E-kniha: Hra na pavoučka – Zuzana S.

TRITON

Praha / Kroměříž

Zuzana S.

HRA NA PAVOUČKA

Zuzana S.

HRA NA PAVOUČKA

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez

písemného souhlasu vydavatele.

Copyright © Zuzana S., 2014

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2014

Cover © Renata Brtnická, 2014

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-812-2

Redakční poznámka

V zájmu autenticity převážně zachováváme hovorový styl

vyprávění. Posudky psychologů, zprávy z lékařských vyšetření,

záznamy ze soudních jednání, výpovědi svědků, citace z dopisů,

SMS zpráv, policejních protokolů a podobně přinášíme

v původním znění a jen s minimálními jazykovými úpravami

nutnými pro srozumitelnost a pochopení.

OBSAH

Předmluva ................................................................................................. 11

Slovo psycholožky Mgr. Kateřiny Krtičkové,

psychoterapeutky Zuzany S. ............................................................... 14

ČÁST PRVNÍ: BEZMOC V HUSTÉ SÍTI .............................................. 17

Kapitola první .......................................................................................... 19

Kapitola druhá .......................................................................................... 33

Kapitola třetí ............................................................................................ 41

Kapitola čtvrtá .......................................................................................... 44

Kapitola pátá ............................................................................................ 54

Kapitola šestá ........................................................................................... 62

Kapitola sedmá ......................................................................................... 66

ČÁST DRUHÁ: PAVOUK A MOTÝLEK ................................................ 83

Kapitola první .......................................................................................... 85

Kapitola druhá .......................................................................................... 92

Kapitola třetí ............................................................................................ 99

Kapitola čtvrtá ........................................................................................ 105

Kapitola pátá .......................................................................................... 122

Kapitola šestá ......................................................................................... 135

ČÁST TŘETÍ: ŽIVOT S RICHARDEM ................................................ 143

Kapitola první ........................................................................................ 145

Kapitola druhá ........................................................................................ 150

Kapitola třetí .......................................................................................... 153

Kapitola čtvrtá ........................................................................................ 160

Kapitola pátá .......................................................................................... 164

Kapitola šestá ......................................................................................... 168

Kapitola sedmá ....................................................................................... 173

Kapitola osmá ......................................................................................... 176

Kapitola devátá ....................................................................................... 186

Kapitola desátá ....................................................................................... 192

Kapitola jedenáctá .................................................................................. 198

Kapitola dvanáctá ................................................................................... 206

Kapitola třináctá .................................................................................... 212

ČÁST ČTVRTÁ: ROZPLÉTÁNÍ PAVUČINY ....................................... 223

Kapitola první ........................................................................................ 224

Kapitola druhá ........................................................................................ 232

Kapitola třetí .......................................................................................... 237

Kapitola čtvrtá ........................................................................................ 241

Kapitola pátá .......................................................................................... 245

Kapitola šestá ......................................................................................... 250

Kapitola sedmá ....................................................................................... 253

Kapitola osmá ......................................................................................... 260

Kapitola devátá ....................................................................................... 263

Kapitola desátá ....................................................................................... 267

Epilog ...................................................................................................... 281

Slovo psycholožky Mgr. Kateřiny Krtičkové,

psychoterapeutky Zuzany S. ............................................................. 308

Závěrem .................................................................................................. 314

Poznámky k textu Z. S. .......................................................................... 318

Doslov ..................................................................................................... 330

Poděkování ............................................................................................. 334

11

PŘEDMLUVA

Už tenkrát jsem měla divný pocit. Připadala jsem si jako kus hadru, který někdo použije, opotřebuje a zahodí. Jako hnusný, špinavý, roztrhaný hadr! A nemohla jsem s tím vůbec nic dělat.

Člověk, kterému jsem říkala táto, i  když nebyl vlastní, mi ze dne na den změnil život. Člověk, který se měl o mě starat, vychovávat mě, mít mě rád, alespoň chvíli si se mnou občas hrát, chránit mě a  být mi oporou... Otčím mi zkazil život! Připravil mě o skoro celé dětství, které mělo být přece hezké... Jenže pro mě bylo utrpením. Děsivé je, že jsem si myslela, že je to normální, že to dělají všichni tatínkové svým dětem. Tak mi to neustále říkal. Tak proč o tom mluvit? Svou bolest jsem dusila v sobě a dělala, co po mně chtěl. Alespoň zhruba do čtyř let bylo mé dětství docela pěkné. Pak začala hra na pavoučka. Hodně jsem plakala, ale statečně „držela“... Trvalo to mnoho let a  bylo to čím dál horší, hnusnější... Neuměla jsem se bránit a ani jsem nesměla. A matka? V té nejtěžší situaci se otočila zády.

Tisíckrát jsem uvnitř sebe křičela, že už tu nechci být, ale navenek jsem musela dělat, jako že je všechno v  pohodě. Chtěla jsem se vyplakat, moc to bolelo. Ale nemohla jsem. Musela jsem předstírat, jak jsem šťastná, i když mi to rvalo duši. Někdy mi to šlo docela dobře, jindy zase hůř. Ubližovala jsem alespoň tělu, když už jsem nemohla zardousit tu nesnesitelnou bolest v srdci. Jako byste si chtěli ublížit zvenčí, abyste zabili to, co je uvnitř.

Ráda bych byla jako ostatní, ale nejde to. Stokrát jsem od svých blízkých slyšela, že jsem blázen, jako by „blázen“ znamenalo být zhroucený nebo skrývat ošklivé tajemství. Mám dny, kdy bych se nejraději zahrabala na dno oceánu a  nevystrčila z  něj ani prstíček. Kolikrát pochybuji a  nevěřím svému rozumu. Proto taky možná často hledám únik z  reality do snu, protože ve snu není nic doopravdy a můžu si to přetvořit, jak chci, ulehčit si to. Ale

12 pak se musím vrátit do reality, probudím se a sen není, rozplyne se. Jsem bláznivá? Myslím – i když o sobě někdy dost pochybuji –, že sám život je bláznivý!

Někdy si říkám, že to tak osud asi chtěl, abych si tím vším prošla, a možná ani netuším, čím si ještě budu muset projít. Abych poznala životy jiných lidí, dětí. Abych zjistila na vlastní kůži, jaké to je, ocitnout se na dětské i  dospělé psychiatrii, v  azylovém domě, jaké je soužití s deviantem a jak na člověka dopadne sebevražda manžela, která se odehraje téměř před jeho očima – zkrátka co znamená být na samém dně... Dost mě to všechno ještě bolí, ale nebýt toho, čím jsem prošla, nepoznala bych, jak moc je dušička každého dítěte i  dospělého zranitelná. Žádné knížky nebo studium nemohou člověka zasvětit do života tolik jako zkušenost. Díky zkušenosti víme, jak se může cítit ten druhý nebo jak to chodí v  různých situacích a  prostředích. Zkušenost někdy hodně bolí, ale je přínosem jak pro člověka samotného, tak pro další lidi, kteří se z  ní mohou poučit.

Hodně se o mně mluvilo, a dokonce i psalo. Vše bylo zkreslené, nepravdivé, obrácené naruby... Jak ta nespravedlnost bolela a  stále bolí... Avšak pokud máte někoho, kdo při vás stojí, věří vám, chce vám pomoci a v té nejtěžší situaci se neobrátí zády, pak je úplně jedno, co si myslí ostatní. Jestli někoho takového máte, važte si toho, protože je to milé a nenahraditelné. Jakmile to nemáte nebo ztratíte, je to špatné. To jste potom úplně sami, nešťastní a ztracení nejen sami v sobě, ale i v životě. Chtěla jsem odejít ze života. A dodnes to mám v hlavě. Jakmile se ta myšlenka jednou usadí v mozku, je z vás najednou jiný člověk. Tvor, který fantazíruje o svém odchodu z tohoto ignorantského světa. Té myšlenky se nemůžete zbavit. Ale když vidíte cizí smrt na vlastní oči, je najednou divná, hloupá. Ať jsem prožila cokoli, jsem ještě mladá a mám čtyři zdravé děti. Žiju jen pro ně. Mám je

13

a ony mají mne. Mám ještě celý život před sebou a nechci umřít.

Jen se zbavit těch myšlenek a minulosti, která mě v noci děsí.

Je potřeba mít velkou odvahu a hodně síly a být statečný! A to

nejdůležitější... neztrácet naději. Já v  sobě stále ještě mám ma

linkou jiskru naděje, malou, ale přece nějakou!

14

SLOVO PSYCHOLOŽKY

MGR. KATEŘINY KRTIČKOVÉ,

PSYCHOTERAPEUTKY ZUZANY S.

Zuzka, psychoterapie a já Kniha, která se vám dostává do rukou, nevznikala snadno, přesto prýštila jako obsah konečně otevřené rány ze Zuzčina nitra. Zuzka nejprve psala útržky, protože o některých věcech nedokázala v  psychoterapii otevřeně mluvit. Co neuneslo vyřčení nahlas, unesl papír. Kusé příběhy mi dávala k nahlédnutí a psychoterapeutická sezení se otevírala a prohlubovala. Brzy vznikl nápad, aby přišel rozsáhlejší formát.

Zuzka se ke mně do psychoterapie dostala trochu nestandardním způsobem. Pracovala jsem totiž s dívkou z pedagogické školy, která kromě vlastních starostí mluvila o své spolužačce, kamarádce, která má neobyčejný a  těžko uvěřitelný život. Dva roky jsem zpovzdálí slýchala o  příbězích mladé ženy. Když se pak ozvala terapeutka z pražských Bohnic, zda bych převzala pacientku Zuzanu S. do péče, byla jsem v lehkém šoku. Zuzce jsem sdělila, že některé dílčí věci z jejího života mi asi nejsou úplně neznámé. Mohla se rozhodnout, zda za těchto okolností chce u mě začít terapii. Zuzka to přivítala. Byla jsem zvědavá na ženu s tak těžkým údělem. Dorazila krásná, štíhlá tmavovláska, plachá, s inteligentníma očima. Snadno bych ji zařadila do teenagerovské věkové kategorie. Zuzka dokáže z dívčí uzavřenosti přejít do dětsky hravé rozpustilosti a rozverného smíchu. Pak, pod tíhou vyprávěného, se schoulí do sebe a zdá se, že cestuje mimo své vědomí po hvězdách svého složitého vnitřního vesmíru.

Psychoterapie nebyla radostnou objevnou poutí, ale strastiplným otevíráním dalších a dalších třináctých komnat. Není divu,

15

že by se Zuzka raději nechala pohltit černou dírou, která by ji

k její úlevě „vyplivla“ v jiném, zdánlivě bezpečnějším časoprosto

ru, v jiném životě. Přesto s odvahou sobě vlastní doslova cupova

la své nitro a  snažila se pochopit souvislosti, snažila se hledat

omluvu a odpuštění. Často se obviňovala, že neměla sílu vzdoro

vat, že tomu přece měla nějak zabránit.

Zuzce jsem důvěřovala, přesto však řada věcí zůstává otevře

ných i pro mě. Skutečně je možné, že v kulisách zdánlivě slušné

a  zabezpečené rodiny se odehrávají tak morbidní a  devastující

hry? Je možné, aby jasné signály psychického a fyzického týrání

systematicky unikaly pozornosti? A což si teprve připustit, že ta

veselá spolužačka může prožívat peklo sexuálního násilí? Zuzka

prošla od raného dětství mnoha zdravotnickými zařízeními, psy

chologickými poradnami, kontakty se sociálními pracovnicemi,

v závěru lékařských zpráv je téměř vždy zmínka o rodinném pro

středí, přesto se nikdy žádné ochrany a řešení nedočkala.

ČÁST PRVNÍ

BEZMOC V HUSTÉ SÍTI

19

KAPITOLA PRVNÍ

Máma začíná psát deník, zprvu vypráví očima novorozené

ho miminka:

5. 6. 1984, úterý

V 18.30 jsem se narodila. Maminka je moc šťastná, že jsem

holčička, a dala mi jméno Zuzanka. Měřím 49 cm a vážím

2,90 kg. Maminka se na mě usmívá, ale najednou mě od ní

nesou pryč. Musí mě vyčistit, neboť jsem se napila zkaže

né, brčálově zelené plodové vody. Za chvilku mě však při

vezli do pokoje, kde už na mě čekala maminka. Dali mě do

postýlky vedle maminky. Maminka mě chytla za ručičku

a pořád se na mě dívala a usmívala. Zato já jsem hned usnu

la a spinkala dlouho, neboť jsem ještě moc malinká a vyčer

paná. Přichází vizita a kontroluje maminku, zda je v pořád

ku, a  pak přichází druhá vizita a  prohlíží si mě. Já mám

zlomenou klíční kost, jak jsem přicházela na svět. Doktor

mě vzal a klíční kost se mi nějak zlomila. Moc mě to bolelo

a plakala jsem, když mi s ručičkou hýbali. Jinak jsem hodná

a  moc nepláču. Jen když mám hlad a  ten mám teď pořád.

Maminka má asi málo mléka. A  tak jsem na feminaru  –

umělé výživě.

12. 6.

Už se koupu doma ve vaničce, je to lepší než pod vodovo

dem. Měla jsem takový hlad, že jsem plakala celou noc. Ma

minka nemohla vůbec spát. Nejdříve mi vůbec nechtěla dát

dudlík, ale pak mi ho dala. Trochu jsem ho podumlala a pak

jsem usnula.

20

26. 9.

Zuzanka se poprvé otočila ze zádíček na bok, ale na bříško se

ne a ne překulit, i když snaha byla. Ale určitě to brzy přijde.

29. 9.

Přijel táta domů, Zuzanka se mu moc líbila, pořád je u ní.

4. 10.

Zuzanku vůbec neudržím vleže. Stále by chtěla sedět. Když

si ale nemůže sednout, hrozně se zlobí.

17. 2. 1985

Našla jsem Zuzance první zoubek. Byla nevrlá a  pořád se

chtěla nosit. Když na ni promluví někdo cizí, stydí se, ale

pak se rozkouká a řádí. Hůř spí večer, ani nechce moc jíst.

7. 10.

Je to zlobidlo. Hodně se vzteká, začne ječet. Někdy sebou

praští o zem a vzteká se. Jinak krásně mluví. Snaží se i tvo

řit věty. Má stále málo vlasů a váží 9,29 kg.

28. 4. 1986

Už řekne vše, dokonce i mluví ve větách. Je chytroučká, po

řád by hrála na piano, kytaru a taky zpívala, cvičila a tanco

vala. Hraje si pořád kolo, kolo mlýnský a zajíček v své jamce.

20. 6.

Zuzance se narodila sestřička Martička.

24. 7.

Martičku má moc ráda, je jako pravá maminka. Podle vzoru

také přikládá panenku k prsu, aby ji nakrmila, je to legrační.

21

Mám-li zavzpomínat na své dětství dnes, musím přiznat, že

bylo dost pestré. Asi to zní trochu divně, ale pestré proto, že jsem prožila nesmírně mnoho zajímavých, divných, zlých, ale i  hezkých, radostných anebo až nepochopitelně pitomých věcí.

S mamkou jsme prý strávily hodně hezkých chvil, dokonce ří

kávala, že i  s  tátou  – čili mým nevlastním otcem  – jsme si užili spoustu hezkého. Ale já si to zkrátka nepamatuju. I  když... Vidím-li fotku, video nebo si vzpomenu, co mi vyprávěla mamka, matně si uvědomuju, že má pravdu. Jen to nějak nedokážu prožít. Mám pocit, jako bych na pěkné chvíle ztratila paměť, a musím se je učit připomenout, když už tam není ta přirozená vzpomínka, ten prožitek. Na chvíle ošklivé naopak jako by byl mozek naprogramován  – ne a  ne je vymazat z  hlavy. Někdy si říkám, proč to nemůže být naopak. Pamatovat si jen ty hezčí chvíle i s prožitkem a ztratit paměť na ty zlé. Myslím si, že předškolní doba byla ze všech etap mého dětského věku nejhezčí. Maminka se prý na mě moc těšila a tatínek určitě taky, i když nemohl být s námi, byl na vojně. Já si ho vůbec nepamatuju, ale myslím si, že kdyby se máma s tátou nerozešli, určitě by nás ochránil. Přece by to tak nenechal. Na druhou stranu mi nechyběl. Možná proto, že od svých dvou a půl let jsem si celou

20. 1. 1987

Martičku má moc ráda a  nejradši by ji umačkala a  nosila,

kdyby měla sílu! Váží skoro 11 kg. Na piano už zahraje pís

ničky. Umí 28 písniček a 16 básniček.

8. 8.

Zuzanka zlobí, nechce poslouchat, nejí. Někdy se jí nechce

spát, jinak to jde, holčička naše. Má 11 kg. Je už veliká

a dlouhá.

22 dobu myslela, že otčím je můj vlastní táta. O mém pravém tátovi nepadla u nás nikdy zmínka. Musím přiznat, že když o něm teď píšu a myslím na něj, chce se mi plakat. Je mi líto, že ho neznám a že o něm babička mluví ošklivě, jaký je to prevít. Protože neplatil alimenty, a  ať ho radši ani nevyhledávám, stejně by po mně chtěl jen peníze, nic víc. No, a co? Ať si říká, co chce. I kdyby byl bůhvíco, stejně bych ho chtěla jednou potkat a  promluvit si s ním, i za cenu zklamání. Trápí mě, že nám nemohl pomoci, že by nás třeba odvedl k sobě... Mám v sobě velký zmatek, v tom, co cítím. Takový rozpor, že mi ten cizí člověk nechybí, ale zároveň chybí. Schází mi doopravdický táta, který by mě měl rád, ale jen jako dceru, a  já se ho nemusela bát a  věděla bych, že je to náš ochranitel a  nikdy nedovolí, aby nám někdo ubližoval. Když to nezvládla mamka. Ale je pryč. A já si to můžu jen představovat.

Vše začalo, když od nás můj vlastní táta odešel a přišel cizí pán s rukou v sádře, kterému jsem říkala strejdo a poté táto. Maminka si ho vzala a on přijal naše příjmení. Prý proto, že náš vlastní táta si nepřál, abychom se jmenovali po cizím chlápkovi, jak tvrdí máma. Možná to tak opravdu bylo, ale já si myslím, že mohl klidně i před něčím utíkat, skrývat se, možná před prozrazením nějakých průšvihů. Mamka si ho údajně našla přes inzerát, ale spíš jí ho dohodila babička, která jí partnery v podstatě vybírala. To mi bylo dva a půl roku a mojí sestře pět měsíců.

Maminka se o mě i mou o dva roky mladší sestru hezky starala. Pamatuju si, že nás oblékala do stejných věcí, abychom vypadaly jako dvojčátka. Sukýnky, silonky, sandálky, růžová trička, culíky s mašlemi. S mamkou jsme si užily spoustu legrace. Učila nás zpívat, tancovat, hrát na klavír i kytaru. Vyprávěla nám pohádky, které jsme i divadelně ztvárňovaly, hrály. Chodila s námi na výlety. Co víc si přát? Máminým vzorem byla Dáda Patrasová, chtěla být jako ona a nevynechala spolu s námi jedinou její akci.

Od pěti let jsem začala chodit do hudební školy na piano, protože mi to šlo, ale jen jsem brnkala ukazováčkem, neboť jsem měla ještě příliš malou ručičku a krátké prstíky a nedosáhla jsem

23

na všechny klávesy. Chodila jsem s mamkou tancovat lidové tance a ona měla velkou radost, jak mi to jde. Pamatuju si okamžik, kdy mě nutila zpívat, aby to mohla nahrát na kazetu, ale já nechtěla a  odbývala jsem to. Zkoušela mě motivovat čokoládou, a  když se i  toto minulo účinkem, vyhrožovala mi uložením ke spánku. Tato pohrůžka na mě, myslím, zabrala a  donutila mě něco ze sebe vydat. Jako rodina, už tedy s otčímem, jsme často jezdívali k moři a na různé výlety a dovolené, pod stan... Navenek jsme vypadali jako normální rodinka se spoustou zájmů. Navíc jsme měli docela dost peněz, určitě jsme nehladověli. Ale tuhle zdánlivou idylku pořád někdo kazil –můj nevlastní otec, o kterém jsem si myslela, že je vlastní, a nebyl. Kdyby mi to neřekla kamarádka, myslím si to snad dodnes. Tehdy jsem jí to vůbec nevěřila a byla jsem naštvaná. Myslela jsem, že mi to říká schválně. Samozřejmě jsem to nenechala být a  zeptala se doma mamky. Jenže ona mi to říct nechtěla a  odsekla, ať se ho zeptám sama. Jediné, co mi na to otčím řekl, bylo: „Štípni mě, jsem gumovej?  – Tak vidíš.“ Takže jsem si to musela nějak přebrat. To, že je můj nevlastní, jsem ofi - ciálně zjistila v  nemocnici, když to zapisovali do propouštěcí zprávy.

Vzpomínám si i na horší chvilky tohoto období. Pro mě to byly silné zážitky, které si živě pamatuji dodnes. Možná proto, že jsem hodně citlivá, jiný by nad tím nejspíš mávl rukou... nevím. Bylo mi řečeno, že ze všeho dělám vědu, že to, co se děje u nás, se odehrává ve všech rodinách. Ale já se pamatuji, jak sousedi věčně bouchali na dveře a zachraňovali nás, protože otčím šíleně křičel, že byl slyšet až v přízemí (bydleli jsme v jedenáctém patře, takže to musel být řev jako hrom). Někdo bouchal, že se to nedá vydržet, jiný zvonil, jestli jsme v  pořádku. Někdy si nás, děti, vzali sousedi k sobě, když se naši hádali.

Také jsem jednou viděla, jak otčím drží mamku v koupelně pod krkem, nadzvednutou u  zdi. Vyděsila jsem se a  utekla pryč, na

24 schodiště, a tam jsem si sedla a plakala. Vybavuju si, jak mě máma volala, a  já potichu seděla ve tmě a  ani se neozvala. Když mě máma objevila, chtěla, abych šla domů, že se nic nestalo... Zasekla jsem se a  řekla jí, že domů nechci, že je táta zlý, že se bojím. Když mě vzala za ruku, že mě odvede domů, vytrhla jsem se jí a utekla zpět na schody a nahlas jsem brečela, že už se domů nikdy nevrátím... Odešla tedy. Protože jsem tam seděla docela dlouho, byla mi dlouhá chvíle a potřebovala jsem na záchod, přibližovala jsem se ke dveřím a potichu zaklepala. Otevřela sestra a řekla tak posmutněle: „Pojď domů.“ Ale já stála jako socha, neměla jsem odvahu. Měla jsem strach a mimo jiné jsem se bála, že za to dostanu. Pak jsem uslyšela otčíma, ptal se, zda jdu dovnitř. A já bez váhání řekla, že ne. Zabouchly se dveře a já z nudy jezdila výtahem nahoru a dolů, a protože jsem byla prcek, tak světlo ve výtahu se mnou vždycky zhaslo a stalo se, že mě i někdo přivolal, a já si to jezdila do různých pater. Chvílemi jsem seděla na zemi u  dveří a  poslouchala, co se doma děje. Když jsem slyšela kroky a otčímův hlas, rychle jsem se utíkala zase schovat na schody. Teprve když byl čistý vzduch a  otčím nastoupil do výtahu a odjel pryč, s úlevou jsem se vrátila domů.

Konečně! Dostávala jsem na zadek kvůli každé maličkosti. Za vycákání vody z vany, za drobeček na zemi, za to, že jsem se počůrala, že jsem se bála a plakala, dokonce i za to, že jsem onemocněla a  po zději i  za lhaní... Moje sestra na tom samozřejmě byla stejně.

Nejhorší byly dny, kdy jsem byla s otčímem sama doma. Hrávali jsme spolu všelijaké hry. Ale jedna se něčím lišila od ostatních. Většinou mě zavolal k  sobě: „Zuzanko, pojď za mnou, zahrajeme si na pavoučka!“ To vám byla ze začátku veliká legrace. Šimrali jsme se navzájem, mazlili se, smáli jsme se. Byla jsem ráda, že si mě všímá a že mě má rád. Líbilo se mi to. Byla to docela legrační nevinná hra. Když mi bylo asi pět let, pořád jsem za ním

25

chodila a chtěla se tulit, jako bych dolézala a neustále se vtírala. Nejspíš, aby si mě všimnul. Sedla jsem si mu na klín a začala ho šimrat. Ale nějak to začínalo být jiné, už to nebylo tak příjemné šimrání a bylo to pořád dokola.

Když nad tím přemýšlím teď, vypadá to, jako bych si o to říka

la sama. Abych měla pocit, že mě má rád, vetřela jsem se k němu na klín, rozehrála jsem tu hru na pavoučka a  upoutala jeho pozornost. Už to nebylo jen o šimrání a mazlení, ale i o pusinkování. Pusinkoval mě i  na přirození a  já jeho taky. Učil mě, jak to mám správně dělat – prý si mám představit, že je to veliké lízátko. V té době jsem se hodně počůrávala a často se v noci budila. Vím, že jsem v  polospánku mívala takové pocity, jako když po mně lezou pavouci. Často jsem byla trestána za to, že se počůrávám. Jednou jsem kvůli tomu měla ostudu ve školce... Při poledním spánku jsem ulehla nahoru na palandu. Vybavuji si, že paní učitelka četla pohádku. Probudila jsem se počůraná, styděla jsem se a  zároveň jsem se bála, že mi učitelka vynadá, a  tak jsem nechtěla vylézt z postele. Nevím, jak to dopadlo, ale pamatuji si, že se mi vůbec nechtělo domů, a párkrát jsme tam byly se sestrou samy až do večera a vůbec mi to nevadilo. Někdy jsem i brečela, když pro nás máma přišla. Myslím, že už v té době jsem se necítila moc dobře.

Z deníku matky:

10. 9. 1987

Tak nám Zuzanka začala chodit do školky. Chodí tam moc

ráda, někdy se jí vůbec nechce jít domů. Něco ji praští přes

nos a nechce a nechce. Musím ji domů táhnout přímo nási

lím.

26

22. 1. 1988

Tátu Miloše má moc ráda, sice je přísnější, ale to musí být.

Miloš ji má taky moc rád. Zuzanka vše sama krásně uklidí

a je moc ráda, když s ní řádíme. Pořád chce tancovat.

19. 5.

Zuzanka je dost kňouravá a ječivá. Je to nepříjemné a po

malu nezkrotné, ale musí se to odnaučit. Zdá se být červe

nější. Občas se počůrá při hře, vždycky říká, že to nestihla.

Ve školce se taky počůrává. Buď nestihne, nebo včas neřek

ne, nebo nevím. Od nervů to snad není. Ale snad to přejde.

Musí!

28. 2. 1989

Zuzanka má často děsivé sny. Zdá se jí o  nějaké žárovce

a  skřítkovi. A  jestli jsme pořádně zamkli dveře a  zavřeli

kličky, abychom nevypadli z okna. A také to světýlko v cha

loupce jí nedá spát a pavouci lezoucí po nožičkách nahoru.

Byla pořád vzhůru a zpocená. Vzali jsme ji k sobě do poste

le a uklidnila se.

20. 8.

Zuzka se dost bojí. Byli jsme v jeskyních, tam na ni hodně

působila tma a  zima, moc se bála. Strachem jí tekly slzy,

myslela, že tam zůstaneme, a tak už chtěla ven. Bála se, že

paní průvodkyně zhasne a  že nám vezmou oblečení. Ne

vím, co ji to popadlo. Jinak má vše ráda a je dost upovída

ná. Pamatuje si moc. Najednou začne mluvit o něčem, co už

dávno bylo a dlouho se o tom nemluvilo, a řekne to tak ro

zumně, že úplně žasnu, jak to vše ví.

27

Přemýšlela jsem nad tím, co máma píše ve svém deníku o jes

kyni. Proč jsem se tak bála tmy a toho, že nám vezmou oblečení? Nevím. Ale může to mít tento důvod: v pěti letech jsem se před otčímem strachy počůrala. Samozřejmě mě seřezal, seřval a úplně nahou mě vyhodil ven s počůranými punčocháči v sáčku a nechal mě tam, ať si prý jdu za cikány, když se počůrávám. Byla jsem vyděšená a nevěděla jsem, co mám dělat. Stála jsem tam jako tvrdé y a neustále fňukala. Kdybych přemýšlela tak jako dnes, nezůstala bych tam stát a šla pryč, odešla bych, nevím kam, ale odešla, aby to otčímovi jen tak neprošlo. Jenže jsem byla malá, hloupá a naivní holka.

Do školy jsem se moc těšila a dost mě to tam bavilo. Měla jsem

spoustu kamarádek a kluci za mnou pořád dolézali. Nechápu, co na mně bylo tak úžasného, že se o mě neustále prali. Ale já o ně vůbec nestála, spíš jsem na ně byla zlá. Když se mi něco nelíbilo

Z deníku matky:

20. 4. 1990

Zuzanka nás moc zlobí, moc často se počůrává, nevíme,

jestli z lenosti nebo jde na poslední chvíli nebo je snad na

stydlá. Kdo ví. Budeme to sledovat. Jinak je to šikovná hol

čička ve všech směrech. Občas dojde i sama nakoupit. Sama

už chodí do školky i ze školky, jezdí na větším kole. Ráda si

hraje s taťkou na operování: prý se nechá operovat i Zuzka.

Ráda taky zalže.

8. 9. 1990

Tak už je Zuzanka opravdová školačka. Zatím ji učení baví

a jde jí. Je docela šikovná a bystrá. Má spoustu kamarádek.

Chodí na gymnastiku, tančit, hrát na klavír, na angličtinu.

28

nebo mě provokovali nebo mi nadávali, tak jsem jim dala ránu.

S jedním klukem v první třídě jsme si takhle jednou na procházce

s  družinou říkali, že se vezmeme a  budeme mít děti a  on bude

stavět domy a já budu léčit lidi jako doktorka. S jiným spolužá

kem jsme měli svatbu na skokanském můstku, kam jsme tajně

vylezli. Kamarádky nám udělaly prstýnky z  trávy, a  tak jsme se

stali manželi. Byla jsem spíš taková klučičí, už jen proto, že jsem

většinou s kluky sportovala. Hodně jsem hrála fotbal a chtěla se

oblékat jako kluk, což máma nemohla rozdýchat. Pro ni jsem mu

sela být holčička s culíky a sukýnkami. Taky jsem si ostříhala vla

sy úplně nakrátko. To teprve mamka vyváděla. Dokonce snad

kvůli tomu i plakala.

Doma byla stále napjatá atmosféra, proto jsem měla spoustu

kroužků a chtěla jsem chodit ještě na další, ale nešlo to. Tak jsem

zůstávala dlouho v družině a cestou domů chodila vyzvedávat se

stru ze školky. Stále jsem se večer počůrávala. Myslím si, že to

bylo ze strachu, že otčím přijde a  bude opět „hra“. Ale už ne ta

stará hra na pavoučka! Byl to hnusný, jedovatý pavouk. Občas to

i bolelo, neboť mi do přirození strkal prsty a snad i tužku nebo co

to bylo. A já pištěla a plakala. Když si na to vzpomenu, ještě teď

cítím jakési pálení. Říkával, že musím být potichu, abychom ne

vzbudili sestru a maminku. Pak dodal, že to dělají všichni tátové

svým dětem a jenom já tak blbě pištím. Podřizovala jsem se mu

a považovala jsem to za správné, dokonce jsem si myslela, že je to

normální, i když to bylo nepříjemné. Neměla jsem potřebu to ně

komu říkat. Spíš jsem se cítila hloupě a styděla se za to, že bre

čím, když hrajeme tu hru, zatímco nikdo jiný nebrečí. Protože se

to tak prostě dělá a  já jediná jako bych byla takový ufňukánek.

Kdybych řekla, třeba kamarádce, že mě to bolí a někdy i brečím,

byla by to ostuda a máma by byla smutná. Tak jsem se pokaždé

snažila, abych byla potichu a nepištěla.

Když jsem usínala, mívala jsem pocit, že cítím pach krve a že

se mi hromadí v hlavě, a hrozně moc jsem se bála, že umřu. A tak

29

jsem ubrečená chodila za mámou, že se bojím, a ona mě buď vzala k sobě do postele, nebo mě otčím vyhnal, ať neotravuju a kmitám do svého pokoje. Někdy to bylo tak silné, že jsem až hysterčila a máma nevěděla, co se mnou. Myslím, že právě od té doby jsem často bývala v nemocnici, aniž by věděli, co mi je.

Situace doma se nezlepšovala a máma často plakala. Sestra mě hodně zlobila a já za ni pokaždé dostala. Pamatuji se, jak si přivlastnila moji jedinou panenku a šla žalovat, že jí ji nechci dát. Já šla klečet a panenku dali jí. A ještě ji pojmenovali po sestře. Ach jo, bylo to vícekrát, co jsem to slízla za sestru. Více těch křivd, se kterými jsem se smiřovala s myšlenkou, že holt jde o úděl staršího sourozence.

V mých osmi letech jsme s otčímem a sestrou odjeli do Itálie bez mámy, neboť měla každou chvíli porodit mou druhou sestřičku. Jet k moři znamená pro většinu lidí pohodu a odpočinek, ale já moře vnímám jinak. V Itálii nás totiž otčím neustále fotil, jako kdysi v  Bulharsku, když mi bylo pět. Hrály jsme si na modelky, ale většinou jsme byly nahé v  různých pozicích. Byly tam i  jiné děti. Někdy se fotily s  námi na pláži, v  apartmá, na prolézačkách... V posteli jsme pózovaly třeba nahaté, v kalhotkách nebo minišatičkách bez kalhotek, i s ostatními dětmi, a leželi všichni spolu nebo přes sebe, na sobě, dávali jsme si pusinky, hladili se i na intimních místech nebo česali. Za odměnu jsme dostali sladkosti a mohli jsme na různé noční atrakce, což bylo super.

Když jsme se vrátili domů, sestra byla na světě a  byla šíleně uřvaná. Spala s námi v pokojíčku, za což jsem byla vděčná. Neboť máma už nespala tak tvrdě a vstávala k sestře, čímž se otčímovi zkomplikovala noční cesta za mnou.

30

Když jsem bývala sama doma, často jsem sedávala v okně a dí

vala se, jak projíždějí vlaky a  jezdí auta po silnici. Byl to docela hezký výhled. Jednou jsem slyšela o patro níž přímo pode mnou křičet jednu tenkrát asi sedmnáctiletou holčinu, že skočí dolů. Volala to tak čtyřikrát. Bála jsem se, že skočí, a jen jsem koukala, co se bude dít. Ale pak se to uklidnilo. Jenže mě to jaksi povzbudilo, a  tak jsem si sedla do okna s  nohama visícíma z  parapetu, jako připravená ke skoku. A  přemýšlela jsem, jaké by to bylo, spadnout dolů, a jestli by to bolelo. Viděla jsem, jak dole koukají sousedi, něco si povídají a ukazují na mé okno v jedenáctém patře, vlastně ukazovali na mne. Pak jsem uslyšela zvonek, což mě donutilo slézt dolů. Sousedka odvedle bouchala a rozzlobeně mi přes dveře domlouvala, ať do okna nelezu, protože bych se taky mohla zabít. I  když nás otčím neustále trestal, často za malicherné věci, a s mámou se každý den hádal, já byla trochu klidnější. Zato se zaměřil na moji o dva roky mladší sestru Martu, protože si hodně přepisovala známky. Ani jsem se jí nedivila, neboť jsme byly trestány i za dvojky. To nekonečné sezení v kuchyni u stolu, kde jsme

Z deníku matky:

20. 6. 1992

Zuzka se moc dobře stará o Nikolku. Je to hotová mamin

ka. Už ji umí přebalit, nakrmit, dokáže ji dát odříhnout,

pochovat. Je to šikulka. A hlavně, jak Nikolka zapláče, hned

běží a  sahá, jestli je suchá, aby nebyla v  mokru. Když je

mokrá, hrne se do přebalování. Když je suchá, přemýšlí,

proč pláče, jestli má hlad nebo žízeň nebo si chce povídat.

Pořád Nikolku pusinkuje, samou láskou by ji snědla, i  na

kačenku ji pusinkuje, asi to vidí u mě.

31

do zbláznění musely počítat a on řval a dával nám pohlavky! Tak dlouho, dokud jsme to neměly správně. Ale my jsme to nemívaly správně nikdy, protože já už kolikrát nevěděla vůbec nic, jak jsem byla zpitomělá a ubrečená. Prostě nám to v takovém stresu nešlo.

Jednoho dne u nás byla moje nejlepší kamarádka Simona. Nic zvláštního, hrály jsme si v pokojíčku a najednou jsem slyšela, jak otčím přichází domů. Zpanikařila jsem, a kamarádka tudíž taky. Schovala jsem ji do peřiňáku. Vůbec nechápu, proč jsem ji tam šoupla, ale nejspíš jen ze strachu, aby otčím nevěděl, že tu mám kamarádku. Pak jsem mu to stejně bojácně oznámila a  Simona vylezla. Otčím se choval ke kamarádce hezky a  dovolil jí u  nás ještě chvíli být. Když dorazila domů i  mamka, musely jsme se všechny sejít v  kuchyni a  ukázat žákovské knížky. Neminulo to ani Simonu. Stály jsme v řadě, včetně mamky, a čekaly, co se bude dít. Otčím si zavolal sestru a křičel, proč má opět přepsané známky. Myslím, že tam zrovna přepisovala trojku na dvojku... Poté vzal dřevěný metr a seřezal ji tak, až ho o ni zlomil. My se na to musely dívat a všechny jsme plakaly. I matka, která nebyla schopná nic udělat. Chudák sestra si nemohla na zadek ani sednout, ale byla statečná. Já měla z otčíma takový strach, že stačilo, aby zvedl ruku a zvýšil hlas, a už jsem měla slzy v očích a natahovala jako mimino. Plakat bylo zakázané. Možná proto mi ani dnes moc nejde brečet, vlastně skoro vůbec. A někdy schválně nechci, protože mám strach, že kdybych spustila pláč, moc by to bolelo.

Byly to šílené chvíle plné pocitů beznaděje. Vzpomínám si, že jsem svou mladší sestru často bránívala, někdy i do krve. Jednou, když jsem ji hlídala venku, kamarádka na mě zařvala, že mám sestru pí..., a mě to naštvalo a vrátila jí to s tím, že má bráchu ču..., a už jsme byly v sobě. Praly jsme se na veřejnosti, na mostě, v nákupním středisku. Já jsem se prostě neznala. Jak se někdo začal navážet do mých sester, tak jsem je bránila zuby nehty, až to skončilo bitkou. Později jsem Martu opět zachraňovala, když ji nějaká parta dětí chtěla hodit do vody oblečenou

32

a ona tenkrát ještě neuměla plavat. Tak jsem ji bránila a začala se

s  jednou holčinou prát. Rvaly jsme se za vlasy, kopaly... Sestra

s kamarádkou za plotem měly vzrušující podívanou – a fandily mi.

Ano, byla jsem „záchranář“. Pamatuji si, jak jsem pomáhala

klukovi, pod kterým se v zimě prolomil led. Bylo to na Moravě,

kde jsme tehdy bydleli. Plazila jsem se za ním po břiše, abych ho

vyprostila. Jenže byl tak těžký, že nešel vytáhnout. Tak jsem ho

alespoň držela za ruku, aby nesklouzl pod kru. Naštěstí se připla

zil někdo dospělý a pomohl mu. Dostala jsem vynadáno, že jsem

tam vůbec neměla co dělat. Co kdybych tam zahučela taky? Jenže

já na to v tu chvíli nemyslela, šlo mi jen o toho kluka, aby se ne

utopil. Když ho vytáhli, měl jenom punčocháče, boty a  kalhoty

mu asi uplavaly, a byl vážně hodně zmrzlý...

33

KAPITOLA DRUHÁ

Na Moravu jsme se stěhovali kvůli otčímově práci. Byl tam ředitelem fi rmy na výrobu dřevěných hraček a ještě pracoval jako soukromý podnikatel se dřevem. Bydleli jsme v  domku se čtyřmi byty a  společným dvorkem. Naše ulice se jmenovala Růžová. To bylo něco pro mamku, růžovou barvu má dokonce i dnes v ložnici na zdi.

Já chodila do čtvrté třídy. Kamarády jsem si našla lehce a samo

zřejmě nechyběly ani nějaké ty průšvihy. Jeden z nich se přihodil na školní zahradě hned druhý den, kdy mě jeden kluk schválně pálil kopřivou a u šatny mi řekl nějakou nadávku a já mu dala facku. Takže i tady jsem zůstala věrná své pověsti té, co je „zlá na kluky“. Jako nová jsem to tam zprvu neměla jednoduché, ale mou výhodou bylo, že jsem se uměla přizpůsobit. A když tam potom máma začala vyučovat tanec, to bylo najednou kamarádek... Mimochodem, ten spolužák za mnou pak dolézal a  říkal, že mě miluje. Ostatně jako všichni, kterým jsem nabančila, a že jich nebylo málo.

Začala jsem tam chodit do hudební školy na klavír. Spíše jsem

však chodila „za hudebku“ a  vysedávala na náměstí na lavičce, než skončí hodina... a pak jsem doma lhala, že to tam bylo prima. Samosebou se na to přišlo, následoval výprask a  dostala jsem soukromou učitelku na klavír. Zkrátka jsem se bála učitele v hudebce. Od jisté doby jsem měla velký strach z mužů...

Z deníku matky:

9. 9. 1993

Zuzanka nastoupila 1. 9. do školy jako nová, chodí do 4. tří-

dy. Hned měla kamarádky. Byla veselá, líbilo se jí tam. Ale

začalo jí být špatně. Bolelo ji břicho, žaludek. Byla hodně

34

Rok na Moravě byl pro mě hodně krutý... Poprvé se mě tam

otčím pokusil znásilnit. Tedy... asi to opravdu udělal. Zní to hloupě, ale lépe se mi píše a  smiřuje s  tím, že se o  to JEN pokusil, protože bych si nejradši namluvila, že k tomu vůbec nedošlo, že se mu to nepovedlo, ale na druhou stranu vím, že to nebyl pokus a stalo se to. Je mi z toho úzko, když se k této události vracím. Byl to pro mě snad nejhorší zážitek, v  devíti letech! Obrovský šok. Vůbec není jednoduché o něčem takovém psát, protože to musím znovu a znovu prožívat.

utrápená, že ani jíst nemohla. Nechtěla si ani sednout ke

stolu, asi na mě zase něco zkouší. Když jsem se jí zeptala,

proč si nesedne, tak mě odbyla, že prostě nemůže, protože

by ji to bolelo. Proč? Co by tě bolelo? Zapomeň na to, řekla

mi a nechce se mnou vůbec mluvit. Asi jí začíná ta hrozná

puberta. Jenže slyšel to táta a přišel, silou ji posadil na žid

li a řekl, že bude poslouchat, když něco řeknu, a nebude se

chovat drze. Zuzka začala plakat, vyletělo z  ní slovo au

a prosila ho, ať si může zase stoupnout. Znovu jsem se pta

la, co ji bolí, a ona mě opět odbyla, že nic. Táta jí dal facku,

že se neumí chovat a ať si nevymýšlí. Zuzanka pak z ničeho

nic omdlela. Odpoledne jsme šli k  doktorovi. Poslal ji do

nemocnice na velké vyšetření, neboť bolesti a různé potíže

okolo toho se jí táhnou už od června.

Výsledky všechny dobré, ale prý má podrážděný slepák

a  půjde na operaci. Ptal se mě, jestli Zuzanka neutrpěla

v poslední době nějaký úraz kačenky, že tam má tržné rány.

Zuzanka se koukla na pana doktora a snažila se utéct pryč,

že už jí nic není, že jí je dobře a celou dobu říkala dokolečka

jako šílená, že spadla z kola, a tak se tam praštila. Ona pro

stě lže. Zuzanka je asi psychicky nemocná, nejspíš se snaží

být důležitá, dělá ze mě blbce. O co jí furt jde?

35

Jednoho dne mi otčím řekl, že půjdeme do sklepa pro brambory, jak bylo obvyklé. Já chodila do sklepa nerada, protože jsem se děsila pavučin a nejvíce pavouků, ale poslouchat jsem samozřejmě musela. Naštěstí jsme tam šli spolu, on šel první a já se ho držela a šla těsně za ním, abych nepotkala pavučinu a nepřilepila se na mě třeba i s pavoukem. Když jsme došli k bramborám, začal říkat, že si to pořádně užijeme a jen funěl a funěl, hnusně funěl! Chytil mě za vlasy a ohnul o  bedýnku s  brambory. Křičela jsem a  brečela, nechtěla jsem, nemohla jsem moc dýchat, protože mi rukou zacpal pusu, a pak jsem jen cítila šílenou řezavou bolest nejen na přirození, ale i v konečníku, tam to bolelo ještě víc. Bolelo mě to všechno, i břicho, krvácela jsem a nemohla jsem chodit a myslím, že jsem už ani chodit nechtěla. Hodil mě do vany a omyl, moc to štípalo, ale vydržela jsem to.

V  ten den se mi zhroutil celý svět. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, a nejspíš jsem nechtěla dělat vůbec nic. Nesměla jsem to nikomu říct, ani mámě, protože by byla smutná a neměla by mě už ráda. Zlobila by se na mě. A já bych ještě k tomu musela klečet na struhadle. A říkal, že pokud se zmíním, udělá to i sestře. A tak jsem přestala komunikovat. Ani jsem nevěděla, jak s mámou mluvit. Byla to hrozná muka. V tom roce se to naštěstí stalo jen jednou, poté se opět vrátil k pavoučkovi a orálnímu uspokojování.

Od té doby jsem se sklepu vyhýbala, jak jen to šlo. Ale ne vždy se to podařilo. Když jsem tam musela, každým krokem po schodech dolů jsem víc a víc plakala, protože se mi vzpomínky vracely tak živě, až jsem měla pocit, že otčím tu je taky. A  všechny ty zvuky, funění a pocity, co jsem měla. Býval to divný pocit, jako by se všechno točilo kolem mě a já nemohla dýchat a jen jsem stála jako přibitá. Rukama jsem si občas zakryla uši, i oči jsem zavírala. Myslela jsem, že tím vzpomínky zaženu. Ale musela jsem být statečná a  nabrat odvahu a  přinést brambory k  obědu. Někdy se mnou do sklepa šla i mamka, ale to jsem se rozbrečela hned u dveří a říkala jsem, že nemůžu, ať mě nenutí jít s ní dolů, protože se moc bojím těch hnusných pavouků a pavučin. Řekla, že jsem divná, ale naštěstí jsem tam nemusela.

36

Nic mě nebavilo, přestala jsem chodit na kroužky, chtěla jsem být

jenom sama. Postupně se ze mě stával čím dál větší průšvihář.

Začala jsem s klukama kouřit slámu v neobydleném domě. Taky

jsme na poli pálili kukuřici. Sestra počmárala křídou všechny

domy v  ulici, tak jsme to musely za trest drhnout. To byla ale

potupa! Neustále jsem se toulala venku a  nechtěla jsem domů.

Bylo mi už jedno, zda dostanu za toulání nebo za nic. Otčím byl

hodně dotčen, když jsem se zpozdila třeba jen o minutku. Nařkl

mě z toho, že chodím do nějaké party a prý bůhví, co tam dělám.

Dokazujte někomu takovému, že to tak není. A říkat pravdu, že

se mi nechtělo domů? Že se ho bojím a  doma je mi zle? To už

vůbec ne. To jsem radši mlčela, vyslechla si přednášku, skousla

pár facek a šla do pokoje, kde jsem trávila spoustu času. Vždycky

jsem si zalezla do peřiňáku a schovaná jsem tam plakala.

Vzpomínám na den, kdy jsem byla svědkem jednoho neštěstí.

Venku u koupaliště kluci stejně staří jako já hráli fotbal. S holka

ma jsme si hrály opodál a  občas koukaly i  na kluky. Těm zůstal

míč zaklíněný na brance, a tak jeden odvážlivec na branku vylezl

a  to se mu stalo osudným. Branka se převrhla a  spadla na něj.

Nejprve to vypadalo, že má jen přeražený nos, ale pak mu ta tyč

uvízla na krku. Slyšela jsem jen křik a viděla plno krve a záchran

ku. Netušila jsem, že ten kluk je mrtvý. To jsem se dozvěděla, až

když do školy druhý den přijela policie a nás svědky vyslýchala,

co se vlastně stalo. Byla jsem moc smutná a hlavně jsem litovala

jeho babičku, která ho měla na starost, a co teprve jeho rodiče...

Tehdy jsem poprvé zažila, jaké to je vypovídat před policií.

Otčím nám přinesl domů štěňátko vlčáka. Měla jsem velikou

radost! Pořád jsem se k němu tulila a moc si ho oblíbila. Ale otčím

nám ho pak zase vzal, že ho dá někomu jinému. Ostatně pokaždé

to byl stejný scénář. Když se chtěl udobřit, přinesl nějaký dárek

na omluvu za to, co udělal a jak se choval, s větou, jak nás má rád.

A vzápětí nám to, co jsme dostaly darem, zase bral jako trest za

zlobení.

37

Jednou odpoledne jsem doma rozbila sklo ve dveřích. Byly jsme

samy doma a  nejmladší sestra, tehdy dvouletá, neustále ječela a  ječela. Marta se s  ní po hádce se mnou zavřela v  ložnici. V  tu chvíli mě popadla hrůza, že se něco stane, když tam jsou zamčené samy. Křičela jsem, ať odemkne, ale ono to nešlo. Musela jsem něco udělat, než se naši vrátí domů. Nenapadlo mě nic jiného než rozbít skleněnou výplň dveří. Bylo pak zajímavé sledovat mámu, která přišla domů a vyděsilo ji to snad víc než mě samotnou. Bála se o nás, ale zároveň – a možná víc – se bála otčíma. Honem sháněla nové dveře nebo sklo do nich, aby nic nepoznal. Hodně jsem malovala. Jenže jsem to vůbec neuměla. Vždycky, když jsem mámě přinesla jeden z těch ošklivých obrázků, roztrhala ho a zahodila do koše. Tenkrát mi to bylo moc líto, protože jsem si myslela, že se jí to nelíbí a  že vážně neumím malovat. Pamatuju si na jeden praštěný obrázek, na kterém byl stan a já se sestrou, jak stojíme před ním nahé a namísto ženského přirození máme mezi nohama penisy. Dnes už chápu, proč máma moje dětské kresbičky odmítala. Když jsem si je po letech prohlédla, vzbudily ve mně smíšené pocity. Některé mi připadaly zvláštní, další zajímavé, jiné legrační a pár z nich ošklivých. Ty odhalovaly mé trauma – a tak není divu, že se jich máma zbavovala. Raději jsem pak své obrázky schovávala a nikomu neukazovala.

Z deníku matky:

16. 10. 1994

Tak jsme se konečně přestěhovali zpět. Zuzka je celá nadše

ná, má plno staronových kamarádů. Váží 26 kg, měří

136 cm. Je to už slečinka, bude chodit na karate, tanečky,

angličtinu, klavír a do divadla. Dlouho se ve škole neohřála

a už zase marodí.

38

Když jsme se přestěhovali zpět do rodného města, mámě se ulevilo, byla na Moravě nešťastná. Už jsme se nevrátili do paneláku, ale nastěhovali jsme se do domečku po mé prababičce. Já se těšila na své kamarády. Ke svým původním kroužkům jsem si přibrala ještě gymnastiku a  divadlo. Hrát divadlo mě bavilo, i když jsem vždycky měla šílenou trému. Moc jsem si přála zahrát si nějakou zápornou postavu, například čarodějnici. Jenže jsem věčně dostávala role hodných milých holčiček ochraňujících bratříčka nebo jsem byla za Červenou karkulku. Asi mi nebylo souzeno zahrát si jinou roli. Nastoupila jsem do sportovní třídy, protože jsem ve sportu byla hodně dobrá a  bavilo mě to. Moji kamarádi ale zůstali v béčku a v nové třídě jsem si kamarády nacházela těžko. Zdáli se mi úplně jiní než já. Byla jsem hodně zakřiknutá a neprůbojná.

Nejvíce jsem se přátelila s  kamarádkou Simonou, která k  nám hodně často chodila na návštěvu a  já zase k  ní. Přespávaly jsme u sebe, dělaly narozeninové oslavy a občas vyváděly lumpárny. Pamatuji si třeba tajné večerní řádění v noční košili venku v kalužích, hry v tunelu a na kolejích, noční útěky do lesa na strom či na tunel, kde jsme si vyprávěly vymyšlené hrůzostrašné příběhy, kradení jablek ze stromu a večerní cesty na hřbitov v převleku za strašidla. Ráda vzpomínám na takové rebelské a často i nebezpečné akce.

Jednou nám ovšem šlo o život. Na stromě na tunelu, kde jsme měly klubovnu, jsme se se Simonou houpaly. Zlomila se větev, ta, za kterou jsme se držely. Samosebou jsme se zřítily. Zachránil nás keřík, kterého jsem se při sesuvu ze stráně zachytila a kamarádka se chytila mé nohy. Tak jsme tam visely a  jen se modlily, abychom nespadly dolů na koleje. Byla to situace, kdy jsme měly opravdu namále a byly blízko smrti. Já byla v šoku a nemohla ze sebe vydat ani hlásku, myslela jsem, že je po mně. Skutečně jsme měly velké štěstí.

Vzpomínám si, co jsme ještě s kamarádkou dělávaly. Dnes mi je z toho trapně a ani nevím, proč a jak jsem na to přišla. Na mostě jsme pravidelně visely na zábradlí, tyč jsme měly mezi nohama.

39

Vypadalo to dost směšně, když kolem chodili lidi, ale nám to vů

bec nevadilo a soustředily jsme se na to, že nás lechtá kačenka,

jak jsme říkávaly. Vybavuji si, že i se sestrou v posteli jsme se tak

to o sebe třely, možná to bylo nějaké doznívání toho, co jsme mu

sely dělat u moře. To vážně nevím... Byla jsem tím jako posedlá.

Zmiňuji se o tom proto, že vím, že to děti někdy dělávají, ale já to

dělala neustále, kde to jen šlo. Nevynechala jsem ani družinu,

kde jsme s kamarádkou zalezly pod stůl, jako že si tam malujeme,

a  mezi nohama jsme měly nohu od stolu. Dokonce jsem takhle

šplhala na autobusovou zastávku a  moje tehdy osmiletá sestra

při tom křičela na celé nádraží: „Mami, Zuzka prcá!“ Máma se

strašně styděla a snažila se trapnou situaci zachránit.

Máma měla docela často různé úlety. Například jednou, když na

nás volala z  jedenáctého patra: „Holky, honem domů. Ferda je

mrtvý!“ Ferda byl naše světle modrá andulka. Ležel nehybně na

novinách a máma procítěně popisovala, co mu vlastně provedla:

„Chtěla jsem zavřít dveře a ono to nešlo, a tak jsem pořád zavíra

la a zavírala, až jsem zjistila, že jsem přiskřípla Ferdu, který tam

na dveřích seděl.“ Takže mu zlomila vaz. Dost nechutný. Potom

se mi o tom dost často zdálo. To si takovou věc nemohla nechat

pro sebe? Moje nejmladší sestra z toho byla smutná nejvíc a ještě

Ferdu jako operovala a křísila, dávala mu injekci. Chtěla ho oži

vit, ale já už věděla, že je dávno mrtvý...

Tak jsme mu udělaly hrobeček na místě, kde jsme stanovaly.

Stan jsme rozbíjely tajně, nebo spíše polotajně, neboť jsme to

měly od otčíma zakázané. Jakmile však odjel na cesty, máma

nám to dovolila, i když si neodpustila přijít nás potají zkontrolo

vat, maskovaná za záhadnou postavu v černém. Ale všimli jsme

si jí a  k  smrti nás vyděsila. Pro mě to znamenalo další z  jejích

nepochopitelných „úletů“.

Musela jsem začít jezdit do lázní. Nesnášela jsem lázně, už jen

samotné slovo se mi hnusilo, ale musela jsem tam několikrát jet

40 kvůli zádům. Ty procedury, na kterých se člověk musí svlékat... ne, ne, nic pro mě. Ze všeho nejvíc jsem neměla ráda masáže. Jeden z masérů mi tam přišel fakt úchylný. Ležela jsem nahá na lehátku a on mi dal mezi nohy kýbl s nějakým olejem, co mi patlal na záda a zadek. A masíroval. Bylo mi to hodně nepříjemné. Když jsem si pak musela sednout naproti zrcadlu a on na mě při masírování čučel, pomyslela jsem si, jaký je to úchylák, fuj.

V jiných lázních jsem zase zažila, že mě jeden kluk přirazil ke zdi a  začal mě líbat a  osahávat. To byl vrchol všeho. Nechtěla jsem tam být. Simulovala jsem, snažila se nějak nachladit, abych byla nemocná. Pak mi jedna holka poradila, jak nafi ngovat, že člověk omdlel – prý to s holkama dělávaly. Musela jsem zhluboka dýchat a  pak zadržet dech a  ona mi rukama zmáčkla hrudník. Pamatuju si, jak se mi zdálo, že jsem v nemocnici a ležím na bílém lehátku a kolem mě je spousta lidí v bílém plášti a volají mě. Bylo to slyšet tak z dálky... Pak jsem se probrala a dávali mě do postele. Šíleně mě bolela hlava. Rozhovor, který se odehrál těsně po tom, co jsem se probrala, se mi jasně vryl do paměti. Kamarádka mi vzrušeným hlasem vyčítala: „Nemohli jsme tě takovou dobu probrat, pořád jsme tě volali a ty ses jen klepala a pak nic. Mysleli jsme, že umřeš.“ – „No, škoda, že se to nepovedlo,“ odvětila jsem. Sestra se na mě divně podívala a já z toho musela rychle vybruslit. Začala jsem se smát: „Dělám si srandu, sestři,“ zlehčila jsem to. Sestra si všimla mého krku – měla jsem tam jizvu po operaci štítné žlázy a  modročervené podlitiny: „Co to máš na krku, škrtil tě někdo?“ Řekla jsem, že je to jizva po operaci. „Ale tam dál to jizva není, co? To je od provazu, nemám pravdu?“ – „Ne, to teda není, nikdo mě neškrtil, nechte mě být.“

Jasně, že to byly modřiny od škrcení. Zavolali kvůli tomu psycholožku, ale tu jsem odbývala, že jsem to všechno hrála, nic mi není a prostě jsem jen nechtěla být v lázních a hotovo.

41

KAPITOLA TŘETÍ

Doma to šlo od desíti k  pěti. Otčím za mnou často chodil

a  chtěl uspokojit své choutky, řval, bil nás. S  mámou se každý večer hádal a sem tam ji uhodil. Moc mě trápilo a mrzelo, že jsou ty konfl ikty kvůli mně. Protože jsem vždycky slyšela své jméno. Se sestrou jsme si kolikrát pouštěly rádio na plné pecky, abychom to nemusely poslouchat, ale to otčím přiběhl do pokoje a seřval nás, ať ten krám vypneme. Po hádce s mámou většinou zamířil ke mně do pokoje a já ho musela uklidňovat...

Můj pokoj byl maličký, se střešním okénkem a s jedním větším

oknem, které vedlo na stříšku nad kůlnou. Pamatuji si, jaká mi tam byla šílená zima, bylo tam jen jedenáct stupňů a  já nebyla schopná ani napsat úkol, ani spát nešlo. Chodívala jsem se učit do obýváku, kde bylo tepleji, ale otčím to nestrpěl, a tak, když byl doma, jsem musela trávit čas ve svém pokoji. Přestože ho máma prosila, aby tam zatopil, neudělal to. Prostě se tam topit nesmělo. Ani v zimě.

Jednu noc jsme se Simonou spaly v  mém pokoji. Nejen, že

jsme se klepaly zimou, ale bály jsme se, protože otčím s mámou se dole hádali.