načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Hra s vonným dýmem - Laura Joh Rowlandová

  > > > > Hra s vonným dýmem  

Elektronická kniha: Hra s vonným dýmem
Autor:

Každý nemusí být tím, kým se zdá, a některé hry přinášejí smrt… Nejpodivnější případ šógunova komořího Sana Ičiró Píše se rok 1703. Japonské město Edo téměř srovná ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  216
+
-
Doporučená cena:  230 Kč
6%
naše sleva
7,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8% 88%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Počet stran: 335
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Incense game
Spolupracovali: přeložil Viktor Faktor
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
Epub velikost (MB): 1.9
PDF velikost (MB): 3.6
MOBI velikost (MB): 1.4
ISBN: 978-80-7359-420-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Každý nemusí být tím, kým se zdá, a některé hry přinášejí smrt…
Nejpodivnější případ šógunova komořího Sana Ičiró
Píše se rok 1703. Japonské město Edo téměř srovná se zemí strašlivé zemětřesení. Na pozadí skutečné historické události se rozvíjí příběh o vraždě, vášni a nejpodivuhodnějším případu, jaký kdy šógunův komoří Sano Ičiró musel objasnit.
Ve zříceném domě jsou nalezeny tři ženy. O život přišly při módní hře, kdy se hráči podle vůně dýmu snaží určit, jaké látky vonná kuřidla obsahují. Jen v nich obvykle nebývá přimíchán jed…
Sano už se ve svém novém úřadu vyšetřováním zločinů nezabývá, ale urozený a mocný otec dvou zavražděných mladých žen jej dotlačí do situace, kdy nemá na vybranou... Buď vypátrá vraha, nebo bude mít na svědomí šógunovu smrt. Podezřelých je mnoho, ale ještě víc je snad tajemství. Každý má co skrývat.
Čtenáři se tedy mohou těšit nejen na pořádnou porci napětí a neskutečné dějové zvraty, ale i na staré známé. Sanův přítel Hirata se zaplete s duchem dávného bojovníka a věčný nepřítel Janagisawa se vynoří ze zapomnění s nejdrzejším tahem své kariéry…

Zařazeno v kategoriích
Laura Joh Rowlandová - další tituly autora:
Hra s vonným dýmem Hra s vonným dýmem
Rowlandová, Laura Joh
Cena: 282 Kč
Šógunova dcera Šógunova dcera
Rowlandová, Laura Joh
Cena: 282 Kč
Šógunova dcera Šógunova dcera
Rowlandová, Laura Joh
Cena: 216 Kč
Róninova milenka Róninova milenka
Rowlandová, Laura Joh
Cena: 216 Kč
Vějíř s kosatci Vějíř s kosatci
Rowlandová, Laura Joh
Cena: 300 Kč
Vějíř s kosatci Vějíř s kosatci
Rowlandová, Laura Joh
Cena: 229 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






1
hra s vonným dýmem
hra
s vonným
dýmem





3
hra s vonným dýmem
hra
s vonným
dýmem
Laura Joh r owlandová
Přeložil Viktor Faktor





4
Laura Joh Rowlandová
THE INCENSE GAME
Copyright © 2012 by Laura Joh Rowland
Translation © Viktor Faktor, 2014
Czech edition © Metafora, 2014
Published by arrangement with St. Martin’s Press, LLC.
All rights reserved
ISBN 978-80-7359-817-4 (PDF)
Tato kniha je fikce. Postavy, lokality a děje vylíčené v tomto románu jsou
zčásti dílem autorčiny fantazie. Podobnost se skutečnými osobami, místy
a událostmi neodpovídá vždy doložené realitě.





5
hra s vonným dýmem
Těm, kteří stejně jako já přežili přírodní katastrofy,
a na památku těch, kteří při nich přišli o život.





6
Laura Joh rowlandová





7
hra s vonným dýmem
Dne 31. prosince 1703 zasáhlo rozsáhlou oblast Japonska,
včetně Eda (dnešního Tokia), silné zemětřesení. Hrad, měs -
to i mnoho obcí v odlehlých provinciích utrpěly katastrofální
škody. Počet mrtvých je obtížné vyčíslit, protože tokugawský
režim choval množství obětí v tajnosti. Podle různých zdrojů
se odhaduje, že v Edu tenkrát zahynulo několik tisíc lidí a na
celém zemětřesením postiženém území jich bylo přes sto tisíc.
Nejvíce mrtvých bylo na pobřeží, kde obrovská vlna cunami
smetla do moře celé vesnice, rozvodnila řeky a vyplavila obce
ve vnitrozemí. Toto zemětřesení bylo jednou z největších
přírodních katastrof ve světové historii.
Hra s vonným dýmem je mým příběhem o tom, co se mohlo
stát před zemětřesením, během něj a po něm. Ke skutečným
historickým postavám v románu patří šógun, jeho přítel
Janagisawa Jošijasu, šógunova matka paní Kejšo-in a pán
Hosokawa. Janagisawa měl syna jménem Jošisato. Jenobu byl ve
skutečnosti hrbáč a šógunův zřejmý nástupce. Paní Kejšo-in
udržovala blízký vztah s knězem, který se jmenoval Rjuko a byl
jejím i šógunovým duchovním rádcem. Pán Hosokawa, daimjó
historická
poznámka





8
Laura Joh rowlandová
provincie Higo, hrál roli ve slavném příběhu o sedmačtyřiceti
róninech, který jsem vyprávěla ve své předchozí knize Róninova
milenka. Všechny ostatní postavy jsou vymyšlené.





9
hra s vonným dýmem
edo
období genroku,
šestnáctý rok,
jedenáctý měsíc
(t okio, únor 1703)





10
Laura Joh rowlandová





11
hra s vonným dýmem
Země se třásla, jako by se pod městem narovnával obrovský,
neklidný drak. Na černé hladině řeky Sumidy se chvěl odraz
měsíce. Tisíce domů se pohybovaly, vrzaly a skřípaly. V ledo -
vém vzduchu se rozcinkaly větrné zvonky. Byly dvě hodiny
před půlnocí, několik vojáků hlídkujících v ulicích drželo na
uzdě vylekané koně. Spáči se převalovali, trápeni zlými sny.
V jednom domku v obchodní čtvrti Nihonbaši se bojácně
rozhlížely tři ženy Rohož, tatami, na níž klečely, se pod nimi
třásla, keramické nádoby v policích rachotily. Čtvercová bílá
lucerna nad jejich hlavami se houpala a vrhala strašidelné
obrazce světla a stínu na jejich úzkostlivé obličeje, nalíčené bílým
rýžovým práškem a červenou rtěnkou. Tajily dech a
nepromluvily jediné slovo.
Pak chvění ustalo.
Oddychly si.
Otřesy země bývaly běžné. Všichni, i když se starali o svo -
je běžné záležitosti, žili v obavách z velkých zemětřesení, jaká
pustošila Japonsko v nepředvídatelných intervalech.
Nejstarší žena obrátila pozornost k předmětům
rozmístěProlog





12
Laura Joh rowlandová
ným na rohoži před sebou. Jmenovala se Usugumo. Bylo jí
asi pětačtyřicet a pohybovala se elegantně jako kočka. V jejích
vysoko vyčesaných vlasech nad trojúhelníkovým obličejem se
leskly stříbrné pruhy. Zvedla kovové tyčinky, vytáhla z ohříva -
dla doběla rozžhavený uhlík a pustila ho do misky z
celadonu, drahého porcelánu, naplněné popelem. Navršila na popel
uhlík, udělala v hromádce otvor, narýsovala na kopičku pár čar
a s přivřenýma očima pohlédla na své dvě společnice. Byly to
sestry, obě ve věku mezi dvacítkou a třicítkou. Ta mladší byla
hezčí, starší nákladněji oblečená. Usugumo cítila nepřátelství
mezi nimi. Pinzetou uchopila slídový talířek, položila ho na
důlek v popelu a pak zvedla tři složená origami ze světle
zeleného papíru se zlatými skvrnami. Chvíli je přesunovala, načež
jedno z nich otevřela, vyňala z něj vonnou kuličku a umístila ji
na talířek ze slídy. Z misky s hořící látkou stoupal kouř s vůní
ovoce, dřeva, pižma a koření. Usugumo vycítila ve vzduchu
očekávání a napětí, které neladilo s jejími poklidnými obřady.
Dvě návštěvnice s kamennými výrazy hleděly na papír, štětce,
inkoust a inkoustový kámen, jež měly rozložené před sebou.
„Hra s vonným dýmem začíná,“ prohlásila Usugumo.
Sestry se posadily zpříma, jako válečníci připravující se na bitvu.
„Naslouchejte vonným látkám. Dovolte jejich hlasu, aby vám
prozradil, kým je.“
Postavila celadonovou misku na podlahu mezi sebe a starší
ze sester a uklonila se. Starší ze dvou žen vzala misku a podr -
žela ji na levé dlani. Pravou dlaní ji obemkla a nechala jen malý
otvor mezi palcem a ukazováčkem. Její sestra to pozorně
sledovala a nakláněla se kupředu, jako by se už nemohla dočkat,
až přijde na řadu.
Země se znovu zachvěla.
Starší sestra si zvedla misku k obličeji, přiložila nos k otvoru,
zavřela oči a pomalu a zhluboka se nadechla.
Sano Ičiró, komoří a druhý nejvýše postavený muž po
šógunovi, vojenském diktátorovi Japonska, plul sám v malém člunu na
rozbouřeném moři. Z bouřkových mračen na obloze se





13
hra s vonným dýmem
lo hřmění. Loďka se houpala a zvedala a Sano se pevně držel
jejích boků. Vznesl se na hřeben obrovské vlny a s třeskem se
z ní propadl do hlubin.
Probudil se a výkřik mu uvízl v hrdle.
Ležel ve své temné ložnici. Prsty svíral těžkou pokrývku,
kterou byl přikrytý. Pohupování a hřmění ale neustalo. Jeho
žena Reiko, ležící vedle něj, ospalým, znepokojeným hlasem
zamumlala: „Proč se tak třeseš?“
„To nedělám já,“ odpověděl zmateně Sano.
V té chvíli vpadl do pokoje jejich dvanáctiletý syn Masahiro
s výkřikem: „Zemětřesení!“
Místnost se zvedala a kymácela v nevyzpytatelném a stále
se zrychlujícím rytmu a s obrovskou silou. Sano a Reiko se
posadili, zatímco se posuvné dveře otevřely a ze skříní se sypal
jejich obsah. Slyšeli skřípot kroutícího se domu, jeho spoje se
vyvracely. Praskot a tříštivé zvuky se nesly i seshora, jak se uvol -
ňovaly a padaly na zem střešní tašky. Třesk se odrážel ozvěnou
po celém komplexu v edském hradu, kde Sano se svou rodinou
sídlil. Přes chodbu se z dětského pokoje nesl plačtivý křik jeho
pětileté dcery.
„Akiko!“ Reiko pouze v nočním úboru vyběhla ze dveří
a její dlouhý cop vlál za ní.
Sano už byl také naplno vzhůru a třásl se v zimním vzduchu.
„Pomůžeš mi dostat všechny ven, než se budovy zhroutí,“
nakázal Masahirovi.
Probíhali chodbami, kde naráželi na prchající strážné a
služky. Přeskakovali krátery, které se otevíraly mezi jednotlivými
částmi panského domu. „Buďte opatrní! Pospěšte si!“ volal
Sano.
Za nimi praskaly stropní trámy. Přepážky z latí a papíru se
hroutily. Sano s Masahirem vyváděli lidi mezi kácejícími se stě -
nami a po nakloněných podlahách. Dav se potácel ven do
ledové noci.
„Reiko!“ vykřikl Sano a zoufale se rozhlížel kolem sebe.
„Tady jsem!“ Reiko se k nim probíjela s Akiko na zádech.
Rodina se shromáždila na nádvoří společně se Sanovými





14
Laura Joh rowlandová
dvořany a služebnictvem. Kasárenské budovy obklopující uza -
vřený areál se chvěly, jak se země otřásala stále víc. Střešní
tašky poletovaly vzuchem jako rachejtle. Na omítnutých fasádách
naskakovaly klikaté praskliny. Domy se začaly hroutit.
„Ven! Všichni ven!“ zavelel Sano. „Tady to není bezpečné!“
Lidé se vyvalili bránou na širokou, kameny vydlážděnou
ulici.
Na její protější straně se na svahu pod edským hradem roz -
kládaly další pozemky s budovami, sídly jiných státních
úředníků. Také jejich domy se hroutily jako pruhy hedvábí, svíjející
se ve větru. Uvěznění a zranění lidé naříkali strachem a bolestí.
Když Sano pohlédl na kopec, viděl, jak po svahu klouzají
stromy, kamenné hradby s krytými chodbami a strážními věžemi.
Z davu se ozývalo úpění.
„Milosrdní bohové!“ vyjekla Reiko.
Akiko, usazená na matčiných ramenou, vypískla:
„Koukejte!“
Sano se otočil směrem, jímž mířil její prstík. Poté, co se
zřítily domy v okolí široké ulice, otevřel se nezakrytý výhled na
město pod nimi. Sano, jeho rodina a další členové domácnosti
se vzájemně podpírali, protože svět se hřmotně natřásal, a fas -
cinovaně hleděli dolů. Ve slabém světle měsíce Sano spatřil, jak
se panorama Eda zploštilo. Mezi stoupajícími oblaky prachu
bylo slyšet slabé výkřiky. Po celé krajině plála jako pochodně
oranžová světla. Po zemětřeseních vždy nevyhnutelně
přicházely požáry, když převržené lampy, ohřívadla a kamna
zapalovaly domy.
„Všechno hoří,“ pronesla Akiko hlasem, v němž se chvěl
úžas. Ve vykulených očích měla vážný výraz.
Sano a Reiko na sebe zděšeně pohlédli. Svět, který znali,
právě skončil.





15
hra s vonným dýmem
Měsíc po zemětřesení připomínalo Edo pekelnou krajinu. Celé
čtvrti byly srovnány se zemí. Několik nedotčených oblastí
vyvstávalo jako ostrovy v moři suti. Edský hrad se podobal
včelímu úlu, který poničila nějaká obluda ve snaze zmocnit se
medu. Po celém svahu se pohybovaly roje dělníků; uklízeli trá -
my, omítku a střešní tašky ze zhroucených domů. Ve studeném
vzduchu zněly jejich výkřiky, hluk jejich lopat a kladiv a
rachocení volských potahů, svážejících sutiny dolů. Prach
zamlžoval zimní modrou oblohu, potemnělou kouřem stoupajícím
z ohňů, u nichž se hřál milion obyvatel Eda, kteří se rázem
ocitli bez domova.
Sano, doprovázen vojáky, úředníky a tajemníky, právě
prováděl inspekci paláce. Jeho hlavní tělesný strážce, detektiv
Marume, kráčel před ním a prorážel mu cestu davem nosičů
odnášejících prkna. Sano procházel kdysi krásně udržovanými
zahradami, nyní však zaplavenými blátem a hnojem, zatímco
dělníci řezali prkna, míchali maltu a přinášeli materiál.
Většina velkého hradního komplexu se při zemětřesení zhroutila.
Přestože suť už byla uklizena, stála zatím pouze kostra jedné
1





16
Laura Joh rowlandová
části sídla – šógunových soukromých komnat. V jiných kříd -
lech zůstaly pouhé základy. Části komplexu, které nespadly, se
riskantně nakláněly.
„Kdy to dokončíte?“ obrátil se Sano na hlavního architekta.
„To bych rád věděl.“ Mistr stavitel, jeden z tisíců
samurajských úředníků v bakufu, japonské vojenské vládě, měl
zasmušilé, strhané rysy jako všichni ostatní včetně Sana. Pracovali na
obnově hradu a města ve dne v noci, aby pomohli těm, kteří
zemětřesení přežili.
„Nemáme dost kvalifikovaných tesařů ani stavebního
materiálu nebo jídla pro dělníky. Můžete nám všeho sehnat víc?“
„Pokusím se.“ Sano dostal na starost výstavbu a pomoc pro
strádající. Lidé za ním chodili kvůli všemu možnému. „Slíbit
ale nic nemohu. Další tesaři pracují na opravách mostů.“
Většina mostů, které se klenuly přes edské řeky a kanály, totiž
spadla, a pohyb po městě byl kvůli tomu vážně omezen.
„Objednal jsem stavební materiál z provincií, ale bude trvat
dlouho, než se sem dostane, protože se zřítily i mosty na
silnicích. Zpožděné jsou i dodávky potravin.“ Kéž by jídlo dorazilo
dřív, než nastane hladomor! Značnou část edských zásob
zničily požáry a to, co zůstalo, rychle ubývalo.
K Sanovi přichvátal úředník se svitkem. „Promiňte,
ctihodný komoří, ale přináším naléhavou zprávu.“
Sano rozvinul dopis a přečetl si ho. To, co v něm stálo, jej
tvrdě zasáhlo. „Počet mrtvých v Edu už dosáhl tří tisíc,“ sdělil
pochmurně Marumemu.
V každé nové zprávě množství obětí rostlo. Byla to ta
největší katastrofa, jakou kdy Sano zažil. Dosud nemohl uvěřit, že
k ní opravdu došlo.
Pokračoval v četbě. „Jsou zde ještě další špatné zprávy. Stát -
ní pokladna je už skoro prázdná kvůli výdajům na pomoc
postiženým zemětřesením a na opravy.“ Tokugawský režim, který
trval už celé století, byl málem na mizině.
Marume mlčel. Kdysi by se mohl Sano spolehnout, že
přijde s nějakými vtipnými výroky, které zlehčí i ty nejkritičtější
situace. Ale Marumeho kamarád a kolega ve službě Fukida byl





17
hra s vonným dýmem
mezi oběťmi. Přišel o život, když se zhroutila kasárna v Sanově
obytném komplexu. Sano se v myšlenkách vrátil k oné hrozné
noci, kdy vedl pátrání po obětech v ruinách edského hradu. Vi -
děl Marumeho, jak vzlyká nad Fukidovým polámaným tělem.
Oba muži byli jako bratři. Od té doby se Marume ploužil jako
duch. Pod očima měl tmavé stíny a už se neusmíval.
Sano se cítil provinile, že jeho manželka i děti zůstaly naživu
a dařilo se jim dobře, zatímco Marume a mnozí další utrpěli tak
bolestné ztráty. Navíc Fukidu postrádal, protože to byl jeden
z jeho nejoblíbenějších a nejdůvěryhodnějších dvořanů.
Přestože obvykle míval dva tělesné strážce, Marumemu nového
partnera nepřidělil. Neměl to srdce. Nyní se cítil tak vyčerpaný,
že sotva stál na nohou. Už měsíc se pořádně nevyspal. Zavřel
oči a na chvíli si zdříml vestoje. Takové tempo už o moc déle
nevydrží.
Bylo mu šestačtyřicet a cítil se jako stoletý stařec.
Edo se v minulosti vždy vzpamatovalo z velkých katastrof,
jakou byl třeba obrovský požár před padesáti lety. Zvládne to
i teď? Kéž by ho Sano dokázal vytáhnout z ruin silou vlastních
rukou a vůle!
Doběhl k němu další posel. „Odpusťte, ctihodný komoří,
ale Jeho Excelence šógun vás chce okamžitě vidět!“
Šógun byl dočasně ubytován v nejméně poškozené budově,
která původně sloužila jako dům pro hosty. Několik prasklin
v omítce už bylo opraveno a pár rozbitých tašek nahrazeno
novými. Výhled na zmar a zkázu v dalších částech hradu
zakrývaly borovice a kamenná zeď. Sano vešel do malé přijímací síně,
v níž vládlo dusné vedro od luceren a ohřívačů s dřevěným
uhlím, které obklopovaly dva muže usazené na stupínku. Oba
byli až po bradu zachumlaní v přikrývkách. Šógun Tokugawa
Cunajoši měl hlavu pod válcovitou černou čepicí, znakem jeho
postavení, ovinutou černým hedvábným šátkem. Zlostné
růžové skvrny na obou jeho tvářích oživovaly bledost jeho
nevýrazného chřadnoucího obličeje s našpulenými rty.
„Čekám na vás, ahh... už víc než hodinu,“ vyjel nedůtklivě,





18
Laura Joh rowlandová
když Sano poklekl na tatami na podlaze a uklonil se.
Netolerantnost k jakémukoli porušení kázně se u něho po
zemětřesení ještě zvýšila. Pokládal to za osobní urážku a pokaždé, když
se k němu Sano dostavil, začal chrlit spoustu stížností. „Proč
to vždycky trvá tak dlouho, než vás dokážou najít?“
Neviděl spoušť způsobenou zemětřesením ani kolik práce
bylo třeba udělat, protože nikdy neopouštěl své komnaty. Jen
mlhavě si uvědomoval, že mnozí z jeho poddaných zemřeli
a nespočet dalších ztratil domovy, ale ve skutečnosti se staral
jen o vlastní pohodlí. Pouhý měsíc po katastrofě se domníval,
že se vše lusknutím prstu vrátí k normálu a každý mu bude na
kývnutí nebo zavolání k dispozici.
„Omlouvám se, Vaše Excelence,“ pronesl Sano. Samuraj
musí sloužit svému pánu uctivě a velkoryse, nezávisle na tom, že
mu dochází trpělivost. Toto bylo bušidó, kód válečníkovy cti,
podle kterého Sano žil. Obrátil se na druhého muže na
stupínku, šógunova synovce. „Buďte zdráv, ctihodný pane Jenobu.“
„I já vás zdravím,“ odvětil Jenobu sevřeným, sípavým
hlasem, který s námahou vytlačoval z pokrouceného, hrbatého
těla. Měl abnormálně krátkou dolní čelist, a proto mu horní
zuby výrazně vyčnívaly. Ve svých dvaačtyřiceti vypadal o
deset let starší. Šuškalo se, že jeho degenerativní kostní choroba,
která mu působí obrovské bolesti, je dědičná. Nikdo kromě
jeho lékaře, slepého akupunkturisty, to ale nevěděl s jistotou.
O jeho stavu se nesmělo veřejně hovořit, protože patřil do
tokugawského klanu – byl jediným synem zesnulého šógunova
staršího bratra Cunašigeho, byť pochybného postavení.
Narození i smrt jeho otce byly zahaleny tajemstvím.
Jenobuova matka byla pokojská, která jej porodila, když byl Cunašige
ještě hodně mladý. Jeho otcovství se udržovalo v tajnosti, aby
to neohrozilo jeho zásnuby s jistou urozenou dívkou. Jenobu
byl vychován v rodině jednoho rodinného dvořana a dostal
i jeho příjmení. Teprve když bylo chlapci osm let a urozená
choť jeho otce zemřela, byl uznán za syna pána Cunašigeho
a skutečného člena tokugawského vládnoucího klanu. Ale
teprve loňského roku Jenobu vyšel ze svého přepychového sídla,





19
hra s vonným dýmem
aby obnovil nepříliš hlubokou známost z dětství se šógunem,
který byl o šestnáct let starší.
„Komoří Sano mě tady pořád nechává samotného,“ postě -
žoval si šógun Jenobuovi. „Ještě že mám vás, synovče.“
„Ano.“ Jenobu se usmál a rty se mu přitom roztáhly kolem
vyčnívajících zubů. „Jsem rád, že vám mohu v této obtížné
době pomáhat.“
Sano předpokládal, že Jenobu využil zemětřesení, aby se
dostal do šógunovy blízkosti. Vzhledem k tomu, že dvorní
úředníci měli práce nad hlavu, byla v boji o šógunovu přízeň
menší konkurence než obvykle. A Sano pochyboval, že by se
Jenobu před deseti měsíci, po smrti oblíbeného šógunova
milence Joritoma, objevil na scéně náhodou. Tehdy se Janagisawa
Jošijasu, Joritomův otec, bývalý komoří a dlouholetý šógunův
hlavní rádce, vzdal moci a odešel do ústraní. Sano by sice rád
věděl, co jeho odvěký nepřítel dělá, ale především cítil úlevu,
že si s ním nemusí dělat starosti. Janagisawova nepřítomnost
zde zanechala politické vakuum, které naplnil právě Jenobu.
Sano choval podezření, že jeho úmyslem je převzít jednou po
šógunovi vládu.
Jenobuův rodokmen z něj činil logického kandidáta na
příštího diktátora, protože zplodit přímého nástupce se šógunovi
nezdařilo. Sano ale dnes neměl čas na spekulace o Jenobuovi.
„Co pro vás mohu udělat, Vaše Excelence?“ tázal se s nadějí,
že se vše rychle vyřídí.
„Můžete mi odpovědět na jednu otázku,“ pravil kňouravě
šógun. „Kde všichni jsou?“
To byla ovšem otázka, o níž všichni doufali, že ji šógun
nepoloží. „Koho máte na mysli, Vaše Excelence?“ hrál nechápa -
vého Sano, aby si tak koupil čas a mohl vymyslet, jak se
vyvléknout z téhle nebezpečné situace.
„Mí obvyklí rádci, dvořanstvo a sloužící,“ vyložil šógun.
„Objevují se tady, ahh, jen velmi zřídka. Postrádám i některé
svoje chlapce.“ Jako nadšený zastánce mužské lásky si
vydržoval četné mladé hochy jako milence. „A nevzpomínám si ani,
že bych v poslední době viděl, ahh, většinu významných





20
Laura Joh rowlandová
níků. Vím, že jejich kanceláře byly poničeny a že, ahh, musejí
pracovat v místě, kde teď bydlí, ale přesto jsem toho názoru,
že občas by se ukázat mohli. Kde jsou?“
Nikdo nechtěl šógunovi prozradit, kolik bylo obětí a jak
hrozné ztráty utrpěl jeho režim během zemětřesení. Záhy po
katastrofě reagoval na zprávy o každém mrtvém hysterickým
záchvatem a všichni se obávali, že jednou by se mu mohlo za -
stavit srdce. Rada starších, hlavní vládnoucí orgán Japonska,
proto nařídila, aby nebyl o žádných dalších úmrtích zpravován.
Šógun se uklidnil a spokojil se s vírou, že lidé, které postrádá,
prostě mají práci někde jinde.
Až do této chvíle.
Jenobu se nachýlil kupředu. Sanovi připomínal supa.
Rozhodl se, že už svého pána nadále nebude klamat – zčásti proto,
že nesnášel lhaní, a zčásti proto, že už ho unavovalo zacházet
se šógunem jako s malým děckem.
„Jsou mrtví, Vaše Excelence,“ pravil prostě.
V šógunově obličeji se objevil podivný výraz, směsice hrůzy
a zklamání. Sano pochopil, že to po celou tu dobu věděl, ale
přesto doufal, že to přece jen není pravda. „Kolik lidí z mé
vlády zemřelo?“ hlesl tiše.
„Až dosud tři sta jedenapadesát,“ odpověděl Sano. „Další
jsou dosud nezvěstní.“ Sano se nadechl a začal odříkávat jména
mrtvých ministrů, hodnostářů a vojenských důstojníků, kdysi
opor režimu.
„Milosrdný Buddho,“ zašeptal šógun a obličej mu zpopela -
věl.
„To je pro mě hrozná, opravdu hrozná rána!“ Vypětí a
únava oslabily Sanův nezdolný sklon doufat, že šógun snad projeví
soucit. Takže ho nijak nepřekvapilo, že jej všichni ti mrtví zají -
mají méně než důsledky, které to může mít pro něho.
„Kdo nyní řídí moji vládu?“
„Zbytek z nás, kteří jsme přežili,“ odvětil Sano a v duchu
dodal: Bez sebemenší vaší pomoci. Hned ale tuto myšlenku
potlačil a zavrhl jako nehodnou sebe samého a znevažující šóguna.
„Není třeba si dělat starosti, Vaše Excelence.“





21
hra s vonným dýmem
„Ale vláda byla osekána na kost,“ dal se slyšet Jenobu.
V šógunových očích se zračila panika. „Kdo mě chrání?
O kolik vojáků jsem přišel?“
„O víc než tisíc,“ sdělil upřímně Sano, „ale vaše armáda je
stále ještě obrovská.“
„Armáda je rozptýlená,“ namítl Jenobu, „protože se
pokouší udržet pořádek ve městě.“
Sano pohlédl na Jenobua přivřenýma očima. Snaží se
Jenobu svého strýce záměrně vyděsit, aby se na něm šógun stal ještě
závislejším?
„Je už hrad opravený?“ chtěl vědět šógun.
„Naneštěstí dosud ne,“ musel přiznat Sano. „Hrad nebyl
postaven za den, a proto ho není možné za jediný den ani pře -
stavět.“ Uklidňující tón však tvrdou pravdu jeho slov nijak
nezmírnil.
Možná se Jenobu dokonce snaží přiblížit šógunův pohřeb.
Sano byl tak unavený, že už nedokázal jasně myslet.
„Bojím se!“ Šógun se hrbil strachy. „Co kdyby mě něko
napadl?“
„Nikdo se vás nechystá napadnout,“ snažil se ho uklidnit
Sano, přestože povstání ve skutečnosti bylo jednou z věcí, kte -
rých se vláda obávala. „Nikdo neví přesně, nakolik jste
zranitelný. Počet mrtvých představitelů režimu je udržován v tajnosti.“
I když se zdálo, že se šógunovi ulevilo, postěžoval si:
„Dvorní astronom mi právě sdělil, že vesmír je něčím popuzený.
Přečetl si to v souhvězdích. Tvrdí, že zemětřesení bylo sesláno
jako poselství.“ Oči se mu rozšířily a leskl se v nich strach.
„Dojde k dalším potížím, to vím určitě!“ Zvrátil se na stupínku
na záda, svíjel se v přikrývce jako housenka bource
morušového v kokonu a sténal: „Jsem tak nešťastný, cítím, že na mě jde
nějaká hrozná nemoc!“
Astrologie byla vážnou záležitostí. Diktátor musí hledat ve
hvězdách vysvětlení přírodních katastrof a jiných pohrom.
Musí se řídit jejich varováním, které jeho astrolog vykládá tak,
že jeho režim není v souladu s vesmírem. Sano to věděl a
znepokojovalo ho to, ale jeho trpělivost se přetrhla jako natažené





22
Laura Joh rowlandová
lano, roztřepené na poslední vlákno. Po patnácti letech naslou -
chání šógunovu kňourání, po všem tom pečování o něho,
snášení nadávek a výhrůžek smrtí, byla už tahle šógunova reakce
na něho příliš. Poté, co viděl spoušť způsobenou
zemětřesením, po vší té dřině, aby dal všechno postupně do pořádku,
byl Sano na pokraji výbuchu. Už už otevíral ústa, aby šógunovi
vmetl, že se má přestat chovat jako dítě a převzít odpovědnost,
aby zemi touto krizí provedl.
Šógun však ukázal na Sana roztřeseným prstem a zaječel:
„Vy mně pořád nosíte jen špatné zprávy! Už mám dost těch
zlých zvěstí! Jděte a přineste ni nějakou dobrou zprávu!“
„Měl byste už jít,“ přidal se Jenobu. Se zájmem si Sana
prohlížel, jako by mu dokázal číst myšlenky. „Co kdybyste provedl
inspekci po městě?“
„Ano!“ Šógun se toho nápadu s nadšením chytil. „Dejte se
ihned do toho!“
Sanovi se vrátil zdravý rozum. Jasně si uvědomil, co v zápalu
zlosti málem provedl – jen krůček jej dělil od toho, aby
zahodil svoji čest, nenapravitelně si znepřátelil šóguna a sebe, svoji
rodinu i všechny blízké dvořany odsoudil k smrti. Otřesený se
zvedl k odchodu.





23
hra s vonným dýmem
Sano a jeho vojáci v kožených tunikách a vatovaných kabátech
vyjeli na koních z hlavní brány edského hradu. Strážnice nad ní
byla podepřená kládami. Přes příkop vedl provizorní prkenný
můstek a v náspech příkopu zely praskliny široké jako mužská
ruka. Dělníci pomocí lan, kladek a vlastních svalů vytahovali
z vody kameny ze zřícených zdí a strážních věží. Sano
vdechoval svobodu společně s prachem a kouřem ve vzduchu.
I když se mu na inspekční cestu nedostávalo času, byl na
druhou stranu rád, že poprvé po řadě dní může opustit hrad.
Možná mu to zlepší náladu. Ale třeba taky ne.
Široká ulice před hradem byla plná lidí s nataženýma
rukama, prosících o almužnu. Nebyli zde jen obvyklí žebráci,
mniši a mnišky, ale i řemeslníci a dělníci, kteří přišli o živoby -
tí, když zemětřesení zničilo jejich dílny, a také panské domy,
v nichž mnozí z těchto nižších tříd za mzdu sloužili.
Sanovi lidé jim házeli mince, ale dav byl tak početný, že nemohli
pomoci všem. Vjeli do čtvrti, kde vlastnili obrovské
pozemky daimjóové, feudální páni, vládci provincií. Dlouhé části zdí,
zdobené černobílými geometrickými dlaždicovými vzory, při
2





24
Laura Joh rowlandová
zemětřesení spadly. Kasárna a panská sídla se změnila v hro -
mady sutě s popraskanými základy. Budovy na některých
pozemcích zničily požáry. Mnozí daimjóové nyní bydleli ve stanech
z bambusových tyčí nebo dřevěných trámů a naolejovaného
papíru. Ani se svým obrovským bohatstvím nedokázali
původní domovy rychle obnovit. Jejich vojáci uklízeli trosky. Skřípot
a rány nesoucí se ze stavenišť byly ohlušivé. Sano si jen stěží
dokázal představit, jak neskutečné množství práce bude k
obnově města zapotřebí.
Blížil se k němu osamocený samuraj na koni, Hirata, Sanův
hlavní dvořan, který po něm převzal bývalý úřad sósakana-samy,
nejvyššího šógunova vyšetřovatele věcí, událostí a lidí, jak zněl
jeho plný titul. Oblečený byl ale v prostém pláši, kimonu a
kalhotách. Na hlavě měl vyholenou korunku a vlasy stažené do
copánku, jak bylo u samurajů obvyklé, čímž se podobal Sanovi
a jeho mužům. U pasu mu visely dva meče, znak válečnické
třídy, ale koženou tuniku ani jiný ochranný oděv či zbroj nikdy
nenosil. Sana pořád plnilo údivem, jak se Hirata, jemuž táhlo na
čtyřicítku, od doby, kdy vstoupil do Sanových služeb, proměnil.
Z chlapeckého neohrabaného mladíka se stal štíhlý muž, samý
sval a šlacha, s pružnými a až nadpřirozeně ladnými pohyby. To
a jeho sebevědomí spolu s nelidsky zostřenými smysly byly
výsledkem let, která strávil studiem mystických bojových umění.
Po celém Edu byl proslulý jako neporazitelný bojovník.
„Kde jste byl?“ zajímal se Sano.
„Pátrat po lidech uvězněných ve zhroucených domech.“
Hirata otočil koně a zařadil se Sanovi po boku.
Sano se na něj podezřívavě zadíval. Hirata se v posledním
roce často vzdaloval bez povolení. Dělo se tak od doby, kdy
potkal tři bývalé žáky svého někdejšího učitele, mistra, jenž
ho vyučoval bojovým uměním. Místo aby různá vyšetřování
vedl osobně tak jako dřív, nechával za sebe pracovat detektivy.
Trávil se Sanem tak málo času, že jeho hlavním dvořanem byl
už snad jen podle jména. Vždy měl po ruce řadu dobrých vy -
světlení, ale Sano míval zřetelný znepokojivý pocit, že nejsou
pravdivá.





25
hra s vonným dýmem
Nevěděl, co se s Hiratou děje, a vůbec se mu to nelíbilo.
„Našel jste někoho naživu?“
„V posledních dnech nikoho. Jen samé mrtvoly,“ povzdychl
Hirata.
Přestože však Sano měl plné právo požadovat pravdivý vý -
čet Hiratových činů, nařídit mu, aby plnil své povinnosti, a
potrestat ho, pokud by je zanedbával, nic z toho neudělal. Byli si
navzájem něčím víc než jen pánem a dvořanem. Byli starými,
blízkými přáteli a Sano mu vděčil za svůj život. To když se
Hirata kdysi postavil do cesty meči, který měl zabít Sana, a sám
potom na své zranění málem zemřel. Sano nepatřil k pánům,
kteří by to pokládali za samozřejmost. Nakonec si to bude
muset s Hiratou všechno vyříkat, ale nyní, když má před sebou
tolik naléhavějších záležitostí, na to není čas.
„Kam vlastně máte namířeno?“ chtěl vědět Hirata.
„Na inspekční cestu. Šógun si přeje, abych mu přinesl
nějaké dobré zprávy.“
Oba muži se rozhlíželi po troskách. Pak se podívali jeden
na druhého a v tom okamžiku se rozchechtali. Najít v něčem
takovém pro šóguna dobré zprávy bylo tak směšně nemožné,
až to bylo zábavné. Až na detektiva Marumeho se rozesmáli
i všichni Sanovi ozbrojenci.
Během další cesty je ale humor rychle přešel. Ti, kteří přežili,
prohrabávali sutiny a pátrali po něčem, co by se dalo
zachránit. Mezi ně přicházeli prodavači vody s kbelíky zavěšenými na
tyči přes rameno. Ceny, které žádali, byly přemrštěné, ale lidé
je platili. Splašky a sutiny ucpaly kanály, studny zavalil posun
skalního podloží a systém dřevěných rour, který přiváděl vodu
z kopců, byl poškozený. Čistá voda byla vzácností.
V nezasažených místech zůstalo otevřeno několik obchodů
a trhových stánků. U každého se táhly dlouhé fronty.
Obchodníci, kteří měli to štěstí, že jim zůstalo nějaké zboží, ho prodávali
za desetkrát vyšší ceny a nadělali na zemětřesení jmění. Na břehu
řeky Nihonbaši se shromáždil dav u jediné zakotvené rybářské
lodi. Ostatní lodě se potopily nebo shořely. Propukaly půtky
o úlovek. Vojáci se pokoušeli udržet pořádek. Sano a jeho muži





26
Laura Joh rowlandová
projížděli oblastmi, které připomínaly poušť a v nichž zůstaly
jen zuhelnatělé trámy. Ve vzduchu čpícím kouřem se vznášely
saze.
Podél břehů Sumidy pluly zbytky skladišť a doků. Okolo
několika dosud existujících skladů stáli vojáci a hlídali rýži, kte -
rou režim přiděloval jako součást platu svým dvořanům. Rýže
za normálních okolností stačila tisícům samurajů a jejich
domácnostem, přičemž přebytky se prodávaly obchodníkům za
hotové peníze, které vláda potřebovala pro svůj provoz. Tuhle
rýži si pak nakoupili a snědli ostatní obyvatelé. Převážnou část
rýže ale zemětřesení buď smetlo do řeky, nebo shořela při
požárech. Vyhladovělí lidé hlučně povykovali před skladišti.
Hladové bouře se stávaly častým jevem.
Tam, kde dřevěný oblouk mostu Rjógoku předtím spojoval
město s protějším břehem, vyčnívalo nyní z vody jen pár pilířů.
Právě zde došlo při zemětřesení k jedné z největších tragédií.
Tlačící se dav zablokoval most a ten se pod vahou množství
těl zřítil. Stovky lidí utonuly v řece, která byla ohřátá bezmála
k varu hořícími troskami.
„Myslím, že to, co jsme viděli, už stačí,“ pronesl tiše Sano.
Zamířili zpět na hrad oblastí křížem krážem zbrázděnou
obrovskými pukliny, propastmi, které spolykaly celé domy. Lidé
s látkami přes obličej, s tlustými bavlněnými rukavicemi a v
kožených botách slézali do kráterů a pátrali po obětech. Na ulicích
se válely hnijící, páchnoucí mrtvoly. Sanovi se udělalo špatně
od žaludku. Pochyboval, že by v podzemí mohl být ještě
někdo naživu, ale nemohl si pomoci, aby nedoufal. Seskočil z koně
a prohlásil: „Pojďme jim pomoct.“
Hned nato se s Hiratou a svými vojáky připojil k
obyvatelům města a pustili se s nimi do vytahování širokých, těžkých
střešních trámů z propadlin v zemi. Pár lidí si sundalo látkové
masky, aby si zchladili potem zalité obličeje. Z temného
podzemí se linula nasládlá vůně.
„Nějaké vonné látky?“ zauvažoval nahlas Sano.
„Ano.“ Hiratovi se chvěly nosní dírky, jak tu podivnou vůni
nasával.





27
hra s vonným dýmem
„Tam dole jsou živí lidé.“
Naděje na jejich záchranu pobídla skupinu k rychlejší práci.
Probourali v troskách otvor a objevili místnost, v níž ležely
skrčené na boku tři ženy. Pestrá kimona i tatami kolem nich
byly znečištěné průjmem. Jedna z žen měla prošedivělé vlasy,
dalším dvěma se leskly černě. Kolem úst jim zasychaly zvratky.
Ale kůže na obličejích a natažených rukou nebyla
poznamenána rozkladem. Všechny měly otevřené oči.
„Jsou naživu!“ vykřikl mladík s ježatými vlasy. Prostrčil
otvorem nejdříve nohy, pak seskočil dolů, s nasazováním masky
se nezdržoval, a zavolal na ženy: „Přišli jsme vás zachránit!“
Žádná z nich ale neodpověděla, ani se nepohnula. Sano
s Hiratou nevěděli, co si o tom mají myslet.
Mladík se začal dotýkat bezvládných těl, ale hned nato ucukl
rukou a zařval: „Všechny jsou mrtvé! Ale ty jejich oči! Jak je
to možné?“ Vyhodil paže nad hlavu a zaječel: „Vytáhněte mě
odtud!“
Jeho druhové ho vytáhli nahoru. Mládenec se posadil na
zem, těžce oddychoval a něco blábolil. Sano a Hirata mezitím
odtahali další trámy, aby odkryli celou místnost. Konečně
spatřili, co toho hocha tak vyděsilo. Mrtvoly žen byly znepokojivě
dobře uchované a jejich oči byly nepřirozeně jasné a lesklé.
Kolemstojící se zděšeně rozkřičeli.
Obavy, zvědavost a instinkty vybroušené patnácti lety
detektivní práce donutily Sana oznámit Hiratovi: „Tohle je třeba
vyšetřit.“
Někdo zasunul do otvoru žebřík a Sano s Hiratou po něm
slezli dovnitř. Zblízka byl stav těch tří mrtvých ještě
znepokojivější. Jejich oči vypadaly, jako by na duhovkách a bělmech
měly povlak čerstvé krve. Pokožka vyhlížela jako u živých lidí
a zachovalo se i jejich nalíčení.
„Něco jim zabránilo v rozkladu,“ podotkl Hirata.
Sano se sklonil, aby si ženy prohlédl zblízka. „Nezdá se, že
by byly zraněné.“
„Co je tedy zabilo? Podzemní plyny?“
„To nevím.“ Sano obrátil pozornost k předmětům na





28
Laura Joh rowlandová
ze – štětečky na psaní a papír, inkoustové kameny a kostky in -
koustu, nádobky na vodu. Šedovlasá žena měla u sebe ohřívač
na dřevěné uhlí, balíčky zeleného papíru a stříbrnou pinzetu.
Po boku jí ležela také převrácená porcelánová mísa, z níž se
vysypal popel.
„Hrály hru s vonným dýmem,“ usoudil Sano.
Tyto hry pocházely z tradice zvané kodó, umění vonného
dýmu, která vznikla před více než tisícem let. V Naře a v
Kjótu vznikly manufaktury na výrobu vonných látek, kam se
dovážely suroviny z celého světa – z Japonska kafr, borovicová
pryskyřice a dřevo z magnolií, z Arábie kadidlo, z Jávy hřebíček
a muškátový oříšek, z Indie pačuli, santálové dřevo a
skořice, z Číny cedrové dřevo a badyán, ambra z vorvaňů, pižmo
z himálajských kabarů. Všechny ingredience umleli, smíchali
s medem a olejem a ze směsi vytvářeli tyčinky nebo kuličky.
Dvorní dámy z císařského dvora používaly tuto aromatickou
směs, která se rovněž stala důležitou součástí náboženských
obřadů, k provonění vlasů a kimon.
V buddhistických svatyních mniši zapalovali vonné tyčinky,
jež symbolizovaly Buddhu. Šintoističtí kněží obětovali v každé
svatyni vonné látky duchům. Nasládlý dým stoupal ze země
k nebesům a přivolával božstva, aby vyslechla modlitby,
usnadnila meditaci, pomohla k transu a zavedla duše mrtvých do
podsvětí. Vonné látky však měly i praktické využití. Některé
směsi měly stimulační účinky, napomáhaly ke spánku nebo
ke zvýšení milostné touhy. Vykuřovala se jimi místa
zamořená nemocemi, sloužily k zamaskování tělesného pachu nebo
k překrytí zápachu při kremacích. Tradici kodó dříve hojně
využívali i samurajové. V éře občanských válek, která skončila
před sto lety, si nosili do bitev na krku váčky s vonnými
látkami, aby, pokud padnou, pomohly jejich duchům nalézt cestu
do říše blažených. V současné době se kodó stalo módní
zálibou. Kultivovaní lidé všech vyšších tříd zaměstnávali znalce
vonných látek, aby je učili, jak je míchat a posuzovat.
Důležitým aspektem kodó pak byly hry. Měly propracovaná
pravidla, podle nichž hráči zapalovali vzorky vonných látek, čichali





29
hra s vonným dýmem
k dýmu a snažili se uhodnout, co obsahují. Tyto hry však ne -
byly skutečnými soutěžemi a na vítězství záleželo méně než na
sdíleném potěšení z vůně.
„Zdá se, že ty ženy nedokončily ani první kolo,“ prohodil
Sano.
„Mají otevřený jen jeden balíček a listy, na něž se zapisují
výsledky, jsou prázdné.“
„Je to jedna z nejpodivnějších věcí, jakou jsem kdy spatřil,
a že jsem jich od zemětřesení neviděl málo,“ dal se slyšet
Hirata. „Co se tu stalo? A kdo jsou ty mrtvé ženy?“





30
Laura Joh rowlandová
V obchodní čtvrti Nihonbaši se rozkládal rozlehlý tábor. Tam,
kde kdysi stály obchody a domy, táhly se nyní nesčetné řady
stanů ze všeho, co bylo po ruce – z naolejovaného papíru
a látek, přikrývek a rohoží tatami, z drahého hedvábného
brokátu i hadrů, z bambusových kůlů a kusů dřeva. Ve stanech
se mačkaly tisíce lidí bez domova – většinou žen, dětí, starců
a stařen, raněných nebo nemocných. Všichni fyzicky schopní
muži a chlapci byli posláni na úklid trosek nebo k výstavbě
edského hradu. Před stany hrálo několik starých mužů karty,
slepí hudebníci pískali na flétny a děti tančily v blátě a smály se.
Obecná atmosféra ale čpěla utrpením a splašky. Vyvrženci,
kteří obvykle sbírali lidský odpad, nemohli táhnout káry do polí,
aby se zbavili jejich obsahu, protože cesty byly neprůchodné.
Odvoz nočního odpadu byl přerušen na neurčito.
Zazněl gong. Lidé se trousili s miskami v ruce k velkému
stanu, ve kterém paní Reiko s dalšími čtyřmi ženami stála za stolem
s hrnci rýže, zakrytými polévkovými mísami s dušeným pokr -
mem z miso, tofu, zeleniny a ryb, a se soudky plnými
naložených ředkví a tuřínů. Vojáci bránili lidem tlačit se a rvát, zatímco
3





31
hra s vonným dýmem
Reiko a její pomocnice podávaly jídlo. Mnozí lidé neměli tyčin -
ky, a museli proto jíst rukama. Jiní zase neměli misky, takže jich
z jedné jedlo několik nebo používali střešní tašky. Postupně se
vystřídali u sudu s vodou, na kterém byl přivázaný šálek. Jiní,
zranění při zemětřesení a požárech, měli ovázané hlavy, zlomené
ruce či nohy přivázané k odštěpkům dřeva. Těm, kteří nemohli
chodit, protože měli zlé rány nebo byli zachváceni epidemií,
která v táboře začala řádit, nosili jídlo ostatní. Reiko viděla
samuraje, jejichž páni pro ně neměli dost potravy. Zahanbeni stáli se
sklopenou hlavou. Jejich sebevraždy patřily k úmrtím, ke kterým
v táboře docházelo každý den. Jen další, nikdy nekončící
oběti zemětřesení. Reiko sledovala, jak dva muži odnášejí mrtvolu.
Bylo jí všech těch lidí hrozně líto. Přestože ženy její třídy
obvykle nepracovaly ani se neukazovaly na veřejnosti, ona přicházela
každý den, protože chtěla pomáhat.
„Dávejte menší porce,“ obrátila se k ostatním ženám,
přítelkyním z edského hradu. „Je třeba nakrmit co nejvíc lidí.“
Obchodům s obilninami a semeny, nakládanou zeleninou,
ovocem a nasolenými a sušenými rybami, které obvykle zásobo -
valy obyvatele přes zimu, začínaly docházet zásoby. Keramické
nádoby se při zemětřesení rozbily a potraviny shořely při
požárech nebo je zničil déšť, který zatékal do poškozených domů.
Jarní plodiny nebyly ještě zasety a do žní zbývala dlouhá řada
měsíců. Potraviny vyžádané z provincií ještě nedovezli. Reiko
slyšela o lidech, kteří chytají a jedí krysy a ptáky, a to navzdory
buddhistickému zákazu zabíjet zvířata a jíst jiné maso než rybí.
„Zásoby brzy dojdou,“ prohlásila manželka vrchního
úředníka šógunova finančního oddělení.
„Je tady strašně moc lidí,“ postěžovala si její dcera.
„Všechny nenakrmíme.“
Chodily sem jen nerady. Stejně tak další dvě urozené dámy.
Po zemětřesení oslovily Reiko, aby svého muže o něco po -
žádala. Přály si, aby povolil návrat jejich sloužících, kteří byli
povoláni na výstavbu města, a poslal tesaře, aby jim opravili
dům. Místo pomoci je však Reiko vyzvala, aby naopak
pomáhaly ony a pracovaly s ní. Choti komořího odmítnout nemohly,





32
Laura Joh rowlandová
a tak aspoň reptaly, že „někteří lidé neznají své místo a vyšet -
řují zločiny místo svých manželů“. Reiko svému muži skutečně
s vyšetřováním pomáhala, už od doby, kdy se před třinácti lety
za Sana provdala. A pak ještě šeptaly: „Neumějí být řádnými
manželkami.“ Nu ano, Sano a Reiko měli ve společnosti, kde
většina manželek byla omezena na domácí povinnosti, dost
nekonvenční svazek. A všechno, co Reiko dělala, dodávalo
materiál pro klevety ve vyšších kruzích. „Tak neženské. Tak
skandální.“ Většina dam z její třídy si o Reiko myslela právě
tohle. Odsuzovaly jejího otce za to, že ji vychovával jako syna,
a ne jako dceru. „Teď dokonce nutí dámy z lepších kruhů, aby
posluhovaly venkovanům.“
Reiko, uvyklá věčné kritice, pracovala ještě tvrději. Každé
ráno vstávala před svítáním, aby nakrájela zeleninu a očistila
ryby. Pak odjela na volském potahu, na kterém se vezly
potraviny, do stanového tábora. Po rozdělení jídla pomáhala felčarům,
kteří se starali o zdraví obyvatel tábora. Domů se vracela až po
setmění. Byla vyčerpaná a postrádala svou malou Akiko, ale
nesnesla by sedět doma, když obyvatelé města strádali.
Zahálka by jí jen poskytovala čas k dumání o přátelích, příbuzných
a známých, kteří zahynuli při zemětřesení nebo následných
ohních, a trápila by se, že je katastrofa o ně připravila. Sana
vídala jen zřídka, protože byl zavalen prací. Masahiro, který
sloužil jako šógunovo páže, byl neustále ve službě. A ani otce,
jednoho ze dvou policejních soudců, Reiko nevídala. Starala
se o něho její nejlepší přítelkyně Čijo, protože si při
zemětřesení zlomil nohu. Práce zmírňovala její žal a osamělost i hrůzu
z toho, co se v Edu stalo. Bez práce, která by ji rozptýlila, by se
nejspíš neutišitelně rozplakala.
Když teď vyškrabávala z hrnce poslední rýži, náhle se jí
zatočila hlava. Před očima se jí všechno rozmlžilo a začalo plavat
a pak to na okrajích potemnělo. Omdlela.
Sano s Hiratou vylezli po žebříku z díry.
„Vytáhněte ty ženy,“ přikázal Sano místním obyvatelům.
Jejich těla bude nutno identifikovat, pokud to vůbec půjde,





33
hra s vonným dýmem
a poté je odvézt do svatyně Zódžó, kde na spalovacích místech
každou noc hořely pozůstatky obětí zemětřesení.
Čtyři místní muži sestoupili do průrvy v zemi, zatímco čtyři
další, kteří zůstali nahoře, jim spustili dolů lana. Vytáhli mrtvo -
ly a položili je do řady na ulici. Sano a Hirata nad nimi postáli
a mlčky jim projevili úctu. Slunce halil kouř. Rozléhal se rámus
palic, lopat a motyk. Sano v duchu zvýšil počet mrtvých v Edu
o další tři.
Jeden ze zachránců se připojil k Sanovi. Bylo mu něco
kolem pětačtyřiceti, měl posmutnělou tvář, oči zarudlé od prachu
a neoholené strnisko.
Ukázal na šedovlasou ženu. „Tuhle znám.“
„Ano? A kdo to je?“ Sano se pokoušel prohlédnout přes její
podivně rudé oči a bělostné líčidlo. Měla oči jako kočka – troj -
úhelníkové a divoké. Zaživa musela být pohledná. Bílé kimono
se vzorem borovicových šišek však bylo bavlněné, což
ukazovalo na její neurozený původ. Hedvábné oděvy směla podle
zákona nosit výhradně samurajská třída. Sano si pomyslel, že
v těchto dnech na tom pramálo záleží.
„To je paní Usugumo. Byla učitelkou práce s vonnými
látkami. Tohle je její dům,“ objasnil ten člověk a pak dodal: „Bydlel
jsem ve stejném bloku. Jmenuju se Džiro. Jsem předákem čtvr -
ti.“ Smutně se rozhlédl. „Nebo jsem aspoň byl, když tady ještě
nějaká čtvrť stála.“
Předáci udržovali záznamy o obyvatelích jednotlivých čtvrtí
a fungovali jako prostředníci mezi lidmi a úřady. Tento systém
se však po zemětřesení rozpadl, což byl jeden z důvodů, proč
bylo tak obtížné zjistit přesný počet mrtvých.
Sano mu na oplátku také oznámil své jméno a titul a poté
představil i Hiratu a detektiva Marumeho. Předák, když uslyšel,
jak významné lidi má před sebou, se uctivě uklonil.
„A co ty další ženy?“ chtěl vědět Hirata. „Ty taky znáš?“
„Ne, ty jsem nikdy předtím neviděl. Nejspíš to budou nějaké
žačky paní Usugumo.“ Zamyslel se a doplnil: „Byla velmi
uzavřená a se sousedy se nestýkala.“
Sano si prohlížel druhé ženy. Byly oblečené do lesklého





34
Laura Joh rowlandová
vábí, což znamenalo, že pocházejí ze samurajské třídy. Měly
mladistvé, zakulacené rysy a byly si podobné. „Sestry,“ vyvodil
z toho Sano. Jedna měla na sobě okázalé brokátové kimono
sytě růžové barvy. Byla z těch dvou starší, pravděpodobně vda -
ná. Druhá měla kimono světlejšího růžového odstínu, vhodné
pro svobodnou dívku. Obě měly složité účesy udržované
lakovaným jehlicemi s nefritovými korálky. Sanovu pozornost
upoutal motiv na jejich šerpách – kruh obklopený osmi
menšími kolečky.
„Už vím, ze které rodiny pocházejí.“ Sano ukázal na symbol.
„To je erb klanu Hosokawů.“
Ohromení z odhalení totožnosti mrtvých se v něm mísilo
s uspokojením. Pán Hosokawa byl jedním z hlavních Sanových
politických spojenců. Hlava starobylé rodiny, která měla v lénu
provincii Higo. Tato provincie byla významným producentem
rýže a klan Hosokawů patřil k největším a nejbohatším
držitelům půdy v Japonsku.
„Budu o tom muset zpravit pána Hosokawu,“ rozhodl Sano,
přestože měl na práci milion naléhavějších záležitostí. Byla to
příliš citlivá věc, než aby přenechal její vyřízení některému
z podřízených. „Vezmu si pár jejich osobních věcí, abych mu
je ukázal.“ Sano rozvázal ženám šerpy a zastrčil je do brašny
u sedla.
Mladík s ježatými vlasy náhle hlasitě zasténal. Motal se jako
opilý a držel si hlavu v dlaních. „Au, strašně mě bolí hlava!“
Zasípal a vykřikl: „Nemůžu dýchat!“ Načež se skácel na zem.
Jeho kamarádi mu přispěchali na pomoc. Prudce zvracel.
„Co se děje, Okuro?“ strachoval se předák čtvrti.
Náhle se kolem linul puch, jak se z Okurových střev
vyvalila řídká stolice. „Nevím,“ vyrážel mezi jednotlivými záchvaty
zvracení a sténání. „Bolí mě žaludek. Bolí mě úplně všechno.“
Omámeně se rozhlížel, jako by okolní ruiny viděl poprvé. „Co
se stalo? Kde to jsem?“
Sano už otevíral ústa, aby zavelel: „Sežeňte doktora“, ale
uvědomil si, že po zemětřesení zůstalo skutečných mistrů me -
diků málo a jsou příliš daleko od sebe.





35
hra s vonným dýmem
„Zvracení, průjem,“ podotkl detektiv Marume, „stejné pří -
znaky jako u těch tří žen.“
„Máte pravdu,“ přisvědčil Sano. „Myslím, že byly otráveny.“
„Okura se zřejmě nadýchal jedu, když slezl dolů do díry,“
doplnil Hirata.
Mladík se začal křečovitě třást, ostatní se ho pokoušeli
uklidnit.
„Tam dole jsme ale byli všichni,“ nechápal předák. „Proč se
zle udělalo jen jemu?“
„Ostatní ale sestoupili až poté, co se otvor rozšířil a dovnitř
pronikl čerstvý vzduch,“ uvědomil si Sano. „A ten hoch neměl
na obličeji masku.“
„Myslíte, že umře?“ strachoval se předák čtvrti.
„To nevím.“ Pokud by ale měl Sano s jedem pravdu, stačil
zabít už tři lidi. „Je mladý a silný. Možná dostal jen malou dáv -
ku jedu a zotaví se.“
Sano věděl, že pravděpodobnost otravy záležitost mrtvých
žen z klanu Hosokawů dost komplikuje. Obrátil se na Hiratu
a Marumeho: „Mám dojem, že tady máme vraždu.“





36
Laura Joh rowlandová
„Mám hlad,“ sdělil šógun chlapcům shromážděným v jeho
komnatě. Opíral se o polštáře na stupínku, zabalený v přikrýv -
kách, a hladil po hlavách své dva oblíbené hochy, třináctiletá
dvojčata s půvabnými růžovými obličeji a nasládlými
nicneříkajícími úsměvy. „Kde je oběd? Už tady měl být, ahh, nejméně
před hodinou.“
Masahiro, syn komořího Sana, otevřel dveře a vpustil dovnitř
tři starší sloužící. Doklopýtali ke stupínku s podnosy plnými jídla
pod poklopy. Všechno mladší služebnictvo bylo venku a
pomáhalo s opravami hradu. Kromě Masahira zde byla ve službě ještě
dvě další pážata a jediný osobní strážce středního věku. Staří
sluhové postavili podnosy před šóguna a hluboce se uklonili.
„Ahh, konečně!“ Jak šógun nedočkavě snímal poklice z
pokrmů, objevila se rýže, naložená zelenina a polévka ze sušených
garnátů, tofu a mořských řas. Chlapci se hladově naklonili do -
předu. Masahirovi kručelo v žaludku. Šógun se zamračil. „To je
stejný oběd, jaký jsem měl i včera! Chci něco jiného.“
Jeden ze sloužících kajícně hlesl: „Natisíckrát se omlouvám,
Vaše Excelence, ale... ale obávám se, že... nic jiného není.“
4





37
hra s vonným dýmem
Masahirovi bylo jasné, že od zemětřesení je jídlo vzácné
a omezené, a to i na hradě. Ale šógun to buď nevěděl, nebo
mu to bylo jedno.
„Pro mě ale musí být něco jiného k jídlu! Jsem šógun!“
Zvedl jednu z misek a mrštil jí po sloužících, kteří se jen přikrčili.
Při letu z ní šplíchala polévka. Chlapci zalapali po dechu.
Masahira napadlo, že kdyby se takto choval on, když byl malý,
napráskala by mu jeho chůva na zadek.
Šógun zamával rukama na sluhy. „Odneste tyhle pomyje
a koukejte rychle přinést něco lepšího, nebo, ahh, odsoudím
vás i kuchaře k smrti!“
Sloužící honem sebrali podnosy a zmizeli i s nimi. Masahiro
a ostatní chlapci na ně toužebně hleděli. „Ukliďte ten
nepořádek!“ nařídil jim šógun.
Dvě pážata vyskočila, aby splnila příkaz. Byli to, stejně jako
Masahiro, synové státních úředníků. Soupeřili mezi sebou, kdo
nejlépe poslouží šógunovi. Kdyby na něho učinili příznivý
dojem, mohli by se, až dospějí, dočkat vysokých postavení.
Předháněli se, kdo z nich dřív sesbírá střepy z rozbité misky.
„Nalijte mi trochu čaje, mám žízeň,“ poručil si šógun. Jedno
z dvojčat zvedlo ze stolu čajovou konvici. Nalilo čaj do šálku,
který držel jeho bratr, a ten ho s úklonou podal šógunovi.
Šógun se napil a postěžoval si: „Je studený!“
Dvojčata tedy přistavila konvici na ohřívadlo, ale vzápětí
zjistila, že oheň v něm už vyhasl. Hoši přitom šlapali v rozlité
polévce a roznášeli ji nohama na tatami.
„Děláte ještě větší nepořádek!“ zaječel šógun. Další chlapci
chvatně vytáhli rošt z ohřívadla a rozdmýchávali uhlíky. Do
vzduchu se vznášel popel. „Přestaňte s tím!“ Šógun zamával
rukou a rozkašlal se. Pážata spěchala otevřít okno. „Ne! Nechci
tady umrznout!“
Masahiro byl od zemětřesení svědkem mnoha takových
scén, kdy šógunovy soukromé komnaty dostali na starost jeho
chlapečtí souložníci a nejmladší dvořané. Zavládly tu neschop -
nost a chaos. Masahiro v tichosti vyklouzl z komnaty a donesl
koště a lopatku na smetí. Na rozdíl od jiných samurajských





38
Laura Joh rowlandová
synů se od rodinných sloužících už jako malý chlapec naučil,
jak rozdělat oheň, uklidit dům, a dokonce i jak připravit ně -
která jednoduchá jídla, protože ho to bavilo. Každý den se ale
bránil nutkání to dávat najevo, protože na sebe nechtěl upoutat
šógunovu pozornost. Když před rokem musel nastoupit
pážecí službu, jeho rodiče ho před tím varovali.
„Je to veliká příležitost,“ prohlásil tehdy Sano. „Vykonávej
svou službu dobře a přineseš čest rodině a pro sebe si zajistíš
dobré místo do budoucna. Ale je to i nebezpečné, protože
šógun chová k mladým hochům náklonnost.“
Když mu pak otec neobratně vysvětloval, co šógun s
chlapci dělá, Masahira to nepřekvapilo. Už dřív se párkrát stal
náhodným svědkem podobných záležitostí mezi dvořany v
jejich domácnosti. Láska mezi muži byla pokládána za normální
a přijatelnou. A o šógunovi a jeho chlapcích se šířily klepy po
celém paláci.
„Tvá matka ani já si nic takového nepřejeme,“ sdělil mu
tenkrát Sano. „Ať raději získáš jen nižší postavení, než aby ses stal
šógunovou hračkou.“
Masahiro však brzy zjistil, že tenhle jejich přístup je
neobvyklý. Většina rodičů v jejich postavení ochotně a snad dokon -
ce s radostí obětovala své děti pro povýšení.
„Nemůžeme ti bránit v přístupu k šógunovi, a i kdybychom
mohli, nedokázali bychom ti odepřít příležitost k lepší
budoucnosti.“ V Sanově tváři se zračila lítost. „Nemůžeme udělat víc
než ti poradit, abys byl opatrný.“
„Jak to mám ale provést?“ chtěl vědět Masahiro. Přestože
lásku mužů k mužům nezavrhoval, necítil potřebu se jí
účastnit – a už vůbec ne se šógunem, s tím podivínským a nevrlým
starcem.
„Buď poslušný, ale nehlaš se do ničeho dobrovolně,“
nabádal ho Sano. „Vykonávej svou práci dobře, ale tiše. Mluv, pouze
když budeš osloven.“ Vnitřní boj, který se mu odrážel v obli -
čeji, naznačoval, že si uvědomuje, jak jsou jeho rady v rozporu
s tím, co by měl dělat dvořan, který touží po úspěchu. „Buď
nenápadný.“





39
hra s vonným dýmem
„Ano, otče,“ slíbil Masahiro.
V té době ale nemohl předvídat zemětřesení ani vědět, jak
těžké bude jen sedět a přihlížet, jak jiní dělají špatně to, co on
umí skvěle. Předal koště a lopatku svým druhům ve službě. Za -
tímco zametali porcelánové střepy, otřel nenápadně rohože na
podlaze hadrem. Postavil se do kouta a jen sledoval dva chlapce
u ohřívače, kteří prohrabávali uhlíky a pokoušeli se oživit oheň.
„Nudím se,“ zakňoural šógun. „Pojďte mi někdo něco
přečíst.“
Dvojčata se toho ujala a střídala se v hlasité četbě z knihy
básní. Koktala však a dělala chyby. Masahiro trpěl.
„Už dost!“ zavřískl šógun. „Nesnáším, když někdo takto
komolí překrásnou poezii!“ Dvojčata zmlkla. „Jsem snad ob -
klopen samými idioty?“
Zatímco vztekle křičel, hleděli všichni na podlahu. Nikdo
se neodvážil pronést jediné slůvko. Vzápětí se do pokoje
přišoural pán Jenobu, šógunův sy


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist