načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hotýlek - Alena Mornštajnová

Hotýlek

Elektronická kniha: Hotýlek
Autor: Alena Mornštajnová

- Některé věci jako by existovaly mimo čas. Zůstávají stejné navzdory dějinám, válkám, totalitním režimům i počasí. Takový je i hotel– vlastně spíš hodinový hotýlek – ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 313
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1496-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Některé věci jakoby existovaly mimo čas. Zůstávají stejné navzdory dějinám, válkám, totalitním režimům i počasí. Takový je i hotel pana Leopolda, vlastně spíše hodinový hotýlek, založený v dobách první republiky a nabízející potěšení a rozkoš pánům za protektorátu a dokonce i poté, co ho znárodnili komunisté. Oč více přímočaré lásky ale nabízely hotelové pokoje, o to osudovější a dramatičtější vztahy se odehrávaly v rodině majitele a posléze správce. Čtivý a věrohodný příběh je svědectvím o životě obyčejných lidí bez ohledu na vnější okolnosti. S využitím nakladatelské anotace. Román zachycuje osudy jedné rodiny od 40. let minulého století do současnosti.

Popis nakladatele

Některé věci jako by existovaly mimo čas. Zůstávají stejné navzdory dějinám, válkám, totalitním režimům i počasí. Takový je i hotel– vlastně spíš hodinový hotýlek – pana Leopolda, založený v dobách první republiky a nabízející párům potěšení a rozkoš za protektorátu, a dokonce i poté, co ho znárodnili komunisté. Oč více přímočaré lásky ale nabízely hotelové pokoje, oto osudovější a dramatičtější vztahy se odehrávaly v rodině majitele a posléze správce.
Po velmi úspěšném románu  Slepá mapa , popisujícím dramatické životní osudy tří generací žen, se v nové knize autorka věnuje především mužskému hrdinovi: Leopoldovu vnukovi Václavu Mánesovi, který převzal vedení hotýlku v šedesátých letech. Václav je muž bez jasných názorů i charakteru, což mu umožňuje obratně proplouvat komunistickým režimem a držet rodinný podnik stále pohromadě. To má však zničující vliv na vztahy v rodině i životy lidí, kteří se ocitnou v jeho blízkosti. Ve svém novém románu Mornštajnová potvrzuje, že je rozenou vypravěčkou, která dokáže čtenáře strhnout. 

Alena Mornštajnová (nar. 1963) vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. V současné době pracuje jako lektorka anglického jazyka a překladatelka. Žije ve Valašském Meziříčí. V roce 2013 vyšel její debutový román  Slepá mapa , který byl nominován na Cenu Česká kniha 2014.

Zařazeno v kategoriích
Alena Mornštajnová - další tituly autora:
Slepá mapa Slepá mapa
Hana Hana
Slepá mapa Slepá mapa
Hotýlek Hotýlek
Tiché roky Tiché roky
 (e-book)
Tiché roky Tiché roky
 
K elektronické knize "Hotýlek" doporučujeme také:
 (e-book)
Slepá mapa Slepá mapa
 (e-book)
Hana Hana
Hladovění pro zdraví Hladovění pro zdraví
 (e-book)
Manželka mezi námi Manželka mezi námi
 (e-book)
Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou
 (e-book)
Saturnin se vrací Saturnin se vrací
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Alena

Mornštajnová

HOST

HOTÝLEK

Ráno

První kapitola

Krásná...

Druhá kapitola

... jako kvítka...

Třetí kapitola

... na modranském džbánku...

Čtvrtá kapitola

... je ta země...

Pátá kapitola

... která vlastí je ti...

Šestá kapitola

... sladká...

Sedmá kapitola

... jako střída dalamánku...

Osmá kapitola

... do nějž nůž jsi vnořil k rukojeti...

Devátá kapitola

... stokrát zklamán...

Desátá kapitola

... rady nevěda si...

Jedenáctá kapitola

... znovu vždycky navracíš se...

Dvanáctá kapitola

... domů...

Třináctá kapitola


9

Ráno

Když se Václav dvacátého pátého července několik minut před

sedmou probudil, nic nenasvědčovalo, že vstává do posledního

dne svého života. Přesně v sedm hodin — jak měl už mnoho let

ve zvyku — spustil nohy z postele, provedl pár protahovacích

cviků a svižným krokem vyšel na zahradu.

Bylo po dešti, stébla trávy se ještě ohýbala pod těžkými

kapkami a barvy květů byly v ranním slunci zářivější a ra

dostnější než jindy. Václav odkopl boty, ráznými tempy napum

poval studenou vodu do vědra, zvedl je do výšky a převrátil

na sebe. Pak udělal krok a natáhl se po ručníku. Bosá noha mu

sklouzla po něčem vlhkém. Václav se s rozpaženýma rukama

převrátil dozadu a celou vahou narazil hlavou na kovovou

konstrukci pumpy.

Oba — Václav i rozšlápnutý slimák — byli na místě mrtví.

Ani je nestačilo napadnout, že dnešní ráno je moc krásné a je

škoda umírat.

Zpráva o Václavově smrti se během dopoledne rozletěla po ce

lém předměstí a pak dál do světa.


10

Renata nejdříve jen pokrčila rameny a pokračovala ve

vaření. Pak položila vařečku, odešla do koupelny, posadila

se na okraj vany a rozplakala se.

Plakala nad tím, co bylo, i nad tím, co mohlo být. Plakala

nad svými nenaplněnými sny a ještě víc nad sny, které se jí

splnily.

Před očima stále viděla velkou modrou obálku, kterou léta

ukrývala pod pečlivě složeným povlečením. Několikrát se ji

chystala odeslat, ale kdykoli se dotkla hrubého papíru, ucukla,

jako kdyby se bála, že se spálí. Teprve před pár dny přesvědčila

samu sebe o oprávněnosti svého konání, znovu pečlivě prošla

obsah obálky, zalepila ji, nadepsala adresu, nalepila známku

a hned, aby si čin, o jehož správnosti nebyla ani ona úplně

přesvědčená, nestačila rozmyslet, odnesla dopis bez zpáteční

adresy do nejbližší poštovní schránky. Silou prostrčila příliš

velkou obálku dovnitř, a když slyšela, jak se sesunula na dno,

otočila se a s podivným pocitem viny, který jí svíral žaludek,

rychle odešla.

Jindra si při zprávě o Václavově smrti pomyslela, že svět už

nikdy nebude stejný. Na chvíli ji dokonce napadlo, jestli pro

ni bude v onom novém světě místo. Jestli bude mít sílu jít dál.

Pohled jí padl na hromádku neotevřené pošty. Úplně dole,

pod účty a reklamními letáky ležela neforemná modrá obálka.

Podívá se později. Možná. Někdy.

Lucii řekl o smrti jejího manžela nejstarší syn. Pak ji jemně

pohladil po hřbetu ruky. Lucie ruku s cuknutím odtáhla a dál

se mlčky dívala na prasklinu v okenní tabulce.


11

První kaPitola

Krásná...

Nejhorším dnem z celého roku bývaly pro Václava Mánesa na

rozeniny. Přijít na svět desátého června devatenáct set čtyřicet

dva, ve stejný den, kdy byly vypáleny Lidice, je samo o sobě

dost nešťastné načasování, ale ještě větší smůla je, když váš

otec vyběhne při zákazu vycházení do tmy, aby přivedl porodní

bábu, a už se nikdy nevrátí. O tom, že se stala vdovou, se paní

Štěpánka Mánesová dozvěděla ze seznamu zastřelených, vi

sícího na vedlejším domě, o dva dny dříve, než do schránky

dorazilo úřední oznámení.

Matka, prarodiče i ostatní příbuzní se jednomyslně shodli,

že nešťastný sirotek, po otci pojmenovaný Václav, za nic ne

může a má právo slavit narozeniny jako všichni ostatní lidé,

a každoročně připravili oslavu s dárky a narozeninovým dor

tem. Jakmile byly dárky předány a dort nakrojen, dospělí se

sesedli okolo kulatého jídelního stolu a otevřeli láhev slivovice.

„Jo, jo, slivovici míval Venca moc rád,“ poznamenal kdosi

a oslava se s drtivou pravidelností změnila v tryznu za Václa

vova mrtvého otce. S klesající hladinou slivovice v láhvi při

bývalo prolitých slz. Přítomní se stále častěji obraceli k malému


12

Vašíkovi, hladili ho po kudrnatých vlasech a opěvovali jeho

podobnost s nebohým otcem. K večeru matka přivinula Václa

va do náručí, rozeštkala se nahlas a utekla z pokoje. Tím byla

oslava prohlášena za ukončenou a Václav měl na rok klid.

S oslavou narozenin se pojila i jedna z Václavových nej

starších vzpomínek. Když mu bylo pět let, děda Leopold mu věnoval lístky do cirkusu. Václava už tehdy zajímalo jen to, co

se dalo rozebrat a složit dohromady, a koně pobíhající dokola

a akrobati svíjející se na vysoko zavěšených houpačkách ho

nudili. Návštěva cirkusového stanu by na něj pravděpodobně

neudělala žádný dojem a zapadla by do hlubin zapomnění,

nebýt dvou pestře oblečených hulákajících klaunů, kteří se

po akrobatickém čísle vhrnuli do manéže a žonglovali s ba

revnými míčky. Pak balonky naházeli do publika, hlasitými výkřiky se dožadovali, aby jim je lidé házeli zpátky, a chytali

je do klobouků.

Václav s maminkou seděli v první řadě, protože děda Leo

pold nebyl žádný šetřílek a svou štědrost dával před zbytkem

rodiny a světem rád najevo. Jeden hozený míček se přikutálel

Václavovi k nohám. Sklonil se pod sedadlo, zvedl ho, a když se

narovnal, díval se klaunovi přímo do obličeje.

Z bíle nalíčených tváří na něj zíraly červeně orámované oči

a usmívala se rudě namalovaná pusa sahající od ucha k uchu.

Barvy se leskly potem a stékaly klaunovi z očí a po bradě jako tenké pramínky krve. Václav zařval, praštil příšeru žlutým

míčkem do rozesmátých úst a rozběhl se k východu. Daleko

nedoběhl. Rozhořčené publikum výtržníka zadrželo a předalo

spravedlnosti.

Přestože se za něj maminka bila jako lvice, obhajovala před

zlým cirkusovým světem Václavovu křehkou duši, nezbylo jí

než zaplatit bolestné a představení předčasně opustit. Cestou

13

k východu si Václav všiml, že maminka je v obličeji červená

stejně jako krvácející klaun.

A to byla Václavova první a poslední návštěva cirkusu a po

čátek jeho nechuti ke klaunům a šaškům všeho druhu.

Přestože ho maminka často objímala a  říkala, že jsou

na světě jeden pro druhého, Václav měl v tomto směru jisté

pochybnosti. Ty úzce souvisely s třetím strachem, který si

s sebou přinesl až do dospělosti, strachem ze zavřených dveří.

Pokaždé když měl stisknout kliku a vstoupit do místnosti,

pocítil, jak se mu chvěje ruka a tají dech. Pokaždé měl pocit, že

dělá něco zakázaného a že ho trest nemine. Stejně jako když

jednou uprostřed odpoledne přiběhl domů a hledal maminku.

Otevřel dveře do obývacího pokoje a našel ji na pohovce se

strýcem Bedřichem, tátou svého nejlepšího kamaráda Oldřicha.

Polštáře na květovaně potažené pohovce byly pomuchlané,

maminčin drdůlek rozcuchaný, halenka celá pomačkaná

a sukně vykasaná až k bokům. Václav nevěděl co říct, tak

zdvořile pozdravil: „Dobré odpoledne přeji.“

„Dobré,“ zamumlal strýc, pak si rychle natáhl kalhoty a ode

šel, ale maminka vzala řemen, ohnula Václava přes koleno

a seřezala ho tak, že měl na zadku modřiny. Pak řekla: „To aby

sis zapamatoval, že bez dovolení se neotevírá,“ a odešla plakat

do kuchyně. Václav zůstal v pokoji, brečel do zmuchlaného

polš táře, který ještě voněl levandulovým šamponem, a spíš

než poučku o klepání si zapamatoval, že mamince není co věřit.

Po prvním dni ve škole Václavova nedůvěra vůči matce

ještě vzrostla. Maminka líčila školu jako místo, kde si najde ka

marády a naučí se spoustu zábavných a užitečných věcí. Takže

Václav si školu představoval jako obrovskou dílnu podobnou

garáži strýce Bedřicha, kde se rozebírají a znovu montují auta,

motorky a kola a pořádají závody na bicyklech. A občas se

14

samo sebou nakoukne do knížek a spočítá pár příkladů, aby

si člověk uměl přečíst jízdní řád a sečíst útratu.

Určité pochyby v něm probudila bílá košile a dlouhé kalho

ty, do kterých ho maminka první školní den navlékla. Pak mu

zakázala jet do školy na kole. Na úplně novém kole, dárku

k šestým narozeninám od dědy Leopolda! Jediném novém kole

široko daleko! Všichni kluci v ulici jezdili na starých herkách

poděděných po tátovi nebo starším bráchovi. Radost z kola

mu nedokázala pokazit ani smutná skutečnost, že žádného

bráchu ani tátu neměl. Od narozenin z kola neslezl, vyhrával

všechny závody, a teď aby šel do školy pěšky!

Pokud šlo o nové kamarády, byla maminka úplně vedle.

Ve třídě bylo jenom dvanáct dětí. Václav, nemluvný Jiří Ma

tocha, zvaný Mátoha, propadlík Milan Pekař, v ulici známý

jako Preclík, a devět holek, jejichž jména Václav nepovažoval

za nutné si zapamatovat.

„Díky Bohu za Preclíka,“ prohlásil Václav doma poté, co mu

bylo sděleno, že musí jít do školy nejenom další den, ale ráno

co ráno po celé roky povinné školní docházky.

„To ses chytil pěkného kamaráda. A  neber jméno Boží

nadarmo.“

Z matčiny odpovědi Václav usoudil, že prožívá další období

náboženského zápalu, které ji popadalo v obdobích, kdy jim

domů nechodil pomáhat s chlapskými pracemi — jak říkala

maminka — žádný nový strýček. A že ho v neděli znovu čekají

dlouhé kalhoty, bílá košile a návštěva nedalekého kostela. Jako

by nestačilo, že má na krku tu zatracenou školu. Povzdechl si

a šel provětrat nové kolo.

I když si ve válečných časech nemůže být životem jistý nikdo,

Štěpánku Mánesovou manželova smrt naprosto překvapila a zdrtila. Vždyť spolu prožili necelý rok, před nedávnem se na

stěhovali do dvojdomku na předměstí a plánovali strávit bok

po boku celý život. Z čeho splatí domek a uživí sebe a syna?

Naštěstí se bála zbytečně. Na pomoc přispěchala celá zni

čená rodina a hlavně děda, Leopold Mánes. Štěpánčini rodiče zásobovali mladou vdovu vším, co vypěstovali, sklidili a porazili ve svém skromném hospodářství, takže si Václav

v raném věku vyvinul nechuť ke králičímu a drůbežímu masu

a během celého života se u něj projevovaly sklony k vegetarián

ství. A děda Leopold vyplácel vdově po svém jediném synovi

slušnou apanáž, často vylepšovanou nemalými finančními obnosy. Štěpánka se o dědově štědrosti neopomněla zmínit

rodičům, a ti, aby nezůstali pozadu, znásobili své úsilí a při

hodili nějakou tu korunu. Dá se tedy říct, že Štěpánce se vůbec

nežilo špatně a jediné, co ji tížilo, byla samota.

Štěpánka Mánesová byla hezká žena s velikýma očima

a hustými hnědými vlasy vyčesanými do drdůlku. A na muže

se uměla usmát tak, aby nezapochyboval, že je ten nejlepší

na celém světě. Usmívala se ráda a často, takže o nápadníky

nejrůznějšího věku i úmyslů neměla nouzi. Občas se některý

z nich stal Václavovým strýčkem, ale žádnému se nedostalo

té cti, aby se stal jeho druhým tatínkem. Ne že by pánové ne

chtěli. Obzvlášť zpočátku byli Štěpánkou okouzleni natolik, že

byli ochotni vzdát se pro ni svobody. To Štěpánka se okamžitě

rozloučila s každým nápadníkem, který chtěl kromě potěšení a občasné výpomoci nabídnout mladé vdově i manželství. Bála

se, že by se před ní uzavřela tchánova štědrá dlaň, přišla by o podporu rodiny a z příjemného milence by se za pár let vy

klubal obyčejný manžel. A tak se u Mánesových během let

vystřídalo tolik strýčků, že si Václav ani nepamatoval jejich

jména, a Štěpánku pomlouvaly všechny závistivé ženské v ulici,


16

kromě Bedřichovy ženy Zdeny, která neměla pomlouvání v po

vaze, a navíc byla po deseti porodech a s osmi přeživšími dětmi

ráda, že má od svého muže pokoj.

Děda Leopold Mánes rád tvrdil, že je hoteliér. Ve skutečnosti

mu patřil bývalý zájezdní hostinec, příhodně umístěný

za  městem. V  patře hostince Leopold Mánes zařídil pět

útulných pokojíků, které více než náhodní cestující využívali

záletní manželé, nevěrné manželky a nesezdané páry. Lásku

a touhu nezadusí ani těžké časy války a dědovi Leopoldovi,

proslulému diskrétností a skvělou kuchyní, v níž vládla ba

bička Majka, se podařilo hostinec udržet.

„Chtěl jsem ho předat tvému tátovi,“ říkával malému Václa

vovi, když na pravidelných nedělních návštěvách vypil trochu

víc štamprliček, než bylo zdrávo, a od vyprávění košilatých

vtipů, nad nimiž se pohoršovala jen babička Majka, přešel

k výlevům sebelítosti, „ale neboj, já jsem ještě pašák. Já pro

tebe náš hotýlek udržím. A přistavím k němu další patro. Samí

lepší lidi k nám budou jezdit, uvidíš!“

Štěpánčina švagrová, teta Marie, která v hotýlku dřela

od rána do večera a považovala ho za svůj domov, se při dě

dových výlevech mračila zbytečně, a to hned ze dvou důvodů.

Za prvé měl Václav odjakživa jasno, že bude automobilovým

závodníkem, a za druhé, děda Leopold hotýlek neudržel, pro

tože mu ho na začátku padesátého roku zabavili komunis

ti. Děda musel oběhat hodně svých bývalých i současných

zákazníků a připomenout, čím jsou mu zavázáni a čím by

jim v budoucnu mohl být prospěšný, aby zabránil úmyslu

přestavět hostinec na dětskou ozdravovnu a zařídil, že směl

nově zřízenému rekreačnímu objektu pro pracující alespoň

správcovat. I když se rodinné příjmy výrazně snížily, po čase


17

se děda v nových poměrech rozkoukal a našel cestičky, jak se

dostat k penězům. Láska a nevěra přece kvetou v každé době...

Tehdy bylo Václavovi už skoro osm let a chodil do druhé

třídy. Pomalu začínal zjišťovat, že být jedním z mála kluků

v téměř dívčí třídě má i svoje výhody, obzvlášť když z Má

tohy se ve vztahu ke spolužačkám vyklubal opravdový nekňu

ba a z Preclíka hrubián. Václav byl na ženskou společnost

zvyklý, a i když ho holky nezajímaly o nic víc než tetky v kos

tele — tedy vůbec —, díky matčině výchově se k nim choval

slušně.

A tehdy se poprvé projevila slabost, kterou vůči němu dívky

a ženy všeho věku měly. Možná to bylo bezbranným pohle

dem Václavových velkých hnědých očí nebo způsobem, jak se

uměl na ženy podívat. Možná to bylo zářivým úsměvem zdě

děným po láskychtivé mamince nebo vážností, s jakou uměl

naslouchat. Jen Václav sám si nikdy neuvědomil, jakým kouz

lem vládne a jak snadno mu ženy podléhají, a v jeho prospěch

nutno říci, že i když měl hodně chyb, své moci nad nimi nikdy

vědomě nezneužil.

A tak byl školák Václav oblíbencem nejen paní učitelky, ale

i svých devíti spolužaček, a díky jejich laskavému zraku mu

prošla nejedna lumpárna, což mu hořký život kluka školou

povinného dost ulehčovalo.

Vládu lidu, která tolik dolehla na plány dědy Leopolda, by

Václav téměř nezaznamenal, kdyby jim jednoho dne paní uči

telka s rozpačitým zakoktáváním neoznámila, že by ji nadále

neměli oslovovat paní, ale soudružko učitelko. Václavovi to

bylo sice divné, ale prasklá duše na kole ho trápila víc. Nebýt

dotazu propadlíka Preclíka, ani by ho nenapadlo se nad novou

skutečností zamyslet.

„Proč?“ zeptal se Preclík.


18

Paní učitelka přešlápla. „No, žáci všech tříd tak budou

oslovovat svoje učitele.“

„Ale proč?“

„No, prostě to tak je.“

„Vy nevíte proč, paní učitelko?“

„Protože to řekl pan — tedy soudruh ředitel.“

„To je divné, ne?“

„Zvyknete si.“

„Já tedy ne, paní učitelko.“

„Budeš muset,“ uzavřela rozhovor soudružka učitelka.

Preclík nadále lpěl na starém oslovení, spíš aby učitelku

pozlobil než z jakýchkoli ideových důvodů, a Václav si všiml,

že paní soudružka učitelka ho opravila jenom tehdy, když

byl poblíž soudruh ředitel. Z krátké příhody si odnesl dva po

znatky. Utvrdil se, že propadlík Preclík není vůbec tak hloupý,

jak široká veřejnost dle školních výsledků soudí, a zjistil, že

znalosti paní soudružky učitelky mají taky svoje meze.

Další změna, kterou vláda dělníků a rolníků do školy při

nesla, udělala Václavovi nesmírnou radost. Když mu bylo deset

let, bylo ve školách zrušeno náboženství. A maminka Štěpánka

se právě chystala provést ve svém a synově životě změny tak

zásadního významu, že opomněla synka přihlásit do nepo

vinného náboženství, a Václav měl o jedno volné odpoledne víc.

Přestože Štěpánka Mánesová netrpěla nedostatkem, okol

nosti ji donutily pracovat. Pracovat uměla, vždyť vyrůstala

na vesnici a od dětských let pomáhala rodičům se vším, na co

její dětské a pak dívčí ruce stačily. A stejně jako Václav vždycky

věděl, že bude automobilovým závodníkem, Štěpánka věděla,

že udělá všechno pro to, aby se z vesnice dostala do města.

I kdyby nepotkala Václava Mánesa a neokouzlila ho širokým

úsměvem, našla by způsob, jak z rodného hospodářství odejít.


19

Život ženy v domácnosti jí naprosto vyhovoval a péčí o syna,

skromný půldomek, přilehlou zahrádku a sebe hodlala strávit

zbytek — jak doufala dlouhého a spokojeného — života.

Poněkud složitějšími milostnými vztahy k sobě ale při

tahovala nežádoucí pozornost šťastně i nešťastně vdaných,

svobodných i ovdovělých žen z okolí, které neuměly nebo nechtěly vládnout ženskými zbraněmi stejně jako mladá vdova, a tak jednoho dne u Štěpánčiných dveří zazvonila tříčlenná delegace uličního výboru a vyzvala ji, aby se i ona připojila

k budování šťastnějších zítřků. A Václavově mamince nezbylo

nic jiného než nastoupit do místních strojíren.

Ráno co ráno prošla vrátnicí, označila na píchacích hodi

nách příchod, převlékla se do montérek, vlasy svázané do drdůl

ku schovala pod modrý šátek a postavila se k vrtačce, aby celou

pracovní směnu vrtala dírku za dírkou do podlouhlých plíš

ků a usmívala se na mistra Františka Cahlíka, jediného muže

v rozlehlé továrenské hale. Kvůli úsměvu, který na Štěpánči

ných ústech bydlel, aniž si toho vůbec byla vědoma, ji nesná

šely všechny ženy v dílně. A nejvíc Karlička Hrůzová, protože do bezděkého úsměvu mladé vdovy se zahleděl Karliččin milý,

mistr František. Točil se kolem nové dělnice, vyměňoval zlo

mené vrtáky, přinášel krabice s neprovrtanými plíšky a odnášel

hotové palety. A Štěpánka seděla u své vrtačky a usmívala se

čím dál tím víc. Po dvou týdnech mistr František doprovázel

novou dělnici po práci domů. Po měsíci už přicházeli ráno co

ráno do fabriky spolu. A František Cahlík úplně zapomněl, že

nějaká Karlička existuje. Nepamatoval si na společné večery a nechtěl si vzpomenout na sliby, které jí dal.

Zato Karlička nezapomněla. Nemohla  — už kvůli sou

strastným pohledům a nabroušeným poznámkám ostatních dělnic.

20

„Přece to tak nenecháš být, holka,“ pobízely ji k činu. „Ta si

Cahlíka nezaslouží, cuchta jedna. Kdyby její tchán věděl, že si

tahá na noc domů chlapy, utáhl by kohoutek!“

A tak se Karlička odhodlala k činu. Jednou večer sedla

na kolo, zastavila před bývalým zájezdním hostincem, zaklepa

la na dveře správcovského bytu dědy Leopolda a pověděla mu,

jak hanebně se vdova po jeho zastřeleném synovi Václavovi,

maminka milovaného vnoučka Vašíka, chová, jak špiní jméno

celé rodiny a šlape jí, Karličce Hrůzové, po štěstí.

Děda Leopold byl ve věcech lásky tolerantní — vždyť zálet

ní manželé a nevěrné manželky byli nejlepšími zákazníky a při

nášeli mu do peněženky pěkných pár korun navíc. Ve vlastní

rodině ale hanebnosti netrpěl. Zbrunátněl v obličeji a v po

hodlném domácím županu se žlutým lemováním, ve kterém

tak rád sedával ve svém ušáku a pokuřoval doutníčky, obutý

jen v trepkách, vytáhl z garáže motocykl a vyrazil za snachou.

Václava probudilo z prvních snů vrčení motocyklu. Všechny

motory mu zněly v uších jako rajská hudba. Zaposlouchal se

do blížících se zvuků a uchem rodícího se odborníka rozpo

znal dědův stroj. Vysoukal se z postele, vykoukl z okna a letěl

nečekané návštěvě otevřít. Děda Leopold jako by ho ani ne

viděl. Vřítil se dovnitř a zamířil přímo ke dveřím maminčiny

ložnice. Václav strnul a díval se, jak děda bez klepání tiskne

kliku a otevírá dveře.

Cožpak děda neví, že musí zaklepat a počkat? Neví, že ho

stihne trest? Kolikrát už maminka přehnula Václava přes ko

leno a nařezala mu, protože jeho nohy a ruce byly rychlejší než

myšlenky? Obrátil se a prchl do bezpečí postele.

I přes peřinu přetaženou přes hlavu slyšel dědův řev, ná

mitky strýce Františka a maminčiny vzlyky. Pak se hlasy

zklidnily, hovor se přesunul do kuchyně a ozvalo se cinkání

21

skleniček. Po půlhodině se venkovní dveře zabouchly, dě

dova motorka několikrát zakašlala, naskočila a odbzučela

do dálky. Dveře Václavova pokoje se otevřely a vešla ma

minka Štěpánka. Byla rozcuchaná a ubrečená a v očích měla

vztek. „Kolikrát jsem ti říkala, abys ty dveře neotevíral?“

Václav cítil ve vzduchu další výprask a začal se hrabat z po

stele. Maminka se ale obrátila a zavřela za sebou. Už nikdy

Václava nezřezala, protože nemusela. Její nový manžel Fran

tišek Cahlík se o to často a rád postaral sám.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist