načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Hra s vonným dýmem - Laura Joh Rowlandová

  > > > > Hra s vonným dýmem  
-6%
sleva

Elektronická kniha: Hra s vonným dýmem
Autor:

Každý nemusí být tím, kým se zdá, a některé hry přinášejí smrt… Nejpodivnější případ šógunova komořího Sana Ičiró Píše se rok 1703. Japonské město Edo téměř ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  230 Kč 216
+
-
7,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8% 88%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 335
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Incense game
Spolupracovali: přeložil Viktor Faktor
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9420-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Každý nemusí být tím, kým se zdá, a některé hry přinášejí smrt… Nejpodivnější případ šógunova komořího Sana Ičiró Píše se rok 1703. Japonské město Edo téměř srovná se zemí strašlivé zemětřesení. Na pozadí skutečné historické události se rozvíjí příběh o vraždě, vášni a nejpodivuhodnějším případu, jaký kdy šógunův komoří Sano Ičiró musel objasnit.
Ve zříceném domě jsou nalezeny tři ženy. O život přišly při módní hře, kdy se hráči podle vůně dýmu snaží určit, jaké látky vonná kuřidla obsahují. Jen v nich obvykle nebývá přimíchán jed…
Sano už se ve svém novém úřadu vyšetřováním zločinů nezabývá, ale urozený a mocný otec dvou zavražděných mladých žen jej dotlačí do situace, kdy nemá na vybranou... Buď vypátrá vraha, nebo bude mít na svědomí šógunovu smrt. Podezřelých je mnoho, ale ještě víc je snad tajemství. Každý má co skrývat.
Čtenáři se tedy mohou těšit nejen na pořádnou porci napětí a neskutečné dějové zvraty, ale i na staré známé.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
1 hra s vonným dýmem hra s vonným dýmem 3 hra s vonným dýmem hra s vonným dýmem Laura Joh r owlandová Přeložil Viktor Faktor 4 Laura Joh Rowlandová THE INCENSE GAME Copyright © 2012 by Laura Joh Rowland Translation © Viktor Faktor, 2014 Czech edition © Metafora, 2014 Published by arrangement with St. Martin’s Press, LLC. All rights reserved ISBN 978-80-7359-817-4 (PDF) Tato kniha je fikce. Postavy, lokality a děje vylíčené v tomto románu jsou zčásti dílem autorčiny fantazie. Podobnost se skutečnými osobami, místy a událostmi neodpovídá vždy doložené realitě. 5 hra s vonným dýmem Těm, kteří stejně jako já přežili přírodní katastrofy, a na památku těch, kteří při nich přišli o život. 6 Laura Joh rowlandová 7 hra s vonným dýmem Dne 31. prosince 1703 zasáhlo rozsáhlou oblast Japonska, včetně Eda (dnešního Tokia), silné zemětřesení. Hrad, měs - to i mnoho obcí v odlehlých provinciích utrpěly katastrofální škody. Počet mrtvých je obtížné vyčíslit, protože tokugawský režim choval množství obětí v tajnosti. Podle různých zdrojů se odhaduje, že v Edu tenkrát zahynulo několik tisíc lidí a na celém zemětřesením postiženém území jich bylo přes sto tisíc. Nejvíce mrtvých bylo na pobřeží, kde obrovská vlna cunami smetla do moře celé vesnice, rozvodnila řeky a vyplavila obce ve vnitrozemí. Toto zemětřesení bylo jednou z největších přírodních katastrof ve světové historii. Hra s vonným dýmem je mým příběhem o tom, co se mohlo stát před zemětřesením, během něj a po něm. Ke skutečným historickým postavám v románu patří šógun, jeho přítel Janagisawa Jošijasu, šógunova matka paní Kejšo-in a pán Hosokawa. Janagisawa měl syna jménem Jošisato. Jenobu byl ve skutečnosti hrbáč a šógunův zřejmý nástupce. Paní Kejšo-in udržovala blízký vztah s knězem, který se jmenoval Rjuko a byl jejím i šógunovým duchovním rádcem. Pán Hosokawa, daimjó historická poznámka 8 Laura Joh rowlandová provincie Higo, hrál roli ve slavném příběhu o sedmačtyřiceti róninech, který jsem vyprávěla ve své předchozí knize Róninova milenka. Všechny ostatní postavy jsou vymyšlené. 9 hra s vonným dýmem edo období genroku, šestnáctý rok, jedenáctý měsíc (t okio, únor 1703) 10 Laura Joh rowlandová 11 hra s vonným dýmem Země se třásla, jako by se pod městem narovnával obrovský, neklidný drak. Na černé hladině řeky Sumidy se chvěl odraz měsíce. Tisíce domů se pohybovaly, vrzaly a skřípaly. V ledo - vém vzduchu se rozcinkaly větrné zvonky. Byly dvě hodiny před půlnocí, několik vojáků hlídkujících v ulicích drželo na uzdě vylekané koně. Spáči se převalovali, trápeni zlými sny. V jednom domku v obchodní čtvrti Nihonbaši se bojácně rozhlížely tři ženy Rohož, tatami, na níž klečely, se pod nimi třásla, keramické nádoby v policích rachotily. Čtvercová bílá lucerna nad jejich hlavami se houpala a vrhala strašidelné obrazce světla a stínu na jejich úzkostlivé obličeje, nalíčené bílým rýžovým práškem a červenou rtěnkou. Tajily dech a nepromluvily jediné slovo. Pak chvění ustalo. Oddychly si. Otřesy země bývaly běžné. Všichni, i když se starali o svo - je běžné záležitosti, žili v obavách z velkých zemětřesení, jaká pustošila Japonsko v nepředvídatelných intervalech. Nejstarší žena obrátila pozornost k předmětům rozmístěProlog 12 Laura Joh rowlandová ným na rohoži před sebou. Jmenovala se Usugumo. Bylo jí asi pětačtyřicet a pohybovala se elegantně jako kočka. V jejích vysoko vyčesaných vlasech nad trojúhelníkovým obličejem se leskly stříbrné pruhy. Zvedla kovové tyčinky, vytáhla z ohříva - dla doběla rozžhavený uhlík a pustila ho do misky z celadonu, drahého porcelánu, naplněné popelem. Navršila na popel uhlík, udělala v hromádce otvor, narýsovala na kopičku pár čar a s přivřenýma očima pohlédla na své dvě společnice. Byly to sestry, obě ve věku mezi dvacítkou a třicítkou. Ta mladší byla hezčí, starší nákladněji oblečená. Usugumo cítila nepřátelství mezi nimi. Pinzetou uchopila slídový talířek, položila ho na důlek v popelu a pak zvedla tři složená origami ze světle zeleného papíru se zlatými skvrnami. Chvíli je přesunovala, načež jedno z nich otevřela, vyňala z něj vonnou kuličku a umístila ji na talířek ze slídy. Z misky s hořící látkou stoupal kouř s vůní ovoce, dřeva, pižma a koření. Usugumo vycítila ve vzduchu očekávání a napětí, které neladilo s jejími poklidnými obřady. Dvě návštěvnice s kamennými výrazy hleděly na papír, štětce, inkoust a inkoustový kámen, jež měly rozložené před sebou. „Hra s vonným dýmem začíná,“ prohlásila Usugumo. Sestry se posadily zpříma, jako válečníci připravující se na bitvu. „Naslouchejte vonným látkám. Dovolte jejich hlasu, aby vám prozradil, kým je.“ Postavila celadonovou misku na podlahu mezi sebe a starší ze sester a uklonila se. Starší ze dvou žen vzala misku a podr - žela ji na levé dlani. Pravou dlaní ji obemkla a nechala jen malý otvor mezi palcem a ukazováčkem. Její sestra to pozorně sledovala a nakláněla se kupředu, jako by se už nemohla dočkat, až přijde na řadu. Země se znovu zachvěla. Starší sestra si zvedla misku k obličeji, přiložila nos k otvoru, zavřela oči a pomalu a zhluboka se nadechla. Sano Ičiró, komoří a druhý nejvýše postavený muž po šógunovi, vojenském diktátorovi Japonska, plul sám v malém člunu na rozbouřeném moři. Z bouřkových mračen na obloze se 13 hra s vonným dýmem lo hřmění. Loďka se houpala a zvedala a Sano se pevně držel jejích boků. Vznesl se na hřeben obrovské vlny a s třeskem se z ní propadl do hlubin. Probudil se a výkřik mu uvízl v hrdle. Ležel ve své temné ložnici. Prsty svíral těžkou pokrývku, kterou byl přikrytý. Pohupování a hřmění ale neustalo. Jeho žena Reiko, ležící vedle něj, ospalým, znepokojeným hlasem zamumlala: „Proč se tak třeseš?“ „To nedělám já,“ odpověděl zmateně Sano. V té chvíli vpadl do pokoje jejich dvanáctiletý syn Masahiro s výkřikem: „Zemětřesení!“ Místnost se zvedala a kymácela v nevyzpytatelném a stále se zrychlujícím rytmu a s obrovskou silou. Sano a Reiko se posadili, zatímco se posuvné dveře otevřely a ze skříní se sypal jejich obsah. Slyšeli skřípot kroutícího se domu, jeho spoje se vyvracely. Praskot a tříštivé zvuky se nesly i seshora, jak se uvol - ňovaly a padaly na zem střešní tašky. Třesk se odrážel ozvěnou po celém komplexu v edském hradu, kde Sano se svou rodinou sídlil. Přes chodbu se z dětského pokoje nesl plačtivý křik jeho pětileté dcery. „Akiko!“ Reiko pouze v nočním úboru vyběhla ze dveří a její dlouhý cop vlál za ní. Sano už byl také naplno vzhůru a třásl se v zimním vzduchu. „Pomůžeš mi dostat všechny ven, než se budovy zhroutí,“ nakázal Masahirovi. Probíhali chodbami, kde naráželi na prchající strážné a služky. Přeskakovali krátery, které se otevíraly mezi jednotlivými částmi panského domu. „Buďte opatrní! Pospěšte si!“ volal Sano. Za nimi praskaly stropní trámy. Přepážky z latí a papíru se hroutily. Sano s Masahirem vyváděli lidi mezi kácejícími se stě - nami a po nakloněných podlahách. Dav se potácel ven do ledové noci. „Reiko!“ vykřikl Sano a zoufale se rozhlížel kolem sebe. „Tady jsem!“ Reiko se k nim probíjela s Akiko na zádech. Rodina se shromáždila na nádvoří společně se Sanovými 14 Laura Joh rowlandová dvořany a služebnictvem. Kasárenské budovy obklopující uza - vřený areál se chvěly, jak se země otřásala stále víc. Střešní tašky poletovaly vzuchem jako rachejtle. Na omítnutých fasádách naskakovaly klikaté praskliny. Domy se začaly hroutit. „Ven! Všichni ven!“ zavelel Sano. „Tady to není bezpečné!“ Lidé se vyvalili bránou na širokou, kameny vydlážděnou ulici. Na její protější straně se na svahu pod edským hradem roz - kládaly další pozemky s budovami, sídly jiných státních úředníků. Také jejich domy se hroutily jako pruhy hedvábí, svíjející se ve větru. Uvěznění a zranění lidé naříkali strachem a bolestí. Když Sano pohlédl na kopec, viděl, jak po svahu klouzají stromy, kamenné hradby s krytými chodbami a strážními věžemi. Z davu se ozývalo úpění. „Milosrdní bohové!“ vyjekla Reiko. Akiko, usazená na matčiných ramenou, vypískla: „Koukejte!“ Sano se otočil směrem, jímž mířil její prstík. Poté, co se zřítily domy v okolí široké ulice, otevřel se nezakrytý výhled na město pod nimi. Sano, jeho rodina a další členové domácnosti se vzájemně podpírali, protože svět se hřmotně natřásal, a fas - cinovaně hleděli dolů. Ve slabém světle měsíce Sano spatřil, jak se panorama Eda zploštilo. Mezi stoupajícími oblaky prachu bylo slyšet slabé výkřiky. Po celé krajině plála jako pochodně oranžová světla. Po zemětřeseních vždy nevyhnutelně přicházely požáry, když převržené lampy, ohřívadla a kamna zapalovaly domy. „Všechno hoří,“ pronesla Akiko hlasem, v němž se chvěl úžas. Ve vykulených očích měla vážný výraz. Sano a Reiko na sebe zděšeně pohlédli. Svět, který znali, právě skončil. 15 hra s vonným dýmem Měsíc po zemětřesení připomínalo Edo pekelnou krajinu. Celé čtvrti byly srovnány se zemí. Několik nedotčených oblastí vyvstávalo jako ostrovy v moři suti. Edský hrad se podobal včelímu úlu, který poničila nějaká obluda ve snaze zmocnit se medu. Po celém svahu se pohybovaly roje dělníků; uklízeli trá - my, omítku a střešní tašky ze zhroucených domů. Ve studeném vzduchu zněly jejich výkřiky, hluk jejich lopat a kladiv a rachocení volských potahů, svážejících sutiny dolů. Prach zamlžoval zimní modrou oblohu, potemnělou kouřem stoupajícím z ohňů, u nichž se hřál milion obyvatel Eda, kteří se rázem ocitli bez domova. Sano, doprovázen vojáky, úředníky a tajemníky, právě prováděl inspekci paláce. Jeho hlavní tělesný strážce, detektiv Marume, kráčel před ním a prorážel mu cestu davem nosičů odnášejících prkna. Sano procházel kdysi krásně udržovanými zahradami, nyní však zaplavenými blátem a hnojem, zatímco dělníci řezali prkna, míchali maltu a přinášeli materiál. Většina velkého hradního komplexu se při zemětřesení zhroutila. Přestože suť už byla uklizena, stála zatím pouze kostra jedné 1 16 Laura Joh rowlandová části sídla – šógunových soukromých komnat. V jiných kříd - lech zůstaly pouhé základy. Části komplexu, které nespadly, se riskantně nakláněly. „Kdy to dokončíte?“ obrátil se Sano na hlavního architekta. „To bych rád věděl.“ Mistr stavitel, jeden z tisíců samurajských úředníků v bakufu, japonské vojenské vládě, měl zasmušilé, strhané rysy jako všichni ostatní včetně Sana. Pracovali na obnově hradu a města ve dne v noci, aby pomohli těm, kteří zemětřesení přežili. „Nemáme dost kvalifikovaných tesařů ani stavebního materiálu nebo jídla pro dělníky. Můžete nám všeho sehnat víc?“ „Pokusím se.“ Sano dostal na starost výstavbu a pomoc pro strádající. Lidé za ním chodili kvůli všemu možnému. „Slíbit ale nic nemohu. Další tesaři pracují na opravách mostů.“ Většina mostů, které se klenuly přes edské řeky a kanály, totiž spadla, a pohyb po městě byl kvůli tomu vážně omezen. „Objednal jsem stavební materiál z provincií, ale bude trvat dlouho, než se sem dostane, protože se zřítily i mosty na silnicích. Zpožděné jsou i dodávky potravin.“ Kéž by jídlo dorazilo dřív, než nastane hladomor! Značnou část edských zásob zničily požáry a to, co zůstalo, rychle ubývalo. K Sanovi přichvátal úředník se svitkem. „Promiňte, ctihodný komoří, ale přináším naléhavou zprávu.“ Sano rozvinul dopis a přečetl si ho. To, co v něm stálo, jej tvrdě zasáhlo. „Počet mrtvých v Edu už dosáhl tří tisíc,“ sdělil pochmurně Marumemu. V každé nové zprávě množství obětí rostlo. Byla to ta největší katastrofa, jakou kdy Sano zažil. Dosud nemohl uvěřit, že k ní opravdu došlo. Pokračoval v četbě. „Jsou zde ještě další špatné zprávy. Stát - ní pokladna je už skoro prázdná kvůli výdajům na pomoc postiženým zemětřesením a na opravy.“ Tokugawský režim, který trval už celé století, byl málem na mizině. Marume mlčel. Kdysi by se mohl Sano spolehnout, že přijde s nějakými vtipnými výroky, které zlehčí i ty nejkritičtější situace. Ale Marumeho kamarád a kolega ve službě Fukida byl 17 hra s vonným dýmem mezi oběťmi. Přišel o život, když se zhroutila kasárna v Sanově obytném komplexu. Sano se v myšlenkách vrátil k oné hrozné noci, kdy vedl pátrání po obětech v ruinách edského hradu. Vi - děl Marumeho, jak vzlyká nad Fukidovým polámaným tělem. Oba muži byli jako bratři. Od té doby se Marume ploužil jako duch. Pod očima měl tmavé stíny a už se neusmíval. Sano se cítil provinile, že jeho manželka i děti zůstaly naživu a dařilo se jim dobře, zatímco Marume a mnozí další utrpěli tak bolestné ztráty. Navíc Fukidu postrádal, protože to byl jeden z jeho nejoblíbenějších a nejdůvěryhodnějších dvořanů. Přestože obvykle míval dva tělesné strážce, Marumemu nového partnera nepřidělil. Neměl to srdce. Nyní se cítil tak vyčerpaný, že sotva stál na nohou. Už měsíc se pořádně nevyspal. Zavřel oči a na chvíli si zdříml vestoje. Takové tempo už o moc déle nevydrží. Bylo mu šestačtyřicet a cítil se jako stoletý stařec. Edo se v minulosti vždy vzpamatovalo z velkých katastrof, jakou byl třeba obrovský požár před padesáti lety. Zvládne to i teď? Kéž by ho Sano dokázal vytáhnout z ruin silou vlastních rukou a vůle! Doběhl k němu další posel. „Odpusťte, ctihodný komoří, ale Jeho Excelence šógun vás chce okamžitě vidět!“ Šógun byl dočasně ubytován v nejméně poškozené budově, která původně sloužila jako dům pro hosty. Několik prasklin v omítce už bylo opraveno a pár rozbitých tašek nahrazeno novými. Výhled na zmar a zkázu v dalších částech hradu zakrývaly borovice a kamenná zeď. Sano vešel do malé přijímací síně, v níž vládlo dusné vedro od luceren a ohřívačů s dřevěným uhlím, které obklopovaly dva muže usazené na stupínku. Oba byli až po bradu zachumlaní v přikrývkách. Šógun Tokugawa Cunajoši měl hlavu pod válcovitou černou čepicí, znakem jeho postavení, ovinutou černým hedvábným šátkem. Zlostné růžové skvrny na obou jeho tvářích oživovaly bledost jeho nevýrazného chřadnoucího obličeje s našpulenými rty. „Čekám na vás, ahh... už víc než hodinu,“ vyjel nedůtklivě, 18 Laura Joh rowlandová když Sano poklekl na tatami na podlaze a uklonil se. Netolerantnost k jakémukoli porušení kázně se u něho po zemětřesení ještě zvýšila. Pokládal to za osobní urážku a pokaždé, když se k němu Sano dostavil, začal chrlit spoustu stížností. „Proč to vždycky trvá tak dlouho, než vás dokážou najít?“ Neviděl spoušť způsobenou zemětřesením ani kolik práce bylo třeba udělat, protože nikdy neopouštěl své komnaty. Jen mlhavě si uvědomoval, že mnozí z jeho poddaných zemřeli a nespočet dalších ztratil domovy, ale ve skutečnosti se staral jen o vlastní pohodlí. Pouhý měsíc po katastrofě se domníval, že se vše lusknutím prstu vrátí k normálu a každý mu bude na kývnutí nebo zavolání k dispozici. „Omlouvám se, Vaše Excelence,“ pronesl Sano. Samuraj musí sloužit svému pánu uctivě a velkoryse, nezávisle na tom, že mu dochází trpělivost. Toto bylo bušidó, kód válečníkovy cti, podle kterého Sano žil. Obrátil se na druhého muže na stupínku, šógunova synovce. „Buďte zdráv, ctihodný pane Jenobu.“ „I já vás zdravím,“ odvětil Jenobu sevřeným, sípavým hlasem, který s námahou vytlačoval z pokrouceného, hrbatého těla. Měl abnormálně krátkou dolní čelist, a proto mu horní zuby výrazně vyčnívaly. Ve svých dvaačtyřiceti vypadal o deset let starší. Šuškalo se, že jeho degenerativní kostní choroba, která mu působí obrovské bolesti, je dědičná. Nikdo kromě jeho lékaře, slepého akupunkturisty, to ale nevěděl s jistotou. O jeho stavu se nesmělo veřejně hovořit, protože patřil do tokugawského klanu – byl jediným synem zesnulého šógunova staršího bratra Cunašigeho, byť pochybného postavení. Narození i smrt jeho otce byly zahaleny tajemstvím. Jenobuova matka byla pokojská, která jej porodila, když byl Cunašige ještě hodně mladý. Jeho otcovství se udržovalo v tajnosti, aby to neohrozilo jeho zásnuby s jistou urozenou dívkou. Jenobu byl vychován v rodině jednoho rodinného dvořana a dostal i jeho příjmení. Teprve když bylo chlapci osm let a urozená choť jeho otce zemřela, byl uznán za syna pána Cunašigeho a skutečného člena tokugawského vládnoucího klanu. Ale teprve loňského roku Jenobu vyšel ze svého přepychového sídla, 19 hra s vonným dýmem aby obnovil nepříliš hlubokou známost z dětství se šógunem, který byl o šestnáct let starší. „Komoří Sano mě tady pořád nechává samotného,“ postě - žoval si šógun Jenobuovi. „Ještě že mám vás, synovče.“ „Ano.“ Jenobu se usmál a rty se mu přitom roztáhly kolem vyčnívajících zubů. „Jsem rád, že vám mohu v této obtížné době pomáhat.“ Sano předpokládal, že Jenobu využil zemětřesení, aby se dostal do šógunovy blízkosti. Vzhledem k tomu, že dvorní úředníci měli práce nad hlavu, byla v boji o šógunovu přízeň menší konkurence než obvykle. A Sano pochyboval, že by se Jenobu před deseti měsíci, po smrti oblíbeného šógunova milence Joritoma, objevil na scéně náhodou. Tehdy se Janagisawa Jošijasu, Joritomův otec, bývalý komoří a dlouholetý šógunův hlavní rádce, vzdal moci a odešel do ústraní. Sano by sice rád věděl, co jeho odvěký nepřítel dělá, ale především cítil úlevu, že si s ním nemusí dělat starosti. Janagisawova nepřítomnost zde zanechala politické vakuum, které naplnil právě Jenobu. Sano choval podezření, že jeho úmyslem je převzít jednou po šógunovi vládu. Jenobuův rodokmen z něj činil logického kandidáta na příštího diktátora, protože zplodit přímého nástupce se šógunovi nezdařilo. Sano ale dnes neměl čas na spekulace o Jenobuovi. „Co pro vás mohu udělat, Vaše Excelence?“ tázal se s nadějí, že se vše rychle vyřídí. „Můžete mi odpovědět na jednu otázku,“ pravil kňouravě šógun. „Kde všichni jsou?“ To byla ovšem otázka, o níž všichni doufali, že ji šógun nepoloží. „Koho máte na mysli, Vaše Excelence?“ hrál nechápa - vého Sano, aby si tak koupil čas a mohl vymyslet, jak se vyvléknout z téhle nebezpečné situace. „Mí obvyklí rádci, dvořanstvo a sloužící,“ vyložil šógun. „Objevují se tady, ahh, jen velmi zřídka. Postrádám i některé svoje chlapce.“ Jako nadšený zastánce mužské lásky si vydržoval četné mladé hochy jako milence. „A nevzpomínám si ani, že bych v poslední době viděl, ahh, většinu významných 20 Laura Joh rowlandová níků. Vím, že jejich kanceláře byly poničeny a že, ahh, musejí pracovat v místě, kde teď bydlí, ale přesto jsem toho názoru, že občas by se ukázat mohli. Kde jsou?“ Nikdo nechtěl šógunovi prozradit, kolik bylo obětí a jak hrozné ztráty utrpěl jeho režim během zemětřesení. Záhy po katastrofě reagoval na zprávy o každém mrtvém hysterickým záchvatem a všichni se obávali, že jednou by se mu mohlo za - stavit srdce. Rada starších, hlavní vládnoucí orgán Japonska, proto nařídila, aby nebyl o žádných dalších úmrtích zpravován. Šógun se uklidnil a spokojil se s vírou, že lidé, které postrádá, prostě mají práci někde jinde. Až do této chvíle. Jenobu se nachýlil kupředu. Sanovi připomínal supa. Rozhodl se, že už svého pána nadále nebude klamat – zčásti proto, že nesnášel lhaní, a zčásti proto, že už ho unavovalo zacházet se šógunem jako s malým děckem. „Jsou mrtví, Vaše Excelence,“ pravil prostě. V šógunově obličeji se objevil podivný výraz, směsice hrůzy a zklamání. Sano pochopil, že to po celou tu dobu věděl, ale přesto doufal, že to přece jen není pravda. „Kolik lidí z mé vlády zemřelo?“ hlesl tiše. „Až dosud tři sta jedenapadesát,“ odpověděl Sano. „Další jsou dosud nezvěstní.“ Sano se nadechl a začal odříkávat jména mrtvých ministrů, hodnostářů a vojenských důstojníků, kdysi opor režimu. „Milosrdný Buddho,“ zašeptal šógun a obličej mu zpopela - věl. „To je pro mě hrozná, opravdu hrozná rána!“ Vypětí a únava oslabily Sanův nezdolný sklon doufat, že šógun snad projeví soucit. Takže ho nijak nepřekvapilo, že jej všichni ti mrtví zají - mají méně než důsledky, které to může mít pro něho. „Kdo nyní řídí moji vládu?“ „Zbytek z nás, kteří jsme přežili,“ odvětil Sano a v duchu dodal: Bez sebemenší vaší pomoci. Hned ale tuto myšlenku potlačil a zavrhl jako nehodnou sebe samého a znevažující šóguna. „Není třeba si dělat starosti, Vaše Excelence.“ 21 hra s vonným dýmem „Ale vláda byla osekána na kost,“ dal se slyšet Jenobu. V šógunových očích se zračila panika. „Kdo mě chrání? O kolik vojáků jsem přišel?“ „O víc než tisíc,“ sdělil upřímně Sano, „ale vaše armáda je stále ještě obrovská.“ „Armáda je rozptýlená,“ namítl Jenobu, „protože se pokouší udržet pořádek ve městě.“ Sano pohlédl na Jenobua přivřenýma očima. Snaží se Jenobu svého strýce záměrně vyděsit, aby se na něm šógun stal ještě závislejším? „Je už hrad opravený?“ chtěl vědět šógun. „Naneštěstí dosud ne,“ musel přiznat Sano. „Hrad nebyl postaven za den, a proto ho není možné za jediný den ani pře - stavět.“ Uklidňující tón však tvrdou pravdu jeho slov nijak nezmírnil. Možná se Jenobu dokonce snaží přiblížit šógunův pohřeb. Sano byl tak unavený, že už nedokázal jasně myslet. „Bojím se!“ Šógun se hrbil strachy. „Co kdyby mě něko napadl?“ „Nikdo se vás nechystá napadnout,“ snažil se ho uklidnit Sano, přestože povstání ve skutečnosti bylo jednou z věcí, kte - rých se vláda obávala. „Nikdo neví přesně, nakolik jste zranitelný. Počet mrtvých představitelů režimu je udržován v tajnosti.“ I když se zdálo, že se šógunovi ulevilo, postěžoval si: „Dvorní astronom mi právě sdělil, že vesmír je něčím popuzený. Přečetl si to v souhvězdích. Tvrdí, že zemětřesení bylo sesláno jako poselství.“ Oči se mu rozšířily a leskl se v nich strach. „Dojde k dalším potížím, to vím určitě!“ Zvrátil se na stupínku na záda, svíjel se v přikrývce jako housenka bource morušového v kokonu a sténal: „Jsem tak nešťastný, cítím, že na mě jde nějaká hrozná nemoc!“ Astrologie byla vážnou záležitostí. Diktátor musí hledat ve hvězdách vysvětlení přírodních katastrof a jiných pohrom. Musí se řídit jejich varováním, které jeho astrolog vykládá tak, že jeho režim není v souladu s vesmírem. Sano to věděl a znepokojovalo ho to, ale jeho trpělivost se přetrhla jako natažené 22 Laura Joh rowlandová lano, roztřepené na poslední vlákno. Po patnácti letech naslou - chání šógunovu kňourání, po všem tom pečování o něho, snášení nadávek a výhrůžek smrtí, byla už tahle šógunova reakce na něho příliš. Poté, co viděl spoušť způsobenou zemětřesením, po vší té dřině, aby dal všechno postupně do pořádku, byl Sano na pokraji výbuchu. Už už otevíral ústa, aby šógunovi vmetl, že se má přestat chovat jako dítě a převzít odpovědnost, aby zemi touto krizí provedl. Šógun však ukázal na Sana roztřeseným prstem a zaječel: „Vy mně pořád nosíte jen špatné zprávy! Už mám dost těch zlých zvěstí! Jděte a přineste ni nějakou dobrou zprávu!“ „Měl byste už jít,“ přidal se Jenobu. Se zájmem si Sana prohlížel, jako by mu dokázal číst myšlenky. „Co kdybyste provedl inspekci po městě?“ „Ano!“ Šógun se toho nápadu s nadšením chytil. „Dejte se ihned do toho!“ Sanovi se vrátil zdravý rozum. Jasně si uvědomil, co v zápalu zlosti málem provedl – jen krůček jej dělil od toho, aby zahodil svoji čest, nenapravitelně si znepřátelil šóguna a sebe, svoji rodinu i všechny blízké dvořany odsoudil k smrti. Otřesený se zvedl k odchodu. 23 hra s vonným dýmem Sano a jeho vojáci v kožených tunikách a vatovaných kabátech vyjeli na koních z hlavní brány edského hradu. Strážnice nad ní byla podepřená kládami. Přes příkop vedl provizorní prkenný můstek a v náspech příkopu zely praskliny široké jako mužská ruka. Dělníci pomocí lan, kladek a vlastních svalů vytahovali z vody kameny ze zřícených zdí a strážních věží. Sano vdechoval svobodu společně s prachem a kouřem ve vzduchu. I když se mu na inspekční cestu nedostávalo času, byl na druhou stranu rád, že poprvé po řadě dní může opustit hrad. Možná mu to zlepší náladu. Ale třeba taky ne. Široká ulice před hradem byla plná lidí s nataženýma rukama, prosících o almužnu. Nebyli zde jen obvyklí žebráci, mniši a mnišky, ale i řemeslníci a dělníci, kteří přišli o živoby - tí, když zemětřesení zničilo jejich dílny, a také panské domy, v nichž mnozí z těchto nižších tříd za mzdu sloužili. Sanovi lidé jim házeli mince, ale dav byl tak početný, že nemohli pomoci všem. Vjeli do čtvrti, kde vlastnili obrovské pozemky daimjóové, feudální páni, vládci provincií. Dlouhé části zdí, zdobené černobílými geometrickými dlaždicovými vzory, při 2 24 Laura Joh rowlandová zemětřesení spadly. Kasárna a panská sídla se změnila v hro - mady sutě s popraskanými základy. Budovy na některých pozemcích zničily požáry. Mnozí daimjóové nyní bydleli ve stanech z bambusových tyčí nebo dřevěných trámů a naolejovaného papíru. Ani se svým obrovským bohatstvím nedokázali původní domovy rychle obnovit. Jejich vojáci uklízeli trosky. Skřípot a rány nesoucí se ze stavenišť byly ohlušivé. Sano si jen stěží dokázal představit, jak neskutečné množství práce bude k obnově města zapotřebí. Blížil se k němu osamocený samuraj na koni, Hirata, Sanův hlavní dvořan, který po něm převzal bývalý úřad sósakana-samy, nejvyššího šógunova vyšetřovatele věcí, událostí a lidí, jak zněl jeho plný titul. Oblečený byl ale v prostém pláši, kimonu a kalhotách. Na hlavě měl vyholenou korunku a vlasy stažené do copánku, jak bylo u samurajů obvyklé, čímž se podobal Sanovi a jeho mužům. U pasu mu visely dva meče, znak válečnické třídy, ale koženou tuniku ani jiný ochranný oděv či zbroj nikdy nenosil. Sana pořád plnilo údivem, jak se Hirata, jemuž táhlo na čtyřicítku, od doby, kdy vstoupil do Sanových služeb, proměnil. Z chlapeckého neohrabaného mladíka se stal štíhlý muž, samý sval a šlacha, s pružnými a až nadpřirozeně ladnými pohyby. To a jeho sebevědomí spolu s nelidsky zostřenými smysly byly výsledkem let, která strávil studiem mystických bojových umění. Po celém Edu byl proslulý jako neporazitelný bojovník. „Kde jste byl?“ zajímal se Sano. „Pátrat po lidech uvězněných ve zhroucených domech.“ Hirata otočil koně a zařadil se Sanovi po boku. Sano se na něj podezřívavě zadíval. Hirata se v posledním roce často vzdaloval bez povolení. Dělo se tak od doby, kdy potkal tři bývalé žáky svého někdejšího učitele, mistra, jenž ho vyučoval bojovým uměním. Místo aby různá vyšetřování vedl osobně tak jako dřív, nechával za sebe pracovat detektivy. Trávil se Sanem tak málo času, že jeho hlavním dvořanem byl už snad jen podle jména. Vždy měl po ruce řadu dobrých vy - světlení, ale Sano míval zřetelný znepokojivý pocit, že nejsou pravdivá. 25 hra s vonným dýmem Nevěděl, co se s Hiratou děje, a vůbec se mu to nelíbilo. „Našel jste někoho naživu?“ „V posledních dnech nikoho. Jen samé mrtvoly,“ povzdychl Hirata. Přestože však Sano měl plné právo požadovat pravdivý vý - čet Hiratových činů, nařídit mu, aby plnil své povinnosti, a potrestat ho, pokud by je zanedbával, nic z toho neudělal. Byli si navzájem něčím víc než jen pánem a dvořanem. Byli starými, blízkými přáteli a Sano mu vděčil za svůj život. To když se Hirata kdysi postavil do cesty meči, který měl zabít Sana, a sám potom na své zranění málem zemřel. Sano nepatřil k pánům, kteří by to pokládali za samozřejmost. Nakonec si to bude muset s Hiratou všechno vyříkat, ale nyní, když má před sebou tolik naléhavějších záležitostí, na to není čas. „Kam vlastně máte namířeno?“ chtěl vědět Hirata. „Na inspekční cestu. Šógun si přeje, abych mu přinesl nějaké dobré zprávy.“ Oba muži se rozhlíželi po troskách. Pak se podívali jeden na druhého a v tom okamžiku se rozchechtali. Najít v něčem takovém pro šóguna dobré zprávy bylo tak směšně nemožné, až to bylo zábavné. Až na detektiva Marumeho se rozesmáli i všichni Sanovi ozbrojenci. Během další cesty je ale humor rychle přešel. Ti, kteří přežili, prohrabávali sutiny a pátrali po něčem, co by se dalo zachránit. Mezi ně přicházeli prodavači vody s kbelíky zavěšenými na tyči přes rameno. Ceny, které žádali, byly přemrštěné, ale lidé je platili. Splašky a sutiny ucpaly kanály, studny zavalil posun skalního podloží a systém dřevěných rour, který přiváděl vodu z kopců, byl poškozený. Čistá voda byla vzácností. V nezasažených místech zůstalo otevřeno několik obchodů a trhových stánků. U každého se táhly dlouhé fronty. Obchodníci, kteří měli to štěstí, že jim zůstalo nějaké zboží, ho prodávali za desetkrát vyšší ceny a nadělali na zemětřesení jmění. Na břehu řeky Nihonbaši se shromáždil dav u jediné zakotvené rybářské lodi. Ostatní lodě se potopily nebo shořely. Propukaly půtky o úlovek. Vojáci se pokoušeli udržet pořádek. Sano a jeho muži 26 Laura Joh rowlandová projížděli oblastmi, které připomínaly poušť a v nichž zůstaly jen zuhelnatělé trámy. Ve vzduchu čpícím kouřem se vznášely saze. Podél břehů Sumidy pluly zbytky skladišť a doků. Okolo několika dosud existujících skladů stáli vojáci a hlídali rýži, kte - rou režim přiděloval jako součást platu svým dvořanům. Rýže za normálních okolností stačila tisícům samurajů a jejich domácnostem, přičemž přebytky se prodávaly obchodníkům za hotové peníze, které vláda potřebovala pro svůj provoz. Tuhle rýži si pak nakoupili a snědli ostatní obyvatelé. Převážnou část rýže ale zemětřesení buď smetlo do řeky, nebo shořela při požárech. Vyhladovělí lidé hlučně povykovali před skladišti. Hladové bouře se stávaly častým jevem. Tam, kde dřevěný oblouk mostu Rjógoku předtím spojoval město s protějším břehem, vyčnívalo nyní z vody jen pár pilířů. Právě zde došlo při zemětřesení k jedné z největších tragédií. Tlačící se dav zablokoval most a ten se pod vahou množství těl zřítil. Stovky lidí utonuly v řece, která byla ohřátá bezmála k varu hořícími troskami. „Myslím, že to, co jsme viděli, už stačí,“ pronesl tiše Sano. Zamířili zpět na hrad oblastí křížem krážem zbrázděnou obrovskými pukliny, propastmi, které spolykaly celé domy. Lidé s látkami přes obličej, s tlustými bavlněnými rukavicemi a v kožených botách slézali do kráterů a pátrali po obětech. Na ulicích se válely hnijící, páchnoucí mrtvoly. Sanovi se udělalo špatně od žaludku. Pochyboval, že by v podzemí mohl být ještě někdo naživu, ale nemohl si pomoci, aby nedoufal. Seskočil z koně a prohlásil: „Pojďme jim pomoct.“ Hned nato se s Hiratou a svými vojáky připojil k obyvatelům města a pustili se s nimi do vytahování širokých, těžkých střešních trámů z propadlin v zemi. Pár lidí si sundalo látkové masky, aby si zchladili potem zalité obličeje. Z temného podzemí se linula nasládlá vůně. „Nějaké vonné látky?“ zauvažoval nahlas Sano. „Ano.“ Hiratovi se chvěly nosní dírky, jak tu podivnou vůni nasával. 27 hra s vonným dýmem „Tam dole jsou živí lidé.“ Naděje na jejich záchranu pobídla skupinu k rychlejší práci. Probourali v troskách otvor a objevili místnost, v níž ležely skrčené na boku tři ženy. Pestrá kimona i tatami kolem nich byly znečištěné průjmem. Jedna z žen měla prošedivělé vlasy, dalším dvěma se leskly černě. Kolem úst jim zasychaly zvratky. Ale kůže na obličejích a natažených rukou nebyla poznamenána rozkladem. Všechny měly otevřené oči. „Jsou naživu!“ vykřikl mladík s ježatými vlasy. Prostrčil otvorem nejdříve nohy, pak seskočil dolů, s nasazováním masky se nezdržoval, a zavolal na ženy: „Přišli jsme vás zachránit!“ Žádná z nich ale neodpověděla, ani se nepohnula. Sano s Hiratou nevěděli, co si o tom mají myslet. Mladík se začal dotýkat bezvládných těl, ale hned nato ucukl rukou a zařval: „Všechny jsou mrtvé! Ale ty jejich oči! Jak je to možné?“ Vyhodil paže nad hlavu a zaječel: „Vytáhněte mě odtud!“ Jeho druhové ho vytáhli nahoru. Mládenec se posadil na zem, těžce oddychoval a něco blábolil. Sano a Hirata mezitím odtahali další trámy, aby odkryli celou místnost. Konečně spatřili, co toho hocha tak vyděsilo. Mrtvoly žen byly znepokojivě dobře uchované a jejich oči byly nepřirozeně jasné a lesklé. Kolemstojící se zděšeně rozkřičeli. Obavy, zvědavost a instinkty vybroušené patnácti lety detektivní práce donutily Sana oznámit Hiratovi: „Tohle je třeba vyšetřit.“ Někdo zasunul do otvoru žebřík a Sano s Hiratou po něm slezli dovnitř. Zblízka byl stav těch tří mrtvých ještě znepokojivější. Jejich oči vypadaly, jako by na duhovkách a bělmech měly povlak čerstvé krve. Pokožka vyhlížela jako u živých lidí a zachovalo se i jejich nalíčení. „Něco jim zabránilo v rozkladu,“ podotkl Hirata. Sano se sklonil, aby si ženy prohlédl zblízka. „Nezdá se, že by byly zraněné.“ „Co je tedy zabilo? Podzemní plyny?“ „To nevím.“ Sano obrátil pozornost k předmětům na 28 Laura Joh rowlandová ze – štětečky na psaní a papír, inkoustové kameny a kostky in - koustu, nádobky na vodu. Šedovlasá žena měla u sebe ohřívač na dřevěné uhlí, balíčky zeleného papíru a stříbrnou pinzetu. Po boku jí ležela také převrácená porcelánová mísa, z níž se vysypal popel. „Hrály hru s vonným dýmem,“ usoudil Sano. Tyto hry pocházely z tradice zvané kodó, umění vonného dýmu, která vznikla před více než tisícem let. V Naře a v Kjótu vznikly manufaktury na výrobu vonných látek, kam se dovážely suroviny z celého světa – z Japonska kafr, borovicová pryskyřice a dřevo z magnolií, z Arábie kadidlo, z Jávy hřebíček a muškátový oříšek, z Indie pačuli, santálové dřevo a skořice, z Číny cedrové dřevo a badyán, ambra z vorvaňů, pižmo z himálajských kabarů. Všechny ingredience umleli, smíchali s medem a olejem a ze směsi vytvářeli tyčinky nebo kuličky. Dvorní dámy z císařského dvora používaly tuto aromatickou směs, která se rovněž stala důležitou součástí náboženských obřadů, k provonění vlasů a kimon. V buddhistických svatyních mniši zapalovali vonné tyčinky, jež symbolizovaly Buddhu. Šintoističtí kněží obětovali v každé svatyni vonné látky duchům. Nasládlý dým stoupal ze země k nebesům a přivolával božstva, aby vyslechla modlitby, usnadnila meditaci, pomohla k transu a zavedla duše mrtvých do podsvětí. Vonné látky však měly i praktické využití. Některé směsi měly stimulační účinky, napomáhaly ke spánku nebo ke zvýšení milostné touhy. Vykuřovala se jimi místa zamořená nemocemi, sloužily k zamaskování tělesného pachu nebo k překrytí zápachu při kremacích. Tradici kodó dříve hojně využívali i samurajové. V éře občanských válek, která skončila před sto lety, si nosili do bitev na krku váčky s vonnými látkami, aby, pokud padnou, pomohly jejich duchům nalézt cestu do říše blažených. V současné době se kodó stalo módní zálibou. Kultivovaní lidé všech vyšších tříd zaměstnávali znalce vonných látek, aby je učili, jak je míchat a posuzovat. Důležitým aspektem kodó pak byly hry. Měly propracovaná pravidla, podle nichž hráči zapalovali vzorky vonných látek, čichali 29 hra s vonným dýmem k dýmu a snažili se uhodnout, co obsahují. Tyto hry však ne - byly skutečnými soutěžemi a na vítězství záleželo méně než na sdíleném potěšení z vůně. „Zdá se, že ty ženy nedokončily ani první kolo,“ prohodil Sano. „Mají otevřený jen jeden balíček a listy, na něž se zapisují výsledky, jsou prázdné.“ „Je to jedna z nejpodivnějších věcí, jakou jsem kdy spatřil, a že jsem jich od zemětřesení neviděl málo,“ dal se slyšet Hirata. „Co se tu stalo? A kdo jsou ty mrtvé ženy?“ 30 Laura Joh rowlandová V obchodní čtvrti Nihonbaši se rozkládal rozlehlý tábor. Tam, kde kdysi stály obchody a domy, táhly se nyní nesčetné řady stanů ze všeho, co bylo po ruce – z naolejovaného papíru a látek, přikrývek a rohoží tatami, z drahého hedvábného brokátu i hadrů, z bambusových kůlů a kusů dřeva. Ve stanech se mačkaly tisíce lidí bez domova – většinou žen, dětí, starců a stařen, raněných nebo nemocných. Všichni fyzicky schopní muži a chlapci byli posláni na úklid trosek nebo k výstavbě edského hradu. Před stany hrálo několik starých mužů karty, slepí hudebníci pískali na flétny a děti tančily v blátě a smály se. Obecná atmosféra ale čpěla utrpením a splašky. Vyvrženci, kteří obvykle sbírali lidský odpad, nemohli táhnout káry do polí, aby se zbavili jejich obsahu, protože cesty byly neprůchodné. Odvoz nočního odpadu byl přerušen na neurčito. Zazněl gong. Lidé se trousili s miskami v ruce k velkému stanu, ve kterém paní Reiko s dalšími čtyřmi ženami stála za stolem s hrnci rýže, zakrytými polévkovými mísami s dušeným pokr - mem z miso, tofu, zeleniny a ryb, a se soudky plnými naložených ředkví a tuřínů. Vojáci bránili lidem tlačit se a rvát, zatímco 3 31 hra s vonným dýmem Reiko a její pomocnice podávaly jídlo. Mnozí lidé neměli tyčin - ky, a museli proto jíst rukama. Jiní zase neměli misky, takže jich z jedné jedlo několik nebo používali střešní tašky. Postupně se vystřídali u sudu s vodou, na kterém byl přivázaný šálek. Jiní, zranění při zemětřesení a požárech, měli ovázané hlavy, zlomené ruce či nohy přivázané k odštěpkům dřeva. Těm, kteří nemohli chodit, protože měli zlé rány nebo byli zachváceni epidemií, která v táboře začala řádit, nosili jídlo ostatní. Reiko viděla samuraje, jejichž páni pro ně neměli dost potravy. Zahanbeni stáli se sklopenou hlavou. Jejich sebevraždy patřily k úmrtím, ke kterým v táboře docházelo každý den. Jen další, nikdy nekončící oběti zemětřesení. Reiko sledovala, jak dva muži odnášejí mrtvolu. Bylo jí všech těch lidí hrozně líto. Přestože ženy její třídy obvykle nepracovaly ani se neukazovaly na veřejnosti, ona přicházela každý den, protože chtěla pomáhat. „Dávejte menší porce,“ obrátila se k ostatním ženám, přítelkyním z edského hradu. „Je třeba nakrmit co nejvíc lidí.“ Obchodům s obilninami a semeny, nakládanou zeleninou, ovocem a nasolenými a sušenými rybami, které obvykle zásobo - valy obyvatele přes zimu, začínaly docházet zásoby. Keramické nádoby se při zemětřesení rozbily a potraviny shořely při požárech nebo je zničil déšť, který zatékal do poškozených domů. Jarní plodiny nebyly ještě zasety a do žní zbývala dlouhá řada měsíců. Potraviny vyžádané z provincií ještě nedovezli. Reiko slyšela o lidech, kteří chytají a jedí krysy a ptáky, a to navzdory buddhistickému zákazu zabíjet zvířata a jíst jiné maso než rybí. „Zásoby brzy dojdou,“ prohlásila manželka vrchního úředníka šógunova finančního oddělení. „Je tady strašně moc lidí,“ postěžovala si její dcera. „Všechny nenakrmíme.“ Chodily sem jen nerady. Stejně tak další dvě urozené dámy. Po zemětřesení oslovily Reiko, aby svého muže o něco po - žádala. Přály si, aby povolil návrat jejich sloužících, kteří byli povoláni na výstavbu města, a poslal tesaře, aby jim opravili dům. Místo pomoci je však Reiko vyzvala, aby naopak pomáhaly ony a pracovaly s ní. Choti komořího odmítnout nemohly, 32 Laura Joh rowlandová a tak aspoň reptaly, že „někteří lidé neznají své místo a vyšet - řují zločiny místo svých manželů“. Reiko svému muži skutečně s vyšetřováním pomáhala, už od doby, kdy se před třinácti lety za Sana provdala. A pak ještě šeptaly: „Neumějí být řádnými manželkami.“ Nu ano, Sano a Reiko měli ve společnosti, kde většina manželek byla omezena na domácí povinnosti, dost nekonvenční svazek. A všechno, co Reiko dělala, dodávalo materiál pro klevety ve vyšších kruzích. „Tak neženské. Tak skandální.“ Většina dam z její třídy si o Reiko myslela právě tohle. Odsuzovaly jejího otce za to, že ji vychovával jako syna, a ne jako dceru. „Teď dokonce nutí dámy z lepších kruhů, aby posluhovaly venkovanům.“ Reiko, uvyklá věčné kritice, pracovala ještě tvrději. Každé ráno vstávala před svítáním, aby nakrájela zeleninu a očistila ryby. Pak odjela na volském potahu, na kterém se vezly potraviny, do stanového tábora. Po rozdělení jídla pomáhala felčarům, kteří se starali o zdraví obyvatel tábora. Domů se vracela až po setmění. Byla vyčerpaná a postrádala svou malou Akiko, ale nesnesla by sedět doma, když obyvatelé města strádali. Zahálka by jí jen poskytovala čas k dumání o přátelích, příbuzných a známých, kteří zahynuli při zemětřesení nebo následných ohních, a trápila by se, že je katastrofa o ně připravila. Sana vídala jen zřídka, protože byl zavalen prací. Masahiro, který sloužil jako šógunovo páže, byl neustále ve službě. A ani otce, jednoho ze dvou policejních soudců, Reiko nevídala. Starala se o něho její nejlepší přítelkyně Čijo, protože si při zemětřesení zlomil nohu. Práce zmírňovala její žal a osamělost i hrůzu z toho, co se v Edu stalo. Bez práce, která by ji rozptýlila, by se nejspíš neutišitelně rozplakala. Když teď vyškrabávala z hrnce poslední rýži, náhle se jí zatočila hlava. Před očima se jí všechno rozmlžilo a začalo plavat a pak to na okrajích potemnělo. Omdlela. Sano s Hiratou vylezli po žebříku z díry. „Vytáhněte ty ženy,“ přikázal Sano místním obyvatelům. Jejich těla bude nutno identifikovat, pokud to vůbec půjde, 33 hra s vonným dýmem a poté je odvézt do svatyně Zódžó, kde na spalovacích místech každou noc hořely pozůstatky obětí zemětřesení. Čtyři místní muži sestoupili do průrvy v zemi, zatímco čtyři další, kteří zůstali nahoře, jim spustili dolů lana. Vytáhli mrtvo - ly a položili je do řady na ulici. Sano a Hirata nad nimi postáli a mlčky jim projevili úctu. Slunce halil kouř. Rozléhal se rámus palic, lopat a motyk. Sano v duchu zvýšil počet mrtvých v Edu o další tři. Jeden ze zachránců se připojil k Sanovi. Bylo mu něco kolem pětačtyřiceti, měl posmutnělou tvář, oči zarudlé od prachu a neoholené strnisko. Ukázal na šedovlasou ženu. „Tuhle znám.“ „Ano? A kdo to je?“ Sano se pokoušel prohlédnout přes její podivně rudé oči a bělostné líčidlo. Měla oči jako kočka – troj - úhelníkové a divoké. Zaživa musela být pohledná. Bílé kimono se vzorem borovicových šišek však bylo bavlněné, což ukazovalo na její neurozený původ. Hedvábné oděvy směla podle zákona nosit výhradně samurajská třída. Sano si pomyslel, že v těchto dnech na tom pramálo záleží. „To je paní Usugumo. Byla učitelkou práce s vonnými látkami. Tohle je její dům,“ objasnil ten člověk a pak dodal: „Bydlel jsem ve stejném bloku. Jmenuju se Džiro. Jsem předákem čtvr - ti.“ Smutně se rozhlédl. „Nebo jsem aspoň byl, když tady ještě nějaká čtvrť stála.“ Předáci udržovali záznamy o obyvatelích jednotlivých čtvrtí a fungovali jako prostředníci mezi lidmi a úřady. Tento systém se však po zemětřesení rozpadl, což byl jeden z důvodů, proč bylo tak obtížné zjistit přesný počet mrtvých. Sano mu na oplátku také oznámil své jméno a titul a poté představil i Hiratu a detektiva Marumeho. Předák, když uslyšel, jak významné lidi má před sebou, se uctivě uklonil. „A co ty další ženy?“ chtěl vědět Hirata. „Ty taky znáš?“ „Ne, ty jsem nikdy předtím neviděl. Nejspíš to budou nějaké žačky paní Usugumo.“ Zamyslel se a doplnil: „Byla velmi uzavřená a se sousedy se nestýkala.“ Sano si prohlížel druhé ženy. Byly oblečené do lesklého 34 Laura Joh rowlandová vábí, což znamenalo, že pocházejí ze samurajské třídy. Měly mladistvé, zakulacené rysy a byly si podobné. „Sestry,“ vyvodil z toho Sano. Jedna měla na sobě okázalé brokátové kimono sytě růžové barvy. Byla z těch dvou starší, pravděpodobně vda - ná. Druhá měla kimono světlejšího růžového odstínu, vhodné pro svobodnou dívku. Obě měly složité účesy udržované lakovaným jehlicemi s nefritovými korálky. Sanovu pozornost upoutal motiv na jejich šerpách – kruh obklopený osmi menšími kolečky. „Už vím, ze které rodiny pocházejí.“ Sano ukázal na symbol. „To je erb klanu Hosokawů.“ Ohromení z odhalení totožnosti mrtvých se v něm mísilo s uspokojením. Pán Hosokawa byl jedním z hlavních Sanových politických spojenců. Hlava starobylé rodiny, která měla v lénu provincii Higo. Tato provincie byla významným producentem rýže a klan Hosokawů patřil k největším a nejbohatším držitelům půdy v Japonsku. „Budu o tom muset zpravit pána Hosokawu,“ rozhodl Sano, přestože měl na práci milion naléhavějších záležitostí. Byla to příliš citlivá věc, než aby přenechal její vyřízení některému z podřízených. „Vezmu si pár jejich osobních věcí, abych mu je ukázal.“ Sano rozvázal ženám šerpy a zastrčil je do brašny u sedla. Mladík s ježatými vlasy náhle hlasitě zasténal. Motal se jako opilý a držel si hlavu v dlaních. „Au, strašně mě bolí hlava!“ Zasípal a vykřikl: „Nemůžu dýchat!“ Načež se skácel na zem. Jeho kamarádi mu přispěchali na pomoc. Prudce zvracel. „Co se děje, Okuro?“ strachoval se předák čtvrti. Náhle se kolem linul puch, jak se z Okurových střev vyvalila řídká stolice. „Nevím,“ vyrážel mezi jednotlivými záchvaty zvracení a sténání. „Bolí mě žaludek. Bolí mě úplně všechno.“ Omámeně se rozhlížel, jako by okolní ruiny viděl poprvé. „Co se stalo? Kde to jsem?“ Sano už otevíral ústa, aby zavelel: „Sežeňte doktora“, ale uvědomil si, že po zemětřesení zůstalo skutečných mistrů me - diků málo a jsou příliš daleko od sebe. 35 hra s vonným dýmem „Zvracení, průjem,“ podotkl detektiv Marume, „stejné pří - znaky jako u těch tří žen.“ „Máte pravdu,“ přisvědčil Sano. „Myslím, že byly otráveny.“ „Okura se zřejmě nadýchal jedu, když slezl dolů do díry,“ doplnil Hirata. Mladík se začal křečovitě třást, ostatní se ho pokoušeli uklidnit. „Tam dole jsme ale byli všichni,“ nechápal předák. „Proč se zle udělalo jen jemu?“ „Ostatní ale sestoupili až poté, co se otvor rozšířil a dovnitř pronikl čerstvý vzduch,“ uvědomil si Sano. „A ten hoch neměl na obličeji masku.“ „Myslíte, že umře?“ strachoval se předák čtvrti. „To nevím.“ Pokud by ale měl Sano s jedem pravdu, stačil zabít už tři lidi. „Je mladý a silný. Možná dostal jen malou dáv - ku jedu a zotaví se.“ Sano věděl, že pravděpodobnost otravy záležitost mrtvých žen z klanu Hosokawů dost komplikuje. Obrátil se na Hiratu a Marumeho: „Mám dojem, že tady máme vraždu.“ 36 Laura Joh rowlandová „Mám hlad,“ sdělil šógun chlapcům shromážděným v jeho komnatě. Opíral se o polštáře na stupínku, zabalený v přikrýv - kách, a hladil po hlavách své dva oblíbené hochy, třináctiletá dvojčata s půvabnými růžovými obličeji a nasládlými nicneříkajícími úsměvy. „Kde je oběd? Už tady měl být, ahh, nejméně před hodinou.“ Masahiro, syn komořího Sana, otevřel dveře a vpustil dovnitř tři starší sloužící. Doklopýtali ke stupínku s podnosy plnými jídla pod poklopy. Všechno mladší služebnictvo bylo venku a pomáhalo s opravami hradu. Kromě Masahira zde byla ve službě ještě dvě další pážata a jediný osobní strážce středního věku. Staří sluhové postavili podnosy před šóguna a hluboce se uklonili. „Ahh, konečně!“ Jak šógun nedočkavě snímal poklice z pokrmů, objevila se rýže, naložená zelenina a polévka ze sušených garnátů, tofu a mořských řas. Chlapci se hladově naklonili do - předu. Masahirovi kručelo v žaludku. Šógun se zamračil. „To je stejný oběd, jaký jsem měl i včera! Chci něco jiného.“ Jeden ze sloužících kajícně hlesl: „Natisíckrát se omlouvám, Vaše Excelence, ale... ale obávám se, že... nic jiného není.“ 4 37 hra s vonným dýmem Masahirovi bylo jasné, že od zemětřesení je jídlo vzácné a omezené, a to i na hradě. Ale šógun to buď nevěděl, nebo mu to bylo jedno. „Pro mě ale musí být něco jiného k jídlu! Jsem šógun!“ Zvedl jednu z misek a mrštil jí po sloužících, kteří se jen přikrčili. Při letu z ní šplíchala polévka. Chlapci zalapali po dechu. Masahira napadlo, že kdyby se takto choval on, když byl malý, napráskala by mu jeho chůva na zadek. Šógun zamával rukama na sluhy. „Odneste tyhle pomyje a koukejte rychle přinést něco lepšího, nebo, ahh, odsoudím vás i kuchaře k smrti!“ Sloužící honem sebrali podnosy a zmizeli i s nimi. Masahiro a ostatní chlapci na ně toužebně hleděli. „Ukliďte ten nepořádek!“ nařídil jim šógun. Dvě pážata vyskočila, aby splnila příkaz. Byli to, stejně jako Masahiro, synové státních úředníků. Soupeřili mezi sebou, kdo nejlépe poslouží šógunovi. Kdyby na něho učinili příznivý dojem, mohli by se, až dospějí, dočkat vysokých postavení. Předháněli se, kdo z nich dřív sesbírá střepy z rozbité misky. „Nalijte mi trochu čaje, mám žízeň,“ poručil si šógun. Jedno z dvojčat zvedlo ze stolu čajovou konvici. Nalilo čaj do šálku, který držel jeho bratr, a ten ho s úklonou podal šógunovi. Šógun se napil a postěžoval si: „Je studený!“ Dvojčata tedy přistavila konvici na ohřívadlo, ale vzápětí zjistila, že oheň v něm už vyhasl. Hoši přitom šlapali v rozlité polévce a roznášeli ji nohama na tatami. „Děláte ještě větší nepořádek!“ zaječel šógun. Další chlapci chvatně vytáhli rošt z ohřívadla a rozdmýchávali uhlíky. Do vzduchu se vznášel popel. „Přestaňte s tím!“ Šógun zamával rukou a rozkašlal se. Pážata spěchala otevřít okno. „Ne! Nechci tady umrznout!“ Masahiro byl od zemětřesení svědkem mnoha takových scén, kdy šógunovy soukromé komnaty dostali na starost jeho chlapečtí souložníci a nejmladší dvořané. Zavládly tu neschop - nost a chaos. Masahiro v tichosti vyklouzl z komnaty a donesl koště a lopatku na smetí. Na rozdíl od jiných samurajských 38 Laura Joh rowlandová synů se od rodinných sloužících už jako malý chlapec naučil, jak rozdělat oheň, uklidit dům, a dokonce i jak připravit ně - která jednoduchá jídla, protože ho to bavilo. Každý den se ale bránil nutkání to dávat najevo, protože na sebe nechtěl upoutat šógunovu pozornost. Když před rokem musel nastoupit pážecí službu, jeho rodiče ho před tím varovali. „Je to veliká příležitost,“ prohlásil tehdy Sano. „Vykonávej svou službu dobře a přineseš čest rodině a pro sebe si zajistíš dobré místo do budoucna. Ale je to i nebezpečné, protože šógun chová k mladým hochům náklonnost.“ Když mu pak otec neobratně vysvětloval, co šógun s chlapci dělá, Masahira to nepřekvapilo. Už dřív se párkrát stal náhodným svědkem podobných záležitostí mezi dvořany v jejich domácnosti. Láska mezi muži byla pokládána za normální a přijatelnou. A o šógunovi a jeho chlapcích se šířily klepy po celém paláci. „Tvá matka ani já si nic takového nepřejeme,“ sdělil mu tenkrát Sano. „Ať raději získáš jen nižší postavení, než aby ses stal šógunovou hračkou.“ Masahiro však brzy zjistil, že tenhle jejich přístup je neobvyklý. Většina rodičů v jejich postavení ochotně a snad dokon - ce s radostí obětovala své děti pro povýšení. „Nemůžeme ti bránit v přístupu k šógunovi, a i kdybychom mohli, nedokázali bychom ti odepřít příležitost k lepší budoucnosti.“ V Sanově tváři se zračila lítost. „Nemůžeme udělat víc než ti poradit, abys byl opatrný.“ „Jak to mám ale provést?“ chtěl vědět Masahiro. Přestože lásku mužů k mužům nezavrhoval, necítil potřebu se jí účastnit – a už vůbec ne se šógunem, s tím podivínským a nevrlým starcem. „Buď poslušný, ale nehlaš se do ničeho dobrovolně,“ nabádal ho Sano. „Vykonávej svou práci dobře, ale tiše. Mluv, pouze když budeš osloven.“ Vnitřní boj, který se mu odrážel v obli - čeji, naznačoval, že si uvědomuje, jak jsou jeho rady v rozporu s tím, co by měl dělat dvořan, který touží po úspěchu. „Buď nenápadný.“ 39 hra s vonným dýmem „Ano, otče,“ slíbil Masahiro. V té době ale nemohl předvídat zemětřesení ani vědět, jak těžké bude jen sedět a přihlížet, jak jiní dělají špatně to, co on umí skvěle. Předal koště a lopatku svým druhům ve službě. Za - tímco zametali porcelánové střepy, otřel nenápadně rohože na podlaze hadrem. Postavil se do kouta a jen sledoval dva chlapce u ohřívače, kteří prohrabávali uhlíky a pokoušeli se oživit oheň. „Nudím se,“ zakňoural šógun. „Pojďte mi někdo něco přečíst.“ Dvojčata se toho ujala a střídala se v hlasité četbě z knihy básní. Koktala však a dělala chyby. Masahiro trpěl. „Už dost!“ zavřískl šógun. „Nesnáším, když někdo takto komolí překrásnou poezii!“ Dvojčata zmlkla. „Jsem snad ob - klopen samými idioty?“ Zatímco vztekle křičel, hleděli všichni na podlahu. Nikdo se neodvážil pronést jediné slůvko. Vzápětí se do pokoje přišoural pán Jenobu, šógunův synovec. Vystoupil na stupínek, pokle


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist