na

rituál Vody, omývali jsme si ruce a obličej (chvála za to, že

existují voděvzdorné řasenky a make-upy), pak bylo nutné

svléknout si vrchní části oděvu, Tom odložil košili, já spustila

řízu k pasu, sexuální napětí rostlo každou vteřinou. Tak

nádhernej, nádhernej chlap, a já ho mám vedle sebe. Uchopila

jsem mísu a zahájila rituální polévání, běžně tak, že se vodou

pozvolna polévá vlastní tělo a vychutnává se působení tohoto

elementu, jeho síla a spojení člověka s Přírodou. Já to však

záměrně zaměnila za polévání těla toho druhého, o této drobné

19


změně Tom nevěděl.  Začala jsem, pomalu, velmi pomalu,

abych si mohla vychutnat každý okamžik, prohlížela jsem si

jeho krásné, bezchybné tělo, jen všechno ještě prodloužit,

uchopit a podržet ten moment. Voda byla ledová, Tomovi

naskákala husí kůže, voda mu stékala přes ramena a prsa do

rozkroku, na kalhoty, pod jejichž mokrou látkou jsem viděla

jeho ztopořený penis, tam už ta voda asi zase vřela. On se vůbec

neobtěžoval vzít si spodní prádlo!!! a bylo mu zjevně jedno, že

mu to stojí jako blázen a já se na to dívám. V tom okamžiku mu

bylo už zřejmě všechno jedno, oči mu zářily podivným světlem,

rty měl pootevřené, nemluvil. Jeho mozek už změnil náš vztah

učitel – žák na vztah samice – samec. Moje nádoba byla

prázdná. Teď byl na řadě on. Lil mi vodu pomalu na ramena,

prohlížel si mě a pořád se svým pohledem vracel do mých očí.

Ten pohled mluvil za něj, co mluvil, řval: já už to dlouho

nevydržím, zkusím to ještě chvíli, ale nedá se to vydržet, nedá!!!

Ale v úctě k zachování rituálu se stále ještě ovládal, čímž však

stupňoval rozkoš k neúnosné míře. Koneckonců byla jsem pro

něj pořád ještě cizí žena, jeho učitel, kterého do této doby

respektoval. O sexu, o chtíči nepadlo doteď ani slovo. Přestože

jsme oba na nic jiného nemysleli.

Za chvíli sebou praštím na zem anebo exploduju, pomyslela

jsem si. Zašeptala jsem – teď Zemi, srdce mi bušilo až v krku.

Nabrali jsme každý hlínu do mokrých dlaní a já ji začala roztírat

po Tomových prsou. Rudá hlína se mísila s vodou, která ulpěla

na těle, stékala v potůčcích dolů k jeho slabinám, v barvě

ranního slunce vypadala jako čerstvá krev, která byla všude

a všude, jako flirt se smrtí – perverzně vzrušující...

V tom okamžiku už ani jednoho z nás nezajímal jak východ

slunce, tak elementy, ani celý svět. Tom se chvěl po celém těle,

jeho ruce vystřelily směrem ke mně, důrazným, ale tichým

pokynem se naštěstí dal ještě zastavit a pochopil, že napřed

dokončím rituál já a pak teprve on. Cítila jsem svoje vlastní

vlhko, jak mi teče dolů po stehnech, byla jsem vzrušená

k zbláznění, a když mi začal po prsou rozmazávat tu mokrou

rudou hlínu, jezdit přes bradavky nahoru po krku až k bradě

a dolů k pupíku a zase na bradavky, kde se definitivně zastavil,

20


aby je mnul mezi prsty a přitom se díval, jak na to reaguju,

nevydržela jsem. Orgasmus prostě přišel sám od sebe.

Neovlivnitelný, neovladatelný. Koncentrovala se do něj celá

moje touha několika uplynulých dní, hodin a minut, byl šílený,

hluboký, tak silný, až příšerně bolel. Tom poznal z mého

obličeje, co se děje, panenky se mu rozšířily a pusa pootevřela,

než mohl cokoliv, moje ruka instinktivně vystřelila k jeho

rozkroku. Stačilo vážně jen několik doteků a Tom se udělal, tiše

a mohutně stříkal do mé dlaně, do kalhot, jeho semeno se

míchalo s hlínou na mých rukou, přitom se úporně snažil zůstat

svým pohledem v mých očích. Bylo to úžasné. Nemyslitelné.

Udělalo se mi špatně. Bylo toho všeho až příliš, vzrušení

přehřálo energetický motor mého těla, sesunula jsem se na zem.

Tak, teď nejspíš omdlím, snažila jsem se zhluboka dýchat, srdce

bilo tak 160 tepů za minutu a v celém podbřišku mne bolelo. To

mám z toho, že jsem to tak protahovala. Hraju si na hrdinu a pak

z toho málem dostanu infarkt. Tom si lehl vedle mne. Nevím,

jak bylo jemu, ale zářil jako pochodeň. Mlčel. Vlastně pořád jen

mlčel. Natáhla jsem paži a objala ho kolem krku, přitiskl se ke

mně vší silou celým tělem, začali jsme se objímat, jako bychom

se měli rozloučit na věky, jako by jeden z nás měl za minutu

umřít a byly to naše poslední vteřiny v živých tělech, sexuální

pocit se mísil s gigantickou láskou nebo něčím, co se jí velmi

podobalo, slzy se mi nahrnuly do očí. Tom na tom byl úplně

stejně a pak jsme se už jen dlouhé minuty líbali, oba vzrušení jak

na začátku, pokud vůbec nějaké vzrušení kdy opadlo. Bylo to

nádherné, úchvatné, a já stále šeptem opakovala, prosím, dnes se

nebudeme milovat, prosím, dnes ne. Ještě ne. Kdykoliv mi chtěl

svými prsty zajet mezi nohy, kdykoliv se snažil dostat se k mým

bradavkám, naléhavě jsem opakovala: „Dnes se nebudeme

milovat! Rozumíš? Prosím!!!“ Uposlechl. Naštěstí uposlechl. Ať

už si myslel cokoliv, nejspíš pochopil, že toto byl jen předkrm,

droga na špičku nože, abychom mohli dál toužit po další dávce.

A prodloužit si dobu jejího účinku.

21


Už ani nevím, co se přesně dělo od okamžiku, kdy jsem jej

odstrčila a nařídila nám oběma uvést se do stavu smiřitelného

s realitou. Bylo plné, zářivé ráno. Tom se sprchoval a já

pomazávala jeho košili a zbytek kalhot rudou hlínou, bylo to

praktičtější, než se bezúspěšně snažit vyprat rudé skvrny z bílé

jemné bavlny jeho rozkroku. Tu barvu z toho už nikdo nikdy

nedostane, to vím jistě. Takže to vlastně bylo jediné řešení. To

bude tedy přelomový návrat do vily, pomyslela jsem si

a musela se smát při představě Toma v naprosto zničeném bílém

exkluzivním oblečku, jak jede elektrovozítkem ke svému

parkovišti a pak, pokud bude mít do té doby štěstí a nikdo

z personálu ho neuvidí, bude muset vstoupit dovnitř a ukázat se

takhle manželce. To už jsem se chechtala nahlas, ještě že on byl

stále ve sprše, musel by si jinak myslet, že jsem škodolibá. Ale

představa toho, že bude vypadat jako čuně, který se za úsvitu

válelo někde v džungli v kaluži a to ještě po břichu, ve mně stále

znovu vyvolávala gejzíry smíchu. Já to budu mít tisíckrát

snadnější. Jsem tu sama a nemusím nikomu nic vysvětlovat.

Samota poskytuje obrovský prostor ke svobodě, člověk je

svým pánem a nemusí se nikomu zodpovídat, jen sám sobě.

A stydět, stydět se může taky jen sám před sebou. Žádné

výčitky, jen ty vlastní. A žádné konfrontační názory a rozhovory

šroubované až k hádkám. Ale zpět k Tomovi. Je tu ještě jedna

varianta, mohu mu dát hotelový župan, ale to je snad ještě horší

než ta hlína na obleku. Vracet se z ranní meditace v županu 

by mohlo vyvolat značně nežádoucí pocity u personálu a děsivě

bouřlivou reakci u manželky. Nerada bych o tohoto vzácného

klienta přišla. To jsme to tedy nedomysleli... Hlavně já. Ale

mohl mne zastavit, jedeme v tom oba. No nic, zkusím něco

vymyslet ve sprše, ještě že tyto vily mají sprchy asi čtyři, i když

nevím, co tak dva lidi mohou současně se čtyřma sprchama

provádět.

Když jsem vyšla ven, v hlavě zatím žádná převratná myšlenka,

stál Tom už sám na vstupní terase, oblečený skutečně do

sněhobílého hotelového županu. Nenechala bych ho odejít ani za

nic, tak byl krásný. Až srdce usedalo, řekla by moje maminka.

Ale jinak to nešlo. Na můj tázavě pobavený pohled se jen

22


pousmál a řekl tím neodolatelně hlubokým hlasem: „No co,

z masáže bych šel taky tak. A myslím, že bude ještě v posteli,

večer moc pila. A vzala si nějaký prášky.“ Mluvil o své ženě.

Vypadal naprosto klidně. Prostě to neřešil. Otočil se ke vchodu,

jako by už neměl zájem se mnou dál mluvit, a já se začala bát,

že jsem možná něco pokazila, do sprchy šel přece v úžasné

náladě. Doufám, že se mu všechno nerozleželo v hlavě, to bych

nepřežila. Takový nádherný začátek. Otevřel dřevěnou bránu od

vily, otočil se a já se bát přestala. Téměř až stydlivě, uhýbaje

očima, řekl tiše, spíš zamumlal: „Já přijdu. Přijdu dnes večer.“

„Není to brzo?“ vyhrkla jsem v obavě, abychom na sebe příliš

neupozornili, a okamžitě jsem toho zalitovala. Co blbnu, mám

jedinečnou šanci, tak pryč s rozumem: „Myslela jsem jen,

abychom to nepřehnali.“ „Brzo?“ povytáhl obočí. „Ne. To je

příliš pozdě.“ A bez mrknutí oka za sebou zavřel. Konec diskuzí.

Bývala bych padla v ten moment blahem na záda, kdybych se

nebála, že si ublížím, a tak jsem si jen lehla a ve stínu terasy

procházela každou vteřinu našeho prvního rána, našeho prvního

orgasmu. Byla jsem nejšťastnější člověk na světě.

Tom nikdy moc nemluvil. Trousil slova jen tak mimochodem,

vždycky tak jedno až dvě za hodinu. Dobře, trochu přeháním,

ale náš rozhovor u brány to přesně vystihoval. Jinej chlap by se

alespoň pokusil zhodnotit, co zažil, ujistit mě, že chce za každou

cenu pokračovat a že se nemám bát, že to doma nějak ustojí

a jak to večer zkusí udělat a bla, bla, bla, kdovíco ještě. On řekl

jen: přijdu dnes večer. Konec. Věta holá, rozvinutá jen udáním

času. A k tomu tón hlasu, nedávající prostor k žádným

námitkám, žádné diskuzi a k žádným pochybám. To, jak si to

zařídí, čím bude muset projít, jestli to bude jednoduché nebo

složité, jestli má strach přijít v tom směšném županu domů

a tisíce dalších podrobností – ty nechal stranou. A na moji

poznámku, že je to snad příliš brzy, pod kterou byly skryty moje

obavy, aby náš změněný vztah nezačal moc rychle poutat

pozornost, řekl jen: ne, je to příliš pozdě. V těch pěti slovech

bylo jeho vyznání, sdělení, jak krásně mu se mnou bylo, jak

touží po tom vůbec neodejít, ale ví, že musí. Přemýšlela jsem,

23


jestli je to součást jeho image, a seznala, že ano. Je to bestie, má

to natrénovaný. Působí to totiž pekelně mužně a je to „proklatě

cool“. Neznala jsem moc filmů, ve kterých hrál, ale v tom,

v kterém si mě virtuálně omotal kolem prstu, v tom téměř

nemluvil. Působil až mírně retardovaně, takovej ten

vygumovanej akční hrdina, střílející kolem sebe na všechno, co

se jen pohne. Na účet jeho údajné inteligence se dokonce

náramně bavil i můj manžel a někteří z mých věrných mužských

přátel. Záviděli. Jasně, že záviděli. Zajímavé totiž bylo, že se

neposmívala ani jedna žena a ani jeden homosexuální kamarád.

Dokonalost postavy, kterou Tom ztvárnil, dobarvily svaly jeho

bezchybného těla, jeho krásná tvář, smutný až trpitelský výraz

v obličeji a neuvěřitelně erotická barva hlasu. Nikdy jsem na

tyto primitivní svalnatý chlápky nebyla, ale jemu se nedalo

odolat. Vnutil se mi tenkrát do hlavy a pobýval tam několik

měsíců až do okamžiku, kdy se „ztělesnil“ a objevil se na

Fregate Island. Tomu říkám okultismus v praxi.

Spala jsem několik hodin, tělo to potřebovalo. Oběd jsem si

nechala donést do vily, odpoledne pak dlouho plavala, abych

zapracovala na své postavě. V mých letech už je to skutečná

dřina. My slela jsem na Toma a na to, jestli šel do posilovny, tak

jak to dělá každý den, nebo zda vynechal a šel spát, jestli se

hádali nebo mu to prošlo, a doufala jsem, že ho ráno v tom

županu nepotkal nikdo z managementu. Těžko bych něco

vysvětlovala, vypadalo by to, že u mne strávil celou noc. Pak

jsem si objednala brzkou večeři, abych se nenapráskla těsně před

jeho příchodem, to by bylo proti všem pravidlům úspěšného

Mága.  Okouzlovat někoho s narvaným žaludkem je hrozně

těžké, znamená to přijít o polovinu cenné energie.

Bylo už po osmé, očekávala jsem ho nejpozději v tuto dobu, ale

ono nic. Nikdo nevolal, že se klient omlouvá, venku už dávno

usnuli všichni ptáci, vila i já jsme byly připraveny. Pro tento

večer jsem nenaplánovala žádný meditativní program. Nemělo

to význam. Ráno se všechno mezi námi změnilo a teď za mnou

přijde už jen milenec a ne žák. Rozhodla jsem se, že to

ponechám intuici, rozum už tady stejně neměl místo, oběť byla

24


chycena, teď ji jen bravurně omotat svými sítěmi, plánovat

budu zase až zítra, podle toho, co se dnes večer bude dít. Přesně

se to odhadnout nedalo. Hodně záleželo na něm. Ano, asi se

bude chtít milovat, jistě, za každou cenu se bude chtít milovat,

ale dovnitř bych ho ještě neměla pouštět, ještě to trochu

natáhnout, zbrzdit, pozdržet. Takže petting. Rozhodnuto. Tři

čtvrtě na devět, nervozita stoupá, kde sakra je? Strach a chvění

v celém podbřišku, krk stažený a pocit jako před rigorózními

zkouškami. Nejsem děcko, abych si začala namlouvat, že mi to

vlastně nevadí. Vadí. Šíleně mi to vadí. Je mi z toho špatně, bolí

mě u srdce a chce se mi trochu zvracet. Určitě ještě přijde,

určitě. Večer je přece i v devět. Ale s každou uplynulou minutou

je mi hůř a hůř. Teď, když zazvoní, budu vypadat jako

vystrašené kůzlátko a celá moje ledovo-ohnivá guruovská

image bude v trapu. 9:20, skoro půl desáté. Přese všechno

sebeuklidňování nastupuje panika. Všechno si rozmyslel, leží

teď v objetí své ženičky, ukájí se jejím tělem, tím klasickým,

nudným a průměrným manželským sexem. Hrůza. Nebo snad

ještě spí, třeba jen zaspal, ale já tam přece volat nemůžu, to

nejde, co dělat, co dělat? Po půl desáté volám recepci, zda se

náhodou neozval můj klient z čísla 12, měli jsme upřesnit čas

meditace a on se se mnou zatím nespojil. Ne, ne, nikdo se

neozval a pána z dvanáctky dnes ani venku vidět nebylo, ostatně

jeho paní také ne, jenom odpoledne krátce v zahradě jejich vily,

na večeři také nepřišli, ale neslo se tam jídlo, a to asi 6x během

dne v menších porcích. Vyčerpávající odpověď. Co to má

znamenat, co to má znamenat, horečně přemítám. Z recepce

ještě otázka, zda mají ráno telefonicky ověřit, kdy bude příští

sezení. Ne, ne, děkuji, to není nutné, já se zítra ráno ozvu a nějak

to vyřešíme. Recepční je ráda, že nedostala žádný pracovní úkol,

radostně a sladce popřeje krásnou noc a zavěsí. Stojím ještě se

sluchátkem v ruce a srdce mi buší, až mi málem vyskočí z těla.

Co to má znamenat? Že bych vážně prohrála? Ale ráno vypadal

přece tak odhodlaně. A ty kecy o tom, že večer je příliš pozdě.

On není ten typ, který by se nechal manželkou zastrašit a ukřičet

a zůstal schovaný doma za skříní. Nejspíš se sám rozhodl

a nechtěl kalit vodu víc, než je nezbytné, třeba chtěl vše pro

25


dnešek jen urovnat, kdoví jak to vypadalo po jeho příchodu do

vily, třeba už nespala, a tak prostě nenašel výmluvu, proč musí

meditovat i večer. Ale mohl! Kdyby chtěl, mohl najít výmluvu.

Mohl říct, že po meditaci s východem slunce se musí dělat

i rituál se západem, nebo se mohl vymluvit, že jde na procházku,

a zastavit se aspoň na chvilku říct mi, že to dnes nepůjde, tak

proč to neudělal? Hnusnej zbabělec! Pak jsem se v něm spletla,

nezáleží mu na mně, proč by taky mělo, zná mě sotva pár dní,

jsem já ale blbá, byla to pro něj jenom forma zábavy a teď už

mu to připadalo všechno dost stupidní nebo co já vím. No, co

vím stoprocentně, že je mi mizerně. Mělo mě napadnout, že

ONA je vážně dost hezká, navíc má obrovský prsa, třeba je to

to, co Tom miluje. Proti něčemu takovýmu asi nemůžu soutěžit

a už vůbec ne uspět. Na druhou stranu mi recepční stačila

povykládat, že jednoho rána JI viděla nenamalovanou

a nenafintěnou a že se téměř zhrozila. Copak já vím, co je na

tom pravdy. Já sama ji viděla jen na webových stránkách a tam

vypadala dost dobře, i když zjevně několikrát zoperovaná a na

můj vkus příliš tlustá. Malá a tlustá. A vždycky naprosto děsivě

oblečená. V Hollywoodu je ale spíš ostuda n e n e c h a t s e

operovat, než to udělat šestatřicetkrát, a to na celém těle.

Jak jsem tak zoufale stála na vstupní terase své vily, zaslechla

jsem zvenku kreolštinu mé drahé, podplacené pokojské.

Někomu něco vykládala a smála se, zřejmě šla z večerní směny.

Vyběhla jsem z domu jak zajíc a zavolala na ni, otočila se, její

úsměv se rozzářil bílou barvou do tmy: ano, ano madam, hned

jsem u vás. Prohodila něco ke své společnici a zamířila ke mně.

„Poslouchej, Jacqueline,“ měla to na uniformě a oslovit ji

jménem mi připadalo pro náš spiklenecký vztah mnohem

vhodnější, „neviděla jsi dnes náhodou pana XY? Ty u nich přece

uklízíš každý den nejméně dvakrát, ne?“ „Ó, madam, moc

problémů,“ koulela na mě zase těma svýma očima. „Viděla, to

víte, že viděla. Pán měl velký problém s paní, paní moc křičela,

byla moc rozčilená, moc nervózní, dala mi na vyprání pánovo

oblečení, jako by ležel někde venku na zemi, v hlíně, celou noc,

madam. Víte, madam, jak to je. Oni se vždycky opijí a pak

někde spadnou a leží třeba celou noc.“ Tím „oni“ myslela

26


samozřejmě chlapy. Kreolové v tomhle sportu vynikali. Opít se,

někde sebou v džungli prásknout a zůstat tam ležet až do rána.

Naštěstí nevěděla o dnešní ranní meditaci, neměla službu a já se

pokusila vyprat si svoji řízu sama. Opravdu jen pokusila. A ona

si pak odpoledne tu zabarvenou bílou látku nespojila s oním

velkým problémem ve vile číslo 12.

„A co víš víc, Jacqueline, řekni, byla jsi tam nejméně dvakrát.“

Bylo mi jedno, že působím trapně, nebo přinejmenším neúměrně

zvědavě. Jacqueline to bylo naštěstí taky jedno. Byla šťastná, že

se může blýsknout něčím, co nikdo jiný neví: „Paní moc pila. Už

dopoledne. Pořád pak na pána mluvila. Pán skoro vůbec

neodpovídal. Jídlo jedl sám. A paní také, ale později a něco

jiného.“ Aha, tak to je těch šest jídel v malých porcích, co tam

nesli, to sedí. „Pak šla paní do zahrady.“ Jo, a to ji tam viděla ta

recepční. „Jinak byla pořád uvnitř domu, moc nervózní a pořád

pila. Ale pán spal, nemluvil s ní.“ Thomas, když chce,

pomyslela jsem si, je asi pěknej prevít. Na to nesmím

zapomenout, to by se mi po pár letech s ním mohlo stát také.

Jsem já ale potrhlá, jak po letech, copak mám naplánované s ním

žít? Jacqueline nadšeně pokračovala: „Večer mi Fabia říkala,

víte, madam, Fabia se se mnou střídá v uklízení, ona je z Filipín,

moc hodná, z Filipín, víte?“ „Jacqueline, co říkala Fabia?“

třásla jsem se napětím. Mrazilo mě úplně všude. Tak co bylo

večer, když už měl být u mě, co bylo večer? Jak jen mohl

zapomenout? Měl tu opilou ženskou nechat doma a přijít za

mnou, jak slíbil, ale pravda, z toho mohl být skandál, přiběhla by

do vily, my bychom byli zrovna v akci, udělala by šílenou

scénu, křičela by na celý ostrov, možná by mě taky fyzicky

napadla, tyhle krasavice to mají ve zvyku, zvláště v opilosti.

A pak by volala generálnímu manažerovi nebo samotnému

majiteli ostrova do Německa, aby mě okamžitě vyhodil, že jí

určitě spím s manželem. A Tom by byl nejspíš zase potichu,

protože on věci raději neřeší, on si prostě počká, až se to kolem

vyřeší samo.

Tak co sakra dělal večer? Co dělal? Jacqueline vůbec nevnímá

můj napjatý, asi vystresovaný obličej, anebo jej nemám

vystresovaný, jen si to myslím a v podstatě vypadám pěkně

27


a uvolněně. „Madam je dnes večer moc hezká, moc hezká,“ jako

by četla moje myšlenky, kreolka jedna. „Tak Fabia říkala, že

večer byl už tichý, pán a paní spolu nemluvili. Pán se díval na

sport a paní měla šaty vytažené ze šatníku, ale kufr ne, jen šaty.

Prohlížela je a pak je věšela zpátky. Pán ale pil whisky!

A hodně! A mlčel.“ Tak to jsem vážně překvapená. Mlčel, to je

tedy novinka. Copak to nemohl aspoň nějak řešit? Místo toho,

aby šel za mnou, seděl doma a chlastal. Takže jsem se spletla,

dal se zastrašit! Neschoval se sice za skříň, ale před televizi.

Chudáček jeden ubohej. Teď už je nejspíš úplně zbořenej a spí

na sofě v obýváku. „Tak vám děkuji, Jacqueline.“ Otočila jsem

se zpět ke své vile. „Uvidíme se zítra. Dobrou noc!“ „Dobrou

noc, madam, dobrou.“ Divila se asi trochu, že jsem tak rychle

utnula náš zábavný rozhovor, a pak spěchala do tmy za svou

společnicí.

Smutný vývoj. Procházela jsem vilou a pozorovala sama sebe

v zrcadlech. Vypadala jsem skutečně skvěle. Jo, to dělá ta

zamilovanost. Ale všechno bylo na houby, ON tu není, moje

triky nezabraly a mé sebevědomí utržilo po letech povážlivou

ránu. Opravdu nesnáším, když se hodinu koupu, voním a maluju

a pak trčím sama doma, neboť ten, kdo má přijít, nepřijde.

Loknu si Malibu, na otevření láhve vína to není a žádný jiný

tvrdý alkohol než tuhle lepkavou sladkou čurku u ž nesnesu.

Vytáhla jsem láhev z baru a přihnula si rovnou z ní. Brrr, ten

špiritus je ale odporný. Nahnula jsem láhev znova. No nic, deset

hodin. Druhé kolo v můj neprospěch. Jdu na sebe pustit horkou

vodu, ta mi uleví, pak naplánuju co dál. Co mi na tom však

paradoxně vadí nejvíc, je to, že já si v těch svejch emocích tak

strašně libuju. Pěstuju si je a nafukuju. A když jsem šťastná, tak

štěstím umírám. A když jsem zoufalá, umírám taky. Jako

zkušený okultní praktik bych měla zůstat zcela nad věcí.

A vždyť já vlastně jsem, už mi to celé fiasko dnešního večera

ani nevadí, bylo to i tak nezapomenutelně nádherný, něco do mé

sbírky zážitků, o kterých jednou napíšu knížku. Stála jsem pod

sprchou a smiřovala se se sebou i situací, přemýšlela, jestli si

pustím vodu i na hlavu, ale bylo mi líto toho precizního make

28


-upu, umyju ho později, myslela jsem, a možná... napadlo mě...

skvělej nápad!!!... ne možná, ale určitě!!! Obléknu se a zajdu si

do zahradního baru na něco lehkého, tak jak jsem to dělávala

dřív. Stejně si manažeři říkají, co se to se mnou děje, že

tentokrát nevytáhnu paty z vily. Na zítřek se nikdo neobjednal,

takže co, můžu jít spát později.

Vystřelila jsem ze sprchy jak raketa, hodila na sebe ty

nejsvůdnější šaty, zaplavila se oblakem Samsary a šup, už jsem

byla ven z vily. Neudělala jsem ještě ani pět kroků, nedošla jsem

ani k rohu zdi, která obíhala vilu, a NAJEDNOU tam byl.

Vyšel zpoza toho rohu, což znamenalo, že si nebral buggy, ale

šel celou cestu pešky, a jeho chůze prozrazovala, že pil a to né

málo. Jacqueline měla pravdu. Ten grázl se asi dodíval na box

nebo fotbal a rozhodl se, že se vydá za Markétkou, trochu si užít.

Tak to se tedy s těmi meditacemi daleko nedostane. Přízemní

nula. Šel mi naproti, zastavila jsem se, srdce zase až v krku, ať

jsem chtěla nebo ne, byla jsem štěstím úplně mimo – hurá, takže

já zvítězila! Zvítězila – řvalo to ve mně radostí. Můj miláček je

tady, sice o tři hodiny později a zbořenej, ale tady. Jeho krok byl

pomalejší než obvykle a trochu nejistý, díval se mi ale upřeně

a provokativně do očí. Vypadal zase jak jinak než božsky. Došel

až úplně ke mně, jeho obličej byl teď pouhých dvacet centimetrů

od mého. Ticho. Jen ty oči. Díval se tak, že by z toho každá

ženská omdlela. Opilost asi umocnila jeho pocity. Zíral z něj

brutální chtíč. A ještě něco tam bylo. Pýcha, ano pýcha. Ale

proč? Chtěla jsem něco říct, ale nedostávalo se mi slov, zato

Tom promluvil: „Těžký den.“ Pauza. „Promiň.“ Pauza. „Jdu

pozdě.“

Tedy úplný verbální koncert. 

Prohrábl si vlasy, unaveně, snad se mi zdálo, že znechuceně

vzdychl. Znovu se na mne chvíli beze slov díval, byla jsem

vzrušená až za ušima, myslím, že i kdyby si v ten moment

uplivnul, byla bych mu obdivně přihlížela. Ale asi jsem tak

nevypadala. Polkl a jeho hlas zněl náhle nepřiměřeně tiše

a nekompromisně: „Kam to jdeš? Vrať se domů.“ Ono to holt

v angličtině tak krásně zní – „Get back home.“ Domovem

myslel v té chvíli naši vilu, to bylo nad vší pochyby. NAŠI vilu.

29


Zpátky domů. Wow, zase to všechno řekl jedním slovem. Skoro

jako slepička, holčička jsem se otočila na podpatku a beze slova

zamířila zpátky domů. Šel za mnou. Znamenalo to tedy společně

strávenou noc?

Chtěl si dát sprchu, chtěl si dát whisky, nechtěl mě políbit ani

mě objímat, jen se na mne každou volnou chvíli díval, chtivě

a pyšně, a já si tu pýchu pořád nedovedla vysvětlit. No jo, holt

americká hvězda. Ten pitomej alkohol, každýho změní. Začala

jsem z toho být nervózní, jen aby se nám to nepokazilo. Snažila

jsem se mu vysvětlit, že whisky teď možná není to nejmoudřejší,

nekomentoval to, ale kupodivu se podvolil. „Tak mi nalej, co

chceš,“ neměl zjevně už žádnou chuť diskutovat. Nesmím to

s tím komandováním přepísknout. Šel do sprchy, přemýšlela

jsem, jestli jít za ním, využít možnosti vidět ho nahého, teď by

to přece šlo, v tomhle stavu mu to nebude vadit. Nalila jsem mu

plnou sklenici ledové vody, doufám, že mě s ní nevyhodí,

a vešla do obří koupelny, oddělené od ložnice nevysokou zdí. To

je teď v luxusních hotelech poslední hit, že je koupelna vlastně

součástí ložnice. Stál ke mně zády, uviděl mne v oroseném

zrcadle, opřel a jsem se o boční trám prostoru, který nahrazoval

vchod, v ruce držela sklínku a pozorovala jeho tělo. Uf, to byl

nářez! Úplně mi z toho vyschlo v krku. Jak je možné, že příroda

takhle někomu nadělí. Všude plnými hrstmi. Úspěch, peníze,

obdiv mužů, lásku žen, hvězdnou kariéru, překrásné tělo,

nádhernou výbavu mezi nohama, bílé a rovné zuby, hluboké,

uhrančivé a přitom chlapecké oči, smyslné rty, erotický hlas

a k důlkům v tvářích ještě ten pověstný důlek na bradě. Jak

k tomu přijde šeredný, hloupý a nemilovaný Franta Záplata

z Horní Dolní. Kde je ta spravedlnost v lidském životě. Kdepak

je ta rovnováha vyšších sil. V tomto jednom, jediném lidském

životě. Nesmysl. Proto je to nesmysl. Teorie jednoho života už

z tohoto důvodu prostě nesedí. Chudák Tom by musel být v tom

svém minulém přinejmenším něco jako zvoník od Matky Boží,

jinak by si tentokrát nevybral takovou porci štěstí a krásy. Ale

nepředbíhat, má toho před sebou ještě dost. Člověk nikdy neví

a moje maminka vždycky říkávala – nechval dne před večerem.

30


A jakou roli jsem v Tomových reinkarnacích měla hrát já?

Určitě máme nějaké karmické dloužky, jinak bychom na sebe

takhle třeskutě nenarazili. Třeba jsem byla jeho brácha... nebo

on moje dcera.  Anebo je tohle všechno jen poctivým

výsledkem mé kvalitně odvedené okultní práce. Pak tedy potěš,

za takovou krásu – trest bude vysoký.

Otočil se ke mně, sprchový gel si roztíral po těle, po prsou a po

přirození, rukou jezdil tam a zpět a všude kolem, jeho úchvatná

výbavička byla na cestě nahoru a on ji přede mnou ještě drze

umocňoval, jako by se chtěl pochlubit. Ani trochu se nestyděl.

To ale vůbec neodpovídalo tomu, jak jsem ho znala po několik

uplynulých dní. Stále se mi upřeně díval do očí a sledoval, co to

se mnou dělá a kam se dívám, co pozoruju. Byla v tom výzva,

tak pojď, holka, pojď, klekni si, dělej s ním něco, dívej, jak na

tebe čeká, jak stojí... No já vím, že jsi plný alkoholu, jsi teď pán

tvorstva a já ti mám dnes večer dát. Tak sis to naplánoval?

Kdepak, chlapče, nade mnou jen tak lehce nezvítězíš,

přinejmenším takto ne, říkal mozek. To mezi mýma nohama

říkalo něco zcela opačného. Náhle jsem si všimla čehosi na jeho

paži. Čehosi, co pokazilo celou tu koupelnovou atmosféru. Byly

to snad drápance ženských nehtů? Téměř na rameni, byly úplně

čerstvé, ale nebyly na obou pažích, hned zaregistroval můj

pátravě odtažitý pohled a změnu výrazu tváře, zastavil sprchu,

počkal si, až voda vteče do odpadu, a do ticha řekl: „Rozhodla

se, že mě zbije,“ posměšně se mu zkřivily rty. „Moc pila, musel

jsem ji držet dál od těla. Jen tohle se jí podařilo,“ ukázal bradou

k rameni. Minul mne a vzal mi sklenici z ruky. Byl úplně mokrý

a zjevně mu nevadilo, že kape po celé vile, na drahé dřevo

a koberec – typický spotřební Amík, to fakt nemám ráda. Vím,

přísahala jsem si, že s ním dnes v noci nebudu diskutovat, má

toho za celý den asi plné zuby, ale nějak jsem si nemohla

pomoct. Najednou mě jeho chování provokovalo. To, jak o ní

mluvil, jako by byla nic, vždyť ji ještě před týdnem miloval,

nebo ne? Na snímcích z předávání filmových cen to tak

jednoznačně vypadalo, nebo to celé byl jen jeden velký teátr pro

veřejnost?

31


„Nemyslíš, že je to dost nelidské?“ vylétlo ze mě. Krach!

A bude tady hádka. „A co má být nelidské?“ s úšklebkem použil



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist