načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hra bez pravidel - Vince Flynn; Kyle Mills

Hra bez pravidel

Elektronická kniha: Hra bez pravidel
Autor: ;

Na Mitche Rappa čeká těžký úkol, musí zachránit CIA... Nelítostný boj bez pravidel přivádí Mitche Rappa znovu do zdánlivě bezvýchodných situací. A je to boj o to těžší, že ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1% 93%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 324
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: Kyle Mills
přeložil Michal Prokop
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7584-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Když Joe Rickman uskutečnil dokonale naplánovanou vlastizradu a ukradl agentuře obrovské množství nejdůvěrnějších dokumentů, neměla ředitelka CIA jinou možnost než proti němu nasadit elitního tajného agenta Mitche Rappa, který zrádce rychle zlikvidoval. Brzy se ukázalo, že Rickman představuje pro Ameriku vážné nebezpečí i po své smrti. Jeho odstranění spustilo akci, kterou sám dopředu pečlivě naplánoval. Kompromitující údaje uložil na neznámém místě a teď je někdo podle jeho instrukcí rozesílá a osudově tak ohrožuje bezpečnostní zájmy Spojených států. Začíná vysoká hra bez pravidel, neboť Američané i Pákistánci se za každou cenu snaží odhalit Rickmanovy komplice a získat zbytek tajných dokumentů, které postupně unikají na veřejnost. Jestliže se Spojené státy nemají stát rukojmím země, která touží být nejnovější jadernou velmocí, musí Mitch Rapp předběhnout, přelstít a porazit nejnebezpečnější protivníky, proti jakým se kdy postavil. Čtrnáctý díl série politických thrillerů s Mitchem Rappem, jehož autorem je americký spisovatel Kyle Mills, navazuje na román Poslední muž.

Popis nakladatele

Na Mitche Rappa čeká těžký úkol, musí zachránit CIA... Nelítostný boj bez pravidel přivádí Mitche Rappa znovu do zdánlivě bezvýchodných situací. A je to boj o to těžší, že se pro něj stal osobní záležitostí: tím, kdo chce zničit CIA a pokořit Spojené státy, je jeho bývalý kolega Joe Rickman. Když Joe „Rick“ Rickman, bývalý zlatý chlapec zpravodajské služby, uskutečnil dokonale naplánovanou vlastizradu a ukradl agentuře obrovské množství nejdůvěrnějších dokumentů, neměla ředitelka CIA jinou možnost než proti němu nasadit svou nejdokonalejší zbraň: elitního tajného agenta Mitche Rappa. Rapp zrádce rychle zlikvidoval, jenže se brzy ukázalo, že Rickman představuje pro Ameriku vážné nebezpečí i své po smrti. Jeho odstranění spustilo akci, kterou sám dopředu pečlivě naplánoval. Kompromitující údaje uložil na neznámém místě a teď je někdo podle jeho instrukcí rozesílá a osudově tak ohrožuje bezpečnostní zájmy Spojených států. Začíná vysoká hra bez pravidel, neboť Američané i Pákistánci se za každou cenu snaží odhalit Rickmanovy komplice a získat zbytek tajných dokumentů, které postupně unikají na veřejnost. Jestliže se Spojené státy nemají stát rukojmím země, která touží být nejnovější jadernou velmocí, musí Mitch Rapp předběhnout, přelstít a porazit nejnebezpečnější protivníky, proti jakým se kdy postavil. Po smrti Vince Flynna štafetu převzal spisovatel Kyle Mills a navazuje tam, kde skončil předešlý díl série Poslední muž. VINCE FLYNN se narodil roku 1966 v minnesotském Saint Paul. Přestože v dětství trpěl dyslexií a měl značné potíže s psaním i čtením, úspěšně vystudoval univerzitu v Saint Thomas. Poté byl mimo jiné marketingovým specialistou a krátkou dobu také působil jako pilot leteckých sil amerického námořnictva. Získal si uznání díky erudici v oblasti tajných služeb a za své jasnozřivé předpovědi ohledně vzestupu islámského radikalismu a hrozby mezinárodního terorismu. Nakladatelství BB/art vydalo Flynnův thriller Ultimátum a také všech třináct jeho románů, v nichž vystupuje Mitch Rapp: Převzetí moci , Třetí volba , Nebezpečný plán , Výkonná moc , Na počest padlým , Svolení zabíjet , Akt zrady , Střežit a bránit , Radikální opatření , Ve jménu cti , Americký zabiják , Smrtící výstřel, Poslední muž. Autorem čtrnácté knihy o Rappovi Hra bez pravidel je Kyle Mills. Vince Flynn podlehl zhoubné nemoci v červnu 2013 ve věku 47 let. KYLE MILLS se narodil v roce 1966 v americkém státě Oregon, kde také vyrůstal. Jeho otec byl agentem FBI. Nyní žije s manželkou ve městě Jackson Hole ve Wyomingu, volný čas oba věnují lyžování, horolezectví a jízdě na horském kole.

Zařazeno v kategoriích
Vince Flynn; Kyle Mills - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

& KYLE MILLS

HRA

BEZ PRAVIDEL

Přeložil Michal Prokop


HRA

BEZ PRAVIDEL


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2015 by Cloak & Dagger Press, Inc.

All rights reserved.

Z anglického originálu The Survivor

(Published by Emily Bestler Books/Atria, New York, 2015)

přeložil © 2016 Michal Prokop

Redakce textu: Jiří Pacek

Jazyková korektura: Ludmila Böhmová

Grafická úprava obálky © 2016 Bohumil Fencl

Elektronické formáty Dagmar Wankowska

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-453-9 (pdf)


Vinci Flynnovi,

muži, který se dotkl mnoha životů


PODĚKOVÁNÍ

Děkuji svému agentovi Simonu Lipskarovi, že si na mě vzpomněl, když

se hovořilo o pokračování série románů s Mitchem Rappem. Děkuji

Sloanu Harrisovi a Emily Bestlerové za jejich víru, povzbuzování apře

hled. Děkuji matce, Rappově dlouholeté fanynce a vždy poctivé čte

nářce. Děkuji Rodu Greggovi za rady ohledně střelných zbraní.

A konečně děkuji Vinceovým přátelům, rodině a fanouškům, kteří si

na mě udělali čas. Díky vašemu nadšení a důvěře jsem to nevzdával, ani

když mi úkol napsat Hru bez pravidel připadal nesplnitelný.


PŘEDEHRA

ISTANBUL

TURECKO

S

cott Coleman se odvrátil od barevného monitoru a podíval se

doprava. Dodávka měla podle amerických měřítek rozměry spíš jako

hračka a dozadu se sotva vešel on se sledovacím vybavením. Ještě těsněji

bylo vpředu, kde byl za volantem zaklíněný stokilový Joe Maslick. Na

předním skle se shromažďovaly dešťové kapky a ztěžovaly výhled na

staré řadové domy a ulici úzkou tak, že pokud jí chtěli projet, museli mít

dvě kola na chodníku.

Po několika dnech ježdění městem, kde dobrý řidič srazí méně než tři chodce týdně, už vzdali možnost, že by dokázali sledovat pěší cíl. Místo toho se přesouvali z jednoho zákazu parkování na druhý a pokoušeli se dosáhnout maximální síly signálu sledovací kamery. Ve městě téměř výhradně z kamene to nebylo jednoduché.

„Jak ti je, Joe?“

„Dobře.“

Byla to lež, pochopitelně. Ale byla to očekávaná lež.

Ve skutečnosti byl bývalý příslušník Delta Force nedávno postřelen při přepadení v Kábulu, kde zahynulo mnoho afghánských policistů, a Mitch Rapp se dostal příliš blízko explozi, kterou sám připravil, a byl nucen uzavřít mučivé spojenectví s Louisem Gouldem, zabijákem, jenž zlikvidoval Rappovu rodinu.

Maslick by měl být doma a léčit si rameno, ale trval na tom, aby ho nasadili do této operace. Vzít ho s sebou byl pořádný oříšek. Lékaři se

9


obávali trvalého poškození nervů, ale občas je lepší co nejdřív usednout

zpátky do sedla. Než se začnou vkrádat pochybnosti.

„To rád slyším. Zrovna teď náš cíl vypadá klidně, pohybuje se na sever po celkem otevřené ulici. Zdá se, že tu chvíli zůstaneme, ale buď přiravený vyrazit.“

„Jasně.“

Maslickovy jednoslovné odpovědi nijak nesouvisely s bolestí v jeho paži, která musela být značná. Odjakživa nerad spojoval víc než dvě až tři slova, pokud to nebylo absolutně nezbytné.

Coleman se otočil zpátky k monitoru, přimontovanému na stěnu dodávky. Obraz se divoce kolébal podle toho, jak se pohybovala ruka s kabelkou, ve které byla ukryta kamera. Nebe. Divoká kočka ležící na popelnici. Silné kotníky přetékající z pohodlných bot.

Nohy a obuv patřily Bebe Kincaidové, kypré šedovlasé ženě, která byla tou nejméně pravděpodobnou zaměstnankyní jeho firmy SEALdemolice a záchranné práce. Celý dospělý život působila u FBI jako odbornice na sledování, a to na základě dvou vrozených darů. Díky tuctovémuvzezření, beztvaré postavě a mírně shrbenému držení těla byla stejněanonymní jako požární hydrant. Ještě důležitější však byla její fotografická paměť.

Tato charakteristika se často používá u lidí, kteří málo zapomínají, ale u Bebe platila stoprocentně. Psychologové FBI jí kvůli dokonalé paměti dokonce umožnili předčasný odchod do penze. Čím byla starší, tím těžší pro ni bylo rozlišovat mezi věcmi, které se staly včera, a těmi, které se udály před lety, či dokonce desetiletími. Pro ni byly všechny vzpomínky stejně živé. Pro FBI již tedy nepracovala, ale Mitch Rapp jí stačilzatelefonovat dřív, než si vyklidila psací stůl.

Coleman musel přiznat, že ho poněkud zarazilo, když se žena, která mu připomněla jeho matku, objevila v nenápadných dveřích jeho firmy, aby mu poděkovala nejen za práci, ale také za její blahodárný vliv na duševní zdraví. Rapp měl jako obyčejně pravdu. Bebe by měli vyvažovat zlatem.

Coleman se podíval na druhý monitor se satelitním obrazem Istanbulu, na němž modrá tečka označovala Bebeinu pozici. Náhle zahnula

10


ostře doleva a vydala se po schodech k nábřeží. „Dobře, Joe. Odbočila

východním směrem, takže ji ztratíme. Nemůžeme se přiblížit?“

„Stará paní se nám nějak rozjela,“ poznamenal Maslick a v jeho hlase zaznělo uznání a zároveň podráždění, že musí zpátky do městskéhoprovozu.

Když se odlepili od chodníku, Coleman se usmál. Všichni jeho lidé dřív sloužili ve zvláštních jednotkách, zejména v komandech SEALs, Delta Force a u průzkumníků námořní pěchoty. Nebylo však vyloučené, že se správnými zdravotními punčochami by jim Bebe vytřela zrak.

Zapřel se nohou o svou nejmodernější elektroniku, aby zůstal na místě, zatímco se dodávka sunula do deštěm zmáčeného kopce. Nahlavním monitoru Bebeina kamera krátce přejela před muže, kteréhosledovali. Nebylo na něm moc k vidění. Sto sedmdesát dva centimetrů, mírně asijské rysy a obyčejný oblek. Ve skutečnosti však byl Vasilij Žutovnejvýše postaveným agentem CIA v ruské Službě vnější rozvědky. Měl krycí jméno Sedící býk a patřil k nejtajnějším a nejobtížnějirekrutovaným spolupracovníkům agentury.

Problém spočíval v tom, že nikdo nevěděl jistě, jestli je jeho identita stále tajemstvím. Ještě horší bylo, že možná nebylo prozrazeno pouze jeho krytí. Šlo o krytí prakticky všech spolupracovníků CIA získaných za poslední čtvrtstoletí. Týmy jako ten Colemanův byly rozmístěny po celém světě – a proto bylo možné nanejvýš kvalifikovaně odhadovat, kdo by se stal příštím cílem.

A to všechno kvůli jednomu člověku: zesnulému Josephovi „Ricku“ Rickmanovi.

Rickman posledních osm let sloužil v Džalálábádu a prakticky řídil aktivity CIA v afghánské válce. Říkalo se, že má IQ přes dvě stě, a Coleman s tímto číslem na základě svých zkušeností nepolemizoval.

Rickmanovýma rukama prošlo přes miliardu dolarů, které byly použity na nákupy zbraní, uplácení místních politiků a kdovíco ještě. Rick byl v kontaktu s velkou většinou důležitých hráčů v zemi a měl zázračnou schopnost sledovat složité síly, které zmítaly regionem. Na otázku ohledně vlivu obchodu s heroinem na nepokoje v zemi by odpověděl přednáškou hodnou absolventa Harvardu. A stejně kompetentně by pohovořil

11


o drobné rozepři mezi dvěma horskými vesnicemi, o nichž nikdy nikdo

neslyšel. Jedinou osobou v agentuře, která mohla doufat, že si udržípřehled o tom, co se děje v Rickmanově hlavě, byla ředitelka CIA Irene

Kennedyová, jenže ta se musela věnovat ještě celé řadě jiných záležitostí.

Rickmanův domeček z karet se bohužel minulý měsíc zřítil, když se jeho budovatel úplně pomátl. Nikdo nevěděl, zda za to mohla práce, rodinné problémy nebo prostě afghánský chaos a beznaděj. Vědělo se jen to, že Rickman s Achtarem Durráním, zástupcem ředitelepákistánské tajné služby ISI, připravil plán zrady CIA a lidí, na jejichž straně celý život bojoval.

Rickman zabil své osobní strážce, fingoval vlastní únos a zašel tak daleko, že natočil odporné video, jak ho mučí dva muži představující muslimské extremisty. Na americkou zpravodajskou komunituzapůsobilo jako výbuch bomby. Vzhledem k jeho neuvěřitelnému intelektu a desítkám let práce na operacích CIA nebylo jasné, k jakýminformacím měl přístup a kolik z nich prozradí, až na něj nepřátelé vytáhnou rozpálený pohrabáč. Šířila se panika a mnoho tajných agentů požadovalo ukončení misí, uchylovalo se na velvyslanectví Spojených států apřitahovalo nechtěnou pozornost k americké špionážní síti.

Během předstíraných výslechů Rickman prozradil řadu jmen, ale zejména jedno vyvolalo v ústředí CIA v Langley hrůzu: Sedící býk. Rusko bylo mimo Rickův operační prostor a totožnost toho člověkapatřila k nejpřísněji střeženým tajemstvím agentury. Byla to falešná stopa? Dvě bezvýznamná slova, která někde zaslechl a uložil do svéhopozoruhodného mozku? Nebo skutečně získal dostatek informací, aby mohl Rusa ohrozit?

Žutov odbočil doleva do boční uličky a Bebe zvětšila odstup. Istanbulské ulice byly v tuto odpolední hodinu většinou plné lidí, jenže oni se teď dostávali do čtvrti tvořené rozpadajícími se neobydlenými domy. Podle kolísavých záběrů kamery byli v dohledu jen dva lidé.

„Joe, sleduješ mapu?“ zeptal se Coleman. „Jde na sever. Můžeme mu nadjet?“

„Možná. Hustý provoz,“ utrousil Maslick a vjel na chodník, aby se vyhnul jiné dodávce.

12


„Bebe, objíždíme vás,“ oznámil Coleman do mikrofonu připnutého k límci. „Vyjdi z téhle uličky a běž tou vedlejší. Končí na stejném náměstí.“

„Rozumím.“

Peníze byly dobré, ale Coleman začínal uvažovat, jak dlouho se ještě může věnovat sledovací operaci, která mu připadala jako čím dál větší ztráta času. Rickman i Durrání byli mrtví, čímž by to celé mělo skončit. Na druhé straně se nevyplácelo podceňovat Rickmanovu schopnostplánovat patnáct tahů dopředu. Všichni v agentuře byli přesvědčeni, že do oběhu se dostalo víc tajných informací, než ukazovalo video z mučení, které Rickman umístil na internet. Kennedyová zašla ještě o krok dál. Obávala se, že Rickman mohl připravit pokračování odvety vůčiagentuře i pro případ, že by sám zahynul. Colemanovi to připadalo trochu paranoidní, jenže on byl jenom voják. Vymýšlení strategie raději nechá na Kennedyové a Rappovi. Jsou v tom dobří.

„Scotte,“ ozvala se Bebe z vysílačky, „vidíš to?“

Kývající se obraz, na který si Coleman už zvykl, se ustálil, neboťnamířila kameru v kabelce na muže v kožené bundě a džínách. Zapaloval si cigaretu a vypadal zhruba stejně jako přibližně milion dalších Turků v jeho věku, kteří ve městě žili.

„Už jsem ho viděla,“ hlásila Bebe. „Předevčírem. Na té nákupní ulici. Vyšel z jednoho krámku, sledoval subjekt šest a půl bloku a potom odbočil.“

Coleman polohlasně zaklel, zatímco muž ležérně vešel do uličky, v níž zmizel Rus. Normálně by se zeptal, jestli si je jistá, ale nemělo to smysl. Nikdo si nevzpomínal, že by si Bebe někdy spletla obličej.

„Co myslíš, Bebe? Je nějaká šance, že by to mohla být náhoda?“

„Milion k jedné.“

„Fajn. Pokračuj do vedlejší uličky a uvidíme, jestli se ten člověknesejde s někým dalším, koho poznáš.“

„Jdu na to,“ odpověděla.

Coleman sáhl pro satelitní telefon a měl trochu neblahé tušení. Tohle se Rappovi nebude líbit.

13


1

FARMA

POBLÍŽ HARPERS FERRY

ZÁPADNÍ VIRGINIE

USA

K

ennedyová se v bezpečném domě začínala cítit jako ve vězení.Vyslechla už tolik pooperačních hlášení, že by je sotva dokázalaspočítat, ale za více než třicet let její kariéry v CIA to muselo být trojciferné

číslo. Štiplavý cigaretový kouř, přemíra kávy, nedostatek spánku a málo

cvičení, to vše v ní vyvolávalo nepříjemně povědomou paniku.Potřebovala vypadnout. Opravdu potřebovala. Jako ředitelka CIA však prostě

nemohla zmizet na celý týden.

Celé dny trávila v Langley za zamčenými zvukotěsnými dveřmi své kanceláře v šestém patře a pokoušela se zvládnout zmatek, pro který se vžilo označení Rickmanova aféra. Řada lidí překvapeně zvedala obočí. Škody byly značné, ale jako vždy v podobných situací otázka zněla, jak strašné to doopravdy je.

Kennedyová nevyčítala Rappovi, že zabil jejího šéfa blízkovýchodních tajných operací. Dopravit ho z Pákistánu by bylo problematické, zejména po smrti toho věrolomného mizery generálporučíka Durráního. Kdyby Rapp dokázal udržet Rickmana naživu, zvrácený intelekt toho muže by dokázal zasít tolik dezinformací a nesouladu, že by se jimiužírala celá CIA, ještě než by vůbec skončil. Ne, lepší bylo vyřadit Rickmana ze hry. Jak s oblibou říkal Hurley, „mrtví nešíří žádné lži“.

Kennedyová se během dnů za zamčenými dveřmi pokoušela zpracovat

15


informace, kterých se jim dostalo pomálu. V domě generálporučíka

Durráního ukořistil Rapp notebook a několik harddisků. PatřilyRickmanovi a její nejlepší lidé se teď zabývali zakódovanými soubory CIA

a snažili se odhalit, kterým spolupracovníkům, operativcům a agentům

hrozí prozrazení. Obavy vzbuzovala zejména jedna citlivá operace a již

se objevily náznaky, že by mohlo dojít k vykolejení, což bylo v tomtopříadě velmi příhodné přirovnání.

„Co s ním budeme dělat?“

Kennedyová pomalu zavřela červenou složku na kuchyňském stole, sundala si brýle s hnědými obroučkami a promnula si unavené oči.

Mike Nash před ni postavil čerstvý šálek čaje a posadil se.

„Děkuji vám.“ Po chvíli dodala: „Nevím, co s ním budeme dělat.Prozatím jsem to nechala na nich dvou.“

Nash vyhlédl posuvnými dveřmi do míst, kde Mitche Rappa a Stana Hurleyho halila noc. Kennedyová je donutila chodit kouřit ven. Nash si nebyl jistý, ale možná taky pili bourbon. „Gouldem se nezabývám. Samozřejmě mi není jedno, co s ním budeme dělat, ale teď mě víc trápí, co vymyslíme s Mitchem.“

Kennedyová byla z těchto řečí stále unavenější. S psychiatrem agentury mluvila o napětí, které mezi Nashem a Rappem panovalo povětšinu času, kdy spolupracovali. Rapp byl o pár let starší a obratným manévrováním se zasloužil o konec Nashovy kariéry v utajení. Způsob a důvody byly trochu komplikované, ale nakonec to bylo vcelkuušlechtilé gesto. Nash měl manželku a čtyři děti a Rapp nechtěl, aby se rodina rozpadla kvůli nebezpečnému životu, který mohl vést někdo jiný. Nash měl dojem, že ho Rapp zradil. Jejich vzájemná blízkost se přirozeně vytrácela, protože Rapp sdílel stále méně detailů o operacích s přítelem, který teď trávil víc času v Langley a na Kapitolu.

„Vím, že vás to trápí,“ řekla Kennedyová, „ale už se je nepokoušejte řídit. Věřte mi. Já jsem se o to snažila dvacet let a maximálně ho můžu někam postrčit.“

Nash se zamračil. „Skončí jako Stan. Zahořklý a osamělý stařec, co umírá na rakovinu plic. Podívejte se na Stana... ani teď si s tímzatraceným kouřením nedá pokoj.“

16


„Nikoho nesuďte, Mikeu,“ napomenula ho Kennedyová unaveně. „Hodně si prožil. Do toho, jak se rozhodne odejít, nikomu nic není.“

„Ale Mitch... tam není o čem mluvit. Je jasné, kam směřuje.“

Kennedyová se nad tím dlouze zamyslela a napila se čaje. „Ne všichni toužíme po domě na předměstí a práci od devíti do pěti. O něm se to rozhodně říct nedá.“

„To ne, ale kdykoli někam vyrazí, šance jsou proti němu.“

„Taky jsem si to myslela,“ usmála se Kennedová. „A pak jsem dospěla k velmi prostému zjištění...“

„Jakému?“

„Že přežívá.“

17


2

NAD ISTANBULEM

TURECKO

L

etoun CIA Gulfstream G550 se pomalu nakláněl a Mitch Rapp

vyhlédl z okna. Přímo pod nimi se nacházel Bospor plný bílých stop

za loděmi a přeťatý mostem mezi Asií a Evropou. Byl to známýobrázek – hustě zastavěné čtvrti, ulice ucpané dopravou a starobylé mešity

coby symbol náboženství, které rozvrátili zlí lidé.

Letadlo se dostalo do oparu, jenž omezil výhled. Rapp se opřel, zavřel oči a zavzpomínal na dobu, kdy tu byl poprvé. Na své první zabití před mnoha lety.

Ten muž se jmenoval Šaríf. Navenek šlo o úspěšného a velmi uznávaného realitního investora. Ve skutečnosti jeho rozsáhléportfolio nemovitostí sloužilo k praní stovek milionů dolarů, kterévydělával prodejem zbraní komukoli, kdo přistoupil na jeho ceny. Podrobnosti z likvidace Rappovi kupodivu utkvěly v pamětispolehlivěji než všechny pozdější akce. Pořád cítil malý byt, který mu CIA pronajala přes řetězec nastrčených firem. Pamatoval si pistoli Beretta 92F, která mu tehdy připadala těžší a chladnější než při nácviku.

Vzpomínka na detaily operace vyvolala na jeho rtech sotva patrný a mírně zahanbený úsměv. Úplně opustil plán Stana Hurleyho, částečně z mladické arogance a zčásti proto, aby tomu člověku mohl ukázatprostředník. Teď mu připadalo beznadějně amatérské, že tehdy sledoval cíl do parku, o kterém měl jen povrchní znalosti. A použití několika

18


nábojů, ačkoli by stačil jediný, mu Hurley vyčítal dodnes, když se napil

přes míru. Bohužel oprávněně.

V mladém věku čtyřiadvaceti let Rapp patřil k nejlépe vycvičeným a nejtalentovanějším zabijákům na planetě. O dvě desetiletí později si však uvědomoval, jak nezkušený a přehnaně sebevědomý tenkrát býval. Nebylo divu, že mu nevrlý stařík vyčinil.

Za normálních okolností letadla Rappa uspávala. Dával přednost řevu C-130, ale co gulfstreamu scházelo na hlučnosti, to vynahrazovala pohodlná kožená sedadla. Tentokrát však během celého letu zeSpojených států ani oko nezamhouřil... Hlavou se mu honilo tolik věcí.

Především tu byl Stan Hurley – muž, jehož kdysi nenáviděl a který se po Šarífově likvidaci nepochybně chtěl nejnovějšího člena týmu Orion tiše zbavit. Rapp se na to nikdy nezeptal, ale dokázal si představit, jak se kvůli tomu Hurley a Kennedyová do krve pohádali. Starý paprika křičel, že se Rapp vymyká kontrole, a Kennedyová klidně upozorňovala napotenciál mladého rekruta. Bylo zajímavé domýšlet, co by se stalo, kdyby tento argument nezapůsobil. Kdo by získal převahu? On, nebo Hurley?

Tato otázka zůstane navěky nezodpovězená. Jeho starý přítel zanedlouho skoná. Rapp cítil pach smrti na míle daleko a Hurley jej kolem sebe šířil. Stejně jako se to nakonec stane každému. I jeho to jednou potká.

Rapp otevřel oči, ale neobtěžoval se znovu vyhlédnout z okna.Zaobírat se Hurleyho rakovinou byla ztráta času. Neměl na ni žádný vliv a musel hasit větší požáry.

Z hlášení Scotta Colemana před dvěma hodinami vyplývalo, že Rusové zintenzivnili sledování Sedícího býka. A co se týkalo problémů, byla to jenom špička ledovce. Znepokojivé bylo především to, proč se na toho muže najednou pověsili. Určitě nejen kvůli krátké zmínce o krycím jménu v Rickmanově videu. Ruská Federální služba bezpečnosti, FSB, nemohla mít tušení, že jde o Vasilije Žutova. Ne, jediné vysvětlení znělo, že Rickman prozradil ještě jiné tajné informace, než mu Rapp prostřelil hlavu. Jenomže kolik?

Kabinu vyplnil hukot podvozku. Rapp z mysli vytěsnil tisícovku katastrofických scénářů, které soupeřily o jeho pozornost, a zaměřil se na

19


bezprostřední problém. FSB Žutova určitě sledovala s cílem zjistit, jestli

je nedovede k něčemu zajímavému, avšak Colemanův tým zaznamenal

aktivity naznačující, že Rusové možná chystají jeho zadržení.

Otázka zněla, co se s tím dá dělat. Žutov nevěděl nic mimořádněužitečného o síti CIA a jeho krytí už stejně bylo prozrazené. Jakonejpravděpodobnější varianta se tedy jevilo, že ho kancelářští bojovníci zLangley nechají na pospas FSB. Prostě další padlý ve hře, kterou s Rusy hrají už skoro tři čtvrtě století.

Pro Rappa – a trochu méně pro Kennedyovou – to byla nepřijatelná oběť. Sedící býk se vystavoval nebezpečí, aby CIA pomohl čelitnepředvídatelným a často sebezničujícím impulzům z Ruska. Rapp během let přišel do styku s mnoha tajnými spolupracovníky, kteří zradili vlast kvůli penězům, sexu nebo mstě. Mohli být užiteční, avšak nikdy si nezískali důvěru nebo cokoli jiného než pohrdání.

Žutov byl jiný. Jako vlastenec miloval svou zemi a věřil, že může být ve světě pozitivní silou. Od začátku dával jasně na srozuměnou, ženeprozradí žádná vojenská tajemství, a odmítal jakoukoli odměnu. Rapp ho obdivoval a nepřicházelo v úvahu, že by toho muže nechal na holičkách.

Kolik takových Sedících býků existovalo? Všichni agenti, kteréRickman prozradil ve svém falešném videu z mučení, mezitím buď zmizeli, byli mrtví, uchýlili se na americkou ambasádu nebo na ně dohlížel tým jako ten Colemanův. Co ještě Rick věděl? Koho dalšího kompromitoval, než ho Rapp zabil?

Když dosedali na jedinou dráhu soukromého letiště, rozpršelo se. Během pojíždění Rapp došel dopředu, vyzvedl si ve skříňce sportovní tašku a čekal, až letadlo zastaví vedle parkoviště s několika automobily. Průchod do kokpitu zůstal zavřený, čemuž dával přednost, a tak si sám otevřel dveře a seskočil dolů.

Rychlá obhlídka okolí neodhalila žádný pohyb. Všechna auta zřejmě byla prázdná a podle slibu ho nikdo z letiště nepřišel přivítat. Rapp si zdvihl límec kožené bundy, aby si zakryl obličej nejen před lidmi z věže, ale i před svými vlastními piloty.

Otlučený ford stál přesně tam, kde měl podle Colemana stát,osamoceně ve východním koutu parkoviště. Rapp hodil tašku dozadu a usedl

20


za volant. Klíčky byly v zapalování a v přihrádce čekal ohmataný pas

s příslušnými vstupními razítky, podle kterého se jmenoval Mitch Kruse.

Nastartoval, vyjel na silnici a během vytáčení čísla dodržovalpovolenou rychlost. Volaný se ozval po prvním zazvonění.

„Jak se ti líbí auto?“ zajímal se Scott Coleman.

„Vynikající. Jaká je situace? Chystají se naši konkurenti přejít do akce?“ Telefon byl šifrovací, ale ani jeden z nich technice nedůvěřoval. Vzhledem k tomu, že Národní bezpečnostní agentura, NSA, byla posedlásledováním veškeré mobilní komunikace na světě, využívali při rozhovoru jeho krycí totožnost obchodního zástupce.

„Před hodinou bych řekl, že nás situace netlačí. Teď to ale začínávypadat naléhavěji. Jsem rád, že jsi nám přijel pomoct s uzavřením dohody.“ Rapp zvládl pětadvacet kilometrů do centra poměrně rychle. Coleman mu na mobil poslal svoje souřadnice a poté mu sděloval instrukceprostřednictvím sluchátka ukrytého na hranici plnovousu a rozcuchaných vlasů. V Istanbulu je třeba využít každé příležitosti k zaparkování, a tak Rapp zastavil za nepoužívaným lešením a vystoupil do studeného mrholení.

Chodník byl pochopitelně plný lidí, ale nikdo mu nevěnoval pozornost, když si zapálil cigaretu a vkročil do jízdní dráhy. Kožená bunda a tmavé džíny přesně odpovídaly istanbulské módě. Díky černým vlasům a tmavé pleti se zařadil k místním obyvatelům, kteří se spěchali ukrýt před deštěm.

Mraky byly příliš husté na to, aby se dala stanovit přesná poloha slunce, ale Rapp odhadoval, že před pěti minutami kleslo pod obzor. Blížily se čelní reflektory, jejich záře se odrážela od vlhké dlažby, apřinutily ho zrychlit. Tehdy k tomu dojde – v krátkém období dezorientace, kdy primitivní část lidského mozku přechází ze dne na noc.

Chodců ubylo, když se dostal do oblasti se zavřenými prodejnami elektroniky a stavebnin. Sedící býk určitě ví o Rickmanově videu, ale nezná vlastní krycí jméno a nemá důvod předpokládat, že by člověk z Džalálábádu tušil něco o jeho existenci. Kvůli tomu pořád celkem klidně chodí touto pokojnou částí Istanbulu z práce domů. Šarífa zradil

21


podobně lehkovážný zvyk venčit psa každý den ráno ve stejnou hodinu

v jednom parku. A jak to s ním dopadlo.

Mechanický hlas Rappovi stále udělovat pokyny do sluchátka. Podalších třech minutách Rapp zpozoroval rozostřenou, ale nezaměnitelnou siluetu Joea Maslicka za volantem bílé dodávky.

Zpomalil a vytočil Colemanovo číslo, přičemž se rozhlížel, jako kdyby se ztratil.

„Už jsi tady?“ zeptal se Coleman místo pozdravu. „Schůzka co nevidět začne.“

„Jsem třicet vteřin od vás.“

„Co kdybys šel zadem?“

Rapp ukončil hovor, obešel dodávku, otevřel dveře a vklouzl do těsného prostoru. Maslick se ani neohlédl a místo toho přes mokré čelní sklo dál pozoroval ulici. Coleman si částečně stáhl sluchátka a ukázal na kývající se obraz na jednom monitoru.

„Bebe pořád sleduje Žutova. Podle toho, co jsme viděli v posledních několika dnech, teď půjde dalšími dvěma ulicemi a pak šikmo přes malé náměstí. Na jeho severní straně parkuje dodávka se dvěma muži na předních sedadlech. Nedá se poznat, jestli je někdo vzadu. Jsou tam už půl hodiny, což je přibližné zdržení Žutovova programu, když se zastaví na kávu. Dneska se naštěstí zastavil.“

Rapp přikývl. „Přepoj mě na Bebe.“

Coleman zmáčkl přepínač na konzoli před sebou a podal mumikrofon ze svého límce. Důkladně šifrovaný rádiový signál necestoval daleko, a tak měl Rapp pocit těsnějšího kontaktu, než kdyby mluvil do telefonu.

„Bebe, až budeš přicházet na náměstí, zpomal. Nechci, abys byla blízko, až se to stane.“

„Díky, Mitchi.“ Úleva v hlase byla patrná i přes praskání. „Budusubjekt sledovat co nejdéle a dám ti vědět, kdyby se něco změnilo.“

Rapp podal mikrofon zpátky Colemanovi, přesunul se dopředu a vklouzl na sedadlo spolujezdce. „Tak dobře, Joe. Jdeme na to.“

22


3

ISLÁMÁBÁD

PÁKISTÁN

D

oktorka Irene Kennedyová četla e-mail s hlášením o událostech

v Istanbulu na tabletu, který měla položený na klíně. Život nebo

smrt Sedícího býka, dříve náležející k nejvyšším prioritám CIA, teď byly

skoro nepodstatné. Jeho situace byla spíš důležitým indikátorem, že

došlo na nejhorší variantu, kterou si Kennedyová dokázala představit.

Bylo to stále pravděpodobnější. Co se mohlo pokazit, to se nevyhnutelně

pokazilo. Strašně, katastrofálně pokazilo.

Vypnula tablet, odložila jej na sedadlo vedle sebe a dívala se přímo dopředu na vlastní mlhavý obraz. Neprůstřelné sklo v limuzíně bylo tmavě tónované, oddělovalo ji od řidiče a měnilo slunečné islámábádské ulice v nejasné šmouhy. Věděla, že dva vozy vepředu a nejméně tři za nimi jsou plné dobře vyzbrojených a vycvičených mužů. Trasa byla pro její kolonu částečně vyčištěna a bitevní vrtulník Bell AH-1 Cobra je doprovázel tak nízko, že jeho rotory rozechvívaly automobil kolem ní.

Moderní stát Pákistán vznikl v roce 1947 z muslimských oblastíBritské Indie. V následujících desetiletích se stal šestou nejlidnatější zemí na světě s více než 180 miliony obyvatel. Ale zatímco Indie usilovala o modernizaci a demokratizaci, její soused prožil většinu svých dějin pod vládou diktátorů a náboženských extremistů.

Nyní obrovská země balancovala na pokraji zhroucení. Mocnéfundamentalistické proudy ohrožovaly vládu, působila zde řada teroristických skupin a sever se téměř vymkl kontrole.

23


Vzhledem k hospodářskému zhroucení, rostoucí agresivitě teroristů a vyhrocení paranoie vůči Indii bylo pochopitelné, že Pákistánci hledají řád a stabilitu u jakékoli organizace, která neváhá přijít s takovýmiplanými sliby.

Těmito organizacemi naneštěstí byly armáda a aparát výzvědné služby. Obě získaly takový vliv, že pro civilní vládu – i pro Spojené státy – bylo skoro nemožné udržet si přehled o jejich činnosti. Chaos v Pákistánu začínal být nezvladatelný. Schylovalo se ke katastrofě, kterou užKennedyová považovala za neodvratnou.

Za normálních okolností by ve Washingtonu prosazovala politiku zadržování. Ta ale nebyla z mnoha důvodů možná. Pohyby amerických vojáků a materiálu v oblasti byly klíčové pro válku proti terorismu. Pákistán měl jednu z největších a nejhůře ovládaných armád na světě. Oba tyto problémy však bledly vedle skutečnosti, že pákistánská vláda vlastnila přes stovku jaderných hlavic.

V mnoha ohledech to byl učebnicový příklad nezamýšlených důsledků americké zahraniční politiky. Spojené státy do země nalily miliardy dolarů kvůli boji se Sověty po jejich invazi do Afghánistánu, ale vantikomunistickém zápalu nevnímaly, že podstatná část těchto peněz proudí do pákistánského programu výroby zbraní hromadného ničení.

Toto sebezničující chování přetrvávalo. Amerika pumpovala peníze do země, která vytvořila – a stále tiše podporovala – Tálibán. Do země, která prodávala jadernou technologii Libyi, Íránu a Severní Koreji. Do země, která ukrývala Usámu bin Ládina a teď hostila nejnebezpečnější teroristické organizace na světě.

Prostou skutečností bylo, že stále nevýkonnější muže a ženy ve Washingtonu nezajímala těžká rozhodnutí nezbytná pro vítězství v boji s extremismem. Pákistán dál požadoval americké dolary pod záminkou udržení svého jaderného arzenálu v bezpečí a američtí politici slepěplatili a doufali, že to bude stačit k udržení pokličky na hrnci až do dalšího volebního období.

Ale opravdu to stačilo? Hrozby představované pákistánskýmnukleárním programem teď byly všude: nehoda, kterou by si Indie mohlavykládat jako útok, jaderná hlavice v rukou jedné z mnoha místníchteroris>24


tických skupin, či dokonce puč, po němž by se celého arzenálu zmocnila

fundamentalistická vláda.

A uprostřed toho všeho se nacházela organizace s ústředím zanenáadnou bránou, k níž kolona směřovala. Pákistánská tajná služba ISI.

Její řidič nezpomalil, když se přiblížili ke skupině mužů se psy anízkými vozíky se zrcadly pro odhalování výbušnin. Místo aby jeznepokojila řítící se vozidla, ustoupili stranou a pozdravili Kennedyovoupředpisovým salutováním. Nepochybně to měla být zdvořilost – uznání, že na Američanku v jejím postavení se běžné postupy nevztahují. Zároveň tím ale uznávali, že zpomalením by se její vůz vystavil nebezpečí raketového útoku.

Jakmile byli uvnitř, Kennedyová stáhla okénko a prohlížela si zastřižené trávníky, fontány a udržované obytné budovy. Pokaždé ji zarazilo, že místo vypadá spíš jako univerzitní areál než sídlo jedné znejnebezečnějších a nejuzavřenějších výzvědných agentur na světě. Třeba tu v budoucnu někdo z jejích nástupců uvidí zástupy mladých lidí s batohy plnými učebnic. Doufala v to. Jenomže teď tento idylický svět ležel tisíc let daleko.

Vedoucí vůz se odpojil a limuzína zastavila u velké moderní budovy, před kterou stál jediný muž. Spěchal jí otevřít dveře, a když vystoupila, uctivě kývl hlavou.

„Doktorko Kennedyová, vítejte. Jsem asistent generála Tádže, Kabir Gadaj.“ Natáhl ruku a ona mu jí potřásla. Jeho sevření vyzařovalozkušenost stejně jako přívětivý úsměv. Podle své složky v CIA byl Gadaj velice vzdělaný umírněný muslim, který nedávno oslavil čtyřiatřicáté narozeniny. Na univerzitě hrál špičkově kriket a po škole odsloužil pět let v ozbrojených silách, z toho dva u zvláštních jednotek. Kromě toho měl nádhernou ženu a jeho děti ze školy nosily výborné známky. Ve všech

ohledech se mu dařilo.

S výjimkou dosud silné tělesné konstituce se působení v armádě na

Gadajovi už nijak neprojevovalo. Jeho oblek vypadal jako od Brooks

Brothers, vlasy měl elegantně zastřižené těsně přes uši a na vcelku

pohledném obličeji scházel knír, kterým se pyšnili mnozí jeho kolegové.

„Pojďte za mnou, prosím,“ požádal a vedl ji do prostorného kruhového

25


vestibulu, kde jediný strážný zřejmě odmítal byť jen pohlédnout jejich

směrem. Gadajův hlas provázela tichá ozvěna, když mluvil oarchitektuře budovy, založení ISI důstojníkem britské armády na koncičtyřicátých let dvacátého století a důležitosti organizace pro to, co optimisticky

nazval pokračujícím pákistánským úspěchem.

Samozřejmě dbal na to, aby jeho historický výklad nebyl kontroverzní a aspoň trochu návštěvnici pobavil, zatímco výtah stoupal do nejvyššího patra. Nezmínil se o tom, že masivní expanze služby byla financována dolary, které měli dostat mudžahedíni bojující proti Sovětům. Nebo o Křídlu S, volném sdružení převážně bývalých operativních důstojníků ISI, pověřených udržováním kontaktů s teroristickými skupinami. A už vůbec se nezmínil o tom, že moc ISI narostla do té míry, že ji bývalý pákistánský prezident označil za stát ve státě.

Dveře výtahu se otevřely a Gadaj vystoupil na chodbu, kterou před jejím příchodem zjevně vyklidili. Ahmed Tádž sídlil až na konci a Gadaj ji provedl vnější kanceláří.

„Rád jsem vás poznal,“ řekl, než před ní otevřel dveře k řediteli ISI. „Doufám, že se brzy zase uvidíme.“

Kennedyová se zdvořile usmála a překročila práh. Ahmed Tádž ihned vstal zpoza stolu a s nataženou rukou zamířil k ní.

„Jako vždycky je skvělé vás vidět, Irene. Děkuji, že jste vážila cestu. Doufám, že nebyla moc nudná.“

„Bylo příjemné utéct z kanceláře, Ahmede. Předpokládám, že vy jste jeden z mála lidí, kteří to pochopí.“

„Přesně tak,“ pronesl chápavě a pokynul k uskupení gaučů před třemi kamennými krby. Okázalost kanceláře naprosto odporovala moderní architektuře budovy. Byla nejméně čtyřikrát větší než pracovnaKennedyové a stěny zdobilo dřevěné obložení. V početných knihovnách se skvěly fotografie a další upomínkové předměty, ale knih bylo pomálu.

„Čaj?“

„Ano, děkuji vám.“

Kennedyová sledovala, jak Tádž nalévá nápoj. Dojem z tohoto muže byl v ostrém kontrastu s působivým prostředím, které, jak věděla, bylo dílem jeho předchůdce. Na naléhání pákistánského prezidenta vybral

26


parlament nového ředitele ISI nikoli pro jeho bezohlednost nebo prohnanost, ale kvůli jeho nepřehlédnutelné tuctovosti.

Tádž díky nadání pro logistiku vojenských dodávek a schopnostikličkovat mezi egy a záměry nadřízených vystoupal až do hodnosti generála vojenského letectva. V porovnání se svým vlastním mladým asistentem však působil neuspokojivě. Měl oblek průměrné kvality, měřil necelých sto sedmdesát centimetrů a jeho břicho jako by se mezi jednotlivými návštěvami trochu zvětšovalo. Nikdy nebyl sportovec a ve školedosahoval solidních, ale ne výborných výsledků. Nejnápadnější však byla skutečnost, že zatímco Gadaj se jí díval do očí a hovořil srozumitelně a sebejistě, Tádž měl sklon mumlat a klopit zrak.

Nejprve ji překvapilo, když ho jmenovali, a napadlo ji, že to může být tichá omluva za fiasko s Usámou bin Ládinem. Poté však zjistila, že Tádž má jednu vlastnost, kterou vyžaduje prezident země. Bylovladatelný.

Bylo těžké určit, zda je to dobře nebo špatně, což platilo o lecčems, co nějak souviselo s Pákistánem. ISI byla rozdělená na frakce. Nebyloneobvyklé, že jedno oddělení bojuje proti určité teroristické skupině, zatímco jiné ji financuje. Tato nesoudržnost oslabovala organizaci a vyhovovala civilní vládě, avšak zároveň prohlubovala nebezpečný chaos, do kterého se Pákistán propadal.

Mitch Rapp shrnul situaci kolem ISI do jednoduché otázky, jestli dají přednost organizovanému zločinu nebo neorganizovanému zločinu. Jinými slovy, potýkala by se raději s mafií, nebo s narkomany mávajícími kudlami?

„Jsem rád, že jste přijela,“ řekl Tádž, když nalil čaj a usedl naproti ní. „Myslím, že setkání tváří v tvář bude pro vyřízení téhle záležitosti lepší.“

„Souhlasím.“

Zvedla šálek a napila se, čímž dala najevo, že na úvod víc neřekne.

„Při naší poslední schůzce jste vyslovila několik obvinění.“

„Obvinění je silné slovo, Ahmede. Raději bych mluvila o obavách.“

Sklopil nevýrazné oči ke kávovému stolku. „Tak tedy obavy. Bohužel byly z velké části oprávněné.“

„Skutečně?“ zeptala se s netečným výrazem.

27


„Ano. Byl jsem pověřen povědět vám všechno, co jsme dokázali zjistit o vašem člověku Josephu Rickmanovi.“

Neodpověděla a vyčkala, až bude mít Tádž nutkání pokračovat do ticha, které se mezi nimi rozhostilo.

„Na tom videu, které se objevilo na internetu, nezemřel.“

Nasadila překvapený výraz, ačkoli věděla, že Rickman skončil jako tolik jiných před ním: rukou Mitche Rappa. „Promiňte, tomu nerozumím.“

„Ve skutečnosti ho dopravili do Pákistánu. Konkrétně do soukromého sídla Achtara Durráního.“

„Zástupce ředitele vašeho vnějšího oddělení? Proč?“

„Video s jeho smrtí byla jenom zástěrka, abychom ho vy i my přestali hledat. Odvezli ho do domu generálporučíka Durráního a drželi ho tam, aby měl Achtar dost času zjistit všechno, co Rickman věděl o operacích CIA.“

„A vy tvrdíte, že jste o tom nic nevěděli?“ zeptala se Kennedyová a dala si záležet, aby v jejím hlasu zazněla nedůvěra.

„Nic,“ přisvědčil Tádž procítěně. „Zdá se, že Durrání chtěl informace využít k získání větší moci a mému sesazení z místa ředitele.“

Takhle to pochopitelně vypadalo. Durrání byl však obyčejný gangster. Ne přímo hloupý, ale stěží dost chytrý na to, aby zahlédl pozadí plánu. Ne, celou dobu to řídil Rickman. Poskytl Durránímu iluzi kontroly, zatímco ho využil i s jeho organizací pro vykonání svého záměruochromit operace CIA po celém světě.

„Mohu očekávat, že mi Rickmana bez otálení vydáte?“

Tádžova tmavá pleť mírně zbledla. „Bohužel vám musím oznámit, že je po smrti.“

„Stejně jako Durrání,“ poznamenala Kennedyová. „V tiskovém prohlášení, které jsem četla, se psalo o infarktu.“

„Spíš to vypadá, že je oba zastřelil Durráního člověk Vazír Kassár, který s neznámým komplicem pronikl do jeho domu. Rickmanovo tělo samozřejmě předáme vašemu velvyslanectví, jakmile vyřídíme veškeré formality.“

Kennedyová si zasunula tmavé vlasy za ucho a opřela se. Tádžovovyrávění vysvětlovalo jeho otevřenost. Operace proti Durránímu byla vysoce

28


profesionální a on neznal totožnost Kassárova spolupachatele. Nezbývalo mu než počítat s možností, že se na zabití podílela CIA a žeKennedyová už ví o Durráního intrikách. Bylo lepší přiznat se a hodit vinu

na mrtvého než se nechat usvědčit ze lži, která by padla na celou ISI.

„Rozumím tomu správně, že muži, kteří byli zabiti ve Švýcarsku, byli agenti ISI?“

„Ano,“ přisvědčil Tádž a vypadal stále zkroušeněji. „Durráního lidé. Zajímali se o bankéře Lea Obrechta, který, jak víte, se na celé věci podle všeho výrazně podílel. Unikl jenom Kassár. Snažíme se ho vypátrat, ale prozatím nám nepřálo štěstí.“

A tak to zůstane. Kassára měla ona. Odmítl nabídku práce a místo toho zvolil změněnou identitu, americký pas a dost peněz, aby mohl začít nový život.

„Jaké informace Rickman poskytl Durránímu, než zemřeli? Něco jiného, než co známe z videa?“

„Bohužel nemám ponětí. Z Durráního domu zmizely všechny počítače. Domnívám se, že je vzali Kassár a jeho člověk. Důkladná prohlídkaneodhalila nic zajímavého. V současné době pracujeme na používáníinternetu, bankovních účtech a známých společnících. Spolehněte se, že uděláme všechno, co je v našich silách, abychom pochopili Durráního plán azjistili, jestli svým lidem předal citlivé informace. Od jeho smrti nevím ožádných dalších odhaleních a počítám, že Rickmanovy znalosti se omezovaly na vaši síť v Afghánistánu. Doufám, že tenhle incident už je za námi.“

Kennedyová mlčky seděla na gauči. Jeho i její vlastní naděje budou naneštěstí zmařeny. Rickman se díky své genialitě a rokům ve výzvědné službě dopracoval k informacím daleko mimo své působiště. A dění kolem Sedícího býka naznačovalo, že přinejmenším část jeho znalostí se dostala do špatných rukou.

„Vážím si vaší otevřenosti, Ahmede.“

„Jsme si vědomi vážnosti situace a ceníme si přátelství, které jste naší zemi prokázali. Vina padá výhradně na nás a můžeme si jen přát, abyste pochopili, že já i prezident Čutání děláme všechno pro zmírnění škod.“

Rozhodla se ignorovat, co bylo zřejmě míněno jako omluva, a raději změnit téma.

29


„A Kwajem?“

Generálporučík Abdul Raúf Kwajem nařídil útok na Rappa, který vedl ke smrti jednoho Rappova muže a jednadvaceti afghánských policistů.

„Snažíme se ho dopadnout, ale bude to těžké. Podle mě předpokládá, že ho pronásleduje váš pan Rapp, a kvůli tomu uprchl do hor.“

Tádžova informace odpovídala tomu, co se dozvěděla ona. Rapp nechal muže hledat velitelem Abdulem Sirádžem Záhirem z afghánské policie, ale Záhir ohlásil, že generálporučík utekl do vnitrozemí a vzdal se veškeré elektronické komunikace. Jenomže Záhir byl sadistickýpsychopat, který během afghánského konfliktu přeběhl víckrát, než kdokoli dokázal spočítat, takže kdo si mohl být jistý?

„Vadí mi, Ahmede, že afghánská policie obviňuje Mitche, že bezdůvodně zaútočil na její lidi. Můžu se spolehnout, že využijete svou síť, aby převládl správný dojem? Mým lidem se kvůli fámám a odporu špatně pracuje.“

„Jistě. Hned na tom začneme pracovat.“

Pochybovala, že je to pravda, avšak přinejmenším bude moci jeho selhání využít při budoucích jednáních s ISI.

„V jednom mezi námi musí být jasno –“ začala Kennedyová, alezarazila se, neboť se otevřely dveře do Tádžovy kanceláře. Když zahlédla muže na prahu, okamžitě vstala.

Tádž udělal totéž, ale patrně nesdílel její překvapení.

„Myslím, že jsme ještě neměli to potěšení,“ začal prezident Sáad Čutání, podal Kennedyové ruku a ukázal ke gauči. „Prosím, přijměte mou omluvu za vyrušení.“

Spustila se nazpátek do polštářů. „Nemusíte se omlouvat, paneprezidente. Je mi ctí.“

Čutání byl o hlavu vyšší než šéf výzvědné služby a zdálo se, že nad ním má naprostou převahu.

„Nemám moc času, ale chtěl jsem osobně potvrdit, že Ahmedovi důvěřuji.“

„Děkuji vám, pane prezidente.“

Čutání muže poplácal po zádech, jako by jeho slova vůbec nezaznamenal. „Můžete nás na chvilku omluvit? Rád bych si s ředitelkouKennedyovou promluvil mezi čtyřma očima.“

30


„Samozřejmě, pane.“

Oba sledovali, jak Tádž ustupuje přes pracovnu a zavírá za sebou.Jakmile byl pryč, Čutání usedl naproti Kennedyové a zadíval se na ni.Intenzita jeho pohledu byla pozoruhodná a zároveň nepřekvapivá. Nežvstouil do politiky, patřil řadu let k nejvyšším generálům v zemi. Na Pákistán poněkud netypicky se stal prezidentem prostřednictvím voleb, i nikoli převratu. Od té doby se mu podařilo zastínit předsedu vlády a parlament a získávat pro svůj úřad další a další pravomoci. V mnoha ohledech se stal diktátorem, ale diktátorem tak proamerickým, jak lze v této části světa přiměřeně doufat.

Kennedyová klidně seděla. Sílu svého pohledu už na ní zkoušeloněkolik mocných tohoto světa a ona zjistila, že nejlepší je nereagovat. Politici bývají ovládáni vášněmi a nejúčinnější bývá tiše absorbovat jejichenergii, aniž ona sama nějakou vydá.

„Rád bych vám vyslovil osobní omluvu a požádal vás, abyste ji vyřídila také prezidentu Alexanderovi.“

„Spolehněte se, pane.“

Usmál se. „Slyšel jsem, že vás jen tak něco nevyvede z míry, a zdá se, že to je pravda.“

„Pane?“

„Uvítal bych upřímné hodnocení, ředitelko Kennedyová. Jak vážně je náš vztah poznamenaný?“

„Vím, že zanedlouho do Islámábádu přiletí naše ministryně zahraničí. Myslím, že tuto otázku byste měl položit jí.“

„Ale teď jste tu vy, takže se ptám vás.“

V této pozici se Kennedyová necítila dobře. Nebyla politička a nechtěla jí být. Jenže kdyby odmítla zodpovědět přímý dotaz prezidenta Pákistánu, působilo by to neuctivě.

„Nejdřív bin Ládin, pak jeden z vašich lidí unese našeho vysokého operativního důstojníka v Afghánistánu a mučí ho kvůli informacím,“ začala a dávala pozor, aby řekla jen to, co je všeobecně známo. „Americko-pákistánské vztahy zažívají těžké období. Myslím, že si všichni přejeme, aby tato éra brzy skončila.“

„Opravdu to bylo těžké. Zapomněla jste ale na to, že vaši agenti CIA

31


bezohledně zabíjejí naše občany. A že vaše ambasáda kryje pákistánské

občany, které váš Joe Rickman obvinil ze špionáže. Také tu jsou neustálé

útoky dronů. Tohle všechno mi dělá starosti. Zodpovídám sepákistánskému lidu.“

„Prezident Alexander jasně řekl, že náš program využívání dronů výrazně omezíme, pokud to považujete za nezbytné.“

Politikův úsměv ztratil trochu ze své zářivosti. Oba věděli, že americké drony zabíjejí fundamentalisty, kteří bojují proti jeho režimu, a nikoli proti Spojeným státům. Byla to další nuance, kterou Kongres odmítal vzít na vědomí. Pokud šlo o sbírání politických bodů, jeden mrtvýterorista byl pro ně úplně stejný jako druhý.

„Nejste naivní žena, ředitelko Kennedyová. Chápete, že se pokouším udělat z Pákistánu moderní zemi. Tádž je velmi rozumný muž, inteligentnější, než byste zřejmě hádala. Jenže mnozí naši nepřátelé rozumní nejsou. Což platí také o mnoha lidech, kteří pracují přímo v tétoorganizaci. Bohužel, muži jako Durrání a váš Mitch Rapp jsou oceňováni pro svou schopnost pochopit teroristické nepřátele, a jestliže je to nutné, vyrovnat se jejich brutalitě.“

„Promiňte, pane prezidente, ale Mitch nikdy nezradil mě ani svou zemi.“

„Pak je to výjimečný člověk. Dovednosti, kterými se on nebo Durrání vyznačují, se zpravidla dostavují se ctižádostí. Tádž nedal na Durráního dobrý pozor. Vlastně je to klasická chyba – posuzovat něčí racionalitu podle své vlastní. Ujišťuji vás, že ji už neudělá.“

„Odhaduji správně, že s Durráního nástupcem se snadněji spolupracuje?“

Čutání se zamračil. „Ústupky jsou třeba. Ten nový člověk není nestálý jako Durrání, zato velmi silný. Musí být schopen zvládnout různéskuiny v rámci ISI. Skupiny, jejichž vymýcení si vyžádá určitý čas.“

„Nepochybuji, že to byla výborná volba, a těším se na setkání s ním,“ opáčila Kennedyová a dbala na to, aby její hlas zněl upřímně.

„Spolupráce a stabilita, ředitelko. Právě to bude dobré pro obě naše země. Pákistán potřebuje hospodářský růst a vzdělání. Tohle jsou jediné věci, které zlomí vliv radikálů. Lidé, kterým se žije dobře, o to neradi

32


přicházejí. Na druhé straně, lidé, kteří nic nemají, často nejsou o nic

lepší než divoká zvířata.“

Přikývla a napila se vlažného čaje. „Ráda váš vzkaz vyřídím prezidentu

Alexanderovi, pane. Vím, jak si cení vašeho přátelství a přátelství vašeho

lidu.“

33


4

ISTANBUL

TURECKO

V

asilij Žutov šel těsně podél budovy a nevnímal výlohu plnouelektroniky. Liják zesílil, ale on z aktovky nevytáhl deštník a jen zrychlil.

Jeho nadřízení v Moskvě ho považovali za blázna, když se dobrovolně přihlásil na volné místo v Istanbulu. Prakticky vzato si pohoršil, jenže si potřeboval odpočinout, aby ho ve středním věku neskolil infarkt jako tolik jeho kolegů.

V Turecku se všechno netočilo kolem vodky a těžkých jídel a v nové funkci neměl ani auto s řidičem. Tuto čtyřkilometrovou trasu z práce domů si vytyčil během prvního týdne po příjezdu. Procházela oblastí, kde obchody zavíraly před koncem jeho pracovní doby, a tak nenarážel na zástupy, které by ho zpomalovaly. Za necelý měsíc shodil dvě kila a zkrátil čas na zdolání kopcovité cesty skoro o dvě minuty.

Odbočil doleva do dlážděného průchodu a pohlédl na čísla ubíhající na digitálních hodinkách. Rychlost nebyla rekordní, ale vzhledem k počasí a houstnoucímu šeru úctyhodná.

Ještě důležitější než úbytek váhy byla pro jeho zdraví skutečnost, že se nacházel dva tisíce kilometrů od Kremlu, kde byl kariérní postup vším. Cílem nebyla ani tak ochrana zájmů matičky Rusi jako ochrana vlastních zájmů jednotlivce. Celé dny věnoval uzavírání pochybných politických spojenectví a vymýšlení složitých komplotů, zatímco rivalové se snažili vyzrát na něj.

To ho vehnalo do náruče Američanů. Ruští vůdcové by hopochopi>34


telně odsoudili jako zrádce, kdyby se o tom dozvěděli, ale hluboko

v nitru si uvědomovali, že jsou to oni, kdo se zpronevěřuje vlasti. Měnili

ji ve zkorumpovaný blázinec, který se sotva držel nad hladinou díkypřírodnímu bohatství dobývanému ze země.

Scházely inovace, plány do budoucna nebo snaha o smysluplnézapojení Západu. Režim jen občas předvedl vojenskou moc, aby povzbudil nacionalismus a přiměl obyvatele zapomenout na skutečnost, že nemají o nic slibnější vyhlídky než za komunistů.

Žutov se musel vyhnout dodávce, která blokovala přístupovou cestu na náměstí, v jehož středu se nacházelo prázdné hřiště. Podíval se v dešti na jeho zrezavělé vybavení a znovu zauvažoval, co by se dalo využít kobohacení jeho každodenní cvičební rutiny. Zvládl by shyb, než ho odvolají na ústředí? Lékař vyzýval k opatrnosti, ale jemu to ve třiačtyřicetipřipadalo reálné.

Dodávka se rozjela a Žutov upravil trajektorii, aby prošel za ní. Jakmile to udělal, řidič dupl na brzdu a na kluzké dlažbě zastavil smykem. Zadní dveře se rozletěly a Žutov se stěží vyhnul jednomu jejich křídlu, když zavrávoral doprava.

Navzdory důkladnému výcviku v mládí strnul. Zjistil, že se nedokáže bránit muži, který vyskočil z vozidla a chytil ho vpředu za sako. Skoro Rusa zvedl ze země a táhl ho do těsného nákladového prostoru. Žutov odněkud z dálky zaslechl skřípění mokrých pneumatik, ale to jako kdyby utichlo, když pohlédl do tmavých očí člověka, který se z ulice chystal dveře přibouchnout.

„Ne!“ zvolal Žutov, než ztratil spojení s vnějším světem. Bušení srdce způsobené přívalem adrenalinu a večerním sportováním se ještězrychlilo, když mu k tváři naskočilo jméno. „Počkejte! Já jsem vás nezradil! Přísahám!“

Snažil se posadit, ale zezadu ho někdo chytil za ramena a tlačil dolů. Žutov vzhlédl k odzbrojujícímu úsměvu a úhledně zastřiženým světlým vlasům Scotta Colemana. „Uklidněte se, Vasiliji. My jsme ti hodní.“

„Jeďte!“ zavolal Rapp a práskl dveřmi. Zasáhla ho sprška vody, když Maslick povzbudil chudokrevný motor dodávky a vyrazil do klikaté ulice vedoucí na sever. Bezpečný dům byl necelých pět kilometrů daleko

35


a Colemanův tým se tam na pár dnů usadí, aby Žutova vyslechl avytvořil mu novou identitu.

Závažnější problém představovala podobná dodávka, která se na Rappa řítila z opačné strany náměstí. Za sebou měl úzký průchod mezi dvěma budovami. Utéct by bylo snadné, protože nevěděl ani o jednom ruském agentovi, který by s ním pěšky dokázal udržet krok. Jenže by zůstalo mnoho otázek nezodpovězených.

Až moc, usoudil Rapp. Důsledky bude muset nějak vyřídit Kennedyová.

Vytáhl z bundy pistoli Glock 19 a podíval se přes tlumič na dodávku vzdálenou necelých dvacet metrů. Stěrače běžely, takže měl dobrý výhled na muže na předních sedadlech. Namířil na řidiče a stiskl spoušť. Náboje Winchester Ranger Bonded normálně nepoužíval, ale pro tuto situaci byly ideální. Podzvukové, takže odpadl třesk svědčící o tom, že projektil překonal rychlost zvuku, avšak s výtečnou průrazností.

Třebaže se pavučina objevila přímo před řidičovým obličejem, kulka minula cíl. Nebylo to úplně nečekané. Projektil se mohl značněodklonit. Rapp za svou kariéru zažil všechno od kulek, jež pokračovaly rovně, po takové, které změnily směr tak výrazně, že utrhly boční zrcátko.

Dodávka prudce zatočila, jak řidič instinktivně zvedl ruce, aby sechránil před sprškou střepů. Rapp vypálil druhou ránu doprostřed stopy po té první. Oslabené sklo už nekladlo odpor a v kabině následovala krvavá exploze, když řidič přišel o čelo.

Vozidlo zpomalilo, neboť mužova noha ochabla, a Rapp se přesunul doleva, aby měl výhled na boční dveře. Do podobných operací sevětšinou pouštějí tříčlenné týmy, což znamenalo, že poslední muž budeschovaný v nákladovém prostoru. Tento předpoklad se ukázal jako správný, když se dveře odsunuly a chystal se z nich vyskočit objemný chlapík s ruskou útočnou puškou 9A-91 bez tlumiče. Rapp mu ustřelil zadní část lebky a muž se zřítil na ulici. Jedna noha se mu zamotala dobezečnostního pásu, a tak ho automobil táhl za sebou a na mokré dlažbě zůstával široký pruh krve a mozkové hmoty.

Poslední živý člen týmu na sedadle spolujezdce se natáhl po volantu, stočil vozidlo proti Rappovi a zoufale se snažil odsunout nohu mrtvého společníka a sešlápnout plynový pedál. Byl na něj žalostný pohled

36


a Rapp zůstal stát na místě, dokud dodávka nezastavila asi metr před

ním.

„Vystup!“ zařval na Rusa, který na něj hleděl vytřeštěnýma očima a zvedl ruce.

Muž uposlechl a Rapp ukázal na tělo visící ze zadních dveří. „Zatáhni ho dovnitř.“

Mrtvola byla těžká, ale Rus to zvládl. Náměstí a okna okolních domů byly stále prázdné, jenomže to dlouho nevydrží. Stačí jeden místníobyvatel s mobilem, aby se objevila policie.

„Budeš řídit,“ přikázal Rapp a nepřestával mířit na muže, který dozadu přemisťoval také mrtvolu původního šoféra. Rapp vylezl na sedadlospolujezdce, zavřel za sebou a vrazil konec tlumiče muži do žeber.

„Jeď. Hezky klidně. Nechceme na sebe upozorňovat.“

Rusovi se zřejmě nezamlouvala nejzakrvácenější část opěradla, a tak se nahrbil nad volant a rozjel se kolem opuštěného hřiště.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Rapp.

„Vadim Jenotin.“

„Víš, kdo jsem?“

Muž polkl a přikývl.

„Takže chápeš, v jaké jsi situaci.“

„Ano.“

Najeli na širší ulici a ihned je pohltila záře čelních reflektorů.

„Máš dvě možnosti, Vadime. Především tě můžu vzít do bezpečného domu se zvukotěsným sklepem. Tam půjde do tuhého a ty mi řekneš všechno, co víš.“

„Tenhle plán se mi nelíbí.“ Přes silný přízvuk mu bylo rozumět.

„Jsi chytřejší, než vypadáš. Dobře. Druhá možnost je, že úplně apravdivě odpovíš na všechny moje otázky. Potom můj šéf zavolá tvému šéfovi a dohodnou menší handl. Víš, jak to chodí – přidáme nějaké informace a možná přispějeme několika tvým nadřízeným na důchod. Za týden budeš sedět doma a pít vodku.“

„Ano. Ta druhá možnost se mi moc líbí. Takhle by to mělo být.“

„Proč vás nasadili na Žutova?“

„FSB dostala e-mail, že ho platí Američané.“

37


„Od koho ten e-mail byl?“

„Od Josepha Rickmana.“

„A vy jste tomu uvěřili?“

„Bylo tam hodně informací. Jména jeho řídících důstojníků, informace, které předal CIA, data, místa. Prý je tím Sedícím býkem, okterém Rickman mluvil na videu.“

„Kdy jste ten e-mail dostali?“

„Před pěti dny.“

Rapp odtáhl pistoli od mužových žeber a zabodl mu ji do rozkroku. „Myslel jsem, že mi nebudeš lhát, Vadime. První možnost je zpátky ve hře.“

„Ne! Informovali mě před pěti dny. Sám jsem ten e-mail viděl. Naši lidé zkontrolovali servery, aby potvrdili datum a zkusili zjistit, odkud přišel. Přísahám!“

„Zaboč do další vedlejší ulice a zastav, Vadime. Nechci, abys někoho přejel, až ti ustřelím koule.“

„Nemám důvod lhát! Přijeli jsme před čtyřmi dny a sledovali jsme Žutova, jestli nás nedovede k nějakým svým kontaktům. Přiletěli jsme běžnou linkou a prošli pasovou kontrolou. Můžu vám říct pod jakými jmény.“

„Joe Rickman zemřel před dvěma týdny, Vadime. Takže pokudnevymyslel, jak dostat svůj mozek zpátky do lebky, jsi v hajzlu.“

„To není možné! Prosím. Ověřte si, co vám povídám. Pro CIA to není problém. Zjistíte, že říkám pravdu.“

Rapp mu nepřestával tlačit tlumičem na rozkrok, ale touha zmáčknout spoušť se začínala vytrácet. Měl čich na lži a neodbytný dojem, žeJenotin by si varlata rád ponechal. Rus nepatřil k fanatikům, s nimiž Rapp celou kariéru bojoval. Netoužil po vytrhání nehtů, aby se zavděčilAlláhovi. Byl profesionál a chápal hru s nulovým součtem, kterouprovozovaly světové mocnosti.

„Říkal jsi, že vaši lidi zkoumali, odkud ten e-mail p



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist