načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Hra na krvavé koleno -- Skorohorory a halabalady - Jiří Traxler

Elektronická kniha: Hra na krvavé koleno -- Skorohorory a halabalady
Autor:

K jakým koncům může vést nevinná dětská hra v pojetí dospělých? Je možné literárně tvořit pod hrozbou namířené pistole? Kdo a proč vraždí za bílého dne učitelky hudby? ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  199
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  212 Kč
6%
naše sleva
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Cosmopolis
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Počet stran: 247
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5671-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

K jakým koncům může vést nevinná dětská hra v pojetí dospělých? Je možné literárně tvořit pod hrozbou namířené pistole? Kdo a proč vraždí za bílého dne učitelky hudby? Odpovědi naleznete v autorově knize povídek! (skorohorory a halabalady)

Zařazeno v kategoriích
Jiří Traxler - další tituly autora:
Já nic, já muzikant ...na  penzi -- Literární etudy jazzového mohykána Já nic, já muzikant ...na penzi
Traxler, Jiří
Cena: 163 Kč
V rytmu swingu buší srdce mé V rytmu swingu buší srdce mé
Havelka, Ondřej; Traxler, Jiří; Vačkář, Martin
Cena: 97 Kč
Někdo to s holkama umí - Povídky z časů balení a kotrmelců pozadu Někdo to s holkama umí
Traxler, Jiří
Cena: 88 Kč
Hra na krvavé koleno - Skorohorory a halabalady Hra na krvavé koleno
Traxler, Jiří
Cena: 88 Kč
Někdo to s holkama umí -- Povídky z časů balení a kotrmelců pozadu Někdo to s holkama umí
Traxler, Jiří
Cena: 231 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Odpov ědi na tyto a další otázky přináší
kniha povídek a textů Jiřího Traxlera, označených
jako skorohorory a halabalady. Proč vůbec onen
zlehčující podtitul, proč ne rovnou horory a balady?
Vysvětlení je nasnadě:
autorovým hlavním záměrem totiž není čtenáře
napínat a strašit, ale pobavit a třeba i rozesmát.
Neváhá k tomu účelu využívat různých fi nes a poklesků
brakové literatury. Přiznává však, že nejlepší motivy,
zápletky a pointy ho pravidelně napadaly vždy
v situacích, kdy si je dost dobře nemohl poznamenat
(na rušné křižovatce, na veřejných záchodcích,
v ordinaci psychiatra, na záchytce, při státním pohřbu),
a tak o ně zůstane čtenář bohužel ochuzen.
Nebo bohudík?
K jakým konc ům může vést
nevinná dětská hra v pojetí dospělých?
Je možné literárně tvořit pod hrozbou
namířené pistole? Proč se Mona Lisa záhadně
usmívá? Jak hluboko může klesnout zamilovaný
divadelní ochotník? Hrozí při výletu do hor pouze
nepřízeň počasí? Lze zachovat věrnost rozdvojené
osobnosti? Je rozumné strávit milostnou noc
v ústavu choromyslných? Může kariéra zpěváka
pop-songů vyvrcholit na elektrickém křesle?
Kdo a proč vraždí za bílého dne učitelky hudby?
A dá se naplánovat dokonalá
vražda souseda?





1





3





4
ISBN 978-80-247-5671-4
Illustrations © Lída Kejmarová
© Ji ří Traxler
© GRADA Publishing, a.s., 2016





5
Jak jsem se stal
slavným spisovatelem ..... 7
Záhadný úsm ěv ..... 13
Ochotníkova smrt ..... 22
Černá seznamka ..... 32

Výlet do hor ..... 51
Druhý výlet do hor ..... 63
Noc v ústavu ..... 72
Linka nedůvěry ..... 77

Jak jsem zavraždil svého souseda ..... 101
Jak jsem se stal zp ěvákem pop-songů ..... 110
Umělecká společnost na Lemburku ..... 122
Hra na krvavé koleno ..... 138
Zakusit dobrodružství ..... 175
Láska k muzice ..... 193
Ef jako Felicie ..... 197
SKOROHORORY I ..... 7–35
SKOROHORORY II ..... 51–80
SKOROHORORY III ..... 101–153
SKOROHORORY IV ..... 175–233
HALABALADY – PRVNÍ HRST ..... 37–50
HALABALADY – DRUHÁ HRST ..... 81–100
HALABALADY – T
ŘETÍ HRST ..... 155–173
HALABALADY –
Č TVRTÁ HRST ..... 235–247





6
Povídky a p řipojené veršované texty vznikaly
v šedesátých letech minulého století. Jejich jazyk byl už tehdy
dosti stylizovaný, poněkud archaizující a naivizující, neboť
záměrně čerpaly z obrazů a obratů literatury čtené pod lavicí
(rodokapsy, krváky, erotické romány). Až na drobnosti jsou
texty v zásadě zachovány v původní podobě.
Své ženě Pavle,
která se mnou různé
skorohorory prožívá
ve skutečnosti





7
Jak jsem se stal slavným spisovatelem
Stanu se slavným spisovatelem. Velmi se na to těším a celé dny na nic
jiného nemyslím.
Včera už jsem byl se svou krásnou ženou za nakladatelem. Brávám ji
občas s sebou na různá jednání, neboť dovede být znamenitou společnicí.
Uvedl nás ramenatý tajemník, který svým drsným chováním zjevně
zakrýval dojetí z nečekané návštěvy.
Nakladatel byl dočista šokován mou skvělou nabídkou, chvěl se radostí
po celém těle, vzrušeně koktal a všiml jsem si, protože mám znamenitý
postřeh, že je to člověk značně nesmělý, nátury slabošské. Během jednání
se totiž neodvážil pohlédnout mi zpříma do očí a hleděl neustále stranou
směrem k mé krásné ženě, jako by ona byla snad jakýmsi mým
impresáriem. Jak to bylo legrační!
Dohodli jsme se, že každý pátek dodám jednu povídku, a pak že se
uvidí. To se ví, že se uvidí. Talent, který ve mně dlouho dřímá, konečně
vyklokotá napovrch a Etna světové literatury – od úpatí až po vrchol – se
celá zachvěje v předzvěsti dosud nevídané erupce! Každopádně mám na to
celý týden.
Doma jsem vyběhl do své pracovny, kterou jsem si nechal vybavit
docela tak, jak pracovny slavných spisovatelů vypadají: přes celou stěnu se
táhne knihovna s regály přetékajícími svazky autorových úspěšných děl
(v mém případě se jedná zatím o pouhé makety), u velkého okna stojí
mahagonový psací stůl s pracovní plochou velikosti menšího letiště a před
ním se tyčí mohutné otáčecí, sklápěcí a zároveň houpací křeslo s malou
ledničkou zabudovanou v lenochu. Udělal jsem si pohodlí a uvažoval.
O čem budu psát?
Začnu osvědčeným receptem, začnu psát o věcech kolem sebe a o svých
pocitech na samém počátku Tvoření. Příběh se pak začne odvíjet už zcela
automaticky.
Rozhlédl jsem se.
Z obrazu vpravo se na mě podivně ušklíbal nahý muž na koloběžce,
vzácný obraz, stál mě spoustu peněz, město za oknem pomalu usínalo,
v krbu pokojně praskala březová polena.
Uchopil jsem zlaté plnicí pero a začal psát:





8
Milý čtenáři! (Dobré oslovení, myslím.) Začnu osvědčeným receptem,
začnu psát o věcech kolem sebe a o svých pocitech na samém počátku
Tvoření. Příběh se pak začne odvíjet už zcela automaticky. (Dobrý začátek, a
takový, řekl bych, netradiční.)
Rozhlížím se. Z obrazu vpravo se na mě podivně ušklíbá nahý muž na
koloběžce, vzácný obraz, stál mě spoustu peněz, (to stál mě spoustu
peněz jsem po krátkém zaváhání škrtl, každému je přece jasné, že já, slavný
spisovatel a milovník umění, nekupuji obrazy v bazaru!) město za oknem
pomalu usíná, v krbu pokojně praskají březová polena. (Březová jsem škrtl
a nahradil slovem jilmová, potom jsem škrtl jilmová i polena a nechal jen
v krbu pokojně praská. Poněvadž v krbu zatím vyhaslo, rozdělal jsem
znovu oheň a pokračoval v práci. Tvoření je věc obtížná. Kde jsem to skončil?
Aha, tady:) ... v krbu pokojně praská.
Uchopil jsem zlaté plnicí pero a začal psát...
Další děj se zcela nečekaně automaticky odvíjet nepočal, a tak jsem
chvíli lelkoval, načež jsem si napsané několikrát po sobě četl a kochal se
jím. Pro začátek to není špatné – a teď dál.
Otevřel jsem příruční ledničku, zase ji zavřel, přistoupil jsem ke
knihovně, zase od ní odstoupil, ale nenapadlo mě nic.
Ke čtvrté ráno jsem se vyčerpán odebral dolů do ložnice za svou
krásnou ženou a ještě v jejím objetí myslel na to, jak se stanu slavným
spisovatelem, na což ostatně v jejích objetích myslím už léta.
Druhého dne jsem se rozhodl, že to vezmu z docela jiného konce.
Umělec, marná sláva, potřebuje doping, proč se za to stydět, spousta umělců
tvoří zásadně pod vlivem alkoholu nebo drog. Začal jsem s alkoholem.
Zakoupil jsem pět lahví pětihvězdičkového koňaku, zavřel se nahoře
a otevřel první láhev. Psaní mi šlo jako po másle. Do rána jsem popsal pět
bloků, tři zápisníčky, veškerou zásobu kancelářského i dalšího papíru, obě
své paže, obraz nahého muže na koloběžce a stěny, strop i podlahu
pracovny. Zbytek jsem dodiktoval neznámým osobám, které jsem po telefonu
postupně najímal jako stenotypistky. Nahý muž na mne mrkl a pomalu
odjížděl, odrážeje se pravou nohou.
Když mě za tři dny vzkřísili, chtěl jsem začít s drobnými úpravami
textu a opravami interpunkce jako každý pořádný spisovatel. Jaké však bylo
moje překvapení, když jsem pohlédl do papírů. První stránky obsahovaly
několik dětských říkanek, dvě zkomolené modlitbičky a jakési mystické
nesmysly, zbytek se mi ani při nejlepší vůli rozluštit nepodařilo. Rukopis





9
jsem vlastnoru čně zničil a také pracovnu jsem vybílil sám. Dvaadvacet
stenotypistek (obého pohlaví), které se začaly trousit pro honorář, jsem
přenechal své krásné ženě.
Bylo mi jasné: umělec potřebuje inspiraci přímo od života, musí
nejprve něco dobrodružného prožít, než se pln zážitků pustí do samotné
práce. Chopil jsem se této myšlenky, dále historické muškety visící na stěně
a odebral se do blízké banky za účelem jejího vyloupení. Když jsem s
manželčiným šátkem přes ústa temným hlasem vyzval zaměstnance banky,
aby se vzdali, vypuklo všeobecné veselí. Všichni mě dobře znali jako
podivínského souseda a považovali to za výborný vtip. Teprve když jsem
nafackoval pokladníkovi, vzal celou záležitost osobně a zavolal na mě strážce
zákona.
Na strážnici jsem se choval hrdě a sebevědomě, jak se na gangstera
sluší, a požadoval jsem papír a tužku, abych hned v cele na pryčně mohl začít
s první povídkou. Chovali se korektně, jak jsem očekával, ale psací potřeby
nevydali: požadovali naopak ode mě pořádkovou pokutu, kterou jsem jim
po krátkém handrkování jakožto rentiér hravě vyplatil z kapesného, načež
mě propustili domů.
Moje krásná žena se mnou naoko nemluvila, ale dobře jsem si všiml, jak
se celá dme stěží potlačovanou vášní ke mně, záhy již slavnému spisovateli.
A byl pátek, čas odevzdání slíbené povídky, a já neměl ani řádku. Žena
se nervózně potloukala po bytě a ráda by mi byla pomohla, ale jak by ona,
obyčejná, přízemní bytost, mohla mi pomoci s tvůrčími problémy. Moje
krásná, dobrá žena, duše zlatá!
A tu jsem pochopil. Je třeba se odhmotnit. Všecko tělesné hodit za
hlavu a zkoncentrovat Duševno. Mou záchranou bude jóga. S pomocí
manželky jsem se postavil na hlavu, žena odešla dolů a já jsem – potupně stojící
na hlavě a opřený rukama o podlahu – čekal, dostaví-li se nápad.
Dostavil se otrlý hromotluk a namířil na mě pistoli obrovské ráže
(nevím sice přesně, co je to ráže, ale jistě něco velmi nebezpečného).
„Ruce vzhůru!“ zavelel a já připažil. Tím jsem ztratil rovnováhu a
navzdory všem principům jógy padl na zem. Celý svět se náhle se mnou
zatočil a byl jsem na pokraji mdlob.
„Vstaň, lotře,“ ozvalo se nade mnou. Pokyn patřil evidentně mně, a tak
jsem vstal.
„Sedni si, ničemo!“
Uposlechl jsem výzvy a zapadl do křesla s nevábnou představou, že





10
budu p řivázán, mučen, zastřelen a možná i bit. Individuum si zlověstně
pohrávalo s kovovou hračkou (dobrý obrat: brzy ho použiji, budu-li mít
ještě možnost) a obcházelo kolem mě ve stále se zmenšujících kruzích.
Pak mi dalo z každé strany pohlavek a pravilo:
„A teď piš, darebáku, až se z tebe bude kouřit!“
„Ano prosím, pane gangstere, ale o čem mám psát?“ otázal jsem se
zdvořile, ale se zlou jsem se potázal.
„To je jedno, hlavně už začni, nebo z tebe udělám fašírku! A neříkej mi
gangstere, ty hajzle.“
To byl ovšem pádný argument, a tak jsem se pustil do psaní.
Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky, ale jedna stále převažovala:
odkud já toho padoucha znám? Ten zavilý pohled, ta zarputilá tvář, i ten
jeho drsný hlas mi byl povědomý.
Stál proti mně opřen o rám okna a mířil mi pistolí přímo mezi oči. Na
chvíli jsem se ve své práci zamyslel.
„Proč nepíšeš, co je s tebou, parchante?“ vyštěkl nasupeně, a hned jsem
si pomyslel, že to určitě zařadím do některé ze svých příštích povídek.
„Jaké i se píše ve slově medvídek, pane zločinec?“ zaprosil jsem o radu.
Leč marně.
„Na tom nezáleží, ty blbče, neulejvej se a piš dál. A vůbec, co to píšeš za
kraviny?!“
Pero svištělo po papíře jako namydlený blesk.
O půlnoci pohlédl nezvaný host na hodinky a poručil: „Poslední větu,
smrade!“ (Skvostné – jen to všechno nezapomenout!)
„Ještě nejsem u pointy,“ zaprotestoval jsem.
„Na to se vykašli, idiote, dej to sem a pracky nahoru!“ Shrábl rukopis
do kapsy a měl se k odchodu. „A příště si pospěš, líná kryso, mohlo by to
dopadnout hůř, neradi čekáme na své zakázky.“ A zmizel.
Teď se mi rozsvítilo. Byl to on, nakladatelův tajemník. A dnes je pátek
a já jsem nedodržel termín. Inu, byznys se ubírá tvrdými cestami, ale
nakonec – účel světí prostředky. První povídka je na světě. Marně jsem
uvažoval, o čem vlastně pojednává, ale pak jsem mávl rukou a sešel dolů za svou
krásnou ženou.
Když jsem jí vyprávěl o svém zážitku, smála se rozkošně a řekl bych, že na
mě byla pořádně hrdá. Celá byla roztoužená, skoro jsem ji nepoznával. V jejím
objetí jsem opět ustavičně myslel na to, že už vlastně skoro jsem slavným
spisovatelem. A zároveň jsem si dal závazek, že příští týden dokončím povídku
včas, abych nepřidělával svému nakladateli starosti a jeho tajemníku práci.





11
Ale historie se bohužel do detailu opakovala a povídka začala vznikat
opět až před ústím vražedné zbraně, za nelidského úšklebku spolehlivého
tajemníka.
Když jsem se po čase zdvořile vyptával nakladatele, kdy počítá s
vydáním mých prvních prací, ujistil mě, vlastně mou ženu, neboť ta tam byla
zase se mnou a on zase hleděl vyhýbavě směrem k ní, že ten den už se
blíží. Na dotaz, co a jak s honorářem, chlácholivě odvětil, že prý hned po
korekturách. Dobrá, pomyslil jsem si, rád počkám. I dítě, dílo přírody, je
třeba donosit, natož dílo umělecké.
Po několika měsících své spisovatelské kariéry jsem získal v tom
zdánlivě potupném způsobu práce takovou rutinu, že jsem byl s povídkou hotov
dávno před půlnocí, a pyšný na své pokroky, radostně jsem podával
tajemníkovi čerstvý rukopis. Gorila pohlédla na hodinky a zařvala: „Copak nevíš,
ty zparchantělý fracku, že šéf chce ode dneška dvě povídky?! Honem se
pusť do té další, než ti zpřerážím hnáty, pisálku!“
Tu poslední nadávku, toho pisálka, si mohl odpustit, to bylo nezdvořilé,
ale tihle námezdní slouhové mají všelijaké mouchy, v jádru to přece jistě
myslí dobře. Začal jsem tedy psát druhou povídku, ale neměl jsem ji ještě
ani z poloviny pod střechou, když mi o půlnoci vytrhl papíry z ruky a
zmizel. Kde jen se v lidech bere tolik netrpělivosti.
Po dalších týdnech začalo nakladatelova tajemníka podivné poslání
zjevně nudit, často mě vyhnal z křesla a sám v něm klimbal s pistolí na
kolenou, zatímco já jsem pracoval na zemi nebo na stoličce.
Když tak zase jednou pokojně usnul, obě povídky byly dokončeny a do
půlnoci daleko, sebral jsem mu z čiré legrace – jak už to my umělci občas
dovedeme – revolver z klína a rozhodl jsem se, že jím postraším svou
krásnou ženu. Byl to hloupý nápad, jistě už spí a mohla by se ošklivě vylekat,
jenže v tu chvíli jsem byl tím humorným výmyslem nadšen.
Kráčel jsem pomalu po schodech dolů a překvapilo mě, že z ložnice
slyším podivné zvuky, smích a skřípění, a dokonce jsem zaslechl hlahol
mužského hlasu, který pravil: „... a ten blázen si myslí, že by ty jeho kraviny
někdo četl.“ Následoval rozkošný smích mé krásné ženy a znovu zvuky.
Ještě se dívá na televizi, došlo mi, chuděra malá, jak ji teď zanedbávám.
Umění si však žádá oběti.
Vtrhl jsem do ložnice, abych uskutečnil tu povedenou taškařici, pistoli
třímaje před sebou.
Moje krásná žena a můj plešatý nakladatel seděli v našich měkoučkých





12
manželských postelích, pili skotskou, kou řili dlouhé cigarety a oděni byli
velmi spoře.
„To je hanba,“ pravil jsem a všiml si, že revolver držím stále v ruce.
Nakladatel začal blekotat něco o korekturách a mával nějakými papíry. Ale
mě neobelstil.
„To je hanba,“ opakoval jsem znovu a napadlo mě, že v některé z dalších
povídek této věty rozhodně použiji.
„Budete střílet, nebo to vyřídíme jako chlapi?“ tázal se zbaběle
nakladatel a pokoušel se zakrýt svazkem papírů svou směšnou nahotu.
„Ani jedno, ani druhé, nýbrž hned teď zatelefonuji vaší manželce, aby
se přijela podívat.“ A kradl jsem se k telefonnímu přístroji.
„To neuděláte,“ zavyl plačtivě, „neboť je představenou chirurgické
kliniky a povahy velmi prchlivé!“
„Neudělám,“ souhlasil jsem k jeho překvapení, „ovšem pod jedinou
podmínkou. Že totiž ty mé ,kraviny ́ okamžitě vydáte knižně!“
Oba omdleli a až do rána jsme je s rozespalým tajemníkem ošetřovali.
Docela fajn chlápek, ten tajemník.
A tak jsem se stal slavným spisovatelem.
Nebylo to snadné a mohu za to tak trochu poděkovat své krásné ženě,
která se mi později stydlivě přiznala, že to všechno schválně tak
šikovně navlékla, aby urychlila můj postup. Svou první knížku povídek jsem jí
z vděčnosti dedikoval.
Jak je dobré mít krásnou ženu!





13
Záhadný úsm ěv
Byl jsem právě v nemilé fi nanční tísni, když mě navštívil přítel. Neviděli
jsme se dobrých pět let, a tak bylo uvítání bouřlivé.
„Mám pro tebe báječný džob,“ pravil s neskrývaným nadšením.
Poněkud jsem se zachmuřil, neboť právě před pěti lety pronesl se
stejným nadšením něco podobného, a pak se ukázalo, že po mně chce, abych
mu pomáhal s distribucí značného množství sádry, ale považte: v
drobounkých balíčcích asi po dvou dekagramech. Hned se mi zdálo podivné
prodávat sádru v tak nepatrných dávkách, když mi však sdělil obrovskou
sumu, kterou bych měl za jediný balíček požadovat, rozesmál jsem se
tomu srdečně a návrh rozhodně odmítl. Zapřísahal mě, abych na celou
záležitost zapomněl, abych o tom nikde s nikým nemluvil, a že si tedy
přizve jiného pomocníka. Slíbil jsem, že věc udržím v tajnosti, přece mu
nepokazím obchod.
Což o to, já jsem dokázal mlčet jako hrob, ale můj přítel chudák ve věci
toho svého nového kumpána neměl právě šťastnou ruku. Ukázalo se, že je
to člověk nepraktický, podivín, který ve svém volném čase navíc amatérsky
pěstuje umění, dokonce se o tomto pomocníkovi říkalo, že chodí
pravidelně zpívat do nějakého vlastenecky zaměřeného sboru (tuším Sbor národní
bezpečnosti či jak se to jmenovalo).
Přítel se pak pět roků neukázal, jako by se do země propadl. Už jsem si
myslel, že se snad na mě hněvá, když se tedy nyní po létech znovu objevil
a znovu byl pln elánu a podnikavosti.
„Jaký džob?“ zeptal jsem se opatrně.
„Budeš kupovat a prodávat staré obrazy.“
„Což o to, nápad je to asi dobrý,“ připustil jsem, neboť nerad komukoli
kazím radost nejapným zpochybňováním jeho podnikatelského nadšení,
„nevím však, zda bych se na to hodil, vždyť obrazům navíc vůbec
nerozumím. Pravda ovšem je, že jako dítě jsem pěkně maloval a z kreslení jsem
měl ve škole vždycky za jedna.“
„Obrazům rozumět nemusíš,“ uklidnil mě, „to by ti v práci jen
překáželo. Stačí, když se zachováš podle mých pokynů.“
„Dobrá,“ přitakal jsem, „a v čem by ta má práce spočívala?“
Usedli jsme na bedny od zeleniny, které v mém prostém bytě vkusně





14
nahrazovaly nábytek, p řítel usrkl whisky, já malinové šťávy, a zasvěcování
do tajů prodeje starých obrazů započalo.
„Občas ti pošlu zákazníka, přinese starý obraz a ty ho od něho koupíš
za dvě stovky. Jak vidíš, zatím je to jasné.“
„Není,“ opáčil jsem, „kde seberu dvě stovky?“
Přítel vyňal z náprsní kapsy svazek bankovek, několik jich láskyplně
oddělil a položil přede mne. „To je do začátku,“ vysvětlil.
Vyprávění mi hned připadalo daleko poutavější, dokonce jsem se
soustředěně předklonil, aby mi ani slovo neuniklo.
„Zakoupený obraz uschováš. Po určité době ti pošlu kupce. Ale pozor,
mohl by přijít i kupec náhodný.“
„Náhodný kupec?“
„Ano, prostě někdo z ulice, nahodilý kolemjdoucí, jenž by neměl s
naším obchodem nic společného. Proto budeš jednat jen s tím, kdo zná
smluvené heslo.“
To se mi zdálo zajímavé a napínavé.
„Jak bude znít takové heslo?“ vyhrkl jsem dychtivě.
„Podívej, zákazník přijde a řekne: – Koupím starý obraz. – Jak starý?
zeptáš se. – Velmi starý, nejstarší, co máte, odvětí. – Račte si vybrat,
vybídneš ho a zavedeš do improvizovaného ateliéru, kde budeš mít vystaveno
několik starých obrazů, ale ten, o který se jedná, mezi nimi nebude.
Zákazník si je prohlédne a řekne: – Starší nemáte? – Mám, odpovíš, ale není na
prodej. – Dobře zaplatím, zaprosí zákazník. Teprve potom vyjmeš obraz ze
skrýše a uskutečníš obchod.“
Přítel se odmlčel.
Využil jsem přestávky a zeptal se netrpělivě: „A kdy řekne to heslo?“
„To celé je heslo, cožpak to nechápeš?“ udivil se přítel.
„Tak dlouhé heslo si nikdo nedokáže zapamatovat,“ protestoval jsem,
„a zvláště ne já, který si musí každou sebemenší povinnost zapisovat na
papírek a ten pak nemůže najít.“
„Takové heslo si zapamatuje každý blbec,“ ujistil mě přítel, „ale když
jinak nedáš, napíšu ti ho na papír šifrovaným písmem; ovšem kdyby něco,
tak ten papír sníš.“
„Jak to – kdyby něco?“ otázal jsem se podezíravě.
„Kdyby třeba, já nevím... prostě ho sežereš.“
„Než bych jedl papír a učil se tajné písmo, raději si heslo zapamatuji,“
připustil jsem a další tři dny jsme se věnovali nácviku hesla.





15
Musím uznat, že přítel měl se mnou svatou trpělivost, jen chvílemi,
když už ho vyučování počalo zmáhat, poslal si mě pro láhev whisky, takže
třetí den k večeru nezbylo z jeho svazečku bankovek nic. Když dopil
poslední kapku, nabídl jsem mu sklenku malinové šťávy. Zdvořile ji odmítl a
zahodil směrem ke mně. Sotvaže mě vzkřísil a ovázal mi poraněné čelo, zjistili
jsme oba s uspokojením, že heslo již jako zázrakem ovládám zpaměti.
„Jakou rozumnou částku mám za starý obraz požadovat?“ optal jsem
se věcně.
„Dva tisíce,“ oznámil přítel. „To je přece kšeft, ne? Za dvě stovky koupíš,
za dva tisíce prodáš!“ A udeřil mne povzbudivě do zad.
„Což o to,“ přiznal jsem, „ale kolik z toho dostanu já?“
„Jak, kolik dostaneš? Necháš si prostě všecko. Samozřejmě z toho musíš
fi nancovat další koupě, ale osmnáct stovek ti zůstane z každého obchodu.“
„A co ty?“ podivil jsem se.
„O mě se nestarej, já si na své také přijdu.“ A ještě se tomu chudák
ďábelsky zasmál. „Tak co říkáš, platí?“
„Platí,“ souhlasil jsem už bez zaváhání a v duchu si pomyslel,
vzpomenuv znovu na případ se sádrou, že můj přítel je přece jenom slušně řečeno
naivní nadšenec.
A tak jsme si plácli.
Obchod kvetl znamenitě. Zákazníci přinášeli čas od času staré obrazy,
malé i velké, krásně barevné i značně vybledlé, a jiní si je odnášeli lehčí
o dvě tisícovky, a přesto navýsost spokojeni.
Prodej probíhal vždy přesně podle plánu. Koupím starý obraz, pravil
zákazník, jak starý? otázal jsem se já, velmi starý, odvětil on – a tak dále
až po předání obrazu, přijetí peněz, srdečné potřesení rukou a uspokojený
obličej zákazníkův. Všechno klapalo jako na drátku.
Stával se ze mě zvolna bohatý muž, a protože jsem měl spousty
volného času, začal jsem si z dlouhé chvíle jen tak sám pro sebe malovat.
A ono to šlo. Dětský talent se nevytratil, nevyprchal, spíše naopak. Jako
předlohy k mým malířským pokusům sloužily ty spousty obrazů, které mi
procházely rukama, zdokonaloval jsem se v míšení barev, v propracovávání
detailů a dokonce jsem některé své výtvory zkoušel patinovat. Bavilo mě to
nesmírně a stával se z toho postupně můj koníček.
A nejen to. Ze soukromého zájmu jsem studoval díla o výtvarném
umění, listoval životopisy slavných malířů a nahlédl občas i do učebnic –
Anatomie pro výtvarníky, Umění p ortrétu, Krajinářství v noci, Jak na akt (a jak
+





16
z n ěho) a podobně. Tím jsem získal tolik vědomostí, že mně bylo
vysloveně líto nechávat si je pro sebe a sobecky je tajit před méně rutinovanými
znalci umění.
Navíc jsem měl pocit, že moji zákazníci mají přece právo dozvědět se
za své peníze všelicos zajímavého o mistru, jehož dílo právě zakoupili. Co
nestálo v monografi ích, doplnila má fantazie, a tak jsem občas při
transakci prohodil třeba: „Představte si, že Rembrandt byl barvoslepý.“
„Není možná!?“ zajíkl se zákazník.
„Ovšem, a tím jsou konečně vysvětleny jeho originální barevné odstíny,
ten proslulý šerosvit, a když se podíváme na reprodukci jeho známého
díla...“
Zatímco jsem listoval v knize, abych nalezl zmíněnou reprodukci,
zákazník se podezřívavě rozhlédl a zmizel.
Jiného milovníka obrazů jsem šokoval tvrzením, že Raff ael byl levák,
a to tak zarytý, že když mu pro krádež selete usekli levou ruku, nechal si
zhotovit speciální štětec a nadále maloval pouze levou nohou, z
kteréhožto období ostatně pochází většina jeho nejkrásnějších děl.
Při prodeji jednoho Tiziana jsem se zdvořile zeptal netrpělivého
zákazníka: „Nezdá se vám cena příliš vysoká?“
„Ne,“ vyhrkl, „je to o. k.“
„Totiž, abyste rozuměl,“ nenechal jsem se odbýt, „Tizian používal
speciálních barev, které si sám vyráběl z bahna, zlatého prášku a žabince, a tím
se nám jeho obrazy dneska prodražují. Kromě toho měl sedmnáct
nemanželských dětí, na které platil nestydatě vysoké částky, takže...“
„Dejte to sem,“ zařval zákazník, „a nechte si své kecy. Tady jsou prachy
a sbohem.“
„Nu prosím,“ omlouvám se, „chtěl jsem jen, abyste snad neměl pocit, že
vás chci vzít na hůl...“
Práskl dveřmi. Milovníci starých obrazů jsou lidé podivínští a často
nedůtkliví, zvláště když – byť v dobrém úmyslu – otřesete jejich
zidealizovanou představou o milovaném mistru.
Jinak probíhal můj život tou dobou nezvykle klidně. Jako soukromý
galerista jsem získal jisté renomé, domovník mi říkal pane galerka, což mi
lichotilo, stále jsem hodně maloval a četl – výtvarné publikace, galerijní
věstníky i denní tisk, zejména senzační zprávy o množících se krádežích
vzácných obrazů mne vzrušovaly, a přiznám se, pobuřovaly. Jako
poctivého obchodníka se starými obrazy se mě osobně dotýkalo, že někdo dokáže
necitlivě zcizit vzácné dílo, místo aby se úpěnlivou prací domohl peněz





17
a obraz si po čestně zakoupil. Ale kromě nás, poctivců, jsou zkrátka na
světě i padouši, s tím už je třeba se jednou smířit. A ti darebáci jdou dokonce
tak daleko, že při krádeži a přepravě kradených obrazů používají střelných
zbraní. Jak neumělecké! Byl jsem tím tak roztrpčen, že se mi o tom i v noci
zdálo, a několikrát jsem se dokonce probudil s pocitem, že se někde
nablízku ozývá střelba. Co všechno neudělají nervy.
A pak přišel mužíček s Monou Lisou.
Znal jsem ho podle vidění, nebyl tu poprvé, ale to, co přinesl tentokrát,
mě značně rozladilo. Byl to tak viditelný padělek, až jsem se zachvěl
odporem nad mužíčkovou drzostí. Obraz byl celý popraskaný, barev značně
vyrudlých, v levém dolním rohu byl dokonce hrubě natržen a co hlavní –
neměl ani rám, přinesl ho vyříznutý a srolovaný do trubičky.
„Tento obraz nekoupím!“ prohlásil jsem rezolutně a hodlal návštěvníka
vyprovodit. Mužíček zesinal.
„Ale to snad ne, vždyť je to krásná práce...“
„Je to bezcenný brak,“ přerušil jsem ho
nemilosrdně, „a nestojí ani za zlámanou grešli. Jsem
počestný obchodník, navíc uznávaný znalec,“
pokračoval jsem sebevědomě, „a nenechám se
oblafnout.“
„Jenže mně bylo řečeno,“ škemral, „že zboží
koupíte, já se s tím nemohu vrátit, prosím
pěkně, kupte ten obraz,“ koktal mužíček ustrašeně
a rozčileně si mnul bradu.
„Nekoupím – a dost!“
Padl přede mnou na kolena a rozplakal se. Ale
já jsem zůstal neoblomný, i když, to musím přiznat,
také mně vstoupily do očí slzy soucitu. Člověk
zabývající se uměním je přece jen citlivější než
nějaký přízemní ničema.
Abych poněkud zakryl svou
chvilkovou slabost, vybafl jsem na
mužíčka: „Chlape, neřvěte mi tady
a pakujte se odsud. A ten šmejd,
tu amatérskou kopii si vezměte
s sebou!“
„Ne, to nemohu, to prosím ne, to ne,





18
to nesmím,“ vzlykal muží ček. „Víte co? Dám vám ho zdarma, vezměte si
ho, prosím...“
A než jsem stačil zaprotestovat, vyskočil, prolétl dveřmi a byl pryč.
Znechuceně jsem dvěma prsty uchopil tu zaprášenou ohavnost a
založil do rohu místnosti. A naráz na celou příhodu zapomněl.
Kupec přišel už druhého dne. Byl to vysoký muž zapadlých očí a
zastřeného hlasu, na čele měl dlouhou jizvu a na tváři podivnou skvrnu. Úplně
čerstvý zákazník. Dával jsem si tedy dobrý pozor, zda správně ovládá heslo.
„Koupím starý obraz,“ zahuhlal.
„Jak starý?“ tázal jsem se.
„Velmi starý,“ pokračoval ve shodě s obvyklým postupem, „nejstarší,
co máte.“
„Račte si vybrat,“ vybídl jsem ho povzbudivě a zavedl do ateliéru.
Na rozdíl od všech ostatních, kteří už u mě nakupovali, nerozhlédl se
kolem sebe jen zběžně, nýbrž dychtivě se ponořil do studia vystavených
obrazů, prohlížel je zblízka i zdálky, hladil prsty, poklepával na rámy,
studoval plátna proti světlu, nejsou-li napadena molem nebo červotočem,
nasliněným prstem zkoumal akvarely, a když při prohlídce jedné kresby
tužkou vytáhl z kapsy kousek pryže a začal zkoušet pravost tužkokresby
tím, že se chystal na jejím okraji něco vygumovat, ujistilo mě to v tom, že
se zřejmě jedná o na slovo vzatého odborníka.
„Nuže?“ tázal jsem se, když pečlivou prohlídku obrazů a kreseb dokončil.
Tvářil se zklamaně.
„Starší nemáte?“ zeptal se rozpačitě, ale bylo mu jasné, že asi nepochodí.
Nyní jsem byl na rozpacích zase já. Heslo velelo, abych přitakal, ale
skutečnost, že nemám právě nic čerstvého na skladě, mluvila o opaku. Náhle
jsem se rozvzpomněl na ten zaprášený padělek a ulevilo se mi. Zkusím
mu ho nabídnout, zákazník zdvořile odmítne, protože takový obraz určitě
nekoupí, a já nemusím domluvené heslo porušit.
„Mám,“ odvětil jsem tedy, „ale není na prodej.“
V zapadlých očích mu svitla naděje.
„Dobře zaplatím,“ vyhrkl, „kde ho máte?“
Vyštrachal jsem odkudsi onu ruličku. „Ale tento obraz, jak vidíte,
opravdu nemohu prodat,“ omlouvám se. „Já nabízím zásadně originály, a tohle
je bezcenná nepovedená kopie, zřetelný padělek,“ omlouvám se, „navíc
nevydařený a poškozený. Podívejte se, vždyť tady je to snad ještě mokré
nebo co...“





19
Sotva m ě poslouchal, stál beze slova, dlouze prohlížel plátno a jeho
tvář zvolna měnila barvy.
Teď se mi vysměje, očekával jsem, možná mě i urazí či sáhne k
inzultaci, a nejhorší je to, že bude v právu. Nic podobného se však nestalo.
„Co stojí ten obraz?“ zeptal se.
„Dva tisíce!“ vyhrkl jsem, jak jsem měl naučeno. Ale hned mě to
zamrzelo a v duchu jsem usilovně přemýšlel, jak bych tu astronomickou částku
rozumně zdůvodnil.
„Dva tisíce?!“ užasl, jak jsem očekával, a zapadlé oči mu div nevypadly
z důlků. „Vy si snad děláte srandu?“
„Já vím, je to mnoho, ale...“
„Mnoho?“ zvolal, „je to směšně málo. Takovouhle nádheru za dva tisíce!
To je zadarmo...“
„Totiž,“ hbitě jsem z toho vymanévroval a šel mu ruličku dozadu k
přeplněnému stolu zabalit do hedvábného papíru, „on i tu předlohu, tedy
originál, Leonardo tehdy dost odbyl, víte...“ Hovořil jsem teď zády k němu
a pečlivě balil jeho ruličku.
„Odbyl?“ nevěřil zákazník svým uším.
„Ano, odbyl,“ už jsem byl zase ve svém živlu, „on měl Leonardo s tím
obrazem vůbec spousty problémů, žena mu utekla s postilionem a
modelka, se kterou právě žil, bytost nevzdělaná, prostá jakéhokoli vztahu k
umění, ho týrala, schválně mu schovávala barvy a při práci ho lechtala.“
„Neříkejte?!“ divil se zákazník, „a jak to všechno víte?“
„To už jsou dnes všeobecně známé věci, bádání značně pokročilo
a mnohé nám odhalila da Vinciho korespondence, kterou si vyměňoval
s později upálenou merhyní Františkou prostřednictvím jistého pacholka,
tedy katova pacholka, abyste rozuměl – a tak dnes jeho obrazy ve světle
historických faktů ztrácejí na ceně.“
„Poslyšte, o tom mi musíte povědět víc,“ zaprosil muž.
„Milerád,“ a nabídl jsem mu místo nadšen skutečností, že konečně
někdo trpělivě vyslechne mé pilným studiem nabyté vědomosti, „při tvorbě
originálu tohoto obrazu kupříkladu právě trpěl úplavicí, a tak od
rozpracovaného díla neustále odbíhal, však podle toho to také vypadá. Navíc mu
během práce utekla i modelka, takže v závěrečných fázích mu stál
modelem jeho podomek, muž velmi šeredný s tváří zohyzděnou neštovicemi,
jež mimo jiné právě řádily v okolí, a mistrovi během tvorby hrubě nadával,
jak už to podomci ani jinak nedovedou, řka, že to nemá zapotřebí dělat
tatrmana nějakému mazalovi...“






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.