načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hovor se smrtí - Chris Carter

Hovor se smrtí

Elektronická kniha: Hovor se smrtí
Autor:

Losangeleští detektivové Hunter a Garcia se při vyšetřování nového případu ocitnou na horské dráze zla. Pronásledují predátora, který hledá v ulicích a na sociálních sítích ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 83%hodnoceni - 83%hodnoceni - 83%hodnoceni - 83%hodnoceni - 83% 96%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 342
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Jana Pacnerová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7691-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Nelítostný vrah za sebou nenechává jednu oběť, ale rovnou dvě. Vybere si toho, kdo bude zabit v přímém přenosu, ale také toho, kdo se stane svědkem a zároveň nepřímým viníkem vraždy. Z mobilu vrah zavolá kamarádce, manželovi, sestře...oběti. Během videohovoru pak volaný účastník sleduje smrt blízkého člověka v přímém přenosu. Má možnost zastavit celou akci, pokud správně odpoví na dvě otázky. Jenže ve skutečnosti nikdy nedostane šanci na správnou odpověď a musí sledovat popravu s pocitem viny a bezbřehého zoufalství. Kdo vraždí a proč? Po bestiálním útočníkovi pátrá nejen policie. Osmý příběh z řady thrillerů o losangeleských detektivech Hunterovi a Garciovi, kteří vyšetřují ultranásilné zločiny. Tentokrát jsou muži zákona na stopě predátora, který své oběti hledá na sociálních sítích.

Popis nakladatele

Losangeleští detektivové Hunter a Garcia se při vyšetřování nového případu ocitnou na horské dráze zla. Pronásledují predátora, který hledá v ulicích a na sociálních sítích oběti, dráždí je anonymními zprávami a živí se jejich strachem. přední záložka: Po náročném týdnu se Tanya Kaitilinová těší na odpočinkový večer doma. Když vyjde ze sprchy, uslyší zvonit mobil. Požadavek na videohovor přichází od její nejlepší přítelkyně Karen Wardové. Tanya hovor přijme a noční můra začíná.
Karen je s roubíkem v ústech připoutaná k židli v obývacím pokoji svého bytu. Jestliže Tanya hovor přeruší nebo odvrátí pohled od kamery, bude příště na řadě ona, slibuje hluboký chraplavý démonický hlas na druhém konci linky. A pokud Tanya neodpoví pravdivě na jeho otázku, on její přítelkyni Karen brutálně zavraždí. Jenže vyděšená Tanya si správnou odpověď nevybaví.

Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Hovor se smrtí" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložila Jana Pacnerová

Chris

CARTER


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2017

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2017 Chris Carter

All rights reserved.

Z anglického originálu The Caller

(First published by Simon & Schuster, London, 2017)

přeložila © 2017 Jana Pacnerová

Redakce textu: Jiří Pacek

Jazyková korektura: Ludmila Böhmová

Grafická úprava obálky © 2017 Jan Matoška

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-945-9 (pdf)


1

Tanya Kaitlinová vypnula vodu, vystoupila ze sprchy, zvolna se osušila

a oblékla si svůj oblíbený černobílý koupací plášť. Pak sáhla pro stejně

zbarvený ručník, který visel na jednom z malých věšáčků za dveřmikouelny, a ovinula si jím plavé vlasy jako turbanem. Přestože sprcha byla jen

vlažná, vytvořila dostatek páry, aby se velké nástěnné zrcadlo nad černým

žulovým umyvadlovým pultem úplně zamžilo. Tanya k němu přistoupila

a rukou otřela kruhový úsek skla. Předklonila se a pečlivě pozorovala svůj

obraz. Trvalo jen pár vteřin, než si toho všimla.

„A sakra, to snad ne.“ Natočila obličej tak, aby líp viděla svůj pravý profil, a oběma ukazováčky napjala úsek pokožky na bradě. „To kurva aniomylem, pane Beďar. Mám vás na mušce.“

Tanya přemohla nutkání uhřík vymáčknout. Místo toho otevřela levou zásuvku pod umyvadlem a začala cílevědomě přehrabávat její obsah. Zásuvka byla napěchovaná lahvičkami, tubami a kelímky obsahujícími oleje, krémy, pleťová mléka a kdejakou další novou „zázračnou“ péči o pleť inzerovanou v poslední době v některém z mnoha módních magazínů, které zaníceně nakupovala.

„Ne, ty ne... ty taky ne...“ mumlala si při přesouvání předmětů. „Kde to sakra je? Mám to, já vím, že to mám.“ Přehrabování nabylo na horečné intenzitě. „Á, tady to je.“ Vydechla úlevou.

Z hlubin zásuvky vylovila bílou tubičku s rolovací kuličkou na konci. Tento výrobek ještě nikdy nepoužila, ale článek, který četla před pouhými několika dny, ho hodnotil jako jeden z nejlepších pěti „elixírů“ pro boj s akné vyskytujících se momentálně na trhu. Ne že by Tanya měla problém s akné. Ve skutečnosti měla na svých třiadvacet let neuvěřitelně zdravou pleť, ale sakra jistě patřila k těm, kteří jsou připraveni na všechno.Množství zkrášlovacích produktů, jež nakoupila jen za poslední dva roky „pro každý případ“, bylo omračující.

5


Tanya odšroubovala uzávěr, překontrolovala svůj obraz v zrcadle a jemně

přejela rolovací kuličkou po malém uhříku, který jí začínal vyrážet na bradě.

„To je ono, pane Beďar, jste odepsaný,“ zatvářila se vítězoslavně. „A teď koukejte mazat z mojí brady. A ať je to před víkendem.“

Tanya se právě chystala zahájit rituál zvlhčování těla a obličeje, když uslyšela z ložnice nějaký zvuk, nebo jí to tak aspoň připadalo. Otevřela dveře koupelny, upravila si turban, aby měla odkryté pravé ucho, vystrčila hlavu ven a chviličku naslouchala. Bizarní melodie, kterou uslyšela, jísdělovala, že ji některá z jejích tří nejlepších kamarádek zve k videohovoru.

„Už jdu... už jdu,“ spěchala Tanya z koupelny do ložnice. Vibrující smartphone našla na nočním stolku. Nerovnoměrně se vrtěl ze strany na stranu, jako by tančil v rytmu skladby. Popadla ho a podívala se na displej – příchozí videohovor od nejlepší kamarádky Karen Wardové. Bylo 22.39.

Tanya si přidržela telefon před obličejem a hovor přijala. Vedly s Karen spoustu videohovorů.

„Ahoj, zlato,“ ohlásila se a usedla na okraj postele. „Zrovna jsem si musela zlikvidovat beďar na bradě, věřila bys tomu?“

Na displeji smartphonu se ukázal obraz a Tanya svraštila čelo. Místo aby viděla celý obličej své nejlepší přítelkyně, jak tomu bylo u všechpředchozích videohovorů, které spolu vedly, spatřila Tanya jen záběr Kare niných hluboko zasazených modrých očí zblízka, nic víc. A ty oči byly plné slz.

„Karen, děje se něco?“

Karen neodpovídala.

„Zlato, co se stalo?“ Tentokrát zněla v Tanyině hlase obava.

Konečně, a to velmi zvolna, se obraz začal vzdalovat a přitom Tanya pocítila, že ji halí strach jako nepadnoucí kabát.

Kareniny světlé vlasy byly na první pohled zmáčené potem. Lepily se jí k vlhkému čelu a spánkům jako mokrý papír. Těžké slzy způsobily, že se jí řasenka rozmazala a stékala po lících, kde tvořila šílenou stezkutmavých čar.

Tanya přiblížila telefon ke svému obličeji. „Karen, co se kurva děje? Jsi v pořádku?“

Znovu žádná odpověď, ale jak se obraz dál vzdaloval, Tanya konečně pochopila, proč tomu tak je. Karen měla kolem úst přivázaný tlustý kožený

6


roubík tak těsně, až jí deformoval obličej a zarýval se do koutků úst. Po

bradě už jí začínala stékat krev.

„Co to sakra je?“ vydechla Tanya rozechvělým hlasem. „Karen, to je kurva nějaký vtip?“

„Obávám se, že Karen momentálně nemůže mluvit.“

Hlas, který Tanya uslyšela přes reproduktor maličkého smartphonu, byl digitálně pozměněný. Jeho tónina byla snížená, takže zněl strašidelněhluboce. Příliš hluboce na lidský hlas. Navíc měl nastavenou časovouprodlevu, tudíž se slova nepravidelně protahovala. Výsledek mohl klidně odpovídat postavě démona v nějakém hollywoodském filmu. Tanya ani nepoznávala, zda patří muži nebo ženě.

„Co...?“ Znovu svraštila čelo. Nikoho jiného neviděla. „Kdo je to?“

„Kdo jsem, to není důležité,“ odvětil monotónně démonický hlas.„Důležité je, abys pozorně poslouchala, Tanyo, a abys nezavěsila. Nevidíš mě, ale já vidím tebe. Jestli zavěsíš, bude to mít vážné následky... pro Karen... i pro tebe.“

Tanya potřásla hlavou, jako by se pokoušela zahnat zlý sen.

„Cože?“

Zmatek se měnil v ohromení.

Obraz na Tanyině displeji se ještě trochu vzdálil, takže mohlazaznamenat, že Karen je tlustým provazem přivázaná k židli od jídelního stolu. Tanya přimhouřila oči. Poznávala židli i velký plakát na stěně hned za Karen. Obraz byl vysílaný z Karenina vlastního obývacího pokoje.

Tanya se zarazila, rychle uvážila situaci a pak skepticky naklonila hlavu ke straně. Tohle musí být vtip, pomyslela si. A potom jí svitlo.

„Pete, ty už jsi zpátky? Jsi to ty s tím debilně ďábelským hlasem?“ Tanyin hlas teď zněl o trochu klidněji. „Děláte si ze mě srandu, lidi?“ Rozbalila si ručník, který měla kolem hlavy, a nechala vlhké vlasy spadnout na ramena.

Žádná odpověď.

„Ha-ha-ha, lidičky. No tak, Pete, Karen, nechte toho. Není to k smíchu, víte? Je to dokonce dost ujeté. Málem jsem se počurala.“

Pořád žádná odpověď.

„No tak, lidi. Nechte toho, nebo zavěsím.“

„To bys neměla,“ ozval se konečně ďábelský hlas stejně monotónně jako

7


prve. „Nevím, kdo je Pete, ale možná by se to dalo zjistit. Kdoví, třeba

bude na mém seznamu jako další.“

Tanya stále neviděla na displeji nikoho jiného než Karen. Ať byl tenčlověk s démonickým hlasem kdokoli, videohovor zřejmě byl jeho dílem, ačkoliv telefon patrně stál na nějakém stativu, jelikož záběr působil příliš stabilně na to, aby někdo držel přístroj v ruce.

To je ale cvokárna, pomyslela si, nespouštějíc pohled z očí své nejlepší přítelkyně.

Tanya znala Karen dost dobře, aby poznala, že ty slzy nejsou falešné. Ať se dělo cokoli, už jí bylo jasné, že o kanadský žertík nejde.

„I když by mě moc těšilo ještě si trochu popovídat,“ pokračoval zlověstný hlas, „čas tady má zásadní význam, Tanyo. Aspoň pro tvou přítelkyni Karen. Takže si poslechni, jak to bude probíhat.“

Tanya se napjala.

„Uzavřeli jsme sázku.“

Tanya si nebyla jistá, jestli slyšela správně. „Cože? Sázku?“

„Přesně tak,“ potvrdil démon. „Vsadili jsme se tuhle s Karen. Jestliprohraju, propustím ji na svobodu a ani jedna z vás už o mně nikdy neuslyší. To ti slibuju.“

Následovala úmyslně dlouhá pauza.

„Ale jestli vyhraju...“ Osoba na druhém konci prostě nechala ta slova zlověstně viset ve vzduchu.

Tanya potřásla hlavou a vydechla. „Já... nerozumím.“

„Je to velice jednoduchá hra, Tanyo. Nazývám ji hrou na dvě otázky.“

„Cože?“

„Stačí jen, abys mi správně odpověděla na dvě otázky,“ vysvětlovalnelidský hlas. „Budu je klást po jedné. Můžeš mi na každou otázku odpovědět, kolikrát chceš, ale k další otázce, nebo pokud půjde o druhou otázku, k ukončení celé hry, můžeme přistoupit, jen pokud mi dáš správnouodpověď. Pokud ti odpověď na otázku potrvá déle než pět vteřin, počítá se jako špatná. Aby se tvá přítelkyně Karen dostala na svobodu, stačí mi jen dvě správné odpovědi.“ Tentokrát trvala pauza pouhou milisekundu. „Já vím, já vím. Vlastně to nezní jako napínavá hra, že? Ale... nejspíš uvidíme.“

„Otázky? Jaké otázky?“

8


„Ale žádné strachy. Všechny se tě přímo týkají. Uvidíš.“

Tanya se musela zhluboka nadechnout, než byla schopná znovupromluvit. „A co se stane, když odpovím špatně?“

Tanyina otázka způsobila, že Karen maličko zavrtěla hlavou. Vytřeštila oči, tentokrát plné strachu a hrůzy.

„To je velice dobrá otázka, Tanyo,“ odvětil hlas. „Mám pocit, že jsi chytrá. To je dobré znamení.“

Okamžik bylo ticho, jako by se spojení přerušilo. Způsobil to měnič výšky hlasu a časová prodleva, které volající používal.

„Můžu ti říct jen tolik, že – kvůli Karen – bychom měli doufat, že špatně neodpovíš.“

Zčistajasna se Tanye špatně dýchalo. Nechtěla hrát tuhle hru. Anemusela. Stačilo jen zavěsit.

„Jestli zavěsíš,“ pronesla osoba na druhém konci, jako by dokázala číst Tanye myšlenky, „Karen zemře a já pak půjdu po tobě. Jestli zmizíš z displeje a já tě už neuvidím přes kameru tvého telefonu, Karen zemře a já pak půjdu po tobě. Jestli se pokusíš zavolat policii, Karen zemře a já pak půjdu po tobě. Ale ujišťuji tě, že by to byla marná námaha, Tanyo. Trvalo by jim skoro deset minut, než by sem dorazili. Mně stačí jedna minuta, nežvyříznu tvé přítelkyni srdce z hrudi a nechám jim je na stole, kde je najdou. Bude ještě teplé.“

Při těch slovech projel Karen i Tanye páteří blesk strachu. Karenokamžitě začala za koženým roubíkem křičet a hystericky vrtět tělem ze strany na stranu ve snaze uvolnit si pouta, ale nadarmo.

„Kdo jsi?“ zeptala se Tanya. Hlas jí začínal selhávat. „Proč to Karen děláš?“

„Doporučuji, aby ses soustředila na daný problém, Tanyo. Mysli na Karen.“

Vtom zpozorovala Tanya na displeji nový pohyb. Někdo oděný od hlavy k patě v černém zaujal postavení za židlí, k níž byla připoutaná její nejlepší přítelkyně, ale trup dotyčného Tanya zřetelně neviděla.

„Ježíši, co je to za debilní fór?“ zařvala do telefonu; sama už také bojovala se slzami.

„Ne, Tanyo,“ odvětil démon. „Tohle není fór. Je to tak reálné, jak jen to jde. Začneme?“

9


„Ne, počkat...“ zaprosila Tanya. Srdce jí teď bušilo dvojnásobnourychlostí než před několika minutami.

Osoba s démonickým hlasem už ale neposlouchala. „Otázka číslo jedna, Tanyo: Kolik máš přátel na Facebooku?“

„Cože?“ V Tanyině tváři se zračila nechápavost.

„Kolik máš přátel na Facebooku?“ opakoval hlas, tentokrát o maličko pomaleji.

Tak jo, tohle je tedy určitě vtip, říkala si Tanya. Co je to za bláznivou otázku? Je tahle blbost opravdová?

„Pět vteřin, Tanyo.“

Tanyin zmatený pohled pátral v Karenině tváři. Nevyzařovalo z ní nic než strach.

Zlověstný hlas začal odpočítávat. „Čtyři... tři... dva...“

Tanya skoro ani nemusela přemýšlet. Kontrolovala si facebookový profil těsně předtím, než skočila do sprchy. „Jeden tisíc jedno sto třicet tři,“odpověděla konečně.

Ticho.

Vzduch v Tanyině ložnici zdánlivě houstl jako těžký kouř.

Konečně osoba stojící za Kareninou židlí začala tleskat.

„To bylo na sto procent správně, Tanyo. Máš dobrou paměť. A touhle odpovědí se tvá přítelkyně právě dostala o krok blíž ke svobodě. Už stačí jen odpovědět správně na druhou otázku a bude po všem.“

Další úmyslně dlouhá pauza.

Aniž si to uvědomovala, zatajila Tanya dech.

„Protože je Karen tvá nejlepší přítelkyně, tahle další otázka by pro tebe měla být procházka růžovým sadem.“

Tanya čekala.

„Jaké má Karen číslo na mobil?“

Tanyino čelo se zvrásnilo pochybnostmi. „Číslo?“

Tentokrát démon otázku neopakoval. Jednoduše začal odpočítávat. „Pět... čtyři... tři...“

„Ale... já je neznám zpaměti.“

„Dvě...“

Tanyino hrdlo sevřel dusivý uzel.

10


„Jedna...“

„Tohle je blbost,“ zahihňala se Tanya nervózně. „Počkej vteřinu a já ti je najdu.“

„Mělas pět vteřin, a ty už vypršely. Neodpovědělas mi.“

Tentokrát zněl v démonově hlasu jiný tón. Tón, který Tanya neuměla jaksepatří identifikovat, ale ať v něm bylo cokoli, naplnilo jí to srdcemučivým strachem.

„Chtělas vědět, co se stane pokaždé, když mi dáš špatnou odpověď... tak sleduj.“

11


2

Detektiv Robert Hunter z Divize loupeží a vražd Losangeleskéhopolicejního sboru si rudovlásky všiml hned, jak vstoupil do čítárny snepřetržitým provozem v přízemí historické budovy Powellovy knihovny, jež byla

součástí kampusu losangeleské Kalifornské univerzity ve Westwoodu.

Částečně se skrývala za hromadou v kůži vázaných knih, před sebou na

stole měla hrnek kávy. Seděla sama a pilně cosi vyťukávala do laptopu.

Když Hunter procházel kolem jejího stolu k jednomu z nejvzdálenějších

koutů sálu, podívala se mu do očí. Nic v tom nebylo. Ani zaujetí, ani výzva,

ani flirt. Jen ledabylý, netečný pohled. Vzápětí se pohledem vrátila

k displeji počítače a bylo po všem.

Bylo to už potřetí, co ji Hunter v knihovně uviděl; vždycky seděla za hromadou knih, vždycky před sebou měla hrnek kávy, vždycky byla sama.

Hunter miloval četbu, a v důsledku toho miloval i čítárnu Powellovy knihovny s nepřetržitým provozem, zvlášť v časných ranních hodinách za těch nocí, kdy ho přemohla nespavost.

Ve Spojených státech trpí každý pátý člověk chronickou nespavostí,většinou způsobenou kombinací práce, finančního stresu a rodinných pro - blémů. V Hunterově případě však porucha nastoupila dávno předtím, než musel řešit tlaky spojené se stresujícím zaměstnáním.

Celé to začalo hned potom, co jeho matka prohrála boj s rakovinou. Hunterovi bylo tehdy pouhých sedm let. Sedával v noci o samotě ve svém pokoji, stýskalo se mu po ní a byl tak smutný, že nemohl spát; tolik se bál, že nedokázal zavřít oči; byl příliš hrdý, než aby plakal. Noční můry, jež následovaly po matčině smrti, ničily malého Roberta Huntera tolik, že v rámci sebeobranného mechanismu dělal jeho mozek, co mohl, aby v noci neusnul. Spánek se stal přepychem a stejnou měrou i trýzní. Aby svůj mozek během těch nekonečných hodin bdění zaměstnal, Hunter dychtivě četl; hltal knihy, jako by mu dodávaly sílu. Staly se jeho svatyní.

12


Jeho pevností. Bezpečným místem, kam za ním přízračné noční můry

nemohly.

Jak léta plynula, Hunterova nespavost i noční můry značně ustoupily, ale pouhé dva týdny poté, co získal na Stanfordově univerzitě titul Ph.D. v oboru analýzy trestněprávního chování a biopsychologie, svět se mu zbortil podruhé. Jeho otec, který se nikdy znovu neoženil a pracoval tehdy v ochrance pobočky Bank of America v centru Los Angeles, zahynul vpřestřelce při nepodařené loupeži. Hunter strávil dvanáct týdnů u jeho lůžka v nemocničním pokoji, kde otec ležel v kómatu. Hunter mu četl povídky, vyprávěl mu vtipy, nekonečné hodiny ho držel za ruku, ale ani tentokrát láska a naděje nepostačily. Když otec konečně zesnul, Hunterova nespavost a noční můry se vrátily v plné síle a od té doby ho už nikdy neopustily. Když měl dobrou noc, mohlo se Hunterovi podařit prospat tři, možná čtyři hodiny. Dnešní noc k těm dobrým nepatřila.

Hunter dorazil k poslednímu stolu na konci sálu a podíval se na ho - dinky – 0.48. Jako vždy tu navzdory pozdní hodině bylo relativně rušno, studenti sem vytrvale proudili po celou noc.

Posadil se, ujistil se, že je čelem do místnosti, a otevřel knihu, kterou měl s sebou. Četl asi patnáct minut, než usoudil, že také potřebuje šálek kávy. Nejbližší automaty se nalézaly hned před čítárnou u výtahů. Když Hunter znovu přecházel sál knihovny, zachytil další pohled rudovlasé ženy. Ačkoliv se vrátila zrakem k laptopu, nestihla to dost rychle. Znovu se na něj dívala, ale přestože ji při tom nachytal, řeč jejího těla nedávala najevo žádné rozpaky; naopak, zračila se v ní sebedůvěra.

Zbrusu nový automat na kávu nabízel patnáct různých druhů nápoje, z toho devět ochucených. Nejluxusnější, doplněný šlehačkou, karamelovou polevou a strouhanou čokoládou, se podával v půllitrovém kelímku. Stál 9 dolarů 95 centů. To Huntera rozesmálo. Studentské ceny a finanční možnosti urazily od časů jeho studia velký kus cesty.

„Pokud nemáte rád odporně sladkou kávu, téhle bych se vyhnula.“

Huntera zaskočila rada pronessená někým, kdo mu stál za zády. Otočil se a ocitl se tváří v tvář rudovlásce.

Byla nápadně krásná a současně i zajímavá. Jasně rudé vlasy splývající těsně pod ramena měla přirozeně vlnité, ofina se klenula nad čelem a mírně

13


doprava, čímž tvořila půvabný efekt roličky ve stylu čtyřicátých let. Na nose

jí seděly staromódní brýle v černých obroučkách tvaru kočičích očí, jež se

dokonale hodily k srdcovitému obličeji a jemně upoutávaly pozornost

k zeleným očím. Těsně pod dolním rtem uprostřed brady měla labretový

piercing s maličkým černým kamínkem. I nosní přepážku mělapropíchnutou, zdobil ji jemný stříbrný kroužek. Na sobě měla červenočerné šaty

se širokou sukní, inspirované padesátými léty, s úplně odhalenými pažemi.

Ty byly od ramen až k zápěstí pokryté pestrobarevným tetováním. Nízké

střevíčky s páskem, které měla na nohou, barevně odpovídaly šatům.

„Té možnosti, na kterou jste se díval,“ vysvětlovala, když vycítilaHunterovu nechápavost. Ukázala na přístroj prázdným hrnkem od kávy.„Karamelové frappuccino deluxe? To je moc sladké, takže pokud si na něnepotrpíte, tak bych si je na vašem místě nedávala.“

Hunter si neuvědomil, že si prve tak pozorně prohlížel výběr.

„Řekl bych, že sladkost není to jediné, co tu přehánějí,“ letmo se ohlédl. „Deset babek za kelímek kafe?“

Rty se jí pootevřely v souhlasném úsměvu, který byl okouzlující a plachý zároveň.

„Už jsem vás tady v knihovně viděla,“ převedla řeč na jiné téma, než byla „sladká a drahá káva“. „Studujete tady na UCLA?“

Hunter ještě chvilku pozoroval ženu před sebou. Její věk se dal těžko odhadnout. Nesla se s hrdostí a autoritou hlavy státu, ale její jemné rysy mohly klidně patřit vysokoškolačce. Také hlas prozrazoval jen málo, zněl v něm něžný dívčí tón spolu s dostatečnou sebejistotou, aby odradil i toho nejzkušenějšího odhadce.

„Ne,“ odvětil Hunter, upřímně pobavený její otázkou. Věděl, že anitrochu nevypadá na vysokoškoláka. „Moje studentské časy už hodně dávno pominuly. Já jen...“ Sklouzl očima za ni k čítárně. „Rád sem chodím v noci. Líbí se mi, jaký je tady klid.“

Jeho odpověď vyvolala na ženiných rtech další úsměv.

„Nejspíš vím, jak to myslíte.“ Otočila se a sledovala očima Hunterův pohled skrz dveře do velké čítárny, od šachovnicové dřevěné podlahy přes tmavé mahagonové stoly až nakonec k velkým oknům v gotickém stylu. „A navíc,“ dodala, „se mi taky líbí, jak to tady voní.“

14


Hunter svraštil čelo.

Mírně naklonila hlavu ke straně, když vysvětlovala: „Vždycky si říkám, že kdyby vědomosti nějak voněly, voněly by takhle, nemyslíte? Kombinace papíru, starého i nového, kůže, mahagonu...“ Krátce se odmlčela a pokrčila rameny. „Předražené kávy a zatuchlého potu studentů.“

Tentokrát Hunter její úsměv opětoval. Zamlouval se mu její smysl pro humor.

„Já jsem Tracy,“ podala mu ruku. „Tracy Adamsová.“

„Robert Hunter. Těší mě.“

Ruce měla jemné, ale její stisk byl pevný a silný.

„Prosím.“ Hunter ustoupil o krok napravo a ukázal nejprve na Tracyin hrnek od kávy a pak na automat. „Poslužte si.“

„Kdepak, vy jste tu byl první,“ opáčila Tracy. „Já nespěchám.“

„To nic, vážně. Ještě se rozhoduju,“ lhal Hunter. Pil pouze černouneslazenou kávu.

„No tak jo. V tom případě děkuju.“ Tracy přistoupila k přístroji, postavila hrnek na označené místo, vhodila několik mincí a stiskla tlačítkovybraného nápoje – obyčejnou černou kávu. Bez cukru.

„Tak jak vám jde učení?“ zeptal se Hunter.

„Kdepak.“ Tracy si vzala hrnek a obrátila se čelem k němu. „Já tu taky nestuduju.“

Hunter kývl. „Já vím. Jste profesorka, viďte?“

Tracy se na něj zadívala zvědavým, upřeným a pátravým pohledem, ale jeho výraz vůbec nic neprozrazoval. To ji zaujalo ještě víc.

„To je pravda, jsem, ale jak to víte?“

Hunter se to pokusil přejít. „No, fakt jen hádám.“

Tracy mu na to neskočila.

„Nekecejte.“

Rychle se zamyslela nad těmi v kůži vázanými svazky, co měla na stole. Žádný z jejich titulů skutečně nenaznačoval, čím se zabývá, a i kdyby ano, Hunter by musel mít nadlidsky dobrý zrak, aby je dokázal přečíst ze svého místa nebo cestou kolem jejího stolu.

„To bylo moc sebejisté prohlášení, než abyste jen hádal. Nějak jste to už věděl. Jak?“ Výraz v jejích očích byl nyní velmi skeptický.

15


„Jen prosté pozorování,“ odpověděl Hunter, ale než stihl odpověď dál rozvést, ucítil, jak mu v kapse bundy vibruje mobil. Sáhl po něm a podíval se na displej.

„Omluvte mě na okamžik.“ Přiložil telefon k uchu. „Detektiv Hunter, vraždy speciál.“

Tracy zvedla obočí. Tohle nečekala. Za několik vteřin uviděla, jak se jeho výraz úplně změnil.

„Tak jo,“ řekl Hunter do telefonu a podíval se na hodinky – 1.14. „Už tam jedu.“ Ukončil hovor a vrátil se pohledem k Tracy. „Vážně mi bylo potěšením vás poznat. Ať si na tom kafi pochutnáte.“

Tracy okamžik zaváhala.

„Zapomněl jste si knihu,“ zavolala za ním, ale Hunter už byl v půli schodů.

16


3

Speciální sekce vražd Losangeleského policejního sboru byla elitní jed -

notkou tamní divize loupeží a vražd. Vznikla výlučně proto, aby řešila

sério vé a mediálně sledované případy vražd, jakož i případy vyžadující

mnoho času a značnou odbornost. Vzhledem ke svým znalostem behaviorál -

ní trestněprávní psychologie a skutečnosti, že Los Angeles zjevněpřitahovalo jistý konkrétní druh sociopatů, zařadili Huntera do ještěspecializovanějšího útvaru v rámci SSV. Všechny vraždy, při nichž pachatel

projevil nadměrnou brutalitu anebo sadismus, se na oddělení označovaly

jako UNZ – ultranásilné zločiny. Útvar UNZ tvořili Robert Hunter a jeho

parťák Carlos Garcia.

Adresa, kterou Hunter dostal, se nalézala v Long Beach, konkrétněji šlo o dvoupatrovou terakotově hnědou budovu, vmáčknutou mezi drugstorem a rohovým domem. I v tuhle ranní dobu a po nejrychlejší možné trase mu trvalo skoro hodinu, než zdolal padesátikilometrovou vzdálenost odwestwoodského kampusu UCLA k přístavu.

Skupinu černobílých policejních vozů uviděl hned, jak sjel z Redondo Avenue a zahnul doleva na East Broadway. Jeden úsek Broadwaye už longbeachské policejní oddělení uzavřelo. Garciova Honda Civic s modrou metalízou už parkovala hned přes ulici od dvoupatrového domu, vedle bílé dodávky forenzního útvaru.

Hunter musel zpomalit a jet téměř krokem, když se blížil k uzavřenému prostoru. Ve městě, kde se skoro nespí, nebylo divu, že kolem policejní pásky už se shromáždil menší dav zvědavých přihlížejících. Většina z nich měla ruce natažené nad hlavami a natáčela na mobily nebo tablety jako na koncertě a všichni doufali, že aspoň něco zahlédnou. A čím to bude hnusnější, tím líp.

Jakmile se prodral davem, ukázal Hunter své doklady dvěmauniformovaným strážníkům u černožluté pásky ohraničující místo činu a zaparkoval

17


hned vedle parťákova auta. Vystoupil z otlučeného Buicku LeSabre aprotáhl si stoosmdesáticentimetrové tělo v chladném ranním vánku. Zlověstně

hustá mračna na obloze zakrývala hvězdy a přidávala noci další vrstvutemnoty. Hunter si připnul odznak k opasku a zvolna se rozhlédl. Úsek ulice,

který policie uzavřela, byl asi sto metrů dlouhý; sahal od křižovatky sNewort Avenue až k Lomě, další kolmé ulici.

První, co Huntera napadlo, bylo, že tahle oblast nabízí bohatý výběrúnikových cest, přičemž hlavní výpadovka je vzdálená jen asi dva kilometry. Ale vlastně bylo jedno, jestli pachatel přijel autem nebo ne; anonymně zmizet po kterékoli z okolních ulic by nebyl problém pro nikoho.

Garcia stál u policejního auta a mluvil se strážníkem z longbeachského policejního oddělení. Zahlédl Hunterovo auto, když projíždělo podpolicejní páskou.

„Roberte,“ zavolal a přešel ulici.

Hunter se k parťákovi obrátil.

Garcia měl delší hnědé vlasy stažené dozadu do hladkého ohonu. Měl na sobě tmavé kalhoty a nažehlenou bleděmodrou košili pod černým sakem. Ačkoliv byl zjevně dokonale probuzený a jeho oděv vypadal, jako by ho přinesli rovnou z čistírny, oči měl na první pohled unavené a zarudlé. Na rozdíl od Huntera spával Garcia v noci obvykle dobře. Dnes však naspal pouhé dvě hodiny, než ho telefonát z Losangeleského policejního sboru vytáhl z postele.

„Carlosi,“ Hunter pozdravil parťáka pohybem hlavy. „Promiň ten ranní telefonát, kámo. Tak copak to tu máme?“

„Ještě nevím,“ Garcia nepatrně zavrtěl hlavou. „Dorazil jsem dvě minuty před tebou. Zrovna jsem se snažil zjistit, kdo tu velí, když jsem tě uviděl přijíždět.“

Hunterův pohled se odtrhl od parťáka a zaměřil se na osobu, blížící se k nim za Garciovými zády. Přicházela od terakotově hnědé budovy.

„Nejspíš už nás našel,“ poznamenal Hunter.

Garcia se otočil na bříškách chodidel.

„Vy jste z ultranásilných zločinů?“ zeptal se muž hlasem, očividnězpustošeným letitým kouřením cigaret. Hodnostní označení na horních částech rukávů jeho saka sdělovala Hunterovi a Garciovi, že jde o seržantalong>18


beachského policejního oddělení. Na pohled mu mohlo být kolempadesátky. Husté prošedivělé vlasy měl sčesané z vysokého čela dozadu, takže

bylo vidět malou zubatou jizvu těsně nad levým obočím. Mluvil s lehkým

mexickým akcentem.

„Přesně tak,“ odvětil Hunter. Oba mu vykročili vstříc. Všichni senavzájem představili a rázně si potřásli rukama. Seržant se jmenoval Manuel Velasquez.

„Tak copak tu máme, seržante?“ zeptal se Garcia.

Seržant Velasquez se té otázce uchechtl, ale byl to nervózní smích plný zdráhání.

„Vlastně nevím, jestli dokážu popsat slovy to, co tam vevnitř je,“ obrátil se čelem k budově. „Nevím, jestli to někdo dokáže. Budete se musetpodívat sami.“

19


4

Poryvem podzimního větru, který během posledních dvou minut značně

zesílil, shluk těžkých mračen nad nimi ještě zhoustl, a když Hunter, Garcia

a Velasquez vykročili k terakotově zbarvené budově, dopadly na jejich

hlavy a na suchý asfalt první kapky deště.

„Oběť se jmenovala Karen Wardová,“ oznamoval seržant Velasquez. Zrychlil krok, aby unikl dešti, a vedl Huntera a Garciu nahoru po několika betonových schodech před vstupními dveřmi budovy. Místo aby spoléhal na paměť, sáhl po zápisníku a otevřel ho. „Bylo jí čtyřiadvacet let, bylasvobodná a pracovala jako kosmetoložka v salonu krásy na East Second Street.“ Instinktivně ukázal na východ. „Vlastně ne moc daleko odtud. Bydlela v tomhle domě teprve čtyři měsíce.“

„V nájmu?“ zeptal se Garcia, když vstupovali do budovy.

„Přesně tak. Majitelka a domácí je jistá...“ Otočil stránku v zápisníku. „Nancy Rogersová, bytem v Torrance, South Bay.“

„Vloupačka?“ Tentokrát se zeptal Hunter.

Velasquez nejistě zavrtěl hlavou.

„Kdepak, a pachatel se ani nesnažil, aby to tak vypadalo. Taky žádné zjevné známky násilného vniknutí nebo zápasu. Její kabelka se našla na pohovce v obývacím pokoji. Uvnitř byla peněženka s dvěma kreditními kartami a osmdesáti sedmi dolary v hotovosti. Klíče od auta byly v kabelce taky. Laptop zůstal v ložnici, kde jsme našli na toaletním stolku pár šperků. Skříně, zásuvky, přihrádky... zdá se, že všechno zůstalo nedotčené.“

U domovních dveří se nalézalo zjevně jediné zabezpečení, které dům svým obyvatelům poskytoval, v podobě starého interkomového vstupního systému. Žádné bezpečnostní kamery tu nebyly.

„Žila sama?“

„Přesně tak,“ kývl seržant.

20


Jelikož v domě nebyl výtah, Hunter a Garcia následovali Velasqueze po schodech až do nejvyššího patra.

„Poslal jsem policajty po domě, aby vyslechli sousedy ve všech patrech,“ sděloval jim seržant Velasquez. „Nic.“ Zatvářil se, jako by ho to příliš nepřekvapovalo. „Nikdo nic neviděl ani neslyšel.“

„Ani sousedi odvedle?“ zeptal se Hunter.

Seržant zavrtěl hlavou. „Sousedi odvedle jsou manželé středního věku,“ vysvětloval Velasquez. „Pan a paní Santiagovi. Oba mají problémy sesluchem. Osobně jsem s nimi mluvil, ale i když jsem klepal hlasitě, panuSantiagovi trvalo skoro hodinu, než přišel otevřít, a to jen proto, že v noci vstal, aby si došel na toaletu; teprve tehdy nás uslyšel klepat.“

Schody ústily do dlouhé úzké chodby, nyní jasně osvětlené silnými forenz ními reflektory. Byt Karen Wardové měl číslo 305 a byl poslední na pravé straně. Nicholas Holden, jeden z expertů na daktyloskopii z forenz - ního týmu, klečel u dveří bytu a pilně snímal otisky.

„Zmínil jste se, že byla svobodná,“ prohodil Garcia, když se ubírali chodbou.

„To byla,“ potvrdil Velasquez.

„Nevíte, jestli s někým chodila? Měla přítele?“

Seržant dobře věděl, proč Garcia tuhle otázku klade – mladá žena jebrutálně zavražděna ve vlastním bytě bez zjevného motivu a bez známekvlouání, a mezi lidmi, kteří se ocitnou na počátečním „seznamu zájmových osob“, se vyskytnou hlavně ti, s nimiž mohla mít oběť v uplynulých letech jakýkoli romantický vztah. V USA představují takzvané zločiny z vášně víc než polovinu vražd spáchaných na ženách.

„Promiňte, detektive, ale nashromáždit takovéhle informace jsme ještě neměli čas.“ Seržant pohlédl na hodinky. „Pravda je, že jsme toho zatím stihli zjistit jen hodně málo o oběti a o tom, co se dělo v jejím bytě, než se potvrdilo, že tohle vyšetřování převezme jednotka UNZ.“ Odmlčel se a obrátil se k oběma detektivům. „Upřímně řečeno, takováhle rozhodnutí mě obyčejně naserou. Tohle je naše jurisdikce, takže by to mělo být i naše vyšetřování, comprendes? Nejsme tady žádná ‚malá liga‘. Ale tenhle případ má na sobě od začátku napsáno, že patří mordpartě, takže jsme to čekali.“ Obrátil k Hunterovi a Garciovi dlaně v gestu kapitulace. „A v tomhlepří>21


padě nebudu nic namítat ani já, ani nikdo z mých lidí. Když ten hnus, co

tam je, chcete... nemusíte si říkat dvakrát. Je to jen a jen vaše.“

Hunter a Garcia se na Velasqueze tázavě zahleděli.

„Počkejte moment,“ ozval se Garcia. „Jak to myslíte – že má tenhlepříad na sobě od začátku napsáno, že patří mordpartě?“

Seržant přejel pohledem od Garcii k Hunterovi a zase zpátky ke Gar -

ciovi. „Vám neřekli o tom telefonátu?“

Odpovědí od obou detektivů mu bylo nechápavé mlčení.

„Páni!“ Seržant Velasquez sklopil oči k zemi a zavrtěl hlavou. „Tak jo,“

začal. „Devětsetjedenáctka přijala hovor od nějaké napůl hysterické ženské

asi v jedenáct dvacet včera večer. Mluvila hodně nesouvisle, ale pořád řvala

‚vražda‘. Jak všichni víme, to znamená ‚mimořádku‘. Hovor přepojili na

náš okrsek a potom ke mně.“

„Takže jste s ní mluvil osobně?“ zeptal se Garcia.

Seržant kývl. „A byla opravdu hysterická, tvrdila, že jí někdo zavraždil

nejlepší kamarádku přímo před očima.“ Odmlčel se, zvedl pravýukazováček a upřesňoval: „No, ne přesně úplně před očima, ale směla... nebo

ještě spíš byla nucená to sledovat prostřednictvím videohovoru přes

mobil.“

„Prosím?“ Garciův nejistý pohled se rychle změnil v nechápavý.

„Slyšel jste dobře, detektive. Ta žena ječela do telefonu, že jí nějakýpsychouš zavolal z mobilu slečny Wardové a přinutil ji hrát nějakou hru, na

které závisel život její přítelkyně.“

„Hru?“ opakoval tentokrát Hunter.

„Tak to říkala, ano. Koukejte, neznám konkrétní údaje, protože jak už jsem řekl, ta paní byla hysterická. V první řadě jsem musel dodržetpředisy a poslat tam hlídku, aby zkontrolovala údajnou oběť vraždy, slečnu Karen Wardovou. Dva uniformovaní sem přijeli těsně před půlnocí a hádejte, co našli? Dveře byly odemčené. Vešli dovnitř, aby jizkontrolovali, a... teď jste tady vy.“

„Říkal jste, že ta hysterická ženská tvrdila, že je nejlepší přítelkyně oběti?“ zeptal se Garcia.

Velasquez přikývl. „Jmenuje se Tanya Kaitlinová. Její údaje mám ve voze. Všechny vám je dám, než odejdete.“

22


Hunter, Garcia a Velasquez se konečně ocitli u bytu 305 a Hunter pozdravil experta na daktyloskopii z CSI. „Ahoj, Nicku.“

„Ahoj, chlapi,“ opáčil agent automaticky.

Hunter, Garcia a Velasquez se zapsali na seznam příchozích na místo činu a pak každý z nich obdržel jednorázovou tyvekovou kombinézu spolu s párem latexových rukavic. Když se začali oblékat, všiml si Hunterpožárního východu na konci chodby, za bytem Karen Wardové.

„Kam to vede, víte to?“

„Na kovové schodiště, po kterém se dostanete do uličky za budovou,“ vysvětloval Velasquez. „Zahnete doleva a vyjdete na Newport Avenue. Zahnete doprava a jste na Loma Avenue.“

Než si zapnul zip kombinézy, přistoupil Hunter k nouzovému východu, aby si ho lépe prohlédl. Vnitřní madlo ohnivzdorných dveří svědčilo o tom, že se dají otevřít jen z této strany. Nedalo se jimi vstoupit do budovy, ale z bytu 305 by se jimi dalo odejít mnohem rychleji než zpátky chodbou až k betonovému schodišti na druhém konci.

Hunter stlačil madlo a odemkl tak dveře. Nic se neozvalo. Nebyly opat - řené alarmem. Otočil se zpátky ke dveřím bytu 305 a všiml si, že forenzní technik nejprve naklonil hlavu ke straně, zadíval se na dveře, pak ji naklonil na druhou stranu a znovu se zahleděl.

„Máte něco, Nicku?“

„Jen to kontroluju proti světlu,“ odvětil Holden, aniž se odtrhl od práce; při řeči mu rouška na obličeji poskakovala nahoru a dolů. „Ale řekl bych, že zatím tu máme asi troje otisky, a to jsem sotva začal.“

Hunter chápavě kývl. „Mohl byste nám prokázat službu a sejmout otisky taky z těch požárních dveří, až tady budete hotový? Rád bych provedlsrovnávací test mezi otisky, nalezenými na obojích dveřích.“

Holden pohlédl na požární východ. „Jasně. Beze všeho.“

Oba detektivové dokončili oblékání a přetáhli si přes hlavy kapuceoveralů; vteřinu poté vstoupili do bytu 305.

23


5

Dveře bytu Karen Wardové vedly do malé vstupní haly s dvěma velkými

fotografiemi květin zavěšenými na bílých stěnách. Teple červenýprotiskluzový koberec je uvítal hned za dveřmi. Halu od zbytku bytu odděloval

improvizovaný korálkový závěs, spadající od stropu v nestejně dlouhých

pramíncích.

Hunter něco takového viděl naposled jako malý kluk. Babička mívala takový závěs v kuchyni.

Korálky hlučně zacinkaly, když odtahoval závěs stranou, a pak spolu s Garciou vstoupil do obývacího pokoje bytu. Než je následoval, seržant Velasquez se pokřižoval a zamumlal přitom několik španělských slov.

Obývací pokoj byl poměrně prostorný a příjemně zařízený několika vybranými kousky moderního nábytku, ale jeho dominantou bylybezpochyby velké skleněné posuvné dveře za dalším korálkovým závěsem na protějším konci místnosti, vedoucí na rohový balkon. Kompaktníkuchyňský kout se nalézal u severní stěny. Jídelní stůl z tmavého borového dřeva pro čtyři osoby byl strategicky umístěný tak, aby odděloval kuchyň od obytného prostoru. Na druhé straně stolu, u tmavé dřevěné vitríny, senalézalo vysoké zrcadlo. Oba detektivové se zarazili, hned jak vstoupili do místnosti a jejich pozornost okamžitě upoutala židle v čele stolu a hrůzně znetvořené tělo, které na ní sedělo.

Hunter přimhouřil oči, jak se jeho mozek usilovně snažil pochopit tu

zběsilost, kterou měl před sebou.

Oběť byla svlečená do naha. Paže měla připoutané po stranách k tělu tenkým nylonovým provazem, který se jí několikrát pevně ovíjel kolem trupu těsně pod ňadry a kolem opěradla židle. Dalšími dvěma kusyprovazu měla kotníky připoutané k nohám židle. Seděla vzpřímeně, s hlavou mírně svěšenou, jako by usnula a brada jí klesla skoro až k hrudi. Co ale přimělo Huntera nevěřit vlastním očím, bylo množství střepů silnéhozrca>24


dlového skla, zuřivě zabodaných do ženina obličeje, takže se proměnil

v nerozpoznatelnou změť pokožky, skla a masa. Krev jí mocnými proudy

vyprýštila z ran v obličeji, takže pokrývala celý trup a stehna karmínovou

červení, než stekla na dřevěnou podlahu a vytvořila pod židlí kaluž. Část

desky stolu u místa, kde oběť seděla, byla také zkropená krví.

Z místa, kde Hunter a Garcia stáli, teď to, co kdysi bývalo jejímobličejem, vypadalo jako groteskní lidský jehelníček, z nějž na všechny strany trčely četné skleněné bodliny.

„Vy dva jste nejspíš z jednotky UNZ.“

Tato slova pronesla forenzní technička, která pečlivě sbírala vlasy a vlákna z koberce v hlavním obytném prostoru hned za jídelním stolem.

Uplynuly dvě vteřiny ticha, než se Hunterovi a Garciovi konečněpodařilo odtrhnout pozornost od mrtvoly.

„Já jsem doktorka Susan Slaterová,“ pokračovala technička. Vstala z kleku. „Jsem velící forenzní technička přidělená na tohle místu činu.“

Ani Hunter, ani Garcia s doktorkou Slaterovou ještě nikdy nepracovali. Měřila asi sto šedesát osm centimetrů a vypadala na málo přes třicet; měla štíhlou postavu, vysedlé lícní kosti a jemný nosík. Hlavu jí zakrývala kapuce tyvekové kombinézy, ale byl vidět tenký pramínek blond vlasů nad čelem. Nalíčená byla jemně a nenápadně, ale dost účinně na to, aby si uchovala přitažlivost a ženskost i v tom nevábném bílém overalu. Její hlas zněl zvláštně – jemně a vlídně, ale současně budil dojem vysoké odbornosti a znalostí.

„Detektiv Robert Hunter, jednotka UNZ Losangeleského policejního sboru. Tohle je detektiv Carlos Garcia.“ Oba pozdravili doktorku prostým pokývnutím a pak se znovu zaměřili na oběť.

„Člověku z toho jde hlava kolem, že?“ poznamenala doktorka Slaterová. „Jak může někdo něco takového udělat druhému člověku?“

„Vrah ji bodal do obličeje skleněnými střepy?“ zeptal se Garcia a v jeho výrazu se jasně zračila nevíra ve vlastní slova.

„Možná, detektive,“ odvětila doktorka Slaterová. „To se nedá určit bez pořádného patologického vyšetření, ale jestli je to tak, není to všechno.“

„Tak co ještě?“ zeptal se Garcia.

Udělala dva kroky směrem k oběti. „Ukážu vám to.“

25


Hunter a Garcia ji následovali. Seržant Velasquez zůstal uzávěsu-zvonkohry.

Opatrně, aby se vyhnula kaluži krve na podlaze, si doktorka Slaterová dřepla vedle židle a pokynula Hunterovi a Garciovi, aby udělali totéž. Zblízka působila zranění obličeje Karen Wardové ještě znepokojivěji.

Několik různě velkých střepů zrcadlového skla proťalo pokožku asvalovou tkáň, prakticky jí odtrhlo obličej od kostí. Kusy pokožky a masa jí volně visely z tváří, z čela a brady, kde byla také odkrytá kost.

„Vidíte,“ začala doktorka Slaterová, „když se díváte jen na ty velké střepy skla...“ Ukazovala na ty, které trčely oběti z pravé a levé líce, levého očního důlku a na ten, který úplně proťal jemnou tkáň pod bradou oběti a přibodl jí jazyk k dolní části úst. „Nabudete dojmu, že pachatel zuřivě bodal oběť improvizovanými střepy skla a přitom ponechal každý z nich trčet vobličeji. Některé jí vrazil do tváře tak prudce, až buď způsobily frakturu kosti, nebo se do ní zabodly.“ Upozornila je na dva další kusy skla – jeden trčel oběti z dolní čelisti, druhý z čela. „Ale to není všechno, detektivové. Má v sobě ještě větší počet menších kousků skla.“ Při řeči jich několik ukázala. Některé byly malé jako hrášek. „Tyhle kousky jsou tak malé, že je fyzicky nemožné, aby je někdo použil jako bodnou zbraň. Jsou to zbytky nárazu. Odlomené kousky větších.“

Hunter naklonil hlavu doleva, pak doprava; prohlížel si přitom obličej oběti. Přes všechny své zkušenosti se nemohl ubránit leknutí při pohledu na ta strašlivá zranění. Jedno každé s sebou přinášelo nový rozměr bolesti. Bylo takřka nepředstavitelné, co ta mladá žena musela vytrpět.

Většinu těla jí pokrývala zaschlá krev, takže bylo těžké posoudit to sjistotou, ale Hunter měl dojem, že nikde jinde žádná zranění ani modřiny nemá. Zuřivost vraha se zaměřila výlučně na obličej.

Po několika vteřinách se Hunter napřímil a obešel židli, aby lépe viděl na zátylek oběti.

„Tak co říkáte, doktorko?“ zeptal se Garcia. „Že ji vrah přivázal k téhle židli a pak jí vrážel skleněné střepy do obličeje?“

„Ne,“ odpověděl místo doktorky Hunter a přitom se zadíval na podlahu za židlí oběti – nikde žádné zbytky skla. „Obráceně, Carlosi,“ vysvětloval. „Vrah jí vrážel obličej do skla.“

26


6

O několik hodin dříve

„To je ale blbost,“ pronesla Tanya Kaitlinová s nervózním zahihňáním.

„Dej mi vteřinku a já ti její číslo najdu.“

„Mělas jich pět,“ odvětil démonický hlas. „A těch pět vteřin vypršelo.

Chtělas vědět, co se stane, když mi dáš nesprávnou odpověď... tak sleduj.“

Zčistajasna a k Tanyinu překvapení osoba, stojící za Kareninou židlí, uchopila kožený roubík kolem jejích úst a jediným divokým pohybem ho strhla tak prudce, až jí způsobila tržnou ránu na pravé straně dolního rtu. Do vzduchu vystříkly kapičky krve.

Dřív než Karen stihla vydat výkřik, který byl určitě bůhví jak dlouhouvězněný v jejím hrdle, uviděla Tanya, jak jí útočník přiložil dlaň k zátylku.Zlomek vteřiny poté uslyšela praskavý zvuk, když pevně stlačil Kareninu hlavu a obličej dopředu a vrazil ji do čehosi, co před ní bylo předem umístěné.

Tanya neviděla přesně, co to je.

„Panebože!“ vykřikla a hrůzou trhla hlavou. Navzdory tomu, jak byla vystrašená, nepouštěla telefon. „Co to děláš? Co to sakra děláš?“ Hlas jí stoupal směsicí úzkosti a strachu.

Tatáž ruka v rukavici popadla Karen za vlasy a zvedla jí hlavu do počáteční pozice. Jak její obličej znovu vyplnil malý displej Tanyina telefonu, ucítila Tanya, jak jí ze žaludku stoupají zvratky a zastavují se až na konci jícnu.

Do Karenina obličeje se zabodly tři velké střepy skla. První, asi osm centimetrů dlouhý, proťal Karen levou tvář. Jeho špička, která pronikla Karen až do úst, odřízla také kousek jazyka. Druhý kus skla, mnohem menší než ten v levé tváři, probodl Karen levé chřípí a prořízl otvor na hřbetě nosu. Třetí a poslední kus, asi třícentimetrový, jí trčel ze zkrvaveného čela.

Tanya nebyla žádný odborník, ale byla si jistá, že sklo zasáhlo kost. „Ach

27


panebože ne... co to sakra děláš?“ Tanyina slova tonula v slzách. „Karen...

to ne...“

„Koukej...“ říkal démonický hlas výhružně a maličko přitom pohyboval Ka reniným obličejem zleva doprava, aby bylo lépe vidět rozsah zranění. „Koukej...“

Tanya zírala přímo do kamery telefonu.

„Koukej...“ opakoval démon.

„Já se koukám...“ zakvičela Tanya v agonii, jako by fyzicky cítilakamarádčinu bolest. „Ach panebože, Karen...“ Levou rukou si zoufale začala stírat slzy z očí a tváří.

„Je to tvá nejlepší kamarádka, Tanyo,“ ozval se znovu démonický hlas. „Už mnoho let. Měla bys znát její číslo zpaměti. Co jsi to za přítelkyni?“

„Já vím... já vím...“ Tanya byla schopná jen vzlykat. „Moc mě to mrzí.“

„Nemusíš litovat. Musíš mi odpovědět. Máš pět vteřin.“

„Ne... pro-... prosím, nedělej to.“

„Pět... čtyři... tři...“

Tanya vzlykala a přitom prsty zuřivě útočila na dotekový displej. „Najdu to. Jen moment počkej. Najdu to.“ Skrz slzy viděla rozmazaně. Strachem se jí třásly ruce.

„Dvě...“

„Prosím... Ne.“

„Jedna...“

Tanya v panice upustila telefon. Spadl jí na postel displejem dolů.

„Ach ne, ne, ne.“

„Čas vypršel.“

PRÁSK.

Jak tápala po telefonu, uslyšela Tanya stejný praskavý zvuk jako prve, jenom hlasitější. Otočila telefon právě včas, aby viděla, jak ruka v rukavici opět zvedá Karen hlavu.

Tanya zkameněla.

Obličej Karen byl úplně k nepoznání. Nový úder hlavou způsobil, že jí do masa proniklo několik dalších střepů skla, velkých i malých, které jí rozdrásaly obličej jako hororovou masku. Na práh mdloby však Tanyupřivedl nový kus skla, jenž proťal Karen levé oko a perforoval oční bulvu.

28


Začala z ní prýštit viskózní hmota, ale sklo neproniklo tak hluboko, aby

se dostalo až do mozku. Tanya poznala, že Karen je dosud při vědomí.

„Její číslo,“ dožadoval se démon nanovo, ale Tanyiny nervy už byly nadranc. Prsty se jí nezvladatelně třásly. Další nával slz způsobil, že viděla rozmazaně. Začala namáhavě a nepravidelně dýchat. Snažila se promluvit, ale hlas jí uvízl kdesi mezi hrdlem a rty.

Odpočítávání začalo nanovo. Tanya ani neslyšela, jak dospělo od pěti k jedné. Slyšela jen – „čas vypršel“ – pak...

PRÁSK.

PRÁSK.

PRÁSK.

Třikrát v rychlém sledu, pokaždé prudčeji než předtím. Po posledním křupavém zvuku následovalo slabé zajíknutí od Karen.

Ruka v rukavici opět zvedla Kareninu hlavu a všechno na chvíli umlklo. Rty měla tak rozsekané, že jí na jedné straně ochable visely. Nos bylproťatý odzdola nahoru, většina chrupavky popraskala. Špička už visela jen na tenkém kousku kůže. Pravé oko už bylo také probodnuté. Prýštily z něj proudy krve. Tři údery hlavou zaryly ještě hlouběji do očního důlku kus skla, který se prve zabodl Karen do levého oka.

Ačkoliv bylo Tanye na omdlení, nebyla schopna odvrátit pohled; jako paralyzovaná upírala oči na groteskní obraz.

Karen na displeji sebou dvakrát křečovitě trhla. Při druhém škubnutí jí hlava úplně ochabla. Ruka v rukavici ji přidržovala ještě dvacet vteřin a teprve pak pustila její vlasy.

Neživé tělo Karen se naposled sesulo dopředu.

„Nejspíš to přece jen byla zajímavá hra,“ pronesl démon. „A jen sepodívej, cos udělala, Tanyo. Zabilas kamarádku. Gratuluju.“

„Neeeee!“ Tanyin výkřik vyzněl jako nesrozumitelný skřek.

„Teď se můžeš vrátit do svého ubohého života.“

Démon opustil místo za Kareninou židlí a sáhl po jejím smartphonu, aby ukončil hovor, ale jak telefon uchopil, naklonil ho trochu vzhůru.

Tanya zkameněla.

Na vteřinu zahlédla obličej démona a to, co uviděla, způsobilo, že jí konečně explodovaly z úst zvratky.

29


7

Garcia nejprve zabloudil pohledem ke kaluži krve pod židlí a pak kestříkancům na desce stolu. Tolik ho zaskočila příšerná zranění oběti, že si až

do této chvíle nevšiml, že kromě střepů trčících z obličeje oběti už nikde

žádné kousky skla nejsou.

„To je přesně stejný závěr, k jakému jsem došla i já,“ souhlasila doktorka Slaterová a přistoupila k Hunterovi za židlí oběti. „Podle toho, jak byla spoutaná, s provazem ovinutým kolem střední části břicha, ji pachatel snadno mohl popadnout za hlavu a udeřit jí obličejem dopředu a dolů.“ Předstírala, že bere oběť za vlasy v týle a napodobuje pohyb. „Bylo to rychlé a prudké bouchnutí.“

Garcia obešel stůl z druhé strany, zrakem dosud pátral po zemi. „Takže platí domněnka, že vrah před ni postavil nějakou nádobu plnou střepů skla, možná na stůl, možná do jejího klína, popadl ji za vlasy a vrazil jí do té nádoby obličej?“

Seržant Velasquez, jenž dosud stál u korálkového závěsu, zaťal zuby a přenesl váhu z jedné nohy na druhou.

„I když to zní absurdně a sadisticky, detektive,“ odvětila doktorkaSlaterová, „tahle teorie je momentálně v čele seznamu.“

„Našli jste tu... nádobu?“ zeptal se Garcia.

„Ne, ještě ne,“ připustila doktorka. „Ale rozhodně vám můžu říct, odkud to sklo pochází.“

30


8

Hunter, Garcia a seržant Velasquez následovali doktorku Slaterovoukrátkou chodbou vedoucí hlouběji do bytu číslo 305. Ústily do ní další troje

dveře – jedny nalevo, jedny napravo a jedny na konci. Vedla je do dveří na

levé straně.

Jediná koupelna bytu měla pohodlné rozměry a byla celá bíleobložená. U jižní stěny stála béžová keramická vana, přímo nad ní vpravo byla sprchová hlavice. Průhledný sprchový závěs, odsunutý stranou, splýval z kovové tyče. Nebylo třeba vysvětlovat. Jakmile vstoupili do koupelny, okamžitě pochopili, co měla doktorka Slaterová na mysli, když prve řekla, že ví, odkud to sklo pocházelo. Celou jižní stěnu, od stropu až k okraji vany, zabíralo původně obrovské zrcadlo přes celou šířku místnosti. Teď bylo úplně rozmlácené. Většina z něj už zmizela. Zbylo jen pár roztříštěných kousků, které dosud trčely ve dvou rozích.

„Materiálu bylo habaděj,“ poznamenala doktorka. „Vrah nemusel chodit daleko.“

Od dveří koupelny si Hunter a Garcia prohlédli to, co ze zrcadla zbylo; pak přistoupili blíž a nahlédli do vany. Nic. Byla úplně čistá. Nezbyly ani drobné střípky zrcadlového skla. Vrah byl buď velmi pečlivý při sbírání kousků rozbitého zrcadla, které do vany určitě napadaly, anebo ji velmi pečlivě vystlal nějakou ochrannou plachtou.

Garcia o krok ucouvl a prozkoumal zbytek koupelny. Umývadlo senalézalo napravo od dveří, toaleta nalevo. Mezi vanou a záchodovou mísou stál regál se šesti policemi, obsahující množství toaletních potřeb a lahviček s parfémy. O regál se opírala digitální váha. Na jediném věšáčku za dveřmi visel růžový koupací plášť.

„Nějaký odhad ohledně času úmrtí?“ zeptal se Hunter.

„Právě začínají nastupovat první známky rigoru mortis,“ odpověděla

31


doktorka Slaterová. „Takže bych řekla, že je mrtvá víc než dvě a půl hodiny,

ale méně než čtyři.“

Hunter se podíval na hodinky – 2.42. „Našel se její mobil?“ zeptal se.

„Ano,“ odvětila doktorka Slaterová. „V mikrovlnce, uškvařený na uhel.“

„A co počítač nebo laptop?“

„Laptop se našel na pohovce v obývacím pokoji. Odvezeme ho forenz - ním ajťákům, až tady skončíme.“

Hunter to vzal na vědomí, ale tušil, že ajťáci z forenzního opravdu nic nenajdou. Proč by vrah ničil telefon oběti, ale laptop nechal nedotčený? Přistoupil k umývadlu a otevřel zrcadlovou skříňku nad ním. Uvnitř našel samé běžné věci – kartáček na zuby, zubní pastu, ústní vodu, náplasti, oční kapky a dvě krabičky silných prášků na bolení hlavy. Také tam byla plná lahvička pilulek na spaní. Odpadkový koš nalevo od toalety byl prázdný. S výjimkou rozbitého nástěnného zrcadla všechno ostatní v koupelně působilo nedotčeně.

Hunter se vrátil do chodby a zkusil dveře na pravé straně. Jen malá komora, kde měla oběť několik různých předmětů včetně rozmanitých prostředků na úklid domácnosti. Zavřel dveře a přešel k těm na druhém konci chodbičky – ty vedly do kožnice Karen Wardové.

Místnost byla dost prostorná, s nízkým širokým lůžkem, černýmlátkovým křeslem, čtyřzásuvkovým prádelníkem a dřevěným botníkem s osmi policemi. Karen Wardová si nevěšela šaty do skříně, nýbrž na hodně široký chromovaný stojan s ramínky. Přestože jedno ze dvou oken, směřujících na západ, částečně zakrýval věšák na šaty, ložnice byla i tak přes dendostatečně světlá a prosluněná.

Hunter bedlivě kroužil očima po místnosti a něco mu začalo vadit.Přistoupil k posteli stojící u východní stěny, zastavil se a otočil se čelem k věšáku na šaty na druhém konci pokoji.

Něco je tady špatně, pomyslel si.

Stojan s ramínky obklopovalo z jedné strany křeslo a z druhé prádelník. Botník stál napravo od dveří, u severní stěny, na níž už nezbýval anicentimetr volného místa. Byl tu jen jeden noční stolek, na bližší straně postele. Na něm Hunter nalezl lampu na čtení, digitální budík a brožovanou knihu s přeloženými růžky. Vytáhl jedinou zásuvku nočního stolku a zarazil se.

32


„Carlosi, pojď se podívat na tohle.“

Garcia přistoupil k parťákovi.

Ze zásuvky vyndal Hunter pistoli osmatřicítku, Colt 1911 SpecialCombat.

„Týjo.“ Garcia překvapením zvedl obě ruce. „To je tedy dílo, mít u po - stele takovouhle pistoli.“

„Má na ni povolení,“ oznámil Hunter a ukázal na úřední dokument v otevřené zásuvce. Palcem uvolnil záchytku, aby vysunul zásobník. Jestli je překvapila pistole, pak munice je zaskočila dvojnásob. Zásobník byl plný nábojů ráže třicet osm Special Flex Tip.

Hunter a Garcia si vyměnili ustaraný pohled.

Náboj Flex Tip byl patentovaný výrobek Hornady Ammunition a patřil do řady výrobků „critical defense“ této firmy. Oba detektivové ho dobře znali. Šlo o nesmírně destruktivní střelu; při vniknutí do tkáně se měkká špička zvětšila a rozložila stejnoměrný tlak po celém obvodu pláště.Výsledkem bylo maximální zvětšení střely a maximum poškození. Náboje Flex Tip nebyly toho druhu, který se používá k cvičné střelbě do terče.

Hunter zasunul zásobník zpátky do pistole a vrátil ji do zásuvky. Kromě povolení k držení zbraně už uvnitř nic jiného nebylo.

„Zmínil jste, že kabelka oběti se našla na pohovce v obývacím pokoji,“ oslovil Hunter seržanta Velasqueze.

„Ano, je to tak.“

„Bylo v ní ještě něco zajímavého?“

„Ne.“

Hunter se poškrábal zezdola na bradě a zvolna obešel místnost, přičemž rejdil očima na všechny strany. Na okamžik se zastavil, když se ocitl uprostoru mezi stojanem na šaty a prádelníkem, pak se vrátil k lůžku. Znovu se zaměřil na noční stolek.

„Všechno je to nějak divné.“

„Co?“ zeptal se Garcia. „Ta zbraň?“

„Ta taky,“ souhlasil Hunter. „Ale mluvím o tomhle pokoji.“

Garcia se s nejistým výrazem rozhlédl kolem sebe.

Hunter si všiml, že doktorka Slaterová a seržant Velasquez učinili totéž.

„Jak to myslíš, Roberte?“ otázal se Garcia.

33


„Kdyby to byl tvůj pokoj,“ opáčil Hunter, „a kdyby to byly tvoje věci, uspořádal by sis to takhle?“

Garcia chvilku neodpovídal, pohledem spočinul několik vteřin nakaždém kusu nábytku. „No, já... bych nejspíš nepotřeboval ten botník aniprádelník se všemi těmi šminkami.“

„Ne, tak jsem to nemyslel, Carlosi. Mluvím o postavení lůžka, stojanu na šaty... všeho, co tu vidíš. Kdyby to byl tvůj pokoj a tohle kdyby byl tvůj nábytek, uspořádal bys to takhle?“

Garcia se znovu zadíval na místnost a její zařízení, přičemž tentokrát věnoval trochu víc pozornosti rozestavění nábytku. „No, je to tu trochu moc zakrámované.“

„Přesně tak,“ souhlasil Hunter.

„Ale není to vinou nedostatku místa,“ ozvala se doktorka Slaterová, přičemž se rozhlížela od podlahy ke stropu a pak od stěny ke stěně. „Tenhle pokoj je dost velký. Ve skutečnosti je problém v rozmístění nábytku. Stačilo by jen přesunout pár věcí a místnost by se zdálamnohem prostornější.“

„Tak jo,“ přistoupil na to Hunter. „Copak byste změnili? Co bystepřesunuli?“

Chvilku všichni vypadali, jako by přemýšleli.

„Já bych nejspíš pro začátek prohodil postel s věšákem na šaty,“ ozval se jako první Garcia.

Doktorka Slaterová kývla. „Určitě. Jen se na to podívejte. Nohy postele jsou sotva metr od dveří, prakticky vám blokují cestu, když vstoupíte do pokoje. Vteřinu nedáváte pozor a praštíte se do nohy. Taky fakt není třeba zablokovat půlku okna,“ ukázala na ně. „Stačilo by jen prohodit postel a věšák na šaty a místnost nejenže by působila daleko prostorněji, ale taky by tu bylo přes den mnohem světleji.“

„Možná je to ta věc s energiemi,“ navrhl od dveří seržant Velasquez. „Víte... jako to feng něco.“

„Feng šuej,“ doplnil Garcia.

„To je ono. Třeba si na to potrpěla.“

Hunter zavrtěl hlavou. „Ne. Podstata feng šuej je v tom, že energie by měla proudit bez omezení a nerušeně. V tomhle případě by energie od

34


dveří vedla přes postel a energii od okna blokuje věšák. Tenhle pokoj nemá

s feng šuej nic společného.“

Doktorka Slaterová a seržant Velasquez se na Huntera zvědavě zadívali.

„Hodně čtu,“ pokrčil Hunter rameny. „Mohl byste mi prokázatlaskavost?“ oslovil seržanta Velasqueze a přistoupil přitom o krok blíž k posteli. „Mohl byste si stoupnout hned za dveře a zavřít mi je, prosím? Jen navteřinku. Chci se na něco podívat.“

Seržant nad tím poža



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist