načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hra s vonným dýmem - Laura Joh Rowlandová

Hra s vonným dýmem

Elektronická kniha: Hra s vonným dýmem
Autor:

Každý nemusí být tím, kým se zdá, a některé hry přinášejí smrt… Nejpodivnější případ šógunova komořího Sana Ičiró Píše se rok 1703. Japonské město Edo téměř ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  230
+
-
7,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8% 88%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 335
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Incense game
Spolupracovali: přeložil Viktor Faktor
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9420-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Píše se rok 1703. Japonské město Edo téměř srovná se zemí strašlivé zemětřesení. Na pozadí skutečné historické události se rozvíjí příběh o vraždě, vášni a nejpodivuhodnějším případu, jaký kdy šógunův komoří Sano Ičiró musel objasnit. Ve zříceném domě jsou nalezeny tři ženy. O život přišly při módní hře, kdy se hráči podle vůně dýmu snaží určit, jaké látky vonná kuřidla obsahují. Jen v nich obvykle nebývá přimíchán jed. Sano už se ve svém novém úřadu vyšetřováním zločinů nezabývá, ale urozený a mocný otec dvou zavražděných mladých žen jej dotlačí do situace, kdy nemá na vybranou. Buď vypátrá vraha, nebo bude mít na svědomí šógunovu smrt. Podezřelých je mnoho, ale ještě víc je tajemství. Každý má co skrývat a málokdo je tím, kým se zdá. Tajnosti má i Sanova žena Reiko, která se, jako vždy, touží účastnit vyšetřování. Ohromující odhalení ji však přivede do smrtelného nebezpečí. Příběh z řady historických detektivek z prostředí starého Japonska. Po velkém zemětřesení je samuraj Sano Ičiró donucen řešit případ smrti tří žen, která nastala při oblíbené společenské hře.

Popis nakladatele

Každý nemusí být tím, kým se zdá, a některé hry přinášejí smrt… Nejpodivnější případ šógunova komořího Sana Ičiró Píše se rok 1703. Japonské město Edo téměř srovná se zemí strašlivé zemětřesení. Na pozadí skutečné historické události se rozvíjí příběh o vraždě, vášni a nejpodivuhodnějším případu, jaký kdy šógunův komoří Sano Ičiró musel objasnit.
Ve zříceném domě jsou nalezeny tři ženy. O život přišly při módní hře, kdy se hráči podle vůně dýmu snaží určit, jaké látky vonná kuřidla obsahují. Jen v nich obvykle nebývá přimíchán jed…
Sano už se ve svém novém úřadu vyšetřováním zločinů nezabývá, ale urozený a mocný otec dvou zavražděných mladých žen jej dotlačí do situace, kdy nemá na vybranou... Buď vypátrá vraha, nebo bude mít na svědomí šógunovu smrt. Podezřelých je mnoho, ale ještě víc je snad tajemství. Každý má co skrývat.
Čtenáři se tedy mohou těšit nejen na pořádnou porci napětí a neskutečné dějové zvraty, ale i na staré známé.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Laura Joh Rowlandová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

hra s vonným dýmem

hra

s vonným

dýmem


3

hra s vonným dýmem

hra

s vonným

dýmem

Laura Joh rowlandová

Přeložil Viktor Faktor


4

Laura Joh Rowlandová

THE INCENSE GAME

Copyright © 2012 by Laura Joh Rowland

Translation © Viktor Faktor, 2014

Czech edition © Metafora, 2014

Published by arrangement with St. Martin’s Press, LLC.

All rights reserved

ISBN 978-80-7359-817-4 (PDF) Tato kniha je fikce. Postavy, lokality a děje vylíčené v tomto románu jsou zčásti dílem autorčiny fantazie. Podobnost se skutečnými osobami, místy a událostmi neodpovídá vždy doložené realitě.


5

hra s vonným dýmem

Těm, kteří stejně jako já přežili přírodní katastrofy,

a na památku těch, kteří při nich přišli o život.


6

Laura Joh rowlandová


7

hra s vonným dýmem

Dne 31. prosince 1703 zasáhlo rozsáhlou oblast Japonska,

včetně Eda (dnešního Tokia), silné zemětřesení. Hrad,město i mnoho obcí v odlehlých provinciích utrpěly katastrofální

škody. Počet mrtvých je obtížné vyčíslit, protože tokugawský

režim choval množství obětí v tajnosti. Podle různých zdrojů

se odhaduje, že v Edu tenkrát zahynulo několik tisíc lidí a na

celém zemětřesením postiženém území jich bylo přes sto tisíc.

Nejvíce mrtvých bylo na pobřeží, kde obrovská vlna cunami

smetla do moře celé vesnice, rozvodnila řeky a vyplavila obce

ve vnitrozemí. Toto zemětřesení bylo jednou z největšíchpřírodních katastrof ve světové historii.

Hra s vonným dýmem je mým příběhem o tom, co se mohlo

stát před zemětřesením, během něj a po něm. Ke skutečným

historickým postavám v románu patří šógun, jeho přítelJanagisawa Jošijasu, šógunova matka paní Kejšo-in a pánHosokawa. Janagisawa měl syna jménem Jošisato. Jenobu byl ve

skutečnosti hrbáč a šógunův zřejmý nástupce. Paní Kejšo-in

udržovala blízký vztah s knězem, který se jmenoval Rjuko a byl

jejím i šógunovým duchovním rádcem. Pán Hosokawa, daimjó

historická

poznámka


8

Laura Joh rowlandová

provincie Higo, hrál roli ve slavném příběhu o sedmačtyřiceti

róninech, který jsem vyprávěla ve své předchozí knize Róninova

milenka. Všechny ostatní postavy jsou vymyšlené.


9

hra s vonným dýmem

edo

období genroku,

šestnáctý rok,

jedenáctý měsíc

(t okio, únor 1703)


10

Laura Joh rowlandová


11

hra s vonným dýmem

Země se třásla, jako by se pod městem narovnával obrovský,

neklidný drak. Na černé hladině řeky Sumidy se chvěl odraz

měsíce. Tisíce domů se pohybovaly, vrzaly a skřípaly. Vledo

vém vzduchu se rozcinkaly větrné zvonky. Byly dvě hodiny

před půlnocí, několik vojáků hlídkujících v ulicích drželo na

uzdě vylekané koně. Spáči se převalovali, trápeni zlými sny.

V jednom domku v obchodní čtvrti Nihonbaši se bojácně

rozhlížely tři ženy Rohož, tatami, na níž klečely, se pod nimi

třásla, keramické nádoby v policích rachotily. Čtvercová bílá

lucerna nad jejich hlavami se houpala a vrhala strašidelnéob

razce světla a stínu na jejich úzkostlivé obličeje, nalíčené bílým

rýžovým práškem a červenou rtěnkou. Tajily dech anepromlu

vily jediné slovo.

Pak chvění ustalo.

Oddychly si.

Otřesy země bývaly běžné. Všichni, i když se starali osvo

je běžné záležitosti, žili v obavách z velkých zemětřesení, jaká

pustošila Japonsko v nepředvídatelných intervalech.

Nejstarší žena obrátila pozornost k předmětůmrozmístě

Prolog


12

Laura Joh rowlandová

ným na rohoži před sebou. Jmenovala se Usugumo. Bylo jí

asi pětačtyřicet a pohybovala se elegantně jako kočka. V jejích

vysoko vyčesaných vlasech nad trojúhelníkovým obličejem se

leskly stříbrné pruhy. Zvedla kovové tyčinky, vytáhla zohříva

dla doběla rozžhavený uhlík a pustila ho do misky zcelado

nu, drahého porcelánu, naplněné popelem. Navršila na popel

uhlík, udělala v hromádce otvor, narýsovala na kopičku pár čar

a s přivřenýma očima pohlédla na své dvě společnice. Byly to

sestry, obě ve věku mezi dvacítkou a třicítkou. Ta mladší byla

hezčí, starší nákladněji oblečená. Usugumo cítila nepřátelství

mezi nimi. Pinzetou uchopila slídový talířek, položila ho na

důlek v popelu a pak zvedla tři složená origami ze světlezele

ného papíru se zlatými skvrnami. Chvíli je přesunovala, načež

jedno z nich otevřela, vyňala z něj vonnou kuličku a umístila ji

na talířek ze slídy. Z misky s hořící látkou stoupal kouř s vůní

ovoce, dřeva, pižma a koření. Usugumo vycítila ve vzduchu

očekávání a napětí, které neladilo s jejími poklidnými obřady.

Dvě návštěvnice s kamennými výrazy hleděly na papír, štětce,

inkoust a inkoustový kámen, jež měly rozložené před sebou.

„Hra s vonným dýmem začíná,“ prohlásila Usugumo.Ses

try se posadily zpříma, jako válečníci připravující se na bitvu.

„Naslouchejte vonným látkám. Dovolte jejich hlasu, aby vám

prozradil, kým je.“

Postavila celadonovou misku na podlahu mezi sebe a starší

ze sester a uklonila se. Starší ze dvou žen vzala misku apodr

žela ji na levé dlani. Pravou dlaní ji obemkla a nechala jen malý

otvor mezi palcem a ukazováčkem. Její sestra to pozorněsle

dovala a nakláněla se kupředu, jako by se už nemohla dočkat,

až přijde na řadu.

Země se znovu zachvěla.

Starší sestra si zvedla misku k obličeji, přiložila nos k otvoru,

zavřela oči a pomalu a zhluboka se nadechla.

Sano Ičiró, komoří a druhý nejvýše postavený muž pošóguno

vi, vojenském diktátorovi Japonska, plul sám v malém člunu na

rozbouřeném moři. Z bouřkových mračen na obloze seozýva


13

hra s vonným dýmem

lo hřmění. Loďka se houpala a zvedala a Sano se pevně držel

jejích boků. Vznesl se na hřeben obrovské vlny a s třeskem se

z ní propadl do hlubin.

Probudil se a výkřik mu uvízl v hrdle.

Ležel ve své temné ložnici. Prsty svíral těžkou pokrývku,

kterou byl přikrytý. Pohupování a hřmění ale neustalo. Jeho

žena Reiko, ležící vedle něj, ospalým, znepokojeným hlasem

zamumlala: „Proč se tak třeseš?“

„To nedělám já,“ odpověděl zmateně Sano.

V té chvíli vpadl do pokoje jejich dvanáctiletý syn Masahiro

s výkřikem: „Zemětřesení!“

Místnost se zvedala a kymácela v nevyzpytatelném a stále

se zrychlujícím rytmu a s obrovskou silou. Sano a Reiko se

posadili, zatímco se posuvné dveře otevřely a ze skříní se sypal

jejich obsah. Slyšeli skřípot kroutícího se domu, jeho spoje se

vyvracely. Praskot a tříštivé zvuky se nesly i seshora, jak seuvol

ňovaly a padaly na zem střešní tašky. Třesk se odrážel ozvěnou

po celém komplexu v edském hradu, kde Sano se svou rodinou

sídlil. Přes chodbu se z dětského pokoje nesl plačtivý křik jeho

pětileté dcery.

„Akiko!“ Reiko pouze v nočním úboru vyběhla ze dveří

a její dlouhý cop vlál za ní.

Sano už byl také naplno vzhůru a třásl se v zimním vzduchu.

„Pomůžeš mi dostat všechny ven, než se budovy zhroutí,“na

kázal Masahirovi.

Probíhali chodbami, kde naráželi na prchající strážné asluž

ky. Přeskakovali krátery, které se otevíraly mezi jednotlivými

částmi panského domu. „Buďte opatrní! Pospěšte si!“ volal

Sano.

Za nimi praskaly stropní trámy. Přepážky z latí a papíru se

hroutily. Sano s Masahirem vyváděli lidi mezi kácejícími sestě

nami a po nakloněných podlahách. Dav se potácel ven dole

dové noci.

„Reiko!“ vykřikl Sano a zoufale se rozhlížel kolem sebe.

„Tady jsem!“ Reiko se k nim probíjela s Akiko na zádech.

Rodina se shromáždila na nádvoří společně se Sanovými


14

Laura Joh rowlandová

dvořany a služebnictvem. Kasárenské budovy obklopujícíuza

vřený areál se chvěly, jak se země otřásala stále víc. Střešnítaš

ky poletovaly vzuchem jako rachejtle. Na omítnutých fasádách

naskakovaly klikaté praskliny. Domy se začaly hroutit.

„Ven! Všichni ven!“ zavelel Sano. „Tady to není bezpečné!“

Lidé se vyvalili bránou na širokou, kameny vydlážděnouuli

ci.

Na její protější straně se na svahu pod edským hrademroz

kládaly další pozemky s budovami, sídly jiných státníchúřed

níků. Také jejich domy se hroutily jako pruhy hedvábí, svíjející

se ve větru. Uvěznění a zranění lidé naříkali strachem a bolestí.

Když Sano pohlédl na kopec, viděl, jak po svahu klouzajístro

my, kamenné hradby s krytými chodbami a strážními věžemi.

Z davu se ozývalo úpění.

„Milosrdní bohové!“ vyjekla Reiko.

Akiko, usazená na matčiných ramenou, vypískla:„Koukej

te!“

Sano se otočil směrem, jímž mířil její prstík. Poté, co sezří

tily domy v okolí široké ulice, otevřel se nezakrytý výhled na

město pod nimi. Sano, jeho rodina a další členové domácnosti

se vzájemně podpírali, protože svět se hřmotně natřásal, afas

cinovaně hleděli dolů. Ve slabém světle měsíce Sano spatřil, jak

se panorama Eda zploštilo. Mezi stoupajícími oblaky prachu

bylo slyšet slabé výkřiky. Po celé krajině plála jako pochodně

oranžová světla. Po zemětřeseních vždy nevyhnutelněpřichá

zely požáry, když převržené lampy, ohřívadla a kamnazapalo

valy domy.

„Všechno hoří,“ pronesla Akiko hlasem, v němž se chvěl

úžas. Ve vykulených očích měla vážný výraz.

Sano a Reiko na sebe zděšeně pohlédli. Svět, který znali,

právě skončil.


15

hra s vonným dýmem

Měsíc po zemětřesení připomínalo Edo pekelnou krajinu. Celé

čtvrti byly srovnány se zemí. Několik nedotčených oblastí

vyvstávalo jako ostrovy v moři suti. Edský hrad se podobal

včelímu úlu, který poničila nějaká obluda ve snaze zmocnit se

medu. Po celém svahu se pohybovaly roje dělníků; uklízelitrá

my, omítku a střešní tašky ze zhroucených domů. Ve studeném

vzduchu zněly jejich výkřiky, hluk jejich lopat a kladiv ara

chocení volských potahů, svážejících sutiny dolů. Prachzaml

žoval zimní modrou oblohu, potemnělou kouřem stoupajícím

z ohňů, u nichž se hřál milion obyvatel Eda, kteří se rázem

ocitli bez domova.

Sano, doprovázen vojáky, úředníky a tajemníky, právěpro

váděl inspekci paláce. Jeho hlavní tělesný strážce, detektiv

Marume, kráčel před ním a prorážel mu cestu davem nosičů

odnášejících prkna. Sano procházel kdysi krásně udržovanými

zahradami, nyní však zaplavenými blátem a hnojem, zatímco

dělníci řezali prkna, míchali maltu a přinášeli materiál.Větši

na velkého hradního komplexu se při zemětřesení zhroutila.

Přestože suť už byla uklizena, stála zatím pouze kostra jedné

1


16

Laura Joh rowlandová

části sídla – šógunových soukromých komnat. V jinýchkříd

lech zůstaly pouhé základy. Části komplexu, které nespadly, se

riskantně nakláněly.

„Kdy to dokončíte?“ obrátil se Sano na hlavního architekta.

„To bych rád věděl.“ Mistr stavitel, jeden z tisícůsamuraj

ských úředníků v bakufu, japonské vojenské vládě, mělzasmu

šilé, strhané rysy jako všichni ostatní včetně Sana. Pracovali na

obnově hradu a města ve dne v noci, aby pomohli těm, kteří

zemětřesení přežili.

„Nemáme dost kvalifikovaných tesařů ani stavebníhomate

riálu nebo jídla pro dělníky. Můžete nám všeho sehnat víc?“

„Pokusím se.“ Sano dostal na starost výstavbu a pomoc pro

strádající. Lidé za ním chodili kvůli všemu možnému. „Slíbit

ale nic nemohu. Další tesaři pracují na opravách mostů.“Větši

na mostů, které se klenuly přes edské řeky a kanály, totižspad

la, a pohyb po městě byl kvůli tomu vážně omezen.

„Objednal jsem stavební materiál z provincií, ale bude trvat

dlouho, než se sem dostane, protože se zřítily i mosty nasilni

cích. Zpožděné jsou i dodávky potravin.“ Kéž by jídlo dorazilo

dřív, než nastane hladomor! Značnou část edských zásobzniči

ly požáry a to, co zůstalo, rychle ubývalo.

K Sanovi přichvátal úředník se svitkem. „Promiňte,ctihod

ný komoří, ale přináším naléhavou zprávu.“

Sano rozvinul dopis a přečetl si ho. To, co v něm stálo, jej

tvrdě zasáhlo. „Počet mrtvých v Edu už dosáhl tří tisíc,“ sdělil

pochmurně Marumemu.

V každé nové zprávě množství obětí rostlo. Byla to tanej

větší katastrofa, jakou kdy Sano zažil. Dosud nemohl uvěřit, že

k ní opravdu došlo.

Pokračoval v četbě. „Jsou zde ještě další špatné zprávy.Stát

ní pokladna je už skoro prázdná kvůli výdajům na pomocpo

stiženým zemětřesením a na opravy.“ Tokugawský režim, který

trval už celé století, byl málem na mizině.

Marume mlčel. Kdysi by se mohl Sano spolehnout, žepři

jde s nějakými vtipnými výroky, které zlehčí i ty nejkritičtější

situace. Ale Marumeho kamarád a kolega ve službě Fukida byl


17

hra s vonným dýmem

mezi oběťmi. Přišel o život, když se zhroutila kasárna v Sanově

obytném komplexu. Sano se v myšlenkách vrátil k oné hrozné

noci, kdy vedl pátrání po obětech v ruinách edského hradu.Vi

děl Marumeho, jak vzlyká nad Fukidovým polámaným tělem.

Oba muži byli jako bratři. Od té doby se Marume ploužil jako

duch. Pod očima měl tmavé stíny a už se neusmíval.

Sano se cítil provinile, že jeho manželka i děti zůstaly naživu

a dařilo se jim dobře, zatímco Marume a mnozí další utrpěli tak

bolestné ztráty. Navíc Fukidu postrádal, protože to byl jeden

z jeho nejoblíbenějších a nejdůvěryhodnějších dvořanů.Přes

tože obvykle míval dva tělesné strážce, Marumemu nového

partnera nepřidělil. Neměl to srdce. Nyní se cítil tak vyčerpaný,

že sotva stál na nohou. Už měsíc se pořádně nevyspal. Zavřel

oči a na chvíli si zdříml vestoje. Takové tempo už o moc déle

nevydrží.

Bylo mu šestačtyřicet a cítil se jako stoletý stařec.

Edo se v minulosti vždy vzpamatovalo z velkých katastrof,

jakou byl třeba obrovský požár před padesáti lety. Zvládne to

i teď? Kéž by ho Sano dokázal vytáhnout z ruin silou vlastních

rukou a vůle!

Doběhl k němu další posel. „Odpusťte, ctihodný komoří,

ale Jeho Excelence šógun vás chce okamžitě vidět!“

Šógun byl dočasně ubytován v nejméně poškozené budově,

která původně sloužila jako dům pro hosty. Několik prasklin

v omítce už bylo opraveno a pár rozbitých tašek nahrazenono

vými. Výhled na zmar a zkázu v dalších částech hraduzakrýva

ly borovice a kamenná zeď. Sano vešel do malé přijímací síně,

v níž vládlo dusné vedro od luceren a ohřívačů s dřevěným

uhlím, které obklopovaly dva muže usazené na stupínku. Oba

byli až po bradu zachumlaní v přikrývkách. Šógun Tokugawa

Cunajoši měl hlavu pod válcovitou černou čepicí, znakem jeho

postavení, ovinutou černým hedvábným šátkem. Zlostnérůžo

vé skvrny na obou jeho tvářích oživovaly bledost jehonevýraz

ného chřadnoucího obličeje s našpulenými rty.

„Čekám na vás, ahh... už víc než hodinu,“ vyjel nedůtklivě,


18

Laura Joh rowlandová

když Sano poklekl na tatami na podlaze a uklonil se. Netole

rantnost k jakémukoli porušení kázně se u něho pozemětřese

ní ještě zvýšila. Pokládal to za osobní urážku a pokaždé, když

se k němu Sano dostavil, začal chrlit spoustu stížností. „Proč

to vždycky trvá tak dlouho, než vás dokážou najít?“

Neviděl spoušť způsobenou zemětřesením ani kolik práce

bylo třeba udělat, protože nikdy neopouštěl své komnaty. Jen

mlhavě si uvědomoval, že mnozí z jeho poddaných zemřeli

a nespočet dalších ztratil domovy, ale ve skutečnosti se staral

jen o vlastní pohodlí. Pouhý měsíc po katastrofě se domníval,

že se vše lusknutím prstu vrátí k normálu a každý mu bude na

kývnutí nebo zavolání k dispozici.

„Omlouvám se, Vaše Excelence,“ pronesl Sano. Samurajmu

sí sloužit svému pánu uctivě a velkoryse, nezávisle na tom, že

mu dochází trpělivost. Toto bylo bušidó, kód válečníkovy cti,

podle kterého Sano žil. Obrátil se na druhého muže nastupín

ku, šógunova synovce. „Buďte zdráv, ctihodný pane Jenobu.“

„I já vás zdravím,“ odvětil Jenobu sevřeným, sípavýmhla

sem, který s námahou vytlačoval z pokrouceného, hrbatého

těla. Měl abnormálně krátkou dolní čelist, a proto mu horní

zuby výrazně vyčnívaly. Ve svých dvaačtyřiceti vypadal ode

set let starší. Šuškalo se, že jeho degenerativní kostní choroba,

která mu působí obrovské bolesti, je dědičná. Nikdo kromě

jeho lékaře, slepého akupunkturisty, to ale nevěděl s jistotou.

O jeho stavu se nesmělo veřejně hovořit, protože patřil doto

kugawského klanu – byl jediným synem zesnulého šógunova

staršího bratra Cunašigeho, byť pochybného postavení.

Narození i smrt jeho otce byly zahaleny tajemstvím.Jenobu

ova matka byla pokojská, která jej porodila, když byl Cunašige

ještě hodně mladý. Jeho otcovství se udržovalo v tajnosti, aby

to neohrozilo jeho zásnuby s jistou urozenou dívkou. Jenobu

byl vychován v rodině jednoho rodinného dvořana a dostal

i jeho příjmení. Teprve když bylo chlapci osm let a urozená

choť jeho otce zemřela, byl uznán za syna pána Cunašigeho

a skutečného člena tokugawského vládnoucího klanu. Alete

prve loňského roku Jenobu vyšel ze svého přepychového sídla,


19

hra s vonným dýmem

aby obnovil nepříliš hlubokou známost z dětství se šógunem,

který byl o šestnáct let starší.

„Komoří Sano mě tady pořád nechává samotného,“postě

žoval si šógun Jenobuovi. „Ještě že mám vás, synovče.“

„Ano.“ Jenobu se usmál a rty se mu přitom roztáhly kolem

vyčnívajících zubů. „Jsem rád, že vám mohu v této obtížné

době pomáhat.“

Sano předpokládal, že Jenobu využil zemětřesení, aby se

dostal do šógunovy blízkosti. Vzhledem k tomu, že dvorní

úředníci měli práce nad hlavu, byla v boji o šógunovu přízeň

menší konkurence než obvykle. A Sano pochyboval, že by se

Jenobu před deseti měsíci, po smrti oblíbeného šógunovami

lence Joritoma, objevil na scéně náhodou. Tehdy se Janagisawa

Jošijasu, Joritomův otec, bývalý komoří a dlouholetý šógunův

hlavní rádce, vzdal moci a odešel do ústraní. Sano by sice rád

věděl, co jeho odvěký nepřítel dělá, ale především cítil úlevu,

že si s ním nemusí dělat starosti. Janagisawova nepřítomnost

zde zanechala politické vakuum, které naplnil právě Jenobu.

Sano choval podezření, že jeho úmyslem je převzít jednou po

šógunovi vládu.

Jenobuův rodokmen z něj činil logického kandidáta napříš

tího diktátora, protože zplodit přímého nástupce se šógunovi

nezdařilo. Sano ale dnes neměl čas na spekulace o Jenobuovi.

„Co pro vás mohu udělat, Vaše Excelence?“ tázal se s nadějí,

že se vše rychle vyřídí.

„Můžete mi odpovědět na jednu otázku,“ pravil kňouravě

šógun. „Kde všichni jsou?“

To byla ovšem otázka, o níž všichni doufali, že ji šógunne

položí. „Koho máte na mysli, Vaše Excelence?“ hrálnechápa

vého Sano, aby si tak koupil čas a mohl vymyslet, jak sevyvlék

nout z téhle nebezpečné situace.

„Mí obvyklí rádci, dvořanstvo a sloužící,“ vyložil šógun.

„Objevují se tady, ahh, jen velmi zřídka. Postrádám i některé

svoje chlapce.“ Jako nadšený zastánce mužské lásky sivydržo

val četné mladé hochy jako milence. „A nevzpomínám si ani,

že bych v poslední době viděl, ahh, většinu významnýchúřed


20

Laura Joh rowlandová

níků. Vím, že jejich kanceláře byly poničeny a že, ahh, musejí

pracovat v místě, kde teď bydlí, ale přesto jsem toho názoru,

že občas by se ukázat mohli. Kde jsou?“

Nikdo nechtěl šógunovi prozradit, kolik bylo obětí a jak

hrozné ztráty utrpěl jeho režim během zemětřesení. Záhy po

katastrofě reagoval na zprávy o každém mrtvém hysterickým

záchvatem a všichni se obávali, že jednou by se mu mohloza

stavit srdce. Rada starších, hlavní vládnoucí orgán Japonska,

proto nařídila, aby nebyl o žádných dalších úmrtích zpravován.

Šógun se uklidnil a spokojil se s vírou, že lidé, které postrádá,

prostě mají práci někde jinde.

Až do této chvíle.

Jenobu se nachýlil kupředu. Sanovi připomínal supa.Roz

hodl se, že už svého pána nadále nebude klamat – zčásti proto,

že nesnášel lhaní, a zčásti proto, že už ho unavovalo zacházet

se šógunem jako s malým děckem.

„Jsou mrtví, Vaše Excelence,“ pravil prostě.

V šógunově obličeji se objevil podivný výraz, směsice hrůzy

a zklamání. Sano pochopil, že to po celou tu dobu věděl, ale

přesto doufal, že to přece jen není pravda. „Kolik lidí z mé

vlády zemřelo?“ hlesl tiše.

„Až dosud tři sta jedenapadesát,“ odpověděl Sano. „Další

jsou dosud nezvěstní.“ Sano se nadechl a začal odříkávat jména

mrtvých ministrů, hodnostářů a vojenských důstojníků, kdysi

opor režimu.

„Milosrdný Buddho,“ zašeptal šógun a obličej muzpopela

věl.

„To je pro mě hrozná, opravdu hrozná rána!“ Vypětí aúna

va oslabily Sanův nezdolný sklon doufat, že šógun snad projeví

soucit. Takže ho nijak nepřekvapilo, že jej všichni ti mrtvízají

mají méně než důsledky, které to může mít pro něho.

„Kdo nyní řídí moji vládu?“

„Zbytek z nás, kteří jsme přežili,“ odvětil Sano a v duchu

dodal: Bez sebemenší vaší pomoci. Hned ale tuto myšlenkupotla

čil a zavrhl jako nehodnou sebe samého a znevažující šóguna.

„Není třeba si dělat starosti, Vaše Excelence.“


21

hra s vonným dýmem

„Ale vláda byla osekána na kost,“ dal se slyšet Jenobu.

V šógunových očích se zračila panika. „Kdo mě chrání?

O kolik vojáků jsem přišel?“

„O víc než tisíc,“ sdělil upřímně Sano, „ale vaše armáda je

stále ještě obrovská.“

„Armáda je rozptýlená,“ namítl Jenobu, „protože sepokou

ší udržet pořádek ve městě.“

Sano pohlédl na Jenobua přivřenýma očima. Snaží seJeno

bu svého strýce záměrně vyděsit, aby se na něm šógun stal ještě

závislejším?

„Je už hrad opravený?“ chtěl vědět šógun.

„Naneštěstí dosud ne,“ musel přiznat Sano. „Hrad nebyl

postaven za den, a proto ho není možné za jediný den anipře

stavět.“ Uklidňující tón však tvrdou pravdu jeho slov nijakne

zmírnil.

Možná se Jenobu dokonce snaží přiblížit šógunův pohřeb.

Sano byl tak unavený, že už nedokázal jasně myslet.

„Bojím se!“ Šógun se hrbil strachy. „Co kdyby mě někona

padl?“

„Nikdo se vás nechystá napadnout,“ snažil se ho uklidnit

Sano, přestože povstání ve skutečnosti bylo jednou z věcí,kte

rých se vláda obávala. „Nikdo neví přesně, nakolik jstezranitel

ný. Počet mrtvých představitelů režimu je udržován v tajnosti.“

I když se zdálo, že se šógunovi ulevilo, postěžoval si:„Dvor

ní astronom mi právě sdělil, že vesmír je něčím popuzený.Pře

četl si to v souhvězdích. Tvrdí, že zemětřesení bylo sesláno

jako poselství.“ Oči se mu rozšířily a leskl se v nich strach.

„Dojde k dalším potížím, to vím určitě!“ Zvrátil se na stupínku

na záda, svíjel se v přikrývce jako housenka bourcemorušové

ho v kokonu a sténal: „Jsem tak nešťastný, cítím, že na mě jde

nějaká hrozná nemoc!“

Astrologie byla vážnou záležitostí. Diktátor musí hledat ve

hvězdách vysvětlení přírodních katastrof a jiných pohrom.

Musí se řídit jejich varováním, které jeho astrolog vykládá tak,

že jeho režim není v souladu s vesmírem. Sano to věděl azne

pokojovalo ho to, ale jeho trpělivost se přetrhla jako natažené


22

Laura Joh rowlandová

lano, roztřepené na poslední vlákno. Po patnácti letechnaslou

chání šógunovu kňourání, po všem tom pečování o něho,sná

šení nadávek a výhrůžek smrtí, byla už tahle šógunova reakce

na něho příliš. Poté, co viděl spoušť způsobenouzemětřese

ním, po vší té dřině, aby dal všechno postupně do pořádku,

byl Sano na pokraji výbuchu. Už už otevíral ústa, aby šógunovi

vmetl, že se má přestat chovat jako dítě a převzít odpovědnost,

aby zemi touto krizí provedl.

Šógun však ukázal na Sana roztřeseným prstem a zaječel:

„Vy mně pořád nosíte jen špatné zprávy! Už mám dost těch

zlých zvěstí! Jděte a přineste ni nějakou dobrou zprávu!“

„Měl byste už jít,“ přidal se Jenobu. Se zájmem si Sanapro

hlížel, jako by mu dokázal číst myšlenky. „Co kdybyste provedl

inspekci po městě?“

„Ano!“ Šógun se toho nápadu s nadšením chytil. „Dejte se

ihned do toho!“

Sanovi se vrátil zdravý rozum. Jasně si uvědomil, co v zápalu

zlosti málem provedl – jen krůček jej dělil od toho, abyzaho

dil svoji čest, nenapravitelně si znepřátelil šóguna a sebe, svoji

rodinu i všechny blízké dvořany odsoudil k smrti. Otřesený se

zvedl k odchodu.


23

hra s vonným dýmem

Sano a jeho vojáci v kožených tunikách a vatovaných kabátech

vyjeli na koních z hlavní brány edského hradu. Strážnice nad ní

byla podepřená kládami. Přes příkop vedl provizorní prkenný

můstek a v náspech příkopu zely praskliny široké jako mužská

ruka. Dělníci pomocí lan, kladek a vlastních svalů vytahovali

z vody kameny ze zřícených zdí a strážních věží. Sanovde

choval svobodu společně s prachem a kouřem ve vzduchu.

I když se mu na inspekční cestu nedostávalo času, byl nadru

hou stranu rád, že poprvé po řadě dní může opustit hrad.Mož

ná mu to zlepší náladu. Ale třeba taky ne.

Široká ulice před hradem byla plná lidí s nataženýmaru

kama, prosících o almužnu. Nebyli zde jen obvyklí žebráci,

mniši a mnišky, ale i řemeslníci a dělníci, kteří přišli oživoby

tí, když zemětřesení zničilo jejich dílny, a také panské domy,

v nichž mnozí z těchto nižších tříd za mzdu sloužili.Sano

vi lidé jim házeli mince, ale dav byl tak početný, že nemohli

pomoci všem. Vjeli do čtvrti, kde vlastnili obrovsképozem

ky daimjóové, feudální páni, vládci provincií. Dlouhé části zdí,

zdobené černobílými geometrickými dlaždicovými vzory, při

2


24

Laura Joh rowlandová

zemětřesení spadly. Kasárna a panská sídla se změnila vhro

mady sutě s popraskanými základy. Budovy na některýchpo

zemcích zničily požáry. Mnozí daimjóové nyní bydleli ve stanech

z bambusových tyčí nebo dřevěných trámů a naolejovaného

papíru. Ani se svým obrovským bohatstvím nedokázalipůvod

ní domovy rychle obnovit. Jejich vojáci uklízeli trosky. Skřípot

a rány nesoucí se ze stavenišť byly ohlušivé. Sano si jen stěží

dokázal představit, jak neskutečné množství práce bude kob

nově města zapotřebí.

Blížil se k němu osamocený samuraj na koni, Hirata, Sanův

hlavní dvořan, který po něm převzal bývalý úřad sósakana-samy,

nejvyššího šógunova vyšetřovatele věcí, událostí a lidí, jak zněl

jeho plný titul. Oblečený byl ale v prostém pláši, kimonu akal

hotách. Na hlavě měl vyholenou korunku a vlasy stažené do

copánku, jak bylo u samurajů obvyklé, čímž se podobal Sanovi

a jeho mužům. U pasu mu visely dva meče, znak válečnickétří

dy, ale koženou tuniku ani jiný ochranný oděv či zbroj nikdy

nenosil. Sana pořád plnilo údivem, jak se Hirata, jemuž táhlo na

čtyřicítku, od doby, kdy vstoupil do Sanových služeb, proměnil.

Z chlapeckého neohrabaného mladíka se stal štíhlý muž, samý

sval a šlacha, s pružnými a až nadpřirozeně ladnými pohyby. To

a jeho sebevědomí spolu s nelidsky zostřenými smysly bylyvý

sledkem let, která strávil studiem mystických bojových umění.

Po celém Edu byl proslulý jako neporazitelný bojovník.

„Kde jste byl?“ zajímal se Sano.

„Pátrat po lidech uvězněných ve zhroucených domech.“Hi

rata otočil koně a zařadil se Sanovi po boku.

Sano se na něj podezřívavě zadíval. Hirata se v posledním

roce často vzdaloval bez povolení. Dělo se tak od doby, kdy

potkal tři bývalé žáky svého někdejšího učitele, mistra, jenž

ho vyučoval bojovým uměním. Místo aby různá vyšetřování

vedl osobně tak jako dřív, nechával za sebe pracovat detektivy.

Trávil se Sanem tak málo času, že jeho hlavním dvořanem byl

už snad jen podle jména. Vždy měl po ruce řadu dobrýchvy

světlení, ale Sano míval zřetelný znepokojivý pocit, že nejsou

pravdivá.


25

hra s vonným dýmem

Nevěděl, co se s Hiratou děje, a vůbec se mu to nelíbilo.

„Našel jste někoho naživu?“

„V posledních dnech nikoho. Jen samé mrtvoly,“ povzdychl

Hirata.

Přestože však Sano měl plné právo požadovat pravdivývý

čet Hiratových činů, nařídit mu, aby plnil své povinnosti, apo

trestat ho, pokud by je zanedbával, nic z toho neudělal. Byli si

navzájem něčím víc než jen pánem a dvořanem. Byli starými,

blízkými přáteli a Sano mu vděčil za svůj život. To když seHi

rata kdysi postavil do cesty meči, který měl zabít Sana, a sám

potom na své zranění málem zemřel. Sano nepatřil k pánům,

kteří by to pokládali za samozřejmost. Nakonec si to budemu

set s Hiratou všechno vyříkat, ale nyní, když má před sebou

tolik naléhavějších záležitostí, na to není čas.

„Kam vlastně máte namířeno?“ chtěl vědět Hirata.

„Na inspekční cestu. Šógun si přeje, abych mu přineslněja

ké dobré zprávy.“

Oba muži se rozhlíželi po troskách. Pak se podívali jeden

na druhého a v tom okamžiku se rozchechtali. Najít v něčem

takovém pro šóguna dobré zprávy bylo tak směšně nemožné,

až to bylo zábavné. Až na detektiva Marumeho se rozesmáli

i všichni Sanovi ozbrojenci.

Během další cesty je ale humor rychle přešel. Ti, kteří přežili,

prohrabávali sutiny a pátrali po něčem, co by se dalozachrá

nit. Mezi ně přicházeli prodavači vody s kbelíky zavěšenými na

tyči přes rameno. Ceny, které žádali, byly přemrštěné, ale lidé

je platili. Splašky a sutiny ucpaly kanály, studny zavalil posun

skalního podloží a systém dřevěných rour, který přiváděl vodu

z kopců, byl poškozený. Čistá voda byla vzácností.

V nezasažených místech zůstalo otevřeno několik obchodů

a trhových stánků. U každého se táhly dlouhé fronty.Obchod

níci, kteří měli to štěstí, že jim zůstalo nějaké zboží, ho prodávali

za desetkrát vyšší ceny a nadělali na zemětřesení jmění. Na břehu

řeky Nihonbaši se shromáždil dav u jediné zakotvené rybářské

lodi. Ostatní lodě se potopily nebo shořely. Propukaly půtky

o úlovek. Vojáci se pokoušeli udržet pořádek. Sano a jeho muži


26

Laura Joh rowlandová

projížděli oblastmi, které připomínaly poušť a v nichž zůstaly

jen zuhelnatělé trámy. Ve vzduchu čpícím kouřem se vznášely

saze.

Podél břehů Sumidy pluly zbytky skladišť a doků. Okolo

několika dosud existujících skladů stáli vojáci a hlídali rýži,kte

rou režim přiděloval jako součást platu svým dvořanům. Rýže

za normálních okolností stačila tisícům samurajů a jejichdo

mácnostem, přičemž přebytky se prodávaly obchodníkům za

hotové peníze, které vláda potřebovala pro svůj provoz. Tuhle

rýži si pak nakoupili a snědli ostatní obyvatelé. Převážnou část

rýže ale zemětřesení buď smetlo do řeky, nebo shořela připo

žárech. Vyhladovělí lidé hlučně povykovali před skladišti.Hla

dové bouře se stávaly častým jevem.

Tam, kde dřevěný oblouk mostu Rjógoku předtím spojoval

město s protějším břehem, vyčnívalo nyní z vody jen pár pilířů.

Právě zde došlo při zemětřesení k jedné z největších tragédií.

Tlačící se dav zablokoval most a ten se pod vahou množství

těl zřítil. Stovky lidí utonuly v řece, která byla ohřátá bezmála

k varu hořícími troskami.

„Myslím, že to, co jsme viděli, už stačí,“ pronesl tiše Sano.

Zamířili zpět na hrad oblastí křížem krážem zbrázděnouob

rovskými pukliny, propastmi, které spolykaly celé domy. Lidé

s látkami přes obličej, s tlustými bavlněnými rukavicemi a vko

žených botách slézali do kráterů a pátrali po obětech. Na ulicích

se válely hnijící, páchnoucí mrtvoly. Sanovi se udělalo špatně

od žaludku. Pochyboval, že by v podzemí mohl být ještěně

kdo naživu, ale nemohl si pomoci, aby nedoufal. Seskočil z koně

a prohlásil: „Pojďme jim pomoct.“

Hned nato se s Hiratou a svými vojáky připojil kobyvate

lům města a pustili se s nimi do vytahování širokých, těžkých

střešních trámů z propadlin v zemi. Pár lidí si sundalo látkové

masky, aby si zchladili potem zalité obličeje. Z temnéhopod

zemí se linula nasládlá vůně.

„Nějaké vonné látky?“ zauvažoval nahlas Sano.

„Ano.“ Hiratovi se chvěly nosní dírky, jak tu podivnou vůni

nasával.


27

hra s vonným dýmem

„Tam dole jsou živí lidé.“

Naděje na jejich záchranu pobídla skupinu k rychlejší práci.

Probourali v troskách otvor a objevili místnost, v níž ležely

skrčené na boku tři ženy. Pestrá kimona i tatami kolem nich

byly znečištěné průjmem. Jedna z žen měla prošedivělé vlasy,

dalším dvěma se leskly černě. Kolem úst jim zasychaly zvratky.

Ale kůže na obličejích a natažených rukou nebylapoznamená

na rozkladem. Všechny měly otevřené oči.

„Jsou naživu!“ vykřikl mladík s ježatými vlasy. Prostrčilot

vorem nejdříve nohy, pak seskočil dolů, s nasazováním masky

se nezdržoval, a zavolal na ženy: „Přišli jsme vás zachránit!“

Žádná z nich ale neodpověděla, ani se nepohnula. Sano

s Hiratou nevěděli, co si o tom mají myslet.

Mladík se začal dotýkat bezvládných těl, ale hned nato ucukl

rukou a zařval: „Všechny jsou mrtvé! Ale ty jejich oči! Jak je

to možné?“ Vyhodil paže nad hlavu a zaječel: „Vytáhněte mě

odtud!“

Jeho druhové ho vytáhli nahoru. Mládenec se posadil na

zem, těžce oddychoval a něco blábolil. Sano a Hirata mezitím

odtahali další trámy, aby odkryli celou místnost. Konečněspat

řili, co toho hocha tak vyděsilo. Mrtvoly žen byly znepokojivě

dobře uchované a jejich oči byly nepřirozeně jasné a lesklé.

Kolemstojící se zděšeně rozkřičeli.

Obavy, zvědavost a instinkty vybroušené patnácti letyde

tektivní práce donutily Sana oznámit Hiratovi: „Tohle je třeba

vyšetřit.“

Někdo zasunul do otvoru žebřík a Sano s Hiratou po něm

slezli dovnitř. Zblízka byl stav těch tří mrtvých ještěznepo

kojivější. Jejich oči vypadaly, jako by na duhovkách a bělmech

měly povlak čerstvé krve. Pokožka vyhlížela jako u živých lidí

a zachovalo se i jejich nalíčení.

„Něco jim zabránilo v rozkladu,“ podotkl Hirata.

Sano se sklonil, aby si ženy prohlédl zblízka. „Nezdá se, že

by byly zraněné.“

„Co je tedy zabilo? Podzemní plyny?“

„To nevím.“ Sano obrátil pozornost k předmětům napodla


28

Laura Joh rowlandová

ze – štětečky na psaní a papír, inkoustové kameny a kostkyin

koustu, nádobky na vodu. Šedovlasá žena měla u sebe ohřívač

na dřevěné uhlí, balíčky zeleného papíru a stříbrnou pinzetu.

Po boku jí ležela také převrácená porcelánová mísa, z níž se

vysypal popel.

„Hrály hru s vonným dýmem,“ usoudil Sano.

Tyto hry pocházely z tradice zvané kodó, umění vonného

dýmu, která vznikla před více než tisícem let. V Naře a vKjó

tu vznikly manufaktury na výrobu vonných látek, kam sedo

vážely suroviny z celého světa – z Japonska kafr, borovicová

pryskyřice a dřevo z magnolií, z Arábie kadidlo, z Jávy hřebíček

a muškátový oříšek, z Indie pačuli, santálové dřevo askoři

ce, z Číny cedrové dřevo a badyán, ambra z vorvaňů, pižmo

z himálajských kabarů. Všechny ingredience umleli, smíchali

s medem a olejem a ze směsi vytvářeli tyčinky nebo kuličky.

Dvorní dámy z císařského dvora používaly tuto aromatickou

směs, která se rovněž stala důležitou součástí náboženských

obřadů, k provonění vlasů a kimon.

V buddhistických svatyních mniši zapalovali vonné tyčinky,

jež symbolizovaly Buddhu. Šintoističtí kněží obětovali v každé

svatyni vonné látky duchům. Nasládlý dým stoupal ze země

k nebesům a přivolával božstva, aby vyslechla modlitby,usnad

nila meditaci, pomohla k transu a zavedla duše mrtvých do

podsvětí. Vonné látky však měly i praktické využití. Některé

směsi měly stimulační účinky, napomáhaly ke spánku nebo

ke zvýšení milostné touhy. Vykuřovala se jimi místazamoře

ná nemocemi, sloužily k zamaskování tělesného pachu nebo

k překrytí zápachu při kremacích. Tradici kodó dříve hojněvy

užívali i samurajové. V éře občanských válek, která skončila

před sto lety, si nosili do bitev na krku váčky s vonnýmilátka

mi, aby, pokud padnou, pomohly jejich duchům nalézt cestu

do říše blažených. V současné době se kodó stalo módnízá

libou. Kultivovaní lidé všech vyšších tříd zaměstnávali znalce

vonných látek, aby je učili, jak je míchat a posuzovat.Důle

žitým aspektem kodó pak byly hry. Měly propracovanápravi

dla, podle nichž hráči zapalovali vzorky vonných látek, čichali


29

hra s vonným dýmem

k dýmu a snažili se uhodnout, co obsahují. Tyto hry všakne

byly skutečnými soutěžemi a na vítězství záleželo méně než na

sdíleném potěšení z vůně.

„Zdá se, že ty ženy nedokončily ani první kolo,“ prohodil

Sano.

„Mají otevřený jen jeden balíček a listy, na něž se zapisují

výsledky, jsou prázdné.“

„Je to jedna z nejpodivnějších věcí, jakou jsem kdy spatřil,

a že jsem jich od zemětřesení neviděl málo,“ dal se slyšetHira

ta. „Co se tu stalo? A kdo jsou ty mrtvé ženy?“


30

Laura Joh rowlandová

V obchodní čtvrti Nihonbaši se rozkládal rozlehlý tábor. Tam,

kde kdysi stály obchody a domy, táhly se nyní nesčetné řady

stanů ze všeho, co bylo po ruce – z naolejovaného papíru

a látek, přikrývek a rohoží tatami, z drahého hedvábnéhobro

kátu i hadrů, z bambusových kůlů a kusů dřeva. Ve stanech

se mačkaly tisíce lidí bez domova – většinou žen, dětí, starců

a stařen, raněných nebo nemocných. Všichni fyzicky schopní

muži a chlapci byli posláni na úklid trosek nebo k výstavbě

edského hradu. Před stany hrálo několik starých mužů karty,

slepí hudebníci pískali na flétny a děti tančily v blátě a smály se.

Obecná atmosféra ale čpěla utrpením a splašky. Vyvrženci,kte

ří obvykle sbírali lidský odpad, nemohli táhnout káry do polí,

aby se zbavili jejich obsahu, protože cesty byly neprůchodné.

Odvoz nočního odpadu byl přerušen na neurčito.

Zazněl gong. Lidé se trousili s miskami v ruce k velkémusta

nu, ve kterém paní Reiko s dalšími čtyřmi ženami stála za stolem

s hrnci rýže, zakrytými polévkovými mísami s dušenýmpokr

mem z miso, tofu, zeleniny a ryb, a se soudky plnýminalože

ných ředkví a tuřínů. Vojáci bránili lidem tlačit se a rvát, zatímco

3


31

hra s vonným dýmem

Reiko a její pomocnice podávaly jídlo. Mnozí lidé nemělityčin

ky, a museli proto jíst rukama. Jiní zase neměli misky, takže jich

z jedné jedlo několik nebo používali střešní tašky. Postupně se

vystřídali u sudu s vodou, na kterém byl přivázaný šálek. Jiní,

zranění při zemětřesení a požárech, měli ovázané hlavy, zlomené

ruce či nohy přivázané k odštěpkům dřeva. Těm, kteří nemohli

chodit, protože měli zlé rány nebo byli zachváceni epidemií,kte

rá v táboře začala řádit, nosili jídlo ostatní. Reiko vidělasamu

raje, jejichž páni pro ně neměli dost potravy. Zahanbeni stáli se

sklopenou hlavou. Jejich sebevraždy patřily k úmrtím, ke kterým

v táboře docházelo každý den. Jen další, nikdy nekončícíobě

ti zemětřesení. Reiko sledovala, jak dva muži odnášejí mrtvolu.

Bylo jí všech těch lidí hrozně líto. Přestože ženy její třídyobvyk

le nepracovaly ani se neukazovaly na veřejnosti, ona přicházela

každý den, protože chtěla pomáhat.

„Dávejte menší porce,“ obrátila se k ostatním ženám,přítel

kyním z edského hradu. „Je třeba nakrmit co nejvíc lidí.“

Obchodům s obilninami a semeny, nakládanou zeleninou,

ovocem a nasolenými a sušenými rybami, které obvyklezásobo

valy obyvatele přes zimu, začínaly docházet zásoby. Keramické

nádoby se při zemětřesení rozbily a potraviny shořely připožá

rech nebo je zničil déšť, který zatékal do poškozených domů.

Jarní plodiny nebyly ještě zasety a do žní zbývala dlouhá řada

měsíců. Potraviny vyžádané z provincií ještě nedovezli. Reiko

slyšela o lidech, kteří chytají a jedí krysy a ptáky, a to navzdory

buddhistickému zákazu zabíjet zvířata a jíst jiné maso než rybí.

„Zásoby brzy dojdou,“ prohlásila manželka vrchníhoúřed

níka šógunova finančního oddělení.

„Je tady strašně moc lidí,“ postěžovala si její dcera.„Všech

ny nenakrmíme.“

Chodily sem jen nerady. Stejně tak další dvě urozené dámy.

Po zemětřesení oslovily Reiko, aby svého muže o něcopo

žádala. Přály si, aby povolil návrat jejich sloužících, kteří byli

povoláni na výstavbu města, a poslal tesaře, aby jim opravili

dům. Místo pomoci je však Reiko vyzvala, aby naopakpomá

haly ony a pracovaly s ní. Choti komořího odmítnout nemohly,


32

Laura Joh rowlandová

a tak aspoň reptaly, že „někteří lidé neznají své místo avyšet

řují zločiny místo svých manželů“. Reiko svému muži skutečně

s vyšetřováním pomáhala, už od doby, kdy se před třinácti lety

za Sana provdala. A pak ještě šeptaly: „Neumějí být řádnými

manželkami.“ Nu ano, Sano a Reiko měli ve společnosti, kde

většina manželek byla omezena na domácí povinnosti, dost

nekonvenční svazek. A všechno, co Reiko dělala, dodávalo

materiál pro klevety ve vyšších kruzích. „Tak neženské. Tak

skandální.“ Většina dam z její třídy si o Reiko myslela právě

tohle. Odsuzovaly jejího otce za to, že ji vychovával jako syna,

a ne jako dceru. „Teď dokonce nutí dámy z lepších kruhů, aby

posluhovaly venkovanům.“

Reiko, uvyklá věčné kritice, pracovala ještě tvrději. Každé

ráno vstávala před svítáním, aby nakrájela zeleninu a očistila

ryby. Pak odjela na volském potahu, na kterém se vezlypotravi

ny, do stanového tábora. Po rozdělení jídla pomáhala felčarům,

kteří se starali o zdraví obyvatel tábora. Domů se vracela až po

setmění. Byla vyčerpaná a postrádala svou malou Akiko, ale

nesnesla by sedět doma, když obyvatelé města strádali.Zahál

ka by jí jen poskytovala čas k dumání o přátelích, příbuzných

a známých, kteří zahynuli při zemětřesení nebo následných

ohních, a trápila by se, že je katastrofa o ně připravila. Sana

vídala jen zřídka, protože byl zavalen prací. Masahiro, který

sloužil jako šógunovo páže, byl neustále ve službě. A ani otce,

jednoho ze dvou policejních soudců, Reiko nevídala. Starala

se o něho její nejlepší přítelkyně Čijo, protože si přizemětře

sení zlomil nohu. Práce zmírňovala její žal a osamělost i hrůzu

z toho, co se v Edu stalo. Bez práce, která by ji rozptýlila, by se

nejspíš neutišitelně rozplakala.

Když teď vyškrabávala z hrnce poslední rýži, náhle se jíza

točila hlava. Před očima se jí všechno rozmlžilo a začalo plavat

a pak to na okrajích potemnělo. Omdlela.

Sano s Hiratou vylezli po žebříku z díry.

„Vytáhněte ty ženy,“ přikázal Sano místním obyvatelům.

Jejich těla bude nutno identifikovat, pokud to vůbec půjde,


33

hra s vonným dýmem

a poté je odvézt do svatyně Zódžó, kde na spalovacích místech

každou noc hořely pozůstatky obětí zemětřesení.

Čtyři místní muži sestoupili do průrvy v zemi, zatímco čtyři

další, kteří zůstali nahoře, jim spustili dolů lana. Vytáhlimrtvo

ly a položili je do řady na ulici. Sano a Hirata nad nimi postáli

a mlčky jim projevili úctu. Slunce halil kouř. Rozléhal se rámus

palic, lopat a motyk. Sano v duchu zvýšil počet mrtvých v Edu

o další tři.

Jeden ze zachránců se připojil k Sanovi. Bylo mu něcoko

lem pětačtyřiceti, měl posmutnělou tvář, oči zarudlé od prachu

a neoholené strnisko.

Ukázal na šedovlasou ženu. „Tuhle znám.“

„Ano? A kdo to je?“ Sano se pokoušel prohlédnout přes její

podivně rudé oči a bělostné líčidlo. Měla oči jako kočka –troj

úhelníkové a divoké. Zaživa musela být pohledná. Bílé kimono

se vzorem borovicových šišek však bylo bavlněné, cožukazo

valo na její neurozený původ. Hedvábné oděvy směla podle

zákona nosit výhradně samurajská třída. Sano si pomyslel, že

v těchto dnech na tom pramálo záleží.

„To je paní Usugumo. Byla učitelkou práce s vonnýmilátka

mi. Tohle je její dům,“ objasnil ten člověk a pak dodal: „Bydlel

jsem ve stejném bloku. Jmenuju se Džiro. Jsem předákemčtvr

ti.“ Smutně se rozhlédl. „Nebo jsem aspoň byl, když tady ještě

nějaká čtvrť stála.“

Předáci udržovali záznamy o obyvatelích jednotlivých čtvrtí

a fungovali jako prostředníci mezi lidmi a úřady. Tento systém

se však po zemětřesení rozpadl, což byl jeden z důvodů, proč

bylo tak obtížné zjistit přesný počet mrtvých.

Sano mu na oplátku také oznámil své jméno a titul a poté

představil i Hiratu a detektiva Marumeho. Předák, když uslyšel,

jak významné lidi má před sebou, se uctivě uklonil.

„A co ty další ženy?“ chtěl vědět Hirata. „Ty taky znáš?“

„Ne, ty jsem nikdy předtím neviděl. Nejspíš to budou nějaké

žačky paní Usugumo.“ Zamyslel se a doplnil: „Byla velmiuza

vřená a se sousedy se nestýkala.“

Sano si prohlížel druhé ženy. Byly oblečené do leskléhohed


34

Laura Joh rowlandová

vábí, což znamenalo, že pocházejí ze samurajské třídy. Měly

mladistvé, zakulacené rysy a byly si podobné. „Sestry,“ vyvodil

z toho Sano. Jedna měla na sobě okázalé brokátové kimono

sytě růžové barvy. Byla z těch dvou starší, pravděpodobněvda

ná. Druhá měla kimono světlejšího růžového odstínu, vhodné

pro svobodnou dívku. Obě měly složité účesy udržovanéla

kovaným jehlicemi s nefritovými korálky. Sanovu pozornost

upoutal motiv na jejich šerpách – kruh obklopený osmimenší

mi kolečky.

„Už vím, ze které rodiny pocházejí.“ Sano ukázal na symbol.

„To je erb klanu Hosokawů.“

Ohromení z odhalení totožnosti mrtvých se v něm mísilo

s uspokojením. Pán Hosokawa byl jedním z hlavních Sanových

politických spojenců. Hlava starobylé rodiny, která měla v lénu

provincii Higo. Tato provincie byla významným producentem

rýže a klan Hosokawů patřil k největším a nejbohatšímdržite

lům půdy v Japonsku.

„Budu o tom muset zpravit pána Hosokawu,“ rozhodl Sano,

přestože měl na práci milion naléhavějších záležitostí. Byla to

příliš citlivá věc, než aby přenechal její vyřízení některému

z podřízených. „Vezmu si pár jejich osobních věcí, abych mu

je ukázal.“ Sano rozvázal ženám šerpy a zastrčil je do brašny

u sedla.

Mladík s ježatými vlasy náhle hlasitě zasténal. Motal se jako

opilý a držel si hlavu v dlaních. „Au, strašně mě bolí hlava!“

Zasípal a vykřikl: „Nemůžu dýchat!“ Načež se skácel na zem.

Jeho kamarádi mu přispěchali na pomoc. Prudce zvracel.

„Co se děje, Okuro?“ strachoval se předák čtvrti.

Náhle se kolem linul puch, jak se z Okurových střevvyva

lila řídká stolice. „Nevím,“ vyrážel mezi jednotlivými záchvaty

zvracení a sténání. „Bolí mě žaludek. Bolí mě úplně všechno.“

Omámeně se rozhlížel, jako by okolní ruiny viděl poprvé. „Co

se stalo? Kde to jsem?“

Sano už otevíral ústa, aby zavelel: „Sežeňte doktora“, ale

uvědomil si, že po zemětřesení zůstalo skutečných mistrůme

diků málo a jsou příliš daleko od sebe.


35

hra s vonným dýmem

„Zvracení, průjem,“ podotkl detektiv Marume, „stejnépří

znaky jako u těch tří žen.“

„Máte pravdu,“ přisvědčil Sano. „Myslím, že byly otráveny.“

„Okura se zřejmě nadýchal jedu, když slezl dolů do díry,“

doplnil Hirata.

Mladík se začal křečovitě třást, ostatní se ho pokoušeliuklid

nit.

„Tam dole jsme ale byli všichni,“ nechápal předák. „Proč se

zle udělalo jen jemu?“

„Ostatní ale sestoupili až poté, co se otvor rozšířil a dovnitř

pronikl čerstvý vzduch,“ uvědomil si Sano. „A ten hoch neměl

na obličeji masku.“

„Myslíte, že umře?“ strachoval se předák čtvrti.

„To nevím.“ Pokud by ale měl Sano s jedem pravdu, stačil

zabít už tři lidi. „Je mladý a silný. Možná dostal jen maloudáv

ku jedu a zotaví se.“

Sano věděl, že pravděpodobnost otravy záležitost mrtvých

žen z klanu Hosokawů dost komplikuje. Obrátil se na Hiratu

a Marumeho: „Mám dojem, že tady máme vraždu.“


36

Laura Joh rowlandová

„Mám hlad,“ sdělil šógun chlapcům shromážděným v jeho

komnatě. Opíral se o polštáře na stupínku, zabalený vpřikrýv

kách, a hladil po hlavách své dva oblíbené hochy, třináctiletá

dvojčata s půvabnými růžovými obličeji a nasládlýminicneří

kajícími úsměvy. „Kde je oběd? Už tady měl být, ahh, nejméně

před hodinou.“

Masahiro, syn komořího Sana, otevřel dveře a vpustil dovnitř

tři starší sloužící. Doklopýtali ke stupínku s podnosy plnými jídla

pod poklopy. Všechno mladší služebnictvo bylo venku apomá

halo s opravami hradu. Kromě Masahira zde byla ve službě ještě

dvě další pážata a jediný osobní strážce středního věku. Staříslu

hové postavili podnosy před šóguna a hluboce se uklonili.

„Ahh, konečně!“ Jak šógun nedočkavě snímal poklice zpo

krmů, objevila se rýže, naložená zelenina a polévka ze sušených

garnátů, tofu a mořských řas. Chlapci se hladově naklonilido

předu. Masahirovi kručelo v žaludku. Šógun se zamračil. „To je

stejný oběd, jaký jsem měl i včera! Chci něco jiného.“

Jeden ze sloužících kajícně hlesl: „Natisíckrát se omlouvám,

Vaše Excelence, ale... ale obávám se, že... nic jiného není.“

4


37

hra s vonným dýmem

Masahirovi bylo jasné, že od zemětřesení je jídlo vzácné

a omezené, a to i na hradě. Ale šógun to buď nevěděl, nebo

mu to bylo jedno.

„Pro mě ale musí být něco jiného k jídlu! Jsem šógun!“Zve

dl jednu z misek a mrštil jí po sloužících, kteří se jen přikrčili.

Při letu z ní šplíchala polévka. Chlapci zalapali po dechu.Ma

sahira napadlo, že kdyby se takto choval on, když byl malý,

napráskala by mu jeho chůva na zadek.

Šógun zamával rukama na sluhy. „Odneste tyhle pomyje

a koukejte rychle přinést něco lepšího, nebo, ahh, odsoudím

vás i kuchaře k smrti!“

Sloužící honem sebrali podnosy a zmizeli i s nimi. Masahiro

a ostatní chlapci na ně toužebně hleděli. „Ukliďte tennepořá

dek!“ nařídil jim šógun.

Dvě pážata vyskočila, aby splnila příkaz. Byli to, stejně jako

Masahiro, synové státních úředníků. Soupeřili mezi sebou, kdo

nejlépe poslouží šógunovi. Kdyby na něho učinili příznivýdo

jem, mohli by se, až dospějí, dočkat vysokých postavení.Před

háněli se, kdo z nich dřív sesbírá střepy z rozbité misky.

„Nalijte mi trochu čaje, mám žízeň,“ poručil si šógun. Jedno

z dvojčat zvedlo ze stolu čajovou konvici. Nalilo čaj do šálku,

který držel jeho bratr, a ten ho s úklonou podal šógunovi.Šó

gun se napil a postěžoval si: „Je studený!“

Dvojčata tedy přistavila konvici na ohřívadlo, ale vzápětí

zjistila, že oheň v něm už vyhasl. Hoši přitom šlapali v rozlité

polévce a roznášeli ji nohama na tatami.

„Děláte ještě větší nepořádek!“ zaječel šógun. Další chlapci

chvatně vytáhli rošt z ohřívadla a rozdmýchávali uhlíky. Do

vzduchu se vznášel popel. „Přestaňte s tím!“ Šógun zamával

rukou a rozkašlal se. Pážata spěchala otevřít okno. „Ne! Nechci

tady umrznout!“

Masahiro byl od zemětřesení svědkem mnoha takových

scén, kdy šógunovy soukromé komnaty dostali na starost jeho

chlapečtí souložníci a nejmladší dvořané. Zavládly tuneschop

nost a chaos. Masahiro v tichosti vyklouzl z komnaty a donesl

koště a lopatku na smetí. Na rozdíl od jiných samurajských


38

Laura Joh rowlandová

synů se od rodinných sloužících už jako malý chlapec naučil,

jak rozdělat oheň, uklidit dům, a dokonce i jak připravitně

která jednoduchá jídla, protože ho to bavilo. Každý den se ale

bránil nutkání to dávat najevo, protože na sebe nechtěl upoutat

šógunovu pozornost. Když před rokem musel nastoupitpáže

cí službu, jeho rodiče ho před tím varovali.

„Je to veliká příležitost,“ prohlásil tehdy Sano. „Vykonávej

svou službu dobře a přineseš čest rodině a pro sebe si zajistíš

dobré místo do budoucna. Ale je to i nebezpečné, protožešó

gun chová k mladým hochům náklonnost.“

Když mu pak otec neobratně vysvětloval, co šógun schlap

ci dělá, Masahira to nepřekvapilo. Už dřív se párkrát stalná

hodným svědkem podobných záležitostí mezi dvořany vje

jich domácnosti. Láska mezi muži byla pokládána za normální

a přijatelnou. A o šógunovi a jeho chlapcích se šířily klepy po

celém paláci.

„Tvá matka ani já si nic takového nepřejeme,“ sdělil muten

krát Sano. „Ať raději získáš jen nižší postavení, než aby ses stal

šógunovou hračkou.“

Masahiro však brzy zjistil, že tenhle jejich přístup jeneob

vyklý. Většina rodičů v jejich postavení ochotně a snaddokon

ce s radostí obětovala své děti pro povýšení.

„Nemůžeme ti bránit v přístupu k šógunovi, a i kdybychom

mohli, nedokázali bychom ti odepřít příležitost k lepšíbudouc

nosti.“ V Sanově tváři se zračila lítost. „Nemůžeme udělat víc

než ti poradit, abys byl opatrný.“

„Jak to mám ale provést?“ chtěl vědět Masahiro. Přestože

lásku mužů k mužům nezavrhoval, necítil potřebu se jíúčast

nit – a už vůbec ne se šógunem, s tím podivínským a nevrlým

starcem.

„Buď poslušný, ale nehlaš se do ničeho dobrovolně,“nabá

dal ho Sano. „Vykonávej svou práci dobře, ale tiše. Mluv, pouze

když budeš osloven.“ Vnitřní boj, který se mu odrážel vobli

čeji, naznačoval, že si uvědomuje, jak jsou jeho rady v rozporu

s tím, co by měl dělat dvořan, který touží po úspěchu. „Buď



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist